Adriena Pecinová: Jak se hýbat, aby nám tělo sloužilo celý život

Přepis epizody

Adriena Pecinová: Já si myslím, že tělo je náš obrovský dar a že by se o něj člověk měl zajímat, protože je to naše doma. Neexistuje špatný pohyb, ale je spousta pohybů, na které tvá struktura není připravená. Nejlepší prostě č-cvičební plán je ten, který jsi schopný dodržovat. Ono neexistuje jeden cvik, kterej bude prostě fungovat všem.

Adriena Pecinová: To si myslím, že je jako velká lež. Taky nepopulární názor nebo spousta lidí o tom neví, ale sportovci nejsou úplně nejzdravější jedinci na světě, ať už mentálně, tak emočně. A to tělo vždycky půjde po tý jednodušší cestě. A to je to, kde přichází ta pozornost pohybu, kdy já vlastně se musím zastavit a říct si: „Ok.“

Dan: Je tady další díl podcastu Proti Proudu. Já jsem Dan Tržil a mým hostem je dneska Adriena Pecinová. Adriana je úžasný člověk, který má znalosti o našem těle a o pohybu, jako si myslím, že moc lidí v Český republice nemá. Na druhý straně to je velmi skromná a pokorná holka, která má správný hodnoty a podle mě srdce na správným místě.

Dan: V tomhle rozhovoru se bavíme o všem, co mě zajímá v rámci pohybu a těla. Jestli se rozcvičovat před nějakým sportovním výkonem, jestli dává smysl statickej stretching, jaký sporty nebo jaký aktivity by rozhodně neměly v našem životě chybět a spoustu dalšího. Myslím, že vás tenhle rozhovor bude hodně bavit.

Dan: Jdeme na to. Adriena Pecinová.

Dan: Adri, vítej v Proti Proudu. Ahoj.

Adriena Pecinová: Moc děkuju za pozvání.

Dan: No, já jsem rád, že seš tady a, mm, vlastně možná řeknu, že tě vnímám jako takovou mistryni pohybu a člověka, který se, víš, tomu vlastně věnuje. A možná řekneš, jak to moje vnímání je úplně špatně, protože, protože zas, zase tě vlastně neznám, ale vnímal tě jako někoho, kdo se jako dlouhodobě zajímá o to, co to tělo je schopný a jak vlastně může fungovat a kde jsou nějaký ty hranice a tak.

Adriena Pecinová: No, to je titul. Hele, já určitě bych se nepovažovala za mistryni, spíše za obrovského, jak bych to nazvala, á, nadšeného studenta. A přijde mi, že čím víc se učím o tom těle, tak tím míň o něm vím. Ne ve zlým nebo ne v takovým tom jako nic nevím, ale spíš v tom směru, že je to velice pokoru přinášející. A čím víc jako studuju, čím víc cestuju, čím víc koukám, na jaký modality léčení třeba můžou existovat, ať už je to Západ a ortopedie, teď nedávno takovou hezkou zkušenost mám s jedním z mých studentů, jsem měla možnost se podívat na artroskopie a co se vlastně tam jako děje.

Adriena Pecinová: A zároveň i z možná toho druhýho konce, co se dá opravit, vyléčit, když se změní to mente. Takže mistryně pohybu úplně ne, ale myslím si, že věčná studentka a, a s radostí tak jako sdílím, co jsem, co jsem vy-zatím vyzjistila a posílám dál, no.

Dan: No, já jsem si na jednu stranu říkal, že víš, že ta velká moje práce bude prostě někoho jako tebe, kdo mám pocit, že tím pohybem vlastně tráví každej den posledních hodně let.

Dan: Vlastně jako přetáhnout tu moudrost do, do spoustu těch mých posluchačů, který jsou určitě lidi, který mají dvě děti a kancelářskou práci a, a vlastně- K pohybu si možná nacházejí svou cestu nebo vůbec uvažujou, proč je to důležitý. Mě spíš tak jako napadlo, jestli, protože pro tebe chápu, že to je, nevím, jestli poslání, ale prostě jako velký zájem a tak.

Dan: Měli by se o pohyb zajímat i ty lidi, pro který to vlastně není obživa?

Adriena Pecinová: Jak já si myslím, že jak by řekl Petr Růžička, můj dlouholetý mentor a taky skvělý člověk, myslím, že jste se potkali možná právě tady, tak pohyb je život doslova. Takže ono nejde oddělit a říct jako je pohyb pro každýho, protože každý nádech a výdech je pohyb a musím si minimálně dojít do toho auta anebo si dojít aspoň k těm dveřím.

Adriena Pecinová: Takže pohyb je život doslova, ale do jaké míry? Možná ta otázka, do jaké míry o tom těle chci vědět, do jaké míry v tom těle chci být přítomen, protože ona ta určitá forma, a to nemyslím negativně slovo ignorance ve smyslu, že jsem si nevědoma určitých věcí, tak je možná sladká pro spoustu jedinců a začneme se zajímat až v ten moment, kdy to vlastně nefunguje nebo kdy je problém.

Adriena Pecinová: A což z mý nebo z mé subjektivní perspektivy není úplně šťastná strategie. Já si myslím, že tělo je náš obrovský dar a že by se o něj člověk měl zajímat, protože je to naše doma, protože nejsme jenom to tělo. Každopádně nemyslím si, že když bysme to rozdělili na pohyb versus cvičení. A když se podívám na životní styl ještě třeba dvě stě let zpátky, jak moc jsme to tělo vlastně využívali, jak moc jsme potřebovali tu fyzičnost v tom každodenním životě a něco, jako je trénink, tak bylo součástí dominantní armády nebo boje jako takového.

Adriena Pecinová: že pokud člověk cvičil, tak to bylo spíše součástí toho, že se připravoval na boj jako takový nebo na přežití nebo na obhospodaření a tak dál. Až dneska vlastně my potřebujeme uměle vytvořit tohle prostředí a stimulovat pro mnoho věcí. Myslím si, že je tam spousta aspektů, ať už to je disciplína, nebo je to vůbec vlastně nějaká kompetence, tělesná kompetence a zase o tom mluvil krásně Phil McCrackeen.

Adriena Pecinová: Takže věřím, že jsou jedinci, kteří mají ten životní styl tak náročný, že tam není prostor ještě na nějaké umělé cvičení. A na druhou stranu, stejně jako když se podíváme, za jakým účelem vznikla jóga nebo za jakým účelem, nebo co to vlastně znamená jóga jako taková, nebo co znamenají určité druhy cvičení a koncepty, které dneska tak jako tady opěvujeme, tak za jakým účelem vlastně byly vytvořené.

Adriena Pecinová: A ten vztah s tím tělem a se cvičením věřím, že by si každý měl aspoň do nějaké míry vytvořit. A dneska já dominantně pracuju se širší veřejností, minimálně pracuji s atlety nebo se specializovanými jedinci. Teď jsem měla teda možnost nedávno, ale dominantně jsou to právě ty maminky od dvou dětí, které se rozhodnou vlastně najít to.

Adriena Pecinová: Já myslím si, že je to takové to, že nechtějí zapadnout do nějaké té škatulky toho, toho sportu nebo už je nenaplňuje třeba jenom ten trénink, protože trénuju jenom aby jsem trénovala, ale hledají za tím trošku něco jiného. Možná právě ten vztah k tomu tělu. A to mi přijde, že se mi možná daří nějakým způsobem vystihnout, že to opravdu nemusí být velké věci.

Adriena Pecinová: A zároveň je důležité zaznít, že tělo není tak, nebo tělo je tak komplexní, že deset minut toho, že budu cvičit, není Za mě to není dost a zároveň pro někoho je to absolutně dostačující. Jo, je to stejný jako jak moc chci o tom autě znát. Jako moc chci to svoje auto znát a ne všichni ho musí mít rozebrat na součástky a ne všichni ho m-musí umět opravit.

Adriena Pecinová: Od toho máme terapeuty a trenéry a, a taky jsem dneska dostala jsem hezkou otázku ve smyslu, ehm, jo, do jaké míry vlastně je to důležité znát to vlastní tělo? A já si myslím, že je moc důležité umět si říct o pomoc, umět si– že ta pozornost nebo to, že člověk jako zná rádoby svoje tělo, ještě neznamená, že má dostatek informací na to, aby si opravil svoje záda bolavá nebo koleno.

Adriena Pecinová: Ať už je to, že osloví lékaře, což je stejně ten postup, i když za mnou někdo přijde, že se podíváme, jestli je tam něco objektivně, nějaký nález nebo je tam, je tam nějaká trhlina nebo jestli je tam nějaký větší problém nebo je to jenom zánět. Pak se podíváme na tu biomechaniku a potom vlastně toho člověka můžu navést, jakým způsobem se opravit.

Adriena Pecinová: Takže mnoho rovin tato otázka má.

Dan: Když mluvíš o biomechanice, co si pod tím představit? Pokud bych to nikdy neslyšel, je to fakt jako jak– jakým způsobem se to hejbe?

Adriena Pecinová: No já si myslím, že pro mě zase zkresleně nebo pro, pro obecně pro, pro lékaře nebo pro fyzioterapeuty nebo i ty trenéři si myslím, že dneska mají základní edukaci, co se týče svalů a jakým způsobem funguje sval a jakým způsobem fungují pákové poměry a jak fungují nebo jaké pohyby máme v jednotlivých kloubech a jaké úrovně svobody v tom těle máme.

Adriena Pecinová: Jak moc komplexní to tělo je. A je to, je to podobné, jako když člověk začne studovat fyziku a trošku víc porozumí fyzice, tak je mu jasné, že v některém pákovém poměru bude ten přítah těžší nebo ten klik těžší než v jiném. A že to bych nazvala nějakou biomechanikou, že rozumíme rozložení sil nebo působení gravitace a oproti gravitaci musí být nějaká opačná síla.

Adriena Pecinová: To se říká reakční síla země nebo ground reaction force a mezi ní tak tancuje ta postura toho člověka. Tak je tam mezi ní i vlastně to naše tělo, že? A ta gravitační síla, to je takový pojem. Krásně o něm mluvil Moshe Feldenkrais. Tak je vlastně hlavní konstanta, která na nás působí od momentu, kdy vylezeme z toho hřížka, když přestaneme plavat, že jo.

Adriena Pecinová: I tam vlastně by působila a začneme interagovat s tou, s tou hlavní silou. A myslím si, že spousta zase z posluchačů si dovede představit nebo si, si vybaví A někoho z rodiny nebo sebe, jakou má posturu. Někdo má tu hlavu tady, někdo má kulatá ta záda, někdo má vyšpulený ten zadek, někdo má, že jo, každý máme tu posturu trošku jinak.

Adriena Pecinová: Někdo chodí nakřivo s nohama. A když se na to podíváme čistě prakticky, tak jsou určité poměry nebo nic jako optimální neexistuje. Nemyslím si, že-

Dan: Ok, není optimální teda držení těla.

Adriena Pecinová: Nemyslím si, že něco takového existuje. Bude to individuální u každého jedince, protože máte jedince, kteří mají obrovskou míru skoliózy ve smyslu, že ta páteř v té předozadní sagitální rovině, a když se na ni podíváme z předozadně, tak u skoliotika by měla ještě vyosení.

Adriena Pecinová: Ale když se podívám přímo na tebe, tak ta tvoje páteř vlastně je v jedné linii. Ale potom, kdybych se podívala na průřezu a podívala bych se na tebe ze strany, tak ze strany bych jsem viděla, že tam máme nějaké dvojosovité zahnutí. Tomu se říká kyfóza a lordóza. A že mám krk lehce dopředu a hrudník mám trošku dozadu a pán– nebo tu bederní páteř mám trošku prohlou a přirozeně tu křivku nějakou máme každý má trošku jinak.

Adriena Pecinová: No a pak jsou skoliotici, kteří mají obrovsky zahnutou, ale ještě právě v té přední rovině, takže by teoreticky vlastně neměli fungovat. Ale pokud se podíváme na atlety a myslím si, že zrovna Usain Bolt má skoliózu, kde by to nemělo fungovat a funguje to, protože to tělo se na to adaptuje. Takže co je optimální držení těla u takového atleta nebo LeBron James, když se ne podíváme na jeho nohy, tak si řekneme jako ta noha vypadá prostě jak kdyby byla zabetonovaná v cementu čtyřicet let nebo třicet let a nefungují mu prsty a má to tam zohýbaný.

Adriena Pecinová: Ale přitom je to jeden z nejlepších basketbalistů, takže tam nemůžeme říct, že jako tohle je optimální. Optimální vůči čemu? Vůči určitému modelu samozřejmě můžeme říct. A zase to je další pojem jako centrace nebo střední pozice pro kloub, kde ty síly, když například půjdu dělat dřep nebo budu dělat dřep s velkou váhou, tak existuje postavení kolen vůči kotníkům, vůči kyčlím, kde tu váhu rovnoměrněji rozložím.

Adriena Pecinová: Ale pak stejně záleží, když jsem dominantní na pravou dol-dolní končetinu versus když mám trošičku vyosenou pánev, tak se zase ta, ta celá moje struktura musí s tou váhou popasovat. Takže- Myslím si, že my jsme takový dynamický, taková dynamická jednotka, která konzistentně kalibruje. Stejně jako když někdo řekne work life balance, tak jako co to znamená?

Dan: Nějaký poměr. Máte

Adriena Pecinová: děti? Máte děti? Ty

Dan: jo,

Adriena Pecinová: já nemám, ale dovedu si to představit. Nebo respektive teďkon mám takovou velmi, velmi blízkou zkušenost poslední tři roky. Takže jako work life balance ok, ale stejně jako perfektní postura, to konzistentní zaujímání.

Dan: No to je zajímavý, protože zrovna jeden dotaz, který jsem na tebe dostal, že se tě mám zeptat, bylo přesně jak spravím svoji posturu.

Dan: Jo, mám pocit, že mám zakulecený záda, nejspíš přesně sedavý zaměstnání a hodně se krčím u počítače a teď jako ty lidi mají pocit, že by to měli že jo narovnat. Což na jednu stranu asi vlastně jo. Asi když na toho člověka koukneš, tak předpokládám, že by jsi možná řekla hele, jako nebylo by špatný působit nějakou silou proti tomu, co teda děláš těch osm až deset hodin denně.

Dan: Na druhou stranu mi teda říkáš, že vlastně něco jako víš nějaký ten antický jako prototyp tý postavy a

Adriena Pecinová: tak. Mohlo by být jako netvrdím, možná jo, možná jako six pack pro všechny, že

Dan: jo. Budu rozdávat.

Adriena Pecinová: Prsní svaly pro všechny jako jasně to využiju, ale já začnu úplně co nejvíc polopatě prakticky.

Dan: No.

Adriena Pecinová: Myslím si, že pokud člověk sedí osm hodin a má možnost každých čtyřicet pět minut nebo šedesát minut se na pět minut zvednout, projít místo cigára se jít zasednout ve dřepu nebo jako vy tady mít hrazdu, jít se vyvěsit nebo, nebo udělat si to prostředí.

Adriena Pecinová: Jsem jedničce trénovala jednoho lékaře, ten měl na lékařáku veslo a normálně chodil veslovat o pauzách nebo dělal kliky. Nebo jeden z mých nejlepších kamarádů, taky ortoped Ondra Houdek, tak ten dělá stojku a přítah na jedný ruce a pak se jako o sebe stará ve smyslu, že prostě on není problém úplně sed jako takový, ono v každý dávce nebo respektive i voda je toxická v určité dávce, takže ono je spíš o tu statickou pozici.

Adriena Pecinová: Jo, že nechceme démonizovat, že jako sed je, je problém, ale je problém to, že jsme dlouho ve statické pozici a nemáme opozitum, nemáme ten opak, že pro to tělo, které má obrovskou míru svobody, jenom moje zápěstí, jo když bychom řekli tak jako tomu se říká flexe extenze, pak jsou nějaké dukce, pak jsou nějaké rotace a tohle je někde mezi tím.

Adriena Pecinová: A to je obrovská míra svobody, kterou já mám jenom v zápěstí. A když to zkombinuju s dalším kloubem, který mám v lokti, tak mám další obrovskou míru zápěstí. A to, aby se kloub vyživil nebo aby se ta pojivová tkáň vyživila, respektive dominantně ten kloub jako takový, protože se bavíme i o artróze a bolestech zad, tak je potřeba pohyb, protože obzvlášť ta pojivová tkáň a třeba ta chrupavka nebo menisky a nebo vazivo, tak je závislé na mechanickém stimulu.

Adriena Pecinová: Takže to, že využíváme ty ruce, proto třeba teďkon nedávno jsem sdílela že síla gripu se používá i jako mě-jako ukazatel dlouhověkosti. A to není o tom, že máte silný grip, ale o tom, jaký máme propojení na celou horní končetinu. Protože abych byla schopná zvednout třicetikilovej kettlebell nebo kufr nebo něco, tak musím použít kontralaterální řetězec opačně ležící, že musím se opřít do celý dolní končetiny, zaktivovat opačný šikmé břišní svaly a zaktivovat střed těla.

Adriena Pecinová: Tak nám, že tím ramenem to jenom nezvednu. Proto je to možná ten ukazatel, ta síla stisku. Možná ne. Neříkám, že to tak je. Takže čistě prakticky ta změna té pozice, to, že si nastavím budík na dvacet pět minut nebo na čtyřicet pět, anebo to, že se učím nějakou motorickou věc. Já jsem teďko na nedávném semináři jsem i jim dala patnáct minut na to.

Adriena Pecinová: Měla jsem tam svoje dva asistenty a nechali jsme je vybrat si nějaký projekt, ať už je to žonglování se dvěma, se třemi, odbíjení tenisáku, nějaká práce s tenisákem na zemi, protože ten tenisák má takovou ještě schopnost, že ono člověk, když se na to nesoustředí, tak mu to nejde, že se musí začít soustředit a do toho je tam ještě ta míra toho, že my jsme takoví jako cílevědomí, většina z nás, že se chceme něco naučit a je tam ta měřitelnost toho, že vím, jak se dostat z bodu A do bodu B.

Adriena Pecinová: Takže i to, že se v pauze nebo když si dám ten, ten prostor, učím nějakou věc, která vyžaduje tu motoriku jako takovou to tělo, tak dělá obrovskou změnu. A co se posture jako takové týče, pokud není problém vyloženě, že by vyskakovalo romanu a spol, tak ten vis udělá jako mnoho, protože to je čistě trakce, obrovská trakce jak pro bedra, tak pro ramena.

Adriena Pecinová: Já jsem na to tenkrát psala bakalářku a zároveň zase nutno říct, že to není pro každého. Pro hypermobilní jedince, kteří mají obrovskou míru svobody, je lepší forma aktivního visu a myslím si, že dneska na, na YouTube se dá najít spousta k tomu volných zdrojů. Jakákoliv forma takovodleho cvičení v průběhu dne, to udělá obrovskou změnu, větší než jít potom po tý práci prostě na hodinu do gymu, i přesto, že to je taky super.

Adriena Pecinová: A nebo taková ta aktivita, prostě to, že vezmete děti a jdete s nima hrát fotbal, ale dneska to je pro většinu dětí, ty si musej půl hodiny zahrát předtím, aby se u toho nezranily.

Dan: No jasně.

Adriena Pecinová: Takže to udržování toho stavu a ta druhá, ta těžší odpověď tak je míra pozornosti. Protože já když budu sedět takto a budu, budu sedět tak, aby moje, moje hlava byla zavěšená ze stropu a aby moje ramena a moje pánev klesala směrem dolů a nebo si můžu představit, že moje kosti stoupají nahoru a jsou lehké a že moje měkká tkáň a ty, to, to svalstvo stéká směrem dolů.

