Chili Ta: Co se naučila o životě, vaření a vztazích

Přepis epizody

Můj život není můj content a já chci tu pozornost založit na tom, že dělám extrémně dobře nějaký řemeslo. My vlastně učíme, aby, aby kluci hlavně nebyli jako holky, ale neučíme kluky, jak bejt jako muži. Přísnost je fajn, ty vlastně to dítě opravdu připravuješ na ten život takovej, jakej je. Ty můžeš někoho prostě jenom vyghostovat místo toho, aby si vlastně chillil tomu nepohodlí, že někoho odmítneš empaticky.

Ahoj, tady Dan Držl. Je tady další díl podcastu Proti proudu, kam si zvu často výjimečný lidi a snažím se z nich získávat ty tipy, triky a návody, jak si postavit život podle sebe. A právě ta schopnost postavit si život podle sebe na svejch silnejch stránkách a svejch kreativních choutkách, to je podle mě něco, v čem exceluje můj dnešní host nebo hostka.

A tou je Chili Taha. Pokud Chili neznáte, Chili se hodně věnuje jídlu, receptům, vaření. Na Instagramu ji sleduje přes tři sta sedmdesát tisíc lidí a je to možná něco jako influencerka, ačkoli ona sama by se za to nepovažovala. A myslím si, že právě na rozdíl od běžných influencerů nesdílí svůj život, ale snaží se dělat nějakej hodnotnej obsah, ať už co se týče toho jídla, anebo v poslední době je hodně nějakejch vztahů, osobního rozvoje a prostě toho, co je v životě důležitý.

Právě na tohle téma, eh, vztahy, mužský a ženský role, co je v životě důležitý, jaký je to samozřejmě vyrůstat ve vietnamský komunitě, nebo co možná si z ní můžeme vzít i my. O tom všem se v tomhle díle bavíme. Samozřejmě nezůstane stranou ani vaření, ačkoli to je až ten závěr rozhovoru. A já jsem hrozně rád, že tenhle asi nejdelší rozhovor v rámci Proti proudu můžete teďkon slyšet.

Takže jdeme na to. Chili v Proti proudu.

Chilli, vítej v Proti proudu. Ahoj. Ahoj. Já jsem hrozně rád, že seš tady. Přemejšlel jsem trošku, jakou linkou to vzít, víš, protože mám pocit, že těch linek máš vlastně docela hodně. Eh, co je ta hlavní dneska jako message, kterou, kvůli který tě sleduje těch tři sta sedmdesát tisíc lidí v Čechách, což mám pocit, že je víc než, eh, tvá vietnamská rodina samozřejmě.

Ale jenom o trošku. Jenom o trošku. Vždycky, když se mě ptaj, eh, ty máš tolik followerů, s-tak já vždycky říkám, že je to v pohodě, že polovina, eh, jsou zaplacený a ale druhá jsou převážně příbuzný. Ne, docela těžká o-otázka. Hm. No víš, protože já tam vnímám jako tu silnou linku toho jídla. Jo. Ale vlastně nevím, jestli to je to, na čem to vyrostlo a co to bylo vždycky to jídlo hlavní.

Na jídle to určitě vyrostlo, protože já jsem začala dělat Instagram pořádně až po MasterChefovi a tam se vlastně přirozeně nabízelo, abych dělala jídlo, protože vylezeš jako ze show o jídle. Takže to určitě začalo u vaření. Ale já si myslím, že teďkon je to, troufám si říct, možná padesát na padesát, že je tam jako padesát procent jídlo a ten zbytek je, eh, nějaká kreativní tvorba.

Hodně teďkon takový krátký skeče, vtipný skeče, ale vlastně se dostáváme i do takový vážnější sféry. Hrozně mě baví psát dialogy, hm, vztahový dialogy, takže je to asi pade na pade, no. Hm, mně přišlo zajímavý, víš, že často mám pocit, že tenhle podcast se snažím udělat tak jako dělat z hrozně moc různejch, eh, do široka, aby si člověk jako našel tu svoji cestu životem a nějak si to jako postavil podle sebe.

A mám pocit, že tobě se to zrovna povedlo, jako spojit těch x jako zájmů do nějaký, jako do nějaký svý životní cesty a abys se z tím uživila. Takže doufám, že z tohohle rozhovoru vypadnou nějaký jako tipy, jak na to. Krom toho, že samozřejmě lidi jako naučíme trošku vařit. Jsem si říkal jako v audio podcastu ideální forma.

Ale víš, eh Já bych možná začal u toho vaření, protože mě vlastně překvapilo, jak jsi říkala, že to jako nebyl nějakej tvůj sen jako bejt jednou slavná kuchařka nebo něco takovýho. Je to tak. Mě teda vaření vždycky bavilo odmalička, protože já jsem hrozně vášnivý jedlík, ale jako nikdy jsem vlastně neaspirovala na kariéru jako michelinskýho kuchaře nebo vůbec všeobecně v gastru.

Takže tohle se opravdu jako nabídlo až po MasterChefovi a upřímně, vlastně i po tý soutěži jsem neměla úplně ambice se stát jako kuchařkou, ale vlastně pro mě, já jsem to vnímala spíš jako nějakou, nějakej odrazovej můstek. Víš, že, že vaření může bejt nějakej, nějakej mantinel, ve kterým já můžu i tak dělat ty kreativní věci.

Ale vlastně kdybych měla popsat, co jsem chtěla dělat odmalička a vždycky, tak to byla prostě tvorba všeobecně. Mě vždycky bavilo hrozně psaní, literatura mě bavila, takže, takže tohle vlastně bylo na prvním místě. A pak přišlo to vaření a vlastně to byla taková, víš, taková, že se to jako nabízelo dobrý na rozjezd, dobrej odrazovej můstek.

Takže jsem u toho zůstala. A zároveň samozřejmě vlastně i když i ta soutěž ve mně hodně prohloubila nějakou fascinaci jako vařením, protože ono to domácí vaření je něco úplně jinýho. Ale když do toho pronikneš a zjistíš, jaký jsou tam možnosti, tak vlastně si říkám: „Ty jo, tak já u toho vlastně i ráda, ráda jako zůstanu.“

No a vlastně Jako ta změna nějaká dramatičtější toho směru nastala asi až v posledních letech. No, kdy byl MasterChef vlastně? Už je to docela dlouho, že jo. 2019 jsme to natáčeli. Sedm let. Jo, jo, ty jo, ty kráso, sedm let. Teď jsem si to uvědomila. No, víš, jako byla to tenkrát nějaká jako transformativní zkušenost.

Já vím, že je to už dlouho, ale když tak dnes zpětně se podíváš, víš, bylo to něco, jako že by si dneska všem řekla: „Hele, koukejte se, jako jaký soutěže televizní jsou.“ A to je jako dneska odrazový můstek. Jednoznačně. Já si myslím, že tehdá ještě ty reality show byly vnímaný trochu jinak, protože teď je typický, že ty jdeš do reality show, protože chceš třeba nasbírat čísla a už máš nějakou agendu jasnou.

Tehdá si myslím, že všichni soutěžící tak nějak jako nevěděli, co nás vlastně čeká. Já jsem ani nevěděla, že existuje MasterChef. Přihlásil mě kamarád a když mě, když mě pozvali do castingu, tak já jsem vůbec nevěděla, co od toho mám jako očekávat. Já jsem znala ten zahraniční formát, takže víš, že to je jako, že to je takový jako vaření na steroidech, ale vůbec jsem nedokázala dopředu predikovat, co mi to přinese.

A vlastně nikdo z nás tehdá. A já jsem Instagram vůbec nepoužívala. Já jsem měla asi svých jako dvanáct followers, což byli kolegové prostě z práce. A vlastně potom nastal jako ohromnej boom. A určitě to byla transformační záležitost, protože na tohleto tě nikdo nepřipraví, nikdo tě nepřipraví na to, jak se máš vypořádat s tím, že najednou z obyčejnýho pracujícího člověka, tehdá jsem pracovala v agentuře, najednou se z tebe stane jako veřejně známá osobnost a nejseš herec, nejseš jako žádná celebrita vlastně, ale poznávají tě lidi na ulici, tak je to, je to hrozně jako neobvyklý.

Já sama jsem si prošla takovou tou fází, kdy vlastně máš strach najednou, víš, a teď si řekneš wow, je to hrozně fajn, ale mám teda skončit v práci a využít vlastně tady tý šance a příležitosti, abych konečně dělala to, co jsem chtěla dělat vždycky. Ale zároveň nemáš tam takovou tu suverenitu v tom, že, protože tehdá influenceři taky ještě úplně nebyli jako věc taková jako velká jako teď.

Takže ty nemáš ještě ani tu sebedůvěru v tom, že když teda teďkon skončíš v práci a vydáš se tady tou cestou, tak určitě uspěješ. Víš, a ono vlastně všeobecně v životě je hrozně těžký odmítat to, co ty v životě tak nějak intuitivně tušíš, že nechceš, ale ještě nemáš nic lepšího na stole. Hm, hm. Jo, já mám pocit, že i tady je hrozně těžký občas, víš, jako rozeznat, je to nějaký přesně jak se říká nějaká intuice nebo něco, co mám dělat, nebo nějaká jako vnitřní touha.

