Filip Molčan je podnikatel, který má za sebou úctyhodnou řadu úspěšných projektů. Jeho vlajkovou lodí je podnik Good Sailors, který má sociální přesah jako skoro vše, co Filip dělá. Filip byl zařazen do žebříčku 100 největších inovátorů v Evropě. Všechny své aktivity řídí už přes deset let z roubenky v Českém Švýcarsku, kde je zároveň strážcem národního parku.
Vítejte u dalšího dílu podcastu PROTI PROUDU. Mým dnešním hostem je Filip Molčan. Filip je zakladatel společnosti „Good Sailors”, která podporuje více než patnáct let hledání smysluplné práce pro handicapované. A je to opravdu zkušený podnikatel, který nejen že měl rok možnost být San Francisco se svým „startapem” v Silicon Valley, ale dokonce se dostal do výběru sta nejinovativnějších lidí střední a východní Evropy podle prestižního magazínu „Financial Times”. Ale nebojte, ten rozhovor nebude ani tak o podnikání, Filip totiž žije v roubence na kraji Českého Švýcarska . Mne tak hodně zajímalo, jak se dá kombinovat podnikání s aktivním životem v přírodě, proč o tom tolik lidí sní, ale tak málo lidí to opravdu udělá. Bavíme se i o minimalizaci digitální závislostí, přemíře turismu a co to vůbec znamená inovace a odkud pochází. Já si myslím, že tenhle rozhovor je výborný vodítko uvědomit si, co je pro vás opravdu důležité, a pojďme teda na rozhovor s Filip Molčanem.
Partnerem tohoto rozhovoru s Filipem Molčanem je česká firma Kebula a hlavně její podcast „datakas”. Pokud vás zajímají témata dat, datové analýzy, „byznys inteligence” a dalších podobných věcí, tak podcast „datakas” je jasně nejlepší podcast na tohle téma na českém trhu. Jakub Tuner si zve do tohoto podcastu lidi, kteří s datama pracují. Ať už v tom firemním využítí, to jsou třeba díly, kdy se řeší využití dat v Heurece, Alze, Rohlíku nebo v Kofole. Nicméně najdete tam i díly na jiné využití dat. Například Michala Najmana z Meteopresu o tom, jak se využívají data v počasí a inovacích v meteorologii, nebo Jakuba Baladu z „Epifajl z cripincu” a automatickém získávání dat z internetu. Pokud se ve světě podnikání pohybujete, tak vám asi nemusím říkat, že samozřejmě data jsou ohromná oblast, na kterou se více a více dává důraz. O datech se často mluví jako o novém digitálním zlatu. A jejich správné využívání je kritický pro ne jednu firmu. Takže pokud byste se chtěli inspirovat, jak pracují s datama ti nejlepší v České republice, přihlaste se k odběru podcastu „datakas”, psáno datacast, tam, kde posloucháte zrovna tenhle podcast – najdete ho na všech platformách – jelikož jsem tenhle podcast pomáhal rozjíždět, troufám si tvrdit, že kvalita je zaručena. Pokud byste se chtěli dozvědět více o datech a tom, co dělá firma Kebula, tak koukněte samozřejmě na web kebula – psáno keboolla.com. Tak, a teď už pojďme na rozhovor s Filipem Molčanem.
———————-
„Good Sailors” = v textu GS
———————
Filipe, děkuji moc, že jsi přijal moje pozvání do dalšího dílu podcastu PROTI PROUDU.
Taky děkuju moc.
Říkal jsi, že jsi přijel vlakem z Děčína nebo z Děčínska. Možná dostanem úplně k tomu, kde vlastně žiješ a jak se ti tam žije. Mě napadlo začít to takovou věcí, o který ty mluvíš docela často, a to, že ty jsi vlastně opustil školu a dostal ses na rok do Silicon Valley. Jestli můžeš trochu říct ten příběh k tomu?
Jasný. Tak školu jsem opustil a začal jsem podnikat, ne přímo do Silicon Valley. V podstatě založil jsem při škole, ještě při škole, při studování energii, jsem založil firmu, která funguje dodnes, to jsou GS, a pak nějak po nějaké době se stalo, že byla jako fajn příležitost zkusit si mimo vývoje softwaru na zakázku vytvořit nějakej produkt. Natrefil jsem na fajn človíčka, kterej v podstatě pomoh to nějakým způsobem zafinancovat, no a začalo takový dobrodružství podívat se do Silicon Valley a naučit se spoustu novejch věcí. Takže to bylo určitě super.
Heleď, mě doslova zaujalo, že vlastně GS už je takhle stará firma, nebo v uvozovkách stará, když možná řekneš trošku, co je GS, bylo to už tenkrát, mělo to ten sociální přesah, nebo to bylo tenkrát trošku něco jiného?
Bylo to určitě něco jinýho. Bylo by to jako hezký říkat, že jsme to s tím zakládali, ale samozřejmě to tak nebylo. V tý době jsme zakládali, letos nám bude sedmnáct let, v tý době to byla klasická IT firma, kde jsme si říkali, že začneme spravovat firmám počítače a podobný věci. Pak se stalo poměrně rychle to, že jedna z mých kolegyň, spolumajitelka firmy, si vzala handicapovanýho vývojáře, kterého jsme přijali jako programátora, a řekli jsme si, možná by nebylo špatný to spojit, dělat zajímavě byznys a k tomu podporovat nějakým způsobem handicapovaný, takže tím v podstatě vznikla ta myšlenka. A zalíbilo se nám to tak, že tak fungujeme dodnes. Takže ten programátor v té době, kterýho jsme vzali, je dneska šéf vývoje v GS a máme nějakých dvacet tři lidí plus hromadu nějakých externích spolupracovníků.
