Jan Hábl: Bez charakteru není dobrý život

Přepis epizody

Člověk nemůže žít dobrý život, nemá-li dobrý charakter. Naše lidství není docela v pořádku Něco s námi je evidentně špatně, ale lidskost není docela ztracena. Člověk není ani anděl ani démon. Já úplně nejsem jako anděl to ne, ale nejsem zase úplně skrz na skrz jako zlej. Charakter není něco co řešíte až když jste za vodou.

A teď neví, co by tak jako výběrovou aktivitu se začne zabývat sám sebou. I když se nikdo nedívá, jak říká Komenský, zná dobré chtí dobré koná dobré i když se nikdo nedívá. Ahoj tady Dan Držil, vítejte u dalšího dílu podcastu Proti proudu. Mým dnešním hostem je Jan Hábl, pedagog, komeniolog, to znamená znalec díla Jana Ámose Komenskýho.

V tomhle rozhovoru se nebavíme ani moc o vzdělávání ale hlavně o charakteru Co je totiž na Komenském zajímavé je, že kromě samozřejmě těch vzdělávacích a didaktických věcí, on měl neskutečně těžký životní příběh a co si z ní můžeme vzít, jsou právě ty lekce, jak překonat nebo jak si udržet takovou životní pozitivitu i navzdory velmi těžkýmu životu.

Je tam spoustu zajímavých lekcí, jak budovat charakter a právě s Janem Hablem řešíme, co to ten charakter je a proč je nutný pro to, aby člověk si postavil nějaký dobrý život. Takže je to trošičku filosofický povídání, protože je zajímavý že Komenský je v něčem hodně podobný třeba Aristotelovi, je to povídání trošku o smyslu života, o nadčasových lekcích, který si můžeme vzít o tom, jak vlastně ten dobrý život žít a co nás tahle docela zajímavá historická postava, ale i Jana Habel, který je taky neuvěřitelně inspirativní člověk můžou naučit.

Pane Hamle vítám vás proti proudu hezký den. Díky. Těch témat o kterých vy mluvíte je samozřejmě několik Často mluvíte o komenským o výchově. Něco, na co jsem narazil, čím bych možná to začal je charakter. Vlastně se věnujete hodně něčemu, co se říká výchova charakteru. Mně to přišlo zajímavý téma v dnešní době.

Co je to vlastně charakter? Dá se to nějak definovat? Protože charakter, jak ho známe všichni, ale když se vlastně lidi zamyslejí, co to vlastně je, tak nevím jestli dojdeme k těm samým odpovědím. Titulky vytvořil Já nechci moc nudit definicemi, protože se setkávám s tím že tak nějak intuitivně všichni lidi ví, co to znamená potkat se s člověkem dobrým nebo řekneme charakterem charakterním a navopak když natrefíte bez charakterního bez páteřního hajzlíka, tak intuitivně to víme.

Ale jestli chcete definici, tak je to soubor osobnostních rysů, kterým se historicky říkalo ctnosti už od Aristotela někdy. Jsou to prostě jakési predispozice našeho jednání. A buď to jsou teda Snosti tedy si, anebo nařesti. A podle toho co převažuje, tak ten charakter vypadá. Je Jo, vlastně když se dostanu trošku k nějakým výchověm vzdělávání, je teda ta výchova charakteru mělo by to být to hlavní kritérium?

Protože mám pocit u vás že vlastně dneska není, že se to trošku odsunulo jako do pozadí a vlastně pojďme teda v tom vzdělání učit ty, ať už ty schopnosti a dovednosti a jak se mít co nejlíp a takhle, že ten charakter trošku ustoupil do pozadí. Nevím, jestli to vnímáte pro mě. Jo, tak pár dekád možná že i víc než dekád jsme jako v tom systému vzdělávacím a nebo jako vůbec ve společnosti byli dost nasměřovaní k výkonu k úspěchu, k užitku, k výhodnosti a taky se tyhle věci jako dají lépe měřit.

A… Dneska takhle máte pravdu, že to ustoupilo do pozadí, ale mně se dneska zdá že to zase vystupuje do popředí, protože jsme se tak jako trošku nasytili, až přesytili všeho čeho se nasytit lze. A zjišťujeme že se nám někdy úplně jako nežije dobře ve světě kde sice jsme nějak jako materiálně zabezpečení, ale teda popravdě někdy taky ne, ale ať už jsme nebo nejsme, tak…

Je nám vlastně jako dobře s lidmi, kteří jsou nějakého charakteru A nebo se nám dobře podniká s lidmi, kteří jsou nějakého charakteru. A nebo nám z výzkumu vyplývá, že rádi jdete si lehnout do nemocnice, kde se o vás starají sestry nějakého charakteru. A nebo přijdete do školy, dáte tam svoje dítě a ptáte se, že naučíte ho či zpsát počítat, nebo s ním budete dělat ještě něco víc.

Prostě zdá se mně, že to přichází trošičku zase na scénu, že nám na tom záleží, nebo když to řeknu jednou větou, kterou do omrzení opakuju, začínáme objevovat to, co Komenský řekl před 350 lety, že člověk učený ale nemravný je zbřemnem země. A tak aby se nám jako lépe žilo, tak zjišťujeme, že potřebujeme nejenom vzdělanost, učenost, ale potřebujeme k tomu i nějaký charakter.

Hm, jak moc je to spojené s nějakými vzory ve společnosti jo, protože jste trošku už naděknul že se ten charakter špatně poměřuje a já mám pocit, že trošičku to poměřování, že ať chceme nebo ne, tak v nás nějakým způsobem je nějaký vzlížení k někomu nebo ne. A já vlastně nevím, jestli byly doby, kdy ty učenci nebo kdy jsme vzlížili k těm charakterově nejlepším, ale že dneska to tak jako není, že jo Dneska vzlížíme, já nevím možná ke sportovcům kde se řekněme třeba jako je to nějaký růnej souboj někdo, já nevím jestli ty elity jsou dneska teda influenceři nebo ke komu se vzlíží a jak tohle vlastně formuje charakter Já jsem teda měl na mysli měřitelnost, ne jako poměřovat ale jako by měřit charakter nebo měřit školní výkon.

Že se dá jako snadno změřit, jestli dítě změřit jako v uvozovkách, zjistit ověřit, jestli dítě umí vyjmenovaná slova nebo neumí a dá se to nějak jako ohodnotit a maturitu splnit a na školu se dostat na základě těchto měřitelných výsledků. Ale vlastně se vás nikdo neptá u jakýchkoliv příjmaček, jak jste jako laskavý člověk, pravdomluvný, poctivý, čestný.

Spravedlivý, prostě na charakter se málo kdy během vzdělávacího systému kdokoliv ptá no ale pak přijdete do práce A množí zaměstnávatelé dneska už jako vlastně se na tohle ptají, protože nechtějí lidi jenom výkony, ale chtěli, aby zaměstnanci je neokrádali třeba a tak. Takže takhle jsem to myslel. No a teď k té otázce vzorů.

Všichni máme vzory. A vlastně imitace je jedna z primárních form sociálního učení. A v určitém věku v tom nejútlejším, je to jako ta forma, Učení sociálního učení. Prostě vidíme, sledujeme, pozorujeme, napodobujeme a skrz tu nápodobu se učíme skoro všechno Jak mluvit, tak chovat, modely, Vztahy všechno Postupem času se to malinko posune, nastoupí ještě i jako jiné mechanizmy učení, ale učíme se prostě skrze vzory.

