Kamil Vacek: Prodal 20 miliónů mobilů, hlásá digi detox a věří chytrým brýlím.

Kamil Vacek: Prodal 20 miliónů mobilů, hlásá digi detox a věří chytrým brýlím.

Kamil Vacek je úspěšný český podnikatel a majitel TCCM, jednoho z největších prodejců mobilních telefonů ve střední a východní Evropě.

Rozhovor můžete jednoduše poslouchat na vašem telefonu v těchto aplikacíchPoslechněte si v aplikaci

Přepis epizody

Ahoj, tady Dan Tržil a další díl podcastu Proti Proudu. Mým dnešním hostem je Kamil Vacek. Ten je jediným majitelem společnosti TCCM, která ročně prodává mobilní telefony za více než 5 miliard korun, a tak jedno z témat tohoto rozhovoru je podnikání a technologie. Přišlo mi hodně zajímavé, že Kamil říká, že mobily jsou na konci své éry. On má pár tipů, co si myslí, že je nahradí. Jak bývá zvykem v Proti Proudu, tak tento rozhovor jde mnohem hlouběji. Bavíme se o digitálním detoxu, o tom, co Kamil dělal, když ve 27 letech prodal svoji firmu za 100 milionů. Byly to dobrý ptákoviny. Když mám škatulkovat tento rozhovor, tak je to podnikatelský rozhovor s velkými přesahy. Přátelé, Každopádně vám připomenu, že všechny hosty se snažím zvát na navazující livestreamy. Kdyby vás během rozhovoru napadly nějaké otázky, tak vždycky budete mít možnost se na ně zeptat. Probíhají na YouTubu a Facebooku. Záznam je na Patreonu na platformě HeroHero, kde můžete Proti Proudu podpořit. Pokud byste chtěli spolupracovat přímo se mnou, tak možná víte, že tvořím často firemní podcasty určené pro interní komunikaci, HR, marketing, B2B sales a spoustu dalších zaměření. Takže na dantrzil.cz, pokud by vás toto zajímalo. Teď bude Kamil Vacek.

Kamile, díky moc, že jste přijal moje pozvání do Proti Proudu. Hezký den.

 

Děkuju za pozvání. Musím říct, že jste mi dal do hlavy brouka, protože jsem strašně přemýšlel nad tím názvem Proti Proudu. Říkal jsem si, že já už vlastně plavu po proudu. Měl jsem životní etapy, kdy jsem jel Proti Proudu, ale teď to rozhodně není.

 

Ten motiv tohoto podcastu je nějakým způsobem najít svůj úspěch. Já si myslím, že ten úspěch není úplně to, co většinou prezentuje ta obálka Forbesu a ty velká auta, ale spíš práce najít si svoji definici úspěchu. Možná se občas v některým fázích života poprat s tou „nepřízní osudu“ a nějak si o to zabojovat. Kdy vy jste měl ty fáze, kdy jste proti proudu šel?

 

Já si myslím, že byly dvě. První, když mi bylo 27 a zbohatl jsem zázračně. Postavil jsem distribuční firmu na mobilní telefony a prodal jsem ji francouzskému investorovi. Tehdy to bylo řádově 100 milionů korun. To bylo v roce 2002, což je jako dnes 500 podle oficiální inflace, ale to množství kapitálu je krát 10. Mně bylo 27, což v tom kontextu samozřejmě vám to hrozně zatočí hlavou. Já jsem tehdy začal dělat hrozný blbosti. Vzpomínám si na 3 zásadní blbosti. První je, že jsem si koupil černého Citroena a masku a rukavice a rolák a začal jsem unášet nevěsty na svatbách a dokonce jsem si i do Blesku dal inzerát, že nabízím únosy nevěst. Až jsem skončil na tom, že ne všichni cizinci nechápou tento český zvyk. Pak se se mnou chtěli prát, tak jsem si říkal, že se nenechám zmlátit někde na svatbě. Ještě vím, že jsem tam měl takovou vtipnou poznámku, že beru jen nevěsty do 65 kg, protože jsem zjistil, že když jsou nevěsty těžší, tak s nimi nemůžu běžet. To byla první. Ta druhá – tehdy Prasata a opice. Investoval jsem do nějaké kurýrní služby, která měla rozvážet opilce přes noc. Už tehdy existovala nějaká služba, ale já to chtěl inovovat tak, že naši řidiči měli kostýmy. Měli jsme 7 kostýmů opic a 7 prasat. Udělali jsme nádherný launch party s Jaroslavem Duškem, pokřtili jsme je a vyrazili jsme do ulic v 7 Renaultech Twingo. Ta služba fungovala asi půl roku. Zavolal jsem na dispečink, kdy jste řekl, že jsem ožralej jako opice nebo prase – podle toho pro vás přinášel ten či onen kostým. Přišel do hospody a odvedl vás manželce. To byla nádherná služba. Někdo si to možná i pamatuje ze starších ročníků. Samozřejmě businessově to vůbec nefungovalo, protože když je někdo opilý, tak nechce účtenku. Tehdy nefungovalo GPS, skoro nic digitálního, takže to všichni rozkradli. Ráno byla tržba 0. Já říkám – proč je pozvracené auto? To byla druhá proti proudu služba. Třetí že jsem několik let provozoval kondomérií v Praze, kde jsme měli zhruba 500 druhů kondomů. To byl následek toho prudkého zbohatnutí, kdy jsem si říkal, že v Amsterdamu je kondomérie, tak proč ne v Praze, když je to stejně atraktivní město? Oslovil jsem Davida Vávru. Udělali jsme ji. Moc nefungovala, takže jsme ji 11krát otevírali. Po relaunchi fungovala pár týdnů a zase to chcíplo. Já jsem tam 3 roky prodával každou sobotu. Bavilo mě to, protože jsem přes týden prodával telefony a v sobotu kondomy. V neděli jsem nepracoval.

 

Vy jste říkal, že to začalo tím, že jste hrozně zbohatnul a pak jste rozjížděl tyto podniky. Kde byl ten drive vymýšlet furt něco nového? Chodit v sobotu do práce prodávat kondomy? Možná někteří lidé, kteří by měli ve 27 letech 100 milionů, tak si řeknou, že mám dost, tak co – chata u Berounky, jachta.

 

Je to o životní etapě. Já jsem tehdy neměl ještě rodinu, děti. To přišlo až potom, takže jsem byl free. Já jsem dokonce měl období, kdy já jsem neměl byt a bydlel jsem v autě. Každou noc jsem spal u jiné kamarádky. Měl jsem všechny věci v kufru. Renault Scenic. Všechny osobní věci se mi tam vešly. Ten pocit osobní svobody byl maximální. Na druhou stranu to hrozně unavuje a po půl roce už jsem nemohl. Pamatuju si, jak jsem svoji první ženu oslovil, jestli si u ní můžu nechat věci. To byl ten trigger point, kdy jsem už fakt nemohl.

 

Ona řekla, že jo a tím se stala žena. Ideální. Jak se člověk dostane v té době do toho, že v 27 letech se mu povede takhle draze prodat firmu? Bylo to tou dobou nebo jste měl tenkrát měl geniální businessové know-how a zkušenosti? Člověk viděl, že v Americe se to dělá takhle, tak to zkopíruju.

