Hana Vacková: Co se děje v českých ložnicích?

Přepis epizody

Hana Vacková: Je hrozná škoda, že se za sex má jednak teda tu penetraci, ale taky to, že sexualitu vnímáme jenom jako párovou záležitost. Sexologie neuznává normalitu. Třeba anální sex není normální, to bych nikdy nedělala, to je hnus, to se nesmí, že jo. A podobný věci jako BDSM. Spoustu lidí jako má o tom představy, že to je jako násilí, což jako absolutně není.

Hana Vacková: Téma penisu je jako hrozně zajímavý, no. Penisucentrizmus takovej jako. Sexualita vůbec, jako nehledě na to, co prožíváme v životě, žije ve vlnách.

Dan: Pozvání do Proti proudu přijala tentokrát Hana Vacková. Hana je nezávislá novinářka, která se dlouhodobě věnuje tématu sexu, sexuality, intimity. Tak v tomhle rozhovoru se dozvíte hromadu o tom, o vztazích, o radosti i studu, možná ze sexu.

Dan: Hana posledních více než šest let vlastně získává zpovědi lidí tady z toho světa a vydala z toho knížku Česká touha, kde jsou skvělý příběhy právě o vztazích, o touze, o nevěře, o studu, o vzrušení samozřejmě. A to všechno si myslím, že je i v tomhle našem rozhovoru. Snažil jsem se vám předat to nejlepší z tý její knížky i nabídnout trošičku jinej pohled, si myslím, na tudle docela zajímavou a myslím si, že pro spoustu z nás důležitou oblast života, vztahů a vůbec tý naší lidský existence.

Dan: Takže já tohle nebudu dlouze protahovat, protože necháme rovnou mluvit svýho hosta. Jdeme na tenhle díl, kterej je rozhodně proti proudu s Hanou Vackovou.

Dan: Tak Hanko, vítej v První proudu. Ahoj.

Hana Vacková: Ahoj.

Dan: Já jsem si s tebou chtěl popovídat o tom tvým tématu sexuality, i když nevím vlastně to, jestli je to tvé téma, nebo kdy se to tvým tématem stalo.

Hana Vacková: Asi to vždycky bylo mým tématem, teda vždycky tak od dvanácti, třinácti let.

Dan: Mhm, mhm.

Hana Vacková: Děsivý, jak brzo, co? Ale je to tak.

Dan: Ok, a kdy přišla ta křižovatka, že ses rozhodla o tom psát knížku? Nebo úplně možná změnit trošku kariérní svět, že

Hana Vacková: jo? Hm, hm, určitě no. Šest let zpátky vznikl ten nápad napsat knihu a postupně se to rozrostlo a bylo to vlastně tak jako uspokojující pro všechny strany, který v tom byly zapojený, že jsem, eh, vlastně změnila i kariéru, no.

Hana Vacková: Tři, tři roky zpátky jsem si založila web sexinteligence.cz. Říkalo teda hledání sexuálního grálu, což někomu přišlo esoterický.

Dan: Mhm.

Hana Vacková: A já jsem jako dost jako proti esoterice nebo jako nezahrnuju to do toho svýho psaní. No a poslední dva roky vlastně nedělám nic jinýho.

Dan: Než sbíráš různý

Hana Vacková: příběhy

Dan: a zasazuješ je do nějaký mapy.

Hana Vacková: Jo, to byla jedna část. Bylo to psaní knížky, která po šesti letech konečně vyšla. Ale teď mám ještě souběžně web a uvidím, co bude dál, no. Určitě jsou další projekty, na který se chystám.

Dan: Hezky. No, já jsem samozřejmě přemýšlel, jak do toho tématu vůbec, víš, jako začít a vlastně mě napadlo, možná si trošku jako ujasni ty pojmy, protože když řekneš sexualita, tak možná spoustu lidí vlastně ani víš jako, pro každýho si pod tím představí něco jinýho.

Dan: Co to možná je? A pak já asi navážu.

Hana Vacková: Tak sexualita je jako jakýkoliv vlastně, no já to vlastně úplně přesně nevím jo, Peřle, jako úplně definici. Musela bych si to připomenout, ale vlastně co strašně ráda jako říkám, že my si pod sexem představíme jenom penetraci, jenom jako penetraci penis vagína, což je jako strašně heteronormativní, to znamená jenom muž a žena a že to je vlastně strašně moc zúžený to, co si pod tím vlastně můžeme představit nebo to, co se pod tím vlastně může skrývat a to, co nás může uspokojovat.

Hana Vacková: Je to vlastně jakákoliv činnost, která spěje k sexuálnímu uspokojení. To je asi sexualita.

Dan: No víš, já vím, že ty prostě nebo základem trošku tý tvý práce je vlastně jako že to má každej jinak, mě se zdají normální, možná se dostaneme k nějakýmu jako mainstreamu normálnosti a tak dále. Ale na co jsi přišla třeba v rámci tý role v životě?

Dan: Víš, protože já jako často přemýšlím i tak jako dneska o tom přemýšlím, že jo, že, že máš jako tu nějakou tu partnerskou roli a to je samozřejmě něco, co jako velmi ovlivňuje tvůj vztah a i tvoje pracovní role a tak dále. A i v rámci tý jako partnerský role tam máš jako spoustu, že jo, ty praktický roviny a rodičovství a tak dále.

Dan: A pak tam máš jako tu nějakou víc jako možná intimitu a sexualitu. Vlastně přemýšlím, jak, jak moc je to z tvýho pohledu důležitý třeba pro nějaký funkční partnerství a jakou to tam má vůbec roli?

Hana Vacková: To je strašně moc otázek najednou.

Dan: Viď? Já často vytvím hrozně.

Hana Vacková: Ale ono je to jako velký téma, takže já se vůbec nedivím.

Hana Vacková: Je hrozná škoda, že se za sex má jednak teda tu penetraci, ale taky to, že sexualitu vnímáme jenom jako párovou záležitost nebo jako záležitost, kterou jako sdílíš s někým. Ale přitom jako týdle sexualitě se můžeme věnovat až od patnácti let, ale do tý doby jako žije taky. Ona žije už když jsme v bříšku, už když jsme miminka ještě nenarozený, už tam vlastně jsou, jsou zdokumentovány nějaké jako hlazení a tak.

Hana Vacková: Takže vlastně zmínil jsi ještě intimitu, blízkost jako intimita se dost často zaměňuje za slovo sex, což jako mně to vlastně je hodně proti srsti, protože intimitu můžeš mít se svojí babičkou, se kterou by tě ani nenapadlo, že můžeš mít něco jako sexuální, jako sex, jo. Takže intimita je vlastně jako blízkost mezi lidma a ta blízkost by vlastně měla začít jako hlavně u nás, jo.

Hana Vacková: Takže sexualita vlastně není párová věc a, a vlastně žije v nás od doby, kdy, kdy vlastně vznikneme. Takže a je to jednak jako úplně to základní, je to základní lidská potřeba. Je to jako na tom úplně jako nejspodnějším patře potřeb.

Dan: No víš, jako někdo by možná argumentoval, že přesně, že to vlastně máme velmi jinak, že ty zvířata a já nevím, jestli nějaký výzkum ví, že to je vlastně spojený s tím rozmnožováním a teď jako my jsme tady vzali něco a jak ty říkáš, začíná to vlastně od narození a je to, já nevím, je to touha po Nějakých jako teda chemickejch reakcích a hormonech v mozku nebo

Hana Vacková: No tak určitě je tam ta pudová složka, která nás nutí do toho rozmnožovat se.

Hana Vacková: To, to jako je spoustu takových pohledů jako evoluční psychologie, která se na to dívá, proč to vlastně máme, jak nás tohleto ovlivňuje. Ale taky je to součást i našeho jakoby i uspořádání jako rodiny, že jo. Takže ono je to jako nesmírně široký a je tam jako ta složka jako biologická a taky ta psychologická.

Hana Vacková: Takže vlastně to se strašně jako, eh, mění na základě toho, kdo jsme, v jaký společnosti žijeme, jak jsme vychovaný, takže jak to kdo máme postavený. Jako sexualita, to, jak ji prožíváme každej z nás, je nesmírně individuální. Je to úplně jako odlišný. Proto vlastně se strašně bráním tomu termínu normální. Co je v sexu normální?

Hana Vacková: To je jako velký téma. Ale do tý doby, než jsem začala vlastně o sexualitě psát, tak jsem si tuhle otázku vlastně nikdy nekladla, jo. Takže jsem si, takže jsem nevěděla, kde jsou ty hranice toho, co je OK a co už OK není.

Dan: Co je normální- Co je normální. Teda je takový velký téma asi v tom. A já vlastně nevím, jestli si to někdo pokládá jinej než ty jako teda autor, kterej se snaží tu oblast nějak zmapovat, víš?

Dan: Protože já vlastně nevím, jestli, jestli lidi nebo jestli ty jsi zažila, že spoustu lidí má problém s tím, jak to oni maj a s tím, že by byli vodlišný od toho normálu.

Hana Vacková: Jo jo jo. Jako slyšíš hodně moc hlavně v internetových diskuzích, kde z toho slyšíš mnohem víc než na veřejnosti a hlavně v intimních rozhovorech, eh, že něco není normální, jo.

Hana Vacková: Třeba anální sex není normální. To bych nikdy nedělala. To je hnus, to se nesmí, že jo. A podobný věci jako BDSM, taky jako spoustu lidí jako má o tom představy, že to je jako násilí, což jako absolutně není. Eh, je, je třeba si tu normalitu jako vymezit, jo. A mě to vlastně nenapadlo do tý doby, než jsem psala knížku.

Hana Vacková: Ale je to vlastně takový to otázky, který si nikdy nepoložíš. A kolem sexuality jich máme strašně moc, protože to jako žijeme víceméně někdo úspěšně, někdo neúspěšně, někdo spokojeně, někdo ne. Ale nekladem si vlastně to, kde je ta hranice, jo. Tak, tak já to asi vymezím, viď?

Dan: No nebo víš, jako měl by ses o tom teda, měli by se o tom lidi víc bavit?

Hana Vacková: Ježiš no jasně. Jo, jo, jo, jo. Jo, ale jako ona ta komunikace, to mluvení není to jediný. Jako velká složka je neverbální komunikace, takže když se týká, jako co se týče třeba partnerů, tak tam jako ta komunikace nemusí být taková, že si řekneme úplně všechno a pak to začneme dělat, jo. Ale někdy to může být i na škodu, ale jako komunikace rozhodně, rozhodně.

Dan: Hm, hm, hm. Takže jako vlastně přemýšlím, jestli to dokážeš povymezit, že jsi trošku řekla, že nic normálního není.

Hana Vacková: Jo, jo, jo, nic normálního není, no. Sexologie neuznává normalitu, ta uznává jenom ty man-mantinely, který vymezují bezpečnost a jakoby i legálnost aktivit. To vymezuje zákon vlastně.

Dan: Jo, takže nějakej jako souhlas, věkový

Hana Vacková: hranice.

