Leon Jakimič o českém sklářství a budování Lasvitu

Přepis epizody

Vítejte u dalšího dílu podcastu PROTI PROUDU, mé jméno je Dan Tržil a mým dnešním hostem bude Leon Jakimič. Leon je český podnikatel a zakladatel nadnárodní společnosti Lasvit, jež se věnuje výrobě a instalaci designových svítidel skleněných, architektonických  prvků a taky uměleckých předmětů ze skla. Lasvitu se opravdu daří pokračovat v český sklářský tradici a dělají neskutečný věci po celým světě. Vize Lasvitu je být nejvíce inspirativními a nejúspěšnějšími skláři na světě, často kombinují odvážné designy s netradičním pojetím a samozřejmě precizním zpracováním, a možná i to je jedním z důvodů, proč jsou tak úspěšní po celém světě. Já jsem se s Leonem bavil o vzniku Lasvitu, díky čemu jsou tak úspěšní a o firemní kultuře, kterou budují. Bavíme se tak o životě v Hong Kongu, a vztahu k penězům, nebo o sklářské tradici v českých zemích.

 

Tak, Leone, já bych Tě chtěl přivítat v dalším díle podcastu PROTI PRODU, díky moc, že si tady spolu můžem popovídat, že jsi stihnul let z Hong Kongu, a přiletě jsi, můžeme říkat, jen kvůli PROTI PRODU a setkání s Láďou Šmicrem. 🙂

 

Díky moc za uvítání, jsem rád, že jsem to jakžtakž stihnul, trochu jsem byl pozdě dneska. 

 

Heleď, možná v krátkosti jenom pro lidi, co tě třeba tolik neznaj, ty seš vlastně podnikatel, zakladatel společnosti Lasvit,  kde se věnujete hodně výrobě skla, máte tam hozenej takovej uměleckej podtext, že to jsou možná spíš umělecký díla ze skla a křišťálu. Já jsem se chtěl zeptat, protože jsem četl, že máš docela fascinující rodinu a velmi jako zmapovanej rodokmen a takhle, byl jsi vychovávanej v nějakým podnikatelským duchu?

 

Když se mě tatínek zeptal, jestli, asi v deseti letech, jestli chci bejt manažer, tak jsem řekl v žádným případě, protože jsem viděl, že táta pořád jenom telefonuje a něco píše, a ta práce mě neoslovovala, ale pak jsem postupně začal chápat, že vlastně manažer může tím, jak má cit na lidi a dokáže inspirovat, motivovat lidi  k nějakými cíli, vlastně může udělat daleko víc, než individuální řemeslník, tak jsem si říkal, že to je to, co mě baví, a  viděl jsem i na rodičích, kteří oba pracovali ve „Skloexportu” celej život, máma teda celej život, táta patnáct let,  takže mě to potom bavilo spojit jakoby to manažerský, to podnikání, s tím řemeslem, s tím uměním. 

 

Takže to řemeslo u vás v rodině bylo asi taky prostě přítomný, to sklo a vůbec ta tradice toho skla českýho.

 

Ano. Rodiče oba teda jako obchodně, prodávali sklo, a potom  jejich předci, respektive hlavně z otcovy strany, tak to byli vyloženě nějaký sudetští Němci, kteří tady, ”Šramlovi” a „Austlovi” a vlastně i „Swarovski” mám předky, který maj kořeny vlastně jako Daniel „Swarovski”,  zakladatel firmy „Swarovski”, tak právě prababička byla „Swarovská” rozená, a ti všichni brousili sklo, nebo foukali, nebo mačkali perle v tak zvaný „driketě” u Železnýho Brodu, u Tanvaldu, u Příchovic a tahle ta oblast, Desná a podobně. 

 

Já vím, že máš takový neobvyklý jméno, říkal jsi, že jsi spojenej tady s těma lidma, vodkaď vůbec ta tvoje rodina pochází?

 

No tak jako záleží, jak jdeme dozadu. Dědeček kdysi vodjel do Srbska, kopat dokonce nějaký amatérský výzkum, tak vykopal na řece Sávě kus pod Bělehradem nějaký zbytky nějakýho hradu nebo tvrze, co tam údajně  měli předci asi ve 14. století,  napsal pak knihu Historie rodu Jakimičů, který pocházeli ze Srbska a bojovali s Turkama, pak utekli na Ukrajinu, když se prohrála po bitvě na Kosově poli, asi třicet let potom, vona to je trošku fikce teda, jo, opravdu bych tomu nedával úplně váhu, nějakou velkou, ale doložený tam nějaký předci jsou, v nějakým ruským zajetí byli, v 16. století pak nějaký v Polsku žili, na Ukrajině, úplně reálný to začíná být od roku 1800, a první českej Jakimič přišel, jako pradědeček, to byl vlastně Rus, v roce 1920 poté, co utekl z polskýho zajetí, když „Pilsucký” porazil rudou armádu, usídlil se v Příchovicích u Tanvadlu, kde si vzal tu zmiňovanou Marušku „Swarovskou”, která pocházela u tý sklářský rodiny. 

