Martin Holečko: Potenciál technologií měnit lidi je obrovský. Buddhismus je jako ateismus na steroidech

Martin Holečko: Potenciál technologií měnit lidi je obrovský. Buddhismus je jako ateismus na steroidech

Martin Holečko je podnikatel, investor a technologický nadšenec. Založil firmu Etnetera a část života zasvětil buddhismu.

Rozhovor můžete jednoduše poslouchat na vašem telefonu v těchto aplikacíchPoslechněte si v aplikaci

Přepis epizody

Vážení přátelé, posluchači, podporovatelé Proti Proudu, tady je opět Dan Tržil a další díl Proti Proudu. Dnešním hostem je Martin Holečko. Jen ve zkratce o Martinovi. Pokud ho neznáte, Martin založil firmu Etnetera. Poté předal její řízení a hodně se věnoval cestování a buddhismu. Jeho velkým tématem jsou technologie a to, co existenciální technologie udělají s naším světem. Je součástí spousty zajímavých projektů. Organizuje konferenci Future Port, která právě představuje exponenciální technologie veřejnosti. Myslím si, že v tomto rozhovoru najdete spoustu zajímavých témat.

 

Ještě si vám dovolím připomenout, že na webu protiproudu.net najdete informace ke všem věcem, o kterých se bavíme s hosty. Dávám tam vždycky odkazy na různé konkrétní věci, které hosti zmiňují, ať už jejich oblíbené knížky, autoři atd. Taky se na webu protiproudu.net můžete přihlásit k newsletteru, kde jednou za čas posílám já nejzajímavější věci, které jsem na internetech našel. Taky si tam jednoduše můžete objednat triko Proti Proudu, které je prostě krásné, takže si to prostě pořiďte. Ještě dodám, že partnerem podcastu je Web Expo – technologická konference, která už se blíží, a startupjobs.cz, což je místo, kde motivovaní lidé můžou najít práci ve startupu nebo v technologické firmě. Jdeme na rozhovor s Martinem Holečkem.

 

Martine, díky moc, že jsi přijal moje pozvání do Proti Proudu. Ahoj.

 

Ahoj, taky děkuju.

 

Těch témat, které na tebe mám je klasický hrozně moc. Já vždycky začneme u jednoho konce a pár zatáčkami se dostaneme ke druhému konci.

 

Takhle já přemýšlím, takže v pohodě.

 

Přesně. Můj mozek tak podobně taky funguje, často to nedrží jasnou linku a skáče se z jednoho do druhého, ale já to tak mám rád. Doufám, že i posluchači to tak mají rádi. Napadlo mě začít u toho, že ty jsi v listopadu minulého roku dělal Future Port Youth, jeslti se nepletu. Asi se dostaneme k Future Portu, co to vlastně je, ale mě zaujalo, že tahle verze pro školy nebo pro mladé lidi, že sis k tomu dělal data a vycházelo to ze zjištění, že lidé mezi 16 až 26 lety v takovém hodně formativním obdobím nemají úplně dobrý vztah k technologiím. Nebo co vlastně z toho vzešlo, že se během covidu stalo podle tebe?

 

My jsme se rozhodli tím, jak Future Port Prague byla nebo pořád je velká masivní fyzická akce, která nešla dělat během covidu a my jsme nechtěli úplně přejít do onlinu, ale zase už jsme nechtěli čekat jenom, kdy ten pandemický stav skončí a bude možné dělat akce pro 10 tisíc plus lidí, tak jsme se rozhodli udělat akci, ale zaměřenou čistě na mladé lidi – střední a vysoké školy. Ale ten důvod nebyl jenom, abychom něco udělali, ale i kvůli tomu, že se objevovaly celý ten druhý pandemický rok hodně zprávy o tom, že to hodně dopadá na mladé lidi, a to jak na děti, které začaly chodit do školy, ale nepoznaly spolužáky jinak než online, tak ale i na ty starší, které méně a méně viděly nějakou budoucnost před sebou. Neměli se svými problémy, protože to je jak říkáš, je hodně formativní období, jak v navazování sociálních vazeb mezi sebou, učení se, jak fungovat v kolektivu a ve společnosti, tak i v objevování nějakých vzorů, mentorů a lidí, kteří třeba v tomto věku si pomůžou najít svoji cestu nebo se někam nasměrovat v rámci rozvoje, konce střední školy a vysoké školy a dalšího života. Tyhle vazby se zkomplikovaly, zpřetrhaly a nebylo je možno navazovat. O těch denních problémech bylo pro lidi těžší mluvit, protože se v kolektivu nepotkávali. Začalo se objevovat spoustu zpráv třeba z USA, že stoupá poměr sebevražd v tomto věku. Začala se objevovat čísla o tom, jak stoupá depresivnost mladých lidí a tak. Tak jsme si říkali – pojďme mladým lidem ukázat to, že byť ta situace je taková, jaká je – a to není jenom covid, všechno kolem klimatu a pak black lives matter, spoustu závažných témat. Dnešní generace jsou výrazně citlivější na tato témata typu sociální spravedlnosti, životního prostředí, tak to na ně dopadalo čím dál víc. Já se vždycky snažím dívat optimisticky do budoucnosti, i když to není vždy jednoduché, ale věřím tomu, že ve chvíli, když hodně lidí se zaměří jedním směrem, k nějaké vizi, tak je mnohem větší pravděpodobnost, že ta vize se naplní. V rámci těch našich aktivit se snažíme takovou jakoby pozitivní vizi budoucnosti představovat a ukazovat ten potenciál. Ten tam je. Jestli se naplní je na nás, ale pokud hodně lidí se nějakým způsobem sjednotí a bude se snažit ten potenciál zrealizovat, tak v tu chvíli je větší pravděpodobnost, že se to stane. S tímto jsme šli do škol – ukázat pozitivní vizi budoucnosti, že je možná a že je možná, pokud se do ní mladí lidé zapojí, jak se můžou zapojit a k tomu využít ty takzvané exponenciální technologie, které jsou skvělé nástroje k tomu nějakým způsobem ten svět posouvat dopředu. To byla taková mise této akce – Future Port Youth – která proběhla v listopadu. Myslím si, že se nám snad podařilo pár tisíc studentů inspirovat tímto směrem.

 

Mi přišlo zajímavé, jak jsi říkal „ukázat ten potenciál“. Jestli jsi skeptický nebo optimistický vůči budoucnosti, jestli tam vidíš ten potenciál, jestli máš pocit, že ty příležitosti tam pro tebe nejsou a všechno jenom míří do záhuby, nebo jestli tam vidíš, že pro mě tam ta příležitost může být a já si tam můžu udělat svoje jméno a místo v životě a reálně se na budoucnosti podílet.

 

Tohle je dost často ten faktor, jestli se vůbec do něčeho pustíme nebo ne. Když se do ničeho nepustím, tak se to samozřejmě nijak nezmění. Když se do něčeho pustím a nepodaří se mi to, tak jsem se alespoň o něco pokusil. My dělali ten průzkum ve 4 evropských zemích. Pomohli nám dámy a pánové z NMS Research. Ptali jsme se na to, jak mladí lidé vidí budoucnost, jak vnímají roli technologií, jestli se jich bojí nebo naopak. Jak vnímají svoji roli v budoucnosti, jestli to vnímají spíš pasivně, to znamená je to nějak dané a to, co dělám já, nemá na ni vliv. Nebo naopak si myslím, že dokážu aktivně formovat svoji budoucnost. Bylo to docela zajímavé. Ten rozptyl byl poměrně široký. My jsme tam měli Maďarsko, pak Českou republiku, Velkou Británii a pak myslím Finsko tuším. Takový sever, západ, jih a střed. U Čechů bylo zajímavé, že byli skeptičtí k budoucnosti. Nevnímali budoucnost úplně růžovou, dokonce si myslím, že nejméně ze všech dotazovaných oblastí, ale zároveň překvapivě vnímali tu možnost uchopit tu budoucnost do svých rukou sami a naučit se všechny potřebné schopnosti nebo spíš dovednosti, tak naopak to vnímali jako velice vysoko. To znamená nebude to růžové, ale budu schopný se tomu postavit, naučit se, co bude potřeba a nějak v tom fungovat. To bylo docela pozitivní v tomto.