Ty jsi říkal, že jsi měl tuhle firmu, do toho jsi rozjel nějakej jinej projekt, který ti umožnily do Silicon Valley, jak jsi to zvládal všechno najednou možná?
No, samozřejmě v GS tím jako trošku trpěli pár let. To je určitě jako na místě říct. Takže nezvládl jsem určitě mít těch firem mnoho najednou, protože samozřejmě rozjíždět „startap” prostě „full time job”, a jinak si myslím, že to nejde dělat. Takže bylo to i o tom, že jsem si potřeboval trošku odpočinout po mnoha letech na stejný pozici ve stejný firmě a chtěl jsem zkusit vytvořit nějakej produkt, kterej by byl zajímavej pro lidi a byl trošku designovým směrem a něco prostě jakoby trošku jinýho. Takže díky tomu jsme začali takovejdle produkt vytvářet, sehnal jsem na to investora…
Ten se jmenoval jak tenkrát?
Byla to „Mordays” a byla to v podstatě taková digitální podoba „Moleskinu” v tý době. Zpětně musím říct, že si myslím, že jsme jako trošku předběhli dobu, protože dneska by to s „aipedem” a s perem v ruce mělo úplně jinej rozměr, ale bylo to opravdu, když si představíte „Moleskin”, v podstatě taková aplikace hezky nadesignovaná, kam se daly prostě vkládat obrázky, fotky, dalo se do toho kreslit, dalo se v tom plánovat čas a podobně.
Jako takovej jako elektrickej diař nebo skicovník. Nebo tak něco?
Tak, tak.
Pro ty, co „Moleskin” neznají.
Bylo to v době, kdy začínaly „startapy” typu „Evernout” a tak, takže to jako určitě mělo šanci na úspěch. A tady s tím v podstatě před „czechakcelerátor”, to znamená přes nějakou podporu od „Czechinvestu” v té době, jsme se dostali do Silicon Valley, kde se nám podařilo moc hezky ten produkt uvést na trh. Respektive uvést ho na trh ještě, než jsme ho měli. To v tý době šlo docela hezky, protože v té době konference „techčendisgrag” tam bylo prostě dvacet stánků, to nebyla taková megaakce jako je dneska. Takže samozřejmě zaujmout novináře bylo poměrně jako snadný, když jste měli něco zajímavýho, a tak. Já říkám, že rok v Silicon Valley mi dal stejně jako deset let podnikání v Čechách. A za tím si stojím. Bylo to hrozně fajn a dalo nám to strašně moc. I v podstatě dodnes z toho čerpáme, protože v tý době tam s námi byli lidi jako třeba Jakub Nešetřil z „eipiery”, Michal Bláha, kterej tam byl s nějakým „startapem”. Takže se tam potkala prostě strašná spousta lidí, se kterejma spolupracujeme dodnes.
Já si „mordis” pamatuju, že se mi to tenkrát hodně líbilo. Ty jsi říkal, že ti to dalo tolik jako deset let tady. Co možná jsou ty „lakce”, když to tak zpětně vidíš, který ti to dalo, nebo co tě to naučilo?
Naučilo mě to určitě zaměřit se víc jako na kvalitu toho produktu, protože s „mordejs” v podstatě hlavní problém, proč jsme s ním neuspěli, bylo to, že jsem si v jednu chvíli řekli, nebudeme to vyvíjet interně, najdeme si na to nějakou externí firmu, která nám to prostě dodá, a to se úplně moc nepodařilo, takže ten produkt byl sice hezkej designově, ale moc se nedal používat, protože to prostě nebylo dotažený, takže dělat ty věci trošku víc propracovaně a s důrazem na detail, ale to podnikání v Silicon Valley jako dá člověku strašně moc, votevřou se mu oči, že se daj dělat opravdu jako velký věci, otevře mu oči v tom, že mně se tam strašně líbilo, že firmy spolu jako víc spolupracujou, dneska už je to i u nás lepší, ale v tý době v Český republice úspěch se moc nepřál, když někdo byl úspěšnej, tak jako dobře mu tak a hodíme mu nějaký klacky pod nohy, když byl někdo konkurent, tak by prostě konkurent, neexistovalo, že by se spolu ty firmy nějakým způsobem bavily, i když to mohlo mít jako přínos pro obě firmy, takže tady ta otevřenost ta mi tam přišla hrozně fajn, že se dalo napsat, aspoň v tý době, komukoliv, v tý době jsem napsal „vaisprezidentovi Linekrinu”, že bych se s ním chtěl potkat, von vodepíše prostě proč ne, že to tam berou, že tam můžou bejt zajímavý lidi, že i když v tý chvíli moc zajímavý nejste, tak za pět deset let zajímavý můžete bejt, a může to mít nějakej přínos i pro ně. Takže taková celková otevřenost toho bysnysu.
Hm. Myslíš si, že je to lepší tohle i v Čechách? Nebo jsou ty lidi furt, maj furt vyšší ploty kolem sebe?