Adriena Pecinová: A ten, ten stav je ta postura jiná. Pak si můžu představit, že nemusím být ve stresu Můžu uvolnit můj hrudní koš a můžu si lehce změnit úhel mé brady. Není to toto, ale je to toto. A možná v té postura, ale musím tam být, musím být přítomna. A to se tak blbě nosí, když člověk žvořeší miliardu věcí u počítače.

Adriena Pecinová: Zároveň dneska existuje krásná kultura a myslím, že se tomu věnuje i Vladoslav u nás na Slovensku. Taky obrovský respekt. Dělá skvělou práci už roky. Já ho sleduju jsem od patnácti a ve smyslu, ať už jsou to různé židle, že můžete na ní sedět ve dřepu nebo klečet nebo, nebo si snížit ten stůl do stoje, do, do, do sedu nebo pracovat na zemi, měnit tu, tu pozici na tom sakym.

Adriena Pecinová: Myslím nedávno někde sdílela nějaký videjko toho pohybu po zemi, jo, že si dám prostě bobík nějakej nebo menší stoleček, dám si tam ten počítač a třeba chviličku se tam kolem toho tak jako různě šudlam, ale potom, když potřebuju nějakej velkej projekt, tak si k tomu samozřejmě sednu. Takže ta variabilita si myslím, že je, že je moc důležitá.

Adriena Pecinová: A co se týče dlouhodobé změny té postury, tak nejenom ta pozornost nebo kultivace pozornosti, ale to poznání toho těla, no. Protože já, já potřebuju kontrast, abych věděla, co je černá, tak musí existovat bílá, abych věděla, že jsem dobrý člověk. Ideálně se na světě bude odehrávat také nějaké zlo, abych si mohla říct, na jaké škále já se nacházím.

Adriena Pecinová: A V rámci tohohle stejně jako pro to rameno nebo pro to, pro tu kyčel. Pokud já jsem celý život, tomuhle se říká flexe neboli pokrčení a že jsme vlastně v devadesáti stupních. Pokud já celý život trávím denně sedm až osm hodin v této pozici, tak je velká pravděpodobnost, že když mám to ohnutí, tu flexi, tak mi nepůjde to protažení, to natažení neboli ta extenze.

Adriena Pecinová: Že řekněme, že můj loket by trávil osm až deset hodin denně v této pozici, ale neznal by už tuto pozici. Ta tkáň, která nebo respektive to svalstvo, které má na starost flexi mého lokte, bude velmi dobře vytrénované a možná bude mít už nějakou míru přepětí a zkrácení oproti tomu, co bude mít moje extenční složka neboli můj triceps, který má na starost propnutí mého lokte a zároveň já tam mám mnohem víc úrovní svobody.

Adriena Pecinová: Tak je to jako zahrada. Jako kdybysme ten roh tý zahrady nikdy nesekali, tak je jasný, že tam bude divočina, ale možná se tam už jako ne-nepro-neprodřu. A u toho ramena to samý. Pokud ty rozsahy, protože to rameno je zrovna nejvolnější kloub, je to takový zajímavý kloub, protože on má jenom přes tu kliční kost, tak to je jediné jeho kloubní spojení a jediné kloubní spojení mé, mé pažní kosti a na, na můj skeleton, na můj trup jako takový.

Adriena Pecinová: Že tady přes tu maličkatou kost a zbytek je závislý na svalech. Zároveň to rameno má takovou mělkou tujovku, takže já s tou rukou můžu hýbat, můžu ji dát nahoru, můžu ji dát do strany, můžu ji dát dozadu, můžu interně externě rotovat a mám v ní obrovskou míru svobody. No akorát jak je to s tou svobodou, že jo občas?

Adriena Pecinová: Když máte moc svobody, tak je tam ta paralýza. Stejně jako když máte nekonečno informací, člověk neví, co s nima má dělat a potřebuje integraci. Takže v rámci toho ramene já vlastně potřebuju nav-navštívit spoustu rozsahů, abych o ně nepřišla. A to je to, co se nám často děje, že potom jsme v týdle pozici, že jo, na tom počítači, na tom telefonu a pak je tohle náročnější.

Adriena Pecinová: A čím dřív si toho všimnu, že neumím už ten opačný pohyb, v ten moment, kdy si toho všimnu, co bych udělala já, stejně jako já, když si všimnu, že už mi nějakej prvek akrobatickej nejde, nebo že mi nějakej rozsah tak jako je takovej „Uch,“ tužší a nechce se mi tam, tak začnu hledat nástroje a způsoby, jak ten rozsah získat zpátky.

Adriena Pecinová: A tohle když se děje na mikroúrovni každý den Tak ten průser není tak velký, jako když to ignoruju jako tu část tý zahrady je posekaný rok, dva, deset, dvacet, třicet. A jsou změny a to tělo je velice chytré a stejně jako svalové hmoty se zbaví v ten moment, kdy ji nepotřebuju nebo ji nevyužívám, protože fluktuuje ta váha, že jo, a ta svalová hmota a ty poměry.

Adriena Pecinová: A či v ten moment, kdy já hodně trénuju dvakrát denně a spolu, to tělo funguje úplně jinak, než když potom šest měsíců nic nedělá. A ta svalová hmota je extrémně náročná energeticky, rovná se prostě sval vyžaduje určitou míru energie. Takže proto když člověk onemocní, tak opadne první většinou na svalech, protože to tělo si řekne: „Hele, tohle nepotřebujeme, to není důležitý k přežití.“

Adriena Pecinová: A stáhne to všechno k tomu centru, zachová ty orgány. A tady prostě to, že bude mít dvě chýte, člověk prostě na tý ruce už nebo že nebude mít biceps a quadriceps, to ho nezajímá. Ale to je to samé, co potom řešíme v rámci rehabilitací. Když máme někoho po artroskopii kolene nebo operaci kolene, tak tam se řeší to, že vlastně my nechceme, aby nám opadl se svalem, že i když ta operace je, tak stejně musí cvičit před, aby ta noha na to byla připravená.

Adriena Pecinová: Já to často říkám těm svým pacientům, že kdybych se připravovala na těhotenství nebo na operaci, tak bych chtěla, to bych to pojala jako olympionička ve smyslu, že bych jedla nejlíp, co půjde, snížila zánětlivost, měla co nejlepší životní styl, naspala co nejvíc to půjde, nasuplementovala, udělala si krevní testy a chtěla bych být vlastně v co nejlepším zdraví, protože to je vždycky zásah pro ten organismus.

Adriena Pecinová: A potom to tělo bude potřebovat dobré zdroje na to, aby buď vybudovalo nový život, to je to těhotenství, anebo aby mělo dostatek kapacit, ať už na minerálové úrovni nebo na, na energetické úrovni, na to, na tu regeneraci té tkáně. Tak to je taková malá vsuvka.

Dan: No, ty ses dotkla asi dvanácti témat, na který jsem se tě chtěl zeptat.

Dan: Ne, úplně v pohodě, ale já to možná navážu vlastně tou největší otázkou, kterou já jsem na tebe měl. A to je, hmm, já jsem jako v poslední době došel do takový představy, že vlastně jakýkoliv pohyb je dobrej pohyb, ale vlastně nevím, jestli to je jako správná představa nebo ne. Víš, že vlastně jako když seš, nevím, na tom trávníku, tak to je vlastně úplně jedno, jestli se tam budeš válet v sudu nebo si dělat hvězdy, který pořádně neumím nebo vlastně cokoliv a že to je dobrý.

Dan: Ale vlastně nevím, jestli ty mi řekneš: „No jako jsou lepší pohyby a jsou horší pohyby.“

Adriena Pecinová: Já si myslím, že neexistuje špatný pohyb, ale je spousta pohybů, na které tvá struktura není připravená.

Dan: Okej.

Adriena Pecinová: Velmi, velmi snažím i na těch seminářích a nemůžu si, vždycky musím potlačit svoji vnitřní fyzioterapeutku, protože já jsem dřív učila extrémně divoký věci, akrobacii, tu to, tamto, dospělý stojky, tu tamto.

Adriena Pecinová: A dneska čím míň to dělám a stárnu, protože mám můj tréninkovej věk je kolem dvaceti sedmi let nebo dvaceti šesti, let mě přes třicet, ale trénuju fakt od čtyř let, jezdím na koni, kydám, běhám, fotbal, prostě hokej a myslím si, že trénuju celej život. Že můj tréninkový věk je dvacet sedm let. U někoho je tréninkový věk tři měsíce, kdy začal chodit do gymu a to je obrovský rozdíl.

Adriena Pecinová: Takže moje tělo hodně znám a zároveň si všímám i změnu ve fyziologii i změnu v regeneraci. I to, že už mi neprochází určitý chyby. Ať už je to, že mám meniskus natrženej od šestnácti nebo pravý rameno trošku, to už tam mám strukturální změny, protože jsem to dřív nevěděla. Takže já si nemyslím, že je špatnej pohyb, ale je pohyb, na který nejsme připravený.

Adriena Pecinová: Repetitivní pohyb, na který nejsme připravený. A potom jsou ty černý labutě, jak říká Nasim Taleb, který se můžou objevit kdykoliv. Prostě špatně došlápnu, zvrtne se mi kotník a tak dál. A ten trénink obecně nebo jakákoliv forma tréninku zvyšuje pravděpodobnost, že se to nestane, ale může se to stát tak jako tak.

Adriena Pecinová: I profi trénovanej sportovec si může otočit koleno, urvat rameno, udělat si výřez. To je prostě, to nemůžeme jako garantovat nikdy, ani jako terapeuti, ani jako trenéři. Ale co se týče těch, té, té explorace, toho objevování, co moje tělo umí- Myslím si, že to je něco, co jsem se s-no co se snažím dělat v rámci ať už výuky nebo těch sociálních sítí a sem tam tam dát něco, co je taková jako hezká pozvánka, aby člověk zjistil, že třeba tohle nemá dostupný nebo tohle funguje, nebo jakým způsobem se hýbat po zemi.

Adriena Pecinová: Ale určitě je to vaše tělo, takže zkoumejte stoprocentně a jenom bych se asi nepouštěla úplně do nějakých jako extrémních divočin. A spousta, spousta lidí vlastně žije v takový iluzi do určité míry. Jo třeba já si, já když si představím, že někdo třeba třicet let nehrál tenis a pak půjde hrát tenis, tak je velká pravděpodobnost, že to nebude stejný jako před třiceti lety.

Adriena Pecinová: A možná třeba dělal jiný aktivity a hejbal se a bude ok, ale většinou cítí, že je takový rozbitý pak třeba čtrnáct dní bolí záda, tak si řekne, že to je jako ok, co je jako blbě. A v rámci tohohle, ehm, tam si myslím, že na řadu přichází právě ten, ta formální praxe nebo ten formální trénink, že třeba řekněme, že dáme, dáme si tě za příklad, že ses teď vál s děckama, prostě dělal jsi hvězdy, tuto, tamto srandičky a druhej den tě trošku začne bolet pravej kotník a nebo pravý koleno a už to není tejden, ale už je to čtrnáct dní a ty si řekneš: „Ok, tak jsem si tam možná něco otočil.“

Adriena Pecinová: Jo a buď je to nějaká lehká distorze, natažení nebo sis tam něco potrhal nebo je to nějaký starý zranění a teď ty máš možnosti, co s tím budeš dělat. Jedna je, že zajdeš za ortopedem, podíváte se na to a on řekne: „No, máš tam urvanej meniskus.“ A ty zase řekneš: „No a co s tím on?“ „No tak buď to mám operovat, nebo začneš cvičit.

Adriena Pecinová: Ale první stejně začneš cvičit a když to bude lepší, tak to neoperujeme. A když to bude, když to nebude lepší i přes to cvičení, tak to odoperujeme.“ A tohleto je něco, co je součástí života, takže se nám prostě opotřebujou ty klouby a spoje a zároveň to tělo je extrémně robustní a vydrží, vydrží nějakou zátěž.

Adriena Pecinová: Takže záleží, záleží na člověku, záleží na jeho genetice, na jeho struktuře. Jsou jedinci, který bych nenechala, nenechala dělat nic, protože když je vidím, jak jsou křehký, ať už jsou to křehkost kostí nebo jo, že zafouká vítr a oni prostě by je zlomil vítr. Víš jako A nebo jedinci, který fakt celý život nic nedělali, pak přijdou za náma a chtějí vlastně tři hodiny po tom těle jako obrovskou zátěž.

Adriena Pecinová: A ta moje vnitřní fyzioterapeutka vlastně, protože já vím ty důsledky. Já než na někoho dneska sáhnu, tak já když cítím ten kloub, tak já vím, že tam bude artroza a vím, že pokud ten člověk nevytvoří ten svalovej aparát jako ortézu nebo ten, ten jinej korzet nebo tu jinou podporu, tak ten kloub prostě nebude fungovat a bude mít umělej kloub za pět, deset let, možná dřív, že jo, to bude bolet.

Adriena Pecinová: A tohle je něco tak bolavýho pro mě, že se to dneska propilo do toho, co dělám a vlastně jsem mnohem konzervativnější než dřív a zároveň se snažím nacházet způsoby, jak ty lidi nechat se trošku zranit. A nemyslím to ve zlým, jako že by si urvali koleno, ale aby si uvědomili, že vlastně chtějí po tom těle něco, co, na co ono nemá, protože to roky to tělo opustili.

Adriena Pecinová: Roky jsem, roky jsem nic nedělal a teď to za den urvu. To přece nedává vůbec žádnej smysl. Proto myslím takový to pomalý jednohubkování pod ní a s pol, nebo si najdu trenéra a nebo ideálně si najdu komunitu a začnu se pomalu o tom těle dozvídat. Jo, to je stejný jako jazyk se nenaučím za jeden den. A když každej den budu dělat trošku nějakou, nějakou aplikaci nebo budu jenom mluvit, že jo, nebo budu dělat slovíčka, nebo si najmu učitele a dvakrát týdně si budu mít ten, ten, ten jedna jedna, tak za nějakej rok, dva, tři budu mluvit.

Adriena Pecinová: A ten trénink nebo to, to tělo je taky takovej určitej jako jazyk. Ono to jako jo, žiju v těle, tak co mi ty budeš říkat o mým těle? Ale pak jsou jedinci, který studují různé principy. To je stejný zrovna ta TCM třeba je geniální. Prostě přijde, přijdeš tam, že jo, on se na tebe podívá, vyplázneš jazyk, tak to párkrát někam píchne a řekne ti o tobě víc, než ty víš sám, víš?

Adriena Pecinová: Což zase ne každej takhle- Co je TCM?

Dan: To neznám.

Adriena Pecinová: Tradiční čínská medicína. Pardon. V pohodě. Nebo jo, já jsem měla čínskou zkušenost nedávno a mě to zajímá vždycky jako kdo co dělá. Nějakým způsobem a je to, je to skvělý, že vlastně o těch orgánech věděli spoustu nebo těch vztahů orgánových a z póla nebo to, že prostě spousta jedinců má dneska extrémně vyčerpaný ledviny a nebo že máme prostě unavený játra, přetížený játra a i jedinci, kteří jsou zdraví, protože moc suplementujeme, že prostě bereme deset tisíc prášků.

Adriena Pecinová: Akorát si neuvědomují, že to je hrozná dřina pro ty játra. Taky je dobrý jim dát třeba jednou za dva měsíce volno a nedělat jako nic. Že to je všechno tak jako hezky propojený a do jaké míry já za to chci nést zodpovědnost? Já bych šla do takové míry, do které mě to pořád ještě baví a nestresuje mě to.

Adriena Pecinová: Protože ono taky hlídat si těch deset prášků a do toho teď musím odjet svůj trénink, protože jinak nejsem spokojenej a šťastnej. A pokud nemám to svoje kafe v deset, tak prostě můj život nemá, jo. Ultimátně nechci být závislý na ničem, ale to tělo je náš největší dar a člověk, to já vždycky říkám, jako že zdravý člověk má mnoho přání, že?

Adriena Pecinová: A ten, ten bolavý, zraněný jich možná má méně. Takže starejme se o to tělo a budujme si k němu vztah. Nechtějte to urvat za den a nechtějme to jako vyřešit všechny tisíc neduhů. A to samé je ta postura. To je něco, co si pečujeme, budujeme od svého dětství a je ta, ta postura zrovna nebo to to, jakým způsobem držíme tělo.

Adriena Pecinová: A já dám za příklad sebe, protože jsem to taky sdílela nedávno, asi tak na rok zpátky na svých sociálních sítích, co jsme se bavili s mými studenty tak jako za zavřenýma dveřma, že já jsem roky nosila brnění. Já mám takový jako silný předloktí docela a mám docela velký ty ramena. A je to proto, že jsem vyrůstala mezi klukama a hrála jsem hokej a tam tak jako jde doslova o krk.

Adriena Pecinová: A do určitý míry jsem si pořád musela vydobývat tu dominanci a tu, tu pozornost a tu, tu sílu. A zůstalo mi to dlouho. A pak už když už byl čas to brnění odložit, tak se mi nechtělo, protože jsem neznala nic jinýho. A dneska to brnění pořád ještě mám, ale nandám si ho, když se mi to hodí, když potřebuju být generálka na nějakým eventu a- Jak

Dan: to vnímáš sebe?

Dan: Jako na trapéze, že seš

Adriena Pecinová: takhle zatěžená? Nebo u mě, u mě dneska samozřejmě ta postura se hodně změnila, ale myslím si, že když jsem máš ty takový to raněný jítko, co se tak hodně hledalo, tak ta postura tom-tomu napoví. Stejně jako když sedí někdo v místnosti a kouká takhle dolů a má takovou Když má ty oči tak jako dole versus když někdo přijde otevřeně a vidíš ho v tý místnosti, tak ta, ta postura a i to držení toho těla, tak je taky něco, co odráží všechny ty ostatní složky, až to naše menté nebo emočno.

Adriena Pecinová: Anebo jestli máme něco zpracováno nebo ne ve smyslu mám zpracovaný svoje dětství, jaký mám vztah s rodičema, beru je takové, jaké jsou, nebo pořád se je snažím měnit svět okolní a tak dál. Takže ono to tělo není tak jednoduché a zároveň je to docela prosté, že?

Dan: No já ti dám kontext k tomu, protože já jsem třeba teďkon v létě začal, eh, moji dvouletou dceru hrozně baví, jsem si pustil nějaký písničky, který zná a teď tak jako tancuješ a běháš a skáčeš, že jo.

Dan: A ona, jak zatím nic nezná, tak já nevím, dělám zakopávání, to přijde hrozně jako úžasný, že jo. A teď jako vlastně mě tam hrozně baví to objevování toho pohybu a mám pocit, že to je něco, co vlastně jako jí pomáhá objevovat ten pohyb, že jo. A ona chce taky něco udělat a neumí nic moc jinýho než kotrmelec, tak tam jako sází kotrmelce a vlastně je to super.

Dan: Na druhou stranu jako vnímám nebo dlouhodobě se snažím dostat k nějakýmu cvik– k nějakýmu návyku jako ranního cvičení. A tam přesně ale jako Vstupuje do hry taková ta rozhodovací paralýza, že za ty roky člověk zná milion cviků nebo mu bylo doporučeno milion cviků. Do toho přesně bolí tě esíčka, najdeš si to jednou na Instagramu a pak ti tam vlastně jenom sleduje dva tisíce různých cviků, který můžeš dělat na bolavý esíčka.

Dan: A je to pak takový, že vlastně si říkáš, tak co já mám dělat? Mám dělat tady ty tři cviky nebo tady ty čtyři? Víš a proto ta otázka jako záleží na tom? Nebo vlastně vyber si jakýkoliv čtyři cviky, co tě napadnou a dělej je nebo-

Adriena Pecinová: Nejlepší cvič-cvičení plán je ten, který jsi schopný dodržovat. Jasně. A nejlepší cvik je ten, který seš nejenom schopnej jako technicky provést, ale ideálně samozřejmě musíš pozorovat ten efekt.

