Ladislav Zibura: Proč se naučit odmítat peníze? Pěší cesty jsou nuda

Přepis epizody

Ahoj tady Dan Tržil, je tady další díl podcastu proti proudu a mým dnešním hostem je Ladislav Zibura. Ladislav je cestovatel a spisovatel, napsal několik knížek. Když jdeš pět týdnů do Říma, tak je to ta nejdůležitější věc jaká tě v životě potkala. Kromě toho taky přednáší a má skvělý cestovatelský přednášky.

A mně přijde, že ty nejlepší věci se člověku musí stát sami že to nejde naplánovat. Je to pro mě zajímavý člověk který to má velmi hezky v hlavě srovnaný, než je tolik v tom materiálním světě, ale vlastně optimalizuje na úplně jiné věci. Peníze by z něho měl nejenom vydělávat, ale taky odmítat a nevydělávat a nejít jenom za tu maximalizací toho získu.

A já si myslím že v tomhle vlastného rozhovoru hodně inspiruje. Je to takový připomenutí spousty důležitých věcí a obecně příjemný rozhovor. Jdeme na to. Ladislav Zibura. Konec

Tak Ladislav vítej v Protiprodu, ahoj. Ahoj a moc děkuju za pozvání. Já jsem rád že to vyšlo, chvíli jsme se domluvali, mám rád že máš takový to pravidlo, jakože vlastně nechceš být stále všude a že si dáváš ty odstupy a vždycky čekáš na to, mít třeba co říct novýho. Teď mi ještě s tím pomáhají lidi že mě nikam nezvou, tak to je o to snad.

To já mám vždycky rád lidi který zrovna nejsou trendy. A jak je někdo trendy, tak to není pro mě. Přesně tak. Já jsem si říkal podcast Protiprodu a pak si otevřu zásilkovnu. A pak zavřu krám. No, hele, samozřejmě ty jsi jako cestovatel spisovatel takovýhle škatulky jsem u tebe našel nejčastěji. Zajímalo by mě, vzhledem k tomu že já hrozně rád tady se lidma řeším, jak se jim vlastně podařilo trošku si postavit ten svůj život dle svých představ, jestli…

Když jsi začal cestovat jestli tě to napadlo, že to jako bude směřovat tady tou cestou. Ne vůbec ne, tak já jsem začal se hodně zajímat o cestování, když mě bylo patnáct a vlastně tehdy jsem už začal podnikat první svoje cesty a někdy jako v osmnácti po hned po maturitě, tak jsem začal cestovat intenzivně, tak jak to šlo, že prostě každý ty vysokoškolský prázdniny jsem se někam vydal, tehdy ještě pěšky vždycky a vůbec mě je ryzí a že to je hrozně poznat na tom, co dělám, že to je moje velká vášeň vždycky jsem to měl moc rád a úplně jako ohromnou schodu náhod Toho že jsem studoval žurnalistiku, miloval jsem knížky vždycky a vždycky jsem chtěl napsat knížku, tak se to tak protlo, že jsem prostě napsal cestopis o jedný ze svých výprav a ohromnou shodou náhod.

Já jsem měl tehdy rozhovor na radiožurnálu a ozvalo se mi na klátelství, jestli pro ně nechci tu knížku napsat. A tak se to tak stalo. A mně přijde, že ty nejlepší věci se člověku musí stát sami že to nejde naplánovat. A já se často s tím setkávám že koukám občas na ty hodně motivovaný lidi kteří se rozhodli, že něčeho dosáhnou a mně přijde že je z toho cítit často určitá urputnost a myslím si, že specificky Češi tohle úplně bytostně nesnáší, že když seš moc urputnej a moc se snažíš, tak to lidem přijde takový Svazácký a trapný a prostě tam neuspěješ.

Obvykle. Ale možná teda mě zajímá, víš protože častokrát já výdám, nebo možná s tím sám teď nebojuju, kdy ve chvíli, kdy ta tvoje vášeň a nadšení se stane tím povoláním. Jestli se ti to furt daří, víš jestli to už dneska není tak, hele, teď musím nikam jet, protože musím napsat novou knížku a vlastně se to nějakým způsobem nestalo tím už musím a nechci.

Já jsem udělal jedno rozhodnutí které mě hrozně zlepšilo život A překvapivě včas že já jsem se rozhodl, že nebudu dělat žádný reklamní spolupráce. Při někdy už před osmi lety. Udělal jsem několik jako velmi specifických výjimek, ale vždycky to bylo jako by věci se kterými jsem úplně totálně souzněla a který ani nebyly reklama na nějaký produkt.

