Přepis epizody
Ahoj tady Dan Tržil, je tady další díl podcastu proti proudu a mým hostem je tentokrát Dalibor Dědek. Dalibor Dědek je český podnikatel mecenáš, filantrop, stojí za firmou Jablotron, řadí se do 50 nejbohatších Čechů, když já ty lidi nerad tímhle způsobem škatulku. Dalibor Dědek dělá spoustu zajímavých věcí, kromě Jablotronu opravil prezidentskou chatu v Jizerkách, kupuje louky, postavili domovnů chodců, školu.
V poslední době hodně dělá sbírky na pomoc Ukrajině. Opravdu těch aktivit, jakým způsobem se snaží měnit svět kolem sebe k lepšímu je hrozně moc a já jsem hrozně rád že ho můžu vyzpovídat a že nám můžu dát všem inspiraci, jak si jenom nestěžovat a přiložit ruku k dílu a udělat si ten svět hezčí. Takže jdeme na to Dalibor Dědek.
Tak pane Dědku, moc díky že jste přijal moje pozvání do protiprodu, hezký den.
No já děkuji za pozvání dobrý den.
No já jsem se na tenhle rozhovor těšil a když jsem se včera ještě připravoval vlastně o čem se budeme bavit tak jedna z těch takových linek mi přišlo, že furt děláte spoustu věcí a jste furt nadšenej rozvíjet nový věci a chtěl jsem se vás zeptat trošku na ten návod ale pak jsem si přečet někde že… A nevím, jestli to tak stále je, že věříte, že jako ten smysl být na světě je být užitečný, tak jestli to je ten možná model, díky kterému člověk furt má chuť.
Tak v tom já jsem názor nezměnil, ale myslím si, že prostě to, že se mě tady musí mít nějakej smysl a prostě už někde řeknu v pobertě, když jsem přemýšlel, proč vlastně tady, tak jako já si důležitě bych tužitečnej, jinak jako prostě bychom tady jenom si to odbili a nic.
No já s tím souhlasím. Ještě mě teda pak zaujala návazná otázka. Já jsem si přečet, že když jste řešil nějakou sbírku pro Ukrajinu že jste obvolával těch 50 nejbohatších Čechů.
To byl docela dobrý zážitek To byla velmi pestrá paleta Čechů Jako reakci od řeknu úplnýho extrému klidně někdo nám napíše, že já jsem ta svině co nic nedá a až po to, že jako reakce byla ty kolika kam a byla to velice dobrá zkušenost. No možná mě zajímalo já vím že asi většinou těch lidí neznáte třeba tolik blíž ale… Kolik lidí podle vás má tady ten, třeba z těch úspěšných, takový to jako ten motor, že chci být úžitečnej, chci být prospěšnej versus možná jaký to starý myšlení, jako vlastně chci já mít co nejvíc a tak se nestaram. Já si netroufnu dělat nějakou statistiku, ale já mám tu ohromnou výhodu, že potkávám kolem sebe strašnou spoustu lidí, který pro ostatní něco dělají.
Takže prostě pro mě se ten věc dá jako velmi přívětivý. Ale já si myslím že ono se stačí podívat třeba jenom na různé veřejné sbírky, když se někde něco stane a podobně tak já mám pocit, že Češi jsou lidi který opravdu jako kterém záleží na těch ostatních A podívejte se třeba na náš projekt Zbraně pro Ukrajinu nebo Dárek pro Putina, kde v podmínkách kdy se zdražují energie a kdy inflace a podobně my se tam blížíme teď k vybrání druhý miliardy A jako myslím si, že to o něčem svědčí, prostě máme tam statisíce dárců a mně se stalo nedávno, že mě na malostranském náměstí oslovil nějakej pán jestli prostě nejsem dědek, ono čím jsem starší, tím častěji se lidi uhodnou.
A když jsem se přiznal, že jo, tak on říkal, víte, já už jsem dávno v penzi, ale já vám posílám dárek pro Putina každej měsíc 100 korunu, protože mám pocit, že taky bojuju. A to mě jako opravdu zamrazilo v zářech, když jsem si uvědomil, jaký lidi nás obklopujou a to je hrozně príma. To mě dodává strašně moc energie.
No určitě Možná na tohle téma se zeptám… Jak vy si vybíráte kde budete prospěšný? Protože člověk když to trošku popustí a nechá na sebe těch problémů a těch lidí kteří by mu řekli, mohl by si pomoct tady a ještě tady a ještě tady, předpokládám, že o vás se to ví, že pomáháte, tak občas musí být těžký mít nějakou hranici ne?
Je to velice těžký, já asi úplně první zkušenost historicky jsem měl v roce 1994, kdy naše firma byla vyhlášená podnikatelem roku a jedinej měřitelný efekt, který tam byl, bylo množství žádostí řeknu finanční příspěvek na všechno možný a nemožný. Tenkrát ještě nebyly e-maily to prostě přišlo poštou a bylo toho téměř 200 kilo a část z toho jsme přečetli a ono je hrozně těžký si vybrat, protože některý ty příběhy, některý ty situace jsou opravdu docela vážný a to byl ten moment, kdy jsme s kolegama začali, protože my už v té době jsme prostě dělali různý, já nevím proslepce jsme vyráběli, mluvící budíky a tak,
Takže zkusili jsme si tomu dát systém, tak jsme si nalinkovali prostě priority, že chceme pomáhat zdravotnictví školství, něco na kulturu, udělali jsme si nějaký rozpočet jak to systematicky budeme řešit. A následně jsme potom založili nadaci, když firma poporostla a měla už řadu subjektů, tak prostě to dobro pácháme prostřednictvím nadace, ale samozřejmě je tam veliký příliv žádostí všech možných, takže tam já říkám trošku jsem udělal takovou ohradu ze mojich kolegů, který to filtrují a vybírají z toho věci, které nějakým způsobem dávají smysl ale i tak je těžký si vybrat.
Takže tam se to snažíme zaškatulkovat do těch kategorií Kteří jsme si jakoby systematicky vytýčili, no a pak samozřejmě přicházejí takový věci, s kterýma člověk dopředu nepočítal, já uvedu příklad když prostě jsem seděl v kanceláři večera na přechodu na přechodu před firmou Auto přejelo tatínka s kočárkem, tak jako vás snadno napadne, že by bylo potřeba nasvítit ve městě přechody a zrovna tak, jako my třeba léta podporujeme jabloneckou nemocnici a vlastně odtamtud vzniknul impuls takovej že tak jak stárne vlastně populace, tak přibývá seniorů, který už nejsou schopný to zvládnout doma prostě už po tom stupeň demence, jako boří úplně úplně tu rodinu a vlastně to třeba vedlo k tomu že jsme se rozhodli postavit domov pro seniory, který už myslím osmém rokem provozujeme, v loni jsme otevřeli základní školu, to jsou už potom takový větší akce, kde řeknu ten impuls potom vznikne buď tím že někdo s tím nápadem přijde, anebo prostě to vidíme v okolí že je potřeba něco řešit.
Přece jenom tady ty věci, mám pocit, domov důchodců i škola, je to tak, že tam potřeba dát ten balík peněz, ale pak třeba už jako vlastně najít někoho, kdo to bude řídit a ono by to pak mělo fungovat tak nějak samo? – Jo, jo jo takhle přesně jsme si to představili s tím domovem pro seniory, protože sice se jmenuju dědek ale prostě kvalifikaci na to nemám a my jsme postavili, vybavili jsme domov pro seniory, udělali jsme výběrový řízení na provozovatele, který nám vlastně ten domov pro seniory rozjel, my jsme s něma už zauřili smluvu, že to v podstatě chceme provozovat neziskově, tak aby oni vlastně hospodařili s nulou, s tím že nemuseli platit žádný nájem nic podobně.
Když to skončí – Tak to selhalo na tom, že přeci jenom ten provozovatel se tam snažil za každou cenu nějakej zisk za našimi zády. Získat a protože lidi který tam dali svý rodiny příslušníky a podobně to vnímali jako vlastně dítko Jablotronu, že to postavila naše firma, tak nakonec to dopadlo tak, že my jsme založili spolek neziskovku a provozujeme to vlastně sami A za ty léta jsme se to naučili, samozřejmě takový situace jako covid a podobně to byla velmi tvrdá škola.