Myslím si, že ty ploty jsou ještě trošku větší než v Silicon Valley, i když samozřejmě v Silicon Valley dneska už samozřejmě je řádově mnohem a mnohem více lidí než tam bylo, když jsem tam byl já v tý době, takže určitě je to asi o něco horší, ale myslím si, že se to jako radikálně mění a že se to zlepšuje, ještě pořád je to, si myslím, takový, že do těch velkejch firem dostat se jako student bez nějakýho jména s nějakým dobrým nápadem není úplně jednoduchý, což v tom Silicon Valley jsem přesvědčenej, že i dneska se nějakým způsobem dá, u nás je to těžký, když má za sebou člověk nějaký už trošku jméno, tak si myslím, že je u nás možný taky se dostat kamkoliv.
Hm, mě by ještě zajímalo, proč to vlastně nevyšlo, ty jsi řekl jeden z těch důvodů ten produkt, ale vlastně jako jsi to popisoval, tak že jste měli nějaký uživatele, měli jste ty zmínky v těch americkejch médiích a vlastně našláplý to bylo dobře, kdy přišel ten moment, že jste si řekli, jestli to dává nebo nedává smysl?
Já si myslím, že dělat každej „startap” je strašně náročný, jako časově, nasazením a vším, na začátku do toho člověk dává opravdu všechno a je těžký jako vydržet. Protože když do dvou let nepřijde nějakej úspěch, nebo něco, tak pak si myslím, že se to láme a v těch dvou třech letech je to těžký udržet, prostě, to nadšení a pokračovat v tom. To znamená, my jsme byli jako v situaci, kdy jsme věděli, že jediná cesta, jak jako můžeme ještě teoreticky uspět, je, že tu aplikaci tak jako celou zahodíme a znovu ji jako vyvineme, a na to už upřímně nebyla jako energie.
Já si myslím, že to je takovej často, že jo, problematickej okamžik, proč na jedu stranu víš, že u těch začínajících projektů potřebuješ nějakou vytrvalost a u toho vydržet, na druhou stranu je, myslím, hrozně těžký poznat, kdy už je to vlastně pře čáru a kdy bys to měl vzít a zahodit a věnovat se něčemu jinýmu.
Tak tak, jako my jsme samozřejmě měli mnohem dřív asi to ukončit tu spolupráci s tou externí firmou, když jsem viděli, že to jako není úplně ideální, šlo o to opravdu do toho říznout, postavit nějakej tým nebo prostě nějakým způsobem se do toho pustit trošku jinak, no.
Hm, kdy ses vodstěhoval na vesnici? Protože to mám pocit, dneska když vidíš články vo tobě, tak dycky Filip velkej inovátor a internetovej podnikatel, kterej bydlí v roubence, jakej byl příběh tohodle?
To taky nebylo úplně úmyslný v podstatě, bylo to budeme žít v roubence, teď tuším letos dvanáct let, takže dvanáctej rok, nebylo to vůbec plánovaný v tý době před dvanácti lety, já jsem se ženou v podstatě hledal nějakej byt, kam bysme se přestěhovali, já jsem původem z Děčína, takže jakoby z města, a v tý době já jsem byl jako naprostej „ajťák”, to znamená i žárovku doma ve světle měnila žena většinou, protože já byl jako opravdu naprosto nepoužitejnej tady na ty věci, a hledali jsme nějakej byt ve městě a tam se objevila roubená chaloupka malá s kachlovejma kamnama v místě, kam jsme jezdili na výlety, tak jsem jenom ze srandy říkal, jé hele, to je hezká chaloupka, čekal jsem, že žena odpoví něco jako, no to si se zbláznil, tam s tebou nejdu jako za nic, no a žena měla slabší chvilku, řekla jo, zajedeme se tam podívat, no, zajeli jsme se tam podívat a pořídili jsme chaloupku s tím, že jsme si řekli, zkusíme to, buď z toho bude jednou naše chalupa anebo tam zůstaneme. A nešel bych tam odtud ani za nic.
Proč? CO je na tom tak dobrýho?
Já mám hrozně rád přírodu, tak je to samozřejmě o tom, co člověk má rád a jak chce žít, jestli je člověk typ, kterej potřebuje dvakrát denně v nějaký kavárně a potkávat spousty lidí, tak to určitě nic pro něj není, ale já jsem člověk, kterej si hrozně cení toho, že má minutu od baráku les, ještě k tomu v národním parku, to znamená, když to tak řeknu, nejhezčí les v Čechách, co může bejt, a krásnou přírodu, takže celkově ten život, ten život se jako dost změní, já si myslím, že to přinese, samozřejmě spoustu věcí jsem se jako naučil, musí se člověk postarat vo barák, udělat dříví a podobný věci a dostane se člověk jako mnohem blíž tý přírodě, a dneska zpětně, mám dvě děti, tak já si neumím představit s těma dvouma dětma jako žít ve městě, protože tady se vypustěj z baráku, jdou za sousedama, funguje to ještě tak, jak si to pamatujeme jako my, z našeho mládí, no.
Je pravda, že to je něco, co byla taky moje motivace trošku, trošku se přestěhovat minimálně za Prahu, protože mám pocit, že přesně v těch městech je to všechno takový anonymní a nefungujou takový ty koncepty rozšířený rodiny, nebo sousedství, nebo toho, že přesně když se staráš vo děti, tak ty děti můžou vyběhnout a hrát si se sousedovic dětma, nebo přeběhnou do vedlejšího baráku, a tam jim daj něco k jídlu, a tak dále, tady v městech prostě často ani neznáš ty svý sousedy, bohužel.
