Milan Studnička je psycholog, psychoterapeut, autor a jeden z tvůrců projektu Dovychovat. Přinesl praktické pohledy na rodičovství, výchovu i osobní růst. Věří, že šťastné dětství začíná u šťastných rodičů. A to nejen slovy, ale především příkladem.
Milane, vítej v protipravdu, ahoj.
milan studnička: Díky za pozvání Dane.
Dan Tržil: Já jsem si samozřejmě našel spoustu témat který s tebou chci probrát od výchovy, mezilidských vztahů a tak dále. Přemýšlel jsem, jak to uvízt a říkal jsem si, že to vezmu možná úplně jako napřímo, protože jsem našel, často jsem v těch tématech Který řešíš našel radost, že pomáháš lidem jako najít radost a radost v těžkých okamžicích a tak, tak jsem si řekl, že do toho zkusím rovnou naskočit tím jak najít radost.
Takže na to určitě máš vymyšlené nějaké tři věty, které teďka si každej vezme a všichni budeme [00:02:00] radostní. To je skvělý.
milan studnička: Jedna z věcí, kterou fakt žiju už roky a to je ta, že se ti prožívat myšlenku bytostně, že se ti v životě buď to daří anebo získáváš zkušenosti. A tím pádem neexistuje něco jako selhání v tom mentálním nastavení.
Protože když se ti něco povede, tak super, máš úspěch A když se ti to nepovede, tak máš velký úspěch v tom, že jsi naučil spousta nových věcí. Tak to bych viděl já jako jeden z nejdůležitějších principů pro to, aby člověk mohl žít radostnější život. Protože se mu buď to daří anebo získává nový zkušenosti Takže je bohatší.
Dan Tržil: No jasně. Jak na to reagují ty lidi kteří jsou zrovna v tom Blbě. Dole, že jo. A teď jako, ono samozřejmě, když ono se to často takhle to vidí zpětně, že jo Ty lidi dost často zpětně to dokážou, jako hele, vlastně vím že jsem tady dva roky trpěl ale dneska vím k čemu mi to bylo. Ano. Jo a když jsi až v tom, tak se hrozně těžko že jo z toho vyleze jako nahoru a aby ses [00:03:00] na to podíval a řekl si mně se to bude jednou hodit.
milan studnička: Hele já jsem někdy v dve dvaceti si vytáhl dalajlamův citát, když napadl Čína-Tibet jo, a tam bylo, že jo máli problém řešení netřeba mít starosti a nemáli problém řešení starosti jsou zbytečný. Já jsem si to napsal na papírek, měl jsem to v peněžence a pak na monitoru Hele ten citát se mnou Plul životem 15-20 let a fakt nějak kolem 35-40 roku jsem ho pochopil.
Takže ono to je vlastně furt stejné. Ty myšlenky jsou tady, kdyby člověk nebyl jiný a otevřel si knihu, tak všechno co potřebuje k tomu kde radostnej najde, ale my tomu možná nepřikládáme tu váhu. Stačí si přečíst nějakou knihu od Gandhiho nebo Tolstého nebo kohokoliv a na jednou člověku docvakne, co musíš žít aby byl radostnej, ale většinou hledáme složitosti ve věcech, které jsou vlastně hrozně jednoduché.
Dan Tržil: Když se možná dostanu, víš já se tady často s lidí snažím vytáhat ty lekce, jak si najít ten svůj dobrý život a ten [00:04:00] život podle sebe a tak.
milan studnička: Co
Dan Tržil: to je dneska pro tebe? A možná to je jiný než jak jsi říkal, co to bylo ve 20, předpokládám.
milan studnička: Dneska dělat jenom věci, které mi dávají smysl nebo drtivou většinu věcí, které mi dávají smysl.
To znamená, že musím chtít ty věci dělat, musím je to naplňovat ty věci dělat, což u mě je třeba pomoct lidem nebo dělat něco smysluplný, nebo třeba být takový pěkný rozhovor to mě baví. A moct si rozhodnout o svým čase, to je další z věcí která je pro mě obrovsky důležitá. Když se rozhodnu, že teď chci mít volno tak ho prostě budu mít.