Nebo je tam jenom něco, že si chci jako něco dokazovat a nějaká kompenzace. Přesně tak. A víš, jako je to hrozně těžký někdy vlastně rozlišit, jako je to to moje pravý volání, anebo je to jenom to, že vlastně teda chce, aby mě pár lidí jako poplácalo po zádech. Přesně tak. A my máme taky tendenci romantizovat ty příběhy o tom, jak někdo z ničeho nic jako skončí v korporátu a otevře si, nevím, jóga studio, víš a uspěje.

A ono je to hrozně fajn, protože samozřejmě takovýdle jako příběhy o úspěchu existujou, ale zároveň na každýho takovýho úspěšnýho člověka připadne jako tisíce dalších, který, kterým se to jako nepodaří. Víš, takže vlastně před tím, než se jako, než skončíš úplně všechno a zavřeš se prostě ve sklepě třináct let třeba a trénuješ třeba na olympiádu, tak je dobrý jako si říct, poznat sám sebe, jestli na to ty dispozice máš.

A ono někdy pak ty lidi, který uspějou a ty se jich ptáš, jak jste to dokázali, tak i oni mají tendenci pak vyprávět ten svůj příběh jako příběh o tom, jak dosáhli úspěchu pomocí píle. A já jsem to strašně chtěl a byl jsem motivovanej a nějak jsem to cítil. Ale ve skutečnosti je to Často fakt o štěstí. Jo, je to často o tom, že ty zrovna žiješ v době, která umožňuje dělat tady tu práci, protože kdybych já nebo moje máma měla stejný ambice jako já, tak prostě tehdá jako nebyly třeba s-s-sociální sítě, abys mohla dělat vaření a špatnej humor na průměrný úrovni.

Víceméně spojit to a pak se tím jako živit, že jo? Jo, takže někdy je to o štěstí, někdy, někdy je to o tom, že ti lidi pomůžou zrovna v ten správnej moment, jo. Takže ono vlastně neexistuje úplně jako neuspěla jsem jenom proto, že jsem to strašně moc chtěla. Víš? Jo, já to chápu a mám pocit, že to vždycky trošku hraničí i víš s nějakým imposter syndromem a teď je to víš, že já taky všichni říkaj: „Jak máš čas dělat ty podcasty?“

Já nevím, vlastně to se nějak jako sedneš a povídáš si s lidma, víš jako, a občas to máš taky tak jakože já nevím. Někdy je to spoustu malejch věcí vlastně dohromady, protože to je na jednu stranu, eh, je to, je to o talentu a ten talent samozřejmě je taky jako důležitej na nějaký úrovni, ale často v dnešním světě jenom tou konzistencí, to by je to trošku smutný, ale v dnešním světě stačí bejt víceméně průměrnej, ale konzistentní, doručovat ty věci a ono i přesto třeba získáš tu pozornost.

Takže, takže je to strašně moc věcí dohromady. Přemýšlela jsi, víš v začátcích v tý tvý tvorbě, jak moc přesně tam, ty jsi říkala, že jsi chtěla vždycky tvořit nějaký jako věci, psát a tak jo, jak moc tam dávat tady tu linku versus vlastně budu ta jako veselá holka, která vtipkuje u-u vaření. Já si myslím, že moje videa na začátku nebyly moc vtipný, protože já když jsem, eh, opustila MasterChef, tak jsem byla, máš tu nálepku tý holky, která je jako sluníčko, která je milá, taková veselá, vlastně nekonfliktní.

A každej, kdo mě zná, tak ví, že jsem, je to jako velmi a malý aspekt mojí osobnosti, jako dokážu bejt milá, ale zároveň vlastně, eh, ty máš strach, protože ty chceš bejt oblíbenej a najednou máš pozornost lidí a lidi tě maj rádi z tý show nějak tě vnímaj a ty vlastně chceš pokračovat v tý lince, ale zároveň, eh, se to tak trošku bije s tou touhou bejt autentickej, že jo.

A jak já říkám, největší zabijak autenticity je, je touha se zavděčit všem. Takže na začátku já jsem taky měla strach, jak moc se můžu uvolnit. Takže děláš jako recepty, nějak se u toho jako směješ a, a vlastně jo, byly to jenom jako recepty. Vlastně až postupem času, myslím si, že v tomhle mě hodně uvolnila moje zkušenost po Survivoru, kdy ty vlastně opravdu jako ztratíš tu přízeň a, a najednou tě nesnáší v uvozovkách půlka republiky.

Tak, tak se vlastně uvolníš, protože přijdeš o to, nebo se stane to, čeho ses bál úplně nejvíc, že vlastně přijdeš o tu přízeň těch lidí. Jo a lidi tě začnou najednou prostě docela hejtit. A ať už děláš cokoliv, tak máš opravdu velkej nával hodně negativních komentářů a v ten moment si uvědomíš vlastně wow, tak se stalo to, čeho jsem se bála, tak se můžu jako uvolnit.

A vlastně je to dobrej test i toho, jak moc ty tvorbu miluješ. Protože když tvoříš A máš úspěch a hrozně velký množství externí validace, tak je to docela jednoduchý, ale dokážeš tvořit, i když tohleto nemáš. Víš, a to já si myslím, že všechny tady ty příkoří jsou vlastně strašně dobrej test, jako jak, ať už charakteru, síly, čehokoliv.

Takže myslím si, že Survivor mě v tomhletom jako hrozně uvolnil a ta tvorba opravdu jako nabrala tu autenticitu a to uvolnění až vlastně po tady tý zkušenosti. Hm, nicméně víš, ty říkáš jako ty lidi mě začali hejtit. Asi to vnímáš přesně v tom jako světě těch sociálních sítí podle těch komentářů. Asi to není jako tak, že chodíš a pak najednou lidi na tebe- Ne, to se nikdy nestalo.

Jako odplivávají se, když procházíš prostě a tak. To ne, to, to se, to se nikdy nestalo. A to, a myslím si, že v tomhle mě chrání hodně i můj obličej, že když vidíš jakoby můj, můj resting bitch face, tak prostě nechceš se mnou, nechceš se dovést do boje. Ok. Hele, jako člověk, kterýho vlastně ty, ty, ty reality shows docela míjej, jenom se k tomu naposledy vrátím.

Bylo to už pak nějaký zase jako budování toho osobního brandu a jako hele, vlastně tak jsem to jako teda nastartovala a pak vlastně vím, že můžu chodit do další a ono to nějak jako pomáhá tý známosti a teda tomu dělat to, co vlastně já chci. Byla to taková strategie? Hele, vlastně, to nikdy jsem takhle nepřemýšlela.

Ne? Ne. Jako ono to tak samozřejmě může vypadat, že to je asi rafinovanější, než to je, ale vlastně to bylo čistě jenom na základě toho nějakýho impulzu. Prostě jsem jako chtěla, víš, prostě jsem dostala vždycky nabídku. Já jsem se tam nikdy nepřihlásila sama. Vždycky přišla nějaká pozvánka, nabídka. A protože jsem hodně soutěživý člověk, tak jsem si říkala, jo, mně se líbí ten koncept, líbí se mi ta show, líbí se mi Survivor, protože jsem na to koukala odmalička na Primě, že jo.

A, a chci si to zkusit. A přichází to v nějakej moment života, kdy to jako dává smysl, protože seš relativně ještě mladej, teď už bych do toho v životě nešla, ale vlastně za tím nikdy nebylo nic promyšlenějšího a ono vlastně ani za tou tvorbou doteď není úplně nic jako promyšlenějšího. Já mám vystudovanej marketing, ale tu tvorbu dělám jako strašně intuitivně.

I proto odmítám ten status jako influencera. Ne kvůli tomu, že by to slovo mělo negativní konotaci v dnešní době, což trošku má. Není to kvůli tomu. Je to kvůli tomu, že já nepovažuju svůj život za content. Já tam málokdy sdílím svoje soukromí. Většinou, když tam něco je, tak je to podle nějakýho scénáře, je to promyšlený a mám hroznej problém vlastně- sdílet svoje soukromí.

Mám hroznej problém zapnout spontánně kameru, že třeba chodíš, děláš vlogísky. Já s tím mám obrovskej problém pokaždý. Dělám to už sedm let a vlastně doteď je tam furt hrozně velká rezistence. A neříkám, že to je špatně, jo, ale prostě nema-ne-nevidím tam úplně tu hodnotu v tom sdílet, jako jak vypadá můj den, co jím a tak dále.

Jo, samozřejmě každá tvorba, která je hodnotná, je do jistý míry autent– jako autobiografická. Je tam prostě nějaká míra jako zranitelnosti, je tam nějakej přesah, je tam nějaký tvoje jako soukromí, nějaký tvoje příběhy, který se promítaj do toho, ale vlastně jako nepovažuju se prostě za toho, za toho influencera, no.

Mně zas přijde fajn, že vlastně ukazuješ, že je nějaká jiná cesta, víš, protože pro mě vlastně i ta příprava na tohle bylo docela důležitý, protože myslím si, že spoustu lidí, který ať už dělaj nějaký kreativní projekty jako já nebo prostě maj nějaký firmy nebo něco, tak teď bojujou s tím, že ty sítě by taky měly dělat.

A často mám pocit, že ty lidi jako tu, víš, jako si říkaj: „A teď se teda musím jako fotit všude, kde jsem a dokumentovat to.“ A já s tím mám taky vlastně hroznou rezistenci, jo. Nebo ještě nejhorší je teďkon to je vlastně s dětma, kdy v nějakých svejch rolích vlastně mě to s těma dětma fakt baví. Myslím si, že mi to fakt jde.