 

To mohlo být velmi zajímavé srovnávat tu mladou generaci s lidmi 40 50 let – jak to měli oni.

 

Jak ti mladí lidé to vnímali skepticky, tak mně to přišlo jako zdravý skepticismus, že ty technologie jsou důležité, budou hrát velkou roli – primárně umělá inteligence tam figurovala hodně vysoko, ale zároveň to vnímali, že ty technologie nejsou samospásné a že přináší spoustu potenciálních rizik. To mi přišlo naopak dobré, že to není slepý technooptimismus, ale že jo, chápu, je to dobrý, ale je třeba se na to dívat s nějakým kritickým myšlením. To je poselství i našich akcí. Občas se na nás lidé dívají tak, že jsme úplní slepí nadšenci do technologií. Ano, snažíme se prezentovat jejich pozitivní potenciál, ale vždycky zdůrazňujeme, že technologie je jenom prostředek, nástroj. Ten člověk musí zůstat ve středu toho, co s tou technologií dělá. Mě celý ten průzkum příjemně překvapil. Letos v tom budeme pokračovat na podzim další edici této akce, protože se ukázalo, že ten formát je poměrně fajn. Ono to vlastně není úplně online, že se na to dívá někdo sám doma v pokoji a během toho dělá pět dalších věcí. Vysíláme to během pracovního dne přímo do univerzit a středních škol po Evropě. Loni jsme tam měli nějakých myslím 7 8 zemí zastoupených, i když většina byla samozřejmě z Česka, nějakých 70 registrovaných škol. Docela se to dostalo mezi hodně lidí. Ten rozdíl je v tom, že ti studenti se na to dívají dohromady ve třídě. Dost často tam mají učitele. Mohou to dále využít, co dělají ve škole. Pak to můžou vtáhnout do diskusí nebo do školních projektů. V tomto chceme pokračovat. Doufám, že se nám podaří udělat takovýto průzkum a srovnat, jak se to posunulo, třeba i v dalších zemích. Možná to srovnáme i s staršími lidmi, byť focus je na mladé lidi.

 

Vzpomeneš si na své období – střední a vysoká škola – co formovalo tebe? Předpokládám, že to bylo období před Etneterou a tvou podnikatelskou dráhou.

 

V první řadě na střední škole mě formoval takový ten pocit neuvěřitelné svobody, protože jsem nastoupil v roce 1989 na gymnázium, takže po 2 3 měsících přišla Sametová revoluce. Si pamatuju, jak jsem šel, tehdy jsem byl ve skautu, takže jsem byl na nějaké výpravě někde v lese celý víkend. V neděli jsem se vracel. Přijel jsem na Hlavní nádraží a chtěl jsem jít na Můstek na metro a nemohl jsem, protože to náměstí bylo uzavřené. Tak jsem nevěděl úplně, co se děje. V pondělí jsem přišel do školy ráno později, protože jsem byl u zubaře. Jen co jsem vlezl do školní budovy, tak tam na mě přiběhl spolužák, který říkal, ať podepíšu, že dělají školní prohlášení. Byly to ty první porevoluční dny, kdy se začalo debat na školách, co se stalo a začal proces po 17. listopadu. Tohle mě hodně ovlivnilo nebo nás celou generaci v takovém pocitu svobody a toho, že můžeme všechno, protože najednou se mohlo jezdit do zahraničí. My jsme ještě právě s Vaškem Bittnerem – spoluzakladatelem Etnetery jsme byli vždycky takoví v tomto že jsme hledali nějakou příležitost, jak někam vyjet tehdy ještě po nějakých nástěnkách na chodbách ČVUT jsme sbírali plakátky a podobné věci, kde byla nějaká příležitost. Vyjeli jsme na pár nějakých buď studentských konferencí nebo stáží a tak. Vždycky jsme byli překvapení, jak málo lidí vyjíždí. To mě mimochodem přeskočím – teď jsem se bavil během přípravy Future Port Youth, kde jsme do celého organizačního týmu natáhli spoustu studentů na stáže jak z Čech, tak Slovenska. Měli jsme tam i Německa, Anglie jednoho člověka, tak mě překvapilo, jak málo lidí pořád takhle proaktivně někam vyjíždí. Je to více než tehdy, ale že těch lidí tady v Česku, kteří proaktivně hledají možnosti, kam vyjet jako student zase tolik není.

 

Já když si vezmu, tak ty stáže a výměnné pobyty byly tenkrát ohromná zkušenost. Myslím si, že i z hlediska nějakého otevírání obzorů, stereotypům, rasismu atd. a ty investice do Erasmů a výměnných pobytů a stáží je jedna z nejefektivnějších, co může být i z hlediska toho oceňování toho, co máš doma, jaké národní hrdosti. Myslím si, že méně věcí funguje lépe než někam na nějakou dobu vyjet, žít v novém prostředí a srovnat si to v hlavě.

 

Pro mě to bylo naprosto formující. Já jsem začal výměnnými pobyty. Pak v čtvrtém ročníku gymnázia jsem byl jeden z prvních exchange studentů, který vyjel na rok do Ameriky. Ono to začalo rok předtím. To byla první skupina, protože tehdy to nebylo ještě tak zaběhlé. Ty americké organizace se tak rozkoukávaly, jestli už můžou z té postkomunistické země někoho vzít nebo nevzít. Bylo to vtipné tehdy. Žádný internet nebyl. To byl rok 1992. Nebo on byl, ale nebyl používaný rozhodně ještě ne u nás. Takže jsem v takovém katalogu. Nebo takhle – já jako exchange student jsem si mohl vybrat. Přišel jsem někam do kanceláře, kde jsme vyplňovali nějaké papíry. Oni to někam posílali. Pak se to vrátilo. Pak mi řekli, že můžu se toho zúčastnit. Musel jsem si vlastně buď vybrat, jestli na sever, jih, západ nebo východ Spojených států anebo že mi je to jedno, že to nechám, jak to padne.

 

A skončíš ve středu. Ha ha.

 

Trošku jo jsem skončil vlastně. Pak se udělala taková přihláška, kde byla fotka, takové miniCV. Oni to poslali do Ameriky, kde byly ty rodiny, co měly zájem o toho exchange studenta, tak měly katalog, takhle si tam vybíraly. Jedna rodina si mě vybrala a skončil jsem ve Virginii, takže takový středovýchod – nějakých pár set km na východ od Washingtonu v malinkém městečku, jinde nic. Z Prahy jsem tam přijel, docela šok, ale ten rok mě úplně si myslím zase dal – přesně – obrovský rozhled. Naučil jsem se dobře anglicky. Vrátil jsem se a všichni se na mě dívali jako na dospělého, byť já jsem sám sebe vnímal furt stejně, takže to bylo určitě formující zážitek. Mi to i zůstalo, ta chuť takovýmto způsobem ten svět poznávat. Je to něco jiného, než když člověk vyjede na 2 týdny někam. Pro mě je to hodně o tom, že mě to vytrhne z těch zvyků a zaběhnutých nějakých rutin, které mám v tom svém místě. To mě donutí přemýšlet o věcech jinak, donutí mě to vidět, že aha, to se dá dělat jinak, aha, tohle je možná zbytečné. Nebo že tohle nemáme v Praze. Vždycky je to takový podnět, který hodně stimuluje ten kreativní a poznávací vnitřní proces. Jako když člověk jde do sauny a nakopne si tím imunitní systém, tak podobně bych řekl, že toto funguje při výjezdech. Já jsem byl pak ještě ve Francii rok. Potom jsem trávil dost času v Německu jednu dobu. Pak jsem žil rok v Polsku taky. Každý tento pobyt mě hodně někam posunul.

