Laura Janáčková o partnerských vztazích a psychologii

Přepis epizody

– Ahoj, vítejte u dalšího dílu podcastu Protiproudu a mým dnešním hostem je Laura Janáčková. Laura Janáčková je psycholožka, sexuoložka a autorka knih o lidských vztazích a komunikaci. Dlouhodobě se zabývá psychologií v oblasti aplikované medicíny a především psychologií onkologických a jinak těžce nemocných pacientů. Je to poměrně těžký obor a tak si Laura chodí odskočit do svého druhého oboru, a to je problematika partnerských a rodinných vztahů a sexuálního chování. Publikovala desítky odborných i populárních čánků a je autorkou několika knižních <bestsellerů> například Muži chtějí potvory, Muži chtějí milenky a další. V tomhle rozhovoru se například dozvíte, co Lauru přivedlo k psychologii, jak najít hodnotu života v uspěchaném světě, co je to nejdůležitější pro štěstí člověka, jaká je náplň práce sexuoložky nebo jak pracovat na vztazích. Dámy se dozvědí, i proč být tak trochu vlastně potvorou a spoustu dalších typů na šťastný partnerský život. Moc doufám, že vás tento rozhovor bude bavit stejně jako mne. Užijte si to a tady je Laura Janáčková.

 

– Lauro, já vás moc vítám v podcastu Protiproudu a díky, že jste přijala pozvání.

 

Jsem moc ráda, že jsem tady s váma.

 

– Já vás v krátkosti jenom představím. Vy jste vlastně docentkou klientské psychologie sexuologického ústavu a spoustu dalších věcí a titulů jsem u vás našel, které možná ani neumím vysvětlit, ale takovou hlavní činností je, jestli se nepletu, že jste sexuoložka a taky psycholožka, která taky hodně pracuje s onkologickými pacienty.

 

To máte pravdu. A taky jsem ještě žena… (smích)

 

– Tak vy jste autorka asi dvanácti knih.

 

To možná i víc. Ale nějaké knížky píšu a píšu hodně pro ženy a pak píšu i pro nemocné pacienty.

 

– Možná, pokud se dostaneme úplně k začátku, jak jste se dostala tam, nebo možná do toho momentu, kdy začal u vás nějaký zájem o lidskou psychiku, což si myslím, že je něco, co všechno spojuje.

 

No já nevím. Možná už někdy dávno, dávno, kdy jsem byla dítě. (Smích) Ale ono to je jednoduché. Psychologie je strašně úžasný obor, protože když si vezmete, co všechno se děje v hlavě a tam se děje úplně všechno – radost, smutek, smích, pláč, všechno se tam odehrává a všechno to má nějakou souvislost a ke všemu ještě to, co se tam vymyslí a vy to správně řeknete nebo neřeknete, tak to ovlivní to chování těch dalších lidí, takže psychologie je to nejlepší, co může být. A možná, že mě k tomu přivedl i tatínek, protože můj tatínek byl internista kardiolog a samozřejmě lékaři a kardiologové se setkávají s utrpením, bolestí, nemocí a vždycky hledají to propojení mezi hlavou a tělem. A tím, jak tatínek o tom hodně povídal, jsem za ním chodila hodně do práce, tak pak mi přišlo, že je to docela fajn obor a začala jsem to studovat.

 

– To je zajímavé, jakože přesně někteří lidi vnímají ty pocity a radosti a někteří lidé o tom přemýšlí a zamýšlí se tím způsobem.

 

Myslím, že každý se tím viceméně zabývá a nějakým způsobem, že se to i dá ovlivňovat a jde s tím fungovat, protože já si pamatuju, že za našich dob, když se lidi hlásili na psychologii, tak tam byl strašně moc lidí a vždycky se čekalo, až ty lidi trošku vyzrají, protože jich hrozně málo tehdy brali a já jsem taky čekala několik let než jsem zřejmě vyzrála, ale dost často se tam hlásili i lidi a možná je to i dodneška, protože dodneška působím na vysoké škole a vidím to, kteří si řeší vlastní problémy a tím, jak si je řeší, tak si myslí, že se dozvědí o tajích duše a budou mít na to patent, ale není to tak. Určitě na to patent nebudou mít.

 

– To mě skoro navádí k tomu, skočit vůbec do toho, jestli jste měla taky nějaké problémy, které jste řešila možná tím, že jste šla na psychologii.

 

Ne, neměla. Mě to spíš zajímalo v rámci toho elementu ženského, že jsem chtěla vědět, co se děje a jak vlastně být pořád šťastná a je strašně fajn, aby lidi okolo mě byli šťastní a pak samozřejmě to přišlo na to, že jsem se velice úzce v rámci fakulty specializovala na vážné nemoci a na bolest, takže jsem řešila vlastně ty protipóly, a to mi možná zůstalo doteď.

 

– Co je možná tady u těch lidi, kteří jsou vážně nemocní, nebo jsou na tom jednom pólu zajímavé, protože já si myslím, že to může být úžasné jako studijní prostředí, protože lidi, kteří například koktají, jsou možná objektivně podle některých lidí by měli být úplně hrozně nešťastní a mají tu vážnou nemoc a tak dále a pak je třeba člověk potká a zjistí, že jsou hrozně šťastní nebo že si našli nějakou cestu, jak se s tím vyrovnat a jak být i přesto šťastný.

