František Příbrský a Tomáš Ouhel o chytání pytláků a ochraně ohrožených druhů

Přepis epizody

Ahoj, tady Dan Tržil a další díl podcastu Proti Proudu. Já se vám na začátek k něčemu přiznám. Já jsem hodně posedlý výběrem hostů do tohoto podcastu. Snažím se, aby to mělo vysokou laťku, aby všichni ti hosté a rozhovory vám něco dali a dalo se z nich přenést něco do života a nějakým způsobem se zlepšit díky nim. U tohoto rozhovoru jsem chvíli přemýšlel, jestli to je to pravé. Nakonec se z toho stalo největší překvapení. Já mluvím o tomto rozhovoru všude, kde chodím. Myslím si, že budete mluvit taky, protože pozvání přijali Tomáš Ouhel a František Příbrský. Tihle dva kluci, pánové, jsou ochránci zvířat. Jsou zaměstnanci Zoo Liberec, potažmo Ostrava, ale působí v Indonésii na Sumatře, kde se věnují ochraně ohrožených druhů zvířat. Nedávno měli velký úspěch, když chytli pašeráka luskounů. Pokud nevíte, co to je luskoun, tak se to v tomto rozhovoru dozvíte. Mě zajímalo, jak se člověk z Čech dostane k tomu, že si vybere, že chrání takové zvířátko jako je luskoun, o kterém možná většina z nás neslyšela. Bavíme se o tom, jak vůbec ochrana přírody nebo zvířat funguje, o pytláctví, jestli to je něco, co je jenom v zaostalých zemích nebo jestli to máme i v Čechách. Řešíme hodně zoologické zahrady a jejich evoluci, jak se posouvají, jak vypadaly před 15 20 lety a jak budou vypadat za 15 20 let. Nejspíš to bude úplně něco jiného. Tohle je příběh dvou lidí, kteří si jdou za tím, co jim dává smysl, chrání přírodu, dělají podle mě ohromný kus práce. Pro mě a myslím, že i pro vás to bude velká inspirace. Jdeme na to.

 

Pánové, vítejte tady v Proti Proudu, ahoj.

 

Ahoj, díky za pozvání.

 

Já vás představím, ať si lidé spojí i jméno ke hlasu a pak se v tom vyznají. František Příbrský a Tomáš Ouhel. Pánové, vy dnes hodně plníte média příběhem, kdy se vám podařilo dopadnout pašeráka zvířat v Indonésii. Mě by zajímal začátek toho příběhu, kdy vaše společná kapitolka, kterou si procházíte, začala. Jak to vzniklo?

 

Ta moje kapitola začala o pár let dříve než Frantova. Já jsem vždycky už na střední škole trávil část svého času nějakou dobrovolnickou prací. Dělal jsem v humanistickém hnutí Narovinu, objížděl jsem školy. Aniž bych byl v Africe, tak jsme tam vyprávěli o znevýhodněných skupinách lidí na planetě, tak mě to k tomu táhlo. Potom hned po maturitě jsem vyrazil do světa, ještě než jsem šel studovat vysokou školu. Po projetí kusu jihovýchodní Asie jsem zahnízdil v Indonésii, protože mě bavila. Byla jiná než ostatní země, taková víc divoká. Potkal jsem tam kluka v zoo, protože jsem rád vždycky navštěvoval zoo. Ten za mnou přišel s vizitkou na A4 a říkal, že má neziskovku, pomáhá zvířatům. Začali jsme se nějak bavit. Dávalo mi to tehdy docela smysl. On dělal to, že mu občas nějací Australani, co projížděli Sumatrou, tak mu dali nějaké peníze. On za to koupil nějakou výživu podvyživeným zvířatům v zoo. Začal jsem mu pomáhat. Skrz to, že jsme začali rozjíždět tuto malou neziskovku, jejíž dnešní aktivity by mi vůbec nedávaly žádný smysl, tak jsem se dostal až do zoologické zahrady v Liberci. Potom jsem začal přednášet na České zemědělské univerzitě. Jedním ze studentů, kterého jsem tam potkal na jedné přednášce, byl František.

 

Dostal jsem balón. Tak potom já jsem původně studoval informatiku, ať už střední nebo potom první vysokou školu. Tam jsem nejezdil asi aktivně jako Tomáš v té době, ale pak jsem právě přešel na Českou zemědělskou univerzitu, kde jsem studoval obor, který by zaměřený na zoologii. Jmenovalo se to Zájmové chovy zvířat. Hodně absolventů potom pracuje v zoologických zahradách. Mně i ten důvod, proč jsem přenášel z informatiku na zoologii, bylo, že jsem se chtěl zabývat zvířaty a jejich ochranou. V době, kdy jsem byl v prvním ročníku magisterského studia, tak tam přiběhl Tomáš a začal vyprávět, že je možnost s ním vyrazit na Sumatru a zapojit se do projektu Zoo Liberec, který byl zaměřený na ochranu sojkovců dvoubarvých, což je takový malý zpěvný ptá, který žije jenom na Sumatře. Je to taková ptačí panda. Je výrazně černo-bílý. Byl kriticky ohrožený, téměř vyhubený. Málo jich zbývá v přírodě. Některé jsou v chovech. Tomáš měl nápad, že by tam založil výzkumné centrum s přesahem na chov a vypouštění sojkovců. Tak jsme se tam vydali s partou dalších studentů. Začali jsme tam nějak se zabývat tímto projektem, ale mě v té době začal intenzivně zajímat ilegální obchod se zvířaty, který je v Indonésii docela rozšířený. Ta Sumatra je víc hot spotem, že to je jako Divoký západ Indonésie, že tam ještě opravdu probíhá spoustu těch ilegálních aktivit výrazně více než na jiných místech Indonésie, včetně ilegálního obchodu se zvířaty. Potom jsme to probírali s Tomášem, jak poznat ten rozsah toho obchodu a v tu chvíli jsem se rozhodl, že si zaměřím diplomku na to, abych poznal, jak ten obchod se zvířaty funguje a jak by se to dalo řešit. Vznikl z toho takový koncept řešení ilegálního obchodu se zvířaty zaměřený na malé druhy zvířat. V tu dobu já jsem začal řešit outloně, což je takový malý druh primátů, a jejich ochranu. Tomáš se zaměřoval na ptáky. Oba dva jsme se vždycky střetli v tom, že všechny druhy zvířat jsou ohrožené a hrozně málo lidí se zabývá řešením jejich ochrany. V tu chvíli jsme usoudili, že nejlepší bude se spojit v jedno tělo a spojit naše týmy, které byly už rozšířené v té době, a zaměřit se na nelegální obchod se zvířaty a chytání pašeráků.

 

Jak jste říkali sojkovec, outloň. Jak to vznikne, že si vybereš to jedno zvíře, o jehož příběh se začneš zajímat víc. Protože když si vezmeš ohrožené druhy zvířat, tak je jich stovky, tisíce.

 

Jsou jich myslím desetitisíce. Ten výběr alespoň z mé strany vždycky fungoval tak – hodně jsem se inspiroval jednou německou neziskovkou ZGAP – ten výraz v němčině bych vůbec nedokázal vyslovit, nějaká instituce na ochranu ohrožených druhů. Ti mají v mottu, že si vybírají ty necharismatické druhy, které byly opomenuté. Já se tím držím celý ten svůj profesní ochranářský život. Proto jsem věnoval kus toho života ochraně zpěvného ptactva, protože to fakt skoro nikdo nedělá. Když se podíváte, kolik je výzkumníků orangutanů, slonů, nosorožců, tygrů na Sumatře, tak to jsou stovky lidí, kteří se věnují těmto 4 nebo 5 charizmatickým druhům. Ale k tomu jsou stovky, tisíce druhů, které jsou – fajn – mnohem víc třeba ohrožený než třeba slon sumaterský, který je taky ohrožený, ale pořád je jich tam ještě několik tisíc, tak vlastně se snažíme vybírat ty druhy, které jsou opravdu na té hraně vyhubení a kde ta tvoje jakoby iniciativa a aktivita může opravdu změnit tu tendenci, čili ten druh třeba nevyhyne. Druhá věc je, že člověk nechce soutěžit o nějaký povolení na ochranu nějakého druhu. My jsme v té době byli jediná organizace na světě, které vůbec zajímal nějaký sojkovec dvoubarvý, takže tím nám to dávalo smysl.

 

To je úplně stejné. Není to jenom případ těch ptáků. U outloňů to bylo stejné. To nebyla jediná neziskovka nebo organizace, která by se aktivně zabývala ochranou outloňů na Sumatře, tak jsme to začali dělat. Ještě bych podtrhl, jak se vybírají ty druhy a proč jeden. Je dobré si vybrat ten druh, který – sice sojkovec není úplně známý druh, ale je výrazný barvami. Outloň má zase obří oči, roztomilé zvíře. Jedním druhem se dá upoutat pozornost na ten problém. My to používáme jako takzvané vlajkové druhy, čili se vybere ten druh a poukáže se na ten problém. Ilegální obchod se zvířaty se krásně ukáže na tom, jak někdo chytne outloně, kleštěmi mu vytrhá zuby nebo se prostě ukáže ta krutost. Pak to teprve vzbudí tu pozornost. Nebo se ukážou ptáci v malých klíckách někde na pěveckých soutěží a lidé se zamyslí, že to je problém. Občas upoutat pozornost lidí není tak jednoduché. Až ty drastické záběry na to poukážou. Kombinace toho, že vybrat si druh, který je něčím specifický, charismatický a ještě ohrožený, tak se dá dojít k cílovému druhu. Druhá věc, jak se k tomu dá dostat je, že se to zrovna stane. To bylo u těch luskounů, protože ti když jsme začali jezdit do Indonésie před 15 20 lety, tak to bylo běžné zvíře, takové zvláštní, které skoro nikdo neviděl, protože je aktivní v noci. Je to taková oživlá šiška. Je to jediný šupinatý savec na světě. Skoro nikdo ho neznal. Najednou jsme poskočili o 5 10 let dopředu. Někde se objevila informace, že to dokáže léčit revma, astma, menstruační bolesti zmírňovat. Teď už to prý dokáže léčit i koronavirus. To zvíře najednou úplně zmizelo. Během 10 20 let zmizelo z přírody. Je to snad nejobchodovanější savec na světě. Je to ukázkou toho, jak ta lidská populace a lidská zhoubnost dokáže během jedné generace absolutně vymýtit živočišný druh z přírody. Potom se dá zareagovat na tu současnou krizi obchodu s luskouny.