Kdyby ses mě zeptala, jestli mi jde podcastování, říkám ne, ne, ale jako s těma dětma mi to jde. A i mě jako mrzí, že to, že s tím spoustu lidí zabojuje, ale na druhý straně je to a teď se jako mám nahrávat, jak si hraju s dětma, to vlastně asi nechci. Jo, takže tam je jako často takový to vlastně chceš něco sdílet, vlastně jako máš pocit, že máš co říct, ale přesně to jako najednou filtrovat svůj život skrz čočku kamery je vlastně hrozně otravný.

Hlavně můj život není můj content. To vždycky říkám. Můj život není můj content a já chci pozornost, která ale není založená na tom- Jak moc jsem ochotná lidi pustit do svýho soukromí. Protože to je to, co si myslím, že o čem influencing hodně je. Je to o tý ochotě ukázat velkej kus svýho soukromí. Jo a pak u každýho je ta míra jako někde jinde.

A já chci tu pozornost založit na tom, že dělám, eh, extrémně dobře nějaký řemeslo, že ta pozornost je vedlejší produkt jako něčeho, jako toho, že dělám něco hrozně dobře, což si myslím, že jako takhle kdysi bylo, že jo. Eh, jako když se zeptáš, nevím svojí mámy nebo tety, babičky, co musely udělat pro to, aby v patnácti letech se pět set lidí dozvědělo o tom, co měly k snídani.

Jo, nebo chápeš jen pět set lidí jako, tak ti řeknou ty jo, co? Jako že když chtěli, chtěli tu pozornost, tak museli, já nevím, vyhrát nějakou olympiádu ve škole, dostat se do lokálních jako novin. Víš, že jsi musel udělat něco excelentního a pak jsi měl tu pozornost jakožto vedlejší produkt. Ale teď je to jako tak strašně jako jednoduchý, že pozornost může mít opravdu jako každej, kdo je vlastně jenom ochotnej sdílet hodně svoje soukromí.

A nemusí to být nic výjimečnýho, nemusí to být nic speciálního, nemusí to být nic jako ani bůhvíjak inspirativního. Je to prostě založený jenom na tady tom. A nebo jsou to bizáry. No to mám pocit, víš, že vlastně, že třeba jedna věc, která mi vadí, že k tý pozornosti často vede nějakej extrémně silnej názor.

Jo, jako vlastně vidíš ty bizáry a ty extrémy. Jo, jako já přesně vím, jak ten svět je a jak to má bejt, a to je vlastně to, co jako rozmlýchává a ty lidi ti říkají jo, tak jako dobrý. Což já mám pocit, že často nebo já mám takový jako přesvědčení, že ty silný názory jsou jako skoro vždycky špatně. Víš, že i ta pravda je jako téměř vždycky někde uprostřed.

A s tímhle taky trošku bojuju, no. Ale jako přemejšlím, co vlastně lidi vede, nebo proč tolik lidí má dneska potřebu, víš jako bojovat o pozornost. Já si myslím, bojovat o pozornost, hm, protože vlastně- Být viděný, víš, jako aby, aby tě, aby těch tvejch pět set lidí vidělo, jako co máš ke snídani, protože tohleto lidí chce.

Já si myslím, že to je součást asi lidský nátury. My vlastně každej z nás chce bejt do jistý míry viděnej a přijímanej a každej z nás má nějakou touhu bejt jako přijímanej. Eh, chceme tu externí validaci a tohle je taková zkratka za mě. Víš, protože předtím, eh, teď vlastně může bejt ten tvůj názor viděnej úplně všude.

Ty všude můžeš jako nechat komentář pod svým jménem a už nemusíš jako dělat nějaký zkomplikovaný věci pro to, aby, aby jako někdo věděl, jakej máš teda názor, co si o tom jako myslíš. Víš, takže možná proto a je to vlastně taky nějakej asi, hm, náš jako lék proti samotě a proti tomu, jak je všechno v dnešní době strašně tekutý, jak jsme hrozně propojený na jednu stranu, ale zároveň osamělý a izolovaný, což dokazujou i statistiky, že jo.

Takže podle mě, podle mě to pramení jako z tady toho, no, že, že máme na jednu stranu jako svobodu, ale ona je pak otázka, jestli víc svobody a víc možností jako v-různých jako možností volby opravdu je přímo úměrná k nějakýmu štěstí. Já si to úplně jako nemyslím, víš. A někdy, když ty vlastně se upínáš k nějakýmu silnýmu názoru a, a vlastně seš uzavřenej, tak možná je to právě ten tvůj způsob, jak bojovat proti tomu, že nemáš nikde žádnou kotvu.

Protože my nemáme náboženství, my uctíváme teďkon technologie, že jo, a vlastně, eh, všude je strašně moc informací, ale vlastně nevíme, jak s těma informacema úplně jako pracovat. Zároveň do toho se srovnáváš jako se všema lidma na světě, eh, a všechno je hrozně tekutý a nemáš žádnou kotvu. Takže vlastně člověk potřebuje v tady, v tady tom labyrintu prostě pak jako víš, jako že si sápe po něčem jako extrémním, protože ti to dává vlastně ten pocit tý iluze, že máš aspoň nějakou jakoby kotvu.

Jo, jo. Možná. Ne, je to zajímavý. Já jsem zrovna včera večer přemejšlel vo, víš třeba o dětech jako formě tý kotvy a vlastně co to způsobí, jak vlastně porodnost jde dolů a míň a míň dětí. A, a ono na jednu stranu spoustu lidí ještě řekne: „Ale tak oni dva jsou spolu jenom kvůli dítěti.“ A já na druhou stranu jako vnímám, že ale ono to je možná jako důležitý, ne, že máš nějakou kotvu.

A jasně, že když to řekneš, najednou jsou spolu jenom kvůli dítěti, ale tak ono tě to trošku nutí se jako třeba řešit svý vztahový věci, který bez těch dětí by si řekl: „Hele, tak sorry no, do you know, vlastně jako proč?“ Je to tak. A ve spoustě věcech mám pocit, že víš, jako že přesně jak jsi říkala, no, že ty možnosti, eh, to, že můžeš jako na Instagramu sledovat bambilion lidí a, a vidět, co všechno můžou oni, že ti to úplně to štěstí jako nepřináší.

Hm, je to tak. A myslím, že zrovna u těch vztahů se to ukazuje hodně, že, hm, to lidi podle mě vzdávaj mnohem snáz, protože ty máš ten dojem, že těch možností je hrozně moc. Ty si můžeš, eh, hodinu po rozchodu stáhnout apku a vesele swipovat dál, víš. A vlastně ty, ale ty pravidla, jakoby ty compatibility jsou úplně jako stejný vlastně.

Furt je to vlastně loterie. A někdy člověk může mít pocit, že je s tebou něco špatně. Já teďkon jsem ve věku, kde mám hrozně moc kamarádek vrstevnic, což, což má jako třicet, třicet plus, který jsou single A vlastně jako to chtěj nebo nechtěj nebo to chtěj. Ne, že by byly jako nějaký feministky. Já nesnáším muže.

Ony jako jsou otevřený jako k těm vztahům, jo. Ale vlastně je to pro ně jako hrozně obtížný jako najít si toho kom-kompatibilního partnera. A ty máš někdy pocit, je se mnou něco špatně? Protože, eh, vlastně na jednu stranu je tady spoustu lidí, který jako, eh, jdou ze vztahu do vztahu, jsou různý jako situationshipy a tak dále.

A říkáš si, co je se mnou vlastně špatně? Ale vlastně když se opravdu do toho jako ponoříš a zjistíš, jako jak těžký je najít k sobě někoho kompatibilního, když nechceš vztah, eh, jenom, kterej je založenej na nějakejch traumátkách nebo jenom ze strachu jako z osamělosti, tak to je docela alchymie. Je to docela těžký.

No jako určitě je. Ale na druhou stranu víš, p-proč to tak podle tebe je? Proč spoustu těch tvejch vrstevnic vlastně jako ty vztahy nemá? Dobře, já mám teorii. Máš teorii, chci slyšet. Mám spoustu teorií, jo. Takže já si myslím, že, a jsem o tom teda přesvědčená, že ženy jsou naprogramovaný i historicky hlavně na pocit bezpečí.

My ženy prostě potřebujeme pocit bezpečí, jo. My ženy máme i hormonálně schopnost, vlastně jsme hodně řízený oxytocinem a ženský tělo je schopný zastavit se uprostřed porodu, pokud má pocit, že je ohrožený. Jo, takže já si myslím, že my ženy potřebujeme hlavně pocit bezpečí, což vlastně historicky jakoby v tom historickém kontextu tak bylo v podobě, že vy muži jste nás chránili před predátory, jo, prostě před jakýmkoliv jako externím nebezpečím.

A to stačilo, protože to byl ten pocit jakoby toho bezpečí, abychom mohly prostě v klidu jako chránit ty kmeny, porodit potomky a tak dále. No a v dnešní době ten pocit bezpečí stále potřebujeme. Ta potřeba a ta touha je úplně stejná, ale vlastně už nehrozí žádný nebezpečí, už tady nelítají žádní predátoři a zároveň vlastně jakoby to finanční ekonomický zázemí taky už tolik jako nepotřebujeme, abyste jako suplovali vy, protože se ty rozdíly do-dorovnaly, že jo.