No a teď záleží na tom, jaké ty vzory kolem nás jsou. Postupem času když človíček povyroste, tak ten mechanizmus se úplně nevytratí. Ještě i v pubertě se vám chlapci budou česat jak kde je dneska populární. Já jsem chtěl říct Justin Bieber. Jestli se dotaz nevím ani kde je dneska populární. Prostě jo, teenager si najde někoho, koho obdivuje a častokrát chce vypadat jako on, mluvit jako on, oblíkat se jako on a tak.

Tak funguje to. A teď jde o to, kdo tím vzorem prostě pro člověka v tom, či ono věkuje. A máme vzory, máme výborné vzory. Já učím na pedagogické fakultě a když se ptám v prvním ročníku v rámci pedagogické propedeutiky, tak co vás k nám přivádí? Proč jste tady a chcete učit němčinu nebo fyziku, tak je tam vždycky vzor.

Měl jsem skvělou paní učitelku, která mě co. A já chci být takovou učitelkou, jako byla ona. Pozitivně, takhle to bývá. Není to půl na půl ale skoro půl na půl jsou i negativní motivace a tedy i negativní příklady. Já jsem zažil úplně hrozného fyzikáře a při tom fyziku mám rád. A tak já chci učit fyziku, ale úplně jinak než nás to učil tady ten pan učitel XY.

Když se ještě vrátím k tomu charakteru, dá se tak jako racionálně říct, že teda mít ty ctnosti je, já nechci říct se slovo výhodnější, ale že to je lepší. Takže vlastně já teď přemýšlím, jestli k tomu máme nějakou vnitřní motivaci, jestli jsme tak narozený, jestli nás tak tvaruje ta společnost, jo, protože jako vlastně je teda ten v úzovkách to základní nastavení mít ty ctnosti spíš než ty neřešit.

Jako… Antropologicky, jako jestli v člověku jsou ctnosti nebo touha po ctnostech, nebo… No, jako protože mám pocit, že jako vlastně když se tak jako bavíme, tak si říkám, hele, to by je skvělý, to by bylo vlastně skvělý, kdyby všichni lidi teda měli ty ctnosti a teď jako proč je všichni nemají, že jo a je to tím teda že vlastně za ty ctnosti ty lidi nejsou nějak ohodnoceni, vlastně nevědí, co by jim to, jo, když tam typický příklad vlastně jako člověk který řeší, jestli přeběhnou ve frontě nebo ne, tak je pro ně jako přednější ušetřit pět minut, než v fuzovkách mít nějakou ctnost a čekat ve frontě jako všichni ostatní.

Já nevím jestli se pouštět do filozofie a antropologie, takhle, lidstvo se tím zabývá už po tisíceletí, jestli jsme spíš jako přirození jinak. Jako anděle nebo démoni, jestli teda máme predispozici buď jako božskou, protože jsme boží stvoření přece, anebo nějakou jako hmotařskou, protože nejsme nic než složitá hmota a tak jsme evolučně jako uhnětáni spíš jako k tomu sobectví a hledáme jako výhodnost.

A tak přeme se o to jako lidstvo po tisíceletí. Nicméně někdy teď nevím, od Mojžíše, Aristotela a tak, o tom přemýšlíme tak jako bez ohledu na tyhle všechny věci. A Aristoteles byl docela famózní, na svou dobu se zastavil a položil si otázku, co vlastně dělá život dobrým životem, život člověka. Co to znamená žít dobrý život?

Jak to vypadá? Co to obnáší? Co je k tomu potřeba? A promyslel to zleva zprava, to Aristoteles uměl a nakonec dělá závěr a pak to po něm množí opakují a já jenom jako naznačuju, že před Aristotelem možná méně systematicky, ale jako taky zajímavě, víc narrativně, příběhově a kontextuálně. To právě říkali takový ti Mojžíšové a tak.

Že to bylo Člověk nemůže žít dobrý život, nemá-li dobrý charakter. A že to, že já nepředběhnu ve frontě, nebo se nezachovám nějak, nějakou levárnu neudělám, i když vím že mě nikdo nechytí, že mě nikdo nevidí, že to, když prostě se zachovám, a teď jakoby já vím, že to je veliké slovo, ale jako dobře správně, takže někdy čestně, poctivě, pravdomluvně, i když třeba jako je to těžký nebo to nepřinese to žádnou výhodu ale já vím že třeba je to pravda, tak bych to jako měl říct a neměl bych hlát, tak když to člověk udělá, tak odměnou.

Jemu… Aristoteles tomu říkal eudaimonia, což se tak jako těžko překládá je to veliké slovo eu, všichni víme, eufemismus, euforie, eutanázie, to znamená dobrý a daimonion je jako duch nebo duše. Nebo, takže se to někdy překládá jako dobrodušnost, dobroduchnost, tak zní hrozně, já vím ale když řeknu blaženost, tak nevím jestli je to lepší ale prostě jako dobrý zdařilý, naplněný, šťastný, ale ne ve smyslu jako happy, ale jako to je naplněnosti anglicky říkají flourishing, jako život prospívající.

Není možné bez dobrého charakteru kdybych já měl všechno Kdybych měl všechny znalosti, všechny dovednosti i všechny prachy světa, ale byl bych člověk nepěkného charakteru, nebude to zdařilý život. Může vypadat na chvilku může se koupit tohle, tam to užívat a tak, ale jako by toto ta jemnost štěstí nebo té blaženosti zdařilosti tam prostě bude vždycky chybět.

Takže bez dobrého charakteru není prý možný dobrý život a naopak dobrý charakter je pro člověka tou nejlepší odměnou, kterou vlastně může zakoušet během své životní poutě. No když říkáte, že to je tu největší odměnou… Ono to teda trošku vychází z toho, že nějaký to jako odměnu nebo uspokojení vlastně jako si přinášíme sami sobě, že to je trošku takový to naburání toho mýtu, že ta odměna nebo to poplácání po zádech přijde od někoho jiného mám pocit.

Tak není to k zahození když vás někdo poplácá uzná, pouzbudí a vypadá to, že jsme tak ustrojeni, že to potřebujeme, ale zároveň je pravda, že jako člověk nějak žije sám se sebou a nějakým svým vnitřním životem a kdyby se náhodou stalo, že vás nikdo nepoplácává Tak se musíte nějak srovnat se sebou. Může se dokonce stát, že vám budou všichni se posmívat, nebo že se dostanete do společnosti a v dějinách by to nebylo nic neobvyklého.

Že většina lidí kolem vás se chovala nějak, ale vaše svědomí nebo co to vlastně je za orgán, vám říkalo, to já ale nemůžu. A nikdo prostě vás nepoplácával. A přesto, když člověk udělá to, co ví, že by udělat měl, tak ví, že to je správná věc a přináší mu to, o čem mluvil Aristoteles Mně přijde zajímavý, že vlastně i Aristoteles a Stojkové mám pocit, že v poslední době zažívají takovou celou renezanci.

Nevím, jestli to je tím že lidi dneska hledají nějakou chci říct, filozofii nebo něco podle čeho si řídit nebo čemu věřit. Já vím že vy, jak máte blízko k tomu Komenskému tak jsem pochopil, jako dáváte trošku vedle sebe, že i v tom Komenskému je spoustu těch nadčasových tezí a pravidel a že i vlastně tam se dá najít toho spoustu pro ten současný život Jo je to tak.