A… Jo, třeba jsem pomáhal s kampaní filmu o bezpečné jízdě, tak prostě to, no ale díky tomu… jsem, promiň, že tě do toho skočím, dávno jsem viděl na nějakou chary tu Daruj vodu? Jo, to byl člověk v tisni, to dělám, je jediné co dělám, že dělám zadarmo reklamu pro neziskovky. A teď se naposled ještě dělá jakou drobnost pro ministerstvo zahraničí a taky zadarmo, že dělám ty věci idealisticky kterým věřím a díky tomu že jsem vlastně nejsem jako mezi mlínskými kameny těch subjektů, který by mi chtěli říkat, co mám a co nemám dělat a díky tomu že jsem vždycky zachoval to, že moji obživou a radostí je to, že píšu knížky dělám přednášky a cestuju, tak mi…

Tak mě to nikdy jako nepřestalo bavit a nikdy se nezačal cítit tenhle tlak, že bych něco musel. A je mi hrozně líto lidí, u kterých tenhle ten tlak vidím, že do určitý míry já ani nejsem, já nemám ani toho hero hero, že bych byl jako nucenej něco jako vytvářet pravidelně. V sociální sítě jsem vždycky měl jenom pro radost, nikdy jsem nikomu nesliboval jako, že něco budou dostávat pravidelně.

Vždycky když jsem se vydával na nějakou cestu a nějaký média mě nabízeli abych třeba pro ně psal z té cesty, tak jsem to odmítl. A ještě jsem se vždycky úzce specializoval, že jako nepíšu nic jinýho než svoje knihy, nepřispívám nikam, jako že bych psal sloupky někam nebo tak. A myslím si, že si tímhle jako hrozně zlepšuju život a že jsem díky tomu prodloužil trvanlivost Toho, co dělám, protože mám svobodný pole působnosti, mám volné ruce, jsem pánem těch rozhodnutí Vždycky prostě se domluvíme půl roku dopředu, kolik chci mít přednášek na ten následující půl rok a vždycky roka půl předem se rozhodnu, jestli v tom následujícím roce chci napsat knížku nebo ne a nesnažím se neřídit žádnou z těch pouček, jakože každý dva roky ti musí vycházet knížka, to se často říká, tak teď to tak nebude, protože se mi narodilo dítě a tak, takže ne, vlastně já jsem naopak bych řekl, že mi to, že to dělám jako mám inspirace čím dá víc a že jsem čím dá spokojenější s tím Jako samozřejmě to má tu odvrácenou stranu, že tím v fůzovkách přichází vo nějaké peníze, že jo?

Víš jakože vlastně možná by bylo dobrý si říct i jak vnímáš tohle, protože spoustu lidí by si řeklo hele, ten je vlastně hloupý, když si mohl vydělat natolik další cest. Já mám velký štěstí, že jsem nevčivil hodně chudý země, některý. A já jsem přesvědčený o tom, že ten kontakt s tou opravdovou chudobou, a ne, že bychom opravdovou chudobou neměli u nás, ale myslím tím tou chudobou tou nejhorší nedůstojnou chudobou, kdy rodiče nemůžou zaplatit svým dětem školným třeba, nebo jim nemůžou zaplatit peníze za školní autobus tak ty děti chodějí prostě eee Po silnici do školy pěšky, tak tato je extrémní že se lidi nemůžou dovolit zdravotní péči.

Tak to prostě, když se tomu pravidelně vystavuješ a jsi empatický, tak tě to formuje do života a myslím se, že ti to dobře formuje ty hodnoty. Já jsem nikdy nerozhazoval peníze, já vždycky byl spořívej. Teď se zrovna nad tím nedávno přemýšlel, že když jsem hrál ty strategie jako Age of Empires a tak, tak mě bavilo to farmaření, se tomu říká, že jsem vždycky jenom hromadil ty suroviny.

A já prostě nepotřebuji maximalizovat jako svůj příjem Mně stačí, abych se uživil tak, abych se postaral o rodinu, abych měl nějakou zálohu, abych se mohl postarat i o tu širší rodinu či než myslím jako o svoji rodiče a prostě abych mohl pomoct bráchovi kdyby potřebovala tak, ale já prostě nevím, já nepotřebuji mít drahý auto.

A ta svoboda, kterou získávám, to má hodnotu Mně je Přijde a sám si říká tak žijem v materialistickém světě a materialismus je náboženství. Materialismus říká, konzumuj víc a budeš šťastnější. To je to jednoduchý jako dogma prostě toho materialismu že je iluzív jako podlehnou přesvědčení, že jsme zpřetrhali okovi plánovanýho hospodářství a teď tady žijem jako bez nějaký doktrýny.