Já se možná k tomu ještě vrátím, ale vy už jste zmínil Jablotron, samozřejmě firma, která je s váma spjatá. Já mám pocit, že i pro mě často v minulosti jsem slyšel Jablotron a nikdy jsem si úplně nedokázal vlastně představit, co vy děláte. Já vím, že to groje jako ty zabezpečovací komunikační technologie, ale to…
No tak to jste v podstatě trefil. Já si myslím že synonymem pro Jablotron jsou alarmy, ale nejenom v tom smyslu, že jsou to nějaké krabičky, které se pověsejí někde na zeď, ale tam je důležitá ta infrastruktura zatím. My k tomu poskytujeme digitální služby, to znamená že to někam komunikuje že to ukládá ty data nejen v tom domě který je střežený, ale ukládá to prostě na nějaký server.
Máme tam dohledový dispečing, který prostě střeží neustále ty objekty Ty máme flotilu zásahových vozidel, takže prostě u nás je to, jak my říkáme uzavřenej kruh, který od toho momentu kdy si člověk nechá namontovat to zařízení, tak už vlastně potom žije, protože to není jenom o tom mít to doma ale starat se o to, aby to fungovalo.
My prostě nejsme z těch, který říkají ve chvíli kdy už je to zařízení starší, tak si kupte nový a hotovo. My prostě ty zařízení servisujeme děláme, aby… Vlastně ta filozofie je taková poskytnout bezpečí, nejen produkt. To je hlavní náplň A potom samozřejmě máme potom ještě další aktivity, jako třeba vlastně ten náš hlavní sortiment se prodává pomocí kvalifikovaných montérů.
To si člověk nekoupí sám to musí být kvalifikovaně namontovaný a tím že se nám ve světě povedlo vlastně vyškolit deseti tisíce montérů, tak jsme se ještě zamýšleli nad tím jaký další sortiment k tomu přidat. A jedna z velice slibně rozvíjejících věcí je otázka rekuperací nebo ventilací domu, protože tak, jak prostě se ty domy zateplujou a uzavírají tak otázka čerstvího vzduchu je taky záležitost, když to řeknu přeneseně bezpečí a pohody toho domova Takže v Oholešově, v Oholešově na Moravě máme filiálku, která vyrábí vlastně rekuperační jednotky a vzduchotechniku.
Máte vy sám doma nějaký měřáky CO2 nebo tady ty věci? Helejte, já protože jsem relativně nedávno stavil dům, tak abych se přiznal, tak jsem nejdřív se mě do toho nechtělo, já jsem větrací typ, který otevírá okna, ale prostě musel jsem, protože nemůžu, nemůžu prostě cházat vodu a pít něco jinýho. Takže jsem si to nechal namontovat a helejte, jsem s tím spokojenější, než jsem čekal.
Zvyknul jsem si na to, protože ono skutečně to žije svým životem Ono vám to měří v jednotlivých místnostech vlastně hladinu CO2, to znamená kolik je tam nadýcháno. Podle toho, kolik je tam lidí, tak to tam potom vyměňuje vzduch, hlídá to vlhkost a prostě to je takovej řeknu nenápadnej sluha, o kterým nevíte ale vy, když přijde z Romu, tak tam máte pohodu.
V létě vám to prostě ten vzduch přichlazuje, v zimě přihrějvá a jako i já, jako dědek, který vždycky na něčem najde nějaký mouchy, protože vývojáři ty mě nesnášejí tak prostě jsem zrovna s tímhletím sortimentem velmi si trošku četl o samozřejmě příběhu Jablotronu jak jste to zakládali a Já vím že, nebo vy jste jako vystudovaný technický člověk jste technolog, když to tak řeknu.
No, no hlejte, já jsem původně jsem se vyučil elektrikářem, protože můj táta měl nějaký problém s komunistama, tak jsem nemohl na střední školu. Ta elektrika mě vždycky od malička bavila, já jsem vždycky chtěl být vynálezcem česem ty verneovky stavil, jsem si různy krystalky a rády, a už když jsem byl malej.
A jako když jsem se vlastně stal tím elektrikářem, tím pádem dělnickou třídou a už jsem na tu střední školu mohl, tak jsem jako hrozně prahnul po tom, abych tomu fakt rozuměl. Protože v té době už se začaly objevovat číslicově řízený stroje a to nás prostě na tom učňáku na to nepřipravili. Pak já přišel do praxe koukal jsem na to, jak husat do flašky, tak jsem šel na průmyslovku, tam jsem se snažil doptat jak co dál funguje.
Myslím že tam byly možná dva profesoři, který tomu asi taky rozuměli. Ale nějak se snažili mě obtáhnout Otázky zodpovědět, ale jako suma sumarum na tom konci ještě furt jsem říkal, to je málo, tak jsem pak šel na vejšku, vystudoval jsem mikroelektroniku na ČVUT a to byla úžasná doba, jako v té době vlastně vznikaly první mikročipy vznikaly první jednočipový počítače a to bylo prostě úžasné a mě to pohltilo.
Mezitím jsem se stihnul voženit a jako já jsem technik no. Ne, já jsem si právě přičil, že jsem na prváku na vysoké škole se vám narodil první dítě Jo, jo jo je to tak v prváku, na konci prváku jsem se ženil a všichni mi tenkrát říkali, že jsem blbec, že tu školu nedodělám a já jsem takovej prostě který na just musí ukázat že to půjde.
Já nesnáším, když někdo říká, že něco nejde. Jde to a… Bylo to úžasné, protože já jsem na té škole selektivně si vybíral, co opravdu chci vědět a na tom začátku jsem měl strašné problémy, protože z toho učňáku a potom dodělanou maturitou mě chytběl ten fundament matematiky, fyziky ale podařilo se mi to dotáhnout a ta technika mě vždycky strašně bavila.
Horší to bylo, když jsem začal podnikat, tak prostě já jsem nikdy nechtěl být ředitelem nebo šéfem firmy, ale nakonec se nic jiného nezbylo a tak. Řeknu na jedný straně, jsem dělal to, co mě bavilo, psal ty specifikace těch produktů a vymýšlel ty příběhy, protože každý produkt musí mít nějaký příběh aby tomu věřili ty lidi který to vyvíjejí, ty, který to potom vyrábějí, ty, který to montují a který to používají.
To mě na tom asi jako bavilo vždycky nejvíc. A pak tam bylo to, co jsem musel dělat, to znamená nějakým způsobem proníkat do managementu personalistiky já nevím, účetnictví Na začátku jsem prostě vůbec nemohl pochopit jak třeba funguje podvojný účetnictví, než mě někdo řekl, hele, musíš na to koukat z pohledu státu který potřebuje ty daně vybrat co nejdřív.
A jako to bylo fakt dobré družství. Mně se vělo, jak říkáte ten příběh.
Ono často ty Technickí lidi ten příběh trošku opomíjí, mám pocit, že jo, že jsou jako zavrtaný trošku v té technologii a že ten příběh tam chybí.
Jo, v tom máte naprosto pravdu, protože když byste svěřili vývoj nějakého technického produktu vyloženě jenom technickému vývojářovi, tak za nekonečně dlouhý čas dostanete dokonalý produkt, který bude umět ovládat jen on sám.
Jo protože ho udělá tak složité že nikdo jiný to nepochopí a já si myslím že já tomu vždycky říkám, že my vlastně žijeme v době digitálního rokoka, kdy prostě všechno se snažíme dělat s displejem a se spoustou menů a pak já, promovaný inženýr a kdo přijde k mikrovlnce a neví, jak si tam ohřát Mlíko.
Místo toho aby to mělo knoflík jak moc a jak dlouho, tak to tam má nějaký nesmyslný meníčka a ještě prostě ty výrobci se předhání kdo jich tam má víc. A já si myslím že až jednou budou archeologové vykopávat tu naši vrstu, tak se dobře pobaví, jaký hovadiny jsme dělali. Takže ona se musí vždycky najít jakoby míra.
Já tím že mám ten technický fundament, ale na druhou stranu si myslím, že mě nikdy nechyběl takovej ten selský pohled na věc Tak se snažíme ty složitý věci vnitřně dělat na vršek jednoduchý A tím jsme se prostě prosadili do celého světa, protože ty naše výrobky nejen, že fungují a jsou spolehlivý, ale tak to ty lidi chápou a to je to důležité.
Když jste začínali dovedli jste si to vůbec představit? Byla tam nějaká taková levize, tak za pět let ovládneme Čechy a za deset Evropů a za padnáct celý svět Hele, ono to na tom začátku vypadalo všelijak protože my jsme samozřejmě začali v Československu pak se nám ten Trh smrsknul jenom na Česko, takže jsme říkali my musíme prorazit do zahraničí.