 

Já jsem někde slyšel nebo čet vo Tobě, že jsi říkal, že seš takovej Patriot, že Čechy máš fakt rád, což mi přišlo zajímavý, že za prvý máš takovejhle původ, vím, že teďkon žiješ hodně v zahraničí,  jako furt to tam zůstává ta láska k Čechám? Patriotství.

 

NO, tak určitě, je to jedna z inspirací asi všech lidí v Lasvitu, že my do světa dostáváme něco, co má v sobě kousek těch Čech. Ať už to je písek sklářskej, nebo um těch lidí, nebo design českejch designérů, prostě to je něco, co nás všechny hrozně inspiruje, že pomáháme tuhle úžasnou zemi nějakým způsobem prodat i v zahraničí, nejenom prodat doslova ten produkt, ale i tu kulturu, to, co je nad tím produktem.

 

Možná, mne by hrozně zajímalo, jak ses vůbec dostal tady do tý byznysový pozice, když začneme na začátku, já vím, že jsi šel studovat do Ameriky, co tě k tomu tenkrát vedlo k takovýmu kroku? 

 

Já vlastně nevím proč, ale vod nějakých osmi let jsem hrozně chtěj jet do Ameriky, ještě teda za socialismu, já jsem maturoval v roce 93, čili v roce 89, když byla Sametová revoluce, jsem byl v prváku na gymplu, mi bylo 14, ale už vod osmi let jsem chtěl strašně do Ameriky, i když jsem nevěděl přesně proč, no a jakmile to bylo možný po maturitě, tak jsem místo studovat v Česku se rozhod studovat v Americe, samozřejmě nebylo to levný, tak jsem měl štěstí, že jsem trochu hrál tenis, tak jsem dostal tenisový stipendium, na jedný univerzitě v Los Angeles, a otec mně samozřejmě taky pomoh s letenkama a podobně, ale potom už jsem se nějakým způsobem živil i studoval v Americe, kde jsem hrál za školu tenis a čtyři roky mi hodně daly, ani ne tak  po stránce těch znalostí, byť ta ekonomie mě hodně oslovila, i další předměty, ale třeba jenom ten život tam člověka naučí, jak najednou je v jiným prostředí, vytrženej z toho komfortního prostředí těch babiček, který ho rozmazlujou, a maminek, a najednou si musí sám vyprat, postarat se o sebe, tak jako to člověku dá hrozně moc, dycky to všem doporučuju, všem dětem, a i svým dětem, bych jednou takhle chtěl postupovat. 

 

Jo, takže chceš svý děti poslat do toho neznámýho prostředí, ať se votrkaj.

 

Přesně. Je to hrozně důležitý, aby najednou byly mimo svoji komfortní zónu, to člověku hrozně dá.

 

Přemejšlel jsi třeba vo tom, v tý Americe třeba zůstat?

 

Nikdy. V tom jsem měl dycky docela jasno, jo, že já chtěl se buď vrátit do Čech, nebo ještě někam jít jinam, ale bejt nějakým způsobem spojenej s Českem, ideálně přes tu firmu.   

 

Jestli se nepletu, ty jsi pak nastoupil do „Preciozy” a několik let jsi pracoval v „Precioze”.

 

Ano, já jsem se v roce 99 vrátil do Liberce a nastoupil jsem v „Precioze” v Jablonci a po třech měsících si zřejmě všimli, že mám nějaký schopnosti, který mě vodlišovaly vod okolí a poslali mě rovnou, což se do tý doby tam nikdy nestalo, aby po takový krátký době někoho poslali do světa, do Hong Kongu na kancelář, respektive jsem si vybral, moh jsem ještě do New Yorku, ale mě oslovilo trošku dobrodružství, znal jsem jenom Bruce Leeho, nic jinýho jsem o Hong Kongu nevěděl, ale nakonec to byla strašně šťastná volba, musím říct, protože ta Asie, přesně vod toho roku 99, což bylo dva roky po tý finanční, asijský finanční krizi strašně rostla, všechno se tam odehrávalo třikrát rychlejc než ve zbytku světa, byla to úžasná škola, takže jako to dobrý tak to špatný jsem se tam naučil, i ve firmě, a nelituju těch 7 let tam, byla to úžasná doba.

 

Mě by možná zajímalo ještě, ty jsi tam, jak jsi říkal, velmi rychle vystoupal nějakou kariérou, myslíš si, že to bylo tím, že jsi jako uměl něco víc než ostatní, nebo už jsi tenkrát měl nějakýho podnikatelskýho možná ducha, nějakou iniciativu, nebo dokážeš třeba říct, čím to bylo?

 

🙂 já se nechci tak hrozně chválit tady, zase nechci říct, že to bylo jedookej mezi slepýma král, tam byla spousta další talentovaných lidí, hlavně po tý stránce výrobně-řemeslný, v těch obchodníkách tam to nebylo tak slavný, a tam nebylo tak složitý vystoupat, takže zase, asi jsem měl nějaký schopnosti, díky tomu studiu v Americe, možná nějakejm genetickejm vlastnostem, nebo  nějaký píli, kterou jsem zdědil po rodičích, ale asi zas takovej problém to nebyl, no. A taky to prostředí jakoby designu, skla není asi tak konkurenční,  jako třeba, já nevím, bankovnictví, nebo nějaký jiný odvětví, kde jsou firmy jakoby manažersky jako napřed, jo, ten náš byznys je hrozně fragmentovanej, spousta miniaturních firmiček, jedinej velkej hráč je v podstatě „Swarovski”, jo, v tý branži, čili jediná slavná značka, čili bylo to asi v tomdle tom jednodušší vystoupat, ale asi vo to více se člověk naučil takový ty věci z tý první linie, jak jednat s těma klientama, a někdy se naučí člověk víc vod obchodnice, co sotva dostudovala základní školu v Indonésii a vezme si ho do nějaký svý jídelny, kde si sedne na zem a vyndá ty svoje sešitky a začne s tebou se bavit vo slevách a  vo možnostech, a to je taky škola. 

