Jiří Neužil: Máme český lék na rakovinu v šuplíku? Fascinující povídání o vědě, mitochondriích a našem těle

Přepis epizody

Tak pane Neužile, já vás moc vítám v Proti proudu. Hezký den. Dobrý den, děkuji za pozvání. Pro mě je vždycky čest se trošku ponořit skrz smý hosty do jinejch oborů, jinejch světů. Přijde mi skvělý, jakej ten svět vlastně, vlastně barevnej a variabilní. A vy a ta vaše vědecká práce je samozřejmě nějakej jako svět, do kterýho myslím, že spoustu lidí úplně vhled nemá.

A mně to přijde hodně zajímavý. Já vím, že vy se věnujete v poslední době mitochondriím. Jak dlouho vás zajímá mitochondrie nebo toto fungování buněk? No tak mitochondrie, já jsem se tomu vždycky vyhýbal, jo, mitochondriím, protože mitochondrie jsou složité, ale už nějakou dobu, vlastně nějak v předlohmém století se zabýváme nebo zabývám, jsem se začal zabývat postupně jako sám, pak i s týmem lidí protirakovinými lát-protirakovinnými látkami.

Já jsem vlastně předtím Ještě než jsem se začal zabývat biologií rakoviny, si z– jsem jako postdoc v Sydney, když jsem byl v Sydney v Heart Research Institute, se zabýval kardiovaskulárními chorobami. A tak mě začaly zajímat ty nádory a prostě musel jsem se rozhodnout, jo, mezi– jsem váhal i mezi kardiovaskulárními patologiemi a nádorovými onemocněními, biologií nádorů.

A tak jsem si říkal, eh, pokud by se nám někdy podařilo najít látku, která by mohla fungovat a pomáhat lidem, pacientům, tak v oblasti kardiovaskulární je to nepravděpodobné, velmi nepravděpodobné a méně nepravděpodobné je to v oblasti nádorů. Já neříkám, že to pravděpodobné je to, ale méně nepravděpodobné.

A musel jsem se rozhodnout, protože člověk nemůže bejt v těch dvou oborech, a protože ty se diametrálně liší a člověk potom není brán vážně. Takže jsem se rozhodl pro tuto oblast a začali jsme pracovat na jedné protirakovinné látce, což je jakýsi analog vitaminu E. A zjistili jsme, že kromě jiného působí přes mitochondrie.

A to, to mě vtáhlo do světa mitochondrií, čemuž jsem se vždy velmi bránil. Mitochondrie jsou složité. Je to organela v buňce, která má řadu funkcí a– no a nicméně když člověk zjistí, že látka, na kterou pracuje, kterou chce rozvíjet jako ve prospěch třeba pacientů potenciálně, eh, jako její molekulární zá– nebo zásahové místo jsou mitochondrie, no tak se musí pohroužit do světa mitochondrií chtě, chtě nechtě, eh, chce nechce a no nakonec se stane jakýmsi, eh, možná odborníkem přes mitochondrie.

Já asi nevím, jestli bych řekl, že jsem odborníkem na mitochondrie, ale poučil jsem se o nich hodně a vlastně ta– náš výzkum dneska se vyloženě soustředí na mitochondrie, be-bez zejména v oblasti nádorových onemocnění. Hm, jenom mě vlastně zaujalo, když se trošku podívám zpátky, jak jste říkal, vlastně kardiovaskulární nemoci nebo, nebo rakovina, asi takový dvě nejčastější, že jo, eh, příčiny nějakých úmrtí nebo zdravotních komplikací.

Chtěl jste vůbec dostat se do jako zdravotního toho– A nebo mě vlastně zaujalo, jak jste říkal, hele, ta, ta látka je jako kardiovaskulární, tam je to úplně jako těžký. Ta rakovina je o trošičku míň těžká. Jak– co je tohle vyhodnocení? No tak já jsem, já jsem skončil PhD. tehdy, když jsem ještě já, jsem trošku jako, eh, jsem pamětníkem, dá se říct.

Jo jistě. A takže já jsem dělal ještě CSc., když se tomu řeklo CSc., tak dneska je to PhD. A vlastně takovým dobrým zvykem, pokud člověk může a chce a má ty možnosti, vyjet do světa po PhD. No a já jsem vlastně, eh, na začátku, eh, asi devatenáct set devadesát Dva, jedna se dostal do, do Anglie, byl jsem na Univerzitě Cambridge v takovým krátkým pobytu a shodou okolností tam byl nějaký Novozélanďan, který mi řekl, že v Heart Research Institute v Sydney otvírají místo pro postdoky, tak jsem tam napsal.

No a když potom manželka za mnou přijela do Cambridge na návštěvu, tak jsem jí říkal: „No, příští štace je Austrálie.“ Ta málem spadla ze židle, ale nakonec jsme teda pojeli do Austrálie a tak jsem– a vlastně já jsem, a je to, je to za– je to zajímavý, protože já jsem dělal PhD, eh, CSc. v oboru mikrobiologie. Já jsem v Mikrobiologickým ústavu Akademie věd a pak jako postdoc jsem se věnoval kardiovaskulárním chorobám, ale z hlediska laboratorního výzkumu, eh, nikoliv z hlediska pacientského, nějakého medicínského, klinického.

Byl to čistě výzkum. A nakonec, eh Ty metody, které se člověk používá v laboratoři, jsou přenositelné mezi různými obory. Takže biochemické metody, když člověk s-studuje nějaký děje, enzymatické děje v mikroorganismech, nejsou o tolik odlišné, když to chce aplikovat na lidskou buňku třeba, jo. No a tím jsem, vlastně se dostal z takovýho mikrobiologa, jsem přičichl ke kardiovaskulárním chorobám a pak od toho pak už byl teda skok, odskok trochu bych řekl, k těm nádorovým, nádorovým chorobám.

Hm, vy jste říkal, že ty mitochondrie jsou hodně složitý. Já mám pocit, že už laická veřejnost vlastně v poslední době, jakej je velkej jako zájem o, o nějaký to hackování sebe sama a zvyšování svý produktivity a výkonnosti a tak, tak se o tom trošku mluví a trošku zjednodušeně, že jo, lidi mají jako pocit, že to trošku znaj, že to je ta v uvozovkách jako ten, já nevím, ta elektrárna těch buněk a to, co nám vyrábí tu energii.

V čem je todle chápání, já nevím, jestli možná mylný nebo zjednodušený, nebo proč to je vlastně trošičku složitější? Tak to je pravda, že to mitochondrie dodává energii. Vlastně my-mitochondrie, říkáme jako mikroelektrárny, možná ještě nanoelektrárny, protože buňka, savčí buňka, buňka, buňky, z které jsou, se skládají tkáně i lidské tkáně, mají třeba dvacet mikrometrů v průměru.

Takže kdyby se jich zasevedlo, zasevedlo padesát, takže to je jeden milimetr. A v rámci této malé, malinké buňky jsou ještě malé, všelijaké malé útvary. Tak samozřejmě tam je jádro, jsou tam různé organely, útvary, funk-, který mají nějakou funkci a mitochondrie patří mezi ně. Hlavním, já bych neřekl, že hlavní funkcí, nej-nejlépe probádanou funkcí mitochondrií je tvorba energie.

A ta energie je naprosto zásadní pro, eh, naprostou většinu procesů. A teď já nevím to číslo, jestli mitochondrie produkuje devadesát procent energie, kterou potřebujeme na naši normální funkci našich orgánů, činnosti a tak dále. Fungování mozku, to všechno, tam př-mitochondrie hrají roli. Mitochondrie jsou nejen zdrojem energie, ale mitochondii probí– v mitochondriích probíhá celá řada metabolických drah, přeměn chemických.

Metabolity se tam odbourávají nebo se tam syntetizují a tak dále. Takže a mitochondrie například také rozhodují o tom, jakým, pokud dojde k buněčné smrti, jaký typ buněčné smrti nastane. Tak těch rolí mitochondrií je celá řada. Mhm, mhm. Takže vlastně jako t-ta energie je samozřejmě nejvíc jako probádána, ale jako kdyby– jo a je mi jasný, že tohle je hrozně laický, ale kdybyste jako řekl, z kolika procent vlastně jako dneska víme, co se tam děje a co to přesně dělá?

To já nevím teďkolik, z kolika procent, protože, eh, my víme, že toho moc nevíme. Jasně. Obecně vzato. A já bych jenom řekl takovou, takový příměr, kterej se to jako nabízí. Eh, vlastně já jsem taky někde říkal, eh, člověk létá na Měsíc, ví o tom, co je kolem Země, ví, co je na Zemi, ale- Když se podíváte na svoji třeba ruku, kůži, tak tam jsou buňky, malinký buňky, který jsou těch dvacet mikrometrů, třicet mikrometrů průměru a v těch buňkách to je takový mikrokosmos.

Tam se odehrávají tisíce dějů, přeměna látek, eh, různé interakce, signály, který si buňky navzájem předávají, a to my neznáme. Takže vlastně, eh, my víme víc možná o blízkém okolí Země než o vlastní malé buňce, která, která je v našem těle. A, a to je daný tím, že, eh, ty metody na zkoumání toho mikrosvěta jsou se bi– jsou nedostatečné, ale vyvíjejí se.

Takže tak, jak se vyvíjejí metody, tak nám to umožňuje třeba lépe, eh, zkoumat víc do hloubky, co se děje v takové malé buňce. Protože my se díváme třeba mikroskopem na objekty, které mají, eh, průměru třeba deset, dvacet nanometrů i méně. A to nám umožňuje mikroskopické, rozvoj mikroskopické techniky, které jsou je, je poměrně nedávná.

Ještě nedávno to nebylo možné. A nebo jsou různé metody takový, říká se single cell analýzy, omics, takový, takový slovo omics. To jsou takový, eh, bych řekl komplexní analýzy buněčných me-metabolických drah nebo, nebo, eh, různých proteinů, které jsou v buňce. To nám umožňuje dávat věci do kontextu a poz– chápat lépe, eh, co se v té buňce děje.

Ale udělat si představu, jak je regulováno tisíc dějů, který musí být regulováno všechno v buňce, v buňkách. A to mluvíme jenom, jenom o jedné buňce. Všechno musí být regulovaný a jakákoliv deregulace nebo, nebo porucha v regulaci, eh, může vést k patologii. Takže to je– a to pochopit, jak je to regulované, je strašně důležitý.