Komenský byl něco mezi Aristotelikem a Platonikem. V některých ohledech hodně čerpal s obou pánů. Zároveň to byl biskup jednoty bratrské, takže měl i svůj specifický vztah k transcendentnu, k Bohu. A jako opravdu specifický, protože v jeho době se vlastně ve jménu božím lidi navzájem mordovali což teda popravdě dělali.

To je živa, co lidi byli lidmi, ale v jeho době to zvlášť bylo tak, že ta třicetiletá válka a všechno také hrůzy. A on se na to všechno dívá. A pro mě teda svým způsobem Tím způsobem překvapivě nezanevře Na víru? Jak na víru, tak jako na smysl čehokoliv. Protože po tom, co on všechno prožil, tak bych se vůbec nedivil, kdyby to tak jako zabalil a řekl, to nemá smysl končím tenhle svět je absurdní a nemá smysl se tím vůbec zabývat.

Někde buď hedonisticky si budu užívat anebo se uzavřu někam pryč od tohohle světa, co nejdál. Ale on tohle neudělá a vlastně jako tím je pro mě teda nesmírně inspirativní. Já když jsem ho před léty objevil, tak jsem na to koukal jak na zjivení, že on navzdory všem těm hrůzám, které zažil a co mu Lidé druzí, lidstvo provedli, tak on udělá závěr že lidskost není docela ztracená a vlastně většinu svého života a většinu své energie věnuje projektu s názvem Obecná porada o nápravi věcí lidských.

Tedy jak to tady co s námi, aby to bylo k přežití k vydržení, vlastně aby to dávalo smysl. Přátelé, možná víte, že tento podcast může fungovat jenom díky skvělým partnerům, který tenhle podcast podporují a který já rád podporuju. Dneska je tím partnerem Zonentor. Pokud Zonentor neznáte, tak je to parádní firma s velmi dobrou karmou, která prodává čaje, koření, bylinky, všechno se snaží dělat co nejvíc udržitelněji, ať už vlastní obaly, nebo to, že nakupují věci přímo od farmářů za férový ceny všechno je v bio kvalitě.

A dokonce záměrně neprodávají obchodních řetězcích, protože by prostě tak velký objem nezvládli dělat v té kvalitě, jaký si představujou. Já jsem před pár lety zpátky měl v protiprodu i CEO Zonentoru Josefa Dvořáčka kde jsme… Právě řešili ten jejich důraz na kvalitu a podnikatelský přístup který se podle mě liší, protože je fakt založený na tom, aby dělal radost ať už lidem uvnitř firmy nebo zákazníkům, nebo i dodavatelům takzvaný win-win-win.

Pokud Sonentor neznáte, tak se určitě mrkněte na jejich web, psáno sonentor.cz, mají tam hromadu zajímavých věcí, ať už do kuchyně nebo právě na ten čaj, k tomuhle dílu mě napadá třeba bylinkový čaj, dobrá nálada, nebo čaj balzám na nervy určitě se vám toho přezhodí. Takže já děkuji moc Zonentoru za podporu jsem rád že takovýhle firmy vlastně fungujou a že udávají ten příklad že se to podnikání dá dělat i jinak a pokud budete nakupovat na jich e-shopu, tak jsem pro vás získal promokód protiprodu10, který vám zvýhodní váš nákup.

Takže jděte něco nakoupit, ať v Zonentoru vidíte láska plené oběma směry. Díky moc a teď zpátky k rozhovoru s Janem Háblem. Z toho myslíte vzít nějaké ponaučení příliš v současnou dobu? Protože já mám pocit, že spoustu lidí nějaký strach nebo nejistotu z toho kam ten svět směřuje, vlastně cítí taky. Ať už co se týče války nebo válek, že jo Ukrajina a tak dále, ať už co se týče nějaký umělý inteligence a těch technologií, které postupují, nebo klimatické změny.

Vlastně dneska těch věcí z kterých mají lidi nějakou úzkost nebo strach, nebo zanevřej, buď zanevřou, a nebo jdou třeba do nějakého aktivismu extremismu a tak dále, aby s tím ještě bojovali je taky docela hodně. Takže otázka zní… No jestli se z toho komenskýho dá vlastně něco tak jako ponaučit vzít nějaký si principy jak se teda vlastně tváří v tvář tady tomu v fuzovkách těžkýmu světu, nebo nevím, jestli v fuzovkách, jako postavit a jak nestratit ten svůj nějaký optimistický životní postoj.

No… Já bych dokonce řekl, že právě tohle je na něm nejinspirativnější. To všechno ostatní, co jsme tady opěvovali a obdivovali dokonce i za minulého režimu, což byla primárně jeho pedagogika nebo didaktika, tak jako taky dobrý. Ale to na něm není to nejcennější, protože ne všechny ty didaktické zásady Máme už dneska perfektně nastudované a proskoumané zleva zprava vyfutrované vědou a experimentálně a tak.

Na něm je zajímavé, že to tenkrát vycítil, vytušil, vyrozuměl, on to vykoukal z přírody. Měl prostě specifické předporozumění stvořenému světu, stvoření. Předpokládal, že ten svět není jako jen tak pro nic za nic, jako zhluk atomů a událostí, ale že byl stvořen proto, aby nás něco… Ta realita učila a tak té realitě naslouchal, naslouchal, vzledoval jí a vykoukal z ní nějaké jako zásady a ejhle světe div se, ono to fungovalo.

A na příroda není úplně jak zahození, není úplně blbá hledat co se ví a funguje tam dobře a ještě navíc tím předpokladem, jakože v tom možná byl telos, jo, jakoby záměr účel, že to tak stvořitel chtěl, tak prostě komenské mu vykouklo z tohoto předporozumění něco jedinečného z hlediska didaktiky OK, ale to je 400 let, mezi tím jo, my tohle všechno už víme, ale co je na něm vlastně zajímavější a mnohem zajímavější je A právě ta, já to pořád mám trošku jako tajemství se přiznám že úplně nevím jestli se mně podařilo to rozklíčovat, jak je možné Že on navzdory všem těm hrůzám a jakože si toho fakt zažil, jeho život je jako všeobecně asi posluchačům známý ale jenom pro jistotu Ve dvanácti letech jako první válka na jezdy bočkajovců a nebo možná ještě dřív ještě mladší byl a ve dvanácti letech mu pak zemřou rodiče a mějací sourozenci, stane se syrotkem.

A někdo v něj nestojí, posouvají si ho v rodině, hladový krk navíc těžká doba, nemůže chodit do školy a musí makat aby ho v té rodině aby se uživel na sebe, aby si to zasloužil být tam jako syrotek, jako nesnadné dětství. Pak ale protože byl evidentně bystrý šikovný, tak se v těch bratrských kruzích jako dostal do školy, na školy i dokonce i do ciziny Ho vystali, protože byl velmi bystrý.