 

Na tom se mi líbí, že máš pocit čerstvého startu, že člověk, jak jsi říkal, to resetuješ. Samozřejmě do určitých zaběhlých kolejí vždycky časem sklouzneš, ale některé minimálně návyky, zvyky si řekneš, že si něco můžu nastavit jinak, zkusím, jestli to bude fungovat jinak. Vždycky je to ta čerstvá energie toho čerstvého startu.

 

Taky je hrozně příjemný pocit, že člověk někde začíná někde znát, že se pohybuje v nějakém cizím městě a najednou to začíná být známé. Ještě pěkný efekt to má, že když se člověk vrací během roku, třeba se vrátí na chvíli do Čech, do Prahy zpátky, tak je to takový fresh pohled na to místo. Zároveň je to takový pohled, že sem přijede bez zatížení těch každodenních věcí tady. Může si to užít jiným způsobem, vidět se s lidmi, co potřebuje nebo chce. A pak se zase vrátit do každodenního života někde jinde. To je taky hrozně zajímavý zážitek jako takový. Byť samozřejmě v roce 1992 v Americe jsme psali ještě papírové dopisy a posílali se spolužáky. S rodiči jsem mluvil 3krát za tu dobu po telefonu – na Vánoce, někdy na jaře a než jsem jel zpátky. To ponoření do jiné kultury bylo velmi velmi silné.

 

Mně přišlo zajímavé, že když jsem se na to připravoval, tak jsem někde četl, že jsi 10 let cestoval a X let žil v buddhistickém centru atd. Jaká byla tato etapa. To předpokládám asi bylo potom, co Etnetereu si vybudoval. Pak jste to řízení předali dál a pak jsi měl druhou etapu cestování?

 

Etneterea vznikla velice brzy, na vysoké škole ve druhém ročníku s Vaškem Bittnerem dali dohromady poměrně tak prozaicky, že jsme si řekli, že chceme něco dělat aktivně a říkali jsme si, že založíme firmu, abychom mohli těm lidem fakturovat. Žádná extra velká vize za tím nebyla. Spíš něco dělat pro reálný svět a ten pocit, kdy první zákazník vám za něco zaplatí a teď, že já jsem něco udělal a někdo mi za to zaplatil. Ten je k nezaplacení. Ha ha. To bylo vlastně úplně na začátku školy, takže potom díky tomu se to naše studium malinko protáhlo, protože ta firma začala generovat spoustu aktivity a začali jsme do ní natahovat spolužáky postupně. Začalo se rozrůstat. My jsme to tehdy s Vaškem řídili společně ve dvou. Pak v nějakou chvíli už toho bylo moc a hlavně jsme potřebovali pomoct s řízením financí, takže jsme do toho přitáhli Martina Paličku, který je dnešní lídr celé té skupiny Etnetera. Pak ještě chvilku na to jsme do toho přitáhli Martina Černohorského, který tady u tebe myslím byl. Martin Palička tady taky myslím byl nebo bude. Ten vlastně si převzal to celkové řízení – CEO tehdy, byť jsme ho původně chtěli na obchodního ředitele, ale on už tehdy měl jiné plány a ambice. My jsme si řekli, že proč ne. My jsme byli takoví samouci v manažování. Tak proč ne. Pro mě a myslím, že pro nás oba tam byla motivace nezávislosti firmy na nás, byť na začátku každá takováhle věc, zvlášť když to je první firma, tak to je člověk vnímá nebo my to vnímali jako naše dítě.

 

Podle mě spoustu lidí to nedá, že tento krok je těžký – koukat na to a fandit mu, aby se mu dál dařilo, ale neříkat mu, co má nebo nemá dělat.

 

My jsme tam tehdy měli dvojroli, která byla dost zajímavá tehdy pro různá média, že jsme byli nad ním jakožto majitelé a on byl nad námi jakožto manažer. To vycházely články, že najali si nad sebe šéfa a tak. Nám se podařilo udělat docela si myslím, vybalancovaný systém, kdy jsme se dokázali vzájemně respektovat v těch rolích. Fungovalo to. Hlavně jsme tam zůstávali a fungovali v řízení té firmy. To, co mně pomohlo hodně změnit pohled na firmu, byla ta dot.com bublina kolem roku 2000, kdy my jsme byla firma stará 3 4 roky a najednou tady začali poletovat investoři ze zahraničí a z Ameriky. Najednou jsme byli donuceni okolnostmi uvažovat o té firmě jako o něčem, co se dá prodat nebo někoho přibrat. Během roku, roku a půl jsme si prošli takovými námluvami, možnými investory, strategickými a nakonec nic z toho naštěstí neklaplo, protože pak ta bublina splaskla, ale to změnilo pohled na to dítě jako na produkt nebo nějaký projekt, který může i změnit majitele. V tu chvíli si myslím, že se to jednoduše potom dal předávat dál. Já jsem tam vlastně působil takto aktivně zhruba 10 let do roku 2006 2007. Ty jsi na začátku řekl, že jsi to vybudoval. Já jsem jeden z X lidí, kteří tomu na začátku vtiskli tvář. Pak v roce 2007 díky nějakým okolnostem, než jsem potkal svoji první ženu a potom jsem za ní odjel do Polska, kde jsem byl na takovém sabbaticalu, tak mě to takovým způsobem vytrhlo z každodennosti v té firmě. Já jsem zrovna v tu stejnou chvíli potkal buddhismus. Začal jsem meditovat, začala mě zajímat východní filozofie. Já se do těch věcí, když se do něčeho nadchnu, což se mi stává poměrně často, tak většinou se do toho vrhnu hodně po hlavě. I do tohoto jsem se vrhl po hlavě. Po roce, co jsem byl pryč – a původně ta idea byla taková, že se zase vrátím do každodenního fungování – tak mně z toho vyšlo, že radši bych se věnoval tomuhle. Zapojil jsem se i do nějakých aktivit v meditačních centrech a na dobrovolné bázi fungovat, aby se rozvíjely, ať už v Polsku nebo v Praze nebo postupně někde v Německu. Dohodl jsem se s parťáky s firmy, že tím, že už mě tím rok nepotřebovali, tak že to ještě chvíli si prodloužím. Nakonec z toho bylo 10leté období, kdy jsem se věnoval výrazně víc těmto věcem než firmě samotné.

 

(partner podcastu)

 

 Jak jsi říkal, že ses do buddhismu ponořil po hlavě, jak to dnes vidíš s 15letým odstupem? Změnil se tvůj názor na to nebo jsi „furt stejně nadšený buddhista“ jako když jsi to objevil?

 

Určitě se to stalo integrální součástí mého života. Já pořád vnímám buddhismus jako takový ateismus na steroidech.

 

Ono je taky nejsympatičtější, ale nevím, jestli to náboženství s velkým N. Ono se to vlastně do toho ani nepočítá. Když vidíš ty poučky, tak si myslím, že je to skoro pro každého.