 

Já nevím, jestli je to správné říct, že je to správné studijní prostředí, v každém případě je to tak, že se setkáváte s člověkem, který je velmi nemocný a bojí se, vnímá určitě nějaké utrpění a má strach z konečnosti, když se bavíme o vážných nemocech, třeba o tom, kdy se já zabývám onkologickými pacienty anebo vážně nějak chronickými pacienty a ta nemoc, bolest a všechny tyhlety věci zasahují do jeho života. A zasahují tak vážně, že ho to nutí přemýšlet, nutí ho zvažovat co bylo, co bude a kdo za to může, jaký vedl život a možná ho to vede potom i k tomu, že se s tím naučí nějak pracovat, že se zmobilizují veškeré síly a že si řekne teď jako dá všechno pro to, aby to zvládl, protože chce ten život ještě žít, chce si ho užívat a najednou zjistí, že to užívání si toho života není to, co si myslel předtím, ale že jsou to obyčejné běžné chvíle, které si je schpen prožít. A to je hezké, protože my všichni ostatní běžíme ráno do práce a nevšímáme si, jestli svítí sluníčko, jestli je zima. Nevšímáme si, že nevidíme mrazík na trávě, že nevidíme věci, neslyšíme a pak přijdeme večer domů a jsme tak strašně unavení, že si zase nevšímáme a vlastně najednou někdy máme pocit, že i třeba děti a běžné starosti, které jsou tam doma, tak na ně nezbývá čas, protože jsme unaveni a vyčerpáni. A tak nám ten život protíká mezi prsty a vlastně někdy potřebujeme zastavit a uvědomit si, že jsou věci i důležité.

 

– Já si myslím, že když se o tom takhle bavíme, nebo každý, kdo to poslouchá tak si říká jo, to je pravda, tak to je. Ale pak to často sklouzne a ty lidi velmi často  sklouznou zase zpátky do toho možná stereotypu a toho nestíhání. Napadnou vás nějaké i třeba jak se to dá v tom každodenním životě trošku si připomínat tyhle věci? Takové to užívání si těch běžných věcí?

 

Víte, když o těch věcech mluvíte, tak ta dnešní společnost je strašně daná na výkon. Všude pořád si myslíme, že musíme vydělat strašně moc peněz, musíme podávat ty výkony, musíme všecko zabezpečovat a chceme víc a víc a víc. A čím víc chceme, tak tím víc naprosto logicky i potřebujeme. A tím méně času máme. A jak se to dá zastavit jako se dá těžko, když je v rozjetém vlaku (voze), tak těžko může úplně vyskočit, anebo může možná úplně vyskočit, ale bude s tím mít nějakou chvíli problémy, ale takové ty přizastávky taky nejdou úplně, protože pořád uvnitř jede ta mysl a jako myslí si, že tohle teď nedělá a měl by si to dodělat, aby mohl a pořád je tam to něco, na co čeká a co není. Ale já si myslím, že to, co je asi nejdůležitější a co bysme si mohli položit otázku, která by to změnila, je ta, že se zamyslí člověk nad tím, co je v životě nejdůležitější. Co je to to, co dělá člověka šťastnějšího, zdravějšího od narození až do konce života? No a já se skoro už rok ptám vždycky na přednáškách, které mám lékařů i různých podnikatelů, ale i pro všechny, pro které mám přednášky, vždycky začínám tu přednášku tím, že se ptám, co je pro ně nejdůležitější. Lidé mi odpovídají a někdo mi říká peníze, někdo láska, někdo říká zdraví, někdo říká spokojenost. Každý říká něco jiného, ale ta odpověď je strašně jednoduchá, protože v nějakém roce 1938 začal veliký výzkum na Harwardské univerzitě a ten se zabýval právě touhle otázkou. A byla tam spousta vědců, lékařů a psychologů a všichni to začali studovat a účastnilo se ho množství lidí a teď už tady z nich někteří nejsou, tak se spolupracuje s jejich rodinama a ten výzkum se rozšířil a přišlo se na to, že co je v životě nejdůležitější, jsou lidské vztahy. A když se nad tím zamyslím, tak přesně tak to je, protože když tu provázím lidi do konce života, tak všichni řeší lidské vztahy. Když v těch vztazích žijeme, tak si nikdy neuvědomujeme, jak strašně jsou důležité a přijdou nám samozřejmé a nepečujeme o ně. A tím, že o ně nepečujeme, tak o ně přicházíme. A když o ně přicházíme, myslíme si, že v těch dalších vztazích budeme lepší, tak zase chceme být lepší a ne vždycky to tak dokážeme. No a jestliže to potom takhle funguje, tak je naprosto logické, že spokojenost nějak nepřichází a je naprosto logické, že se to odráží i na našem zdravotním stavu, protože už doteďka výzkumy jednoznačně prokázaly, že partnerský život, spokojený život prodlužuje život člověka a takový ten klasický vztah, jak se tak na vás dívám, klasický výzkum ukázal, že i muži, kteří jsou ženatí, tak se dožívají daleko vyššího věku než ti, kteří ženatí nejsou. A to vy muži často říkáte, že teda ženy vůbec nepotřebujete. (Smích)

 

– Takže pokud tady chceme být déle… 

 

…tak je potřebujete. (Smích)

 

– Napadá mě, jakým způsobem, protože my jsme se bavili o tom, jaké vztahy jsou důležité, co to možná znamená podle vás mít spokojené vztahy nebo ty dobré vztahy mít?

 

Co to znamená?

 

– No.

 

Já si myslím, že to znamená…

 

– Protože dneska je takový fenomén, když do toho skočím, ??? sociálních sítí a spousta lidí si myslí, že má spoustu vztahů, když má stovky přátel na FB.

 

Já si myslím, te nemá spoustu vztahů. To jsou ty sociální vztahy, které jsou strašně vzdálené. Ale to, o čem my tady mluvíme, to jsou vztahy, které jsou, kdy cítíme blízkost a kdy víme, že ten druhý člověk nejen že nám dá podporu, když ji potřebujeme a sdílíme s ním radost, sdílíme s ním spoustu hezkých věcí a to nám dává přece šanci nejen budovat ty vztahy, ale máme i pocit uspokojení a dává nám to i možnost sebeobrazu i možnost se zlepšovat, fungovat, nalézt radost, nalézt uspokojení, nalézt nějaké porozumění a v tom to všechno je, protože když by byl člověk sám, tak je strašně moc sám. Je sám s tou hrůzou bolestí a s tím vším. A když napíše někde na tu síť, že ho třeba něco trápí, tak uslyší slova podpory. Ale takhle sjedou jako kapka po sklu, protože je to taková ta podpora, která je spojena trošku s lítostí a trošku s tím, co by se mělo, ale necítí to uvnitř v sobě. A uvnitř sebe to cítí pouze u člověka, o kterém ví, že to tak myslí a možná také když se ho může dotknout, když ho může obejmout a někdy k tomu ta slova nestačí. Takže ty sociální sítě jsou sice fajn, ale nemůžou nám nahradit všechno. Ale když to vezmu z druhé strany, někteří muži říkají, že mu můžou nahradit úplně všechno. (Smích) Ale ani tak to nejde.