Přesně tak, no my jsme měli ještě hodně velký štěstí v tom, že mi jsme se nevědomky nastěhovali do ne úplně standardní obce, takže mi bydlíme v obci, která má sto obyvatel, ale v podstatě každejch 14 dnů je tam nějakej koncert, protože je tam musicclub, je tam super komunita umělců, hodně lidí z Prahy, takže je to taková, říkaj nám Pobočka pražský kavárny, takže my jsme se jako odstěhovali na vesnici, ale po měsíci jsme zjistili, že tam je víc kultury, než jsme měli v tom městě, v tom Děčíně, a to funguje dodnes, takže nám se opravdu čirou náhodou podařilo trefit supr komunitu, supr vesničku, no.
Hele, po tom, co tam žiješ dvanáct let, dokážeš třeba říct, čím to je? Jako víš, kdyby ses přestěhoval hypoteticky do jiný vesnice, myslíš, že jsou nějaký prvky, který tam jako dokázat začlenit, aby to fungovalo trošku podobně jako u vás?
Určitě asi jak se to dá udělat, to by se asi dalo nějakým způsobem připravit, ale je to hrozně moc vo těch lidech, a tady si myslím, že nám v podstatě, jako jsme rádi za to, že v těch Sudetech máme ty Pražáky, když to takhle řeknu, jako zvláštně, protože to jsou lidi, který tam k tomu mají často větší vztah než ty lidi, kteří tam byli nějakým způsobem přisunuti, odsunuti v minulosti, jsou to lidi, který tam maj ty chaloupky, o ně se staraj, a k tý vesnici jako takový přistupujou jako naprosto jinak, než je asi dneska jako běžný, jo, je tam jako velkej zájem o tu obec, choděj ať už na zastupitelstva, nebo pomáhaj, když se tam něco tvoří, tak se dělaj brigády, takže to tam funguje tak hezky, jak to fungovalo před sto lety.
Je pravda, že to už jsem slyšel, že často přesně ty lidi, který se tam narodili třeba že jo v tý obci, tak ne že by si toho úplně nevážili, ale možná to bereš jako nějakou součást a o moc nic se nestaráš, ale ve chvíli, kdy se někam takhle přestěhuješ, tak se snažíš to svoje prostředí trošičku víc měnit k tomu svýmu obrazu a nějak ho zlepšovat, no.
Jo. Přesně tak, u nás se dělala sbírka teď na opravu varhan, máme tam program i, je to samozřejmě i obec, která byla plná německý obyvatel, takže se udělal jeden zdejší fajn človíček vymyslel, že bysme se mohli starat o jejich hroby, takže se podle kroniky našlo, k jakýmu baráku patří jakej hrob, to znamená, kdo tam bydlel dřív, a staráme se nějakým způsobem vo hroby těch lidí, který měli ty baráčky před náma, a takovýdle věci, což na to musej mít lidi chuť.
Já si myslím, že takovej zajímavej paradox, že spousta posluchačů, co to poslouchá, tak si určitě říká, že todle by chtěli, tenhle styl života, že jsou unavený tím městem, nebo by chtěli mít, na mě to působí hrozně klidně, ale mám pocit, že spoustu lidí si říká, že to nejde, že ve chvíli, kdy se odstěhuješ z toho města, tak přijdeš vo ty příležitosti, vo ty možnosti vydělávat ty peníze, a tak dále. Jak se to tobě možná daří vlastně zkombinovat, ať už práce na nějakejch zajímavejch internetovejch projektech nebo „startapech” nebo řízení IT firmy s tím, že seš takhle trochu mimo to epicentrum?
Já si myslím, že to opravdu je jenom strach z neznáma, to jako opravdu jde, když člověk chce, tak to jde, nám samozřejmě, když jsme se tam přestěhovali, tak spousta lidí nám říkala, to nepůjde, budete muset támhle děti vozit do školy, nebude vás to bavit dělat řidiče, za dvanáct let jsme nikdy neměli pocit, že by nám to jako nějak vadilo, protože když člověk jede někam do přírody, jede krásným lesem, tak za mne je to lepší jet půlhodiny krásným lesem než někde půl hodiny stát v koloně ve městě, což se mu může stát taky, a samozřejmě my třeba bysnys máme taky drtivou většinu zákazníků v Praze, ale prostě dá se do tý Prahy dojet, no, je to jako hodina a půl vlakem nebo autem, tak není člověk v tý Praze tak často, já se snažím jezdit do Prahy jednou za tejden maximálně, ale dá se to, protože dneska díky tomu, že lidi už začínají používat nějaký videokonference a takový věci, tak se ty věci daj řešit, a je to samozřejmě o zaměstnání, který si člověk najde, musíte mít práci, kterou buď budete mít v místě bydliště, nebo dělat něco co můžete dělat na dálku, a pak se to dá úplně bez problémů. Jsem o tom přesvědčenej, že to zvládne každej, kdo jako chce, a myslím, že když to bude nějaký fajn místo, který si zamiluje, tak se to dá, všechno jde stranou a už to nevymění zpátky.
Já mám pocit, že tomu bude nahrávat možná i ta technologie, víš, přesně za prvý víc a víc těch je možností nějakým způsobem pracovat online, za druhý pokud si vezmeš nějakou blízkou nebo vzdálenější budoucnost z různejch autonomních aut a tak dále, tak ve chvíli, kdy si můžeš sednout na půl hodiny sice do auta, ale který tě někam odveze a ty můžeš číst nebo pracovat nebo něco, tak ta lokalita nebo ta blízkost toho města ztratí trošku ten význam a vlastně možná víc a víc lidí bude todle dělat, si myslím, v budoucnu.
