Josef Dvořáček: O vztahu k půdě, kvalitě jídla a jak to dělat jinak

Přepis epizody

Ahoj, tady je Dan Tržil. Vítejte u dalšího dílu podcastu Proti Proudu. Pokud na vás ty předchozí díly byly trošku moc v oblacích nebo ezo, tak dnes se vrátíme více na zem, a to doslova. Mým hostem je Josef Dvořáček. Spolumajitel a jednatel firmy Sonnentor. Pokud Sonnentor neznáte, tak je to firma, která dělá bylinky, čaje a koření – převážně na Jižní Moravě. Snaží se všechno dělat co nejlépe, jak může. Všechno mají bio, udržitelné, spolupracují s místními pěstiteli a zemědělci, snaží se to dělat nejlépe, jak můžou. Podle mě ukazují parádní směr, jak postupovat. Pro mě je to hrozně inspirativní příběh, jak na to Josef nebo Sonnentor přišli – jak k tomu přistupují, proč třeba neprodávají v obchodních řetězcích a proč to není úplně dobrý. Jsou v tomto rozhovoru i hodně emotivní momenty nebo pro mě to bylo hodně emotivní a měl jsem na krajíčku, takže jsem zvědavý, jestli na vás to bude působit podobně. Nicméně pokud chcete takovou dávkou lidskosti, příjemnosti, vlídnosti a toho, jak se dá podnikat správně a jak přemýšlet nejen o podnikání, ale o našem vztahu k půdě, dalším generacím atd., tak tohle vás bude bavit. Josef Dvořáček ze Sonnentoru. Jdeme na to.

 

Josefe, díky moc, že jsi přijal moje pozvání do Proti Proudu. Ahoj.

 

Ahoj.

 

Já jsem hrozně rád, že jsi dorazil. Ty jsi byl hrozně příjemný. Když jsem ti napsal, tak jsi říkal, jak jsem přišel na skromného bylinkáře z Moravy. Já jsem rád, že ti to stálo za tu cestu sem a podělit se o tom. Možná nejen o tom, jak děláte to podnikání, ale i o hodnotách, které jsou kolem toho to, v co ty věříš.

 

Moc se těším, Dane.

 

Já to začnu netradičně. Já jsem si přečetl, že máš za barákem velkou zahrádku. Jaká zelenina tenhle rok frčela nejvíc?

 

Letos bylo hodně cuket. Na to jsme moc hrdí, že letos poprvé – a nevím, jestli je to tím, jak přichází pomalu ta klimatická změna i k nám – jsme vypěstovali asi 20 melounů. Když na jedné rostlině máš několik melounů za sebou v řadě, tak to se vypěstuje jenom v Řecku. Z toho jsme měli velkou radost. Jednak je to takové velmi vděčné k posezení. Máme velkou rodinu, takže rádi si na tom pochutnáme. Jinak klasika – papriky, rajčata, mrkve a všechna zelenina kolem.

 

Jaké melouny se v Čechách dají vypěstovat? Ty klasické, velké, červené?

 

Ano, my pěstujeme klasicky ty vodní melouny a jednu sazenici dávám meloun cukrový. U nás převažuje ten vodní, ale v podstatě jakýkoliv meloun se dá vypěstovat.

 

Je ta zahrádka odnož, že jsi k pěstování nebo zemědělství nebo péči o půdu měl vždycky blízko? Nebo jak jsi k tomu došel?

 

Určitě. Ta naše zahrada má takovou krátkou historii. Já pocházím takové zemědělsko-zahrádkářské rodiny. Můj táta byl ovocnář. Včelařili jsme doma. Roubovali jsme stromy. Vždycky jsme chodili na jaře s ním po zahrádkách a můj táta rouboval celé vesnici stromy. Takže už od mala jsem k tomu byl vychovávaný. Měli jsme pole. Chovali jsme zvířectvo. To zemědělství mě hrozně bavilo, protože se mi líbí, jak z ničeho na jaře se stanou nějaké rostliny. Jak to funguje a pozorovat to každý den. Když jsme se se ženou vzali a nějaký čas jsme bydleli ve městě, protože ta rebelie v životě mladého člověka přijde a ta vesnice je malá, tak musím říct, že mě to brzy začalo chybět a začali jsme se dívat po tom, kde bychom si koupili nějaký pozemek nebo domek se zahrádkou. Povedlo se nám usadit na venkově a navíc i kousek zahrádky přikoupit. Za domem dneska máme asi půl hektaru. Zachováváme tam všechny osevní postupy. Máme tam velký krásný ovocný stromy. Jsme soběstační s naší rodinou v zelenině od jara až do pozdního podzimu.

 

Přeci jenom člověk by si řekl, že Josef je ředitel velké firmy, kteří na to většinou nemívají čas. Jak to máš? Jako relax a koníček?

 

Spousta mi to říká a podezírá mě, že dělám doma, protože máme 3 děti, tak otrokářskou práci, ale pro mě je to skutečně relax. Každý den se snažím, i když přiběhnu večer, si tu zahradu projít. Já říkám, že člověk když doma nemá nic v ledničce, tak se má projít po zahradě a najíst se. Když přijdu, tak se jenom tak projdu po zahradě a je to pro mě obrovské uklidnění. Také velmi rád vařím, takže určitě to je i v tomto takové velké zadostiučinění.

 

Že si to uděláš od začátku až do konce.

 

Jasně. To je nádherné. Tohle kdo nezažil… Vede to i člověka k takové úctě k přírodě. Kdosi mi říkal, že každý člověk by měl mít někdy alespoň jednou za týden zamazané ruce od hlíny. Ta hlína je něco, co nás spojuje se zemí. Kdosi napsal, že v jedné hrsti hlíny je víc bakterií než lidí na celém světě. Někde jsem četl, že dokonce víc bakterií než kdy žilo lidí na celém světě, což je úplně fantastické, takže mě to hrozně baví vůbec zúrodňovat tu půdu a chovat se k ní hezky. Pozorovat to střídání plodin. Já se snažím v pokoře přistupovat k tomu, co tam pěstujeme, že třeba na některé druhy zeleniny jdou škůdci, takže je pěstuji jenom na jaře. Přes léto vůbec nepěstujeme třeba kedlubny nebo něco takového, protože to sežerou dřepčíci. Já nepoužívám žádnou chemii. I v Sonnentoru jsou naše bylinky 100% bio. Tak nějak mě baví pozorovat, že když se na tu zahrádku dívám jako na součást přírody, tak nám dává krásné plody. Musíme trochu v pokoře přijmout to, že ne všechno je pořád. Někdy nás to trochu zpomalí. Někdy máme trochu menší výnos. V tom se hrozně moc učím i pro to podnikání, protože si myslím, že právě tyto vlastnosti jsou právě v dnešní době hrozně důležité.

 

Nějaká sezónnost nebo že všechno má své cykly a že všechno jde chvíli víc a chvíli méně?

 

Určitě, jednak sezónnost, že máme rajčata, která začínají někdy v červenci a končí u nás začátkem října. Asi nebudu se chtít docílit, abych je měl v lednu, ale také to, že někdy se neurodí. Je naprosto přirozené, že třeba – byť mám rezistentní odrůdy vinné révy, takové stolní – tak jednou za 5, 6 nebo 7 let jsou tak nepříznivé podmínky, že kvůli houbovým chorobám se ta vinná réva neurodí. Nenadávám, nestříkám, ale ten rok si užijeme, že jsme bez vinné révy. Nejíme hrozny. O to víc se těšíme, že příští rok budou. Pak jsme za ně víc vděčni. Myslím si, že takový ten jakoby střídání toho dostatku a nedostatku je pro náš život a pro naše podnikání naprosto skvělá škola.

