Laura Janáčková: Je nevěra jen ve špatném vztahu? Mýty o vztazích a sexu

Přepis epizody

Když mám toho správnýho partnera, takže jde všecko samo a nemusím dělat vůbec nic. Ale musím vždycky. Vztah je práce. Máme-li problém ve vztahu, tak je otázka času, kdy bude problém v sexu. Někdy to koření můžou být jenom ty představy. Můžeme se uspokojit tím, že jíme každý den nějaký obyčejný jídlo a jednou za čas můžeme mít biftek.

A tak je to stejně i v rámci toho sexu. Sex dvakrát týdně snižuje riziko kardiovaskulárních onemocnění. Ahoj, tady je dneska Dan Držil. Vítám tě u dalšího podcastu Proti proudu. Mým hostem je dnes Laura Janáčková. Laura je psycholožka a sexuoložka a mluvíme s ní právě o tom, co se děje v ložnicích. O tom, jak fungujou vztahy, co dělají dlouhé vztahy se sexem, jak vlastně sex ovlivňuje kvalitu vztahů nebo co vlastně s nim dělat, jak funguje nevěra, jestli se děje jenom v těch dobrejch nebo i v těch špatnejch vztazích.

Mluvíme třeba i o tý výchově a o tom, jak o sexu mluvit, ať už s vaším protějškem, s dětma alebo s dalšíma lidma případně. Takže extrémně praktickej díl. Jdeme na tohle povídání s Laurou Janáčkovou.

Tak Louro, vítej znova v Proti proudu. Ahoj. Ahoj. Máme po osmi letech takový znovusetkání jsem koukal. No to je právě úžasný, protože za osm let se spousty věcí dělo. Eh, je pravda, že oba jsme nahráli určitě spoustu podcastů a spoustu se toho změnilo. No i ve vztazích, ne? U tebe. Rozmnožil ses, pravidelně jsi souložil.

Jako m-minimálně dvakrát podle počtu mých dětí. No, to by ses blížil tý mladý generaci. Jo, eh. No tak- Ty jo, když jsi to naťukla takhle, tak možná to začnu z týhle strany, protože vlastně mám pocit, že jo, že v tom dlouhodobým vztahu všichni máme spoustu těch rolí a nějakým způsobem slýchám od těch lidí a ty to určitě slýcháš taky, že vlastně ten sex po těch letech už to, už to jako není tak dobrý, jo, už to není ono.

A já vlastně přemýšlím, jestli to je nevyhnutelnost, nebo jestli to je nějaký selhání, něco, co ten pár zanedbal nebo jak to vnímáš? No Dane, ty máš taky pocit, že už to není ono? No samozřejmě, že to není stejný, jako když to bylo v, v prvních čtrnáct dnech. Á čtrnáct dnech. V první době zamilovanosti- Ano.

Protože když je člověk v době zamilovanosti, tak se přizpůsobuje tomu druhýmu. Funguje všecko na tisíc procent, protože tam ty feromony u nás teda odoranty nám zatemnějí mozek a o to víc teda ten chtíč jako hraje velkou roli a my se přizpůsobujeme, děláme věci, který jsme předtím někdy i nedělali nebo který si myslíme, že by se měly dělat.

No a samozřejmě v sexuálních fantaziích máme jenom toho jedinýho člověka, kterýho milujeme a toužíme po něm. No jenomže pak nastane to období, kdy ta zamilovanost vyprchává a najednou zjišťujeme, že všecko je vlastně stejný a hrozně jednoduchý, protože ta příroda to zařídila pro to, abysme se množili, abysme měli nějaký pocity jistoty, že jo a tak.

Takže v rámci těch vztahů po nějakejch letech se mění ta dynamika. Většinou to bejvá tak, že když žena otěhotní, tak tam jsou dvě dru– dva druhy žen. Některý, který jsou rády, že otěhotněly a užívají si dál života. A pak jsou tam ty, který mají tak velký strach o miminko, že si toho života sexuálního tolik neužívají.

Užívají si spíš blízkosti a připravujou se na tu roli toho mateřství. No a pak následuje to období, kdy se to miminko narodí a je tam spousta únavy, hormonální změny, vstávání v noci, prostě najednou změna zásadní života. A tady taky bývá často u žen úbytek tý sexuální touhy. No a nedej bože, když se stalo, že ty dva se předtím dostatečně neočuchali a zjistí se, že si najednou nevonějí a vlastně se nepřitahujou, tak to pak s těma se setkávám já v ordinaci.

Třeba kdy ten muž jí právě když už mají roční dítě, ji přivede pomalu za ucho a ti opravím, protože není doma žádnej sex. Tak to je taky takový to období, ale většinou se srovná. No a když se srovná, tak pak ten život jde Tak že už reaguje na ty vnější podmínky, který jsou. Muži chodí do práce, stresová práce, všichni toho mají hodně, tak jsou unavení.

No a pak děti nemají vždycky prostor k tomu, aby, eh, měli nějak sex, protože ty děti prostě různě se budí, chodí do místností a tak. Takže když to jde, tak to jde a když to nejde, tak to nejde. No a když to jde, tak se přizpůsobují podmínkám, který to jde. Takže někdy se vytrácí i kreativita. No a pak vlastně je to pořád stejný.

No a tím vzniká ten stereotyp a tím pak jako častěji jsou to muži, kteří si stěžují, že to není úplně ono. No víš, já mám na jednu stranu pocit, že ono v těch dalších rolích třeba přesně ten jako otec a, a ten živitel rodiny a tak vlastně jako často funguješ, protože to hned vidíš, když jako nefunguješ. Víš, když těm dětem nedáš najíst, tak jako oni řvou a tak.

Ale tudle roli vlastně jako toho milence nebo milenky můžeš vlastně docela jako zanedbávat a ono to Nějakou dobu nevidíš. Víš vlastně, ono se nic nestane. Protože na ni vlastně ani sám nemáš chuť, protože jak seš tak unavenej, tak seš docela rád, že se vyspíš a že teda ten druhej den něco se bude dít zase dalšího a hromadí se to.

Ale samozřejmě je to potřeba. Takže tím, že to je potřeba, tak člověk touží po blízkosti a po uvolnění napětí a tak. Takže mluvíme-li teď pouze o tom párovým sexu, tak samozřejmě se to čas od času projeví. No a pak je tam taková ta iluze toho, že oba dva ty partneři, když se našli a žijou spolu, mají stejnou sexuální potřebu, tak to samozřejmě víme, že není.