Je to možný, tak snad nás na těch vesnicích nebude až moc 🙂 protože já jsem v podstatě rád, že nás tam moc není, ale technologie tomu určitě výrazně nahrály, když jsme začínali podnikat, tak jako většina schůzek se musela dělat prostě osobně, že se člověk potkal. Já mám hodně rád videokonference, opravdu i v práci dělám videokonference, protože si myslím že to je lepší než jenom nějaký audiocally, přece jenom člověk se u toho nějak chová, nemůže sedět jako v pyžamu u toho počítače, když je na videu, a funguje to jako líp, a to když se naučej i ti zákazníci, tak to zafunguje, a mně to třeba pomáhá hodně zbavit se takovejch těch schůzek, který nikam moc nevedou, protože když někomu řeknete, že jste z Prahy, tak von to nechce moc řešit a asi bude dycky preferovat, pojďte se někde potkat, vona je to věc, že se potkáte někde na hodinu, ale vyřešíte věc, která by se dala říct během deseti minut do telefonu.
A hodinu strávíš cestou na tu schůzku.
Přesně tak. Když někomu řeknete, já do Prahy jedu za 14 dnů a pojďme to zkusit vyřešit po telefonu, když to nepůjde, nebo po nějaký videokonferenci, když to nepůjde, tak se potkáme v Praze, tak ono to v 90 procentech případech jde. Ten člověk si taky uvědomí, že to je cesta, takže jako by se i zlepší v zásadě produktivita těch schůzek a toho povídání.
Já jsem ještě slyšel takovej zajímavej takovou zajímavou věc v jednom americkým podcastu, kde vlastně se bavili se známým investorem, myslím že „Chris Saka”, nebo někdo takovej, kdo se přesně odstěhoval pryč z toho Silicon Valley, a von říká, že to je super, že vlastně dřív byl furt v takový obraně, že mu jako přesně spoustu lidí furt psalo, ať jde na schůzky, na různý akce, měl jako plnej ten kalendář, zatím co teďkom, když je jako mimo to epicentrum, tak von má tu pozornost a von si může vybrat, čemu se bude věnovat, jestli mu to opravdu stojí za to tam dojet, nebo jestli to těm lidem stojí za to, dojet třeba za ním, když něco fakt jako chtějí. Takže vlastně to hodně chválil, že se dostal z tý obrany a z tý jako záplavy nějakých žádostí vo tvůj čas, do toho, že je v klidu, a von si vybírá, čemu ten čas bude věnovat.
Přesně tak. To naprosto potvrzuju, protože ten filtr si jako uděláte tak, jako že musíte, protože v tý Praze když máte jeden den v tejdnu, tak tam prostě dáte pár schůzek, víc tam toho nenarvete, a pak si to vybíráte jako podle priority, co je prostě vopravdu jako důležitý, no, takže určitě souhlas, nehledě na to, že aspoň teda za mnou do Českýho Švýcarska čím dál tím víc zákazníků chce i přijet, takže to mi určitě taky nevadí, a voni si udělají výlet, probereme, co je potřeba, a taky se dostanou do nějakýho jinýho prostředí, který občas pomůže trošku ty věci nakopnout.
Hm. Já vím, že ty děláš teďkon i dobrovolnýho strážce parku, je to čistě koníček? Kolik to třeba bere času?
Je to čistě koníček, já se snažím jako celkově v tom životě vždycky spojit něco, co je prospěšnýho, s tím, co už člověk nějakým způsobem dělá, takže když člověk každej den chodí vokolo po lesích, tak mi přišlo smysluplný, když už tam jsem, tak jako při tom dělat něco, co dává smysl a někde pomůže, takže se někde zkontroluje nějaký hnízdiště vzácnejch ptáků, jestli to tam nerušej turisti, a podobný věci, je to čistá dobrovolština, je to o tom, jak člověk může, prakticky je to tak, že každej měsíc pár víkendů by se měl člověk dostat, nebo pár dní by se měl člověk dostat do toho parku a s něčím tam pomoct.
Mě by možná zajímalo, nebo spoustu posluchačů, ty jako v tuhle chvíli máš tři aktivní projekty, spoustu těch projektů jsi třeba měl historicky, jak třeba plánuješ si čas, nebo jak řešíš nějaký priority ve chvíli, kdy seš takhle mimo, chceš chodit po lese, víš, co je pro tebe důležitý, zároveň pracuješ třeba na třech projektech.
Já jsem asi takovej opravdu už možná až úchyl na plánování času, takže já si plánuju čas hodně 🙂 nemám rád, když mi do toho někdo nebo něco hodí vidle, takže snažím se ten čas si hodně plánovat a dělat opravdu jen ty věci, který dávaj smysl, co má přínos, to znamená, maximálně se vyvarovat schůzek, který jako tuším, že nikam nepovedou, nebo tuším, že tam nejsem potřeba, a kombinovat trošku právě tu práci z domova a práci s lidma, takže já když jsem doma, tak jsem schopnej pracovat velice jako produktivně, když jsem v kanceláři, tak jako toho moc neudělám, opravdu spíš nějakým mítynky a tak, a snažím se ten čas maximálně plánovat, snažím se ho nějakým způsobem propojovat, to znamená já nejsem schopen jako pracovat dvanáct hodin v kuse na něčem, takže opravdu jet ráno do práce, třeba, do kanceláře, vrátit se nějak rozumně vodpoledne, jít pak do lesa, pak večer se k tomu ještě vrátit, to znamená nějak to jakoby takhle prokládat, a ty věci se dají zvládat, pokud máte kolem sebe šikovný lidi, což se daří.