Hana Vacková: Jo, jo, jo. To je jako, eh, OK, takže ne normální. Já bych to úplně škrtla, protože to nás jako, vlastně jako dává nám to mantinely, který tam vlastně neexistujou. Takže OK je to, co máme, když souhlasí všichni, kdo jsou do toho zúčastněný a ti lidi musí být schopní dát souhlas, jo. Do patnácti let nesm– nemůžeš dát souhlas, to prostě neexistuje.

Hana Vacková: A, eh, když je někdo opilej, tak to je to samý, jo. Když je někdo prostě upoutanej na lůžko a nemůže se hýbat, tak taky jako ta, ta možnost jako dát souhlas je hodně limitovaná. Takže tohle je vlastně jedinej mantinel. A pak najdeme ještě mantinely, který jsou jako vyloženě medicínský, jo. Takže diagnózy můžou být určitými jako hranicemi.

Dan: Hm, hm. Jak přistupovat k tomu hledání si svý vlastní sexuality? Jak se to trošku najít? Protože sice jsi řekla, že normálnost není, ale tak přece jenom možná jako máme v hlavě nějakej ten normál z toho, co Z těch jako pár útržků, který vidíme, nevím, možná někdo ve pornu, mě to teďko vlastně napadlo a možná jo, možná nějaký jako představy nebo jako vlastně máme možná nějakou představu, jak by to mělo bejt.

Hana Vacková: Mhm. Jo, to máme, no, to bysme mohli jako rozvolnit, to by bylo skvělý. Ale ono je to těžký, jo, kam chapa, kam sahá až to chapadlo toho, co jsme kde nabrali, jo, co nám kdo říkal, co nám říkali, jak nás jako nastavili třeba rodiče nebo příbuzný, co si rodiče povídali třeba jako s našima příbuznýma, jo, to jsem jako to všechny, jako myslím si, že jako drtivá většina žen i mužů, ale ženy jsou na to samozřejmě citlivější, slyšely takový to: „No tak sex je jenom pro chlapy, tak to nějak vydržíš,“ jo.

Hana Vacková: To jsou jako nejčastější formativní věty, který vlastně jako hodně často ženy programujou tak, že vlastně sex je něco, co se jim nebude líbit, co není jako spojeno s rozkoší. Jo, tak to, tohle jsou jako ty klíčový věty, který nám můžou jako velmi pošramotit vlastně to, jak budeme hledat tu svoji cestu. Ale ty ses zeptal na to, jak máme vlastně začít hledat to, co…

Hana Vacková: Já, já bych nešla vůbec po tom, co je normální, jo, protože když máš tam někde nějakou představu o tom, jak by to mělo být, tak se vlastně jako definuješ na základě jí, jo. Ale jako když ji vypustíš, tak máš jako úplně pole jaký, pole možností. Vlastně a ideální jako nějaká sebeslast, jo. Takže začít jako masturbací, to je ideální jako.

Hana Vacková: Jako jsou na to průzkumy jich hodně, který říkají třeba minimálně o ženský sexualitě, když ženy nemasturbují, potom mají horší vlastně schopnost dosahova-dosahovat orgasmu. Ale je to o tom, že neznají svoje tělo, jo, nebo že se ho bojí. Ženy se dost často bojí i podívat na svoje vlastní genitálie.

Dan: To je zajímavý.

Hana Vacková: No, ale ideálně je začít vlastně jako sám u sebe. Takže jak tou masturbací, tak i vlastně nějakým vnitřním dialogem, jo. Takže ta komunikace už zmíněná tady je, je hrozně klíčová, když začne tím, že si sami povídáme sami se sebou, jo, a říkáme si, co bysme chtěli. Takže ta základní upřímnost sám k sobě a ta odvaha jako být sama sebou je vlastně hrozně důležitá nebo je to jako dobrý vodítko, jak, jak tím sexuálním životem vlastně jít a dobírat se vlastně nějaký spokojenosti.

Dan: Ono asi to vodítko jako nějakým způsobem naslouchat sám sobě a nějakým svým instinktům je asi vždycky, ne? Jako vlastně protože, že jo, asi to znáš, v životě se jako setkáváš s těma různejma přesně směrama nebo možná se ti dostane, že se, že něco vidíš, o něčem slyšíš a teď vlastně jestli tam máš jako ten svůj zájem.

Dan: Aha, to by mě bavilo prozkoumávat. Anebo vlastně rovnou řekneš, hele, tohle jako nezní jako něco, co mě láká, tak to je asi taky nějaký jako základní vodítko, že

Hana Vacková: jo. Určitě, určitě. Ale já mám strašně ráda tu větu, dokud to nezkusíš, tak nevíš, že to, jestli to chceš, jo. To neznamená, že musíme zkoušet všechno, jo.

Hana Vacková: Ono dneska v tom světě mediálním, kde máš jako první poslední kinky, se ti vlastně jako ukážou jako, jako v reelech prostě všude. Vidíš to jako všude. Tak to může vést k nějakýmu jakoby FOMU, jo, FOMU. To je takovej ten termín prostě, že máš pocit, že něco zmeškáš, když všechno nevyzkoušíš, jo. To si myslím, že hodně jako trpíme my, my co píšem vo, vo sexualitě, tak někdy jako vidím, že, že jako je ta tendence zkusit úplně všechno, abych s tím měl zkušenost, jo.

Hana Vacková: A no tak jako netlačit se samozřejmě do všeho, ale jako takový to lehký zkoušení, když mi tam trošku něco jako vibruje, tak to třeba si o tom něco přečíst a někdy i jenom jako zažití nějaký fantazie nebo přečtení si povídky na to téma může být něco, co mi jako otevře kousek. Hodně často terapeuti, kteří řeší sexualitu, doporučují nějaký umění, filmy, seriály na to téma.

Hana Vacková: Vlastně to je i možná, to je skvělej způsob, jak to třeba otevřít doma, jo. Když já vím, že třeba já chci BDSM a můj partner to nechce, tak se společně podíváme na nějakej seriál nebo film, přečtem si něco, nechám doma knížku položenou, jo. A to může být vlastně něco, co zažehne komunikaci o něčem, co může být vlastně třeba velmi citlivý.

Hana Vacková: Jo, takže jedna věc je jako otevřít to sám sobě a naciťovat si to. A druhá věc ještě, jak to dělat s tím, s kým jako sdílim tu sexualitu.

Dan: Což si myslím, že je extrémně těžký. Ty jsi zmínila už víš tu nutnost tý komunikace, tak ono vlastně Chápu, že pro spoustu lidí je vlastně jako děsivý něco takhle jako nasdílet, protože že jo, riskuješ to odmítnutí, riskuješ, bojíš se, že ten člověk druhej jako změní svý mínění o tobě, protože jsi najednou jako projevila tudle skrytou, nevím, zákoutí své duše.

Hana Vacková: Jo jo jo, my jsme strašně zranitelní, jo, co se týče sexuality, protože jako ty se bez nějakýho uvolnění vlastně nedostaneš k tomu prožitku jako hlubokýmu prožitku svýho těla a k orgasmu se nedostaneš, jo. Ženy jako absolutně. Tam prostě když není to takový to rozplynutí, tak, tak ženy jako mají problém s tímhle.

Hana Vacková: Takže to je vlastně my se musíme tomu druhýmu otevřít, že jo. Teď se mu jako otevřeš v něčem, co, co on vlastně jako může vidět jako velmi jako ohrožující, jo. Když třeba někdo chce třeba mít sex ještě s někým jiným, jo. Téma etický nemonogamie, to je třeba jako, jako hodně velký a může to jako zdestruovat, pokud ty lidi třeba nemají jako znalost těchhletěch věcí, tak je to může jako vyděsit, jo.

Hana Vacková: Ale jako ne všechny tyhlecty stavy zděšení a, a hádky jako musí vyplynout v to, že se ty lidi rozejdou. Naopak to může prostě mít nějakou určitou jakoby, určitej vývoj může nastartovat třeba sexuální jiskru, která tam vyhasla, protože když jsme v dlouhodobých vztazích, tak jako ta touha kolísá a má jako výkyvy.

Hana Vacková: Takže to je tak velký téma.

Dan: No jasně, já mám pocit taky před jako deseti, možná patnácti lety jsem vnímal nebo jako možná jsem trošku víc poslouchal podcasty, přesně některý lidi nabrali takový to monogamie je vlastně lidský výmysl, není to přirozená věc a samozřejmě si nacházeli ty jako přírodní zákony, proč, proč monogamie je vlastně špatnej jako lidský koncept.

Dan: Setkáváš se i s tímhle? Jako že to vlastně lidi furt řešej přesně a že- To, co jsi možná popsala nějakou skomírající jiskru nebo to, že tam už jako vlastně chybí, tak, tak řeší, jak to zažehnout.

Hana Vacková: Určitě, určitě. Tohle může být jedna z cest, jak oživit sexuální život, ale rozhodně není jediná a rozhodně není pro všechny, jo.

Hana Vacková: Já jsem včera byla v nějaký diskuzi a tam právě přišla žena, která je v etický monogamii a říkala: „No jak ta monogamie, ta nemůže vůbec fungovat, jako já bych jako to chtěla, ale jako ono to nemůže fungovat.“ A vedle ní byla žena, která žije jako v monogamním vztahu. Tak to bylo jako zajímavý a říkala jsem si, v tu chvíli jsem jako nahlídla, jak to může být jako velmi citlivý a zraňující, jo.

Hana Vacková: Já si myslím, že je super, když se tady o těch věcích nebavíme na internetu, v diskuzích, kde si dovolíme mnohem víc, ale je to takhle naživo, protože pak tam může vzniknout takový to jo, ale mě se to dotýká, mě to prostě jako ohrožuje. A to je jako skvělý vlastně slyšet, že to, že já jako předkládám ten svůj styl, kterej mám, kterej mám osvědčenej jako jedinej možnej, vlastně je, je jako trošku nevhodný nebo jako pak to třeba dost často si ženy, který se svěří třeba kamarádkám nejbližším, celoživotním, že mají, že žijou v etický monogamii, tak jsou jako zavržený.

Hana Vacková: Jo, takže dost často lidi o tom nemluví, že mají tyhlencty modely, protože se jako oni se stanou najednou jako třeba nebezpečnýma, jo. Je ta žena nebezpečná pro mýho muže? My se probíráme, jsme nablízku, takže tam vznikají takovýhle fantazie, jo. Že je super, když se tohle prodiskutuje. Pro každýho je něco jinýho vhodný a ne pro každýho je to vhodný v každý fázi života.

Hana Vacková: Jo, když řekne kamarádka takhle kamarádce, že tohle má v momentě, kdy ta jedna má malý dítě, tak je to pro ní úplně naprosto nepředstavitelný, protože malý dítě znamená potřebuju toho muže, potřebuju všechny jeho končetiny, který jsou doma, jo. To je jako trošku děsivý, no. Tak, takže já hodně řeším vlastně kultivaci komunikace kolem sexuality i navenek, jo, na sítích i takhle mezi sebou a vlastně ideálně bavit se v nějaký jako skupince, když o tom něco víme, no.

Hana Vacková: Možná se takhle předvzdělat trošku a pak do toho jít, no.