 

Každá doba přináší příležitosti. V době, kdy já jsem byl na VŠE, bylo mi 21, už jsem trochu začínal podnikat. Tehdy jsem pracoval pro francouzské pojišťovny jako jejich agent. Hledal jsem kradená auta v Česku a na Slovensku a vozil jsem je zpátky do Francie, ale to byla krátká epizoda. Já jsem neuměl anglicky. Byl jsem frankofil, a tak jsem konzumoval všechna média ve francouzštině. Tam jsem četl, že mobilní telefony jsou velký hit, ve Francii. U nás to začalo 1.7.1996 – síť GSM Eurotel. Předtím byly kufříkové NMT telefony, ale ty si nemohl nikdo dovolit. Já jsem to četl, jaká to bude bomba, tak jsem si říkal, že nastoupím na tu vlnu. Taky že se to vyplatilo. Sice nás tehdy Eurotel nechtěl. Já jsem si pozval dva další společníky, protože jsem to nedokázal ufinancovat. Měl jsem jako 20 tisíc korun jako startovní kapitál. Bylo potřeba asi 100 tisíc, abychom si pronajali malý krámek v Nuslích. Tam jsme začali. První den jsem měl kapitál na 7 telefonů, ale tehdy byly velké marže, takže když jsem prodal 7, což jsem za den prodal, tak jsem si druhý den jet do skladu do Hostivaře a koupit jich 8. A takhle jsem rozmnožoval kapitál rychlostí 20 % denně. Takhle to zafungovalo. Pak jsem vyplatil společníky a do roka a do dne jsem byl sám. Pak už to jelo. Velkoobchod, distribuce, servis, retail.

 

Je zajímavé, že u telefonů jste vydržel 25 let i přes tyto odbočky, které se ukázaly jako slepé.

 

To byl paralel life.

 

Jaké jsou dnes marže u telefonů?

 

Marže jsou relativně nízké. Pro nás jako dovozce jsou na úrovni mezi 3 a 7 %. Pro retailistu, který to prodává na ulici nebo na internetu, tam se to pohybuje mezi řekněme 6 a 25 %.

 

Podle značky atd.

 

Podle značky, jestli je to tlačítko nebo smartphone. Jestli je drahý nebo levný. Teď se trh tu mění v tom, že dramaticky rostou logistické náklady. Dovoz jedné krabičky je 4krát dražší než loni. Už to začíná u levnějších věcí. Zdražení na úrovni tlačítkových telefonů je mezi 10 a 12 %.

 

Drží se ještě tlačítkové telefony?

 

Já nevím, kdo je kupuje, ale kupodivu se prodávají hodně. Záleží, na kterém trhu, ale je to něco mezi 10 – 15 % prodejů na jednotlivých trzích. Já jsem si původně myslel, že to kupují babičky a dědečkové, ale to není logické. Vždyť si koupí jeden a vydrží to 10 let. To tlačítko se nerozbije, i kdyby to padalo každý den na zem. Pak jsem zjistil, že to kupují drogoví dealeři, že si jednou zavolají a pak to vyhodí, aby je policie nechytla. Já tímto děkuju drogové scéně, že nám pomáhá zhruba něco mezi 10 % našich prodejů.

 

To je super. Mi přijde zajímavé, když člověk zjistí podobné věci. Jsem nedávno slyšel podcast, kde řešili hotovost a peníze. Přišli na to, že spoustu takových největších dolarových bankovek, že jich 90 % je kolem Miami. Že jsou to peníze, se kterými se platí obchod s drogami.

 

Když mluvíme o Miami, tak co se týče obchodu s mobilními telefony, tak jsou dnes taková 3 hlavní střediska na světě – Hong Kong, Dubaj a Miami. Protože mobily, to je cash, jak zlato, především iPhone. To je směnitelná měna.

 

Když jsme u podnikání – vy jste zažil i velké neúspěchy. Vždycky o tom mluvíte, například na jedné konferenci, že jsem vydělal 100 milionů, pak jsem 120 prodělal, pak jsem se zase zvednul a pak jsem je zase prodělal. Jak se na neúspěchy díváte?

 

Důležitý je trend a také kontext doby. Když je člověk mladý, tak si může dovolit o všechno přijít. Mně se to povedlo 2krát nebo 3krát, že jsem přinášel o všechno. To byly stovky milionů a zase jsem o ně přišel. Důležité je, aby se člověk poučoval z toho. Ta hlavní poučka je diverzifikace, že už nemám všechny vajíčka v jednom košíku. Člověk by se měl nějak ze svých životních chyb poučovat, aby se zlepšovalo to skóre. Už jenom z podstaty diverzifikace, že dnes jsem taky schopen často něco prodělat, ale už to není všechno, co mám. Už je to jenom poučení. To mě hodně posunuje a pomáhá. Spíš si někdy říkám, že jsem měl to zastavit dřív, ale mám takovou dobře osvědčenou v mém ranku, protože každý podniká v nějakém. Každý rozumí něčemu jinému. Ve sférách, kde se pohybuju já, jsou ti rychlejší. Osvědčilo se mi pravidlo, že do 1,5 roka prostě hop nebo trop. Buď to pokračuje anebo to zaříznu a nesmím mít emoce s tím spojené a brečet nad tím, že jsem o něco přišel. Klidně přijdu o 150 milionů, ale zastavím to a už dál nebrečím. Ale jsou obory jako možná výzkum farmacie, kde ten moment může přijít po 10 letech. Já se setkávám s tím, že do 1,5 maximálně člověk ví, na čem je a ví, jestli to má smysl.

 

Možná nemít nostalgii z toho, že už jsem do toho dal 100, tak přece to nezaříznu. Vydržím to dál. Když mluvíte o tom, že každý podniká v nějakém ranku, dokázal byste prodávat místo mobilů počítače? Není to svým způsobem stejné? Řešíte logistiku, lidi.

 

Je. Já myslím, že rozdíl je hardware – software. Prodávat hardware bych mohl jakýkoliv. Já mám zhruba 20 obchodníků ve 12 zemích střední a východní Evropy. Moje nejlepší obchodnice je v Srbsku. Ta prodává věci tak, že se nám občas stalo, že nám přišla objednávka bez ceny. Já jí volám a ptám se, co se děje. Ona mi říká, že to prodala, ale ještě nevím, kolik to bude stát. To je paní obchodnice. Já nejsem tak dobrý jako ona, ale je to o kulturním kontextu. Ona je lepší ve své zemi, ve své kultuře. Kdyby byla v Praze, tak by možná narazila na něco. Totéž, asi bych nemohl prodávat v Řecku, kde je velký rozdíl v kultuře. A v Rakousku. Každý sales je kulturně podmíněný. Já potřebuju vidět ten produkt, to znamená ten hardware. Asi bych neuměl prodávat aplikace. Trochu mi dělá problém digitalizace. Rád využívám výhody, ale neuměl bych se v tom pohybovat a prodávat to.

 

Jak poznáte dobrého sales člověka? Máte jich 20. V čem se takhle holka ze Srbska liší od ostatních? Dá se to poznat?

 

Možná spousta lidí se mnou nebude souhlasit, ale já si myslím, že sales jsem nedá úplně naučit. Můžete chodit na různé konference a že z vás udělají robotického prodejce teplé vody, takové kurzy existují, ale já si myslím, že sales je talent. Je to ohníček, který člověk má nebo nemá. Když ho zapálíte, tak hoří víc. Myslím si, že je to hodně o pozitivní energii. Je to něco, že musíte mít chuť toho člověka potkat znovu. Samozřejmě jsou různé druhy salesu. Sales po telefonu, sales door to door, kdy už nikoho neuvidíte podruh. Jednou jsem potkal velmi dobrou prodejkyni, která dělala someliérku na velké lodi, která jela po Karibiku. Ta prodávala a ty lidi už nikdy neviděla. Prodala je nejdražší vínu a už je neviděla, protože dělala na jiné palubě. Náš sales je dlouhodobý, takže je to takový partnership sales. Ale je potom zase třeba něco jiného konzultační sales, kdy prodáváte kandidáty, tzn. headhunteři. To je něco jiného. U nás nemáme moc zákazníků, třeba do 200. Každý náš obchodník má kolem 10 zákazníků jenom, ale funguje s nimi 5, někdy 10 let. Často je to druhá manželka. Tohle mi vyhovuje nejvíc.

 

Je to důvod, proč máte svoje pozice obrněné? Proč by nemohl přijít nikdo nový a zkusit s vámi bojovat? Je to díky těmto dlouhodobým vztahům?