 

To by mě zajímalo, jak se člověk naučí obchod? Víš, tři měsíce pracuješ v „Precioze”, najednou začneš dělat obchod někde v Hong Kongu, možná dělat velký kšefty, přistupoval jsi k tomu tím, že jsi začal číst knížky,  instrukce vo tom, jak bejt správnej obchodník…

 

No, to je zajímavej dotaz, já jsem vlastně knížky vo manažerství a byznysu začal číst až teďka, v uvozovkách na starý kolena, v tý době jsem nic takovýho nečet, ale naslouchal jsem hodně, dycky jsem byl, jako uměl naslouchat a vnímat okolí, a von se člověk nejvíc naučí u těch klientů, protože v „Precioze” nebyl nikdo, kdo by moh bejt nějakej můj mentor po tý obchodní stránce, vod koho bych se moh učit. Naopak, každej spíš spolíhal, že já tam něco přinesu, nějaký know-how, takže já jsem se to učil sám, ale musím říct, že asi jsem nějaký talent měl, když jsem studoval v Americe, tak nám říkali, že byly historicky dvě studie, jestli se musí obchodník narodit nebo se může obchodníkem člověk stát, a závěr obou studií, jednu dělal „Harvadr”, jednu myslím „Kelog”, bylo že obchodníkem se musí člověk narodit. Ale ta druhá studie ta novější byla, že se musí narodit, ale může se jakoby zlepšit pomocí nějakejch nástrojů, ať už to byly účetní, manažerský nějaký studie, ale pořád to bylo o tom, že se musí obchodníkem narodit, čili já si taky myslím, že člověk se nemůže obchodníkem jen tak, kdokoliv, stát, jo, na druhou stranu já se dneska už nepovažuju jenom za obchodníka, to byly ty moje začátku obchodnický.

 

To by mě ještě možná zajímalo, co si myslíš, že je v tom obchodu klíčový? Protože já si myslím, že spousta lidí, když se řekne obchodník, tak si vybaví takovej ten, já nevím…

 

… Herbalife 🙂

 

🙂 no, prodejce simkaret na náměstí, takovej ten agresivní způsob toho prodeje, ale to si myslím, že tady v tom byznysu už takhle nefunguje, že to je o nějakým naslouchání a zjišťování potřeb, a spoustě dalších věcí…

 

V tom byznyse jako našem, dá se říct, že se jedná vo luxusní zboží, ale ne luxusní ve smyslu zlatý, diamantový, ale takový jako autentický,  luxus vyloženě jako řemeslo vo příběhu, tak tam člověk ani nikomu nic netlačí, tak vytváří člověk touhu, a člověk někdy vytváří touhu, když nechá se ptát toho druhýho, toho klienta, jo, toho, kdo moh by mít o to zájem, no a to je asi hlavní věc, kterou bych všem doporučil, dycky jako aby opravdu ne moc mluvit, říct  nějaký základní samozřejmě věci, ale pak už nechat mluvit toho klienta, a naslouchat a to je asi nejlepší cesta. 

 

Mne překvapilo, ty jsi vlastně po odchodu z „Preciozy” založil Lasvit, přišlo mi hrozně zajímavý, že jste vlastně trošku začli, mám pocit, trošku netradičně tady v těch firmách, že jste nejdřív začli řešit obchod a pak až výrobu. Víš, mám pocit, že často u těch typů byznysů lidi začnou řešit výrobu a pak když něco vyroběj, tak začnou chodit mezi ty lidi a zkoušet se to prodat…

 

Všechno má svoje pro a proti. To naše má pro to, že samozřejmě nejdřív přijdou peníze a pak člověk může dělat už konkrétní projekt, kterej má potvrzenej, ale samozřejmě musí zase domluvit mnohem delší výrobní termín, aby to fakt stihl, nicméně to opravdu se bavíme o prvních pár měsících, jo, my jsme potom v Lasvitu už po půl roce koupili jednak kovovýrobu v Mladý Boleslavi, v Řepově, frimu Bos, Boleslavský strojírny, takže my jsme měli potom už vlastní kovovýrobu a hned jsme koupili zpočátku minoritní podíl ve sklárně A je to, takže my jsem jakoby, ano prvních pár měsíců jsme byli vyloženě jako obchodní firma a designová firma, ale dycky jsem věřil v to, že tendle ten byznys na týdle tý úrovni luxusní musí bejt vertikálně integrovanej, jo, že člověk nemůže jenom prodávat a designovat, jako to dělá Apple. Musí mít „árendý”, musí k tomu mít ještě tu výrobu svoji, protože to je prostě takovej byznys, že pak člověk není ryzí a autentickej, jo, že když má jenom část toho, takže je to potřeba mít v našem byznysu integrovaný, byť je to dražší verze, jak na kešflou tak vůbec na řízení firmy je to hrozně náročný, člověk má jak skláře, tak elektrikáře, tak lidi, co pracujou s kovem, konstruktéry, designéry, „árenbý”, obchod, marketink, my jsme jedna z mála českejch firem, která má úplně všechno, byť třeba v relativně malým, jako malý velikosti v porovnání třeba se Škodovkou, nás je 500 dneska, jo,  dohromady, ale je to úžasný, jak máme vod každýho něco.