Adriena Pecinová: Je fakt jako na Instagramu dneska je spousta nesmyslů. Jo jako neexistuje jeden cvik, který bude prostě fungovat všem. To si myslím, že je jako velká lež. Jo já můžu říct, že tohle je třeba, já vlastně sdílím často couch stretch, taková jako extenční stožka kyčle, ale to taky není pro každýho. Nebo sdílím nějaký, tam je pozice, já říkám tomu ninety ninety, je to takový klek, kde se člověk vnímá tu pánev, jak se vůbec hýbe, což v té předozadní rovině, protože to je nejblíže k té chůzi, tak udělá dobře spoustě lidem, ale pro někoho to bude moc jednoduché, pro někoho moc těžké.

Adriena Pecinová: Takže ona ta uni-ta univerzálnost jako ano je, principy existují, ale jako nejlepší cvik neexistuje. Že jedna věc je, jako že jsi schopný to, to cvičit pravidelně. A ty jsi zmínil, zmínil jsi krásnou věc a to jsou ty děti a ta inspirace, protože oni se od nás hodně učí. Já teďkon žiju se senseiem, se svým senseiem a s jeho rodinou.

Adriena Pecinová: On má dceru, teď už jsou jí čtyři, ale je s námi od roku a půl. A od roka a půl a první naše setkání bylo, že jsme si spolu hráli s míčkama. Asi tak hodinu a třičtvrtě jsme pouštěli míčky dolů, protože jí to fascinovalo. A pak našla pampelišku, jak lítá okolo, takže jsme honili pampelišky a pak jsem já, viděla mě házet medicinbalem, tak to chtěla zkusit taky.

Adriena Pecinová: Takže vlastně vidíš, jak moc to motorický učení probíhá od těch dětí. A myslím, že pro spoustu rodičů, a to zase bych ráda, aby zaznělo, tak ta motivace může být, možná ne všichni jsou ochotní to dělat pro sebe, ale zkuste to dělat aspoň pro ty svoje děti. Když už na sebe člověk kašle a prostě pro ty děti se může roztrhat, tak najít si nějakou formu cvičení a možná zkusit inspirovat i ty svoje děti v tomhlectom směru.

Adriena Pecinová: Samozřejmě ideálně to děláte pro sebe, ale víme, že někteří lidi nejsou ochotní. A takže k tomuto. A co se týče výběru cviků A já jsem dodneška student a z mnoha důvodů mám svýho učitele, i přesto, že mi neříká přesně, co mám dělat. A je to vždycky tak, že v tudle dobu je to spíš otázky, na co se chceš zaměřit.

Adriena Pecinová: A já musím vědět, co chci. Chceš dobře vypadat? Chceš mít six pack? Chceš, aby tě nebolelo tělo? Chceš mít variabilitu cvičení, aby sis mohl hrát s dětma? Chceš se udržovat do osmdesáti, abys mohl chodit hrát fotbal? To je u každýho trošku jiný a ty standardy si musí vyčlenit každý sám. Já mám třeba standard, že prostě chci být vždycky schopná udělat deset přítahů a, a nezadýchat se, když dobíhám autobus a nechci, aby mě bolely kolena a chci být schopná udělat most a stojku do svých osmdesáti, ať můžu machrovat na děti svoje nebo na, na svoje studenty.

Adriena Pecinová: A vlastně si chci udržet určitý, určitý parametry toho, co pro mě znamená standard pohybový. A je to stejný, jako někdo řekne no ty tvoje cviky jsou moc těžký. A když se potom podíváme na kontext nebo tady seš mistryně, mistryně pohybu, ale pak se půjdeš podívat na gymnastiku a jakákoliv desetiletá holka udělá s prstem v nosu většinu, spíš všechny věci, který já dneska umím, protože to je standard, že pro ně je rozcvička vylézt na lano desetkrát, udělat deset výkopů do stojky a udělat dvacet přítahů a desetkrát přitáhnout nohy k hrazdě, protože to dělají každý den.

Adriena Pecinová: Takže to, co je pro mě standardem toho, jak se v tom těle cítím, je pro každého něco jiného. A zároveň se dotýkáme i tématu, což je dneska, a to se o tom se hodně bavíme s kolegama, ať už fyzioterapeuty nebo trenéry, kdy vlastně Ten profi sportovec častokrát skoro cvičí míň dneska než ten amatér, který k tomu má ještě tu rodinu a k tomu tu práci, že spousta lidí k tomu sportu se jako extrémně upne a vlastně se snaží dělat jako totální nebo dvoufázový tréninky, ale přitom na to vůbec nemá podmínky.

Adriena Pecinová: Takže vidíme takový ty extrémně unavený maminky, který vůbec nespaly, který jdou ještě jako běhat a dít ma tu nervovou soustavu, což je taky jako je to super pohybová aktivita, ale ultimátně to taky není řešení. Takže ona ta, ta schopnost jako rozeznat, kde jsem ještě kompetentní versus najít někoho, kdo mi v tomhletom směru pomůže nebo kdo mě usměrňuje, i pro mě osobně, já mám dodneška učitele a myslím, že celý život budu, protože je mnoho věcí, který nevím a vždycky se, vždycky se ráda tak jako usměrním.

Adriena Pecinová: A, ale zároveň člověk musí mít jasno v tom, co vlastně od toho těla nebo od toho tréninku chce. Takže i pro tebe, řekněme, že by si, já nevím, že by si vymyslel teďkon, co by bylo cílem, řekněme, že jsme měli šest týdnů.

Dan: Hele, je to vlastně zajímavý, protože si myslím, že ten dlouhodobý cíl je jako velmi podobnej jako u tebe.

Dan: Jako vlastně s těma dětma co nejdýl držet krok a, a bejt schopnej jako s nima dělat takový ty, nevím, lyžování, kite a tak dále. Ale do toho se mi to teďkon a vlastně jsem se tě na to chtěl taky zeptat, třeba dostal nějakej takovej jako krátkodobější cíl, což možná se lidem stává. Za tři tejdny jedu, jedu kitovat a já už to vím, že prostě já když kituju jednou v roce, tak že jo můj core dostane jako zabrat a asi do mě nebudou břišáky, jo.

Dan: A já si říkám, ty jo, za tři tejdny pojedu, prostě budu tam tejden a potřebuju vlastně jako udělat nějakej progres nebo minimálně těm svalům dát možná nějakej impuls, aby se nezhroutily úplně po tom prvním dnu sportování, co odjedím, na který samozřejmě nejsou zvyklý, protože, protože- Práce. Jo jo a teď a vlastně je to super jako ta motivace, ale trošku jako vlastně tápu, co teda můžu za ty tři tejdny udělat reálně.

Adriena Pecinová: Obrovskou práci. Můžeš každej den dělat plank, můžeš každej den tady se vyviset na hrazdě, dělat přítahy kolen k trupu. No a nějak ti to pak ukážu na nějakou krátkou výdrž a kumulaci třeba dvaceti opakování, třiceti opakování, když seš tady. Normálně, jak moc času tady trávíš, když to děláš dvakrát týdně a rozdělíš si to a dáš si na to ok, mám deset, dvacet minut nebo nevím a zahřeju se, skáču si na švihadle, udělá– skáču si panáka, zvýším tělesnou teplotu, protože se tomu říká rozcvička, která je důležitá.

Adriena Pecinová: V smyslu to zvýšení tý tělesný teploty připravuje tu tkáň a snižuje riziko toho, že se člověk zraní. Že to není o tom válečkovat se, ale o tom zvýšit tělesnou teplotu. To je celej cíl rozcvičky. Já jsem teďka měla lekci, soukromou lekci boxu, protože se učím pár techni-jako technický parametry a měla jsem pět minut na zahřátí.

Adriena Pecinová: No tak co jsem dělala? Veslovala, byla na airbiku, skákala přes švihadlo, zahřála všechny hlavní klouby a pak se pustíme do práce. Takže řekněme, že by si za pět minut zvýšil tělesnou teplotu a to už můžeš dělat specificky. Ale pokud mám k dispozici veslo, lu veslo, pokud můžu skákat přes švihadlo, švihadlo, pokud ne, tak panáka nebo ty mountain climbers, když stojím v kliku, podkopávám nohy, ale snažím se se zahřát nebo hopkám na místě prostě a dýchám nosem například.

Adriena Pecinová: No a pak máme deset minut, kdy víš, že než se rodina probudí, tak řekněme, že za těch deset minut, já nevím, jestli umíš třeba kettlebell swingy, nebo bysme šli knee raises na, na, na, eh, hrazdě, že se zavěsím za hrazdu, přitahuju kolena nebo nohy k hrazdě a potom jako třetí cvik tak bysme dali třeba kliky.

Adriena Pecinová: Takhle jednoduše. A šli bysme deset opakování od každýho a za těch dvacet minut zkusíš stihnout co nejvíc kol. A zjistíme, že jich uděláš pět třeba, protože prostě jsi zjistil, jsi to dodělal, potřebuješ ještě chvilku vydechat. Jo a potom zjistíš to. Ano, dobrý, tak to půjdeme třikrát týdně a za ty, za ten týden zjistíš, jestli jsi se, jestli jsi zvýšil ty, ten počet sérií nebo ne.

Adriena Pecinová: A takhle jednoduše. Jo jako mám vlastně, já teďkon mám půjčený auto po hrozně dlouhý době, protože neřídím moc, moc pravidelně, ale teď jsem potřebovala object do Mnichova a z Mnichova do Prahy a z Prahy zpátky do Plzně a do Hradce a zase zpátky do Prahy. A nejsem zvyklá řídit takhle dlouho. A ještě tím, že mám elektroauto, tak musím nabíjet.

Adriena Pecinová: A vlastně je to obrovská výhoda, protože díky tomu já mám v autě mám kettlebelly, mám tam, mám tam medicinali, mám tam švihadlo a jak mám prostě tu půl hodinu, tak já si odjedu tam na parkoviště jako největší podivín a lehkej workoutík. Teď jsem o tom točila, jaký, když se to zkusím pustit ven a nějaký klasický swingy, udělám nějaký dřepy, udělám si tam stojku, už ji umím, ale kdybych ji neuměla, tak dělám prostě jenom ty swingy, dřepy nebo se protáhnu a ono to fakt jako stačí.

Adriena Pecinová: Víš, že, že aspoň je tam i pro tu nervovou soustavu, jo. Já si tak jako hraju třeba s tenisákem, což nedělejte u poklidný silnice, prosím, buďte zodpovědní. Ale vlastně ta, ta aktivace tý nervový soustavy pro mě, protože já jsem byla fakt unavená v těch třech hodinách jsem cejtila jako na tý dálnici, říkám ty jo, jak se mi to nabíjelo, jak tam sedím a prostě odjela jsem si workoutík a k tomu jsem si dala trošku tu kognitivní, buďto žonglování nebo odbíjení nebo kopání do míče, prostě stovku nožiček a vlastně úplně ožil celej ten můj člověk.

Adriena Pecinová: Víš, že všechny ty tři složky naskočily, to moje menté, emočno a tělesno a mohla jsem jet dál. Takže ono hledat, hledat ty, ty okna na tu formální praxi a potom je ta neformální, kdy hlídáš malou a hraješ si s ní prostě na příšeru, že jo. Chodíš po čtyřech a-

Dan: Jo,

Adriena Pecinová: jo. A děláš různý kraviny a děláš různý variace hvězd a da da da.

Adriena Pecinová: Což je ta neformální vlastně hra, to je ten život, ta organičnost toho života. A tohle si myslím, že zase spousta prostě jedinců nemá k tomu ani k tomu jako přístup, že vlastně si ani nemůžou hrát s těmi svými děтьми. A i atleti mně oznamujou často, že hele, já si, já si nedokážu kleknout. On udělá dřepy prostě se stopadesáti kily, ale nedokáže si kleknout vlastní dceři.

Adriena Pecinová: A to není dobře nebo špatně. A jenom si musím uvědomit, že možná jsem ten směr toho tréninku, že jsem to tělo vytrénoval tak, že teď nemám k dispozici dřep a pak se musím rozhodnout. Jsem ok s tím, že prostě nemám dřep anebo chci ten trénink trošku usměrnit. Protože já si myslím, že spousta jedinců neví, proč trénuje.

Adriena Pecinová: Jako já jsem roky nevěděla, proč tolik dřu. A byla to taková úplně určitá potřeba se , nevím, asi, asi být jako odlišná a z pola dneska cvičím úplně z jinýho důvodu a je tam obrovská radost, že teď jak mám hodně povinností a cestování, tak ta formální praxe je jí míň a míň. Takže cvičím na letišti, když můžu a, a v letadle, když si, když sedu vyčůrat, tak se tam vždycky schovám za ten den a dvacet minut se tam protahuju a hledám si ty příležitosti na formálnější praxi.

Adriena Pecinová: Anebo se zaměřuju na to, jakým způsobem dýchám a jak sedím a tak dál. A nebo vždycky když sedím, tak si tak jako pracuju s tím svým kotníkem a zkoumám, co všechno je dostupný a na jaký půlce sedím a jestli kde mám tu páteř a hledám ty způsoby. Takže tohle by byl jako praktickej příklad třeba pro tebe.

Dan: Jo.

Adriena Pecinová: A, ale nedělala bych to jako komplexní. A když člověk neví a bavíme se o úplným začátečníkovi, máte zrovna tady v Praze máte, jo po celý republice máme skvělý jimy, koncepty, který vás třeba mají, máme, máme, tak oni tomu říkaj začátečnícký kurzy, že prostě člověk z ulice přijde a má tam deset lekcí, kde ho naučí vzpírat, kde ho naučí dřepovat, kde ho naučí se protahovat.

Adriena Pecinová: Ale nechtějme jako, nechtějme to, jako ono to na Instagramu ani na YouTube nevykoukáš. Jako na rovinu. Já si myslím, že zajít si dneska za trenérem nebo zajít si někam na tu komunit, za tou komunitou, to je stejný, jako když se učím cokoliv jinýho. Některý věci se dají naučit sám doma, ale ultimátně s tím člověkem, kterej se tomu věnuje celej život, tak je to obrovská zkratka.

Adriena Pecinová: A to je ten učitel. Ten je zkratka, kdy mi řekne nebo já mu řeknu hele, chci nebo ty i ta, i ta navigace, jako já řeknu hele, chci tady prostě z Mnichova do Plzně, co je nejkratší cesta?

Dan: Jo,

Adriena Pecinová: jo. A jedem.

Dan: Jasně.

Adriena Pecinová: A zároveň ne všichni chtějí tu krátkou cestu a to je taky v pořádku, ale jako bez určitýho úsilí a tý, tý kůže na trh prostě to nejde, to se nestane samo.

Adriena Pecinová: Jo, vždycky všichni hubnou nebo hubnou a jak, jak si ptáš, jak to jde, víš jako . A tak jako ideálně buď jsou vidět ty výsledky a pokud nejsem schopen si to zorganizovat sám, tak proč si narysovat pomoc?

Dan: Hm, na jednu stranu víš, jak jsi říkala, že spoustu lidí neví, proč cvičí. Hm, jako chápu, co říkáš, na druhou stranu víš, občas mám pocit, že když jsou lidi v tom období života, že vlastně jako nevíš nebo seš v nějaký, víš, seš jako down nebo seš na nějakým rozcestí, tak já mám pocit, že možná vrátit se k těm základům, což je nějakým způsobem se hejbat a tak, je vlastně často ta cesta, víš, jako dobrý, tak nevíš, jak udělat práci, tak jdi cvičit.

Adriena Pecinová: Ne, ne, ne, stoprocentně. Tady, tady pozor, aby to nevyznělo, nevyznělo, em, nebo aby to vyznělo tak, jak má. Já si myslím, nebo pro mě cvičení a pohyb byl záchrana života doslova. Já jsem byla i v období, kdy jsem si chtěla sáhnout na život, byly období, kdy jsem měla těžký deprese a jediný, co dávalo smysl, byl trénink.

Adriena Pecinová: A jsem moc vděčná, že to tak bylo. Stejně jako nejtěžším obdobím v životě bylo, když moje ségra byla nemocná, bylo mi kolem dvanácti a hokej pro mě byl celej vesmír. A kdyby ten hokej i s tím trenérem, který mě tenkrát, Petr Neč, zdravím, to je skvělý člověk, který mě naučil spoustu, em, věcí mimo, mimo led jako takových o životě a o praxi a o tréninku, tak já bych si, nemyslím si, že bych byla stejnej člověk.

Adriena Pecinová: Takže pohyb doslova mění fyziologii jako takovou a myslím si, že pro spoustu lidí, který se cítí zaseklí, tak, nebo v depresi, tak je jeden, jedna rada, tak je zkuste, zkuste chvilku sloužit druhým. Zkuste někomu pomoct. Zkuste s někým strávit čas a dát mu plnou pozornost a nebýt zaměřený jenom na ten svůj problém.

Adriena Pecinová: A druhá je dostaňte se zpátky do těla. A když mám někoho, kdo se vyloženě pleská, tak jim prostě, to jsem měla nedávno, taky jsem i, taky jsem měla nějakýho zaseklýho studenta, co vím, že se v tom prostě pleská a holt se v tom chce pléskat, no, tak jsem říkala: „Víš co? Udělej sto kliků, sto dřepů, sto sklapovaček a sto přítahů a až to budeš mít hotový, tak mi napiš zpátky.“

Adriena Pecinová: Nenapsal předpokládám. Ne on nenapsal. A tím pádem tam to pro mě končí. Pokud nejsem ochoten, jo, tak se nech hospitalizovat, protože pokud si nechci nechat pomoct. Jo, takže zase já jsem to nemyslela v tom směru, že spousta lidí neví, proč cvičí. Cvičit pro radost je skvělej důvod. Cvičit, protože mě to baví, je skvělej důvod.

Adriena Pecinová: Ale spousta a zase to je opačnej extrém. Máme lidi, kteří vůbec nemají stahtilu, ale pak máš jedince, kteří vlastně totálně přepnou a nebo ne přepnou, ale upnou se na ten sport a utíkají k tomu sportu stejně jako někdo utíká k drogám a k alkoholu. A zároveň si myslím, že to je pořád ještě jako lepší než ty drogy a ten alkohol.

Adriena Pecinová: Ale i to zničilo jako spoustu rodin a ultimátně je to hezký přechodný řešení a možná se někteří jedinci pak začnou ptát i co je za tím a proč mám takovou potřebu se trestat. A já jsem teďko nedávno taky jsem si o tom povídala se svými studenty a zmiňovala jsem to na tom, na tom eventu, že vlastně pokud jako mi ten pohyb nepřináší aspoň trochu radosti a pořád je to, není to dost dobrý.

Adriena Pecinová: A ještě maraton a ještě tohleto a ještě tamto a pořád je tam ta vnitřní, ta vnitřní nepohoda. Si nemyslím, že to je úplně vhodný směr a ta vnitřní nepohoda a nespokojenost je rozdíl mezi tím, že se snažím být tou nejlepší verzí sebe sama a takovým tím, že si nedokážu ani ocenit a pořád se biju za to, že to není dost dobrý, protože tam už hraničí to trošičku s nějakou jinou poruchou.

Adriena Pecinová: A myslím si, že jsem, jsem si i tohodle jsem se dotkla ve svém životě. A samozřejmě člověk si potřebuje prožít určitý období a občas nad tím nepřemýšlet a máchat tím kettlebellem je to nejlepší, co může udělat a nebo jít se proběhnout. A nemusíme řešit nějaký kolena, kyčle. Prostě běžte, seberte se, běžte běhat, začněte se hýbat stoprocentně.