 

To je zajímavé, teď jste na to kápnul, kde jsem si uvědomil, že jedu proti proudu, a to od roku 2002, kdy jsem začal zastupovat Samsung Česko a Slovensko. Já jsem si říkal, že nechci být distributor, který má totéž, co ostatní a poměřuje se jenom logistikou a rychlostí dodání a dodacími podmínkami. To je taková ta soutěž na velikost. V tom tady v České republice kraluje AT Computers z Ostravy. To jsou box moveři, kde vyhrává ten, kdo toho přiveze nejvíc. Tam je to jednoduchá matematika. Americké firmy v tom jedou – na velikost a efektivitu. To je přesně to, co mě nebaví. Jak jsem tu svoji firmu založil, protože když jsem dostal šanci, tak jsem měl zkušenost se Samsungem – zastupování dovozce Čechy, Slovensko od roku 2002 do roku 2007. Když jsem skončil, tak na základě referencí mě oslovil prezident HTC Europe a říkal, jestli nechci konkurovat s Bright Pointem, což je dneska Inge Micro – jeden ze tří největších distributorů IT a mobilů na světě. Tehdy to bylo asi 40 miliard dolarů veliká firma. Oni jeli tuto hru na efektivitu, logistiku. Oni si mě pozvali do skladu do Bratislavy a říkali, že ty s námi chceš bojovat? My jsme velcí, silní, zášlápneme tě jako mravence. Hodili mi pizzu a řekli, ať se najím. Já jsem na ně koukal a říkal jsem si, že vy jste velcí, silní nejlepší, ale já jsem mudžahíd a já znám tu lokální kulturu, mentalitu a to, jak to tady funguje. Já se vás nebojím, tak pojďme bojovat. Tak jsme začali bojovat nebylo to v roce 2007. Bylo to velmi zajímavé, protože jsem jim tady uspořádal peklo v České republice. Začali jsme jako dva dovozci zastupovat HTC na českém trhu. Odešli jako spráskaní psi. Na základě toho pak mi HTC Europe dalo důvěru na další země, takže jsem jim postupně sebral celou střední a východní Evropu – 20 zemí. Pamatuju si, že druhá země byla Rumunsko. Já jsem se hrozně bál vystoupit z komfortní zóny – Česka a Slovenska, protože jsem měl handicap v angličtině. Už jsem se učil nějaký street level, jsem to chytal, ale nikdy jsem do školy nikdy nechodil na angličtinu. Hodně mi to ubíralo sebevědomí. Sales je hodně o sebevědomí. Když si nevěříte, tak těžko zapálíte prodejní oheň. Ale nakonec jsem to nějak zvládnul. Z těch Rumunů jsem měl tak velký respekt, že jsem tam jel autem do Bukurešti. Ta cesta trvala asi 14 dní. Objížděl jsem městečka, vesničky, díval jsem se, jak žijou, nakupují, bral jsem stopa a bavil se s nimi. Pak jsem přijel do Bukurešti na jednání do Vodafonu a říkám, že jsem přijel, 14 dní jsem jel, projel jsem vaši zemi. Je nádherná. Jenom 3 věci bych v ní změnil a byla by to nejhezčí země v Evropě. Nemáte dálnice, to byste měli postavit. Máte hodně divokých psů. Ty byste měli zabít nebo sníst. Za třetí máte všude na těch nejhezčích místech v přírodě máte odpadky, to byste měli uklidit. Když tyhle 3 věci uděláte, tak Rumunsko je turistický ráj a nejkrásnější země v Evropě. Oni na mě koukali a řekli vow, vy jste první obchodník, který jenom nepřiletěl na letiště, nešel na 2hodinovou schůzku, nesnažil se nám něco rychle prodat a uletět zpátky do Paříže nebo do Frankfurtu. Vy jste se snažil naši zemi pochopit. Dal jsem jim najevo respekt. Rumuni mají v sobě trauma, že je to image takový gipsy country, protože ve 90. letech těch 20 % Romů, kteří tam žili, vyrazili do Evropy a tady žebrali a kradli peněženky v tramvajích. Rumuni jsou frustrovaní ze své image. Oni jsou to takoví Italové východu, takže jsou hodně na show-off, hodně na prezentaci. Někdy jsem v šoku, když k nim jdete domů vůči tomu, co je na ulici a v čem jezdí a tam, kde bydlí. Oni byli nadšení z toho, že jsem je bral, jací jsou, že jsem se snažil tu zemi vidět více do hloubky. Otevřeli svoje srdce a přicházely objednávky. Nakonec jsme získali 4krát větší market share v Rumunsku, než jsme měli v České republice. To mě dodalo hrozně sebevědomí, to byl obrovský booster. Pak už to jelo jako po másle. De facto každý kvartál jsem začínal novou zemi a jel jsem podle tohoto muster plánu. Objel jsem celou východní Evropu včetně obskurních zemí typu Moldavsko, Bělorusko a Kosovo. Všude tam jsem se snažil prodávat. Podařilo se mi vytvořit firmu, která jde proti proudu v tom, že my nemáme konkurenci. My jsme jediní, kdo je výrobci jakékoliv elektroniky schopen dát celých 20 zemí střední a východní Evropy jako jeden balík. Dnes je to hrozně oceňovaná věc, protože tím, jak se velikost střední a východní Evropy relativně zmenšuje – protože když jsem začínal prodávat smartphony, to bylo HTC ještě před nástupem iPhonu, tak tehdy Evropy byla 25 % světového prodeje. Dnes je to stěží 10 %, protože Asie tak vyrostla neskutečně demograficky. Taky ta elektronika se demokratizovala, dnes si ji může dovolit každý. My vlastně žijeme v regionu, který vymírá. Kromě České republiky, Rakouska, možná Slovinsko se jakž takž drží, tak padá populace. Já se starám o nějakých 130 milionů lidí. Pro velké výrobce z Číny, kdy dnes se 75 % vyrobí z Číny, ale i ty značky už jsou z Číny. Nejen, že se tam vyrobí, ale jsou to čínské brandy, tak oni nezapnou výrobní linku, když nemají objednávku alespoň na 5 tisíc kusů, což malý distributor z Chorvatska asi těžko v jedné barvě a v jedné memory konfiguraci dokáže poslat. On pošle na 300 kusů, ale to už v Číně nikoho nezajímá. Oni neřeknou ne, ale šoupnou to někam dozadu na konec té lajny. A pak to zboží nedostanete nikdy anebo až s 3měsíčním zpožděním. Naše hlavní role je, že dokážeme konsolidovat celou východní Evropu do jednoho balíku a poslat jednu velkou objednávku. A pak také zajistit, že v každé zemi se to bude dobře prezentovat a prodávat. Samozřejmě nemůžu říct, že jsme všude lokální hvězdy. Jsou země, kde jsme lokální hvězdy, kde dokážeme konkurovat nejlepšímu lokálnímu dovozci, ale jako platforma východoevropská vlastně nemáme konkurenci. Všichni naši konkurenti jsou jenom lokální, že někdo vám nabídne, že vás bude zastupovat v Polsku, v Pobaltí, někdo vám nabídne možná big Serbia region, někdo vám nabídne Řecko, ale nikdo vám nenabídne 20 zemí ve východní Evropě.

 

Trochu mě překvapuje, že ta velká lokální znalost je taková výhoda, když jste distributor. Dokážu si to představit u retailového koncového prodejce, že tam nějakým způsobem přiohnout ten marketing tomu trhu hraje velkou roli, ale máte vy v tom vůbec roli?

 

Ale to musíme rozlišit, co je distributor a co je dovozce. Dovozce nad rámec distributora ještě řeší tu cenovou politiku, marketingovou politiku, after salesový věci.

 

Já jsem myslel, že tady řeší Alza, že ne dovozce, ale když to prodá Alza.