A když jsme někde v roce 1991 vystavovali Vanoveru, tak tam se na nás chodili koukat prostě jako na exoty. Jako ptali se nás jestli tady známe černou kávu a málem jestli jíme příborem. A jako nás to tenkrát stálo v tom začátku strašný peníze to byl prostě… Jaký stánek prostě Stánek tady byl hrozně drahej a já pak jsem říkal, to není možný, vypravil jsem se za pár měsíců na Tajvan podívat jak je to možný že ty azijský tygři se prosazovali v té Evropě v té době tak vehementně a tam jsem pochopil že jako my máme…
Už v ty době docela dobrý produkty akorát je nabízíme ze špatného místa. Prostě na tu Českou republiku v tom zahraničí tenkrát koukali hrozně neduvěřivě. To bylo jako kdyby někdo z Kamerunu přišel nabízet stíhačky nebo tak něco. A my jsme si tenkrát založili filiálku na Tajvánu, tam jsme si udělali ceřinku a přesto jsme začali nabízet do světa.
A najednou to šlo, najednou už jim to nevadilo. A jako kuriozitou je, že třeba tenhle vlastně GM Elektronik v Praze, panu Goronskému ten reagoval na inzerát vlastně v tajvanských magazínech, tenkrát ještě nebyl. A když jsme mu poslali nabídku prostě z Jablonce, tak on říkal, že to nechce u žádných překupníků, že prostě to chce přímo dodat z Tajvánu.
Tak jsme říkali, pane Goronské, jestli chcete, my vám to na ten Tajván pošlem a oni vám to poslou zpátky, ale budete to mít dražší. A takhle pomalu si prostě ty zákazníci vznikly a ten největší průlom přišel, když jsme se připojili ke Evropské unii a harmonizovali se technický normy a podobně. Dneska prostě už tato bariéra tam není a už si to ani nikdo neuvědomuje.
Ale ten začátek to bylo… To bylo hezký. No a myslíte si, že to bylo, nebo dělali jste dřív i víc věcí, než ty alarmy, protože ono je hrozně těžké možná najít tu jednu věc, v kterou se prosadit si v té obří světový konkurenci
My jsme dělali strašnou spoustu věcí a děláme, pořád zkoušíme něco novýho, jako možná asi takovou největší ránou, která nás spotkala.
My jsme, hele, abychom se prosadili v ty technice, tak jako my jsme vždycky šli, teď to zarezonuje s tím co vlastně točíte, my jsme vždycky šli proti proudu. Já nesnáším prostě říkat že něco je trendy a půjdeme půjdeme zdavem My jsme vždycky šli proti Když všichni dělali drátový alarmy, tak my jsme řekli ne, my je uděláme bez drát Všichni si šáhali na hlábu, říkali to nemůže být Spolehlivý, bude to strašně drahý a vlastně my jsme byli úplně první, který na přelomu devadesátejch a dvou tisíc devadesátevě, dva tisíce, jsme vlastně představili zcela bezdrátový alarm, který byl certifikovaný podle, a byli jsme úplně první na tom trhu.
Problem byl v tom, že když ty velké hráči, prostě ty velikánský provozovatele pultu na západu si od nás koupili vzorky a začali dávat objednávky, tak my jsme nebyli schopni vyrobit ani desetinu toho, co oni chtěli odebírat. A jako takhle to šlo takhle to šlo takhle to šlo krok po kroku, A právě tím, že jsme se snažili být jiný, tak jsme taky v jedné etapě, v době kdy všichni osazovali vlastně komunikaci na půlcentrální ochrany telefonní linkou, prostě vytáčený modem i kontrola spojení jednou za 24 hodin, tak my jsme se rozhodli toto dát GSM set.
A problém byl v tom, že ono to vlastně komponentově stálo zhruba desetkrát tolik než ta telefonní linka prostě místo 3 dolarů 30 dolarů ty komponenty na to. No a my jsme hledali podporu od GSM provideru, to byla ta éra, kdy oni útočili na pevný linky a podobně a oni říkali, no nějaký přenos dát, to my nějak dotovat nebudeme, ale kdyby z toho šli posílat SMS, kdyby z toho šlo telefonovat to by se nám jako líbili, tak jsme nejdřív z toho udělali vlastně bránu, že k ty zabezpečovací ústředně šel připojit telefon, zehnali jsme tam veliký displej kvrty klávesnici a někoho u nás napadlo, že z toho uděláme velikánský mobil, že vlastně jakoby stolní mobil, který, no tak jsme to…
Vyrobili vzorek když jsme jeli vystavovat do Hongkongu, tak jsme to tam ukázali a lidi tam chodili klepali si na hlavu říkali, že vy v Čechách nevíte, že má být mobil. Malej a pak zaschodili takový, kteří říkali, to by bylo prýma pro babičku, anebo my děláme konference a prostě máme ten biznis takovej hodně jako flexibilní a pořád tam musíme tahat ty telefonní linky, tohle by se nám jako super líbilo.
Pak tam přišel takovej pán o šoupanejch riflích a jako sbíral tam lipatušky a když viděl ten mobil, tak se začal strašně smát a vytáhl si fotáček fotil si to a pak říkal, to je taková dobrá sranda, mohl bych si to přijít natočit, jako já dělám pro nějakou spravodajskou agenturu, tak jsme mu nasypali ještě lipa řekli jsme jasně, ať přijde a už jsme Počítali že ho nikdy neuvidíme.
No a on tenhle ten Andrew Brown přišel, ta agentura pro Koreu natáčel bylo CNN a udělali takový legrační shot o tom, jak prostě nějaký blázní z České republiky vymysleli největší mobil na světě. A oni měli, tenkrát to bylo někde začátkem listopadu, takovou kampaň, že jakoby před zprávámou pouštěli ty nejlegračnější věci, co natočil který z těch reportérů a protože tenhle ten to vyhrál, tak oni to potom dávali ten náš spot celý týden každou celou hodinu před zprávama, jako hrozná sranda.
My jsme na několik dnů, naše webová stránka tenkrát překonala návštěvnost nejnavštěvnějších pornoserverů. A za to si teda moc nic nekoupíte, ale šokem bylo, nebo příjemným šokem bylo to, že zhruba za deset dnů přijeli dva nažehlených pánové z firmy Orange z Francie a objednali dvěstě tisíc těchto telefonů.
My měli tři usmolené vzorky na koleně vyrobené. A byl někde začátek listopadu a oni první dodávky chtěli v únoru. A tenkrát jsme usoudili, a prostě když jsme si přečetli podmínky jako smlou, uj, tady gájí to na nás. Položí, protože prostě pravděpodobně, že to dodáme je velmi jak bych to řekl, velmi nízká nebo je to velká výzva.
Tak jsme založili první dceřínku, vyparkovali jsme to do Jablokomu ale opravdu v tom únoru už jsme dodávali a těch telefonů jsme prostě vyrobili. Téměř dva miliony většina toho skončila někde v Karibiku a podobně, kde vůbec třeba nestavili infrastrukturu jako pro pevné linky A to nám v tom začátku pomohlo, takže prostě my jsme, já nevím v době, kdy začaly digitální fotoaparáty, tak jsme vlastně s věhlasnou českou designérkou Dominikou Aplovou, která v té době pracovala v Silicon Valley, tak jsme vymysleli digitální fotoalbum.
V podstatě ona tenkrát navrhla něco, s čím potom přišel Apple, my jsme vlastně přišli s iPadem na fotky, pak dokonce ta jednička měla jenom fotky, ta dvojka už se měla připojovat, připojovat i na sítě a podobně. To bylo taky ohromný dítě z lásky prostě to, kdy my jsme si tam vstoupili na malý stánek v tom Las Vegas, na tom CESu, prostě když tam ten navštěvník přišel a zeptal se, co to je, tak já se svou mizernou angličtinou…
Jsem řekl, tady si můžete uložit všechny… Fotky svýho života a kdekoliv je můžete prohlížet. On řekl how much já řekl 200, on šáhnul do Šrajtofla a my jsme měli tu paletu, kterou jsme měli jako na vzorky sebou vyprodané v první den, jo těch jedniček se vyrobilo v první rok asi 80 tisíc to bylo nádherná jízda jo.
No zní to skvěle, dělá se ten byznys dneska ještě stejně? Ale jo, je potřeba pořád vymýšlet nový věci, nejhorší je ústrnout a jako jestli já něco nesledňáším, tak to je takový to market driven development, kde prostě někdo chodí a říká, jak byste si to vlastně představovali a přesně si vždycky vzpomenu na to, co říkal Henry Ford, já kdybych se chodil ptat, tak prostě budu vymýšlet rychlejší koně.