 

Mě zajímá, jestli jste někdy přemýšleli, jak takové „mýty“ vzniknou. Něco když je stovky let staré, že v čínské medicíně se po tisíciletí říká, že tohle má účinky, tak to chápeš, ale jak je možné, že najednou někdo vymyslí, že tohle zvíře léčí tohle? Jestli jsou to záměrně šířené fámy nebo jestli se to nějak rozšíří?

 

Já s tím sám bojuju. Ne že bych byl nějaký ezouš, ale věřím v rostliny, které pomáhají, ať už s psychickými poruchami. Určitě vím, že ayahuasca, že to je bezvadný lék na různé psychické poruchy. Jsem naprosto přesvědčený, že když lidé tisíce let používají ženšen, tak že výtažky z kořenů, tak víme, že když si rozstrouháš zázvor s citronem, tak tě to fakt vyléčí. To jsou prokazatelné věci. Nejsem si jistý z živočišných. Už z nějakého mikrobiologického pohledu, když vezmeš živočišnou tkáň, tak její odlišnosti zdaleka nejsou tak velké jako u toho rozkladu té rostlinné tkáně. Když se podíváš na ty staré recepty čínské, co se dodnes doporučují, tak většinou jsou to mixy různých rostlin. Že je v tom babské ucho a netopýří hlava, to jsou spíš srandy z pohádek. Opravdu velký rozdíl vidím mezi živočišnou a rostlinou komponentou. Faktem je, že dnes ta tradiční čínská medicína je zneužívaná pro různé kraviny, které tam jsou moderně novodobě dané. Příklad – máte nějaké problémy s reprodukční schopností, tak si vezmete vylouhované nosorožčí rohy, protože ten je tvrdý, jačí penisy, protože bych do toho dával, čtyři mořské koníky a zamíchám to netopýřím hlenem. To je úplná kravina. To nemůže fungovat. To jsou v alkoholu vylouhované živočišné tkáně a trochu nehtu. Je potřeba se na to dívat tak, že často ti lidé to brali jako tradiční mýty, že něco, co je ikonické, velké. Žraločí ploutev fakt není jiná než žraločí kus masa, takže dělat žraločí polévku z ploutve je nesmysl. Ať si ji lidé dělají z masa. Oni ale řežou ploutev, protože velký žralok zabiják, kterého jsme zdominovali tím, že mu vezmeme tu ploutev. Stejně nosorožčí rohy. To jsou úplné nesmysly. Mrzí mě, že i dnes i na Západě, vzdělanými lidmi ta tradiční medicína jede ten level hoaxů. My jsme si z toho nebyli schopní – občas i mezi kamarády, i mezi Evropany se to drží. To není o tom dávat si ženšenové léky. Ono i guáno může fungovat a spousty těchto věcí. Lidé to ale fakt zneužívají. To s luskouny je nesmysl. Luskoun je chlup. Je to 99,5 % jako lidský chlup. To má stejné složení. Tak jestli tomu věříme, tak pojďme žrát vlasy. Pak to bude dávat stejný smysl. Je to celé nahozené na linku těch hoaxů a nedůvěry a znedůvěrňování. To je taky tradiční evropská medicína jako onkologie, chemoterapie, biologická léčba, to je tradiční evropská medicína, která má za sebou tisíce profesorů a věcí. Mě to fakt mrzí, že se to dostalo do té fáze, kdy je ta tradiční čínská medicína zneužívaná místo, aby byla používaná.

 

Je to, jak říká Tomáš. Ono to historicky fungovalo tak, že třeba zrovna ti Číňané. Nejčastěji se bavíme o tradiční čínské medicíně, ale ona to není jenom čínská, ale také vietnamská, ale i česká tradiční medicína. Akorát ti Číňané byli historicky ve spoustu ohledech výrazně dále než naše evropská civilizace. Logicky ale nebyla ta věda tak daleko, aby dokázali určit složení toho nosorožčího rohu. U spoustu druhů vzali ten nejvýraznějších článek toho zvířete a to, co jim dávalo smysl, tak to tam zdůraznili a používali ho na léčení těch problémů.

 

Ještě tím zakouzlili trošku.

 

Ale bylo to asi logický. Taky by mě napadlo, že ten nosorožčí roh dokáže dodat sílu, protože to je ten znak té dominance. Oni bojují rohem, naráží to do sebe obří silou. Dávalo by mi v té době smysl, že mě to dokáže vyléčit. Takto je to u spoustu druhů. My to máme krásně popsané ve článcích v kampani, kterou jsme založili. Jmenuje se Ukradená divočina. Ta se zabývá těmi různými tématy jako ohrožení druhů. Je tam krásně popsaná historie. Akorát teď jsme se posunuli někam dál a dokážeme si vyvodit, ať už vědecky nebo jinak, že to nedává ten smysl. Ty věci, které dávají smysl, ty jsou intenzivně používané. Ty rostlinné věci často používané jsou. Jsou to extrakty z rostlin, které dávají smysl, funguje to. Tím bych nechtěl úplně hanit tu tradiční čínskou nebo jakoukoliv jinou medicínu. Z té tradice se spoustu věcí stále používá. Já tam mám spoustu znalostí, o které by bylo škoda přijít. Je třeba se posouvat dál a nějak odfiltrovat ty nesmysly. Většina těchto zvířecích věcí nesmysly jsou. Není to taky na 100 %, protože třeba u medvědí žluči se prokázalo, že to nějaký účinek být může, i když to je výrazně menší účinek než něco jiného.

 

Kozí kolostrum mě napadlo. Se to prodává.

 

Jo, nedá se to říct na 100 %, ale musí se v tom ideálně kombinovat tradice a věda. A ať se najde ta nejlepší cesta. Luskoní šupiny jsou zrovna zvláštní případ. Tam k tomu došlo během posledních pár let. To dřív moc tradiční medicíně využívané nebylo. Mně to skoro přijde jako kdyby se dostal nějaký vlivný obří politicko-podnikatel k obří zásilce luskouních šupin a potřeboval je prodat, tak někde vytvořili příběh o tom, jak se dá vyléčit něco, co je nevyléčitelné. Tím se absolutně zvýší hodnota toho produktu.

 

To mě právě napadlo. Pokud jsou všude kolem mě luskouni, tak vytvořím pohádku, aby najednou to bylo něco cenného. 

 

Takhle podle mě přesně funguje business. Potřebuješ si vytvořit poptávku. Když máš nabídku, tak se staneš bohatým. Bohužel to může být klidně takto, ale to už je trochu konspirace. Každopádně jsme přesvědčeni, že luskouní šupina rozhodně nevyléčí ani revma, ani koronavirus. Ani nezvýší efekt metanfetaminu.

 

Já jsem se chtěl trošku vrátit, jak jsi, Františku, říkal, že jsi to studoval a že pak lidé hodně pracují v zoologických zahradách. Jak to je podle vás s tím, že musíš nebo je dobré studovat tyto věci, které jsi studoval ty, abys mohl dělat se zvířaty nebo ochránce zvířat?

 

Je to tak pade na pade. Je to stejně důležité jako mít odborný základ, protože bez toho je člověk trošku ztracený. Stejně důležité je pod nadšení. Já jsem právě studoval IT. Pak jsem studoval zoologii. Měl jsem malé nadšení pro IT a velké nadšení pro ochranu přírody. Tím pádem jsem byl schopný bakaláře udělanou aplikovanou informatiku a magistra dodělat zoologii, protože jsem fakt chtěl a bavilo mě to. Táhlo mě to. Ta motivace a dělat něco navíc, než nabízí ta škola, je klíč k tomu. Já jsem pak měl štěstí, že jsem potkal lidi, kteří mě k tomu mohli přivést. To je třetí aspekt, a to jsou kontakty a štěstí. Potkal jsem Tomáše ze zoologické zahrady, pak Davida Nejedla. Ten mě seznámil s mým ředitelem, Petrem Čolasem, což byl tehdy ředitel Zoo Ostrava. Tam jsme se střetli v lásce k primátům. Ti outloni jsou primáti, tak on mě zaměstnal jako terénního zoologa pro Zoo Ostrava. Nějakým způsobem jsme spolu začali dělat ochranu přírody. Myslím si, že je důležité všechno. To ale neznamená, že ten člověk, který studuje ekonomiku, tak se nemůže stát ochráncem přírody. Když bude mít to nadšení výrazně větší, než běžný člověk, tak můžete studovat 10 oborů ekologie, ochrany přírody, ale když tam nebude to nadšení, štěstí, tak se to nakonec nenastane.