 

– Mně přijde velmi zajímavý paradox, nemyslíte si, že ty lidi jsou možná stvořeni k tomu, aby byli furt nespokojeni, že je to možná něco, co nás dostalo tady do pozice, že jsme jako páni zeměkoule a že ta nespokojenost samozřejmě vede ke zdokonalování a tak dále a tak dále, ale asi je tam velmi tenký ten balanc.

 

Ta mírná nespokojenost nás určitě motivuje. Ale to máte jako se stresem. Máme určité druhy stresu, kdy jeden stres nás motivuje, protože vlastně nás vede k tomu napětí a podáváme pak výkony, ale pak je taky ten stres, který nás ničí a který nás prostě ždíme a který nás vede k té nemoci, k infarktům, ke smrti a tak dále. Takže stejně tak je to i tady s tím, protože když si vezmete, jak je to v manželství, tak vás bude bavit žena, která u vás vlastně bude permanentně nespokojená? Bude vás motivovat? Budete v tom manželství fungovat spokojeně a šťastně?

 

– Asi ne. (Smích) Dovolím si odpovědět na řečnickou otázku: chtěl jsem se možná dostat i k tomu, kdy vy jste vlastně i sexuoložka a věnujete se hodně partnerským vztahům a tady těm věcem. Co vlastně dělá sexuoložka? To si myslím,  že je otázka, na kterou jsme tady ještě nebyli schopni odpovědět. (Smích)

 

Tak samozřejmě to, co dělám já, tak já se zabývám sexuálním chováním a vlastně přišla jsem k tomu úplně náhodně, protože jsem se začala zabývat partnerskými vztahy a problematikou sexu u svých pacientů a posléze se to rozšířilo na oblast v rámci sexuologie a to je tím, čím se zabývám. Takže – má-li někdo problémy v oblasti sexuálního života nebo v oblasti partnerského vztahu, tak může vyhledat nějakého psychologa, který se zabývá sexuálním chováním. Má-li někdo problémy, vážné problémy a neví si rady se sexuální orientací nebo naopak zase je třeba nemocný v této oblasti, tak může vyhledat sexuologa, který je lékař a který může s tím něco dělat, nebo mu může vysvětlit, co s tím může udělat on sám.

 

– To musí být velmi zajímavé, protože tady v té oblasti toho sexu, že jo není úplně nějak nastavené, co je normální nebo co je ten standard. Takže já vlastně přemýšlím, jak člověk pozná, jestli má problém nebo ne, protože je velmi těžké možná…

 

Tak je otázka toho, co berete za normální a co pro vás není normální. To je jedna forma a pak je co může a co nemůže. Takže jestliže já se zabývám sexuálními dysfunkcemi, tak to poznáte velice jednoduše. Prostě buď to jde, nebo nejde. (Smích) Myslím si, že u mužů je to úplně jednoduché poznat. Tak tam je to jasné, co ho přivede do té ordinace. A co se týká té normy, tak vidím, že ta norma se stále rozšiřuje až ty hranice normy má každý člověk jiné a určitě jak jste mluvil o tom, že internet a sítě, tak ty to samozřejmě ovlivňují. Ale pak jsou přece jenom věci, které za tu normou určitě jsou a těm se vlastně říká, to jsou parafilie nebo někdo tomu říká a tak to říká i pan profesor Plzák, že to jsou takové drobné libůstky a to už jako úplně norma v chování není. A můžou být jenom libůstky, ale pak můžou být i nebezpečné věci. Tam může patřit sadismus, pedofilie a já nevím co – celá řada dalších věcí, které můžou škodit a které taky můžou lidi trápit. Samozřejmě se s nimi můžou taky potýkat, a to se pak děje v hlavě toho člověka. Musí to nějak zvládnout, protože jinak by nebyl schopný žít v té společnosti tak, aby ho ta společnost přijala a aby nebyl pro tu společnost nebezpečný.

 

– Jak k tomu vůbec přistupuje ta věda nebo medicína? Bere to jako nějaké nemoci, které se léčí nebo je to prostě nějaká psychologická porucha nebo…

 

Samozřejmě mnohé věci jsou nemoci. Mnohé věci jsou dané. Tam záleží na tom, o čem mluvíte. Tak, jak jste podal otázku, je to těžká záležitost. Jestliže mluvíte o parafiliích, tak víme, že je to skutečně něco, co není normální a co patří teda do ordinace lékaře určitě. Jestliže mluvíme o disfunkcích, tak můžeme to nazvat jako dysfunkce a taky je to svým způsobem nemoc a ta se dá léčit a dá se vyléčit. Takže v dnešní době, když se budeme bavit o tom, co nebo s čím přicházejí muži za mnou nebo do sexuologické ordinace, tak v dnešní době vlastně můžou mít muži erekci na přání, protože už jsme se dostali tak daleko, že medicína a farmakologická větev nám nabízí prostředky, které to umožňují a tyto problémy nemusí být. Ale samozřejmě to souvisí i s psychikou, protože víme, že třeba erektilní dysfunkce – s těmi se setkáváme nejčastěji u mladých mužů – ale potom posléze, když se podíváte podle věku, jako kdyby kopírovali ten věk, takže ve dvaceti jich má nebo se s ní může potkat dvacet procent, ale v padesáti už padesát nebo v šedesáti šedesát procent mužů, kdy se někdy setkalo s nějakou poruchou erekce. Takže těch důvodů může být víc a mezi těmi důvody můžou být i ty psychické důvody. Nejčastější psychické důvody jsou třeba, že ten muž chce poskytnout ten skvělý sexuální výkon a chce být ten skvělý milenec a vlastně si vytvoří v té hlavě blok, protože jak strašně moc chce, tak se pořád kontroluje. jestli je už teda dostatečně dobře na tom, aby to všecko fungovalo a přestává se věnovat té partnerce, přestává být dostatečně vzrušený a pak samozřejmě to nefunguje. A jestliže to tak je, tak příště se objeví strach, co když zase selžu a vytvoří si tak ten bludný kruh, který je potřeba přetnout. Anebo se to může stát taky v kuriozních případech, kterých jsem v ordinaci měla několik, kdy tam byl muž, který byl šťastně ženatý a všecko dobře fungovalo a nějakou náhodou se mu připletla do cesty milenka, do které se strašně zamiloval no a když se uskutečnil ten první sex, tak to nešlo. Takže s manželkou ano a s milenkou ne. Přišel do ordinace co s tím a tak dále.