Teď si potřebuju dobít baterky, tak si je prostě potřebuju dobít. A to myslím že je, to je to, co je pro mě hodně důležité. Dělat smysluplný věci a moct si rozhodovat o svým čase.
Dan Tržil: Mám pocit, že víš že je super, že to vlastně víš, že od tohoto času začíná jako ať už výběr nejenom ty kariéry, ale vlastně jak se to pak třeba ten pracovní život že ho postavíš jakože ve chvíli, kdy je pro tebe důležitý moc si dát volno, tak [00:05:00] tomu přistupuješ trošku jinak než než když je pro tebe důležitý vydělávat hodně peněz
milan studnička: Ano,, ano
Dan Tržil: jo, jo,
milan studnička: OK.
Taťka mi vždycky říkal, dělej věci pořádně a peníze stejně mít budeš jo takže…
Dan Tržil: Jo, myslíš, že to tak funguje, to dobrá taková ta rada?
milan studnička: No hele já to vlastně takhle vnímám, když člověk v něčem dobrý a jedno v čem ať je to špičkový tesař peníze má, je to špičkový malíř peníze má, psycholog peníze má, takže když něco děláš skutečně pořádně a umíš to, tak ty peníze k tobě nějak dojdou
Dan Tržil: Nicméně ty jsi nebyl vždycky psycholog, že já vím že nejdřív jsi měl tu kariéru sportovce, pak toho biznismena, je tohle vlastně taková jako víš jako třetí kariéra, nebo jak ty to nazýváš, nebo je to nějaká evoluce všechno?
Já
milan studnička: myslím, že právě vývoj, protože mě od nějakých fakt těch osnácti dvaceti začalo strašně bavit číst ty seberozvojové knihy. Pak mě taťka jednou tak nasral, že mě donutil si číst Biblia a to jistá on taky zavřel mě ale tam mě tam, tak jsem se do něj zamiloval [00:06:00] do ty knihy, že se mi začal fakt číst a najednou jsem začal číst Laoce a najednou mě přestali ty biznisové věci dávat smysl.
Najednou jsem si říkal, ty jo, já tady školím v nějakých korporátech, v kravatě, proč to prdele dělám? Jo, co tady dělám? A nějak jsem jako dozral k tomu že já si myslím že do těch 35-40 člověk může dělat věci pro peníze ale fakt Tady už je nějaký životní zlom, kdy už to nejde dělat jenom pro peníze. Musíš z toho mít fakt nějaký dobrý pocit nebo radost.
Neříkám že člověk v nějaký krizi, to je jasný, to bude dělat cokoliv, ale pokud ten život někam směřuješ, tak bys měl směřovat k tomu, aby tě to naplňovalo.
Dan Tržil: Nicméně, víš tohle mám pocit, že je takový ten zdravý vývoj nebo vnímám to velmi podobně. Na druhou stranu občas se setkáváš a to je, jak občas říkáš.
Vlastně jsem si všimnul, že i v projektu dovychovat že to není čistě o dětech a vlastně o těch jako dospělejch, který se způsobují, co vlastně o děti. Já nechci říct, že jich máš dost, já vlastně nevím, kolik jich máš protože jsem na nějaký svých bublině, ale rozhodně ty lidi taky existují, který tady tím vývojem neprojdou.
milan studnička: No [00:07:00] Dáne vlastně ty jsi teď krásně popsal Já v podstatě vůbec neřeším děti, byť celý projekt, nebo se spíš jako specializuju na člověka který pomáhá rodičům s dětmi, ale to je ta prvotní motivace toho člověka. Když to vezmeš, něco mu hapruje s dítětem, tak za mnou přijde, abych mu pomohl opravit to dítě. A já mu během chvilky vysvětlím, že to dítě úplně v pohodě, že potřebuji opravit ten člověk Takže stejně vždycky pracuji s tím dospělým, s tou maminkou s tím tatínkem nebo s celým tím rodinným schématem.
