Kristina Höschlová: Klíč ke zdraví máte ve svých rukou! Jak se uzdravit bez léků?

Přepis epizody

Ahoj já jsem Dan Tržil, vítejte u dalšího dílu podcastu proti proudu, kam se zvu lidi kteří jsou nejlepší v tom, co dělají a beru z nich lekce, které nám můžou dát k tomu jak si postavit život podle vlastních představ. A mým dnešním hostem je Kristýna Hešlova. Kristýna je neuvěřitelně zajímavá žena, její životopis je opravdu nadlouho, ale já bych z něj vypíchnul 23 let.

Dělala záchranářku vlastně často ve vrtulníku, ať už v České republice, tak třeba kolem Mont Blancu účastnila se i… Expedice na Mount Everest jako doktorka a byla na několika misích lékařů bez hranic. Myslím, že Jemen, Afganistán, Ukrajina. To, co mě nejc obohatovalo bylo ty šlechetný charaktery těch lidí se kterými jsem tam spolupracovala A mluvím o místních lidech, kteří na rozdíl ode mě v těch válečních zemích žijí a nemají šanci se o tam tak dostat.

Krom toho tady ten velkej úspěch vlastně v té tradiční medicíně, tak před časem se rozhodla Takže z tohle částí přestane a dneska se věnuje tomu že pomáhá lidem vlastně uzdravovat se tak trošku sami. Vlastně snaží se upozornit na to, že máme spoustu nástrojů, které jsou nám denně k dispozici. Spíš se snažím být průvodcem, překládat do jazyka západní medicíny a naší jako bych řekla, současné vědy.

Zdravý prospěšný účinek, technik, které vycházejí z moudrostí jiných medicínských odvěcí. Věci jako dech, jak funguje kontakt se zvířatem, proč to spoustu lidem pomáhá a léčí a spoustu dalších těch nástrojů. Myslím si, že ten rozhovor je právě výjimečný tou svou určitou celistvostí, to, že Kristýna není…

Nějaká ezokněžná, která by říkala hele nikdy si nemůžete vzít lajky a vlastně má obě ty strany mince myslím si, že má velmi střízlivý názor v některých věcech mě naprosto šokovala čekal jsem, že po třeba těch zkušenostech z válečných oblastí trošku ztratí tu naději v lidstvo a opak je pravdou co jí tyhle zkušenosti dali co bychom si z nich mohli vzít my a jak mít ten život hezčí, si myslím že tady těch rad je tenhle rozhovor plný takže jdeme na to, další díl protiproudu, Kristýra Hešlová tak

Kristýno, vítejte v protiproudu hezký den Krásný den. Já jsem samozřejmě přemýšlel, jak se tady na ten rozvoj připravit a jak ho pojmout. A trošku jsem hledal vlastně ty vaše škatulky a ono těch škatulek je svým způsobem hrozně moc. Lékařka, záchranářka, horoleskyně. A to víte že já ze všech škatulek vyskakuju, protože škatulkování hrozně nemám ráda.

Je mi to jasný a jsem za to vlastně hrozně rád za tenhle přístup. A pak jsem nad tím přemýšlel, jestli by se dalo třeba říct ta škatulka na léčitelka. Že jsem vlastně přemýšlel příliš ambiciozní Nevím ono se říká o léčitelích, že to jsou prostě lidi který se narodí s nějakým darem Já si myslím že léčitelský dar má každý v sobě nějakej ve vyšší či nižší míře Jde o toho jak ho rozvíjí.

A jestli já jsem nějakej dostala, tak si myslím že ještě mám hodně to rozvíjet dál. Co znamená to slovo Mehana? Mehana je s kratkou třech slov medicína in harmonia cum natura, což je to z latiny medicína v souladu s přírodou. Je to něco, co vlastně takový ten možná směr nebo ta škatulka, kterou teďkon jste cítila Necítím se pravdu že bych skákala ze škatulky do škatulky možná narážíte na to, že jsem se věnovala intenzivně urgentní medicíně a záchranářství, teď se věnuju komplementární medicíně ale já tam vůbec nevidím nějaký přeskočení do nějakého jiného paradigmatu je to přirozený vývoj je to vlastně pořád jako by ta cesta medicínou, která mě fascinuje, těší a baví, tak já ji vnímám plynulé Takže je to vlastně takový jako přirozený vývoj a ono je to pochopitelně provázané, protože to, čím se zabývám teďka pochopitelně je vystaveno na těch 23 letech praxe v té urgentní medicíně, takže.

No, pojďte mi možná popsat jako člověkovi, velmi nelejkovi, kterým se často ještě dělá špatně, když mi kamarádi doktoři popisujou, co zažívají co je vlastně ta urgentní medicína nebo čemu jste se těch posledních 23 let věnovala. Urgentní medicína je obor, který se zaobírá naléhavými stavy. A zasahuje tudíž do většiny ostatních medicinských oborů v momentě kdy diagnozy těchto oborů se stávají životohrožujícími anebo nějak jako závažně ohrožujícími zdraví člověka, což vlastně na ní úžasný, že je strašně moc pestrá.

Já jsem se zabývala hlavně doménu přednemocniční péče, to znamená tady to vlastně akutní lékařství se praktikuje jak na půdě nemocnic, protože to jsou takové ty příjmy, kdy zkrátka přivezou ať už třeba rodina, příbuzní kamarádi a nebo i záchranáři, pacienta kterého je třeba akutně stabilizovat, tak i mimo nemocnici a já jsem se zabývala hlavně…

tomu doménu mimo nemocnici protože to mi přišlo jako velice pestré. Takže prostě jako lékař se dostáváte do terénu různými dopravními prostředky k pacientům kteří jsou v nějakým akutním ohrožení a nějak je stabilizujete a rozhodnete vlastně na místě co pro ně udělat, aby ten naléhavý stav se zvrátil.

Takže často bojí o vteřiny nebo minuty. Tak často úplně ne. Ne není to úplně tak, jako člověk vidí někde ve filmech prostě jako záleží na té každé vteřině. Takovýhle případy byly naprosto výjimečné kdyby záleželo na každé vteřině. Já jsem jakoby tam v souvislosti s tady tu prací tady ten pocit toho jako té urgence a toho chvátání, jako to bylo výjimečné abych měla.

No No. Já jsem koukal, že jste často lítala vrtulníkem. Máte někde spočítáno, kolikrát se třeba lítala vrtulníkem v životě? To nemám spočítané, ale je to napříč. Vlastně já jsem začala lítat v roce 2006 v Alpách, takže sezony 2.6, 2.7 jsem lítala, a potom od roku 2013 do roku 2022 v České republice, ale mezi tím jsem ještě strávila dvě další sezony Ryzen letecké záchranné služby v Alpách.

Takže to byly, no, asi jo. No určitě určitě. Nehnala jste se nikdy do toho, že byste si to třeba naučila řídit? Jo měla jsem chvilku takovou že my jsme vlastně v České republice jako lékaři byli školeni zároveň jako navigátoři a v rámci toho jsme absolvovali i výcvěky, což bylo velice úžitečné a vlastně mně se tady velice líbila taková ta sounáležitost, že jsme tak jako byli si uvědomovali naši vzájemnou potřebu vzájemné podpory, no, jako by na polobě toho vrtulníku, že jsem jako vnímala i velkou podporu ze strany Pilotů pro naši práci, takže se třeba i stalo, že jsme měli více těžce zraněných nebo lidí v ohrožení života a pilot nám šel pomoct, ale na druhou stranu to platilo i vzájemně, kdyby jsme byli cvičeni v tomto politově asistovat.

A v České republice asi ještě víc než v těch Alpách, protože v těch Alpách naopak to bylo tak, že pilot měl svého asistence a já jsem byla sám zdravotník. A tady v České republice jsme byli dva zdravotníci a jeden pilot. No a právě jak jsem absolvovala to bylo takový období jedno, tady ta školení no tak simulátor tak jsem si to zkusila a chvíličku jsem o tom přemýšlela.

Ale pak jsem si řekla, uzavřela jsem to naprosto jasně asi po měsíci takové spekulace o tom, že bych se tomu věnovala že to jako se musím rozhodnout, to chci dělat pořádně. To prostě nelze dělat jen tak jako, jo asi teď zkusím pilotovat a když se zkusím doktorovat, takže když už teda jednou tady dělám doktora tak ho budu dělat pořádně a pak jsem tu myšlenku opustila.

Jaká Jaký jsou ty záchranáři vlastně je to, možná ta práce je nějaká jako specifická skupina lidí? Je, jsou to takový, jsou to ve smyslu velice veselí lidé jako člověk nějakou ponurou povahou by tam byl nešťastem v té práci, hravý, veselý, no tak jako asi třeba při ní řečeno, když se bavíme o těch pilotech tak já vlastně neznám že jo Pracovala jsem pro tři společnosti letecký, u nás i v zahraničí neznám vlastně jednoho nějakého konvenčního normálního člověka, který by byl pilotem záchranný služby.

To se trošku mimoňuje určitě. Mimoňu bych neřekla, ale tak jako možná to nějakým způsobem ta práce třeba selektuje nějaký typy osobností, ale rozhodně uzavřela, když to měla nějak charakterizovat, tak prostě jako v práci vždycky byla legrace. Jo, jo, jo. Co vás tam lákalo možná i v kombinaci s těma horama?

Protože v těch horách, jste říkala, se strávila hodně. Vím, že pak byly nějaké expedice. To byly předky. To byly předtím. No já jsem vlastně, ano. Nevím, nevím vlastně je to podle mě taková cesta životem že když tak to asi máme všichni, že ve chvíli kdy vám nastoupá nějaká energie, myslím si, že jako v životní s věkem, nějaký poznání no tak, tak…

Vy to potřebujete sítit že jo takže zkoumáte, co jde, zkoušíte co jde, ošaháváte si, co jde přitahují vás věci prostě že pokud něco jste schopni absolvovat, něco zvládnete, no tak chcete jako dál. Takže si myslím že tady do toho do té cesty toho zkoumání toho světa a toho co to tělo a ta mysl dokáže, tak jako jsou zahrnuty hory, jo, to má skoro každej.

A u mě ta perioda trvala mezi 18. a 25. rokem, kde jsem asi nejvíc teda z toho v těch horách zkoušela a pak jsem to uzavřela, jo, dobrý vyskoušeno. Pojďme dál a vlastně se možná tady tu touhu jako objevovat překonat překážky potom hodně přesunula do té profesní domény. Takže moje expedice na Mont Everest bylo, když mi bylo pětadvacet a pak jako mě fascinovalo, že ještě dvacet let potom se lidi ptali jako na jakou další výšší horuchci líst, nebo já nevím.

A pro vás se to jako uzavřelo vlastně? No pro to přišlo jako zajímavé že tady ten svět jsem si ošahala, jako teď zpětně to si uvědomuji, co všechno jsem absolvovala jako včetně celkem možná ne snadných solo výstupů v Alpách, tak jako teď bych rozhodně do toho nešla, ale pro mě to říkalo jako dobrý. Tady to jsme si zkusili, ošahali nějaký zkušenosti nabyla, ale jakože bych dál něco, mně tam přišlo, že tam už není moc co dál co by mě nějak extra obohatilo.