 

– To je ten lepší případ ??? (Pro smích není rozumět)

 

No jak pro koho. Pro jeho manželku určitě, ale pro něj ne, protože je naprosto logické, že muž má dáno sebevědomí výkonem. Tak se to dotkne jeho mužnosti a mužské síly a trápí ho to.

 

– Nyní se možná dostaneme k oblasti partnerských vztahů. Jaké jsou možná nejčastější třeba nepochopení z vašeho pohledu u těch partnerských vztahů. Nebo kvůli čemu za váma lidé nejčastěji chodí?

 

No já si myslím, že úplně to nejčastější nepochopení vychází z toho, že lidé si často myslí, že jsme stejní, že muži a ženy jsou stejní nebo podobní. Ale není tomu tak. Jsme odlišní a je těžko, abysme si hodně moc porozuměli, je těžko, abysme spolu komunikovali a musíme se naučit celé řadě tolerance a celou řadu věcí o sobě, abychom byli vůbec schopni spolu šťastně a spokojeně žít. A přesto k sobě patříme. Takže tohle je ten základní problém, kdy si myslíme, že všechno je napůl, že prostě jsme postavené tak, abychom dělali ty věci stejně, abychom se rozdělovali a že některé věci dokážeme lépe než muži a muži si zase myslí, že některé věci dokážou lépe než ženy a prostě se pak takhle dohadujeme. No a z toho pak plyne otázka nevěry, která je úplně nejčastější, kdy ke mně chodí lidé, protože naprosto logicky se dostávají do situací, že když si nerozumí doma, tak hledají, kde si budou rozumět jinde. No, a prostě zdá se jim, že někdy to jde a někdy míň. Ale když se nad tím zamyslíme, tak úžasně to jde, když nám pomůže chemie, to znamená, že když nám pomůže příroda svojí chemii, když se zamilujeme, když se vylijí všechny ty ???aminy a všechny ty věci, tak to jsme jako kdybychom byli omámeni, jako kdybychom byli pod pervitinem a prostě ten druhý se nám zdá krásný, rozumný, šikovný. Zdá se, že ho strašně moc milujeme, obdivujeme ho, všechny jeho nedostatky přehlížíme a dokonce jsme ochotni dělat s ním věci, které pak následně v manželství už vůbec nechceme s ním dělat, a to jak po sféře sportovních výkonů, tak po sféře toho, že chodíme, děláme věci, podřizujeme se mu, a to všechno způsobuje vlastně ta zamilovanost. No jenomže ta bohužel po nějaké době odezní, protože ta příroda to udělala strašně chytře, udělala to proto, aby až se zamilujeme, tak abysme našli toho partnera vlastně v té zamilovanosti, abysme si vytvořili miminko, aby trvala ještě dlouhou dobu než ho porodíme a když ho porodíme, tak ještě aby chvíli trvala skoro tak rok co jsme nejvíc to miminko je nejvíc zranitelné co potřebuje nejvíc nutnost k tomu přežití. Pak jako potřebujeme požád ty fenyly??? a v té hlavě prostě už najednou si začínáme sundávat ty růžové brýle a vidíme, vidíme a koukáme, kdo to vedle nás je. A buď jsme mezitím vytvářeli ten vztah a máme něco společného a umíme pracovat s úctou a umíme zacházet s vlastním sobectvím a má ten vztah šanci a proměňuje se na lásku. Začnou se vylučovat jiné hormony ocitociny a tak dále, které jdou ??? anebo si řekneme ježíšmaria jako kdo to tady sedí na tom kavalci se mnou? A pak následuje další období, buď teda je ten první šok – to jsou dva tři roky – potom, kdy skončí ta zamilovanost, tak to trvá dva tři roky a je první šok a teda končí vztah a je všechno jinak, anebo nastupuje u některých lidí odpovědnost. Už mám ty děti, tak se o to pokusím a když to nevyjde, tak je to přesně to krizové období těch sedmi let, kdy muži nebo ženy odcházejí a ničí ty vztahy. No a když už překlenou těch sedm let, tak to už se jim učí daleko lépe a pracují na tom vztahu a tady jsem řekla slovíčko pracovat na tom vztahu. Ono to je strašně důležité, protože všichni si myslí, že jsou vztahy zadarmo, že na nich nejde pracovat, ale zřejmě jde a na čem by ti lidé měli pracovat, tak já jsem svého času, protože mám ráda zkratky, aby se mi to dobře pamatovalo, tak jsem si vytvořila zkratku kult partnerství. A každé to písmenko je vlastně ten pilíř toho vztahu, na čem by se mělo pracovat. Takže -k- = komunikace. Naučit se komunikovat mezi mužem a ženou je strašně těžké, protože jsme úplně jiní a jinak jsme nastaveni. Takže vy potřebujete až přijdete z práce domů klid a potřebujete si odpočinout a jenom z těch dob těch pravěkých lovců mamutů, tak abyste podali ten výkon, když přijdete z té práce, stejně jako ten lovec, přinesli jste toho mamuta domů a teď potřebujete si sednout, doplnit ty tekutiny a potraviny, doplnit energii a zírat do toho ohně a být oslavováni. Jenomže my ženy to tak nemáme a my si myslíme, že teď je potřeba, abyste nám všechno řekli a my vám potřebujeme říct, co všechno jsme zažily, co jsme viděly, protože my máme někde v sobě ty sběračky a tam jsme si povídaly, staraly se o děti a všechno jsme probíraly, a tak to potřebujeme probrat a samozřejmě když nás manžel nebo muž neposlouchá, tak máme pocit, nejenže nám nerozumí, ale že nemá dostatek úcty a že nás nemá rád. No a nejhorší situace je, ještě když nám to hned vyřeší. To taky nepotřebujeme, že když přijdeme s nějakým problémem, tak aby to ten muž okamžitě vyřešil, protože to nás může jenom rozčílit, protože my si to potřebujeme vyříkat, jelikož my tím, že si to vypovídáváme, tak si to ujasňujeme a docházíme k těm výsledkům samy. 28:25 Takže v té komunikaci jsme nastaveny jinde. No a nejsme zvyklé příliš chválit a muži potřebují pochvalu. A tudíž je potřeba na té komunikaci stále pracovat a naučit se s mužem komunikovat tak, aby nám byl nápomocen. A stará pravda nám říká, že bychom muže neměly zatěžovat starostmi jestli chceme být s ním šťastné. Ale občas s ním potřebujeme, protože nemůžeme všechno vyřešit samy, tak občas potřebujeme vlastně nějaké problémy s ním řešit a pak se musíme naučit jak. A tady, já jsem právě do jedné knížky napsala, že muži mají binární myšlení a že nejjednodušší, když něco potřebujeme a neumíme si to vyřešit samy, je nabídnout mu možnosti. Tak vyřešíš to tak, nebo to uděláme takhle nebo takhle? A když to potřebujeme udělat ještě do nějaké konkrétní doby, tak mu tam ještě dáme ten čas. Takže když potřebujeme třeba opravit žárovku na WC, tak mu řekneme, jestli by teda nevyměnil žárovku na WC do té doby, než bude tma. A můžeme to vypustit, protože se tak stane. (Smích)