 

Je pravda, že jsem před časem tady měl profesora Radka Ptáčka, který mi mluvil o tom z té strany těla, že to lidské tělo je dělané na zvládání nedostatku, ale není dělané na zvládání dlouhodobého nadbytku. Že dnes vidíš, jak je spoustu trendů, kdy se lidé vrací ke kořenům, ať už půsty nebo otužování a další věcí, což je umělé vkládání toho nedostatku zpátky. My ho dnes nemusíme mít, když nechceme nebo nepotřebujeme.

 

Myslím, že ta společnost tak nějak dlouho byla vedena k té maximalizaci zisku a budování nadbytku. V momentě, kdy HDP jde kolem 0, tak jsme z toho zoufalí a málem konec světa.

 

Co kdyby to šlo – 0,3 %, recese. Hrozný.

 

Já pořád říkám svým dětem, že i kdyby jsme šli minus hodně procenta a vrátili se na přelom sametové revoluce, tak mě tehdy bylo 18 let. Já jsem rok výroby 1972, takže jsem 18 let prožil v komunismu. My jsme vůbec nehladověli. Pořád jsme měli oproti zemím třetího světa obrovský nadbytek a bylo nám dobře, takže si myslím, že malé zhoupnutí nám nikomu neuškodí.

 

Pojďme se dostat k Sonnentoru. Jak ses k němu dostal? Ty jsi nebyl od úplného prvopočátku.

 

To je na dlouhou řeč. Já jsem vždycky měl rád přírodu a vůbec chtěl jsem dělat něco v zemědělství. Tím pádem jsem to vystudoval a potom jsem i během studií několik let strávil v německy mluvících zemích. Tam mě při všech těch různých praxích hodně zaujalo, jak ta krajina je jiná, jak se tam hospodaří v menším. Hodně farmářů tam začínalo prosazovat ekologické zemědělství. Já jsem se kdysi chtěl usadit na břehu Bodamského jezera, na hranicích Německa, Rakouska a Švýcarska, ale potom jsme se vzali se ženou a nějak jsme se rozhodli, že bude lepší, když se vrátíme domů na Moravu, kde jsme se usadili. Hledal jsem práci. Dnes je to pro mladého člověka nepředstavitelné, ale já jsem velmi těžko hledal práci. Nikdo mě nechtěl, protože jsem neměl zkušenosti. Tehdy byla v České republice nezaměstnanost hodně přes 10 %. Tak jsem nějakou dobu skončil v reklamě. Tam jsem si splnil ten svůj sen, protože jsem si vždycky myslel, že je třeba vydělávat hodně peněz a řídit krásná auta, takže jsem řídil Porsche, Jaguár a pracoval jsem v reklamě pro nadnárodní firmy jako Coca Cola, Pepsi Cola a nápojářské firmy. Myslel jsem si, že mi leží svět u nohou. Myslím, že ta prázdnota této branže, i jsem viděl, jak lidi kolem mě vyhořeli, jak to všechno pozlátko, které je kolem, je takové nějaké prázdné, mi časem vedlo k tomu, že jsme se s tím partnerem, se kterým jsme takto podnikali, rozešli. Já jsem chtěl začít dělat něco svého vlastního. Já měl tehdy nápad, že začnu na Moravě pěstovat chřest, protože jsem nějakou dobu strávil na chřestové farmě. Tady to byla neznámá zelenina. Osud tomu chtěl, že jsme se potkali s Johannesem Gutmannem zrovna v době, kdy zakladatel českého Sonnentoru Tomáš Mitáček, skvělý chlap a velký průkopník ekologického zemědělství, si chtěl odpočinout, tak se hledal někdo, kdo vezme káru té firmy. Tak mě Johannes pozval do Čejkovic stát se společníkem. Musím říct, že mě zaujalo to, že Sonnentor všechny věci, které dělá, dělá opravdově. Johannes je upřímný, obyčejný, skromný chlapík. Zaujala mě jeho spontánnost a jak se hezky chová k lidem, které zaměstnával. Líbilo se mi, jak mluví o svých dodavatelích, jaké s nimi má vazby a vztahy. Všechno, co zpracovává, ta surovina – byliny, čaje, koření – tak všechno pocházelo z ekologického zemědělství. Přemýšleli o ekologické filozofii podnikání a o lásce k přírodě. Tak nějak se to stalo, že jsme se potkali a že jsme se dali dohromady. Já jsem hodně rád, protože my nejsme nějaká taková levná dceřiná společnost, ale s spoluprací s rakouským Sonnentorem se hodně učíme a těžíme z toho, protože Rakousko, Švýcarsko a Německo jsou v trvalé udržitelnosti a ekologičnosti na špičce myslím v celém světě. Já tam nějakou dobu strávil, takže to můžu posuzovat. Jsem rád, že se tomu tak stalo a že se můžeme rozvíjet. Taky jsme se rozhodli, že všechny peníze, které vyděláme jako spolumajitelé, že zůstanou ve firmě, že nebudeme z toho dělat nějakou akciovou společnost nebo dojnou krávu, ale že ty peníze, které vyděláme, budeme dávat zpátky do firmy. I to jsou takové důležité signály pro majitele, podnikatele a lidi, že když potom lidi vidí, jak jejich fotky na jachtách a drahých zábavních večírcích, tak je těžší, že se lidé semknou, aby věřili té myšlence a tomu podnikání. My máme skutečně v Čejkovicích fantastický tým. Většinu těch věcí ani nedělám já, ale táhnou to ti lidé kolem mě. Vůbec si ten „poslední“ člověk, který tam pracuje, tomu dává hodně hodně moc a jsem za to moc vděčný.

 

Přijde mi zajímavé, že když jsem četl o stavu, kde jste dnes, což je maximální důraz na udržitelnost a co nejlepší obaly, co můžete mít, a že nejste v supermarketech, protože nesouhlasíte s tím, jak to dělají oni. To zní dobře, ale na druhé straně vidíš, že vy to děláte 30 let. To mi přijde zajímavé. Byla to postupná cesta nebo jestli se to někdy zlomilo nebo jestli byly momenty, kdy jste o této cestě pochybovali? Já mám pocit, že i přestože této cestě fandím a je ta správná, může být v krátkodobém hledisku velmi těžká nebo těžší než spálených mostů za sebou.

 