Tak tohle je doktrýna, ve které teď prostě jako všichni tady fungujeme. Prostě to přesvědčení že když budeme konzumovat víc tak budeme šťastnější a já o tom nejsem přesvědčený. A vyžaduje to určitou jako sebekázeň se tomuhle vzepřít a vědět že můžeš vydělávat víc a A odmítat to a vědět, že ti někdo nabízí tu reklamu třeba za hodně peněz a odmítat to a já často říkám, že když bych to neodmítal tak říkám, že to udělám za milion na charitu cokoliv a tímto všem přišlo jako hrozně peněz asi, protože furt reklama u mě nemá hodnotu milion, ale tak to bych udělal rád a myslím si, že ti to naopak jako tříbí ty hodnoty a že peníze bys měl mět nejenom vydělávat, ale taky jako odmítat a nevydělávat a nejít jenom za tu maximalizací toho zisku.

A ještě vlastně specifický to, čemu se věnuju Kdy my máme ty jako vystoupení moje, kterých vždycky můžeš mít víc jo, protože těch měst v Česku je hodně a my jsme už museli třeba nějaký města kam jsme jezdili, tak jsme museli ubrat a ty víš, že vyměňuješ ten svůj volný večer za to, že jsi mohl někde mít vystoupení a vydělat těch peněz o něco víc a to, že jako o tom musí soustavně přemýšlet a prioritizovat tu rodinu, tak si myslím, že ti pomůže jako si tak jako v tom udělat v tom udělat ty správný hodnoty.

Ještě v tom možná chvilečku zůstanu, jestli tě napadá něco jiného co ti třeba pomůže, protože víš já tohle, co říkáš velmi s tím souzním, snažím se tím způsobem žít taky i přesto jako vnímám že to není jednoduchý a že tě to občas jako tahá zpátky, víš, že přesně často tady mluvím, taky nepotřebuji to drahý auto, ale tu a tam, a nevím, jestli to jsou slabší okamžiky nebo něco se občas říkáš, tyjo a co kdyby, co kdyby vlastně.

Já si myslím, že jako nejtěžší je odolat tomu tlaku toho že jako něco dělají všichni a aby tobě neujel ten vlák, jo, teď já nevím jako když si jdeš Teď koupit byt tak všichni ti budou říkat, no pospíchej to už bude jenom dražší prostě a teď se to zase rozjelo, ty hypotéky a tak a mně přijde v pohodě bydle v nájmu, no a je to, a když si vezme, že někdo jako je ochotnej jako Strašně tvrdě pracovat přes časy jako 20 let a nebýt jako se svýma dětma proto, aby mohl bydlet ve vile prostě, kterou si koupí, tak je to určitý přístup k životu, je to naprosto legitimní je to svobodný rozhodnutí každýho, ale nejsem si jistý, jestli jako tohle rozhodnutí jde univerzálně aplikovat na celou společnost a říct, že když budete dělat takhle, tak budete spokojení.

Já si myslím, že ne, ale že je jako těžký, když si všichni ty kamarádi okolo tebe berou ty hypotéky, tak to neudělat a říct, hele, prostě mě vyhovuje že se můžu každý dva roky přestěhovat někam jinam a vyhovuje mi ta flexibilita a jednou si koupím malej byt na stáří, ale teď jsem jako v pohodě s tím co třeba nedělat, no.

Tak… Takže tak, no. Ale jsou to věční boje. No jasně. Je pravda že jsem si taky přečet při přípravě, že se šedná z mále lidí, kteří si užívají stěhování. Což pro většinu lidí je to možná noční můra. No si uklidíš. Ty stěhováci bývají jaký fajn chlapi. Teď jsem měl skvělý stěhováky úplně. Protože ty, oni znají ty domácnosti těch lidí, že jo.

A ne, že bych se vyptával na nějaký indiskrétní detaily, ale tak jako v té obecné rovině

moc věcí. A vždycky se to přetřídíme díky tomu stěhování. Ale tak s těm, když s někým jako dvanáct hodin pracuješ a já to nosím s ním a vždycky protože to je fair, tak to už se z vás starou jako parťáci. A to já vám hrozně rád vlastně. Takže je to takový nový dobrodružství vždycky. A já jsem přesvědčený o tom, že každá změna a mě to napadlo i ve vztahu jako ke vztahům Tak je to, když se s někým rozcházíš, A myslím v tom věku kdy lidi jako randí ho, ne když opouštíš manželku, ale tak když prostě spolu lidi randějí tak hrozně smutný, že jako se teda rozejdete, ale myslím si, že plně je to vykompenzovaný zase tou radostí z toho novýho vztahu a tou zamilovaností a tak a myslím si, že s tím stěhováním je to podobného že je trochu otrava se prostě jako stěhovat někam jinam ale taky Máš tu kompenzaci v podobě tý radosti jako z toho novýho místa a teď objevuješ ty podniky tam a seznamuješ se se sousedama a já tohle mám rád já prostě mám rád nový věci a myslím si, že není jako jedinou cestou v životě si najít ty jistoty, ale a tak mě to dobrodružství vždycky bylo blízký, proto mám rád to cestování jako dívat se co je za tím druhým rohem a v tomhle je nájemní bydlení třeba skvělý.