 

– Zrovna mi to připomnělo diskuzi s jedním kamarádem, který byl podobný tomu binárnímu tak chceš to udělat nebo to nechceš udělat? A byl z toho jako dost konfrontovaný…

 

No protože to bylo buď chceš nebo nechceš a muž si vybere jednu z těch odpovědí a je to jasné. Jenomže když si ji vybere takhle bezelstně, tak když řekne že nechce, tak ta žena mu bude dávat za uši, a to jsme hned u toho, jak jsem mluvila kult a to druhé písmeno je -u- = úcta. A to záleží na tom, aby si ty ženy uvědomily, kdo vlastně muž je a co vlastně pro ně dělá. Často slyším v ordinaci ženy, které chodí a říkají, že muž je nechává samotné a že jsou na všechno samy, samy se starají o děti, samy dělají tohle a samy atd.atd. Není to tak, protože si neuvědomujou a berou jako samozřejmost to, že ten muž chodí do práce, nosí domů ty zdroje a že je to vlastně to, na čem se podílí a jak se vlastně strašně snaží a přináší do té rodiny to, co je důležité, má tam tu odpovědnost a snaží se tu rodinu zabezpečit. Jestliže to ta žena bere jako samozřejmost a čeká potom doma až on přijde domů, aby potom na něj navalila, že ještě teda k tomu musí koupat dítě, dávat mu jíst v noci, vstávat, tak jako pak samozřejmě nepochopení, ale je to i otázka úcty. Ale ta úcta může být i na druhou stranu, protože my ženy jsme velice citlivé na atraktivitu a když muž nám dává najevo, že nejsme dostatečně hezké, že jsme přibraly, že já nevím co, tak nás to taky nepodporuje. Pak máme -t- = tolerance. Pak máme -l- = láska ve smyslu laskavosti i v sexu a tady je důležité si o tom povídat, protože máme-li problémy ve vztahu, je otázka času, kdy budeme mít problémy v sexu. Máme-li problémy v sexu, je otázka času, kdy budeme mít probémy ve vztahu. A právě proto, jak je to propojené, tak musíme o obě ty sféry pečovat a na obě ty sféry myslet. A v dnešní době jako právě často se stává, že je problém v některé z těch sfér a pak se to projeví, a když se to projeví, tak někdy lidi mají pocit, že je potřeba to zmačkat a vyhodit a rozvést se, neřešit to a myslím si, že to je to nejhorší řešení, protože to, že to odnáší ty lidi, tak ti si to nadrobili, ale to, kdo to odnáší ve skutečnosti, jsou děti. A děti se učí vzorce chování a pak jim přijde, že takhle se to má a v životě, když se pak dostanou k nějakému vážnému problému nebo jakémukoliv jinému, tak taky budou mít problém nebo ne problém, ale budou v sobě mít ten vzorec, že to teda nebudou řešit, protože můžou od toho odejít a pořídit si nový, můžou to vyhodit a zmačkat.

 

– Nejsme už možná v té spirále, kdy se to nedá zastavit? Kdy už vlastně většina dětí vyrůstá v nějakých neúplných rodinách nebo rozvedených rodinách a tak dále. A kdy vlastně si myslím, že těch lidí, kteří mají v sobě ten vzorec, je už tolik.