No a pak se jako mladý začínající faráz a učitel ožení, to je roku 1618, a přijde rok 1620, bílá hora, a Plomenského to zastihne. Morová nákaza, války, vlastně od roku 1618 30 let války. On se zrovna ožení, začne válka a ta válka ho provází 30 let života. A právě mu zemře jedna manželka, děti, druhá manželka, všelijaké ty morové rány, ať už to bylo v lešně nebo…

No fakt jako dostal naložíno v životě hodně, jestli nás tady jako unavuje válka, která se jako hybridně odehrává teda u nás ale fyzicky se u nás ani neodehrává, no tak což teprve, když on před tou válkou různě jako utíkal a v zimu to hořelo všechno a no dostal naložíno hodně a on navzdory tomu právě řekne, to je takový výrok, který já…

Já se ho sám opakuju, jsem ho kolikrát vetknul do názvu různých svých článků, nebo i knížek. Lidskost není docela v pořádku, řekne. Naše lidství není docela v pořádku Něco s námi je evidentně špatně, něco děláme špatně podívejte se na to, jak ten svět vypadá. Pořád platí že? A pak řekne, ale lidskost není docela ztracena.

Naozaj vzdory tomu všemu, co tady hnujíme na tom světě, ve velkém i v malém, nemusíme jako spílat zkaženému světu, ale stačí jako když člověk vědělá každodenní sebereflexi a jako ví taky že nikdo nejsme svatý. A Kamenský prostě řekne Protože není to ztraceno, stojí za to se tím zabývat, stojí za to bojovat, za to naše lidství, protože když se o to budeme dobře starat, tak to může být krásný, může to způsobit vyprodukovat, jakoby já to už interpretuju, ohromně dobré krásné, pravdivé, laskavé věci, které stojí za to.

A tak proto ta jeho pedagogika, ta jeho výchova, protože on se podívá na to měmino co se narodilo a ví, že pokud se o to nebudeme starat, tak z toho může být malej děblík jednoho dne. Malej despota nebo teda malej velkej časem tyran, zloduch a tomu že nemusí být hned král nebo politik ale to stačí jako místní rychtář když bude zmetek Tak může celé vesnici jako skazit život.

A nebo stačí manžel když to bude, a nebo on pak řekne, když se ho ptají, prosím tě k čemu ten kovářský nebo sedlácký, nebo pekařský synek by měl chodit do školy? Jako co se v té škole má naučit? Co by se doma nenaučil od svého otce? Jako k životu aby byl připraven na život. A Komenský říká, no není to tolik až čtení psaní počítání to jako je fajn když se povede v té škole, ale hlavně aby ta škola byla dílnou lidskosti.

No, to by jeho slogan. Škola nechtě dílnou lidskosti nikoli v mučirnou ducha. A on vlastně říká, ten kovářský synek je Když bude chodit do dílny lidskosti, tak se tam z něj stane člověk čestný, poctivý, pracovitý, slušný, laskavý, takový že ho bude chtít každá ve vesnici za manžela. A tudíž nejde vlastně, když se vrátím zpátky k té jeho energii nebo to tajemství, proč on tak usiluje o to všechno proč to nezabalí, protože se rozhlídne po těch miminech, co se narodí a vidí buď lidi Kteří dělají svět lepší, žitelný nebo žitelnější aspoň anebo malí démony, kteří tady z toho udělají peklo.

A záleží mu na tom, aby lidskost byla dobrá. Já hodně přemýšlím v kontextu třeba přesně výchovy nebo pedagogiky nebo vlastních dětí jestli jsou na tohle nějaké přesně postupy příručky, typy triky, nebo jestli člověku vlastně stačí ten celský rozum a nějakým způsobem nechci říkat jako metoda cukru a bytě, ale prostě odměňovat ty dobrý činy a nějakým způsobem vysvětlovat, proč ty špatný činy jsou špatný nebo jak vlastně probíhá ta výchova toho charakteru.

Hmm. No, a kolik máme času? Kolejce ve? Semestr nebo dva.

Jak probíhá výchova charakteru? Komenský o tom napřál knihy, jak to zařídit aby se ten potenciál toho dítěte rozvinul lidsky, nikoliv neskazil nelidsky. A někdy to píše humorně jako v labirintu Světá ráje srdce, kde popisuje, jak množí rodičové jsou buď laxní, on tam říká folkování, což znamená že jsou laxní a nechávají takovou volnost, až se ty děti pak postaví i proti ním samotným a jiným Rodiče zase je pohání karabáčem jako zvěř a pohání Pak se ty děti taky postaví proti ním a prostě má různé obrazy, různé způsoby, pozoruje jak to rodičové dělají a někdy je to k smíchu, někdy k pláči a tak někdy to pojedná takhle jako humorně snad sáskou.

Má tam obrazy prostě ty děti jako na řetězu nebo popichovány jako zvíře, aby se vůbec pohli, aby něco udělali, ale jindy zvážní a začne psát vážně, když vidí jak to rodičové prostě kazí, nemají všichni Nemáme my rodičově dokonalou intuici nebo selský rozum a prostě to neděláme vždycky dobře. A on evidentně jakousi intuici měl a tak se kouká, kouká a nemůže si pomoct a napíše informatórium školy mateřské, kde musí těm maminkám říct třeba bezkázně svévolná všady chasa roste, milé maminky, jako musíte nastavit mantinely.

V sedmnáctém století bylo potřeba tohle říct a pak zase jindy jako řekne něco jiného, a když se to poskládá, tak je to jako famózní obraz toho, jak se vychovávat má i nemá. A kdybychom měli do detailu, tak dočtete se tam všechno, co my víme dneska ze všech možných sociálních pedagogik, psychologií, didaktik, my to jako víme.

Ale umět to aplikovat v daný okamžik v dané situaci není vždy snadné. A ještě teda pravda je, já jsem řekl my to víme, jako my to víme, no víme, někdy taky nevíme. Já si. Někdy vidím někoho druhého, jak to kazí a jindy zase koukám na sebe, co jsem to udělal, nebo jak jsem se neudržel, nebo děti vám zařídí nějakou situaci A vy teprve jako dodatečně vidíte, že jste to nevyřešili, nepořešili úplně správně, takže jako víme a nevíme, no, pořád se to učíme, navíc všichni máme, od svých rodičů jsme něco dostali, nějak jsme byli vychováváni, pak jsme něco dostali od učitelů, kteří se taky jako umí podepsat dost důkladně a fungují v nás takové mechanizmy, že víceméně jako jak jsme byli vychováváni my, tak pak vychováváme dál a to, že se jako přečtu někde nějakou příručku nebo chytrou knihu, no jako může to nějak zvědomit a pomoci tomu ale když pak přijde vypjatá situace, tak obvykle sklouzáváme k těm modelům Titulky vytvořil JohnyX.

Což neznamená, že bychom neměli úsilovně přemýšlet o tom, jak vychovat příští generace, aby to tady bylo k životu. Mně přijde vlastně zajímavý, jak říkáte, že tohle jsou vlastně 400 let staré texty. Když se na druhou stranu podíváme na tu výchovu, tak já mám pocit, že se to jako úsilovně řeší, jak vychovávat děti posledních pár desítek let, že i když se koukneme na začátek 20.

století, tak furt jsem tak jako, já mám pocit, že ty děti byly trošku taková ta levná pracovní síla. Když čtete ty životopisy, já nevím, jasná Čerčila, který má větší vztah se svojí chůvou, než se svýma rodičma, možná že vlastně to trošku vypadá jako, že ten Komenský to teda trošku říkal a ty lidi to teda 350 let jako vlastně furt tak jako dělali stejně.