A to nám dává taky práci, že jo, protože oni my, my to jen tak nepochopíme a budem dále bádat a bádat. A vlastně tím bádáním, eh, to, co my děláme, je základní vědecký výzkum a přispíváme k mozaice takové té lidského poznání, že jo, tak. Mhm, mhm, mhm. Jak je důležitý ten, ten, ten základní výzkum, jo? Protože mám pocit, že jo, že, eh, vy asi dáte větší vhled do toho jako vědeckýho světa, že nejspíš ty peníze jsou tam, kde už je ta aplikace a kde je zase jako nějakej výnos.

Jak funguje ten jako svět toho základního výzkumu? Základního výzkumu, ono to funguje v podstatě v zem-zemích, já nevím, vyspělejšího světa, v podstatě všude stejně nebo hodně podobně, jo. Tam jsou, tam jsou taky samozřejmě rozdíly mezi fungováním základního výzkumu a financováním v USA, v Austrálii, v Německu, v České republice, ale v podstatě, podstata je obdobná.

My abychom mohli dělat základní výzkum, tak musíme získávat peníze. Ty peníze se nám instituce nedá. Já jsem, já jsem, mám laboratoř a pro tu část je v Austrálii nebo tam jsem byl, byl dřív jako víc, teď jsem, teď jsem spíš tady. A tam i tady, abychom mohli dělat výzkum, musíme získávat granty. Například v Akademii věd, kde pracuji v Biofyzikálním ústavu, náš výzkum je ze třiceti procent financován z instituce a ze sedmdesáti procent jsou to grantové prostředky.

A ty grantové prostředky jsou naprosto zásadní. A že vlastně člověk musí pořád psát granty a shánět peníze, protože Abychom mohli dělat výzkum. A, a teďko já jako vedoucí laboratoře, já mám za zodpovědnost za asi dvacet lidí v laboratoři, já jsem vlastně takovej i, eh, zprostředkovatel. Umožňuju těm lidem pracovat a já prostě jako jim dá– to by znělo blbě, ale že vlastně dávám práci.

Protože já jsem ten hlavní, eh, hlavní zprostředkovatel získávání grantů, protože mám nějakou, já nevím, zkušenost a senioritu, to se počítá. Nějaký výsledky dobrý. Takže já vlastně zajišťuju i tenhle i příjem, jo. Takže vlastně je to provázaný a, eh, je to tak všude. A samozřejmě, když teďko, pokud bude míň peněz na vědu, tak se nebude dělat, se bude dělat míň základního výzkumu a to je hrozná škoda, protože je vidět vlastně, eh, životní úroveň, eh, jednotlivých zemí světa koreluje s podporou základního výzkumu.

Protože ten základní výzkum se, byť ze začátku, já můžu říct třeba výzkum chvostoskoků v Antarktidě nebo něco v tom smyslu, jo. Eh, teď to říkám schválně takovej příměr, ale protože člověk si řekne, laik, laik si řekne: „To to máme dávat jako da-daňoví poplatníci prachy na to, aby někdo si jel zkoumat chvostoskoky?“

Ale každej základní výzkum má nějakej smysl. Má to nějakej důvod a nikdy nevíme, co se překlopí v budoucnosti do nějaké technologie, co se povede, povede, povede převést do praxe, která potom pomůže lidem nějakým způsobem. Může to bejt nové materi-ty materiálu, lepší, já nevím, poznání, jak funguje vědomí, ale pří-příspěvek k léčbě lidí, pacientů.

To všechno, to všechno souvisí se základním výzkumem. A k tomu já bych řekl, co ta naše laboratoř, jo. Tak my jsme stoprocentní základní výzkum. Jako my jsme pr-pr-prvo, jak se říká, prvoplánovaně základní výzkum, ale nemineme příležitost to dostat směrem k pacientům, pakliže na něco narazíme, což, co je aplikovatelné.

Mhm, mhm, mhm. Že vy třeba jako něco objevíte a, a možná se můžem dostat jako vlastně k tomu, co jste objevili v poslední době nebo co bádáte. A ve chvíli, kdy teda cítíte, protože ono je to asi trošičku, jo, jako narážím na ty vaše role. Přesně chápu, jako jedna role je vědec, druhá role dneska je teda nějakej jako vyplňovatel grantů a trošku úředník a manažer.

A pak ta třetí role je teda jako vlastně odhalit to, na co jsme přišli a jakým způsobem by se to teda mohlo jako posunout o úroveň výš do nějaký tý aplikace. No tak samozřejmě na začátku je, je to, je to všechno taková spirála nebo já nevím, kruh, který se uzavře. Tak musíme mít, musíme mít dobré výsledky, musíme mít publikace.

Když máme dobré publikace, v tý vědě se musí publikovat, prostě tohleto nejde. Jednak jsme rádi, když něco publikujeme v prestižním časopise a nějakej kolega třeba támhle dostanu e-mail třeba z USA nebo z já nevím Austrálie nebo nějakej někdo, kdo mě, koho třeba ani vůbec neznám, si to přečte a napíše mi, že ho to zaujalo a že by chtěl spolupracovat.

Takže takový uznání toho, že jsme něco udělali, co oslovilo někoho. A samozřejmě potom, když máme tyhlecty dobrý publikace, tak zase máme šanci získávat granty. Takže je to vlastně takovej kruh uzavřenej a jedno bez druhýho nejde. No a samozřejmě, eh, ta, to vnitřní pnutí, eh, moje a mých kolegů je dostat ty věci k pacientům, protože Já si neumím představit, eh, lepší výsledek svojí práce než pomoci zachránit lidské životy.

Naše laboratoř má takové, takové motto, eh, které latinsky zní Investigatio Vitas Conservat. Věda nebo výzkum zachraňuje životy, jo. A přestože jsme základní, děláme základní výzkum, tak se snažíme, v uvozovkách, ono to zní přehnaně, zachraňovat životy. Takže jakmile máme nějakou, přijdeme na něco, třeba nějaká látka nebo jsou látky, které se používají jako, jako, eh, nástroje pro bádání, z kterých nikdy nebude nějaká látka, ale je to prostě nějaká, nějakej– chceme, chceme třeba vědět, jak funguje nějaká reakce, nějakej enzym.

No a tak si třeba připravíme látku, která ten enzym zablokuje a my můžeme z toho nějak sledovat jako v laboratoři, co se děje, proč a tak dále. No a někdy se stane, že ta látka vlastně zjistíme, že má docela dobré protirakovinné účinky, že je selektivní na nádorové buňky, eh, nepříliš poškozuje nenádorové buňky nebo je nepoškozuje vůbec, což je samozřejmě cílem, aby to bylo selektivní.

Ta selektivita je důležitá. No a pak teda samozřejmě se snažíme to dostat k tomu pacientovi, což je běh na dlouhou trať a je to samostatná kapitola, která stojí za to, eh, probrat, protože, eh, samozřejmě, eh, tam je řada věcí, který by se měly zlepšit, který by se měly, nějaký překážky, který by se měly odstranit a tak dále, aby to bylo všechno hladší, aby to bylo zkusitelné.

Mně vlastně na jednu stranu došlo, že asi důvod, proč ty publikace jsou tak důležitý, je přesně, aby to vědecký poznání vlastně jako vybublávalo na povrch, ne? Aby si někdo deset let jako něco nezkoumal a asi způsobem si to jako nenechal u sebe, ale aby to teda přispívalo k nějakýmu tomu posunu lidstva a toho, že teda ty věci, na který ty jednotlivý věci všude po světě jako vyjdou, tak aby na to někdo další mohl navazovat a vlastně to rozvíjet neustále.

No je to tak, protože vědecká informace je základ, že jo. Tak my, my jako pra– jak postupujeme v našem výzkumu, no tak máme nějakej projekt a ten projekt z něčeho vychází. Z našich předchozích výsledků, ale z výsledků, který publikujou i v jiných laboratořích. A my se, my si to vlastně poučujeme a přidáváme na základě toho třeba zlepšujeme nebo směrování našeho, nebo měníme směrování našeho výzkumu.

A takže bez těch, bez těch publikací, který jsou dneska volně, no většinou dost často volně přístupné, eh, by nebylo vlastně toho vědeckého pokroku nebo by byl daleko složitější. Dneska ve zglobalizovaném světě je to jednodušší z tohohle hlediska, takže, eh, zaplaťpánbůh za internet a za všechny tyhle možnosti, protože to je fenomenální.

Když jsem dělal to PhD kdysi, tak nebyl internet- Běželi do knihoven, jo, jako. Byly mechanické psací stroje, eh, s průkleorovými ka-papíry a to všechno to už je úplně jinde teďko. Že super, jako ten pokrok je fenomenální a strašně nám pomáhá, jo, v tý vědě. A nejen ve vědě celkově v životě, ale v tý vědě, protože my jsme třeba, když jsme, jsme vycházely kdysi takový časopisy, kde byl přehled, přehled článků za třeba ve světovejch vědeckých časopisech za poslední týden.

No ale ty, ty časopisy, ty články nebyly k dispozici. Ten, akademie věd nebo univerzita musela kupovat ty časopisy. Pak to bylo v knihovně, to přišlo se zpožděním nějakým, že jo, vždycky. Tak psaly se žádosti, vlastně takový, měli jsme takový kartičky, na který jsme napsali žádost o ten článek vytištěný a poslali jsme to tomu autorovi a on nám to poslal v obálce, jo.

Tak dneska je všechno PDF, že jo, se to sdílí a je to prostě všechno daleko jednodušší. To poznání, to sdílení poznání je zrychlené samozřejmě a je to, já nevím, vyjde článek, přímo, já nevím, v nějakým dobrým časopise, článek, který nás zajímá během dvou dnů už je na netu a už pokud není za nějakou paywall, za paywallem, dost často, často je, tak když se, když se, my za to neplatíme, jo, protože já nebudu dávat sto dolarů za to, aby si mohl přečíst článek, že to je takovejch třeba padesát dolarů nebo třicet, sto.

No tak napíšu autorovi třeba, tam je větš-tam je vždycky email, adresy, napíšu autorovi email a většinou to pošle, že jo. Takže takhle to sdílíme a máme tu informaci velice rychle. Takže my informaci musíme sdílet. Publikace je cokoliv, co se zveřejňuje. Publikace, publikace formou, já nevím, příspěvku na konferenci, publikace formou článku, což je asi ta nejvyšší forma.

No a pokud někdo báda a dá se do šuplíku, tak vlastně nic nedělá, protože nikdo to jako– může se bít v prsa, že něco objevil, a když to nedá, nezveřejní, tak to nikdo neví. Jo, takže to je nesmysl, že jo, nezveřejňovat. Jak jsem říkal, tam je jednak ta, eh, taková ta radost z toho, že třeba kolegové někde na kon-druhé konci světa se zajímají o to, co děláte.