Byť samozřejmě mě pak jako otravuje, že musíš tam jako řešit různé věci, které nefungují v tom bytě a zrovna v Praze kde bydlíme, tak to bývá obtížné jako sehnat ty lidi kteří ti s tím pomůžou, ty řemesnky a tak no. Pojďme se možná dostat k tomu cestování pěšky. Já se přiznám, že ty jsi o tom určitě mockrát mluvil, jak to začal ten nápad, bylo to fakt tak, byl jsi chudý, rozhodl ses, že půjdeš někam pěšky, nebo byl to hec nebo byl to…

Inspirace nějakými dávnými doby. Já jsem vždycky měl chodzení rád, protože to je takový sport, který může dělat úplně každej, když je mladý a jsem vědost v Jižních Čechách, který mají strašně moc jako těch hezkých turistických tras, a tak jsme prostě rádi chodili jako s kamarádama do lesa, ještě jsme měli nějakou soutěž tam absurdní, kdy to je takový kopec za městem, jmenuje se Kleť a prostě se soutěží v tom, kdo ho víckrát vyleze nahoru a dvoru za dvanáct hodin a už nikdy v životě mě víc nebolili nohy, než když jsem to vylez třináctkrát jednou, nebo jedenáctkrát nevím.

Je to převýšení jako na Mont Everest, když to vylezeš dvanáctkrát myslím. A já myslím, že jsem to vylez tehdy jedenáctkrát nebo třináctkrát nebylo to těch dvanáctkrát A tak jednoduše mě to přišlo zajímavý a pak jsem se dočet úplně náhodou v ženském magazínu, fakt jsem ona dnes to byl, jsem si takhle vzal do ruky jako noviny, na mě vypadl ten magazín, jsem se to otevřel a byl příběh příběh paní, já jsem se s ní bavil minulej měsíc touhle paní, která má dceru se kterou cestuje a psali o tom, jak se vydali na cestu do Santiago de Compostela.

A to byl rok 2006, takže tehdy se ještě zastavlik o té cestě nemluvilo a mě to přišlo strašně zajímavý protože jsem zjistil, že něco takyhle existuje a že bych tu svoji touhu po tom dobrodružství, který prožiju po maturitě mohl spojit s tím že rád chodím pěšky a vlastně je to přišlo jako hrozně dobrý nápad v mnoha ohledech a čím víc jsem si o té cestě do Santiago zjišťoval, tím zajímavější mě to přišlo.

A v devatenácti jsem se tam vydal, ani ne v devatenácti mě bylo osmnáct, to bylo tři dny po maturitě a devatenáctí nadoznění jsem oslavil na cestě Já mám nadoznění patnáctího června taky často slavím někde na cestě v zahraničí a najednou Jsem prostě pět týdnů v osmnácti letech strávil sám zahraničí, tím že jsem chodil pětatřicet kilometrů denně, což není namáhavý, když je tím devatenáct ale hlavně jsem u toho poznával lidi z celého světa, který byli o generaci nebo o dvě generace starší než já.

Byl jsem v kontaktu s něčím, co má tisíc let tradice a to mně přijde, že se jako na to ohromně zapomíná, že se stala taková popkulturní věc z té cesty do Santiago, ale to není novinka, to je tisíc let, to je ta cesta a přijde mi, že když něco lidi dělají tisíc let, tak málo kdy jako to nemá žádný smysl že je Tak dobře, jak asi po úštění žilou jsme zjistili, že zase tak dobrý nápad není, ale…

Tak už to moc neděláme. Myslím si, to by jenom neměly ty antibiotika byly zoufalí, ale prostě pokud tisíc let lidi považují za dobrý nápad se rozvíjet tímhle způsobem, tak i asi dneska víme, že náboženství má svůj smysl protože už se tomu lidi věnujou prostě od mezopotámie. Tak prostě tisíc let to lidi dělají, byť na dlouhou dobu ta půjď byla zapomenutá.

No a ohromilo mě to, protože jsem prostě najednou zjistil, že to je věc, která tě prostě rozvíjí, jako jít daleko pěšky. Takhle jednoduchý to je. Učitě to spoustu věcí. Učitě to pozorovat ten svět kolem sebe. Učitě to přijímat, že některé věci se odehrávají pomalu. Jak když jsem se rok na to vydal pěšky z českých budějovic do Říma, protože jsem chtěl zažít ten pocit toho středovění Děkuju poutníka, který prostě vyrážel od Prahu svýho domu.