 

Ano. Všimněte si jednu zvláštní věc. Ti lidé ten vzorec v sobě mají a říkají si: já to v životě takhle nedopustím. Já to nechci. Ale nakonec, když se podíváte v rámci toho procenta, tak přinejmenším se to půlce z nich zase stane. Tak je potřeba o tom přemýšlet a vědět o tom a přinejmenším, když už se stane, protože někdy jsou ty důvody vážné a někdy to skutečně tak je, tak umět to těm dětem vysvětlit. Umět jim říct, co je správné a co není správné, umět jim říct, co se vlastně děje, protože když to správně vysvětlíte a nebudete v ten moment myslet na sebe a na to, jak se nejlépe pomstít tomu partnerovi nebo na to, jak mu ublížit nebo jak mu vrátit tu bolest, nebo cokoliv jiného prostě na sebe, tak máte šanci, že to dítě to pochopí. Ale pořád ještě tady máme pár procent vztahů a není jich málo, které fungují a které fungují hezky a lidé se mají rádi. A to je důležité vidět. Je také ještě důležité vidět to, kdy vztahy, které skončí a vznikají další vztahy, tak jestliže máme nějakého notorického záletníka, tak prostě bude notorický záletník i v těch dalších vztazích a že třeba v těch dalších vztazích se nám může zdát, že tam nachází štěstí, ale on se tam bude potýkat s podobnými problémy nebo s jinými. A vždycky se musíme naučit ty problémy řešit. A naučit se právě té komunikaci a tomu kompromisu a toleranci, o které je tady řeč a poslední písmenko bylo -p- = porozumění. A to je strašně důležité, protože když má ten druhý pocit, že je cizí a vlastně žije vedle někoho jen tak jako bratr se sestrou a že si nerozumí, tak to je pak špatné a špatně to dopadne. Pak musíme přemýšlet, proč to udělal. Víte, já mám v ordinaci hodně lidí a ti hledají vždycky viníky, ale říká se, že máme hledat viníky u sebe, ale hledáme je u sebe, ale za všechno může někdo někde v minulosti. A teď chodí ti různí další ať jsou to psychologové nebo koučové a ti říkají, nebo nějaký druh víry, říkají, že abyste se mohli pohnout dál, tak musíte odpustit. Já si myslím, že odpustit nejde. Jsou věci, které v životě nikdy neodpustíte. A říkat, že někdo musí odpustit někomu, je strašně špatné proto, protože vlastně vytváří z toho člověka viníka. Ten člověk nedokáže odpustit a říká aha, já jsem se nemohl posunout dál, protože jsem nedokázal odpustit a protože jsem mu ještě neodpustil. Anebo řekne: já jsem mu odpustil, tak já ti teď odpouštím. Ale říct, já ti teď odpouštím jsou zase slova, které jsou jenom slova, ale uvnitř v duši to bolí a nejsou věci, které prostě tam jsou. Ale to, co můžeme, tak můžeme porozumět tomu, proč se to tak stalo. A můžeme si začít klást otázku sami sobě, v čem to bylo pro nás prospěšné, co my jsme se o sobě dozvěděli. A i ty nejtěžší věci, které jsou, tak člověku dají nějakou informaci. Lidé, kteří bojují s vážnou nemocí, tak taky se ptají proč a hledají to, co jim to dalo a možná třeba těm mým onkologickým pacientům tak já jsem to dala i do motta knížky, to dalo právě ten prožitek toho okamžiku. Protože Platon kdysi říkal, že naštěstí štěstí se neprožívá. Na štěstí se vzpomíná. U nás normálních lidí to tak skutečně je, když se podíváte jak se všechno fotí, někde jsme, pak se díváme a někdy si i listujeme a říkáme si aha, tady jsem byl šťastný. Ale u těch nemocných a u těch lidí, co byli v blízkosti smrti, se najednou stalo to, že se podívali a uvědomili si tu sílu toho okamžiku a díky tomu pak najednou dostali to prozření, že teď jsem tady a tak si tu chvíli užívám. A prožívám ji naplno a mám ji ať dopadne jakkoliv a ať je jakákoliv. Ale je to příjemný pocit. Příjemný pocit z rozhovoru, příjemný pocit ze setkání, příjemný pocit z hezkého dne a tak dále a tak dále. A to je právě možná to, co to dává jim. A když máme v sobě nějaké jiné věci, které se týkají čehokoliv, vždycky se o sobě něco dovíme. Třeba to, že jsme byli schopni zvládnout tu situaci, postavit se na nohy, nebo to, jak zvládáme stres. To je strašně důležitá informace, protože víme, že v životě se na sebe můžeme spolehnout nebo že se něco dozvíme, co nás posune o kousek dál.

 

– Proč možná lidi, vy jste říkala, že vlastně v tom vztahu je zapotřebí hrozně moc nějaké důvěry, úcty, porozumění a tak dále. Proč je to tak spojené s tím sexem? Proč lidi, když jim nefunguje sex, tak celý ten vztah zmuchlají a vyhodí i přesto, že ty další věci fungují?

 

Ne všichni to vyhodí, ale chápu, že ve vašem věku to tak je, ale možná je to proto, že nechtějí žít vedle někoho, s kým si jenom rozumí a kdo je jejich bratr, ale prostě je ta sexuální potřeba potřeba skutečná a potřebuji ji uspokojovat. A když ji budu uspokojovat, tak třeba tím, když ji budu uspokojovat s někým jiným a budu šťastný někde, tak je naprosto logické, že je třeba začne zas ta intoxikace a ohrozí ten vztah. Ale i když muži jsou schopni odosobněných sexuálních vztahů, tak když je budou uspokojovat někde jinde, tak hrozí riziko, že tomu člověku ublíží a tak dále. Anebo si myslí, že prostě jinde to bude lepší a pak už to za to nestojí.

 

– A to si myslím, že je takový ten klasický paradox těch vztahů jak si každý myslí, že jinde je ta tráva zelenější a možná to zas vrátím zpátky k tomu, jak jste říkala, že tam přijde nějaká ta úvodní fáze a vlastně člověk si vždycky myslí, že ten jiný člověk je možná lepší, protože ještě nezná ty jeho špatné stránky.

 

Ano, to je strašně silné, co teď řeknu, ale ono se říká, že z každé ženy se v určitém věku stane tlustá kamarádka. A prostě tak to bude vždycky, i když dřív či později, prostě si vezme muž mladší ženu, tak ta mu taky zestárne a taky se změní. A taky si s ní nebude rozumět. Prostě tak to je.