Adriena Pecinová: Ale pokud se bavíme o nějaký udržitelnosti a dlouhodobým zdraví jako takovým, tak ty extrémy, ať už je to extrémní sport a myslím si, že je taky nepopulární názor nebo spousta lidí o tom neví, ale sportovci nejsou úplně nejzdravější jedinci na světě, ať už mentálně, tak emočně, ať už to, co se identity týče, protože pro mě, když skončil hokej, tak skončila celá moje identita a v podstatě o tom už se potom nemluví.

Adriena Pecinová: Málokdy ta integrace probíhá, probíhá dobře, ať už jsou to sebevraždy, co se týče amerického fotbalu, kde ještě k tomu poškození mozku a to samý u MMA fighterů a tak dále, že ta integrační složka. A je potřeba si uvědomit, jestli to dělám pro zdraví, jestli to dělám pro radost, že spousta dneska amatérských sportovců se připravuje k olympionici, což taky jako je to hezký, ale potom to má taky i jinou daň.

Adriena Pecinová: Jo a si vzpomínám prostě, když mám v ordinaci člověka, kterýho bolí rameno a řeknu hele, teď to prostě nech to tři dny, nech to ty tři čtyři dny, je tam zánět. Prostě změníme stravu, pojďme ubrat na zátěži a pak se otočím a za den ho vidím zpátky, protože mu dělá znova přítahy přes stejný bojový vzorec. Tak to je pro mě to ztráta času a nikoho přesvědčovat nemohu.

Adriena Pecinová: Jo, když, když je tam tak silná ta mentální složka a emoční složka, která převezme ty otěže nad tím, že si sebe poškodím znova. Že nestihne to tělo ani zregenerovat a já jdu znova. Pokud mně za to nikdo neplatí a nejsem olympionik, ani tam bych řekla, že to nemá smysl, protože ty zdraví máš jenom jedno, kolena máš jenom jedny a kyčle máš jenom jedny.

Adriena Pecinová: Ale kdo jsem já, abych lidi poučovala o takovýhle věci? Mně to trvalo nemálo let přijít si na to, že některý věci nemají smysl, ale občas člověk potřebuje tu nechat to menté hold, aby nám diktovalo, co máme dělat a pak se vypořádat s důsledky, no.

Dan: Jak rozlišit tu bolest, ty ses to trošku dotkla a, mm, víš jak, jak rozlišit tu bolest, kdy člověk přesně teda měl nějakej trénink, prostě regeneruje, ty svaly ho bolí od tý bolesti, kdy možná si člověk něco poškodil a měl by tomu spíš dát ten klid.

Dan: Protože takový ty běžně namožený svaly, víš, jako vlastně pak zjistíš, že, že když jdeš cvičit, tak že holt to je nějaká fáze, ono to jako pomine a zase nesmíš bejt tak jako– podle mě těžký najít ten balanc,

Adriena Pecinová: jo. Balanc, rozumím. Hm, skvělá otázka. A já se často snažím vysvětlit, že je rozdíl mezi takovou tou ostrou, píchavou strukturální bolestí, kdy vím, že páčím něco tam, kde by to být nemělo.

Adriena Pecinová: Příkladem je třeba extenze palce na noze. Já ukážu na ruce, kdyby to byl příklad, že vlastně tohle by byl můj palec, jo. A já bych, mám, mám nějaké postavení v těch kloubech, kdy jsou nad sebe navázané a když ho začnu páčit tímto směrem, tak možná zažiju nějakou, jo, já tam mám nějakou bariéru. Ten, ten kloub má nějakou, nějakou vůli a má nějakou pružnost a to je ta měkká bariéra.

Adriena Pecinová: A pak mám ostrou bariéru, kdy kterou začnu porušovat, tak v ten moment začnu cítit bolest. Ta bolest může mít, většinou je to charakter nějaký ostré, píchavé bolesti a ten nervový systém není hloupý. A pak je diskomfort. A diskomfort může být svalový, že cítím, že mě pálí sval, ale většinou to není přímo v kloubu nebo není to v zádech, nebo není to v bedrech, ale je to právě podél těch svalových vláken nebo v těch svalových vláknech.

Adriena Pecinová: Stejně jako ramena. Je ostrá píchavá bolest versus je škubání ve svalu, nebo je unavený sval, když dělám prostě, vůbec ty kluci jedou prostě to, potrhají ty vlákna a to je to, co doslova děláme. My trháme ty vlákna, způsobujeme nějakou strukturální poškození, abysme to zesílili. Stejně jako jsem měla možnost se koukat na ortopedy, jak se dělá čištění kloubů nebo jakým způsobem se podporuje to hojení té poškozené tkáně, tak oni tomu říkají zakrvácení, tak aby ta tkáň znova se mohla prokrvit a vlastně jsme tam dostali ty živiny a zahojit se.

Adriena Pecinová: Protože když už je, když, když jí, když, když to neudělají, tak nemáš na co se zahojit. Aby ten sval vyrostl, tak já ho musím poškodit. Aby to, ta vazivová tkáň toho kolene se zpevnila, tak já musím vytvořit mechanickou zátěž, protože ta buňka nemá oči. Že v rámci tohlenctoho Jedna věc je zkušenost , jo a, a druhá věc je dávkování.

Adriena Pecinová: To je to, to já nemám ráda ty víkendový bojovníky, že prostě teď, teď se rozhodnu, změním život a osm hodin budu cvičit. Ne, pojďme jako dvacet, třicet minut jednou, dvakrát týdně s trenérem, jak se cítím.

Dan: Ale v tom sportu se– byly ty soustředění, že to tak bylo. Jako jsi jako trénoval asi vždycky během roku, ale pak se teda jelo se někam na tejden nebo na dva prostě zničit, dát si

Adriena Pecinová: důlek.

Adriena Pecinová: Ne, sto-stoprocentně jo. Zase nebudeme míchat. Pojďme, pojďme dokončit tu linii toho člověka, který vlastně nemá zkušenost, protože sportovec svoje tělo zná a ví, kde má svůj limit a jeho trenér taky. A tam už bychom se bavili o superkompenzaci. A když se podíváme na některé koncepty, obzvlášť kde máme prostředí, které je kontrolované jako na vysokých školách třeba v Americe, na kterých se dělá spousta těch výzkumů, tak těsně před tím, než jsou, eh, než jsou prázdniny, třeba zimní prázdniny, tak ti trenéři často mají nafázováno, že i ty poslední tři týdny ty, ty atlety zničí tak, aby celý ty prázdniny byly nemocný.

Adriena Pecinová: Doslova tu, tu renovou soustavu tak zničí a přetíží, že proběhne ta superkompenzace a oni když se vrátí, tak jsou mnohem silnější. Akorát to často vypadá jako nemoc. Jakože ne vypadá, prostě onemocníš, protože ty si oslabuješ imunitní systém, protože ta zánětlivost v těle je mnohem větší. A když se vrátím jenom zpátky k tý– to je důležitá otázka ve smyslu, jak rozpoznat, která bolest je ještě ta dobrá.

Adriena Pecinová: Když mi píchá v koleni, v kloubu jako takovém při chůzi, tak není dobrý nápad chodit běhat. Když mě bolí, píchá pata, kotník a spol při došlapu nebo při skákání, tak moje struktura není připravená na skákání. Jedna věc je bolavý sval, že mám takovou tu klasickou svalovku, že se člověk cítí unavenej. Většinou, když je to druhý den nebo říká se tomu delayed muscle soreness, že to je opožděná jako bolestivost toho svalu kvůli regeneraci a různým metabolickým procesům, které se tam odehrávají.

Adriena Pecinová: A já vlastně když skončím, eh, řekněme za ty dva dny a cítím, že se nemůžu pohnout, že mě bolí celý člověk, jak se říká, tak jsem to přehnala. A je spousta příběhů s klukama ze Staky, se o tom často bavíme s nim, že prostě někdo fakt jako ten trenér ho přepálí. A naším úkolem, třeba když nás někdo osloví, tak je najít dostatečnou zátěž a monitorovat, jak se cítíš dneska, jak ses cítil po minulým tréninku.

Adriena Pecinová: A vlastně toho člověka učíme vůbec, edukujeme o tom vztahu. Já když pracuju s, v rámci rehabilitace nebo v rámci, eh, řekněme, že řešíme nějaký svalový problém s někým, kdo je třeba už i zkušenější, tak pracujeme hodně se škálou bolestivosti. Že řekněme, že někdo už má strukturální změnu na rameni, má tam třeba zánět a teďkon je tam ten zánět nebo je tam něco na, na plosce nohy Ale je to atlet v sezóně a my máme nějakou škálu od nuly do deseti.

Adriena Pecinová: Deset je prostě totální smrt. Nepohnu s tím, píchá mě to, hoří mi to, upadne mi to. Nula, jsem úplně v pohodě. A my máme nějakou oranžovou zónu kolem nějakých pěti, šesti nebo čtyř až šesti podle toho, kdo to, kdo to hodnotí. A já je třeba nechávám po každém tréninku nebo každý ráno musí zapsat, jakou mají škálu po tréninku nebo nějaký aktivitě nebo delší procházce, jestli se to mění a večer to samý.

Adriena Pecinová: A potom porovnáváme, jak ta škála vypadá. A když je tam trénink a ten člověk prostě dělá, má nějaký předepsaný rehab-rehabilitaci a má tam tři série a odjede ty tři série a pak je to o dva, tři stupně horší. Jo, protože ta rehabilitace těch chronických problémů nebo chronických bolestí, tak je to, ono je to, je to hrozně nevděčný.

Adriena Pecinová: Třeba zvrknutý kotníky jsou málokdy dobře zrehabilitovaný. Jo, že tam prostě se to často vrací, že prostě ten člověk tam neudělal to dobrý oddávkování, to postupný zvyšování zátěže. Jo, stejně jako nedá, není úplně dobrý nápad, když jsem v životě neběhal, jít běhat maraton ani půlmaraton, ale možná těch pět set metrů nebo kilometr dám.

Adriena Pecinová: Zahřeju se předtím a jdu na těch pět set metrů a teď třeba týden budu běhat jenom těch pět set metrů. Ale dovolím celýmu tomu organismu se na to adaptovat. Když mně půjde o život, tak máme adrenal-na adrenalinu máme spoustu mechanismů toho, jak, jak jako to přežít, ale pak taky ponesu ty důsledky toho, že jsem týden rozbitá, jo?

Dan: Jo.

Adriena Pecinová: Takže znova, to nejsme z cukru. Vydržíme spoustu věcí, ale ten vztah s tím diskomfortem a s tou bolestí a s tím, co znamenají ty signály těla. Jo, spousta z nás už neví, co je hlad. Jo, já třeba držela půst nedávno jako jednodenní jenom protože jsem si to tak jako chtěla zažít zase po delší době, jakože ne z nějakýho důvodu, že bych chtěla hubnout nebo jsem si chtěla, jaký to je.

Adriena Pecinová: A prostě člověk zjistí, že jako nemá vztah s hladem. Že vlastně jako nevíme, co to je hlad, protože si můžeš cvačinkovat desetkrát za den.

Dan: Jsme

Adriena Pecinová: to

Dan: dlouho nedělali,

Adriena Pecinová: půst, no. No. Anebo jaký to je prostě nepít kafe dva dny a taky jako jen tak jako ne, než já si užiju zaryte kafe, že jo, ale jednou občas si tak jako zkusit ten diskomfort a zažít si ho a ne v takovým tom za trest.

Adriena Pecinová: Teď jsem se přežrala, tak budu, tak budu tejden nebudu jíst, ale jenom si to tak dobrovolně jako podstoupit a dobrovolně zkusit o tu minutu dýl vydržet a udělat ty dvě opakování navíc. Anebo si zkusit to cvičení podle YouTubu a aspoň mít nějakej prožitek a nebát se toho jako zažít, prožít a dělat ty chyby.

Adriena Pecinová: A ideálně jsou to chyby a to je to, co já k tomu, k čemu vedu zase s tou svojí výukou, tak je, já je vlastně, já jim vytvářím scénáře, kde ta chyba nebude mít, nebude mít důsledek toho, že už to nikdy nebudou moct udělat. Jo ve smyslu jako když jim dám nože a teď se pojďte tady hrát s nožem, tak to bude mít i důsledek.

Adriena Pecinová: Nebo když jim dám granát a teď mezi děti rozdáš granát, tak víš, že to nedobře, nedobře dopadne. Versus vytvoříš scénář, dáš tomu nějaký pravidla, ale v rámci těch pravidel je necháš volně objevovat. Třeba lehněte si na záda, nahlédněte si na zem a bez pomocí rukou zkuste pět, najít pět způsobů, jak vstát. To je velice praktický omezení.

Adriena Pecinová: Nebo máte k dispozici jenom pravou ruku a najděte šest způsobů, jak byste se mohli dostat na zem ze země. Například. Jo, to je bezpečný scénář. A ideálně to udělejte tak, že u toho nezatínáte zuby a ideálně to udělejte tak, že nezadržujete dech a zkuste to udělat tak, že vaše oči budou koukat celou dobu na jeden bod.

Adriena Pecinová: Nebo zkuste to udělat tak, že vás u toho to bolavý koleno nebude bolet a zjistíš, že ten, ta ideomotorika, ta informovanost nebo to, ten pohyb je úplně jiný. A to už je ta pohybová praxe nebo ten, to cvičení jako takové.

Dan: Jedna věc, na který je mi jasný, že asi se nedá říct nějaký obecný odpovědi. Ale nějaký disbalance.

Dan: Víš, už jsme o tom mluvili přesně kotník podle mě typický, zvrkneš si kotník, pak ho máš trošku prostě tu hybnost tam máš omezenou, jak ty jsi říkala, to tělo to nějak vykompenzuje, nějak jako funguješ dál. Ale jako já mám pocit, pak jako dojdeš k tomu, že tě přesně něco bolí, tady tě bolí záda a přemýšlím, jestli vlastně ty univerzální jako cviky fungujou anebo jestli každý máme ty svý jako disbalance a nějaký ty starý zranění a, a něco, že na to musíme dávat pozor, víš?

Dan: A trošku se dostáváme i k nějaký schopnosti těla se samoléčit, což je něco, v co věřím, ale vlastně nevím, jak tomu dát prostor. Víš, jako tak mě tady bolí záda a teď všichni říkají, tak nevím, posil si core, ale já třeba z nějakýho důvodu mám křivý pánev nebo já nevím.

Adriena Pecinová: Já jsem měla teďkon debatu, povím trošku takovou oklikou.

Adriena Pecinová: Já jsem debatu s jednou kolegyní, která byla na mém semináři a my jsme pracovali se s posouváním středu těla, protože spousta lidí je extrémně slabých. A posouvali jsme v rámci gymnastických cvičení takový klasický, ona říká tomu core rocking, kdy leží člověk na zádech a dělá takovou kolíbku, kde vlastně já musím, abych měla kulatý záda, tak já musím aktivovat břicho.

Adriena Pecinová: To nejde udělat blbě. Prostě tam je, je to scénář s partnerem, kde to nejde udělat blbě. Musím použít ten, ten, říká se tomu flexní řetězec.

Dan: Což na rozdíl od lehu, sedu si myslím, že-

Adriena Pecinová: Přesně tak.

Dan: Který dostanou se snadno udělat blbě.

Adriena Pecinová: Přesně tak. A tady to jsou ty takový ty gymnastický dyrbly, jak jsme to tak dělaly a ona se mě ptala na optimální postavení všech mých břišních a na stále napojení žeber a tak dál.

Adriena Pecinová: A já jsem říkala, že musíme vždycky brát, co je, co je ten kontext a zároveň, že je potřeba si uvědomit, že opravdu ta většinová populace nemá, nebo když, když za mnou už přijde ten člověk na tu hodinu, tak já můžu s ním jako lepit ten jeden maličkatej detail, ale já musím brát po testu tu schopnost to integrovat a dělat to potom doma.

Adriena Pecinová: Takže i, i z mý strany hledám cviky, který jsou, hm, dostupný a zvládnutelný a je tam menší chybovost ve smyslu je velká, velká pravděpodobnost, že když tě bolí záda a stejně myslím si zase nejde generalizovat, u někoho bude výhřez, u někoho bude výhřez mediálně, laterálně, u někoho bude sesedlej obratel, u někoho bude, teda tam může být větší průser geneticky, může tam být rakovina, může tam být miliarda věcí.

Adriena Pecinová: Že máme tu objektivní medicínu a to si myslím, že je důležitá součást. A myslím si, že máme skvělej zdravotní systém, máme ho zdarma a pokud to jde, tak samozřejmě vždycky je hezká ta objektivizace a zároveň A ta, ta hezčí cesta za mě tak je, že začnu zkoumat, v jaký pozici, jaký mám pohyby k dispozici. Já třeba na to jdu hodně přes pánev, protože ta bederní páteř, když se podíváme na pánev, tak ona je to taková váza a z ní vyrůstá tady, že jo, vzadu má takovej, má tu sakrální kost a ta je jako srostlejší, jo, tady vepředu je pubická kost, to je taková prostě nádoba a z ní vyrůstá ta palmička a to je ta páteř.

Adriena Pecinová: Ta bederní páteř tak je prostě, to jsou velice tlustý obratle, jsou takový nosný, prostě to tak jako vidíš, že jsou jako udělaný na tu velkou zátěž a míň se hýbou. Potom v tý hrudní páteři, tam se hýbe ještě trošičku víc, že na tom jsou zase napojený žebra a ta krční, tak ta už je taková jako baletuje, ta už umí takový ty mikrověci.

Adriena Pecinová: Takže zrovna u tý bederní páteře, ta bude hodně napojená na pozici mý pánve. Takže u většiny lidí, co bych jim doporučila, je vůbec vyvit, jaký pohyby pánve v předozadní rovině mám, protože předozadní rovina je chůze a ta se děje každý den. Že pokud se tam ten pohyb neodehrává v rámci mojí kyčelní extenze anebo schopnost zanožit nohu bez pohybu pánve nebo bez pohybu beder, že se snažím oddělit a odseparovat tyhlecty dvě, dvě části od sebe.

Adriena Pecinová: Jo, že moje bederní křivka, ty moje záda, já když se chci, když se chci předklonit, tak dokážu se předklonit tak, aby moje záda zůstaly pořád stejně rovná. Dokážu zanožit tu kyčel. To je to, o čem hodně často mluvím na tom Instagramu, tu kyčelní extenzi, protože to je takovej jako základní klíč vůbec k tomu říci, pokud tam tohle chybí, tak je velmi malá pravděpodobnost, že používáš hýždě.

Adriena Pecinová: Že pokud nemáš kyčelní extenzi, což je zanožení té nohy, což má na starost právě ten hýžďový sval a pokud hýžďový sval nedělá svoji práci, tak ji bude dělat někdo jiný a bude tam hodně napjatý ta zadní strana stehen, ty tuhé hamstringy, co má spousta lidí, bude tam obrovský napětí v oblasti beder. A ta bederní křivka, ona má takovouhle jakoby křivku.

Adriena Pecinová: A teď si představ, že tady jsou ty svaly, který vlastně na-napřimují tu mojí páteř. Já když to budu mít hodně tuhý a budu to mít hodně přetížený, tak ta křivka se bude furt zvětšovat a ten sval začne být mnohem tužší a rigidnější. A rovná se to může vést právě k té bolesti. Neříkám, že to je jediný důvod.

Adriena Pecinová: A když je to hodně, jak si to představuju jako kšandy, jo, když bych se podívala ze strany, já když budu mít hodně předsazenou tu pánev, vyšpulenej ten zadek na kačera, tak vzadu budu mít tu křivku, budu tu strunu mít hodně napjatou a tady vepředu ji budu mít takovou povolenou. Že já vlastně bych chtěla najít opačnej pohyb, aby jsem si to nacítila.