 

Jak jsi řešil třeba nějaký investice do firmy? Jsi říkal, že jste hned po půl roce koupili nějakou výrobu, už si na to ta firma dokázala sama vydělat, nebos to potřeboval trochu nakopnout?

 

No, my měli štěstí, nebo já měl štěstí, že jsem ze začátku přemluvil svýho spolustudenta nebo jak se tomu říká, spolužáka z NBA, který jsem studoval v Hong Kongu, to byl Portugalec, žije v Ženevě, nám do začátku dal skoro milion dolarů, za nějakej minoritní podíl, ale on sám aktivně nikdy nepodílel na tom řízení firmy, a mezitím jsme už většinu těch jeho akcií odkoupili zpět,  takže ale jo, neříkám, že jsme ty peníze úplně nezbytně potřebovali, měli jsme štěstí že jsme hnedka první projekt realizovali okamžitě a on to byl projekt třeba za milion dolarů, takže možná jsme je nepotřebovali, ale v čem byly dobrý, bylo to, že byla nějaká rezerva, což je dycky dobrý mít, že kdyby rok se nedařilo, tak člověk nemusel tu firmu zavírat, a taky to potom dá větší „konfidenc”, větší důvěru těch kolegů, který potřebuje narekrutovat vod začáku, a ne každej má odvahu jít do úplnýho „startapu”, když tam  nevidíte nějakou rezervu, takže v tom to bylo přínosný, že jsem rovnou moh přijmout velmi dobrý lidi, protože věděli, že ta firma má nějaký takovýhle zázemí finanční. 

 

Ty jsi, jestli se nepletu, tu firmu zakládal s tátou, nebo táta tam pak vstoupil později?

 

Táta mně na začátku taky finančně trochu pomoh, ale aktivně se na tom začal podílet, až odešel z firmy Rehau, on dělal ředitele pro středí Evropu, pak už teda jenom Čechy,  a ten tam aktivně pracoval zhruba tři roky, nejdřív jako šéf pro Rusko, to bylo jenom pro to, že byl jedině, co uměl fakt dobře rusky, a potom jako generální ředitel asi rok, poté bohužel onemocněl vážně, a pak jsem ho musel přemlouvat, ať už tolik nepracuje, protože už jsem viděl, že mu není nejlíp, a bohužel před asi třemi lety umřel. 

 

Heleď, já vím, že v tom vašem byznysu, si myslím, je to takový zvláštní, takový na hraně, že tam máš na jednu stranu ty designéry a ty umělce a ty lidi, který jsou velmi kreativní, ale často maj problémy se třeba správně prodat nebo nastavit ty procesy a tak dál,  ale na druhou stranu tam máš tu obchodní složku, jak ty to jako balancuješ, že víš, v takhle velkým měřítku že máš 500 lidí a teď seš závislej na tom, že ti designéři něco vyroběj, ale musí se to líbit tomu klientovi, víš, jako trošku mě zajímá ten balanc mezi tou kreativní složkou a tím řízením toho byznysu.

 

No, je to denní boj, my tomu dokonce říkáme pracovně „bohímijemperfekšn” neboli bohémská preciznost neboli kreativní preciznost, protože my tam máme jak ty bohémy, tak ty byznys, ty „getting things done people”, jo, a mezi nima je neustále takový napětí, ale to je do nějaký míry zdravý to je, a asi to je jedinej způsob, jak se dá maximalizovat potenciál firmy, když člověk nalezne tu přesnou rovnováhu, kde to ještě je zdravý, kde už to není zdravý to napětí mezi těma dvěma složkama firmy, a Maxim „Velčovský” je takovej asi takovej typyckej příklad toho bohéma ve firmě, kterej je neuvěřitelně talentovanej designér, kterej ale zase v praktickým životě potřebuje pomoct, jo, aby se něco udělalo včas, něco se nacenilo, vystavila se faktura, vyrobilo se něco, to jako  v podstatě asi ti nejkreativnější lidi podle mne to mají jenom málokdy daný, že dokážou ty věci i zmenežovat, uřídit, tak v tom je ta naše přidaná hodnota taky, jo, že máme voba ty tábory.

 

Přesně, to mi připomíná, co říkáš, já jsem pracoval s nějakýma takový lidma, tak mám pocit, že ti lidi mají buď ten cit toho umělce anebo toho majitele firmy, že je hrozně vzácný, že by se to u někoho třeba nějak skloubilo, obě ty věci, no. 