No a kdo se má přizpůsobovat a kdo ne? A když se teda nemáme přizpůsobovat, protože to není úplně dobrý, tak jak to teda teď ve skutečnosti popravdě je? A to je to, o čem si začal mluvit, protože si začal mluvit. Na začátku je to všecko skvělý a každej den se milujeme. A teď najednou jsme zjistili, že žena potřebuje jednou za tejden, ale já každej den, protože jsem prostě testosteron dependentní muž, mladej ještě.

No tak o tom to je. A pak je potřeba o těch věcech mluvit a mluvit o svých sexuálních fantaziích a o svých potřebách a domluvit se nějak s partnerkou, jak na to, abysme byli oba spokojeni. Protože když nebudeme, tak máme-li problém ve vztahu, tak je otázka času, kdy bude problém v sexu. A tady to právě platí.

O tom teď mluvíme. Máme-li problém v sexu, tak je otázka času, kdy bude problém ve vztahu. A to nemluvím o těch rizicích, že pak přijde někdo zvenku a začne říkat tomu partnerovi, jak je skvělej, přitažlivej, úžasnej a on začne očuchávat ještě venku. Hm, hm, já se určitě pak časem chci dostat i k nějakým těm jako statistikám a párový sex a tak.

Ale zaujalo mě, jak jsi říkala, že, že je to potřeba. Víš, Jak moc je to potřeba? Nebo je to u každýho jinak, protože spoustu lidí přesně si říká: „Hele, tak vždyk nám to šlape v tom ve všem ostatním, jako jsme dobří rodiče a máme společný představy o budoucnosti a, ale v týdle oblasti nám to drhne.“ A teď možná si říkej, a je to opravdu potřeba, nebo to potřeba není?

A, a možná to rozvedu, aby, abys to měla těžší trošku, že občas mám pocit, víš, že to, co vlastně ty hledáš v tom životě nějakou jako předvídatelnost a spolehlivost a tak dále, tak jde trošku proti tomu jako dobrodružství toho sexuálního života, kde naopak chceš jako nějakou spontánnost a bejt překvapená. A, a vlastně mám pocit, že to jde občas trošičku proti sobě ty role.

Já myslím, že jsi smotal spoustu věcí najednou. To dělám. Takže když, když to vrátíme se, tak určitě sexuální potřeba je potřeba. Už se to tak jmenuje, takže je to potřeba. Ale taky máme potřebu třeba jídlo. Tak na co je to, na uspokojení. Takže můžeme se uspokojit tím, že jíme každý den nějaký obyčejný jídlo a jednou za čas můžeme mít biftek.

A tak je to stejně i v rámci toho sexu. Je to potřeba, která, kterou můžeme uspokojit si i sami, protože tím snížíme napětí a srovnáme to tělo a má to spoustu dalších výhod, i zdravotních a tak dál a tak dál. Ale není to tak, že musíme každej den jíst ten biftek. Takže určitě, určitě některé věci jako kreativita a, a spontánnost a tyhlety věci, tak to je, jako když se připravuješ a když si děláš k tomu bifteku ještě vajíčko a krásně si to nazdobíš ten talíř a pak si k němu sedneš.

Takže Jako přijdou za tebou někteří lidi, kteří řeknou: „Hele, já to vlastně nepotřebuju,“ nebo „Mně to stačí jednou, dvakrát do roka“? Samozřejmě nejčastější nebo hodně častý případy pacientů jsou ti, že říkají, že mají odlišnou sexuální potřebu, že potřebují třeba míň, míň sex. Ale to, že by nepotřebovali vůbec, může taky být, ale je to speciálně výjimka.

Protože my mluvíme, tady mluvíme o sexu jako o nějakém fyzickém uspokojení, ale ono jde taky o psychiku. A sex je vlastně vztah. Nebo měl by být vztah. A to znamená, že jde i o uspokojení pot-potřeby blízkosti, nějaký sounáležitosti. A to třeba vidíme u pacientů, když jsou třeba nemocní, vážně nemocní nebo někdo, eh, je nějakým způsobem zraněný a, eh, řeklo by se, že třeba v ten daný moment nemá chuť na sex vůbec žádnou.

Ať je to třeba u těch, já se zabývám onkologickými pacienty, tak a třeba u mých onkologických pacientů vlivem nejen nemoci a zátěže, ale i vlivem léčby, tak to neznamená, že neprovozují nic. O to víc touží po blízkosti a touží se schoulit a touží prostě po dotecích, po polibcích. A to všecko můžeme zařadit pod láska, milování, sex.

Takže určitě člověk, který netouží po žádným kontaktu, tak asi by byl asociální. Hm, já jsem si všimnul, že nějaký seriál na Netflixu, já jsem všim– koukal jenom chvíli, kde přesně je o tom, že ta vlastně žena zjistí, že má rakovinu a teď najednou má tu potřebu jako vlastně jako vyzkoušet si všechno, co kdy tajně chtěla a v tom životě jako ne-nemohla.

A zároveň ji hrozně irituje, že, že ten manžel na ni kouká jako na toho pacienta a říká jí: „Tak teď se pojď jako léčit.“ Ale ona naopak jako chce, aby ji viděl jako tu ženu. Možná to byl ten seriál. Proto jsou ty seriály, že ne vždycky jsou z toho reálného života. Protože člověk, který má rakovinu a řeší vážné životní problémy, tak možná touží po blízkosti, ale ne po nějakých zásadních změnách, aspoň v těch prvních fázích.

Eh, nicméně, eh Častým problémem je, že partner, který je nám nablízku, tak má nás stejně rád. Takže vlastně rakovina je nemoc i toho druhého člověka, protože má o nás stejný strach. A tím, že má strach, tak třeba se bojí, aby neublížil, aby, eh, prostě nechtěl víc, než může žena dát. A tak nekomunikují dostatečně a neřeknou si, co kdo potřebuje.

A pak často ženy to berou tak, že vlastně se asi mu nelíbí, že tím, že nemají vlasy nebo že prostě mají důsledky té nemoci, tak že nejsou přitažlivé a zasahuje to zbytečně jejich pocit femininity nebo i sebevědomí. A proto je důležité o tom mluvit, protože já si myslím a jsem si jistá, že v ordinaci mám většinu pacientů onkologických, který velmi touží právě po sblížení, blízkosti, intimitě.

Ale ne vždycky je jednoduchá, ne vždycky je kreativní a ne vždycky dojde k uspokojení právě díky té léčbě. Ty jsi několikrát zmínila tu intimitu. Eh, víš- Trošku přemýšlím, hm, jestli vlastně spoustu lidí tvrdí, že chce sex a vlastně ve skutečnosti chce tu intimitu nebo j-jak vnímáš ty rozdíly mezi tímhle?