Do hor jezdím stále ráda Ale rozhodně ne za nějakýma výzvama. Můžu tam sbírat bylinky třeba. A když jsi říkala expedice na Mount Everest, to byl fakt jako výstup nahoru? Ne, mým účelem nebo moudí rolí rozhodně tady to nebylo. Moje role byla čistě profesní, já jsem byla lékařem té expedice, tož bylo taky určitě profesně velice zajímavé, ale i tak, že já jsem celkem měla jako dobrou adaptalitu na vysokonamorskou výšku, takže zhledem k faktu že jsem se dva měsíce tam plácala v pěti až šestky tisíci metrech tak ve chvíli kdy prostě jsem neměla lékařské povinnosti a všichni byli v pohodě tak jsem si vyšla prostě nahoru do nějakých sedmi tisíc dvěstě metrů.

A jako pro mě to vůbec nebyl nějaký extrémní záležitost, protože jsem šla po fixních lánech, byla jsem dobře aklimatizovaná s výškou, celkem jsem nikdy neměla problém. No a to bylo všecko. Je to zajímavé, protože já vnímám… Nevím jestli u žen ale u mužů často že ty hory, že to je nějaká přesně forma, jako někdo začne líst na hory, někdo dělá ironmana, vlastně takový ten pocit zdolávání těch vrcholů, nějakého možná honění se za těma dalšíma vrcholama a vlastně jestli se to mělo taky nebo jestli…

Jestli to je jako nějaká přirozená součást života tady to? To je hezký že tady to zmiňujete protože samozřejmě takhle člověk vždycky s nějakým odstupem si pak popisuje ty různý fáze života a třeba já u sebe sleduju, že často věci pak zpětně pochopíte, že vlastně jsou něčem, jsou to nějaké přirozené mechanizmy a tady to já považuji, že vlastně je naprosto přirozený mechanismus vývoje jedince, že jak jsem to zmiňovala v začátku že to cítím že to jde ruku v ruce s nějakou narůstající životní energii, teda samozřejmě jde ruku v ruce i s fyzickou energii kdy samozřejmě to tělo sílí.

Mezi 20-30 lety pokud člověk je v dobrém zdraví a prostě nějak si to zdraví sám jako neubíjí vědomě, no tak pochopitelně by byla škoda jen tak jako sedět někde na žídli nebo se povolat nagoučit, to třeba někam ventilovat a zejména i pokud se vám rozšiří nějaká jako mentální kapacita, poznávání, to všechno jakoby v tajetom věku si myslím že vstoupá, tak je naprosto přirozené, aby v této epuše to člověk jako investoval.

A testoval si to a pretestoval si ty hranice, takže ano, každý to má někde jinde, ale to, co sleduju, že… Si myslím že je pak dobré taky pochopit že i tato perioda netrvá až jako věčně a že zkrátka že není definováno, že trvá od 20 do 30 nebo od 30 do 40, ale je naprosto na snadě, že přicházejí zase další periody v životě.

A vidím hodně nešťastných lidí a hodně lidí taky nemocných, kteří nedokázají se přesunout zase do další periody, který ten život nabízí a kteří teď budu konkrétní, prostě i v těch 45, 50 pořád mají pocit, že jestliže před 20 lety byli na nějakým vrcholu a běhli nějaký běh za nějaký čas, tak přeci to pořád musí on dokazovat a pořád se musí s tím časem srovnávat.

Takže to si myslím že… Takže je dobrý taky věci umět jako velice dobře jako pouštět nebo pouštět. Ještě? Jak jste mluvila o tom testování těch hranic a tak dále, neměla jste to nikdy v těch Alpách, jako, protože tam asi občas jste vyjížděla za člověkem, který chce testovat svoje hranice a teď to úplně netrefil, že jo?

Není tam občas takový přecudky, jako hele, kámo, tak ty jsi to jako úplně přestřelil? V životě jsem tady ty lidi bych nesoudila, mě zaprvé ta práce velice bavila, za druhý tam jako na mě vůbec nebylo tam nějak posuzovat jestli ten člověk jednal nezodpovědně nebo přestřelil svoje hranice, to je jeho příběh, moje role tam byla…

Tomu člověku nějak pomoct prostě z té situace ve které se odsnul. A ještě navíc upřímně řečeno, člověk má co dělat ze starostmi v péči o jeho zdraví a ještě se zahlcovat nějakým spekulováním nad tím jestli on překračoval nějaké své možnosti. To už je jeho příběh, takže tím jsem se nikdy nezatěžovala.

Ano to asi není moc stereotyp, ale jo, člověk je v tom, kam se posouvá, nebo potřebovala s tím mít ten pocit, někam se posouvat v tom záchrannosti dělat to na prestižnějších adresách a takhle? Myslím, to je skvělá otázka protože samozřejmě ty věci vysouvědomujete až zpětně. Já jsem vůbec neplánovala že ve 42 letech nebudu Se posunu dál Já jsem o tom věděla, já vám řeknu, jak to bylo.

Já jsem vlastně si všímala už od mých 20 let, co jsem u té záchranky začala jezdit, já jsem začala jezdit v devatenácti ve druhém ročníku na medicíně tak už tehdy si pamatuju, pak v těch devatenácti jsem si řekla, když jsem tak pozorovala ty kolegy různý, jsem říkala Přes 50 ne, protože ten terén vyžaduje maximální, hlavně mentální flexibilitu.

V nemocnici tam můžete být velice dobrým anestezologem klidně v 80 letech, protože tam máte svůj takhle stoleček definovaný, tady je sestřička, tady máte všechny ty věci, jak jste zvyklej, všechny ty přístroje, tam vám to ukazuje pípá, znáte to, jste mistrem svého oboru. Takže nicméně v tom terénu tam pořád je všechno jinak a to i člověk může být fyzicky zdatný, může být velice zkušený, ale to prostě nějaké věci se nedají obejít, zkrátka to všichni víme už, jaký to je, když se třeba pak máte budit v noci to vám řekne úplně každý, jaké je to vstávat uprostřed noci ve 20 letech a v 50 letech.

A tehdy jsem si řekla… Najdu si něco jiného. Nicméně v tu chvíli jsem samozřejmě vůbec netušila, co. No a pak se to tak začalo rýsovat, řekla bych jak jsem vlastně poznávala další různé medicínské směry a hlavně jsem i hodně sledovala vývoj nějaké fungování lidí, jejich hodnoty. A najdou se mi to opravdu začalo, řekla bych, tak kolem 30.

35. roku věku začalo, jako rýsovat říká, jo to mi dává smysl začala jsem se sdělávat vlastně ve fyzioterapeutických metodách, manuální medicín a tak dále, říkám, tak tady to, i mě se to hrozně líbilo, vlastně jsem k tomu přišla i přes tu urgentní alpskou medicínu, kde jsem vyšetřovala lidi jako rukama, smyslema, ano, ano, a tam jako mě to fascinovalo, co člověk vlastně svými smysly a vlastně interakcí jako přímou toho fyzikálního vyšetření mů může dokázat, ale tehdy ještě by mě protože mě strašně bavilo co jsem dělala a ještě jsem vůbec necítila, jako, že tam nějak jako začínám prostě že to začíná být jako náročné vzhledem k věku.

Nicméně situace se poskládala tak, že k tomu tranzitu tady do té domény, které se věnuju, došlo mnohem dříve než bych bývala si myslela a teprve právě teď se dostávám k odpovědi na tu vaši otázku a teprve teď zpětně vidím, že to vlastně bylo strašně dobře, protože asi opravdu to byl moment, a v chvíli jsem se to neuvědomila, ale teď vidím po třech letech že ano, že to opravdu asi byl moment, kdy člověk jako zase má nějaký zkušenosti má něco v rukách i možná nějakou energii a najednou ta doména ve který vy jste, už vám jako nedává ty možnosti jít dál.

A pokud by v tom člověk setrval z pohodlnosti což zřejmě mě by se stalo, protože mě to tam bavilo, vlastně mě tam nic moc nestresovalo, všechno bylo v pohodě, všechno bylo jasný, nic mě moc nepřekvapilo, tak kdybych v této pohodlnosti tam setrvala tak si myslím, že dřív nebo později by byla nějaká frustrace.

to se prostě někde objeví, že potom ono vám to doteče většinu až po letech si říkáte, tyjo, tak já mám naděleno tady do nákupních tašek prostě spoustu nějakého potenciálu a dohajte, já jsem ho trošku prokaučovala, protože sice tam byla zábava, ještě pardon, mám jedno přirovnání, představte si to, že vy studujete základku, gimple jdete na vysokou a jste v prváku na vysoký a tam to začne být jako těžký, že jo teď prostě neznámý prostředí zkoušejí vás, jo, teď vám to neunejde.

říkáte, tyjo tak já se vrátím na tu základku, tam byla sranda ve dvanáct jsme to zabali šli jsme na klouzačky, tak takhle bych se asi cítila kdybych se vlastně měla teďka vrátit na záchranku no. Partnerem tohoto dílu podcastu jsou mý skvělý partneři, který mi pomohli postavit si tohle nové podcastové studio.

Možná jste si všimli, že dneska to je poprvý z nového sezení. Po dlouhé době jsem šel do toho že jsem si zase postavil svý vlastní studio, který bude doufám nějaký unikátní, kde se budu já i hosti cítit dobře a který mi umožní trošku více tvůrčí svobody. No a samozřejmě do studia potřete spoustu věcí a já jsem vlastně hrozně rád že tady v těch momentech zjistíte, že jsou lidi a jsou firmy, který baví to, co děláte, který to rádi podpořejí Já musím vypíchnout hlavně dvě.

První je Sony. Sony není potřeba představovat Pro mě to je už dlouhý roky jediná volba na kamery. Když jsem do tohoto studia pořizoval dvě nový kamery, tak jsem šel opět do Sony, tentokrát ZV-E10 Mark II. Jejich vlastně nejnovější vlogovací kamery Který krom toho, že mají vyměnitelný objektivy takže… Si můžete hrát s tohle částí, nemají žádný limit, jak nahrávat, nahrávají ve 4K a tak dále, za mě nejlepší poměrce na výkon na trhu, takže jsem super, že mám tady dvě nový kamery.

A tou druhou věcí, která hodně ulevňuje výsledek a jak to video bude vypadat, je světla. Já jsem se spojil s českou firmou Fomej, máme rád díky tomu že to je česká firma a dělají hodně takové komplexní řešení dneska takže ve chvíli kdy potřebujete nasvítit nějakou akci, něco zajímavého vymyslet, tak vlastně René s Fomej přišel přímo ke mně do studia pomohl mi vymyslet jak to tady osvětlit, pomohl mi vybrat ty správné produkty a ohromně mi ušetřil práci.

Takže díky moc Sony a Fomej za podporu a že od dneška budou podcasty v novým studiu. Bylo těžký To v fůzovkách opustit, protože nevím, jestli tam vnímá nějaký status, ale prostě když si přečtu, tam máš životopis a váleční mise a Mount Everest a vlastně spoustu toho. Jestli člověk nezačne být trošku navyklej i takový to, tak vlastně tady v tom já jsem někdo.

Tady na mě ty lidi trošku zlížejí, mají mě rádi. Skvělá otázka, skvělá otázka a to je vlastně zajímavé, že jako tady tu otázku mi položí opravdu lidi kteří mě znají zblízka a byl to proces. Já vám řeknu co jsem vlastně už leta dělala. Já jsem se vždycky trénovala sama. A právě v těch chvílích kdy jsem cítila nějaký takovej ten, i vy to cítíte vysně jako takovou vlnu, ty pozornosti třeba, jo, třeba já nevím, bylo období, kdy jsem hodně učila, hodně přednášela, předáváte nějaký zkušenosti a tam pořád jsem se hlídla před tím aby člověk jako nepropadl tomu že já jsem tady nějaký který žijí.

