Kristína Nemčková: Chci změnit předsudky o kuchařích. Jak fungují nejlepší restaurace?

Přepis epizody

Ahoj, tady je Dan Tržil a další díl podcastu Proti Proudu. Mým dnešním hostem je Kristína Nemčková. Možná ji znáte na těch internetech pod přezdívkou Made by Kristína. Kristína už dlouhou dobu vaří. Nejvíce se zviditelnila asi Masterchefem, který vyhrála v 17 letech v roce 2019. Přišlo mi na ni zajímavé, že tvrdí, že už od 10 let má jasný směr. Ví své cíle. Ví, že chce mít jednou restauraci, a to nejen jen tak ledajakou. Dneska si jde velmi zajímavě za svým cílem. Má za sebou stáž v michelinské restauraci Story z Londýna. Pokud vás baví svět fine dinningu, michelinských restaurací, dobrého jídla a vaření, tak si tento rozhovor s Kristínou určitě užijete. Myslím si, že velmi zajímavé téma je právě to, jak najít svoje poslání, co chci v životě dělat, jak u toho vydržet, jak mít ten správný fokus a drive. V tomto je Kristína ohromně inspirativní. Já doufám, že vás tento rozhovor bude bavit minimálně stejně jako mě. Pojďme na to. Kristína Nemčková.

Kristíno, moc díky, že jsi přijala moje pozvání do Proti Proudu. Ahoj.

Já děkuju. Ahoj.

Jsme to stihli těsně před tvojí cestou do Dánska, jestli se nepletu.

Tohle je poslední akce, kterou mám tento týden před odjezdem.

Já si myslím, že ke světu restaurací a vaření se ještě dostaneme, ale já když jsem začínal dělat tento podcast, tak mě fascinovali lidi, kteří přišli brzy na to, co v životě chtějí dělat. Já mám pocit, že jsi ukazatel, jako bys to věděla už od malého věku.

To jsem věděla si myslím. Hodně lidí na mojí cestě se mě od toho snažilo odradit, ale já jsem dost tvrdohlavá doteď, takže mě to nenechalo nějak vykolejit z té cesty.

Myslíš, že to je o té tvrdohlavosti. Ty jsi říkala, že jsi to v 10 letech věděla, že chceš vařit. Možná spoustu lidí má pocit, že to ví. Pak to 12krát změní. Pak ve 30 letech přemýšlí, co to bylo, co původně chtěli dělat.

Já když se zpětně kouknu na moji cestu, tak když v 9. třídě se všichni rozhodovali, kam na střední školu, tak podle mě těch 14, 15 let, to je pro mladého člověka nějaký první moment, kdy začne přemýšlet nad tím, co za profesi chce dělat. Je to poprvé, kdy má možnost se rozhodnout, jakým směrem ta jeho profesní cesta povede. Buď to ještě neví a například proto jde na gymnázium nebo někam jinam, nebo to ví, a proto si vybere určitý obor. To mi přijde hezké, že tady máme takové možnosti v Česku se rozhodnout v tak mladém věku a začít se naplno věnovat, co si myslíme, že chceme dělat v budoucnu. Byl to pro mě první moment, kdy neříkám, že jsem byla 100% přesvědčená, že chci být kuchařka. Ano, bavilo mě to neskutečně a byl to můj jediný koníček, ale já sama jsem se zamýšlela, jestli to chci jako profesi. Těch možností bylo hodně, co bych mohla dělat, takže jsem začala přemýšlet i nad jinými možnostmi, ale vždycky to skončilo u toho, že chci vařit.

Máš v hlavě nějakou dětskou vzpomínku, že teď jsem udělala svoji první palačinku nebo něco takového a věděla jsem, že to je ono?

Moje asi nejsilnější vzpomínka z dětství co se týče vaření bylo, když jsem s kamarádkou v mém věku jsme přišli domů ze školy. Udělali jsme si úkoly. Ona přišla s její mladší ségrou. U nás doma nebyli ještě rodiče. Byli v práci. My jsme byly samy doma. Rozhodli jsme se z kuchařky pro děti udělat hostinu mým rodičům. Pamatuju si na celý den, jak jsme byly nadšené. Věděly jsme, že máme 2 hodiny, než přijdou rodiče. Byl tam tlak, nadšení. Oblékly jsme se jako kuchaři. Měli jsme kuchařskou čepici, takže pro nás to byla opravdu taková hra. V té době jsem věděla a hrála jsem si v té kuchyni a vařila jsem, takže to nebylo tak, že za zády rodičů jsem něco dělala špatně. Oni věděli, že mě to baví. Tohle si pamatuju, že byla velmi silná vzpomínka, kterou si doteď pamatuju, jak přišli rodiče z práce. Byli překvapeni, že je tam nazdobený stůl a XY věcmi, co jsme napekly nebo uvařily. Měly jsme z toho ohromnou radost. To si myslím, že je takový základní podnět, proč mě vaření a pečení baví. Co to jídlo dokáže vyvolat za emoce v lidech.

Ty jsi pak někdy ve 12 letech založila facebookovou stránku. Bylo přirozené to rovnou sdílet se světem?

Já si myslím, že v nějaké komunikaci přes sociální sítě to vždycky bylo na popud asi mojí maminky, která se pohybovala v marketingu. Má to pořád v sobě. Pracovala v e-shopech a různých firmách. S tím otevřít si facebookovou stránku přišla moje máma. Já jsem byla ve věku 11 let, kdy všichni měli Facebook, takové ty cool děti, které na to měly věk, 13 let. Já si pamatuju, že jsem šla za mámou, že chci otevřít Facebook, ale nebylo mi ještě 13. Máma říkala, že ne. Pak přišla za mnou sama, že je tam možnost si vytvořit facebookovou stránku, že to není profil, ale stránku, kde bych sharovala fotky jídla. My to společně nějakým způsobem spravovaly. Tak to začalo.

Od mámy chytrý krok, aby ti ten Facebook povolila, ale zároveň to měla trošičku pod kontrolou.

Ona nebyla taková, že by všechno kontrolovala, ale doteď my si velmi pomáháme a spolupracujeme společně. Nám to od mého dětství zůstalo. Máma mi vždycky fotila fotky na Instagram nebo na facebookovou stránku. Doteď mi dělá manažerku, fotografku, takže spolu jedeme pořád v businessu. Já si myslím, že je to krásné.

Trošku mě zarazilo, že jsi v 9. třídě přemýšlela, co dělat. Pokud to v tu chvíli bylo to vaření, tak ty jsi nešla na hotelovou školu, takovou typickou cestou?