 

Samozřejmě Alza je dnes tak velká – to je jedno z čísel, které si hlídám – aby nám Alza nepřerostla přes hlavu. Dnes dělá asi 8 % našeho prodeje. Ještě zdaleka nám nepřerostla přes hlavu, i když oni si to někdy myslí, ale ještě ne, ale jsou v některých komoditách dovozci, protože buďto chytli včas nějakou značku nebo někoho zaujali anebo pro někoho už jsou skuteční velcí. Možná kdybych prodával počítače, tak možná Alza v našem sharu dělá 30 %, možná, nevím. Mobilní trh je trochu deformovaný tím, že operátoři jsou stále hodně velcí, kromě České republiky, kde operátoři se rozhodli nedotovat. Jejich prodej tady tvoří 25 – 30 % trhu, ale ve zbytku východní Evropy jsou země, kde operátorský sales tvoří 100 % prodeje, jako je Estonsko, Slovinsko, Makedonie. To jsou země, kde operátoři jsou naprosto dominantní, mají 95 – 100 % trhu. Tím pádem ten celkový obrázek střední a východní Evropy je takový, že operátoři dělají zhruba 50 %. Zbytek open marketu dělá dalších 50. to vlastně v těch počítačích nebo televizích neexistuje. Samozřejmě e-commerce roste. Jsou tady 3 velcí hráči – Alza, e-mac a skupina Mall, plus samozřejmě Polsko. Polsko je ale hodně zvláštní, kdy jsou velcí. Vstupuje tam Amazon, jsou tam velcí regionální hráči, takže Polsko je hodně specifické. Já si myslím, že na to naráží každý český podnikatel, že Polsko je jiné. My tomu často říkáme malá Indie v Evropě, protože tam má každý Polák svůj e-shop a jede. Po práci přijde domů a začne si balit věci a rozposílat je. Ta země je jiná. Vydělat v Polsku je mistrovství.

 

Jak probíhal ten konkurenční boj? Pokud velké procento mají operátoři, tak vy za nimi přijdete a říkáte „vezměte si ty mobily od nás“. 

 

Malá firma má výhodu ze zákonitosti ve rychlosti a flexibilitě. Čím větší firma, tím je pomalejší a tím je zkostnatělejší. Oni furt čekají na nějaký approval. Čím větší firma, tím víc levelů toho approvalu tam je. Vždycky, když jsem se střetl s velkou firmou, tak jsme vyhráli rychlostí a flexibilitou, a proto často když jednám s největšími výrobci na světě, kteří mají 100 000 zaměstnanců, tak se bavíme o tom, kde je ta přidaná hodnota. Uvědomil jsem si, že moje osobní manažerská kvalita je řídit relativně malou firmu. Můj osobní strop je někde kolem 65 lidí. Měl jsem několikrát v životě třeba 100 lidí pod sebou, ale to mi nesedělo, nefungovalo, necítil jsem se dobře. Už jsem se necítil úspěšný a dobrý. Ale 25 je minimum, protože tam když máte méně lidí, tak musíte všechno dělat sám a nemůžete jet na dovolenou a odpočinout si. 65 je zase tam, kde už přestávám ty lidi znát osobně, nevím, jak se jmenují, jejich zázemí a už tam ztrácím lidský vztah. Už v tom nejsem dobrý a ztrácíme rychlost, protože komplexita organizace hrozně narůstá. Čím víc lidí ve firmě je, tím je to všechno složitější a tím tam jsou důležitější jiné věci – interní oddělení komunikace, HR, asistentka. Já jsem v životě neměl HR, asistentku, interní komunikaci. To jsou věci, kterým se chci vyhnout.

 

Já jsem tady měl Tomáše Čupra s Tomášem Havrlukem. Ve škále jejich businessu už je jenom HR business – práce s lidmi a o lidi, jak vybírat správné lidi.

 

Já nejsem v jejich roli, takže nemůžu mluvit za ně, ale přidal bych tam tu interní komunikaci a to PR, ale to už jsou často jenom gesta, protože když pod sebou máte 2 000 lidí, tak nemáte šanci s nimi mluvit. Pak už jen vytváříte nějaké obrazy, které se jim snažíte doručit. Já to chci dělat, není to moje parketa, ne.

 

Tohle taky vyžaduje nějaké sebeuvědomění, protože často podnikatelská mantra je víc, větší.

 

Ano, já na to často narážím hlavně u výrobců, že mi říkají „Jak porosteš další rok?“ „Já nemám v plánu růst.“ A oni na to koukají, hlavně Číňani, ti jsou jenom růst, růst, růst. Oni ale taky často padnou. Já si myslím, že každý business model má svoji správnou velikost. Ono se to dopředu často neví, která velikost to je. Ono se to pozná v životě, že každý nápad nebo business model doroste do nějaké velikosti, kdy to funguje perfektně. Když se to za každou cenu tlačí ještě víc, víc, víc, tak to vlastně ztratí ten smysl, lidi to přestane bavit, nadšenci odejdou, srdcaři se unaví, stane se z toho korporace, která je bez ducha a už je to jenom na approvalech. To je takový lifecycle firem. Proto se říká, že typický lifecycle korporace je 70 let a do 70 let zase zanikne, aby mohly vzniknout nové startupy.

 

Taková ta klasická entropie, že už to tak zkostnatí, že malí žraloci to rozežerou.

 

Ono Alza i Rohlík jsou obrovské české příběhy úspěšné. Oni přerostli český rybník a teď naráží na evropský kontext. Je otázka, jak se jim bude dařit v evropském kontextu, protože tam už těch hráčů je hodně. Amazon je v západní Evropě gigantický. Žijeme v době, kdy se zdravě musí bát každý. To, že jste větší než ten druhý, to není až taková výhoda, že být parník znamená, že se vám špatně otáčí kormidlem. Já jsem před pár lety byl na London business school. Studoval jsem tam krátký kurz na téma jaká je budoucnost firem co se týče jejich organizace. Jedna z hlavních závěrů bylo, že firmy budoucna budou menší než jsou dnes. Firma, která má dnes 1 000 lidí, pravděpodobně bude mít v budoucnu jenom 200 lidí, protože zažíváme dobu decentralizace toho, že lidi jdou hodně na volnou nohu. Mnohem víc se pracuje projektově, freelancerů je hodně – všichni je dnes využívají. Jsou často experti, kteří pracují pro různé často i konkurenční firmy, že firma si koupí expertízu na časový úsek. To, jak kdysi byly firmy, že musely mít všechny lidi pod zámkem, ideálně Tomáše Baťa na ně musel vidět ze svého proskleného výtahu, tak budoucnost je pravděpodobně velmi jiná. Bude to hodně zajímavé. Ten, kdo to nepochopí, tak možná s tím parníkem pak narazí na ledovec.

 

Možná jediná výjimka, i když ty tendence tam taky jsou, jsou ti technologičtí giganti američtí, že tam se diskuse vedou čím dál víc, jestli to je v pohodě, že jsou takové obří parníky, kteří neustále polykají, jak se objeví nějaká možnost konkurence.

 

Ano, ale i oni narazí. To je otázka času. Záleží, jestli to posuzujeme z krátkodobého hlediska, tak ti parníci pojedou dál, ale když to posuzujeme v kontextu 20 – 50 let, tak tihle parníci narazí. Je jen otázka, na co – jestli na zákonodárce, Kongres, který je rozdělí, nebo jestli narazí na disrupci v technologiích. Ale podívejme se, kde je dnes Kodak, který měl 70 % světového trhu, kde je dnes Nokia, která je měla 50 % světového trhu. To, že má dnes Google nevím kolik procent – 90 % – vyhledávání, to neznamená, že za 20 let tady bude. Možná ne.

 

Mě překvapilo, jak jste říkal, že 75 % telefonů je z Číny.

 

Pardon, 65.

 

Já myslel, že Samsung s Applem to válcují.