Ještě mě zaujalo to, jak jsi říkal, že se snažíš vyvarovávat schůzek, který nikam nevedou, jak třeba říkáš NE na takový schůzky? Protože mám pocit, že to je pro spoustu lidí velkej challange, protože ten samotnej akt jako říkat NE spoustu lidí neumí, a pak na ty schůzky chodí, ačkoliv ví předem, že to bude zabitá hodina času.
Jako některejm lidem se to dá říct, jako někdy je to blbý říct, protože ta druhá strana má pocit, že ta schůzka jako nebude o ničem, ale tam já jako tak srabácky používám často prostě výmluvu na to, že není čas nebo prostě takovýdle věci, no. Není to asi úplně fér, ale je to v podstatě asi nejsnazší, než to řešit nějakým způsobem jinak, nebo samozřejmě těm lidem, když to jde, tak to vysvětlit, to znamená říct, hele, tu schůzku teď neuděláme, zkusíme to nejdřív sepsat, ať víme, co vůbec chceme, a pak si dáme tu schůzku, to znamená spíš třeba tu schůzku posunout s tím, aby to opravdu mělo už nějakej smysl už.
Já jsem s tím tady taky trošku bojoval, mám pocit, že tady chce spoustu lidí chodit na kafíčka a potkávat se a bavit se, že jo, ale ve chvíli, kdy na to nemáš vůbec čas, já jsem dlouho řešil, jak těm lidem říkat NE. Nakonec jsem se trošku taky jako srabácky zaštítil tím, že mám malý dítě a vlastně radši ten čas trávím s ním, než s těma lidma a řek jsem, hele, prostě já teď po narození dítěte má schůzkovou dovolenou a schůzky nedělám moc, no.
Já se vždycky snažím s těma lidma si dopředu říct, co na tý schůzce budeme řešit, opravdu nemám rád schůzky, a dlouho, si myslím, jsem na žádný nebyl, ve smyslu jako pojďme na kafe, jo, pokud to není samozřejmě kamarád, se kterým si chci jako pokecat, to je jako fajn, ale byznysová schůzka jako pojďme na kafe, to nedělám, dycky je potřeba vědět, vo čem se budeme bavit, a dost často pak z toho ještě před tou schůzkou vypadne, hele, to vyřešíme jinak, pojďme si zavolat nebo tady s tím pomoct nemůžu, nějakým způsobem se člověk u toho dostane, no.
Hele, Filipe, mně přijde, že ty jako velmi dobře víš, co je pro tebe důležitý a co pro tebe není důležitý, což si myslím, že je taky zajímavá věc, a spoustu lidí netráví čas tím, aby si tohle ujasnili, jak jsi možná ty k tomu došel, nebo byly nějaký body, kdy ti pomohlo uvědomit si, hele vlastně pro mě je důležitý bejt na vesnici, nebo bejt v přírodě, takže já ten svůj život uzpůsobím kolem toho?
Já bych řekl, že to je jako několik věcí. Jedna věc je i to, že pracuju sedmnáct let s hendikepovanejma, a to je hrozně přínosný v tom, že denně vidíte lidi, který ty priority mají díky tomu, co je potkalo v tom životě, dost dobře srovnaný, to do člověka jako šťouchne a řekne, hele, ty řešíš teď jako fakt ptákoviny, tady to není úplně důležitá věc, tak to je jako jeden rozměr, že tady tomu jako pomáhají ty lidi, který máte kolem sebe, to pomáhá i v projektech, u zákazníka, a všude, ale to je určitě jako důležitý, ale já jsem od začátku člověk, kterej říká, a říkám to hrozně dlouho, že žiju tak, aby si moh plnit svoje sny, takže jsem si už před mnoha lety udělal nějak svůj „baketlist”, někde jsem si přečet, že to je fajn, tak jsem to zkusil, sepsat si deset věcí, co bych chtěl stihnout, kdybych věděl, že umřu za měsíc, a pak napsat sto věcí, který bych chtěl stihnout, kdybych věděl, že umřu za rok. A tady ten seznam má, dodneška s ním pracuju a snažím se z toho vodškrtávat ty věci, který tam mám. Ve finále je to velice zajímavý cvičení, protože většině lidí, se kterejma jsem se vo tom bavil, vyjde, že těch prvních deset věcí, který chcete stihnout do měsíce, tak na ně většinou jako peníze nepotřebujete, to jsou většinou věci dost nezávislý na penězích, a v těch sto už samozřejmě máte nějaký sny, který jsou nějaký cestování a podobný věci, kde už nějaký peníze člověk potřebuje, ale když každej rok z toho seznamu pár věcí odškrtnu, tak jsem spokojenej.
Hm, tam zase mám pocit, že zajímavej balanc, že jo, jak moc si vodškrtávat ty věci, protože často řešíš, jak moc si dělat to momentální potěšení a relativně co chci, versus jak moc to potěšení vodkládat a abych se měl jako líp v budoucnu.
To jo, ale já si myslím, že člověk si ty sny musí plnit, protože když začne si je neplnit, tak zabředne do takovýho života, kterej žít nechce, takže jako spousta těch snů jsou opravdu drobnosti, ono jako upřímně sepsat sto věcí není už úplně jednoduchý, takže tam si napíšete poměrně jednoduchý věci, jako naučit se jíst hůlkama, a to jsou věci, který můžete udělat každej den v podstatě, který jako nejsou nějak, že by na to teď nebyly peníze, nebo na to teď nebyla nálada. Takže já si myslím, že to je důležitý každej den aspoň nějakou drobnost si udělat radost a samozřejmě ta radost pro někoho, je udělat radost někomu jinýmu, a tak dále, to každej má trošku jinak.