 

Abych nebyl úplně nekritický, já myslím, že klidně to může vykazovat známky náboženství, byť si myslím, že podstata toho taková není, tak ve chvíli, kdy se to začne organizovat a najednou kolem toho vznikají instituce a organizace a hierarchie, tak to začne generovat všechno to, co jakékoliv organizace a hierarchie generují, a to jak v tom dobrém, kde je to potřeba nějakým způsobem podchytit, aby se to mohlo třeba rozrůstat, ale na druhé straně tam začnou fungovat normální klasické lidské vztahy a emoce a zájmy atd., takže to je jakoby ta část, kdy jsem se tomu věnoval intenzivně těch 10 let a kdy jsem působil hodně v nějakých organizacích s tím spojených, tak to je už období za mnou, které bylo neuvěřitelně zajímavé a díky němu jsem procestoval celý svět a byl v místech, kam bych se normálně nedostal a ten svět poznal v podstatě pracovně, protože to bylo o tom, že se jezdilo někde organizovat buď nějaké přednášky nebo akce, kurzy meditační nebo právě se navštěvovaly vznikající meditační centra ve všech možných lokacích od Jižní Ameriky, přes Ameriku po Asii.

 

Bylo to tak, že tenkrát buddhismus byl na vzestupu? Ty to mluvíš, že skoro mám pocit, že to v té době hodně vznikaly meditační centra.

 

Já myslím, že to je furt. Já jsem do toho v tu chvíli vstoupil. Tam jsem se právě hodně angažoval i dobrovolnou prací a dával jsem do toho velkou část svého času i nějaké prostředky, protože jsem měl tu možnost. Jsem za ní hrozně vděčný svým parťákům, že mi umožnili takovouhle věc dělat, byť mě určitě měli za blázna a štvalo je to, ale ve finále to nějakým způsobem zafungovalo. Ale po těch 10 letech jsem měl dost působení v těch organizačních věcech té jedné konkrétní školy tibetskému buddhismu, kde jsem se usadil, ale to, co jsem si z toho odnesl dál, tak jsou meditace, pohled na svět. On je to spíš nějaký světonázor, filozofie, jak vnímat to, co se děje kolem tebe, v tobě. To ve mně zůstává. V tomto jsem stejně nadšený buddhista. Jenom jsem míň nadšený do toho organizačního budování toho, ale věřím tomu, že ty organizace mají svoje místo, protože to umožní těm lidem se s tím setkat. Naštěstí buddhismus je v tomto nenásilný. Ten spíš ukazuje tu možnost, ale nehoní se za lidmi a nesnaží se je konvertovat a tak. Jsem za to rád, že ta centra existují. Na druhou stranu prostě člověk to může dělat i bez toho, aby nutně do nějakého centra chodil musel a může se, pokud se k těm učením dostane a dokáže se třeba i od někoho naučit meditovat, tak to pak úplně dobře může dělat doma.

 

Mám pocit, že tyto věci přitahují oduševnělé lidi, přemýšlející, ale když si dnes vygooglím tvé jméno, tak se objevuje ten vizionář, technolog atd. Měl jsi tam vždycky zájem o technologie a sledování, co se ve světě děje v této oblasti?

 

To bych přisoudil dobrou práci naší PR agentury, ale pro účely rozjetí takovéto akce jako je Future Port je potřeba jít s kůži na trh a potřeba popotlačit to, aby ten nějaký představitel takového projektu v tom byl vidět, protože to pomůže tu akci rozjet a zviditelnit. Já bych se spíš definoval jako nadšenec do technologií v tom smyslu, jak jsme se bavili na začátku. Mě fascinuje ten potenciál, který tyto nové technologie lidstvu a jednotlivcům dávají, co všechno by se s tím dalo udělat. Zároveň se dívat, kam to jde, tak trošku i neudržitelně a co to bude znamenat, jak to změní společnost, naše vztahy. Tohle mě vždycky zajímalo. Studoval jsem ČVUT, takže elektrofakultu se zaměřením na počítačovou grafiku, takže mě ty technologie vždycky zajímaly.

 

Někdo má pocit, že to jsou dva oddělené světy, že buď jsi ten geek, co kouká do počítačů, nebo jsi buddhistický mnich, který sedí v jeskyni a medituje. Přijde mi zajímavé to propojení.

 

Mně to ani tak už nepřijde. Já jsem chtěl povědět, že bych se nenazýval ani tolik vizionářem. Je to jenom tím, že se v tom člověk pohybuje a hodně v tom leží, baví se s lidmi. Já říkám, že to jsou takoví návštěvníci z budoucnosti, kteří tu budoucnost ve svojí hlavě mají. Mají představu, jak by to mělo vypadat ve své oblasti. Dávají svoji energii a čas tuto budoucnost stvořit v těch nejrůznějších odvětvích. Když v tom člověk je dnes a denně, tak si na to udělá nějaký názor a dokáže o tom mluvit. To je asi k tomu vizionářství, ale k tomu, co ses ptal, já myslím, že se děje několik věcí zároveň posledních X let. První takový trend je, že buddhismus a i další tyto východní filozofie řekněme a nějaké metody, tak se dostaly hodně do takového mainstreamu, že ono to začne někde v Americe nebo většinou ještě na Hawaii a pak teprve v Americe, že se to přetavilo do hnutí mindfulness a najednou jsou tady aplikace, které používají miliony a desítky milionů lidí pro nějaké zvědomování a nějaké uklidňování a pro nějaké bytí víc v tom momentu, jak se říká. Najednou je to taková komodita skoro až, a to je na jednu stranu dobře, protože se to dostalo z těch meditační center, která můžou být pro některé lidi příliš bizarní. Já když jsem poprvé přišel do pražského meditačního centra na nějakou řízenou meditaci. To bylo v nějaké školce pronajaté bývalé. Přišel jsem tam. Bylo teplo. Musel jsem se tam zout. Bylo tam dalších 50 párů bot, skoro se nedalo projít. Visí tam obrázky, které člověk v tu chvíli nechápe, tak to může být příliš exotický zážitek pro lidi nebo příliš zvláštní prostředí, příliš moc přes tu komfortní zónu, takže tímto, že se to dostalo mezi lidi a právě tam si myslím, že to i celkem drivovalo to Silicon Valley a všichni technologičtí podnikatelé, kteří začali hledat smysl života kromě toho, že podnikají. To je dobře, že se to dostalo mezi tolik lidí. Na druhou stranu ale zase ta forma nebo ta úroveň nebo spíš hloubka prožitku, která ta meditace dokáže zprostředkovat, tak může být mnohem povrchnější a může to být zase jenom takový hype. Zkusím si to jako jednu z dalších 15 self-develop appek, které jsem si v nějaké záchvatu nainstaloval. Takže to má obojí. Obecně vnímám, že víc focus na to vědomí a na vědomí podnikání i na vědomí chování tady je a roste to. Myslím si, že tento trend je takový velmi pozitivní a bude to ovlivňovat. Vedle toho je ten trend technologický, kdy ti čím dál tím víc technologií je v našich životech a působí proti tomu – jako distrakce. Já mám rozporuplné pocity meditace ve virtuální realitě. Já si dokážu představit a vím o lidech, kteří říkají, že to pomáhá. Nasadím si brýle a najednou nesedím ve svém obýváku, ale sedím někde v krásném islandském kraji na kraji jezera a dokáže to toho člověka nějakým způsobem vést. Na druhou stranu mám na hlavě krabici s obrazovkou, což je hodně proti tomu, jak ta meditace by měla vypadat v tom tradičnějším smyslu. Zase, cokoliv komukoliv pomůže v tom vnímat sám sebe a svoje procesy a potřeby a díky tomu zase vnímat a lépe fungovat vůči svému okolí a vůči svým vztahům, tak proč ne. Může to být jóga, sport nebo cokoliv jiného.

 

Myslíš, že zájem o meditace a mindfulness je spojené s tím, jak se máme materiálně lépe než jsme se kdy dřív měli v těch globálních číslech? Protože mám pocit, že často tady mám lidi, kteří byli úspěšní v businessu a pak si našli cestu k meditaci, midnfulness atd. Je to často takový ten trošku stereotyp – všichni mi říkali, že až dosáhnu tohoto a tohoto, tak budu šťastný. Já jsem toho dosáhl. Zjistil jsem, že šťastný nejsem, tak hledám, co dál.