Adriena Pecinová: A to stejný jako Imoše Vellingrajz i spousta těch kolegů mých, tak my se snažíme vytvořit scénář a dát tomu tvému tělu nebo tomu svému tělu i jinou možnost a říct: „Umíš se hýbat tudy, umíš se hýbat tudy a teď najdi něco mezi tím.“ Protože když seš dlouho v tý jedný pozici, zrovna v tom předsazení tý pánve, tak vlastně ta, ta, ta tuhost, ta rigidita, to, že jsi nenavštívil celý ten rozsah, jo.

Adriena Pecinová: Příkladem by byla moje krční páteř. Krční páteř umí spoustu věcí, umí se pohybovat dopředu a dozadu v sagitální rovině, umí se pohybovat v té sagitální rovině tudy, ale pak umí i takovýhle laterální pohyb. A když si vezmu, že tam jsou mezi sebou všechny ty jednotlivý obratle, třeba těch sedm té krční páteře a každý z nich má vůči sobě určitou míru svobody, tak dává smysl je navštívit všechny, abych je měla k dispozici.

Adriena Pecinová: Ale když tu páteř budu mít roky tady, tak je pravděpodobný, že se mi sem nebude chtít. A když jsem tam dlouho nebyla, tak je to stejný, jako když mám vyšlapanou tu cestičku od toho baráku a já– představ si, že máš ten dům, máš tu příjezdovku a ty vlastně chodíš furt po tý stejný cestě, až to máš vyšlapaný.

Adriena Pecinová: No budeš chodit po trávníku nebo po tý vyšlapaný? No pak po tý vyšlapaný. A to je stejný jako pohybový vzorec. A to tělo vždycky půjde po tý jednodušší cestě. A to je to, kde přichází ta pozornost pohybu, kdy já vlastně se musím zastavit a říct si: „Ok, dokážu se hýbat i jinudy.“ Dokážu z tý židle vstát jinudy.

Adriena Pecinová: Dokážu na tu, se na tu zem dostat jinými způsoby. Dokážu tu pánev předsadit, podsadit. Já nevím, jestli tohle není moc abstraktní a jestli kdyžtak k tomu tam dáme do popisku nějaký video.

Dan: Ne hele, já vlastně a trošku mě to zase převádí k tomu pohybu, jestli každej pohyb je dobrej, jo? Protože vlastně mám pocit, že ve chvíli, teda kdy jenom stojíš jako někde na trávě a vlastně snažíš se, jestli je to dobrý jo, snažíš se teda testovat všechny možný jako limity svých-

Adriena Pecinová: Stoprocentně.

Dan: Víš, jenom, jenom vlastně se tak jako kroutíš a děláš vlastně jako extrémně divný věci.

Adriena Pecinová: Minimálně jednou za život by si každej měl zkusit dělat extrémně divný věci a zároveň jo, kdyby jsem, kdybysme byli úplně totálně, já nevím, jak to mám říct, konzervy, tak bysme řekli ok, jaký pohyby mám k dispozici k dlani?

Dan: No.

Adriena Pecinová: Co všechno umí moje prsty? A ona všiví všechny rozsahy pohybu a jsou pohyby, který jsou důležitější pro člověka, jako je, jo třeba když se rehabilituje rameno nebo se dělá, se dělá plastika, že se nahrazuje ramenní kloub z nějakýho většího průseru, třeba zartkovinné spo, tak co řešíme, abys ten člověk dokázal učesat, což je tahle míra flexe, aby byl schopnej si, si podat hrníček, což je tahle míra flexe, ne tahle.

Adriena Pecinová: Což je rozdíl. Takže vlastně a pokud to budeme brát jako že na standard, abys mohl žít, tak je to ok. A teď otázka je, v jakým standardu já chci žít? Tam že často třeba u těch kotníků se děje jako no, to mu stačí na chůzi, ale nestačí už mu to na skákání a na fotbal. Takže tam, tam přichází ta naše osobní zodpovědnost toho, že znám svoje tělo, vím, co mám k dispozici, trávím v něm čas.

Adriena Pecinová: A to není něco, co se dá spravit na Instagramu a koukáním na videa. To je přesně to, co říkáš. Ok, jaký pohyby mám k dispozici? Co všechno moje rameno umí? Co umí moje páteř? Kde se cítím komfortně? Kde je mi nekomfortně? A kdyby každý den jsme vstali a pět ráno ráno se tak jako rozpleskli na po-, ať už na postel nebo na, na zem a jenom bysme si zahráli takovou hru, že hraju dvě písničky.

Adriena Pecinová: Máš dvě písničky na to, aby si se v tom, aby sis to tělo naskenoval. Jako když si ten muzikant na začátku ladí ten svůj nástroj, tak řekněme, že tělo by byl hudební nástroj. A já musím zjistit, jestli mám někde ty struny povolený nebo je mám moc na-napjatý. A když zjistím, že mám tu strunu napjatou nebo nemám nějaký rozsah k dispozici, stejně jako spousta lidí nedá hlavu, nohy za hlavu.

Adriena Pecinová: Obzvlášť po ránu, kdy ještě ta páteř a ten páteřní kanál je ještě jako retrahovanej, že jo, protože jsme dehydratovaný, tak tam je to totální bolest. A teď to zjistíš a řekneš: „Ty jo, já vlastně si nedám nohy za hlavu.“ A řekneš: „No ale nohy za hlavu si nepotřebuju dát k tomu, abych odřídil autem do práce.“ Tak na to prdním, víš, jako že to dělat nebudu.

Adriena Pecinová: A to je absolutně ok. Ale ono ta jóga i spousta těch jako ásan a spousta těch poloh nebyla úplně náhodou. Takže to, co jsi popsal, to, že si aspoň jednou za život každej prozkoumá, co všechno umí můj kotník. Tomuhle se říká propriocepce nebo i schopnost vnímání těla v prostoru. No, vnímání jako takové. A ta propriocepce, často se to dělá, protože neurologicky, a to je zase koncepce třeba neurotréninku, který dělají dneska sportovci taky rádi a nebo v rámci rehabilitace se to hodně používá.

Adriena Pecinová: Řekněme, že někdo má vymklý ten kotník a předtím, než my s tím začneme pracovat a posilovat, tak pracujeme ve všech rozazích. Takže já ho nechám přitáhnout si ten, ten kotník a jde, jde do, do přitažení a odtažení a jde to desetkrát. A celá jeho pozornost není na sluchátkách, nekouká do blba a kouká na ten kotník.

Adriena Pecinová: Jo a já tam teďkon slyším lehký křoupání. Ty taky. Jo, to je moje, já to cítím, tady třeba moje-

Dan: Mě třeba extrémně křupou kotníky,

Adriena Pecinová: jo. Moje lýtková kost je trošku zablokovaná, protože jsem teďkon hodně hopkala a měla jsem pozici specifickou, protože ta moje zadní noha na boxu, takže tady bych ještě chvilku strávila čas a potom by jsem dělala kroužky.

Dan: Což mimochodem zajímavý křupání neznamená nutně, že je to špatně, viď?

Adriena Pecinová: Ne. Pokud je, není doprovázený bolestí, tak je to myslím si, že přirozeně se vy-vyskytující fenomén. Jsou to takový bublinky, co popisuju, eh, myslím, že poslední literatura popisuje jako, jako bublinky, ale pokud je to bez bolestí, tak je to v pořádku.

Adriena Pecinová: Mělo by být.

Dan: Jasně no. Co za tím vyroví, ale-

Adriena Pecinová: Co za tím vyroví.

Dan: Statickej stretching jsem se tě chtěl na to zeptat. Víš, protože já mám pocit, že už jako od tý doby, co jsme byli ty děti a prostě rozcvičuj-rozcvičovaly se na něco, tak vždycky tam byl nějakej součást, nějakej jako statickej stretching. A teď mám pocit, že i pro spoustu lidí, víš, tak jako bolí tě záda, tak si nevím, tak si lehneš na záda, dáš si aspoň ty rotace nebo, nebo vlastně nějak se zkusíš jako staticky ty, ty hamstringy uvolnit.

Dan: A já vlastně nevím, dělá to něco? Funguje to nějak? Musíš to dělat v určitejm, s určitejma pravidlama nebo?

Adriena Pecinová: Otevíráme Pandořinu skříňku.

Dan: No ale to všechno zajímá, že jo?

Adriena Pecinová: Chystam, chystam se na pekelný komentáře. Hele, eh, já ti dám moji subjektivní perspektivu.

Dan: No jasně.

Adriena Pecinová: Co dělám já osobně, tak já používám orgánovou sestavu z čchi-kungu, kterou mě naučil můj, můj sensei.

Adriena Pecinová: A to je čistě pasivní strečink. Nebo respektive on není pasivní, on je velice aktivní, protože máš, zaujímáš pozice, jako je to čínskej split, kdy máš jakoby ty nohy od sebe do, do víc než čtyřiceti pěti stupňů. Ano, fyzioterapeuti víc než čtyřicet pět stupňů. A kdy vlastně držíš statickou výdrž v různých pozicích a, a soustředíš se na určitý orgány například a na nějakou dechovou techniku.

Dan: Prolýcháváš.

Adriena Pecinová: Prolýcháváš ten danej orgán například. A pro mě je to něco, co pro mě mělo tak silnej efekt, že jsem si říkala: „Kou, wow.“ A teď já jsem se ruky neprotahovala, protože můj předešlej učitel mi řekl, že pasivní strečink není dobrej nápad, ale mně to dělá dobře. Tak si říkám, tak budu poslouchat toho učitele, co říkal, že to je k ničemu?

Adriena Pecinová: Anebo budu poslouchat to moje tělo, kterýmu to dělá dobře? A minimálně to, že mi to dělá dobře- Very good. Že to je jedna. A ta druhá samozřejmě podle vědy ti řeknu jo, neprotahujte se pasivně, neměníte tím délku svalu a spol. Já třeba taky jo, někdo řekne, že se válečkuje před tréninkem a dělá mu to dobře a já to těm atletům neberu a nebo je nechám zkusit si jiný modality, ale pak ultimátně si každý přijde na to svý, jak to jeho tělo funguje.

Adriena Pecinová: Takže myslím si, že nějaká forma protahování se a navštěvování rozsahu a místo toho já bych to možná přejmenovala místo pasivního stretchingu na formu navštěvování rozsahu. Takový jako takový milejší, víš, jak navštívíš ten rozsah a chvilku v něm zůstaneš, protože zjistíme třeba ten příklad ty nohy za hlavou nebo to, že si spousta lidí má tak strašně moc tuhý hamstringy, že když se předkloní, tak si nedá dlaně na zem, ať už z nahoru, někdo tam má pupík, že jo, někdy někdo prostě tam ty ruce nedá.

Adriena Pecinová: Na chviličku tam zůstav v té pozici a zkus si tam s každým výdechem se trošičku, trošičku víc vytáhnout a představit si, že se vytahuju nejenom za těma rukama a za tou páteří a hlavou, ale i za opačným koncem. A začít vlastně vytvářet ten opozitní tah. Jo, že netáhnu jenom tou páteří, ale vytvářím vevnitř opozitní multidirekcionální stretch.

Adriena Pecinová: A příkladem mi zase bylo, já když si sednu a ukazovala jsem předtím, že jo ten příklad, tak řekněme, že já si představím, že za mnou někdo stojí a takhle mě za hlavu vytahuje nahoru a vytváří prostor jak harmoniku, by mi vytahoval tu, tu páteř. A já si představím, že ten vektor pokračuje nahoru. A teď si představím, že moji pánev zase někdo jiný táhne takhle směrem dolů a jenom si to představím.

Adriena Pecinová: To je ta ideomotorika. A teď si k tomu představím, že moje ruce, že se za prsty vytahuju do dálky, ale že ty ruce nezvedám od mých ramen, ale že moje kosti vyrůstají z mýho, z mýho ramene a vyrůstají do dálky a vytvářím opozitní stretch doprava, doleva a nahoru a dolů. Ten efekt bude úplně jinej, protože já vytvářím napětí a předpětí nejenom v tom svalu, ale i v té pojivové tkáni, která propojuje celé tělo.

Adriena Pecinová: To je práce A Meyers se, nevím jak se jmenuje teďkon jménem, jestli to je Thomas Meyers, který se věnuje fasciálním propojením, což taky dneska koncept, dokonce si myslím, že to někdo překládá teď do češtiny konečně. Kdy vlastně my jsme fasciím vůbec nevěnovali pozornost. My jsme řešili ty svalové smyčky nebo jenom svaly a ultimátně fascie, kůže a orgány.

Adriena Pecinová: Jo, já jsem měla možnost nebo pracovat s orgány ve smyslu manipulace stejně jako, jako Petr Bitnar, který tady o-osvěcuje spoustu fyzioterapeutů už nějaký pátek, co se týče viscerovertebrálních vztahů, toho, že orgánová projekce má vliv třeba na, na bolest ramene nebo žebra nebo zad. Kdy když se nad tím zamyslíme, že tady mám prostě vak s orgány, který, který, že jo ten orgán něčím prochází a on vždycky hezky popisuje Petr, já zdravím zase a děkuju za vše, co dělá, tak on vždycky popisuje, že ne každej si vymkne kotník za život, ale většina z nás projde nějakým zánětem břicha, zánětem střev, nějakou lehkou, že jo.

Adriena Pecinová: Ať už je to cokoliv, střevní chřipka a tak dál. A ta kontrakce, protože tam je spousta, že jo, nejenom orgány, ale je tam, jsou tam svaly, je tam, je tam lymfatická tkáň a spol. A zjistíš, že třeba na tý pravý straně žeber to máš trošku tužší a že ty žebra vůbec se nehýbou vůči bránici a da da da da da. A začne to být extrémně zajímavý.

Adriena Pecinová: Takže stretching jako takový, záleží, co pojmeme strechem, protože tohle roztažení mých prstů a napřímení páteře je stretch.

Dan: Jo.

Adriena Pecinová: A teď já můžu tady sedět ve, v multidirekcionálním neboli mnoho, mnoho rovinovým stretchingu, kdy se snažím představit si, že z toho těla vyrůstám ven a moje kvalita mojí postury bude úplně jiná.

Adriena Pecinová: Ta prostorovost je vidět na mojí páteři a na mým napřímení. Anebo si můžu představovat, že se strečuju, ale opačným směrem a strečuju se směrem ke středu těla. A je to, jako kdyby všechny moje části mého těla se stahovaly směrem ke středu mého těla. A to je zase opačná kvalita toho pohybu, protože máme spoustu jemných svalů, máme posturální svaly, máme, máme nebo máme ty svaly, které mají za úkol to vzdorování té gravitace.

Adriena Pecinová: Máme spoustu malých nuancí, které se v tom těle konzistentně odehrávají. Takže pasivní stretching, ať už to pro vás znamená cokoliv, pokud vám to dělá dobře, ok, lepší než nic.

Dan: Nebo je člověk moc zahřátej? Je to třeba pak lepší? Nebo si myslíš, že vlastně tady to, cos říkala, vlastně kdykoli si můžu takhle na křesle se jako zkusit?

Adriena Pecinová: Ona je to ta kvalita toho záměru.

Dan: Jo.

Adriena Pecinová: Já můžu chodit ve kvalitě, kdy moje celé tělo se hýbe jako celek. A zase dostáváme se k tý, k tý analogii toho, že pokud by tělo bylo jako hudební nástroj, pokud by třeba máme nějakou kostru, máme nějaké svaly, máme orgány, máme lymfatický systém, máme, máme cévní systém, máme neurologický, máme nervy a potom máme tu pojivovou tkáň, tu, ty šlachy, vazy a fasce jako takové.

Adriena Pecinová: A ta kvalita, když se podíváš například jako jsou, že jo, ty Tai chi, Tai chi jedinci a pak máš ty, ty brouselý, že jo, ty gongfu a tak dál, kteří mají určitou kvalitu tkáně, ať už je to předpětí nebo je to měkkost. Já myslím, že za celý život jsi měl možnost potkat spoustu jedinců, kteří jsou hodně osvalení, jsou takoví tuhý.

Adriena Pecinová: Pak jsou lidi, kteří jsou jak blob, že jo, že mají takovej prostě sakovitej prostě, že to z nich jako teče a visí to na nich. A záleží, jaký tělo já si chci vytvořit, jaký tělo chci mít a jaký stav v něm chci udržovat. Že pasivní strečink někomu pomůže a ten couch stretch, to koleno ke stěně, který já sdílím už nemalýmu množství mých svěřenců zachránilo záda.

Adriena Pecinová: Ale není to všelék. A je to jenom proto, že tu pozici po po ro– po letech navštívil. Já jsem potkala dneška najednou zase svýho studenta, který byl všude u čerta, ďábla, dokonce měl vytetovaný tečky, kde má akupresurní body a bolely ho záda. A my jsme udělali jednoduchý stretch na kyčelní extenzi, protože mu nikdy nikdo neukázal.

Adriena Pecinová: A on mi pak poslal děkovnej dopis, že ho ty záda přestaly bolet nebo že to minimálně snížilo o těch pět, šest stupňů na škále, což je zázrak pro chronickou bolest. A nebyl to klíč nebo nebylo to jediný, co to, co bylo potřeba udělat, protože měl taky chronický stres v práci a byl velice nešťastnej a furt seděl a byl ve stresu.

Adriena Pecinová: A ty kyčelní flexory na to zrovna jako reagujou, protože se pořád snažíš zabalit. Jo stejně jako ta tenze v těch ramenou, protože když usínáš a kreješ si krk, tak tvoje podvědomí vyhodnocuje konzistentně, jestli seš v bezpečí nebo ne, a to taky ovlivňuje míru tenze, kterou máš v těle. Takže i, i tyhlety ostatní složky toho, jestli jste spoko doma a ve svém životě mají obrovskou míru na míru napětí v těle a jestli budete tuhý nebo ne.

Adriena Pecinová: No a jak se to moje tělo bude cítit. Takže v rámci třeba tý kyčelní extenze to je skvělej stretch, ale není, není to jediný řešení. A kdyby jsem si měla vybrat mezi tím, že ten člověk bude posilovat v plném rozsahu, například něco jako bulharský split squat nebo zanožený dřep, kdy tu nohu v prodloužení mám a ještě v ní získávám v té pozici sílu versus, že bude podělat pasivní strečink, tak ho vždycky nechám dělat ten silový prvek, protože v tom rozsahu on buduje rovnou sílu a je větší pravděpodobnost, že v tom rozsahu, ve kterém mám sílu, kontrolu, balanc a stabilitu, takže ten rozsah využiju v běžných akcích, jako je chůze nebo stání.

Adriena Pecinová: Takže tohle by byla moje, jako kdybych měla málo času, vybírala si. Jo a zase my se o tom často bavíme s kolegama ze Staky i s Dobřu Kodrasem ve smyslu, když mám na trénink třikrát týdně hodinu, tak já nechci dvacet minut trávit na válci. Jako když mám hodinu, tak já chci se naučit novou motorickou dovednost.

Adriena Pecinová: Já se chci naučit ovládat svoje tělo, já se chci naučit– a je mnohem větší spektrum věcí. Ale když už ten člověk do toho nechce investovat, chce být doma, takže se začne hýbat volně na zahradě, jak jsi popisoval a protahovat se. Super začátek, ale za mě je to začátek.

Dan: Hm, hmm, ještě než se dostanu možná k tomu tréninku, zaujalo mě, jak jsi zmínila fascie.

Dan: Víš, mám pocit, že zase na druhou stranu je to trošku až jako trend a ani, víš a vlastně teď jako- Všechno

Adriena Pecinová: jsou fascie.

Dan: Jo a teď všechno, všechno závisí v fasciích. Ale až máš metody typu I know rolling, že jo, kterej ti vlastně říká: „Hele, všechno je způsobený tím, že fascie máš jako špatně přilepený na kosti a tak.“

Dan: A nějakým způsobem se to snaží jako ty pohybový věci řešit až tímhle způsobem.