 

Tak já jsem někde mezi právě 🙂 já si myslím, že mám jako jak smysl pro krásno, ocením něco pěknýho, i rozpoznám dneska už, ale zároveň pořád jako mám na paměti, aby to bylo prodejný a aby tam byl nějaký tým za tím, aby lidi byli zastupitelný ve firmě, abysme měřili nějaký cíle, který máme, a vyhodnocovali, a to samozřejmě jsou dva světy, no, a asi jsem pořád vo trošku víc v tom táboře těch podnikatelů než těch kreativců, ale minimálně si myslím, že mám cit i na design. Vidím, že moje jedenáctiletá dcera je vyloženě jenom na tu část kreativní, maluje, hraje na klavír, všechny ty věci, kdežto zase ta druhá, nějaký další moje děti, jsou třeba na sport, úplně jako odlišný.  

 

Já vím, že jeden ze super projektů, který jste dělali, byl třeba to dubajský metro. Jak je těžký pro českou firmu dostat takovouhle zakázku v dubajským metru? Já si vůbec nedovedu představit, kde bych tady jako začal, nebo je to tak, že se vám už ozývaj samy, tady ty typy klientů? 

 

No, tak dneska už jo, ale v tý době, když jsme dělali to dubajský metro, nám bylo asi tři a půl roku, jo, čili z tohoto pohledu to je úplně zázrak, že se firmě,která tady byla tři a půl roku, navíc z Česka, podařilo realizovat asi nejprestižnější projekt v Dubaji, že jo, dvě zastávky dubajskýho metra, kdy jsme dělali, já nevím, čtyřmetrový skleněný instalace, třeba deset takových instalací, jeden měl symbolizovat vodu, jeden oheň, a ještě jsem byli tak drzí, že jsme rozporovali ty výkresy, který nám dodal ten japonskej kontraktor, kterej na to byl najmutej, že už je údajně odsouhlasil  šejk Mohamed a nedaj se měnit, a naše designérka tehdá řekla, že to nebude dělat, protože takhle nevypadá voda, takhle nevypadá vzduch, jo teda,  takhle nevypadá oheň, že to bylo hranatý, voda nemůže být hranatá, musí být organická, no tak my jsme jako úplnej nováček přišli s tím, že nezlobte se, ale tohle jako, i když nám chcete zaplatit, to my vlastně dělat nechcem takhle, ale nejsme tak arogantní, abysme to jako smetli ze stolu, nabídli jsme jim protinávrh, pěknej, kterýmu jsme věřili, říkám, zkuste si to předložit, třeba se to povede, tak tam všichni měli strach, protože jakmile šejk Mohamed něco odsouhlasí, tak už je to konečná, ale našel se tam jeden člověk, kterej si tu odvahu dal, a nakonec se ukázalo, že to ocenili, a dali nám ten projekt, takže základ asi z toho, takový poučení – nebát se, jenom když se člověk nebojí a je proaktivní a nečeká je, tak asi může takovýhle projekty udělat.

 

To se asi promítá celkově do tý vaší firemní kultury, já vím, že jsme se o tom už jednou bavili, prostě nebát se, možná i tohle dává příklad těm lidem, jako, pokud si myslíš, že to je špatně, tak pojď říct, jak to může být líp. 

 