Víš, protože já jako vnímám sex jako ten nějakej fyzickej akt, ale častokrát mám pocit, že ty lidi vlastně chtějí přesně, já nevím, být viděni a být obdivováni nebo vlastně jako mít nějakou tu blízkost i citovou, eh, než ten samotnej fyzickej akt. A vlastně nevím, jestli to tak vždycky je, jestli to má každej jinak tady to, nebo- Já si myslím, že je to právě v tom pojmenování, protože svýho času se dělal nějakej průzkum, kdo co považuje kdo za milování.

Tak u mužů to bylo ve většině soulož, potom to byl orální sex, kdežto u žen na prvním místě bylo právě blízkost jako hlazení, eh, tulení, líbání, nekojitální aktivity a tak dál. Takže ta představa mužů a žen je určitě jiná. Já jsem přesvědčená o tom, že když se řekne sex, tak většina mužů si myslí, eh, právě na ten penis pochvy nebo jiné aktivity penetrační.

Na druhou stranu nemyslíš si, že spoustu lidí říká já chci víc sexu, ale ve skutečnosti chtějí víc intimity? No může to tak být. Hm, je to vlastně zajímavý svět. Víš, jak– s čím za tebou chodí lidi? Nebo chodí– přesně ty jsi říkala, přijde ten jako manžel, přitáhne tu ženu a, a říká: „Tak já chci, abyste ji spravila.“

Nebo je to často: „Já chci teda, aby nám to jako fungovalo lépe“? Aby jsem ji spravila, tak to byl o-ojedinělý případ, který mě pobavil, proto ho říkám. Nicméně, eh, samozřejmě, když máme problémy v některých oblastech buď ve vztahu nebo v sexu, tak se snažíme to nějakým způsobem sami spravit. Muži si často myslej, že to nějakým způsobem zvládnou.

A pak je situace čím dál horší, větší dusno a začnou přemýšlet o tom, že to třeba není úplně ono doma. A zas viděj ty malý děti a viděj to, že mají už dou-dům a že tam nainvestovali a že jsou trošku pohodlní a, a vlastně si řeknou, že jinde by to bylo stejný. Anebo si řeknou, že zrovna se zamilovali někde a mají jiné obavy.

A to je ten moment, kdy přicházejí do té ordinace. Někdy přicházejí jako poslední štace, což znamená, že přijdou proto, abych jim vlastně odsouhlasila, že je úžasný to jejich rozhodnutí odejít a jít za svojí láskou nebo udělat vážnej krok v tom rozchodu. Protože si říkaj, že pak vlastně, eh- jim dám za pravdu a sejmu z nich ten pocit viny, kterej maj.

A vždycky je strašně překvapí, když tam přijdou takhle a, a vlastně neuměj spolu komunikovat a říkaj, jak je to špatně a já se zeptám jich, jaký viděj dobrý vlastnosti na tom druhym. A teď je taková ta otázka, kdy najednou je ticho. Ale Přece když jsme ve vztahu, tak když něco není v pořádku, tak máme tendenci vyhledávat ty negativa.

Ale když jsme si toho člověka brali, tak on se nemění, on není svět černobílej, tak měl spoustu pozitiv a možná se ten vztah pokazil taky proto, že ty pozitiva nechceme vidět nebo nám přijdou jako samozřejmé. Možná jsme v tom vztahu zapomněli, eh, na toho druhýho, na nějakou úctu, poděkování, na to občas mu říct něco hezkýho.

To, co říkáme cizím lidem na ulici nebo v práci. A možná potom je to ten důsledek toho, že začínají ty nepochopení a ty problémy, protože někdy si ženy nedovedou vůbec představit, že když skončí v tom vztahu, tak že se dostanou na seznamovací trh a že to, co říkaly, že nikdy nebudou dělat a že proč by říkaly a proč by takhle se chovaly, tak že ve svý podstatě to budou zase muset dělat, protože jinak skončí bez toho partnera.

Takže budou muset vidět ty hezké věci, budou muset obdivovat, budou muset, eh, třeba něco dobrýho uvařit a budou muset se chovat jiným způsobem než zrovna doma. Hm, hm, hm. Já jsem nedávno viděl jeden takový klip, kde vlastně ten chlap sdílel, že vlastně tu nejlepší radu, kterou dostal od nějakýho terapeuta, bylo: „Dobrý, tak jako oba chápete, že budete muset jako udělat na sobě nějakou práci a chcete to dělat s tímhle člověkem, nebo to chcete dělat s někým jiným?“

A, a vlastně se mi to přišlo docela zajímavý, ale zároveň se vždycky jako u mě nabízí otázka, víš, protože mám pocit, že, hm, vždycky když se bavím o tomhle, tak ono to všechno zní, že vlastně ano, ty můžeš udělat ty věci líp a ty můžeš toho partnera vnímat jinak a ty si- To ne. můžeš změnit tu čočku nebo to, to vidění a jak velká jako tíha nebo tu zodpovědnost nebo celá ta situace je vlastně na tobě a na tom, že ty změníš svůj uho-úhel pohledu.

A kde je ta role jako toho druhýho člověka? Ty jsi říkal dobře ten začátek, že sis někde slyšel jako to a já si myslím, že to je právě o tom ne se měnit, ale za-zjistit, jestli mám na čem stavět. To je to první, když někoho znám, jestli mám na čem stavět. A, a potom samozřejmě je důležitý začít od sebe. Jako člověka nezměníme, ale můžeme sami, sami zkušenostma ro-rosteme.

Nebo bychom mohli růst a mohli bychom vzkvétat. A třeba možná- Úkolem i toho druhého, když je skutečný partner, je, aby podporoval toho člověka v tom vzkvétání jeho. A možná i ta cesta je k tomu, aby to fungovalo. Což znamená, že je důležité nejen začít úplně u sebe, začít si uvědomit, co chci, co bych si přál, eh, jaká je moje vlastně hodnota, jak funguju, naučit se komunikovat svoje potřeby, naučit se komunikovat i to, co jako jaká jsem, co bych přála, kde jsou mý hranice a Potom to možná bude líp, protože tím bude větší snaha se dohodnout.

Hm. Přičemž to člověku furt nejde, víš a říká si, tak snažím se málo a musím ještě já jako udělat ty další dva, tři, čtyři kroky a pak- Ty to říkáš dobře. Neexistuje vztah, který by nefungoval, který by fungoval, kdyby na něm nepracovali oba. Tam musejí vždycky bejt oba. To neexistuje, aby já jsem pracovala, pracovala a ten druhej se vezl.