 

Co byla otázka?

 

Jestli to je možná driver té meditace a toho zájmu o mindfulness, že se máme teď materiálně velmi dobře a řešíme, proč nejsme všichni šťastní a co dál. Tohle se ukazuje jako jedna z možných odpovědí.

 

Ten buddhistický pohled na tuto otázku je to, že od začátku máme díky tomu, že jsme se narodili v lidském těle, máme nějaké závoje symbolicky, které nám neumožňují vidět realitu, jaká je. Příliš se připoutáváme k věcem, protože je vnímáme jako permanentní, ale oni nejsou, ať už věci nebo vztahy. Neuvědomujeme si, že funguje docela dobře ve světě příčina a následek. Máme pocit, že když se budem nějak chovat, že nám to nikdy nevrátí, pokud to chování nebude. Že to štěstí hledáme v těch věcech, které nejsou trvalé. Potom jsme nešťastní, když ty věci zaniknou nebo ty vztahy. Že vlastně tohle je takový ten náš vnitřní defaultní zmatek, na kterém zároveň ale funguje celá společnost, který ale vytváří veškeré emoce toho, že někomu něco závidíme, protože to nemáme nebo naopak to máme, tak se o to bojíme. Jsme k tomu připoutaní. Nebo nám s tím někdo něco udělá, my se naštveme. Ta zloba v nás vygeneruje nějakou aktivitu, která potom zase zpětně nám přinese další utrpení. Je to takový koloběh, ve kterém se takto jakoby matláme a nejsme schopní z toho vyjít ven. To je vlastně cíl všech těch meditací a učení – tohle jakoby zastavit, zklidnit, zastavit se a uvědomit si to a začít vnímat věci, jak jsou a ten svět. To tibetské slovo, které označuje buddhismus, tak znamená jak se věci mají, v podstatě že jenom pohled na realitu, jak to doopravdy je. Tím začneme jakoby postupně mít možnost nebýt zmítáni tímto a díky tomu být víc v klidu sám se sebou, s tím, co se děje, jít s flow a dokázat být šťastní v situacích, ve kterých z vnějších podmínek úplně k tomu nenasvědčují nebo být stabilní ve svém pocitu nějakého štěstí a spokojenosti. Ano, když řešíš, že nemáš co jíst nebo tyto podobné základní potřeby nebo dnes, že v tvojí zemi se odehrává válečný konflikt a ty to musíš nějakým způsobem tu zemi opustit nebo se tomu postavit, tak tohle je až nějaká Xtá potřeba, kterou možná řešíš, ale pokud to třeba už v sobě máš nebo jsi měl možnost se s tím setkat, tak ti něco jako meditace může pomoct v takovýchto situacích najít nějakou vnitřní sílu a stabilitu. Asi ne když jsi uprostřed nějakého aktivního boje v tu chvíli, ale v mezičase. Ano, je to určitě nějaký produkt i toho blahobytu, že se tomu lidé otevírají tady, ale na druhou stranu když se podíváš, odkud to přichází, to znamená Asie, Indie, Nepál, Tibet, tak tam to praktikuje velké množství lidí, kteří v těchto našich podmínkách nežijí. Myslím si, že na Západě je to o tom, že máme tolik distrakcí a tolik impulzů a idejí, za čím se hnát a co dosáhnout a ten společenský konsensus, co je a není dobře, že nás to výrazně déle udrží v tom honění se za věcmi, které potom zjistíme, že nejsou důležité.

 

Mě zaujalo, jak jsi říkal ta příčina a důsledek. Nedávno mě nějaký podcast upozornit na to, že některá náboženství tvrdí, že tohle funguje, ale ne na úrovni jednoho života. Celý koncept nebe a pekla říká, že ano, co děláš, tak ono se ti to vrátí, ale nemusí se to vrátit za tvého života.

 

Tohle je taková věc, která taky samozřejmě v buddhismu je. Je tam nějaký systém znovuzrození. Je na každém, jestli to vezme jako nějaký fakt nebo ne, protože tomu asi člověk může jedině věřit. Samozřejmě existují různé řekněme osoby nebo případy, které tvrdí, že buď si to pamatují, to je Dalajláma nejznámější, ten mistr předtím, než odejde na věčnost, tak dá instrukce, kde najdou jeho nástupce. To znamená kde se znovu zrodí. Bývají docela specifické instrukce, kde jak ten člověk se bude jmenovat a co budou dělat jeho rodiče atd. Vždycky v nějakém dopise to předá. Pak se tam dělají takové testy, že když to dítě najdou, tak pak mu dávají různé předměty, které ten původní měl a neměl a ono má poznat, které byly jeho a tak. Tohle už funguje nějak tisíc let v Tibetu. Já jsem nikdy nebyl součástí toho procesu, takže nedokážu validovat, jestli ten proces probíhá, jak se to říká, nebo ne. Nicméně ta vědomost reinkarnace je známka velmi vysokého dosažení v rámci cesty k osvícení, kdy ten osvícený. Buddha je název pro někoho, kdo je osvícený, respektive probuzený. Nevím, jestli ještě běží, ale byla velmi pěkná výstava v Jízdárně na Klárově o Buddhovi – Buddha zblízka. To je jedna část, která je řekněme víc ezoterická. Pokud člověk opravdu věří tomu, že funguje příčina a následek, že když se budu nějak chovat, to má v X kulturách svoje názvy – jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá – a podobně. Je poměrně logické, že to nemůže začínat začátkem a končit koncem, protože pak by se nedalo vysvětlit, proč se narodí dítě, které je postižené nebo které zemře hned po porodu, protože to určitě nikomu nic neudělalo během svého krátkého života. Ten pohled této filozofie je takový, že to je nějaký důsledek činů života předchozího. Že to nemůže přestat, protože jinak bychom žili jenom jednou. Pak asi je jedno, jak se budem chovat – samozřejmě pokud nevěříme na peklo nebo nebe.

 

Nebo já nevím – kolik pan čeká na muslimy atd.

 

Já ti řeknu, jak já jsem se k tomu postavil, protože zároveň jsem spíš technický typ a takový, že jsem rád, když prostě se neříká jenom „vědci tvrdí“, ale je za tím studie, která byla peer reviewed, když se o něčem mluví. Já jsem si to u sebe usadil tak, že jsem říkal, že OK, nevím, jestli to je pravda nebo ne, nedokážu to posoudit absolutně, ale když se podle toho budu chovat v tom smyslu, když to budu brát, že ta karma, čili příčina a následek je v tomto absolutní, tak jediné, co se mi může stát, že se budu chovat líp jako člověk. To mi přišlo jako dobrý deal, tak jsem si říkal, že OK, budu se podle toho chovat, ale jestli to tak je nebo ne třeba jednou poznám a zjistím.

 

Přijde mi zajímavé, že asi každý tak nějak cítí, co to znamená chovat se jako dobrý člověk. Když to řekneme, tak lidé vědí, co si pod představit a jaké ty hodnoty. To není mentální konstrukt, že bychom si řekli, že dobrý člověk musí být takhle, takhle, takhle. I ty děti vědí, co to znamená chovat se správně.

 

Já věřím, že lidské bytost jsou ve svém jádru dobré. Samozřejmě pak záleží hodně na tom, jak je zformuje mládí a okolí. Je to hrozně jednoduché. Ten můj první učitel vždycky říkal, že když se člověk zaměřuje na sebe, tak pořád vidí jenom nějaké problémy, co se mu děje nebo neděje. Když se víc zaměřuješ na ostatní, tak vidíš jenom příležitosti, jak pomoci. Vědci říkají, respektive četl jsem článek, ale nezapomenu si kde a jak, bavil jsem se o tom s kolegy, že to je i něco, k čemu hodně lidí dospěje ve svém životě, že největší člověku působí pomoc druhým lidem. Ve chvíli, kdy ta moje aktivita je zaměřená směrem ven a ne dovnitř, tak nastává opravdu ten pocit možná ani ne štěstí, ale takového toho pocitu smysluplnosti, toho, co dělám, že jsem a že to, že žiju, má nějaký smysl, který je za to, že se narodím. Pak chodím do školy nebo do práce. Pak jsem chvíli v důchodu a natáhnu bačkory. Ten altruismus v takovém tom neemocionálním a nemelancholickém slova smyslu, že ten můj zájem a aktivita směřuje spíš k tomu, jak pomoct někomu. Může to být jeden člověk, může to být 10 lidí.

