Neurovědec Aleš Stuchlík: Zapomínání je SUPERSCHOPNOST

Přepis epizody

Plasticita to je vlastně jak se ten mozek mění a on se mění každou minutou jak jdeme tím našim životem. Lidský mozek je citlivější na negativní emoce, že zapomínání je vysoce adaptivní forma paměťové plasticity. Ten mozek umí zapomenout to, co nepotřebuje. Jsme jako evolučně vybavení spíš detekovat nebezpečné věci, to zachraňuje život.

Pokud si chtějí naši diváci zvýšit neurogenezi, tak jej si zacvičit. Další díl podcastu proti proudu je tady. Mým hostem je tentokrát pan profesor Alix Tuchlík, neurovědec s více než 20 letou praxí. A tak není překvapivý, že se dneska dozvíte hlavně spoustu zajímavých informací o mozku. Mluvíme o tom, jaký jsou častý mýty, ať už to, že třeba nový mozkový buňky nevznikají v dospělosti nebo ve stáří.

Jak vlastně ten mozek funguje Co mu pomáhá jak ho mít v nejlepší formě jaký můžete mít. A myslím si, že to téma mozku je velmi fascinující a Aleš Stuchlík je skvělá osoba, která o tom dokáže zajímavě mluvit, takže tenhle díl vás bude bavit. Jdeme na to, Aleš Stuchlík.

Aleši vítejte v Protibrolu, hezký den. Děkuju, děkuju, Dané, a zdravím vás i všechny posluchače. No, vy jste samozřejmě nejvíc znám jako neurovědec a neurokouč a znalec mozku. Já jsem si říkal že to možná začnu takovou otázkou protože mám pocit že všichni tím mozkem jsou hrozně fascinovaný, že jak je ten ten geniální orgán, který umění úplně všechno.

Má ten mozek nějaký slabiny? No jasně, je velice zranitelný, on je hrozně třeba on je náročný na živiny, na kyslík na glukózu, to se žere fakt kolem 20% a takže v momentě, když se v tom tělíčku něco pokazí, když přestane třeba bůchat srdce nebo se zastaví dech, tak je to pro mozek problém. A zároveň je to takový orgán přes který vlastně nejde vlak, že jo, se říká že když se jako se konstatuje smrt, tak to je smrt mozku, že jo to je když se vyhladí ta EEG křivka prostě jako nastane ta mozková smrt, takže rozhodně je velice zranitelný, má slabiny a taky není neomilnej, to je myslím dost důležitý, že ani naše paměť není neomilná.

No to si asi spoustu lidí už vyzkoušelo, že paměť občas člověka zklamé, ale jaký jsou takový ty častý mýty? Já jsem koukal, že i na webu občas máte něco napsanýho, ale když možná se setkáváte s nějakýma nepochopeníma toho mozku, co je takový častý? Jo, já mám na tom svém webu takový, říkám tomu mozkomýty nebo neuromýty, tak některý jsou takový banální úplně, že používáme jenom 10% mozku, přičemž my ten mozek jak střídáme ty činnosti, tak ho zapneme celý.

Jo neexistuje tato tajemná pilulka z toho filmu, která nám to rozsvítí teda budeme se krátky přišít. Jako jsou takový stavy, tomu se říká Savant syndrom, kdy jako třeba někdy to bylo… Nebo se to může objevit i po nějakým poranění mozku, že ten člověk najednou jako vlastně exploduje kreativitou. Že úplně najednou prostě začne třeba malovat nebo hrozně talenty na jazyky a tak, tomu se říká Savant syndrom, takový jako probuzení, to se přesně neví ono těch 10%, když se to vztáhne k tomu jak ten mozek používáme, tak my ho opravdu používáme celý a když by se to vztáhlo k té kapacitě, tak jak to bylo jako původně asi myšlený, že využíváme jenom část toho potenciálu, tak to asi se dá říct, že jako nevyužíváme úplně celý ten potenciál, ale To tvrzení není vědecky nějak jako relevantní, protože my nevíme za první, kde je těch 100%, nevíme kde jsme aktuálně a nevíme ani, jak přesně definovat tu kapacitu.

Inteligence je věc, která jako má spoustu definic a myslím že se na tom vědátoři úplně neschodnou, jak ji definovat. Takže to je jako i častý mýtus. Docela častým mýtem je to, že jako leváci jsou kreativní, praváci jsou organizovaný. Ale ta levá-pravá hemisféra, jak to spoustu lidí má zažitý, takový to, že prostě pravá je zodpovědná za něco a levá za něco, to platný je?

Jo, ale není to výlučný. Není to tak, že by levá dělala jenom tohle a pravá jenom tohle. A že by nějak jako se lépe propojovali Oni jsou propojení u zdravýho člověka jsou propojení velice silně tím svorníkem mozkovým, tím korpus kalózum, jako velice intenzivně jsou propojení a komunikují úplně jako enormně a dá se říct že V podstatě při většině činností dochází k nějaký, ono se tomu říká tak jako nepěkně odborně lateralizace nebo lateralita, že jedna ta hemisféra se zapojuje trochu víc než ta druhá, ale ve většině případů se zapojují obě najednou akorát jedna je trošku dominantnější.

To je třeba jsou takový skeny když posloucháte řeč, takže se vám zapojuje spíš ta levá, když posloucháte hudbu, že se vám zapojuje spíš ta pravá ale není to takhle výlučný. On ten mítus jako ty levý pravý hemisféry takovýho toho, že jako jsou úplně oddělený, se objevil po takových zajímavých pokusech za který dostal Rogers Perry Nobelovu cenu, kdy on dělal, říkal se tomu spíš Split brain, jako rozštěpený mozek a on takhle léčil epilepsii, že dělal chirurgii, neurochirurgii a u lidí který měli to epileptické ohnisko v jedné polovině mozku, tak on se rozhodl přetnout ten cvorník.

To karpus kalózum, který je spojuje, asi s cílem aby zamezil šíření těch záchvatů. A potom ty lidi vyšetřovala a došlo tam k takovým zajímavým věcem, že ten člověk třeba něco dokázal nalévo pojmenovat a nedokázal to, nebo to dokázal nakreslit a nedokázal to pojmenovat Takovýhle byly takový a na základě toho vznikl ten koncept té laterality, že teda nějaká je a…

A pak se to trošku jako spopularizovalo v té enormní formě, že prostě leváci jsou kreativní a prováci, jo, to úplně se jako říct nedá. Jo, a že někdo používá výstup pravou hemisféru a někdo výstup levou. No, já si myslím že vůbec čtyři lidi se zapojují při různých činnostech v obě, akorát prostě určitá specializace tam je, ale není tak jako absolutní, takže takový to kreslení pravou hemisféru a takový to mi spíš přijde jako takový prostě spontánní, spontánní kreslení.

Ještě jak jste říkal, že vlastně k té fotovkách kapacitě toho mozku. Mně do toho trošku napadá, že třeba pan profesor Jiří Horáček, když dělá dneska ty pokusy na psychedelikách, tak vlastně vidí, jak se ten mozek trošku rozsvítí, jak mám pocit, že to spolu funguje víc a mě to trošku přivádí na to, jestli vlastně, když si podíváme na to fungování mozku, tak jestli tam existuje něco, co je lepší.

Je lepší mít víc těch buněk nebo lepší to spojení, nebo… Já bych řekl plastičtější ty spoje jo. Ty spoje jsou z principu hrozně plastický, tomu se říká synaptická plasticita že jo, je to taková ta úplně základní forma, ty tak jako vzývaný neuroplast Neuroplasticity, ale zase berte to tak, že ta neuroplasticita, lidi to berou, že to je nějaký svatý grál, ale ten mozek je plastický pořád.

Čím cokoliv děláme tak se do něj zapisuje a mění to, nebo ovlivňuje to prostě tu plasticitu mozku. Takže i to, že my si tady povídáme, tak nám mění ten náš mozek. Některý spoje se posilujou, některý se zeslabujou. Teď se mi třeba zeslabujou spoje, který kódujou já nevím, domácí starosti, protože se soustředím na vás a na to, aby to za něco stálo.

Takže ta neuroplasticita se děje vlastně pořád. Ty psychedelika jsou zajímavý, no, Jirka Horáček se tomu věruje hodně, že jo oni Psyonu léčejí jako ketaminem, teď byly nedávno schválený psychedelika. Myslím si, že mají terapeutický potenciál a ač nejsem nějakým extra přívržencem látek, který měnějí vědomí, tak mi připadá, že řadit psychedelika na stejnou úroveň jako třeba tvrdý opioidní drogy nedává úplně smysl.

To je takový jako, navíc ty psychedelika mají zřejmě opravdu potenciál v léčbě třeba depresí nebo obsedantně kompulzivní poruchy, nebo dokonce se někdy změňují i závislosti nebo posttrauma. U posttraumatických stresových poruchy se třeba enormně studuje MDMA jako extáze, že by mohla mít potenciál nějak jako léčit to.

To traumatické postižení, které tam u těch lidí je po tom traumatu. Ale tam se to objevuje. Ono tětíž tím jak tyhle výzkumy byly, nebo jak ty látky jsou vlastně kontrolované, nebo až vlastně do nedávna opravdu celosvětově byly na úrovni těch tvrdých drog, tak vlastně trošku se asi utlumily ten výzkum.

Aspoň takhle já si to jako na půl lajcky, protože sám psychedelika nedělám, ale vysvětluju, že se utlumil i ten výzkum a že my teprve teďka na té neurobiologické úrovni začínáme přicházet na to, co ty psychedelika v tom mozku dělají. A ono se opravdu zdá že můžou podporovat jako neuropasticitu. Ostatně třeba…

Je popsaný že nevím jak je to u psychedelik řekl bych, že tam to taky bude mít jako pozitivní vliv, ale třeba u klasických antidepresiv nebo těch moderních antidepresiv se ukazuje, že oni zvyšujou i neurogenezi jako tvorbu neuronů v dospělosti. Z toho dokonce přímo vznikla teorie jak prostě ta neurogeneze ta tvorba neuronů v dospělosti jak by mohla souviset s depresí, protože chronický stres, dlouhodobý stres je jako rizikovej faktor pro puknutí deprese, tak tu neurogenezi snižuje a ty antidepresiva a pravděpodobně i ty psychedelika ji zase zvyšujou nahoru.