 

Já jsem vystudoval taky úplně něco jiného. Bakaláře mám z religionistiky a filozofie, což byl nějaký můj zájem na střední, který byl vlastně úplně mimo. Pak jsem dlouho cestoval po světě. Nevěděl jsem, jestli půjdu dál studovat. Nakonec jsem dodělal přírodovědu a mezinárodní rozvojová studia, kde i učím teď. Já se tam snažím vybudovat takové hnízdo ochranářské. Třeba spoustu svých studentů z předmětu se snažím vozit do Indonésie na praxe. Co říkal Franta je důležité – motivace, nadšení. Já vidím hrozně důležitý možná i rozdíl – jsem si říkal, jestli to mám říct nebo ne – mezi studenty, když ty jsi začínal nebo já a studenty dnešními, protože ve chvíli, kdy já jsem začínal, tak teprve začal Erasmus. První Erasmus jsem mohl jet do Polska do Krakova. To jsem si říkal, že nepojedu, tak jsem nikam nejel. Ty když jsi jel za námi do Indonésie, tak sis musel platit letenku a všechno ze svého. My máme na univerzitách, to můžu mluvit globálně ze celé české školství, tak je všude tolik peněz, že vy prakticky kamkoliv chcete jet, tak vám to ta univerzita zaplatí. Já mám trochu pocit, že tam chybí ten komponent toho, že si to ti lidé zaplatí z brigády. Často mám zkušenost – ne všichni, spoustu studentů, kteří s námi jezdí, jsou fajn, pak v tom třeba pokračují – ale není tam takový ten pocit, že třeba jeli na brigošku. Ty jsi, předpokládám, jel někam na brigádu. Když sis vydělal ty prachy, tak sis koupil letenku a jel si za mnou do Indonésie.

 

Že si to musíš trošičku vydřít.

 

Přesně. Musíš pro to něco udělat.

 

Z Indonésie jsem poprvé nějaké ušetřené peníze. Bylo to super. Zhubl jsem za měsíc asi 8 kilo, protože jsem šetřil na rýži, což je v Indonésii skoro absurdní. Potom jsem byl rozhodnutý, že se tam musím co nejrychleji vrátit. Bylo třeba dokončit nějaký semestr ve škole. Ale přesně jsem potom vyrazit do Skotska, kde jsem pracoval jako číšník, abych si vydělal na cestu do Indonésie. Pak si to člověk váží, protože si to musel oddřít a že to není automatický. Je pravda, že ne vždycky, když člověk dostane na podnose všechno 100 %, že to zaručí to, že bude úspěšný.

 

Já jsem tím chtěl dodat, že ten druhý komponent k motivaci je nějaký koncept dobrovolné práce. Třeba na Západě často v nějakém zápaďáckém Vodafonu to tak je. Nevím, jestli v Čechách, že po nějakých pár letech musíš několik měsíců makat v nějaké NGO. Sice jsi na platu, ale že je tam volunteering a to NGO work je zakořeněný v korporátní práci. Já když přijímám někoho do některých našich businessů, kouknu na CVčko, tak první, na co koukám, jestli ten člověk někde dobrovolničil a dělá něco jakoby mimo to, co má zaplacené. Koníčky a dobrovolničení mě zajímá jako číslo jedna. Myslím, že ti to hodně změní život, když člověk něco dělá dobrovolnicky.

 

Já s tím souhlasím. I co se týče podnikání říkám, že pokud si chcete vytvořit nějakou práci, kterou máte rádi, tak možná je dobré s tím začít jako koníček a postupem zjišťovat, zkoušet ty věci. Dělat to po večerech, o víkendu. Minimálně když pak půjdete někam žádat o práci, tak to bude nějaký bonus, že vidí ti lidé, že děláte něco navíc. Nebo si bokem vytvoříte něco fajn, čemu se můžete dále věnovat.

 

Já předpokládám, že z tvého dobrovolničení se taky stala práce.

 

Jo, je to podobný příběh.

 

Obzvlášť v naší části světa, kde žijeme v jedné z nejbohatší částí světa, tak stačí tady chodit chvíli do práce. Když rozložíme ten den, tak stačí 8 hodin se někde otevřít a pak 8 hodin má člověk prostor na to dělat něco navíc. Pak se musí vyspat atd. Pak je na něm, co se rozhodne. Je jedno, jaký je to obor, ochrana přírody nevyjímaje. Platí to úplně u všeho. Můžeme asi chtít tohle po Afričanovi za Středoafrické republiky, který musí motorkou odvézt pár lidí, aby večer mohl nakrmit svoji rodinu. To je trošku jiný příběh, ale my tady máme obří možnosti, pokud máme dost štěstí na to, že nejsme zrovna v nějaké složité rodinné situaci, jestli nemáme zdravotní problémy, jestli si historicky neseme rodinné dluhy, cokoliv. Čili neplatí to 100%, ale co se týká vysokoškolský studentů, tak mají možnosti obří.

 

Mě ještě zajímalo, jestli ta ochrana přírody je hodně spjatá s těmi zoologickými zahradami. Oba v nějaké působíte. Já myslím, že spoustu lidí to možná na první pohled nevidí, protože vidí tu zoologickou zahradu z pohledu návštěvníka. Vidíš tam lidi, kteří se podílejí na samotném běhu. Já jsem nevěděl, že jsou terénní pracovníci atd.

 

Ono to tak jakoby není, že by ochrana přírody s tím byla spjatá. Spíš je to obráceně, že zoologické zahrady jsou spjaté s ochranou přírody. Je spoustu ochranářů, kteří jsou založené na univerzitě nebo v nějaké neziskovce. Pak jsou ochranáři jako jsme my, kteří mají část svého přijmu z nějakého úvazku ze zoologické zahrady. Ta zoologická zahrada si zaměstnáním nás dvou plní svoji hlavní roli, což je ochrana druhů v jejich přirozeném prostředí a zároveň ochrana druhů i v zoologických zahradách.

 

To je trošku, co se snažíme popularizovat, protože ty zoologické zahrady před pár lety to nedělaly. My jsme přibližně stejně staří. Když jsme byli malé děti, tak to ty zoo tak nedělaly. To se změnilo tak stejně rychle, jak ubývají lusknou. Víc a víc se zaměřují na ochranu přírody. Teď je novodobou rolí moderních zoologických zahrad ochrana přírody. Furt probíhá spoustu i výzkumných aktivit, ale co se týká aktivní ochrany přírody druhů, tak se dá rozdělit na dvě. Ty první je chov ohrožených druhů v rámci zoologických zahrad a vytváření záložních populací. Druhou cestou je aktivní ochrana in situ se tomu říká, to znamená v místě přirozeného výskytu těch zvířat. Tam působíme my jako terénní ochranářů a zoologové. Buď tam zakládáme projekty nebo nějakým způsobem na nich se podílíme. Nebo ta zoo to podporuje finančně. V současné době opravdu ty zoologické zahrady se v tomto vzhlédly. Je to pro ně i štěstí a otázka přežití. Jak se naše společnost vyvíjí dále, tak začíná být čím dál více kritizované nebo méně akceptovatelné využívání zvířat na jakoukoliv lidskou zábavu, aby sloužily lidem. Nejdříve byly zrušené kožešinové farmy. Potom se řeší klecové chovy slepic. Teď jsou na řadě cirkusy. Tím nechci říkat, že něco z toho je špatně. Ten tlak na to, aby ta zvířata se měla dobře, abychom nevykořisťovaly jako lidé, je správně. Pak jsou tu zoologické zahrady. Kdyby nechránily ty druhy, tak by pravděpodobně zanikly stejně tak jako asi brzy zaniknou cirkusy. Cirkusy mají svoji roli v tom, že to je nějakým způsobem kulturní dědictví a že to ti lidé odjakživa dělali. Společnost to už neakceptuje. Začíná být tak silná skupina lidí, kteří proti tomuto bojují. Mají tak silné kontakty a silný vliv, že jsou schopní to legislativně zařídit tak, že ty cirkusy budou zrušené. Postupně vymizí. Zoologické zahrady částečně pod tlakem, částečně samy k tomu došly, že si musí tu roli najít. Mají ji právě v ochraně přírody. To je vlastně štěstí zoologických zahrad. Bude to čím dál tím více. Teď jsme na takovém možná zlomu, kdy ta česká, potažmo evropská společnost začíná zoologické zahrady vnímat jako ochranářské instituce. To spektrum aktivit je opravdu veliké. Tady nemluvíme o vědě, o vzdělávání, kdy vzniká nová generace ochranářů zvířat díky zoologickým zahradám. My dva jsme našli spoustu motivace jako děti tím, že jsme se mohli na ta zvířata podívat. Ten přesah zoologických zahrad je široký.

 

Já ti řeknu, jak si myslím, že bude vypadat zoo v roce 2035. Moderní zoologická zahrada v Evropě bude vypadat tak, že tam nebude mít žádné slony. Nebude tam mít žádné lidoopy, žádné velké kočkovité šelmy kromě pár druhů, které jsou vyhubené v přírodě. Bude tam ve velkých manažovaných skupinách záchovná genetická populace pro vypouštění. Jenom v několika zahradách po Evropě budou chovné skupiny slonů a nosorožců, protože to tam budou zvládat, ale už nebudou místa, kde bude jeden dva sloni. Od toho se odstupuje. My v zoologické zahradě Liberec to má každý spojený s bílými tygry. To jsme ale zdědili. Za to jakoby nemůžeme. V té době to bylo v pořádku. My jsme měli v Liberci před 40 lety i ledního medvěda, který byl na velkém plácku jako my tady sedíme v tvojí podcastárně. Byl za klecí a lidi se na něj koukali. A bylo to v pořádku. Ještě před 20 lety vedle toho byly černoši a Eskymáci. V evropských zoologických zahradách byly expozice lidí. Společnost se vyvíjí. Není to o tom, že zavřem ty zoo všechny. To dělají ti aktivisté, že všechny zoo jsou špatné. Takhle ten svět nefunguje. Ten se vyvíjí. Ty zoologické zahrady tam místo mají, ale budou to ochranářské skupiny, kde budou zvířata, které budou dávat smysl tam držet. Když před 50 lety jsi mohl vidět zvíře na černobílé fotce nebo na nějaké kresbičce. Dnes si nasadíš virtuální brýle, koukneš se na Netflix a užiješ si ta zvířata. Taky není tolik potřeba to zvíře tam mít. Dřív to nešlo, ale věřím, že ta modernizace dává smysl a rozhodně to není cirkus, kdy lev proskakuje hořící obručí. Fakt mě mrzí, že existují ochranáři-aktivisti, kteří…

 

…my říkáme radikální aktivisti.