A pak jsme se teda před pár desítkama let jako probudili a začali jsme přemýšlet, jak to dělat dál trošku jít. No, A taky jako Komenský nemá patent, byl to člověk své doby, bylo to 17. století, takže některé věci jsou… Tím definované, ale pravdou je, že spoustu věcí pojmenoval dobře, ale to, že to nějaký moravan tady místní, když žil tu ve Fulniku tu v Lešně, tu v Předově že něco jako napsal, tak vůbec se znamená že by o tom svět věděl.

To ještě dneska když já Přijedu někam do ciziny, řeknu jméno Comenius, tak málo kdo o tom člověku, kdy slyšel, až na nějaké opravduvé nerdy pedagogické, tak ho nikdo nezná. A když já pak tam mám nějakou přednášku, teď to začnu říkat, to, co říká, mě říká, je to možné vůbec? Je to vážně říká? Kde to říká? A pak zjištujeme, že i něco je docela v angličtině v němčině a i v jiných jazycích.

Jakože ano, komenský žil byl, Leda se smoudruje ho řekl, ale to vůbec neznamená, že to svět zná. Ani my Češi to pořádně neznáme. Na perovických fakultách se přednáší Komenský, pokud se tam vůbec přednáší nějaké dějiny perovíky, tak jako ve smyslu narodil se, řekl umřel. A u Komenského se ještě vyjmenuje těch asi 8 nebo 10 zásad, že postupujeme od jednoduššího ke složitějšímu Tak k čemu tohle student pedagogiky potřebuje vědět?

A škola hrou se tam určitě řekne. A řekne se škola hrou a pár ještě sloganů. Jasně. A to je celé. Ale vlastně málo kdy Čech vezme komenského do ruky aby si ho přečetl. Pokud tak ještě jak u vás donutili, možná v rámci povinné četby ten labrind, ale jinak ani my ho neznáme pořádně. Takže jenom reaguju na to, no jako by víme a nevíme, jo.

Jasně. No, hledáme. Všichni jsme tak nějak jako na cestě a hledáme, jak to dělat dobře. Když říkáte jak to dělat dobře… Spoustu lidí možná nezná ani tu aristotelovou definici dobrého života, ani toho komenskýho definici. Nechte si to by třeba poskládal. Je mi jasný, že to by nějaká velká nechci říct nějaký obraz, ale jestli třeba můžete nějaký střípky z toho který v sobě tak jako máte, že tohle pro vás znamená ten dobrý život.

Tak to je výborná otázka. A já myslím stručně, co nejstručněji, že mně to začalo tak, že mě vlastně mátla o to kamžiku, kdy člověk přijde k sobě někdy v té pubertě, tak mě mátlo to, že v sobě pozoruju jako věci, řekněme, Lepší, jako si touhu po něčem kvalitním, pěkném, vznešeném, krásném a zároveň jsem sobě pozoroval všechny ty nešvary a neřesti a nízkosti a nešlo mě na to na rozum.

Čím to, že jsem taková divná rozporuplná bytost. Kdybyste se mě v mých 14, 15 letech zeptali, jestli jsem člověk dobrý nebo špatný, abych vůbec nevěděl jak mám odpovědět protože… Jsem pod nějakých dobrých věcech toužil, tu a tam se mě i povedlo udělat něco dobrého, ale zároveň jsem věděl všechny ty nepěkné věci na sebe a nerozuměl jsem, dneska bych řekl, antropologicky jsem si nerozuměl.

A pak se stalo, já takhle jsem tomu nerozuměl celý roky, celý ten svůj nádí. A pak se stalo, že na škole nám to bylo těsně po revoluci, nám říkali, já byl na pravické fakultě a oni nám říkali, tak přátelé padl komunismus, totalita a odteď školství bude. A teď nám začali říkat, jak krásné bude celá perovíka, škola vzdělávání, jak to bude inovativní a reformní a humanitní právě.

A mimo jiné zazněl odkaz na Komenského, že konečně bude škola dílnou lidskosti. To jsem já zaslechl jako devatenáctletý, dvacetiletý student perovíky a říkal jsem si, dílna lidskosti co to znamená. A otevřel jsem Komenského Myslím si, že jsem tenkrát právě začal labirintem a pak velkou didaktikou nebo českou didaktikou a postupně jsem se začítal a začítal a já tam najednou četl od něj odpověď jednak na tu rozporuplnost lidskou a jednak jako co s tím dělat aby aby to nedopadlo špatně se mnou ale aby to dopadlo dobře aby ten anděl vítězl nad tím démonem on totiž to takhle tam právě říká, že člověk není ani anděl ani démon A to mě strašně zaujalo.

Hned první, ani anděl ani démon no to je přece pravda jo já úplně nejsem jako anděl, to ne, ale nejsem zase úplně skrz na skrz jako zlej, víš, občas jako chci být zlej. A teď jsem, jo, a tahle ambivalence najednou tam byla pojmenována kdy Komenský říkal, ano, ontologicky v našem bytí člověk je nejznešenější bytost čeho stvoření, protože i magodej, protože jsme jako v podstatě, on to má takhle odůvodněné, jsme božské bytosti jeden nás něco tak skvělého, protože jsme vlastně úplně božské bytosti.

No, ale zároveň to naše bytí, které je pěkné jo, v našem bytí jest… Rozum, jo, jsme kognitivní bytí, emoční bytí, sociální bytí, estetické bytí, tamto bytí, prostě jsme jako mnoho vrstev a to je skvělé, to je dobré. Taky moje bytí mohlo být jako, nebyla by to lidskost ale dřevěnovitost nebo slimákovitost, nebo, jo to je úplně jiný druh bytí.

Tohle bytí, kterému my teda říkáme lidství, to je famózní, to je závazek, to je úkol, to je telos pak řekne s Aristotelem, to asi nebude jen tak pro nic za nic. To k něčemu asi má být. No a teď jsme u toho má být. A zjišťujeme, že častokrát děláme to, co nemá být. A proč to děláme? A Komenský řekne, no protože jsme byli sice stvořeni dobře, ale kazíme to, prostě no kazíme to.

Od nepaměti lidé vypráví příběhy o andělu a démonovi a v nás to prostě je. A má-li ten anděl tedy vyhrát nad démonem, nebo chcete-li, má-li být člověk spasen, no tak co teď s tím? Co s tím udělat? Byčovat se byčíkem a toho démona v sobě co je to slovo, co hledám? Ubít, umlčet nebo vyhnat džábla nějakým, nebo utít před ním, jo, zavřít se do kláštera nebo někam.

Co s tím? No a on říká, dobře tak jsme bytosti rozporuplné, narodíme se skvěle jako miminka, prostě božsky, krásně a může se to rozvinout dobře anebo špatně. A aby se to rozvíjelo dobře, tak je potřeba, a teď to přijde, pedagogika, výchova, péče o to lidství, aby se to rozvinulo lidsky, nikoliv nelidsky. A A ten jeho projekt pak jako, kdy on o tom přemýšlel přes 40 let svého života co přesně dělat a upravoval to a vylepšoval to, pak mu to schořilo, tak to znovu jako přepisoval.

A my dneska nebo komeniologové, když to dneska studují, tak musí poskládat takovou mozaiku různě se překrývajících a doplňujících jeho postřehů a návrhů a systematizovat to. Ale on vlastně dává fakt jako systematickou odpověď na to, jak vychovat Dobrý charakter. A ten smysl života, teda v tom jeho podání je teda být ten v fozovkách pedagog, ten průvodce těm dalším duším, aby k tomuhle poznání došli?