Co to znamená ten neurogeneze teda? No, to bylo, on byl takový mýtus nebo dogma, ne mýtus, byl to vlastně mýtus ale bylo to dogma který trvalo skoro 100 let, že ten dospělej mozek jenom vlastně ubejvá, že jenom chátrá, že jenom ty buňky odumírají že někdo, někde jsem četl nějaký komentáři u videa že dokonce každou, každý den nám odumřou nějaký 100 tisíce buňek.

Ale že jsem dospodu demora. To hloupost jo, to je jakože, ale… V 60. letech se ukázalo, že oni v tom dospělým mozku nový neurony i vznikají Tam dělají buňky, které jsou takový ty neurální progenitorový buňky, prostě něco jako kmenový buňky, které se tam dělají a dávají vzniknou neuronům, které se z nich nějakým způsobem vyvíjejí.

A zřejmě hrají nějakou roli a tomuhle se říká neurogeneze. Geneze je tvorba, jako genezis, stvoření Světa, že jo tak jako geneze je tvorba a neuro je jako neuronů, takže neurogeneze je tvorba novejch neuronů a neurogeneze v dospělosti je tvorba neuronů v dospělosti Ono jich není moc, na to, že v tom mozku máme 86 miliard plus minus 7 miliard těch neuronů, ono se to celkem blbě počítá.

Takže tak těch nově zrozených neuronů, který se nám tam narodí v některých oblastech v dospělosti není až zas tak moc, ale zdá se, že jsou nějakým způsobem funkčně důležitý, ať už v té odolnosti vůči depresi anebo v paměti. Tam se ukazuje, oni vznikají v hipokampu, to je taková oblast, která je docela hodně důležitá pro paměť a zároveň je důležitá i pro některé emoce, nebo pro reaktivitu na stres, strach, úzkost a tak.

Takže proto se ta neurogeneze dává do souvislosti. A jako fajn typem, pokud si chtějí naši diváci zvýšit neurogenezi, tak je jít si zacvičit, protože jako fyzická aktivita tu neurogenezi výrazně podporuje. Takže to je takový jednoduchý rychlej typ, jak si ji zvednout. No jak jste říkal, že je teda 87 miliard plus mínus a…

Ono z toho trošku vyplývá, že každý není stejně důležitý. Že tam je něco důležitější a nějaký méně důležitý, ty neurony. To je, jestli já myslím že každý neuron tam má nějaké svoje místo, ale že jakoby oni jsou ty neurony. A počet neuronů vlastně se bere jako měřítko, takový jako nejzměřitelnější a nejpravděpodobnější měřítko inteligence.

Ono to samozřejmě není, jo, třeba velikost mozku není, se zdá že není úplně tím měřítkem, protože třeba některý ptáci, jako jsou havranovitý, tak ty mají ten mozek relativně malej a přesto jsou velice inteligentní. Že dovedou počítat, dovedou navigovat, dovedou řešit dokonce úlohy na touch screenu. Takže že zobáčkem, že prostě klovou do toho touch screenu, ale oni mají hodně neuronů, že mají podobně neuronů jako třeba opice.

Takže ty neurony… Že to je nějakou hustutu i trošku. Takovou jako, možná ten počet že oni je mají menší a mají je těsnějiště natěsnaný v tom malém mozku. Ale co do počtů, to se jako na to se přišlo relativně nedávno jaký počty neuronů mají třeba tyhle ty pěvci nebo jako havrani a tyhle ptáci kafky, jo. A takový ty chytrý ptáci.

A ty počty neuronů dosahujou vlastně skoro takových počtů, jako mají opice nebo primáti, jo. Že oni mají těch neuronů opravdu hodně, akorát je prostě mají více jako natěsnaný v tom mozku. A zdá se, že… To není o té velikosti ale že to spíše o tom počtu. Já si osobně myslím, že ten počet je jako zase určitou aproximací, že to je jako určitým jak to říct, jako přiblížením, že to taky není dokonalý měřítko že dokonalý by byla spíš plasticita těch synapsí, protože těch synapsí jsou pravděpodobně biliony, ty už jako jsou mimo naše chápání.

Jsou ty spojení mezi nimi. Tak tak, to už jsou ty, kde se ty dva výběžky neuronů potkávají, oni se jako nepronikají jeden do druhého je mezi nimi mezírka a tam teče chemikálie, ten známý neurotransmiter. Ale to je chemikálie, já jsem si myslel, u fozovkách nějaký elektrický výboj. Elektrický výboj je po tom neuronu v rámci toho neuronu.

A na té synapsi se uvolňuje chemikálie a takovou chemikálií je třeba notoricky známej dopamin. To je prostě neurotransmiter nebo já někdy říkám tak jako poločeský neuropřenašeč. A to je vlastně látka nebo on je to i neuromodulátor, že má i takovou jako nepřímou ovlivňující funkci. A to je látka, která když se říká levnej dopamin na sítích, tak to je látka, která se uvolňuje na synapsích z jedné oblasti do druhé a kóduje vlastně to očekávání odměny.

Když očekáváme odměnu tak se nám tam uvolní ten puls. Nebo když dostaneme odměnu, kterou neočekáváme, která je nečekaná tak taky vyletí ten dopaminovej puls. Čili to je chemická na té synapsi je primárně chemická komunikace. Tam jako, ale v rámci toho neuronu, jednoho, jako od jednoho konce k druhýmu, tam je to elektrika, jo, to jste řekl správně.

Ale máte pravdu v tom, že jsou, aby to nebylo tak jednoduchý, že jsou i synapse a to je možná pro naše diváky přidaná hodnota, protože o tom jsem ještě nemluvil že jsou i synapse, kterým se říká elektrický, kde opravdu ty buňky sice jsou… Jenom přiblížený, ale jsou mezi nima přímo kanálky, kterýma procházejí ty nabitý částice.

To jsou elektrické synapse, kde se neuvolnuje chemikálie, ty jsou hodně ve vyvíjejícím se mozku, jako u miminka nebo před narozením, ale častý jsou třeba i u hmyzu. Tam jsou velice častý a pak jsou častý tyhle elektrické, oni jsou rychlí protože na té klasické chemické synapse to chviličku trvá, než se uvolní ta chemikálie.

Tam je prostě tomu se to má i název tomu se říká synaptické spoždění, když si klepnete na… Jo, na tu šlachu pod kolení a jako vystřelí vám ta noha, ten češkovej reflex, tak tam je chviličku spoždění, to se dá změřit, protože se to jednou přepojí v míše na synapsi. No to ještě mě trošku přivádí na zvědavou otázku, pokud teda trošku ten počet teda těch teď mi vypadalo to slovo, neuronů, odpovídá trošku té inteligenci, takže jaký je rozdíl teda mezi dvěma lidma, jako je to výrazný anebo pak mě napadá ve věku když máte jako miminko je teda ten počet těch neuronů jako desetinový oproti dospělýmu člověku?

Já myslím že korelovat u lidí počet neuronů jako mezi lidma. To vstažení počtu docela dobře funguje mezi těma druhama, mezi těma, mezi různýma živočišnýma druhama, včetně člověka, ale jako mezi lidma úplně ne, dokonce se říká že Einstein, jako ten jeho mozek, že jako nebyl nějak větší, protože to taky je důkaz, že to není úplně o tom, aby ten mozek byl velkej A že dokonce měl tenčí některý ty oblasti kůry, ale ty neurony tam měl právě těsnějiště nahloučený.

To byl jako zajímavý takový ten jeho mozek darovaný na účely vědy. U dítěta je to tak, že většina z těch 86 miliard se jako vznikne už… Už při narození toho miminka tam je, že tam vlastně typický neuron v našem mozku je tak starý jako jsme starými, že to není samozřejmě výjima těch nově zrozených, jak jsme mluvili o neurogenezi, ty můžou být mladší, ale většina z těch…

Těch není tolik ale většina z těch 86 miliard plus mínus 7 miliard je v tom mozku už při tom narození a zajímavý je to se stárnutím protože byl takovej mítus že jako ve stáří ty neurony ubejvají, jo, hodně jako razantně a ono se ukazuje že pokud je to zdravý stárnutí, pokud to není třeba nějaká Alzheimerova nemoc nebo jiná neurodegenerativní porucha, tak to samozřejmě je jiný případ při ní ty neurony opravdu odcházejí ale když je to zdravý stárnutí, tak ten ubytek těch neuronů je relativně jako nulovej nebo minimální, jo některý studie ukázali, tak 2 až 4% z těch 86 miliard, to není zas tak moc a některý studie neukázali ani to, jo, takže ono se zdá že samozřejmě ten mozek se trošku jako v tom stáří, zcvrkává zmenšuje.

Zhoršuje se to prokrvení, ale to je spíš to, jako to okolo, ne ty samotný neurony, jo, takže, že, jako se říká, prostě typický neuron, že je starý, jako, dokonce byly hrozně zajímavý pokusy který dělali, jako vědci v základním výzkumu, že vzali nějaký neurony ze starý myši a dali je do mladý myši jako transplantovali.