Já si myslím, že proč jsem uvažovala v 9. třídě, jestli jít a vydat s kuchařskou cestou, bylo kvůli možná nějakým učitelům nebo i sama moje máma si nebyla jistá, jestli je správná cesta jít na hotelovou školu a být kuchařkou. Pořád si myslím, že je to stereotyp toho, kde v nějaké hierarchii nebo v pyramidě se nachází obor kuchaře. Já naivně si myslím, že už se to zlepšuje. V 8. a 9. třídě ta kuchařina nebo jakékoliv řemeslo bylo přirovnané v tom, že budeš hloupý. Nebudeš dělat domácí úkoly. Nebudeš dostávat dobré známky, tak skončíš jako číšník nebo jako kuchař. To bych moc ráda tady změnila. Myslím si, že je to takový zacyklený problém, který si myslím a doufám, že se bude vytrácet. Abych odpověděla na tvoji otázku, kterou jsem zapomněla…

Hele, to je častý jev tady – otevřený otázky, který si můžeš vzít z který strany chceš. Byl ten zlom Masterchef? Mám pocit, že když se o tobě mluví, já jsem zaznamenal, že už bys to ráda měnila. Furt se zmiňuje Masterchef a nejmladší vítězka.

Už jsem si vzpomněla na tvoji první otázku, proč jsem si nevybrala hotelovou školu. Já na ni chtěla jít, ale obešla jsem jich pár vybraných při dnu otevřených dveří. Nebyla jsem spokojená s tím, jak to tam funguje. Necítila jsem zapálení jak od studentů, tak od učitelů. Je to takové zacyklení. Nechci kritizovat hotelové školy. Myslím si, že v celém systému je problém už na začátku. Možná už na základních školách a možná v rodičích, nevím. Podle mě je to zacyklené a nedá se to jednoduše napravit. To je důvod, proč jsem si nevybrala hotelovou školu, i když jsem byla přesvědčená, že gastronomii se chci věnovat. Proto jsem si vybrala obchodní akademii z toho důvodu, že jsem si říkala, že nějaké finance a takové věci jako management, tak že by bylo dobré o tom alespoň něco vědět do budoucna, protože sním pořád o vlastní restauraci, takže tyto věci jsem si říkala, že se mi budou hodit. Masterchef mě neskutečně nakopnul v tom, že to opravdu chci dělat. To bylo takové to poprvé, když jsem si říkala, že dělám něco správně. Vybrala jsem si tu správnou cestu. Teď do toho dám 100 %. Určitě mě to nakoplo sebevědomí a dát do toho všechno.

Nebyly někdy nějaké pochybnosti, protože si myslím, že spoustu lidí, kteří mají rádi vaření – asi ne tak zapálení jako ty – pro spoustu lidí to logicky a možná to jde k tomu kolečku, které jsi říkala, že si říkají, že vaření je hezký koníček, je fajn si o víkendu nebo večer něco uvařit, ale tu kariéru chci mít někde jinde. Nepřemýšlela si o tom, že by to byl ten hezký koníček?

Nemyslím si. Možná ze začátku to začalo, že to byl způsob zábavy a nějaký koníček. Jako dítě jsem ani moc nepřemýšlela, že mě baví vařit, tak budu kuchařka. Baví mě vařit, tak vařím. Až ve starším věku, když přicházely neříkám nějaké tlaky, ale otázky, co bys chtěla dělat v budoucnu, tak pak už ten člověk začíná uvažovat nad tím, co ho baví a co by chtěl reálně dělat. Mě bavilo jenom vaření a nic jiného, žádný jiný způsob zábavy, tak pro mě logická odpověď na to byla, že bych chtěla vařit nebo mít cukrárnu nebo restauraci.

Ani v té restauraci když ses do ní poprvé dostala, tak nepřišel takový ten střet s realitou, že je fajn vařit, když mám chuť vařit, ale vařit 16 hodin denně, i když nemám chuť vařit, je trošku něco jiného.

Určitě si myslím, že u hodně lidí právě ten střet s tou realitou je pro ně zlomový v tom, že buď s rozhodnou, že tohle chci dělat, nebo si řeknou, že ne, nemám na to a chci si to nechat jako koníček. Já už asi i tím, že se tomu věnuju od malička a buduju si v hlavě, jak by měla moje budoucnost vypadat, ten svůj sen, tak ani ten střet s realitou mě nějakým způsobem neodradil. Já si myslím, že předtím než jsem šla do profesionální kuchyně, tak jsem měla představu, jak to asi bude vypadat. Samozřejmě vždycky vás nechci říct zaskočí – já myslím, že mě tam nic nezaskočilo – všichni vás připravují na to, jaká je to psychická a fyzická zátěž, ale vy si to doopravdy musíte zkusit, abyste zjistili, o čem všichni mluví.

(partner podcastu)

Pojď mi zkusit popsat, jaké jsou rozdíly mezi domácím vařením a profi vařením? Znáš spoustu lidí, kteří jsou skvělí domácí kuchaři. Já sám se občas naštvu na práci a říkám si, že bych si dal druhou kariéru v kuchyni, ale myslím si, že to jsou trošku jiné disciplíny?

Určitě. Nebudu tady mluvit o nějaké organizaci, disciplíně. Máte tam samozřejmě limitovaný čas tomu, kdy to musí být uvařené, připravené. Myslím si, že nějaká disciplína je možná to hlavní, co v profesionální kuchyni mi přijde nejdůležitější. Nějaký rozdíl, kdybych to měla popsat pro lidi jednoduše, tak si vezměte, že když vaříte doma, tak po většině asi vaříte sami, že jdete uvařit oběd, večeři pro svoji rodinu. Připravíte ten pokrm od masa až po omáčku, po knedlíky – celý ten pokrm. V kuchyni máte několik sekcí, minimálně 3, 4, 5 sekcí. Vy málokdy připravujete celý ten pokrm celkový. Každá ta sekce připravuje jeden z komponentů například, takže tam je to o týmové práci. To si myslím, že je další velmi důležitý rozdíl mezi domácím vařením a profesionální kuchyni. Nejdůležitější je disciplína, organizace a týmová práce. Vy málokdy se dostanete do nějakého týmu co se týče doma v kuchyni, ale už v profesionální kuchyni je zapotřebí i nějakého managementu a zorganizovat si několik členů dohromady, aby to dávalo smysl – hlavu i patu.

Je organizace těch profesionálních kuchyní vždycky stejná? Já jako laik, když jsem se na tento rozhovor připravoval, tak tam vždycky vidíš nějaké francouzské názvy pozic. Spoustu lidí neví, co to znamená.