Určitě je to těžší cesta, ale vrátím se k začátku tvé otázce, jestli to tak všechno bylo po celých 30 let nebo jestli se ta naše vize nějak vyvíjí. Myslím, že se vyvíjí a že se tak nějak snažíme pravidelně se svými spolupracovníky hledat cestu, kde je Sonnentor a co nového můžeme pro lidi, společnost a přírodu udělat. Z hlediska kompostovatelných materiálů a obalů jsme začali diskusi až kolem roku 2009, 2010. Pro mě to byl zajímavý moment. Já jsem byl se svými třemi malými dětmi na vycházce v lese. Našli jsme starý plastový pytlík od mléka. Děti se ptaly, jak je to možné, že mléko se prodávalo v plastovém pytlíku. Já jsem říkal, že samozřejmě. Ještě jsem našel to 1 Kčs. Promítl jsem si, že to je někde z roku 1985 a kolik let je to tam a vůbec se to nezměnilo. Bylo to dokonce čitelný. Zděsil jsem se, jak ten plastový obal vypadá za tak dlouho a jak se vůbec neodbourá ani v lese, nerozloží a nic se s ním nestane. Říkal jsem si, že by bylo hrozný, kdyby moji vnuci a vnučky podobný obal našli od Sonnentoru někde, kde by bylo natištěné zdravé bio bylinky a byl by tam plastový sáček, který by někdo vyhodil v lese, protože si tam zrovna griloval na ohni s naším kořením. To nás vedlo k diskusi. Mluvili jsme o tom, že aby všechny materiály, do kterých budeme balit, aby nezanechávaly žádnou stopu v přírodě. Dnes pořád posouváme ty věci dál a dál. Mám radost, že všechny obaly, do kterých balíme naše bylinky, čaje a koření, jsou buďto kompostovatelné nebo vytříditelné, že jsou to skutečně z ekologických materiálů, které nezanechávají toxickou stopu v přírodě. Pak další věc ohledně supermarketů. Ta struktura v České republice, ten velký obrovský rozvoj je neskutečně velký. Nám ani nepřijde, jak obrovský podíl jídla se prodá v supermarketech oproti jiným zemím. To procento je daleko vyšší. Někde jsem četl studie, že asi o 20 % víc jídla se prodá v supermarketech v České republice než v německy mluvících zemích. Podíl bio je úplně jiná otázka. To bylo kolem roku 2010. My jsme tehdy dodávali pro nějaké privátní značky tuším, byl to nějaký řetězec v České republice. Oni říkají, že pan Dvořáček, vy máte fantastické čaje. My jsme si dělali testy vašich bylinek. Ta vaše máta, to prostě skutečně vyhrálo. Je vidět, že to máte čerstvé, výborné. I v těch porcovaných čajích děláte dobrou kvalitu. My bychom vás rádi měli. Předložili mi smlouvu, co všechno musíme a že když neprodají, tak si musíme vzít zpátky. A splatnost 90 dní a další podmínky. V dalším kole, když jsme dali cenu, tak mi říkali, že ta máta je dobrá, ale ona nemusí být až tak dobrá. Stačí, když bude v bio kvalitě. Nešlo by o 5 % nebo 10 % jít dolů s cenou? Ještě jsou tady levnější čaje. Já jsem říkal, že my zaměstnáváme českým lidem. Děláme to v České republice. Dáváme práci českým sedlákům. Oni pro nás pěstují české byliny. Právě proto je to tak dobré, a proto to tolik stojí nebo prostě trochu víc, než kdybychom dovezli mátu někde z Egypta nebo byla 8 let stará. Nedávno mi říkal jeden zpracovatel, že neměl nic, tak zabalili 8 let starou mátu a prodali to. Pořád to ještě nějak je máta. To jsou kompromisy, které nechceš dělat. Tato zkušenost, když jsem viděl obrovský tlak na cenu. Pro nás je důležitá spolupráce s českými lidmi a vůbec že vytváříme pracovní místa – i ten sociální aspekt našeho podnikání. Zároveň chceme měnit krajinu v České republice. Chceme víc, aby se pěstovalo ekologicky. Chceme jim férově zaplatit. Pro nás bylo nepřijatelné, abychom se nechali nějakým způsobem takto vydírat, takže tuto věc jsme vždycky v tom měli. Došli jsme k názoru, že pokud chcete dělat věci poctivě, tak je lepší se nadnárodním řetězcům vyhnout. Potvrzuje to i zkušenost mnoha zpracovatelů potravin, že ty řetězce nalákají na velké odběry. To jsou desítky palet od jednoho druhu, takže je to velmi atraktivní. Ty si koupíš nový stroj na balení čajů a najednou řekneš, že mám úvěr, teď by se mi šikla zakázka navíc. Přijde supermarket a řekne, že od tebe vezme 10 palet. Wow, to se nadřu, než to prodám po malých obchůdcích, tak mu dáš 10 palet. Když se to dobře prodává, tak on řekne, že překlopíme to do privátní značky. Další rok ti řekne, že my jsme si dělali výběrové řízení být privátní značky a v Polsku nám to dotací o 50 haléřů levněji, tak nepůjdeš dolů s cenou? Takto to jde postupně. Máš obrovskou oprať na krku, že máš zákazníka, který ti dělá velkou část obratu. Proto do toho nechceme. Pak je ještě druhý krásný aspekt, Dane, a to že my tím, že prodáváme v malých obchůdcích, v prodejnách zdravé výživy, dárkových prodejnách, tak v každém městě máme dnes už nějakého zákazníka, který je na náměstí. Má nějaký hezký krámek. My mu to hezky vyzdobíme. Já mám obrovskou radost, že přispíváme ke zlepšení té maloprodejní kultury. Proč jdeš v krásném maloměstě na náměstí? Protože jsou tam tyto obchůdky. Já bych rád, aby tam byly i dál, aby při tom všem, té digitalizaci, abychom ta naše města a vesnice neztratily krásnou tvář. Jsem rád, že Sonnentorem k tomu trochu přispět.

 

To jsi mi připomněl, že jsem přes léto přejel půlku Ameriky, když jsem pomáhal ségře stěhovat. Mě tam zklamalo, že tam chybí veřejný prostor. V amerických městech to není jako tady, že přijdeš na náměstíčko, dáš si kafíčko a koukáš, jak tam ti lidé žijí. Tam přijdeš do centra města a nikdo tam není, protože lidé buď pracují nebo jezdí autem. Chtěl jsem se dostat k tomu, jak vlastně o těchto věcech rozhodujete, protože dokážu si představit, že tam bývá určitá míra – třeba u těch obalů jsou nové technologie, které jsou ještě lepší obaly a ještě to je o trochu lepší. Kde najít tu správnou míru? Ty si říkáš, že tohle mi dává smysl, ale ono jak jsi říkal, ono to ty věci zdražuje. Kdybyste měli v zádech nějakého investora, tak vám řekne, že kluci, to půjdete do těch supermarketů. Na to jsme čekali. Tady já zhodnotím ty peníze. Jestli na to máte nějaká rozhodovací pravidla, kdy do těchto projektů jít a kdy je to moc velký risk a moc velké zvýšení ceny.

 

Já jsem si všiml, že ty poctivě neudržitelnější firmy jsou ty, které nemají ty investory v zádech, protože si můžou s odvahou udělat ty průkopnické chyby nebo průkopnické cesty vykopávat. Konkrétně s kompostovatelnými přebaly je to velký problém, protože v potravinovém průmyslu v posledních letech se objevil plast jako velmi levný balidlo. Ještě druhý aspekt to má, že všechny stroje, které se vyrábí pro zpracování potravin, ať už je to od balení masa, všeho možného, těstovin, úplně všeho, tak ten základní princip je, že se nějakým způsobem svaří jednoduše. Ten plast má fantastické vlastnosti. Ten je nenahraditelný a velmi dobře se svařuje. Když jsme začali dělat první testy, jak bychom nahradili ten plast těmi kompostovatelnými materiály, tak jsme narazili na to, že ten princip kompostovatelných materiálů je, že jsou velmi nestabilní. Ten plast má naprosto konstantní vlastnosti pokaždé, kdežto když si vezmeš nějaký kompostovatelný materiál, kde je nějaký bramborový škrob, kukuřičný škrob, nějaké zbytky něčeho. Je to dané dohromady nějakou celulózou, tak jednou ta celulóza má trošku jinou přírodní vlastnost než podruhé. Ten materiál není zcela konstantní. Proto jeho svařování nebo ty vlastnosti jsou skutečně velmi náročné je odhalit, poznat a nastavit ty stroje tak, aby se s nimi dobře pracovalo. Je to průkopnická práce, ale – Dane – rád bych ti přál tu jiskru v očích našich kluků strojníků, když se to povede. Když tahle věc najednou wow, když přijede ten výrobce strojů a řekne našim klukům, že vy jste jediní na světě, kdo na našich strojích něco takového balí. Teď nedávno – je jeden velký dodavatel strojů na porcované balené čaje. Ten dodavatel se jmenuje Ima. To jsou špičkové stroje. Jsou dovedou všechno sešít, aby se nic nesvařovalo, tak ten čajový sáček je sešitý a pak nemá žádnou kovovou sponku a je možné ho 100% kompostovat. My balíme do těch porcovaných čajů pravé ovoce. To se skoro nedělá, protože všechny porcované ovocné čaje v supermarketech se prodávají jako aromata. Ty si dáš porcovaný čaj, třeba borůvkový. Dáš ho do horké vody a ono za jednu sekundu je modrý. Ale natrhej si v lese borůvky, dej je do vody a čekej, za jak dlouho se trošku zabarví, než dostane tu chuť. Ta barva není to, ale lidi jakoby oceňují tu barvu. A je to levné. Proto ta chemická aromata nahradila to pravé ovoce u ovocných čajů. Ovocné čaje v České republice se paradoxně prodávají velmi dobře. Daleko větší podíl mají než v jiných zemích. Nevím proč, kde se ta struktura vzala. Obecně Češi milují ovocné čaje. My balíme ze skutečného ovoce, že tam máme brusinky, jablka. V bio kvalitě má tato surovina přirozený obsah cukru. Ten přirozený obsah cukru lepí. Je potřeba najít tu hranici, pohrát si, aby to bylo správně vysušené. To všechno je určitý know-how, které mají u nás lidé. Já jsem na ně hrdý, že přijede technik a říká wow, tohle bylo nezabalitelné u nás. Vaši kluci to dovedou. Poplácá je po rameni. To je krásný pocit.