Naopak vlastně ženy jako často, no prostě už nejsou takový velký rozdíly. To znamená, že ten pocit bezpečí už nestačí jenom ve formě toho, že ten, ten muž vlastně přinese jakoby to zázemí, ty peníze a tak dále, protože to už jsme v tomhletom jako soběstačný. To znamená, že to bez, ten pocit bezpečí se hodně jako začíná, jak bych to řekla, transformovat do toho jako emoční, do té emoční sféry.

Ale jako ta touha po tom pocitu je úplně jako stejná. Ale zároveň, protože muži nemají úplně jako ty mužský vzory a stále jste vychovávaný vlastně v tom, že ta role muže je poskytnout tý ženě jakoby to zázemí. Jo, ekonomický prostě. A nemáte vlastně, já nevím, když se koukneš na svýho tátu, možná tvůj táta je výjimka, ale jakoby většina, většina mých vrstevníků tak jako nepopisuje úplně svýho otce, jako že to byl takovej ten úplně emočně dostupnej jako člověk, kterej komunikoval s mámou a měli úplně jako zdravej vztah.

Víš, že většinou je to jako hele, ten můj táta byl ten chlap, kterej dokázal, nevím, opravit věci, kterej jako přinášel třeba ty peníze a to zázemí, ale jako není to úplně ten vzor jakoby toho muže, kterej, kterej vlastně dokáže tý ženě poskytnout to, co my vlastně jako chceme, což je nějaká jakoby komunikace, což je prostě nějaká otevřenost, nějaká jako, eh, jak bych to řekla, že si dovolíte být jako zranitelný.

No a protože já jako já nechci vlastně, aby to znělo, jako že nesnáším jako muže, to je zase úplně přehnaný jako jo. Myslím, že, myslím si, že ten pravej feminismus by neměl bejt nikdy založenej na tom, jako že nesnášíš chlapy a chlapi jsou dementi a nemožný. Já si myslím, že chlapi to maj taky hrozně obtížný, protože nemáte žádný jako mužský vzory a zároveň ženský už ale vlastně jako tě nepotřebujou tolik, protože ony si všechno obstaraj samy anebo si zaplatí hodinovýho manžela.

Jo, takže to, co stačilo jako těm našim tátům v uvozovkách- Přesně tak. -což bylo, že měli tu jako práci a přinášeli domů peníze, vlastně dneska už nestačí. Tak vám to, přesně tak, tak vám to vlastně jako, no tak to už to nestačí, že jo. Ale vlastně ženy jako stále jako muže jako potřebujou svým způsobem, ale jakoby vlastně trošku, trošku jinak.

Víš, a vlastně podle mě největší problém je, že my nevychováváme malý kluky k tomu- Že je neučíme, jak být muži, ale učíme je jak, aby nebyli holky. My je vlastně učíme, aby, aby kluci hlavně nebyli jako holky, ale neučíme kluky, jak bejt jako muži. Víš? A podle mě vlastně, eh, jako když se někdo třeba zeptá, jak naučím svýho syna, aby byl jako empatickej a citlivej, tak já říkám, ale oni jako se kluci nerodí bez empatie a bez nějaký sensitivity.

To je, to jsou vlastnosti, který jako mají jak holky, tak, tak kluci a vlastně do určitýho věku, když se na ně koukneš, tak není velkej rozdíl. Není to tak, že by kluci byli mnohem odvážnější. Naopak prostě ty holky jsou taky prostě jako ne, holky nejsou úplně přirozeně podle mě submisivní, protože kdyby ženy byly přirozeně submisivní, tak myslím, že jakoby v týhle době už bychom, už bychom to jako dávno vzdali.

Víš, jako že už bylo hodně pokusů, jak vlastně jako ženy omezit a tohleto. Takže my podle mě jako jsme od přírody prostě docela rebelky. A to samý platí vlastně o jako o chlapech. Takže si myslím, že spíš je to o tom, že oni pak tu svoji empatii a vlastně nějakou, nějaký propojení se svýma emocema jako ztrácej.

Pomoc jako nevím. A to může bejt, to můžou bejt, eh, to může bejt výchova, to může bejt společnost, to můžou být právě ty mužský vzory. To může bejt, to můžou bejt filmy, eh, literatura, kultura, všechno. Ale nemyslím si, že jako chlapi jsou přirozeně prostě, eh, bytosti, který jako nemají empatii, nejsou napojený na svoje emoce.

A když se koukneš nebo když se zeptáš jako ženy, co je vlastně přitažlivýho nebo který, jaký muž je nejpřitažlivější nebo všeobecně, když budeme koukat na člověka, kterýho budeme označovat za charismatickýho jako muže, tak většinou je to kombinace vlastně mužných vlastností. To znamená, že jako je silnej, je, dokáže vést, eh, je, hm, je si jistej sám sebou, ale zároveň je tam vždycky jako mix nějakejch jako ženskejch vlastností.

A ženská, ženský vlastnosti nejsou jenom jako hysterie a slabost. Chápeš jako? Panebože, to je právě jako nějaká empatie. To je prostě, to je ta senzitivita. To je, že ty vnímáš prostě tu svoji emoci, že se nebojíš vlastně bejt zranitelnej, ale nebojíš se ani ukázat, že ti na něčem reálně záleží. Mhm. To je vlastně to, co je nejpřitažlivější všeobecně na lidech, nejenom jako na mužích a na ženách.

Víš, takže vlastně bych jako kdybych jako si myslím, že by bylo super, kdybychom vychovávali i ty děti víc jako k tady tomu. Víš, nejenom jako označovat, dávat tomu hele, nechovej se jako holka a jako holce, hele, ty seš zase moc klučičí. Jsou to, kdybychom to rozpadli jakoby na nějaký vlastnosti feminní, prostě mužský, tak my vlastně chceme tak nějak, aby každej z nás něco jako takovýho měl.

Samozřejmě u žen by to mělo být trošku v jiným poměru a u mužů taky trošku v jiným jakoby poměru, ale vlastně jako podle mě nikomu nepomáhá, když říkáme klukům, aby se přestali chovat jako holky. Hm, já jsem párkrát byl v podobných jako debatách a vždycky tam jako byl minimálně jeden nebo dva chlapi, kteří byli takoví ti tvrdí zastánci těch jako tradičních rolí.

Víš jako přesně, tak vlastně všechno je to špatně, protože ženy najednou jako nechtějí bejt v tý svý tradiční roli a chlap má bejt ten, co jde lovit a přinese toho mamuta a ty ženy se o to doma starají. A já jsem vždycky měl s tím trošku problémy, že říkám ale dyť ať to má každej, jak chce, ne? Jakože přesně já jako ve svém okolí vidím ženy i muže, kteří to chtějí mít takhle tradičně rozdělený a za mě je to úplně v pohodě.

A pak tam máš jako lidi, kteří to chtějí mít třeba postavený nějak jinak. A vlastně když si to jako vykomunikuješ a najdeš si kompatibilního partnera, tak to můžeš mít jako úplně jinak. Jo, je to tak. A ono je hrozně důležitý se ptát, proč chceš, aby to bylo takhle tradiční, víš? Protože někdy, tak jsem viděla, četla strašně zajímavou studii, kde se ptali mužů, jaký vlastnosti by chtěli, aby měly jejich dcery a jaký vlastnosti by chtěli, aby měly jejich manželky.

A ta odpověď byla často velmi rozdílná. To znamená, že oni třeba u svých dcer chtěli nebo si přáli, aby byly jako odvážný, prostě aby měly kuráž, aby prostě uspěly v životě, aby byly jako svébytný a naopak u svých žen chtěli, aby byly naopak takový jako submisivnější, jemnější. Takže otázka je proč? Proč vlastně u svojí dcery, která je vlastně nějakým tvým jako odkazem, že jo, která jako vlastně pokračovatel jakoby tý linie, proč u svý, u svýho dítěte chceš, aby vlastně měl ty vlastnosti, jako který jsou dejme tomu víc jako mužský, dominance, kuráž a vlastně u svojí ženy chceš tohleto?

Jestli vlastně často víš, jako se musíme vždycky ptát, jestli ty- To chceš kvůli sobě, nebo jestli to chceš kvůli tomu člověku. Jo. Jestli myslíš jako na to, eh, aby ta žena byla šťastná, nebo vlastně se trochu bojíš, že když ona bude, eh, v tom svém elementu, tak vlastně tě jakoby uvidí. Hm, hm. Víš? A-a-a to je podle mě někdy jakoby problém, že pros-protože ty když nemáš z něčeho strach, tak ty nemáš tu potřebu odebírat, eh, tomu jako práva jakýkoliv.

Mhm. Jo a prostě věznit to někde nebo omezovat to. A nemáš právo prostě se k něčemu vyjadřovat. Nemáš právo volit, nemáš tohle a tamto. A kdyby si z toho neměl strach, tak vlastně nemáš tady tu potřebu. A tím, že se vyrovnávají prostě tady ty role, najednou prostě ženy jsou mnohem silnější, jsou prostě, eh, vydělávaj, jsou úspěšný a tak dále.

Ale jakoby oni chlapi mají tu možnost jako se dorovnat. Chápeš? Prostě žijeme ve světě, kdy prostě jako můžeš makat na sobě a prostě dorovnat se a jakoby, eh, jako je, a-ale, a je to, je tam ta možnost. Ale místo toho vlastně furt vnímám, že jsou tam ty tendence spíš než to dorovnat, tak vlastně zase znovu tu ženu jako- Omezit v něčem.