Ne, člověk musí nasát co dneska ta technika umí, co vlastně ty nový technologie, zamyslet se nad tím a přijít a ten trh víc, jo, nabídnout tam něco jiného než vlastně nabízejí ty ostatní, protože když jdete s ostatníma tak můžete soutěžit tak maximálně v ceně a možná v barvě, jo, a to nikam nevede. Ještě se zeptám, protože samozřejmě za ten váš život ta technologie urazila jako neuvěřitelně Ještě se zeptám, protože samozřejmě za ten váš ta urazila neuvěřitelně Je, zvládáte to je třeba ještě jako sledovat nebo fakt jít do těch střev, nebo už je to spíš takový od toho hlediska toho pokročilejšího uživatele, který trošičku vidí dovnitř, ale už jako jak dneska fungujou čipy a procesory a tak už vlastně necháváte najít.
Hele to je jako do úplnýho detailu už taky jako prostě já nevím, třeba neumím už ty moderní programovací jazyky ale pořád jsem skupnej něco naprogramovat a jako snažím se v tom držet ale asi nikdo dneska nemůže prohlásit, že to obsáhne, protože ty disciplíny ty disciplíny jsou Hodně jakoby různy i v ty vlastní technice, ale baví mě držet si nadhled a co mě ohromně jakoby zajímá, je to, že my vlastně těžíme z toho co základní věda objevila v minulejch vlastně staletích a mě hodně bere podpora vědy, protože my musíme dbát na to, aby probíhal základní výzkum, protože všichni se hrnou do aplikovaného výzkumu, to znamená to, co už bylo vymyšleno, tak nějakým způsobem transférovat do biznisu ale my musíme investovat do ty budoucnosti aby naše děti a naše vnoučata mohly tu společnost posouvat ku předu a tudíž musíme to lepší poznat, protože když na to koukám prostě z hlediska fyziky, která mě vždycky hrozně brala, Tak my jsme schopni v tuhle tu chvíli nějakým způsobem vnímat asi tak necelých 6% toho, co nás obklopuje.
Zbytek je temná energia, temná hmota, o který víme jenom že je. A i z toho, z těch necelých 6%, jsme zatím objevili hrozně málo. A tak jak postupně se prokopávají ty cestíšky ku předu, ať už prostě v ty fyzice, v biologii a v dalších věrách, tak je to ohromný dobrodružství. A já třeba se velmi angažuju v nadaci neuron a snažíme se vlastně podporovat českou vědu, český vědce.
Udělujeme jim, řeknu takový malý český nobelový ceny a z toho mám velikou radost. No, já jsem o tomhle vlastně slyšel ale jak nejsem z toho oboru, jak to vlastně vypadá z toho v tom základním výzkumu v poslední době protože už jsem slyšel ty názory že vlastně v posledních chůzovkách 50 let se na nic novýho nepřišlo a furt jenom jak byste říkal jako by jeden ty samý a že nějaký úplně průlomový objevy…
Hlejte, ono to není tak úplně pravda protože neustále se to poznání posouvá a jak v ty fyzice, tak v těch jiných základních věcech. Samozřejmě ty nové věci, které se objeví, se musí pečlivě prozkoumat protože ono letskdy se taky ukáže, že prostě někdy to může být jenom chyba měření a podobně mě hrozně fascinuje Fascinoval vlastně objekt Hexova bosonu.
Byl jsem několikrát v Cernu, protože prostě to jsou věci, abychom pochopili, jak celý ten cirkus kolem nás funguje z čeho je to poskládený. Já díky tomu že jsem vlastně na vejšce dělal kvantovou fyziku, tak vím jakým šokem pro mě bylo vlastně objevění toho, že tady je kolem nás v tom poznání taková, já tomu říkám membrána, za kterou přestává platit selský rozum.
Když potom najednou zjistíte, že částice se vlastně může vyskytovat současně na dvou místech a že se chová úplně jinak když ji pozorujeme a úplně jinak když ji nepozorujeme. Tak to jsou prostě úžasné věci. A zrovna tak v biologii jako ty objevy jsou úžasné a myslím si, že Česká republika má strašně dobře našlápnuto.
Když se podíváme třeba na… Ústav organický chemie a biochemie, to je asi jedno z nejšpičkovějších pracovišťů vůbec na světě. A jenom díky tomu že profesor Holý prostě objevil látky, kterýma se nechají léčit věci jako, no. A jiný věci, tak prostě tam přijde jaké peníze, které tu českou vědu posouvají tak, že je to atraktivní pro věci zahraničí.
Samozřejmě v jiných oborech zase třeba naši věci fungují ve světě a jako tam je ta hranice, kdy vlastně z toho neznáma přicházejí další užitečný věci.
No a jak si myslíte že vlastně na tom ta česká věda je? Vy jste říkal, že v některých oborech jako super, že ty peníze jsou, protože mě jako napadlo, že i přeze všechno protože asi je jasný, že těch financí tady do té vědy rozhodně nejde tolik jako v Americe a v jiných zemích
No víte co, mě jestli něco rozčiluje, tak je to, jak je věda vlastně v Evropě financovaná. Já jsem ohromnej odpůrce dotací a přerozdělování, to je prostě to je cesta do pekel, když vlastně my z těch vědců děláme úředníky, který musí vyplňovat různé granty a podobně a oni vymýšlejí vědecké metody jak tam v podstatě na tom začátku správně vyplnit ty člověko hodiny, prostě musí si to nějak vycucat a snaží se, snaží se vymyslet jak na to bude koukat ten úředník, který to bude hodnotit, aby odhadli ty kritéria podle kterých mají šanci nebo nemají šanci ty peníze dostat a tráví spoustu času jalovejma činnostma, než aby se věnovali ty vědě, Do ty vědy jde docela dost peněz ale ten systém, jak jsou ty peníze rozdělovaný, není asi úplně optimální.
V ty Americe to asi dělají podstatně lepší a já proto, víte co, každej má svobodu, ono je dobrý něco kritizovat jako to umí každej. Ale já jsem si říkal, hromadětku, tak co by se dalo udělat pro tohle to a proto jsme spolu s ostatníma lidma v Neuronu založili nadaci, do kterých jsme napumpovali nějaké a pumpujeme peníze, protože tu vědu je možný financovat i z toho biznisu.
Člověk si řekne, dobře tak já když odevzdám 100 milionů na daních tak na něco užitečného i doteče jenom zlomek protože ten aparát to pohltí a to nechci mluvit o korupci a o jiných. Ale já můžu taky ty peníze vzít A dát je tam přímo. A mít z toho dobrý pocit že jsem prostě udělal něco užitečného. Je to zajímavé, že…
Samozřejmě dřív to bylo asi běžnější. Na druhou stranu jsem přemýšlel, že dřív bylo běžnější i stavění takových těch monumentů. Dřív si ty boháči v uvozovkách u ty úspěšných biznismení stavěli takový ty velký monumenty. To mám pocit, že dneska už možná se neděje. Nebo berete třeba ty vaše louky nebo takhle, jako takový ten monument, jako takový ten odkaz těm dalším generacím?
To já si myslím že to je úžasný monument. Důchodě jaké monument, louky jsou monumentem.
Abychom se k tomu chovali řeknu s respektem a udržovali to, protože my jsme třeba Pomáhali s opravou kostela v Hejnicích. Já ke svý víře nepotřebuju kostel ale přišlo mě špatný, že v době kdy jsme schopni lítat do vesmíru, nejsme schopni postavit kostel, který to byl úžasný díl, úžasný monument z minulých generací v době kdy znali jenom kus klacku a koně, postavili takovouhle stavbu a my to necháme chátrat.
A taky jsem si mohl říkat, nebo mnohokrát jsem si říkal na ty krásný máři, když jsem chodil na běžky, to je ale Vostura, pak jsem říkal, co tady brbláš, tak jsme tam zajeli za Báterem Rabanem a pomohli jsme s tím. Takže člověk samozřejmě, když těch peněz máte víc, tak můžete udělat větší akci a já znám spoustu podnikatelů, který prostě dělají užitečný věci, ať už v kultuře, anebo prostě ve vědě, ve výzkumu.
Já jsem taky hrozně rád že… Prostě ty věci, které jsme udělali Vy jste třeba už tady zmiňovaný důchodák a školu, že se najdou další který, když to dostalo publicitu, přijeli se zeptat kudy na to a prostě vy mužou dalších podnikatelek, který se pustili do něčeho podobného. Takže jako já si myslím že to je fajn a ten monument nemusí být vždycky ohromnej.
Já říkám že důležitý je uvědomit si, že jestli někdo, pardon, tak – Chce žít v lepším světě, tak nemůže jenom čekat, že někdo přijde a prostě mu ten svět lepší udělá. Moje babička mě vždycky učila, že když někde třeba v parku jsou rozházený papíry, tak buď můžu nadávat že jsou lidi čuňata, nebo říkat, že by se o to měl někdo lepší starat, anebo se vohnout u kliditota a mít z toho dobrý pocit.