Jo, jako asi to bude součástí, ale

jako pedagog v jeho době ještě měl jako byjí načí roli, než když se dneska řekne pedagog dneska když matematikáři nebo češtináři, tak spousta učitelů prostě řekne, já tady učím kvadratické rovnice a tím to pro mě končí. Ale to zda sice není pravda, protože nikdo neučí jenom kvadratické rovnice. Každý učitel to učí tak tak A to je teď to kouzlo, že to dítě si matematiku na dosmrti zamiluje nebo bude ji nenávidět.

Něco tam je. A vlastně Komenský říká, když to budu parafrázovat, že vy nejste učitelé počtů, nebo psaní, nebo jazyka, nebo tamtoho. Vy jste učitelé lidství a děláte to třeba při počtech. Takže dneska bych řekl, vy nejste matikáři vy jste formovateli charakteru a děláte to při matice nebo při fyzice a tak. No, mě ještě napadá…

K tomu charakteru Já když jsem se bavil s naším společným známým hodzoškolníkem, tak jsem trošku jako navrhl takovou tezi, kterou si trošku myslím, že ty lidi ten charakter začnou řešit až ve chvíli, kdy se mají v fozovkách dobře. Jo, jako tak nejdřív teda si zajistím to svoje ten svůj hezký život povolnej pro sebe a svoji rodinu.

Tam si můžu dovolit ani tak třeba nějaký jako v fozovkách charakterový fauly, protože to prostě potřebuji a pak, když mám takového, co potřebuji, tak začnu hledat do štěstí a často se vrátím nějakýmu charakteru. A Honza mi trošku oponoval, že si myslí, že to tak není a že mezi lidmi, který třeba tady vezmeme v Čechách nějakých, který jako vlastně jsou i v horší životní situaci Že ten charakter tam často je, on to vidí.

Vy jste říkal, že jste dělali nějaký výzkumy dá se? Tohle nějak generalizovat trošku, jak to teda s tím charakterem je v Čechách, jak to je ve světě. Abychom si říkali, jsou lidi teda obecně dobrý nebo špatný, jako jak na tom vlastně jsme třeba v téhle době, v téhle zemi. No, my jsme dělali jenom některé dílčí výzkumy ze světa pedagogického.

Vím že se ve světě dělají výzkumy i takového typu na co se ptáte, ale ještě jako z principu

Charakter není něco, co jako řešíte až když jste za vodou nebo když se máte prostě, když je člověk zaopatřen a teď neví, co by, tak jako výběrovou aktivitu se začne zabývat sám sebou. To možná pokud mluvíme o nějakým takových těch osobnostně koučovacích jako by seberozvojových jako zapracuju na sobě budu budu meditovat budu dýchat, budu něco abych se vyladil.

To je úplně něco jiného. To, o čem tady my mluvíme když mluvíme o charakteru, tak to mluvím o tady vašem sousedovi pejskařovi. Třeba, který ví, co by měl dělat, i když se nikdo nedívá, jak říká Komenský, zná dobré chtí dobré konat dobré, i když se nikdo nedívá. To je řeč o vašem řidiči autobusu nebo ukažte na kohokoliv.

Člověk učený, ale nemravný je břemenem země. Váš soused, váš zaměstnavatel nebo zaměstnanec váš lékař, váš novinář, váš prezident, kdokoliv ukažte na kohokoliv na jeho charakteru ale opravdu záleží, jak se nám bude žít společně. Včetně mě, takže i na mém charakteru, jo, protože já přicházím do styku s nimi a oni zase se mnou.

A jestli my jako si řekneme jako pokud bychom si náhodou položili nějakou takovou tu otázku velkou po smyslu, jo, oč nám tady jde, o co tady jde. A řekli bychom si, no nejdřív o biznis, jo, nejdřív o peníze nebo o úspěch nebo tak a pak se můžeme začít zabývat charakterem, tak se nám nebude žít dobře.

Vlastně čím více bude ve společnosti takových lidí Tím hůř se nám bude společně žít. Protože když třeba řeknu, tak mým smyslem je úspěch. A je jedno jak toho úspěchu dosáhnu. Jestli budu muset jako tobě šlapat po hlavě příteli nebo můj blížní, no tak tě pošlapu. A jenže Kovenský říká, žádnému jedinci se nebude dařit dobře, nebude-li se dařit dobře celku.

On to řekne poetičtě. On řekne všichni najednou jevišti světa stojíme a vše co se tu děje nás všech se týče. Takže když jeden člověk bude usilovat o své osobní blaho a bude kašlat na blaho druhých, tak časem zjistí, že blaho druhých je pryč a blaho jeho taky Protože prostě blaho jedince není možné bez blaha celku.

A tak my jsme nuceni přemýšlet o tom, jak to žít, aby tady bylo blaho blaze, blaženě dobře eudaimonia. Co jsou jako prérekvizity nebo předpoklady aby se žilo lidem pokud já nechci žít sám na osamělém ostrově, aby se nám společně žilo dobře. A ten charakter není jako třešnička na dortu. Ten charakter je fundament.

Nebude-li dobrý charakter, tak znalosti které dostanu ve škole, použiju, abych vytrvaloval vaši banku. Kompetence, které získám, použiju abych zmanipuloval, já nevím, zákazníka. Dovednosti vlastnosti, všechny ten arzenál všechnu výbavu, kterou já během života dostanu, pokud já nebudu užívat dobře ale zneužívat, tak se nám tu nebude žít dobře.

Charakter je jako základní stavební kámen funkční prospívající společnosti. A teď k těm výzkumům

Existuje veliká studie jako opravdu i dlouhodobá, která se právě položila si nic menšího jako výzkumnou otázku než human flourishing, jo, jako co způsobuje Právě to, že se člověk cítí šťastným naplněným a nejenom subjektivně cítí, ale i objektivně, je to objektivní stav a teď pokud pozor, bez ohledu na to, jaké má bohatství, jeho zajištění, udělal se to napříč kulturami, napříč státy, takže to srovnání bylo strašně zajímavé jak vám odpovídají v Africe nebo tam v Americe.

Je to harvardská studie, ale právě šli napříč celým světem. A ten závěr je tam více do faktorů, ale jeden… úplně z fundamentálních je charakter Představte si to. Z něho se pak odvíjí vztahy, z toho se pak ještě odvíjí další věci, ale jeden z pilířů šťastného života je to, co tenkrát říkal Aristoteles, anebo ten Mojžíš trošku jinak jako tím náboženským jazykem.

Ale prostě lidi drazí, nebude se nám dobře dařit, nebude se nám dobře žít nebudeme prostě nikdy šťastní, i kdyby jsme měli všechny statky světa, pokud u toho nebude dobrý charakter. Jak se chovat Nebo jak to vnímat když vlastně vidíme, nebo setkáváme se s někým kdo ten charakter třeba nemá. A naprávně to, ať už na té malé úrovni, přesně tak mám toho svýho souseda, který tam ničí tu přírodu, nebo trošku trápí toho svýho psa nebo něco takového.