 

Nebo šulini jim občas říkáme, kteří z nás dělají nějaké blázny, kteří pracují pro organizace, která týrají zvířata. Prd. My žádná zvířata netýráme. My se k nim chováme jako v nejvyšších welfarových standardech, ale holt abychom neměli ty bílé tygry, tak to bude nějakou dobu trvat. S tím nemůžeme skončit ze dne na den.

 

Je to taková evoluce zoologických zahrad. Nechtěli bychom projít revolucí zoologických zahrad. Ta by byla okamžitá změna, která nejde. Ještě bych doplnil ten příklad. Ukázal bych to u nás v Zoo Ostrava. My tam máme pavilon, který se jmenuje tanganika. Ten byl dřív malinký. Byl tam takový prostor velký jako dvakrát tato podcastárna. V tom žil hroch, dokonce možná pár hrochů. Já jsem v té době ještě asi nebyl na světě, tak si to nepamatuju.

 

To je ten, co ho máte v logu, ne?

 

Je to ten, co dělá takhle ten hořejšek tady. Žil opravdu v malém prostoru. V té době to nikomu nepřipadalo divné. Potom už to těm lidem začalo asi vadit. Říkali, že se tam ten hroch sotva otočí. Možná by si zasloužil jako v Africe, aby se mohl někde napást. Hroch šel vedle. Do toho prostoru se přesunul lemur, což všichni znají, jak lemur je asi veliký – jak větší pes nebo něco takového. Je to zvíře 0,5 m x 30 cm, kdy hroch je obří kolos. Žil v prostoru po hrochovi. Říkalo se, že fajn, chvíli to trvalo. Najednou to bylo malé i pro lemura, protože tam nebylo moc sluníčko. Bylo to malé. Nemohl tam moc skákat, tak lemur šupajdal na ostrov lemuří, který teď máme ve velkém rybníku, kde jsou vzrostlé stromy. Je tam spousta prostoru. Daly komby ušaté. Malinký primát z Afriky, který skáče. Najednou tam byla komba. Teď se to přestavuje a říká se, že ta komba začíná být moc velká na ten prostor. Jsme se dostali z obřího hrocha kombu. Možná tam za pár let bude lézt červ. Ale nejde to donekonečna. Ve chvíli, kdy bychom úplně ztratili rozum a řekli, že i pro červa je to moc malý prostor, protože červ si zaslouží, že když se mu bude chtít odlézt na druhou stranu zoo, tak na to má právo a nebudem mu v tom nijak bránit, tak tím absolutně zabijeme chovy zvířat. Ty chovy ale jsou potřeba. To se ukazuje čím dál častěji. My nemůžeme vyhrát všechny boje na poli ochrany přírody. Některé boje jsou napůl prohrané. Některé už jsme prohráli. Máme kolegu, který se snaží v Laosu a ve Vietnamu najít v takovém pohoří, které je na obou dvou zemích, saolu, což je zvíře, které bylo objeveno teprve v 90. letech. Je to takový jelínek, docela velké zvíře. Nikdo ho předtím neznal. Objevili ho v 90. letech. On ho viděl na vlastní oči u vesničanů. Několikrát bylo zachyceno na fotopasti, ale v životě ho nesledoval biolog v přírodě. Takže tady máme druh jelínka docela velkého, kterého žádný biolog neviděl v přírodě. To zvíře pravděpodobně, jestli se to nepovede najít, tak bude prohlášeno brzy za vyhubené. Takovýchto případů jsou desítky, stovky. Ale v tuto chvíli kdybychom měli – protože tam se hodně chytá do ok. Oni odstraňují ta oka, vzdělávají se tam lidé. Dělají se z pytláků strážci. Ta situace se výrazně zlepšuje. Za 10 20 let to tam bude bezpečné. Kdybychom měli tady záložní populaci saol v zoologických zahradách, tak vezmeme ty saoly a pustíme je tam zpátky. Ty saola by přežila. Takto to probíhá u orlosupů. Jejich populace v Evropě byla vyhubena. Díky zoologickým zahradám a záchranným chovným centrům byly navráceny do volné přírody. Orli skalní se vrací do České republiky. Známý projekt nejenom pražské zoo, na tom spolupracuje několik zoologických zahrad – návrat koně převalského do Mongolska. Takto můžeme pokračovat v několika desítkách, stovkách projektů, kdy se navrací zvířata ze zoologických do přírody a snaží se využít těch svých kapacit na to, aby se zachránily ty druhy. Tohle je důležité. Je potřeba najít v evoluci balanc, abychom svým radikalismem nezapříčinili víc škody než užitku.

 

Jak jsi mluvil, Tomáši, o té evoluci, že nebude mít každá zoologická zahrada ty dva tři slony, co se s těmi slony stane? Postupně vyhynou, protože se v zajetí dobře nerozmnožují?

 

U těch velkých charismatických druhů, pokud je chce člověk rozmnožovat, tak musí mít obrovské prostory na to připouštění. Klasický příklad je, že se narodí pár samců. Vy je musíte umisťovat do nějaký chovných skupin, kde si můžou dovolit toho dominantního samce. To je hrozně složité. Takto je to u všech velkých zvířat. To nepůjde. Ty slonice dožijí v posledních zoologických zahradách, protože to jsou všechno slonice nebo tu a tam nějaký solitérní samec. Pak zůstanou ty velké zahrady jako je Opel-Zoo v Německu, Zoo Kolín nebo pražská zoo, která má OK prostředí pro chov těchto slonů. Vy v Ostravě taky. Těch zoo bude pár. Budem muset spolu spolupracovat. Jasný, každá zoo chce mít slona, ale takto to nejde. Nemůžou tam být ta zvířata pro srandu a pro pobavení.

 

Nebo v zoo v Ústí se staví nový projekt sloní pláně, že by se tam mohli rozšířit na Mariánské skále, kde je takový savanoidní biotop.

 

Jsem z Ústí nad Labem, takže jsem obrazu, ale klidně to popisuj pro ty, co nejsou.

 

Ježiš, Ústečáci! Ha ha.

 

Ten projekt vznikne. Některé zoo se přizpůsobí. Ono to je potřeba, protože my nechceme, abychom o ty slony přišli v přírodě. Třeba sloni sumaterští by mohli být brzy vyhubeni, protože tam ubývá jejich biotop a narušují se migrační koridory.

 

Zbývá jich 1600 v přírodě.

 

Tolik lidí chodí v Ústí na fotbal. Je třeba najít i v tomto balanc, abychom o to nepřišli. Jenom poslední věc. My říkáme, že u filozofické role zoologických zahrad je důležité koukat na ten druh a ne na jedince. Jedinci jsou důležití proto, aby nalákali lidi a reprezentovali ten druh, aby byli jakýmisi ambasadory, ale pořád pro nás je důležité zachovat ten druh.

 

Já se vrátím, jak jste mluvili o těch ikonických druzích typu velké kočkovité šelmy, sloni a tak. Můžete mi přiblížit, jak se do ochrany zvířat dostávají peníze? Vy jste řekli, že těch organizací, které se věnují orangutanům, je hrozně moc. Ale asi to je díky tomu, že na orangutany se snáze shánějí peníze, než na zvířátko, které 90 % populace nikdy nevidělo?

 

Je to tak. Bohužel se to i často zneužívá. Znám třeba spoustu vzdělávacích projektů, kde když budeme dělat nějaké ekovzdělávání o environmentálních problémech, tak tím můžeme najít oslí můstek, že pomůžeme populaci orangutanů, ale ta organizace si šoupne ksicht orangutana do svého loga a lépe se na to fundraisuje. Ale zase na druhou stranu si ho tam může dát skoro každý. To je otázka. Proto je důležité, co si do loga dáte. WWF má pandu velkou. Je to asi nejlepší ochranářské logo. Taky se za nějakých 60 let nezměnilo. Evidentně ta komunikace dobře funguje skrz ten brand. Rozhodně WWF se nijak ve velkém nepřičiňuje o záchranu pand velkých v tuto chvíli, spíš vůbec. To je státní čínská politika. To je politické zvíře dnes už. Když ses ptal, jak se do toho dostávají peníze, tak těch stran je několik. Buď jsou to drobní dárci. Česká republika v tomto není úplně silná logicky. Máme tady 10 milionů lidí. V Německu je to třeba, ve Spojených státech, Austrálii je to velká věc. Lidé pošlou 5 dolarů přes paypal, daruj.cz do té generace, což generuje obrovské částky, které ty nadace pak rozdistribuovávají do těch projektů. My dva s Františkem jsme spíš ti koncoví uživatelé těch zdrojů, že tolik nefundraisujeme, ale spíš vykonáváme ty projekty a hledáme partnery, které pak fundraisují. Máme třeba Českou koalici na ochranu biodiverzity, kterou jsme spolu zakládali. Ta nemá vlastní projekty, ale snaží se shánět finance pro dobré české projekty. Hrozně je zajímavé, co v Čechách není používané, jsou odkazy do závětí. To hodně funguje v Německu a ve Spojených státech. Máme několik kamarádů, teď jsme byli na konferenci v Záhřebu. Byl tam kluk, který vede organizaci Bear in Mind – Mysli na medvědy, což je organizace, která nedělá žádné vlastní projekty, ale pomáhá různým centrům, kde se starají o medvědy malajské, grizzly, lední medvědy. Říkal, že teď jsme měli závěť a dostali jsme půl milionu euro. To si říkáš, že to je náš budget dohromady našich zoo na ochranu přírody na několik let. Asi je potřeba ještě, aby naše lehce postkomunistická mysl dospěla a aby se někteří lidé filantropicky rozhodli. Začíná to tady. Myslím, že se to rozjede. Neříkám, že mají ochranáři běhat po domovech důchodců a hecovat babičky na posledním výdechu, aby jim přepsaly veškeré své peníze, ale je to krásné, když vám někdo odkáže na ochranu nějakého druhů jako medvědy půl milionu dolarů v závěti. Taky je to o té reputability té organizace. Je třeba se k těm dárcům chovat tak, jak oni chtějí, aby vám ten zdroj financí vydržel. Pak jsou to granty, partnerství, sponzorshipy. Čím větší diverzifikace, tím menší riziko, že když vám jeden vypadne, tak o ten projekt přijdete.