Jako shodit. Jo. Přesně tak. Jo, jo. Ale já tam ještě vnímám, víš, takový tu, protože ty si myslím, že i to řekla, že vlastně jako od toho muže chceš, aby trošku jako vedl. Ale vnímám občas ten problém, eh, třeba mezi těma chlapama, jako víš, že ve chvíli, kdy ten jako jasně, kdy ten chlap je jako ten macho alfa a jako vede, tak to tak není moc dobrý, ale ve chvíli, kdy je možná trošičku jako jemnější- Mhm.

-takže občas ty chlapi bojujou s tím, že vlastně jako nemají možnost takový, víš, že najednou si najdou jako soběstačnou holku. Nebo jak jsi ty říkala, ale mám pocit, že zase i ty ženy občas je jako dobrý, víš jako říct: „Hele, já vlastně tady trošku ustoupím, protože vím, že já to zvládnu, ale vlastně já tomu jako chlapovi potřebuju dát trošku jako vlastně jako prostor, aby on jako to mohl víc.“

Já s tím naprosto souhlasím. Já si myslím, že ta soběstačnost a přehnaná emancipace je spíš jako důsledek toho, co oni zažili. Jo. To znamená, že když ty nemáš tu důvěru vlastně v tu, eh, mužskou energii, nemáš, eh, s tím zkušenosti úplně pozitivní, protože víš, že tam není ten pocit z toho bezpečí, tak pak ta žena nemůže se uvolnit do tý svojí ženský energie, protože my vlastně tajemství, my všechny vlastně i ty, eh, opravdu, ehm, takový ty, jak bych to řekla, takový ty, eh, přísnější nebo takový ty jako hodně tvrdší typy, dejme tomu, zjednodušeně řečeno, tak my všichni vlastně chceme být holčičky, my chceme být chráněný, ale v momentě, kdy ta žena vlastně nemá tu mužskou energii nebo nemá tu pří-ž-mužskou přítomnost, tak ona je vlastně donucená pak vést.

Ona je vlastně nucená i v rámci nějakýho jako v uvozovkách jako přežití, prostě nutnosti je, je nucená vlastně vstupovat do tý mužský energie. Protože když ten chlap jako nevede Tak ona prostě, ona to musí jakoby vést. Ona pak je vlastně ten, kterej nosí jako ty kalhoty v těch, v tý domácnosti, že jo. Takže je to někdy vlastně důsledek toho a vlastně ta žena, eh, je to zase o tom, když ty vlastně konzistentně ukážeš: „Hele, jako ty mi můžeš vlastně předat tu důvěru, protože já jsem ochotnej jako, nebo jsem schopnej vést,“ tak já si myslím, že je to o tom, že ona se pak dokáže uvolnit do tý ženský energie, protože my vlastně chceme být v tý ženský energii.

Ono je to hrozně vyčerpávající i pro tu ženu bejt jakoby neustále v tý mužský síle. Víš a já si taky myslím, že jako je v pořádku si říct, že ta, že ta, že ta něha je taky svým způsobem jako síla, že my nemusíme jako ženy dokazovat tu sílu tím, že vlastně budeme vstupovat jakoby do těch mužských energií, že ukážu, jaký jsem taky hovado, že, že vlastně, že zvednu úplně stejně, že jsem stejně silná a stejně agresivní a tak dále.

Že vlastně i ta něha a ta péče může být síla. Ale ona, ale, ale k tomu, aby se tohle stalo, tak ty jako muž to musíš taky vnímat jako sílu. Protože v momentě, kdy ty mě začneš shazovat, protože já jsem jako doma na mateřský a starám se a pečuju a starám se o to zázemí a ty si myslíš, že seš víc, protože jako přinášíš, přinášíš prachy nebo prostě děláš ty, ty ostatní věci, tak pak je to problém.

Tak pak já budu mít vždycky tendenci, eh, ti ukázat, že já to vlastně umím taky. Hm, zníš jako někdo, kdo si prošel pár terapiemi. Ale ne, ale minimálně jako o tomhle tématu dlouze přemýšlel. Mě to hrozně fascinuje, protože vztahy jsou nejdůležitější pro život. Devadesát procent životní spokojenosti je vlastně jenom o vztazích.

Takže proto bez ohledu na to, jaký povolání děláš, tak nás všechny zajímají vztahy. Když čteme prostě o ostatních lidech, tak co nás zajímá? Prostě zajímá nás, zajímá nás nás vztahy, protože vztahy víme, že jsou prostě absolutně nejdůležitější. Jsme biologicky naprogramovaní prostě k tomu. Takže mě tohleto strašně zajímá a hlavně já i vnímám v dnešním světě, že je to čím dál tím důležitější vlastně, protože i díky sociálním sítím my vlastně se už jako neučíme moc ty, ty věci vlastně třeba i v tomhletom kontextu, i tím, jak vlastně ty, když v dnešní době chceš někoho oslovit, tak je fakt divný za ním jít jako na ulici.

Víš, já si nepamatuju, kdy naposledy za mnou šel nějakej kluk nebo nějakej chlap prostě na ulici v tramvaji a oslovil mě. A já si myslím, že je to i z nějakýho strachu, protože je to vnímaný, jako že seš creepy prostě. A zároveň je mnohem jednodušší prostě tý holce tu holku najít na Instagramu a napsat jí.

Jenomže tím pádem ty vlastně neděláš to, co musel dělat třeba tvůj táta a to je, že jako zavláš na pevnou linku, víš co, teď to zvedne třeba ještě rodič a řekne: „Co chceš?“ Víš? A ty vlastně teď jako ty seš z toho nervózní a vlastně Musíš v sobě vybudovat nějakou kuráž nebo si s někým, eh, dohodneš: „Hele, zejtra jakoby ve tři nemáte telefony a prostě ve tři tam musíš jakoby bejt a teď čekáš, jestli ona přijde nebo ne.

Musíš se naučit nějaký vyjednávání, vš-pocity, prostě i, em, nějakýho jako strachu, odmítnutí. A to teď jako už nemusíš dělat. Teď můžeš někoho prostě jenom vyghostovat místo toho, aby si vlastně čelil tomu nepohodlí, že někoho odmítneš empaticky. Takže to jsou vlastnosti, který ztrácíme a to se pak promítá jako do těch vztahů.

Eh, takže já si myslím, že to je to, co mě fascinuje a zároveň si myslím, že to je strašně důležitý a bude to čím dál tím důležitější, a proto to hodně promítám i do tý tvorby, ať už vlastně do těch jako dialogů partnerskejch, jo, protože se často s Danielem Krejčíkem hádáme prostě, eh, ohledně toho, že někdo neumyl hrníček, dřezu, trouby.

Takový ty typický věci, ale to jsou většinou jenom jakoby zástupný věci, že jo. Protože vlastně tobě jakoby vadí, že tvůj partner, nevím, neumývá si hrníček. Jemu to zase přijde úplně jako malicherný. Proč seš schopnej se tak naštvat kvůli hrníčku? Ale vlastně to není nikdy o tom hrníčku. Jako ta hádka u těch fyzických věcech vlastně nikdy není o těch fyzických věcech, je to vždycky o něčem jako hlubším.

Ale k tomu, abys si dokázal tohleto popsat, tak je důležitý mít na to ten slovník. A proto se zase vracím k tomu, že nejdůležitější věc, kterou člověk může udělat ve svém životě, je prostě poznat sám sebe a mít ten slovník. Pokud nemáš ten slovník, tak prostě nepopíšeš ty svoje emoce. No, to je zajímavý téma.

Hodně na něj narážím přesně s-se svojí ženou, která jako často víš, jako že, eh, přesně něco, něco cejtí, ale nedokáže to vyjádřit. A myslím si, že to možná je typický pro víc jako žen, že vlastně jako seš takovej pocitovej, eh, a je to trošku nějaká racionalita versus jako emoční. A teď se tobě toho spoustu děje a ty vlastně nevíš jako jak to správně popsat.

Nebo spoustu lidí si myslím, že s tím má problém, že neví, jak to správně popsat. Jo, je to tak. Zaprvý nevíš, jak to správně popsat, takže, takže přesně si to čes-často pleteš a řekneš si on je, on je takovej a takovej, víš. A to je jedna věc. A druhá věc je, že ty nevíš, jak říkám, kdo je vlastně u toho kormidla.

Ty nevíš, jakej aspekt tebe vlastně promlouvá. Pokud tě něco frustruje, tak je to, je to opravdu jako tvůj problém? Nebo je to něco, co je částečně problém toho partnera? Dám příklad. Například když víš, že máš nějaký problémy třeba z předchozích vztahů, že seš třeba, hm, že máš třeba tendence k žárlivosti. A teď máš novýho partnera a jste v nějakým, v nějaký situaci a ty prostě cítíš tu žárlivost.

A ne každej dokáže rozeznat, jestli já žárlím, protože ten můj partner se chová nějakým způsobem, kterým jakoby ve mně vyvolává tu žárlivost oprávněně. Anebo je to prostě jenom nějaký jako můj problém. Víš? A ty, když tohleto nedokážeš rozeznat, rozeznat a nemáš na to ten slovník, tak často se může stát, že ty buď tu vinu vlastně přisoudíš, eh, tomu špatnýmu člověku a nebo že to nedokážeš jako popsat.