Tak ve finále každá firma je v podstatě je jenom vo dvou věcech, jo, vo správných lidech na správným místě,  kterým ale člověk vybuduje takovou firemní kulturu, při který se můžou realizovat a fungovat, a pak vo takový každodenní poctivý práci těch lidí. No a ta firemní kultura to všechno propojuje, a to je nadřazený strategii, to je nadřazený všemu ta firemní kultura, no a my jsme nikdy si ji nedefinovali, my jsme se vždycky nějak chovali a doufali jsme, já s Alešem, že jo, spoluzakladatelem a dalšíma lidma, a snažili jsme se, aby ti lidi načichli, aby se nakazili, a ono to fungovalo, dokud nás bylo třeba 200. Pak to začlo trochu skřípat, bylo vidět, že najednou obchodní tým měl trošku jinou kulturu než třeba zbytek firmy, to je mimochodem častej případ, jo, ve firmách, že ty obchodníci jsou trošku jiný než zbytek firmy, a teď jsme zjistili, že to začlo skřípat ve firmě, když nás bylo najednou 400. Tak jsme si řekli, že to sepíšeme, a nějakým způsobem, ale ne sepíšeme, že bysme něco nařídili, topmanagement napsal, my jsem takový „srvej”, takovej průzkum, a všichni zaměstnanci měli třeba říkat, co jsou pro ně klíčový hodnoty. Jo, protože firemní kultura mě pět aspektů, vize, mise, lidi, klíčový hodnoty, je to vo nějakým příběhu a je to i vo tom prostředí, jak vypadá třeba kancelář. Tak my jsme se zaměřili na tu vizi, misi, tu jsme si definovali – chceme být nejinspirativnějšími skláři na světě, to je vize, poslání dělat lidi šťastnější skrze krásný věci ze skla,  který můžou lidi měnit k lepšímu, který můžou lidi udělat šťastnější, a pak ty klíčkový hodnoty, my jsme získali stovky námětů,  vybrali jsme deset „favorit” od těch zaměstnanců, to samý jsme udělali v rámci toho managementu, podívali jsme se, kde se to prolíná, a potom jsme se řekli, no, ale to si lidi nebudou pamatovat, jo, když vyberem pět nebo sedm prostě, tak pojďme to udělat podle Lasvit, L, A, S, V, I, T, takže každá hodnota začíná vod toho písmenka, jedna vod L a tak dále, takže to dneska máme jako  Láska a pokora, jako první klíčová hodnota Lasvitu, A je Akčnost a odvaha, to je to vzpomínaný dubajský metro, kdy jsem byli akční a odvážní, S je Svoboda a zodpovědnost, protože jedno bez druhýho nemůže existovat, příliš moc svobody a je to anarchie a ještě ta zodpovědnost, tak může člověk dát lidem svobodu, když má  zodpovědný lidi, V Vášeň a výkon, nám se líbí, když lidi dokáží oslavit úspěch, mají nějakou vášeň v sobě pro to, co prodávaj, a proto máme ve firmě strašně moc Čechů a Slováků, že tam cítíme, že voni mnohem jednodušejc maj v sobě  najdou tu vášeň, prodávat něco, co má smysl pro ně, jo, k čemu mají nějaký propojení, kdežto třeba v Americe, když jsme předtím měli Američany, tak to nefungovalo úplně, ale když tam máme teďkon Čechy, Slováky,  tak to funguje mnohem líp, což je výjimečný, většinou berou lidi to lokální, my to máme tak půl na půl,  namixovaný, tak to je ta vášeň a výkon, no a potom už je to I – Inovace, o tom vlastně Lasvit je, že neustále něco vymýšlíme novýho, jsme pořád vo krok napřed před konkurencí, zapojujeme technologie, už to není jenom řemeslo, a T je Teamwork neboli týmová práce, jo, na ní to taky stojí, je to hodně o kvalitním středním managementu, ten ve finále dělá to příjemný prostředí, týmový, pro ty svoje lidi. Takže vlastně lidi tydle ty klíčový hodnoty znaj a snad si je pamatujou a pak pro každou tu hodnotu máme ještě šest příkladů chování, jako pro každou hodnotu, a to jsme právě teď dělali takovou soutěž ve firmě, ať si každej úsek – design, konstrukce – připraví svých jakoby  svoje příklady chování z těch hodnot a sehrajou nějaký scénky, natočí třeba video, a teď budem vyhodnocovat nejkreativnější scénku na vánoční besídce, co budeme mít teď v pátek 7.  

 

Super, hrozně propracovaný mi to přijde.

 

No, upřímně, já se tomu dneska asi věnuju nejvíc,  protože v pozici jako moji roli už neřeším „day to day byznys”, takže firemní kultura je jedna z mých hlavních náplní a strávil jsem nad tím dost času, pak se věnuju rekrutingu klíčovejch lidí, ještě se hodně zabývám hlavníma klíčovejma klientama, vůbec partnerama firmy, externíma, občas se podívám na „kešflou” firmy, samozřejmě, a „learning”, čili  nějaký novinky, znalosti, když si něco přečtu, snažíme se to potom dostat do tý firmy, takže to je těch pět takovejch věcí, co dneska dělám ve firmě, potom můj výkonný ředitel Aleš Stýblo dělá to „day to day řízení”, kdy dohlíží na to, že ty měřitelný cíle se splněj, a každej ředitel z topmanagementu má vlastně  na každej kvartál třeba čtyři, pět klíčovejch cílů, který musej být měřitelný. Takže Aleš dělá přesně to, co mě by už dneska nebavilo, když to jako přeženu a  já zas dělám to, co mi, myslím, jde a baví.  

 

Jak to je třeba dneska v důležitosti, já vím, že děláte tady ty velký instalace, ty unikátní umělecký díla a pak máte nějakej „rytejl” nebo takovou sériovou výrobu, že jo.

 

No, ty toho hodně víš o Lasvitu. 

 

🙂

 

To je přesně jakoby taková moje iniciativa, která mně na začátku trvala strašně dlouho, než jsem lidi přesvědčil, že  si instalace na míru jsou super, mě to hrozně baví, ale je to takový, nevybuduje člověk značku skutečnou „rytejlovou”, takovou jakoby značku, kterou jsem dycky měl sen vybudovat, aby vznikla první česká luxusní značka, kterou znaj, třeba lidi znaj „Swarovski”, to nejsou dneska tak luxusní věci, spíš to jsou takový „premium ekonomy”, bych to nazval ty jejich věci, ale třeba značku jako je, jako autentickou ryzí značku, jako je „vivien westwood”, jo, ve světě fashion, takže to s projektama na míru, kterej je spíš „be to be” byznys, prodává přímo developerům, tak to nestačí na tu značku. Tak jsem si řek, co dalšího ze skladu zase dělat, a jsou svítidla jakoby do bytu nebo menší svítidla, pořád ale jakoby nějak odlišný od toho, co dneska je, čili pořád lasvitím stylem, založený na řemeslu, na skle, na nějakým příběhu, na pěkným samozřejmě designu a částečně technologii, a potom jsou to nápojový soupravy, vázy, mísy, čili to, co dělá vod „Mosera” přes „Vakera” spousta lidí, ale zase jinak, víc s nějakým smyslem pro humor, třeba i, pěkným designem,  řemeslem, náročný, prostě myslím, že ta díra na trhu tam je pořád, pro firmu, která to zas dělá trošku jinak. Takže to jsou dvě kategorie těch našich konečnejch produktů do „rytelju”, který dneska děláme, časem to třeba budou ještě šperky, ale v tuhle chvíli se soustředíme na tady ty dva plus jsme letos představili v Miláně naše monstry, což jsou příšery, který maj vlastně tomuhle světu paradoxně pomoct. 