 

Tady je možná dobré říct, že my u nás máme poměrně silnou ekonomickou sílu ve srovnání s těmi zeměmi, kde my působíme často. Mně se občas lidé ptají, jak můžu toto dělat, kolik tyto věci stojí. Nás zaměstnávají zoo, což je skvělé, že to můžeme dělat, že nemusíme vydělávat na sebe. Zoologická nám dává plat a my máme čas, abychom sháněli peníze přímo na ochranu. Nemusíme na sebe, což je krásné. Kromě přímé finanční pomoci od zoologických zahrad je to velký přínos. Já potom říkám, že působíme na Sumatře nebo v Indonésii. Mám kámoše, který si koupil bavoráka. Složitě si na něj vydělával prací, programováním. Já jsem mu říkal, že ty sis koupil bavoráka. Kdybys mi dal ty peníze, tak jsem za to schopný založit v Indonésii na Sumatře neziskovku. Postavit tam nějakou základnu. Zaměstnat na 3 roky pět lidí. Mít provozní náklady a může fungovat jako ochrana nějakého ohroženého druhu.

 

František rád staví domy, abych podotknul.

 

Abych podotkl, že jsou z bambusu a ze dřeva. Je to obří rozdíl. Ty peníze se dají sehnat jenom tím, že bychom se tady trošičku uskromnili a investovali to do něčeho, co má nějaký další smysl, což my vidíme v ochraně přírodě. Já ještě bych udělal můstek k tomu, že právě vidím, že ve společnosti u nás – sice se to trošku mění, environmentalismus začíná být populární – ale furt ta ochrana přírody je na hraně zájmu společnosti. Furt jsou tady jiná témata, která jsou pořád dokola omílané, ale ochrana přírody prostě ne. Přitom příroda obklopuje každé z nás. Může nás to všechny zničit, když o to nebudeme pečovat. Ta planeta je nás všech a je třeba teď ji chránit. Už ji sami víc ničíme, než dokáže snést. Furt nás to nezajímá jako lidi dost.

 

Já bych doplnil, že mám pocit, že ve veřejném mínění, když už ochrana přírody, tak je to v ekvivalentu množství CO2, které vypouštíme.

 

To je taky důležité. Taky si myslím, že spoustu negativní popularity přinesli lidé, kteří se vážou ke stromu, aby ho nikdo nepokácel. Lidé si to často spojí s radikalismem, že jsou to pošuci, kteří chtějí chránit všechny zvířátka a rostlinky, ale tak to není. My k tomu se snažíme pragmaticky přistupovat a nechceme, aby mizely druhy, které všechny milujeme. To není o tom, že bychom běhali před bagrem, který má něco zbourat nebo pokácet nebo že bychom někde někomu dávali slepé náboje do pušek, kterým chce ulovit nosorožce. My to děláme systematicky, ale je potřeba se tomu věnovat.

 

Nevím, jestli to jsou mikro a makroproblémy. Jestli pašeráci v Indonésii je ten lokální problém. Oproti tomu máš ochranu oceánů, což je makroproblém, do kterého je zapojených spoustu hráčů typu firmy, které těží ryby, a spoustu dalších věcí. Jestli z tvého pohledu je i pro klid tvého spaní říct, že já budu zachraňovat toto jedno zvíře, protože vím, že tam můžu udělat reálný efekt, než že budu zachraňovat oceány, kde – já to nechci shazovat, respekt všem, co to dělají – akorát možná ten tvůj pocit, že jsi udělal velký posun v problematice je těžké mít.

 

Je to tak. Já navážu na příběh o bavoráku. Přesně za cenu bavoráku jsem měl pocit, že dokážeme…

 

Co to je za bavoráka, abychom věděli.

 

…to nevím. Tak jsem měl pocit, že dokážeme tomu jednomu druhu nějakým způsobem pomoci. Ne ho třeba zachránit, ale minimálně pomoci. Proti tomu se ty obří problémy typu CO2, to už by měly víc řešit vlády a politici na největších úrovních. My jako ochranáři naší úrovně můžeme chránit ekosystém. Je to extrémně důležité. Spoustu z našich kolegů to dělá, ale je třeba chránit i ty druhy. Je třeba, abychom všichni pracovali, aby se našel ideálně na všechno něco. Trochu alibisticky bych chtěl za svůj život vidět nějaký výsledek. Proto jsme si vybrali ochranu jednoho druhu. Ještě větší hrdinové jsou ti, kteří se pustí do boje, kdy vědí, že za jejich život budou nedocenění, protože ten život je moc krátký, aby viděli, jestli to k něčemu bylo nebo ne.

 

Je to o různých přístupech k tomu. Když si řekneme, že jsou nějaké problémy v oceánech, ať už je to nedostatek rybích populací, přehnané rybařené, tak tam najdeš všechny komponenty a můžou se toho účastnit všichni hráči, to znamená my jakožto ochranáři, kteří dělají protipytlácké a protipašerácké aktivity. Tu a tam chytneme filuty, kteří vezou ať už živé želvy nebo želví vajíčka. Tím pomáháme rovnováze oceánů, protože ta želva třeba žere přemnožené medúzy, kterých když je moc, tak ty ekosystémové balance jsou nastavené dlouhodobě evolucí. Měli bychom to nechat co nejvíce, jak to je. Zároveň ale se do toho dá vstoupit i businessem, a to tak, že teď zrovna uvažujeme o jednom podnikatelsko-ochranářském projektu, což by byl chov kaniců v sádkách v Indonésii ve velkém a zaplnění té čínsko-honkongsko-japonské poptávky po tomto druhů těch kaniců jako komerčním chovem v sádkách, protože pak by nebyl takový tlak ten šílený obrovský rybolov a snížila by se trochu cena. Stačí jenom o tom přemýšlet selským rozumem a nejít jenom po těch prachách a nebýt svině, která chce za každou cenu, že budu dělat jenom řepku, protože to je největší výnos a největší docela. Zmenšovat ty farmáře, zmenšovat ty chovy, být o malém soukromnictví. Trochu zredukovat svoje spotřebitelské chování. Teď do toho hecuju Františka, jak bychom to mohli zkusit vyhlásit. Každý si může zkusit jenom pomoc bez plastů. Spoustu lidí to dělalo. Dejte si to jako zero waste challenge a zkuste jenom měsíc si tahat každý den sebou odpadky, které vygenerujete nerozložitelné. Uvidíte, jaké hory se toho vygenerují. Naopak uvidíte, že jste schopní za ten měsíc vygenerovat toho vlastně relativně málo. Holt půjdu do bezobalových obchodů. Třeba si z toho člověk vezme ponaučení. Podle mě se to dá snížit o 80 % u každého. Je spoustu cest, jak se k tomu přidat. Nemusí každý jezdit jako my, pošuci, do Indonésie a honit tam nějaké pašeráky.

 

My jako zoo se snažíme mít to spektrum fakt široké. Tady projekt na ochranu jednoho druhu, projekt na hledání téměř vyhubeného druhu. Projekt na vypouštění druhu, který byl v přírodě vyhubený a navrací se tam, atd. Co se týká těch moří, tak podporujeme na Filipínách neziskovou organizaci Vesna Panglao Conservation, která se snaží chránit mořský ekosystém a navracet korály. Mají korálové školky. Máme spoustu projektů ve spoustu zemích. Některé jsou lokální, některé jsou globální. Abych odpověděl na tvoji původní otázku, ona je taková filozofická otázka, co je globální a co je lokální. Obchod s luskouny a netopýry byl v Číně taky lokální. Způsobilo to globální celosvětovou pandemii koronaviru. To ukazuje, že dnešní svět se nedá považovat, co je lokální a co je globální. Můžeme to říct i s plasty. Donedávna byl šok pro českou společnost, že se české plasty odváží kontejnery do Číny. Možná to mohlo vypadat, že umíme třídit a že se to bude někde recyklovat, ale možná kdybychom nosili měsíc tu igelitku a byla výrazně menší, tak se nakonec méně plastů dostane do Čínského moře, kde to sežere méně želv, které si to spletou s medúzami. Ten koloběh je opravdu velký. Opravdu se nedá říct, že se nás netýká ochrana luskounů na druhém konci světa, protože se nás to týká. Může nás to zničit, změnit život, a to úplně všem.

 

Když se dostaneme k evoluci pašeráctví. Je to problém jenom rozvojových zemí nebo ne? Máme to v Evropě vyřešené?