Nebo řekneš já nevím prostě, ty jsi byl divnej, víš? A je to strašně těžký to pak jako vlastně nějakým způsobem řešit. Takže jo. Takže ten slovník je hodně důležitej. No, tak mě skoro napadlo, víš, jak jsi ř-říkala něco f-filmy, knížky a tak, že vlastně ty filmy těm vztahům obecně jako vlastně taky vůbec nepomáhají.

Jakože víš, jako že všechny ty filmy vlastně mám pocit, z kterých jsme jako načerpali jako děti to, jak vypadá traumatem úspěšnej vztah a láska je, eh- Absolutně …tak který se někdo potká, pak, pak teda jako se tam musí překonat nějaká překážka a pak se jí teda překoná a chytnou se za ruce a odcházejí prostě do západu slunce a all good.

Je to tak. Já si myslím, že jo, že máme proto takový jako přehnaně romantický představy. A já si myslím, zase můj jako take je, že čím víc neromantickejch věcí děláš v tom vztahu, tak tím romantičtější pak ten vztah může bejt. To znamená, že tím víc jako, eh- Jak bych to řekla? Míň spoléháš na tu intuici, na to, že ten člověk vlastně ví, co si myslíš, což je hrozně romantický, že najednou potkáš tu spřízněnou duši a on prostě ví.

On se na mě koukne a on prostě ví, co si myslím. On prostě skrz to zavřený, ty zavřený dveře v kuchyni prostě dokáže číst moje myšlenky a ví, proč jsem naštvaná. Tak vlastně jako čím míň romantických jako věcí děláš, to znamená, že se nespoléháš na to, že ten člověk tak nějak jako intuitivně ví, co si myslíš a že si dopředu jako řeknete, tak vlastně tím víc pak ten vztah může bejt romantickej podle mě.

Ale k tomu zase, abys jako řekl: „Hele, já prostě mám někdy problémy s tady tím a moje strachy jsou často iracionální. Já mám tendence bejt žárlivej, protože jsem v minulých vztazích něco zavinil a třeba vůbec mi k tomu nemusíš dát ani, ani jako důvod a může to být iracionální, ale i přesto bych si přál, abys mi s tím třeba pomohla.“

Víš, a my máme někdy pocit, protože, protože když něco cítíš, tak musí bejt nějaký jako racionální důvod pro to někde mimo tebe, proč se tak cítíš. To znamená, že když já žárlím, tak tím pádem jednoznačně tam musí být někde nějakej racionální důvod, proč já jako žárlím a tím pádem asi můj partner se musel nějak jako zachovat.

Pokud já jsem teďko podrážděnej, tak musí být někde nějakej racionální důvod, proč jsem podrážděnej a tím pádem můj partner něco musel udělat. Ne často jsou to jakoby tvoje, tvoje problémy. Ale jenom proto, že je to tvůj problém a není to racionální a není to způsobený tím druhým člověkem, neznamená, že ti ten druhej člověk nemá pomáhat.

Ta terapie a to, že ty rosteš, se neděje jako mimo vztah. Ty můžeš jako po rozchodu chodit na terapii a říct: „Jo, já už jsem si to všechno vyřešil. Já už prostě vím svoje citový vazby. Teď jsem si to vyřešil a jsem ready.“ Ne, prostě ono se to děje ve vztahu a spoustu věcí dokážeš překonat právě proto, že jsi ve vztahu, protože ty dokážeš, jak říká Anna Hogenová, že dokážeš potkat sám sebe znovu skrz toho druhýho.

A v tom je ten vztah strašně unikátní. Víš, ale pokud vlastně my budeme jako přeceňovat jako sami sebe a tu schopnost, jak moc jako máš věci vyřešený, protože jenom protože dokážeš pojmenovat spoustu věcí, neznamená, že je máš vyřešený. To je, to je ta další věc. Jako lidi, lidi, kteří říkají: „Já si dokážu ty svoje problémy perfektně pojmenovat.

Třináctýho června 2001 mě táta nevyzvedl prostě ze školy a od tý doby mám vyvývanou citovou vazbu a mám tohleto trauma.“ A já si nemyslím, že to je, že zaprvý prostě jenom proto, že si to dokážeš pojmenovat, neznamená, že, že to jako řešíš. A ta druhá, ta druhá úroveň je jenom proto, že sis to pojmenoval a snažíš se to řešit, neznamená, že to vlastně reálně dokážeš vyřešit Že jenom já, já mám strach.

Eh, Ježíš, teď na sobě prozradím jako příšernou věc. Já mám fóbii ze slimáků. Hezky, moje sestra taky. Což je samozřejmě pochopitelný, protože to je extrémně rychlý a nebezpečný zvíře. Ale, ale ano, mohla bych si říct Ježíš, to je tak debilní fobie, pojďme to vyřešit. Anebo se musím bohužel taky smířit s tím, že, že holt nebudu chodit do lesa po dešti.

Víš a ono je to podobný vlastně i v těch vztazích. Jsou prostě věci, se kterýma potřebuješ pomoc od toho druhýho. A v tom by měl ten vztah jakoby dobrej. A vlastně na konci dne my tady řešíme prostě, jak by spolu měli komunikovat, párový terapie a tak dále a tak dále. A podle mě jako se to dá ale vlastně zjednodušit do pár věcí.

Prostě ten zdravej vztah je na konci dne o tom, že ty se v tom cítíš dobře, že máš ze sebe dobrej pocit, že se podíváš na sebe skrz oči toho druhýho a vidíš vlastně hezkej obrázek. A kdyby ti někdo řekl hele, tvoje dítě bude jako tvůj partner a pokud ty máš dobrej pocit z toho, tak to je dobrý. Ale pokud nechceš, aby tvoje dítě bylo tvůj jako tvůj partner a přijde ti to jako alert, tak to jako není prostě jako dobrý.

Jo, já souhlasím, že na jednu stranu to je vlastně hrozně jednoduchý, na druhou stranu pak když jdeš do přesně těch, jako do tý hloubky, tak je to vlastně svým způsobem hrozně složitý a každej to má trošku jinak. Co třeba řešíš ty teďkon? Hele, mně se teďkon třeba hrozně líbil jeden post Pavla Rataje, s kterým jsem si tady teda párkrát povídal a přesně jsem měl taky ten pocit, tak já dobrý, já to vidím, jo, už to vnímám, ale to, že jako to vím, tak to neznamená, že to dokážu změnit.

A jako ten velkej ten, ale on psal o tom, jak za nim teďkon choděj všichni s tím, s tématem jako napojení a že vlastně nebo blízko s napojením a že všichni dneska jako chtějí bejt jako stoprocentně napojeni, víš, a vyplňovat si každý ty jako místečka a že to taky není jako ta ultimátní jako nebo že glorifikovat jako napojení a že to, že s tím partnerem jako musíš bejt úplně jako napojenej taky není dobře.

Není no. Protože je tam třeba nějakej důvod, proč jo? Proč jako nejste úplně jako stoprocentně napojeni a proč je tam třeba nějaká jako mezírka. A často je to o tom, že přesně, že ve chvíli, kdy, kdy to jako pustíš do toho úplnýho napojení, tak najednou se ti tam přesně můžou spouštět nějaký věci jako hele, ale on mě ten druhej jako možná moc omezuje, ne?

Nebo jako- Jasně. Jo, takže, že vlastně jenom docela jako chytře poznamenal, ono to má nějakej jako důvod. A není to jako vždycky, že ty hledáš někoho, s kým seš jako stoprocentně napojen. A to je ten svatej grál. Je to tak. A já si myslím, že ta naše touha po tom, aby ten druhej člověk byl perfektně kompatibilní, aby plnil spoustu rolí, tak je způsobený i tím, že jsme hodně izolovaní.

My nejsme úplně komunitní, třeba v tom kontextu těch žen. Proč ženy po třicítce teďkon spoustu z nich nechce mít dítě? Jo a já si, já jsem fakt přesvědčená o tom, že je to tím, že pro nás je to příliš velký riziko. Protože když se kouknu třeba do vietnamský společnosti, tak tam jsme hodně komunitní a tam když máš dítě, tak ta žena nevychovává to dítě sama, protože to dítě tvoje vychovává babička, celý příbuzenstvo, tety, víš, a ty se můžeš opřít vlastně o celou tu komunitu, o ten kmen a Zároveň ty moudra nečerpáš z chatu GPT, ale čerpáš to od tý stařešiny.

Jenomže v dnešní době tím, že my jsme jako izolovaný, vlastně nejsme komunitní, tak pro tu ženu jako mít dítě s tím mužem je obrovský riziko. Je to dřina no. Je to strašná dřina, protože v případě, že ten muž selže, tak najednou ona, pro ní je to obrovská daň. Ona se nemůže opřít o ty ostatní jednotky. Ona vlastně je to pro ni obrovskej průser.

Ještě v dnešním světě, že jo, ekonomicky utáhnout dítě je strašně těžký. Takže vlastně je to pro tu ženu obrovský riziko. Když žiješ v domácnosti a ten nevím, on se vydá třeba na lov a umře, tak ok, ale máš furt tady prostě víš co rodinu, o kterou se můžeš opřít. Takže my tím, že najednou máme jenom toho partnera, už nemáš ani sousedský vztahy, víš co s nikým, tak to je jasný, že najednou ty od něho potřebuješ mnohem víc to, co vlastně předtím zastával celej kmen.