A tak mě to trvalo. Třicet sedm dní tam dojít a vzpomínám si, jak po čtrnácti dnech se před námi objevily ty Alpy, který jsem znal z té naší nejvyšší hory Kleť. Prostě když jsem tam chodil tu soutěž tak jsem občas kdyby byla dobrá viditelnost ale to takhle daleko viděl a najednou jsem tam jako došel k ním a přišlo mě to v těch devatenácti jako hrozně velká věc, protože tam vlastně zbrojně začínaly hranice neznámýho světa

Hodně bezmocný, když chodí pěšky, protože prostě když jako nemáš vodu, tak trvá hrozně dlouho se třeba k té vodě dostat, takže tě to přivede k tomu že se třeba naučí, že je úplně v pohodě jako poprosit lidi, aby ti dali vodu. A příjemně zajímavý, kolik my jsme poměrně stydlivý národ a kolik lidí by s tím mělo problém za někým přijít a říct nezlobte se, mohl byste mi prostě dát vodu, každý ti dá vodu, jo a ještě bude mít radost, jako protože to pro něj zážit, takže tam nějakej půjčník si přišel říct o vodu a a tohle všechno prostě mi přišlo hrozně dobrý a já jsem nevěděl proč, ale věděl jsem, že mě to rozvíjí, to je dobrý do života že tohle chci dělat tak jsem to dělal a pak nastal okamžik kdy jsem někde když jsem takhle procházel pěšky, já jsem takhle ještě prošel pěšky kus Nepálu kus Číny, což bylo jako Taky to ani nejde popsat já jsem si to pokusil v česti knihách, ale to nejde předat jako ty, ty, ty ty ty tu zkušenost kterou si z toho odneseš Tohle konkrétní ten nepálčí, no.

To je prostě strašně intenzivně splineš z Ukrajinu Kde se pohybuješ, jseš prostě ve velmi chudej zemi na venkově, kam bys ani nedostal autobusem, protože tam nejezdí žádný autobus a navíc bys tam neměl důvod jet, protože tam nic není, ale tím že jako to chceš projít pěšky celý tu zemi, nebo z nějaký části, tak se tam dostaneš na ty místa, kam bys jinak vůbec se nepodíval.

A pak v Číně jsem putoval pět týdnů a já jsem potkal pět lidí, kteří mluví anglicky za tu dobu. Jeden týdně. A jinak prostě tam nefungují ani gesta protože i gesta jsou v čínštině jiný než u nás takže tam se nedomluvíš ani rukama a nohama. A je to strašně zajímavé, prostě je to strašně zajímavé. A já mám hodně rád existencialismus a Sartra a Kamiho a s tomu se pak přistačí, protože jsem z toho byl takový smutnej vždycky, ale tohle je vlastně to, že to je ta Sartrova zeď.

Prostě ty se podíváš těm těm svým jako existenciálním strachům do očí když seš pět týdnů sám v Číně. A jdeš tam tisíc kilometrů pěšky a musíš se o sebe odpostarat. A myslím si, že to prostě utváří komplexitu tvojí osobnosti a mě to hodně změnilo. A vytvořilo to ze mě jako člověka, který se za stolik věcí nebojí, bych řekl.

A umí se o sebe postarat. A jsem za to hrozně vděčnej. No a pak najednou jsem prostě takhle přecházel Kavkaz, nebo jsem procházel pod Kavkazem v Armenii a Gruzii a najednou prostě jednoho dne už jsem měl pocit to je pro mě vyčerpaný to téma těch pěších poutí. Takže jsem se na to vykašlel a začal jsem stopovat a jezdit na kole a jezdit vlakem a tak.

A toho se teď držím. Podniknul jsem znova pout do Santiago po deseti letech, napsal jsem o tom knižku, takže byl můj velkej sen o tom napsat knihu. To je ta první, teda nikdy vlastně ten příběh tý první si knižně nikdy neříkal Ne ne ne ne ne. Ale něco si z toho pamatuju, tak to byl zajímavý zažít stejnou věc jako s desetiletým odstupem a…

A šel jsi tu samou trasu? Šel jsem úplně to tež. Tak úplně to tež. A… Hrozně je to zajímavý no, vidět, jak se změnil za těch deset let a zažívat ty stejné situace ale jinýma očima. A já jsem prostě chtěl splatit ten svůj dluh, jako ty paní Ludmile, myslím, že se jmenuje Ludmila, který jsem se dozvěděl díky tomu tak jsem říkal, tak já chci býtat paní Ludmila pro ty další lidi, kterým by to taky mohlo zlepšit život.

Tak jsem chtěl aby ta knižka vznikla, aby to třeba taky někoho ponouklo a se tam vydá. A jak ty knižky píšu už deset let, To je jako hrozně hezký, že znáš ty příběhy těch různých čtenářů a těch životních situací, ve kterých jsi k ním jako dostalo. A teď třeba jsem se minulý týden bavil s paní která mi říkala, že jí umírala maminka, že poslední vlastně, co spolu zažili bylo, že jí četla moji knižku a ona jako umřela potom.