 

Ani náhodou. Samsung má 18 % světového trhu a Apple má 15 %. Samozřejmě to je v kusech. V penězích je to někde jinde, protože Apple má zhruba dvojnásobnou průměrnou cenu, než má zbytek Android trhu. Ale to znamená, že tito dva výrobci, kteří jsou jediní západní výrobci, kteří zbyly, když nepočítám HMD s Nokií, který má něco kolem 1 % světového trhu, tak to znamená, že 18 + 15 + 1, to je nějakých 34 %. Zbytek na Čína, která je dnes extrémně koncentrovaná, že jsou tam de facto jenom 3 výrobci, a to Xiaomi se svými subznačkami, které přesně neznám. Pak skupina BBK Electronic, pod kterou patří Opovivo, Realme, OnePlus a pak čínská IQOO, která mimo Čínu není známá. Pak je to upcoming brand Honor, který zastupujeme my ve střední a východní Evropě. To je bývalý spin-off s Huawei. Tihle tři mají dohromady více než 90 % čínského trhu. A to na čínském trhu ještě 3 roky zpátky bylo 300 značek. Dnes jsou 3. Umíte si představit to podnikání v tomto oboru je nesmírně komplexní. Stačí, že pokazíte jednu věc – marketing, inovace, aftersales, poruchovost, výroba – cokoliv pokazíte, tak vás to vytrestá. V našem oboru mít velké ego, tak budete na hřbitově.

 

Nevidíte nějaké tendence, že by se tohle taky změnilo. Občas prolítnou zprávy, že Litva doporučuje svým obyvatelům vyhoďte to, kupte si něco jinými. 

 

To byla značka Xiaomi. Když je 65 % elektroniky s čínskou značkou, tak jak to chcete vyhodit, že lidi budou volat? Já si to neumím představit. Ten supply chain je obrovský. Bavíme se o 1,4 – 1,5 miliardy telefonů ročně. To nemůžete vyrábět tady v garáži. Dnes ta výroba je nesmírně efektivní a nesmírně robotizovaná. Bariéry vstupu do oboru jsou tak obrovské. A proto je jenom 5 výrobců. Kdyby ty bariéry byly malé, tak to může vyrábět každý. Na druhou stranu máte pravdu v tom, že ten obor je tak trochu na konci vývojového cyklu, že jak se mobily řekněme v roce 1984 to začalo. V západní Evropě 1994, v Česku začali mobily v roce 1996, tak dnes už jsme na konci vývojového cyklu tohoto zařízení. Je to nuda. Je to placka, je to neskutečně nudná věc. Já jsem teď spoluzaložil muzeum mobilních telefonů v Londýně, který je největší na světě. Jsem tam jako investor. Jsem na to hrdý, protože mapujeme éru 40 let mobilů. Nejzajímavější doba byla před nástupem iPhonu, rok 2007. To byly nádherné kousky. Od té doby iPhonu všichni mají placku a je to nuda. Dříve či později přijde disrupce, inovace. Já osobně věřím brýlím na rozšířenou realitu. Ani ne moc na tu virtuální, protože nejsem gamer a nesedím doma v křesle a nehraju počítačové hry, ale věřím tomu, že brýle na rozšířenou realitu budou masovka a že mají potenciál nahradit tu naši placku v kapse. Držet v ruce placku v kapse je nepřirozené. Každý chce mít volné ruce. Ta dlouhodobá vize je Elon Musk a další, že budete mít čip v mozku. Tak to asi skončí, ale to je otázka někdy roku 2035 někdy v polovině mezi 6G a 7G, ale já si myslím, že teď, kdy nás čeká ten masivní adopce 5G technologií, což je teď během pár let do roku 2025, tak právě brýle mohou být technologie, která to hodně posune. Jeden z důkazů je, že teď oznámil Facebook, že se spojili s Luxotikou, která vlastní spoustu značek včetně Raybenu, takže se spojil technologický gigant a gigant výroby brýlí módní a dávají na trh první produkt. Nebude to dokonalé. Bude to relativně nudné, možná natáčení, video, fotky, ale já tomu hodně věřím, protože i ty zprávy z Číny ze supply chainu – možná je to o pár let zpožděné, ale příští rok můžeme čekat první funkční drahý, nebude to ono, ale začne to být mainstream.

 

Já jsem četl, že jste říkal 2022 něco zajímavého přijde. Je otázka, jestli se to tím covidem trochu nezbrzdilo.

 

Myslím, že covid na to nemá vliv. Já nejsem technolog, inženýr. Myslím, že jsou tam 2 hlavní věci – vývoj baterií, kapacit nabíjení. To je proč je ten telefon tak velký, jak je – kvůli displeji a baterii, jinak by byl takhle malinký. Na to naráží všechna elektronika – jak to nabíjet a jak zobrazovat ten obraz. Samozřejmě LG má už displeje, které se dají srolovat kolem ruky, zápěstí, což je další věc, které hodně věřím, ale je problém, jak to nabíjet. Až se vyřeší tyto dva problémy, že ten displej bude v nějakém filtru nebo filmu, který se bude dát nalepit na brýle nebo obtočit kolem ruky, a jak to nabíjet, tak až se tyto dvě vyřeší, tak to bude masovka. Já vím, že spousta lidí říká, že nenosí brýle, nosí to půlka lidí, ale v létě, když je sluníčko, tak nosí brýle všichni, takže si myslím, že to není problém.

 

Pravda, že před časem jsem tady měl Petra Rokůska z Nanoenergies, který předpovídal, že kinetická energie je budoucnost, že to nebude potřebovat nabíjení ze zásuvky a že jak se člověk houpe.

 

Nejsem inženýr, nechci se do toho pouštět. To, že jsem před pár lety řekl 2022, to není proto, že jsem vizionář inženýr, to je proto, že jsem si to přečetl ve zprávách v taiwanského supply chainu, který odebírám. Taiwan je dnes Mekka elektroniky. Sice oni už nevyrábí finální produkty, ale jsou strašně silní v chipsetech. Mají více než polovinu chipsetovýho trhu. Zprávy z Taiwanu jsou naprosto zásadní, co se bude dít na světě.

 

To je zajímavé, že spoustu lidí kouká na americké zprávy, co se bude dít ve světě.

 

Ne, protože Američani trochu zaspali. Oni před pár lety mysleli, že budoucnost je jenom software aplikace a hardware nechali Asijcům. To je proč před 2 lety Donald Trump zakázal Huawei, protože oni se zděsili, že Číňani přešli z kopírování na vlastní inovace a totálně utekli v některých technologiích Američanům. Teď se to Amerika snaží vybalancovat, aby zpátky získala svůj leadership, ale pro mě jako podnikatele v mobilních telefonech je to trochu škoda, protože se těmito administrativními bariérami inovace trochu zabíjí. Ať bojují, ať každý ten národ ukáže, co umí. Samozřejmě v hardwaru je těžké to, že abyste byl úspěšný, musíte mít za sebou velký vnitřní trh, a to dokáže jenom Amerika nebo Čína. Čína má 20 % světové populace. Amerika má 5 %, ale té nejbohatší, takže 20 % světové peněženky. Tam se dá s lecjakou hardwarovou inovací přijít. Když přijde Čech a chce dělat hardware, tak to má extrémně těžké. To jsme zažili před pár lety, když jsme investovali s Edou Kučerou do startupu Engie, který chtěl dělat nějaké bezpečnostní kamery. Produkt byl nádherný, kluci byli talentovaní, ale z Prahy dělat vývoj v Číně a prodávat v Americe je nadlidský úkol. To nemohlo dopadnout jinak než krachem.

 

Jsou tady občas takové ty malé projekty typu We are engineers a specializovaná VR brýle, ale chápu, že je to marginální.

 

Úplně tomu nerozumím, ale myslím si, že to je tak malá část trhu, že to nějakou dobu může fungovat, ale na B2C trh, to je podle mě hardware B2C se z Čech dělat nedá. Výjimka je software typu Avast, kde nemáte ty bariéry škálování do světa, ale v hardwaru ty bariéry jsou obrovské.