A zjistil že ty neurony žili ještě jedno jeden, jako život navíc v té mladé myši. To se dá tak stát v uvozovkách, napojit do toho mozku ty neurony? No, napojit se to úplně moc, to je asi otázka do jaký míry oni se tam integrovali, ale rozhodně tam přežili, což záleží na že to byly takové pokusy že vlastně ukázali, že ty neurony vydrží celkem jako dva životy v podstatě že ten neuron samotný je docela dlouho, docela má výdrž, ale ten mozek je jako celek samozřejmě stárný, tam se mění, mění se to cévní zásobení, že zhoršuje se fungování ten jako metabolismus, ono se ukazuje že strašně moc věcí poslední dobou začíná se vysvětlovat tím jak ten mozek prostě je živený, že tomu se říká neurometabolický pohled, že prostě spousta věcí by mohla souviset s tím, jak vlastně…

Ten mozek je zásobovaný. Včetně třeba toho Alzheimera. Se ukazuje, že ten metabolismus je docela zásadní. Nenadarmo se někdy Alzheimero říkalo cukrovka třetího typu i když je to docela nepřesný. Není to úplně cukrovka mozku, ale někdy se to tak jako populárně označovalo. To mě skoro přivádí na otázku vy se tomu vědomíte 20 let, jak často musíte v uvozovkách nějak zásadně změnit svůj názor a zjistit že to, co jste si myslel, tak je vlastně trošku jinak, protože ono těch objevů za těch 20 let, kdy vlastně zjistíme, tak možná to není úplně takhle, ono to funguje trošičku jinak nebo to zase tak zásadní změny nejsou?

No vlastně dám vám řeknout že už skoro 30, protože já jsem začal v roce 97, takže prakticky už to, takže ale, no já tam vidím takový drobný posuny, protože jsem nikdy vlastně nepřerušil úplně kontakt. S tím výzkumem. Takže výzkum to je takový moto, se říká že stojíme na ramenu obru, že ta věda vždycky buduje na tom, co vybádali ti předtím a postupně vlastně staví ten domeček vejš a vejš.

Někdy se to trochu zbourá a pak se to staví jinde. To se taky děje, tomu se říká změna paradigmatu. To bylo třeba to, jako když se myslelo, že ten mozek, že už nový neurony nevznikají, tak když ten Josef Altman v těch 60. letech přišel s tím, že jako i v dospělosti vznikají v mozku neurony v některých oblastech, tak to bylo docela jako revoluční.

Ale to bylo jako někdy ještě před tím než jsem se narodil, jo. Takže ono už je to docela fousatá znalost. I když do dneška se to traduje, jo, to je zajímavé, že jestli jako já jsem někdy asi úplně radikálně ten názor měnit nemusel, spíš jsou to takový postupný, jako jak to říct, jako krůčky, který se objevují nový studie, často potvrzují něco co třeba ta lidská moudrost nějak odpradávna tuší, jo.

Teď jsem viděl třeba že jako, jakým způsobem ohromně vyšlo opravdu jako ve velice prestižním časopise Nature Reviews Neuroscience, že… Prostě jakým způsobem dech ovlivňuje mozek, jak prostě dech ovlivňuje emoce, nebo jak je zajímavá se objevila třeba studia, jak je imunitá propojená s úzkostí, že se ukazuje, že ono se hodně dneska mluví o té ose střevo mozek, že je prostě mikrobiom, střevní systém nervovej že jo, protože ono v tom břišním nervovým systému jako jsou vlastně všechny ty neurotransmitery který jsou i v tom mozku, neže by spolu jako nějak to, jako se tam vyhlejí tekly jako z břicha do hlavy, to ne, ale jako jsou tam, prostě vyskytujou se tam.

Ale jsou to takový jako postupný změny, kdy se jako dozvídám věci, které jsou třeba pro mě nový a zajímavý. Ono jako, tady v tom jsme hodně dlužní těm našim čtyřnohým kamarádům, protože spousta těch věcí jako eticky a vlastně z etických důvodů těch výzkumů nejde dělat u člověka, u živýho člověka, nebo prostě jako třeba nově zrozený neurony, který se narodí v dospělosti můžete u člověka zobrazit.

Taky se na to přišlo, že tam vznikají u člověka, ale dá se to jenom při pitvě, pokud ten člověk věnuje to svoje tělo na oltář medicíny nebo vědy. U těch našich čtyrnohých kamarádů se prostě z etických a technologických důvodů za samozřejmě přísnýho dodržení nějakých podmínek etiky, protože tam jako se bolest nesmí jako vyskytovat, tam nějaká vyvisekce, to už prostě jako není možný dneska naštěstí, ale tak tam se dovedeme podívat do větší hloubky, tam jako už třeba dovedeme vidět synapse, nebo dovedeme vidět neurony u živýho a zdravýho člověka v podstatě nemáte šanci vidět jednotlivý neuron, možná při nějaký neurochirurgický operaci se silným mikroskopem by to šlo, ale taky to asi není úplně schudný, takže se postupně přichází, ale někdy myslím že ty lidi musí hodně měnit názor že se ukazuje, že…

Jsem třeba jednou přednášel na lékařské fakultě v nějakém přednáškovém cyklu o medicíně. To byla medicína jako věda. A bylo to, já jsem tam právě vyprávěl o tom, že i v dospělém mozku teda někde v některých oblastech vznikají neurony a jo a než jsem jim to říkal, tak jsem si udělal takovou anketu, jestli si myslej, že ten mozek v dospělosti nějaký neurony tvoří.

A asi tři čtvrtiny těch studentů těch mediků mi zvedla ruku, že ne, že rozhodně ne. Dokonce po té přednášce se mnou přišel takovej mladej jako medik a říkal, a to jako fakt tam vznikají někde a já jsem mu jako říkal, no že jak jsou to jako to a on mi říkal, a to těm pedagogům teda nemám věřit. Já bych teď chtěl jenom krátce poděkovat partnerovi tohoto dílu podcastu, který jme Zonentor a pokud Zonentor ještě neznáte, tak si myslím, že to je to nejkvalitnější a nejlepší, co se týče biočajů a biokoření, co můžete na českým trhu dostat.

Nejen totiž že se to snaží dělat v maximální kvalitě, ale opravdu je to v rámci udržitelného zemědělství a Zonentor je podle mě skvělá ukázka toho, že se podnikat dá trošku jinak, že nemusíte kohokoliv vykořistovat a hledat nějaké nefér výhody, ale že můžete podnikat tak, aby byli spokojení vaši partneři dodavatelé, zaměstnanci i zákazníci.

Pokud už protipravdu pár let posloucháte tak jste možná zaregistrovali rozhovor s Josefem Vořáčkem, kterýho jsem tady před pár lety měl a kde jsme se právě o té cestě Zonentoru a jak se dá dneska podnikat jinak, ale i o tom jak vlastně funguje nákup bylinek jak funguje udržitelné zemědělství a tady ty termíny jsme se hodně bavili, ale co bych vám chtěl říct.

Je, že samozřejmě já jsem hrozně šťastný, že mám partnera jako Zonentor, který vyvolává podle mě vždycky úsměv v nartech. A myslím si, že velmi originální způsob jak zároveň je podpořit a zároveň udělat někomu radost, je využít Zonentor právě třeba pro vaše dárky, ať už dárky obchodním partnerům, zaměstnancům a tak dále.

Oni mají tu zajímavou možnost, že to dokážou udělat třeba přímo pro vás, ale dokážou dát i vaše logo na ty balení čajů. A za mě přesně ty dárky, který sníte nebo vypijete a které jsou udělané s takovou lepéčí jako věci od Zonentoru, vlastně chcete dávat a chcete dostávat. Takže ať už to bude něco z jejich nabídky, různý kazety nebo dárkový balení třeba dvou čajů, který jsou nepřátelství, nebo si necháte udělat něco na míru a opravdu něco co bude mít váš unikátní cejch, tak Zonentor k tomu vřele doporučuji.

Všechny informace o tom najdete na webu zonentor.com, psáno zonentor.com a když zadáte kort proti proudu 10, tak budete mít váš nákup ještě výhodněji. Takže díky Monzo Nentoru za podporu tohoto podcastu a samozřejmě i díky moc vám a to, že mi těch posledních 10 let tohoto podcastu věříte a že ty partnery který jsem opravdu nepouštím jen takhle dejaký, ale jenom ty, za který si můžu s klidem srdce postavit a které mi dávají smysl že je podporujete dále.

Myslím si, že tohle je způsob jak dělat dneska něco co je výhodné na všechny strany. No kdy to u vás začalo v furzovkách ten zájem, dívat se do hlavy? No vlastně až na výšce, já jsem jako na Gimplu chtěl dělat, to jsem věděl, že bych chtěl se věnovat biologii, na medicínu jsem asi úplně nechtěl protože moje ségra je doktorka, jako měl jsem to, věděl jsem, co to obnáší, že to je jako velice náročný.

A já jsem hlavně se chtěl hrozně dlouho věnovat, i když jsem nastoupil na tu fakultu tak jsem se chtěl věnovat jako něčemu terénnímu, abych byl v přírodě, protože já jsem od mládí miloval přírodu, byl jsem scout, potom tramp jako vandrák a vlastně jsem nějakým způsobem, dokonce na Gimplu jsem bylinkařil, takže mě jako bavilo.

Představu tak jako nejvíc o nějaký terénní zoologii jo, jako že bych dělal, jo, prostě Richard Attenborough, to byl to byl můj vzor, jo, že, nebo David Attenborough, David Attenborough, Richard, to je herec, ne? David Attenborough, to byl můj vzor takže já jsem si jako představoval, že budu jezdit na ty expedice do tropů a to.

A No ale pak se to nějak, jsem jako se bavil s lidma, vím že jedna z koušející mi říkala, když nebudete úplně ta špička těch top 1%, tak se v životě na žádnou expedici nepodíváte a budete oprašovat kostry nějakých rejsků někde v okresním muzeu prostě jako kurátor, což mě tady úplně nelákalo. Tak jsem se pak rozhodl pro nějakej že teda zkusím nějaký jako víc takový jako laboratorní obor tak jsem si vybral vlastně pak tu neurovědu jako studium mozku.

Teď teda se věnují hlavně chování a v tom chování asi hlavně učení a paměti. To je takový jako, že jak se učíme, protože i zvířata se učejí, takže to se dobře studuje a taky o tom daleko víc víme. Dneska už víme o buňkách, který se podílejí na tom učení. Přímo o neuronych, který se jim říká engramový neurony.

Engram je paměťová stopa a to jsou opravdu buňky, který nějakým způsobem kodujou ty paměťový stopy ty naše jednotlivý vzpomínky. A ty vzpomínky jsou v fuzovkách, když to zjednoduším jako přímo v těch buňkách? No, oni se odrážejí v té aktivitě. Ono je to, jako vidět tu paměťovou stopu je poměrně tu vzpomínku je poměrně jako složitý.