Určitě není. Záleží to, jak je ta restaurace nastavená, jaký má koncept, kdo tu restauraci a kuchyň vede. Každý má odlišný způsob, jak tu kuchyň organizuje, jak zapojuje jednotlivé lidi do té práce. Já jsem si prošla 3 stážemi v Praze. Pak jsem jedinou ucelenou zkušenost mám zatím z Londýna ze 2michelinské restaurace. Mně se porovnává a hodnotí trošku špatně, protože mám pořád z mého pohledu zkreslený pohled, ale už i to málo, co jsem viděla a co jsem odešla z Londýna, tak jsem měla možnost si projít dvě další restaurace, kdy do jedné z nich nastupuju příští týden. Můžu říct, že i ty 3 restaurace, kde všechny tři jsou ohodnoceny michelinskými hvězdami, tak každé 3 byly organizovány jiným způsobem.

Jak vidíš rozdíl mezi jednou, dvěma nebo třemi hvězdami? V Čechách máme jenom jednohvězdičkové restaurace, tak je to rozdělení, že ji mají nebo nemají, ale jaký je rozdíl, jestli máš jednu, dvě nebo tři?

Já to vidím docela jednoduše. Pro jednu hvězdu je zapotřebí skvělé jídlo. Dvě hvězdy, tak je zapotřebí k tomu perfektní servis. Tři hvězdy, to musí být perfektní úplně všechno – od chvíle, kdy vykročíte nohu do té restaurace, tak všechno musí být perfektní. Samozřejmě i Michelin guide samotný, on nikde neodkrývá kritéria, kdo kdy dostane kolik michelinských hvězd. Mně se to taky špatně vysvětluje, ale takhle to vidím já. Jednu hvězdu najdete klidně i v nějakém bistru se skvělým jídlem. Například v Asii jednu hvězdu dostávají i street food stánky. Dvě hvězdy, tam už musí být hlavně skvělý i ten servis.

Zajímá mě stereotyp toho elitního kuchaře, že je takový cholerik, nervák, stres v kuchyni. Je to tak vždycky? Vím, že máš omezenou zkušenost, ale jsou šéfkuchaři pohodáři, že všechno je v klidu?

Tak například mě překvapilo – já nastupuju do restaurace Geranium, která je v Kodani.

Zrovna jsem přemýšlel, jak se to vyslovuje.

Nevyslovuje se to Geranium. Já si to tak počešťuju tady v Česku. Oni to vysloví jako jəˈrānēəm, ale tady mi přijde zvláštní to tak vyslovovat, tak říkám radši Geranium. Je to jednička v listě 50 nejlepších restauracích na světě. Má 3 michelinský hvězdy. Mě hrozně překvapilo, že jsem měla z Londýna zkreslenou představu o tom, jak ty restaurace a kuchyně fungují. Ten Londýn je specifický v tom, že se tam křičí. Je tam to, co si představuje hodně lidí.

Takový ten Gordon Ramsay styl.

Nechci to úplně přirovnávat k tomuto, protože to je extrém, který tam neprobíhal. Nechci, aby si mysleli, že tam byly nějaké cholerické výstupy, ale byl tam ohromně velký tlak. Výbuchů tam bylo víc, než byste našli v jiné kuchyni. Patřilo to k tomu. Já jsem se naučila s tím nějak pracovat a žít. Když jsem odcházela, tak jsem si myslela, že čím vyšší kvalita restaurace, tak jsem si myslela, že to bude ještě horší, že se tam bude víc křičet. Tam bude muset být perfektní každý jeden lísteček a detail, a proto jsem si myslela, že to musí být ještě větší psycho. Přišla jsem do Gerania v Kodani, kde nikdo nekřičí. Samozřejmě v každé restauraci a týmu se stávají chyby. Je to přirozené. Během těch 3 dnů, co jsem tam byla na zkoušce, tak se tam staly nějaké chyby. Byly to situace, kdy vím, že kdyby se taková situace stala v Londýně v té restauraci, tak by se hned zvyšoval hlas. Tady se nezvyšoval. Nebylo to příjemné. Ten šéfkuchař musí něco říct, ale řekne to s hrozným klidem. Tam si každý jeden člen týmu velmi dobře uvědomuje, v jaké restauraci je, že to je nejlepší restaurace v nějakém listě, že to má 3 michelinské hvězdy. Když tam jde ten kuchař, tak má povědomí o tom, jak obrovská úroveň tam je. Pokud udělá chybu, tak si nemyslím, že se na toho člověka musí křičet, ale sám si dobře uvědomuje, že by se to nemělo stávat.

Jaké to byly například chyby? Možná to jsou takové, že si řekneme: „No, tak co?“ Ale chápu, že tam jsou ty standardy trošku jiný.

Popíšu asi tu největší chybu během těch 3 dnů. Degustační večeře má například 15 chodů. On šel jeden z těch chodů odnést omylem na špatný stůl. Ten stůl zrovna měl mít úplně jiný chod, jiný příbory. Vůbec to nedávalo smysl, že tam šel. Jenom si spletl stoly a čísla. V takové restauraci kdyby se náhodou stalo, že ten stůl, který si spletl, tam seděl ten michelinský inspektor, tak by to byl ohromný problém. Proto se každá jedna chyba bere ohromně vážně. Tohle bylo nepříjemné. Ten kluk přišel. Pak se to nějak vyřešilo. Omluvili se. Přišli ke správnému stolu. Udělali si z toho vtip. Nemyslím si, že ti hosté byli nějakým způsobem naštvaní nebo tak. Chyby se stávají v každém prostředí. Nejsme roboti. Když se ten kluk vrátil do kuchyně, tak bylo vidět, že je to obrovská chyba, ale nezařval. Jenom mu řekl důrazně, ale s klidem, že předtím, než půjde a rozhodne se, že to sám ode odprezentovat, tak se musí přesvědčit o tom, na jaký stůl jde. Nebylo to příjemné z toho důvodu, že si všichni uvědomovali, že to je chyba, ale nemuselo se na toho člověka křičet, aby si to uvědomil.

(partner podcastu)

Jak těžké je získat stáž nebo jít na zkoušku do takovéto restaurace? Dnes za sebou máš nějakou praxi. Jak těžké je to do toho Gerania jako nejlepší restaurace na světě? Nebo i předtím než jsi nějakou praxi měla – jak těžké bylo dostat se do nějakých dalších restaurací?