 

To mi přijde jako dobrá rada. Nemyslet hned, že pomůžu milionu lidí, ale začít u jednoho.

 

Jo, to mi povídej. Tohle podle mě je hezké, když si člověk uvědomí, že chce změnit svět, že ten svět může být definovaný spoustu způsoby. Můj svět může být moje nejbližší rodina, která je v nějaké situaci. Já ji chci změnit. Může to být komunita, kde žiju. Může to být celý svět. Můžu být jak Elon Musk – mít ambici a mít i ty schopnosti ovlivnit celý svět a pojistit lidstvu to, že přežije o něco déle v tom vesmíru než jenom do té doby, než tato planeta zanikne. Ale že to není, když se říká ta fráze „změnit svět“, která je všude přítomná, tak to neznamená, že musím dělat něco, co opravdu dodatečná na všech sedm nebo kolik miliard lidí na světě je. Samozřejmě čím víc lidem jsem schopný pomoct a naplňuje mě to, tím lepší, ale úplně stejně si myslím hodnotné je pomoci prostě jednomu člověku, který to opravdu potřebuje.

 

(partner podcastu)

 

Martine, ty jsi naťuknul téma učitelů. Já jsem se pobavil o dvou lidech, které už X let sleduju online. Ty jsi měl možnost se s nimi seznámit. Jeden z nich je Peter Diamandis. Možná ho spoustu lidí nezná, ale on furt říká, když se tady bavíme zachraň ten svět nebo pomáhej světu, tak go big. To je ten člověk, který řeší těžení nerostů na asteroidech a řešení těch globálních krizí. Jak ty ses k tomuto člověku dostal?

 

Přes knížku Bold, kterou napsal a která mě neuvěřitelně inspirovala právě tím, že to je podkladový materiál, který se využil pro celou tu ideu toho Future Portu, to znamená byla to taková knížka, která hrozně otevírá oči v tom, co všechno je možné už dnes, jaký je obrovský potenciál technologií, jako umělá inteligence, virtuální realita, biotechnologie, robotika, drony, budoucnost mobility. Teď přemýšlím, jak dlouho zpátky už ta knížka vyšla. Podle mě třeba tak 7 let zpátky. Ono se hodně od té doby taky stalo. Skrz to jsem začal přemýšlet o všem možném. V Etneteře jsme se v různých aktivitách začali zabývat virtuální realitou. To byl impuls pro přípravu prvního Future Portu. Já jsem se s ním setkal později. Nejdřív jsem se s ním setkal v rámci takové akce – lety v nulové gravitaci.

 

Že mají velké letadlo, které pak jde střemhlav a ty jsi chvíli v nulové gravitaci.

 

Normální Boeing, který je vyklizený. Jenom vzadu jich je pár pro těch maximum 15 20 lidí, co tam může být. To letadlo letí v nějaké sinusoidě a padá. Několikrát dostane ty lidi na palubě do stavu beztíže.

 

Ty jsi byl ve stavu beztíže?

 

Jo.

 

Jak to tam je? Ty stojíš a oni ti řeknou, že teď 5 vteřin.

 

Nastoupíš do letadla. Pak to nějakou chvíli stoupá nahoru. Ty přijdeš do volného prostoru. Ta firma se jmenuje Zero-G. Ty si tam lehneš na zem. Ono je to i příjemné, protože jak to stoupá prudce nahoru, tak tě to tlačí dolů, těch G je víc. To dosahovalo nějakých 2 G. Pak se to v jednu chvíli přehoupne přes tu špičku a začne to padat. Ty se začneš vznášet. Oni to dělají postupně, takže při prvním hupu to dělají tak, že to je jako gravitace na Marsu, kde to je nějaká nula celá něco Země. Zkoušíš, jestli uděláš klik na jedné ruce a tak. Pak udělají druhý, který je jako gravitace na Měsíci, což je 0,3. Doufám, že ti, co to vědí přesně, mi budou spílat, ale zase ještě menší, kdy už můžeš si dělat skoky. Pak teprve udělají to plné 0 G. Je to neuvěřitelně silný zážitek. Ty pády trvají pár desítek vteřin. Není to na dlouho, ale zažije člověk to, že může být vzhůru nohama. Když se od něčeho odstrčí, tak když to přežene, tak to má nějaké následky. Na konci jsme tam měli i nějaké pití, aby si člověk vyzkoušel i takovéto věci. To bylo fajn. Tohle je normální věc, kterou si člověk může koupit. Já jsem jednou při nějakém ponocování a nočním pročítání toho, co je nového v oblasti technologií, mi od něj přišel newsletter, kde psal, že za 3 měsíce to jdu zase dělat se svojí rodinou a přáteli. Máme tam 10 míst volných, tak kdo se přihlásí první, tak s námi může jet. Tak jsem si říkal, že to má význam sedět ve 3 ráno u počítače. Hned jsem odepsal a dostal jsem se tam. Tam ho poprvé potkal naživo. Potom jsem se účastnil několik let jeho konferencí, které pořádal každoročně, které se jmenují Abundance360. To slovo abundance znamená hojnost. To slovo hodně používá. Byl to i název jeho první knížky, kdy ta jeho teze je taková, že celý svět míří do stavu nebo má potenciál dostat se do stavu hojnosti pro všechny v tom smyslu spíš dokážu bych to viděl. A že technologické nástroje nám to umožní, a to i s tím, že nějakým způsobem nastavíme náš mindset tímto směrem a přestavíme takový ten přirozený mindset toho nedostatku a zero sum game, abych já něco získal, tak někdo jiný to musí ztratit. Když já vyhraju, tak někdo jiný prohraje. Do toho že můžeme pomocí technologií a přemýšlení bold, to znamená s velkou kuráží a ambicí můžeme docílit toho, že za našich životů budou eliminovány ty největší problémy lidstva typu hladu, nedostatku vzdělání, nerovnosti, přístupu k informacím a dalším věcem. Tohle mě inspirovalo a nějakým způsobem nasměrovalo.

 

On sám má desítky firem v těchto různých oblastech.

 

Já jsem se kolem něj pohyboval posledních 6 let. Taky už jsem k něčemu víc skeptický. Já si myslím, že dělá skvělou práci v tom, jak to popularizuje, kolik lidí dokázal inspirovat. Dost často jsou to úspěšní lidé, kteří narazili na to, že neviděli moc, kam dál, nebo chtěli dát větší smysl tomu, co dělají. On jim dodal kuráž – pusť se do něčeho velkého. Někdy je to pozitivní zprávou a někdy negativní. Tvůj obor brzy zanikne nebo se zásadně změní, protože umělá něco, robotika něco, protože… Tohle je za mě skvělé. Na druhé straně spoustu těch věcí, třeba když jsme si představovali před 5 6 lety, že budou, tak ještě nejsou. Není to v něčem tak rychlé, byť ta exponenciální křivka je zrádná. Furt se to tváří, že nic a najednou to ustřelí. Typicky autonomní řízení a podobně. Taky jsem si myslel, že už to bude.

 

Čím hlouběji jdeš, tak zjišťuješ, jak to je furt daleko.