A nevíš ani co na to říct, ale je to prostě zajímavý.

Ním to dává nějaké povzbuzení v těžké životní situaci nebo si prostě u toho odpočinou a všechno je hrozně hezký Tak se věnuju čemu věnuju a vlastně když se vrátí jako obloukem k tomu k těm penězům a tomu zisku, tak já vlastně si myslím, že to, co získáváš tím co děláš, tak je, že to je mnohem širší než jenom ty peníze.

Že prostě ty potřeby získá nějaký peníze, aby se zúživil, aby se to nemusel řešit ale já získávám ten pocit, že dělám fajn věc a vždycky jsme se snažili, aby ty knižky byly hezký, aby tam třeba nebyly loga žádných sponsorů. Já nechci mít sponzory protože bych musel někam dávat jejich loga a tak dál. Takže tak, no, tak prostě se vydávám tak svojí cestou, tak jako jsem se vydal v osmnácti do toho Santiago, tak od té doby se tak jako furt někam vydávám sám a píšu o tom knižky, no.

Ne, já řezně s tebou souhlasím jak jsi říkal, že vlastně ty peníze jsou jenom jedna z věcí, který dostáváš tu prací. Že jsem vlastně třeba přemýšlel přesně kdybych to měl vyjádřit v těch univerzálně pochopitelných penězích, kolik jakou hodnotu pro mě má třeba, já nevím, to, že nemusím chodit v obleku, že si to můžu postavit podle sebe nebo to, že když přijdu mezi lidi který respektuju, tak oni mi řeknou, jo, dane, dobrá práce.

Já vlastně mám pocit, že z té práce získáváš spoustu tady těch jako vedlejších věcí a víš jako často to ty lidi poměřují těma penězma, protože je to tak nějak jako tady v tom světě asi nejednodušší, ale že je dobrý se občas zamyslet vlastně co dalšího kromě těch peněz ti ta tvoje práce přináší, no. No hlavně když jsi mladý, že jo protože ono potom když to je strašně komfortní vůbec, že si můžeš pokládat takovouhle otázku, jo, protože, že.

A to je důležitý si uvědomit, že prostě pro 95% obyvatel týhle planety, to nemám podložený žádným, žádnýma datama, jo, a jsem tak plácná prostě pro většinu přinevětšinu pro většinu obyvatel týhle planety, tak prostě jako pracují, aby se uživili a nemají jako přebytky. Nemají možnost moc změňovat jako práci za volnej čas, protože prostě jako musí každej den makat aby se uživili nějakým způsobem.

Nemají prostor řešit jestli si můžou vzít, co chtějí na sebe. A mě to jako nějakým, takže to byl se, no, uvědomuji si, že žiju ve zlatý kleci tím že se můžu živit tím co mě baví a zároveň je jako férová práce, jo protože prostě vím že je o každýho dobře postaráno kdo přijde na moji přednášku a vím že jsem na těch knižkách odvedl maximum možnýho a díky tomu že…

Máš ty recenze na ty knížky, tak jako víš, že to ty lidi baví a v konce vlastně teď poslední knížka moje tak je nejlíp hodnocená z mých knížek, což jsem moc rád já si taky myslím že se mi povedla nejvíc, ale jako že to vím že to nemá jako sestupnou tendenci a jsem tomu rád, ale jako uvědomuji si, jaká je to výsada, všechno tohle, že prostě jako nemusí řešit jako to materiální přežití každej den a že si můžeš klás otázku jestli budu teda víc vydělávat nebo víc odpočívat, ale mně by přišlo vlastně hrozně neúctivý jako k tomu světu celému, který jsem poznal jako těch chudejch lidí kdybych já byl takový blbec a nechal jsem si jako tou hamyžností ten život mít Otrávit, jo protože je co, prostě když už někdo vyhraje v té loterii, a to myslím už jenom tím, že se narodil v Evropě, tak prostě by neměl tuhle úžasnou příležitost promarnit tím, že bude tak blbej a bude celý život strašně jako pracovat a pak si řekne, že tak já mám aha, já mám stovky milionů a nemám žádný kamarády prostě tak třeba s tím teď budu dělat.

A on už je potom pozdě podle mě, protože jako, když si jako v šedesátí si řekneš, aha, tak já vlastně jsem celý život zasvětil jako tomu že jsem se snažil vydělávat peníze za každou cenu a A teď jako všechno mi uteklo a děti už vyrostly a vlastně ty vztahy se mi rozvrátily, no tak pokud je pozdě, protože si myslím, že by si člověk tyhle otázky správný měl klást, když ještě mladej.