To jsou nejčastější mýty týhletý doby, že když mám toho správnýho partnera, tak že jde všecko samo a nemusím dělat vůbec nic. Ale musím vždycky. Vztah je práce a je to práce na sobě a práce na tom, abysme se dohodli, aby vlastně všechno fungovalo tak, jak má, jak si oba přejeme. Anebo jsme našli alespoň, alespoň tu cestu, aby jsme oba šli ke stejnýmu cíli, abysme byli parťáci v tom, nikoliv nepřátelé.

A teď se často stává a je to takovou nějakou teď módou, že ženy místo aby byly ve vztahu parťáky, tak často, často spíš bojujou proti tomu partnerovi, že dělají kariéry, fungujou, soutěží s ním, dohadují se, kdo teda víc, že vlastně mají na všecko stejná, stejné požadavky, že když může muž, může žena všechno.

Ano, může, ale samozřejmé je, že nejsme stejní a že žena jako někdy dosáhne daleko víc, když zůstane žena. A možná pak si i víc může vážit toho muže a může ten vztah lépe fungovat, když je ten vztah partnerský a ne soutěživý. Hm, hm. Já jsem si trošku naivně myslel, že k tobě jako k sexuologovi chodí lidi jenom s tím, že jim to nejde nebo chtějí, aby to bylo delší nebo kratší, nebo tady s těma problémama.

A vlastně teďkon mi přijde, že trošku ten, ten rozdíl mezi nějakou vztahovou terapií a psychoterapií a tak dále, že to v tvým podání je vlastně dost jako furt stejné pole. Je to podobné pole, protože já jsem psycholožka, čímž pádem se zabývám sexuálním chováním a samozřejmě vidím, jak velmi je to propojené a vůbec nechápu situaci, jak někdo může dělat pouze manželskou nebo partnerskou poradenství, přičemž nezná a nezeptá se na tyhle otázky, protože ta propojenost je vidět denně.

Když už někdo přijde s nějakým problémem do ordinace, ať je vztahový, vždycky najednou vidíte, jak se to prolíná a jak ruku v ruce jde i ten problém sexuální, které, který v tom je. A fajn je, že když to spojíte dohromady, tak máte šanci na to zlepšení. Protože když budete jenom pracovat na tom vztahu a nezmění se nic v sexu a nebudete řešit tuhletu otázku, tak za chvíli jako máte pocit, že vám něco chybí, že vy se strašně snažíte, ale vlastně speciálně muži se- To myslí, že se strašně snaží a není ta odměna.

Nefunguje to v téhleté oblasti, takže zase se přestanou snažit a dostanou se na začátek všeho. Takže je potřeba vždycky fungovat komplexně v rámci toho vztahu celýho. A tam to vždycky začíná plus mínus na sobě. Hele, není jeden z těch problémů dneška v uvozovkách to, že víš, trošku mě jako napadá a dostávám se i k tématu tý nevěry, prostě ty sociální sítě a to, že vlastně spoustu lidí neustále někde v tom telefonu mají nějaký jako záložní plány nebo– víš, protože mám pocit, že vlastně bez těch sítí člověk moc těch lidí jako nepotkával.

Anebo když jsi někdy někoho potkala v práci, tak jsi ho jako viděla v práci. Dneska toho člověka možná sleduješ na Instagramu, možná ho vidíš jako v plavkách u moře a u všech jeho aktivit a vlastně ti to jako odkrývá ten život těch dalších lidí, který vlastně dřív nebyl. Jenomže já si myslím, že ti to neodkrývá reálnej život těch dalších lidí.

No jasně, ještě ten jako nablesknej že. Protože přesně, protože každej přece ukazuje to nejlepší ze sebe a snaží se, aby byl nejlepší ze sebe. A když už mu to nejde úplně, tak mu pomůžou filtry a pomůže celá řada dalších věcí. A teď už pomůže i umělá inteligence, která přesně řekne, co by tam mělo bejt napsaný, jak by to mělo fungovat.

Tak to potom samozřejmě vede k tomu, že člověk velmi srovnává a to srovnání nám nepomáhá, protože máme pocit, že máme nepřeberné možnosti. A zase se dostáváme k tomu, že máme skutečně nepřeberné možnosti, co se týká třeba seznamování, výběru partnera, ale jsme zároveň, a to je ten paradox Ti nejmíň, kdo cítí blízkost.

To znamená, že na jedné straně nepřeberný možnosti a na druhý straně se cítíme sami, protože vlastně nedojde k tomu kontaktu. A když k němu dojde, nejsme uspokojeni. A to může být z celé řady věcí. Prostě buď se nám to nelíbí, nelíbí se nám, jak ten druhej vypadá, jak voní, co říká, že vlastně je tam někdo jinej.

Nelíbí se nám, jak funguje v běžným životě, jaký má hodnoty, jak se miluje. Já nevím, co všecko. Prostě nesedne to. No a zároveň se stane i to třeba, že se mu nelíbíme my, protože může mít právě ty zkreslený představy toho, že všechny ženy vypadají jako ty modelky a my ženy jsme strašně kritický k sobě. Takže vidíš u těch mladejch holek, jak se strašně snažej, aby byly všecky stejný a aby byly všecky stejně dokonale krásný a jak prožívají právě to, když náhodou nejsou a jak se to pak projevuje i na duševním zdraví.

No je teda podle tebe, víš, to by byl nápad, si v uvozovkách dát trošku ty klapky na oči. Protože já jsem třeba a už nevím, kdy to bylo, jako vlastně jsem si řekl Vlastně jsem se jako přesně koukal na svoje sociální sítě a říkal jsem si: „Hele, co mi jako přináší nebo, eh, nebo bere to, že tady sleduju přesně nějaký holky na Instagramu?“

A vlastně jsem si řekl: „Hele, nepřináší mi to nic, jako.“ Jo, spíš mi to jako mám pocit nějakým způsobem ubližuje. Dává ti to tady tu iluzi, že všude s-vlastně kolem tebe je spoustu nádhernejch lidí. A, a vlastně mi to přišlo jako dneska dobrej krok vlastně jako nikoho nesledovat v podstatě. Eh, tak teďkon začíná být taková ta komunikace o tom, co je trendem v dnešní době.

Jestli naopak být sledován a-a fungovat na těch sítích intenzivně, anebo naopak ten odklon. A baví se o tom odborníci vlastně všech různých, eh, od zdravotníků až po sociální pracovníky. Já nevím, eh, filozofy a náboženství jo prostě koho jakýhokoliv odborníka vidíš, tak ti řekne: „Tohle je dobrý, tohle není dobrý.“

A každej má na to nějakej názor. Eh, hele, ta dnešní doba jde tak rychle, že se jí prostě nevyhneme. Je tam. Ale zároveň bysme si měli uvědomit, že pořád jsme tady my jako lidé a musíme si sami sebe vážit, musíme na sobě pracovat, musíme vychovávat děti tak, aby si vážily samy sebe, aby se neporovnávaly a aby rozdělovaly rozdíl mezi tím, co vidí, co je realita, a tím, co realita není.