 

Určitě ne. Ani určité zoologické zahrady to nemají vyřešené. Ten problém tady všude je. U nás to není tolik o té tradiční medicíně a dovozu věcí. U nás je to o zájmových chovech, ať už papoušci, různé druhy ptáků a malých primátů. Spoustu plazů se dováží ilegálně do České republiky. Jsou to různé třeba zoologické zahrady v rozvojových zemích, které fejkují papíry. Tvrdí, že to je odchov. Přitom je jasné, že toho chovu by nebyly schopné. Objednají to od pašeráků a vozí to na falešných papírech jako odchovy do Evropy. Teď jde o to, jestli si to tady člověk koupí. Je to trošku stejné jako když někdo k tobě přijde – dnes to asi moc nejede – autorádio. Ve chvíli, kdy si koupíš jeté autorádio, neexistuje second hand s autorádii. Všechny jsou kradené. Ve chvíli, kdy si koupíš autorádio s tím, že je levnější, tak podporuješ ten trh. Ta poptávka drivuje nabídku. Je to v Evropě. Není toho tolik v zemích, kde jsou africké komunity. Tam jede hodně ten bush meat. Fakt se dováží gorilí pracky do Francie z Gabonu, protože ta po generace žijící africká rodina ve Francii chce zase ochutnat to, co s dědečky jedli, speciální gorilí pracku. Proti tomu se musíme postavit. Pokud tady nechceme mít další světové pandemie, tak ten obchod s bush meatem přeshraničně musí skončit. To do moderního světa nepatří.

 

Tímto tématem se zabývá ta kampaň Ukradená divočina. To je zaměřené na to, jak se vlastně obchoduje s divokými zvířaty v České republice, potažmo v Evropě. Právě je tam popsaných spoustu případů ilegálního obchodu se zvířaty, které se staly tady. My jsme to chtěli vyzdvihnout, protože běžného českého občana šokovalo, kolik se toho tady děje a s jakými druhy zvířat. Samozřejmě víme, že se v Čechách pytlačí rysi poměrně ve velkém. Víme, že třetina rysů je ročně upytlačena. Máme to doma. Furt tu jsou pytláci. Potřebovali by chytnout asi tak stejně jako ti, které jsme chytli na Sumatře.

 

Taky je chytneme.

 

Pak tu jsou obchodníci, kteří sem dováží nebo přes Česko převáží zvířata z celého světa. Často jsou to plazi, ale také primáti. Je to spoustu druhů zvířat. Přivést si z dovolené vysušenou karetu je poměrně běžné. Vozí se sem různě. Já to viděl několikrát u známých – hadi naložení ve vínu, co si přivezou z Vietnamu z dovolené. Někdo si koupí plaza, který v Čechách není, někde podivně od nějakých překupníků. Samozřejmě ta zvířata jsou ulovená v přírodě a nějakým způsobem dovezené. Je to poměrně ve velkém množství. Snažíme se tento téma také otevírat.

 

Je dobré těm lidem říct, že pokud si koupíte hada ve víně, tak jsi nechci říct spolupachatel, ale podílíš se na tom.

 

Nemusí to být nutně ohrožený had. Ne vždycky to způsobuje vyhubení některého druhu, ale minimálně to není legální. Bůh ví, jak to je – kolik hadů tam bylo ulovených, kdo koho podpořil tím, že ho koupil. Každý by si měl sáhnout do svého svědomí a ne jenom slepě si myslet, že když si koupí něco v krámě v cizině, že je to fajn. Když si nezjistí, co si kupuje domů za mazlíčka, že je to OK, protože ten pán je tady v Čechách a má na to IČO.

 

Takže když máš doma tygra, tak to není úplně OK.

 

To určitě není OK a nikomu to nedoporučuju.

 

Je to složitější. Taky nedoporučuju a není to OK mít tygry doma. Není to domácí mazlíček. Oproti tomu ilegálnímu obchodu si toho tygra člověk může pořídit legálně z nějakého chovu, i když teď se ta legislativa mění a už to možné de facto není.

 

Zajímavě je to v Británii. Tak přibližně to tam funguje tak, že vy když byste chtěl být soukromý chovatel kočkovitých šelem, tak se zaregistrujete v té britsko-irské asociaci. Zaplatíte hrozný prachy. Část prachů jde přímo na ochranu kočkovitých šelem v místě výskytu. Vy pak dostanete, pokud prokážete, že máte dobré chovatelské zařízení, tak dostanete nějakou vyžilou starou samici polochcíplou. O tu se musíte prokázat starat a ukázat, že máte o to zájem. Pak až časem se můžete v rámci té Unie žádat o nějaká mladší zvířata. Takto si to třeba představuju. Nemůžu všechno zakazovat, ale pokud si někdo pořídí geparda. Má ho v paneláku, tak je jasné, že to je nesmysl. To je šílený. Takové věci jsou v Čechách poměrně běžné. V paneláku žijí velké kočkovité šelmy. To fakt nejde. Nebo půlka takových zvěřinců má udělané pletivo z kari sítě. Ta je dělaná jako podpora betonu. To není vymyšlená věc pro zvířata. Když vidíte plot z kari sítě pro kočkovité šelmy, tak to je znak – nevím, jak to máte v Ostravě.

 

Nerýpej, ha ha. Žádné kari sítě nemáme. Já bych řekl k tomuto tématu. Ona se teď mění legislativa – zákon o týrání zvířat. Zakazuje se drezura divokých zvířat. Ovlivňuje cirkusy. Jsou tam minimální standardy na chov třeba kočkovitých šelem právě mimo zoologické zahrady, které mají licenci. Já bych tu striktně rozděloval – trošku to může vypadat zmateně, že jednou mluvíme o zoologických zahradách jako nejlepších ochranářských institucích. Pak Tomáš říká, že pašují se zvířata. Tam je velký rozdíl mezi velkými, které mají licence, asociace. Pak jsou tam mini-koutky. Pak někdo ani nemá licenci. Je to velký rozdíl. U nás menší než v cizině. Potom jsou ty soukromníci, kteří právě stále chovají velké kočkovité šelmy. Nechci to hodnotit. Někdo k tomu má velkou lásku. Je to furt legální. Můžeš si pořídit, když splníš standard, tak s velkým výběhem si můžeš pořídit lva. Je otázka, jestli je to dobře nebo špatně, ale je to otázka co se týká jedinců. Pak si můžeme položit otázku, jestli je ten lev v pořádku. Plní tam nějaký účel? Nebo je to jenom pro pobavení majitele? Jestli vytváří záložní populaci. Pro mě je tam důležité, když tyto chovy splňují standardy a potom mají účel ochrany přírody a vytváření záložních populací. Tvoje otázka, jestli si někdo může pořídit lva – ano, ale je to zbytečné.

 

Já si myslím, že to není v pořádku. Nemáš mít jako soukromník takto velkou kočkovitou šelmu. Mělo by to být regulované. Stejně tak jako zbrojní pas. Kolik těch šelem už uteklo z těch polochovů? Spousty! Desítky případů. Že ještě v Čechách nikoho nezakousl uteklý lev od Berouska z takových cirkusovitých zařízení, to je jenom klika. Možná kdyby se to stalo, tak se ta legislativa rychleji zpřísní.

 

Vy jste na začátku zmínili, že i ve Vietnamu se zvedá povědomí a ochrana přírody. Překvapilo mě, že jste říkali, že i v Čechách pašeráctví je. Já jsem si naivně myslel, že my jsme uvědomělí, kteří řeší ty zoologické zahrady a že tady nic takového není. Chtěl jsem se dostat k tomu, jak vy vnímáte ten vývoj i v těch zemích, kde to je problém, kde vy působíte. Jestli se tam něco mění, jestli je to o tom vzdělat ty lidi nebo jestli se to nedá, protože je to jiná kultura a ekonomická situace atd., nebo jestli to jde?

 

Ten Vietnam je krásným příkladem země, jak se posunula. Já tam byl v roce 2019. Byl jsem překvapen, jak to je daleko. Někdo si občas myslí, že to je nějaká země, kde jsou jenom rýžové pole a nic. Ale tak to není. Je to výrazně rozvinutější země, než by spoustu lidí čekalo. To je u spoustu jiných zemí, ale některé jsou pozadu. Nedá se to říct globálně. Každá si jde svojí cestou a rychlostí. Indonésie se taky posouvá. Jsou to země, které mají desetinásobně více obyvatel než my, bující ekonomiky. Co se týká vzdělávání, to je extrémně důležité. Nedá se říct, že se to nedá, ale nedá se to tou naší cestou, ale je třeba jít tou jejich, to znamená zapojit do vzdělávání jejich odborníky a lidi, aby tomu rozuměli. Asi se nedá tady vymyslet nějaký model vzdělávání kambodžské komunity, která tradičně loví zvířata, která jsou téměř vyhubená. Opravdu by se mělo jít a vymyslet to tam. Co se týká rozvoje ochrany druhu, tak je pravda, že ten rozvoj může být dvousečný. Někde to může ničit ekosystémy. Ekonomický rozvoj výrazně převyšuje zájem přírody. Na druhou stranu ten rozvoj země je důležitý v tom, že ti lidé potřebují se dostat na nějaký level, aby si té přírody vážili. Dokud ty země budou pozadu oproti jiným, i třeba regionálně, tak samozřejmě budou se snažit vyskočit i třeba na úkor ochrany přírody. Nevím, jestli souzníš s touto myšlenkou i ty, ale já to pořád říkám, že my i když za ten náš život neuvidíme velký výsledek v ochraně přírody, tak minimálně jsme se snažili někde získat čas alespoň části populacím, druhům, ať ti lidé v okolí mají svůj prostor na to zbohatnout. My tam zachováme nějaký druh zvířat. Oni až zbohatnou, tak teprve si začnou vážit, co mají za barákem a začnou to sami chránit. Vidím tam rovnítko a jak je to propojené. Je třeba na to myslet a odsoudit ty lidi hnedka. Nedá se zvednout zadek z bohaté Evropy a začít soudit někoho, kdo má pár dolarů na den a sotva si vydělá na jídlo a říct mu, že je špatný, protože zabíjí ohrožený druh. To takto nejde. I ti lidé jsou ti, kteří tam žijí. Když na to budeme myslet a počítat s tím, tak snad ti lidé si to nakonec ochrání, protože my jim to tam neochráníme.