A takže jsem měla takový svoje nějaký vnitřní cvičení, který jsem je snažila jako ochránit, abych prostě nezahučila do nějaký tady takového toho tunelového vidění, jako, že já si teď dám nálepku na čelo, že já jsem nějaká doktorka z vrtulníku, která tady prostě tady učí všechny ostatní. No a jedna z těch cvičení spočívala v tom, že jsem se vždycky fakt vizualizovala jsem se představila, říkám tak, třeba přijdu o ruku, něco se stane, nebo udělám nějaký velkej průšvih a najednou ze dne, já nemůžu dělat tuto práci.

Co ze mě bude, co ze mě zbyde, jak se budu vnímat? A vždycky jsem nakonec dospěla k hlubokému klidu, že to úplně v pohodě, že vůbec nebudu menší, že pořád jako se budu cítit celá taková, jaká jsem. A mně se vždycky tady to bylo neskutečně osvobozující, tedy to cvičení, protože vlastně mi to dávalo jako neskutečnou takovou jakoby lehkost a volnost v tom, jako v té interakci třeba i s veřejností a s tím co jsem dělala.

Tak víte protože do toho skočím, do toho, co jako zbyde, když teda dám pryč tu nálepku do které vlastně se nechci úplně vzavřít. Ano jo, na jednou jsem si přesně řekla, nebudu žádná doktorka z vrtulníku. Prostě. Další co jsem z těch technik používala bylo, já jsem hodně cestovala dosud cestuju a vysloveně jsem si užívala a dosud to dělám, odjet do země kde nejenže vás nikdo nezná což není těžké, ale opravdu vůbec nikdo netuší a nikdo jsem to ani neříkal, co děláte, protože někde řeknete, že lítáte vrtulníkem, tak až mě to někdy dráždilo, jak neadekvátně lidi vám zhlížejí.

A jsem si často vymýšlela něco a třeba jsem nějaký techniky, jsem se přihlásila na činnost, o který jsem viděla, že jsem na ní velice nešikovná, takže budu jako posledním kolem uvozu a teď si fakt užíváte to, že fakt na vás kouká, jako říká, tak to je ztracený, jo třeba já nevím, já jsem hrozně ráda surfovala ale samozřejmě ve srovnání s klukama indoneskýma, který se rodí se surfem pod nohama, jste totální moták jako no a já jsem se přihlásila, Jako, jsem si najela učitele osmnáctiletýho, který žil úplně ze mě nebo protože ne, že jsem byla starší než jeho maminka, ale prostě říká, jak je to možný, to prostě není možný, tady ty lidi jako kde kde ona, jako a fakt jsem si to užívala, že jo, že to vás tak jako vrací vlastně k té esenci a právě tady to považuji za dobrý, že vlastně vy si uvědomíte, že vás to, že to je jedno že se vám smějou, že jste prostě patěvej na servování protože vás to stejně baví a jste pořád prostě ten někdo, kterýmu je vlastně i jedno, jestli máte k nálepku jako doktorka z vrtulníku anebo prostě patěvej servář jako jo, no a takže, ale odpovím na to, jaký to totiž bylo, takže ti chci říct na to jsem se tak jako připravovala ale stejně vám řeknu, vemte si, že pro mě to bylo 23 let a tehdy To byla většina mýho života, i na časový ose, ale ono i na tý sociální.

A vlastně i na tý sociální Věřte si, že v tý službě, to vám řekne každý, jako ta práce předznamenává i hodně silný, takový jako emoční vazby, kdy ty lidi propojují nějaký možná náročnější situace. Takže hodně jsme i o sobě věděli v té práci, podporovali jsme se, takže i jako na tý sociální sféře. No a teď si věřte, že vy jako pouštíte vlastně většinu svýho života, protože pochopitelně tím musíte žít, protože když tím nežijete tak nemáte cenu, abyste tady tu práci dělal.

A… Víte, co mi v tom paradoxně vlastně strašně pomohlo? No to byl zvláštní moment. Já jsem se rozhodla jako k tomu tranzitu nějakýmu v leden, únor únor 22 a vzala jsem si tady dva měsíce volna, že uvidím a pak se když tak vrátím uvidím co bude. No a 24. února začala válka na Ukrajině a vzhledem k tomu že já jsem byla v tady tom jakoby klidovým období, no tak v to chvíli bylo úplně jasný, že zase vzhledem k tomu že jsem byla členem Týmu lékařů bez hranic měla jsem zkušenosti prostě s trauma válečných misí, jak by mě pochopitelně potřebovaly urgentní jakoby výjezd tam na Ukrajinu a já jsem byla zcela disponibilní a vlastně i ten profil byl tehdy velice úzký, protože do jakoby čerstvých konfliktů neprobádaných posílali většinou už lidi s nějakýma zkušenostma.

Takže v tu chvíli bylo jasný, kde je můj úkol a já jsem z toho byla zmatená nejdřív. Já jsem říkala, tak dohaj, tady se mi všechno skládá v životě tak, že mám opustit tady třeba 20 letní kariéry a teď co tady to je za nepořádek že najednou dohaj, mě to úplně vcucává zpátky. Tak jsem z toho nejdřív byla naprosto zmatená ale věděla jsem, že na tu Ukrajinu mám odjet.

No a pak se prostě jsem pochopila, že to byl naprosto geniální hrádka osudů, protože já jsem tam strávala nádhernou misi v březnu 22, jako plnou silných emočních vazep, protože to bylo úplně skré té velké, já jsem spolupracovala s lidmi z Donbasu, vlastně, kteří byli urgentně evakuováni pár dní předtím a 14 dní jsme byli pohromadě, byli jsme jako velice dobrý kolegové přátelé a vemte si, že já jsem v příjemném přenusu tam denně s nima prožívala to, jak oni s igelitkama prostě opustili, ne Jako já, třeba 20 let v profesní praxe ale oni opustili místa rodiny, domy kde vyrůstali po generace, zavřeli to tam na klíč odjeli si gelitku a teď tam čekali, tak máme se tam vrátit skončí ta válka za měsíc, nebo máme emigrovat, jsme tady bezpečí, nejsme, teď dostávali třeba jsem tam sledovala s nima dostávali videa fotky těch jich domů, které už jsou mezi tím rozstřílené, jejich rodiče, které jsou ve sklepě a také Oni tam byli s těma igelitkama prostě a teď čekali co bude.

A já jsem se tehdy úplně až zahambila vlastně po tom návratu jsem si říkala, tak já tady si lámu hlavu nad tím upustit se takhle 23 let, mý profese, ale mám doma na prostý bezpečí, prostě rodinu klid zázemí, ale tady ty lidi ty jako opouštěj nejen jakoby svůj dosáhný život ale i nějakou jako rodovou líně, nějakou historii tam, jo.

A to byl to se mi celý stalo proto, abych tady byla schopná pustit, ale to jsem pochopila až pár měsíců potom. A to byl přesně pro mě ten klíčový moment a pamatuju si úplně živě, já jsem se vrátila v dubnu 22 a byl velkej kongres o urgentní medicíně v Mikulově, kde jsem prostě viděla vlastně z celé republiky ty moje kolegy, kamarády a tam jsem udělala to rozhodnutí říkám, co jsem ty urgentní medicíně chtěla dát, jsem dala, co ona mi měla dát mi dala, všechno úplně v pořádku a dál to bude tady skvěle pokračovat i beze mě a já mám před sobou něco novýho a v tomto A teprve tehdy se mi začalo rodit vlastní myšlenka na mehanu, no.

Říkala jste to na tom, kdy jsou už těm kamarádu? Nebo jste to tak jako nechala ještě A já jsem v tom přechodném období kdy byla dokonce na úřadě práce, jako přihlášala, protože jsem to ukončila zaměstnaní a teď jsem, oni tam chodili s podpisem a chtěli podpisy pro knižku a teď jsem takhle se koukala, říkám tady tleskají tohle, říkají, kdyby tu šli že já jsem jen na pracáku, jako jo, tak jsem, mě to šlišlo hrozně jako takový jako zajímavý celý, ale zajímavý právě bylo skvělý, že tam byly maximálně pozitivní emoce, že tam bylo jako, že vlastně jsem cítila strašně pozitivní emoce vůči všem těm kolegům a takový jako krásnej pozitiv, že jsem na to tak koukala, už vlastně jsem, člověk už na to kouká jako s velkým odstupem, tak jsem se všichni prohlížela a říkala jsem si, dohaj, když ty lidi jsou šťastný, práce je baví, dělají dobře a je to všechno v pořádku a já to můžu úplně v klidu opustit protože už nevím, co bych dál tady vlastně přijímala a dávala ale neřekla jsem jim to, nevěděli to, nebo samozřejmě vidělo to pár těch mých nejbližších kolegů, ale takže to byla jako hrozně zajímavá situace Já teď mám úplně v hlavě ty dvě cesty, které má to pozitivnější a tu temnější, ale já možná vezmu tu pozitivnější.

Tím že jste si vlastně jednou už tady na těch 23 let jako našla to svoje volání, to něco co můžete se tomu věnovat naplnou, kdy jste si s tím vlastně nedávno prošla znova trošku tímhle procesem kde vlastně člověk… Chtěl bych možná vlastně zjistit jak k tomu přistupujete Je to teda o tom, že člověk dá nohy nahoru a teď čeká co ho osvítí, nebo že vás to trkne tak silně, že najednou víte, že to bude tohle, čemu člověk bude další 20 let.

Další skvělá otázka a vlastně na ně odpovědi jsem většinou nacházela až ex post, že ve chvíli, kdy člověk prožívá, tak neměla jsem vůbec návod, vůbec jsem netušila, co to jako bude. A podle mě všichni celý život nás provází takový to… Tak se říká… Když vlastně se miminko narodí, tak je jakoby závislý na tý mamici že propojený ještě tím upečníkem, ten se pak přestřihne a pořád je závislý, ale potom jak roste tak se chce osamostatňovat.

A vlastně tady ty dvě síly, té Jakoby do jisté míry závislosti nebo potřebité ochrany, ale i potřebité nezávislosti a té autonomie, ty podle mě nás přetahují celý život v různých aspektech ale pořád nás to provází, tady ty dvě síly. A podle mě je to i v tady ten moment, kdy tam vy cítíte nějaký volání a něco jako prorazit ale pak je tam takový to zpátky jako bezpečí, jo a podle mě mezdím člověk osciluje, takže si velice dobře sebe vidím, tak jak se tam taky jako vykyvuju a častokrát když se moc jako, teď bych opravdu mluvala o tom mým příběhu, když jako moc jsem možná měla takový ty obavy a chtěla jsem se pořád někde schovávat, tak on vás ten osud.

Právě různými skutečnostmi jako často vykopne. Teď zpětně vidím, že ono právě až zpětně vidím, že vlastně to bylo opravdu plynulé a že se to chystalo že akorát podle mě všichni máme vrozené to, že pochopitelně chceme být v tom, co je útulný, vošahaný, bezpečný a ono tamto volání je, ale než nás něco nakopne, tak často ho nenásledujeme.

A u mě to bylo tak, že teď to vidím zpětně, že opravdu se sbíralo střípek za střípkem už jako vlastně ve skrze během celé mé kariéry urgentního lékaře se sbíraly jako atributy k tomu implementovat to do projektu který teď dělám a že vlastně zpětně vidím jaká by byla škoda, kdybych je neimplementovala a ten moment toho jako Odrazů, tam je dobrý že nevíte, co bude dopředu.