 

Vyžaduje to trošičku tlak na tebe nebo na komunikaci. Jak jsi říkal, že jsi pochopil tu marketingovou branži, že není dobrá, tak k tomu vyprávět tento příběh, je naprosto klíčové, protože ve chvíli, kdy slyšíš tento příběh, tak nemám chuť si koupit jakýkoliv ovocný čaj ze supermarketu, když vím, co je za tím. To je velmi těžké ukázat těm lidem, co je za tím.

 

Jak já jsem poznal tu marketingovou branži, tak tam taky vidím, že si nedovedeme nebo neumíme dovolit tak velký marketing jako ty velké nadnárodní firmy, ale to nevadí, Dane. Já myslím, že ten postupný růst je zdravější. My kdyby teď někdo přišel, tak bychom byli schopni – byl by velký zájem, aby značka Sonnentor šla do všech supermarketů a utrhla by nám možná ruce. Možná by to i mnozí naši zákazníci přivítali, ale my bychom nebyli schopni obstarat tolik dobré suroviny. Museli bychom dělat určité kompromisy v tom, že bychom šli s kvalitou dolů, a to nechceme, a proto si myslím, že je dobré malý růst nebo je možné i nerůst. Myslím si, že vůbec ta filozofie toho, že nemusíme růst za každou cenu, ale že můžeme zůstat trochu menší a vykládat ty svoje příběhy, třeba tady u tebe nebo u jiných lidí a postupně ti lidé se s tím seznámí. Kdo chce, tak se stane naším zákazníkem a rád podpoří naši práci a tu věc, kterou děláme. Někdo se o nás bohužel nedozví, tak zůstáváme takoví menší nebo střední, a i to je dobře. 

 

To je zajímavé, že mluvíš o tom nerůstu. Já jsem poslední dobou na konferencích nebo mezi businessovými lidmi mě bavilo ptát se jich na otázku, kolik je pro tebe dost, ať už pro tebe osobně nebo pro tvoji firmu – kolik je dost? Kde je ten bod, kdy si řekneš, že dobrý, jsem spokojený a teď budu optimalizovat, abych dělal větší dobro nebo aby mě ta práce víc bavilo nebo něco takového. Překvapilo mě, jak málo lidí na to nemělo odpověď. Bylo to: Hele, nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlel. Zatím to dost není. Zatím je potřeba furt růst. Přemýšlel jsi, kolik je pro tebe nebo pro Sonnentor dost?

 

Já odpovím trochu šalamounsky. Já jsem kdysi byl v Izraeli. Jednak jsme tam byli na takové pouti s mojí ženou. Jednak mě bavilo navštěvovat ty místní zemědělce, protože vypěstovat něco v poušti, je úžasné. Vidíš, jak ty kapkaté vody z Jordánu zavlažuje jeden banánovník a jak každá kapka má cenu života, to je něco neuvěřitelného. Izrael je myslím jediná země na světě, která je potravinově soběstačná, byť je z velké části v poušti, což je neuvěřitelné. Tam mně jeden takový zemědělec, Žid, řekl takovou pravdu, že kdo má peníze a moc, tak nemá nikdy dost. Já jsem o tom tak přemýšlel a říkal jsem mu, že to není pravda. Ale myslím si, že něco na tom je, že je velmi těžké to utnout a říct, že tohle stačí, tahle velikost nám stačí nebo trochu poodstoupit a říct si, že nemusíme být pořád větší a větší a stavět větší a větší budovy a víc a víc prodávat a že to má do dočinění s najitím vlastní spokojenosti. Myslím, že právě to nám dává zrcadlo, že spoustu těch majitelů, těch lidí, kterým patří ty firmy, tak možná ještě nenalezla sama sebe nebo svoje hodnoty nebo to svoje místo na světě. Proto si myslí, že v nějakých měřítcích Forbesu nebo velikosti obratu, že v tom tkví to štěstí světa, ale já už dávno vím, že to tak není.

 

Když jsme ve filozofické šalamounské debatě, tak v čem to tkví?

 

Já si myslím, že najití spokojenosti a vize firmy, aby ti lidé, kteří to vedou, byli OK s tím, že třeba nějakou dobu zvolníme, zpomalíme a budu dělat věci, které nás baví. U nás v Sonnentoru teď mluvíme o sociálním přesahu. Baví nás, že vytváříme produkty, které balíme v chráněných dílnách. Práci dostávají lidé, kteří by jinak byli těžko zařaditelní do pracovního procesu. Nám všem ve vedení to dává úžasný smysl, i mně. Pro mě je úplně OK, že prodáme méně výrobků a zapojí se tito lidé. Budou třeba dražší. Není možné, abychom s tím zasáhli celou společnost v České republice a že všichni lidé nebudou ochotni si za to zaplatit, ale mě to dává smysl a radost, a proto si myslím, že je dobré jít touto cestou. Takto bychom mohli postupně jít. Já si myslím, že si všímám v životě každého majitele nebo člověka, který rozhoduje o businessu, je vždycky nějaký zlom nebo přijde něco, co ho zasáhne nebo co si nějak uvědomíš, nějakou omezenost tvého života na tom světě. To si myslím, že má hodně co dočinění s tím, že pokud si to uvědomíš, že jsme tady jenom na malé procházce, tak že potom se i chováš jinak a daleko spíš tě to směřuje k určitým hodnotám. Pro mě to byl velký zásah rok 2015, kdy jsme s mým synem o fous nenastoupili do letadla German Wings, které se zřítilo ve francouzských Alpách. Já a můj syn jsme měli letenky do toho letadla. Najednou jsem si uvědomil, jaké by to bylo, kdyby přinesli do Sonnentoru Josefovo parte. Jak by na mě lidé vzpomínali, jaký otisk bych tu nechal? Co všechno jsem neřekl? Co jsem jsem jakoby neudělal? Dnes k tomu úplně jinak přistupuju. Možná i tím, že se mi před rokem a půl narodila vnučka. Když se s ní procházím někdy. Teď jsem jí vzal do Sonnentoru. My jsme se procházeli. My si spolu vykládáme, byť mi moc nerozumí. Tak se jí ptám, jak se bude dívat na to, co ten její děda tady dělal a jak z toho pohledu, až ona jednou za 50 let bude chodit po světě a bude rozdávat rozumy, tak jak bude hodnotit to, co jsem dělal? Myslím si, že dnes vidíme, že ta klimatická změna a tyto věci, ty budou hýbat tím světem velice. Pro mladé lidi je to velké téma. Proto se snažím neudělat ostudu, abychom se před svými vnuky nemuseli stydět.

 

(partner podcastu Dáme jídlo)

 

Mně se tento přístup hrozně líbí. Já mám pocit, že jsi to i někde říkal, že není potřeba změnit celý svět. Stačí změnit možná něco málo kolem sebe. Nevím, jak jsi to řekl ty. Já mám pocit, že spoustu lidí s tím bojuje, že vidí velký problém, ať už ta klimatická změna nebo něco jiného. Vymýšlí způsob, jak můžou ten svět zachránit, což je hrozně paralyzující nějakým způsobem. Já nevím, jestli tvoje odpověď je, že ne. Udělejte sice to plivnutí v globálním měřítku, ale vzít osobní zodpovědnost, jak se na tebe budou koukat tvoji potomci, jak k tomu přistupovat.