Tam opravdu se to musí nějak označit třeba geneticky nějakou barvičkou, aby ta buňka… Se vám pod mikroskopem rozsvítila, ale je to takový, je to spíš vzorec aktivity bych řekl. Takže ty představy ze sci-fi filmů, že někdy bude třeba nějaký přístroj, který z lidí vytáhne jejich vzpomínky. Jestli vytáhne a zhmotní někde jako přehráje třeba na monitoru, to by asi potřebovalo, že jo to by se muselo, ale takový ty brain-to-brain interface jo, brain-to-machine, to se dneska už studuje, ale samozřejmě tak jako když pominu Neuralink, že jo, který taky dělá, já jsem docela z začátku vůči tomu byl takový skeptický, protože jsem si myslel, že to je jenom jako honění popularity, ale nedávno jsem se vlastně dozvěděl, že i tam jako ta motivace je pomoci třeba ochrnutým lidem, aby mohli ovládat bionický protézy pomocí myšlenek že jo aby vlastně dovedli jako se jim vrátit ta, třeba ten Ten hmat, jo, a takže, ale třeba u zvířat se to taky jako dělá, jo, že dokonce jsou experimenty že se jako transplantuje nervová aktivita, že vyloženě že myška mačkala páčku a její mozek se napojil na počítač a na další myšku přes počítač a když zmáčkala ta myška páčku, jsi to naučila, tak ta, která k ní byla připojená, tak ji začala mačka taky.

To jsou takový až jako téměř sci-fi, někdy se tomu říká transplantace neurální aktivity, že vlastně ten vzorec chování se přenesl. Samozřejmě ono to není přesný, my nevíme, to jsou opravdu miniaturní buňky ty neurony, takže my nevíme jestli přesně ten samej neuron, to asi ne, ale prostě nějakým způsobem se to funguje.

A ještě jsem si vzpomněl na jednu věc jak jste říká, co mě hodně překvapilo, kdy jsem musel hodně pozměnit názor, tak hrozně zajímavý jsou ty věci, že my víme že když se lidi potkají a rozumějí si, že mezi nimi vznikne nějaký naladění. Dřív to bylo takové, mluvilo se o energích a ono se dneska ukazuje, dá se to už změřit pomocí EEG čelenky.

Taky jako encefala, když někomu měřejí EEG, tak se to dá změřit, že těm blízkým lidem se opravdu synchronizujou ty EEG rytmy, když si spolu povídají. Takže když někomu říkám, že má dobrou energii, tak vlastně na tom je své. Tak nebo možná spíš že jste na sebe naladění, že fakt ty EEG rytmy, já nevím, alfa vlny beta, že se fakt sladějí že mají stejnou fázi, že jdou prostě stejně nahoru, stejně dolů.

A je to hrozně zajímavé, dokonce se nedávno objevilo, že se to objevuje dokonce i mezi psem a jeho páníčkem, když ten pes na toho páníčka dělá ty takzvané psí oči. Tak ví to, že se na něj kouká mu do očí a tak jako smutně kouká, že by něco rád. Takže přitom se synchronizují ty EEG vlny, že se to povedlo změřit.

Takže to je jako být na sebe naladění. Jako na tom opravdu něco je. Zajímavý zajímavý. No, takže u těch psů je to teda zajímavý že se na sebe dokážeme naladit. Oni ty psy mají Podobný EEG rytmy jako my, jo, tam jako to není tak, že by, ono je to hrozně zajímavé vůbec protože vlastně všichni obratlovci, včetně rybiček třeba nebo žab, nebo ještěrek, mají ty základní principy toho, jak ten mozek funguje, jak ty neurony spolu komunikujou na těch synapsích, na těch spojeních, tak mají vlastně stejný.

No tam jako trošku se to liší u hmyzu, kde to vypadá malinko jinak ale taky je to jako podobný princip, tam jsou hodně u hmyzu ty elektrický synapse, ale jsou tam i neurotransmitery akorát Třeba jako mají úplně jinou funkci, z toho jsou takový ty zajímavý obrázky, nevím jestli to, možná jste to viděl, možná některý naši posluchači asi, jo, jak dávali pavoukům různý látky, jako drogy a sledovali, jak budou tkát sítě, jestli je to nějak ovlivní, jo, a že ti pavouci mají měli jako, byli nejvíc že tkali jako nejhaluzovitější pavučiny, když dostali kofein, přitom ten jako na člověka trochu nabudí a že u nich, on působí na adenozin a oni prostě jako mají ten adenozin hodně důležitý.

Že ty pavouci se chovali jako kdyby my jsme dostali třeba ketamin, vyložený jako asi halucinace, úplná zmatenost, a ty pavouci dostali kofein v obyčejných. Takže to se trochu liší, ale v rámci obrazlovců ty principy toho, jak ty neurony spolu komunikujou, jsou vlastně stejný. Proto taky můžeme modelovat třeba Alzheimera na myších.

Opravdu dneska jsou myši který jsou nějak geneticky pozměněný a na kterých se můžou zkoumat třeba to, jak by ten Alzheimer mohl vznikat a jak bychom ho mohli léčit. Mě by římalo ještě chobotnice, jestli nevíte něco o chobotnicích. Já samozřejmě od té doby jsem viděl ten film My Octopus Teacher, nejak se to jmenuje, učitelka chobotnice, kdy ten potápič se skamarádil s tou chobotnicí a vytvořil si spolu nějaký vztah, tak to je fascinující.

Ty hlavonožci jsou naprosto fascinující a jako oni jsou velice pokročilí, dokonce se říká, to právě říká ten, jak jste zmínil Jirku Horáčka můj kamarád a kolega, který říká, že oni mají pravděpodobně nějaký stupeň vědomí. To vědomí se pravděpodobně vyvíjí prostě při nějakém určitém počtu zapojení těch neuronů se vyvíje nějaký primitivní formy vědomí, který mají zvířata.

Víme že zvířata cítí bolest, že mají emoce, že mají tyhle věci. Takže ty chobotnice jsou fascinující. Oni třeba velice dobře vidějí. Přitom oni to oko, který je u ní rcá velký, tak je postavený úplně jinak než u savců nebo u obratlovců. Jo, ty jejich oči jsou otočený. My máme tu tu vrstvu která vnímá ty obrazy, tu sítnici máme otočenou jako těma…

Citlivýma buňkama dovnitř do hlavy a oni to mají obráceně, takže oni velice dobře vidějí, mají evolučně to oko úplně jinak jako vystavěný, ale jsou velice chytrý a dokonce jsem viděl studii, že u té chobotnice vlastně každý to rameno má jako autonomní rozhodovací schopnost, že ne, že by mělo moc, že jo ty chobotnice mají spíš takový, tomu se říká nervový ganglia, není to úplně ten klasický mozek v pravým slova smyslu, ale jsou to takový jako nervový zauzliny a kromě toho jsou velice užitečný, protože třeba existuje chobotnice jako sépije, která má ty nervový buňky ty vlákna, má veliký, jako až milimetr tlustý.

A na tom se vlastně přišlo, jak se šíří, jak jste právě říkal že se… Ten si knáší říťama nabitejma částicema potom vlákně elektricky. Tak nám přišli Hočkin a Huxley, baratelé, kteří studovali právě obří vlákna sépije a oni vyloženě měli to vlákno v nějakém preparátu z té sépije jako vykuchaný a píchali do něj elektrody a zjišťovali že tam opravdu procházejí elektrické proudy.

Dokonce z toho vlákna jde válečkem vytlačit. Ten obsah ta dutina a jde tam nalejit solný roztok a můžete si tam píchnout elektrody a hrát si s tím jako když stavíte prostě elektrody jako mladý elektronik stavebníci, jo. Takže ty sépě jsou jako i užiteční z tohohle důvodu, že vlastně, ale nemusí to být jenom sépě, můžou to být i měkýši, jo.

Třeba měkýši jako aplizia californica zejí mořský to je jako mořský zajíc, se tomu říká Sier, a na těch se, na těch vlastně udělal kariéru Eric Kendall, který dostal Nobelovu cenu v roce někdy po roce 2000, jo. A právě on studoval tu sépě, tu hozeje, tu aplizi, což je měkýš, to je vlastně jako slimejš mořský, jo.

Dokonce kamarád co byl v Kalifornii, tak říkal, že tam to moře jako vyhazuje prostě na… S přílevem ty aplízie že vyhazuje prostě na pobřeží na pláž, jo. A že to jsou takový, oni mají no, a to je prostě úžasný, protože oni mají veliký ty neurony a jakmile máte něco takhle jako veliký přístupný, tak je to fantastický model a můžete si s tím hrát a přicházet na to, jak to komunikuje, jak ty buňky komunikujou.

Lidský neurony je jako strašně těžký změřit, jo, protože jsou maličký a navíc ještě jsou v tom mozku toho živýho člověka kam my eticky jako nemůžeme hrabat moc. No, zjistilo se v fuzorkách někde kde v který části teda toho mozku, nechci říct, možná vědomí, jo, protože vědomí to, že Jiří Hovráček taky zkoumá a to asi neví, ale třeba nějaká osobnost nějaký charakter Tyhle ty věci jako osobnost svědomí, jednání s ohledem na důsledky, ty se dávají hodně do souvislosti s prefrontální kůrou, která je za naším čelem a takže tam se pravděpodobně hodně těch výpočtů, ono to není úplně tak, že by to byla jenom prefrontální kůra, ono se na tom podílí.

Jo třeba rozhodování jsou, jako je veliká síť v mozku, která se, dneska se hodně mluví o těch sítích velkýho rozsahu, to je taková takový ty jako sítě který zapojují hodně veliký oblasti mozku, ale ta osobnost hodně jako se udává že souvisí s prefrontální kůrou, s tím čelním lalokem za naším čelem. Známý nebo první stopa, která k tomu vědce a doktory navedla, byl případ Phinease Gage, což byl člověk který vlastně pracoval jako střelmister na železnici.