A uvědomovaly si, že každý má svou vlastní cestu. Protože když to tak nebude, tak se dostaneme do situace Číny, kdy vlastně najednou si udělali virtuální přátele. Eh, jsou tam lidé, kteří dokonce mají virtuální milence, virtuální milenky, partnery. Dokonce jsem, eh, četla, že se s tím virtuálním, eh, mužem oženili nebo vdali.

A jako ta situace se potom přesouvá někam do naší fantazie a do nějakýho toho prostoru, kde si vlastně nepovídáme s reálným člověkem, ale někdo nám tam odpovídá podle nějakejch algoritmů. A-a Pak se teda vytrácí úplně blízkost a to myslím, že je špatně. A to mluvím jenom o takovýchto seznamování. Já nemluvím o škodlivosti jinejch věcí, protože když se podíváme třeba na sexuální výchovu, jako kterou mnozí rodiče říkají, to není dobrý, to jako teď ne a začíná se moc brzo.

A kdy se vlastně má začít? A máme spoustu tabu, že nám nikdo neříkal nic a, a vlastně nechceme vést ty děti k tomu, aby jako sexuální výchova byla pak zase na druhou stranu, „Ja dyť je to vlastně jenom prevence a tak.“ Tak si uvědomujeme, že zase výzkumy ukazujou, že děti začínají v devíti letech se dostanou k pornografii.

Tak jestli si budou myslet, že tohle je realita, tak to přece není láska. A musejí si uvědomit, jaký je mezi tím rozdíl. A to máme stejně tak, kdy máme pocit, že máme děti v bezpečí a oni hrajou různý hry nebo jsou na různých aplikací a tam vlastně odtuď berou ty své vzory nebo tam se srovnávají a odtud jde potom i dál celá řada těch problémů.

A to můžou být problémy, které se, které jsou jasně viditelné, frustrace jako agrese až po ty problémy, které souvisejí s úzkostma, se sebepoškozováním, vlastně s tím ohromným nárůstem, co teď u mladý generace sledujeme. Takže určitě, jako to má svý pozitiva i negativa. A teďkon ty jsi říkal ten svůj příklad, že jsi přestal sledovat ty holky.

A tady je zase otázka, proč jsi je sledoval. Jestli proto jenom, že tě to zajímalo a bylo tam to srovnání. Anebo můžeme taky někoho sledovat, protože je pro nás inspirace a nemusíme se na něj dívat jako na sexuální objekt, ale prostě vidíme, že některý věci jdou a jsou vlastně motiva-, je vlastně motivační ta situace a pak je to fajn, ale vždycky člověk by měl zůstat sám sebou, neměl by nikoho napodobovat a měl by si hledat tu svoji cestu ke štěstí, protože, protože už ta cesta je to, co může zažít a co přináší radost.

Jo jo a naprosto s tebou souhlasím. Jako pro mě to přesně byla otázka, proč tohohle člověka jako sleduju ve chvíli, tam je nějaká inspirace nebo něco, tak jako super ve chvíli, kdy to je jenom hele, protože to je hezká holka, tak pro mě to byl vlastně jako, to asi není důvod. Protože to všecko pomine, že jo.

Protože jsou důležitý ty věci, který, eh, jako je to ztráta času, je to prokrastinace a ty věci, který jsou důležitý, už ti nemají co dát. Hm, hm. Ty jsi řekla několik věcí, kterých jsem se chtěl chytnout, ale zaujalo mě ty virtuální milenci a tak víš a trošku mě to, protože jako věc, kterou, s kterou vlastně nemám žádný zkušenosti a taky jsem si při přípravě našel různej sexting a jako tady ty věci flirtování po zprávách.

To mě přesně napadlo, že to je něco, co asi ten virtuální jako milenec dokáže Dokáže nahradit. A vlastně pak jako přemýšlím, kam to patří, víš, v tý jako kategorii, jako dělá ti to, nebo no, naplňuje ti to nějaký ty potřeby sexuální, to, že s někým jako flirtuješ v zprávách? Když s někým flirtuješ po zprávách, to znamená, že je někdo na té druhé straně, tak samozřejmě ti to zvedá sebevědomí.

Můžeš si tam představovat, koho chceš na té druhé straně. Málokdy máš pocit, že tam sedí někdo hnusnej, starej, kdo tě chce využívat, zneužívat a tak dále. Nebo umělá inteligence asi. Nebo cokoliv. Jasně. Ale je-jestli jistě je to hra. Je to způsob hry, která jako, eh, trošičku si myslím to ego jako zvedá a člověk má pocit, že může a že se líbí a že flirtuje a že má odezvu.

Když jsem mluvila o těch virtuálních milencích, jako tak jsem mluvila o tom, že vlastně si celou dobu píšou jenom s umělou inteligencí, že na druhé straně není žádný člověk, že vlastně tam jsou ty algoritmy, který vytvářej vlastně vztah, že ví, co se má, co se nemá, co by měl říct a vlastně je tam navázaný nějaký vztah.

A tam stejně jako u těchhle věcí také existuje nebezpečí zásadní, protože ten druhý člověk může na toho prvního působit. Mhm. Takže prostě tak to je. Je to na jednu stranu zábava, na druhém stranu, na druhou stranu je to taková hra s ohněm. Hm, když jsi řekla ta hra, hm, jak moc spíš doporučuješ lidem, jako začněte si hrát v tý sexualitě, protože vnímám, že to je nějakej docela důležitej aspekt v tom, kterej se možná přesně jako časem a tou rutinou začne vytrácet nebo zapomeneš jako aplikovat nebo něco takovýho.

A no vlastně jako často i přemýšlím, víš, jako nějaká odvaha a zase se zpátky vracím k tomu tématu komunikace, který jsi řekla, jako komunikovat možná nějaký svý potřeby, ale vůbec jako dokázat je vyslovit, víš, protože spoustu lidí určitě jako jejich problém, oni ti řeknou, tak to není, že já bych neměl komunikovat, ale já se bojím, že když to tomu druhýmu řeknu, že mě odsoudí, že jo, že mám tady nějakej, já nevím, nějakej kink nebo nějakou speciální jako úchylku, nebo že se mi líbí todle.