Kdyby mě dořeklo, protože samozřejmě jsem od té doby absolvovala spoustu věcí, o kterých nic nevíte, neznáte, teď se musíte nějak uživit, teď máte paniku, protože vůbec nemáte ošahané, jak se nějakým nápadem, který vám přijde, smysluplný, dá taky živit. A to jsou všechny takový ty děsi, podle mě, které vycházejí i jako z archetypálních vzorců, za který člověk jako do jistý míry nemůže protože to prostě máme zapsaný v sobě.

A proto si myslím, že je dobrý hodně věcí dopředu nevědět a bejt v něčem jako v něčem možná takové možná naivní. Já jsem asi určitě protože jsem si vyprávěla jako pohádku o mým skvělým nápadu založit institut a a Pak on ten oheň začne sílit totiž. Jo, ti chci říct, že pak si samozřejmě začnou přicházet překážky a každá překážka je skvělá na to, že já jsem každou jako překážku brala jako moment, kdy prostě máte nepořádek v kabelce a celý to vysypěte, vyskládáte vyklepete smetí, z nás tam naskládáte a teď si řeknete, tak co, tak chci v tom pokračovat, má to cenu a vždycky vlastně mě to utužilo, tady to přeskládání že ten oheň, ta idea, ta vášeň nebo ten smysl hlavně, který mě žene dál je tak silnej, že to, že nějaké věci prostě se nedaří podle plánů, to je zbytné.

Nejenom v poslední době třeba slychám přesně o takový té, jak tomu lidi nazývají krize středního věku a vlastně Sám přemýšlím, jestli člověk už musí vymyšlenout tu další věc, než pustí tu původní. Což většina lidí by to tak chtěla udělat, že jo, prostě aby jenom se držela jako pevně toho jednoho lana a rovnou si mohla vzít jiný.

Na druhou stranu spoustu pak lidí zpětně říká, vlastně to tak nejde, vlastně člověk nejřík to teda musí nechat pustit, přestože vůbec neví, kam půjde dál. Helejte, já jsem to tak přesně měla, jak jste řekl ty lana, to je přesně o to. Já jsem to měla vizualizovaný jinak než lánama, já jsem to měla prostě jasno v tom, že takhle bude jakýsi klín té urgentní medicíny, který mezi tím tehdy 40.

a 50. rokem se bude prostě takhle jako steňčovat a takhle já si budu narůstat to, co už jsem tehdy tušila, jak jsem říkala asi o toho 35. nebo nějak tak, jsem tušila, že Tam bude ta cesta, právě to bylo mé vzdělávání v různých těch prostě manuálních technikách, fyzioterapeutických celostním pohledu, byliny medicín a tak dále, ale neviděla jsem vůbec jak to budu jako pak praktikovat, ale říkala jsem si to a pak v těch padesáti to uvidím.

No a ty okolnosti které prostě mě jako vykoply vlastně do velkého neznáma, tehdy jsem si myslela, že naprosto nepřipravenou, tak ty jsem zcela nemohla ovlivnit a stalo se to a vlastně teď zpětně vidím že to bylo naprosto v pořádku, protože… Právě ta urgence toho, že máte pocit, že ještě to přeci nemám připravený ještě já nedošáhnu na to silné madlo, tak ta urgence je ten oheň, který vám přitápí a který mi vlastně strašně přitápí do toho investovat nesrvnatelně více energie svého umu, snahy, vášně, právě proto, že to je složité a těžké.

A ve chvíli, kdybych já to fakt měla, ale jenom měla bych nejen už připravené místo s krásným platem, všechno V životě bych ze sebe nevymáčkala, co už jsem teď musela vymáčkout během třech let. A i to vidím třeba zpětně, teďka že jo vychází ta knížka, v životě bych se nedokopala k napsání nebo zpracování vlastně tolika jakoby i vědeckých článků, nebo já vlastně píšu každý měsíc asi tři nebo čtyři články v životě bych tady to nedělala, protože prostě jak se říká, že diamanty vy brusíte pod tlakem nebo že s olivy se taky vymačkáte olej pod tlakem, tak to opravdu takhle je.

Ale sám se ho nikdy nenaordinujete ten tlak, to si nikdo nenaordinujeme. To je příjemné. Ale možná takhle, ještě bych jenom vlastně, protože ta vaša otázka, jako říkám, pro mě byla důležitá, spíš si říkám zpětně, pořád si myslím že my, já teď mluvím o tom, že já bych se sama nevystavovala tomu tlaku, jako dobrovolně.

Ale myslím si, že nám s všem se děje to, že nastávají životě situace, který nás tam tak jako vykopávají. A myslím si zpětně, že já jsem měla možnost vysrabit, vycouvat a mám ji pořád. A tam už vidím že tady máme to v celé ty otěže ve svých rukách. To, jako nevyčítala by se to, že jako dobrovolně nikdo nejdeme do lisu.

Stejně tak nikdo vlastně nemůžeme eliminovat ty situace které nám nabízí se do toho lisu dostat. Ale tam, kde máme už naprosto svoji jako vše ve svých rukách je, buď to, jak říkám vysrabit je toto seme jako když jdu do válnice A opravdu je zima, opravdu fouká a já můžu dělat 200 metrů a otočit se a zalít zkykamu.

A nebo prostě přejdu nějakej ten přechod. Budu promozelá, budu mít hlad, budu promočená, ale pak to bude nádherný když si v té chatě odpočinu. A to podle mě to je přesně a to je ten moment, který máme stále ve svých rukách. Já jsem se vás chtěl zeptat i na ty váleční mise. Kolik jste jich měla? Zbývil jsem Jemen, Afganistán.

Čtyři ale ukrajinská byla v specifickách, protože my jsme nakonec vlastně ta mise byla jiná než se předpokánalo, když jsme se na ní chystali. Náším účelem bylo proškolování traumacenter ukrajinských ve váleční medicíně, takže kdybych to brala z pozice té praxe, tak to byl Afganistán, Jemen, Kurdistán. Pro mě vždycky ta velká otázka je, a pro vás to může být naprosto předhozený, ale nestrácí člověk nějakou nevím pozitivitu životní, víru v lidstvo a tak dále, když je vlastně každej den vystavenej takovýhle vrůzan?

Pravý opak byl pravdou, až to pro mě bylo překvapení já jsem ze všech tady těch náročích misí se vracela jako v nejšťastnějším rozpoložení, který tak jako, člověk jak tak různě kolísak to byly takový ty nejšťastnější stavy, blízky byly po návratu. A je to v něčem paradoxní, je to možná i tím že o co víc tam vidíte opravdu jako koncentrace toho utrpení těch negativních emocí, tak tím silněji v rámci zachování nějaký entropy a rovnováhy tam cítíte Jako i generaci těch krásných emocí, a teď konkrétně mluvím zejména právě to, co mě nejc obohatovalo bylo ty šlechetný charaktery těch lidí se kterými jsem tam spolupracovala A mluvím o místních lidech, kteří na rozdíl ode mě v těch válečných zemích žijí a nemají šanci se o tam tak dostat.

Nevěděla jsem o nikom kdo by neměl někoho zmasakrovanýho v rodině a navzdory tomu, když i navzdory takovému to prostředí a takovému to jakoby utrpení ti lidé jsou schopni generovat jako šlechetné emoce, jako nějakou empatii, podporu soucit, pomoc druhým, tak o to silnější to tam na vás doléhá. Takže tam vlastně není šerá zóna, tam jsou jako mega extrémy a já jsem, jako vy jste mezi mě vklíňovali No jo, vám vlastně pod těma rukama ty pacienty jsou výsledkem těch…

Ryze negativních jako vůbec emocí který jako lidský bytosti můžou generovat a zároveň jste v obklopení jako pravého opaku toho co se já jsem nikdy nezažila prostě takovou jako i sounáležitost kolegiální jako tam tu prostě jako nezištnou pomoc už jenom z toho titulu, že prostě tam ty lidi to pochopitelně nedělají tu práci pod diktátem nějakýho jako prestiži nebo peněz tam to prostě dělají, že to tak cejtěj takže paradoxně já opravdu za všech těch třech misí jsem se vracela jako vždycky strašně v těch nejhezčích emocích no ale třeba tam má člověk takový ten pocit, že nevím že to musí pustit, že se musí prostě ven vybrat čeho nebo něco takového, nebo vlastně na to v tom tlaku, možná stresu a tak jakože na to ani není prostor prostě vlastně jedete a Říkáte si, tak já vlastně na tom nejsem tak hrozně, protože tady vidím jako denodenně lidi kteří jsou na tom stokrát hůř, tak co já bych se litovala?

Já jsem, teď když nad tímhle přemýšlím, tak já vlastně ani tam jsem měla pocit, že jako jsem maximálně jako zavolená spíš pozitivním, protože si ve mne, že jako většinu dne já jsem interagovala s mými kolegy, no a my jsme ve směsi jako, tam byla jako pohoda přátelství, legrace. Je to vlastně i přirovnávám to k týmý práci u tý záchranný služby, že jak právě jsem mluvila, že moji kolegové, prostě že jsem se užila hodně legrace v práci, tak ono to asi není úplně náhoda protože ano, Pokud pracujete jako lékař při nemocniční péči, tak jste stále konfrontovan s negativními emoci, protože nikdo nevolá záchnout službu, aniže on by subjektivně necítil třeba strach nebo bolest.

Pak třeba zjistíte, že mu nic není. Ale ten člověk sám subjektivně to cítí. Že má strach, nebo ho něco bolí, nebo úděs. To znamená že vlastně každý ten pacient nějak to z něho cítíte. A proto je na snadě že zbytek času se obklopujete jako pravým opakem. A vlastně tady to jsem měnímala i na těch misích, takže tam rozhodně nemám pocit, že bych byla, jako nikdy si nevybavu že bych se tam dostala právě do nějakého jako pocitu splínu.

Vy jste takový pozorovatel. Další věci, že upřímně řečeno, vemte si, že vy jste tam, jako to mě vždycky fascinovalo, že v těch traumacentrech válečných přijímáte různý ty pistolníky, vrahy, očividně, a mezi nima jejich obětí Civilisty, pasáčky, děti postřelený a oni takhle vám tam jdou jeden za druhým a ležejí i vedle sebe v těch postelích.

A tam přeci to nemůžete jako přemýšlet, tak tady ten někoho zabil a tady ten to je jakoby nevinná oběť. Nikdo nad tím takhle nepřemýšlí. Není tam, jo? Protože pro člověka který se a to asi nikdy nezažil, to vlastně může být zajímavý. Tak zapravo je to i v nějakým jakoby konsenzu toho pochopitelně to by bylo v rozporu i zepak to s Hipokratovou přísahou a i v konsenzu lékařů bez rejstry jenom kopíruje to, co je vlastně pravidlem lékařství obecně.

Napříč celou jeho historii je to, že jako vaším úkolem je pomáhat lidem od utrpení bez ohledu to je prostě že jo, v kodexech, bez ohledu na jeho příslušenství, jakýkoliv v pohlaví náboženství a pochopitelně To tam šlo například, bylo vlastně jinak. Já se vlastně teď, když se na to ptáte, jak se ani neumím představit tu práci dělat, aniž by člověk toto nebral jako samozřejmost.

Jo, protože vlastně i napříč mojí praxí tady jsem tolikrát taky ošetřovala vraha třeba, nebo člověka který byl odsouzen, nebo člověk který někomu ublížil. Jo, tak vraha to možná výjimečně, ale to přeci vůbec v tu chvíli je to pro mě člověk, kterýmu já jsem tady, abych pomohla od útrpení a to není moje věc tady jakoby nad tím přemýšlet.