 

Možná dva zajímavé příklady k tomu. Jedno je začínající projekt našeho kolegy ze Zoo Ústí nad Labem doktora Standy Lhoty – Education for Conservation, který je zajímavý v tom, že my jsme se všichni zúčastnili různých vzdělávacích projektů. Když dostaneš grant na ochranu nějakého druhu, tak ti ho skoro nedají, když tam nemáš komponentu vzdělávání. Zakládáme anglické školky, učí tam moji studenti z Palackého univerzity. Funguje to, ale strašně často je to, že ty někoho seženeš, vyškolíš. Ten pak jde a někde učí. Kdežto tento projekt Education for Conservation funguje tak, že ty dáš práci a metodiku místním lidem, kteří mají zájem. Ti podle skvěle zpracovaných listů dál učí. Potřebuješ na to asi 220 Kč. Dáš to tu lokálnímu týpkovi. Je to tak dobře zpracovaný, že to každý, kdo není úplný jantar, zvládne odučit. Je to něco jako skaut – 20členná komunita dětí, která jde s tím učitelem až do vysoké školy. Oni projdou celým kroužkem anglickovzdělávacím environmentálním. Toto má potenciál se rozjet, protože tam chybí, že tam přijede bílý a něco vypráví. Když na to bude dost peněz a energie, tak tento projekt má šanci opravdu změnit miliony mladých Indonésanů dnes a přivést je na lásku k přírodě. To si myslím, že je to, jak bychom se měli v rámci těch zemí, kde působíme, chovat. Na druhou stranu druhý příklad je, což my zažíváme s Františkem poměrně často, že nás v těch zemích nechtějí vůbec pouštět do toho dělat ty věci. My to všechno děláme skrz naše týmy. Do spoustu aktivit vy jako cizinec, i když tam máte jakékoliv povolení, prostě nemůžete. Často mi přijde, že to je ta špatná cesta, kudy se ty země vydaly, že si exkluzivně říkají, že o toto se můžeme starat jenom my. Různé poradní orgány na ochranu nosorožců sumaterských skoro nemají už žádné mezinárodní odborníky, protože ta země má pocit, že těch vědců a lidí, kteří tomu rozumějí, je tam dost. Na jednu stranu jakoby OK, pojďme to přijmout, ať to ti lidé dělají sami. Na druhou stranu mě často nebaví, že v té zemi se člověk jakoby musí schovávat. To není jenom Indonésie. To je i v jihovýchodní Asii velmi specifické. Není to tolik na Filipínách, ne tolik ve Vietnamu, ale Indonésie, Malajsie, Barma, tam to tak funguje. Já nevím, jak se k tomu postavit. Vy za svoji životní kariéru něco dosáhnete a logicky chcete být ten člověk, co to tam vykonává a nemůžete. Je to takové náročné. Myslím si, že tohle je špatná cesta, kudy se ta země vyvíjí, že nebere ty cizince. To není jenom o Evropanech, ale to je o Číňanech, Malajcích, že si to chtějí dělat sami. Vyvíjí se cestou bez širšího záběru.

 

To druhé může souviset s tím prvním, protože my právě následujeme ten program Education for Conservation. Náš vlajkový program na Sumatře se jmenuje Kukang Rescue Program zaměřený na ochranu outloňů. Máme tam právě Kukang school, kterou navštěvují děcka už od – my jsme to přebírali po Tomášovi, kdo tam udělal první kroužek. My z toho udělali školu. Nejdřív jsme učili ty děti na základní škole. Teď jsme začali přibírat starší a mladší děti, takže středoškoláky i ty na školce. Ty první, které jsme učili, jsou teď středoškoláci a začínají být vysokoškoláci. My si tím vytváříme armádu ochranářů, kteří jednou si snad vzpomenou na to, jak se dostali prvně k ochraně přírody, že to bylo fajn a zadarmo. Někdo se jim tam snažil něco říct a vzbudit ten plamínek lásky ke zvířatům atd. Už teď se k nám ty děti nebo studenti začínají vracet. Jsou z nich skvělí lidé. Snad jednou převezmou roli na ministerstvech, mezi politiky, vědci atd. Ty kroky jsou všechny propojené. Je to dlouhodobá věc. Je třeba dělat vzdělávání, chránit druhy i třeba lobbovat, dělat diplomacii, chytat pašeráky. Akorát je třeba si přiznat, že za náš život nás nikdo za to neocení, protože jsme moc krátce tady. Ta planeta se bude točit ještě nějaký ten milion let snad. My tam jsme hrozně krátce. Bohužel tak to je. Je to všechno důležité.

 

Ten důvod, proč jsme se tady potkali, ale jsem rád, že jsme odbočili někam jinam, bylo dopadení toho pašeráka. Dostáváme se k tomu, jak jsi říkal, že vás tam ty věci nedovolí dělat. U tohoto to musí být ještě těžší, že? Někde dopadat zločince, tak na to si dovedu představit, že i v jiných zemích by ti místní samosprávy musely být háklivé, že ne, že my si chytáme vlastní zločince.

 

My to říkáme, že jsme toho zločince chytli, ale my jsme se ho ani nedotkli. My jsme s ním ani nebyli v jedné místnosti kromě té tiskové konference, kde potom seděl František a odměňoval pocity a vojáky diplomem za přínos k ochraně biodiverzity. Musíme si tam vždycky najít cestu, ale jsme ti, kteří to vymyslí, kteří se dohodnou se složkami, že to dává společný smysl. Potom v pravou chvíli jim řekneme, kde máte být a co se tam bude dít. Veškerou tu komunikaci s pašeráckou skupinou jsme dělali čtyři měsíce sami. Žádné ozbrojené složky o tom ty čtyři měsíce nevěděly. Ani dodnes nevědí, jak složité to je. Není to ani potřeba. To je jejich práce. My jsme ti vyšetřovatelé. My jsme ta hybná síla za tím, ať už že se to musí celé zaplatit, tak i s tím, že se to musí fyzicky udělat.

 

Na to je možná přirovnání DEA, které chytá narkobarony v Jižní Americe, kdy ti cizinci tam přinesou technologii, spolupracují, vyšetřují to. Pak to tam tomu výkonnému dají, ho chytli. Asi Pabla Escobara by taky nechytly kolumbijské protidrogové orgány bez DEA. Je to možná podobné. Toho našeho Greeda by asi byl na svobodě, kdybychom do toho neskočili. Ale my bychom ho nikdy sami nechytli.

 

Je to fér trade-off. My máme se všemi složkami dobré vztahy. Máme rozsáhlé kontakty nejenom v Indonésii. Spolupracujeme se spoustou mezinárodních týmů. Teď začínáme spolupracovat s týmy ve Vietnamu, na Filipínách. Vždycky je potřeba před každou věcí a akcí si říct, co z toho máme my a co z toho mají oni. Nedává smysl někoho nutit k aktivitě. OK, chce za to prachy, fajn, tady jsou. OK, chceš slávu? Fajn. Tady je tiskovka. OK, chceš tohle? Zařídíme to. My za to chceme tohle. Ty věci takhle fungují a je to podle mě v pořádku. Je to stejné jako když si zaplatíte zábor v ulici. Přijedou tam policisté, udělají zábor a uděláte si tam jarmark secondhandového oblečení. Hipsteři tam budou tancovat bez kalhot, tak stejně musíte zaplatit někomu, aby vám fyzicky ten zábor udělal. Stejně tak vy můžete jistým způsobem zaplatit jakýkoliv jiný čin toho státního aparátu.

 

Je to trošku jiný systém, než máme tady v Čechách. Pro člověka, který nikdy nebyl konfrontován tou reálií v Indonésii, tak si to těžko dokáže představit. Dá se tam s úřady spolupracovat na základě trošku jiných pravidel, než máme my tady.

 

Já bych to třeba možná přirovnal k tomu, když jakoby chcete přijet z letiště. Přijede vám bohatý investor. Vy mu chcete ukázat, že v té zemi něco znamenáte, tak zavoláte na policii a objednáte si houkačky z letiště do hotelu. To je normálně jako služba. To není nic tajného. Prostě si objednáte policejní odvoz z místa A do místa B. 

 

V Indonésii nebo i tady?

 

Nevím, jestli i tady. Ještě jsem tady nikdy s houkačkama nejel, ale věřím, že se to dá taky zařídit.

 

Proveďte mě tím. Jaký je úvod? Jak zjistíte, že je tam pašerácká skupina? Ono je asi dost těžké zjistit, že teď těch luskounů ubývá více než ubývalo? Jaký byl k tomuto první impuls?

 

Tomáš nejdřív točil s týmem dokumentaristů na západní Sumatře o luskounech a jejich ochraně. Zjistilo se, že tam působí síť pašeráků, která chytá luskouny z Mentavajských ostrovů a vozí je do Padangu. Tím pádem my jsme zjistili, že Padang je místem, kde končí většina upytlačených luskounů z Mentavajů a možná i ze západní Sumatry a nejen od ní. Chtěli jsme zjistit, jak to je. Pak je pár kroků, které nemůžeme na veřejnosti prozrazovat, protože bychom prozradili cestu, jak se nějaké věci dělají, co nemůžeme říct, ale bylo důležité spolupracovat s nějakými vyjednavači, vyšetřovateli a cestou dojít k tomu a zjistit, kde se to děje, kdo to dělá.

 

Takže se dostat do jejich skupin, k nějaké jejich komunikaci.