A to nemusí být ohromný monument na to, abyste z toho měl dobrý pocit. Ne, určitě
Já ještě, když se k tomu vrátím, já vím že jste mluvil o tom, že vás to podnikání docela pohltilo, že jste třeba v tu dobu měl méně čas na děti. Jak to zpětně vynímáte?
Jako stálo to za to, to je hrozně těžký téma, že jo člověk nemůže mít všechno.
Hele mě když bylo nějakých tři a třicet, tak vlastně dceři byly čtyři roky a já jsem začal podnikat, tak to udělal a prostě mě to pohltilo. Já jako těch prvních dvacet let jsem se víceméně chodil domů vyspat. Přeháním, jo, samozřejmě jezdili jsme s dětma na dovolenou ale jako svém vlastním biologickém dětem dlužím hodně jo.
A To prostě nevrátím, jako naštěstí jsem měl skvělou manželku, která prostě děti vychovala jako starala se o domácnost a jako měl jsem na to podnikání velmi dobrý zázemí. Děti se povedly, prostě v obě dvě vystudovali a našli svoje místo ve světě. Dokonce teďko dcera, která jako se stala architektkou, teď začíná působit ve firmě z toho mám velikánskou radost.
Byla nějaký zaný střechy nebo něco takového ..Jo, to teďko dělala projekt, ona ještě studuje a dělali tam projekt na pěstování salátu na vlastně halách a to vypadalo velice slibně. Ale když teda se vrátím zpátky k tomu rodinnému životu a samozřejmě pak, když ty děti odešly a já už po těch 20 letech jsem si vzal na čas pauzu, protože už jsem nemohl a prostě si předal jsem kormidlo ve firmě někomu jinému tak jako jsem si najednou uvědomil že mě ty děti strašně chybějí A mně se potom stalo 6 let zpátky Jsem se potkal se svojí nynější manželkou a vlastně znova jsem se oženil, mám dvě dcery devítiletou a třináctiletou užívám si to naplno.
Pořád ještě pracuju, ale prostě i ty holky mají přednost a takže já s nima jezdím po těch kroužcích a doma prostě se učíme háčkovat a tak. Je to úžasný, já prostě děkuju osudu, že jsem měl tu šanci se do toho zapojit ještě jednou a mám vlastně čtyři vnoučata, který jsou v podstatě stejně starý jako naše holky, takže když se s
se sejdou, tak je to velikánská banda a pak je to legrační poslouchat když prostě oni tam za dveřma řešejí problémy.
Já jsem tvoje teta, no ty nemůžeš být moje teta. To je… To je nabíječka jako. No, přece jenom jste říkal že jste si teda po těch 20 letech dal pauzu, bylo to fakt jako prostě člověk jel 20 let naplno, tak už jste potřeboval ten odstup. Ne, potřeboval jsem ten odstup, protože uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy jsem skončil na IKEMU a museli mě nějakým způsobem opravovat srdce a prostě zdraví.
On přeci jenom ten stres na to, i když si to člověk neuvědomuje, jde v tom adrenalinu, ono paradoxně jako ty zdravotní problémy se mi začaly objevovat když jsem z toho stresu vystoupil. Jsi slyšel odhodně lidí. Ale to je asi přirozený A pak jsem měl takový období že tak, jak jsem prostě tu intenzivně dělal tu techniku Tak já jsem jako v tu chvíli už nemohl, jako nemohl jsem jako se na tu techniku ani podívat.
Já jsem deset let poustevničil, koupil jsem si domeček nahoře na Jizerkách, kde největší technologie byly kamna na dřevo a prostě jsem si to užíval, stanovil jsem si tam pravidlo, že prostě tam nebudu mít nic jiného, než co si přivezu na kole, což jsem teda potom taky porušil, protože když tam porouchalo čerpadlo ve studně, tak jako to dost dobře nešlo, ale jako potřebal jsem z toho na chvíli odpočinout a prostě zase znovu vzít skat nad hled.
No, co jste dělal na té poustevně? To, jo chodil jsem třeba do lesa uklizet větve, poté když byla větrná smršť, tak jsem tam prostě stahoval větvach, bloumal jsem po jízerkách, prostě hledal jsem se, jo, v té době se mě vlastně narodil první vnouček a já jsem tenkrát říkal, to je tak, jako byl jsem úspěšnej v podnikání, když tak koukám na tu společnost, prostě na tu politickou scénu řeší se tady věci s korupcí a podobně, tak jsem taky dostal, jako cukání, to zkusit do politiky takže jsem asi, jak já říkám, čtyři týdny stanoval a to pro mě bylo takový šok jako já jsem věděl, že asi v ty politice to není jednoduchý ať už prostě mezi těma politikama, tak hlavně prostě to, co dokážou udělat média, který prostě ještě večer o mě psali, jaký jsem lidů mil a prostě filantropa druhej den ty samý média o mě psali, že jsem krvežíznivý miliardář, který…Prahne pomoci a druhej babiš a tak dále. Jako hlejte, rok jsem se potom zpamatovával, potom svým pokusům vstupu do politiky usoudil jsem, že teda tam opravdu jako pro mě místo není. No, mě by tohle i zajímalo, protože jako možná protože ono je to občas takový schizofrení. Spoustu možná úspěšných lidí tohle vnímá stejně, říká se, hele, do toho světa já nikdy nejdu, na druhou stranu mám pocit, že člověk má přirozeně tu nutkání, tak co kdybych přece nemůžu na to nadávat, co kdybych tam šel a zkusil to zlepšit, zkusit to změnit.
Co tady těm lidem dneska říkáte? Hlejte, já mám ohromnej respekt Tak před všema který upřímně a s dobrýma úmyslama do ty politiky jdou a je jich tam, je jich tam jako relativně hodně. Problém je v tom, že tam je taky značný procento, já řeknu, psychopatu, který se tam derou z buchvy jakých, z buchvy jakých důvodů.
Díky tomu prostě protože média a řeknu posluchači, čtenáři milujou prostě ty špatný příběhy, prostě to je hrozně zajímá, tak jako prostě ty média jsou na ty politiky naježený možná ještě víc než by měly a tím že prostě v těch médiích vlastně čet To je jenom o tom, co kde kdo udělal špatně, co kde kdo zvoral a podobně.
Málo kdy napíšou, že se někomu podařilo jako v ty politice dosáhnout toho, že se dohodli a tak podobně. Tak je to strašně těžká disciplína. Jako opravdu jsme kam před každým, který tu politiku dělá a dělá ji dobře. Je spousta takových politiků kolem nás. Já jsem od začátku si byl vědomý, že na to já nemám.
Prostě já neumím dělat kompromis s lidma, na kterých si nevážím o kterých prostě vím že s něma nejsem na jedny vlně. Prostě v tom byznysu to máte jednoduchý Tam si vybíráte a ladíte si ten tým. Prostě tady vám volby namelou dohromady lidí který jeden táhá doleva druhej nahoru, třetí dolů a prostě tam udělat nějaký kompromis To jako, když babi svého času prohlašovalo že chce řídit stát jako firmu to je úplný nesmysl to prostě nejde.
Tam musíte být schopen dělat kompromisy, které jsou někdy polovíčatým řešením ale někdy jenom třetinovým a to já neumím. – Já jsem právě i čet že jste s Babišem několikrát mluvil a že vám trošku vadilo to vlastně jít až na hranu toho zákona, což já to vlastně vnímám podobně. – Heleťa, on je to strašně schopný člověk to nakonec ukazuje to, co dokázal ale problém je v tom, že jsou lidi buď neschopný, jsou lidi schopný a pak jsou lidi všeho schopný.
A on díky tomu že Jako já mám respekt před věcma, který on dokázal i v pozici třeba ministra financí, on fakt udělal některé věci užitečné, jako tomu neubírám, ale problém je v tom, že mu chybí takové ty mantinely, které jsou postavené na etice a morálce. On je schopen ty věci drhnout až po mantinely, prostě já…
V té době, kdy on mě lámal, prostě abych šel jemu pomáhat do ANO a potkal jsem se s ním, v té době se tam řešil nějaká kauza nějakých těch korunových dluhopisů nebo co, já jsem říkal, prosím vás, tohle to se přeci nemůže. A on říkal, no jo ale prostě podle legislativy jako to neporušuje, neporušuje zákon. Já jsem říkal no počkejte, ale zákon to je mantinel, za kterým už je kriminál, ale slušný člověk má ještě nějaký morální a etický zábrany a on tenkrát na mě koukal úplně prázdným pohledem a říkal, tak který zákon je neetický nebo nemorální.