Bylo to pro mě překvapením, že to bylo těžší, než jsem si myslela. Já jsem nastoupila do londýnské restaurace hned poté, co jsem vystudovala. Tím, že jste přítomný v tom městě, tak si myslím, že to není až tak těžké získat někde stáž nebo práci. Nemusíte nikam lítat, nemusíte na dálku řešit s nějakou restaurací, kdo co jste, co jste schopní dělat. Tam to pro mě bylo trošku jednodušší dostat tu práci ve Story, ale když jsem odcházel a vrátila jsem se z 2měsíční cesty po Asii zpět do Prahy a začala jsem rozesílat životopisy, tak jsem si naivně myslela, že do pár dní mi všichni odepíšu a budou mě chtít. Nechci vyznít, že si o sobě myslím víc, než jsem. Pravda je, že ten rok v práci ve Story žijete v nějaké bublině. Pravda je, že v londýnské kuchyni vám všichni říkají, že když to tady vydržíš, tak tě kdekoliv vezmou, všichni tě budou chtít, když tu vydržíš 3 nebo 6 měsíců. Pak přijdete do reality a není to tak, že teď všichni na vás čekali a přivítají vás s otevřenou náručí. O to víc pro mě bylo těžší, že jsem v Praze a že jsem v Česku a nejsem na tom místě, kde například ta restaurace se nachází. A protože jsem rozesílala životopisy po celém světě – od New Yorku, San Franciska, po Skandinávii a Asii a všude…

Šla si ten top 50 list?

Ne, to zase není pro mě. Ani do Geranie nejdu kvůli tomu, že to je nějaká nejlepší restaurace na světě. Těším se tam, ale spíš tam jdu z toho důvodu, že jsem tu kuchyň, organizaci a management viděla na vlastní oči a zkusila jsem si to. Bylo to pro mě neskutečné sledovat, jak tak obrovská restaurace je zorganizovaná do každého jednoho detailu. Pro mě z toho důvodu tam jdu. Mě a tak nezajímá, kolik hvězd mají a na jaké pozici seznamu nejlepších restaurací se nacházejí. Kdyby mě takto neoslovila ta restaurace, tak tam nejdu. Zajímá mě, jestli je první nebo druhá. U těch stáží to není jednoduché. Myslela jsem, že to bude jednodušší, ale zase to není nemožné. Pokud ten člověk opravdu chce někde stáž, tak je jednodušší získat stáž než pracovní nabídku. Já jsem rovnou žádala o pracovní nabídku a samozřejmě nějaké zkouškové období, ale hledala jsem reálně práci, ne 3měsíční neplacenou stáž. Proto si myslím, že pro mě to bylo trošičku těžší, protože hodně těch restaurací, kde jsem se hlásila, tak nehledají lidi. Oni spíš berou ty stážisty. Co se týče stáží, tak si myslím, že po celém světě to není těžké získat. Stačí, když ten člověk chce a je zapálený do toho a je ochotný teď se učit. Pak když to shrne do nějakého motivačního listu a mailu a ten člověk na druhé straně to vycítí, tak si myslím, že není problém jednoduše se dá takto sehnat stáž.

Takže pokud je někdo zapálený a ve 20 nebo 25 letech se uvědomí, že by chtěl a má zájem, tak se dá vypracovat od píky, že začneš nějakou stáží? Já nevím, jak to tam je, jestli tam 3 měsíce „škrábeš brambory“.

Záleží od restaurace a kam se hlásíš. Když chceš na stáž do 3hvězdy, tak je vyžadován i nějaká profesionální zkušenost z kuchyně. Nemyslím si, že úplně amatérský kuchař se tam jednoduše dostane, ale nemyslím si, že je to nereálné. Pokud ten člověk je zapálený a alespoň něco například má za sebou, zkouší a vaří si doma, není to nějaké nemehlo, tak se dostane, když se o to bude rvát a bude to opravdu chtít.

Jak jsi říkala, že Geranium je zajímavé z hlediska detailů a té organizace, tak bývá toto všechno odpovědností šéfkuchaře? Někdy vidíš tandemy, že šéfkuchař se stará o kuchyň a o to jídlo. Pak je vedle restauratér, který řeší ty věci okolo. Jak to bývá? Jestli jako kuchař musíš dělat z té kuchyně bezchybný stroj, který dokáže obsloužit já nevím kolik stolů.

Určitě, ale není to jenom od toho šéfkuchaře. V takové restauraci jako je Geranium, tam jsou dva šéfkuchaři, několik šéf departies. Pak jsou nějací další šéfové. To je to, co mě tam překvapilo, proč se tam ani nemusí křičet. Tam se neočekává, že všechno je perfektní jen když je přítomný šéfkuchař v kuchyni. Tam si všichni dobře uvědomují, že můžou být součástí úžasné restaurace, která momentálně ano, je jedničkou na světě. Myslím si, že všichni tohle mají na mysli pokaždé, když pracují a na něčem dělají, protože vědí, že to není to, že šéfkuchař chce, aby to bylo perfektní, ale oni za sebe chtějí, aby to bylo perfektní, protože je to jejich ukázka práce. Když se servíruje jídlo, tam je otevřená kuchyň a vidí se na všechny kuchaře. Nikdo z hostů si nemyslí, že šéfkuchař všechno odvařil. O tom je ta týmovost. Všichni musí mít ten mindset odvést tu nejlepší práci, co můžu. Ten výsledek pak může být nechci říct perfektní, ale nejlepší, jaký můžeme odvést, a to jenom společnými silami. Proto si myslím, že je důležité vytvořit z celé restaurace takový – a to je o tom managementu – pokud je zapotřebí, že šéfkuchař musí zvyšovat hlas a ta restaurace funguje perfektně jenom, když on je přítomný a stojí nad vámi s rákoskou, tak je něco špatně, a to v managementu. Jakmile dokáže perfektně pracovat bez šéfkuchaře, to si myslím, že to je cíl každé restaurace.

Je tam možnost pro někoho jako ty takové to kreativní vyřádění? Chápu tam aspekt, že to je tvůj úkol a udělej to pokaždé perfektně, bez chyby, ale pak máš chuť říkat si, že jestli to nemůžeme dělat trošku jinak? Když s tímto přijdeš, jestli ti šéfkuchař řekne: „Sorry, za deset let.“

Já nevím, jak funguje Geranium. To brzy zjistím, ale můžu říct svoji zkušenost ze Story, z londýnské restaurace. Tam první 3 měsíce, co tam pracujete, já jsem začala na nejnižší pozici. Samozřejmě pokud máte zkušenost a nastoupíte rovnou na Sous Chef pozici, tak té kreativity můžete dosáhnout velmi rychle a spolupracovat se šéfkuchařem a tvořit.

Sous Chef to je ta „dvojka“?