Třeba je to zajímavý a třeba mají zájem o spolupráci. Protože ty spolupráce ve vědě jsou strašně důležité, jo, protože, eh, my nemůžeme dělat všechno. A ty metody některé jsou tak sofistikované, že abychom je zavedli, tak třeba to by nám trvalo několik let zavést metodu, ale víme, že to, tu metodu mají zavedenou někde, já nevím, třeba v Velké Británii, v Anglii.

No ale tak jim člověk napíše, jestli by nechtěli spolupracovat, jestli by nezanalyzovali vzorky tam, může tam poslat. A takže takhle to funguje a vlastně získávají se takhle lepší výsledky a ty se pak překlápí do formy grantů a ty granty zase umožňují dělat lepší výzkum. No a jakmile narazíme na něco, tak to jdeme, tak jdeme do té translační fáze.

Mhm, mhm. Ještě mě vlastně zaujalo, jak jsi říkal, jo, že to lidský tělo je obecně vlastně hrozně neprobádaný a že to je tisíce procesů a tak dále. Jak to třeba ovlivňuje vás, jo? Protože já mám pocit, že dneska je, že jo, svým způsobem je ta doba těch jako jednoduchejch řešení a suplementů stravy a tak dále, jo.

O tom zdraví, jak se říká, tak si tady vezmete, nevím, hořčík a ono to bude mít nějakej efekt. Ale vlastně z toho, jak se bavíme, mám pocit, že, že vlastně jako všechny ty efekty nemůžeme vůbec vědět. A tím jako nechci říct, že je něco špatný nebo, nebo to, ale že vlastně je to tak komplexní, že říct: „Teď musíš dělat tohle, protože tohle jako má nějakej efekt a něco to dělá,“ takhle taky to určitě ovlivňuje jako milion dalších věcí, který jako neznáme obecně v tom, v tom těle a v tom zdraví.

No tak asi to bude. No tak samozřejmě jsou jednoduchá řešení. Eh, jako příklad je obezita. Jo tak teď je tady Ozempic a všichni se jako blázněj do Ozempicu a má tam i jojo efekt, jo, protože jakmile se přestane ten Ozempic brát, tak se vrátí zase chuť k jídlu. A mám jednu, jednu známou, která, nebudu samozřejmě jmenovat- Mhm.

Která brala, začala brát něco jako Ozempic. Měla hodně velkou nadváhu, jako výrazně velkou nadváhu. Š-špatně chodila. Během roku shodila polovinu své váhy- Dneska se jí, je úplně jinej člověk, je, ale zároveň cvičí u toho, jo. Takže člověk nemůže si jako představit, lidi jsou líní, jo. Já si myslím, že my jako tady v západním světě, ale ne jen já, tak si říkám, my jsme tady zkaženej západ nebo jak se říká, tady prostě chybí tradiční hodnoty.

To jsou blbosti podle mě, jo. Ale prostě člověk je takovej jako trošku lenivej tvor a představa, že se nemusím hýbat, jo, pokud mi teda to, ten pohyb a já se hýbu rád, mně to dodává taky endorfiny, sport a tak, že já to jsem tomu jako i, já nevím, zaháčkování do sportu nebo je to jako návykové, že jo, asi. Ale většina lidí se nechce hýbat, hodně lidí se nechce hýbat.

Představ si, že si dám malý prášek, jo, tabletku, která vyřeší její třeba nadváhu Je totálně lákavá samozřejmě. A to jsou zjednodušený řešení, no. Hm, hm. Ten organismus je, je komplikovanej. Teď mluvím jako fyziologie, jak funguje, jak fungujou orgány, jak funguje mozek. To všechno jsou strašně složitý procesy. A mít nějakou, nějaký jednoduchý řešení, aby to všechno fungovalo, když, když to třeba nefunguje, to asi není, no.

Partnerem podcastu je Powerlogy, funkční výživa, díky který budeš mít svůj den ve svých rukách. Já hrozně rád zkouším nějaký gastro vychytávky a zajímavý produkty a věci od Powerlogy se u mě doma doopravdy už zabydlely. Je to totiž tím, že já Powerlogy považuju za takovou záruku kvality. Oni nemají tisíce produktů, ale právě to, co dělají, tak vím, že tam je vždycky nějaká velká péče.

Je to vyvinuto s odborníky, má to jasný účel a nějakej důvod, proč je to složený tak, jak je to složený. No a moje nejoblíbenější produkty od Powerlogy jsou jejich snídaňový řešení, granoly nebo snídaňový kaše. Ať už já anebo moje děti je opravdu maj rádi. Já jsem samozřejmě rád, že to je nějaká alternativa k takovým těm dětskejm běžnejm snídaňovejm cereáliím, lupínkům, křupínkům a tak dále, který jsou samozřejmě plný cukru.

Tady v tom máte mnohem lepší složení. Je to za mě mnohem zdravější a lepší způsob, jak dětem nebo i sám sobě dopřát funkčnější snídani. No a protože já většinou mám hlad až tak hodinu až dvě po probuzení, tak granoly mám vždycky i v práci. Vždycky k tomu přidám jenom vlastně řecký jogurt a mám kvalitní snídani v podstatě kdekoliv.

No a i vám doporučuju ty jejich granoly vyzkoušet. Já mám nejoblíbenější tady tu Coconut and Almonds. Jsou tam i sušený jahody, ale mají i jednu slanou, která je super. Taková tajná ingredience do salátu, pokud chcete nějakým způsobem ozvláštnit váš salát. A i ty jejich snídaňový kaše často mají v sobě ať už protein nebo probiotika.

Vždy je tam i vláknina. Takže pokud hledáte nějaký funkční a jednoduchý jídlo, který si připravíte kdekoliv, tak určitě doporučuju Powerlogy. Všechny informace o Powerlogy najdete na webu powerlogy tečka cz. Píše se to powerlogy tečka cz a s promokódem protiproudu5 získáte pět procent slevu na vaši objednávku, takže zkuste to určitě.

Věřím, že nebudete litovat a že vám to taky zachutná. Díky za Powerlogy a jdeme zpátky k rozhovoru. No kam jste vlastně dneska došli v rámci toho vašeho výzkumu těch, těch mitochondrií? Já vím, že vy jste se pak začali specializovat na ty mycho-mitochondrie vyloženě v těch nádorových buňkách. Já bych k tomu řekl takovou věc, která, kterou jsme dosáhli.

A jsme zjistili s mým kolegou z Nového Zélandu v roce, z Wellingtonu z 2015, že buňky mají, nádorové buňky mají schopnost si obstarat mitochondrie z okolí. Jo a tomu se říká, z okolních buněk. Tomu se říká horizontální mitochondriální přenos. A na tom můžu ilustrovat, jak se rozvíjí nějakej vědní obor. Tak my jsme vlastně to, v té, když jsme na to přišli, tak jsme udělali takový pokus.

Díky tomu po-pokusu, který jsme udělali, ten, ten spočíval v tom, že jsme vzali nádorové buňky, které mají mitochondrie. Samozřejmě všechny buňky kromě eryt- červených krvinek, erytrocytů mají mitochondrie. A, eh, ta mitochondrie má, má v ní se, v ní je já-, je genom, jako v ní je DNA, která kóduje nějaké proteiny, jo.

Takže DNA není jenom v jádře, ale i v mitochondriích. A ta je malinká, ta DNA je malinká a kóduje jenom třináct genů. Je tam třináct genů a všechny ty geny se sou-součas- jsou součástí nějaký oxidační fosforylace, což je vlastně výsledek oxidační fosforylace, tvorba ATP. Ale má to i jiné, jiné dopady. Tak jsme vlastně těm nádorovým buňkám sebrali, eh, z mitochondrií tuhlenctu DNA, tu, ty geny.

Takže jsme měli mi– nádorové buňky z mitochondrií, které byly jako prázdný z tohohle hlediska. No a dali jsme je do myší A my, my používáme myš jako model nádoru pro nádor, studium nádoru, že do myši se vnesou buňky subkutánně a teď se čeká, jak začne růst nádor. Udělá se taková boule na povrchu, že jo, těla, to se měří, jak se zvětšuje, pak to může metastázovat, to se taky dá studovat.

No a tyhlecty mitochondrie, kterým, kterým chybělo mitochondriální DNA, ta, ta, ta DNA, eh, začaly růst se zpožděním velkým. A my jsme potom se podívali do těchz těch buněk, do buněk těchhle nádorů, který rostly se zpožděním, který neměly– my jsme je tam vkázali do myši pod kůži, eh, DNA a oni zase měly, jo. A zjistili jsme nějakou, nějakým sekvenováním, nějakým takovým relativně složitým procesem, eh, že vlastně ta– tu DNA, ta mito– ta mitochondriální DNA, kterou maj, pochází z tý myši, z hostitele.

A z toho jsme vydedukovali a pak potvrdili, že vlastně ty nádorové buňky, který mají špatnou D– špatný mitochondrie, mitochondrie bez DNA, jsou částečně funkční a nepodporují řadu procesů, který jsou zásadní pro růst nádoru, že oni vlastně, aby si ty, že ty nádorové buňky mají schopnost si z okolí ukrást, v podstatě ukrást mitochondrie a nějakým procesem, který se nazývá horizontální transfer mitochondrií, dokážou to, se zmocnit těch mitochondrií, jako si je vzít z jiných buněk, eh, nějakým pro– mechanismem, nějakým procesem a znova se jako znormalizují a zase můžou začít bujet.

A to jiný buňky teda nedokážou. To se- Tak. -vztahuje jenom na ty nádorové. No a to je zajímavý. A teďko my jsme tohlecto vlastně popsali v roce 2015 a my jsme si mysleli, že my jsme ty nádorový buňky připravili, jo, že jsme jim sebrali DNA mito– jejich mitochondriální DNA. Že teda jako nebudou fungovat v uvozovkách.

No jako že nebudou fungovat. A my jsme, a my jsme zjistili, že oni jsou schopný- Mhm. Tomu se říká plasticita, jo, že jsou vlastně, eh, to jsou tak zákeřný buňky, ty nádorový buňky jsou tak zákeřný, že i když jim člověk vezme mitochondrie, oni si, oni si seberou z okolí. Mhm. A znova můžou růst, jo. Takže tomu se říká plasticita a je, je to hrozně zajímavý, že nádorový buňky mají tuhle schopnost.