Takže ti chci říct že i to, co mě vlastně ochránilo, nebo nás všechny ochránilo A na těch misích před nějakým propadnutí do nějakých splínů bylo, že jak vám takhle leží tam ty pacienti Jeden je pistolník a jeden dítě, tak vy tam jenom stejně cítíte tu esenci toho člověka, prostě která je stejně to máme všichni společný, jako ta duše, jako ta nějaká úplná praesence, vůči který vy nemůžete cítit nic jiného, než soucit a empatii.

To tam prostě v každém nějak je a pokud by, a vy nemáte na vybranou, než se soustředit na tuto čistou esenci, když tomu člověku chcete pomoct. A kdyby člověk měl jakýkoliv pochyby, tak vždycky se stačilo podívat na ty moje kolegy místní, kteří byly z toho prostředí, o kterých jsem věděla, že mají třeba děti Jsou masakrované nějakou tady tou bojovnou skupinou.

Teď přímo konkrétně mluvím o kolegovi z Jemenu, který tam byl vlastně vrchní sestrou na nějakých operačních sálech a jemu zastřelili 12-letý dítě, tady nějaký bojovníci, jeho syna a ten druhý jeho syn, brater tohoto zastřeleného, řekl že od té doby toho bratra chce pomstit a přidal se k nějaký tady té skupině a vraždil dál.

A ten otec místo toho aby zatrpkl, tak řekl že od teďka bude zachraňovat všechny Já jsem jeho viděla, jak opravdu tam s neskutečnou laskavostí a empatí pečoval o člověka o kterým jsme všichni věděli, že je velitelem jednotek nebo bandy, která tam zastřelila spoustu nevinných lidí a dostal se k nám do té nemocnice, ležel tam, já jsem byla na vizitě tady ten člověk tady ten jemenec s tímto osudem se o něj s laskavostí staral, držel ho za ruku.

Takže to jako to už je vyšší level.

Snažil jste se to pak někdy v hlavě rozklíčovat tohle, je to fakt jenom o tom, jo, protože je to o tom, že teda každý máme tu esenci, jak jste říkala, tu nějakou osobnost náležitost, protože tatínek je psychiatr ten by na to určitě našel spoustu frameworků a mechanismů, jak to funguje, taky občas se do tohle ponoříte, nebo to prostě berete, takhle to je a nemá smysl se v tom mít.

Tady netáháte rozumem, to je to já vůbec netáhám rozumem já s tím vůbec nemám problém je tady to jako upřímně řečeno, toto jsem teď popsala, je mi blízký a není mi to nepochopitelný, vlastně sdílím tento přístup a nepotřebuji se ho ani vlastně nějak jako vysvětlovat rozumově. Pojďte mi možná vysvětlit, poslední tři roky jste říkala teda že jsou hlavně o mehanainteres Jsou hlavně mehanainteres Co tam děláte, co je to dneska to možná z úročení těch let, nebo do čeho se to vykrystalizovalo?

Vlastně navážu i na jednu z vašich předchozích otázek, jak jste říkal, jak jste zmiňovala správně, že někdy jako pořádně vlastně nevíme, že chceme všichni mít jistý nějaký ten tranzit. A tak teď to zase zpětně vidím, že teprve teď si uvědomuji, že ano, já jsem taky přesně nevěděla jako co teda co bude, jak dál.

A teprve teď to vidím že vlastně až zpětně, že pro mě jako asi nejhlubší motivací a tím ohněm co jako mě žene dál, je nějaký smysl A je to jenom můj osobní filtr, skrze který já vnímám svět, jakousi potřebu přispět k tomu Titulky Jakému si změnu jako paradigma tu vnímání zdraví a péčeho zdraví ve společnosti, která si myslím že je na snadě v souvislosti se současnou jako proměňující se epochou.

Prostě hodně věcí se mění. Nemyslím si, že by to bylo něco tak extravým večného výsory lidstva. Jsem přesvědčena, že takovýhle epochy, jak jim docházelo periodicky akorát si to už moc nepamatujem, protože je to jenom za asi dlouhou dobu. Nicméně mě samozřejmě tady to fascinuje, to asi se všichni shodneme, že teď hodně věcí jakoby v takovém vývoji turbulentním.

Jako celkový svět, myslíte? No, jako i v různých doménách. A teď si právě jako si říkám, tak mě hrozně baví prostě nějak jako ta doména toho lékařství. A to… Vlastně to se mi vykrystalizovalo jakoby cesta mehané institutu mě v mém vnímání světa, jako v mém osobném vnímání světa dává hluboký smysl příspění prostě jako i na dlouhé časové ose dopředu k tomu aby zkrátka lidé se stali jaksi jakoby svobodnějšími a aby i v pozitivní slova smyslu jako vnímali tu péči o zdraví.

A snažím se rozbourat v takový ten diktát těch ultimátních pravd autorit a doporučení který pořád jenom generují strach a obavy a stůd že něco dělám špatně a spíš v pozitivním slova smyslu lidi jako povzbudit že právě v sobě mají už teď, aniž by si něco kupovali a aniž by absolvovali Sezna vyšetření a procedur už teď mají jako potenciál silný k tomu podpořit dobré zdraví.

Ten institut Mehana, my opíráme o tři premisy, jedna je od invazivity ke vnímavosti, což si myslím že je A takovým doprovodným jevem, pokud se prudce vyvineme vertikálně v nějakým jakoby superspecializacích a digitalizaci a modernizaci, tak ruku v ruce je dobrý vždycky to pak začít ještě zkorigovat jako s jakousi výjimavostí a tou zpětnou vazbou.

Takže to je jedna premisa kterou tady vidím, že je aktuální v tom světě medicíny. Druhá je respekt vůči přirozenému řádu života na zemi, kterého jsme součástí. Myslím že to nás hodně uklidňuje zejména v nejistých dobách, kdy opravdu nevíme jestli nebo vypadne nějaký lék a jaký bude doporučení a tak dále.

Tak si jenom uvědomit, když tu přírodu hodně pozorujeme, že nějakým způsobem pořád funguje navzdory tomu jestli je země zřesení pořád přišel výstřice, povodeň, pořád to nějak funguje a obnovuje se a nějak se vždycky ta rovnováha nastolí a my jsme toho jako neoddělitelnou součástí, prostě nějaký principy my taky neobejdeme.

A třetí je důvěra v sebeuzdravnou schopnost těla a mysli, což si myslím že je také na snadě že máme spousta příkladů, kdy tento potenciál sebeléčebný, sebeuzdravný a sebeopravný máme, takže to je spoustu příkladů, které myslím si každý uvědomujeme ale často… Mu nedáváme jakoby široké pole působnosti. A vlastně tady na to hodně cílím, takže Mehana Institute cílí, pracuje s komplementárně integrativní medicínou, komplementární medicína je odvětví konvenční západní medicíny, které je definováno jako nefarmakologické a neinvazivní postupy, které sice nejsou běžně užívány konvenční medicínou, ale většinou vycházejí z jiných medicinských tradic a jich benefit pro zdraví je podpořen studiemi současnými vědeckými.

No a integrativní medicína je přístup který koordinovaně integruje tyto komplementární metody ze stávající západní medicínu. No a s tady tím my pracujeme ale s cílem, tam jsou asi dva takové opěrné body, zjemět vnímavost a tím vlastně otevřít A já to tvrdím že to je jako když posvítím baterkou do podpalubí, kde je potenciál těch sebelečebných mechanizmů a vlastně ve chvíli kdy já zjemím svoji výjimavost Tak posvítím tady do té místnosti utečou myši, uklidím jí a vlastně dám prostor k tomu aby podpořím ty sebeopravné mechanizmy.

Mám si to představit zjemnění vnímavosti, že trošičku víc jsem schopnej být na sebe napojený a tak jako vnímat kde mě možná co bolí nebo jak mi je a tak dále? Určitě to je toho součástí a ještě možná uvedu takový příklad, který dobře možná osvětlí, co mám na mysli tím, že chci podpořit sebelečemné mechanizmy.

Představte si den, kdy člověk je opravdu jako třeba i fyzicky velice vyčerpaný, třeba nevím, absolvujete nějakou túru v horách člověk je promrzlý, prokřehlý, hladový, všechno vás bolí. Máte ještě… Začíná vás bolet v krku? A vy se pak zahřejete najdete a jdete spát a spíte 12 hodin hlubokým spánkem, takovým prostě na té horské chatě, na tom čerstvém vzduchu a ráno se probudíte a najednou prostě jste velice překvapen, že ačkoliv večer jste si byli jist že druhý den prostě ani z té postele nevylezete tak najednou chřipka se nekoná a člověk si nějak tak protáhne a nakonec zjistíte, že je jako dobrý a že můžete jít další 20 kilometrů.

Takže to je krásný důkaz toho, že právě v tom hlubokém výživném spánku, kdy člověk vypnul tu analytickou mysl, přestal kecát svému tělu do jeho záležitostí, tak se zkrátka proběhlo prostě spousta procesů, které probíhají na úrovni podvědomé, které se fyzicky projevilo, takže to tělo se obnovilo. Tak a teďka jak my se tam můžeme podívat?

Děkuji. Ta vnímavost počívá v tom právě kdy my přepínáme to naše vědomí tady tu analytickou mysl, tak pokud se neobjevíme o hlubokém spánku, kdy já ji odříznu a vypnu, tak já ji směřuju právě na ty podvědomé procesy které jinak dělám automaticky. Tak právě proto třeba dechové techniky Nebo kontemplativní techniky jsou léčebnými nástroji, protože já v tu chvíli najednou si uvědomuji něco, co dělám jinak nevědomky automaticky, takže nad dýcháním nepřemýšlím.

Ale tím že vlastně dělám dechová cvičení, tak takže to je jeden z těch procesů. Další jsou to vlastně hodně pohybové aktivity, kde opět soustředím se hodně na polohu v prostoru balanci, propriocepci, uvědomení jakoby postavení toho těla, koordinaci. No to jsou všechno věci, které normálně dělám podvědomně.

Další techniky jsou přesně jak říkáte jako i zvědomění, ono to jde ruku v ruce ono to nabaluje. Jo, jako uvědomění se třeba i různých souvislostí, třeba my vedeme během těch seminářů lidi zaměřujeme třeba celý jednodenní program na nějaký orgánový systém a z různých aspektů se snažíme těm lidem pomoci jakoby zvědomit pochopit dobře, tak třeba teď pracujeme s pánevním dnem, močopolhavním úsrodím, takže navádět vlastně i postavení jako anatomických těch struktur, i to, jak můžeme ovlivnit funkci těch orgánů třeba dechovými technikami práci s bránicí, s páteří a tak dále.

Takže výsledků? Nebo pokud bych nebo možná se můžu odrazit o tom, co děláte vy, je to soubor nějakých návyků, zvyků, cvičení nebo něco co musím dělat pravidelně, nebo je to možná soubor nějakých znalostí jako, hele, když mě můžeš zádat, tak vlastně vím že se mám vrátit k tomuhle a začít dělat tohle, tohle, tohle.

Ano. Rozhodně to není jeden směr je to kombinace všeho možného hlavně já jsem si zcela dobře vědoma toho, že jsme různí a i v různých epochách našeho života prostě reagujeme na různé podněty, takže proto se snažíme nabízet spíš širokou paletu těch metod a přístupů a je to přesně kombinace toho, co říkáte, kdy nějakým vysvětlováním a edukací se snažíme doprovázet tu praxi.