Jak moc z tvý zkušenosti je potřeba na tomhle sám pracovat? Jako vlastně trošku se víš jako šťouchat v sobě a zjišťovat, co vlastně já bych chtěl. No, to je přesně ono, co jsem říkala. Nejdřív člověk musí poznat sebe. Když zná sebe, tak zná svoji hodnotu a ví, že co, co chce a co nechce a tím pádem potom, když hledá toho správného partnera, tak je ten vztah o důvěře.

A když už tu důvěru má, tak to může říkat, může komunikovat a hledat společný cesty. Eh, a to neznamená, že společný cesty mají stejný představy o těch věcech. Někdy to může zůstat jenom u představ, někdy to koření můžou být jenom ty představy. A ostatně to taky vidíme na sexuálních fantaziích žen. Tam mnohdy jsou věci, které se jim líbí, když o nich sní, ale nikdy v životě by je nedělaly.

Nebo už by se jim to nelíbilo, takže už samotný kouření, ta komunikace- Že jako přitažlivá ta představa, ale vlastně v realitě to vlastně žít nechci. V realitě to třeba žít nechtějí. Aha. Ale nebo může být člověk má skutečně nějakou libůstku nebo cokoliv, tak hledat tu společnou cestu. Nemusíme ji provozovat, když se to tomu druhýmu nelíbí, ale můžeme najít nějakej průsečník na tom, aby se nám líbilo oboum být spolu.

Mhm, mhm. Takže určitě komunikace je důležitá. No a komunikace a ztráta toho studu začíná tím, že si uvědomím vlastní hodnotu. Protože vlastně nejsem jenom jedna ta část, ale je nás, je ve mně toho spoustu. To znamená, že ty si můžeš uvědomit, že seš hezkej, milej, laskavej, inteligentní, že seš skvělej táta, že seš třeba výborný sportovec, že dokážeš při sexu myslet na tu ženu, takže seš jako i skvělej milenec.

A uvědomit si to, jakej jsem já a co mi dala životní zkušenost, která, kterou jsem udělal, i když byla nemilá, tak kam mě vlastně posunula, co jsem se dozvěděl o sobě. A to je to, ta cennost, kterou já si v sobě nesu, protože díky tomu já se můžu spolehnout, že v nějaký další životní situaci se můžu opřít o sebe, můžu se opřít o ty daný vlastnosti.

No a tím pádem každý člověk je pestrobarevnej i v rámci těchhletěch věcí, tak není potřeba se bát sdělovat, jak to mám, co se mi líbí, protože to může být třeba pro toho druhýho zajímavý nebo inspirující, anebo prostě jenom může být chápající. Já jsem totiž dneska, jak jsem se připravoval na tenhle rozhovor, tak přesně algoritmus mě zacílil a viděl jsem nějaký posty, říkaly: „Hele, prostě hledat tu novotu v novým člověku je hrozně líný a vlastně jako trapný a musíš–“ A mám pocit, že to byl post, který propagoval trošku BDSM, že jo.

A bylo to jako musíš hledat ty nový jako směry v tomhle a v těch různejch jako praktikách a tak. A tím si to neustále osvěžovat. Tak já jsem si říkal, tak, tak já nevím, jako dělám to špatně, že jsem si nikdy teda nedovolil, aby mě někdo naplácal nebo jako vlastně co je se mnou špatně? Nebo jako je todle ten směr, že máš všechno vyzkoušet?

Já si myslím, že nikdo nepotřebuje všechno vyzkoušet. Někdo zase chce všechno vyzkoušet a nabít si hubu sám. To už vidíš u dětí, že každý má jinou povahu a někdo je opatrnější, někdo méně. Ale určitě jsou v životě období, kdy člověk experimentuje a hledá sám sebe, ale i v těch věcech sexuálních. To znamená teď o to, o čem mluvíme.

Ale myslím si, že v tom sexu je to velmi, velmi jednoduchý. Tam zase o tolik těch věcí nejde a cíl toho sexu je prostě buď blízkost, vztah, láska, ta, to nejvíc lásky, která je spojený štěstím, prožitím anebo uspokojení. Anebo nejlepší je, když je to oboje samozřejmě. Tak tam ty věci člověk může najít a nemusí vyzkoušet úplně všechno.

Hm, hm. Ale může být to někdy inspirací, může vědět, že to existuje, může chápat, proč to třeba někdo jinej preferuje. Setkáváš se občas i s nějakýma třeba rozšiřnýma, víš jako, nějakýma těma východníma třeba náhledama na ten sex? Protože když přesně řekneš cíl sexu, tak spoustu lidí by ti řeklo: „Tak to je ten orgasmus, ne?“

Ale pak, že jo, máš, já nevím, tantru a tady ty věci, který vlastně není to o nějaký, nebo já to chápu velmi vzdáleně, ale na mě to působí, že to není o nějakým jako honu za orgasmem, ale, ale že to má nějakou trošku jinou hloubku nebo, nebo jinou, jiný, jiný vnímání trošku. Jiný vnímání, možná oddalování orgasmu, aby ten orgasmus byl ještě třeba silnější, aby si ho někdo ještě víc užil.

Ale bezesporu znám hodně žen, který, které jsou velmi rády tady z těch technik, protože třeba právě jsou klitoridálně orgastické a toho sexu si užijí daleko více, když se muž zaměřuje právě třeba na klitoris a na to, aby je také uspokojil. Takže v takovým tom běžným životě, když muž si myslí, že milování je jenom penetrace, tak vlastně si neužijí žádné, žád– nemají ten orgasmus, tak tohle se jim pak samozřejmě líbí, že je to protahovaný, že ten muž se snaží, že vlastně mu jde vlastně o ten vzájemnej prožitek, o to, aby vnímal i jak to má ten druhý partner a aby vlastně kumuloval tu energii k nějakému výbuchu.

Takže pak díky tomu třeba poprvé v životě ženy získají nebo zažijí orgasmus v rámci páru. Takže určitě je potřeba spíš o těch věcech mluvit a otevřeně mluvit. Takže zase jsme zpátky u komunikace. No jsme zpátky ale i u toho, že a k tomu se určitě dostaneme, víš, spoustu lidí vlastně nemá moc jako srovnání nebo představy, jak by ten sex měl bejt.

Víš jako, a teď jako od toho, že muži si říkají, tak je můj penis dost velkej, dlouhej atd. až po tom jako má to trvat takhle dlouho nebo to má trvat takhle dlouho nebo co je vlastně ta správná nebo průměrná délka. Myslíš, že na tohle se lidi snaží jako přijít? Nevím, jestli přijít, ale myslím, že jsou to takový ty otázky těch pubertálních kluků často, který tady nebo nejistých mužů, který na těchhle věcech uvažují, protože když je v tom vztah, tak málokdy tyhle věci jsou důležité, protože příroda to zařídila tak, že ta šance toho na to uspokojení, když spolu komunikujeme a fungujeme, tak určitě je velká.