 

V tomto mě hrozně baví diskuse se studenty, když k nám přijedou a chtějí nějakou inspiraci k trvalé udržitelnosti a k tomu, co Sonnentor dělá. Velmi rád s těmi studenty diskutuji. Oni se mě ptají, co máme udělat, abychom nějak začali podnikat? Josef – dej nám nějaký tip. Právě ta dnešní doba tím, jak můžeme nahlédnout do kuchyně Elona Muska, Steva Jobse, ti lidé vzhlíží k těmto velkým ikonám. Zapomínáme, že z malých věcí se stávají ty velké věci, to znamená říkám – buďte skvělí skautští vedoucí. Buďte skvělí kytaristi ve svých kapelách. Objevujte svoje talenty. Nehrajte si na cizí lidi. Já myslím, že tohle je obrovské trauma spousta mladých studentů, se kterými já mluvím, že jsou ne dost dobří, aby oni udělali nějaký krok nebo business, protože přece oni nemají ten talent a neumí se fotit a nevypadají tak dobře a nezvládají tolik na těch sociálních sítích.

 

Už jim je 20 přece – už by to dávno měli vědět (sarkasmus).

 

Je jim 19, tak by to dávno měli vědět (sarkasmus). Říkáš jim, že ode mě ta cesta ode mě do Sonnentoru byla v 38 letech a že všechno, co jsem dělal předtím, mělo nějaký smysl a vedlo tam. To, že jsem dělal v reklamě, jsem považoval za věc, za kterou jsem se styděl. Dnes vidím, že spoustu věcí, které jsem se tam naučil, můžu používat pro dobro, abychom propagovali dobré věci, abychom dobře propagovali, abychom měli perfektní vývoj produktů nebo krásné etikety a tyto věci – krásné prodejny vlastní. To je důležité. To znamená nic v mém životě nebylo ztracené nebo že bych ztratil čas. Myslím si, že právě taková ta politika, že posloucháme pořád a napodobujeme jiné lidi, jak to dělají, tak zapomínáme být sami sebou. To je velké zlo dnešní doby, že takové to napodobování, kopírování. Teď slyším nějaké téma, tak si to vezmu a začnu to dělat, že se má otužovat, tak se všichni otužujeme, fotíme se a nevím, co všecko. Já se nemusím otužovat a třeba budu šťastný a zdravý. Není to v tom. Já teď neříkám, že se to nemá dělat. Je to skvělé. Já sám to taky dělám, ale není to o tom. Myslím si, že to být sám sebou a objevit sám sebe. Druhou věc, kterou vidím, že tu obrovskou devalvaci rodiny. Ptali se mě někde, co pro mě nejvíc znamenalo v životě, jestli stáže, že jsem se dostal po revoluci do Západního Německa a potkal jsem tam skvělé lidi, kteří mě posunuli? Nebo co vlastně? Víš, co ti dnes řeknu? To, že moje máma, když jsme byli malí, tak s námi byla doma. To je pro ženy, dnes to vidím, velmi těžké. Ten tlak toho okolí být dobrá matka, stíhat všechny věci kolem atd. Jak ses mě ptal, jestli je pro mě zahrádkaření ztráta času, protože bych mohl někde přednášet nebo mě zvou někam a já to odmítnu, protože zrovna sklízím brambory, tak stejně tak si myslím, že pro holky, které objeví mateřství, může být úplně úžasné, že vychovají tři krásné děti a dají to do toho světa. Je to taková inspirace. Takové naplnění, které může být. Vůbec to nemusí být ztracený čas. Vzpomínám si, jak moje máma, když ona skutečně byla dlouho s námi doma, až moje nejmladší sestra měla tuším 8, 10 let, tak šla pracovat a říkala, že jak to budu všechno zvládat? Tehdy začínaly první počítače. Ona pracovala s penězi, byla účetní, tak jí dali na stůl počítač a říkali, že se to musíš naučit, ale za jeden den. Ona že ne, mě je 55. To já nezvládnu. Nakonec ještě tuším v 65, 68 letech jí tam zvali a byla tam oblíbená. Chodila na hlavní pokladnu v jednom obchodním domě. Myslím si, že to není o tom, že by nám někde ujel vlak, ale že našla svoje poslání. Teď zrovna slavila 78 let. Sešli jsme se všechny vnoučata a děti. Byli jsme taková velká rodina. Já jsem vzal mámu kolem ramen a říkal jsem: Dívej se, mami, co jsi všechno způsobila. Můj táta už nežije. Měla slzy a v očích a říkala, že jsem tak šťastná, že jsem tady mezi vámi. Kdyby možná jsme se jí zeptali v moment, kdy nastupovala do té práce, tak to pro ni bylo velmi těžké, ale dneska na to stáří vidím, jak jí svítí oči a jak je šťastná, že má tolik vnoučat a že tak nějak vyrůstá v spokojenosti.

 

Jo, na druhou stranu asi je dobré připomenout, že jak jsi říkal, je potřeba poznat sám sebe. Můžeš mít asi ženy, které to takhle třeba necítí a mají to úplně jinak a je to taky úplně v pohodě.

 

Jasně, to nechci říct, že tohle je jediná správná cesta. Myslím si, že stejně tak jsou skvělé ženy, které to dovedou kombinovat s částečným úvazkem nebo třeba úplně naplno a využití jiných možností, jak začlenit rodinu. To určitě tak vidím, ale myslím si, že právě v dnešní době je obrovský tlak na to ženství a že jakoby ty ženy toho musí stihnout 3krát víc než my. A že být skvělou maminkou, mámou a obstarat domácnost vůbec není jednoduché.

 

Ještě bych se vrátil k tomu tématu sebepoznání, jak jsi říkal, protože to mě je to také klíčové, jak jsem ti vyprávěl, že Proti Proudu vyjde knížka, tak první kapitola je hned Sebepoznání, protože mi to přijde jako základní kámen všeho dalšího. Máš nějaké momenty – nevím, jestli cvičení nebo něco, co tobě pomohlo? Já si myslím, že to je práce na celý život. To není, že lusknu prsty a přišel jsem na to po dlouhém zamyšlení a teď jsem objevil. Pomohlo něco tobě?

 

Já jsem dlouho Sonnentor vedl takovým samospádem nebo žil jsem z toho, co jsem se naučil a takovou nějakou intuicí. Já jsem zažil hezkou rodinu a tím pádem jsem se snažil trochu to budovat v rodině. Hezky se chovat k sobě navzájem, říkat si ty věci na rovinu atd. Přece jenom jsem došel do bodu, kdy jsme trochu vyrostli. My dneska máme 180 spolupracovníků. Vyrostli jsme z 20, 30, 40, takže během 10 let.

 

A nějakých 200 milionů obrat nebo něco takového?