 

Co jsou monstři? 🙂 To slyším poprvý. Jak příšery?

 

My si občas trochu hrajeme v Lasvitu, zejména když si k tomu dáme nějakej dobrej nápoj, v létě na našich setkáních topmanagementu, třeba v Toskánsku u našeho známýho tam, a vymejšlíme věci, který by nás třeba ani nenapadly, no a jsme se říkali, co třeba kdyby vznikl nějakej sběratelskej předmět, kterej by ale moh fungovat dlouhodobě a pořád se obměňovat, a tak jsme si říkali, co kdybysme oslovili třeba na začátek sedmnáct umělců z celýho světa včetně českejch,   jak si představujou monstra nebo příšery, co je vlastně straší ze sna, jo, co jsou jejich dětský dénomi, nebo vůbec z čeho maj strach, no a ta pestrost byla neuvěřitelná, přišly nám návrhy úplně neuvěřitelný a ty designéry, ty umělce, to strašně bavilo. Japonec Nendo přišel s něčím, co se jmenuje „Něco pod”, prostě moderní taková, jako prohnutý sklo,  kdy se něco skrývá pod kobercem, nikdo neví co. René Roubíček, který bohužel asi před půl rokem zemřel, nám ještě pár měsíců před tím udělal návrh jako jakoby ufona, marťana, nádherná plastika z uranovýho skla, typická organická jeho stylu. Pan Kopecký, Maximův mentor kdysi, nám udělal nádhernou plastiku, jak je ten jeho styl malování do skla, kdy se to potom  vrství na sebe. Vznikly úžasný návrhy, vznikli mozkožrouti od „Martena Base”, vzniknul senzuální monster od „Fabia Novembriho”, no bylo to neuvěřitelný, a pak už to jenom chtělo ten byznys tomu udělat, to znamená něco bylo limitovaný edice,  co se prodává z galerie v Praze, jsme prodali už asi deset těch limitovanejch edicí, něco je nelimitovaný, spíš pro „koncept story” a butiky, a představili jsme to letos v Miláně v dubnu, v divadle loutkovým, který se jmenuje „Teatro džerlamo”, a pozvali jsme pražskou „burlesku”, čili tanečnice tady z Prahy, co vystupujou, a nakonec to spojení toho divadla s tím řemeslem, s tím uměním, s tím designem nám vyneslo jako první firmě v historii z Česka „Milano design award”, neboli cenu za nejlepší výstavu během „Salonemobile” během celýho „Milan design weeku”, takže třeba z 2000 vystavovatelů včetně firem jako je „Erme”, „Lui Vuton”, „Swarovsky”, „Prada” nakonec tu první cenu jsme dostali my, což nás teda potěšilo, zejména když jsme viděli, jak minimální rozpočet jsme na to měli v porovnání třeba s Audi nebo těmahle značkama. 

 

Takže kreativita…

 

… a vtip a drzost trošku, protože vzít polonahý tanečnice do centra Milána, každou hodiny vystoupení, a tak, nikdy tam ještě nezažili, a pozitivně je to šokovalo. Měli jsme tam neustálé fronty každý představení. 

 

Jedno z takovejch malejch témat, který jsme se tě chtěli zeptat, ty žiješ převážně roku v Hong Kongu, proč je asi celkem snadný, předpokládám, že to vychází z byznysu, nebo to minimálně vycházelo ze začátku z byznysu.

 

Vycházelo to z byznysu,  Hong Kong je pro byznys v Asii to nejlepší místo, co může bejt, byť nejdražší, nejdražší místo na světě dneska už, ale je to prostě všude kousek tam, na Tajwan, na Filipíny, do Pekingu, do Šanghaje, do Singapuru, do Japonska, je to všude né moc, pár hodin letu. A my dneska máme 30 procent toho byznysu v Asii, takže je to náš největší trh, pak jsou Spojený státy, ty maj 20 procent,  střední východ asi taky 20 procent, Evropa necelejch 20 procent, máme to dneska už hezky rozložený. Ale ten Hong Kong je to příjemný podnebí, který vyhovuje zejména mojí ženě, má tam britský školy, mluví se tam anglicky, je to příjemný místo na žití, jsou tam hory, který mám rád jako Liberečák, nestěžuju si tam, ale táhne mě to do Česka. Takže dneska to není byznys, co mě tam drží, dneska už je to rodina. Lucka, moje manželka, je z Děčína, Češka, ale ta si tam dokáže představit žít třeba na vždycky, ale já už jsem ji malinko přemluvil, že se, já už to říkám asi deset let :-), že se do tří let vracíme do Čech, a teď už to vypadá reálně, protože už jsem koupil nádhernej pozemek v Liberci s výhledem na Ještěd, na celý město,  už teďka s ženou ladíme návrh toho domu, dneska už to záleží jenom na tom, kdy dostavíme ten dům.