Já bych ale myslel,, že ho tam nechá… Vykonat potřebu. Jo jo jo, tak něco vlastně takového a nebo samozřejmě ono to nikdo vnímá možná i na tý jako makrourovně, jo teď jsem se viděl lidi třeba, který jsou znepokojený, kam směřuje umělá inteligence a říkají hele, vlastně tady jako se řítíme do záhuby ale některý lidi si říkají, hele, i na tom konci světa se dá dobře vydělat.

To si myslím, že je jako jeden příklad toho, a teď vlastně jako přemýšlím že se každý z nás nejspíš tady s těma situacema někdy setkává, nebo vlastně docela běžně v tom každodenním, ať už v těch malejch aktech, nebo tady v těch holkých aktech, máme v fozovkách zachovat ten stoický klid a říct si to neulevníme a dál se snažit o ty naše cestnosti a o náš charakter, nebo je na to nějakej nějaká rada jak se zachovat.

Protože poučovat všechny lidi kolem sebe možná taky není ten správný recept. No to ne, no.

Poučovat moralizovat, napravte se. Komenský měl jako nějakou odpověď, ale takhle Komenský nemá nějakou univerzální recept na všechno. Ale jako je zajímavý tím že se kladl dost podobné otázky, jako se klademe my. A mimochodem dokonce i s tím koncem světa. V tom se jako rozkošně mýlil, jako rostomilé jak on.

Lidi kteří ho doprovázili a obklopovali, tak někteří z nich byli trošku magoři a byli tam i nějací jako prorodci, kteří prorokovali, že jako to vidíte ta znamení, ne? To je už jasné že to je za rohem, to my ještě zažijeme, že přijde konec světa, jako teda v jeho podání konec světa byl poměrně jako nadějný, že přijde spasitel a konečně až tenhle svět fyzický skončí, tak přijde království nebeské a bude dobře Takže oni to vyhlíželi jako docela nadějně a k tomu si interpretovali realitu a ty biblické texty Proto je trošku součástí i tý náboženský mluviné vlastně až teda přijde ten konec světa, tak se teda rozdělí, kdo lidnosti má, nebo kdo žijel v souladu s těma přikázáním a tak dále.

Tak, je to tak. A Komenský teda ještě to měl malinko… A to možná by bylo dobře říct, on to nevnímal tak, že vy špatní, hříšní půjdete do pekla a vy spravedliví čistí a tak vy půjdete do nebe. On věděl, že nikdo není spravedlivý, všichni jsme něco v životě pohnojili, někdo takhle, někdo takhle, někdo víc někdo míň, ale všichni jsme vyni.

A jestli vzhlížet s nadějí do té budoucnosti jestli tam nějaká budoucnost je teda, tam v tom, jak se tomu říká, zásvětí, nebo prostě jestli tam něco je, tak… Nadějně má vzhlížet ten, kdo vyznal své hříchy. To je strašně zajímavé i antropologicky, ale i možná, já nevím jak spirituálně, je strašně zajímavý moment, že to, co dělá právě lidskou osobnost nebo charakter, zvláště kvalitním nebo co umožňuje růst v charakteru je to, že si člověk uvědomí svoji bezcharakternost nebo chabost toho charakteru, protože teprve v ten okamžik, kdy si to člověk přizná, připustí, tak s tím může začít něco dělat A růst.

Člověk který se řekne, já jsem v cajku, já jsem jakož v pohodě nebo já už jsem dospěl na vrchol jsem hotový, tak on říká, že takový lidé bývají nejobtížnější, nejhorší. A naopak člověk který je si toho vědom, no takže on říká, až to přijde, tak jak na tom seš člověče? Máš odpuštěnu? Máš smířenu? Máš přiznánu že jsi anebo a podle toho, že to pak bude, ale to je jenom tak jako mimochodem.

A dneska co dělat?

To je jako veliká otázka. No protože já to zrovna řeším vlastně docela často. Já vždycky když tady jedu třeba do práce, tak klasicky výdám ty lidi kteří jedou tím průhem pro autobusy, aby si to prostě zkrátili a teď jako vlastně přemýšlím vždycky, jak se s tím zachovat. Říkám, tak jako nechám se tím trošku rozhodit nebo samozřejmě vnímám že některý z těch lidí určitě spechají, mají něco nedokladného.

Část z nich asi úplně ne, prostě jenom vidějí tu možnost jako ušetřit si desetimiletovou frontu. A teď vlastně jako trošku se sebou sám bojuji, protože si tady těma věcma samozřejmě nechci kazit úplně vlastně svůj den, ale mám pocit, že tady ty drobný věci, nějaký nejsi nečestnosti nebo drobný křividičky v té společnosti že vlastně každý se s tím setkáváme, Tak mě napadlo, jestli vy, nebo Komenský, na to nemá nějakou chytrou větu.

Větu? Asi ne, já nejsem moc dobrý na slogany a výkřiky, ale z těchto drobných křivárniček se pak skládá svět. A teď otázka zní k jaké podobě světa já teda přispívám. Takže taky přispěju s křivárničkou anebo naopak ne. Já teď pozor já bych tady nechtěl vypadat jako nějaký, jak se tam říká, Moralista, opravdu moralista nebo svatoušek, který nikdy neudělal.

Ale když ta otázka zní, co dělat v tomhle světě, ve kterém častokrát za dobro nebo pravdivost nebo čestost nebude člověk moc odměněn ve světě ostrých loktů a všelijakých predátorů ve všech možných ohledech co dělat jak se spravovat, jak žít. Kovenský to říká různě v různých svých knihách. Chop se toho co je ve tvé moci.

Jo, když mluví třeba v labirintu v páté kapitole, tak tam je taková metafora jak lidé prochází branou osudu a každému je do výnku něco jakoby dáváno a teď jako lidé mají tendenci, oni si to opravdu vytáhnou jako lísteček a tam mají napsáno třeba or, tak ty budeš oráč nebo piš, nebo a tak. A ne všichni jsou s tím jako spokojení s tím co si dostali do výnku a je jim tam jakoby vysvětleno, no trošku složitě ale tak nebudem nakritizovat Komenského, kdo jsem já, že…

Vlastně říkám, hele, člověče nenaříkej nad těmi hřivnami, které ti nebyly dány, ale koukej na hřivny, jaké ti byly dány, všech se chop, roznoš je. Jo, co můžeš co máš, co je ve tvé moci, dneska se mluví o refokusaci od těch věcí, které nemůžu s nimi něco udělat, k věcem, možná jako mikrověcem, drobným všednodenním, se kterými můžu něco udělat, to je hezký.

A Komenský to tenkrát řekl bez téhle terminologie. Máš hřivny? Jako dary, obdarování, bylo ti něco dáno, máš nohy, máš ruce, můžeš něco udělat, tak si najdi, co udělat můžeš a dělej to, a dělej to poctivě čestně a budeš, naplníš své poslání, bude-li to k užitku druhým, bude to k užitku tvému a ke slávi nejvyššího a máš prostě, a je-li jedno, co zrovna je teda to tvoje povolání ať už seš oráč nebo pekař, můžeš to dělat dobře smysluplně, pokud to bude s charakterem.

Já vím je to také jako triviální, ale když já si dívám na AI Poslouchám zprávy, že Trump tohle, a Putin támhle to, a Xi Jinping zase tohle, čím on má novou raketu, a teď to může na člověka dolehnout, tak co s tím? Já nevím, jestli zítra bude konec světa, protože AI konečně vyhodnotí, že jsme, počkejte jak se to říká v problému třítě les?