A to tak jsme jako si řekli, tak to je, popsali, nějak vysvětlili něco k tomu. No a takže se začalo– a my jsme vlastně tímhle, vlastně tím objevem naším, který jsme popsali a publikovali, nastar-nastartovali tenhle obor vědí, jo. A dneska, dneska je jasný, úplně jasný, jednoznačný, že mitochondrie přecházejí z, do nádorových buněk během, asi během každý, každýho rakoviny u každýho pacienta.

Jo a že je to normální součást toho nádorovýho bujení. A protože když si nádory obstarávají mitochondrie z okolí, tak jsou, my tomu říkáme, jsou víc mitofit, mitochondriálně fit, mitofit, jsou, maj lepší bioenergetiku a jsou agresivnější. A hlavně S-jsou schopný, eh, ob-obalamuti takzvaně imunní systém, protože to je strašně důležitý, jo.

Protože co to je nádor? Nádor je, se dá popsat jako selhání imunitního systému. No. Teďko k tomu bych řekl pár věcí, jo. Tak, eh, jak jsme my, my tady dva a všichni tady kol-okolí, já nevím, většina lidí, eh- My jsme zdraví jedinci, nemáme nádorová onemocnění, předpokládám. Já– ale- Když je víme, ale jasně. Ale dá se očekávat, že nemáme nebo že většina, většina lidí nemá.

Ale ve všech v nás pořád mutují buňky. Jo? V těch při– tam s– v těle se děje řada procesů. Rostou tam buňky, proliferujou, některé zmutují. Jenomže imunitní systém je likviduje ihned v podstatě. Jo? Rozpozná je nějakým způsobem a zlikviduje je. A teďko vlastně ten vztah mezi imunitním systémem a nádory je charakterizován tak samými– je to taková, eh, eh, eh, ten vztah je charakterizován takzvanými tři E.

Tam někdo popsal jako three Es. Eliminace, equilibrium, escape, čili, eh, eliminace nebo odstranění, rovnováha a únik. A my jsme v tom– a to je E jedna, je ta eliminace, kdy imunitní systém likviduje nádorové buňky. Takže my jsme, většina z nás, zdravých lidí z hlediska nádorového onemocnění, jsme ve st– ve sta– ve stadiu E jedna.

Pak se dostává, dostane někdo do stavu stadia E dva, kdy vlastně ten jazýček na vahách se může překlonit na ob– na kteroukoli stranu. A když se podaří nádorovým buňkám, eh, jakoby obelstít nebo uniknout tomu systému imunitnímu, který je likviduje za normálních okolností, tak se dostane ten dotyčný do stadia E tři.

To je únik nebo escape. A to už se z něj stane onko-onkologický pacient. A my teďko řešíme otázku, jak se v tomhletom int– ty interakci mezi imunitním systémem a nádorovými buňkami, jak se ta, jak se i tam, eh, chovají mitochondrie a vlastně popisujeme ten vztah jako takový anglicky je výraz tug of war. A to znamená tug of war je přetahování o provaz.

Taková ta hra- Jo. Kde dva týmy tahaj se opačně kolem z provazu. Silnější tým vyhraje. Takže vlastně imunitní buňky a nádorový buňky hrajou tug of war, přetahovánou o mitochondrie. A je známo, že nádor– imunitní buňky se snaží získat mitochondrie z nádorových. Tím se posílí, jejich zabijácká aktivita je vyšší a nádorové buňky se oslabí.

Ale zase nádorové buňky se snaží získat z těch imunitních buněk. Takže když získají nádorové buňky z imunitních buněk mitochondrie, ony je oslabí. Tomu se říká, že jsou, eh, exhausted, jako vyčerpané imunitní buňky. Nemají tu zabijáckou aktivitu a nádorové buňky jako dominují a obelstí ten systém a začnou růst.

Takže– a v tomhle hrají roli mitochondrie. Takže ten přenos mitochondrií je, je součástí pravděpodobně každého nádoru u nádorového pacienta. A můžeme jít dál. Eh, ukazuje se, že, eh, přenos mitochondrií mezi buňkami Je součástí homeostáze normálního fungování tkání, jo Takže se to děje teda i vlastně mimo Já řeknu pár, já vám řeknu pár příkladů, který jsou zajímavý Existují Leydigovy buňky.

No, Leydigovy buňky v testech neboli varlatech jsou zodpovědné za tvorbu testosteronu. A u, u, ano, a ten testosteron je hrozně důležitej. A teď nejen na jako erektilní funkci, ale i na takovej wellbeing, jo, a takovou, řekněme, aktivitu. Prostě člověk, kterej ve stáří, s-s věkem to ubývá tvorby testosu, takže d-dost často starší lidi, muži jsou takoví, teď nemyslím ochlapi jako z hlediska sexuální aktivity, ale i takhle č-život, životním, se týče životního elánu, jo.

Protože to je hormon, kterej působí na různý centra v mozku. A Leydigovy buňky celej život vlastně vytváří testosteron a to je energeticky hrozně náročná záležitost, syntéza testosteronu těmito buňkami. A ta energie pochází z mitochondrií a mitochondrie, které pořád dodávají energii v Leydigových buňkách na tvorbu testosteronu, se jako, já to můžu říct, ošoupávají, jo.

Nebo jejich funkce se snižuje. Jsou, eh, aberantně funkční, můžeme říct, začínají být jako vadné nebo. A teď, teďko, teďko byla publikace, kde ukázali, že Leydigovy buňky si stále nabírají mitochondrie z podpůrných buněk, nějakých makrofágů. A ty špatný mitochondrie, který se jako ošoupaly už tou činností, to dodávání, neustále dodávají strašně moc energie, vyhazují ven a jiné buňky likvidují.

Tak to jsou Leydigovy buňky. Osteocyty, buňky, které jsou zásadní pro fungování kostí. Jo, osteocyty potřebujou, taky dělaj jakousi práci, jo. Ono ani se to nezdá, že v kosti jsou buňky normálně, že jo. A když osteocyty přestanou, jako ubývají nebo jsou nefunkční, tak dochází ke zvýšené lámavosti kostí- Co se děje- Osteoporóze s věkem.

A teďko jeden můj, vlastně to asi známe, kamarád ze západní Austrálie publikovali sérii článků, kde ukazují, že podpůrné buňky dodávají mitochondrie právě tím vodorovným přenosem. To je všechno vodorovný přenos. Eh, mitochondrie osteocytům a tím je udržujou jako v aktivní činnosti. Další příklad. Teďko vyšel článek, že gliové buňky jsou součástí mo– neuro-neurosystému dodávají mitochondrie senzorickým neuronům a tím senzorické neurony způsobují to, že vnímáme, cítíme prostě po– a tak dále.

Existuje syndrom, který se nazývá periferní neuropatie. To znamená, že jakoby odumírají nervová zakončení a my ztrácíme cit. A aby byl zachován ten cit, tak gliové buňky dodávají mitochondrie peri– senzor-senzorským neuronům. To jako zní teda, že ty mitochondrie jsou takový ty baterky teda, který vlastně jako- Jo jo, já– je to vlastně z toho ma-našeho objevu, jo, který jsme publikovali před deseti lety, eh, kterej jako asi to je to nejvýznamnější, co jsem já učinil ve vědě z hlediska nějakýho průlomovýho objevu.

Eh, ono toho za ten– člověk moc nestihne, jo, ten život je trochu krátkej na to, na nějaký zásadní– ale tohlecto byl jako poměrně průlomovej objev. Tak to nastartovalo tuhlenctu oblast vědí. My teďko tvrdíme vlastně, eh, s mými kolegy, že vlastně ten horizontální mitochondriální přenos je takovej podo– samostatnej podobor buněčné biologie.

A pravděpodobně, a to je to, tam, když jsem– jsi mi dával nějakej okruh, okruh otázek, co zatím není zodpovězeno a co jako bych sem– bych jako já, jako co si myslím, co není zodpově– tak je to ta, ta záležitost, o které mluvím, že ten, ten přenos mitochondrií pravděpodobně k němu dochází ve asi ve všech tkáních, jo, já si myslím.

A udržuje to tkáň ve stavu. A ještě chci říct k tomu, jo, jestli tam tak– s věkem. Strašně důležitý. Tak ten článek třeba kde popisujou přenos mitochondrií do lidovejch buněk. Já jsem ho posuzoval, jo. A já jsem je po nich chtěl, aby ukázali, protože ví se, to dělali, dělali to na myších, jako myš je ten experimentální subjekt a myší samci samozřejmě, jo, tak na myších samcích.

A ví se- Proč samci? No tak testosteron. Jo takhle, jasně. Testosteron. Jasně. Ví se, že s věkem se ubývá, to-tvorba testosteronu se snižuje. Tak jsem jim jako po nich chtěl, aby k– udělali korelaci, jestli teda u starších– mezi snížením tvorby testosteronu a snížením frekvence přenosu mitochondrií. Tak oni to udělali teda.

Pak to bylo přijatý. Pak to vyšlo v Nature Cell Biology, což je prestižní časopis. A ukázali, že skutečně s věkem se sníží dynamika nebo rychlost, množství, dáme jak to říct třeba množství přenosu mitochondrií z těch pu-původních buněk do Leydigových buněk a s tím se sníží, eh, tvorba testosteronu. Podobně u kostí, u osteocytů.

S věkem se snižuje ten přenos mitochondrií a u neuronů, což je strašně důležitý. Neurony jsou zásobovaný mitochondriema. S věkem se ten přenos mitochondrií v neuronu snižuje Zhoršuje se nám kognitivní funkce díky tomu a tak dále. Takže teď se nabízí možnost intervenovat nějakým způsobem a prodloužit nebo zvýšit dynamiku přenosu mitochondrií.

A to by mělo vést minimálně k oddálení těchto všelijakých syndromů, které souvisí s vyš-vyšším věkem. A to je podle mě dal– nejen na úrovni, eh, patologie, ale na úrovni no oddálení, eh, syndromů, který souvisí s stárnutím, jo. To dysfunkce ne-mozku a podobně, kostí. Ne, na jednu stranu mě to zase přivádí zpátky na myšlenku něco, jako že vlastně ta longevity a, a to stárnutí mám pocit, že se teďkon hodně řeší.

A teď každej do toho jde přesně z toho svýho, jo, jako z toho svýho oboru a svo-svýho úhlu pohledu a, a vlastně zkoumá, snaží se nějaký jiný procesy. Ale já si vlastně říkám, ale kolik těch jako dalších přesně procesů- No já jako, jo. S tím stárnutím musí bejt, musí bejt spojeno. To máte úplně pravdu. Jako my se na to díváme z pohledu mitochondrií.