Ano. A můžete tvořit na nových jídlech. Pokud tam jdete pracovat od začátku, že nastupujete na nejnižší pozici, tak první tři měsíce ani nemyslíte, že něco kreativně jdete měnit nebo vymýšlet, protože máte problém sami se sebou a nějak se zapojit a naučit se a navnímat, co ta restaurace dělá. Já po nějakých 6 měsících jsem byla v cukrářské sekci. Já už jsem se začala v tu chvíli trošku nudit. Dělala jsem pořád dokola totéž. Už jsem vychytala všechny chyby, které jsem na začátku dělala. Ta moje sekce, kterou jsem vedla, tak tam neprobíhaly žádné velké chyby a problémy. Tak jsem si sedla s šéfkuchařem a otevřeně jsem mu řekla, že buď chci na jinou sekci, že se nudím. Potřebuju něco, aby mi udržel motivaci. Promluvila jsem si o tom s ním. On mi vymyslel takovou výzvu, kdy on měl myšlenku vytvořit dezert z brambor, olivového oleje a čokolády. Tohle byla jenom prvotní jeho myšlenka na nový dezert. On mi ho dal za výzvu, abych vytvořila celý dezert jenom z těch komponentů. Dal mi nějaký breefing, jak si to představuje, ale na mě už bylo, jak, co udělám. To mě zabavilo na nějaký měsíc nebo dva, než jsem to vytvořila a než jsem to sladila celý s šéfkuchařem. Myslím si, že je v každé dobré restauraci vítáno, aby vaši kuchaři chodili za vámi a říkali vám podněty, jak by to mohlo být lépe udělané. To nemusí být co se týče jídla, to možná ani ne. Spíš o nějaké organizaci. Například to, že vás napadne – například každý den děláme personálku. Docházejí nám nápady. Pojďme vytvořit sami pro sebe kuchařku a budeme si tisknout recepty. Když nebudeme vědět, tak si ji otevřeme a můžeme mít nějaké nápady nebo cokoliv. Pojďme si vytvořit tabuli a zapisovat nějaký kalendář. To jsou takové ty spíš věci, které jsou velmi podle mě vítány nebo alespoň byly v Londýně, kde každý jsme se mohli, a bylo i vyžadováno, abychom hledali my ty nové způsoby, jak ty věci dělat lépe. To si myslím, že dělá ze skvělého týmu skvělý tým.

Když jsi vymýšlela nový dezert, tak jak to probíhá? Po pracovní době zůstaneš na dvě hoďky, zkoušíš si to a pak si řekneš, že to můžeš někomu ukázat.

To není, že by celý tým kvůli mně zůstával ještě dvě hodiny po směně a čekal, než já si domíchám čokoládu s bramborami. Já jsem si během mé pracovní rutiny musela najít nějaký čas na to ještě udělat tohle. O to víc se od vás očekává nějaký time management, takže vy sami si musíte říct, že tohle musím udělat dneska rychleji, tohle předpřipravit na zítra, a proto mi to dává půl hodiny mezeru, abych si vyzkoušela recept na nový dezert.

Super. To, co děláš na Instagramu, že vymýšlíš dezerty, tak jsi musela vměstnat do své pracovní doby. Akorát na focení nebyl čas.

To vůbec, to ani nechci prezentovat jako můj dezert.

Je to nějaká spolupráce než zadání.

Přesně, takže jsem tam byla na realizaci. Nápad byl od šéfkuchaře. Ohromně mě to bavilo i v tom, že jsem opravdu začala o hodně víc komunikovat a spolupracovat s šéfkuchařem. Já jsem dost taková tichá a bezproblémová co se týče v týmu. Hrozně jsem se bála i některé věci, co se mi nelíbily nebo požádat si o jeden den volna, to jsem nerada dělala. Nerada jsem se ozývala. Překvapilo mě, že po 6 měsících, kdy jsem se tam nudila a nebavila mě ta práce, tak to bylo poprvé, kdy jsem si sedla 1:1 s šéfkuchařem a promluvila jsem si o tom. Od té chvíle se zlomilo něco v něm. Přišlo mi, že mě o hodně víc respektuje. O hodně víc se mnou nějakým způsobem spolupracoval. Pro mě to bylo hezké období, i když jsem pořád ještě byla na cukrářské sekci, od které jsem se chtěla pohnout, tak tím, že mě šikovně zabavil, tak mi to ani nevadilo.

Ty jsi říkala, že to pečení tě zase tolik nebaví. Je dobré to umět, ale že jsi tam vydržela 6 měsíců na něčem.

Takhle, mě to baví. Jako malá jsem začala hlavně s pečením. Já jsem se v nějakých 15 letech věnovala i dortům na zakázku. Dělala jsem svatební a narozeninové dorty. Možná Masterchef pro mě byl zlomový, že jsem se k nějakému extra vaření nedostala až do té chvíle, než jsem se přihlásila do Masterchefa. Tam to ode mě bylo vyžadováno a byly tam kladeny výzvy. Tam jsem si uvědomila, že mě více láká se více zlepšovat a nahlédnout do toho vaření než do pečení. Tím nechci říct, že mě nebaví pečení. Dezerty mě baví. Když jsem šla studovat na kuchařskou školu v Londýně, tak jsem věděla, že chci vystudovat oba dva ty obory, jak kuchařinu, tak cukrařinu, a to proto, že za prvé si nechci zavírat dveře a za druhé, že kdyby se stalo, že u vést někdy tým lidí v kuchyni, tak chci vědět a rozumět tomu, co se děje jak na cukrářské sekci, tak ve všech ostatních sekcích.

Co tě ještě v jídle baví? Máš oblíbený směr, kuchyni nebo surovinu?

Asi se ještě nespecifikuju. Nemám oblíbené jídlo, které nejraději připravuju. Nějaké moje celoživotní období, které mi zůstane i do budoucna i v případě, že si otevřu něco vlastního, tak si myslím, že se pořád budu držet svých kořenů co se týče české a slovenské kuchyně. Neříkám, že teď budu dělat knedlíky a vepřo, zelo, knedlo, ale vždycky v mém jídle ty kořeny budou cítit a chci, aby byly vidět.

Takže furt česká kuchyně. To je zajímavý. Já sám třeba českou kuchyni vařit neumím, protože mi to přijde těžké a pracné.

Co mě baví, tak pořád se dozvídat i víc o historii naší gastronomie a vytahovat staré recepty nebo sledovat například babičku, jak dělá nějaké věci a tím se inspirovat. Nebudu dělat jenom nějakou českou moderní kuchyni, ale pořád ten touch, že mám slovenské a české kořeny, tak chci, aby byly vidět a cítit tam.

Máš nějaký tip na nějakou restauraci, která tě překvapila?