Ten člověk prostě nechápe, že tam jsou ještě jako vrstvy, přes který člověk… Slušný člověk nemá a nemůže přejít a to je prostě to, co mě na něm vadí. – No, vy nevnímáte že možná jako víc a víc lidí ty těmhle způsobem, nebo já totiž občas s tím přemýšlím i v kontextu třeba těch amerických voleb a tak dále, že jo mám pocit že přesně nechci zabíhat do té politiky a do plánu ani Babiša, ani Trumpa ale vlastně jako přece jako rozumnej člověk si řekne, hele, Tohle jsou trošku jako psychopati, lidi který morálně úplně jako nejsou ukotveni a já vnímám že spoustu lidem to začíná být buď jedno, anebo vlastně je to takový to účel sečí prostředky, ano, dobrý možná to je trošku debil, ale nám už to nevadí.
Já, mě spíš vadí, že spousta lidí se nechá strašně jednoduše zmanipulovat jo, oni prostě nejsou schopni si dohlednout na špičku nosu, jestliže jim někdo začne nabízet nesmysly typu, my vám zvýšíme důchody a tajdle přidáme a tajdle se budete mít lepší, tak jim prostě slibuje holuby na střeše, jako to je, když vám někdo bude říkat, že vlastně ze sociálních dávek bude vyplácat víc a víc kde se to bude brát jo, to je.
To je prostě hrozně krátko zraky, jenomže lidi rádi slyšejí řeknu takovýhle sliby a… Prostě je to velmi těžké a já sám vím třeba, že v rodině jsem měl velký problémy přesvědčit některý ze svých starších příbuznejch že tudy cesta nevede, ono prostě ty jednoduchý řešení některým lidem zněj dobře. A je na nás na všech abychom těm ostatním se pokusili vysvětlit, že takhle ten svět fungovat nemůže, že můžem, vždycky moje babička mě utratila že můžu utratit jenom to, co mám.
A prostě to je všechno to je strašně jednoduchý. No ale přece jenom furt mám pocit, že možná dřív byl, já nevím. Silnější ten morální kompas že jsme si říkali, hele, tak furt ta jako politka, je to teda náš volný zástupce vyběrem toho nejlepšího z nás a chcem, aby měl nějaký ty morální hodnoty. To já si myslím že dneska jsme na tom mnohem líp já pamatuju tu dobu, kdy vlastně se překlopil režim.
Teď tady bylo stádo lidí který sice mrmlali nad tím, že jako prostě nemůžeme do zahraničí a jsme v klecích a tak dále, ale to byl přesně efekt jako kdybyste udělal jako kdybyste udělal revoluci v zologicky, prostě zbořte tam klece, otevřete ohrady a ty zvířata, chudáci, který byli zvyklí že je někdo krmil a podobně, tak jako prostě toto, a teď to stádo, a teď začala malá privatizace, velká privatizace, teď ty lidi toho byli zmatený, jako teď do toho přiběhly ty predátoři, protože samozřejmě když se otevře to zoo, tak se tam najdou i ty krvažíznivý šelmy a prostě to to To byl marazmus, skutečně bylo hrozně těžký období, já si myslím že ta společnost vyspěla, že dneska ta mladá generace opravdu už nabízí jako úplně jinou škálu politiku, my tady naříkáme, pláčeme, ale vidíme že všude ve světě to je, takže tam jsou ty dobrý a ty zlý a na těch, který dokážou vnímat ten rozdíl je, aby přesvědčovali kolem sebe, prostě to se nedá udělat nějakýma buildboardama, my každej jsme odpovědný za to, aby ty lidi v našem dosahu si uvědomili, co je dobře a co je špatně.
No, možná ta změna akorát je, že možná ty mladý lidi mají menší dosah fyzický a větší na těch sociálních sítích, že častější se ta komunikace poslala to online. – nemyslím že by chodili u chovoduchu samozřejmě sociální sítě dneska dominujou. Jak těžký bylo přepnout po těch 12 letech zpátky do byznysovýho módu a vrátit se do jablotronu?
Bylo to jako víte že tak stěhují se teda z roubenky a jdu zpátky prostě. – Bylo to pro mě nečekaný, protože kolega, který vlastně já jsem měl pocit, že už jsem firmu předal, že jsem tu štafetu předal, že vlastně už jsem tam poskytnul nějakou konzultaci a nepřišlo mi, že bych se měl naplno vrátit zpátky. Když pak kolega začal mít zdravotní problémy a řekl, já už fakt dál nemůžu akci ti ten podíl prodat zpátky už s tím nechci mít nic společného, tak to pro mě byl docela šok.
Na druhou stranu… Víte, co mě vždycky hrozně bavilo, jako vymýšlet ty produkty, vymýšlet ty strategie a protože respektuju to, že firma vždycky musí mít jednu hlavu, protože řeknu, více hlaví organizmy fungují jenom v pohádkách a většinou dopadají blbě, tak jako jsem respektoval i ten jeho požadovek. A já pak tím že jsem si jako těch 12 let odpočinul, tak jsem do toho skočil s radostí a už si z toho opravdu vyzobávám ty věci, které mě baví, tu specifikaci těch produktů a prostě koukat na to trošku s odstupem
Byl to pro mě šok, ale baví mě to. Skvělý, takže teď se zpátky musel jste si třeba jdete na nějaký rutiny takový? Jste takový jeden zastánce, tak ráno se každej den nevím, obtužuju a pak tohle a pak tohle. Mě vždycky první manželka říkala, že já jsem takovej trošku robot, který je na tohle programu. Já ráno půl hodiny cvičím po té, co vstanu a mám takový rutiny prostě který bez kterých nemůžu fungovat to je prostě já jsem v tomhletom hodně takovej systematický.
I když zase nejsem systematický, já to v tomhletom mám tak, že když si jsem někde čet a tím se řídím, že pokrok vzniká na rozhraní chaosu a pořádku. Takže já se snažím balancovat nepřehnat to ani na jednu stranu, ale já osobně jsem takovej jako rituální.
No a Co cvičíte třeba? Nějaké běžné věci se vlastní váhou nebo jaké způsobí cvičíte?
Hele já jsem začal mít potíže z bederní páteří a tenkrát se mě prostě učili nějaké cviky na to a pak někde jsem si k tomu přidal nějaký další, protože mě někde někdo poradil a mám takovou sestavu, kterou jsem si nacvičil a jede to už vlastně úplně podvědomně. Nebyl bych vám to schopnej popsat ale jsem schopen vám to zacvičit a nemusím toho vůbec přemýšlet – Jasně, jasně.
A zrovna tak já nevím, třeba jezdím na kolo, hrozně rád chodím na běžky, kdyby byl sníh tak hodně hodně jsem toho naplaval ve studený vodě, studená voda a otužování to je prostě balzám. A teď, jak jsem říkal já si hrozně užívám malej holek a pronikám do toho. Je nádherný vidět jak ten člověk nasává jak si Prostě začíná chápat ten svět, prostě učím se s něma matiku a angličtinu a je to radost.
Tak teď už oni určitě jdou na nějaké jiného metody a tady to je trošku její způsob ne? Jo jedna jedna jela klasickou matiku, druhá tam zkoušela dělat jinýho metodu, ale mezi náma nejsem jejím příznivcem. Ale je to těžký pak s těma dětma spolupracovat, že když se člověk nemá nemanetí. Klasický přístup je mě bližší a naštěstí jako růza, která to je prostě zlatý dítě v tomhle pohledu.
Skvělý, skvělý Ještě vím že ta Ukrajina je Takovej jako projekt, kterým předpokládám úplně jako musíte trošku makat furt nebo to trošku podporovat? No já jsem v tom vlastně před těma lety v třima lety když vypukla válka, tak jsem možná 8-9 měsíců dělal naplno jenom Ukrajinu. Tak to. Jo, jako prostě to.
Víte co, já jsem zažil v 68., když tady v ulicích rachotili ty tanky. My jsme na Ukrajině měli pro školench asi 3,5 tisíce montérů, s kterými jsme byli ve styku, to byly elektrikáři, ajťáci a podobně který nás montovali. Většina z nich skončila na frontě. A značná část z nich dneska nežije. Ty lidi nám prostě dodneška posývají různě přes WhatsApp a podobně videa z toho, co se tam děje.