Ta nehoda stála se mu nehoda a stalo se to v roce 1848, čili jako polovině v podstatě před polovinou 19. století kdy jako ta lékařská věda ještě záleka nebyla na tom tak dobře. A jemu nabíjel kovovou tyčí výbušninu do dutiny ve skále, ta výbušnina explodovala tyč se vymrštila, prorazila mu obličej, přišel o oko a zničila mu vlastně tu čelní část mozku, výrazně mu ji poškodila.

On to ku podivu přežil, dokonce velice rychle po té nehodě byl přivědomý. A úplně se mu změnila osobnost, jakože z takového trpělivého svědomití od člověka se stal takovým divným pavoukem cholerickým a tak. Ono se ten případ trochu zmytizoval, ono taky už je to hodně dlouho a tehdy ty schopnosti to nějak dokumentovat nebyly tak dobrý, takže do určitý míry se z tohohle případu vyvinul mýtus.

Ale byl to vlastně první takový případ který se stal a který ty vědce naved k tomu že právě ten čelní lalok, ta prefrontální kůra je takovým tím generálním ředitelem, tím který určuje, kým jsme. Dokonce se říká, že takových těch lidí třeba z disociální poruchu osobnosti, kterých se někdy tak jako neúplně přesně označují za psychopaty, takže…

Že může být právě narušená komunikace té prefrontální kůry s nějakýma jinýma oblastmi mozku. A ta prefrontální kůra je důležitá i pro pozornost. To je taková je to hodně takový ta exekutiva, jo, takový ty věci, prostě já někde říkám, že to je ten CEO toho našeho mozku, jo. A třeba pozornost že jo ta tam hodně jako se odehrává ty výpočty, takže je hodně takový A souvisí s dopaminem, který a s noradrenalinem, to jsou neurotransmitery, úplně jiný než ten dopamin odměny, než ten dopamin na sítích.

Ten je úplně jinde v tom mozku, tenhle je v kůře v prefrontální. A takže třeba lidi s ADHD, když berou léky na ADHD, jako třeba Ritalin, tak ten právě normalizuje vlastně fungování toho dopaminu a noradrenalinu v prefrontální kůře tak aby se ta pozornost trochu jako vylepšila, aby ty lidi byli víc zafokusovaní.

Takže tady ty neurodivergence, jak to dneska říká, ADHD, ADD nebo nějaký formy autizmu, vy to vlastně vidíte na tom mozku? Kdyby vám ukázal mozek člověka, nebo možná ne vám, ale nějakým vědcům dokázali by říct, tak tohle je mozek ADHD člověka? Těžko říct, protože ty změny nejsou úplně specifické, tak se myslím že to nejde úplně tak a říct, ale rozhodně, jo, to se jako říkalo u toho Einsteina, že měl tam nějaký změny, které jako se na základě těch změn objevily spekulace, jestli neměl nějakou zvláštní formu autizmu.

Jasně. Ale neví se to, protože ono to nejde úplně jednoznačně jako propojit že by to bylo jednoznačně ukazovalo na nějakou poruchu až na výjimky, že jo jsou pak výjimky jako, já nevím Alzheimerová nemoc kterou spolehlivě na tom mozku poznáte. Oni vůbec ty jako neurologický a psychiatrický choroby že nebo poruchy, oni byli…

Ty neurologické se od těch psychiatrických odlišovaly podle toho že ty neurologické měly v tom mozku nějaké něco co tam je vidět. Co tam třeba epilepsie, že jo Tak tam má na EEG, vidíte ty vřetená a prostě ty výboje, které jsou epileptické. Ale u těch psychiatrických jako nebylo v tom mozku, oni tomu říkají organický koralát.

Nebylo tam nic jako vidět, co by tam bylo jinak. Ale jak se zpřesňujou ty neurozobrazovací metody, včetně já nevím, magnezické rezonance nebo funkční magnezické rezonance, jo? Pozitronové emisní tomografie nějakého spektru a tyhle ty metody které dovedou docela podrobně voskenovat ten mozek, tak se ukazuje že i u těch psychiatrických chorob jsou nějaké změny.

Se ukazuje třeba u schizofrenie, že se stenčuje mozková kůra, že tam taky dochází k nějaké formě neurodegenerace. Akorát že prostě nejsou specifický ty změny takže při pohledu na ten mozek je jako těžko… Jsou jistě určitý jako charakteristický nálezy, že můžete jako vidět že tohle by napovídalo, že ten člověk má tuhle, ale nejde to asi úplně jednoznačně říct.

Proto do dneška ty neurodivergence nebo tyhle věci se diagnostikujou většinou jako interviu nějakým normálně jako rozhovorem s kvalifikovaným buď psychiatrem nebo psychologem. Ale rozhodně mi přijde, že ten koncept neurodiverzity je jako užitečný nebo zajímavý, mimo jiné v tom, že on úplně se jako trochu vzpírá tomu lékařskému chápání, který to chápalo jako poruchy.

Ale je to zajímavé Je to zajímavé v tom, že to ty lidi vlastně tak jako nenálepkuje, že by byly porouchaný, že vlastně je to jenom nějaký jako odlišnej krajní způsob fungování toho přirozenýho spektra těch nervových funkcí. Že to jakoby nestigmatizuje a zároveň jim to dává takový to, že z toho něco, že jim to něco může i dát, jo.

Mluvili jsme o těch savantech že to je jako u autismu třeba, že ty lidi jenom mě dobře počítají, že ten pápu někde jako ubere, ale zas někde přidá. Jo, takže, nebo se ukazuje, že lidi s ADHD jako takovou prototypickou neurodivergencí, že jsou třeba často velice dobrý jako kreativní lídři, že jo, že jsou vizionáři, že prostě dovedou, jo, takhle ostatně vznikly i určitý evoluční teorie, proč ty poruchy nevymizely, nebo neurodivergence, jo.

I třeba poruchy jako typu schizofrenie, že se jako spekulovalo proč. Jako ty evoluční teorie, proč to vlastně přirozený výběr jako neeliminoval tyhle ty poruchy, protože ty lidi většinou jako mají méně potomků, že jo, jsou méně jako evolučně úspěšný, ale jako většinou jsou na to takový teorie, že třeba ty lidi že jim to právě něco přineslo, že ti lidi který měli třeba halucinace, tak mohli v těch jako původních společenstvech, já nevím, pravěkých nebo jo, jo, fungovat jako třeba šamaní, jo, nebo nebo že že u té schýzy to někdy je, že ty lidi jako, to bych neměl říkat, že to je stigmatizující, tak u lidí se schizofrení, že oni někdy jako, jako chytnou a jdou jako dopředu že tam je taková ta, že jdou a že to mohlo být že to třeba zavedli ten kmen na nový teritoria, jo, že byli takoví ti jako vizionáři na který se třeba ten zbytek toho kmenu díval trochu jako.

S odstupem skrz prsty, ale něco tam jako nějakou roli tam měly. Takže ten koncept neurodiverzity je zajímavý, rozhodně ho jako šmahem neodsuzuju a ono se ukazuje totiž, že dneska ty diagnostický škatulky, že ty poruchy různý prostě ty diagnozy, ty zkratky, kódy, že to má svoje omezení, že často ty nemoci jsou tak jako někde mezi, nebo se tam vyskytuje víc těch věcí.

Nemůže to být škála prostě. Tak, že to je nějaký spektrum přirozy, že jsme každej trochu jiný, že to je ta neurodiverzita, že prostě jsme jako nějaký spektrum těch mozkových funkcí a některý lidi jsou jako uprostřed toho spektra, že jsou jako neurotypický a některý jsou na kraji že jsou jako neurodivergentní.

Mě by zajímalo… Vlastně tohle v kontextu nějakého toho osobního rozvoje nebo dělání změn že se tomu trošku vinujete a já si myslím, že jedna možná z těch nejznámějších teorií, že ten jezdec a slon ten jezdec jako ten neokortex, který teda jako když si řekneme, tak to chce udělat ale pak i ten plazí mozek, ten slon který mu se vlastně nechce dělat ty změny a tak dále.

Ale přemýšlím jestli jako dokážeme, nebo jestli pro vás je třeba jednodušší se sebou pracovat a dělat ty změny, protože já jsem zkušel nějaký programy a udělat tu změnu je vlastně těžký pro spoustu z nás. Nebo jako je to takový zvláštní, že nikdy to vlastně jde. Ale mnoho těch pokusů končí prostě neúspěšně.

Musím v tom vidět ten smysl abych tu změru dokázal do toho svýho života opravdu vřádit trvale, ale ten smysl to je jako velký motivátor. Ale v podstatě si myslím, že to může pomoct, když o tom mozku něco víme, proto o tom tak rád jako mluvím s lidma, proto nabízím i neuromentoringy a tak, že vlastně těm lidem ukazuju, jak ten mozek funguje a mám takovou zkušenost, že oni, když si to potom dovedou líp jako představit když mají nějakou vědí, jak to se tam odehrává, tak si dovedou vytvořit nějakou představu a třeba pak to svoje chování i nějak líp ovládat.

To jsou takové věci, kde se třeba ukazuje, že jako… Už jenom když poučíte ty lidi o tom, jak funguje stres a jaký má důsledky a že to je nějaká přirozená reakce, tak oni ten stres zvládají jako líp. To se ukazuje, že už jenom ta edukace, už jenom to jim vysvětlit, jak to funguje, tak vlastně vede k tomu že oni lépe čelí tomu stresu.

I když neúčíte ještě žádné techniky to můžete pak, jak ten stres zvládat, ale to můžete pak v druhém sledu. Takže určitě ta znalost pomáhá ten rozvoj jde líp a je to vlastně o tom, že ten člověk si vytvoří nějakou představu že třeba když se dostane do vsteku, tak prostě si představí, že… To jako se tam odehrává taková trochu bouře, že jo která je spočívá jednak v tom limbickým systému někde v té amygdale, případně v přední části hypokampu, že je tam stresová reakce, že tam je jako detekce ohrožení, že jo.