 

Bude to nějakej dům v lasvitím stylu? 🙂 Hodně skla…

 

Určitě hodně to bude vo skle, ale taky vo kamenu, z liberecký žuly, já mám rád, když ty materiály  jsou z toho místního prostředí, takže samozřejmě sklo a žula se nabízej, plus mám rád dřevo. Takže tady to budou hlavní materiály a logicky ještě nějakej beton, malinko ve svahu, u lesa samozřejmě, člověk může v zimě nasadit běžky před barákem a rovnou do Bedřichova běžet, takže myslím si, že to bude paráda. 

 

Napadá mě ještě Hong Kong – Liberec hodně rozdílný místa. Je třeba i něco z toho Hong Kongu, co ti v Čechách třeba teďkon chybí? Nebo co bys byl rád, kdybysme se tím tady trochu inspirovali? Protože ono to město na jednu stranu je hrozně progresivní, hrozně akční, na druhou stranu pak tam máš, předpokládám, trochu nedostatek zeleně,  a další ty věci…

 

Ono tam zeleně je spousta, ale není to tam v tom centrále, Hong Kong, to málokdo ví, je 80 procent zelenejch. Ale lidi, co přijdou poprvé a jsou jenom v centrálu, no tak to vlastně nevidí. Samozřejmě jindy by mi asi chyběla ta akčnost, takový to podobný jako v „Menhetnu”, ta elektřina v tom vzduchu, jak člověku stoupaj vlasy úplně, jenom když tam prochází,  ale to možná by víc chybělo jinejm lidem, no, mně už dneska spíš chybí vobráceně ta příroda, ty hory, ten českej smysl pro humor, ty moji kamarádi ze střední školy, s kterýma každý léto jezdím na řeku na kánojích, já to mám vobráceně, právě když jsem v Hong Kongu, tak mě chyběj ty Čechy, a když jsem v Česku, tam mně ten Hong Kong zas tak moc nechybí. 

 

Možná úplně na závěr, protože se nám blíží čas, já jsem čet, že tě hodně ovlivnila kniha Čtyři dohody. 

 

No, a to je sranda, že vlastně tenhle pátek na naší vánoční besídce vystoupí Jarda Dušek, a s jeho teda Pátou dohodou, nicméně v Pátý dohodě von opakuje ty Čtyři dohody, takže zhruba 250 našich lidí, co jsou v tom oboru, si to budou moct vyslechnout, já jsem teda ještě jeho taky neslyšel, ale ty knížky jsem čet obě, jak Čtyři dohody, tak Pátou dohodu, se mnou hodně rezonovaly, a vlastně ty jeho čtyři hlavní myšlenky, neurážet se neboli nebrat si věci osobně, čili umět vnímat kritiku né tím stylem jako, co zas mi ten člověk chce ublížit,  ale spíš jako se nad tím zamyslet, a neurážet se, protože každej člověk vnímá ten svět svýma očima, no a potom nedomnívat se, dělat všechny vždycky nejlíp, jak to člověk umí, ne nezbytně perfektně, ale tak, jak to v tu chvíli člověk nejlíp dovede, no a ještě tam je… jedna 🙂 

 

Hele, napadne tě ještě nějaká jiná knížka, ať už z tohodle žánru, nebo něco jinýho, co tě podobně třeba ovlivnilo, nebo ti to něco předalo?

 

Tak já mám rád dějepis, jako dějiny, tam je knížka „Civilization”, ale v tom byznysu mě hodně ovlivnila knížka „Unlocking greatness”, Odemykat skvělost od „Charle Harari”, ono to ještě asi nevyšlo v čestině, se obávám, ale to byla asi vůbec nejlepší knížka jako na tom, hledat vlastně jako štěstí, jo, smysl života, a tam v podstatě vyplývá, když to jenom ve zkratce řeknu, naplněnej život je ze dvou, má dvě části – jedna je nějaká smysluplná činnost, aktivita, s někým možná i smysluplně stát, vo dávání spíš než braní, ale prostě něco, co dává člověku smysl, a dělá to a baví ho to, jde mu to a zároveň o propojování se, čili jinými slovy, k čemu by byl člověku úspěch, když ho nemá s kým sdílet? Vlastně pak je člověk pořád nešťastnej, i kdyby měl nějakej úspěch, čili to propojení může být s kolegy, s rodinou, může to být i propojení s bohem, ale  tyhle dvě části musej být v rovnováze, to propojení a ta smysluplná činnost. A když nejsou v rovnováze, člověk není šťastnej, když je příliš jednoho, nebo příliš druhýho, a málo toho prvního. Ta knížka je samozřejmě komplexnější, ale tohle je asi ta hlavní myšlenka.  

 

Super, hele, já si myslím, že tohle je výborná myšlenka na závěr tohodle rozhovoru, díky moc, že sis udělal čas, Leone. 

 

Já taky děkuju.

 

Tak tohle byl rozhovor s Leonem Jakimičem…