V Česku, abych na nikoho nezapomněla. Tam jsem tedy nebyla hrozně dlouho, ale bylo to fakt skvělé – restaurace Essens u Valtic. Pak z Prahy mám ráda, když nevím kam, tak volím nějaké Ambiente, to mi přijde jako sázka na jistotu, že se tam kvalitně najíte. Nebo jsem nově byla U Cibulků. To je takové klasické vietnamské bistro. Dovezli si z Vietnamu i plastové židličky a všechno. Nic fine dinningového. Jíte z plastových misek, ale je to hezké a autentické jídlo. To mě mile v poslední době překvapilo. Je toho určitě víc.

Nějaký sen ve světě, co sis nesplnila, kam jít na jídlo?

Ježiš, já mám celý list restaurací. Já bych velmi ráda šla i do restaurace Story, kde jsem nejedla, i když jsem tam pracovala. Sice vím, jak to jídlo chutná, ale nikdy jsem si nezažila celý ten zážitek. Oni zavřeli a budou znovu otevírat, protože renovují. Ráda bych jela i tam a viděla, jak se celý tým posunul dál a celá restaurace.

Je ten Londýn drahý oproti dalším restauracím?

Oproti Praze ano. Ve Story předtím, než zavírali, tak menu pro jednoho stálo nějakých 250 liber. V Geraniu zaplatíte 400 – 450 liber na jednu osobu.

Otevírali novou sezónu v Nomě, tak jsem si říkal, jestli si to jednou za život splním, tak jsem dlouho přemýšlel, jestli si to za těch 20 tisíc stojí nebo ne.

Já jsem tam byla.

Jak ses tam dostala? Oni otevřeli novou sezónu. Já jsem refreshoval ten web, abych zjistil, když jsem se tam konečně dostal, že zbývají dva termíny pro dva lidi. Pro 4 lidi bez šance a vůbec.

Já jsem se tam dostala náhodou, a to přes Martina Záhumenského, což je slovenský kuchař. On v minulosti pořádal takové nejen gastrozájezdy, ale i po Toskánsku zájezdy. Promoval, že se jede do Skandinávie – Dánska, Švédska, Norska. V každé zemi se navštíví jedna michelinská restaurace. Byl to 5denní trip za nějakých X tisíc. V té době to bylo těsně po mém vítězství v Masterchefovi, tak jsem si říkala, že si chci užít i tu výhru po svém, a proto jsem se k němu přidala. Bylo to hrozně hezké. Jeli jsme nejdřív do Švédska, kde jsme navštívili 2michelinskou restauraci Daniel Berlin Krog, co pro mě zatím asi si troufnu říct nejlepší restaurace, kterou jsem kdy navštívila co se týče jídla, servisu, celého konceptu. To mě uchvátilo. Pak jsme navštívili Maaemo, což je 3hvězda v Oslu. Pak jsme navštívili v Kodani Nomu, která v tu dobu měla jenom 2 hvězdy. Teď má 3. My jsme tam byli v době zeleninové sezóny. Já jsem se nejvíce těšila v tu dobu na Nomu. Byla jsem v euforii, že jsem se tam dostala, že jsem to mohla naživo vidět. Ono se to nedá nazývat restaurace. To je obrovské něco.

Já jsem slyšel, že je tam hrozně personálu.

Ano. Mají tam neskutečně moc místností – fermentační místnost, skleník, další skleník na něco jiného. Tady mají laboratoř atd. Je úžasné to vidět. Člověku tam stačí jít jednou za život kvůli tomu zážitku. Ani si nemyslím, že člověk by tam měl jít vysloveně jenom za jídlem. Je to celkový zážitek s vědomím, že víte, co za tou restaurací stojí, co ta restaurace vůbec dokázala ve světě. Pro mě to bylo úžasný. Nemusím to zažít podruhé. I tím, že zavírají, tak nemám nutkání tam běžet znovu, než zavřou. Stačilo mi to jednou. Pro mě to bylo super. Nebylo to nejlepší jídlo, které jsem v životě jedla, ale byl to jeden z asi pro mě nejsilnějších zážitků jako mladá kuchařka a taková naivní a žije si ve své bublině, tak pro mě to bylo krásné.

Ty jsi asi dál, ale když člověk poprvé koukal na Chef’s Table, tak tam jsou restaurace, do kterých jsem se zamiloval, například v Chicagu. Taky kdysi tu byl i Martin Kastner, který se tam dostal oklikou, že jim pomáhal vyrábět nádobí. To mě bavilo. Ani nevím, jestli ta restaurace dál funguje. Koukal jsem, že s Chef’s Tablem jsi měla na Slovensku možnost podívat se, kde se to natáčelo.

Ano, to bylo pro mě další zkouškové období pro mě. Já jsem se rozhodovala mezi dvěma restauracemi – buď to bude Hiša Franko ve Slovinsku; můžete najít díl Chef’s Tablu na Netflixu. Otevřela si to žena, na které je zajímavé, že neměla žádnou extra velkou zkušenost předtím, než se vrhla do toho vařit tam. Byl to samouk. Měla jenom pár zkušeností malých z Francie, ale nemá to ani vystudované, ani nic. Dokázala vytvořit z ničeho něco. Za mě proslavila vůbec celé Slovinsko, a to nejen její region, v gastronomii. Tam jsem byla 2 týdny na zkouškovém období. To bylo úplně něco jiného. Nedá se to vůbec porovnávat ani s Londýnem, ani s Geraniem. Ta restaurace je in the middle of nowhere v horách. Kuchaři tam bydlí pospolu v takovém domečku vedle té restaurace. Nejbližší vesnice je asi kilometr od restaurace. Najdete tam jenom jeden supermarket a jednu špinavou hospodu.

Lidé tam jezdí jenom za tímhle.

Ano. Opravdu tam nic není. Co je super, tak ta restaurace velmi úzce spolupracuje s farmáři místními. I si pěstuje část surovin sama pro sebe. Má tam kompost a takové věci, takže se sezónností a udržitelností pracuje velmi hezky. Já už jsem asi po týdnu, co jsem tam pracovala, tak jsem se na 100 % rozhodla, že pro mě v tuto chvíli víc láká Kodaň a Geranium.

Jo, jo, jsi moc mladá na to, abys byla v horách na salaši.

Mě ty hory vlastně hrozně lákají. Mám ráda krávy například. Já si ve svém snu představuju i tu krávu, ale asi jsem si to asi zkrášlovala víc. I ten Netflix a Chef’s Table vám to zkresluje.

Že to je udělané, aby to bylo vizuálně atraktivní. Oni tam vytáhnou ty největší životní příběhy.