 

To předpokládám, že občas létáte do Číny.

 

Teď samozřejmě ne. Byla doba, kdy jsem tam létal 6krát za rok. Rád vzpomínám na takové ty, že večer šel na pražské letiště a ráno jsem se probudil v Pekingu. Celý den jsem tam měl schůzky a večer jsem zase letěl do Prahy, že jsem spal jenom v letadle. To byla doba česko-čínských námluv, jak se tady ti prezidenti objímali a pili spolu pivo. Tehdy ta konektivita s Čínou byla nádherná. Dnes je to přesný opak. Nic tam nelítá. A když tam jedete, tak musíte být v některých regionech 3 týdny, někde dokonce 4 týdny v izolaci, takže tam reálně nikdo moc nelítá. Ta země je uzavřená.

 

Nějaké zajímavé historky z Číny? Já si dovedu představit, když se tam člověk setkává v továrnách, tak to může být dobrý kulturní šok.

 

Žádný supervtipný nemám, ale pobavilo mě, když jsme jeli s nějakým zástupcem Honoru na obhlídku továrny. On říká, že sorry, pojeďme se podívat. Jeli jsme 2 hodiny přes nějaká rýžová a bambusová pole. On říká, že továren máme 22, tak já jsem v této ještě nikdy nebyl, tak se nezlob, když ji nenajdeme na poprvé. Jeli jsme, samý bambus, najednou přijedem. Továrna měla 5 pater. Jdeme nahoru, tam nás vítala delegace, všechno super. Zavedli nás do 3. patra. My jsme přišli k výrobní lince a najednou se podívám na telefon a tam je Samsung. Oni šok, úplně se lekli, bylo vidět, jak jeden Číňan dal facku druhému, protože spletl patro. My jsme byli z Honoru a jeli jsme se podívat, jak se vyrobí Honor. Zástupce vedoucího továrny si to spletl. Honor byl v 5. patře.

 

Tam každé patro jede jednu značku.

 

Protože výroba je outsourcovaná, protože jedna věc je dělat design, telefon vymyslet. Druhá věc je ho vyrobit. Ta výroba je nevím z několika procent, ale z 90 % outsourcovaná. Tohle je kontrakt manufacture. Na každém patře jede jiná značka.

 

Já vím, že jste pro Forbes psal o digitálním detoxu, což je super, když člověk, který prodává miliony telefonů, mluví o digitálním detoxu.

 

Je to moje karma, kterou si potřebuju vyčistit. Za život jsem prodal něco mezi 20, 30 miliony telefonů. Tím pádem jsem zkazil spoustu lidí. Hodně mě ničí, když vidím matky, co si neví rady s malými dětmi a pouští jim telefony v restauraci, aby se děti najedly. To mě mrzí a ničí. Je to špatně. Samozřejmě to, že lidi padají pod tramvaje, čumí na to furt. Já sám s tím bojuju taky jako všichni, a proto jsem si našel jedno místo v Rabštejně nad Střelou pod zámkem v takovém údolí u řeky, kde to je asi jedno z mála míst na světě, kde se přestanu dívat na mobil. Tam přijedu a automaticky mám takový reflex, protože tam někdy a někdy není signál. Přestanu se koukat na mobil, protože tomu telefonu přestanu věřit. Dokud věříte, že máte signál nebo wifi, tak se na to díváte. To je dopamin do mozku, ta radost, že vám někdo napsal, ale jakmile tam signál není, tak se přestanete dívat. Je to osvobozující, krásný pocit. Pak je otázka, jak často a dlouho to musí člověk dělat, aby se vrátil zpátky.

 

Aby se očistil. Jak to řešíte s dětmi, protože 4 děti, tam uhlídat to nějakým způsobem, jaké je nastavení v rodině?

 

Já si myslím, že je důležité, aby se s elektronikou potkali co nejpozději. Nejsem extrémista jako Steve Jobs. Nebo jsem se setkal v ortodoxní komunitě, kde do 18 nemají mobil, tak to mi přijde jako sociální stigma, že když chodíte do školy a nemáte mobil, tak máte pocity méněcennosti, tak to ne, ale já jsem si nastavil u svých dětí – a zatím to držím – že dostanou telefon v 9 letech, že budou poslední ve třídě. Dělal jsem si průzkum. V 6. třídě většinou dostávají v našem kontextu. To je zajímavé, že je to v každé zemi jiné. Čím víc jdeme na východ a na jih, tak tím dostávají mobily dřív. Čím víc na západ, tím dostávají později. V Německu je průměrný věk 11 – 12 let. Naopak třeba v Srbsku, na Ukrajině, dostávají mobily v 6 letech. Já jsem si nastavil 9 let, protože ve 3. třídě na české základní škole už opravdu jsou poslední, takže zase nechci, aby žebrali a vyměňovali svoji svačinu, že se můžou podívat na kamarádům mobil. To by mi přišlo špatně. Pak už se to uhlídat nedá. Ať si říká kdo chce co chce. Čínská vláda dělá opatření, že musíte nastavit svůj ksicht, a ono vám to odemkne na 1 hodinu denně a v neděli na 2. Já na to moc nejsem. Pak už to ty děti musí zvládnout. U kluků je problém gaming z podstaty těch hormonů, co v sobě mají. U holek je největší problém Instagram a porovnávání se se světem. Když před 20 lety neexistovaly sociální sítě, tak holka se ráno oblíkla a porovnávala se se svými spolužačkami ve třídě, takže třeba s deseti holkama. Dnes se porovnává se stovkami milionů nebo miliardami jiných holek v celém světě. Ten tlak na psychiku je obrovský. Proto máme tolik psychických problémů, anorexie, depresí, úzkostí a všeho.

 

Řešíte třeba u dětí nějakým způsobem ty sociální sítě? Instagram by měl být od 13 tuším.

 

Oni to všichni fejkují. V 9 jim dám mobil a ať si poradí sami. Nechci být kontrolofil. Mám kamarády, co jsou, ale pak jakýkoliv pokus o kontrolu dětí vytváří protitlak v tom, že oni vám pak přesnou věřit. Já si myslím, že ta jejich důvěra, i když samozřejmě děti lžou. Musí lhát, jinak by nepřežili v naší společnosti. Alespoň trochu musí každý lhát. To, že vám věří je víc, než to, že se vám podaří zkontrolovat. Samozřejmě namátkově to občas nějak kontroluju, ale nesmí se to přehánět. Už se mi to párkrát vymstilo, když jsem dceru konfrontoval s tím, že mi řekla, že je někde. Pak jsem zjistil, že je na jiné adrese s jinými lidmi, než mi řekla. Ze začátku jsem z toho měl radost, že jsem jí dostal, ale pak naopak jsem cítil, že to boří důvěru, kterou mezi sebou máme, i když důvěru s ručením omezeným. Ta důvěra není 100 %. Tak jsem to nechal být. Myslím, že to je lepší takhle.

 

Já vím, že jste jednou mluvil o tom, že máte takových 7 životních rolí. Přibyla nějaká od té doby?