Dan: Ty jsi zmínila ten jeden častej, myslím si, že úkaz malý děti doma, že jo. To je něco, co často tou sexualitou prostě zamává nebo nějakým způsobem ji asi naruší nebo pauzne nebo stopne nebo je to prostě jako velká věc, že jo, která… Plus tam jsou jako často nějaký, já nevím, fyzický zranění nebo emoční zranění nebo něco takovýho a vlastně to dost jako mění.

Dan: Je pak- Víš jako, já nevím, setkáváš se s lidma, co třeba funguje tady v rámci toho? Je to právě třeba najít si nějaký spolu nový směry, kam to jako rozvíjet?

Hana Vacková: To je, to je strašně široký a velmi individuální. Sexualita je individuální, že jo. Ale každá žena to prožívá jinak, jo. Některá to libido vůbec neztratí, jo, ale jako ukazuje se ve většině, že prostě třeba minimálně v tom třetím trimestru těhotenství klesá určitě touha na sex.

Hana Vacková: Potom samozřejmě nemůžeme mít penetrativní sex šest týdnů po porodu, že jo. A pak prostě ta touha se někdy jako rychle nevrací, protože ta žena je jako zaplavená hormonama. I já třeba osobně jsem to prožívala hodně tak, že jsem byla úplně jako blažená, jo, z toho, že mám jako tudle novou životní roli, dítě.

Hana Vacková: Úplně jsem byla zamilovaná najednou do úplně něčeho jinýho, než, než byl jako sex. Hodně se to změnilo, ale ono sexualita vůbec, jako nehledě na to, co prožíváme v životě, žije ve vlnách. Ona se nám prostě jako cyklí. Ty výkyvy jsou naprosto přirozený a je to věc, kterou my se prostě neučíme v rámci sexuální výchovy, jo.

Hana Vacková: Teď už naštěstí sexuální výchova objevila consent. To je super, jako jak dávat souhlas, co to vlastně je. Ale ještě jako myslím si, že tam hodně a už je tam teda určitě i jako aspekt slasti, že je hrozně důležitý, zvláště u žen, ale ještě tam jsem nezaslechla nikde, že by, že by tam bylo to, že nám to prostě přirozeně kolísá s tím jako u žen v rámci cyklu.

Dan: Jasně.

Hana Vacková: A vůbec v rámci života jako to, jak se mění vlastně cyklus jako začátek cyklu, menopauza a tak. Tak to se mění, ale mění se to vlastně i v reakci na to, jak se k nám třeba ti partneři chovají nebo jak spolu se máme dobře, jak spolu umíme komunikovat, jak jsme spolu dlouho. Takže ty výkyvy jsou naprosto přirozený a jsou individuální, jo.

Hana Vacková: Takže to neznamená, že když má někdo malý děti a teď zrovna malý děti, že úplně jako ztratí zájem, jo. To tak nemusí vůbec bejt. A myslím si, že by bylo super, když vstupujeme do toho těhotenství, mateřství, otcovství, tak by bylo super se vlastně na to trošku připravit, jo. Na to, že ty změny budou, že můžou být určitý a že se s tím dá krásně pracovat.

Hana Vacková: Ale ten konkrétní návod, to jako je hodně různý, jo. Jako jednak je to obrovský téma a myslím si, že každej má ten návod trošku sám v sobě, jo. To, co jsem chtěla touhletou knížkou jako hodně říct, je jednak to, že je ta sexualita velmi pestrá a že každej to máme úplně jinak a celý život se to vyvíjí, ale taky to, že je dobrý, když sami si propátráme to, jak to máme a hledáme si ty odpovědi.

Hana Vacková: My je máme fakt v sobě, jo. Takže, takže ten recept jako může bejt hodně v komunikaci mezi těma partnerama.

Dan: Jo, no helej, jako chápu, že odpovědi máme v sobě. Přece jenom setkala ses někdy s tím, jak jsi poslouchala ty desítky nebo stovky výpovědí. Víš, že se neubráníš tomu občas dělat takovou hranici, jako tady to máš v sobě a je to nějaký jako zdravá odlišnost a tady máš očividně nějaký jako zranění, který se projevuje v tom, jak to máš v tý sexualitě a možná, možná by nebyl špatnej jako nápad si řešit to zranění.

Hana Vacková: No tam záleží, jak to ten člověk prožívá,

Dan: jo.

Hana Vacková: Když, když ho to vlastně jakoby, když to má nějakej diskomfort, jo, ať už to může bejt třeba nedostatek sexu nebo nedostatek partnerů, jo, někdo potřebuje vlastně mám přirozenou tendenci jako vlastně měnit ty těla a ochutnávat všechno možný, tak záleží, jak se v tom cejtí a jak to je schopen komunikovat, jak to ten druhej jako přijímá.

Hana Vacková: Takže ta hranice, to-todle vlastně jako je otázka spíš konkrétní na sexuologa nebo případně jako psychologa, ale jako u nás je docela taková jako omezená ta péče, jako kvalitní péče. Někdo, kdo ti pomůže jako rozebrat tyhlety sexuální záležitosti. Já jsem nedávno narazila na to, že pároví terapeuti nemají v základním výcviku vlastně práci se sexualitou.

Hana Vacková: Oni se řeší, oni řeší jako jak spolu komunikovat a různý psychologický věci, ale ta sexuální stránka tam není. Takže teprve nám tady jako vlastně vznikají první psychosexuologové, což jsou ty lidi, který řeší jak tu psychickou, tak tu sexuologickou stránku. No.

Dan: Zajímavý. Já jsem narazil na to, před časem jsem se třeba s někým bavil o Shibari, o svazování a jeden z těch jako postřehů, hm, tý, tý, tý dívky bylo, že tam jako spoustu těch holek třeba má jako viditelný nějaký třeba jako sebepoškozovací sklony, jo, z minulosti, který jako se třeba naučily jako teďko ventilovat tímhle způsobem.

Dan: Což jako vlastně na jednu stranu víš co, já to vlastně nijak nesoudím. Jenom vlastně pak jako přemýšlíš o tom, jestli víš jako- Přesně jako jak různý traumata ovlivňujou tvoje sexuální preference a tady toto jak máš.

Hana Vacková: Mhm. Jo, to samozřejmě může být. Já jsem ti trošku utekla tady z tý otázky, ale ono je to jako zcela přirozený.

Hana Vacková: Ono na nás ovlivňuje spoustu věcí a ono ty traumata můžou ovlivnit jak sexualitu, tak i ostatní oblasti života, že jo.

Dan: Jasně.

Hana Vacková: A to, že si já jako takhle kompenzuju tuhlenctu věc, je jako úplně OK. Jenom bych dala pozor na to, že se vlastně u těchhletěch zvláště jako třeba BDSM záležitostí se hodně mluví o tom, že to dělaj jako zranění lidi, jo.

Hana Vacková: Ale jako vůbec jako to tak nemusí bejt, jo. A jako vlastně to trošku jako vrhá jako takovej ten stín stigmatizace na celou tuhletu oblast, která je jako vlastně úplně báječná tím, že vlastně jestli se někde jako skvěle pracuje s consentem a jsou tam nějaký jako základy consentu, tak je to právě tam, jo.

Hana Vacková: Takže tam jako vlastně a lidi, který do toho vstupujou dost často jako říkají, hele, já jsem se naučil stanovovat si ty, stanovovat si ty hranice třeba i jako v rámci jako v práci, jo, nebo jako s kamarádkama, jako i mimo tyhlety oblasti sexuální, jo. Takže, takže jako neztotožňovala bych to tady s tím, ale rozhodně jako traumata nám jako do tý sexuality jako pronikají, jo.

Hana Vacková: Tam je potom důležitý, jestli jako je to jako destruktivní pro nás nebo sebedestruktivní. A tam je to vlastně pořád, že se musíme učit nastavovat si ty hranice. Jako v rámci BDSM se můžeš jako dostat do situace, kdy narazíš na někoho, kdo to s tebou nemyslí úplně dobře nebo nedokáže poznat ty tvoje signály, nedokáže respektovat tu komunikaci.

Hana Vacková: Tak to je potom specifická oblast, jo. I já si nedokážu nastavit tu hranici, abych jo, to je takový jako a já tohle téma mám hrozně ráda v tý knížce co mám jako taky, protože je to, je to ta tenká hranice, která tě učí vlastně tomu, aby ty jsi si fakt jako stanovil, co seš ty. Když si stanovíš ty hranice, tak potom se ti jednoduše nebo jednodušeji vstupuje někam a jseš jako v bezpečí.

Hana Vacková: No a to platí jako pro všechny oblasti, že

Dan: jo. Ono je pravda, že tohle vlastně může být přesně zajímavý prostředek, jak si ty hranice vůbec jako pojmenovat, že jo. Protože ono možná pokud se nedostaneš do tý situace, tak ty vlastně jako často nevíš, že jsou ty tý hranice.

Hana Vacková: Přesně tak. Jo, je to skvělý trénink.

Hana Vacková: No to jo.

Dan: Ty jsi mluvila o tý stigmatizaci. Víš, jako na jednu stranu některý věci tak furt jako veřejně vnímám, jo. Kdybysme naťukli já nevím swingers kluby nebo swingers, tak nejspíš jako většina lidí, nevím, jestli zrovna ty, co to poslouchaj, možná ne, ale většina veřejnosti ti řekne, vždyť to je špatný, vždyť to je nenormální, nevím, chtít být viděn nebo chtít koukat na někoho jinýho.

Hana Vacková: No. To by byla zázrak. Rozhodně, rozhodně to zaznívá mně úplně teď jako jelohlavou, že těch oblastí, který my jako stigmatizujeme, nebo my, je jako strašně moc, jo. To je sex business celej. Jako taky to má nálepku toho, že to je špatný, že se to nedělá, jo.

Dan: Co

Hana Vacková: sex

Dan: business, jo jako prostituce?

Hana Vacková: Koupit si, koupit si vlastně sex.

Dan: Jo, jo.

Hana Vacková: No nebo jakýkoliv sexuální služby. No ale jsou lidi, který nemají jinou možnost než koupit si sexuální službu.

Dan: Z jakýho důvodu?

Hana Vacková: Třeba nemůžou sehnat partnery nebo mají nějaký zdravotní problémy. Proto je tady specifická oblast sexuální asistence. No. No ale nebo erotický masáže.

Dan: Aha.

Hana Vacková: Jo, to je taková jako nejlehčí forma.

Dan: Jo jo

Hana Vacková: jo. No a v podstatě pro někoho může být jako sex business jako vnímáno jako špatně, že si někdo jako, že se partner, partnerka dívá na porno.

Dan: No jasně.

Hana Vacková: No takže jako vlastně těch možností, co na tom sexu můžeme a sexualitě očernit, je hrozně moc. Takže teď je otázka, jak to spíš sejmout, než jakoby jmenovávat všechny.

Hana Vacková: Jo, ale jako ono i to pojmenovat si i, někdo mi právě říkal ne, já nechci pojmenovávat ty špatný věci, protože bych je jako posilovala, jo. Ale vlastně když se s tím dobře pracuje, přišla jsem na to, tak je jako dobrý vlastně, že si potom dáváme na ně pozor a máme tam k tomu ten komentář, jo. Sex business jako neznamená, že vlastně jako ty ženy, já neznám moc mužů, skoro žádný, kdyby někdo věděl z tvých jako diváků a posluchačů.