 

Přesně tak. Taky je to trošku jiné, když se chytal Pablo Escobar. V té době neexistoval internet. V současné době se většina toho odehrává na internetu. Jsou tam nějaké do určité míry i hackeři, kteří dokážou nabourat určité systémy, ale většina toho se odehrává komunikací a tím, jak ten internet je anonymní a lehce přístupný, tak se potom dá nabourat i třeba do whatsappových skupin, kde se ta zvířata prodávají. Pak facebookové skupiny, které jsou skoro otevřené veřejnosti. Když máte šikovné vyjednavače a vyšetřovatele, tak se tím postupně prokoušete, identifikujete ten cíl. Pak je to o nějakém dlouhodobém vyjednávání s tím cílem. Tak to bylo v našem případě. My jsme byli 3 4 měsíce v každodenním kontaktu s člověkem, kterého jsme chtěli zavřít do vězení. Ten náš vyjednavač se mu dostal tak blízko, že by ho asi ten pašerák za přítele.

 

Dokonce doplním, že žena toho pašeráka otěhotněla v průběhu toho vyšetřování. První člověk, kterému on to řekl, když přinesla ten těhotenský test, byl náš vyjednavač. To je social engineering. Jsou to lidé z jiných kontinentů, ale může to být i místní člověk. To jsou fakt profíci, kteří jako když vám v Jižní Americe unese kartel děti, tak seženete takovéto lidi, kteří pak vyjednávají s drogovým kartelem nějaký trade nebo se snaží nějak zjistit, kde jsou. Takovíhle šílenci, pološílenci s námi spolupracovali. Já nevím, jestli by se nám to bez nich podařilo. Vlastně nevím, jak fungují české policejní vyjednavači. Spíš to člověk zná z filmů, že si člověk představuje kočku, čtyřicítku, která se napůl zamilovává do těch kriminálníků, tak to fakt není. Jsou to týpci, doktorandi. Vlastně ani nevíme, jak někteří ti lidé vypadají, ale představuji si je, že bydlí u mámy ve sklepě. Ta máma: „Jiříku, už je hotová snídaně.“ „Ne. Ještě řeším jeden crime.“ Fakt jsem získal pocit, že to jsou bizarní lidí, kteří umí sociálně něco, co neumí nikdo, kteří školí FBI na dálku, ani je jinde nevidí. Je to svět, do kterého jsme nakoukli, který je fakt hustý. Je to cool pár těch lidí znát.

 

Spoustu se toho teď odehrává online. Možná by Jiřík nebyl úplně správný vyjednavač v 80. letech, kdy by musel někam jít a začít se nabourat do obchodu s lidmi.

 

Ty techniky se prostě mění. Jak jste do toho nakoukli poprvé? Je třeba šmejdit po darknetu? Mě fascinují tyto světy, které spoustu lidí ví, že někde existují, ale kde ten vstup?

 

Jakmile jednou čuchneš k tomu peklu, tak se ti ukazují ty dveře skoro všude. Je to překvapivě jak s tím darknetem. Ve výsledku to není jedna cesta, jak se dostat k nějakým obchodům s nelegálními věcmi. Tohle není zase taková divočina, jak to vypadá. Spíš ve chvíli, kdy nemáte potřebu, tak se vám to peklo neukáže. Když hledáte někoho takového. Tu a tam se s někým pobavíte, tak narazíte na nějaká fóra, kde se otevřeně zeptáte. Pak vás začnou kontaktovat nějací lidé a začne to fungovat samo. Proto furt teď do každého podcastu říkáme, že potřebujeme v důchodu policejního vyjednavače, co je dobrý a nechce moc prachů.

 

A chce chránit zvířata, speciálně ohrožené druhy zvířat a chytat pašeráky. Doufám, bývalí policejní vyšetřovateli, že nás sleduješ a že budeš si s námi chtít chytit nějakého velkého šupáka, co ničí přírodu.

 

Mně by taky zajímalo, kolik bývalých policejních vyjednavačů poslouchá tento podcast. Ale vzhledem k tomu, že jsme Proti Proudu, tak si myslím, že spousta.

 

Oni to většinou veřejně neříkají a nepřiznají.

 

My ti pak řekneme, kdo se ozval.

 

Myslím, že si to dokážu trošičku představit. Jak vypadá vaše dennodenní práce? Je to komunikace se všemi lidmi? Je to takový projekt manažer?

 

Jsme oba dva 5 6 hodin denně na Whatsappu.

 

Jo, je to hodně počítačová práce. Já jsem výrazně méně terénní zoolog než ten manažer. My máme na starosti tým lidí, 20 Indonésanů, kteří potřebují mít každý měsíc výplatu. Je třeba ty peníze sehnat. Je třeba chodit do práce, musí plnit úkoly. Řeší se papírování. Už jsem zažil den, kdy jsme měli jednání na velvyslanectví. Jednali jsme tam s velvyslancem. Byli jsme v oblecích. Pak jsme se převlékli. Jeli jsme méně schůzku, kde jsme byli v kraťasech. Řešili jsme tam, že nějaký zaměstnanec nepřišel do práce. pak jsem přelétl k nám. Tam mi můj stavitel řekl, že je ucpaný záchod a neví, jak to vyřešit. Tak jsme řešili, jak prošťouchnout ucpanou kadibudku. Pak jsem večer musel rychle napsat report, co se stalo, protože potřebuji, aby lidé, kteří nás podporují, byli spokojení a věřili naší práci. Do toho najednou nám přinesli orla, který potřeboval, aby byl ošetřený je to pestré. Potom souhlasím, že minimálně za nás dva je to počítačová administrativní práce. já jsem se takto vrátil k tomu IT.

 

Proto si vážím těch dnů, kterých jsem dřív měl víc, kdy jsme v džungli, v terénu. Proto hrozně rád spolupracuju se studenty, kteří si dělají svoje vědecké diplomky. To bádání – potřebují nasbírat data. Jde se do nějakého místa, kde jsme nebyli. S dalekohledem se kouká na ptáky a mikrofony se nahrávají jejich zvuky. Těch dní už není zdaleka 100, ani 50, ale těch 20 – 30 dnů, co v terénu je, si užijeme.

 

Máte nějaké zvíře, na které byste se vydrželi koukat fakt dlouho?

 

Já mám rád rybička.

 

Nebo pěkný holky.

 

1. Ha ha. Co ti ptáci? Je o ně zájem?

 

Já jsem nikdy nějaký velký vášnivý ornitolog nebyl. Já jsem se do toho dostal z toho důvodu, že toho na pěvcích nikdo moc nedělal. Já viděl, že je tam obrovská šance něco změnit. Tím, jak jsem strávil roky s pošuky – jestli jsi viděl třeba film Big Year – to je o týpcích, kteří si vezmou na rok prázdniny. Objíždějí celý život a zapisují si, kolik ptáků viděli. Je to obrovská soutěž. Když strávíš pár let s těmito lidmi, tak chtě nechtě tě to začne brát. Když jsme pak byli na posvatební cestě v Austrálii a viděl jsem nádherné kakadu všude, tak Austrálie a Papua mě mega nadchly. Ty různé ptáci, co jedou ty barevné kuličky, staví si na zemi ty věci, a rajky – pozorování rajek je fakt věc, kterou člověk vydrží hodiny.

 

Ale musí mít to štěstí, že je může pozorovat. Už jich moc není.

 

Odnesli jste si z vašich pobytů v zahraničí nějaké zvyky, které děláte i tady?

 

Já mám nějakého parazita teď. To nevím, jestli je úplně zvyková záležitost.

 

Tomáš třeba zapomněl nosit boty. Chodí v žabkách i na schůzky nebo do živého vysílání do televize. Já jsem si přinesl.

 

Pojď si takhle podat ruku. Člověk si podá ruku a takhle si sáhne na srdce. To je indonéská věc. Já to nějak dělám. Ti lidé na to divně koukají, tak jsem zvědavý, jestli to někde rozneseme.

 

Ještě jsme si přinesli úsměv. Myslím si, že jsem se naučil se umět usmát na lidi. Tady v Čechách se na sebe zbytečně moc mračíme. Můžeš se usmát a nemusí to být jenom hezká holka, ale i ošklivý kluk. Když se usměješ na někoho, obzvlášť když s ním potřebuješ jednat, tak to změní atmosféru té místnosti. Výrazně lépe se potom žije. Toto ti Asiati dělají nebo alespoň v Indonésii je víc úsměvů. To si myslím, že je ta lepší věc, než nenosit boty.

 

Super, kluci díky moc, že jste nasdíleli. Já si myslím, že jsme dali spoustu rad nebo tipů, pokud tohle téma někoho zajímá jako ochrana přírody a ohrožených druhů; jak to funguje, jak se člověk může zapojit. Těch věcí jsme řekli dost. Nemusí možná jako vy jet rovnou zatýkat pašeráky, ale třeba si to zkusit s těmi platy, jak říkal Tomáš. Díky moc, že jste dorazili.

 

Díky za pozvání. Bylo to fajn.

 

My taky děkujeme a na závěr možná zmíním, že kdyby chtěl někdo sledovat naše aktivity, tak jsme si založili takový bláznivý Instagram jdetozachranit, kde sdílíme ty naše akce, i to chytání pašeráků.

 

Teď tam budeme dávat tu one month challenge s těmi pytlíky.

 

Já to hodím všechno na web a všechny odkazy na ty věci, o kterých jsme říkali, tak hodím na web. Tam to lidé najdou. Díky.

 

Tohle byl další díl Proti Proudu. Díky moc, že jste doposlouchali až sem. Poprosím vás, pokud vám tohle povídání přišlo zajímavé, nasdílejte ho, pošlete ho svým známým, dejte o něm vědět lidem, kteří vás sledují nebo se kterými jste v kontaktu. Myslím, že svět bude lepším místem, pokud více lidí bude vědět o ochraně přírody a trošku znát ta témata, která jsme tady probírali. Díky moc. Já jsem Dan Tržil a uslyšíme se zase u dalšího dílu. Ahoj.