Jasný. Takže teď tam vidíte tu sýrárnu, která je úplně nádherná. Teď přijdete v reálu do té kuchyně, kde je jeden koutek. Projdete špinavou místností a uličkou. Otevře tu sýrárnu ten Sous Chef a říká, že tady máte svůj Netflix moment. Můžete si čichnout, kouknout se, ale jinak se k tomu nepřiblížíte. Zavře to, zamkne to a jde pryč. Byly tam věci z manažerských a organizačních hledisek, které pro mě byly mnohem lépe uchopeny v Geraniu, a proto to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem si vybrala Geranium. Tam jsem měla wow efekt, že tohle je na jiném levelu, než co jsem odcházela z Londýna. Od prvního momentu jsem věděla, že tady se mám od nich hromadu, co učit, i když si nemyslím, že se tam naučím vařit. Z toho důvodu je tam o hodně víc kuchařů než v Londýně. V Londýně pracovalo 7 kuchařů v kuchyni. Tady jich je 20 – 30.

Takže máš užší zaměření, co teď děláš.

Ano, velmi užší, ale o to víc se od tebe očekává, že bude všechno perfektní; každý jeden lísteček bude top-top.

Ještě mě zajímá ta ekonomika s ohledem na to, že za prvé se netajíš tím, že sen by bylo mít svoji restauraci. Za druhé s tím, jak se oznámila, že bude zavírat Noma, tak se začalo mluvit o ekonomice toho fine dinningu a že to je novodobé otroctví stážistů atd. Jak to podle tebe funguje? Přistupují k tomu mladí lidé tak, že musíš si „odmakat“ pár let a pak svatý grál je otevřít si vlastní restauraci, kde si to všechno napracovat a vydělat?

Já si myslím, že odpracovat si to nějakým způsobem musíš. Myslím si, že je velmi naivní a hloupá představa o tom, že jdu pracovat do michelinské restaurace, abych si vydělala hodně peněz. To je nereálné.

Ale přitom je to špička toho oboru.

Jo, to určitě. Teď se to řeší víc a víc. V tomto asi nedokážu ještě nějakým způsobem na to odpovědět, proč to tak je nebo jak bych to změnila. Mám na to málo zkušeností. Na otázku, jestli je zapotřebí si to odmakat, než si otevřeš vlastní restauraci, tak je to cesta, kterou asi já volím, protože mi to dodává nějakým způsobem sebevědomí a nějaký pocit toho, že mám víc zkušeností a lepší představu o tom, jak si představuji svoji vlastní restauraci. Ale jsou hrozně moc lidí, kteří si otevřou restauraci bez nějaké zkušenosti předešlé a jsou úspěšní. Vezmi si například právě kluky z Tara a Dianu, kteří si otevřeli Gao Den bez toho, aby měli jakoukoliv zkušenost z gastra nebo zkušenost provozu restaurace. Koukni, kde jsou teď. Otevřeli třetí restauraci. Podle mě budou otevírat dál restaurace, takže jsou výjimky. Je jich ne málo. Já si myslím, že i ten kuchař, který má těch zkušeností možná míň, tak má v něčem i výhodu; v tom, že se mu nevytratila ta naivita. Ta je v něčem hrozně důležitá. Takové to, že neztratíte svoje sny, které jste si v hlavě vymaloval, že by měly takto vypadat. Že vám ta zkušenost z profesionální kuchyně nějak to nezboří. V tomto je to hrozně super, že ti lidé, kteří nemají extra hodně zkušeností a mají naivitu, tak mají možná větší nějakou svobodu. Do hodně věcí pouští, aniž by to promýšleli. Možná o to větší risk si berou.

To je v podnikání obecně. Pak si nepřipouštíš ty možné problémy, protože kdyby si všechny připouštěl, tak možná ani nezačne.

Přesně tak. V tomto je to super, ale jak říkám, každý má svoji cestu. Já se cítím asi víc pohodlně – mně nejde o to si co nejdříve otevřít vlastní podnik. Mně baví ta cesta. To, že se učím od o hodně lepších kuchařů, než jsem já sama, a to, že sbírám ty zkušenosti, chodím do těch restaurací a kuchyní a koukám, jak je to kde jinak organizačně vedené, tak mě to baví a naplňuje. Potom uvidím, jestli nebo kdy se dostanu do bodu, kdy si řeknu, že jsem takto plná těch zkušeností. Teď mám představu o tom, jak moje restaurace má vypadat. Potom bude čas si něco vlastního otevřít.

To je skvělý přístup, že máš svůj kompas, ale není to o tom, že teď tady 5 let někde odmakám, zatnu zuby a pak to přijde.

Já si právě nemyslím, že je špatně se vydat tou druhou cestou. Možná někdo má za cíl, že chci podnikat a co nejdříve otevřít a naplno se tomu věnovat. Nechce ztrácet čas věnovat energii podnikům, které nejsou jeho. Já to plně respektuju. Ale říkám, že moje cesta a můj sen je trošku jiný.

Já to chápu. Já jsem se tě na to chtěl zeptat, ale teď mi to přišlo trošku hloupé, protože jsi to vysvětlila. Proč podstupovat tu „vojnu“ v restauracích, když byste dneska teoreticky mohla dělat kurzy a do toho dělat Instagram. Asi by ses tím uživila.

A to si myslím, že kdybych teď tady otevřela v Praze restauraci, tak já už mám docela silné sociální sítě. Mám i nějakou zkušenost ze zahraničí, nějakou představu o tom, jak vypadá dobrý servis a dobré jídlo. Myslím si, že kdybych si otevřela restauraci, tak asi bude úspěšná. Nevidím důvod, proč by nefungovala, ale vím, že mně osobně tohle vůbec nestačí. Vím velmi dobře, na jakém levelu se nacházím. Možná by to stačilo pro ten český trh, ale vím, že pro mě osobně to nestačí. Chci se posunout ještě mnohem dále, abych nabídla něco, čím budu spokojená já.

Takže ta cesta je toho se ještě víc naučit, aby až přijde ten člověk a dá ti 10 milionů, aby sis otevřela restauraci…

Ano, ještě mi nedávejte těch 10 milionů, prosím, ha ha.

Možná praktická věc. Co spoustě lidem chybí v kuchyni? Když jdeš k někomu domů a někdo ti chce uvařit, tak ty říkáš, že ti chybí…

Nejsou to možná ani nože, ale prkýnka. Vždycky co přijdu k někomu, tak tam má například jenom takové to plastové tenké, na kterém se nedá krájet.

A ještě zkroucené z myčky.

Takže prkýnko za prvé.

Co je dobré prkýnko? Těžké dřevěné?