 

Je a není. Já se v tomto nedokážu asi teď říct, jestli to bude za 2 roky nebo za 20 let. Každopádně za mě je důležité, že se o to někdo snaží, že tím směrem jde obrovské množství energie a investic. Snažím se užít si tu cestu k tomu. V tomto jsem v něčem trochu skeptičtější. Zároveň zrovna ta firma na asteroidy už zanikla, takže už X nápadů nefunguje, ale to není nic proti tomu, aby se o to člověk snažil a přemýšlel až jako snílek nebo blázen, protože to je jedna z věcí, které on říká, že den předtím, než se to stane průlomem, tak je to považované za bláznovství. Tomu věřím. Věřím i myšlení ve velkém – nebát se ambici mít a zároveň rychlému prototypování, zkoušení věcí. To jsou všechno postupy a koncepty, které jsou v dnešní době potřeba a jsou pozitivní, takže jsem rád za to, že se naše cesty protnuly a že mě nasměroval směrem, kterým já nějak jdu a nějak to zužitkovávám.

 

Kdyby to někoho zajímalo, mě docela baví jeho podcast, který má s jeho koučem. Jmenuje se to Exponential Wisdom, který je celý o exponenciálních technologiích a jak to mění a disruptuje různé obory. Jeden díl je o tom, jak nové technologie disruptují zdravotnictví a jiný díl, jak disruptují pojišťovnictví. Možná je to částečně ve snílkovské vizi, ale částečně jsou tam vidět experimenty, které se dějí, businessy, které na tom v Americe rostou. Pro spoustu lidí to může být zajímavé. Pro mě je, protože trošku ti to dává občas nahlédnout za roh, kde z toho možná nic nebude, ale možná to je něco, co se za 3 nebo za 5 let dostane do České republiky a kam ten vývoj nebo svět směřuje.

 

Máš pravdu. Xkrát jsem se dostal do debaty, kde já jsem hrál tu roli blázna, který věří tomu, že se tady něco rychle změní, a on tam ještě zdaleka není. Dnes si myslím, že jsou důležité oba pohledy, jak pohled za roh, který otevírá lidem mysl, vytváří příležitosti a potenciál a inspiruje lidi k tomu pustit se do něčeho a snažit se dosáhnout vize. Taky ten pohled skepticko-realistický, který vnímá, jak to je teď opravdu a dává tomu protipól té každodenní práce k tomu, aby vůbec jsme se někam mohli v budoucnu dostat. Podle mě lidé dělají chybu – a já ji taky dělal – že si někde přečtou jeden článek o nějakém experimentu, který ukázal, že něco je možného v nějaké technologické oblasti. Na základě toho předpokládáš, že to tady za rok bude. Ona ta cesta od toho experimentu v laboratoři do nějaké třeba průmyslové by je hodně dlouhá. To říká Elon Musk, že vyrobit jeden produkt nebo prototyp je easy, ale potom to naškálovat na velkou výrobu je very very hard. Tu konkurenční výhodu získá ten člověk, který dokáže vytvořit – on říká ‚machine that makes the machine‘ – tu produkci, linku ve fabrice, která dokáže vyrábět tu věc, kterou sis vysnil a vyrobil v jednom nebo pěti kusech a která je úžasná, skvělá, ale abys to dostal mezi lidi, tak ta cesta je ještě hodně dlouhá to vnímám silně právě v elektromobilitě, protože jsem měl tu možnost v roce 2017 projet s firmou Vrgineers, která se už taky 5 6 let snaží posunout ty hranice, jak VR může být kvalitní, jak obraz může být kvalitní a jak ta imerze v něm může být hluboká. Dělá nejlepší VR headsety na světě. My jsme v prvním nebo druhém roce rozjezdu firmy, kde jsem měl možnost štěstí fungovat při začátku, tak jsme projeli v Kalifornii celé Silicon Valley až po L.A. Potkali jsme se se všemi zajímavými firmami v Americe, které budovali nebo ještě budují nějakou elektromobilitu, ať už NIO nebo tehdy ještě Faraday Future. V Tesle jsme byli. Pak tam pak byl ještě Lucid Motors. Byli jsme i v takovém vývojovém středisku Volkswagenu, kde elektromobilita bujela a vznikala. Všechny tyto firmy se neuvěřitelně předháněly v tom a měly cool vize a prototype. Jeden byl zajímavější a hezčí a víc smart a propojenější než druhý, akceleroval neuvěřitelně. Všechny ty přísliby elektromobility a chytré mobility a autonomní mobility se zhmotňovaly v prototypech, ale od té doby tak jediný, komu se povedlo se dostat do masivní sériové výroby. Pak je to NIO, což je ale čínská firma. Číňanům se taky podařilo sériovou výrobu. Faraday Future v podstatě zanikl. Lucid Motors už taky pomalu se někam dostává, ale je to už 5 let. Když jsem to tehdy tam viděl, tak ten pocit byl, že za 2 roky to bude všude neuvěřitelné a úžasné. Ta cesta z toho, že mám jedno krásné naleštěné auto, které dělá to, co dělá a pak že toho vyrobím miliony kusů nebo alespoň statisíce je nesmírně trnitá a finančně náročná. Tohle je podle mě něco, co se dá aplikovat na zbytek všech technologií. Je to skvělé vidět potenciál, ale zároveň to nebrat tak, že už je to tady.

 

Spoustu technologií vznikalo někde v armádě nebo ve vesmírném výzkumu. Ta technologie třeba byla a čekala, než někdo pro to najde nějaké komerční využití a začne z toho vyrábět mikrovlnky a já nevím, co všechno. Jsou to dvě rozdílné disciplíny – něco vymyslet a pak najít místo na trhu a jak to může zlepšovat život lidí.

 

Musí to vždycky řešit nějakou reálnou potřebu. To je problém té hype periody, kdy někdo ukáže potenciál nějaké technologie. Je to neuvěřitelně cool. Vytvoří se kolem toho haló. Naskáče a vznikne kolem toho hodně firem, a to hodně z nich z toho nadšení a snu, že ta technologie bude úžasná, ale bez nějaké reálné podstaty napojené na reálnou lidskou potřebu. Vznikne spoustu aktivit. Investoři do toho nalijí peníze. Pak jich spoustu popadá a skončí. Dochází k fermentaci procesu, který spoustu lidí naopak znechutí. „To je úplná kravina. To nám tady někde ze Silicon Valley vymysleli.“ Prochází to tou fází deziluze. Postupně se nachází ty správné market fit cases. Pracuje se na pozadí a najednou je to všude a všichni se diví, že to tady je.

 

Mně se vybavily malé modulární jaderné rektory. O tom se mluví tak dlouho a teď se říká, že do konce desetiletí to bude. Tu potřebu tam máš. Řeší to problém. Ale předpovídání do konce desetiletí to bude – jak můžete vědět, že to bude za 8 let. Pokud to všichni chtějí, tak nemůže to být za 3 roky nebo za 15? Je to často takové hodně abstraktní.

 

Lidé, kteří jsou tak hluboko ve vývoji těchto průlomových technologií, tak možná dokážou odhadnout, že nějaký technologický postup, který k tomu potřebují a který je v tu chvíli v plenkách, tak když na něm budou 2 roky makat, tak že se jim podaří dotáhnout a v tu chvíli vznikne nějaká komponenta, která jim pro to chybí. Takto k tomu můžou přistupovat. Na druhou stranu je potřeba se dívat na motivace těch lidí, proč nějaké takovéto předpovědi dělají. Možná potřebují dostat další peníze, aby mohli pokračovat, tak vytvářejí tento nějaký obraz. Typicky Elon Musk je známý optimistickými predikcemi, které se většinou o pár let seknou, ale málokdy se stane, že by se to nestalo. Akorát se to posune v čase. On vidí ten potenciál. Do 5 let je možné, že bychom se dostali na Mars, autonomní řízení nebo něco, ale ta realita bývá složitější. Lidé se mu smějí, ale není důvod, protože on je ten, kdo to dotáhne, i když to trvá 7 nebo 10 let.