 

Nó, 400. Takže přece jenom, byť nedodáváme do řetězců, tak i přes ty malé obchůdky, se nám daří exportovat. Jsme už větší firma. V ten moment jsem – musím říct – chytl paniku a říkal jsem si, že teď to musíme všechno zprocesovat, udělat. Začal jsem poslouchat všechno možné a různé podcasty všeho druhu a lidi, kteří tomu rozuměli a ze všech stran, jak organizovat čas a jak vést porady. Furt jsem něco poslouchal a pořád to bylo hrr, jedním směrem a hrr, druhým směrem. Pak jsem se čas od času zastavil a říkal jsem si, jestli jsem to ještě já. Myslím, že je skvělé, to nechci shodit, se inspirovat a neustále se učit atd., ale najít tu správnou míru, kde učím se, ale Josef je unikátní, jedinečný. Má nějaké poslání, nějak vypadá, je nějak tlustý, nějak tenký. Nějak umí mluvit. Nějak umí pracovat. To všechno by měl se k tomu něco naučit a něco unikátního vytvořit a za sebou zanechat a nějak sloužit planetě, lidem a společnosti a své rodině. V tomto si myslím, že je hrozně dobré se zklidnit. Já jsem měl velký problém v tom, že jsem neměl čas. Ta firma rostla, tak jsem neměl čas být sám se sebou. Relax na zahradě a tak dále, ale pak jsme měli děti. Já jsem si nikdy nedělával čas na sebe, že bych sám někam jel. Mně to bylo líto, protože jsem si říkal, že s těmi dětmi je tak málo času, nechci si to nechat ujít, tak veškerý volný čas jsem trávil s dětmi. Hodně jsme toho spolu podnikali, dělali, pracovali a učili se. Takový zlom pro mě byl tuším v roce 2018, kdy mi zemřel můj hrozně skvělý kamarád. Měl pohřeb, 5 dětí. Měl pohřeb ve Valašském Meziříčí. Byl v rakvi a byl tam jako poutník v takové šusťákové bundě a tak dále. Nikdy jsem ještě nezažil takový pohřeb. Na pohřbu bylo hrozně moc lidí, třeba tisíc nebo nevím. Na konci toho pohřbu jedno z těch dětí, myslím, že jeho syn vystoupil a říkal, že táta by měl hroznou radost, kdybychom se všichni potkali ještě po tom pohřbu, a tak vás všechny zveme. My jsme udělali nějaký guláš nebo něco. Bude to někde v kulturním domě. Určitě přijeďte. Prosím vás, neberte to tak, že tam něco sníte, ale určitě přijeďte. Tak jsme tam si se ženou říkali, že to je blbý. To je rodina. My jsme se znali, ale zase ne tak moc. A tak jsme tam jeli a na tom pódiu ty jeho děti vykládaly o svém tátovi, tak jsem na to zíral, protože jsem to na pohřbu nezažil. Vykládaly o tom, jak ten táta se dozvěděl, že má rakovinu, jak s tím bojoval a příčil se tomu a potom se zvedl a šel svoji pouť do Santiaga de Compostela. Došel tu pouť. Pak šel ještě jednu. Když se vrátil z té druhé, tak za týden zemřel. Pak byl ten pohřeb. Na tom pohřbu nebylo nic špatně. Já jsem si říkal jakoby ti lidé už neplakali. Byli se vším smíření. Ten člověk splnil svoje poslání. Jako kdyby se nějakým způsobem smířil, co tady měl udělat, jako to tady udělal. Smířil se, že má zemřít a odešel z tohoto světa. Tak jsem o něm hodně dlouho přemýšlel. Měl jsem v hlavě, že tam mluvili o té pouti, že můj dědeček a tatínek 200 let zpátky, moje rodina každou druhou sobotu v říjnu putuje na takovou pouť do Sloupu v Moravském krasu. To je taková tradice v naší rodině už 200 let. Mně když bylo 6 let, tak mi můj táta vzal a řekl, že Josef, je ti 6 let, když mně bylo 6 let, tak můj dědeček a pradědeček, je to tradice v naší rodině. To se jde pěšky tam a zpátky. Je to asi 40 km tam a druhý den 40 km zpátky. Je to takový, že jdete lesem. Já jsem si s tátou povídal. Měli jsme čas sami na sebe. Něco jsme probrali. Tam jsme přišli do poutního kostela. Pak jsme šli druhý den zpátky. Tak se mi to hrozně líbilo a říkal jsem si, že bych taky měl se trochu víc stát takovým poutníkem, takovým, udělat si čas sám na sebe, a tak se vyrazil do Santiaga de Compostela, a tak to byla první velká cesta se poznat. Tak jsem se zděsil, co všechno za takové nánosy ve mně bylo a co jsem objevil a čím jsem byl zanešený. Tak jsem najednou zjistil, že jsem nikdy neměl čas být 14 dní sám se sebou. Ty první dva dny, to jsem chtěl zabalit. Ticho, jdete, potkáváte nějaké jiné poutníky a tak, ale byla to pro mě úžasná krásná cesta – taková životní univerzita. Tam každý den potkáš třeba dva, tři, čtyři, pět lidí, kteří tě nějak minou. Chvilku jdete spolu potichu. Chvilku si něco vykládáte, ty svoje příběhy, proč ten někdo tam putuje dál, ale ta cesta je vlastně cíl. Když jsem byl před Santiagem, tak jsem si říkal, že jsem úplně mimo. Musel jsem ostentativně jet do Santiaga, protože je to takové profláklé, ta cesta. To bylo ode mě trošku takové namistrované, aby sis to odškrtnul a udělal sis selfie někde u katedrály a pak jel zpátky a někde o tom vykládal, ale co mi to vlastně dalo? Určitě hrozně moc krásných setkání, určitě čas sám na sebe a tak, ale pak když jsem přicházel ke katedrále, tak jsem si to tam užil. Pak jsem tam byl asi dva dny. Když jsem úplně odcházel, ten poslední moment, tak jsem se díval na tu katedrálu a byl jsem tam. Najednou proti mě přichází takový starý pán, který se jmenoval Bernard. On říkal: Hi, I am Bernard from Australia. Já jsem říkal, že jsem Josef. On se mě ptal, jak jsem tady dlouho. Vzpomněl jsem si, že jsem ho před dvěma dny předcházel v jedné vesnici. On šel 8 km denně a šel 800 km pěšky. Ptal jsem se ho, kolik má let. On říká, že 88 let. Já jsem měl 48 v té době. Ptám se ho na rodinu. Říkal, že má ženu a 3 děti. Já jsem říkal, že já taky ženu a 3 děti. Ty děti byly přesně o 40 let od mých dětí. Tak jsem říkal, že wow, Bernard, to je úplná náhoda. My jsme přesně o 40 let od sebe. Co jsi dělal? Že vedl firmu o 160 lidech někde v Austrálii na zpracování ovoce a potravin. Já říkám, že to si děláš srandu. Já mám firmu na zpracování bylinek. Tak jsem zjistil, že jsem potkal takovou kopii sebe. Moc hezké, Dane, na tom je, že si nevyměňuješ vizitky a kontakty. Jste chvíli spolu. Něco si vyměníte a to setkání s ním bylo pro mě, že to byl ten moment, proč jsem se tam měl objevit. Moc mě to naplnilo a moc mi to dalo. Tam jsem se naučil jedné věci, že třeba každý den jsem si sedl někam v lese a jenom se díval do přírody hodiny a obdivoval jsem tu krásu, ty věci. To mě úplně fascinovalo. Říkal jsem si, jak jsem ty věci nemohl vidět? Tyto věci mě naplňují optimismem, radostí, vnitřní energií tím, že je tolik krásy kolem nás. Myslím, že bychom měli mít víc času se takto zamyslet a potom i businessově se trošku zklidnit a mít takovou větší rozvahu a tím pádem bychom i do těch našich týmů vysílali úplně jiné signály.

 

To je skvělá message. Já když jsem sám cestovat po světě, tak jsem jednou v Thajsku potkal člověka – už si nepamatuji, kde to bylo – já jsem se mu svěřoval s tím, že tak trošku nevím, co chci dělat a že bych chtěl začít podnikat. Koketuju s nápady a tak. Seděl jsem s ním na kafi. To si dodnes pamatuju. On mi říká – byl starší – Neboj, jsi na dobré cestě. Já si to dodnes pamatuju, že to byl takový ten moment, kdy si říkáš, že OK, někdy je potřeba mít trpělivost a vydržet. Dnes to sám používám, protože u některých lidí to vidíš, že jsou na dobré cestě, akorát holt dobré věci vyžadují čas a musejí pár let makat nebo hledat jak to, co dělají, jak to prodají, jak to zabalí, jak tam najdou, kde se potkají všechny věci, co jsou v podnikání potřeba jako ten trh, ta pozornost a produkt. Ale vlastně si myslím, že to je dost podobné, že občas někomu říct, že neboj, byl jsem tam, kde jsi teď ty. Jsi na dobré cestě, vydrž, děláš to správně, je super povzbuzení. 