Těžké, nemusí být ani dřevěný. Tvrdší plast. Jsme si otevřeli na mé stránce i e-shop, kde právě, protože hodně lidí se mě ptalo, jaké nože a prkýnka doporučuješ, tak jsme se rozhodli před rokem na mém e-shopu, kde jsme prodávali jenom kuchařku, tam dát i další sortiment právě to, co já doporučuju, co si myslím, že by lidé měli mít v kuchyni – od nožů až po mixéry a všechny možné věci. Na mé stránce najdou japonské plastové prkýnka, který se používaly právě v restauraci Story. Jsou skvělé. Nejsou tak těžké, ale takové mohutnější plastovější, takže se dá dobře umýt. Mám ráda i klasické dřevěné, ale s tím, že mám ráda, že čím je větší, tím je lepší. Tím víc dává prostoru.

Pak se blbě myje.

Myje se špatně. Potřebujete větší dřez. Pak za mě kvalitní nože. Pak i vědět, jak se i ty nože starat. To je velmi důležité k tomu, když se někdo rozhodne koupit drahé nože a kvalitní, například japonské, tak si myslí hodně lidí, že teď to vydrží ostré donekonečna, což není pravda. Ono jenom se musíte umět o to starat. Ještě takové struhadlo, například microplane struhadlo v domácí kuchyni je pro mě must have, tak i v profesionální.

To je takové to, co ti nastrouhá na megajemné plátky?

Ano. To je takové struhadlo velmi ostré. Je to super na citronovou kůru nebo i parmazán a takové věci, že ti to krásně nastrouhá.

U těch nožů mě napadá, že jsem viděl, že tam máš nůž za 15 tisíc. Jaký je rozdíl mezi nožem za 15 tisíc a tím, co si jdeš koupit do Tesca?

Asi nejdůležitější rozdíl je, že ti to vydrží déle ostrý. Ale musí se s ním speciálně pracovat. Ostřit se. Když si kupuješ japonský nůž, tak je nejlépe ho ostřit water stone, vodní kámen, na kterém se brousí ten nůž.

Je to takové to, jak občas vidíš, že ti kuchaři to vezmou párkrát před každým použitím?

Ne, to je pokud během provozu si ho trošku naostřit. To je nějaká denní úprava, ale pak po týdenním používání v profesionální kuchyni ten nůž není tak ostrý jako na začátku.

Fakt, už po týdnu?

No jasný. Doma to bude možná po 3 týdnech, ale tam když ten nůž používáš každodenně na něco, tak ti vydrží třeba týden ostrý. Když si ho ostříš doma sám. Ani ty jako kuchař kolikrát nemáš to tak dobře naostřené jako kdybys to odnesl k profesionálovi. Pro mě je důležité i sama se naučit, jak dobře ostřit. Mě to i baví, takže vždycky, když jsem v profesionální kuchyni a ten nůž po týdnu vidím, že není tak ostrý jako na začátku týdne, tak si ho vezmu domů a půl hodiny si ho tam ostřím.

Takže na stole máš brousící set.

Vypadám jako serial killer u toho, ale je to zapotřebí.

Ještě mi řekni nějakou oblíbenou snídani, ať si z toho lidi odnesou něco praktického a druhý den si můžou uvařit něco by Kristína.

To vás asi nějak neinspiruju. Pro mě oblíbený jsou míchaný vajíčka s opečeným chlebem.

Já už jsem to tady řešil s Janou Jelič, jak dělat míchaný vajíčka nejlepší? Podle mě udělat dobrý míchaný vajíčka je superskill.

Za mě hlavní je nebrat vůbec do ruky metličku. To hodně lidí dělá, například můj táta, špatně. Míchal to, jako kdyby šlehal šlehačku. Pak máš takový zgrclý něco a není to vůbec dobrý. Já vždycky si pomáhám tím, že vezmu stěrku, a začnu na mírném plameni. Nejdu zprudka. Začnu máslem. Rozmíchám si je v misce. Pak je tam vleju.

Je rozdíl, jestli to rozmícháváš v misce nebo jestli to tam dáš rovnou?

Vím, že někteří lidé si potrpí na to, aby žloutky a bílky byly oddělené, aby to nebylo zamíchané. Já to mám ráda zamíchané, ale to je tisíc způsobů, jak na míchaná vajíčka. Já mám to, že mírný plamen a stěrka. Pak to jenom promíchat. Jakmile je to takové polotuhé nebo pořád je to trošku tekuté, tak to odstavuji a přimíchám tam studené máslo, aby se to dokrémovalo. Tak to mám ráda já.

Super, tak to máme podobný. Kristíno, moc díky za fajn povídání, že jsi trošku nechala nahlédnout lidem jako já, které baví jídlo a restaurace, i ten pohled dovnitř. Ať se daří v Dánsku.

Děkuju. Já moc děkuju za pozvání.

Přátelé, díky moc, že jste doposlouchali tenhle rozhovor s Kristínou Nemčkovou. Pokud se vám líbil, budu rád, pokud ho nasdílíte, pošlete kamarádce a kamarádovi, kteří mají rádi tyto michelinské restaurace. Připomenu, že Proti Proudu je i na YouTubu s obrazem. Na Instagram dávám spoustu zajímavých tipů a pro mě nejzajímavějších částí rozhovorů, takže pokud byste si toto chtěli připomínat, tak Instagram Proti Proudu Podcast. Nedávno jsem spustil úplně nový podcast. Možná víte, že já jsem dříve dělal zároveň i podcast Na Vlně Podnikání, který jsem pak prodal mediálnímu domu Economia po nějakém roce a půl. My to dělání businessových rozhovorů přišlo líto. Začalo mi to chybět. Zároveň jsem měl pocit, že mezi businessovými podcasty tady chybí něco opravdu praktického pro lidi ve fázi spíše ve fázi, jako jsem já – přelom volné nohy, solopreneurship a malých firmiček. Právě podcast Businesscast Dana Tržila, jak jsem to nazval, se tomuto tématu věnuje. Rozebírám tam různé business modely, jak je možné v roce 2023 podnikat i pomocí internetu a nových technologií, jak funguje, když je někdo tvůrce nebo online učitel, jak fungují různé business modely a online podnikání malých agentur atd. Pokud vás zajímá podnikání, tak si určitě přidejte podcast Businesscast Dana Tržila do vašich podcastových aplikací. Asi jste si všimli, že má dvě velká témata jsou za prvé dobrý život, jak si ho postavit, o čemž je hlavně Proti Proudu. Podle mě k tomu není potřeba podnikání. Na druhou stranu já jsem osobně přesvědčen, že podnikání je skvělý způsob, jak dosáhnout osobní svobody a postavit si svůj pracovní život tak, aby vás naplno, abyste dělali něco smysluplného a budovali něco svého. Právě o tomto je Businesscast Dana Tržila. Díky moc. Uslyšíme se zase příště u dalšího Proti Proudu, který už dnes vám nalákám, je s Ondřejem Kobzou. Jaká je vaše oblíbená zmrzlina? Napište mi to.