Dan Tržil: Ale…
milan studnička: Mně se tohle
Dan Tržil: na jednu stranu na těch dětech lípí, víš, že já jsem jako velký zastávance takový ty extrémní, jako ownership, jako vlastně ve všem hledej svoji chybu a u těch dětí mám pocit, že zrovna jakože tam ani žádnou jinou výmluvu nenajdeš, ne, tak buď je to jako, buď je to tvoje výchova, nebo to jsou tvoje geny anebo to jsou geny partnerky, který už jsi se jako dobrovolně vybral, víš jakože
milan studnička: vlastně tam jako není koho jinou svádě, nemůžeš vlastně.
Tak geny můžou rozhodnout tak o tom, jestli mám modré oči nebo hnědy, jo, [00:08:00] ale jak se chovám jako člověk tak to fakt není o genech, ale o tom navnímání o tom, co na tebe působí jakou formu reakcí zvolíš tam, to je úplně Úplně něco jiného než geny, ale samozřejmě barvu očí nebo vlasů může mít po strejdovi to je jasný.
To
Dan Tržil: jsou taky takový vím že velký diskuze a nevím vlastně jak jeden kontenzus jak velkou roli hrají geny v nějakým charakteru a tak dále, že ti máš rozvoj nějaký epigenetiky je přesně to, že vlastně jako něco máš daný, ale pak tím prostředím něco spouštíš a nebo nespouštíš, ale já nevím, jaký je tvůj názor na tohle vlastně?
milan studnička: No můj názor je, že obrovsky závisí na to, v čem to dítě vyrůstá, obrovitánsky. Může se chovat jakkoliv ale když potom se to prostředí okolo toho dítě změní, tak to dítě se změní taky prostě to tak je. To dítě nějak reaguje a už když se narodí a už v prenatálním období, když je radostná maminka, radostnej prostor tak to dítě vnímá ten klid Když se narodí do prostoru, kde se všichni smějou, kde je [00:09:00] podpora, kde se udávají z ruky do ruky tak takový dítě je prostě zdravě nastartovaný.
Když to dítě který se narodí do rodiny kde je smutná maminka, plačící maminka, křičící maminka, táta tam vůbec není, hodně napětí, hodně stresu, vždycky bude mít nějaký odchylky od nějakého pohodového chování. My jsme nejsme začali, jak jsem říkal, tu myšlenku Tolsteho já bych tady rád zopakoval. On to říkal Tolstoji, všechny šťastný rodiny jsou stejný.
A všechny nešťastný rodiny jsou každá nešťastná svým vlastním způsobem. Takže když ta rodina funguje a to dítě nemá nějakou jo opravdu nějakou neurovadu tak prostě je v pohodě. Má svý, některý je trošku víc divočejší, některý klidnější, ale ty děti jsou v pohodě. Ale pokud ta rodina je v nepohodě, pokud v té rodině je napětí a hádky, tak pak to dítě může vykazovat skutečně nepřeberný množství odchylek od extrémní agrese do extrémní
Dan Tržil: Občas si říkám [00:10:00] víš, vždycky to, co tě napadne když slyšíš ty rady ohledně výchovy, občas je, každý to dítě je vlastně jiný. A víš a já mám pocit, že vlastně trošku pátí obě ty věci, jako samozřejmě všechny děti jsou jako stejný, stejně jako všichni lidi jsou v něčem stejný, ale jako každý člověk je v něčem jiný, že jo A já nevím vlastně, jestli v úzovkách univerzální rady…
S tomhle fungujou?
milan studnička: Jednoznačně. Ta jinakost je v možný reakci. Příklad. Nějaký rodič dá dítě tipuvel. Je naštvaný, okamžitě to odnes. A teď to dítě bude reagovat na to napětí, které tam je tvořené různou formou, ale vlastně je to opak téhož. Takže jedno dítě řekne, táto běž do prdele, druhý dítě se rozbrečí, třetí dítě ho rozbolí břicho do toho udělat, takže jsou tam třeba pět různých reakcí, zdá se pět rozdílných dětí, ale všechny prožívají to napětí.