 

Ještě se zastavíme u Future Portu. Ty jsi mluvil o tom, že to je tvoje hlavní věc. Je ten cíl lidem ukázat, kde je hranice a potenciál – nadechnout je, aby se na tom podíleli?

 

Je to takový proces. My když jsme začali v roce 2017, tak ta akce se stala poměrně masivní a zabíralo to hodně mého času. Pak přišla pandemie, takže jsme v půlce přípravy ročníku 2020 museli zatáhnout za ruční brzdu a dát to do šuplíku. To vytvořilo zajímavý prostor o tom přemýšlet a o smysluplnosti práce a činnosti hodně lidí nejenom u mě. Spoustu lidí v mém okolí přehodnocovalo, ať už protože museli, protože jejich business tím byl hodně postižený, tak i z toho hlediska, že člověk v takovéto situaci začne víc vnímat to, jak moc ve své činnosti je nebo není spokojený nebo jestli mu to dává smysl. Tímto jsme prošli taky. Vznikl z toho teď třeba ten event pro ty školy a pro mladé lidi, protože ta práce s nimi je opravdu hodně nabíjející. Je tam vidět, jak dokáží ocenit takovouto věc – dostat pohled jiný než který dostávají ve škole na to, co bude v budoucnosti, jakou roli v tom oni sami můžou hrát. Přemýšlíme, jak tyto věci propojit do souvislejších celoročního programu, ať už je to návrat k fyzickým akcím, které zatím plánujeme předběžně na rok 2023. Letos ještě zůstaneme u hybridní akce. Je to vznik nějaké komunity, která by mohla celoročně se zabývat těmito tématy a propojovat lidi kolem toho a pořádat nějaké meet-upy. Teď bude jeden na konci března, kde budem propojovat právě studenty a školy kolem tématu kyberbezpečnosti. Původně jsme chtěli mluvit o NFT, což je fenomén posledního roku, roku a půl, ale ve světle toho, co se děje v Evropě a na Ukrajině, tak jsme změnili téma kyberbezpečnost, protože se to týká jak každého z nás, tak i toho, jakým způsobem jsme schopni posuzovat reálnost informací, které dostáváme a podobně. Jsou některé školy i tady u nás, které mají kyberbezpečnost jako střední obor. Chceme ukázat příklady dobré praxe a inspirovat další školy, aby se tím tématem zabývaly a studenty, aby se tím zabývali na osobní úrovni. Ta mise je pořád stejná – ukazovat lidem potenciál technologií pro zlepšování světa. A taky tu jejich dostupnost. Ono to není o tom, že ty technologie umí víc, ale že jsou mnohem dostupnější každému z nás včetně studentů. Chceme toto dělat ve více formách a víc průběžně. Nejenom jednou za rok tou jednou velkou akcí, která vzedme obrovskou vlnu energie a zájmu, ale pokud se s ní dál nepracuje, tak to opadne a je to třeba znovu zvedat celé za rok, tak přemýšlíme o tom, jak to přenést do celoročního programu.

 

Přepadne občas tebe nějaká skepse z budoucnosti, že někdy s tou vizí nebo kam máš pocit, že to směřuje, nesouhlasíš? Když jsme naťukli to VRko, že vize z Ready Player One, že ti lidé budou žít v kontejnerech a připojení do virtuálního světa. Teď podle mě nikdo neví, jestli se to stane nebo ne, ale myslím si, že občas technologové se musí dostávat do dilemat, že pomáháš vytvořit něco, co míří do nějakého dalšího stádia lidstva, se kterým ty úplně nesouzníš.

 

Já v tomto mám poměrně jasný názor od začátku, a to že čím víc lidí o tom bude vědět a zapojí se do toho, tak tím je větší pravděpodobnost, že to dopadne dobře. Všechny tyto scénáře, který Black Mirror zvědomil, tak jsou naprosto reálné. Určitě budou žít lidé v kontejnerech a budou jako Ready Player One. Otázka je, jestli to bude stejný počet lidí jako je dnes závislých na počítačových hrách nebo to bude celé lidstvo. To je asi rozdíl. Proto i ty věci dělám, abych do toho nějakým způsobem vtáhnul i lidi, kteří se se o to zatím nezajímali nebo by se toho báli. Chci jim ukázat, že tohle je něco, co tady je, má to velmi pozitivní potenciál. Má to i negativní stránky. Je na vás, jak se k tomu postavíte. Když o tom budete vědět, tak budete víc informovaní a budete dělat vědomá rozhodnutí, než když se budete řídit jenom titulkem z populárního tisku. Bohužel v tom obecném tisku, v médiích obecně převažuje ten negativní bias. To je známá pravda, protože to víc prodává, protože to víc chytá toho člověka. Těch pozitivních zpráv ve světě je oproti tomu, co se děje, výrazně míň. Pak když nastanou jako teď, to je naprosto bezprecedentní. Je pro mě naprosto neuvěřitelné, že jsme se do takovéto situace dostali – myslím ve smyslu toho, že tady přemýšlíme o budoucnosti, o tom, jak zamezit klimatické změně, jaké všechny technologie jsme schopní jako lidstvo vyvinout a co všechno jsme schopni vyřešit a do toho vtrhne takovýhle až středověký element, jako by úplně z jiné doby, kdy přijíždějí tanky a střílejí do sebe. To je tak vzdálená od sebe realita, že to člověka úplně vytrhne z toho přemýšlení tímto způsobem. Vůbec mě to samozřejmě tako přivedlo k tomu zamyslet se nad tím, jestli má smysl takovéto věci dělat. Ve finále věřím tomu, že jo. Ano, je potřeba nasměrovat aktivitu jiným směrem v rámci akutní a urgentní krize, ale zároveň je potřeba úplně nezapomenout a nevyhodit všechno, co během dělali doteď, protože bude potřeba tu krajinu znovu vybudovat zpátky. Bude potřeba těm lidem vrátit nějakou naději, nějaký smysl. Myslím si, že tam naopak všechny tyto i technologie a koncepty můžou hrát velmi důležitou roli. Že to nemusíme dělat způsobem, jako se to dělalo před 60 lety, když se obnovovala Evropa po druhé světové válce nebo po 80 letech. Je těžké přemýšlet o věcech, které v tuto chvíli nevypadají moc relevantní, ale myslím si, že je důležité udržet obě roviny.

 

Martine, díky moc, že jsi přišel.

 

Já děkuju tobě, že to děláš a že si zveš lidi, kteří můžou těm druhým něco dát. Doufám, že aspoň trošku něco z tohoto rozhovoru někomu něco dá.

 

Je to vždycky pro mě pro otevírá obzorů a skvrn a toho, co nevnímáš. Myslím si, že exponenciální technologie. Probrali jsme i duševní rozvoj a buddhismus, což je něco, co si můžeš poslechnout a vzít si z toho pár střípků a dát si to do své životní reality. V tomto si myslím, že to posloužilo.

 

Tohle byl další díl podcastu Proti Proudu s Martinem Holečkem. Dejte mi vědět, jaká část se vám líbila. Dejte vědět na sociálních sítích. To je to, co podcastu nejvíc pomáhá dostat se k novým lidem, a to jak nejvíce můžete odměnit moji práci. Pokud už jste jó skalní, tak si můžete pořídit samozřejmě i tričko. Všechny informace na protiproudu.net a na všech sociálních sítích – Facebook už je trošku mrtvější. Instagram si myslím, že docela jede. Proti Proudu je na TikToku. Uvidíme se na těch internetech. Uslyšíme se doufám zase příště tady. Mějte se krásně. Pište básně. Napište někomu známému a jděte třeba na pivko, je krásně.