 

Ne. Já furt nevím, jestli je jich 6 nebo 7. Já si to potřebuju hodit na papír a spočítat. Z hlavy to nespočítám. Furt si to myslím. Jsem o tom psal jeden článek do Forbesu. Myslím si, že v tom je hodně základ úspěchu. Na začátku života, když je mezi 20 a 30, musíte chtě nechtě, aby člověk uspěl, a to je jedno v čem, musí potlačit ty jiné role. Ono ani ve 20 v naší kultuře ještě nemáme děti, manželku, takže máme jenom roli syna, kamaráda, zaměstnance nebo podnikatele, takže těch rolí máme méně. S postupujícím věkem těch rolí máme víc. V těch rolích je životní úspěch. To je, proč já jsem samozřejmě taky byl na vlně, kdy mě fascinovaly tyto úspěchy ve Forbesu. Rád jsem si četl ty příběhy. Teď mě to moc nebere, protože jsem spoustu těch úspěšných lidí poznal, včetně globálních miliardářů, globální CEO. Čuchnul jsem si ke globální elitě. A když člověk vidí pod povrch, vidí ty jejich soukromé životy, tak to není o co stát. Řeší tytéž problémy jako obyčejní lidé, ale oni je řeší ve větší dimenzi, protože ten tlak je mnohem větší. Když máte pod sebou 10 tisíc nebo 100 tisíc zaměstnanců, tak ten tlak na vás je gigantický. Nebo když ještě nad sebou máte nějaké investory. Pak je těžké být dobrý otec, syn, kamarád, kterému můžete zavolat o půlnoci. Ono se to i z podstaty nedá. Ale pak ti lidé jsou hrozně křehcí. A pak přijde nějaká životní zkouška, že vám někdo umře, něco se složí, něco zkrachuje. A pak jsou ti lidé náchylní se složit. Proto si myslím, že dlouhodobý úspěch je o tom být v rolí vybalancovaný. On je to permanent struggle celoživotní o ten balanc. Třeba teď jsem trochu lepší podnikatel, teď trochu lepší otec, manžel, milenec. Nikdy v ničem nejsem nejlepší, ale nějak v tom lavírovat. V tom je to mistrovství, ale o tom se jinde nepíše na žádné titulce, protože by to bylo hrozně nudný, protože ten, kdo je nejvíc vybalancovaný je z podstaty hrozně nudný. V ničem nevyniká.

 

Já s tím souhlasím a jsem rád, že jsme se k tomu dostali, protože to je hrozně častý motiv těchto rozhovorů. Ti lidé to nechtějí slyšet – jaký je recept na úspěch: dělat všechno tak trochu a být ve všem a hodný. Ale oni ne, ne, tam musí být 5 jednoduchých kroků, které udělám.

 

Každá životní etapa má něco svého. Mezi 20 a 30 let ten Forbes plní svoji funkci, že inspiruje, že vás donutí dělat něco navíc, sáhnout si na dno, spát na karimatce na zemi. Podle mě Forbes by měl být na předpis v nějakém věku, ale pak naopak po 40 bych ho zakázal, že by ho nikdo neměl číst, protože pak to deformuje a degeneruje ty lidi.

 

Pak ti lidé si přebírají tu mantru víc, dál, víc vydělávat. Je zajímavé, že i tady se objevilo spoustu těch lidí, kteří si prošli tím tradičním kolečkem, že jsem vybudoval firmu, prodal pro to za miliardy, myslel jsem si, že přijde to štěstí, ale zjistil jsem, že nepřišlo, vyhořel jsem a začal jsem řešit, kde to štěstí je. A objevil jsem, že to je v obyčejných věcech. Podle mě je to těžké těm lidem předat, dokud si to nezažijí. To jsou univerzální pravdy, které člověk 10krát slyší, ale dokud se to v něm nepohne, tak to slyším, ale úplně to v něm nerezonuje.

 

Nejlepší je to prožít, protože 100krát vám může někdo něco říkat. Občas na nějaké slovíčko vás dokáže posunout někam, ale taky si myslím, že každý si má prožít ten svůj osud a pak si to nezpochybnitelně pamatuje.

 

Vy jste na začátku říkal, že někde energii dáváte, někde berete. Kde tu energii berete? Je to v té rodině, v detoxu?

 

Nejvíc mi asi dává energii svoboda. Tam je pravda, že ten covid to trochu omezil. Já jsem se snažil cestovat, jak to šlo, ale kdysi jsem byl nastavený, že jsem cestoval jednou za 14 dní. Když je to každý týden, tak už mě to ubíjí. To už hodně narušuje soukromý život. Jednou z 14 dní je optimální vyrazit někam po Evropě, když už na do zámoří. Covid způsobil, že jsem jezdil jenom jednou za měsíc, ale i v době hardcore lockdownu to bylo zajímavé, protože už skoro nikdo necestoval.

 

Nějaké eurovíkendy?

 

Ano, hodně jsem bral rodinu. Říkal jsem si, že jsem podnikatel a musím být ten optimista, že i kdyby všichni padli do deprese, tak já budu poslední maják, který drží to své širší okolí, takže já musím jezdit do Španělska do Malagy na pláž a vrátit se alespoň po těch 3 dnech nabytý. Takhle jsem se snažil bez antidepresiv přežít covid, ale v mém okolí jsme celá firma tím, že jsme malí, tak nemusíme řešit žádné předpisy. Velké firmy to měly těžké, protože musely zavádět screenování, trasování a checkování. My jsme nedělali nic. Já jsem řekl lidem, že kdo chce chodit do práce, ať chodí. Kdo nechce, ať nechodí. Ať si každý dělá, co chce, protože každý je trochu v jiném kontextu. Někdo žije s dětmi, někdo se psem, někdo sám a nevím co. Já to úplně nechci řešit. Někdo se bojí hodně, někdo málo. Někdo je vystrašený z podání ruky, někdo ze zakašlání. Ve finále jsem řekl, ať si každý dělá, kdo co chce. 90 % i nadále chodilo do práce a covid jsme neřešili. Bez roušek. Bylo nádherné, že jsme začali komunitně žít. Přinesli jsme si oběd do krabičky, obědvali jsme spolu a povídali jsme si a snažili jsme žít po staru jako za hezkých časů a zapomenout na ten debilní covid.

 

Napadne vás nějaká věc, na kterou jste v poslední době změnil názor? Může a nemusí to být spojený s covidem. Něco, co jste si dřív nějak myslel a máte pocit, že je to trochu jinak.

 

Já se budu opakovat, protože jsem to řekl v jiném podcastu. Velká věc je vůbec to založení. Já jsem býval pravicový, ještě když mi bylo 30, 35 jako Václav Klaus, že každému, co si zaslouží. Když tvrdě pracuješ, tak se budeš mít dobře. Když nepracuješ, tak chcípni hlady. Teď si to vůbec nemyslím. Bude mi 47. Myslím si de facto skoro přesný opak v tom smyslu, že každý má úplně jiné nastavení co se týče genetiky, skills, štěstí, toho, kde se narodil. Často si říkám, že kdybych se narodil v Karáchí v Pákistánu, jak by ten můj život vypadal? Možná s těmi svými skills a co umím a jak vypadám, možná bych skončil někde úplně jinde a dělal bych něco jiného. Možná by to vůbec nebylo hezký. A ten kontext toho úspěchu je určitě kulturně podmíněný, že je rozdíl být úspěšný Číňan a úspěšný Argentinec a úspěšný Pákistánec. Že kdybychom například našeho premiéra přesadili na Nový Zéland, tak by pravděpodobně nebyl premiérem, protože ta kultura by mu to nedovolila. O tomto často přemýšlím, že jsou různé handicapy a různé kulturní nánosy, které dělají, kde a co jsme. Jsou lidé, kteří mají potenciál být úspěšní, ale protože zrovna tahle naše realita ten úspěch neoceňuje, tak ti lidé můžou být geniální v něčem, ale ta doba to neocení. Jsou bohatí a úspěšní ti, kteří to možná kdybychom žili v jiném kontextu, kultuře, zemi, časoprostoru, tak by možná byli looseři. O tom často přemýšlím. Ne že bych volič sociální demokracie, to ne, ale ten sociální kontext – samozřejmě nechtěl byl vychovávat nějaké lidi s nataženou rukou, to ne, ale vím, že nemá každý stejné startovní podmínky. To si uvědomuju dnes a denně.

 

Já nevím, mně to přijde jako přirozený vývoj, přestože jsem o 10, 12 let mladší, tak jsem došel k něčemu podobnému. I v Čechách, kde se tvrdí, že ty sociální rozdíly jsou oproti jiným koncům světa poměrně malé, tak když se člověk koukne na statistiku, že v Karlovarském kraji nebo jak moc ovlivňuje, jestli člověk vystuduje vysokou školu, jestli to vystudovali jeho rodiče.