Každý jinak. A když řeknu tátovi, hele, zkus to komunikovat jinak, řekni, hele, mě by pomohlo tohle draku, tak najednou zjistí, že těch pět [00:11:00] rozdílných reakcí se sloučí do jedny pohodový odpovědi. V tom je právě ten klíč, že ty děti jsou různý, ale různý reakce na napětí těch rodičů. Když to rodič sklidní, tak se ty děti najednou stávají velmi podobnými a to je to krásné.
Dan Tržil: Já vím že ty často nebo zaznamenal jsem tě mluvit o tom, že spoustu rodičů to myslí dobře, ale často je to v těch trošku extrémech a to mám pocit, že s tím způsobem taky vlastně novinka, že jo že vlastně každej má dneska nějaký svůj styl výchovy a něco má naštěný a víš jakože se vlastně už jako lidi ani neschodneme, co je to teda ta správná výchova často, jo, jakože vlastně než nebo já jsem slyšel že to je jeden z důvodů, proč třeba Samozřejmě jedna z mnoha důvodů, proč ani tolik nefungují třeba nějaké komunitní výchově a tak, když vlastně spoustu lidí má o té výchově trošku jiné názory, někdo říká, že se děti pedou tak je nechte, někdo má větší tendenci to tam okamžitě řešit a rozsuzovat a [00:12:00] napravovat v úzovkách.
milan studnička: Hmm, že ona se vždycky to pozná, když je dítě rozpělý. To je potom tam dostaneš vysvětšení, no to je vlastně strašně jednoduchý. Člověk může mudrovat co chce, ale když potom dostaneš to vysvětšení a to tvoje dítě se chová jako blbec, tak vidíš, že to asi nebylo úplně optimální. A bohužel v online prostoru je spousta lidí, kterých děti vůbec nefungují, ale raději o výchově.
To je potom takový smutný, ale tak to je. Vlastně ten výsledek, vždyť to říká že ovoce nebo strom se pozná podle ovoce.
Dan Tržil: Ale ono to poznáš za těch, já nevím, víc co, 15 let třeba. Jo
milan studnička: poznáš právě. No už v pubertě to poznáš. Už v pubertě je dost vidět jak ti to funguje a ne. V puberta už je takový první maturitní vysvědčení rodičovství.
Jestli to dítě s tebou normálně funguje, komunikuje, je k tobě otevřený, tak to děláš dobře. A jestli jeden rodič víc křičí a jeden víc to je jedno, to už je fakt na každý rodině, ale tam jde o to, jestli udržíš důvěru svýho dítěta, jestli udržíš vztah s tím dítětem, o to tady běží. Jestli to dítě k tobě [00:13:00] zlíží a může ti věřit, že se ti může svěřit, tohle je ten klíč.
Dan Tržil: Takže ten ideál v pubertě není vlastně dítě který nemá v chrách něco, co možná spoustu lidí považuje za nějaký předruzený projevy puberty, jako nějaký vzdor a tak dále.
milan studnička: Hele, období vzdoru je jenom konstrukt západní společnosti to vůbec je proti přírodě. Jeho dítě nemá čemu vzdorovat. Tam
Dan Tržil: nikdo říkal, že fyziologicky je to tak, že…
Jakože aby ty děti se osamostatnili, že procházejí tu pubertov, aby trošku jako na ty rodiče zašli být naštvaný ale když se z toho domluvám.
milan studnička: Tak právě je rozdíl se osamostatňovat a získat větší proces odpovědnosti ale rozdíl jít do odporu to je obrovský rozdíl Pokud ten rodič je vzorem pro to dítě dítě nemá jedinej důvod jít s tím rodičem do boje, ani ve třehletech ani ve třináctiletech.
To je přirozený Vem si dítě kdyby v přírodě nenasledovalo svýho rodiče, tak zemře. Takže my jsme naprogramovaný k tomu abychom se nechali vést, [00:14:00] jenomže už ve třech letech jsou ty dítě tak přesěceny těma rodičema, že už ve tři letech s nima bojujou, to je úplně šílený. Takže vlastně celý ten problém západní společnosti je v tom, že jsme vůbec nepochopili vůbec nepochopili tu podstatu dětství.