Jedno z témat, o kterým podle mne docela mluvíš a myslím si, že je aktuálnější a aktuálnější, je nějakej digitální detox nebo technologie, a to jak jako kombinovat ten život s nima, který samozřejmě pro život asi dneska potřebuješ, a zároveň se naučit bejt bez nich. Na co si třeba přišel za to dobu, co tohle téma trošku o něm přemejšlíš?
No já si myslím, že v dnešní době už je jako hodně těžký bejt bez technologií. Asi to jako jde, ale člověk bude v podstatě částečně mimo společnost, pokud dělá v IT, tak to samozřejmě, nebo vůbec dělá nějakej byznys, řídí firmu, tak si myslím, že to jako v zásadě jako moc nejde, nebo bylo by to velice složitý. Ale já se pokouším zaměřovat na to používat ty technologie tak, jenom u věcí, který dávaj nějakej smysl, který dělají ten život opravdu lepší. To znamená, já se nebráním tomu mít doma chytrou domácnost, pokud jako to dává smysl, ale nepoužívat ty věci prostě zbytečně, já se snažím všechno, co člověk dělá s těma technologiema, tak aby mu to prostě něco dávalo.
Takže i vaše roubenka má chytrý zařízení a nejseš tomu úplně imunní, že by sis řekl, hele, doma žádná technologie. Mobily hodíme do košíku…
To vůbec ne, já samozřejmě tím, jak jsem v IT, vobčas má člověk jako chuť zkoušet jako všechny nový věci a pak do toho trošku zabředne, ale my máme roubenku komplet na „homekitu” postavenou, a zhasínáme si, rozsvěcíme světla, a děti si pouštěj přes „homepod” hudbu, a takovýdle věci jako máme, vedle toho ale máme dole v přízemí místnost, nebo místo, kam se dávají všechny zařízení, když jdeme si nahoru lehnout do ložnice a děti do pokojíčků, takže neexistuje, aby měl synátor nebo dcera někde mobil nebo tablet a usínali s tím, takže to určitě nechceme, všichni si tak nějak omezujeme čas na věci typu sociální sítě, synátor může pracovat na počítači nebo na mobilu maximálně hodinu denně, víc jako ani náhodou.
Kolik mu je?
Je mu devět. A díky tomu se nám, nevím, jestli je to jenom díky tomu, ale syn zvládá za víkend přečíst tři knížky, hraje Dračí doupě, těm dětem pak nezbyde nic jinýho než si najít i jako nějakou jinou zábavu, protože ta digitální zábava je samozřejmě hrozný lákadlo, tomu jako rozumím, já kdybych byl v jejich kůži, tak samozřejmě taky vždycky si vyberu „aiped” než cokoliv jinýho, protože to je dneska moc hezky udělaný všechno.
A čím to je, že místo toho, aby sis vybral „aiped”, tak se jdeš radši projít do lesa? Je to čistě ta láska k přírodě? Víš, protože já mám pocit, že todle taky musí člověk trošku v sobě kultivovat, přesně, jdeš se projít, to je super, pak si říkáš, proč to nedělám častěji, ale jako často sedíš doma a říkáš si, hele, není jednodušší si tady něco zapnout?
Na to mi pomáhá mít k tomu nějaký ty povinnosti. To znamená, já taky často když je jako nějak vošklivo, i když já říkám, že vošklivý počasí není, ale je vobčas situace, že se člověku jako nechce ven, tak mám psa, se kterým musím ven, teď máme druhýho psa, se kterým taky musím ven, musím občas do toho parku jako strážce, takže pak člověk v nějakou chvíli ho to donutí, jo, a ten pes tady na to je super, protože s ním musíte každej den, zvlášť když si pořídíte českýho horskýho psa, jako jsem si pořídil já, tak prostě každej musíte na nějakou delší procházku. A mě ten les nabíjí. Takže já bych bez toho, já když dva tři dny nejdu do lesa, já bych pak byl takovej polomrtvej, takže to je pro mne věc, která mi dodává energii, bez toho se nedá bejt, no.
Já vím, že ty hodně i cestuješ. Jak se třeba díváš na to, že na jednu stranu v českým Švýcarsku docela sílí ty hlasy, že toho turismu už je tam hodně, že tam těch lidí chodí hodně, na druhou stranu přesně ten člověk cestuje a zase je ten turista v těch cizích zemích?