Protože já když jsem se chtěla vykecat, tak jsem šla k babičce. Když jsem se chtěla vybrečet, tak jsem šla k mámě. Když jsem potřebovala nevím něco jinýho, tak jsem šla třeba ke strejdovi. Ale teď všechno bys měl bejt ty. Ty jeden, jeden člověk, jeden partner, jedna jednotka. Ty musíš bejt můj největší fanoušek, musíš bejt táta mýho dítěte, musíš bejt můj finanční prostě rádce, musíš bejt můj nejlepší kamarád a tak dále.

A to je prostě jako hrozně těžký. Je to strašně těžký. Plus jako některý ty role jdou trošku proti sobě, že jo. Že ty od některých těch rolích vlastně chceš nějakou spolehlivost, předvídatelnost a tak dále. A pak třeba v tý intimní jako rovině vlastně jako chceš nějakou jako novotu a vzrušení a vlastně najednou zjistíš, že to úplně jako nefunguje pohromadě.

Je to tak. Je to jak říká, jak říkám to, jak říkala moje kamarádka Adriana, že v životě můžeš mít cokoliv, ale nemůžeš mít všechno. A myslím si, že to je přesně to, že my často jako nechceme, jak říkám, platit jako tu daň za některý věci. Víš, protože v dnešní době právě máš tu iluzi, že můžeš mít úplně všechno.

Že já, já chci jako já chci stabilitu, já chci předvídatelnost, ale přesně chci tam i tu novotu. A jasně, že do nějaký, do nějaký míry jako můžeš vlastně zaintegrovávat tady ty věci, jako že tam je nějakej průsečík, ale vlastně ultimátně jako všechno má nějakou svoji daň, jo. Bejt, bejt ve vztahu a bejt v manželství má určitě nějakou svoji daň.

A bejt single taky není jenom úžasný a skvělý a máš neomezenou svobodu. Taky to má nějakou svoji daň a je vlastně jako v pořádku si neromantizovat ani, ani jedno ani druhý, ale prostě si říct jako, jaký jsou ty plusy a minusy a co seš vlastně ty ochotnej jako platit. Hele, jak jsi zmínila tu komunitu, eh, je v uvozovkách vietnamská komunita v Čechách, je to furt ten jako komunitní život trošku, jak ty jsi říkala?

Jo. Nebo už je to jako, už je to ten západní svět a ty atomový rodiny a tak dále? Já si myslím, že jsme furt hodně komunitní, čověče. Hm, hodně, protože opravdu ty Vietnamci, eh, i proto nás vnímáte trošku jako izolovaná komunita, že jo, protože oni hodně dbají na to, aby se udržovaly ty tradice. I proto vlastně nechtějí, aby ty děti si brali třeba Čechy.

Jo, ne úplně kvůli tomu, že by byli rasisti, ale kvůli tomu, že oni se hrozně bojí, že ty děti jako ztratí ty svoje kořeny, že ztratí tradice, víš? Takže pro ně je to hrozně důležitý. Takže my stále jako hodně, hodně operujeme v komunitách a v těch malejch městech, tak stále vidíš, že oni se potkávají, aby slavili ty vietnamský svátky.

U nás v Příbrami vždycky, že jo, Den dětí a tak prostě se sejde prostě celá vietnamská komunita. Takže si myslím, že, že se to furt snažíme nějak držet a dokonce i Vietnamci, ta moje generace nebo generace mýho bráchy, což jsou Vietnamci, kteří se vlastně jako narodili tady, často už ani nemluví vietnamsky, tak dokonce překvapuje i u nich jako to vnímám, tu tendenci neustále se jako setkávat a udržovat to dál.

Mhm, mhm. Patří k tomu i ty telefonáty? Když nás na to lidi často vyše. Říkala: „Včera jsem přemýšlela, o čem se budem bavit.“ Říkám: „Musíš se jí zeptat, jak je možný?“ A dřív to nebylo jako, že v posledních letech pokaždý, když přijdeš do večerky, tak ti lidi telefonujou. Jo, hele ty, prostě hele to telefonování je hrozně vtipný, protože často máš jenom zapnutej telefon a děláš u toho další činnosti.

Jo. Víš, to není tak, že by to byl jeden jako- Soustředěnej hovor. Soustředěnej hovor. Ne, ne, to řekneš třeba pár vět a necháš to zapnutý. Jo. Odběhneš si, dáš si oběd a je to jako strašně vtipný, když je to vždycky nahlas, že jo. Když pozoruju svoje rodiče, jak telefonují, tak to je jako neuvěřitelný. No. Jo, jo. Ok, eh, hele, jak ty to jako vnímáš, víš- Jako přesně Vietnam, Asii.

Máš tam takový ty, jo, vlastně jako chci si udržet přesně část tohohle, víš, jako ten mix. Máš to jako jednou bych se chtěla vrátit do toho světa prostě, z kterého jsem vzešla? Já si myslím, že jsem furt v nějakým intenzivním kontaktu s těmi svými, svýma vietnamskýma kořenama a, a s rodinou a s příbuznýma ve Vietnamu, protože mně se hrozně líbí, obzvlášť teda v kontextu jako dnešní, dnešní společnosti ta komunicitnost.

Mně se hrozně líbí, že u každýho jídla se musíme sejít jako celá rodina a že neexistuje, že si namažeš chleba a každej si to sní někde jinde, ale že se u toho sejdeme. Hrozně se mi líbí přesně to, že, že je tam nějakej přesah. To znamená, že to vietnamský dítě, když vychováváš, tak vlastně ho nevychováváš k tomu, aby jako, aby bylo co nejšťastnější a nejspokojenější.

Ne, ty ho vychováváš k tomu, aby byl, aby bylo co nejužitečnější. To znamená, že svými rozhodnutími jako nereprezentuješ jenom sebe, ale vlastně celou rodinu. Takže často, když si to dítě vybírá, kam půjde na školu, koho si vezme, tak je to vlastně jako kolektivní rozhodnutí, že vždycky se ptá jako rodičů, co si o tom myslí rodiče, protože to je rozhodnutí, který bude ovlivňovat ty rodiče a celou rodinu, že jo.

Protože když ty seš šťastnej nebo nešťastnej, tak to bude ovlivňovat jako tu rodinu bez ohledu na to, že vlastně ve Vietnamu ještě pečuješ o ty starý rodiče, že jo. A to se mi vlastně jako líbí. Mně se to líbí, protože najednou je v životě jako něco víc než jenom maximili, jako maximální spokojenost tvoje.

Jo, že ty nežiješ ten život, kdy vlastně se snažíš jako kličkovat a říct si: „Ty jo, co mám dělat, abych vydělal co nejvíc peněz, peněz, abych byl co nejzajištěnější, abych byl co nejspokojenější?“ Ale ty si říkáš: „Jak mám žít ten život, abych jako dokázal něco i vrátit, abych byl nejpřínosnějším členem nebo co nejpřínosnější pro svoji rodinu?“

A tím pádem ta spokojenost a smysluplnost je ta odměna jako za to, že ty vlastně děláš něco, co ti tím pádem jako nejvíc jako jde, protože nejužitečnější seš u toho, co ti nejvíc vlastně svým způsobem i jde a co má přínos i pro někoho jinýho. Myslíš, že tě to učí dobře, víš, se vyrovnávat i s takovým tím, protože tady že jo často přesně máš toho strejdu nebo tu babičku nebo něco, který ví, že tady na to téma jako nesmím zavízt řeč.

A tady zas si to úplně jako nevybral, a to tady v těch jako obřích vztazích to musí bejt. Já nevím, víš, jako vlastně jako vlastně tu rodinu si nevybíráme, že jo. Ne všichni jsou naši nejlepší kámoši. Je to tak. Ale stejně, stejně se má nějakým způsobem musíš vycházet. Jo, je to tak. Jo. Všechno má zase nějakou míru.

Samozřejmě ve Vietnamu jsou zase, někdy je to hrozně vtipný, jak vlastně na jednu stranu, eh, nedokážeme bejt v něčem úplně třeba jako otevřený, jako bavit se o emocích nebo říkat někomu, že ho máš rád, je prostě úplně velký no go. Místo toho se ho zeptáš, jestli už jedl. A na druhou stranu pak zase nemáme problém říct věci, který jsou tady jako naprosto nepřijatelný.

Například komentáře na jeho vzhled nebo na jeho váhu. Víš, že můžeš ve Vietnamu někomu říct, že si myslíš, že je fakt tlustej, že fakt přibral. Víš. A co ti řekne? Jo jo, jako na rodinných oslavách je to naprosto běžná záležitost, že k tobě přijde nějaká tetka, začne, začne tě takhle tahat za tvá, za tvářičky a řekne ti: „Hele, ty jsi fakt přibrala hodně, hodně.“

A ona to bere, že to je, že to je gesto- Nějakýho, nějaký péče, protože pro případ, že ty tu informaci ještě nemáš a neuvědomuješ si, že seš tlustej, tak oni ti to jako solidárně takhle jako říkají, víš, abys, abys to jako uvědomil a tím pádem s tím mohl něco dělat. Ale já myslím, že to je taky napojený na to, že my vlastně jako mně rodiče nikdy neříkali: „Ty seš tak šikovná, chytrá, něco takovýho.“

Oni vlastně chválí většinou to úsilí. Jo. Jo. Hele, nevyšlo ti to. No tak ses prostě dostatečně nepřipravila nebo nesnažila. A tím pádem ale když pak to dítě selže, tak já pak nemám pocit Ježíš, to je moje selhání, protože nejsem dostatečně chytrá, šikovná a něco, ale vlastně si řeknu ok, já musím do toho dát větší úsilí.