Hana Vacková: Potřebovala bych sehnat nějakého respondenta. Je jich jako opravdu málo. Takže jako ne všichni lidi, který v tom pracujou, který poskytujou, to nedělaj jako, protože nechtějí. Je spoustu lidí, který to dělá jako svoji vysněnou práci nebo práci, která vyhovuje teď nejlíp jeho životnímu běhu.

Dan: Tady s těma lidma ses bavila, který ti vlastně popisovali, jak ta jejich vysněná práce?

Dan: Ok, to si myslím, že je vlastně taky takový jako zajímavý stigma, jako že tak oni to dělaj jenom kvůli penězům, nemají jiný možnosti nebo potřebují se dostat k penězům. Takže je to tak, že jsou prostě lidi, který vlastně tohle dělaj jako dobrovolně a rádi.

Hana Vacková: Jo, jo, přesně tak no. Jo, ta stigma ještě, že jsou prostě, já nevím, že třeba okrádají lidi jo, tak neplatí daně jo.

Hana Vacková: A to bysme teda zaběhli jako do sex byznysu jako celý, celýho velkýho tématu jo. A, a nebo třeba jsou závislý na drogách jo, někdo je zneužívá a tak.

Dan: Jo, jo. No a no. A tak pojď mi, co víš ty o sex byznysu? Řekni to tak.

Hana Vacková: No Ježíš, to je jako široký téma. Je to, je to široký

Dan: téma.

Hana Vacková: No, ale myslím si, že se s tím jako nepotká tolik lidí anebo to tolik neřekne jo.

Hana Vacková: Tam jako, já jsem teď narazila na jednu věc. Já jsem měla Honzu Vojtka, já dělám diskuse v kinech u filmů, po filmech, který se nějak týkají sexuality a vztahů. A on mi říkal, že pro Čechy je typická vlastnost, že jsme skrývači jo. Takže vlastně jako ono se to může jevit, že sex business není něco, s čím máme všichni zkušenost, ale jako máme tendenci to skrývat jo.

Hana Vacková: Takže, takže myslím si, že, že s tím ta zkušenost je mnohem širší, ale jako přiznat to, tak to si myslím, že třeba v rámci jako seznamování může být jako úplně jako red flag jo. Ale, ale je to škoda.

Dan: Jo? Myslíš si, že by to mělo bejt vlastně jako že bysme měli všichni bejt teda víc od– mít, mít otevřený hlavy v rámci

Hana Vacková: toho?

Hana Vacková: Já si myslím, že si nemusíme říkat všechno, ale když už něco řeknem, tak by se to nemělo jako očerňovat a neměly by se z toho dělat jako nálepky, že ten člověk je nějakej, jo. Na tohle téma jsem jako hodně narážela, když se, když se týká tématu body count, jo, počet partnerů. To je v rámci seznamování jako otázka, která je velmi žhavá a velmi vlastně rámuje toho člověka, jo.

Hana Vacková: Když máš moc, když máš málo a teď je otázka, kdo jak to vnímá, jo. Takže vlastně každý číslo může být blbě.

Dan: No jasně.

Hana Vacková: Jo.

Dan: A žádný číslo nemusí být dobře.

Hana Vacková: No a žádný hlavně není dobře. Teda jako, teda ukazuje se, jsou průzkumy na to, jak jako se v tomhletom lže, jo. Tak chlapi si samozřejmě nadsazujou a je to až myslím, že o třetinu.

Dan: Ok.

Hana Vacková: Jsou nějaký jako křížový cesty, jak se, jak se dozvědět a velmi často odhadují, zatímco ženy to fakt počítají. Jo a tak teď si možná jenom vzpomeň, jestli jsi někdy zažil tuhle situaci. Tak já jsem fakt jako když jsem to počítala, tak jsem to fakt počítala jo. Ale jako muži dost často nepočítají. Jo samozřejmě neplatí to jako ta paušalizace ženy a muži je jako i v sexualitě jako velmi nešťastná jo.

Hana Vacková: Prostě všechna ta sexualita vzniká v mozku a ty máme jako všechny víceméně stejný.

Dan: Takže je prostě nějaká jako jasně dominance, submisivní, mužská, ženská energie a tak dále. Každý to prostě máme někde na tý škále hozený. Jo,

Hana Vacková: jo, jo, ale třeba u tý submisivity a dominance, tam mě teda překvapilo, že tam si myslím, že to hrozně pro– jako ty rozdíly, který mezi náma jsou, který určitě jako pozorujeme a který najdeš na sítích.

Hana Vacková: Já na to úplně jako vlastně jako miluju Threads jo, když potřebuju nějaký jako zobecnění tydle z tohodle

Dan: typu

Hana Vacková: a tydlety nezdravý generalizace a stereotypy, tak jdu na Threads jo. Ok,

Dan: tam jsem moc nechodil, tak už

Hana Vacková: vím, proč

Dan: tam chodit.

Hana Vacková: No, no, no, to je jako příšerný, ale jako je to na všech sítích jo. Prostě to, že si jako lidi venčí svoje traumátka a problémy ze seznamování a ze vztahů, to je jako celkem hodně vidět jo.

Hana Vacková: Ale u se-submisivity a dominance jsem vlastně jako objevila průzkumy, který jako ukazujou, že je tam opravdu větší rozdíl mezi ženama a mužema jo, že muži se dost často jako definují jako dominanti, ale já třeba jako víc narážím třeba na submisivní muže, který jsme hlásili jako do rozhovoru a jako je skvělý nahlídnout úplně do tý jiný, jiný role jo.

Hana Vacková: A teď mám takový, takovou etapu, kdy pořád narážím na to, že si ženy stěžují, že jejich muži nejsou dost dominantní jo. Takže je tady jako velká, asi v průzkumu vychází, že hodně žen chce být jako většina submisivní jsou a že ti muži jsou jako dominantnější, jsou dominantní, ale je tam větší množství těch mužů, který by jako jsou submisivní.

Hana Vacková: A já si myslím, že tohleto je strašně zatížený výchovou jo, že, že ženy si to jako nechtějí připustit. To je ten problém toho, že kdo to nezkusil, neví jo. Takže s touhletou ženskou jako dominancí, myslím si, že to je hodně neobjevený a je to ještě hodně zanesený tím, že je to pro nás ženy jako nepředstavitelný, že bysme-

Dan: Že bysme byli dominantní?

Hana Vacková: Že bysme my byly dominantní jako ženy, že by byly dominantní jako doma, protože to je jako pořád ještě strašně stigmatizovaný. To jako muž, který je submisivní, to je bačkora. Na to máme spoustu těch adjektiv, že jo, jako pejorativních.

Dan: No jako na druhou stranu, že jo, spoustu lidí by ti určitě argumentovalo, že s tím vývojem v posledních sto letech a postavením žen a tak dále a že to ne-nedávno jsem zaslechl jako nějaký názory, že to jako není správný, že, že se ty ženy jakoby chýlili od tý ženský energie, že jo a jsou zbytečně v tý mužský a tak dále.

Hana Vacková: Jo, kulturní války no, to je velký téma, no. No myslím, že tohle strašně jako posilují teď sociální sítě. To byl skvělej experiment, jako na chvilku to vypnout, jo. Jestli by se svět nějak jako změnil, jo, co se týče našeho jako přesvědčení a přesvědčování se vzájemnýho, to bych fakt chtěla zažít. Teď jako neříkám, že to chci zakázat, to ne, jo.

Hana Vacková: Jenom jako ten experiment jako vypnout to a nemít tady ten vliv, kterej je obrovsky silnej.

Dan: No co tě, já nevím, víš taková jako typická otázka, co tě nejvíc šokovalo, ale máš tam nějaký takový jako silný momenty, který třeba tobě otevřely nějaký nový jako dveře? Víš jako, že jsi vůbec nevěděla, že tady ty světy existovaly.

Hana Vacková: Jo, hrozně moc jako. Jak je to hrozně pestrý a každej má mnohem víc témat. Tak jako co mě třeba jako šokovalo. Šokovalo mě to, že jsem měla jenom jeden rozhovor online, protože ten člověk byl prostě z nějakýho malýho města úplně na konci republiky, tak jsem udělala výjimku, že jsem to udělala online. Měla se připojit mladá žena, velmi atraktivní, která ráda zveřejňuje svoje erotický materiály na, na webu, na internetu a připojil se padesátiletý muž.

Hana Vacková: Ale nebyl to fake v tom tradičním slova smyslu, jak, jak jako se v sexualitě jako najde strašně moc lidí, který ti jako lžou. Jo, na to jsem taky hodně narážela, ale tady to byl úplně jinej případ. To byl prostě muž, který vlastně chtěl být ženou a vlastně tohleto svoje alter ego, který nemohl žít navenek, protože žil v monogamním jako partnerství dlouho se ženou, dvě děti, klasická rodina, tak si to odžíval prostě takhle jako jak na internetu, tak i vlastně v rámci nějakejch jako ta-tajnejch, tajnejch vztahů.

Hana Vacková: Tak to bylo jako velký wow a bylo to strašně skvělej rozhovor. Já mám strašně ráda jako LGBT témata, i když vlastně se mi ze začátku moc nepřitahovala. Ke mně ti respondenti chodili tak jako spontánně sami, ale já to strašně ráda píšu, i když mám většinu obsahu heterosexuálního, protože to je jako velká inspirace pro, pro tu majoritu.

Dan: Myslíš ta otevřenost jejich? Protože to jako vnímám tam, víš, že když už vlastně si přiznáš, otevřeš se ohledně takovýdleho, tak možná máš, možná je pro tebe jednodušší jako přesně otevřít se všemu možnýmu, co ten svět nabízí.

Hana Vacková: Určitě je to taková ta jako pravda vůči sama sobě, jo. Ta upřímnost říct, že to takhle mám, tak to je skvělý.

Hana Vacková: A pak musí překonávat spoustu překážek, protože jako je tady menšinovej stres. Společnost prostě jako, jako nedělá těmhle lidem to vůbec jednoduchý, jo. Takže musí překonávat vlastně spoustu překážek a to je vlastně jako činí jako velmi inspirativníma, když s ním jako mluvíš, jo. Tak a tohle jako heteráci dost často vůbec neabsolvujou.

Hana Vacková: To je prostě sexy a normální věc. To je prostě jasně, co o tom chcete vymejšlet? Jako to je jako hodně častý komentář, jo. Co o tom psát knížky, jako to přece všichni umíme, to všichni děláme. No ale ne, jako. Je tam hodně věcí, který jako jde objevit, který jde prozkoumat, který jde sami o sobě můžeme vlastně zjistit.

Hana Vacková: Takže já jsem o sobě zjistila spoustu věcí, spoustu věcí mě šokovalo. A kdybych měla říct ještě jednu věc, která mě vlastně jako šokovala, byl to vlastně příběh, který na poslední chvíli do knížky nešel a hrozně mě to mrzí. A možná tohle by byl jako fakt příběh, kvůli kterýmu bych chtěla udělat jako další vlastně podobnou třeba knihu tohohle typu.