Adriena Pecinová: Hm.

Dan: Nějakej jako komentář, víš, jako zase má smysl se věnovat vyloženě fasciím, anebo je to zase zpátky možná k tomu

Adriena Pecinová: jako

Dan: dělejte normální training

Adriena Pecinová: a- To je to stejný jako core trénink, víš, že bylo jako hrozně: „Teď dělejte jenom ten core.“

Adriena Pecinová: Pro někoho je to fakt extrémně důležitý, pokud má nulovou tenzi břepětí v tom, v tom břiše, ale zároveň, když půjdete zvedat nebo budete mít něco těžkýho na zádech, tak to břicho musí fungovat.

Dan: Jo.

Adriena Pecinová: No a pak jsou specifický věci, jako že někomu třeba nefun-, funguje jenom ten přímej břišní a nefungujou mu ty šikmý a bla bla bla.

Adriena Pecinová: Tam už se dostáváme do nuancí. Ale jo, myslím si, že to je takovej jako– vždyc-vždycky vyleze nějakej trend a pojem. A dřív byl pohyb a teď je zase, eh, High Rocks a předtím byl crossfit a je to super, pokud to lidi baví a dává jim to smysl. Ale myslím si, že ty fascie tam byly celou dobu a všechny ty koncepty do určitý míry je integrují, protože já kdykoliv mám nějaký kontakt s tím tělem, tak pracuju s fasciema.

Adriena Pecinová: Pak máme jiný koncepty, jako jsou ty Italové, prostě co v tý Padově dělaj, eh, výzkum, myslím, že se jmenujou Systeco, že jsou to, že jsou to jako– že se specializujou přímo na výzkum fascií a toho, co všechno umí a-

Dan: Mhm.

Adriena Pecinová: A mají nějaký i patentovaný jako přístupy, že jsou schopný třeba zmrzlý rameno, což je takový pojem, že prostě adhezivní kapsulitida se tomu říká, co mají většinou dominantně ženy po čtyřicítce.

Adriena Pecinová: Prostě to rameno ztuhne a teď rok to trvá, než zase roztaje. Mhm. A oni právě přes to, co vyzkoumali o fasciích, tak mají prostě přístupy, kde jsou schopný udělat obrovskej posun v tom, že ten člověk se za patnáct, dvacet minut– se kouká na nějakej dokument nedávno a zase jenom když ti ho zkusím poslat odkaz.

Adriena Pecinová: Tak, eh, když si zadáte myslím jako fascias jako frozen shoulder, tak na to najdete. A vlastně jako vidět objektivně, že to rameno, který jinýma metodikama jsme nerozhýbali a vidět ten efekt, že prostě povolí tenhle bod a-a najednou to jako jde, tak je pro mě jako impressive. Je to pro mě zajímavý. A řeknu si: „Ok, tak na tom něco je.“

Adriena Pecinová: Ale i ta objektivizace toho prostě, že si řeknu jako: „Máte výsledky, nemáte výsledky.“ Že mě kdykoliv mi někdo cpe nějakej koncept, že to je všelék, tak si tak jako vždycky Víš, už si tak jako poodstupuju a trvalo mi to dlouho. Dřív to bylo tak, že jsem jela na, na kurz a pak všechno bylo to, co jsme dělali na kurzu.

Adriena Pecinová: Víš a tohle je ta odpověď. A pak zjistíš, že není. Je to dílek skládačky. A já často přirovnávám, a to si myslím, že zmiňoval dobře Petr Růžička zase ten batmirovský opasek, stejně jako ten lékař. Prostě když má k dispozici malej skalpel, tudle kamerku, tenhleten nástroj, tohle šití, ať to mám teďkon živý, tak jsem z toho zase, ale tak je to hezčí.

Adriena Pecinová: Versus kdyby měl dělat amputaci jenom s tím skalpelem, protože umí jenom se skalpelem. A čím širší tu škálu těch znalostí o sobě a konceptů mám a zároveň umím je integrovat, že si s nima nějakou dobu hraju, že to není jenom ten kurz, co mám na tý poličce, tak tím větší možnost tý akorátnosti mám. Jo a i to rozpoznání, protože čím vyšší tréninkový věk, čím, čím dýl cvičím, tím víc jsem schopná říct: „Dneska potřebuju se zpotit, jenom se potřebuju zpotit, cejtím, že mám prostě zatavenou tu tkáň.“

Adriena Pecinová: Jo nebo, nebo včera jsem měla těžký trénink. Ok, dneska se, potřebuju se vyběhat. Prostě cejtím, že potřebuju trošku rozproudit krev a potřebuju si jít zaběhat. Nebo dneska cítím, že potřebuju do sauny a pak by se šlo trošku protáhnout. Nebo cítím dneska, dneska mám nabito a ještě, ještě jsem, mi sešlo dobře fáze cyklu a měsíční cykly a, a mám kapacitu, tak můžu jet těžkej trénink a bušit tady tři hodiny.

Adriena Pecinová: A dneska se cejtím klidně, takže to bude ta voda a budu dělat tu stojku. Jo, že čím víc se člověk zná, čím víc nástrojů má, čím víc ten terapeut zná ty koncepty nebo je s nima seznámen. A zároveň je taky potřeba brát v potaz tu individualitu. To, že mně vyhovuje nebo mě baví box, neznamená, že je to pro každýho.

Adriena Pecinová: To, že někoho baví volejbal, jo. A víme, že jasně jsou určitý somatotypy ještě k tomu a sport, takže to know thyself, to poznej sám sebe i jako terapeut, jo, i s těma konceptama. Pokud někomu vyhovujou fascie a fasciální řetězce a najde se v tom, pomůže spoustě lidem. Jo, že to není ani o tom jako já třeba mě úplně na škole mě nebavil moc koncept jak Vojtovy metody, tak, tak PNF.

Adriena Pecinová: A znamená to, že to není funkční koncept? No naopak to jsou koncepty, který pomáhají spoustě lidem a dělá je skvělá škála terapeutů s nimi pracuje, protože jim perso– na úrovni personality a osobnostně sedí a jsou schopný s těmi mít výsledky. A to je ultimátně to, na čem záleží. Záleží na tom, jestli tomu člověku dokážu pomoct, ale mě vždycky vnitřně mě tak způsobí neklid.

Adriena Pecinová: To když někdo tvrdí, že tohle je to ultimátně jediné řešení. Jo, není, protože záleží, jaký je to člověk, do jaké míry je ochoten se změnit, do jaké míry je schopnej cvičit. Protože pro někoho ta operace je jediný řešení, protože není schopnej a není ochotnej cvičit.

Dan: Zase mám pocit, že to, jak ty říkáš, vlastně jako reaguju na to, jak se ten den cítím a co potřebuju.

Dan: Víš, trošku naráží nějakou konzistenci, disciplínu a motivaci, protože prostě spoustu lidí, hmm, jo s tím bojuje a třeba jedinej způsob, jak se teda donutit je, že si to teda jako nasekám dvakrát týdně do toho kalendáře, že prostě jako udělám tohle. Jo a je to vlastně třeba nějakej způsob, jak ty věci vlastně dělat, protože pokud si to tam nenasekáš, tak je vlastně dělat nebudeš.

Dan: Ale, ale zase to trošku naráží na tohle, že jo, že nemůžeš jako respektovat, jak se každý den

Adriena Pecinová: cítíš. Moc, moc děkuju za tuhle vsuvku. Velice, velice důležitý, protože my tady tak tancujeme mezi různými sférami nahlížení. Nahlížení na atleta, nahlížení na člověka, co má vysoký tréninkový věk, člověka, co vůbec nechce cvičit a ani neví, proč by to měl dělat, ale bolí ho kolena, tak přemejšlí.

Adriena Pecinová: A bavíme se z mnoha rovin. A stejně jako jsme řešili, že pohyb jako takový může být obrovský lék, i přesto, že to není nejzdravější a je to, je to únik, tak je to, je to mnohem lepší únik, než si vzít život a nebo než být na drogách, že? Takže zase hodně záleží na kontextu. Pro spoustu lidí a to, že mají trenéra nebo mají závazek, jo stejně jako my jsme tenkrát měli registrace na tři měsíce dopředu, protože když za to člověk zaplatí, tak doufám, že aspoň bude chodit, i přesto, že se mu nechce nebo je unavenej třeba mentálně.

Adriena Pecinová: A spousta z nás, jo to, co jsem popsala já, to je moje subjektivní perspektiva. Já si dneska můžu dovolit říct ok, dneska se cítím a pojedu zónu pět a odjedu dvacetiminutovej intervalový trénink a potom si půjdu odjet stojky, protože můj tréninkovej věk je obrovskej a já jsem posledních dvanáct let trénovala sedm až osm hodin denně a věnuju tomu celej svůj život.

Adriena Pecinová: Takže pro mě ta subjektivita, teď si jí můžu dovolit a stejně mám spoustu věcí, který dělám každý den, jenom proto, že jsem si řekla teď sto dní budu dělat toto. A, ale pro člověka, kterej nemá vůbec vztah k tělu, tak moje tělo mi řekne no dej si ten druhej dort, jo? Protože já nemám vybudovanej vztah k tomu, co, co ten signál znamená.

Adriena Pecinová: Stejně jako spousta z nás neví, co je hlad, co jsme už řešili, nebo co je ta dobrá bolest, nebo jak reagovat na diskomfort. A to je to samý, co já dneska učím i na těch eventech, že je prostě protáhnu něčím extrémně nekomfortním a oni si půjčí tu mojí personalitu a půjčí si tu, tu strukturu, že já jsem ten generál ve smyslu vy jste tady, abyste pozorovali, zapisovali si, poznávali se a zeptali se a mohli se zeptat, když je to moc málo.

Adriena Pecinová: A zároveň vás pozývám, pojďte zkusit ten diskomfort. Pojďme zkusit držet ten wall sit tři, pět minut a nedat to najevo, protože ono je to stejně těžký pro ostatní, takže hekat nemusíte. My to všichni víme, že to je těžký. Jo a pozveš je k různým takovýmhle věcem. A to je reference. To je určitá zpětná vazba, to je určitej prožitek, na základě kterýho já můžu si říct příště víc, míň.

Adriena Pecinová: Už jsem to zažil. Ale ten, ta zkušenost, to prožívání, to je to samý, za co my dneska platíme, že jo, za služby, že přijede prostě ten mazák, co ti to opraví tu lednici prostě za, za tři minuty versus prostě člověk, který to nikdy nedělal, tak mu to bude trvat čtyři hodiny. A to je ta expertiza a to samý je v tom těle.

Adriena Pecinová: A to samý je v tom cvičení, to samý je v tom to znát sám sebe. Jo, protože spousta lidí řekne: „No já jsem, já cítím, že dneska potřebuju koukat na Netflix a sníst prostě večer tu pizzu.“ Ok, to je super. Jo, ale nevíš, kdo mluví. Často málokdy víme, jaká moje část jako zrovna diktuje. A to vede k tý, tý, tý důležitý věci, která nezazněla.

Adriena Pecinová: A to je ten koncept trichotomie nebo toho nahlížení na tělo jako na tělo, mysl, emoce ve smyslu, že spousta z nás nemáme vztah k tomu tělesnému a to je zrovna to nejhmatatelnější, že nedokážeme rozeznat spoustu signálů, jako že jsme unavený chronicky nebo že já nevím, že nám chybí radost v životě. A ta, ta prchavost emocí a prchavost mentálního stavu je něco ještě míň hmatatelnějšího.

Adriena Pecinová: Že já kdybych někde začínala, tak bych začala s tím poznáním toho těla. A to je to, co se dneska snažím sdílet, že pojďme vybudovat si vztah aspoň s tím tělem. Zameťme si, vyči-vyči-vyčistit a uklidit doma. Spíš dostatečně v rámci možností. Nemůžu spát víc jak pět hodin, protože mám lomomlou. Super, ale aspoň jsme s tím v míru.

Adriena Pecinová: Jo, můžu, a, můžu zlepšit stravu? Ok, můžu si připravit snídaně, ale zbytek je chaos. Ok, super, pojďme kontrolovat to, co můžeme. Můžeš si dát do kalendáře třikrát týdně dvacet minut a ideálně k tomu nabootovat ještě kámošku, aby si to fakt dělal nebo dělala. Super, ale pojďme pracovat s tím, co máme, protože ne každej může cvičit osm hodin denně a ne každej je podnikatel a ne každej, á, se chce živit pohybem.

Adriena Pecinová: Á, ale no myslím si, že to uklizi, to uklizení si doma, to, co jsi říkal, že si to musím dát do toho kalendáře, aby se to odehrávalo. Ok, použijme metodiky a použijme věci, které nám pomůžou dosahovat našich cílů a ideálně vědět, chceme, vězme, co ty cíle jsou. Jo, protože chodit na cvičení jenom proto, že mi to někdo řekl, já vlastně musím vevnitř najít trošku tu odpověď a říct si jako možná je míň sobecký, jo, možná to nejmíň sobecký, co pro svoje děti můžu udělat i v tenhle moment taky se pečovat sám o sebe, abych tady pro ně mohl být, abych měl mentální kapacitu na to ustát ten chaos, co je doma.

Adriena Pecinová: Jo a to je spousta, spousta jedinců, který když s náma dneska cvičí, tak vlastně cvičí, protože chtějí být robustnější mentálně, protože chtějí být robustnější fyzicky, protože chtějí zvednout ty, ty vnoučata, jo. A to je taky teďko motivace super třeba pro mojí babi, prostě že už toho mladého tříletýho, který prostě hodně rychle sprintuje, už ho prostě neukoruje, takže ho nemůže hlídat.

Adriena Pecinová: Jo a to jsou jako, to jsou životní, životní, hm, otázky. A pak je další otázka, jestli s nimi chceme pracovat nebo ne.

Dan: Hm, ještě když se, víš, jako řekneme nějakej ten ideál, jo. Já vím, že to neexistuje a pro někoho to jako pro tebe bude sedm, osm hodin. Mně se docela líbilo, před časem jsem viděl nějaký video Briana Johnsona, že jo, ohledně longevity a on vlastně jako říkal: „Hele, ta věda říká, že prostě potřebuješ nějaký silovej trénink, potřebuješ nějakou zónu dva, potřebuješ nějakej high intensity, potřebuješ nějakou mobilitu, potřebuješ nějakou rovnováhu, tuším, že tam měl tady těch pět, jo.

Dan: A vlastně říkal: „Hele, jako měl bys se snažit aspoň prostě dát těch pět, šest hodin tejdně, kde máš tady ty jako všechny věci.“ A mně to vlastně přišlo docela dobrý přemýšlení minimálně o tom jako dobrý, tak tu, tak ten silovej trénink třeba mám, eh- Zónu dva třeba taky, ale třeba vysokou intenzitu vlastně nedělám vůbec.

Adriena Pecinová: Jasně. Ale dostáváme se k tomu, co je cílem. Jo a zase určit si OK, je pro mě vůbec longevity cíl? Protože pro spoustu lidí není. Vůbec, lidi, je mi to jedno, dokud neonemocní a pak jako tak chtějí být aspoň zdraví. Že pokud je můj cíl dlouhověkost a zdraví, super. Parametry máme vystudovaný, že víme, že tam mám i ta zóna dvě, což je nějaký jako pomalý povídací tempo, kdy jsem schopnej prostě hodinku se třeba jít nebo běžet ve vysokým tempu, ale povídat si u toho nebo jet na kole.

Adriena Pecinová: Máme tam tu zónu pět nebo to ATP, ten sprint, ta schopnost vysokointervalový nebo vysokorychlostní aktivity, což je dosprintovat třeba tu tramvaj, že jednou za čtrnáct dní jít sprintovat anebo dělat sprint na airbiku nebo na nějakým jiným, eh, nástroji, protože spousta lidí nemůže sprintovat, protože se u toho rozběhá.

Adriena Pecinová: A silový trénink myslím si obzvlášť pro ženy a zmiňovala jsem to teďkon hodně. Já mám moc ráda práci doktorky Stacy Sims, která právě mluví o tom, že ta svalová hmota je pro ženy extrémně důležitá právě kvůli té hormonální změně, co se odehrává v menopauze. Takže stoprocentně svalová hmota, udržování svalové hmoty a jsou na to dneska zase studie jako prevence osteoporózy a určité kvality toho života.

Adriena Pecinová: A ta mobilita ve smyslu, že mám ty základní pohybové vzorce, dokážu udělat výpad, dokážu udělat dřep, dokážu dát ruku nad hlavu a dokážu unést vlastní váhu na rukou. Ideálně bysme si tam potom nastavili jiné parametry. A to si myslím, že je na každém z vás, abyste si určili, co je váš standard. Můj standard je do osmdesáti dělat stojku, takže jednou za čas hodně vykopnu, zjistím, jestli ji mám nebo ne, a když ji nemám, tak vyvinul úsilí na to, abych ji na těch šedesát vteřin měla.

Adriena Pecinová: Takhle jednoduchý. Udělám deset přítahů. Ne? OK, mám postupy na to, jak se k nim dostat a věnuju tomu větší úsilí. No mám, mám k dispozici most, dokážu udělat most, dokážu dát nohy za hlavu? Ne? OK, musím vyvinout úsilí na to, abych to dokázala. A to, to dneska nám ten ChatGPT vyjede jako co jsou základní pohybové vzorce, který by měl umět každý člověk a vyjede tady Brian Johnson nebo Brian Johnson bla bla bla.

Adriena Pecinová: Takže inspirovat se můžete kdekoliv, ale pro mě pořád je důležitá ta idea té osobní zodpovědnosti toho, co je pro mě důležitý. Já nechci žít život někoho jinýho, protože nikdo tady třicet let v mé kůži nežil. Víš jako ty moje boty nikdy nikdo nenosil. Takže co je důležitý pro mě, pro Adrienu Pecinovou? Co je důležitý pro posluchače, kterej nás teďkon kouká?

Adriena Pecinová: Co je důležitý pro tebe v rámci tvojí rodiny, tvý, tvý historie a tvý budoucnosti? A to je něco, co se konzistentně kalibruje a dostáváme se k tomu vztahu sám se sebou s těma jednotlivýma složkama. Takže v rámci tý longevity možná si vyčlenit ty určitý parametry a říct si ok, co je můj standard? Je můj standard, že se nechci zadýchat, když jdu do pátýho patra?

Adriena Pecinová: Ok, mám nějakou práci a když nevím, kudy se tam dostat, tak zase dneska si to všechno můžem vygooglit. Anebo prostě najměte si kompetentního člověka, který vás za krátký čas dostane z bodu A do bodu B, protože tu cestu před váma vždycky někdo šel ve většině případů, obzvlášť co se silovýho tréninku a nějaký longevity dneska týče.

Adriena Pecinová: O tom si myslím, že máme opravdu obrovský množství informací.

Dan: Ale já myslím, že víš, jako že pro spoustu lidí je to ta prevence, jako že v uvozovkách a vidíš to těch čtyřicet plus vlastně, že spoustu lidí přesně jak tys říkala, si něco udělá, jo, prostě jdu si hrát tenis a najednou prostě vyhozený koleno a tak.

Dan: Z

Adriena Pecinová: ničeho

Dan: nic. Jo z ničeho nic, jasně no, přesně. Najednou to přišlo.

Adriena Pecinová: Určitě náhoda. Určitě. To jsou moje oblíbený. Vždycky přijdou. No já jsem se jenom ohnul a ty záda najednou luplo. Říkám no tak na to jste si zadělával třeba dvacet let. A samozřejmě zároveň jako prostě když máš autonehodu nebo ti někdo prostě, tak to se stane, to je prostě život.