Jo, je to asi složitý téma, celkově nějaká udržitelnost cestovního ruchu asi je téma, o kterým se bude povídat víc a víc, si myslím, já to vidím, jak ty říkáš, ze dvou pohledů. Já to vidím v tom českým Švýcarsku, kde za posledních deset let prostě je dvojnásobnej a ještě kus nárůst turistů, a je opravdu občas jako peklo, jo, před deseti lety jsme jako strážci neřešili moc, že by lidi chodili do první zóny, protože to malý procento z toho počtu lidí, který si tam prostě chce zajít, tak to tý přírodě jako nějak zásadně neublíží, ale dneska když těch lidí je dvakrát tolik, tak to už jako je problém, takže určitě je to problém, myslím si, zatím nemám jinou variantu, než že se budou muset na některých místech ti turisté prostě regulovat, já si myslím, že pokud chceme tu přírodu ochránit, tak že jiná cesta není, nebo ji prostě nevidím, protože samozřejmě devadesát procent lidí, který přijedou do parku nebo kamkoliv do přírody, tak se tam chová dobře, ale tím, jak roste celkovej počet těch lidí, který tam přijdou, tak samozřejmě zásadně roste i ten počet lidí, který se tam chovaj naprosto šíleně a ti tý přírodě ubližujou hodně, takže si myslím, že bude potřeba to nějakým způsobem regulovat, no. S cestováním já se snažím cestovat naprosto mimo sezonu a na místa, který nejsou úplně turisticky profláknutý, a tak, protože taky nemám rád davy turistů, a jde to vidět po celým světě, že těch turistů je všude strašně moc, zatím teda to jsou turisti takový ty, hlavně třeba v Americe nebo v Kanadě, tak to jsou pořád takový ti autoturisti, který přijedou na vyhlídku, tam vystoupěj, podívaj se a stačí popojít nějaký dva kilometry do lesa a tam už nepotkáte za celej den živáčka, takže aspoň že tady to zatím je, ale zase díky technologiím, díky tomu, že dneska na elektrokole si vyjede každej kamkoliv, tak se tady to hrozně mění.
Hm, Co je třeba ta motivace teďkon, nebo podle čeho si vybíráš ty místa, kam cestuješ? Já vím, že hodně fotíš, je to třeba čistě někde, kde chceš fotit? Ono fotit se dá asi všude, že?
Fotit se dá asi všude, no, já mám hodně rád, aby to místo prostě mělo nějakou svoji atmosféru, takže já upřednostním zapadlou vesničku, kde je ten život tak jako v tý zemi byl před třiceti lety, a podívat se tam, než jet někam jakoby do města nebo do nějakejch turistickejch, já nesnáším věcí typu jako aquaparky a obchodní centra a takový věci, to vůbec, ale když už, tak tu přírodu a ty místa, kde ty lidi žijou ještě tak nějak jako normálně.
Hm, možná takový poslední téma, na který bych se tě chtěl zeptat, je inovace. Ty jsi byl v tom žebříčku sto nejinovativnějších lidí střední a východní Evropy, co pro tebe možná znamená ta inovace? Jak to že máš za sebou osm projektů, zatímco spoustu lidí tady chodí a říká si, já nevím, co dělat, co vymyslet?
Spousta lidí ty nápady má taky, ale jenom nemají odvahu na to je nějakým způsobem zkusit zrealizovat. Já si myslím, že je to vo tom zkoušení, inovace je samozřejmě dneska strašně zprofanovaný slovo, dneska se říká inovace úplně všemu, ale já se na to snažím zase, už zase za těch sedmnáct let už se dneska snažím dívat spíš na ty inovace tak, aby to mělo nějakej přínos opravdu jakoby pro člověka nebo pro tu společnost. Takže pro mě jsou dneska inovace ty, co ten život udělá vo něco lepším, ale ne v tom formátu, jak si na to pořád hraje Silicon Valley, který jako už dvacet let říká, že mění svět k lepšímu, mění ho spíš k horšímu, protože těch inovací, který tam vzniknou a mají jako reálnej dopad na to, že se tady bude žít líp, je naprostý minimum, jinak je to jenom vo bysnysu a vo dalších sociálních sítích a „tikťokách” a podobně a to nejsou věci, který ten život udělaj lepší.
Myslíš si, že tady k tomu sociálnímu přesahu člověk potřebuje nejdřív jako vydělat nějaký ty peníze, víš, jako že spoustu lidí si řekne, jo, Filipovi se to mluví o sociálním přesahu, protože třeba nějaký firmy prodal, nebo něco takovýdleho, nebo už jsi to tam měl třeba tenkrát? Víš, tady to přemejšlení. Nebo to přišlo postupně?
Tak já jsem jako příklad toho, já jsem nikdy žádnou firmu za žádný velký peníze neprodal, takže já jsem nezbohat na prodeji jakýkoliv firmy a mně všechny peníze, nebo většinu peněz, vydělali opravdu GS, to znamená, já si myslím, že právě je dneska už doba, kdy podnikat jenom pro peníze, už jako není úplně tak jako cool a doufám, že to tak bude, a že v každým podnikání se to dá postavit tak, aby to nějakej přesah mělo sociální, ať už to je zaměstnávání handicapovaných, nebo nějakej přesah na udržitelnost, co se týče ekologie, a další věci, tak já si myslím, že se to dá dát do každýho podnikání, když člověk chce, je to samozřejmě většinou náročnější, než se na to vykašlat, ale myslím si, že to by měla bejt budoucnost podnikání, celkově.
Super. Filipe, já doufám, že spoustu lidí, co todle poslouchalo, tak si to třeba uvědomilo nebo si to třeba připomnělo, nebo přemejšlí, jak tenhle přesah vložit víc do svejch byznysů, protože přesně jak říkáš, no, já si myslím, že ta doba, kdy ta funkce byznysu je čistě vydělávat co nejvíc keše, je doufám pryč a že ty lidi přemejšlej o tom, že kvalita života se nerovná jenom tomu, kolik maj peněz, ale už trošku viděj za roh.
Já v to taky doufám. Bylo by to super, já myslím, že těch lidí přibejvá, tak snad jich bude víc a víc, který takhle budou přemejšlet.
Tak jo, děkuju moc za rozhovor.
Taky díky moc za pozvání.
Takže tohle byl rozhovor s Filipem Molčanem…