Hana Vacková: A to byl muž, který měl Peyronieho chorobu. To je choroba, která postihuje muže většinou jako čtyřicet plus Je to následkem nějakýho zranění, ale může to být i jako geneticky. A tenhleten muž, eh, vlastně, eh, ji měl až třeba od pět a třiceti let a je to stav, kdy penis v erekci je zahnutý vlastně. V klidovým stavu to jako n-není vidět, ale jako dochází tam k nějakýmu prostě rozpadu nějakýho materiálu, kterej vlastně tam elast– tu elasticitu potřebuje prostě penis pro to, aby vlastně jako, eh, mohl být jako v erekci jako funkční.

Hana Vacková: A takhle se jako zakřivuje a zakřivuje se prostě, že se z toho te– dělá až takovej hák, jako je to různ– v různých fázích se to prostě jako prohlubuje anebo se to prohloubí jenom jako jednou. A tenhleten muž vlastně s tím jsem vedla dlouhý rozhovory, eh, vlastně dva. To měl obrovskou sebereflexi, jo. Takže čím větší sebereflexi člověk má, tím víc dokáže popsat ten svůj příběh.

Hana Vacková: Ale, eh, na konci jsme se domluvili, že mi ukáže fotky, abych to viděla, jak to vypadá. A já když jsem to viděla, tak jsem si říkala: „Tohle ale jako mně přijde, že docela jako jsem– tohle jsem viděla. Tohle prostě je…“ Protože žádnej penis není úplně rovnej, prostě to zakřivení je úplně běžný. A-a když jsem řekla: „Hele, mně to jako vlastně nepřijde, že to je úplně moc, jako já si myslím, že s timhle, tohle jsem jako, j-jako zažila.“

Hana Vacková: A on úplně: „Wow, fakt?“ To bylo úplně tak zjevná úleva. Ono se jako všem uleví, jo, když ti řeknou svůj příběh, taky si to poskládají a najednou jako mají pocit, že to je vlastně jako čistej stůl trošku, jo. Už jak mám přehled o tom, co, co jsem vlastně já a-a co mě kde pálí a ono už mě to možná nepálí, když jsem to řekl, jo.

Hana Vacková: Ale tady u toho byla jako naprosto zjevná úleva, že vlastně, eh, není to špatně, jo. Není s tím něco špatně.

Dan: Mě to úplně připomnělo, jak když si kluci v teenagerských letech jako řešej, jak velký je jako vlastně dost velký nebo normální nebo kde je průměr. Že vlastně jako přesně ty jako říkáš, tak je to jako v pohodě nebo to není v pohodě.

Dan: Nebo to teď jako hledáš na internetu jako,

Hana Vacková: že jo. Jo, jo, jo. Tam vidíš ty strašný čísla, který jsou bůhví odkud jako. To je hrozně zajímavý téma, jako vůbec jako téma jakoby vztah penisu a to, jak má vypadat to, jak vlastně ten vztah penisu. Jsem nedávno objevila studii, která jako mapuje vztah drahých aut.

Hana Vacková: Majitelů drahých aut jako nebo to, jestli si chceš koupit drahý auto ve vztahu k tomu, jak vlastně vnímáš svůj penis, jo.

Dan: Tak lidová moudrost o tom má jasno, tak

Hana Vacková: si říká její výzkumy. Jo, jo, ten výzkum jako potvrdil, ale tam nejde o to, jak vlastně má ten majitel velký penis, jo, ale o tom, jestli má jako nějakou pochybnost o něm.

Dan: Jo.

Hana Vacková: Takže to vlastně jako, ale je tam vlastně- Takže to je

Dan: vlastní vnímání spíš než objektivní pravda.

Hana Vacková: No, přesně tak. Je to, je to to, takže je na tom něco pravdy, ale neznamená to ta, ten průzkum jako neukazoval to na majiteli, majitelích drahých aut, ale v souvislosti „Chtěl bych si koupit drahý auto, velký, sportovní, rychlý,“ jo, takový ten typický archetyp.

Hana Vacková: A, a tím mám prostě mindrák z toho, jak je můj penis velký, rovný.

Dan: Hm, hm. Škoda, že to víš, že ty dealeři nedělaj dotazníky prostě.

Hana Vacková: Jaký si kupuješ

Dan: auto,

Hana Vacková: jak máš velký penis. To bys mohlo být víc. No, no jak– no ale jako téma penisu je jako hrozně zajímavý, no. Penisucentrizmus takovej jako falocentrizmus tak někdy jako nazývá.

Hana Vacková: To je jako velká věc, která si myslím, že tohle jako stojí za to otevřít, jo. To je takový, jak si teda někdo myslí, že sex je jako obyčejná věc, kterou řešíme všichni, tak jako to, jako jak, co je vlastně jako norma a odkud máme ty čísla, který jsou v médiích jako všude propíraný, jo. To je jako zajímavý. A většina těch čísel, který vidíš jako v těch mediálních článcích, ono je to strašně jako vděčný, jo.

Hana Vacková: To jsou totálně jako nejnavštěvovanější články, ale většina těch, těch čísel jsou ze sebeměření jo. A tam je opravdu vypočítanej nějakej dvacetiprocentní jako nadměrek, co si tam ti muži dávají, jo. Takže vlastně těch průzkumů, kde jsou skutečný čísla jako měřený v laboratoři, eh, nějakýma laborantama. A to se dělá tak, že se jako neměří penis v erekci, ale jako v natažení, jo.

Hana Vacková: Takže tam se potom předpokládá, že se to jako nějak zvětší a to je jedno, je složitý trošku, ale měří se právě v tomhle natažení a ty čísla jsou jako mnohem menší. A těch měření je hrozně málo, protože se to nikomu jako nechce dělat. Je to prostě eticky taky to je složitý, ale taky jako jeden docela skvělej důvod, kterej jsem slyšela o tom nebo četla v nějaký studii je, že média vlastně špatně pracuj-pracujou tady s těma číslama.

Hana Vacková: Takže, eh, vědci se bojí, že ty čísla budou zase zneužitý, že to bude prostě špatně interpretovaný a clickbaitově podaný. Takže proto se vlastně tohleto ani jako nechce měřit. A v Česku nemáme žádný data, jo. V Česku se to nikdy neměřilo.

Dan: Takhle jako měřilo, ale jak říkáš, no někdo z

Hana Vacková: někam. Jo, jo, určitě nějaká Evropa 2 nebo jaký rádio určitě hodně má

Dan: průzkum.

Dan: Ne, ne, ale tak jak jsi říkala, že to je velký téma, není stejně velký téma v uvozovkách jako vzhled vagíny u žen? A nevím jo, jakoby jsem mimo

Hana Vacková: téma. Ježišmarja. No určitě, určitě. Jo, tak ženy se toho bojí trošku, no. Ženy se bojí svých vlastních jako orgánů, no. Muži jako, muži jsou s tím jako víc v pohodě, ty trošku mají tendenci víc vystavovat, víc dickpicy, že jo.

Hana Vacková: To je takový trošku nástroj jako ještě, jako jak zneužívat a manipulovat. Ale jako rozhodně, mě jako zajímalo, proč jako muži mají vlastně k tomu lepší vztah než ženy ke svým jako k vulvě a vůbec orgánům jako svým. A je to tím, že muži jsou zvyklí vidět vlastně svůj orgán několikrát denně, jo. Berou ho do ruky, jako když jdou močit, zatímco ženy vlastně vůbec, jo.

Hana Vacková: To je jako když opravdu neprojdou náhodou prostě ze sprchy k šatníku jako neoblečený, tak vlastně nemáme ty příležitosti se na sebe jako dívat. Takže my vlastně nežijeme tolik v kontaktu vizuálním s tím, s tím naším genitálem, no. No takže, takže to je vlastně těžký. A ta, a přijetí vlastně vůbec sexuality, ono je to daný jako i vlastně tím, jak žena byla ještě donedávna pojímaná jako bytost, která není sexuální, jo.

Hana Vacková: Ta žena ta jenom trpí, že jo. Myslí na Anglii, jako zavře oči a myslí na Anglii, takovej slavnej, mám nemoc, no.

Dan: Ještě mě zaujalo, jak jsi mluvila o dickpicách. Víš, tahle byla na mě nějakým způsobem úplně minulá. Pojďme to trošku vysvětlit. To teda jak ty říkáš, že je způsob manipulace.

Hana Vacková: Jo, jo, co je dickpic. Tak možná vysvětlit,

Dan: jo?

Dan: Já

Hana Vacková: jako

Dan: asi vím, co to je, teda jako.

Hana Vacková: Tak ty to víš, ale možná to někdo neví.

Dan: Dobře, vysvětli.

Hana Vacková: Já jsem teda dostala svůj první dickpic, když mi bylo třicet devět, jo.

Dan: Hustý.

Hana Vacková: To je jako nedávno, když jsem začala psát knížku. Já jsem ještě nedostal

Dan: teda.

Hana Vacková: No, tak možná, možná si to někdy řek, si to objedná. To je vlastně jako obrázek penisu, fotka penisu, která je zaslaná v rámci nějakýho jako sexuální předehry.

Hana Vacková: To může být, to může být i opravdu konsenzuální hra, jo, že si prostě to si můžou posílat lidi jako v rámci předehry. Ale o dickpicách se často mluví tak, že se posílají jako nekonsenzuálně. Ženy to neschválily a najednou jim v poště přistane fotka penisu, ať už někoho, koho znají, nebo někoho, koho neznají.

Hana Vacková: A tímhle se vlastně jako, to je otázka, proč to ti muži posílají. Ale jako existujou průzkumy, který ukazujou, že to může bejt cesta do postele.

Dan: Fakt jo? Zajímavý. Jako mně to vlastně takhle na první pohled přesně přijde jako velmi bizarní

Hana Vacková: taktika. Jo, jo, je, je,

Dan: je.

Hana Vacková: Tak ono to jako vyděsí, jo. Ono to jako prostně vlastně máš takovou tu klasickou z-zamrznut, reakci zamrznutí.

Hana Vacková: To mně se stalo, jako když jsem to dostala, tak jsem to dostala od někoho, koho jsem znala, s kým jsem komunikovala jako profesně. A já na to ráda vzpomínám, protože jsem, mi to tenkrát zachránilo mobil, že jsem ho hodila takhle vedle, jsem vařila polívku, jo, teď jsem to otevřela. Naštěstí kolem mě nikdo nestál, jo.

Hana Vacková: Teď tam byly děti, že jo, mám malý děti, který už by na ten telefon viděly, už jsou tak velký. No a, a vlastně, tak jsem ho zahodila. Byla jsem z toho jako vyděšená. Pak vlastně nevíš, jako jak s tím člověkem komunikovat, co to vlastně je, jo. A ještě donedávna se vlastně o tom moc nemluvilo, jo. Dneska už víme, že to je prostě zneužívání, jo, že tohle to je forma jako agrese.

Hana Vacková: To je způsob, jak vlastně, eh, děje se to docela hodně na pracovištích, jo. Že jako nadřízení nebo no nadřízení většinou jako to podřízený posílají, dost často je to teda, jako že to posílá muž ženě. A, a pak je to prostě jako můžu já si dovolit jako protestovat, jo? A, anebo je to takový ne, já jsem to tak nemyslel, pak se to ukecá a to je ten způsob, jak se potom dostanou ty muži do tý postele tý ženy, co to poslali jako nekonsensuálně.