Já jsem hrozně rád že vlastně možná tady to naše povídání je takovým připomenutím toho víš protože možná jako jsem tady zmínil, vynímám to velmi podobně a i přesto jsem se přistih včera k jako údavený předspaním, že jsem koukal na někoho, kdo dělá s tím způsobem něco podobného, jako já, vydělává tím x násobně tolikrát a měl jsem takových 10 minut lehké závěstí, když jsem si říkal, tyjo, proč jsem to neudělal já a tak.

A dneska se tomu vlastně směju, jo, ale jako vnímám že… Takže tady ty slabý chvilky občas člověka přepadávají a myslím si, že je potřeba se neustále tady ty věci připomínat a možná si do svého života dávat nějaké připomenutí jich, ale prostě jako neustále vlastně to nebrat za samozřejmostno. No, já naprosto s tebou souhlasím ale je to obtíhný v tom, kolik věcí musíš každý dnes řešit, že jo a teď ještě bych řekl, že je příznačné, že se obklopíš těma přátelema, který třeba pokud ty podnikáš, tak oni taky podnikají, že, a nemyslím si, že zrovna jako přátelé, který podnikají, tak to v čem by podporovali aby nepracovali tolik.

Tak myslím si, že je třeba cený znát lidi který trochu vystupují jako z té bubliny těch tvých kolegů, který se věnují tomu tež jako ty. Proto já třeba vždycky rád, to je jedna z největších devíz mojí práce, že jezdím do těch různých koutů republiky a vidíš jak se to Prostě liší způsob, jakým tam lidi žijou a občas se s někým pobavím ve vlaku a prostě nejsem jako zavřený jenom v tom městě ve kterým žiju a v čtvrtě, ve který žiju a to ti taky pomáhá jako nabourávat ty svoje představy a zároveň jsem měl to štěstí že jsem dostal příležitost se bavit s lidmi z různých koutů jako naší planety, který žijou velmi odlišným způsobem a bavit se s nimi o tom, co Co jim přijde důležité v životě.

Mě uchají o tom moc pěkný film, jmenuje se to Hektorová cesta ke štěstí, je to taky kniha, to je o psychoterapeutovi, který ho začne štvát že si lidi k němu chodí jenom stěžovat a podnikne cestu po světě a ptá se lidi co je činí šťastnýma. A tak to To je to dokument, nebo je to jako hranej film To je hranej film, ale moc hezký teda.

Moc se mi líbí ten nápad, že jsi tak jako vjezdíš po světě a bavíš se s lidma o tom, co jim přináší štěstí. A moc se často s těma lidma ani nemusíš bavit, stačí je pozorovat A když se naučíš pozorovat, a to věřím, že mě naučili ty pěší poutě, protože tam se vůbec nic neděje. Když jdeš pět týdnů do Říma, tak je to ta nejnudnější věc, jaká tě v životě potkala, protože prostě půjdeš po silnici a ta krajina zase tak nemění.

Ona se mění, když zazpomínáš na celou tu cestu ale kdyby jsi prostě sednul na pět týdnů do kina a někdo ti promítal film, kde se vyštřířá pár druhů krajiny, tak asi neřekneš že byla velmi… Proměnlivá takový. Prostě to je pomalý. A naučit je to sledovat ten svět kolem sebe a sledovat ty drobný interakce mezi lidmáta.

A v tomhle je to cestování skvělý, že jo? Že prostě vidíš, jak se žije jinde a přivede tě k těm otázkám. A třeba mě přišlo na té drobnost, my jsme minulý rok byli s manželkou týden v Helsinkách a je strašně zajímavý být týden na jednom místě v takhle vyspělým městě, jo A třeba si uvědomíš, jak tam lidi jsou potichu a jak jako, jak úplně mění celou atmosféru města to, že tam lidi jsou potichu nikdo netroubí, nikdo nekřičí.

A Je to úplně jako to má jinou atmosféru to město díky tomu A kolikrát denně slyšíš, že někdo zatroubí v Praze. Mě to dost vadí třeba tohleto specificky. Taky už jsem vám někdy zatroubil. Jasný, no. No každopádně. Takový ty lehonky aby si upozornil, že se tam něco děje. Takže si myslím, že prostě musíš neustále spochybňovat všechno co si myslíš tím že se bavíš s různýma lidma, čteš knižky, protože když čteš, tak to je vlastně konverzace s těma nejzajímavějšíma lidma, s jakýma jsi mohl konverzovat.

Protože ty si můžeš přečíst ty nejzajímavější lidi co kdy žili. A tím nemluvím o sobě, ale mluvím fakt o těch zásadních autorech. Tak napsali knihy. A oni vzali to nejdůležitější, nebo to, co považovali za nejdůležitější v životě A vepsali to do knih A ty si ty knihy můžeš přečíst, to mi přijde úplně ohrobující.