No jasně. A my, my je jasný, že mitochondrie hrajou důležitou roli. Já neříkám, že to je všechno vysvětlitými mitochondriema, ale samozřejmě to je pokrok, kde my, my– to je náš píseček takovej v tý vědě, ty mitochondrie. A, eh, já jenom jako chci říct, nebo nejenom chci říct, že vlastně z toho původního objevu, a to je ukázka pokroku ve vědě, jo.

A to jde se ve velice krátká doba, jo. Takže my, když jsme publikovali před deseti lety v časopise Cell Metabolism, který je poměrně prestižní, tenhle objev, kterej ukazuje, že nádorový buňky jsou schopný, když jim po-když jim poškodíme mitochondrie, že jim sebere mitochondriální DNA, jsou schopný si je ukrást z okolí, tak nám to nechtěli vůbec publikovat, jo.

My jsme měli hroznej problém to publikovat, a protože tomu nevěřili, že to je– ale my jsme měli důkaz nějakej, že to opravdu tak b-tak je, že to není, že nezpochybnitelnej důkaz, jo. Takže to opublikovali a vlastně z toho, z toho objevu, kde jsme to ukázali na, na nádorových buňkách, který neexistují reálně vůbec, jo.

My jsme si je tak upravili v laboratoři a my jsme je upravili tak, aby byly nucený- To udělat. To zkusit. Jasně. Nebo něco udělat, jo. My jsme nevěděli, co se stane, ale tam jsme si říkali teoreticky, jo, by se to stalo. A dneska vidíme, že ty-ten přenos mitochondrií v podstatě reguluje tkáně jako funkci homeostázy fyziologii tkání.

Takže to, a že vlastně i to souvisí ještě stárnutím, že jo, taky no. A tak dále. Mě by i zajímalo jako zpátky k tomu výzkumu, jo. Jak jste říkal, že vlastně, jo, že ten život je krátkej, že zas vlastně člověk na tolik těch výzkumů nebo u velkejch objevů nemá čas. Kolik v uvozovkách takovejhle jako hypotéz nebo pokusů, jak jste říkal, tak my jsme to zkusili upravit.

Nevěděli jsme, co se stane. Vlastně jsme to tam– a něco se stalo. Kolik jako těch pokusů, kdy se třeba nic nestalo nebo jste zjistili, že se to nepovedlo, jako musí člověk udělat nebo byste udělal, aby se pak něco stalo? No tak to je, to závisí. No tak většinou jako všechny, všechno, co děláme, je nějaká, něco nového, jo.

My vlastně neopakujem, neopakujeme vědu, pokusy. Maximálně, že si chceme snad udělat metodu nebo zavést metodu, tak použijeme něco, co už někdo udělal a máme, máme pa, ko, máme kontrolu, že to funguje ta metoda. Všechno, co publikujeme a my se snažíme publikovat hodně, je nové. Takže vlastně každým, každým tím objevem přidáváme malinkatý kamínek do obrovské mozaiky lidského poznání.

A těch kamínků je spousta a jsou malý ale, jo. A takže někdy přijde nějakej novej student na PhD a teďko čeká, že udělá divy do světa. Ono to tak úplně nefunguje, ale jednou za čas ten kámen je větší, ten kamínek nebo kámen je větší a těch, těch šancí tolik není, jo. A samozřejmě, eh, my jsme Třeba a-a časově je to náročný.

Takže třeba když jsme udělali tenhle objev, jo, jak jsem o něm, o kterém jsem mluvil, že ty, že ty nádorové buňky jsou schopny, schopny ukrást mi to z okolí. Trvalo dva roky, než se nám to podařilo publikovat. My jsme to podali a oni nám to zamítli. Tak jsme napsali s tím kámošem z Nového Zélandu takovej rozklad, proč to by to neměli zamítat a že jsme samozřejmě rádi uděláme další pokusy.

Pak nám trvalo víc než rok, než jsme udělali ty pokusy. A s tím, že nám to můžou zamítnout. Jo a to je hrozný riziko, protože když člověk– a teďko já nebudu říkat částky, jo, který, co stojí ty pokusy, protože kupování protilátek, pěstování buněk, jo, myši, pokusy na myších. Pos-teďko některý analýzy toho myšonádoru jsme museli dělat, poslali jsme to do Austrálie, protože tady nemáme tu metodiku.

Jiný jsme posílali do Korei, do Jižní Koreji, jo. Něco nám dělali v USA. A teďko představa, že do toho dáme takovou energii a finance a i ta, i taková ta logistika, to všechno jako dát seskupit dohromady a, a komunikovat s lidma, že jo. Tak představa, že nám to nakonec vyhoděj, je jako příšerná, jo. Ale mohlo se stát.

Takže jsme měli trochu štěstí a jsme udělali ten objev. No tak, tak to je vlastně jediný. Těch objevů je víc, ale myslím, že žádnej není takhle zásadní jako to, co, co o čem mluvím tady teďko. Hm. Myslíte si nebo jak vnímáte, jestli tady ty kamínky dneska může tvořit třeba umělá inteligence i jenom jako syntézou a porovnávání těch jako množství těch dalších kamínků versus to, že tam prostě musí být ten člověk, kterýho napadne, jak říkáte, jo, protože děláte věci, který ještě jako vlastně udělaný nebyly.

Takže to jsou, takže tam jako to jo, tak tady se udělalo tady těch deset věcí, tak umělá inteligence by možná jako asi těžko vymyslí jako, tak zkusíme tady tu jedenáctou. No tak inteliga-inteli-umělá inteligence AI vymyslí to, co jí člověk jako dá do vínku, bych tak řekl, jo. Tak ona si musí a ona potom asi se stane, já nevím, jak já do toho nemám ten vhled do toho, ale myslím, že umělá inteligence se může stát časem autonomní, jo a už si hledá si, hledá si různý informace a pak může něco udělat nějaký syntézy.

A umělá AI my využíváme, jo, tak vše-řada metod, který používáme a vyhodnocení je AI based, jo, zá-zá-závislé na AI. A já stejně si myslím, že ten lidský mozek, kterej jako něco vyšpekuluje, na něco, něco dá dohromady a porovnává si to, jo. A ty procesy, který bě-probíhají v mozku, jsou rychlý, jo, to jsou strašně rychlý procesy, ty myšlenky.

Takže ten je nenahraditelnej. Já si myslím, že. A v tom tkví i ta krása vědy, jo, že vlastně člověk musí zapojit svoje myšlení a něco přijde. A to mi připadá, že to je krásný, jo, že já vidím vědu jako obrovský dobrodružství, kde Bádáme a hledáme. My víme třeba, ehm, víme, že se něco děje, jo. Myši, dáme, máme nějaký nádorový model, něco se tam děje.

My teď jako detektivní, jako detektivové věd-vědní získá– zjišťujeme, kdo je, já nevím, umře nádorová buňka, kdo je ten v uvozovkách vrah buněčný jo a tak dále. Takže je to– a teďko, a to s– to je hrozně pěkný jo a, eh, samo o sobě, jako to je to, to objevování, to je taková detektivní činnost jo. A když na něco přijdeme, když tam budu osobní, když máme třeba nějakej dobrej nápad, něco, tak, eh, mám pocit, já, jako já to prožívám vnitřně.

Já třeba mám husí kůži jo z takovýho očekávání toho, že máme nějakej skvěl– budeme mít skvělej výsledek a něco, s něčím novým přijdeme. A to člověka, člověka to hrozně jako, eh, jako nabíjí tohle. Mhm, mhm, mhm. No, ačkoliv jako jste trošku naznačil, že člověk zároveň musí mít tu trpělivost, že tady to není úplně tak.

Já na něco přijdu a teda za hodinu vím, jestli to tak je nebo ne. Že ono to trvá měsíce, roky. No to je můj problém. Já jsem, eh, v zásadě netrpělivej hodně. Aha. Ale musí se člověk obrnit, jo. Protože, eh, opravdu, eh, třeba jako, jako můžeme trošku pohovořit o tom aplikovaném výzkumu jo nebo to naznačím. Tak máme tu látku po nějakým, z nějakého důvodu jsme přišli na la-na látku, kterou nazýváme Mitotan.

Mitochondriálně cílený tamoxifen. A Ehm, ta látka je zajímavá. My jsme ji studovali. Jedna moje studentka na tom udělá PhD na tý látce jako účinek na nádory a jako mechanismus účinku a tak dále. No a potom jsme si řekli, že bychom mohli to zkusit jako dostat k pacientům. A to byl hrozně složitej proces.

Takže my jsme s dvěma chemikama, kamarádama, který to syntetizovali, já jsem měl ten nápad na tu látku, oni to syntetizovali, tak společně jsme jakoby objížděli. To vymysleli v Austrálii, jo takhle. A ten, ten jeden můj kamarád, nějakej Honza Štúr ze jo, chemik, on byl, pracoval s ním v Austrálii tam tři roky a tam tu látku syntetizoval.

Teďko ta, samozřejmě to pracoviště, kde se ve světě patentů a tak to cho-chodí tak, že práva na tu látku má to pracoviště. Jo? A samozřejmě ten objevitel nebo vynálezce může dostat nějaký podíly na něčem, to je záleží na dohodě. A vím, že Griffith University, kde jsem pracoval v Austrálii, to, o to neměla zájem, ale já jsem se stal stoprocentním majitelem toho IP.

Přenesl jsem to sem. A teď jsme si našli, respektive byl investor, kterej si našel nás, Karel Komárek starší a s kterým jsme měli skvělou spolupráci. A on si pro to zahořel pro tu látku a chtěl podpořit i nějakej klinickej výzkum. No a jsme objížděli nemocnice a bylo hrozně těžký sehnat někoho, kdo by to chtěl testovat.

Takže, ehm- Proč těžký? No tak- Je to nějaký riziko pro ně? No nějaký riziko tam je. Je to práce navíc. Teďko samozřejmě ty, ty, ty klinici, který by se uvolili místo břímě, nejen že to je riziko, ale je to i časově náročný. Je to práce navíc, kterou oni nemůžou kvůli tomu jako opustit svoji vlastní práci. Náplň práce, tam mají pacienty.

Já jsem právě myslel, že jsou nějaký lidi, jejichž náplň práce je teda dělat třeba klinický studie. No to úplně tak nefunguje, no. Může bejt, že někdo to pomůže navrhnout, ale tu práci stejně, tu vlastní prá– tu klinickou studii jako v prach– po praktické stránce stejně musí vést nějaká, nějaká klinika jo, s onkologem v čele.