Adriena Pecinová: Jako tam jsi překonal mechanickej, mechanickou zátěž, tam není o čem. No ale znova no, já si myslím, že to zvyšování pozornosti a kompetence v těle je něco, co je určitá forma prevence, ale není to garance. Jo to, že, že jako preventivně se můžu zdravě stravovat, mít super životní styl a mít všechny vztahy v pohodě a stejně můžu onemocnět.

Adriena Pecinová: Víš, můžu mít genetickou, nikdy nevíš. Prostě náhodná karma. Seš v blbej čas na blbým místě, nadejcháš se špatný radiace. To taky jako to není zas tak dávno, co se staly tady takovýdle věci a mohl jsi dělat všechno správně a stejně prostě život se stane. A pak se dostáváme taky k tomu, jako do jaký míry chci být oběť a do jaký míry chci být ten, kdo nese za to zodpovědnost, ať se děje cokoliv.

Adriena Pecinová: A tohle je strašně krutý, protože můžu fakt prohrát genetickou loterii, stejně jako můžu prohrát životní loterii. Moje ségra dneska nemá nožku, ale, ale prostě je tady s náma doteďka a pro mě je to vždycky obrovská jako připomínka toho, že můžeš dělat všechno správně a být dobrej člověk a stejně se ti stane zranění anebo víš se něco v tom životě podělá.

Adriena Pecinová: Že v rámci tý prevence, jo, to je takový to jako na poslední chvíli honění, no. Já bych prostě když jako rychle, rychle teďkon a to, když se to zranění stane. A to je to, co jsem ti říkala v rámci toho, že zdravý člověk má mnoho přání. Ale já si myslím, že toto pečování o to tělo je prostě to my jsme si ani neměli povídat.

Adriena Pecinová: To je přeci jako jako mě, mě to vlastně trošku jako mrzí, že vlastně spousta lidí jako furt honí těch pětiminutovej tip a tak abysme to tělo nějak odbyli. A pak čekáš, že to tělo jako bude fungovat furt stejně, když na něj celej život prostě…

Dan: A protože jsi zvyklej, že těch uplynulých třicet let to fungovalo, viď?

Adriena Pecinová: No a teď je to chyba toho těla. Zradilo mě tělo, to je moje oblíbený. Zradilo mě moje tělo. Ale nezradil jsi ho náhodou ty? Neopustil jsi to svoje tělo náhodou ty? Víš jako jak moc o svém těle vím? A to není o tom, že máme studovat anatomii a mít načtený všechny buňky. Já nevím, co teď dělaj moje buňky mýho žaludku nebo buňky mých střev.

Adriena Pecinová: Já jim neříkám: „No tady játra a ledvin.“ Já jim neříkám, co maj dělat. Ale musím si uvědomit, že to je určitá symbióza a celek. A my jsme, my jsme často tak, tak zabedněný tady, že si vůbec neuvědomujeme, že vůbec nerespektujeme zbytek toho těla. Protože já teďkon to urvu a půjdu hrát ten tenis, i když mě bolí koleno, to nevadí.

Adriena Pecinová: A to máme tu, tu sílu toho lidskýho ducha, to tělo nebo ta mysl přes tělo. To, to mind over matter, jak se říká. Jo, že to dokážeme. Ty sportovci nám to ukazují, extrémisti nám to ukazují. A zároveň , a zároveň jako vždycky nemůžeme mít jako úplně očekávání, že, že to jako bude držet takhle celou dobu. A ta naše ignorace nás vždycky v nějakej moment jako dožene.

Adriena Pecinová: Když si myslím, že jsem skvělej člověk a jsem hrozně vtipná a zábavná a pak přijdeš jako mezi lidi, kde to tak úplně nefunguje, tak máš obrovskej kontrast. Máš ten život, co ti něco ukazuje. A buď se rozhodneš, že mezi tyhle lidi už nikdy nepůjdeš, aby náhodou ses nemusel měnit. Anebo zareflektuješ nad tím, „Ok, tak to je ta, ta, ta realita.“

Adriena Pecinová: Kým chci být, jak na to chci reagovat. A to je zase ta svobodná vůle, kterou člověk má. Je takovou svobodnou vůli, že prostě na tý zlomený noze můžeš běhat. Jo, ale všechno má svý důsledky. A to, že přijde to vyúčtování ve smyslu zranění a znova jo, ne vždycky je to prostě vaši chyba. Prostě občas se život stane, ale ve většině těch chronických případů nebo těch, těch prostě zranění a právě takovýchhle jako rádoby jo nebo těch bolestí, tak těch signálů to tělo vlastně jako nám je dává pořád.

Adriena Pecinová: Jo, ale, ale no.

Dan: No tak znáš to no, ta, ta bolest je ta dobrá motivace, no.

Adriena Pecinová: Je i určitě stoprocentně, proto existuje stejně jako utrpení.

Dan: Hm.

Adriena Pecinová: Někteří lidi se potřebují tak moc trápit až do takový míry, že konečně něco pustí. Já jsem toho zase krásná ukázka. Já jsem se tak dlouho trápila kolem těch osmnácti, devatenácti.

Adriena Pecinová: Teď ti ani ty hormony teda nenahrávaj, ale prostě jsem neměla nástroje, jak pracovat s mentál a s emočním, až to prostě potlačuješ to tak dlouho, dokud to nemůžeš potlačovat, že to na tebe vyleze s celou armádou, když ty kostlivci prostě najednou tam jsou. A teď ok, vyúčtování. Jo a tohle zase někdo to tak má rád, že prostě musí čekat, až se to tak jako, až, až ten hrnec prostě začne vřít a pak to teda praskne.

Adriena Pecinová: Což se děje spoustě lidem a říkáme tomu nějaký různý krize a, a přijde to vždycky v různý podobě jako připomínka, jako hej, ale já jsem dneska se snažím tak jako uvědomovat si nejenom, že každý moje ano rovná se něčemu jinýmu ne. Moje ano dneska, že jsem tady rovná se ne, že nejsem s rodinou v Mariánkách například.

Adriena Pecinová: A moje ideálně všechny moje části o tom ví a jsme s tím srozuměni, že tam není výčitka, že tam není rozkol informací. A to samý je na tom tělesném. Musím si uvědomit, že všechno má svoji cenu a někomu to projde ještě, protože má třeba dobrou genetiku nebo asi dobrou karmu nebo já nevím. No ale ona může jíst čokoládu každý den a nepřibere.

Adriena Pecinová: No jo, ale ty nejsi ona. A on může chodit hrát tenis a v životě se nehýbal. Jo, ale ty nemáš stejnej genetický profil. Ty nevíš, co on dělal v mládí. Ty nevíš, jak se stravuje, ty nevíš XYZ. A hlavně nač, proč mi záleží na, na něm, když mně to moje koleno nezlepší? Jestli to dává zase smysl. A dostáváme se fakt jako bavíme se o konceptech toho jako rádoby mentálnu a emočnu.

Adriena Pecinová: Ale ono, ono to opravdu spolu všechno hrá.

Dan: Co tě tady ty krize naučily? Nějakou, hraje v tom roli nějaká lehkost?

Adriena Pecinová: Myslím si, že mě naučily trošku větší lehkost a zároveň já jsem velice vážný člověk. Já beru spoustu věcí velmi, velmi seriózně. Beru to, že mám tělo a zdraví velmi seriózně. Myslím si, že je to nebo ta jedna krize, to je ta, ta moje ségra, ta velká učitelka s maminou, že to neberu jako samozřejmost.

Adriena Pecinová: To, že můžu se můžu hýbat, to, že mám obě nohy. A myslím, že to byl tak silný zážitek kolem těch jedenácti. I to, že jsem za nima chodila do toho Motola a viděla jsem tam, že prostě jsou tam stejně starý děti, který tam třeba příště nejsou. Tak-

Dan: Ona prvně, ona měla nějaký úraz?

Adriena Pecinová: Ona měla, ségra měla rakovinu, tu vzácnou rakovinu.

Adriena Pecinová: Přišlo se na to pozdě a měla hodně silný me– nebo měla hodně metastází. Praskaly jí plíce. Bylo to fakt jako těsný. Podstoupala alternativní léčbu a dneska má zdravou dceru a, a krásný život. A je to jedna z nejpozitivnějších bytostí, co znám. Ale myslím si, že to, ten proces, který jsem vlastně měla možnost vidět, ať už tu sílu tý ženy, tý mámy, která je ochotná prostě se roztrhat a být, být jako silná i za, za všechny, tak to, že mente hraje obrovskou roli a chuť žít hraje obrovskou roli a, a západní medicína hraje obrovskou roli a spousta jiných faktorů.

Adriena Pecinová: Ale taky to, že není samozřejmost, že je člověk zdravý, že z plnýho zdraví to může být takhle. A já jsem teď nedávno říkala někde, že pro mě je prostě to, že ráno jako to tady je a že, že můžu. Můžu. A nebylo to tak vždycky. Myslím si, že mi to fakt nějakej, nějakej pátek jako trvalo uvědomit si, že není samozřejmost, že dneska ještě můžu.

Adriena Pecinová: Prostě jako nedávno jsem letěla zpátky z Vietnamu a najednou jsme nemohli letět přes Dubaj ze dne na den. A teď najednou zjistíš, že nemůžeš domů třeba na nějakou dobu. A my berem spoustu věcí jako samozřejmost. A tohle je zase klišé prostě absolutně známý. Akorát v ten moment, kdy to začne být realita a začneš to cítit pod tou kůží, tak to mění ten způsob, jakým nahlížíš na život.

Adriena Pecinová: A pro mě tělo není samozřejmost. Pro mě moc učit není samozřejmost. Pro mě možnost učit se není samozřejmost. To, že můžu trávit čas se svým učitelem nebo s jeho rodinou nebo s mojí rodinou. Nebo že mám obě nohy. Znova jo, to, ta, pro mě to byl silný zážitek. Stejně jako moje praxe na metabolický JIPce, kde vlastně tam jsou jako vážný případy systémový selhání, že ten člověk má třeba poruchu ledvin, do toho má vyluxovanou nebo vyhozenou kyčel, do toho má nějakou zlomeninu, do toho mu třeba selhává srdce a vidíš toho člověka v rozkladu doslova.

Adriena Pecinová: A dodneška si to pamatuju, že tam ještě paní fyzioterapeutky s doktorem dělaly nějakou reponaci a snažily se tu kyčel nahodit u toho pána. Já jsem viděla prostě lidský utrpení na nejvyšších steroidech a vlastně mi jako došlo, jak křehká bytost je. A ten extrém toho, kdy člověku selhávají orgány a vidíš vlastně tlít to tělo a ještě tam toho ducha, který tady jako ještě asi chce být, tak si říkáš prostě no, jako bez toho těla tady jako nebudeš, nebudeš mít zážitky, nebudeš mít prožitky, nebudeš mít lekce, nemáš co zažívat.

Adriena Pecinová: A zároveň opačnej příklad třeba Ram Dass, který podstoupil, no že jo, takový spirituální učitel, který měl, myslím, že měl cévní mozkovou příhodu, kde prostě najednou ti nefunguje tělo a nemůžeš mluvit a seš jenom ten pozorovatel a seš vlastně jako v rámci toho svýho těla a najednou nemáš vycházky. Víš, nemůžeš si jako jít pro kafe.

Adriena Pecinová: Nebo stejně jako tu ségru asi do dneška pamatuju vždycky, vždycky jestli jí přinesu kafe, mně bylo dvanáct, nebo jí podám hrníček a říká: „Si to přinese sama.“ Já: „No jo, jenže ono jako blbě se nosí na tý jedný ruce se houbka z čaje.“ A takovýhle věci, který já beru jako samozřejmost, ty vidíš každej den a si řekneš: „Ty jo, hele, jako to bych asi, asi bych musela bejt fakt netečná, aby se mě to nedotklo.“

Adriena Pecinová: A myslím si, že je to hodně znát i z toho, co jakým, jakou vášní o tom mluvím, protože je to pro mě moc důležitý a zároveň se tím snažím nakazit trošku ostatní. Ale ultimátně si každej musí rozhodnout sám. A já moc doufám, že tím, co dneska sdílím, tak jako snažím se těm lidem připomenout, že některý věci nejsou samozřejmost a trošku víc to brát s lehkostí a s radostí a nebrat to jako samozřejmost, že to tělo funguje a je a máš, máš ten, ten volnej výběh, skrze který to něco vevnitř zažívá a prožívá.

Dan: No a n-n-nehnalo tě to někdy do takovýho trošku až jako hedonismu? Víš jako, tak teď jsem tady, nevím, jestli tady budu zítra. Vlastně jako zkusím všechno, užiju si všechno. Víš, jako že mám pocit, že někoho to dovede až do týdle-

Adriena Pecinová: Myslím si, že v mým případě ne. Dovedu si představit, proč to tak u některých lidí je, ale u mě to byla taková zajímavá kombinace, protože máš ty děti, který na takovouhle situaci reagují tím, že začnou dělat průsery a získávat si tu, tu potřebu po pozornosti jinudy.

Adriena Pecinová: A u mě ten kompenzační mechanismus byl tím, že budu perfektní dítě a taky mi to nějakou dobu trvalo to jako opustit, že všechno musí být dokonalý. Ale pro mě tam ta mamina tak strašně moc musela tam bejt pro tu ségru, že mně došlo, že teď není prostor na mě, že jsem se upnula na jiný věci a netroufla jsem si dělat průsery a chtěla jsem mít super známky a chtěla jsem jí to co nejvíc ulehčit.

Adriena Pecinová: A což je taky vlastně jako z psychologického hlediska je, je průser, že si nemůžeš dovolit být dítě a seš vlastně dospělý od nějakýho místního věku. A ale já si myslím, že všechno, co se nám v životě stane, tak je naše a je příležitost. A myslím si, že dneska mi to velmi dobře slouží. A takový: „To ty seš tak vyspělá na svůj věk a kolik ti je?“

Adriena Pecinová: No jasně, protože jsem dospěla velmi brzo, protože ta realita života mi trošku to dětství tak jako vzala. A dneska se učím zase jo od těch dětí a co mám, co mám, ať už mám neteře nebo Senciovo dcera, tak si to zase prožívám a užívám a doháním tu jinudy. Ale prostě to, co se člověku tak jako když už tady jednou je, tak má, tak má být a co se mu stane, tak je příležitost k tomu, aby a buď, buď si řekl, že bude ta oběť, anebo si řekl, že to je příležitost, lekce a něco, co může využít.

Adriena Pecinová: Ale myslím si, že v mým případě to fakt jako byla obrovská inspirace a že to nebylo tak ničivý a destruktivní. Mimo samozřejmě ty nějaký neduhy, co jsem mentálně měla, ale myslím, že dneska, dneska mi to slouží velmi dobře.

Dan: Já se přiznám, že pro mě vlastně, když jsem tě poprvý zaregistrovaný na sítích, tak jsi byla takový zjevení a vlastně hrozně příjemný překvapení, protože mám pocit, že se nesnažíš ty věci jako zjednodušovat.

Dan: A vlastně myslím si, že jako dokážeš velmi vnímat nějaký věci, který v tom prostoru fungujou, a přesto se k nim jako, nechci říkat nesnížuješ, ale vlastně možná jo. Víš, jako že vlastně, že si vždycky dáš pozor na to, aby si řekla, ale ty věci nejsou univerzální, neexistuje tady ten jeden návod, neexistuje tady to rychlý řešení.

Dan: I přesto, že seš vlastně v rybníčku, kde XY lidí jako vyrůstá na rychlejch řešeních a na návody na six packy a hubnutí a svaly a tak dále.

Adriena Pecinová: Pro mě je moc důležitá ta dlouhodobá vize. A pro mě Instagram je něco, co dělám ve svém dobrovolným čase. Samozřejmě je tam nějaký PR a děláš si jako jméno a dáváš, ukazuješ vlastně jako tu svojí příchuť zmrzliny, já ráda, ráda říkám, nebo ten svůj komunikační kanál a zvyšuješ pravděpodobnost, že ti jedinci, ke který, se kterýma máš rezonanci, si k tobě cestu najdou.

Adriena Pecinová: Ale ten skutečnej proces se odehrává v osobním setkání v dlouhodobým procesu.

Dan: Jo.

Adriena Pecinová: Takže jsou věci, který sdílím, protože bych si fakt přála, aby ta moje mamina, co to sleduje na Facebooku nebo, nebo baby nebo lidi v mým okolí, který se mě ptají na spoustu věcí, tak ty informace, který vím, že tam nejsou v tom prostoru a vím je, tak bych ráda, aby tam byly.

Adriena Pecinová: A to jsou ty malý univerzální věci jako hej, noha je komplexní věc a vlastně je to váš základ, takže je dobrý třeba s ní mít vztah a ta ty kosti, aby se vůči sobě hýbaly a tak dál. To bylo jedno z těch velkých videí, co mě tenkrát vystřelilo. Nebo tak něčím- To

Dan: bylo to jaksi pro to.

Adriena Pecinová: No, no, no, no, to je jako-

Dan: To jsem ukazoval svý, svý dceři a když jsem si to jako prohlíd, tak mě chytla křeč do chodidla a

Adriena Pecinová: Zrovna ta noha jako, se fakt nad tím zamyslíš, kolik je tam těch kostí jo a kolik je kostí nás, že tak dvacet šest versus dvě a versus jedna.

Adriena Pecinová: Tak ta komplexita, to je jako takovej multi, multitlumič jo. A ten, ten multitlumič by měl mít vůči sobě určitou hybnost. A tím, že prostě chodíme po těch površích a da, da, da, tak to není zas tak jednoduchý. Každopádně ta moje snaha je sdílet informace, který já bych si, moje mladší já by si přálo mít. Stejně jako když dneska učím, tak já jsem si prošla celou Eduportal školu a zaplatila jsem za to obrovský peníze a přišel mi e-mail bez videí a já jsem to měla jako zlatý skript a vytěžila jsem z toho tu hodnotu.

Adriena Pecinová: Ale dneska moji studenti mají přístup prostě k věcem, který si neuvědomují, jak moc obrovský úsilí to stojí nebo jak moc mě to stálo času, aby jsem ty informace dala dohromady. A tím neříkám, že by to měli vědět, ale vlastně jedno z těch pravidel, který v rámci Kory, v rámci toho, co se učím u svýho senseie, tak je, že se snažíš vždycky tu věc, kterou jsi získal, udělat lepší.

Adriena Pecinová: Všechno, co mě naučí, mým úkolem jako studenta je udělat to lepší pro další generace. A to, to, že stojíme na těch ramenou těch, těch, těch titanů není, že bysme je měli uctívat, ale abysme viděli dál. A tím, jak vidíme dál, tak my jim řekneme, co jsme tam viděli. Víš, že to je ta hezká idea toho, že vlastně pro mě ty sociální sítě a ten YouTube a to, co tam občas nahrávám i ta dálková výuka, já dneska edukuju dominantně trenéry, učitele, terapeuty a rodiče.

Adriena Pecinová: Mám fakt dneska minimum lidí, který to dělaj jenom pro sebe. Jsou, většina z nich jsou trenéři. Myslím, že osmdesát procent a pak pár jako maminek, lékařů a tak dál, který jako se chtějí starat o to tělo. A tak je to samý teďkon v Hradci na semináři nás bylo prostě osmdesát procent trenérů a Ta, ta idea toho, že jim můžu dát informaci, kterou třeba jinde by nenašli, je pro mě moc důležitá.

Adriena Pecinová: Že ty sociální sítě já nedělám jako pro– myslím, že celý je to jako vedlejší efekt. Myslím, že jste měli nedávno Chili, která je extrémně organizovaná, je to její vlastně práce a dělá to krásně, skvěle a já mám random video, který vytáhnu z eventu, protože to je informace, která chci, aby zazněla, protože bych si přála, aby ji slyšelo víc lidí, protože jich tam bylo jenom třicet.