Je to vždycky jakoby provázané, takže vlastně ty semináře nazýváme zdravotně edukační semináře nebo pohybově zdravotně edukační. Je tam vždycky složka praktická většinu je tam pohybová nebo většinu ano, vlastně ve všech případech ale doplněná třeba o další relaxační kontemplativní techniky umělecké, do toho vysvětlení nějakých souvislostí a pak nabízeme právě paletu širší, protože si moc dobře uvědomujeme že někomu je blížší Tanec někomu bližší, yoga někomu qigong někdo třeba je umělecky založen, někomu zase otůžování atd.

Takže ať si každej vybere to, co je mu nejbližší a sama vím podle sebe že i v různých fázích života pak si žáhnete po něčem, co prostě vám teď vyhovuje víc. Ahoj přátelé, chtěl bych vás pozvat na další běh proti proudu Upgrade, čtyřstvídenního programu, který je zaměřený na to, abyste cítili víc smyslu ve vašich aktivitách abyste byli spokojnější, abyste měli méně stresu a ten život vás bavil trošku víc.

Možná už víte, já jsem jeden, bych tohle programu už dělal v červnu a ty výsledky z toho byly neuvěřitelné. Tři strtiny lidí řeklo, že jim to konkrétně pomohlo v nějaké oblasti přibližně polovina lidí řekla, že právě cítí trošku větší spokojenost životní, dalších 50% lidí řeklo, že cítí trošku víc toho smyslu a já si myslím, že to je dané hodně tím, že za ty čtyři týdny projdeme vlastně několik oblastí a že díky takovým fajnům komunitěm, kterou tam dohromady a tým metodologií si vlastně uděláte čas na to, abyste se zase po delší době, jestli to máte stejně jako já, a zabysleli na tím kdo vlastně jste, jak vás ten život momentálně baví, co na vám na něm vyhovuje, co byste chtěli zlepšit Ten druhej týden se zaměříme na stanovení se nějaký vize, směru, kam vlastně chcete jít, třetí týden to rozpadneme na takový akční 90-týdenní vlastně plán a ten čtvrtý týden si ukážeme nějaký techniky jak v tom vytrvat Na to, že to poprvé byl vlastně pilotní díl a některé věci jsem testoval, tak spoustě lidem to pomohlo vytvořit si návyky, které dlouho si chtěli vytvořit, byly tam lidi kteří si dali pro mě hrozně zajímavý cíle, já jsem čekal že to bude všechno motivační a produktivní a nový biznesy a tak dále.

A Adéla například zjistila, že vlastně školu soukromou, kterou provozuje, takže to není úplně její vize, že se rozhodla to zavřít Pro mě je to vlastně neuvěřitelný silný příběh a možná jí to ušetřilo několik roků života, který by strávila špatným směrem. Jirka zase chce být lepší táta a dal si tam takový konkrétní kápejčka že nechce křičit na děti.

Vlastně za mě by mě to nenapadlo, ale super cíl. Byla to skupina ohromně zajímavých lidí a já jsem odhodlaný vzít ten feedback z toho prvního běhu a ten druhej běh extrémně vylepšit. Opravdu ten můj cíl je, aby 100% lidí, kteří se tam přihlásili, tak aby těma krokama odhodli Prošlo, protože vím, že když tím prodílete, tak to má nepochybně pozitivní efekt na váš život.

Opravdu se tam snažím věcma jako hodnotní ceny. Lidi, kteří udělali všechny ty kroky, tak vlastně mohli vyhrát konzultaci s Pavlem Moricem, s Jankou Chudlíkovou s Paloné Rudou, s těma nejlepšíma hostama z podcastů. Zároveň si tam hraju trošku s tím abyste se seznámili i s dalšíma zajímavýma lidma. Bude tam offline setkání, ale mám tam připravených spoustu věcí, takové milé překvapení, ze mě to funguje vlastně mnohem líp, když toho tolik nečekáte a pak mnohem víc dostanete.

Takže druhý běh proti proudu upgrade začíná 14. září, je to na měsíc. Myslím si, že si to nechcete nechat ujít, pokud cítíte že se svým životem potřebujete trošku pohnout, že potřebujete přijít na nový směr, nebo jenom prostě máte věci, které dlouhou dobu se snažíte dostat do svýho života a nejde vám to.

Vytvořil jsem systém který vám s ním všim pomůže. Doufám, že se přidáte, uvidíme se tam všechny informace na webu protiprodu.cz, lomeno upgrade, díky moc a teď jdeme zpátky k podcastu. Přemešlím jestli dokážeme v této formě něco praktického takhle předat, protože je mi jasný, že asi nezvládneme tady ten seminář jako smrskonu nějakýho toho, ale něco, co třeba z vašeho pohledu já nevím, ať už nejlepší poměr vynaložený nějaký energie a benefitů nebo něco, kdyby se z toho měla vypíchnout pár věcí, co byste řekla hele, tady na to se mrkni a možná by ti to mohlo pomoct.

No my otvíráme vlastně všechny ty semináře nějakou dechovou technikou a… Která samozřejmě má, zasahuje totiž navíc více úrovní. Vemme si, že já dám určitě příklad dechové techniky fungují nejen na bázi čistě somatické, kdy jako i mechanicky my můžeme hodně podpořit třeba okysličení distálních sklípků a kondici dýchacích cest, podpořit slizniční imunitu dýchacích cest, ale zároveň můžeme pracovat vlastně s lymphodrenáží břišních orgánů, jejich dobrým okysličením a zároveň mělo to málo nebo málo kdo Třeba se to ještě tolik neví, hodně můžeme rehabilitovat třeba i postavení páteře, protože bránice, s kterou můžeme vědomně pracovat, je vázaná na bederní obratle a vlastně jejím nějakým zapojením ty obratle můžeme i rehabilitovat.

Další aspekt je stimulace bloudivého nervu jakožto součástí regulačního autonomního nervového systému. Takže těch úrovní je spousta

A kdybych měla asi dát nějaký příklad tak si myslím že… Jo a vlastně ještě další aspekt pro mě tady těch jakoby mechanistických je právě i to zjemění vědomí. Protože ve chvíli kdy já… V rámci dochové techniky se nenosou středím jak dýchám třeba v jakém rytmu, s jakými dechovými pauzami a kam nadechuju, jakými svaly ovládám ten dech tak v tu chvíli já přesně svítím baterkou na něco, co dělám jinak podvědomně.

To je taková trošku i forma meditace ne? Ano já ráda používám spíš výraz kontemplace a A vlastně je to i moment, kdy si vemte, že máte hlavu plnou, že kdo vás zase naštval, kdo zase to neudělal a teďka co ještě musíte rychle skynout, co ještě musíte uvařit. A to jsou přesně takový ty stavy mysli, které nejsou příliš prospěšní nikomu to všichni víme, ale časou to neumíme vypnout, ale v tu chvíli tady to se vypíná, protože to je nekompatibilní.

Takže, tak když budu vlastně úplně konkrétně je jednoduchý třeba jenom zkusit nádech na čtyři doby zadržet ten dech musím uvědomit prostě když ho zadržu, tak vlastně jaký svaly i kde fungujou a pak nádech na tu samou dobu svaly udržovat třeba Ve stejné dýlce nádech na dvě doby zadržím, výdech na čtyři doby na dvě doby zadržím a pak si zkusit třeba i položit ruku na břicho a vlastně vysledovat, kam se můžu nadechovat, jestli nadechuju sem, anebo spíš do toho břicha, takže spíš samozřejmě je dobré.

Jsou techniky různé, ale tady spíš směřovat se ten nádech do břicha a v tu chvíli už si člověk začne znovu zvědomovat za sebou krok dál, že ve chvíli kdy opravdu vidím že nadechu do břicha, dám si ruce do třísel, naucí tím že se nadechu vlastně i do třísel a v tu chvíli se jenom začnete uvědomovat, když ležíte na podložce, jak kdyby se vám nafukoval balónek v bererní páteři, což jinak vlastně ani nejde, protože vy vlastně hodně stlačíte bránici a tím se pochopitelně…

Vytvoří vyšší tlak v břišní dotině a tím máte pocit toho nafouknutí balónku a to je ten moment, kdy se začíná rehabilitovat páteř, rovnat, vyrovnávat lordóza a takových objevů je spousta. A krůček po krůčku, vlastně jenom si s tělitím třeba chvilku hrát a jenom si uvědomit, co vlastně všechno se tam děje, potom třeba zkusit vyrotovat, to znamená, že pokrčím kolena vytočím a to samý v té rotaci a jenom si uvědomíte, že vy tím drenujete a vlastně masírujete vnitřní orgány.

Takže prostě zkusit si třeba během dne najít pět minut na nějaké takhle vědomé dýchání. Ano takhle upřířečeno nekoneční nekonečná databáze YouTube nabízí lecos, takže jako, že bych rozhodně nemyslím, že tady to je jako nejlepší, co teď jsem řekla, jako nechal bych to asi na každém… Takže jde o to potom trošičku jako rozeznat, co vám přijde jako zrovna vhodné doporučení nebo ne, ale jenom když zadáte třeba dechová cvičení, dechové techniky anebo můžu třeba, já nevím zadáte qigong, tak tam už najdete jako spoustu skvělých edukativních videí.

Pochopitelně yoga, tak to je další takový nástroj který hodně jako práce, vlastně celý léčební fígl yogi je kromě těch mechanisticky jakoby šikovných aspektů, je právě i to, že Právě i yoga je známkou toho, že tam vy vedete pohyb v souladu s dechem. Takže opět je to ten samý mechanismus toho zvědomení těch podvědomých mechanismů, to soustředění právě zjemín té vnímavosti protože v jose je spousta i blančních pozic a tam opravdu vám nezbyde nic jiného, než se to tělo začít uvědomovat jeho postavení v prostoru.

Je to všechno krásně propojené samozřejmě i yoga, pro ně je typická i flexibilita a právě i práce s hybností kloubů je úzce propojená, protože většinou klouby máme za tuhle v místech kam vůbec nesvěřujeme pozornost. Když člověk prostě se ani neuvědomuje, že celou takhle sedí a takhle sedí prostě léta, tak ve chvíli, když se to začne uvědomovat, tak najednou prostě vidíte, jak ta postura se změní.

Takže YouTube je toho spoustu co nabízí No jako těch technik takhle, možná odpovím tak, že my nenabízíme nějakou jakoby speciální jednu novou techniku. Novou metodu geniální. Ne, ne vůbec ne, ale spíš se snažím být průvodcem, překládat do jazyka západní medicíny a naší jako bych řekla, jako současné vědy, zdravý prospěšný účinek těchto technik které vycházejí z moudrostí jiných jako medicínských odvětví.

Takže vlastně já vnímám svoji roli jako být jakýmsi mostem, který pouze překlád jenom vysvětluje jazykem západní vědy. A současné medicíny… To, v čem spočívá ten zdravotní aspekt těchto technik které už prostě se učili od dávna. Já přemýšlím že samozřejmě spoustu tady těch technik ať už o tu živování a tak dále, často to tady lidi říkají a ani nechci vzít možná tu většinu lidí která se k tomu hlavně vůbec nedostane a vůbec o tom nepřemýšlí, ale spoustu lidí si říká, hele, vlastně kde mám začít, jo, tak teď, protože poslouchám ty chytrý podcasty čtu knížky, tak vím že bych se měl otužovat a dýchat a cvičit jogu a dělat silový trénink že to je taky dobrý a občas tohle a tohle a vlastně je toho hrozně moc, občas takový pocit zahlcení, že vlastně vím že bych měl něco dělat, ale vím že těch věcí je 20 a já vlastně nějakou možná rozhodovací paralýzou teda vlastně nedělám nic.