V Masarykově onkologickém ústavu s náma bych řekl, a to jsou slabá slova, vyběhli. Tak jsme se dostali jako Pražáci zpátky do Prahy. Bychom mohli začít rovnou teda. My jsme šli z nějakého důvodu na Moravu a pan profesor Petruželka se toho ujal ve Všeobecné fakultní nemocnici a tady proběhlo, proběhly klinické testy.

Těm klinickým testům fáze jedna předchází testy na zvířatech, které samy o sobě jsou komplikované a že třeba tam musí být– dělej se testy na potkanech, to, to jsou testy na toxicity na potkanech. To jsme udělali, ale musí být– záleží, co to je za typ, eh, patologie. A v rámci patologií se musí dělat testy ještě na velkých zvířatech na toxicitu.

Nejmenší velké zvíře do– je pes, beagle. Tak jsme to udělali. Jenomže ty p-psi, který byli v té studii, byli mladý. Takže nám například, a to jsou takový až u– ono to je– tohle sranda není, ono to že vzbuzuje jako humor, ale ono sranda není, protože ty pato– ty onkologové nám řekli, že to máme předělat na starejch psech, jo?

Protože fyziologie pa-onkologického pacienta, to jsou většinou starší lidi- Jasně. Se podo– nepodobá fyziologii mladýho psa. Takže jsme museli, a teď, a to fakt to zní jako, jako komicky, ale nám to vzalo minimálně půl roku, možná třetině roku času. Jenom todle. S-samozřejmě ty veterinární stanice, kde s– který se účastní takových studií, o sobě ví, mají takový network, takovou síť po Evropě, po EU.

Ale sehnat dvacet, my jsme potřebovali dvacet, dvacet starejch psů není jednoduchý, protože málokdo si drží psa do stáří. To jsou ná, to jsou náklady s tím, že ten pes se třeba neuplatní, jo, nikdy. No takže, takže psi z různých zemí EU byli seskupeny někde a pak se udělala ta studie. Dopadlo to dobře a, a to nám vzalo opravdu ten– to, že jsme sháněli, předělali na starejch psech, nám vzalo třeba půl roku, možná třetině roku, jo?

A A to, to je dlouhá časová, dlouhé časové období, jo. No a pak zač-pak jsme začali s tím vlastním, eh, vlastním, eh, se studií klinickou. Klinickou studií fáze jedna, kde se testuje toxicita po podání jedné dávky. Ta se zvyšuje, pokud se nedotá– až do tý doby, než se dosáhne nějaká toxicita a to se stanoví jako maximální toxická dávka.

A pak se dělá, pak jsme dělali fázi jedna B, kde se s-sleduje dlouhodobá toxicita. Dlouhodobá. Trošku nám to narušil covid. To jenom, jako toxicitu mám chápat, jestli to vlastně jako zjednodušeně toho, jestli to není jed? No, stanoví se nějaký kritéria. Třeba jestli ho, jestli to působí trombózu- Jo nebo nějak.

Jestli to snižuje nějakej typ buněk v krvi, jo. A jsou, tam jsou nějaký grades. Grade one, two, three, four. Jedna, dva, tři, čtyři. Grade čtyři, když se dosáhne, tak ten, tak to zpu-může způsobit smrt. Grade tři, stupeň tři je to, může to bejt vá-vážný. Gr-třeba příklad je zvýšená teplota. Tak grade one je, když se teplota po podání zvýší třeba na tři, do třiceti osmi stupňů Celsia a během, já nevím kolik, teďka si nepamatuju, tří, čtyřiceti osmi hodin, hodin spadne na normál.

Jo, to je G jedna. G jedničky jsou dobrý a nesmí bejt víc než já nevím, tři ve třech ukazají, eh, víc než třech ukazují G dvojka nebo něco takovýho. No a to jsme dělá– trošku nám to jako haprovalo, protože do toho přišel covid. Takže ty pacienti ještě museli rozdělovat lůžka pro covidový pacienty, což my chápeme samozřejmě.

No a studie skončila, eh, já bych řekl úspěchem, protože ta látka mi to tam pomohla. My jsme měli asi deset pac– deset diagnóz v té studii, eh, pevných nádorů mimo nádory mozku. A pomohlo to pacientům, všem pacientům, který měli renální ná-nádor ledvin, to pomohlo. Benefit, nějak, nějak byl definován benefit pro pacienta.

Pět z pěti, eh, měli benefit a dva– ta studie byla ukončena asi před pěti lety, tak zhruba, čtyřmi, pěti lety a dva z těch pacientů dodnes žijí a těší se dobrému zdraví. Takže jsme asi zachránili dva lidské životy. No ale tu studii jsme neposunuli dál, protože se nám nepodařilo sehnat peníze na druhou fázi.

Což je hrozná škoda, jo, protože kdyby to bylo, to fungovalo jenom v uvozovkách na nádor ledvin a dobře, tak je to nádherný, jo. Ta látka- Jenom ať pochopím, jo, jako přesně je, je cíl tý látky jako vyléčit tu rakovinu nebo zpomalit nebo na co byste tam vlastně přišli? Eh, benefit pro pacienta bylo, byla stabilizace.

Všichni pacienti, kteří jdou do první ka-, eh, fáze klinického test-testování nové látky, jsou pacienti, kteří jsou nevyléčitelní A samozřejmě, když je šance vyléčit pacienta nebo- To je pravda, že to jste vlastně neřekl, protože já jsem říkal dva z pěti, tak jako, ale je pravda, že- Pět z pěti, pět z pěti. Jo, jakože stále žijí, ale.

No dva z pěti žijí, ale pět z pěti mělo benefit. Jo jo, chápu. Ten se nějak definuje. Chápu. Jo, to a byli to nevyléčitelný pacienti. Eh, nemůžu do, do tý fáze jedna- Jasně. Nemůžou jít pacienti, kde je nějaká šance na standardní zavedenou léčbu. Mhm, chápu. Ten standard, ten pacient nechce bejt pokusným, ale- No jasně.

Pakliže- Když se má to zkontrolovat. Vyčerpaný všechny, všechny linie léčby. Mhm. Ty pacienti byli předléčeni. To jsou tři až čtyři linie léčby včetně imunoterapie. Mhm. Takže oni jsou rádi. Oni jsou vlastně šťastný- Mhm. Pokud už nejsou nějak– psychika pacienta je nevyzpytatelná záležitost. Jasně. A některý ty pacienti už můžou být tak jako zdecimovaný psychicky, že už ani o nic nestojí dalšího.

Mhm. Ale dost často oni jsou šťastný, že ještě nějaká šance, jo. Takže ti se rádi zapisujou do tý studie. Oni se musejí hlásit nějak, že jo. No ty onkologický centra o nich ví. A takže vlastně pět– stanoví se benefity. Benefit je stabilizace nádoru nebo zmenšení nebo vymizení. Takže to se nám povedlo u pěti z pěti, u pěti pacientů z pěti s nádorem ledvin.

Jenomže jsme nesehnali investora na druhou fázi. Mhm. Druhá fáze, eh, by stála asi tři sta, čtyři sta milionů korun českých. A- Takže to není to. Takže to není úplně tak, že tady, eh, dáte sb-sbírku veřejnou a a lidi, a vybereš čtyři sta milionů. Crowdfunding a takový, když potřebuje člověk, já nevím, pár milionů- Jo.

Na nějakou bohulibou akci, tak a má, má nějaký charisma nebo má dobrý PR, jo, tak to dá, dá, ale prostě tři sta milionů nebo čtyři sta, to je, to je částka, která, to je částka, která je velká a není velká, jo. To záleží, jak se s čím srovnává. Takže můžeme vést nekonečný hovor o tom, kolik takových klinických studií by se dalo udělat v celosvětově, kdyby jeden den přestaly války na celým světě.

Ale to se nemá cenu pouštět, páč to nevyřešíme. Mhm, mhm. A to jenom se člověk naštve, protože, eh, jenom k tomu řeknu- Jenom takovou poznámku. Mě fascinuje a je to pro mě, mým– já jsem poměrně inteligenční člověk, jo. Nicméně pro mě je neuchopitelný mým relativně inteligentním mozkem, jak je snadno najít peníze, miliardy na destrukci, zabíjení, vraždění, ničení, jo, eh, maření lidských šancí, hodnot všeho možnýho, vymazávání historie, jo, památek.

Jak je snadný najít na to obrovský peníze a jak je těžký najít relativně malý peníze na něco bohulibého. To jako nikdy nepochopím do konce života. A tak to je ale stále v dějinách lidstva, to se pořád opakuje asi, no. No nicméně abychom se ne, neoddálili, protože to tady nevyřešíme, že jo. To nemáme čas o tom filozofovat moc, ne?

Člověk se takhle dostane do nějaký schízy, jo. Tak, eh, my jsme nesehnali fa-, eh, nesehnali investora pro druhou fázi toho klinického testování. A- A jsou tři, že jo, celkem. Jsou tři fáze. Ta první je nejtěžší svo-svým způsobem, protože vlastně to je křest ohněm pro tu látku. Pře– velice předvěčerní pacienti, který nemají šanci, jo.

A- Druhá fáze už jsou pak pacienti, kteří- To už se vybere diagnóza. To už se vybere nějaká diagnóza konkrétní a už to je– a ta druhá fáze je důležitá, protože tam se potom ukáže, jestli má smysl jít na třetí fázi a ta rozhoduje. No a celej ten proces, když se zadaří časově, může trvat pět let anebo víc, spíš víc.

No a taky my jsme nesehnali a teďko ta firma KKCG, která vlastně do toho dala peníze do p– na první fázi i najala nějakou firmu v Anglii, která je s-shání právě takový partnery, investory. Nikdo neměl zájem. A oni objížděli svět po různejch biotechnologickejch, eh, konferencích, kde ty nějaký firmy, nějak velký firmy Bayer a já nevím, AstraZeneca- To jsem se chtěl zeptat, že jo, protože tady to jako já jsem právě myslel, že to většinou zafinancovávají tady ten výzkum jako léků ty, ty vel– ta, ta velká farma- No.

Která samozřejmě si dokáže spočítat díky, že jo, oni vědí, kolik stojí léčení různejch věcí, kolik stojí léčení rakoviny, kolik mají profit. A, a chápu, že to jako je velmi nějaká odosobněná ekonomická analýza pro ně- Jé no. A hra pravděpodobností a tak dále. Ale přece jako na jednu stranu jo a teď vůbec nevím do toho, jako t-t-ten skalp, jako přišli jsme na lék na rakovinu vlastně chtějí všichni, ne?