No prostě že my jsme ten problém a že je potřeba nás hmyz, nebo něco takového, jako odstranit nás jako škodný hmyz, tak možná že to zítra nastane, nebo pozítří, to já nevím, ale, nebo možná nějaký magor prostě to zmáčkne, nebo nevím nebo bude možná to časem postupně nějaká jiná globální, nevím nebo Ale já nenacházím absolutně žádný smysl v tom stresovat se tím, nebo týrat svoji mysl tím, co by mohlo nastat ale taky možná nikdy nenastane.

A tím jak budu se zaneprazdňovat támhle tím co nikdy asi nenastane, nebo nemusí nikdy nastat, tak mě pod rukama bude unikat něco jako, co je na dosah, co je dotknutelné, pohnutelné Já s tím můžu něco udělat. Je to v mé moci. Ať už se to týká moje rodiny, nebo toho mého psa, nebo mojí manželky, nebo mých studentů, nebo něco co mám na dosah, jako s čím opravdu můžu něco udělat tak já s tím nic neudělám, protože strávím celý svůj život v horkosti třeba nebo naštvanosti nebo ve strachu v děsu, co by mohlo.

A ono to nikdy nenastane. A neměl Komenský tu dobu snažší nebylo sice AI, ale nebyla to snažší doba a on v té knize s názvem Porada o nápravě věcí lidských vlastně říká tohle, chop se toho, co máš a co můžeš, nenaříkej, nelamentuj, netrap se nad tím co nemůžeš. To bys mohl celý život takhle strávit, chop se toho, co je ve tvé moci a udělej to a udělej to dobře a jak to budeš dělat, bude to naplňovat život s myslem.

Oli krásný, který ty věci četl, když takhle občas dokážete si vybavit která kapitola, která věta. No tak 8 let jsem jako psal dizertaci, takže jsem jako se nořil do toho a četl jsem ty věci. Zleva zprava a od té doby se… K tomu znovu vracím protože dál přemýšlím, dál i jako badatelsky vlastně se k těm textům musím vrátit.

Nedávno mě jedno nakladatelství požádalo, abych napsal knihu s nějakým pracovním názvem Komenský v náročných životních situacích. A to, co jsem před 20 lety už ty knižky zavřel jako ty biografické a tak, tak jsem je znovu musel otevřít a podívat se, jak on sám je reflektuje co o nich napsal. Co víme z dopisů, které napsal přátelům v té či oné etapě, takže já vlastně už bych se někdy chtěl trošičku posunout zase někam dál, ale pořád se mě to vrací, ale nevadí.

Já to vždycky vztáhnu k nějakému novému objevu nebo nové osobě teď čtu etiku Dietricha Bonhoeffera, což byl ten člověk který se vlastně pokusil o atentát na Adolfa Hitlera a žil v utajení A schytával to od svých vlastních i od všech protože prostě on se musel tvářit jako kamarád Hitlera aby se dostal mu blízko.

No, strašně zajímavý věc je tak, jako někdy je to Bonhoeffl, někdy je to Aristoteles, někdy je to Jonathan Edwards, tamhle filozof a… A není to tak, že bych znovu do kulečka četl Komenského, ale Komenský dává nějakou odpověď na otázku jak se dělá člověk jak se dělá lidskost, jak se vychovává charakter. A jak krátším životem, tak si to spojuju s novými věcmi, které mě potkávají a badatelsky je to strašně zajímavá věc a navíc moje téma nejsou láčkovci, ale taková jako humanitní téma, která je dost osobní, protože já se vlastně tím zabývám otázkou jak mám život Žít.

Jak já sám mám žít nejenom že to mám jako téma pro studii někde jako do odborného česopisu ale já píšu nějakou studii, přemýšlím o tom a já tím přemýšlím o tom, že zřejmě nebudu moc teda dneska jet tím žlutým pruhem. Možná bych asi neměl když tady teď píšu tohle, tak bych asi neměl támhle toho. No já vás naprosto chápu a myslím si, že já vlastně před časem jsem tenhle podcast taky trošku přesměroval na Nějaké jako přemýšlení o tom dobrém životě a často si zemstvu lidi který jo, jako mi můžou nějakou tu jako inspiraci v některých těch životních oblastech vlastně jako nabídnout, protože mám pocit, nebo já jsem si to tak jako vydefinoval, ale přesně tak jako amatérsky, že našel jsem se tam několik oblastí, o kterých ty lidi často mluví, ať už je to o nějaký přesně vizi a dlouhodobým přemýšlení a nějakým cíly, ať už je to o těch dobrých vztazích, o nějakém tom sebepoznání a vlastně zjistit, co to znamená teda jako zrovna pro mě a protože přesně jako asi naše představy co je dobrý život pro vás a pro mě budou trošičku jiný a některý lidi si s tím nedají tu práci a přejímají to někde kde to vidějí a přesně mají pocit, že to pro ně znamená třeba to žlutý auto, i když to tak vůbec věn nemusí, tak bych možná na závěr ještě vás tomu trošku vrátil k tomu dobrému životu, jako co to je pro vás to dobré žití dneska, když tak jako zkoumáte.

Já už jsem to řekl. Já se s tím stotožňuji. Prostě to, co říká ten Aristoteles i Komenský, nebo případně Mojžíš nebo Ježíš, jiné autory tolik neznám. Určitě to bude říkat nějak chytře i někdo další. Já nalezám smysl v tom, znovu zdůraznuju, že teď nemluvím jako někdo, kdo už to dokonale umí, ale směřovat k tomu usilovat o to, žít pravdivě, žít pravdivě Laskavě, lidsky a když to pohnujím, tak to umět přiznat a napravit, jak radí ten Ježíš nebo Komenský a a to díky tomu evidentně,

no ne, nebudu to asi víc jako rozebírat, je pak asi jedno čím se zabývám, co zrovna dělám jako zaměstnání, které mě zaměstnává a Když mám povolání, tak to zaměstnání může být smysluplné, ale nemám-li povolání tak jsem prostě jenom zaměstnán a můžu takhle být celý život zaměstnán a můžu se minout s nějakým tím povoláním.

A Komenský říká a Aristoteles, naše povolání je žít dobře. Pro něj dobře znamenalo znát dobře, chtít dobře, konat dobře, i když se nikdo nedívá. Žít tak, aby to bylo k užitku druhých, k užitku mému a ke slávi nejvyššího. Takhle měl on nadefinováno, co znamená žít dobře. Tak jo, pane profesore, moc děkuji Díky za tenhle rozhovor Taky děkuju.

Přátelé díky moc. Doufám, že vás tenhle rozhovor s Janem Hablem nabil stejně tak jako mě. Pokud vás baví rozhovory v protiproudu, tak vám doporučím třeba rozhovor s Pavlem Ratajem o stazích, který je výborný, nebo s Milanem Studničkou o výchově. Ale ten záběr témat je opravdu velký, takže mrkněte na protiproudu a určitě si vyberete něco co zrovna vám přinese nějaký informace nebo impuls k dobrýmu životu, který teď potřebujete.

No a krátký připomenutí že protiproudu můžete podpořit tím že dáte odběr a pokud byste chtěli být třeba skvělým partnerem protiproudu, tak si mi ozvěte určitě co vymyslíme. Díky moc a budu se na vás těšit zase u dalšího rozhovoru.