 

– Mě překvapilo, že v některé z vašich knížek se dostáváte k tématu i těch žen potvor a že vlastně ty potvory jsou ty sexuálně přitažlivé a tak dále…

 

No jo, to je jasné, protože jste muži lovci a potřebujete lovit. Vy ve své podstatě chcete hodné holky a když jsou ty hodné holky moc hodné, tak je vůbec nechcete. Vy je akorát využíváte, ale baví vás se zamilovávat do těch, se kterýma si můžete hrát, protože si tím dokazujete, jak jste dobří, když je ulovíte, jak je máte. Takže ta každá žena jako touží být trošku potvora, ale ta potvora v tom dobrém smyslu, protože vy nechcete žádné potvory, takové to už není potvora, ale to je mrcha, a to je rozdíl slov, a to bysme si neměli plést. Že ty potvory v tom dobrém smyslu, ne ty, co vás o všechno připraví, ale ty, co si umějí hrát. Takže definujme tedy potvoru, aby nedocházelo k nějaké mýlce. Když jsem třeba psala knížku Muži chtějí potvory, a to byl návod k tomu, jak se ty ženské mají těmi potvorama stát, tak vlastně jsem vycházela z toho, co ti muži říkají o ženách. Byla jsem v nějakém parku a tam jsem seděla a viděla jsem dva chlapy, jak se baví a říkají, když tam prošla hezká žena: To je ale kus. Jo? No tak kus je to potvora. Krásná, úspěšná, sebevědomá, sexy a soběstačná. To je to, co vy chcete. To je ten obal toho. Takže každá ta žena, když já jsem psala ten návod, tak se má stát touto ženou nebo má šanci stát se touto ženou a tam nezáleží na věku. Tam zase víme, že třeba evoluční sexuologie nám dala, co se mužům líbí, co je přitahuje. A my víme, že když tyhle věci víme, když to budeme umět dobře prodat, tak samozřejmě budeme mít u těch mužů větší šanci. Takže musíme přistoupit na to, že když se budeme sebeobětovat, což se často stávalo, proto jsem tu knížku psala, protože jsem v ordinaci měla hodně těch hodných holek, které tam chodily a ty potvory/potvůrky tam nebyly, protože ty byly spokojené a které byly nešťastné a muži se s nimi rozcházeli, tak jsem přemýšlela, proč to tak je. No a když jsem zjistila, že ony se vlastně obětovaly a dávaly tomu muži úplně všecko a neměly na sebe dostatek času a pak dávaly nejen muži, ale i rodině, staraly se, děti měly svačinky, všecko bylo hotové, muž měl všecko připravené, pak na sebe měly tak málo času, že najednou ztrácely to, co ti muži nepotřebují a neměly náladu na to, co ti muži potřebují. Muži jsou vizuálně vzrušiví, takže ta žena by měla být krásná a měla by je přitahovat. A muži potřebují tu komunikaci a potřebují obdiv. Když tam mají utahanou, unavenou ženu, která už nemůže a pořád jim něco vyčítá, tak nebudou šťastní. Takže první, co je potřeba ty ženy učit, je určitá míra sobectví. A najednou, když jsem to nazvala, tak jsem šla proti proudu a všichni mi říkali, že sobectví je ošklivé, manipulace je ošklivá a já pak zase učím ženy, aby byly sobecké a aby uměly manipulovat. Ale správně a zdravě. Protože tím se chrání. Když se na to podíváte, tak je to úplně jasné. V letadle máte krásný návod. Hned na začátku, když si sednete, tak vám říkají, že když se bude něco dít a bude letadlo padat, tak vám vypadnou dýchací přístroje, a jako první si ho dejte sama sobě, až pak vašemu dítěti. Proč to je? Teprve pak eventuelně těm ostatním, když to tam náhodou nevypadne. Proč to tak je? Protože to dítě bez toho rodiče nemá šanci na to přežití z toho druhého pohledu. Bylo by sice zachráněné, ale nefungovalo by to tak. Stejně tak je to i u vás, když žena bude šťastná a spokojená, tak bude šťastný a spokojený i muž, protože je to jeho zásluha. Svým způsobem je manželství taky jeho zásluha. A co si přeje muž? Aby jeh žena byla šťastná a spokojená. Když bude nespokojená, naštvaná, tak je to o něm, že on jí to nedokázal udělat. A mužovo sebevědomí je dané výkonem. Že on selhal, není dobrý manžel, není dobrý milenec a tím už docházíme k těm problémům. A proto je lepší být hezká a roztomilá potvůrka, která tu situaci nějak zvládá a která umí toho muže namotivovat tak, aby se spolupodílel nebo aby to byla hra nebo aby to byla hra jakákoliv. Ne z něj dělat blbce. Ale hrajeme si a to všechny baví.

 

– Možná taková otázka na závěr. Ty věci, o kterých se tady bavíme, já samozřejmě věřím, že to funguje, ale svým způsobem mi to přijde dost založené na nějakých jako primitivních pudech, tady těch věcech a tak dále. Myslíte si, že se obecně jako lidé dostanou do takového uvědomění, že porazíme to svoje ego a řekneme si, no dyť ono to zase není tak důležité nějaké ty hry a škádlení, ale důležité je to, že je ta holka hodná a stará se o ty děti. Že se třeba naučíme žít v tom přítomném momentu a přestaneme ty věci řešit?

 