Nicméně tady velikost penisu, tak pokud se srovnáváme a díváme se na porno, tak jako to může vyvolat akorát obrovské komplexy a úplně jiné představy, co to vlastně je v aktuální době. Dřív, když jsme se viděli před těma osmi lety, tak určitě bych na tuhle otázku řekla porno, to je pohádka pro dospělý, to neškodí, to je v pohodě.

Teď už jako dochází k tomu, že i tyhlety věci nejsou úplně fajn pro vztah, protože můžou být kořením do určité míry, ale ne furt. A bezesporu u mladých mužů hodně zasahují vztah muži, kteří jsou hodně právě sledují pornografii, tak často se dostávají do ordinací sexuologů třeba s tím, že jim dlouho trvá, než dojde k jejich ejakulaci, k uspokojení právě proto, že mají třeba prodlouženou ejakulaci.

Často to bývá spojeno také s tím, že se snaží při té masturbaci, kterou provádějí, když se dívají na ty, na to porno, tak fungují samovolně, hodně tlačí, dělají to hodně rychle. Takže já tomu říkám špatný masturbační nácvik. A když si tohleto vlastně takhle zakódují, tak pak následuje to, že když jsou s reálnou ženou, tak to nejde, protože nedokážou tak rychle fungovat ani tak, ani žena nemůže být tak pevná jako stisk ruky třeba.

Takže to přináší celou řadu problémů. A to nemluvím o problémech v rámci nějakých vizuálních vjemů, protože jak víme, muži jsou vizuálně vzrušiví. To znamená, když si vybírají už ty stránky, tak ty nejvíc sexy obrázky jsou vlastně při tom výběru. To je to maximum. No a když je to to maximum a on vlastně ani nedojde, jenom jede přes tyhlety obrázky někam, tak ta reálná žena je pak jiná a funguje jinak.

Takže to srovnání je pak taky složitější. Takže vlastně si tím trošku komplikují víc život, než by musely Ale to neznamená, že jako je to něco špatného, ale špatné je, když je toho hodně a převládá to. Je to víc než normální párový sex a nahradí to vlastně ten párový sex a nahradí to i vztah. Protože často se setkáváme teďkon s muži, kteří vlastně říkají, že, že nepotřebujou se dohadovat se ženou, že nepotřebujou vlastně ani někam chodit a soupeřit s ní a vy-vydávat za ní finance a prosit se jí a riskovat, že potom následně ještě řekne, že teda něco bylo špatně, protože vlastně si to můžou udělat kdy chtějí, jak chtějí a nepotřebují k tomu nic za minimálních prostředků.

Prostě třeba v práci dostanou chuj, tak se podívají na porno. Hm, hm, hm. Kde je v tomhle nějaká víš jako hranice nebo ta nebezpečnost? Ty jsi to trošku zmínila, jo, ale abych možná jako, protože mám pocit, že trošku chybí nějaká a je mi jasný, že nedokážeš říct jako pevnou hranici. Když to děláte čtyřikrát tejdně, tak už je to moc.

Když třikrát, tak je to ještě v pohodě. Jo, ale- Já myslím, že je to individuální ta hranice, že člověk by měl prostě fungovat tak, aby ho to neobtěžovalo a nepřinášelo mu to problémy do normálních reálných vztahů a vlastně ani ho to nějak od těch vztahů nevzdalovalo. To je další věc, protože když si radši vyberu, že teda místo toho, abych šel někam s nějakou hezkou dívkou, tak radši budu doma a budu si hrát hry a pak příležitostně na chvíli přeruším, udělám si to a pak zase budu hrát hry, tak to už vidíme, že asi moc fajn není- Hm.

Co tam nějaký- Protože to povede právě k tý samotě a k těm následným problémům. Jsou tam nějaký zdravotní problémy, víš? Já nevím. Tuším, že taoisté věří tomu, že to je, že, že ta ejakulace je ta životní energie a, a že když jako se jí zbavuješ, tak že to není jako zdravý. Tak to už jsme dávno překonali- Oukej Protože se naopak ukazuje, že časté orgasmy a časté ejakulace jsou velice prospěšné, protože třeba se říká, že sex dvakrát týdně jako snižuje riziko kardiovaskulárních onemocnění, že vlastně je to prevence infarktu myokardu.

Teda samozřejmě pokud je to s vlastní partnerkou, protože když je to milenka, tak to někdy zvyšuje riziko. Ale- Ale to je tím, že to je jako vlastně sport, ne? Tak to náhra-náhrada sportu nebo nemá to ty stejný- Ale to je tím, že chce ten muž poskytnout ten skvělej výkon a chce být strašně dobrej- Jo jo jo A tím prostě poskytne do-doma neposkytuje tak velkej výkon, takže tam spíš ten infarkt dostane, pokud teda má ještě nějaký, má nějaký jiný třeba zdravotní problém, ale i třeba na rakovinu prostaty a tak, tak jako prospívá, prospívá sex jakejkoliv solitérní, párovej prostě Ejakulace, jak jsi říkala, u žen orgasmus.

Hm, já ještě spojím, víš to porno s těma, s tím, jak spoustu lidí hledá tu normu. Protože já chápu, že ve chvíli, kdy, jak ty jsi zmínila, jsi prostě jako mladej kluk, kterej nemá žádný reálný zkušenosti se sexem a vlastně tvoje jediná představa je z toho, co vidíš v pornu, tak, eh, tak se to ani netýká možná délky penisu, ale vůbec jako vlastně jako tvůj obrázek sexuálního styku je jako asi trošku jinej než realita.

Je, je zásadně po-porušenej. A taky vidíme krásně za tu dobu, co jsme se neviděli, jak se ta norma jako posouvá díky tomu. Protože pokud si myslíme, že tohle je ta realita, tak nejenže se začneme srovnávat sami, takže ty kluci pak řeší opravdu, že mají malej penis nebo že není dostatečnej, nebo že je příliš zahnutej, nebo že nevydržej tak dlouho jako- Že nevydrží do čtyřicítky minut, jo prostě.

Jo, přesně. A to je, to je vždycky tak jako komický, protože samozřejmě ty herci jsou na, jako ty mají, jsou nadopovaný, to málokterej funguje tak, jak funguje. Jako co tam vidíte, to není reálný život, že jo. Ale tady je to potřeba právě si ujasnit, že to je prostě za nějakým účelem a pořád je to nějakým druhem pohádka, teď už spíš nějakej seriál, nějaká fantasy, ale není to reál-není to realita a pořád je to jenom o fyzickým vybití, nikoliv o vztahu.