 

Určitě. Je to fantastické. Nedávno jsem byl na jednom setkání. Pozvali mě a bylo tam několik podnikatelů. Všichni byli nervózní z té situace, která je teď – ceny energií a tak dále, tržby padají a tak dále. Myslím, že vůbec není špatné zpomalit. To není chyba. Myslím si, že je takovým děsem této doby, že všichni mají tu představu, že zpomalit je chyba. Naši předkové pracovali 3krát tolik, co my – přes léto, aby sklidili obilí a tak dále. Můj pradědeček, tam bylo normální, že se pracovalo 14 hodin denně, aby všechno se sklidilo atd. Ale zase přes zimu se zpomalilo. Vykládalo se atd. To se mi hrozně líbí. My si myslíme, že nějak tu sezónu prodloužíme a co dělat v sezóně, kdy se neprodává, jak vyplnit ty produkty, abychom pořád měli moc. Nikdy nemůžeme zpomalit a odpočinout, což nás vede k tomu, že potom nemáme čas se zamyslet, co je naším posláním a naším úkolem.

 

Když mluvíš o poslání a o úkolu, tak to máš čistě navnímané i tímto způsobem nebo do toho máš i nějaké řeknu náboženské stigmata nebo jak to popsat? Jak ty přemýšlíš o tomto úkolu a poslání?

 

Určitě ne nějakým náboženským stigmatem. Každý člověk, který nějak upřímně žije a snaží se hledat správnou cestu, tak dojde k tomu, že dřív nebo později hledá nějaké svoje poslání, nějakou náplň, něco, co mu v životě dělá radost. Dost často myslím, že nebylo hezké, když některá náboženství říkala, že poslání člověka je trpět na světě a být šťastný, aby potom jednou mohl si užívat, ale já si myslím, že jestli nějaký pán Bůh je, tak chci, abychom byli šťastni na tomto světě. Právě šťastní a spokojení lidi, i když dnes ten život může přinést různá trápení, tak dovedou udělat velké věci a dovedou tvořit krásné poslání.

 

Já bych se chtěl tě ještě zeptat na téma. Teď je mi to trošku hloupé, protože jsme ve velkých idejích a vizích atd., ale chtěl jsem se pobavit o ekologickém zemědělství. Trošku to vrátit zpátky k tomu, co děláte, protože si myslím, že to je velké téma. Za prvé mě zajímá, co je BIO. Vy všechno děláte v bio kvalitě. Já mám pocit, že pro spoustu lidí je bio nějaká nálepka a nevědí, co je za tím, jestli je to nálepka, která se dá koupit, jestli si to musíš zasloužit, jak moc to vnímat, o kolik jsou ty věcí lepší než normální věci ze supermarketů.

 

A hlavně taková ta klasická nálepka, že biozemědělec stříká v noci. Tady bych chtěl říct, že biopotraviny jsou nejpřísněji kontrolované potraviny na celém světě. Vůbec to není tak, že je to nějaké razítko na papíře, když někdo jednou za čas dostane certifikace, ale skutečně ty certifikační agentury provádí pravidelné kontroly. Jsou přesné postupy. Pokud to nedodrží, tak okamžitě se o tu značku přijde. To je opravdu velmi přísně kontrolované. Jak shrnout ekologické zemědělství?

 

Promiň, že ti do toho skočím. Je trošku zvláštní, že u spousty těch ekologických věcí máš už takový často předsudky nebo pochybování, jestli je to reálné. Možná je to spojené s tématem greenwashingu a tak dále, tak si říkáš, jestli je to opravdu lepší ekologický? Nebo někdo vymyslel habaďuru, jak na to nalepit nějaký štempl „ekologické“ a nějak si tím pomoci?

 

Rozumím. Kde bych začal? Určitě je tam několik aspektů. Pokud bychom to vzali – musím říct upřímně – z vědeckého hlediska, tak nemám úplně parametry a výzkumy toho. Jsou nějaké druhy potravin, kde je prokazatelné, že je to lepší výživa, že nemají tolik dusíku, nemají herbicidy a pesticidy, ale třeba nutričně tam není tak velká hodnota. Musím říct, že skutečně ekologické zemědělství je trochu víra, náboženství, je trochu přidaná hodnota. To znamená ti lidé, kteří si kupují ekologické produkty, vědí za prvé, že tam není žádná chemie a že to není stříkané. To je pro ně důležité. To je dneska ze zdravotního hlediska obrovské téma. To je na celý podcast separátně. Za druhé zemědělství vždycky odpradávna tvořilo i tu krajinu kolem nás. My jezdíme, kolem jsou pole. My chodíme do polí na procházky a stáváme se nějak součástí tohoto. To, že se z toho veřejného prostoru z krajiny stala taková průmyslová chemická hala, je pro spoustu z nás nemyslitelné. Proto to chceme změnit. Když vidím a navštěvuji naše dodavatele, ekologické zemědělce, sedláky, farmáře v České republice, v Rakousku nebo po světě máme projekty na koření, které neroste v těchto podmínkách, tak vidím, jak krásnou krajinu ti lidé vytváří a jaký to má dopad jakoby na tu krajinu kolem nás. Takový moc hezký příklad – my spolupracujeme s farmou probio – Veselá biofarma ve Velkých Hostěrádkách. Je to mezi Čejkovicemi a Brnem. My tam máme projekt 1 hektar pěstování bylin, kde to ukážeme našim novým zájemcům o pěstování, jak je to možné dělat a sušit. Pěstujeme tam různé byliny. Jinak ta farma má přes 350 hektarů. Je to celé údolí na Moravě, které se už tuším 7, 8 let obhospodařuje ekologicky. Já tam jednou začal takhle sedět. Šel kolem mladý manželský pár. Ti lidé mi říkali, že vy jste z té farmy? Tak jsem říkal, že tady máme jenom takové políčko. Oni říkali, že bychom vám chtěli moc poděkovat, protože máme po 30 letech pitnou vodu ve studních. Oni říkali, že kojeneckou vodu ve studních. Já to tak jako přešel. Jel jsem domů a večer jsem to říkal ženě. Bavili jsme se o tom. Najednou jsem si říkal, že wow, to je přece normální, že bychom všichni měli mít kojeneckou vodu ve studni. Jak to, že to není normální? Takové to jeden malý projekt vrátil kojeneckou vodu do studní. Tohle by mohlo být na 80 % České republiky třeba. Tohle je reálné. Tohle má skutečně reálné základy. Myslím si, že právě proto je to ta přidaná hodnota, že je to skutečně ta půda, jak se s ní hospodaří, se devastuje a není možné se k ní tak dále chovat. Jsem dostal k padesátinám nádhernou knihu. V titulku bylo – Jak se chováme k půdě, tak se chováme k sobě. To mě moc zaujalo. Ten odraz té v společnosti, ta agresivita, to rozdělení atd. nějakým způsobem pumpuje do těch lidí to, že se vzdálili od spjatosti s půdou a přírodou, a proto já vidím ekologické zemědělství jako jedinou možnost, abychom znovu vrátili jídlo tam, kam patří, aby to bylo skutečně spjaté se zdravou půdou. Půda je věc, kterou máme pronajatou od našich vnoučat. Ne že my ji předáváme, ale my ji máme pronajatou od našich vnoučat. My ji musíme v takovém stavu zpátky vrátit. Proto to ekologické zemědělství komplexně se stará o půdu, o krajinu, podporuje diverzitu, aby nebyly monokultury a velké lány. Jsou spíš menší políčka, kde potom se nedaří tolik škůdcům. Podporuje takové ty přirozené nepřátele škůdců. Tyto všechny věci je důležité se učit, porozumět jim a hledat v nich cestu. Já věřím, že jednou se povede a většina nebo alespoň polovina půdy v České republice a vůbec v Evropě bude v ekologickém režimu.