A samozřejmě do toho promluvá i ta prefrontální kůra, i ostatní oblasti kůry, ono to není úplně tak. Mimochodem ta teorie plazí mozek, jo, ten slon, to je neplatná teorie. A spoustu lidí těž máme ten plazí mozek, který nejde přeprogramovat a že ten pocit nebezpečí, který máme, když vylezeme na stage, tak je to prostě evolučně z toho, že furt se nám spouští ty samé mechanizmy.

Jako když jsme viděli to. No tak je pravda že lidský mozek je citlivější na negativní emoce, jo, ale, nebo negativní. Podněty. My jsme jako evolučně vybavení spíš detekovat nebezpečný věci, než ty dobrý. Protože prostě to zachraňuje život. Nebo zachraňovalo. Dneska je to spíš kontraproduktivní často, protože pak to nebezpečí vidíme i v situacích, kde jako reálně se neděje.

Ale… Tohle teorie, tomu jsi říkal, teorie trojjedinýho mozku, triune brain teorie, že máme plazí mozek, že máme limbický systém, který si řeší ty emoce a nad nima, že je ten neokortex, který dělá torácio, ten rozum. Tak to neplatí. Neplatí. Tuhle teorie vymyslel Paul McLean, v 60. letech ji navrhnul a ona jako čelila kritice už tehdy, ale moderní neurozobrazovací metody prakticky rozmetaly na kusy.

On operoval s tím že ty patrá operujou do určitý míry… Nebo v téhle té jeho teorii, v té jeho představě, ty patra, ten plazí mozek ten limbický systém, tak operovali jako do velké míry nezávisle na sobě. Jo bylo to skoro jako, že tři druhy mozku a každej dáje si jinýho. A ono to tak rozhodně není, ono se ukazuje že na emocích se podílí i prefrontální kůra, nebo zrovna tak dovedeme dech jako rytmus dechu, že jo, který je vyloženě hodně plazí, protože…

Dechový centrum je v prodloužený míše na rozhledaní mezi mozkem a řbetním míchou je prodloužená mícha a tam je centrum dechu, který automaticky bez našeho vědomí dýchá. Ale my jako racionálně dovedeme ten dech třeba na chvíli zastavit nebo zpomalit nebo zrychlit. Takže oni ty patrásy spolu hodně povídají a třeba i na emocích, který on dával do toho limbického systému, tak se podílí i neokortex.

Ostatně třeba tady jako… Na pomezí čelního a temenního laloku je cingulární kůra, která to přední cingulum se dává třeba do souvislosti s tím že dělá takovou tu, že když náš něco bolí, ta bolest, takže je nám to nepříjemný Takový ten emoční složku bolesti. Že lidi který by to měli narušený, tak tu bolest cejtěj, ale jako jim nevadí.

Že vlastně jako, jo, bolí to, ale nic se neděje. Jo, zatímco u normálního člověka prostě ta bolest jako ho obtěžuje vadí mu. To mě napadá i strach ten taky nikde, že jo já vím že se dělal před časem takový ten lezec, který leze, ty šílený, ale bez toho, bez zjištění a oni se právě ptali, jak je možný, že nemá strach a oni vlastně zjistili, že on ten strach jako moc nesedí, že mu se to v mozku moc jako nespíná.

Jo to může být takový individuální rozdíly, že někdy se říká třeba právě u těch lidí který nemají svědomí, že vlastně nemají strach, že nemají ten strach a díky tomu že nemají ty výčitky. Jinak já si myslím že strach je taková emoce, která je taky užitečná vlastně s tím způsobem, pokud se nebojíme něčeho, jako čeho bychom se bát nemuseli.

To je spíš jako že… Že mi přijde, že odvaha není jako absence strachu, že ho nemáme, ale že to je spíš takový to, že na vzdory tomu strachu uděláme to, co považujeme za správný. Že takový jako zajímavý věci, nebo že opakem strachu není odvaha, ale víra. Nebo důvěra. Ale strach je ten vlastně zachraňoval život.

Akorát že máme problém dneska, že se bojíme často věcí, který nějak jako nejsou úplně třeba reální. Co láska? No, spoustu lidí se říká láska. To je z toho srdce že jo, to máme spojený. Funguje ta, nebo ta zamilovaná že to říkám takhle. Je to vlastně taky jenom signály v mozku? No, myslím si, že asi hlavně v mozku, ale samozřejmě to srdíčko taky ovlivňuje, je ovlivněný tou láskou, že jo.

Srdce se nám rozbuší, protože prostě… Signály z mozku dají i skrz hormony, že jo, dají signál zrychlit tu srdeční činnost, ale ta osa srdce je taky zajímavá jo, to se jako nezdá ale to bylo taky třeba to, co mě zaujalo, to, co bych ještě před řekněme patnácti lety pokládal za beznadějný EZO, tak se ukazuje, že i ta srdeční činnost souvisí s tou mozkovou, že i ty rytmy dokonce jako rytmu srdečního tepu a mozkový rytmy v našem mozku ty oscilace, že spolu nějakým způsobem souvisejí.

Do dneška se to studuje. Láska jasně někdy se říkalo, že to je nějaká jako jenom bouře těch neurotransmiterů a neuromodulátorů, že se začne uvolňovat dopamin, serotonin, oxytocin, jo fenyletylamin tyhle ty neuromodulátory, ale … To je těžko říct, no na to si asi každý musí odpovědět sám, tak já vám řeknu upřímně, já jsem věřící, takže jako věřím tomu v takovém dost jako tradičním slova smyslu věřící, takže já jako věřím tomu že v té lásce může být i něco víc než jenom ta, a samozřejmě na těch hormoních se to pozná, nebo na těch neurotransviterech, ale že ta samotná podstata té lásky může být i hlubší třeba že to nutně nemusí být jenom nějaký emergentní jev těch nervových sítí, ale že to může být jako něco třeba hlubšího, co jako nepochází úplně od nás původem.

Dávám možná jako složitou otázku, ale co trénink v mozku? Dá se v fůzovkách mozek přetrénovat nebo? Teď jsem právě dvakrát zaslal třeba v souvislosti s umělou inteligencí, že jo, takový jako názor a nevím jak moc je lejtskej a nereálnej, že jak nyní vycházejí některý studie v tom, že lidi který využívají k něčemu hodně umělou inteligenci, tak že jen ten mozek pak zachrňuje a že ztrácíme tu schopnost něčeho vlastně a některý lidi říkají, hele, tak to bude stejně jako s těma poslovnama.

Prostě jsme se přesly jako hejbat a teď chodíme do posloven, aby jsme to dohnali tak v budoucnu lidi který budou závislí o uměle inteligenci, budou muset chodit do mentálních nebo mozkových posloven aby jako udrželi mozek. Jo, to je zajímavé jako celý široký pole, ten mozek je dobrý trénovat jo, a já si myslím že by šel trénovat i pomocí AI, nějak jako, kdybychom se třeba nechali zkoušet tou AI, jo, nebo.

Je to. Já když říkám jako tři typy pro zdravý mozek, že jo tak mentální aktivita, fyzická aktivita ta je jako ohromně podporuje neuroplasticitu a dobrý spánek. A ta mentální aktivita je zásadní a třeba já jsem teď byl na kurzu a že na trenéra paměti, že jsem se stal jako certifikovaným trenérem paměti a ono je to naprosto fantastický.

Tam si opravdu můžete dane zapamatovat věci, my jsme třeba on to byl poměrně náročný kurz a byl zakončenej testem písemným a praktickou zkouškou a v tom testu písemným my jsme se třeba museli naučit 44 amerických prezidentů, tak jak šli za sebou. Takže kdybyste někdy chtěl… A tak bohu, nebo kolik jste měli na to, byste se to naučil.

Kurs trvá týden a techniku na prezidenty jsme dostali v pondělí nebo v úterý a v pátek byl test. A ve středu jsme dostali techniku na zapamatování si sto desetinejch míst po číslu pí. A museli jsme to do pátku umět. A to teda už byla pro mě výzva, tam se to dělá pomocí příběhů. Vlastně ty paměťový techniky jsou založený na tom, že vy si tu svoji omezenou paměť nastavíte dalšíma doménama, jako jsou příběhy, vizualizace, asociace, práce s prostorem, paměťový cesty, metoda locí.

Takže je to fantastický a jako naučit se to dá, jestli bych dal. A to je hodně abstraktní, k čemu vám bude sto čísel, sto desetiny Nejch mít z popí že jo Ale tam vlastně účel… Speciálně třeba tohohle cvičení je v tom, abyste těm lidem, který pak budete tu paměť trénovat, tak abyste jim jako dokázali, že jsou schopní si zapamatovat věci, který 99% lidí považuje za nezapamatovatelný.

Takže… Takže to se dá pak aplikovat na cokoliv to můžete aplikovat potom na, já nevím, medic na paragrafy teda právník na paragrafy medic na diagnozy, realiťák na svoje reality, kde nemusí nic zohledávat v počítači, takový to, že mu zavolá klient, na moment já se musím podívat a takhle prostě si to pamatuje, protože na to má tu techniku.

Já jsem tady před časem měl Jakuba Poka a trošku jsme to řešili a možná mě zajímá teda ten váš pohled neurověce, jestli v uvozovkách, jestli ten náš mozek je ten náš jako hard drive, jako na počítači a jestli prostě když si přesně to zaplníte s to číslami po desetiny čárce upí, jestli tam pak zbyde místa na něco jiného, nebo jestli to tak vlastně vůbec nefunguje?