Víte, samozřejmě hodnota člověka uvnitř je o něčem úplně jiném. Tady když o tom mluvíme, tak mluvíme o tom, jak si toho partnera získat, jak si ho upoutat a jak vlastně s ním fungovat, aby to vlastně nějakým způsobem fungovalo. Ale když jsem s někým dlouho a to období zamilovanosti skončí a vzniká láska, tak si začínám uvědomovat cenu toho druhého člověka. Někdy si ji zčínám uvědomovat. A o to spíš já to třeba vidím u těch svých onkologických pacientů, protože tam je i odpověď na to, co vám říkám. Protože když mám onkologickou pacientku, která třeba přišla o prsa, tak samozřejmě cítí své seběvědomí strašně nízko, protože se bojí, že není dostatečně atraktivní, takže v první fázi pracujeme na jejím sebevědomí a na tom, aby uměla prodat to, co je na ní hezké a to, co je na ní míň hezké, tak aby nebylo tolik vidět. To je jednoduchá věc a to je to, o čem mluvíme, co vlastně reagujeme v rámci té první signální a v rámci toho, že se vidím, že to vidíte a ten obraz, co dělají ty potvůrky. Ale v druhé části jí to nepomůže, protože když třeba tu nemoc nemůže překonat, když se nemoc vrátí, když se blíží to, že bojuje s metastázemi nebo to, že ta naděje je menší a menší, tak nastávají strachy, které souvisí s tím, že aby nebyly na obtíž. Aby prostě tomu druhému víc nebraly než mu mohly dávat. A v ten moment přijde to, že musíme dojít k tomu a musíme je naučit uvědomění toho, co vlastně je v tom životě důležité a co je to, to co dávají. A to je třeba to, co jste řekl vy, že je to hodná holka. Ale taky to, aby si ona uvědomila, že některé věci nejsou samozřejmé. Že to okolí ji má rádo právě proto, že se umí smát, že byla bojovnice, že je hodná, že byla dobrá máma a už najednou se to roz… že je, je, je, je dobrá kuchařka. Je. A tak dál. A najednou se rozvíjí do takových věcí, že si uvědomíme, jaká je ta síla toho člověka a jaká je jeho cena. A o tom to je. A samozřejmě každý z nás k tomu jednou dojde. Ale někdy v tom běžném životě to tak není a stává se nám dost často to, že nám přijde, že ten druhý je, že to co dělá a to jaký je, je běžné, že je to samozřejmé a vidíme to u někoho jiného. A právě proto třeba mám kurz sebevědomí nebo vlastně i té potvory, a to všecko, kdy učím ty ženy, aby uměly prodat ze sebe ty věci, které jsou cenné. A to není jenom ten povrch, ale to je i to, aby si ten jejich muž uvědomil, že jsou i dobré mámy, že jsou dobré manželky a aby si uvědomil ty jejich hodnoty, které jsou uvnitř a byl s nima spokojený a rád a nehledal to jinde.

 

– To si myslím, že je moc pěkně řečené, že já přesně taky věřím, že může být každý nějakým způsobem krásný a jedinečný a je trošku škoda, že na to spousta lidí přijde až když přijdou ty kritické životní okamžiky, nebo si to uvědomí.

 

Víte, co je na tom nejhorší? Že si to neuvědomuje ani ten člověk sám. To, že si to neuvědomuje okolí, tak když já to ze sebe neumím prodat, tak je to samozřejmé, že to nevidí to okolí nebo to můžou vidět jenom ti nejbližší. Ale že si to neuvědomuju ani já sám a svoji hodnotu to je nejhorší. A já to vždycky vidím, když začínám právě ty kurzy toho sebevědomí, tak se ptám, aby mi řekli, jací jsou, co je na nich cenného. Aby se sami charakterizovali. A když to řeknete člověku, aby to najednou řekl nahlas před třeba deseti dalšíma lidma, protože to nikdy není na víc, tak tam slyšíte, jak řeknete, říká ka-kamarádská, nor-normální, dobrá máma a už pak najednou neví. A neumí říct jsem krásná, inteligentní,laskavá, milá, přátelská, bum bum bum. A najednou přemýšlí. A ty ostatní věci si buď neuvědomují nebo jim přijdou samozřejmé. V tom je náš problém, že náš denní život nás tak strašně zahlcuje, že děláme věci, které nechceme a neuvědomujeme si důležité věci v sobě a neumíme samy sebe prodat. Protože kdybychom to uměly, tak jdeme za svými cíly, uděláme si jasně co chceme, kam směřujeme a nebojíme se o tom říct. Je mnoho žen, které se chtějí starat o rodinu, baví je rodina, ale nechce říct, že je doma a že to chce, protože by si přišla méněcenná vůči těm ostatním, které teď dělají ty kariéry, protože by jí přišlo, že jsem teda nic, já jsem jenom doma, starám se o rodinu a děti. A přitom je to tak strašně cenné. A stejně tak zase ty jiné dělají ty kariéry a možná je dělají proto, že právě nenašly toho partnera, nemají tu rodinu a něco něčím kompenzují. Takže já si myslím, že by bylo fajn, kdybysme se všichni hned zamysleli nad sebou a zjistili jsme, jak jsme sami dobří.  A pak se to naučili prodat a prodali to tomu okolí a tím pádem to okolí by si najednou vážilo nás, my jsme si vážili toho okolí a začali jsme krásně pracovat na těch vztazích a pak budeme všichni šťastní a spokojení. (Smích)

 

– To je výborný závěr. Napadá mě jenom, aby z toho ti lidé měli nějaké akční kroky nebo něco, co můžou udělat, poradíte těm lidem třeba nějaké rituály? Nevím, v neděli večer si dát čaj a napsat si to. Nebo jakým způsobem ???

 

Žádné rituály. Víte co? Mým učitelem byl Radkin Honzák a celý život mě učí až doteď. A Radkin Honzák mi řekl, že co je v životě nejdůležitější je dělat sobě radost. A každý člověk by si měl dělat tři radosti denně. Jakékoliv. Tři radosti. A když máme náladu, tak si můžeme udělat i pět radostí denně. A když si je udělá, tak se bude cítit spokojenější a hezčí. A jako bude mít lepší náladu. Takže co je důležité, je dělat si čárky, zda jsem si ty radosti udělala. Nejlepší je už ráno přemýšlet co bude dneska co mi udělá radost. Kdyby to mělo být, dojdu si na kafíčko s kamarádkou, pobavím se nebo tady mám kytku, koupím si kytku. Každý má něco jiného. Třeba mu udělá radost to, že si sedne do parku a dívá se v parku nebo si chvíli odpočine. Nebo že nás poslouchá a dělá mu to radost.

 

– Udělejte si čárku.

 

My na vás budeme přenášet smích na tady tu dobrou náladu a vy pak dobře dojedete třeba eventuálně autem domů dobře, zjistíte tady mám tu rodinu a rodina mě má ráda a to je ta radost, že si to v ten moment uvědomíte.

 

– Tak tohle byla Laura Janáčková.