Hana Vacková: Jakým se

Dan: rozvíjel váš konverzaci.

Hana Vacková: Přesně tak. Na stolu je to téma, jo. Takže pokud ta žena si jako nestanoví tu hranici a, a ono to může bejt jako způsob, jak to nastolí téma, jako pojďme spolu spát, jo. To jako může bejt ok, ale, ale prostě je to nekonsensuální a měli bysme se učit vlastně, že to není vůbec ok a, a že to je vlastně jako, eh, takže jednak manipulace, takže to může být jako vyvolávat vlastně určitý jako nezdravý vztahy na pracovišti, třeba na pracovišti nebo mezi kamarády, že to se může stát jako kdekoli.

Hana Vacková: No, ale jednak je to prostě zneužívání, no.

Dan: Hm. Hele, já jsem jako měl i takový názor, který jsem párkrát ventiloval a vlastně se přemýšlím, jak jsem v tom jako, víš, jako asi to zase každej to má jinak, ale vlastně párkrát jsem jako někde řekl, myslím si, že sex je přeceňovanej. Jo, ale ta moje myšlenka měla bejt, že jsem měl pocit, že vlastně lidi často hledají jako tu intimitu než ten sex.

Dan: Jako víš, že to vlastně maskuješ, jako že chceš sex, ale jako bez jako povrchní, povrchní sex bez intimity si myslím, že často ty lidi neuspokojí. A nevím, jestli velmi často je asi je to nějaká moje subjektivní realita. Setkáváš se s tímhle třeba?

Hana Vacková: Jo, je to, je to, je to, je to skvělá věc, no. Skvělá věc, co říkáš.

Hana Vacková: Je to, je to tak. Tak žijeme jednak jako v přesexualizovaný době, která nám říká, že všechno, co je sexy a že sex je skvělý v nejlepším, jako v největším množství, co největším množství, že jo. Ale jako to bych přála těm lidem to zkusit, jo, kdyby měli jako opravdové omezení sexu, jo. Je jedna zdravá míra jako frekvence sexu a to je jednou za týden.

Hana Vacková: Ale to je hrozně, já to nerada říkám tenhleten datum, jo, že jako když máš jako sex jednou za týden, jako samozřejmě teď máme situaci, kdy jsme ve vztahu v pohodě, jo, neřeší se tam nějaký jako eskapády. Samozřejmě jako někdy je dobrý, že sex není vůbec, jo, protože když ti dva se spolu jako fakt nesnesou a je tam nějakej problém.

Hana Vacková: No takže frekvence je velká věc, která se řeší. Ale máš pravdu, že ta intimita je vlastně něco, co, co je to takový to skvělý podhoubí, ze kterýho to vyrůstá. A když tam není, tak je tam prostě sex buď jako nefunkční, nebo tam vůbec není. Jo a, a vlastně pak stačí i ta nižší frekvence sexu než, než vlastně jako Já chci pořád sex.

Dan: No ale víš co, myslíš si, že některý lidi přesně teda chodí pak se sexuálníma pracovnicema a vlastně jako myslí si, že chtějí sex a pak skončí u tam, že chtějí

Hana Vacková: intimitu. Jo, jo, jo. A jsou i lidi, který toho vyloženě jako zneužívají, jo, zneužívání sexu. Kdy jako měla jsem třeba respondentku, která bohužel tam nakonec není, tak ta jako hledala v milencích a jako ve velký míře sexu jako lásku, jo.

Hana Vacková: Byly to slzičky u rozhovoru. To byli první, který jsem jako zažila. S tím se trošku jako musí pracovat. Ale je to tak, no, že vlastně přes ten sex vlastně se nedostaneš tomu, a vlastně mám to v jedný kapitole tam, ale že, že přes tu velkou míru sexu se nedostaneš tomu uspokojení, který hledáš, že to je jako mnohem víc, jako pokud máš jako pár, tak tam ta intimita je důležitá, no.

Hana Vacková: A co je vlastně intimita, že jo? Jako to, že si vlastně jsme schopný povídat otevřeně. Jako já mám hrozně ráda tu definici into me see. Jako já tě nechám nahlídnout do sebe, ty mě vidíš, jako co je ve mně.

Dan: To mě napadlo jako doslova přijetí nějakým způsobem.

Hana Vacková: No, jo.

Dan: Jakože vlastně mám pocit, že, že ty představy o ideálním protějšku a takhle se často jako točí kolem nějakýho absolutního přijetí.

Dan: Přesně ty mě vidíš, ty mě přijímáš jako takovýho, jakej jsem a tak dále.

Hana Vacková: Jo, jo, jo, jo, jo. A, a můžeme vlastně přijímat toho partnera, i když má třeba nějaký sexuální touhy, který já jako nechci akceptovat, jo, nechci je dělat, ale to, že jako já respektuju toho partnera, že on je má, jenom to přijetí, že je má, může stačit k tomu nějakýmu jako uspokojení nebo klidu.

Hana Vacková: A nebo případně i jako přijmu to, že to má třeba někde jinde, jo, to je ta etická forma. Ale mně se strašně líbila teď definice etický nemonogamie, která spočívá nebo v tom otevření je, že já můžu říct jako jakoukoli sexuální fantazii, kterou mám, jo. Takže ta otevřenost jenom tady o tom, že třeba řeknu, že se mi líbí někdo konkrétní, jo, a ten partner jako se nezatáhne, není na mě naštvanej, nevyvolá z toho nějakou jako akci a třeba nedůvěru jako, jo, že mě podezříval, když někde.

Hana Vacková: Tak to mně přišlo vlastně hrozně hezký, že můžem mít jako otevřenej vztah, ale neznamená to, že máme sex s někým jiným, ale že vlastně si umožňujeme existovat jako s tou svojí sexuální bytostí, kterou v sobě máme a žít vedle někoho konkrétního, který taky má nějaký svoje představy.

Dan: Jak moc pak tady ty výš představy naráží, naráží na realitu?

Dan: Protože já mám pocit, že spoustu lidí má tady to trošku zidealizovaný nebo vnímají to, že ano, to je ta cesta, to je ten svatý grál. A taky mám trošku pocit, že jo, že ne každej, kdo to zkusí, tak přesně dojde k tomu, že to také je skvělý.

Hana Vacková: Jo jo jo, to určitě se může stát a to je super. A ona se hlavně jako sexualita celej život vyvíjí, ty naše touhy.

Hana Vacková: My máme sice nějakou jako základní preferenci, ale jako v rámci toho jako vlastně se nám to může hodně měnit, jo. Takže můžeš mít období, kdy chceš dělat tohle nebo když chceš tohle a vlastně se mění vlastně i nějaká naše orientace, jo, co se taky jako může měnit v průběhu života. Takže je to běžný, že se to mění a když to nezkusíš, tak nevíš, jo.

Hana Vacková: Ono se teda jako odlišuje sexuální chování od sexuální orientace a identity, jo. To chování jsou vlastně všechny zkušenosti, který máme. K tomu přijdeš někde na večírku, něco se prostě stane. Nikdy bys to neplánoval, ale stane se to. A to je jako super, že ti to otevře ty dveře. Jo, tak já bych možná chtěl jako vlastně mě to jako ten stejnopohlavní sex jako vlastně přijde jako možná nikdy bych to jako neudělal a teď to tam jako najednou a otevře se ti to.

Hana Vacková: Anebo si řekneš ok, tak jo, tak jsem to zkusil a teď už vím, že tudy nechci jít, jo. Že vlastně super jít tím životem jako s tou zvědavostí, jo, co se, co se vlastně, co se kolem tebe- Jakoby děje a na co ty reaguješ, jo. Proto je skvělý, včera jsem mluvila se ženou, která je single, jo. A to je, já bych strašně chtěla napsat jako něco většího o sexualitě singles, jo.

Hana Vacková: Nebo lidí, kteří zrovna teď jako nemají vztah, jo, to se nemusíš definovat jako single, ale jako v tu chvíli, kdy jako ty nemáš vztah, ale jsi třeba mezi vztahama, tak to je jako super období, který jako bohužel zatížený tím, že jako tak někoho nemám, někoho bych chtěla jako teď nebo jsme frustrovaní z minulých vztahů, ale to se dá krásně užít právě využít na to zkoumání, jo, co vlastně jakoby chtěla, protože jako pak když člověk má toho partnera, tak přece jenom jako ta sexualita se hodně nebo v reálu, v praxi se to může dost jako formovat podle toho, jak na čem se dohodneme, že jo.

Hana Vacková: Ale když zrovna nikoho nemáme, tak to je jako super to zkoumat. Takže pak tam přichází třeba ty swingers kluby klidně jako, jako do tématu anebo, anebo sex business.

Dan: Mě překvapilo, jak jsi říkala, že se může ta sexuální orientace měnit. Já jsem slyšel třeba příběh, příběh přesně o páru, který byl dvacet let spolu, pak se jako rozešli.

Dan: Žena si našla novýho partnera a partner si našel taky novýho partnera a pak třeba po deseti letech se k sobě vrátili.

Hana Vacková: Jo, jo, jo.

Dan: A vlastně mně to nedávalo smysl. Vždycky jsem si říkal, tak já jsem myslel, že to je tak nebo tak. Jo,

Hana Vacková: není.

Dan: Anebo, anebo že teda máš rád oboje a pak si to nějak jako hlavově jako přepínáš podle toho, jak to-

Hana Vacková: Další zásadní věc je, že sexualita je na škále, se děje na škále.

Hana Vacková: To neznamená, že jsme jako extrémně hetero anebo absolutně jako, jako vlastně gay, lesba nebo LGBT cokoliv. Ale to fakt jako se může jako opravdu v průběhu života měnit, jo. Nebo můžeme mít třeba jako fantazie, který jsou úplně jako v rozporu s tím, co žijeme navenek, jo. Jako já třeba jako jedna z mejch takových jako postřehů o mně.

Hana Vacková: Já tu mám skvělou kapitolu, která je to o nebinární ženě, původně jako lesba. No, teď je jako pansexuální a ta vlastně zjistila až ve třiadt-třiadvaceti letech, že vlastně jako jí táhnou ženy, ale celou dobu ona jako se zamilovávala do žen, ale sexuálně prostě si vždycky jako hledala nějak jako s muži. A ono to bylo takový jako neúspěšný, tak jako bylo takový upocený, nic moc jako.

Hana Vacková: A pak najednou úplně náhle skokově párty někde jako juchů alkohol a tam to jako propuklo a ona najednou se jí úplně jako zbořily jako ty zdi, který kolem sebe měla a, a najednou jako uviděla, že Ježíš, no tak to je jako, já jsem vlastně úplně někdo jinej, než jsem si celou dobu myslela, že jsem. Ale jako když šla zpátky jako do, do minulosti, tak viděla, že tam má to zamilovávání do žen, jo.

Hana Vacková: Takže to je jako skvělý, jak to můžeš jako o sobě zjistit. Jsou dokonce i průzkumy zahr– jakoby ukazujou, že třeba jako můžeš zjistit, že seš jako trans v pětačtyřiceti letech jako. Jo, jo, že se k tomu dopracuješ nějakým uvědoměním, protože my o sobě vlastně víme jako nějaký omezený množství informací, že jo.