Je to několik set kilometrů od nás a pokud by Ukrajinci rusci nezastavili. Tak prostě já se nechci džužit toho, že se bude muset učit za zbuku, jo to. Jak vnímáte tu chuť Čechů pomáhat teďko možná postupem po těch třech letech protože je jasný, že na začátku se zvedla ta velká volna, ale ono tak trošku bývá, že prostě tu téma, Lidi přestane možná šokovat, nevím jestli se jim omrzí, jo.
Víte co, je to jako je to unavu je to každýho o tom není žádná, ale představte si, jak unavený jsou ty chlapi v těch zákopech prostě, který neměli za celý ty tři roky třeba vůbec dovolenou. A já jsem ohromně pyšnej na českej národ, protože samozřejmě ta počáteční jako vlna ty spontánnosti už je za náma, ale pořád tady jsou lidi který neustále přispívají A je to vidět dobře, když prostě v médiích je možnost upozornit na to, že těm Ukrajincům je potřeba pomáhat, tak se vždycky vzedme, prostě mi to krásně vidí na tom přílivu těch peněz, který prostě tečou na podporu Ukrajiny.
No, byl jste se tam vy osobně nikdy podívat třeba za tu válku? Hele teď během války jsem na Ukrajině nebyl. Nejsem úplně ten typ, který by někde měl odvahu běhat v průstřelné vestě. No jasně. Já vím, že právě občas jsou nějaké, že jo, my se pomáhá tam místním třeba startupům a podnikatelům a takhle, takže mi to vlastně přijde co zajímavý, že samozřejmě do Kyjeva tu a tam občas se všimám.
Já se dokonce potkal i s tím že někteří lidi se tam jezdějí podívat a berou to trošku jako adrenalinovou adrenalinový sport, jo že se jdou vyloženě podívat až na místa bojů, ale jako otázka je, čemu je to užitečný, jo. Já si myslím že daleko víc můžu být užitečný tady a schudí se tam pojedu jednou podívat až zase že bude zahájená obnova.
No, máte teďkon Ještě v hlavě nějaký další velký projekty, který byste chtěl se věnovat? Nebo teď vlastně ta rodina Ukrajina a Jablotron?
Na těch velkých plánů je vždycky strašně moc. Jo máte tak, že? No, teď třeba teď jsme se pustili do stavby ortopedický kliniky a máme spoustu dalších projektů v ty, řeknu, neziskový sféře.
Opravujeme tam základní uměleckou školu a prostě těch věcí, které je potřeba udělat a dotáhnout a nějakým tím způsobem vyřešit těch je hrozně moc a to Já jsem hrozně rád že mám kolem sebou strašnou spoustu šikovných lidí který prostě chodí s nápadama a pak se kolikrát přiznám, že prostě bych skoro tvrdil, že to byl můj nápad a ve skutečnosti nebyl a obráceně jsem hrozně rád když mě něco napadne a pak vidím jak někdo jiný bojuje a prostě toto sdílení těch myšlenek, ono mě třeba v začátku podnikání dalo hodně velkou práci se naučit naslouchat.
Já jsem vždycky měl jenom tendence mluvit, ale ono je hrozně důležité se naučit naslouchat protože i když pochopíte jak ten člověk myslí, tak pak dokážete i nějakým způsobem mu předat tu myšlenku tak, aby pojal za svou a k tomu musíte mě naslouchat. Máte ještě nějaký podnikatelský rady, protože ono všechno to je asi taky nebo spoustu těch věcí je možné díky tomu že jablotrono šlape, což jako ne každá firma, která takhle vznikla v těch 90.
letech se dokáže i po těch 30. letech stále inovovat a stále být relevantní. Ale ono to není tak, že by to šlapalo, ono se do toho musí šlapat. Mně se ohromně osvědčilo to, že já jsem nikdy nehledal zaměstnance do firmy. Já jsem vždycky těm lidem který jsme nabírali říkal, hleďte, pojďte s náma podnikat. A třeba se nám teď, po té, co jsem se navrátil do firmy, tak jsme zavedli to, že všem zaměstnancům bez rozdílu vyplácíme 10%.
10% podíl ze zisku. Vymeme 10% ze zisku a ten rozdělíme vždycky ročně na příslušný počet zaměstnanců. Bez ohledu na to, jestli ten člověk je na pozici uklizečky anebo vývojujího inženýra, tak dostane stejnou cifru jenom za to, že prostě v Jablotronu jdete úplně mimo mzdu. A my dokonce ty peníze první tři roky jsme jim tam spořili, aby prostě jako to, co dostanou do ryky už skutečně bylo něco co s tím jejich rodinným rozpočtem.
A myslím si, že když bych tam měl zobecnit investovat do lidí do lidí ve firmě, je potřeba si tam jednak vybírat šikovný, ale pracovat s něma. – Poznáte už třeba šikovného člověka takhle na první dobu, nebo jo? – Hele, to je hrozně těžký, jako ta disciplína. Let’s agree, tam je důležitější ta chemie a já jsem vždycky jako na ty významné pozice jsem si ty výběrové řízení dělal sám, nikdy jsem to nesvěřoval žádném personálním agentům, protože tam je ohromně důležitá ta chemie, jako prostě já řeknu hloupost, když jsem vybíral někoho, kdo na svojí pozici si má rychle rozhodovat, tak můj oblíbený trik byl ten, že jsem si ty zkusky s těma lidma, ty pohovory dával před obědem a chodil jsem s nima potom na oběd do Everestu, kde prostě před tou vitrinou, kde mám těch pět týdel, si ten člověk má vybrat.
A jestliže tam někdo stál déle než, tak jsem věděl že tento není ho. Ale jako ono těch věcí, když už zmiňuju věnovat se lidem, tak druhá věc mě se osvědčilo prostě věnovat se Jako neutrácet, to, co už jsem tady zmíněl, neutrácet víc než si člověk vydělá, jo. Jako i v té firmě, my jsme si na většinu investici sami už spořili, prostě minimálně využíváme úvěry a snažíme se být sobě stační.
No a kde je ta hranice? Protože na jednu stranu jste říkal, furt musíte vymýšlet nové věci, ono na tom, když to člověk nehlídá se taky dá, že jo propálit spoustu peněz na to vymýšlení těch nových věcí, protože on vymýšlení nových věcí je každýho hobby, si myslím. Ještě ve chvíli kdy tam máte jako technický hratičky.
No hele, jako člověk se musí taky naučit to, že prostě zjistí, že se narval do slepý uličky, že tudy cesta nevede A říct, milí zlatí, tak jsme tadyhle prostě zmařili deset milionů výsledkem je poznání že to a prostě říct, tak jako něco jsme se přitom naučili i I jsme si vybudovali nějakej vztah, nějakej tým, ale holce to nepovedlo.
To se prostě stává, ale je tam hrozně důležitý zjistit že tlačí hlavou do zdi. A proto je důležitý mít těch roztočených talířů víc mít tam jakoby víc noh nestavit to všechno řeknu na jednom klíčovém odběrateli nebo něco takového. V našem biznisu je výhoda že my nemáme žádného strategického obchodního partnera.
My máme tisíce relativně malejch odběratelů u nás žádný odběratel nemá víc než v řádově jednotky procenta A to je ohromná deviza. Řešíte nebo řešili jste někdy konkurenci? Nebo jste takový zastánce, prostě dělal si to svoje, ono si to ty lidi najde, nebo musíte reagovat hele, tady ta firma dělá tohle, my musíme jít trošku nikam jinam?
Značím, že byme i tou firmou, která tu konkurenci hodně škádlí, jako prostě, že my přinášíme úplně jiný a nový řešení a jako svýho času dokonce já řeknu tak deset let zpátky probíhala taková, nebo ono už to bude možná dvanáct, A globalizace prostě i v tom našem biznisu že ty velký hráči skupovali a prostě Jablotron byl jeden čas na vážkách, že ho někdo velkej koupí.
A nakonec jsem hrozně rád že jsme to neprodali a já chci, aby Jablotron zůstal takovým tím českým stříbnem, tak jak Němci mají ty svoje řeknu, rodinný stříbra, tak aby ten Jablotron zůstal, řeknu, pro ty budoucí generace. To znamená nechceme to naleštit a prodat a tam jsem chtěl říct, že ono se totiž stalo, jak to koupili ty velký hráči tak ty, s kterýma jsme se dřív špičkovali na těch výstavách protože vyvíjeli ty nový produkty, tak spousta ty našich konkurence tím že se staly součástí nějakého velkého molochu, tak prostě ten drive v tom vývoji těch produktů ztratili.