 

Ta knížka Slepé skvrny je nádherná. Já jsem si jí přečetl už dvakrát. Divím se, že nikdo z politiky ji nevezme a nezačne podle ní jet. To je návod na co, co dělat, aby ta společnost byla lepší. Samozřejmě lidem nejde o to, aby ta společnost byla lepší. Oni chtějí být hlavně zvolení.

 

Mně k tomu napadá, že jste nějakým způsobem zafinancoval nebo vytvořit nějaký filmový projekt k tomu. Jak to dopadlo?

 

Moje srdcovka to není? Moje srdcovka je pomoct cizincům se integrovat do české společnosti. Není to, že jsem vítač uprchlíků, to ne, ale já miluju cizí aspekty v české společnosti. Myslím si, že proč jsme úspěšná země, je protože jsme křižovatka cizích kultur. Praha je hezká, protože tady byli italští architekti, Židi a Němci. Já celý profesní život prodávám telefony do zahraničí. Byla doba, kdy 90 % obratu mi tvořilo zahraničí. Dnes je to možná 80 %. Pracuju s cizinci na denní bázi. Ve vedlejší kanceláři sedí cizinec. Já jsem příklad člověka, který vydělal na tom, že je otevřený. Já bych chtěl, aby celá ta země byla úspěšná. Ona bude úspěšná, když bude otevřená. Když se bude uzavírat jako Maďarsko, tak z ní bude montovna, kde chytří Maďaři utekli na západ. A ti, co tam zůstali, montují v továrnách ve mzdě. Česko má na víc. My jsme země plná talentovaných lidí. Jsme křižovatka kultur, křižovatka cest, takže si myslím, že tady je hrozně důležité zachovat, aby se sem dál integrovali. Myslím si, že Češi jsou chladní vůči cizincům, ale všechno se mění, když začnou mluvit česky. A proto jsem teď začal podporovat integraci cizinců. Nemůžu zachránit a podpořit všechny, ale snažím se podporovat učení češtiny pro prvňáčky a druháčky – malé Vietnamce, Rumuny, Mongoly, protože jakmile se naučí dítě česky, tak strhne celou svoji imigrantskou rodinu. V tu chvíli se jim otevře ta zbylá společnost. já jsem odbočil od vaší otázky. To je moje srdce – integrovat cizince do české společnosti a získávat z toho. Ale před pár lety jsem s kamarádkou, která tehdy byla v Nadaci Vodafone, jsem s ní probíral, čemu pomáhá, když jsem vydělal, chci to vracet do společnosti, dělám to různými způsoby. Tehdy jsem měl pocit, že můžu ještě víc vracet. Ona říkala, že mě propojí s Klárou Chábovou, která dělá nadaci Mimo domov, která pomáhá dětem z dětských domovů. Dělá to 15 let. Už je trochu vyhořelá, protože je z příběhů těch dětí bez domova unavená, tak možná byste se mohli potkat a vymyslet něco jiného. Potkal jsem se s Klárou několikrát. Vymysleli jsme projekt, kdy jsem říkal, že v dětských domovech je asi 1 000 dětí ročně odchází. V České republice jsou od 3 let až po 18 let. Největší problém, který identifikovala Klára a její tým, je v odcházení, že oni když v 18 letech dostanou 20 tisíc korun od státu a jdou na ulici, tak pak 70 % z nich skončí jako prostituti na Hlavním nádraží. Protože za těch 20 tisíc buď je okradou jejich biologičtí rodiče, kteří jsou často narkomani nebo alkoholici, nebo si za to koupí iPhone. A za týden zjistí, že nemají kde bydlet, co na sebe, co jíst. Tak ho zase prodají za půlku v bazaru a do 3 týdnů jsou na ulici. To je naprosto kritické období. Tak jsem přemýšlel, jak toto téma podchytit. Řešit jednotlivé příběhy je těžké, protože to potřebujete pomoct tisícům dětí ročně. To je nad lidské síly. Nejlepší je přivést tomu mediální pozornost těch, co se to týká. Ono se to týká dvou cílových skupin – jedna je ten Parlament, sociální pracovníci, krajské úřady – všichni, co řeší tu problematiku. Druhá cílová skupina jsou samotné děti. Přemýšlel jsem, jak to téma podchytit a říkal jsem si, protože jsem fanoušek Podnikatele roku – soutěže EY. Já jsem tam soutěžil v roce 2011 jsem stál na bedně s Janisem Samarasem z Kofoly a s Pavlem Bouškou z Vafo Brit. Od té doby tam rád chodím, protože to je takové to setkání těch podnikatelů a nových nápadů. Igor Chaun – režisér – dělá medailonky, natočí 5minutový medailonek. Já jsem si říkal, kdyby bylo super, kdyby tentýž režisér, dokumentarista, natočil, když dělá nejúspěšnější lidi Česka, tak aby natočil taky s největšími loosery Česka. Igor z toho byl nadšený. On miluje extrémy. A tak se vyrazilo do ulic. Zadání, které jsem jim dal, bylo najít 10 příběhů od nejhoršího po nejlepší. Od absolutního loosera, který je drogově závislý, prostituuje na Letné v křoví – dodneška mám problémy, když jedu kolem na kole. Když si vzpomenu na ten dokument, vím, co se tam v noci odehrává. Já tam přes den chodím, tak se mi z toho zvedá žaludek. Nejlepší příběh je naopak, kdy holka vystuduje vysokou školu. Je z ní úspěšná právnička. Udělali jsme těch 10, 12 nakonec medailonků. Zafinancoval jsem road show, kdy se objelo těch 150 dětských domovů. Promítalo se to v Poslanecké sněmovně a na různých krajských konferencích. Pak se toho chytnul ještě top 10 nebo 20 miliardář Martin Hájek z Livesportu, který se rozhodl tomu víc pomoct. Já to moc nesleduju, kam se to teď ubírá. Vím, že jeho filozofie je víc jít do legislativní části, změnit zákony. Já jsem splnil tu svoji roli investora, kterou jsem měl už několikrát v životě, že vezmu nějaký projekt, dám mu ani moc peněz, i když do toho jsem asi 4, 5 milionů zahučel do dětí z dětských domovů, ale byla to 3letá akce, která to posunula, to vnímání, někam jinam. Ten problém se ve finále, bude to trvat 5 let, ale ten problém se vyřeší.

 

Máte nějakou podivnou ztřeštěnou, kterou děláte, že není taková?

 

Ne, jsem absolutně nudný a plavu v proudu.

 

Neběháte ráno nahatý po zahradě nebo tak něco?

 

Už ne. Respektive ano, ale jenom právě na našem digitálním detox ráji v Rabštejně nad Střelou. Tam je možné mě vidět nahatého v nějakou ranní dobu, občas. Neříkám pokaždé, ale tam se to může stát.

 

Super. Kamile, díky moc za rozhovor. Já si myslím, že jsme probrali spoustu témat. Nejen ten business, ale i ten přesah. Možná dali lidem nahlédnout do nějakých nápadů, aby si mohli říct, že tohle mi dává smysl, tohle ve mně rezonuje. Díky moc.

 

Tohle byl další díl podcastu s Kamilem Vackem. Dejte mi vědět asi nejlépe na Instagramu nebo na Facebooku, co se o tomto podcastu. Já doufám, že to je možná další z dílu, od kterých jste moc nečekali, ale host vás bavil. Já jsem Kamila viděl kdysi na konferenci. Měl dost unikátní přednášku, která vypadala, že nebyla vůbec připravená, ale byla hrozně vtipná. Já jsem se to kapánek snažil převést i sem do podcastu. Snad se to povedlo. Díky moc. Mějte se krásně, piště básně. Uslyšíme se zase za 14 dní.

 

Vybrané rozhovory