No, ale oni si to musí spočítat nějak. Tak když jsme, když vlastně, eh, pan magistr Komárek, kterýmu jsme opravdu vděčný, že na to, že to, a pak on to z-, on to z-zahájil firmu KKCG, kde, kterou teda CEO je jeho syn. A on do toho– my jsme, když jsme do toho vstupovala ta firma KKCG, tak jsme si nechali udělat mezinárodní audit té látky, která spočívá v tom, jaká je– by byla teoreticky tržní hodnota Kdyby se to podařilo dostat na trh.

A to je samozřejmě teoretický. A jaká je pravděpodobnost, že se tam dostane? Takže tržní hodnota, to klidně můžu říct jo, v té fázi byla dvacet miliard korun českých tržní hodnota té látky. Je to tam. A pravděpodobnost, že se, že se dostane, to dostane k pacientům poté, co jsme udělali, eh, pokusy na zvířatech ještě před první fází na pacientech byla nula celá jedna procenta.

A teďko já si myslím, že, eh, pan magistr Komárek nebo Karel, my si tykáme, Karel Komárek, eh, udělal velice silné osobní rozhodnutí. Důvěřoval tomu opravdu, že se rozhodl a vlastně ten jeho syn, ta firma KKCG tak nějak, tak nějak jedná podle toho, jak on se dohodne se svým synem, tak nějak jo, je to prostě v rodině, což zjednodušuje tu situaci.

Se rozhodl dát ti– já nevím, jaký, já nevím, jestli sto milionů nebo kolik to stálo ta první fáze se vším všudy, eh, na rozvoj, na testování látky, kdy je pravděpodobnost, že to nevyjde devadesát devět celá devět procenta. Jo? Devadesát devět celá devět procent, ne, protože to zní ještě hůř, než že nula jedna, že to vyjde, jo?

Jo jo, to je jako když- Devadesát devět celá devět procent, že to nevyjde. Když vám tohle někdo jako řekne, tak to musí být- A to je teorie. Jo jasně. Protože já nevím, v tý fázi já nevím, jedna z tisíce látek se do– to je, to je statistika. Jedna z tisíce látek se dostane na trh. Jo. Na trh myslím pacientů, já myslím trh, to zní, zní jako prachy, ale- To jasně.

Jako peněžně to nemyslím. Myslím teda toho pacienta. Samozřejmě aby se to, tak se to musí dostat na trh nebo něco, jo. A ten, ty peníze jsou irelevantní. Jo samozřejmě, to s tím nějak taky souvisí. Člověk ale v tu chvíli, když má takový možnosti, si říká: „Já jsem měl, já jsem držel dvacet pět procent, jo, já jsem jako částečně ten procenta předal různým hráčům v tom.

A tak jsem měl těch dvacet pět procent. Říkám, kdyby to vyšlo, tak si, tak si za fin– budu financovat laborku z těch výnosů, jo, protože to by bylo dost a nemusel bych spoléhat na granty a budit se, než budu, než na konci roku někdy v listopadu, když vydávají grantový agentury zprávy, jestli člověk dostal grant nebo jak to dopadlo.

Budit se zpocenej, jestli musi-budu muset říct pěti lidem v laborce třeba koncem listopadu, že od ledna nemají práci. Jo? To je, to byla ta stinná stránka tý vědy, jo. My se dovíme v listopadu, že jsme nedostali, dostaneme nebo nedostali granty a od ledna ty jdou od ledna, jo. Tak to je, to je příšerný, jo.

Protože řekněte nějakýmu specialistovi, vědeckému pracovníkovi, který má třeba čtyřicet, dva a čtyřicet, že od ledna pro něj nemáte práci. No nic, tak to chci, to jsem uskočil jinam. Ale, že takhle to probíhalo. On do toho šel a, ale už nemohli dát peníze na– potřebovali nějakýho partnera pro tu druhou fázi.

Minimálně, který by dal minimálně dvě třetiny nebo něco takovýho, protože to už bylo hodně peněz. Jako do nějaký výše si to může rozhodnout, od nějaký výše už to je prostě nějaká správní rada. Chápu. A ty biotechnologie pro KKCG je minoritní v rámci teda jejich portfolia. Mhm. Jo, je minoritní záležitost.

Mhm. Takže- Takže, takže to vlastně v podstatě teďko máte v šuplíku a čekáte, jestli to někdo zvedne. Já si myslím, že Karel Komárek mladší- Mhm … jako vyhověl tátovi, jo, takhle. Protože ten Karel Komárek starší opravdu měl silný vnitřní pnutí do toho jít. Mhm, mhm, mhm. No, eh, kolik myslíte, že takhle po světě– je– vlastně já trošku chápu, že to je bohužel to jako realita toho světa, že, že spoustu lidí možná má takhle něco, o čem je třeba přesvědčeno, že to má potenciál a je to prostě zavřenej v těch šuplíkách a řeší se, kdo- Nějaký takový látky budou, no.

No. Určitě. My jsme, my jsme, nejsme ojedinělý případ, jo. Ale alespoň jsme to dotáhli do tý první fáze a to samo o sobě zarezonovalo. Protože já jsem inženýr, jo, a já dostávám, já jsem úspěšnej v získávání grantů od AZV, Agentura zdravotnického výzkumu. A ten tit– to řeknu a to, to nikoho neurazí, no urazí jistě doktorů.

Titul Ing. inženýr pro, eh, lékaře, který mají titul MUDr., je jak, eh, červené hadry na bejka, pro bejka, jo. Mhm. Protože inženýry tak oni berou moc vážně. A to je pravda. My jsme takový jako, inženýr je takovej ten technologickej typ, jo? No tak jste PhD., ne, zároveň? Co? Jste PhD. No já vím, ale je tam ten Ing., jo. A jasně.

Takže kdybych byl RNDr. z lékařský fakulty třeba- Aha … tak mě berou. Ale i toho Inga. Ale mě berou teďko, protože my jsme udělali klinický testy. Aha. A to je zcela výjimečný, protože v České republice dělat klinické testy fáze jedna je strašně výjimečný. A dělá se to obecně? Eh, minimálně. Mhm. Já bych, já teďko nechci jako přehánět.

Já bych, možná bychom spočítali na prstech jedné nebo obou rukou počet klinických fází testů fáze jedna. Mhm. Dělaj se dvojky, kde se musí zahrnout, by se mělo zahrnout více center, třeba onkologických. Takže třeba dále onkologická fakulta, onkologická, eh, onkologická klinika Všeobecný fakultní nemocnice bude požádána o to, aby se zapojili do testování nějaký látky, kterou vede nějaká třeba německá univerzita.

To, to jako vede a maj fi-, maj finance a oni potřebujou tady nějaký centrum další, potřebují třeba dvacet center. Oni mají nějakou, z nějakého důvodu se obrátí na někoho tady, protože někoho znají nebo mají, mají k němu důvěru, že jo. A- Oni za to dostanou zaplaceno. Ale není to takový to, to, že to jde to, to od, od, od začátku, jo.

A vlastně tak pak se řekne, tady se může, by se mohlo říct takhle, když tak to bude německý lék, jo, když to půjde z Německa a tady udělá, tady se podílí na druhou fá-, druhý fázi. Oni vy-vydělají peníze na tom, za-zapojí se, to je hezký, ale bude to německej lék. Kdyby tady MytoTam šel od jedničky, když šel, šel přes dvojku a trojku a dostal k pacientům, tak je to český lék.

Tak se to dá tak říct jo a člověk má radost, že z takovýhle malý země, jako jsme my tady Česká republika, vyjde něco takovýho pěknýho, že jo, co pomůže lidem. No co je v tý vědecký komunitě u vás možná taková ta hrdost? Já mám pocit, že ten ústav, že jo, profesora Holýho, kterej mám pocit, že přesně tam se to asi nějak povedlo.

Ale vlastně jak je to mimo můj záběr nebo svět, tak je tady něco, co je jako vědecká komunita třeba jako co je, co jsou ty hvězdy český scény? Já nevím no, tak samozřejmě profesor Holý byl fenomenální bytost. Já si pamatuju, on byl jako výjimečnej. Já jsem ho moc neznal, ale před, ještě když žil a ještě chodil do práce a už byl teda věhlasnej, tak jsem měl seminář, přednášku v Ústavu organické chemie a biochemie právě o těchhle těch látkách, o kterých trochu mluvíme ještě jako předchůdci těch látek, protože předtím byly nějaký jiný látky.

A když tam přišel profesor Holý s sekretářkou, přinesla štos knih. On celou dobu si čet– já jsem občas na něj hodil oko, jak jsem přednášel, protože taková bytost, že jo, proslavená, tak jsem byl poctěn, že tam je. Tak jsem se občas na něj kouknul. Celou dobu mý předná-mýho přednášení si vypisoval nějaký vzorečky z tý knihy, z těch knih, co tam měl štos.

Tak jsem si říkal, tak jsem tam přišel jako, jako za, jako číst knížky. Jak do vlády přišel Jakeši. Když jsem skončil, on se ptal, on mně kladl otázky detailní. Přesně věděl, o čem jsem mluvil. Takže jsem si říkal ten, to není tak obyčejnej mozek, jo. Jasně. Jo. Že si– já jsem viděl, že složitý nějaký, nějaký sacharidy si tam kreslil, nějaký složitý struktury.

Pořád koukal v těch knih, otáčel stránky, co si kreslil a pak mi kladl otázky, které byly úplně precizní. Tak jsem si říkal, no tak on jedním, jedním okem kouká tam, jedním do knihy, jedním uchem tam naslouchá mně, ale všechno, všechno věděl, jo, všechno si pamatoval. Takže to připadalo jako, jako že to je opravdu jako trochu geniální člověk, no.

Na toho můžeme být hrdý samozřejmě na profesora Holého. Teď jsou tady bratři Jungwirthové. Jeden je biochemik, jeden je fyzik. A ten profesor Jungwirth, fyzik, objevil se svým týmem jakýsi alternmagnetismus, což je obrovskej objev, kterej bude mít i dopad do nějaký materiálová, materiálový, eh, vědy a nových materiálů, využití a tak dále v různejch oborech.

Tam je to možná až na Nobelovu cenu třeba. No a no tak tak asi bych to zmínil takhle. Hezky. J-já vím, že jsem chtěl jako využít tady ty příležitosti a zeptat se vás asi na tu, na tu syntézu proteinu, protože i když jste říkal, že samozřejmě t-to není- To folding? Ten, ten protein folding, no. Protože mám pocit, že to zase jako probublalo, eh, trošku víc do tý laický veřejnosti, že jo.