A je hrozně prýmá, jako potkávat tu konkurenci, vidět ty nový věci a trumfovat se, protože to nás posouvá ku předu. Je pravda že… Jsem se vlastně taky přečet že vy s tím máte trošku zkušeností už z toho liazu, z nějaký jako zkupování velkýma firmama a takhle z té pory do voluční doby že to, já nevím, v tom liazu to asi nebyla úplně příjemná zkušenost ne?
A tak v tom liazu to byl vlastně jeden z impulzů, proč vlastně jsem říkal já okamžitě jdu podnikat, protože tohle to se zhroutí, jo. Takže jako na jednu stranu, já jsem tam měl hrozně dobrou práci, já jsem tam pracoval na technologickém vývoji, strašnou spoustu věcí jsem se tam naučil ošahal, akorát prostě tak, jak ta firma byla velká, tak to bylo nepružný, prostě udělala se porada, tam se prostě něco odsouhlasilo, lidem se udělali úkoly, za měsíc ta samá porada, tím samým lidem se přidělili ty samý úkoly a jedinýho koho to vzrušovalo a rozčilovalo byl dědek.
Takže jsem říkal, na tohle nemám my jsme si vlastně už v 89. někde na začátku založili výrobní družstvo ze zoufalství a pak vlastně jsme to transformovali na firmu po revoluci, ale ta zkušenost s tou privatizací tenkrát to bylo tak, že Ten LIAZ byl ve velmi dobrý kondici, prostě LIAZky vyhrávali vyhrávali Dakar a tady byli jako na námluvách hráči typu Iveco, Mercedes a podobně, a když jsem viděl prostě tu absolutní impotenci toho tehdejšího managementu, který prostě místo toho aby opravdu se snažili nějakým způsobem jako najít strategického partnera pro tu firmu a je otázka jestli vůbec bylo nutné ho hledat, tak prostě jenom hleděli na svůj prospěch jestli by nemohli s rodinou vycestovat do Itálie nebo do Německa a já jsem chodil tu močit na ty jednání takže jsem to měl nakrátko to nebylo jedna paní povídala, tohle tady zkrachuje a jako i to byl jeden z impulsů, proč vlastně jsem chtěl jít pryč.
Ještě trošku se skáču zleva do prava snad vám to nevadí, ale jedno vlastně na co jsem se vás chtěl zeptat já jsem Si přečet, že jste byl kdysi na výslechu, ještě na vojně, u té vojenské kontrarozvědky.
No, já jsem měl záznam v lustracích ani jsem o něm nevěděl. – Mně se vám stala taková věc, že jsem byl vlastně na vojně tady ve Kbelích a byla to součást výzbrojní zprávy ministerstva vnitra.
Vozili se sem ruský raketový systémy a vlastně u nás se proto dělala dokumentace. Takže to mělo nějaký stupeň utajení a prostě jsme tam přepisovali manuály. Já konkrétně jsem tam byl pověřenej tvořením názvo slovný normy, protože to byla doba, kde se tam… No ale tam se vám stala taková věc, že my jsme byli vlastně takovej malej útvar, tam bylo já nevím asi 40 lampasáků a nás tam bylo 6 základňáků A měli jsme tam dva písaře dva řidiče já jsem tam dělal velitele a Oni nám pak začali na víkendy vozit práci navíc z ministerstva ohromný plachty.
Tenkrát v Praze probíhalo plánování varšavský smlouvy na příští pětiletku, kolik bude mít Bulharsko, jakých tanků já nevím čeho všeho. A protože neměli ještě projektory, tak si to psali na A1 takový velký plachty psalo se to tam propisotem, takový nalepovací písmenká číslička a ty naši písaři to tam dělali vždycky.
Já jsem jel autobusem do Davids na ministerstvo, tam mě to dali do takového tubusu a když jsem s tím chodil kolem tam je dům vlastně amerického velislance. Já bych jim tady dal zaplot, to by se jim asi líbilo, jo. A oni vždycky se tady sešli, tady se pohádali, nějak zase změnili ty čísla a u nás to ty kluci přepsali a takhle to probíhalo tu je možná dva měsíce.
Pak to skončilo, nic se nedělo, mále jsme na to zapomněli a pak najednou přijeli nějaký pánové v civilu, všechny nás tam drapli odvezli nás odvezli nás všechny základňáky do ruzině do vězení a tam nás zavřeli na celý a… A neřekli nám ani popel teď tam ty vězňové rachotili těma ešusama u ty dveře a teď jako prostě já byl úplně v šoku, protože v ty době prostě jako bylo běžný, že když se někomu režimu nelíbil, tak se prostě ztratil a nebyl.
A jako fakt jsem měl hrozný strach. Pak nás začali vyslýchat a ještě navzájem konfrontovat a až jsem z toho pochopil že jim jde o to, o ty dokumenty vlastně o ty tabulky plánovací, jako jestli jsme opravdu to dělali a co tam vlastně bylo uvedenýho. No tak jako naštěstí mě tenkrát svytlo, že nejlíp se má na vojně úplně hloupej voják, takže prostě jsme nějaký čísla nám tam vozili.
No ale když to zkrátím tak celý ten příběh byl o tom, že vlastně tohle samozřejmě byla informace která se neměla z toho ministerstva dostat vůbec někam. Ty, který to měli dělat poté, když to všechno proběhlo, tak vlastně dostali nějakou mimořádnou odměnu za to, že to všechno zařídili. Jenom že ty podnímá si postěžovali, že oni to dostali neprávem, protože to vlastně dělal někdo jiný.
A na to vlítla vlastně kontrarozvědka a začali to řešit jo. A nás nás tam takhle dva dny vyslíchali pak nás zase vrátili zpátky, pak nás tam ještě několikrát přijeli. Jako snažili se nám přemlouvat abychom na ty naše nadřízený prostě jakoby donášeli, jo. Ale já nevím trvalo to tak měsíc po Pak se prostě vytratili.
A já jsem vůbec netušil, že tenkrát udělali někde nějakej záznam, prostě když jsem začal podnikat a byly potřeba výpasy z lustrací, tak jsem zjistil v té první řadě, že tam mám pozitivní záznam, což tenkrát měl i Havel. A až když pak přišly úplné výpisy, tak jsem vlastně se dozvěděl, že tam bylo popsáno o tom, jak oni nás tam vyslíchali.
No byl to moment, kdy jste se nejvíc bál v životě? – Ne, ale ten nejvíc v životě jsem se bál, když moje dcera porodila první dceru jako první první vnučku, protože došlo k nějakému selhání sražil o stěrkevé a jako přišel jsem, dali mě do ruky miminko a řekli, že děláme všechno pro to, aby přežila, ale… Ale asi hodinu jsem tam seděl a teď ty doktory chodili prostě vůbec nikdo.
To byla asi nejhorší situace, v které jsem se moci jít v životě. Takže možná takový dobrý zásadlo, že vlastně ten strach sám o sebe není pak tak hrozný oproti tomuhle. Jo tak to jako samozřejmě jsou jako asi různý stupně, ale tohle byl vlastně nejhorší v životě.
Skvělý. Já přemýšlím čím to ještě teď přebít aby jsme to nezakončili takhle temně.
No tak zkus to něco pozitivního.
Z čeho byste teďkom momentálně nadšený? Vy jste už říkal trošku ty vaše děti že to je velký nadšení..
Jednak s dětí, s holkama prostě užívám si peču s nima cukrový, ale jako úplně největší radost v ty biznisový stránce mám v tom, že prostě Jablotron teďko je našlápnutý prostě děláme tam spoustu novejch zajímavých projektů a jako začíná se to velmi dobře projevovat i ve finančních výsledcích, protože jsme tam teďko přišli s některýma opravdu pěknýma věcma, které nám konkurence závidí.
Velkou radost mám z našeho novýho prezidenta protože prostě to je radost si ho pustit, protože ten člověk opravdu mluví velmi uvážlivě a chová se velmi uvážlivě a hrozně bych se chtěl těšit, že prostě příští volby vynesou do těch odpovědných pozici schopný, slušný a morální lidi. .hradeckralove A možná úplně na závěr napadne vás něco na co jste v poslední době změnil názor?
No tak jako předpokládám, že vy jste ten člověk, který mění názor i ve vašem věku, když se tak řeknou že nejste úplně to. Helejte jako v tom vlastním, v tými práci, tam prostě měním názor ze dne na den, jako prostě já, mně se letskdy stane že prostě něco plameně prosazuju, pak se na to vyspím rozmyslím si to a řeknu, on ten kolega možná jako měl pravdu, ale helejte, teď mě zrovna nenapadá, na co bych nějak radikálně změnil názor.
Skvělý, moc díky že jste dorazil a díky za rozhovor, pane dětku. Já děkuji za pozvání.