Já nevím, John Steinbeck napsal knihu Na východ od ráje, prostě nosit ten obyv viciny za literaturu, napíše knihu pro svoje děti, aby v ní schrnul svůj životní moudrost. A ty si tu knižku můžeš přečíst, jo. Až si říkám že bych měl víc číst. Když Se dostávám k tomuhle tématu. Já vlastně poprvý kdy jsem slyšel o pouti do Santiago de Compostela, bylo z nějaký knížky Paula Coelho, nevím, jestli ho vysluhuji správně.

Já myslím, že Coelho nějak ale vůbec si nejsi expert v brazilské produkační. Ne. Bych se tě chtěl zeptat jestli jsi v té pouti nějaký to jako hledání smyslu života našel, nebo jestli to tam lidi dokážou najít, ale nebo možná iši více doširoká obecně v solo cestování, protože pro mě jako cestování sám má v tomhle docela zajímavý aspekt a často se lidi vydávají jako sami nikam s tím že tam jako poznají ten smysl života v fuzovkách.

Víš mně přijde, že… Jako určitým projevem materialismu je, že prostě vnímáš transakčně i třeba to cestování Tak já tam půjdu, protože já chci se naučit nové věci do života Chci poznat nové lidi a já cestě dám a cesta mě má dát naspátek. Dá, má dát ti. Já jsem se takhle potkal… Na cestě když jsem zrovna tam putoval po druhý, tak jsem se potkal s jednou američankou prostřednicí, který jsem se to dost uvědomil tohle, že a že sám taky to často takhle vnímám, kdy ona vyloženě měla ten seznam věcí, kterých se tam má dozvědět a my jsme se často, lidi kteří vnímají takhle transakčně, třeba tupou do Santiago nebo cestování obecně, tak můžou být zklamaný, protože to nestane, že jo že to čeká, já nevím, věřící lidi často čekají, že tam se přiblíží tomu bohu a třeba to jako nestane a mně přijde fajn to vnímat jako proces a vyzkoušet to ze zvědavosti a nemít vůbec žádný očekání ani od toho, jako pro mě je vždycky jediné očekávání, které já jsem měl od jakýkoliv cesty, tak bylo ukojení mojí zvědavosti že uvidím něco novýho a to se mi ještě zatím splnělo fakt vždycky jo, protože mě to, i když vyrazíš do země, kde to je dost hrozný Já nevím, tak třeba Jakarta není úplně příjemný město, jako kde být, byť Indonezia je extrémně zajímavá jak Jakarta prostě ale příšle je to zajímavý jako že prostě opravdu může dopravní zácpa trvat pět hodin jako jo, a že může urbanismus celého města prostě být jako paralizovaný těma dopravníma zácpama a je to jako zajímavý vidět.

A kdyby měl jakýkoliv jiný očekávání, než že poznám něco novýho, tak asi budu z Jakarty zklamanej takže mně přijde docela včasný to za stolik jako neřešit a říct si, hele, to je úplně skvělý já si můžu udělat prostě pět týdnů volna, což teda ne každej samozřejmě může. Ale a jo, tak mě to zajímá ta cesta do Santiago, tak já tam jako půjdu, no, ale přijde mně, že mít jako přehnaný očekávání, nebo mít jasně definovaný očekávání, takže může být…

Může být to životník, který se půjde do Santiago, protože tam je to určitě osvítí, já tam ajdu… Tak to je dobrý nápad jako, jo, tak prostě nevíš kam dál, tak si říkáš, tak jo, spousta lidí, který nevěděla, kam dál, tak chodí do Santiago a tak bych to taky mohl zkusit ale už bych tam úplně nechodil s těma notičkama, jako, co všechno tam chceš poznat, jo, mně přijde dobrý být jako otevřený těma, těm věcem a a tak no.

Jak se zmínil, že se o sebe umíš postarat v Máš nějaký příběhy, kdy jsi se fakt bál skoro až o život? Stalo se nějaké takovéhle věci? Mám příběhy, kdy se o sebe zoufalé nedovedu postarat. Je to dost traumatizující. Jako jsem si jistý v nějakých věcech, tak si přijdu totálně bezmocný. Teď nám třeba ze začalového vtopení ozývá takové zvuky.

Já nemám moc rád zvuky takové ty parazitní. A mě to úplně docela dovádě k šílenství. A jak nedokážeš si to sám oduzdušnit, protože tvoje tupení nemá oduzdušňovací ventil. Teď včera přišel topenář a řekl, že s tím nejde nic dělat. Což bylo vlastně milosedný že teď už jsem s tím smířený. Ale… Protože máme centrální vytápění, tak to je první komplikovanější.

První to by žadovalo součinnost všech bytů v domě, což oba už když to jako vyslovil, tak jsme věděli že to jako nepůjde. Že to si pustili filmovacíci. No, každopádně každopádně já jsem zapomněl tvůj otázku. Jo, tak mnohokrát. Ale já si myslím, že jsou dva druhy strachu. Je takový ten st