Já si myslím že úplně ne, že ta kapacita, ona samozřejmě jako bude velká, ona jako podléhá něco Nějakým biologickým omezením tam jako a některý ty věci. Ono i to zapomínání má svůj smysl jo, to jako není ne, že by to bylo, to fakt by se nemělo jako nějak nálepkovat, já někdy tak jako trošku ze srandy říkám zejména, jo, říkám třeba jako kamarádům, když zapomenou na partnerky narozeniny, tak jakože, aby jim řekli že zapomínání je vysoce adaptivní forma paměťové plasticity jo že takhle jako výmluva, jo, ale je to, jako ne, ale zapomínání je důležitý, jo, to je jako to, ale mi prostě ten mozek umí zapomenout to, co nepotřebuje, jo, ale to, co potřebuje, tak když si jako dovede pamatovat, a Jakubi taky bys jo, já jsem taky byl v jeho škole paměti, to už je pár let, to byla víkendovka bylo to taky fantastický, jo a to, takže takže za mě rozhodně palec nahoru a trénovat mozek, jo, jako, ať už paměťovýma technikama, smyslovou stimulací, vlastně i tím pohybem, on ten, ten pohyb jako, vlastně Trénuje i ten mozek, on se to nezdá.

I to fitko, který se tak jako proklíná že lidi sedí u televize a pak jdou do fitka ale ono i to fitko prostě to silový cvičení to prostě není jenom pro krvení a okysličení mozku, to opravdu tam se zvyšuje produkce růstových faktorů. Zvyšuje se neurogeneze, to je jako fakt hnojivo pro mozek. Je pravda že jsem slyšel, že právě třeba ve stáří některý ty omezení v pohybu jako nejsou ani tak hnaný těma končitinama, svalama a tak, ale právě mozek že ten jako mozek to ztrácí trošku tu schopnost ty svaly používat.

Jo, že těm lidem, nebo že se jim už nechce že tak jako tak je pohodlný. Tam právě je to dobrý když si člověk tu kondici udržuje do vysokého věku, no, takže pro mě bylo super si třeba vyšlápnout tady ten kopeček k vám od autobusů. Já jsem v poslední době a je mi jasný, že nejste expert na pohyby ale došel trošku k tomu že vlastně mám pocit, že jakékoliv pohyby dobré, že vlastně i…

Jako to, že se člověk nějak vlní, hejbe, že vlastně přesně ten jako vědomý pohyb já to trošku myslím, trošku tam nějaký jako nový spoj, něco zapojují, funguje to tak trošku? Funguje, no, je to takový trénink, a nejenom těla, ale vlastně i toho mozku. Třeba v tomhle je fantastický tanec, jakože to je taky prostě obrovský trénink neuroplasticity, nebo provozování hudby, když někdo na něco hraje a u toho zpívá, nebo jenom hraje, To je ohromné.

A vlastně se tak dají překonat i různý omezení, že se ukazuje, že jsou takový známý ty videa, jak třeba lidem s nějakou neurodegenerativní poruchou, třeba Alzheimerovou nemocí, že jim jako třeba pouštěli starou hudbu Svejnsk a tak, hudbu jejich mládí a oni úplně ty emoce prostě jo, ožili to opravdu ovlivně, ono se to nějak to probouzí prostě ty emocionální centra ale zase nejenom limbický systém ale i neokortex, jo, všechno.

Takže je to fantastický jako hudba pohyb tanec, provozování hudby, jo, všechno to funguje. Je nějaká oblast, která s který se teďka načene, nějaký nový jako zkoumání? Jak jste říkal ty metody, něco, do čeho jste se třeba v rámci toho výzkumu teď si říkáte že tam je velký potenciál to vás někomu baví? V rámci toho výzkumu, já jsem dřív hodně se věnoval právě učení a paměti a často na takových jako úrovních jenom toho učení a dneska…

Poslední dobou v tom výzkumu jdeme také více do těch nervových okruhů, že dovedeme třeba už, že třeba umíme ovládat nervový buňky světlem. Oni se musí jako upravit, musí se pozměnit, dělá se to jako experimentu u lidí to nejde, ale ty nervový buňky, když se nějak geneticky se do nich vpraví nějaký vektor, nějaký jako virus, který obsahuje světločivný proteiny, tak vy potom ty buňky můžete ovládat světlem nebo chemicky.

Stále více a víc díváme do těch nervových okruhů, který kódují to chování. Zajímají nás interneurony. Interneurony jsou takový vmezeřený tlumivý buňky, který jsou tam v tom mozku rozesetý všude možně a udržují takový ten balans mezi nabuzením a stlumením. Typicky ty interneurony jsou spíš tlumivý. Takže ty nás hodně zajímají a mnoho se ukazuje, že oni souvisí se spoustou nemocí mozku a že jsou spíš Souvisej hodně i s pamětí, souvisej pravděpodobně i třeba s úzkostí, strachem depresí a tak podobně.

Takže to jsou takový, tam se jako teďka suneme víc jako od toho chování, víc právě dovnitř toho mozku. To chování si furt necháváme jako takovej to, co odečteme nakonec jak se to projeví na tom chování, ale jako jdeme hloubši. To se mě trošku přijde, to trošku nesouvisící věc, ale trošku jsme naťukli umělou inteligenci.

Přijde vám to něčím zajímavý pro váš obor Protože já to trošku chápu jako velmi laicky a nevím jestli ty přísluhy jsou stejný, že vlastně v té snaze simulovat lidskou inteligenci, nebo jako vlastně vymyslet nějaký ekvivalent lidský inteligence, jestli třeba… Ten vývoj umělé inteligence se nesnaží i nějaký způsob, jako kopírovat ten mozek nebo jít tímhle sněvem.

Prosudně, já si myslím že původně že jo ty neuronové sítě, takhle jako myšlený byly ostatně se jmenujou neuronové, i když jsou to čipy nebo grafárny, teda, že jo. Ale jako, je to zajímavé, je to zajímavé, já si myslím že z hlediska té plasticity a těch možností modulování takového toho ultrajemného modulování toho přenosu tak ten lidský mozek je ještě jako v něčem plastičtější, ale z hlediska třeba tý výpočetní kapacity a paměti a jako množství textu, který třeba dovede zpracovat, tak už ta umělá inteligence je samozřejmě na tom líp, jo.

Tak můžete udělat ten obří mozek že jo z tý velký haly, kde je prostě na rově těch čipů, jako miliony no. A tam je vlastně tam je vlastně že jo tam je vlastně … S počtama těch čipů se vlastně dneska ty modely velký jazykový už přibližují těm lidským neuronům, ale tam je zajímavý to, že ten neuron je takovej jako počítač sám o sobě.

On jako velice jemně dovede ty výstupy to není jako nuly jedničky, ten jako ty čipy nebo ty grafický karty že jo v těch výpočetních centrech pořád komunikují na principu těch bitů, že tam to jsou furt jako nuly a jedničky. Ale upozornil mě třeba kamarád že tohleto se velice rychle může změnit s nástupem kvantových počítačů, kde jako ten signál opravdu může být jemně o lince odstupňovaný.

A už to může přestat být sranda. Jste několikrát zmínil ještě to slovo plasticita abych se možná chtěl trošku dostat co to vlastně znamená. To je vlastně to, jak si ty neurony povídají na těch synapsích a to, jak dovedou stavět nějaké cestičky v tom mozku. Kudy předtím ta informace nešla, jo, takže plasticita je taková jako přestavitelnost adaptovatelnost změnitelnost toho mozku, jak se přizpůsobí, jo, tohle může být třeba po cévní mozkový příhodě, že ten člověk se jako nějak rehabilitací prostě rozpohybuje, naučí se znova mluvit a tak, jo, nebo…

Plasticita je pravděpodobně podkladem paměti, ta synaptická plasticita, že ty neurony si na té synapsi jakoby líp povídají, líp spolukomunikují, ale ta plasticita je taky že něco jde dolů, že některé ty synapse se můžou zeslabovat nebo ji ubejvat, tomu se říká prořezávání bruning, synaptické prořezávání, to se děje třeba ve vývoji, že se ukazuje, že v dětství těch synapsí vznikne hodně a pak se některý odřezávají, ty nepotřebný a nechávají se jenom ty, které jsou tam potřeba.

Čili plasticita to je vlastně to, jak se ten mozek mění a on se mění každou minutou jak jdeme tím našim životem a čím více podnětů, čím více situací, které pro nás budou výzva, když se naučíme překonat nějakou překážku, tak tím líp tím lépe ten mozek funguje. Že tam prostě jako projede nějakou cestu.

Která… Po který už to pak jako rychleji v fuzovkách jezdí. Takhle by se to zjednodušeně dalo. Je pravda že vlastně ta analogie s nějakýma těma jako silnicima, že jsou přes používáno. Jo, jo, mozek jako spíš než spíš než že by byl to ten plazí a ten limbický, tak by se to dalo právě přirovnat k takový jako bzučící metropoli, že tam jsou ty dálnice, ty bílý hmoty, která vede, to jsou ty vlákna, a pak si ta šedá hmota, to jsou ty jako byty a kanceláře a jo, takže taková jako bzučící metropole, která vlastně nějakým způsobem jako zurčí bzučí a různě se rozsvědcí, zhasíná a tak podobně.

Co se děje s tím mozkem, teď už jsi zmínil, ten sociální sítě dopamin a tak dále, je i tohle, jako vím že samozřejmě některý lidi předtím ohromně varují, vnímáte vy tohle, nebo je to trošku vaši oblast výzkumu? Přímo ne, výzkumně ne, ale samozřejmě mě to zajímá, je to rozhodně potřeba opatrnit, protože vy, abyste se na těch sítích mohl pohybovat bezpečně a mohl jako bejt.

Mohl z nich třeba něco dobrý rozískat, tak potřebujete mít v sobě nějakou schopnost seberegulace, nějakou jako, že jo něco. A to často u těch malejch dětí úplně nefunguje, nebo vyvíjí se to prostě s věkem, že jo. Ostatně prefrontální kůra, ten náš generální ředitel, ten dozrává až kolem 25. roku věku. Takže u těch malejch dětí je potřeba být opatrný.

Já se na to dívám, řekl bych trochu jako střízlivější než třeba lidi který vyloženě jako flimujou, jo, jako pan doktor Stránský, že vyloženě jako si předtím hodně varuje. Hodně těch nálezů je korelačních že se změří pozornost a tohle a pak se to vynese, že to nemusí být nutně kauzalita. Těch kauzálních studií je méně, je jich míň, prostě je to těžké udělat, trvá to nějakou dobu, musíte na to sehnat peníze, které vám zaručejí že ten výzkum můžete dělat dlouhodobě.