Tady to bych přirovnala k tomu Že veme si, že po druhý světový válce lidi trpěli k konci války hladem a nedostatkem kvalitních potravin. Proč byl takový rapidní nárost vlastně i dispozice k nějakým v současnosti se vyskytujícím kardiovaskulárním chorobám? Protože lidi najednou, konečně můžeme mít stůční sladky.

Když si přečte třeba Káju Maříka, tak vidíte že tam ta holčička z Deně, nebo jak se jmenovala, tak ta byla chudovné dítko protože jen jablíčko snědla. Ale Kája to byl pašák, protože ten jedl buchty, hlavně buchty měl a pořádní maso že jo. Takže ti chci říct, že po těch hladových letech vlastně jak byla najednou možnost mít nutričně hodnotný potravený, což jsou cukry a tuky, tak se to tam zapsalo v tom, no konečně můžeme, tak to je skvělý, tak teď to prostě vše no ale jako můžeme máme na to, tak to sníme všecko.

A přesmeklet se to samozřejmě do stavu který je nežádoucí a já to samý vidím Přesně tady ten moment toho ty nepřeberný jako dispozice těch informací, že ano, teď máme na dosah prostě Tak jako neskutečně ale i hodnotné informace, které nebyly tak lehko dostupné, já ještě vím, když jsem studovala jak se všechno muselo číst nějakých papírových skript, teďka kliknu a jako i v tom mým poznání a já jsem sama prošla tímto procesem přesně to i datuju, bylo to před někdy 8 lety, kdy jsem najednou přesměla pocit toho začítám se přetláskávat, jako jo, že pořád nejdřív mi to přišlo skvělý, jako mám takovou možnost tolik se toho naučit, pořád jsem se hlásila, různě po světě, jak jsem cestovala tady v obrojiště před covidem že jsem všude se učila různý věci, jsem se přihlásila tady na kurz, další řeč, další kurz, další dovednost, surfování, tancování, tady ten kurz nějaký středomorský medicíny, tady tohle a pak jsem si přesně začala připadat, jak když se fakt už těma dortama, jako začínáte přejídat a pak říká, no a to je přesně to samé, teďka je zdravý symbol zdraví ne, ten Kaja Mařík, který je skvělý chlapeček šikovný žedl buchty, ale ten, který si umí udělat…

Nějakej střímej ten jídelníček. A vlastně to samý si myslím že je na každém z nás, za to vůbec nemůže ta současná doba, že nám servíruje všechno To bude v pořádku. Ať nám dál všechno servíruje. Ale teď je ten posud jako v tom jídelníčku, prostě já si teď mám vědomě ve svých rukách se rozhodnout, jestli budu opravdu všechny ty dorty výjídat a všechno to má souduční a nebo ne.

A sama jsem tím procesem prošla a teď mám pocit že jako vlastně si velice vážím dostupnosti ke všech možných informací a všeho to, co se nabízí a doporučení, ale celkem vnímám jakousi disciplínu v tom opravdu jako se tím nepředláskávat. A to bych jako doporučila každému a je to na každém. A vlastně to, jak on si vytříbí, jaký ten jídelníček on si z toho vyrobí, na to není jeden návod.

To je… A vlastně stejně tak jako u těch diet. Já jsem velkým odpůrcem nějakých dogmatických dietářů. Je úplně na každém, aby se rozhodl, pro jaké životní období je to pro něj vhodné, co mu dělá dobře. A to je právě o té vnímavosti proto já tvrdím že je úplně jedno, co jíte. Je klíčové aby člověk byl vnímavý vůči svému tělu a myslit, že v chvíli nikdy nebudu tláskat něco, co mi škodí.

A je to jedno jestli budu jít bucht na vohýnku vopečený a nebo klíčky. No a myslím si, že je to to samé s těmi informacemi a s těmi doporučeními, že vůbec není problém že toho je moc, ale teď je problém, teda klíč je v tom, aby ten člověk, který se cítil tím zahlcem a zmaten, si řekl tak dobře, teď já to mám ve svých rukách a teď já se rozhodnu a obecně platný návod, to asi je všude zřejmé je začít jednou malou věcí a systematicky a konzistentně být.

Takže nedělat si velký nároky, cítit si jednu jedinou věc Co to znamená třeba… Dvakrát v týdně půjdu na půl hodiny běhat, třeba půjdu jenom pět kilometrů běhat. Večer po devátý hodině vypnu všechny obrazovky a budu si věnovat kreativní činnosti třeba hudbě, zpívání, malování, vyrábění, zašívání. Přepne úplně jiné módy v tom mozku, které pochopitelně jsou taky streskompenzující.

Nebo vstanu o deset minut dřív a… Najdu si na YouTube nějakýho učitele, líbí se mi, jak cvičí, tak s ním se udělám desetiminutový cvičení, je úplně jedno jaký, takže tím začít a rozhodně na to není jedno, začíná návod každý jsme jiný a nacházíme si v jiné poši života, takže tomuto přizpůsobit. Já mám poslední dobu, jsem došel k tomu možná poznání třeba se suplementy jako vlastně zase velký trend a ono ještě pak ten biohacking mám pocit a longevity směr že to poslal do trošku extrému, přitom třeba u mě já jako vlastně vnímám velký mezery vlastně v těch základních asi věcech, přesně spánek, pohyb, možná strava a sám jsem se občas přistihl, že přesně než abych jako začal řešit tady ty věci, který za mě asi mají mnohem větší efekt, tak pak člověk si tady koupí…

Magnézium nebo něco, že jo A teď jako chce řešit svou unovou magnézium místo možná aby teda řešil tady to grob. A to už se daleko nácít, jestli jsi už se dospěl do tohoto bodu když to takhle nahlížíte, protože to už je ten moment jako toho náhledu, který si myslím že je velice příznivý k tomu jako se Prostě posunout ho hodně dál, protože takhle já jsem třeba sama jako velkým odpůrce těch suplementů, že je to prostě hlavně biznis, ale na druhou stranu zase to vnímám tak, pokud někdo má pocit že mu to dělá dobře a hraje tam i rolu nějaký placebo efekt který pomáhá, tak proč ne, samozřejmě to nikomu nebudu vyvracet.

Takže ale já si myslím, že nás k tomu vede taková nějaká naše přirozená taková jako léno, co máme všichni zapsaný v buňkách, jako přesně když to bude jednoduchý jenom jako koupit něco. Já si vybavuju dosud teda situaci, která, kde jsem to teda viděla úplně markantně, vedla jsem loni v rámci jednoho festivalu nějaké semináře právě i se cvičením a tady té kombinace třeba tam to bylo z Horlesa oni si přáli nějaké nějaká rychová cvičení, která podporují aklimatizaci Mhm.

Takže to jako mně přišlo velice smysluplné a pochopitelně jako jsem tam nabízela, že prostě vedeme další kurzy a programy, no ale já kromě toho dělám zbylin nějaké výrobky a mastičky a takovýhle věci. A tam vím, že jsem z toho byla úplně koncerná a fakt jsem měla i fakt jako potom depresi kdy já jsem jako s takovou dobrou výrožkou, je skvělý tady ty lidi jsou jakoby nadšený, ty sportovci a teď oni chtějí se učit teda nějaký ty techniky a jsme pak vedli cvičení jako seminář na cvičení vlastně jak zregenovat po tý túře a tak dále, podpořit právě ty seboupravný mechanizmy že člověk jde spát a jde na trek další den.

No a já jsem pak byla na zadku, protože se mi vlastně došlo k vybílení Opravdu nájezdu a vybílení lékáren, maskiček kelínků s bylinými přípravky, které já dělám vyslovně pro potřební lidi jestli rád nemocní. No a na kurse de facto nepřihlásil nikdo. Takže tam jsem se uvědomila, že to je vlastně přirozená vlast, že to je jako lidi že jsem, já jsem tam cítila velkou sounáležitost já jsem cítila, že ty lidi opravdu to kvitují.

Fandí tomu cítila, to cítíte z těch lidí, říkají, jo, to je ono to mě zajímá, to chci. Ale ve chvíli, jak jsem tam ocitl předmět za který já teď zaplatím stovku, dvě stovky, tohle, a ten předmět si já vezmu domů tak jako psychologicky zřejmě to bylo to uspokojení já už toho mám teď kousek doma. Myslím si, že ty lidi vůbec to vědomně…

Já jsem ten krok pro to udělal vlastně. Ano. Takže to bylo takový zajímavý poznání, kdy jako to vůbec nebylo to není špetka nějakého souzení těch lidí spíš jsem si jenom popsala, že to je nějaký fungování jako lidské mentality, že ty lidi to dělali podvědomně podle mě, jo, a… Takže příště prostě nevozit mastíčky se mohli.

Přijsem letáky na kurzu. Ještě vlastně možná jeden moment, kterýmu jsem se chtěl vrátit. Četl jsem si včera jak jste trošku kritizovala roušky a přehnaný koronavirový opatření a tak dále. Nesetkala jste se někdy v té lékařské komunitě s tímhle nějakým trošku jako odsuzováním? S tím dogmatismem? Tak to bylo jako pro mě fascinující v období a přijde mi jako i velice prospěšné v tom si otestovat jak jsme schopni jako kultivovaně se konfrontovat a vlastně jako výstup Z toho jsme ho hodně pozitivní, protože jsme i v rámci práce že naše profese se toho dostýkala, jsme měli různé názory i v rámci těch pracovních skupin.

A každou službu jsem šla a vždycky tam bylo vidět, že někdo má na to nějaký názor. A fakt byly hodně i protiřičící názory ale přesto jsme byli schopní. A všechno byly vlastně fundované názory, nebo byly opostatněné na základě

Podívejme se na středověk tam když jeden s druhým nesouhlasil, tak většinou si myslel, ký a to druhý ho praštil. A vlastně že jako spíš bych byla velice jako nadšená z toho, že přeci jsme se jakoby úrovním vědomím lidstvo někam posunuli, že i v takhle konfrontujícím období a vlastně jsem to viděla i v těch pracovních skupinách, jsme schopní tak odlišné názory i v celkem jako vypjat v tých periodách jako sdílet kultivovaně.

Takže tam jako maximum, tam to nebylo opravdu dloubání očí a střílení a boucha ale maximálně kdo někoho třeba vyhodil z práce nebo jako to bylo. Takže v rámci mé komunity ty názory byly rozdílné, ano, takže jsem se samozřejmě setkala s tím že byly kolegové, kteří měli úplně jiné názory, ale nemám pocit že by to vědlo k nějakým jakoby konfliktům závažným samozřejmě setkala s že by to vědlo Pořád jsme byli schopni si udřet nějakou linku, říkat, dobře, tak na něco máme jiný názor ale pořád prostě jsme kolegové a máme tady spolusa společného.