My máme být vzory pro ty děti, my máme ukazovat jak se ten život žije. A třeba bohatě příklad bohatě stačí, když rodič není radostnej. Protože dítě je tak radostná bytost a ono nevěří někomu kdo je furt nasraný, nevěří.
Dan Tržil: Co
milan studnička: ty mi budeš říkat o životě, když ten život neumíš žít? Jo, co bude říkat rodič dítěti o vztazích, když sám je rozvedenej a sám se rozvádí a sám se hádá o nevidím to nevidím jo v tom je ten fór, prostě žít takovej život a vyblzorem pro svý dítě, to vlastně je strašně jednoduchý.
Dan Tržil: Je to možná, myslím si, že i ta nejsilnější motivace, víš Tomla?
milan studnička: No,
Dan Tržil: je,
milan studnička: je.
Dan Tržil: Jo že vlastně jako přečíst si seberzovou knížku, bytčům nebytčů je tak jako to
milan studnička: tvoje dítě. Ne, přesně tak, právě to dítě je super motivace na to, začít v tom životě dělat změny.
Dan Tržil: Aha, aha. No, jak jste [00:15:00] myslel, když jsi říkal, že ve třech letech že jsou ty děti jako přesicený a že jsme to nepochopili?
No, hele, to dítě
milan studnička: je naprogramovaný k tomu nechat se vést. Vlastně tomu komu duvěřuju, od toho se nechám vést. To je úplně jednoznačný program, jinak by přežilo, nepřežilo v té přírodě. Jenomže když ten rodič vykazuje známky toho že ten život fakt neumí žít což znamená je furt nástranej podrážděnej, unavenej, vyčerpanej hádá se s kdekým No tak to dítě necítí se bezpečně s tímhle člověkem, jako by si říkalo, hele, tak tenhle ten mě fakt nenaučí o životě vůbec nic, tak od toho se ho střihnu.
A najednou se stane přesně to, co se děje v mnoha rodinách, že rodič chce něco podít děti a dítě se mu sekne. Naprosto proti přírodě. Ale bohužel západní společnost to tak má, děti to tady takhle dělají, takže se to ujalo jako terminus technikus období vzdoru, ale přírodní národy to vůbec nemají. Tam není čemu vzdorovat.
Tak to je třeba věc která mě strašně baví jako rozbíjet a ukazovat na ten nesmysl v kterým tady žijem přestože ty děti jsou skvělý, chtějí spolupracovat fungujou dobře, [00:16:00] jenom si musí vážit svýho rodiče, to je všechno.
Dan Tržil: Hmm, ale dobře, napadne mě možná příklad ze svýho teďko, no, mám dcery jeden a půl a šest a půl a víš jako ta rok a půl to není o nějaký, že jo, komunikaci slovama vůbec, že jo
milan studnička: ale
Dan Tržil: taky jako občas říkám, hele, někam jedem autem a teď ona si do té autostradečky sedne, že jo a teď si chce hrát hrozně s těma přeskama,
milan studnička: jo,
Dan Tržil: a jako není úplně zvědavá na to, že já ji teď potřebuji zapnout a někam s ní dojet, že jo a ona si chce hrát s přeskama.
Ale
milan studnička: jasný, protože pro rok a půl starý dítě není autoprostřed, kde má strávit čas, jo, v tom je vlastně ten for, obchod není místo pro dítě, restaurace není místo pro dítě, auto není místo pro dítě jo my vlastně dáváme děti do prostoru, kde vůbec nemají v tomhletom věku být nemají na to, zrání svý emoce, na to nejsou přizpůsobeny a my je tam do toho dáváme a ještě peskujeme, že porušují nějaký pravidla.
Má být tě v přírodě na hřišti, ale nejlepší
Dan Tržil: je les, les les a les. Takže do nějaký doby myslíš, že by jsi s [00:17:00] dětmi měl být doma a venku? Venku,
milan studnička: přesně, vůbec je tam někam vozit, vůbec nějaký fakt rádius kam můžeš dojít pěšky, maximálně někam pod pohledu, kterým doktorovi musíš občas zajít, ale jinak je to úplně zbytečný, úplně zbytečný.