 

Co tomu teď nejvíc brání? Je to tím, že to je v rukách velkých holdingů a firem nebo je to systém, kdy se půda pronajímá, takže lidé nemají motivaci se o ní nějak starat? Co myslíš?

 

U nás určitě to, že ti lidé vůbec neví, kde tu půdu pomalu ani mají. Pronajímají to a to přerušení těch vazeb na půdu komunistickým režimem je tristní. V západní Evropě lidé po generace dědí tu půdu. Jsou tam malé statky. Pořád to, že to předají vnoučatům, je velmi důležité. Ale přesto co tomu brání, aby víc procent bylo v ekologickém režimu, je že to chemické zemědělství je velmi jednoduché. Díky levným umělým hnojivům a postřikům jsme se naučili, že dovedeme být pánem nad přírodou a dovedeme jakýkoliv ten útok škůdcem nebo něčím zlikvidovat chemicky. Už nám tak nedocházelo, jaký to má vliv na naše zdraví. Já si vzpomínám, že moje žena několik let jezdívala na školy v přírodě od naší vesnické školy. Vzpomínám si, že když náš nejmladší syn končil, tak říkal, že jede naposledy. Protože to bylo jenom do páté třídy, tak byl v páté třídě. Když potom se vrátila, tak mi říkala: Josef, to je hrozný. Já: Co? Ona: Já jsem si připadala jako v domově důchodců. Tam polovina dětí bere léky na alergii a něco. Já jsem chodila s léky a rozdávala a zapisovala jako někde v domově důchodců. Já si tam uvědomil, jak jsme odtrženi od reality, že se nad takovouto věcí nikdo nezamyslí. Skutečně ta chemie v jídle je úplně tristní.

 

Když tohle všechno víš, jak se ti daří jíst zdravě? Dá se, když se tomu chceš vyhnout? Ono to vypadá skoro všudypřítomné.

 

Určitě. Úplně vyhnout se nedá, ale dá se to omezit nebo dá se tomu jít naproti. Ale myslím, že je to o tom, že jsme si měli uvědomit, že naši předkové kdysi dali 90 % příjmů na potraviny. Já nevím, kolik my dáme, ale to procento je hodně malé. Pro mě byla taková velká škola života, když jsme měli takové setkání s rakouským Sonnentorem a s kolegy. Byli jsme někde na team buildingu. Tam jsme večer seděli. Naši kolegové z Čech se ptali, kde lyžujete tady v Rakousku? Kde je to lepší? Máte nějaké tipy pro nás? Oni říkají, že moje nejezdíme lyžovat. My jezdíme na běžky. Pro nás je to ten sport za takovou hranou. Já říkám, že raději děláme jednodušší nemasové sporty, protože to sjezdové lyžování, to je navezení mraky turistů do hor. My si raději něco vypěstujeme doma atd. Už jsem viděl u nich, jak se posunulo to jejich vnímání k tomu, kolik třeba oni jsou ochotni dát za jídlo versus kolik my jsme ochotní dát. Tam je nepředstavitelný, aby mladá rodina nekupovala většinu věcí v biokvalitě, což tady pořád považujeme za status luxusu, protože jejda, oni kupují bio. Oni jsou ti, co na to mají peníze.

 

Je možná dobré k tomu říct, že jako jednotlivec tohle nedokáže změnit systém, ale rozhoduješ svými penězi a tomu, komu je dáš, koho podpoříš.

 

Máme dva hlasovací lístky. Jedno je pro volební a druhý hlasovací lístek jsou naše peněženky. Já si myslím, že každý člověk si může vybrat, co chce podporovat a do čeho chce dát peníze. Teď jsem byl na setkání nějakých mladých lidí. Tam mluvili o investování – které firmy nejvíc vynáší a kam investovat. Ti lidé se zajímali nejen o indexy největšího zhodnocení, což měly ty technologické firmy jako Apple, Google, Facebook atd., ale mnozí mladí lidé už se jim nelíbilo, jak se ubírá ta filozofie těchto firem, a tak byli ochotni raději mít menší výnosy, ale investovat do trvale udržitelných projektů nebo do něčeho, co má smysl. Stejně to je tak i s těmito věcmi. Když se mě ptají, co pro to můžu udělat, tak říkám, že nemusíš úplně všechno změnit, ale když můžeš, tak běž a podpoř svého farmáře. Kup si sem tam něco v biokvalitě. Pokud půjdeš k tomu zdroji, tak uvidíš, že to nemusí být tak moc drahé, jak si myslíš. Podporuj malé české zpracovatele biopotravin. Kup si marmeládu od místních. Nemusíš kupoval v řetězcích. Až budeš na výletě v horách, tak se zastav někde. Budou tam prodávat domácí věci, tak ty lidi podpoř. Tím si myslím, že to jsou takové ty drobné věci a že ta věc může není zanedbatelná, že tím můžeme hodně tu věc změnit. Vím, že i teď budeme mít před Vánocemi firmy přemýšlí nad nějakým dárkem. Vím, že dost často se zamýšlím nad tím, že jako představitel vedení větší firmy, kolik dostávám různých dárků a které mají nějakou hodnotu. Že nakonec za co jsem dnes nejvíc vděčný, je to, co se sní. To nikde nepřekáží. Nějaký minimalismus, který žijeme, tak je to úžasný. Myslím, že podpořit dobrého vinaře, kterého známe, zpracovatele ovoce, pekaře atd., tak že to je skvělé. Myslím si, že bychom měli tomu dávat. Potom i to ekologické zemědělství se posune a bude se moct rozvíjet. Každým zakoupením takového výrobku děláme trochu krásnější krajinu kolem nás. To je hrozně důležité. Tou naši peněženkou nejenom že platíme trochu víc za biohokaido, které bylo vypěstované v country life na farmě u Prahy. Nebo nějakou biomarmeládu nebo biosušenky, ale děláme navíc u trochu krásnější tu krajinu, což si myslím, že má velký dopad.

 

Josefe, díky moc, že ses podělil. Já jsem rád, že v Sonnentoru ukazujete, že se to dá dělat trochu jinak. Že to nemusí být buď zisk nebo profit nebo aby fungovala, nebo to dělat dobře jako vy, ale že se to dá spojit. Pro mě to je skvělý případ. I díky moc, že jsi tady sdílel věci, o kterých jsi jinak moc nemluvil. Že jsme trošičku zabrousili i na jiná témata. Díky, jsi dorazil.

 

Děkuju moc za pozvání, Dane.

 

Přátelé, doufám, že se vám líbil rozhovor s Josefem Dvořáčkem ze Sonnentoru. Já hrozně oceňuju tento podnikatelský přístup, nejen podnikatelský, ale i k životu. Doufám, že vám to dalo nějaké zajímavé lekce. Já i v knížce, kterou jsem právě vydal, píšu o tom, jak volíme svými penězi o tom, co chceme podporovat, co chceme, aby vzkvétalo. Pro mě je vždycky lepší příběh značky jako Sonnentor a to, jak oni k tomu přistupují, než nadnárodními korporáty nebo řetězci. Doufám, že to vidíte stejně. Já se vám přiznám, že se jdu konečně vyspat, protože včerejší křest knížky Proti Proudu byl vydatný. Díky moc všem, co jste dorazili a všem, co posloucháte. Knížka je k dostání všude, ať už na mém webu protiproudu.cz/kniha, kde každýmu napíšu i věnování, takže je to s bonusem, ale je samozřejmě i ve všech knihkupectvích. Díky moc. Mějte se krásně. Jestli vás tento rozhovor bavil, budu rád, když ho pošlete někam dál, nasdílíte atd.