Což je dobrej princip. Což je podle mě jako super vlastně. Jo jo. Takže vlastně taky často přemýšlím přesně s těma dětma, jako jaký slova použít, jo, že vlastně to jsou jako drobný rozdíly, jestli tomu dítěti řekneš: „Ty seš fakt rychlá“, anebo: „Ty jo, ty vypadáš, že ses fakt jako snažila prostě běžet.“ Nebo jo nebo- Jo, je to tak.

Mně vlastně víš co, mně se líbí něco na tý přísný vietnamský výchově. Jako moji rodiče byli v něčem fakt brutální, ale vlastně jsem za to fakt vděčná. Víš a samozřejmě jo, mohli bejt asi v něčem trošku empatičtější, to je jasný. Na druhou stranu zase je taky jako dobrý si říct, v jaký pozici byli a kde vyrůstali a neměli možnost žádných jako terapií a tak dále.

Takže si myslím, že odvedli skvělou práci. Ale, ale myslím, že ta přísnost je fajn, protože, protože ty vlastně to dítě opravdu připravuješ- Na ten život takovej, jakej je. Protože v dnešním světě, kdy máme potřebu dávat všem medaile za účast, víš, a vlastně nedej bože nesmíš říct někomu něco, protože můžeš mu jako ublížit.

Ale podle mě to prostě není dobrý. To dítě máš vychovávat, aby bylo dostatečně silný na to, aby prostě všechno jako ustálo. Víš, protože ta výchova a vlastně to vzdělání, ta škola by měla bejt podle mě mini simulace toho života, kterej je reálně čeká. A pokud ty máš potřebu je chránit a vlastně nedej bože Ježíš je nějakým způsobem jako nezraňovat různýma jako kritikou nebo čímkoliv, tak vlastně jaký dítě jako vychováváš?

Protože takhle život jako nebude vypadat, že jo? Víš. Ale docela zajímavý, jsem teďkon četl hodně zajímavý článek vlastně o Norsku a o tom, jak tam přistupujou ke sportu, protože vlastně noruješ, že jo teďkon na zimní olympiádě to vždycky dominujou, co se týče medailí a- Oni tam mají největší koncentraci jakoby vlastně poměr, z poměru, že jo, na populaci.

Jo, jo, jo. A vlastně jako ten článek byl o tom, že tam úplně změnili nějakou koncepci jako toho sportu a že paradoxně asi do jedenácti let vlastně zakázali jakýkoliv soutěže. Jo! Jo. Specifikace, že jo, že nesmíš- Jo, za prvý vlastně tam je jako extrémní důraz na to, aby se tyhle děti až co nejpozději jako vlastně šly do jednoho sportu, aby toho dělaly co největší šíři, ale i do jedenácti let, aby, aby vlastně jako co nejmíň soutěžily a moc jako nejezdily, aby tak jako spíš jako lokálně soutěžily a přesně nedělají se moc jako žebříčky a tak.

Ale vlastně celý to je daný k tomu, jako do určitýho věku vlastně jenom podporovat tu radost jako z toho sportu a nějakou vše- všeobecnost, než jak tady občas vidíš. Jsem nedávno ty jo viděl na tenisovým kurtu, chtělo se mi skoro brečet. Prostě víš, jako jak tam drtí ten táta toho jako svýho syna a, a vlastně jako v šesti, sedmi letech se z něj snažíš vychovat jako šampiona tenisovýho, což samozřejmě jako končí u toho, že spoustu těch dětí jako v patnácti letech si řekne: „Hele, už nám to fakt jako kašlu, už mě tady jako táta osm let drtí a to.“

Takže jako v-vnímám, že tam těžký ta hranice, jako jak moc to soutěžení, protože jsem si taky myslel to samý, jako že je to už moc, jako víš. Jasně. Ať soutěžej. Ale to Norsko očividně ukazuje, že i nějaká cesta jako mezi tím, no. Je to strašně zajímavý, protože to je zase úplnej protipól toho, co třeba dělaj v Číně, že jo.

Jo, jo. Že prostě malým dětem jako od tří let je tam prostě drtíš. No, ono to jako je to, je to, je to otázka, protože já když se kouknu na svoje dětství, tak když to, když bys to měl posoudit jako z role nezávislýho pozorovatele, tak bys řekl: „Tak to bylo fakt krutý, jako zbytečně přísný, vlastně zbytečně takový jako, jak bych to řekla?

Jako známky, známky, známky, ambice, tohle. Ale vlastně jsem za to fakt jako vděčná, protože pak díky tomu mám zase tu odolnost, že jo. A právě vlastně takový to tunelový vidění, kdy opravdu já, když jsem si něco slíbila, tak jsem byla schopná jako buldok prostě za tím jít. A to je něco, z čeho čerpám jako teď.

Víš, takže ono zase je otázka, no, že někdy prostě ty těžký časy taky budujou charakter, jo. Takže, takže vlastně jako na konci dne, když se snažíš vychovávat to dítě a ty se bojíš, že ho třeba budeš traumatizovat stejným, stejným způsobem jako tvoji rodiče, tak si myslím, že je jako naprosto v pořádku si říct, že ho určitě nějak traumatizovat budeš a teď jenom se to snažit dělat trošku strategicky, ale zároveň vlastně z toho dítěte vychovávat nějakou autonomní lidskou bytost, která se s tím prostě nějak vypořádá, je podle mě jako nejdůležitější, protože pokud ty pos-ty, to je taky další věc, že ty když vlastně chceš, aby tě to dítě jako poslouchalo a bylo jako submisivní a vlastně tě bralo, jako že všechno poslouchalo tebe, jakoby všechno, co ty mu řekneš, tak zároveň ho ale učíš, že bude takhle poslouchat úplně všechny.

Úplně víš, že nebude přemýšlet a to je, takže ono jako a zase když vychováváš to dítě, aby mělo vlastní hlavu, tak samozřejmě pak budeš mít trošku náročnější výchovu, že jo, protože prostě budeš muset neustále odpovídat na otázky a proč jako? Takže, takže to je vlastně jako je to krásný, je to, je to vtipný a- Ty jsi o tom tématu napsala knížku nebo spolu napsala o- Jo.

Z čeho kvete lotos, no. Z čeho kvete lotos. S Magdou Slizákovou. Pro-proč jsi šla takovýhle projekt? Víš, to je ono to je totiž já jsem, když jsem to viděl, tak mě to vlastně hrozně zaujalo. Na druhou stranu jsem si říkal, to musí být hrozně těžký jako napsat knížku vo kde jako si tví rodiče teda přečtou, že v něčem ti asi jako ublížili a že jak to ty vlastně všechno cejtíš a vnímáš.

Protože cílem není vyprávět ten můj příběh tak, abych vyvolala v druhých soucit. Já to vůbec nepotřebuju a vlastně nemám ani potřebu nějak jako říkat o tom, jak těžkej můj život byl. Já si myslím, že to je naprosto zbytečný, protože to ze mě nedělá lepšího člověka a někomu to úplně jako nepomáhá. Spíš je to o tom, o tom, co si z toho můžeš vlastně vzít.

Víš, že to je jako vlastně jako jedno. Ten příběh ultimátně nebo ta message je vlastně o nějakým jako soucitu, že ty nemusíš bejt oběť jako toho, co se ti stalo v životě a jenom proto, že sis něco nezavinil jako dítě, protože jako dítě seš úplně nevinná bytost, že jo, a protože sis něco nezasloužil, neznamená, že za to nemůžeš přebrat plnou zodpovědnost a že nemusíš jako žít život v roli jako oběti a neustále ukazovat na to, co ti udělala máma a co ti udělal táta.

A proto já jsem takovej, jakej jako teďkon jsem. A vyprávět si další ty narativy, kterejma se vlastně uvězníš jenom v nějakým, v nějaký představě o tom, kdo teda jako musíš bejt. Jo, takže o tom je ten příběh a já si myslím, že, že, že právě díky tomu, co jsem si prožila Tak jasně, bylo to těžký, ale na druhou stranu ti to dává možnost velmi unikátní empatie, protože nikdo nebude empatizovat třeba s mladejma Vietnamcema, který mají taky přísnou výchovu tak jako já, protože jsem si tím prošla, že jo.

A to je ten moment, kdy ty překonáš to svoje nějaký jako trauma, když si uvědomíš, že, že ti to taky něco dalo. A jenom protože– a taky nemusíš jako čekat na to, až víš, jako až ti ten život něco jako vrátí. Protože jenom proto, že něco hrozně chceš a seš ochotnej pro to makat, tak neznamená, že ti někdo něco dluží.

A moji rodiče mi vlastně vůbec nic nedluží. A pokud já chci, aby mě ta máma teda víc objímala jako česká máma nebo aby byla benevolentnější v něčem, nebo chci, aby mě ten táta chválil víc, tak já jako nemusím čekat na ten den, až oni si teda konečně uvědomí, jak mě traumatizovali, přiznají svoje chyby, omluví se a pak přijde ta katarze.