Hana Vacková: Každým zážitkem, každým setkáním, každým podcastem, eh, zjistíš o sobě něco, něco maličkýho a to ti může jako vlastně otevřít nějaký dvířka a ty vůbec nevíš kudy, jo. Proto vlastně jako s-sexualita je jako vlastně něco, co nás– mě to hrozně baví v tom, že, eh, nám ukazuje pořád něco novýho a že ty můžeš bejt jako zvědavej na to, jo, co se z tebe stane, kam až jako dojdeš.

Dan: Jo, já mu- já musím říct, že občas obdivuju jako vlastně tu odvahu některých těch lidí, o který přesně vlastně- Vlastně jsou už tak zvědaví a dovolí si vyzkoušet jako naplno všechno. Protože si myslím, že většina z nás má vlastně s tímhle problémy a myslím si, že to je vidět na úplně víš jako malejch věcech typu, nevím, jdeš na masáž jako chlap a teď tě masíruje jako chlap.

Dan: A teď jako je tam velmi jako jak, jak já si dovolím, aby mi to vlastně bylo příjemný a jak moc vlastně jako cejtím, že jako můžu. A může to být vlastně příjemný, když jako mě masíruje chlap nebo jako nemůžu? To je

Hana Vacková: skvělý. Jo jo, to je super, že si tohle vlastně jako uvědomíš, že narážíš na nějaký svoje přesvědčení, že tohle bys jako neměl, že to je jako za hranou, že jo.

Hana Vacková: A pak nakonec si říkáš, vždyť je to jenom jako masáž, vždyť. No a že může bejt vlastně ok i něco jako třeba klidně víc, no. Jo, to je super, no. Tohle jako bohužel to jsou ty, ty škatule, že tohle je normální, takhle to máme celej život jako a takhle je to ok jo a takhle by mě nikdo nepřijal jo a tohle nemůžu nikomu říct jo.

Hana Vacková: To je hrozně škoda. A ty si,

Dan: že to jsou víš nějaký pozůstatky prostě tý křesťansko-nevím, společnosti?

Hana Vacková: No taky, taky, taky. Ale je to, to není jenom jako to, to, co formovalo vlastně historicky tu, tu naši jako sexualitu, ty hranice. To, to není jenom tohle, jo. To pak byl jako stát, jo. Teď to tady zase máme prostě nějaký různý vlivový skupiny a pořád na pozadí vidíš ty křesťanský instituce, který pořád vstupujou do těch diskuzí jako o potratech, že jo, do toho.

Hana Vacková: To jako to vidíš hodně, hodně silnou přítomnost jejich ještě tam. Ale teď už na to máme i politický strany, že jo, jako politický představitele, který nám do toho jako promlouvaj, jak to mají být, jak to má být, no. Kulturní války, to je jako velký téma, no. A tam se jako ukazuje, že, že vlastně tady do těch tendencí, jak to má být, jo, jak mají vypadat ty hranice, vlastně jako vůbec neprom-nepromlouvají profesionálové, jo.

Hana Vacková: To bylo teď krásně vidět u toho senátního návrhu, co díky bohu neprošel na tu jakoby, jak se bude upravovat jako jakoby tranzice. Tak jako tam vlastně jako nebyli přizvaní do tvorby toho návrhu vůbec žádní experti, jo. Ti se k tomu potom vyjadřovali a mě, mě hrozně jako bavilo sledovat na sítích, jak je obrovská vlna aspoň v těch, v tý mý bublině těch expertů a aktivistů, který se najednou spojili, i když jako někdy některý si moc nemusí a společně vytvořili takovou jako vlnu odporu a dopadlo to jako dobře.

Hana Vacková: Ale vlastně je to hrozně křehký. Je to, je to úplně absurdní, jak tyhlecty věci můžou bejt křehký.

Dan: Hm, hm. Já jako samozřejmě přemýšlím, víš, jestli ta sexu- z čeho to vychází, víš, jestli, jestli jako koho to ohrožuje. Ono taky samozřejmě zajímavý jako si zodpovědět i sám sobě, jo, chvíli, kdy přesně něco vidíš nebo slyšíš od někoho.

Dan: A určitě to určitě spoustu někdo zažil, že někdo něco řekl, co má rád nebo co ho baví a vlastně najednou to nějak ohrožovalo tvoji identitu a to, co si ty myslíš o sobě. Takže, hm

Hana Vacková: No jasně, jasně. Jo, jo, to, to je hrozný, že jako najednou narážíš na to, že ty to nějak máš, jo. Ale to je takový to, to je ta normalita, jo.

Hana Vacková: Ale tam si stačí jenom říct, že todle ne, to není normální a to je zdravý, že jo. Ale todle není moje Tohle je prostě tvoje a to je úplně OK, jo. Takže když víš tu hranici, proto je dobrý si definovat tu no jakoby to, co je OK a když to nikomu neubližuje a je to v souladu se všema, který jsou tam, tak jako co by ne, jo.

Dan: A mě teď napadá, že možná ta normalita v něčem je, že spoustu lidí si myslí, že by to, tu sexualitu měli mít jako absolutně sladěný s tím svým partnerem, že

Hana Vacková: jo. Hm, hm.

Dan: Jo a teď-

Hana Vacková: No a skrýváme to.

Dan: Jo a jasně a pak vlastně si říkáš a ono je to častý jo, nebo prostě tak pak si říkáš hele, tak ve chvíli máme jako jinou tu sexualitu a tím trošku zase narážíš zpátky jako na ten partnerskej vztah a tak.

Dan: Jo, ale fungujeme spolu jinak jako dobře, tak je to teda důvod, aby jsme spolu nebyli? Nebo máme hledat jako jiný formy vztahů? Nebo, nebo co máme dělat?

Hana Vacková: Hm. No, no jasně. Jo, tak čím víc si toho řekneme, tím víc jsme vlastně můžeme bejt jako svobodný i jako sami jako v nějakých diskuzích s někým úplně jiným, jo.

Hana Vacková: Protože to máme jako v tom páru jako prodiskutovaný. To je skvělý, no. Ale jako chce to tu odvahu. A já musím říct, že vlastně jako ta odvaha není, ještě nemáme moc velkou reprezentaci tý odvahy, jo. Když se vrátím zpátky k tomu lesbickýmu příběhu v tý knížce, tak mně vlastně na tom došlo, že já vlastně bych možná nežila tak heterosexuálně jako dneska, kdybych dneska byla mladá a začínala dneska sexuální život, tak mám možná mnohem jako širší škálu zkušeností jo, než mám.

Hana Vacková: Úplně si říkám, jako proč to tak je? No a tomu se říká heteronormativita. Prostě kolem sebe máme se– pár znamená muž a žena. Jo, vztah znamená dva lidi. Monogamie na celej život, jo. Takže máme to vlastně takhle. To je zas ta norma, jo, toho, co, ale jako mýtus romantický lásky, úplně největší vlastně jako toxická věc, kterou jsem objevila během, během tady jako šest let studia, to je to, že to právě má vypadat na celej život, že jsme dva, že spolu máme děti.

Hana Vacková: Třeba je tam svatba, to už je trošku rozrušený, ale pořád je to jako představa lásky a my to pořád vidíme ve filmech. Písničky, to bude strašný. Nesnáším pop music, jako to je prostě plný tady toho sajrajtu, kterej nám říká prostě, že láska za nás všechno vyřeší, že všechno obětujem pro někoho. Jenže za todle, že všechno obětuju pro lásku, se skrývá strašně moc jako násilí.

Hana Vacková: Ženský neodchází ze vztahů, protože se prostě jednou rozhodly. Vždyť by to bylo selhání, ničení vztahu. A když nám to jako kultura takhle jako futruje, že todle je to správný a máme trpět pro vztah, jo, pro lásku, ta láska přece bolí jako, tak pod tím se schová spoustu jako nepříjemnejch věcí.

Dan: Je pravda, že, hm, jakože když si vezmu přesně ty filmy a seriály, tak ty že jo, tak tam to tak často je, jako že jo.

Dan: Ty se jako zamiluješ, pak teda přijde ta překážka, pak toho člověka najdeš a pak jako šťastný konec.

Hana Vacková: Jo přesně a končí to, když to konečně začíná být zajímavý.

Dan: Když se vlastně konečně něco začíná dít.

Hana Vacková: Jasně, jaký to potom bude po tom porodu, že jo, jak se spolu jako sneseme a jak překonáme první krize.

Dan: No zkoumala jsi naopak třeba, víš, protože zase mám pocit, že některý lidi to, že jsou velmi, že mají třeba spolu velmi silnou sexuali-, sexualitu nebo sexuální energii, tak to občas jako předkládaj, že to je ta nejdůležitější hodnota toho vztahu, víš, a že když máme mega intenzivní sex, takže vlastně bysme měli bejt spolu.

Dan: A taky ne vždycky to úplně

Hana Vacková: koreluje.

Dan: Mám občas pocit, že spíš to nekoreluje.

Hana Vacková: Jo, jo, jo, tak je to tak obecně jako funguje, že když někdo strašně předkládá něco, že takhle to má, takhle to je super, tak to jako nefunguje, no. To záleží, no. Jako nesetkala jsem se s tím, možná s takovým tím přeceňováním sexu, protože tam hledám jako odpověď na nějakou svoji otázku, ale ona tam jako není, jo.

Hana Vacková: To je to, chci lásku, ale hledám to přes sex. Tohle třeba jo, ale že by to byly jako páry, no spíš ne. Jako já obecně hodně málo narážím na spokojený páry.

Dan: Jo?

Hana Vacková: A dost často ta spokojenost je u lidí, který mají třeba etickou monogamii. Tím nechci říct, že to je jako jedinej model, který může fungovat. Někomu funguje jako monogamie, jo, to je úplně v pohodě.

Hana Vacková: Ale jako my jsme vlastně měli, jo, v rámci práce na tý knížce takovou poptávku od jedný z editorek: „A nemáte tam něco normálního? Nějakej pár, kterej bude spolu jako dvacet let, budou mít dvě až tři děti, budou mít sex dvakrát tejdně a nebudou mít žádnej kink.“ No, tak jako bylo to těžký fakt najít, no. Tak pak jsme našli jako jeden, kterej tomu jako dobře odpovídá, a to je vlastně etická monogamie, no.

Hana Vacková: Takže to jako bez toho objevování vlastně, bez tý živý sexuality, živosti toho vztahu to vlastně jako nejde, no. A tam se vlastně ukázalo, že je hrozně důležitý, aby ty dva lidi to měli spolu prodiskutovaný a všechny ty věci, který zažívají a který, má to jako velkej vývoj, jo, ono se to jako většinou vyvíjí postupně a má tendenci se to i jako vracet zpátky, protože něco nefunguje, tak je jako super, že ty lidi– a to je jako vlastně super věc pro celou sexualitu, že jsme vlastně flexibilní celou dobu, jo.

Hana Vacková: Že to, jak to máme teď, neznamená, jo i to jenom si představ, že máš stejnej sex v osmnácti jako v osmdesáti. To je prostě hrozná představa, že jo. To by, to by tě zabilo.