Adriena Pecinová: A nebo je to informace, kterou, na kterou odpovídám spoustě lidem, takže si řeknu ok, hodím to támhle a odkážu je na video, protože nemám čas to znova vysvětlovat a to je ten content zadarmo. Ale ta opravdová práce se nebude dít na Instagramu. Ty jednohubky nejsou dost. Pokud chceš opravdu a zase použiju Petrův termín navoněná zdechlina, jo, protože já ti nemůžu slíbit, že tě naučím stojku za týden, protože já jsem se ji učila roky.

Adriena Pecinová: Ale můžu ti dát proces, který bych si tenkrát přála, aby mi někdo řekl ten recept, který bude jako dobrej a pomoct ti najít řešení na tvoje osobní hádanky. Ale neslibuju ti, že tě to naučím za týden, protože pokud tomu nedáš třikrát týdně tolik a tolik času, tak nemůžeš očekávat výsledky. A ta realita toho, že spousta lidí si myslí, že něco chtějí a pak zjistí tu cenu a pak zjistí tu hořkost, tak vlastně zjistíš, že to možná není pro ně a to je taky v pořádku.

Adriena Pecinová: A tohle já si přeju, aby zaznělo, protože já jsem se moc chtěla hýbat jako moji učitelé Ido Portal, Delia Goldschmidt, Juan Rueda a vlastně to pro mě byla obrovská inspirace a já jsem věděla, že pokud se chci hýbat jako oni, tak musím trénovat a žít jako oni. Proto jsem žila v batohu a roky cestovala a cvičila osm hodin denně, protože dneska moje tělo reflektuje to, jak jsem trénovala.

Adriena Pecinová: A myslím si, že není fér slibovat lidem výsledky, pokud víš, jako že jim slíbíme kulaté břicho nebo víš jako sixpack za šest týdnů. Jako ne. Jasně, jako když budeš jíst dvanáct set kalorií, budeš podvyživenej a budeš a zastaví se ti cyklus, tak asi jako budeš mít vidět sixpack, protože prostě zhubneš i ty svaly.

Adriena Pecinová: Ale ta realita je, vždycky to trvá mnohem dýl a to víš sám. Jako vybudovat úspěšný podcast, úspěšný byznys je mnohem víc. To minimálně o padesát, spíš osmdesát procent víc práce, než sis myslel. Nebo ten task, že si řekneš, že ti to zabere dvacet minut, ale stejně to zabere hodinu, i když si to myslíš, že to- A

Dan: vlastně otřeš tu naivitu trošku, že jo, protože-

Adriena Pecinová: Absolutně, my bychom to nedělali, my bychom tady neseděli, že jo.

Adriena Pecinová: Respekt a klobouček.

Dan: Možná úplně na závěr, mě zaujalo to ty učitele. Víš, ty ses potkala teda s několika, přesně Ido Portala pro spoustu lidí možná nějaká až jako modla. A vlastně nevím, jestli to je dobře, jo, že některý ty lidi mají až takovýdle jako statusy Jak ty to vnímáš?

Adriena Pecinová: Co se týče těch statusů?

Dan: Hm, obecně jako nějakej zdravej vztah.

Dan: Mně se vlastně líbilo, jak jsi popisovala ten vztah toho učitele a žáka. A nikdy jsem to moc neslyšel, jo, protože někdy máš pocit, že ti guruové mají spíš jako ty fanatický stoupence. Asi ne všechny, ale jako někdy tam bejvá ta skupina těch fanatických stoupenců, že jo.

Adriena Pecinová: Pro mě jedna ukázka je, já když jsem potkala Juana Ruedu, tak já jsem za ním jela do Austrálie na devět týdnů.

Adriena Pecinová: Jsme se setkali tady a pak jsem si říkala: „Ok, ty jo, tohle je úplně něco jinýho a to je můj učitel.“ A jela jsem za ním na těch devět týdnů a viděla jsem jeho žáky, o kterých nikdy nikdo nevěděl, protože oni nemají Instagram. A to byla ta, ta etika, ten přístup a jejich vztah byl pro mě něco tak jako mimozemskýho ve smyslu jsou prostě dríči, jsou to pokorní lidi.

Adriena Pecinová: Ty jo, kde jste byli teď devět let? Jsem vás neviděla. Nic nafouněnýho, nic, nic růžovýho, víš, žádný jako jednorožci, prostě hardworking jako tvrdě makající lidi. A já si říkám, tohle je vizitka učitele. To, jaký lidi kolem sebe má, jaký má studenty. A mně když někdo dá zpětnou vazbu, třeba teďka jsme měli event, jsem tam za asistovat asi tři moje studenty a když mi někdo za mnou pak přijde a řekne: „Ty máš kolem sebe super lidi.“

Adriena Pecinová: To je pro mě obrovská zpětná vazba na to, jakej jsem, jakej jsem průvodce nebo učitelka, když si to někdy půjčím. A co se týče toho uctívání, to, to uctívání, mě to vždycky strašně, nebo ne strašně, ale já prostě nemám ráda takový to, ať se, ať se lidi inspirují mým příběhem nebo tím, co dělám. Ale inspirace není dost.

Adriena Pecinová: Transformace je důležitá. A to, že někoho uctívám a klaním se a je to pro mě modla, neznamená transformaci. A pro mě je důležitá ta transformace, integrace, transformace. Jedna věc je, že si přijedeš pro ty informace na ten seminář nebo do toho dál, do tý dálkový výuky nebo do setkání. Ale co na základě toho uděláš?

Adriena Pecinová: Protože to, že věříš v nějakou modlu nebo uctíváš gurua nebo uctíváš nějaký styl, z tebe nedělá dobrýho člověka. Z tebe dělá dobrýho člověka ta transformace, kterou podstoupíš. A pokud ty informace, protože je potřeba si uvědomit, že já jenom sdílím, já jsem jenom komunikační kanál, jenom sdílím informace.

Adriena Pecinová: Já nejsem pravda, já jsem jenom posel. Já jenom přináším informace, který jsem sesbírala támhle, támhle, támhle. Nějaký jsem ztělesnila a ty ztělesněný věci se snažím dát do prostoru. A tady je scénář. Tady je ten, to, to, to všechno nejlepší, co jsem se naučila, vám přináším tady na stůl a teď je na vás, co s tím uděláte.

Adriena Pecinová: Proto- Mě baví hodně práce s terapeuty, s trenéry, s lidmi, který ještě učí dál, protože to ještě rozšíří a udělají to ještě lepší. Já jim to říkám na těch seminářích, říkám jako jedna věc, moje jediná moje podmínka je všechno, co vám tady předám, klidně si vemte, udělejte z toho e-book, vemte to, integrujte to do svý výuky, natočte si to, sdílejte to se svými klienty.

Adriena Pecinová: Ale má podmínka je, chcete to umět ukázat? Chcete to umět vysvětlit a chcete to umět naučit a ideálně to umíte ztělesnit před tím, než to budete někomu dalšímu tady hlásat jako konečně jsem našel tu odpověď, tak si s tím chvilku hrajte, ztělesněte to, sežvíkejte to, stravte to, ať to máte pod kůží. Vždycky dám za příklad, já jsem se učila roky muscle up a tady na tom předloktí nebo na obou vlastně, tak mám změněnou kůži a mám to doslova pod kůží, protože já jsem to dělala tři roky v kuse.

Adriena Pecinová: No nějaký dva, tři roky jsem to fakt extrémně hrotila, protože jsem chtěla umět pět muscle upů a pro holku to není úplně jednoduchý. A dostala jsem se fakt na jako úroveň brutální síly pro mě ten krápit, krápit muscle upy, prostě to jako nebylo striktní jako s váhou a to to tamto. A já jsem to dělala tak dlouze, i když už to třeba čtyři roky nedělám, tak prostě mám tady pořád hrubou kůži, protože ten, ten kruh máš opřenej tady, že doslova se mi změnila ta kůže a mám to pod kůží, takže to nemůžu neudělat.

Adriena Pecinová: Nebo ráno jsme fotili nějakej do nějakýho magazínu to to to a dělala jsem tam balanc na jedný ruce a paní redaktorka se mě ptala jako to se nepotřebujete zahřát nebo jak to, že to tady takhle ráno to? A já říkám, protože to dělala tak moc, že už to nemůžu neudělat. A v ten moment, kdy začne člověk sdílet něco, co má pod kůží, stejně jako ten ostřílenej boxerskej trenér, kterej už jako pře nějaký prošel, nebo ten průvodce, co už tady byl dvacetkrát a řekne ti támhle koupíš dobrý pivo, támhle mají super steak, támhle se běž podívat ve tři, protože tam vyjde prostě sluníčko a je tam krásný světlo.

Adriena Pecinová: Tak to by měl být ten učitel. A já sdílím jenom věci, který jsem si fakt jako prošla a zvládnu je votučit na dvou hodinách spánku bez kafe. To je takovej standard, protože prostě občas se to stane, že přiletím prostě později a ta ta ta. A snažím se fakt předávat principy a věci, který minimálně mně slouží anebo mi přijdou ultra zajímavý.

Adriena Pecinová: Ale vždycky zmiňuju tu subjektivní perspektivu, že jsem jenom člověk. Nevím všechno, dělám chyby a jsem v první řadě student. A tohle mi přijde moc důležitý. A zároveň zase já jsem zmiňovala taky několikrát, že prostě ta idea tý konkurence a toho, že jako všichni proti sobě, jo. Tak když děláš dobrou práci, tak zvedáš úroveň i těch ostatních.

Adriena Pecinová: Takže jaká konkurence? Ultimátně to povede i k lepšímu mně a já jsem moc ráda, že jsou tady kompetentní učitelé, trenéři a ostatní koncepty, protože já nemám všechny odpovědi. A navíc pokud je ten můj cíl jasnej, že chci, že chci přispět možná tý společnosti nebo chci trošičku přispět tady prostě tomu, aby to tady bylo trošku lepší, tak jako držet informace zpátky nebo si hrát tady na konkurenci nebo zadržovat informace mi vůbec nedává smysl.

Adriena Pecinová: A moje odpověď na to je prostě buďte, tak buďte dobrý. Víš jako, dělejte, dělejte něco, co, co přináší takovou hodnotu, že, že vás nějaká konkurence nezajímá. Protože já dneska, já nemám čas tolik terapeutovat, jak bych si přála a je spousta lidí, který by potřebovali pomoct. Je spousta lidí, který by potřebovali vysvětlit, který potřebují čas, který potřebují pohladit, potřebují obejmout, potřebují komunitu.

Adriena Pecinová: Takže v tomhlectom směru to je obrovská inspirace pro mě dělat ať ty sociální sítě nebo tady podcasty. A myslím si, že přijde období, kdy se tak jako zase schovám do toho. Já vždycky pak odletím, víš, na konci toho. Jsem tady dva měsíce, udělám tady to tornádo a pak zase odletím a zmizím do garáže a, a mám tak klidnej jako-

Dan: Do džunglí.

Adriena Pecinová: No a zmizím a dělám si svoje věci. Ale je pro mě důležitý, aby ty informace tady byly. Pokud je přinese někdo jiný a je to hezčí a je to stravitelnější komunikační kanál, tak já nemám problém to zahodit a zavřít a spálit a, a nějaký sociální sítě mi můžou být jedno. Proto je to tak random a jsou to fakt výtržky z kontextu a jenom ať to tam je a žije si to svým životem.

Dan: Tak možná pak na závěr. Z čeho seš momentálně nadšená?

Adriena Pecinová: Hm, v osobním životě nebo v pracovním?

Dan: Klidně. Můžeš to vzít z jakýho konce chceš.

Adriena Pecinová: Slovo nadšení je takový hezký. Ale pro mě, ehm, já jsem, já jsem, abych to představila, ono to zní asi jako klišé, ale je to taková jako vděčnost. Já jsem, já si moc uvědomuju, jak moc se můj život změnil.

Adriena Pecinová: Ať už díky lidem, který, á, dávají zpětnou vazbu, který jezdí na eventy, který mi věří, který se mnou nějakou dobu studují a postupují ty procesy. Ať už je to můj učitel, který si dal druhou rodinu, díky kterýmu dneska mám španělsky a mám možnost potkávat spoustu zajímavých bytostí a učit se sama o sobě spoustu věcí každý den.

Adriena Pecinová: Takže to největší klišé vlastně jsem nadšená z toho, že ráno vstávám a fakt se na ten den těším a že jsem, že usínám a jsem tak prostě vyždímaná a unavená a ten den byl tak odžitej, že nešel víc odžít. Jo, třeba prostě poslední dny a týdny a měsíce jsou prostě na, na krev, jo. I moje maminka z toho má paniku prostě, protože fakt jako teď jsem přilétala, že jo, z toho Španěl– nebo ze Španělska, z téžní Ameriky a přiletěla se mnou přes Madrid, takže ze Španělska.

Adriena Pecinová: Ale přiletěla jsem prostě zrušenej let, tuto, tamto. Takže to bylo jak Indiana Jones, víš jako z jednoho letadla do auta rychle tuto, abysme to stihli před run away, teď tam super baby, prostě dvacet dva bab, oučím s dětlegem, protože jsem vděčná, že můžu mít to pódium a být, zažít tu roli tý učitelky a zároveň se podělit o něco, co je hodnotný a sdílet ten prostor.

Adriena Pecinová: Takže jako to nadšení je ta, ta vděčnost za to, že to je takhle jako hezký a že, že jsou všichni zdraví a že doma je harmonie, že rodina je v pořádku, že, že svět se pořád ještě jako nerozpadl, že jsme, jsme blízko a že jsou lidi jako Sešty, který dělají skvělou práci, víš, a, a že to ještě pořád funguje, protože ta, i ta společnost je extrémně křehká.

Adriena Pecinová: Stejně jako zdraví a život je velice křehkej a to, že opravdu věci už vnitřně nejsou samozřejmostí. A dřív to tak bylo, že jsem o tom mluvila, ale možná to úplně nebylo pod kůží. A dneska doufám, že to tak jako zní z tý mojí práce a z tý urgence, kterou mám, když učím, protože jsem si, nejsem jistá, jestli ty lidi někdy uvidím znova.

Adriena Pecinová: A ta příležitost pro mě je skutečnou příležitostí. Akorát je to náročný, tak se pak vždycky jdu schovat do tý jeskyně, víš, na ty tři, čtyři měsíce zmizím a-

Dan: No hele, co tam děláš? To mě ještě hrozně zajímá. Jako pomáháš, pomáháš vlastně učit svýmu učiteli nebo-

Adriena Pecinová: Já vlastně-

Dan: Jak tam trávíš jako ty dny?

Adriena Pecinová: Já jsem, eh, nebo já jsem se stala Juanovým ukem, neboli uči dešim nebo tou uči deší, což je termín, který se používá trošičku v jiných sférách než u nás.

Adriena Pecinová: Já bych to nazvala učněm nebo učnicí. A Juanovým úkolem je mě naučit všechno, co umí, což je těžký, protože on se hodně učí. Takže je to takový celoživotní proces a, a mým úkolem je se naučit co, co půjde a zároveň jsem součástí jeho rodiny, takže mám na starost i well being jeho rodiny ve smyslu, že žiju s nima.

Adriena Pecinová: Myslím si, že jsem taková ségra slash druhá máma jeho dcery a jeho žena mě učí jógu a je to moje dobrá kamarádka. Vlastně s nima trávím hodně času a A je tam víc rovin učení. Ono některý ty věci se nedají naučit jenom v tom formálním gymu. To, jakým způsobem on mluví se svojí rodinou a to, jakým způsobem zvládá těžkosti svýho života a to, jakým způsobem učíme.

Adriena Pecinová: Takže jedna věc je ta asistence a pomoc a to, že jsem jeho pravá ruka a jsem přítomná, když on terapeutuje třeba šestnáct hodin prostě za dva dny, tak jsem tam vždycky přítomná a pořádám ať už od zařizování kafe po zařizování dopravy a prostor a organizaci těch lidí, který ho přijdou vidět nebo kterým on pomáhá.

Adriena Pecinová: Anebo podržení tady nohy, když on něčím škube a anebo utěšení ruky na rameno, když ten člověk prochází nějakou těžkostí. A po-protože jsem jako full time student, že se od něj učím spoustu věcí, který mě nikdy nenapadlo, že se budu učit, jsou to nějaké bojové techniky nebo je to jak být možná víc sama sebou a víc Adrienou Pecinovou a míň vším tím ostatním, co jsem si myslela, že musím být.

Adriena Pecinová: Ale takový klasický den je prostě ráno sraz v garáži, taková společná snídaně malá, ta chodí teď do školky, takže vypravit malou do školky a pomoct trošku nakrmit a sbalit a přečíst pohádku v češtino-španělštině, což je teda totální pro mě totální teď jako to je, to je pro mě důležitější, že jsem schopná splnit úkol, než že jsem se naučila stojku, že jako nezklamat prostě svým, svojí španělštinou.

Adriena Pecinová: A potom se cvičí no tři, čtyři hodiny, pak oběd a podle toho, co je, co je na programu a když, když nestihneme odpoledne cvičit nebo, nebo diskutovat nebo studovat, tak a pracovat samozřejmě vyřizovat e-maily, odpovídat bla bla, tak se cvičí večer třeba kolem desátý hodiny Když všechno usne a je klid a plus mezi tím učíme online a nebo vytváříme, připravujeme eventy na příští rok, já připravuju svoje eventy nebo já učím online.

Adriena Pecinová: Takže je to takový pestrý, no. Každý ten den je takovej jinej a někdy je za úkol pohlídat malou a jít s ní do kina, což je teda největší jako životní praxe, si myslím, že je pro mě, pro mě obrovská terapeutická ten čas, ať už s Petří nebo s, nebo s Honovomalu. Takže to je takový uke, uke život. Od vyklizení myčky po učení se velmi, velmi jemných nuancí, po dlouhé sezení, po studiu knih, který mám do měsíce třeba dočíst, po studování konceptů, se kterýma se mám seznámit.

Adriena Pecinová: A myslím si, že ta esence, kterou člověk potom nasává tím, že tráví čas v té prezenci toho učitele, je něco, co se nedá naučit za event nebo za, za online lekci. Je to něco, co je tou proximitou, tím, že člověk, já si dovedu představit, že jednou budu mít svýho učně nebo učnici a tím, že ten člověk s vámi žije a vidí vás, jakým způsobem se vypořádáváte s frustrací, s únavou.

Adriena Pecinová: No, protože jestli jednu věc jsem se naučila, to, to Senseie, tak je to, že prostě on je člověk, kterej žije ve službě. A když ne, když neslouží studentům, tak slouží svojí rodině. A málo těch věcí dneska dělá jenom sám pro sebe a je to vlastně něco, co je, co není pro každýho. Nemyslím si ani, že by to tak měl mít každý, ale jestli, jestli pro mě je teďkon nějaký živoucí úkaz jako toho, co znamená služba druhým a co znamená to ztělesnění určitých budhistických konceptů a spol.,

Adriena Pecinová: tak je to, je to Sensei. A je to pro mě obrovská inspirace a i takový zrcadlo na to, jakým člověkem bych chtěla být. Ne být jím, ale kdo jsem já, co, co ještě je moje, co, co vlastně jako bych chtěla dělat. A je to vždycky takový osvěžující, že jsem chvilku královna zámku a tady jezdím po podcastech a tatata a pak nosíš kafe a uklízíš prostě to a pomáháš s malou a ten kontrast je moc důležitej.

Dan: Super. Adri, moc díky za, za tu hloubku a i, i za to, že, že seš ten, jak tomu říkáš, messenger. I za nějakou message, kterou jsme snad předali. Děkuju. Moc

Adriena Pecinová: děkuju. Moc děkuju za pozvání a za to, co děláš.