Mně to přijde vlastně zajímavé, protože jestli mě něco na tom poutalo, je vlastně trošku ta vyhroucenost tý diskuze přesně o růžkách, jo, že jsem si říkal, jakože vlastně já jsem neměl občas pocit že

ten koncenzus je dobrý, tak každý máme jiný názor a tak, že občas to bylo vlastně jako tohle je ta pravda a kdokoliv kdo to nějakým způsobem nezpochybňuje, nebo vlastně i říká, hele, já mám otevřenou hlavu jako vlastně pojďme tu pravdu hledat, tak vlastně jako působí zlo. Jo. To si myslím že je spíš taková reakce A lidi já si myslím, že obecně si zkusme uvědomit, co se děje v mým těle, když jsem uvolněná a ničeho se nebojím není žádné nebezpečí a je pohoda, tak už jenom tou polhou těla je člověk většinou takhle otevřený a má hodně periferii, slyším co se děje na všech stranách.

chvíli, kdy najednou slyším že za mnou to začne šramotit a teď se tady na mě žede stáno slonu, tak se všechno opravdu takhle zůží vlastně jako by do tunelu, protože tady všechno směřuje jenom k tomu se zachránit a nastává tunelový vidění. A to je archetypálně daný vzorec prostě stresové a relaxační jako módu těla a pochopitelně i mysli a to samý jsme mohli sledovat v tom covidu, že vlastně ti, kteří se cítili jakkoliv způsobem jako z toho opravdu byli pod diktátem toho strachu.

Což je vlastně přesně to, co teď dostává do slonu, mi působí ten strach v tu chvíli já přestanu vnímat periferiu, hlavně já i moji posturu sečnu zbalovat, to je zase archetypálně dané, protože já sečnu chránit životně důležité orgány, vyhrnu ramena, to jsou všechno jakoby zápisy, které jsou z účástky našeho bytí.

Tak v tu chvíli mám tunelový vrdení, utíkám. No a vlastně takhle to bylo vidět, že ti, kteří opravdu upřímně byli pod diktátem jakéhosi úděsu, strachu úzkostí, a to už ani ne třeba proto, že by na ně skočil koronavirus, ale že ho někdo bude trestat, soudit, odsuzovat vyhodí ho, že už to byly hodně ty sekundární strachy, i mezi mými kolegy upřímně řečeno, že se bálenou udělám něco a teď, aby mě nevyhodili a tak dále, tak vlastně to se projevalo tou neakceptací toho jiného názoru a těch ultimátních prav a dogmatismu, který stejně podle mě dogmatismus je vždycky jenom důsledkem generace negativních emocí, jako je strach.

A když se člověk prostě je oproštěn od těchto jakoby nízkých emocí, tak se nám rozšiřuje A připouštíte prostě jako… To, že situace není černobílá že jsou k jednomu cíli více co se vede, no. Souhlasím s tím co říkáte. Občas mám pocit jako člověk který samozřejmě nějak do toho prostoru nějak jako zasahuje, že jsem vlastně hrozně rád že to říkáte, protože mám pocit, že ty silný názory často jsou to, co získává tu pozornost dneska, jo, a je to občas, vlastně přesně můj názor je, že vlastně nic úplně nevím, jako ničem si nejsem jistý, jako něco si myslím ale jsem vlastně kdykoliv připravenej nebo otevřenej tomu ten názor změnit nebo se dozvědět nějaký nové informace.

Mám pocit že to vlastně přesně To státu nechci slyšet že mnohem víc pozornosti mají ty lidi kteří mají tu jednu pravdu a tu silně křičejí. Tak vy už jenom tím, co děláte, přispíváte k tomu nějakým způsobem motivovat lidi v tom, mít otevřenou mysl a hlavně si vemte, to určitě vysledujete, že právě jak říkáte to státu, ti, kteří reagují na ty ultimátní názory které jsou generovány často pod různými strachy a to je třeba i strach abych nepřišel o svoji nějakou vykontrolovanou pozici.

Nebo o bohatství. Nebo o identitu. No a tak si vemte, ty, kteří na to reagují, tak ty jsou ve stejném módu nastavení. Člověk který je v módu jako v nějakých se pohybuje jako v emocích… Pozitivních soucitních porozumění, nějaká empatie a tak dále, tak ten na to nereaguje. Tomu je to jedno že toho to mine. A s tím je asi nic neuděláme že vždycky samozřejmě je to akce reakce.

Vždycky se nalepí ten, který vlastně jede na stejný vlně a já bych to nesoudila, protože jsme prostě složený lidstvo z různých kytiček jako zahrada Je tam prostě něco zelenýho, něco modrýho a je to v pořádku jenom proto je tak pestrá. Ale pokud mám pocit že chci živit spíš to spektrum těch pozitivních emocí a té otevřené mysli, tak vlastně v tu chvíli je jedno že někdo živí ten pravý vopak ale já se snažím co nejvíc přispívat k tomu spektru těch pozitivních emocí, které spíš generují tu otevřenou mysl.

Mhm, mhm. Skvělý. Možná na závěr máte novou knížku. Je nová? Jak je nová vlastně? Výjde? No úplně. Ještě mokrá. Lékařem jste i vy. Lékařem jste i vy. Proč by si ji nikdo měl koupit? Co je to poselství možná, kdybychom to zase zkusili hodně vydestilovat? Ta knížka je rozdělena do dvanácti kapitol, které by se daly připohodobit k dvanácti měsícům v roce a každá kapitola má dvě podkapitoly.

A vlastně skýtá jeden nástroj přírody a jeden nástroj těla a mysli k udržení dobrého zdraví a prevence nemoci. A je to jakési praktické představení které má vlastně toho medicínského přístupu, o které jsem mluvila, neinvazivních a nefarmakologických metod, které zároveň jsou vysvětlovány jazykem západní vědy.

Tu knížku já jsem tvořila i s Vědomím podpory a zájmu mých kolegů, lékařů konvenční medicíny, proto vlastně 30 stránek je věnováno na konci databázy těch studií, s kterými jsem pracovala Vždycky ráda upozorňuji na to, že pro mě osobně studie vědecké nejsou ultimátními pravdami a pořád si zachovávám v skepsi ale momentálně je to jakýsi žebříček nebo jaká se škála, se kterou momentálně pracujem.

Tak proto je to nějaký nástroj Nebo jak se říká jazyk k mene současné doby. No a Kdo by si ji měl koupit svý, kdo by si ji neměl koupit neměl by si ji koupit ten, který chce slyšet za A, za B, za C, za D, dělej přesně to a na nic se neprtej, tak ten bude zklamán. Naopak já se snažím lidi podpořit spíš taková červená nit, která bych řekla, že napříč tím sdělením je pozitivní motivace, pozitivní slova smyslu lidem říct, vy už se nepřestaňte bát že něco pořád děláte špatně, ale už teď s tím co máte vlaštním tělem, myslí a přírodou, která všechny obklopuje, už můžete dokázat spoustu věcí a vy můžete být svým lékařem.

No, skvělý. Já jsem ještě teda, vlastně jsem se chytnul toho jednoho slova, na který jsem se vlastně chtěl zeptat, to je farmaka. Jako člověk který prostě v urgentní medicíně předpokládám, že léky jsou prostě nedílný nástroje, dneska jak jste říkala, jste možná ten most, který nabízí i tu cestu nefarmakologickou.

Jak vy se vnímáte nebo jak vy vnímáte možná občas taky tu vyhrocenou debatu, jo, občas to objevuje takový velký farmakologický firmy jsou to zlo, který nás tady jako naschvál, nás udržuje, aby jsme byli nemocní, aby nám mohli prodávat léky. Jasně, no to je, jsme zpět u toho, to je opět ten tunel, že jo, ta klapka, to je úplně absurdní a vlastně nádhra, když my můžeme jako ten pokrok, kterým se posunula současná medicína, právě jakhle obohacovat, jo, že ono upřímně řečeno.

Každý jakoby nový pokrok nebo vynález, skvělý, tak vždycky tam je ta fáze, to máte ve všem toho jako nadšení a vždycky dočasnému totálnímu jakoby té negaci toho všechno co bylo, pak se naraží do pár zdí, do pár slepých uliček, pak se jako vrátím, zkoriguju a vytáhnu z té minulosti nebo se vrátím ke spůstě hodnotám a zkombinuju a pokračuju dál.

A takhle to podle mě je periodicky ve všem a to je vlastně to, co teďka probíhá, my si ten velký boom poválečnej, co udělal vlastně antibiotika změnili, jako i architekturu nemocnici veme, to je neskutečný a zachránili a zachraňují miliony životů, ale zároveň ano, už máme pár zdí do kterých narážíme, vys rezistence, vys nadužívání vys komerční zájmy, Do těch zdí narážíme uvědomujeme si to, vracíme se a výsledkem není teď jako přestat prostě zrušit všechny léky neexistují, nasypuji do nějaký děry, zasypuji a budu jít z kořinky, ale naopak se říct dobře, ale i v minulosti přeci po tisíce letích jsme se léčili bez léku a taky to šlo, tak pojďme se vrátit nějakým ten principům a vlastně to krásně doplňovat.

A takový příklad vám dám jeden, který vlastně hezky demonstruje to, jak se farmakologická s nefarmakologickou léčbu krásně doplňuje, víme si, že třeba si představte situaci, kdy trpíte nějakými dlouhodobými chronickými bolestmi, které třeba se periodicky zhoršují a dospějete do momentu kdy si uvědomujete, že to důsledek prostě nějaké vnitřní nerovnováhy těla, nějakého třeba Jako chronických zánětů, to znamená, že vaše tělo, vaše imunita není v dobré kondici a vy jste ve fázi svého vědomí a svého vývoje, kdy si uvědomujete, že chcete nějakým způsobem zharmonizovat a podpořit tu sebeléčenou schopnost toho těla a teď se soustředíte na různý techniky, třeba dechový já nevím, kontemplativní a tak dále, ale ta bolest se často vás paralyzuje.

A teď si vemte, že vy si vezmete paracetamol, ibuprofen, nějaký lék který tu bolest utlumí a v tu chvíli se vám uleví subjektivně a najednou se vám samozřejmě z plusů ulevů otevřete a myslím, že se uvolníte a najednou máte mnohem v násubovám energii, která vám pomůže aplikovat ty nefarmakologické metody a začínat si pomáhat.

A často právě narážím v tom, že… Ten škodlivý dopad dogmatismu, kdy někdo řekne, jo, já teď prostě se budu léčit tady jenom léky, fuj, ale vlastně si takhle často bráň protože kdyby třeba… Přijal i nějakou operaci nutnou, která odoperoje třeba nějaký nádor nebo srovná nějaké trauma, anebo spolklé, který mu dá jednorázové uvolnění, tak by měl mnohem vyšší kapacitu na to aplikovat ty nefarmakologické metody Takže prostě zase ruku v ruce a nějaký extra manipulativní tlak jako velkých peněz, aby ty lidi zůstali nemocný, tam nevnímáte?

To jsou takové paranoidní představy. Tak jako upřímně řečeno, to asi všichni víme že každá dobrá idea historicky ve všech obrech vždycky se zneužije k fanatismu, to prostě je neoddiskutovatelné. Na počátku každého náboženství vždycky byla dobrá idea, intence a to je u všeho. Ale tím to neznamená, že já přece odsoudím veškerý prostě nějaký náboženství nebo nějaký směr a je to na každém jestli to určitě je na snadě že i v rámci těch kteří léčí farmaky, tak jsou ti, kteří pracují komerčně, jejíž diktát je prospěch vlastní.

Ale to přeci, to je odsouzení hodné, já s tím nesouhlasím a je to špatné, ale to neznamená, že každý, kdo podává lék to takhle má. Samozřejmě já jsem naprosto přesvědčená, že vždycky ta převládá ta dobrá intence u všeho. Skvělý. Kristýno, moc děkuji za tenhle rozhovor a možná i za trošku takovou tu naději, že ty dobrý myšlenky nebo dobrý záměry stále převládají a že v nás ta dobrost je chud.

Určitě moc děkuji bylo to obahacující. Děkuji