Takže nedívám se na to tak radikálně, zejména pokud se týče dospělejch, mám pořád pocit že se ty sociální sítě dají využívat i nějakým inteligentním způsobem, nebo i ta AI, že se dá použít, ale u dětí bych rozhodně byl hodně na pozoru, opatrnej. Já nevím, my jsme se o tom tuhle bavili s jednou dámou a spekulovali jsme, měli jsme takový brainstorming, jestli jako…

Já si myslím že plošnej zákaz o kterým se teď hodně mluví, takže je… Asi to není úplně ideální, ale řekl bych, že je to jako furt lepší, než neudělat vůbec nic. Daleko efektivnější by bylo jako přimět ty majitele těch sítí k nějaký jako změně těch algoritmů, tak aby nebyly tak destruktivní. V tomhletom ohromnej rozmach jako dosáhl TikTok, který to je vyloženě udělaný, aby ty lidi na tom vysely maximální dobu a ono se to tak studovalo to se fakt dělalo, jakože skenovali mozky, tomu se říká neuromarketing, že vlastně studujou jak to…

Ten, jak to působí na ten mozek. A tohle měří to o EG? Nebo nějaký ty… Podle já si by se dalo spíš dělat pomocí nějakého funkčního skenu jako funkční magické rezonance. A tak kdy to EG dělá hodně kůru, jo, to je jako tím jak to jde přes lepku, tak vám to blbě zobrazí ty hluboký struktury a ta třeba systém odměny, ten to nucleus accumbens, kde se ten dopamin uvolňuje, ten dopamin odměny, tak to je jako dost hluboko v mozku, jo, takže to bych spíš dělal nějakým skenem, no ale dělalo se to, že ty sítě jsou na tom založený a ono je to tak, že…

Vždycky je užitečnější udělat něco něco jako do toho investovat abych zažil tu radost, že jo, dlouhodobě jako když chci fungovat jako udržitelně, tak je lepší právě to, co by se dalo nazvat jako ten drahej dopamin, že musím vykonat nějakou jako aktivitu, něco nějaký úsilí, abych dosáhl ty odměny, než jenom si zapnout prostě socku nebo si nalejt panáka, že vlastně jako…

Je lepší jako vyhledávat, je to samozřejmě těžký, jako přeučit ten mozek na ten dražší dopamin jako něco stojí, ale viděl bych v tom smysl. Ale takže ty sítě, no jako samozřejmě u těch dětí, že nejsou rozvinutý ty seberegulační mechanizmy, takže tam taková ta metakognice, takový to, že toho dovedou, jako vnímá to, jak přemýšlej, to tam úplně tak dobře není rozvinutý, že u člověka dospělýho už tohle nějak funguje, že víme jak se chováme, víme jak reagujeme a tak.

A je to trošku přivání na otázku tý svobodný vůle, jo, a je mi jasný, že zase jako velká, taková meta a hluboká otázka, ale jestli vlastně tu svobodnou vůli máme, anebo ve výsledku o tom jenom rozhodují zase ty chemikály a neurony, který jsou nějak pospojovaný, jestli si můžeme vybrat jako tu reakci vlastně.

Jo, ono se hodně mluvilo o tom readiness potential, takový přípravnej potenciál že v tom mozku se dá něco změřit jako ještě před tím než… To rozhodnutí vstoupí do vědomí, co signalizuje, jak se rozhodneme, jo, takže to jsou takový, ale to je zajímavý no, o tom třeba hodně psal, že o Semheris, myslím, že to jako spopularizoval, ale já si myslím že tohleto se takovýto to rychlej rozhodnutí to se týká takových těch rychlejch rozhodnutí, jo takovýto, když máte dvě tlačítka A, B a máte rychle rozhodnout, jestli zmáčknete A nebo B.

Tam opravdu jako často to vědomí nastoupí až se spožděním, že si jenom zdůvodníme tu volbu, ale u takových těch větších životních voleb si myslím že do určitý míry nám To je jako stále vlastně není úplně cizí si jako rozhodovat, nebo, že jo, my se taky můžeme třeba v tom životě nějak rozhodnout a pak to jako vzít zpátky, rozhodnout se, třeba ještě počkat, nejednat unáhleně na tu emoci, počkat a pak teprve zareagovat jo.

Takže bych se úplně tak stoprocentně ty svobodný vůle nevzdával. No, když se vezmete třeba Kahnemana a to myšlení pomalé a rychlé, tak to je vidět v mozku, jakož máme nějaké dvě myšlení nějaké třeba dvě dráhy. Tak je to samozřejmě trošku zjednodušený, je to zajímavá knížka, mě teda se poměrně hodně špatně četla.

Jo, já si myslím, že jsi jenom nějaký ty vždycky zjednodušený cíti, než ten originál. No. Jako přišla mi těžká na čtení a zajímavě, že on tam teda vycházel z nějakých studií, který se nepodařilo zreplikovat potom jako by že nebyly asi udělaný úplně dobře. Mám pocit, že takový častý téma, že nějaká studie vyvolá nějaký jako popkulturní, nebo něco vlastně, že jako všichni tím žijou a pak když se to někdo snaží zopakovat, tak se vlastně zjistí, že to trošku je hodě.

Tak tak, to je ta replikační krize, že jo co k tomu říká, ale on to jako podstavuje nobelista, že jo z jako ekonomii, nebo něco, takže on to jako reflektoval jo, že, že jako toho touče jako seriózní výzkumník je, takže je to, asi je to trochu jako zjednodušení, jo, že ne, že by, ale zajímavý je, že třeba jako tak, jak vnímáme třeba zrakovou informaci, tak opravdu máme jako dva proudy, ty informace zrakový, z těch očí, že jeden jde jako spodem, který jde, který signalizuje to ohrožení.

A jeden jde jako vrchem, který jde do toho vědomí. Jo, a ten spodní je rychlejší, ten je na tu reakci typu útěk boj, jo, takže. Takže proto se třeba občas jako leknu a pak si uvidíme že jsem vlastně nic nedělal. To se přesně tak no, to se jako stává že jo, že třeba jako člověk se popisují takový jako okamžiky, že někdo viděl hada někde na zemi, třeba v tropech a jako ucuknul nebo jako to, dřív než si to jako uvědomil, jo, že taková reflexivní reakce že právě to je tím spodním proudem, který vlastně nejde přes Tu vědomí, nebo do toho vědomí stoupí až se spožděním.

Takže víme trošku, kde je vědomí. Je to v tom frontálním kortexu. Samozřejmě když ten mozek rozkucháte, tak tam tu duši nenajdete, to ne, ale to vědomí se hodně dává do souvislosti právě s kůrou. Že hodně jako kůra… Hypokampu ale ten hypokampus tolik ne, protože jsou případy, kdy třeba jednomu tomu člověku vyoperovali ten hypokampus kvůli epilepsii a vědomí měl, akorát nedovedl uložit nový vzpomínky, protože hypokampus je důležitý pro vzpomínky.

Ale je to hodně taková, vědomí je hodně jako záležitost mozkový kůry. Také typicky když třeba člověk má krvácení v mozku a setřou se mu ty závity mozkový, že se vyhladí že se poruší tak to, že nenabide vědomí. Že vlastně může ještě nějakou dobu žít, ale už je jako v bezvědomí. Už nenabide vědomí. A ti myslíte fakt, že v chůzovkách jako…

Ten člověk otevře oči a kouká a jenom nic neví, nebo vlastně je v kluzu. To, že ne, že spíš neotevře. Já ne, já to znám z případu mýho tatínka, který právě upadl a protože měl ředěnou krev, tak se bacil do hlavy a měl krvácení a setřeli se mu právě ty gery, ty závity. A on potom vlastně žil ještě asi čtrnáct dní, než mu vypověděl zrdíčko, ale nebyl při vědomí a myslím že oči měl zavřený, no, ale byl na přístrojích a bylo to takový smutný, ale to vědomí hodně se dává do souvislosti s maskovou kůrou.

Jste říkal že to se stalo někomu že nemohl ukládat vzpomínky? Jo to byl takový případ Henryho Molaisna, to byl člověk který si nebyl oni mu odoperovali hypokampus kvůli epilepsii, protože tam měl to ložisko a on si pamatoval velice starý události z dětství a nebyl schopný si uložit nový vzpomínky. Toho typu třeba že se něco někde stalo, nebo že někoho potkal, jo, vlastně bylo takový jako zajímavý, to se stalo v polovině těsně po polovině 20.

století a to byl takový případ který vedl vlastně vědce poprvý k tomu co v tomto případě Ten hypokampus ten mořský koník v mozku, co vlastně dělá, že nějak souvisí s pamětí, jo. Na to konto se pak objevily v tom hypokampu buňky, který tvořejí mapu našeho prostoru, že my máme jako mapu v našem mozku našeho prostoru, takže tady ve studiu já už vím kde je křeslo, vím kde jste vy, vím kde je logo, jo, že ty moje buňky v hypokampu ty neurony to mapujou, tak to byla taková studie kdy právě u tohohle pacienta protože měl epilepsii, na kterou nezabírali léky a Oni se rozhodli mu ten hypokampus odoperovat, protože prostě ho chtěli zbavit těch záchvatů.

Vždycky jako neurologové se snaží u té epilepsie ty záchvaty jako by zmizíkovat podlačit, protože ty záchvaty ten mozek poškozujou. Kdyby člověku se ty záchvaty nahromadili za sebou, tak by mohl být i ohroženej na životě, do budoucna by to mohlo vyvolat i jako demenci, takže to je jako velice nebezpečný.

Že ono prostě jsou nějaký výboje, které jako poškozujou ty buňky. Jo, to je předtím epilepsii. Chápu. Tak jo, Aleši já vám moc děkuju za poučnej a hrozně zajímavý rozhovor, myslím si, že to je prostě spoustu lidí, který tady ty věci zajímají, bylo jako plno novéch směrů, kam se dál koukat a díky moc, že jste dorazil.

Děkuju, Dané byl to prýma brainstorming.