A já bych byla hrozně ráda, kdyby jsme- Kdyby prostě ten sex skutečně byl ten vztah, já to pořád říkám a jako tohleto spojení, protože nemyslím si, že existuje člověk, eh, kterej by netoužil po vztahu a po blízkosti. Přestože se říká nechci, radši volím tohle. Ne-ne-vlastně mně o to nejde jako tady jako kamarádství s benefitem je super, tohle je super.

Tak pořád je tam v nás někde hluboko ukrytá ta představa, že hledáme tu lásku u nás žen určitě a u mužů taky, že hledají tu blízkost a že by chtěli přes všechno to, že si užívají a že mají milenky, tak že by chtěli najít toho správného člověka, se kterým budou žít a se kterým bude, který, se kterým budou fajn fungovat, se zamilovat.

Takže je to o vztahu. Je to o vztahu. A pak si všimni, když náhodou někoho takovýho najde, tak jak si třeba i užívá i toho sexu víc, jak se daleko víc o něj snaží, jak prostě ta psychika, když se přidá k tomu fyzičnu, tak jak skutečně ty orgasmy jsou úplně, úplně jiný. A u nás žen je to úplně zásadní, protože ten orgasmus začíná tam v tý hlavě ne-než někde jinde.

Hm, hm, to mě napadá ještě možná, eh, možná naposledy se vrátím teda tady k tomu tématu nějaký nevěry a tak dále. Je nevěra vždycky znak nějakýho jako nefungujícího vztahu? Víš, často se to tak říká, jako že vlastně ti neverní jsou ti lidi, kterým teda jako něco v tom vztahu chybí. Myslím si, že tomu tak není, že většinou, když se provalí nevěra, tak hledáme toho viníka a hledáme, proč to teda jako by bylo.

Málokdy ukážeme na sebe. Někdy teda řekneme tak Ježíš, muži řeknou pil jsem opilej, stalo se to. Už to nikdy neudělám. Když se to provalí hodně, ale často nefunguje to. Ty jsi, ne to, dlouho jsme spolu nespali. Bylo to takhle. Prostě hledáme viníka, aby to nezůstalo na nás. Přistoupit nějakou ostatníma vlastně.

Vše ctit, přesně. Takže ta otázka, kterou jsi položil, je prostě taková, že může být naprosto fungující vztah a přesto může být muž nebo žena, eh, nevěrnej. Znamená to, že spíš muž, protože u ženy, když je nevěrná, tak kvůli zamilovanosti a lásce je schopná všeho opouštět rodiny, rozvádět se, všeho. A muž ne. Muž je schopnej těch odosobněných sexuálních vztahů a prostě si jenom užít a vyčistit hlavu a vrátit se domů k tý ženě, do tý klidný rodiny.

Řešíš jako odborník, je pro tebe nějaký rozdíl, jestli to je nevěra, nevím, s někým reálným, jestli to je sex business a prostitutka, jestli to je, nevím, masáž, jak se tomu říká, happy ending. Nebo je to vlastně v uvozovkách všechno to samý v jedný, v jedný škatulce? Já si myslím, že to není všecko to samý v jedný škatulce a to, co to vlastně je, tak to záleží na tom člověku.

Za prvé, jak on to má postavený a za druhý, a to, to je to důležitější, jak to má ten jeho partner. Protože pro někoho je nevěra pusa, pro někoho je nevěra, že se někdo na někoho podívá a pro někoho je nevěra až teprv když tam je. A teď- Že se s někým na kafe a neřekneš to. Jo, nebo že si s někým píšeš tajně a tak dál.

Tak to jsou různý parametry těch všech věcí a tady je potřeba si jasně ujasnit, co mi na tom vadí. Jestli to ponížení, nebo jestli cejtím ohrožení, nebo co se vlastně ve skutečnosti děje mně. A to přesně komunikovat tomu partnerovi. A podle toho se pak pozná ta míra toho, eh, vlastně v rámci toho vztahu, jak to bude fungovat dál.

Jestli to ten člověk bere jako, nevím, zradu důvěry nebo- Jestli to zasáhne ten vztah zásadně a jestli jak dlouho bude trvat vlastně eventuální napravení toho vztahu. Jo, nebo když tomu už je pak na nějaký tý hranici, kdy třeba přijdou a mají tu manželku milenku a chtějí odejít za tou milenkou a chtějí teda nějaký to rozřešení.

Takže tady jako je vždycky ta otázka toho, kolik to vlastní štěstí způsobí toho neštěstí okolo, to znamená dětem, jak to bude fungovat dál, jestli to štěstí jeho za to stojí, aby se nedostal do situace, že třeba za pár let, eh, bude ve stejný situaci jako tady, jako teďkon, akorát v tom budou další děti, další, další rodina, o kterou, kterou bude chtít opouštět.

Tak musí si být stoprocentně jistej, protože ty dva lidi, ty dospělý lidi, ty často věci překonaj nakonec, i když se zdají strašně těžký a i když strašně bolej, tak jako ten rozchod a rozvod prostě nic jinýho jim nezbyde, než to přežít a začít znovu. Ale ten, kdo si to ponese do těch dalších životů, jsou právě ty děti.

A ponesou si to nejen v tom, že, eh, najednou se jim zboří ten rodinný život, ale zboří se jim i ty představy o funkčnosti, o tom, jak by ten vztah měl fungovat, o tom, jaký jsou role mužů, žen. Najednou ty vzorce chování, který se tam děly, vedou i ke způsobu změny komunikace, eh, nějakému snažení se navzájem.

Potom, když se dohadují ti rodiče o to dítě, tak je jasné, že jsou tam i morální charakterový změny u těch dětí. A je prokázaný, že má to vliv i potom do jejich dalšího budoucího života. A to nejen do vnímání vlastní femininity, maskulinity. To, jak budu fungovat ve vztahu, ale taky často slýcháme: „Tohle jsem zažil, nikdy se nechci už rozvést, nikdy to nechci opakovat.“

A přesto výzkumy ukazujou, že ta větší pravděpodobnost, že se zase uskuteční rozvod, je u těch, který ten, tím rozvodem jako prošli v dětství těch rodičů. Takže ten zásah jako do toho života toho, těch dětí je poměrně velkej. Zase samozřejmě situace je jiná, když ty děti nemáme. Ono na druhou stranu, víš, jak říkáš, ono všechno má vliv, že jo.