T-ten jako objev nebo já jsem vlastně nedávno viděl a teď si nevzpomenu, jak se jmenuje ten dokument vo, vo tý laboratoři prostě umělý inteligence Google DeepMind a vo tom, jak oni zdělávali nejdřív naučili umělou inteligenci hrát, eh, šachy a pak Go a pak se teda rozhodli, že zkusí vyřešit ten největší problém vědy, jak oni to aspoň definovali, eh, protein folding a, a pak za to, že dostali Nobelovu cenu.

Eh, proč třeba tohle byl tak jako velkej problém? A j-jo? Protože to moc- To nevím jako, já jsem vám psal i v té- Jo, jo. aplikaci, že o tom jako já, já nemůžu moc jako mluvit, protože jako v tohleto se nevyznám, jo. Eh, jediný, kde jsme teda k tomu trochu přičuchli, eh, v naší práci k asi foldingu a my se zabýváme nějakým mitochondriálním komplexem dva, kterej má čtyři podjednotky.

Ty se nějak postupně musej na sebe navazovat. A k tomu, aby se navazovaly určitým způsobem slouží asamblační faktory, co jsou jiný proteiny a ty mají nějaký struktury. A je tam něco, v těch strukturách něco, čemu se říká vnitřně neuspořádaná oblast. A ta vnitřně neuspořádaná oblast umožňuje hledat nějaký partnery vazebný.

A ta vlastně ona je neuspořádaná, pak se stane uspořádanou a vlastně určuje, jak tam jsou ty vnitřně neuspořádaný oblasti v těchhle těch asimilačních faktorech, tak to umožňuje precizní nasedání těch jednotek podjednotek, aby se poskládal celý komplex dva mitochondrií, kterej má nějakou funkci. Tak to je asi jediný- No jo, dost jsem se k tomu- že jsem se k tomu s tím setkal.

Jinak já nejsem strukturní biolog- Jasně … a nemůžu k tomu moc říct. No jasně. Ono je vtipný, jak vlastně vy jste už v úplně jiný hloubce, že jo, než já, že já si přesně říkám, tak biologové to určitě všichni potřebujou. A je pravda, že pak asi čili si člověk jako najde to svoje místečko, tak je tak hluboko, že- My využíváme AI k tomu, abychom hodnotili výsledky, nějaký metodiky.

My třeba děláme nějaký, nějakou prostorovou metabolomiku, zobrazování buněk a označíme si jádra. A existuje program nějakej, kterej je AI based, kterej spočítá, kde je buněčná membrána. Jo, tak takový jako příklad toho, kde to AI využijem. Samozřejmě člověk může využít AI nějakej chat GPT a podobný věci na psaní nějakejch dokumentů a může si udělat– ale to je, ono je to nebezpečný, jo.

Já vám řeknu příklad, jo? Jedna moje kolegyně, budu doufám že jmenovat, psala grant, žádost o grant. Já dám, jo, já jsem byl nějakej spoluřešitel potenciální, mi to přečíst, tak jsem se díval na ty reference, co měla na konci A ona použila pravděpodobně, ona mi tvrdila, že teda moc, že ne, ale nevím. Eh, použila to jen ChatGPT a to celý.

ChatGPT nebo AI je nastavená tak, pokud to chápu, že jen, že musí odpovědět. Mhm. A tak si shání informace, tak je nějak poskládá. Teďko tam byly reference, ty vůbec neexistovaly. Mhm. Ale to je zajímavý. Existovali ti autoři- Mhm. Existovaly ty časopisy- Mhm. Existovaly ty názvy článků, ale bylo to proházený různě.

Jo. A to je za to může ta AI, jo? Mhm. Takže bacha na to, jo, protože e– to je příklad. To je takovej příklad, kterej nikoho neohrozí, jo, jako na životě nebo na nějak, já nevím, na nějakým wellbeingu, ale jako ukazuje to, že ten, ten ChatGPT spolíhá na AI, jako aniž by člověk, člověk to musí zkontrolovat potom, jo.

Mhm. Je jako krátko-krátkozraký. Hm. Možná úplně na závěr. Hm, jak často se stane, že vás v tý vaší vědecký práci něco překvapí? Že máte vlastně, jo- Pořád mě něco překvapuje. Jo, že to jako člověku úplně rozbije to jako, tak jsem si deset let něco myslel a vlastně jsem zjistil, že to je vlastně úplně jinak.

Pořád mě něco překvapuje. Jako já jsem mluvil tady hodně o přenosu mitochondrií, tak to my jsme vůbec, ten můj kamarád jo Mike, Mike Berridge, kterej je z Wellingtonu, poprvé o tom hovořil, o tý možnosti. A já jsem z toho měl jako, jsem tomu nevěřil, jo, o tý možnosti na nějaký konferenci na Novém Zélandu, jo.

A jsem nevěřil, ale potom mě nějakým, prostě mě přesvědčil a šli jsme do toho a Bylo, je to něco, kdy člověk, eh, se jako úplně je– ho to překvapí, že něco takové je možný, jo. Vlastně že ta nádorová buňka je schopná si vzít mitochondrie. A, eh, jsou, vychází články třeba, mm, teďko v srpnu vyšel článek v Nature, kde ukazujou, eh, že neurony, periferní neurony předávají mitochondrie nádoru, nádorové buňkám, nádorové buňkám a tím jim umožňují metastázovat, jo.

A teď vám řeknu něco k tomu. A to je něco, co mě teďko– já pořád fascinovanej vědou, jo, a pořád kam to všechno může. Takže tahlencta periferní, když– a takže ten článek, mluvil jsem o tom článku. Oni ale taky ukazujou, když udělají denervaci nádoru, to znamená, oj, to znamená, že píchnou do nádoru, kterej je někde výši, píchnou bo-botulinotoxin a tím se naruší napojení ne, těch periferních neuronů na nádorový buňky, napojení nádorových buněk a mitochondrie přestanou přecházet a přestanou se tvořit metastáze.

Je to nádor prsu, jo, model nádoru prsu. Tak a teďko jsem si říkal, si říkám, jo, jako jak to teda vlastně funguje, jo? Protože jak jsou řízený periferní neurony? Z centra, centrální nervový soustavy. Takže my teďko přemýšlíme nad tím a jak to zní jak s-science fiction, jo, ale já jsem přesvědčenej, že to ukážeme, jo, protože už– a Nad tím, jakým způsobem intervenovat v mozku, aby se utlumil, utlumila tvorba nádoru.

Jo a ještě k tomu řeknu, to vychází z něčeho, co říkal kdysi pan magistr Komárek, když nás oslovil jako vědce, protože on ze začátku náš kontakt s ním byl, že chtěl podporovat náš, náš výzkum. A on chtěl po nás asi před patnácti lety, abychom se zabývali v-vlivem mozku na nádory. On přišel s takovou větou, která zní jako až jako komicky, že by chtěl říct mozku: „Zastav nádor.“

Jo, tak samozřejmě to je jako nadnesený, jo. Ale teďko právě s tím, co se, co už víme, je pravděpodobný, že vlastně nádor, že mozek rozhoduje částečně minimálně o tom, co si děje s nádorama. Je známý, že periferní neurony podporujou růst nádoru. To nový je, že k přitom dochází k přenosu mitochondrií. Když to zablokujeme, tak ten přenos mitochondrií, tak nádor si povede hůř nebo bude s– nebude metastázovat nebo bude minimálně snadněji léčitelnej, protože bude zranitelnější, že mu něco bereme, mu energii nějakou navíc, jo.

A představa, že– a teď, teďko, když se člověk dá do souvislostí. Nedávno vyšel článek na os-osemset padesát tisíc pacientů, jakási meta analýza, tak korelovali aktivní přístup k životu a úspěšnost léčby. Ti, co mají aktivní přístup, ne, ne zvlášť překvapivě, ti, co mají aktivní přístup k životu, věří tomu, že se vyléčej, maj nějakou aktivitu, třeba sportujou, maj daleko lepší průběh léčby.

To je jasná korelace a delší přežívání. A jak, proč? Něco v tom se, něco se děje v mozku a to se přenáší dál, jo. A já si myslím, že v budoucnosti by nádory se daly nějakým způsobem léčit nebo né léčit nebo i možná zastavit nějakým způsobem, že se bude intervenovat v mozku. A já teďko nemůžu říct jak, jo. My máme nějakou představu, co tam uděláme v těch prvních pokusech a já nevím, jestli to dopadne, ale časem si myslím, že to, na to lidi přijdou a že se posílí ty pozitivní, eh, pozitivní myšlenky a pozitivní přístup.

A ten, já to řeknu teďko úplný science fiction, jo. Možná to bude znít pro někoho, kdo bude poslouchat jako totální blbost, jo Představte si, že mám v nějaký části mozku, to se musí s-samozřejmě nějak, nějak určit, eh, vychá– z nějaký části mozku vychází ty pozitivní myšlenky, který se přenášej tam a, eh, tím zamezují tvorbě nádoru nebo snižují pravděpodobnost tvorby nádoru nebo to, že nádory se budou tvořit.

A teď se tam dá nějakej zesilovač těch signálů, jo. A ten si– ten signál se zesílí, takže ten účinek toho pozitivního myšlení bude výraznější. A takhle budou– bude možnost přispět k léčbě nádorů. A já si to mys-myslím, že to může bejt budoucnost. Hm, mně z toho teda vyplývá, že, eh, pokud chcete oddálit nádor, tak, eh, pozitivní myšlení.

Což si myslím, že, eh, je taková rada, která se neuškodí. Není to úplně jako ve stylu víra tvá tě uzdraví. Jo, jo. Ale trošku ta– trošku na tom něco je, jako jo. Hm. A zatím b– je jednoznačný, že ty pozitivní myšlenky mění, to se ví, jo, mění imunitu toho nádorovýho prostředí ve prospěch proti nádorovýho prostředí, jo.

Takže tam je jasnej přenos, jo. Takže to chceme využít a intervenovat nějak, abychom zabránili přenosu mitochondrií z periferní nádor– eh, periferních neuronů do nádorových buněk, a tím utlumili ty nádory. Skvělý. Kteráž– podle– to je, to bych chtěl dotáhnout do nějakýho konce. A i kdyby se to podařilo, tak by to korunovalo můj, mojí vědeckou kariéru, bych řekl.

Pane docente, moc díky za tohle poselství. Držím vám v tom palce- Děkuju. A třeba se tady za pár let potkáme a zase si řekneme, kam se to posunulo a co, a co novýho dneska víte. Takže moc díky, že jste přišel. Taky děkuju, no.