Dan: Hm.

Hana Vacková: Nebo kdybys měl stejně sexuální touhy, jako máš v osmdesáti. To je prostě šílený. Takže se to prostě vyvíjí a jako když na to dokážeš reagovat flexibilně, já tomu ráda říkám trvale udržitelná sexualita, že se to prostě mění, protože ty máš jako nastavenej určitej jako mindset.

Hana Vacková: Mindset je vlastně téma, který kolem toho hodně řeším, jak si to nastavit, abych byl schopen v tom vlastně jako pořád chodit a hledat pořád tu spokojenost nebo to nějaký, ten nějaký hezký stav, i když se jako mění, protože jako teď seš s partnerem, pak ho nemáš, jo, ale to neznamená, že to prostě musí být konec sexu.

Dan: Ještě mě teda zajímá, víš, jestli vnímáš rozdíl a je mi jasný, že máš malej vzorek, jo. Ty jsi říkala, že často teda to může být ta konsenzuální monogamie versus ta jako nekonsenzuální monogamie. Nevěra. Nevěra, která jako vlastně Myslím si, že když půjdeš do mužského publika, tak možná narazíš, že to je vlastně jako možná i pro spoustu lidí jako přijatelnější tohle, že.

Hana Vacková: Jo jo, ten vzorek těch nevěrníků byl skutečně větší než těch, co mají etickou monogamii. I když vlastně lidí, který zkoumají sexualitu, je tam jako asi možná víc, jo. Ono to je otázka, jestli všichni si to jako stanoví jako etickou monogamii, ale jako nevěra je hrozně jako tolerovaná, jo, to je jako tolerovaná jako společností, že to jako-

Dan: V některých jako státech ještě víc, jo, v některých kulturách jako.

Hana Vacková: No i u nás to jako absolutně platí, jo, že tady se to prostě jako nosí, že tady se to jako doporučuje vyloženě, naštvejí problémy, jo, tak si jako najdi. Prostě to si jako ta smečka mezi sebou takhle řekne, ale je to jako opravdu i podle průzkumů mnohem víc tolerovaný než jako etická monogamie. Protože když někomu řekneš, že máš otevřenej vztah, tak uslyšíš „No to ti nemůže fungovat.“

Hana Vacková: A když řekneš, že máš milenku, „Jo a povídej.“ Jako ty reakce jsou úplně jiný, jo. Já jako fakt, fakt si možná jako zapřemýšlej nad tím, co jsi kdy zažil jako komunikaci o nevěře, o nevěře mezi muži především je prostě úplně jiná než tady o tom. Ale ženy se za to víc stydí teda musím říct, ale to neznamená, že jsou jako míň nevěrný.

Hana Vacková: Ony jsou taky hodně nevěrný a, a hledají vztahy a jsou sexuální bytosti a chtějí sex prostě bez lásky. To je vlastně věc, o který se taky moc nemluví, která se tak jako tutlá, jo pořád. Ještě je tady ten pozůstatek toho, že ty ženy spíš jako ten sex moc ne. A nebo- Chtějí

Dan: tu lásku.

Hana Vacková: A nebo že to musí být s láskou, anebo že to musí mít jako opravdu vybroušený všechny detaily kolem jako ne, jako ne.

Hana Vacková: Jako i na ženy přichází takový ty jako přepady jako sexuální energie. Dost často je to po nějakým jako hladu, jo, když jsou třeba v nějakým jako blbým vztahu, frustrace, přetížení, často po mateřství, jo. Kritickej moment je, a to jsem fakt zažila mnohokrát a je to prostě spoustu mých kamarádek to zažívá, je po mateřský nástup do práce.

Hana Vacková: Tam pak stačí nějakej trochu vstřícný kolega a je to hrozně jednoduchý.

Dan: No je pravda, že tak ty vztahy jsou často, že už tak jako trošku zabalený tím emočním balastem a tak dále, že, že ta nějaká, jak to říct, čerstvost něčeho novýho To by bylo děsivý, no.

Hana Vacková: Jo, jo, to rozhodně. Rozhodně jako novost, to je to, co startuje sexualitu, no.

Hana Vacková: Ale jako ono tohle se jako děje a ono to nemusí být špatný, jo. Protože to, že se někdo někde zabouchne nebo se zakouká, může bejt jako super, super příval energie, který se dá využít jako doma, jo. Anebo se dá o tom, jako to je právě super, když si to ty lidi můžou říct, jo. Protože to je nejlepší jako způsob, jak to vlastně nenechat rozjet s takovým tím jako samospádem, jo.

Hana Vacková: Ono je to fakt jako u těch žen, který jsou fakt jako někdy vyprahlý jo a přetížený, tak tam je to opravdu hrozná smršť, jo. Ony se úplně rozjedou, utrhnou, neví, kde je, kde, kde je co. To jsem zažila opravdu takovejch situací takhle stejnejch, jo. Takže o tom jako ráda vyprávím a, a myslím si, že je to spíš jako běžnější, že to přijde, protože jako to je otázka, jestli jsme jako monogamní, ale to, že by se nám líbil celý život jeden člověk, je jako fakt nereálný.

Hana Vacková: Jo, tak v tomhletom jako to reálný není. To, že jsme schopný to vydržet, to je jako jiná věc, jo, v tom, že si řeknu jako ne a budu věrná a budu jako navždycky s tím jedním člověkem.

Dan: Hm, já mám pocit, že víš, jako že i v tomhle platí, eh, taková ta jako typická terapeutická možná jako rada v uvozovkách univerzální.

Dan: Víš, jako když tě tu něco dráždí, tak vlastně se sám sebe ptát, jako proč mě to dráždí?

Hana Vacková: Jo, jo, jo, to je skvělý.

Dan: Jo, jakože víš co, ve chvíli, kdy ti to vlastně někdo řekne a ty řekneš: „Hm, to mě asi úplně neláká nebo vlastně tak to jako necítím, ale potom to tebou nějak jako projde, tak je to fajn. A ve chvíli, kdy jako se v tobě utrhne nějakej odpor nebo něco, tak podle mě to je dobrej vlastně bod jako říct si: „Hele, co mi tohle vlastně říká?

Dan: Proč to cítím takhle silně a co, co mě to může naučit možná?“

Hana Vacková: Jo, to je úplně skvělý, když někdo tady to nezpracuje jako tím, že ten odpor jako vyvrhne navenek, ale jako řekne si prostě jo, co mi to říká a začne s jako nějak, s nějakým sebezpytem. To je skvělý, no. Jako sexualita nám může ukázat hodně jako o nás.

Dan: Mhm. Myslíš si, že víš jako, že teďkon ta renesance toho, já nevím, prostě toho volomyšlenkářství, toho, že teďkon jako vlastně všichni teda budeme objevovat ty všechny možný ty, konečně se rozvázaly ty svírací kazajky.

Hana Vacková: No, tak ne, ne ve všech bublinách se tohleto stalo. Jo, taky máš bubliny, který, kde je to pěkně utažený pořád dál, jo.

Hana Vacková: Ale to, to záleží, no. Tak jako zase nám vlastně ten, ta přehršel možností, až přehršel, že jo, možností, vlastně nás taky nemusí vést úplně jako ke štěstí, jo. To vidíme prostě u mladých lidí, který mají jako menší množství sexu a vstupujou později do, do vztahů. To je jako velký téma a má to spoustu důvodů.

Hana Vacková: Ale jeden, jeden z těch důvodů je rozhodně prostě to, že toho dopaminu, kterej nám ten sex jak může krásně dodat, a je vlastně spoustu. Jo, ať už je to porno nebo je to prostě nějakej prostě já nevím co, jakýkoliv hry, prostě všechno si můžeš koupit, je to hrozně levný, že jo. Já jako fakt moje dětství bylo úplně jiný než dětství mojich dětí, jo.

Hana Vacková: Ten svět se hodně mění a proto se mění vlastně i jako sexualita, ale jako nemusí to být špatně. Prostě oni žijou v jiným světě a budou mít jiný, jiný věci jako špatně a dobře.

Dan: Jo, jo, skvělý. A přemýšlím, abysme to uzavřeli něčím. Je takový ještě nějaký poselství z tý tvý knihy nebo něco, co bys chtěla, aby si ty lidi odnesli?

Hana Vacková: Hm, já bych chtěla, aby A ono to jako nastartuje nějaký jako tázání se sám sebe, jo. Jsem, jsem spokojenej? Je tohle vlastně to, co chci? Nebo je tam něco, co jsem jako vždycky chtěl? A, a jako přináší to vlastně takový jako zjištění, že spoustu věcí nevíme, že si myslíme, že jako sexualita je něco nahodilýho, že to je nějaká magie, že to je zázrak, že to je, že to je fakt náhoda.

Hana Vacková: Ale jako ona, i když jako věda sexuologická nebo sexuologie vlastně už spoustu věcí jako dokázala zmapovat, jo, už víme, že třeba klitoris není jenom ten malej hrášek na vrcholu tetkých pysků, ale je to velkej orgán, roste i do těla, že neexistuje G bod a tak. A je toho jako hodně popsaný, tak ještě spoustu věcí jako nevíme, ale víme strašně moc věcí.

Hana Vacková: Víme, že zamilování je chemie, ale nevíme, co přesně, jakej ten mix tam do toho vstupuje a co bude vlastně ovlivňovat naše vztahy. Takže vlastně víme hodně věcí, ale to je vlastně takový moje jako to, co chci vlastně dál pořád dělat i po tom, co jsem napsala tuhle knížku a chystám se teda na další. Tak jako vytvářet takovej most mezi, mezi vědou a, a lidma, protože tohle si myslím, že, že potřebujeme dostávat mezi lidi.

Hana Vacková: To, že my vlastně o tom sexu víme mnohem víc. A kdybysme věděli, tak dokážeme mít spokojenější sexuální život a jako lepší vztahy. To neznamená, že musíme udržet jeden vztah na celej život, ale můžeme možná udržet jako dva vztahy a který budou jako živý. A možná i ten jeden, jo. Že se dá prostě s tím skvěle pracovat a nejsme v tom prostě jako list ve větru, jak se to kolikrát zdá.

Dan: Jo jo, nebo i si myslím přesně, jak ty jsi říkal, no, že jako spoustu lidí samozřejmě jako to, to zažitý, ano, najdu si toho partnera a budu s ním teda jako ten celý život a to je ten ideál. A, a teď jako jenom vlastně hledám ty cesty, jak, jak to neustále jako osvěžovat a kde tam najít tu cestu. Je docela zajímavý no o tomhle přemýšlet.

Hana Vacková: Jo, jako já, já jsem měla taky takovej pocit. Jo, tak teď už mám jako jo. Dlouho jsem hledala nebo to bylo takový neuspokojivý. Pak najednou máš a říkáš si: „Ty jo, no tak dobrý, tak mám.“ No jo, ale to je teprve začátek. Může se spousta věcí odehrát. Ta zvědavost a zvídavost je skvělá k sexualitě.

Dan: To je skvělé v životě si myslím.

Dan: Takže k sexualitě také.

Hana Vacková: Super.

Dan: Tak já moc díky za rozhovor.

Hana Vacková: Díky taky.