Dan Tržil: To spoustu lidí ti řekne ale já chci taky žít. Víš jako lidi ti řeknou, ale to, že jsem si udělal dítě neznamená, že já tři roky nepůjdu od baráku. A
milan studnička: právě to je ten for, že myslíme, že žijeme tím, že furt někam utíkáme, za nějakou zábavou za nějakýma výletama proč? Že člověk právě neumí žít tím životem, tím prožíváním.
Hele Laos říkal že se nejvíc dozvíš, když zavřeš okna a jsi doma Jo, a on přímo říkal, jo nejmíň se dozvíte, kdo nejdál cestuje, jo tak to jsou tak krásný myšlenky, protože spousta rodičů jsou z těch dětí samozřejmě unavený, tak pořád těch nějaký zážitky nějakou zábavu nějaký návštěvy, ale to je svět dospělých, ne svět dětí, ty toho vůbec nepotřebují.
Dan Tržil: Takže
milan studnička: maminky jsou naštvary na svých dětí že se nechtějí oblíkat, jo ten kluk tam teď staví nějaký projekt vlakovej tam [00:18:00] točí s váčkama. Maminka už je prostě načas domluvená s kámoškou, už vytváří napětím. Se nemůže divit že ten kluk se sekne a nebude chtít s ní nikam jít.
Dan Tržil: Zas já si myslím, že některý dvě mamiky mají vlastně pocit, že ty nový věmy jim to usnadnějí.
Víš že prostě doma kde to ty děti znají už jako nemají co a tak já ho vezmu do toho novýho prostředí, protože moc se nám chvíli bude bavit.
milan studnička: No jasný, však ho vezmu na zahradu, ho vezmu do parkouru ho vezmu do lesa Ten les je, to je tolik lesů v Čechách Naštěstí máme dost zalesněnou republiku takže toho místa je pořád strašně moc.
A navíc či může to dítě starší, tři, čtyři roky, tak už tam může vzít nějaký lano, může mít provazovej žebřík. Toho se dá udělat tolik v obyčejným v vozovkách lese. Může učit házet, skákat, dělat s těm dělat hráze na potůčkách, tak to jsem všechno dělal se svým synem. Byli jsme v lese.
Dan Tržil: Přátelé jenom rychle naposledy připomínám, že už 14.
září začíná druhý běh proti průdu upgrade systému, který vám [00:19:00] pomůže vymačkat maximum ze svýho života a stát se tím, kým chcete být. Mám na to vlastně měsíční program, kdy společně se skupinou úžasných lidí jdeme každý týden se věnujeme nějaký oblasti, první týden se hodně podíváme do sebe, co nám vyhovuje, co nám nevyhovuje, co vlastně v tom životě chceme, druhý týden si nastavíme vlastní vizi a pak ty další dva týdny vymyslíme, jak tu vizi přiníst do reality, jak z toho udělat ty akční kroky a vlastně konzistentně dělat ty věci, které se vlastně chcete dělat a možná Je máte taky a možná je neděláte a já vám s tím chci pomoct.
Mám tam spoustu mechanik jak to docílit, ať už skvělá podporující skupina. Spáruju vás i s dalším člověkem, pokud budete chtít, který vás bude trošičku více honit a s kterým se budete navzájem trošku bejt takový ty partiáci, kteří se navzájem podporujou. Mám tam i různý ceny pokud všim tímhle projdete, abyste byli motivovaný ty kroky vlastně udělat, protože [00:20:00] tady ty kroky mají vždycky jenom pozitivní benefit.
To můžu říct sám na sebe. Já sám jsem vlastně na program vychází z několika technik a systémů, který jsem zkušel sám na sobě a je to hlavní důvod proč se mi podařilo vydat knížku, mít tenhle úžasný podcast a upřímně dosáhnout vlastně spousty fajn věcí ve svým životě, takže Tohle je teďka moje mise, pomoci i vám dostat ty znalosti z podcastu proti průdu a dalších chytrých věcí, který určitě konzumujete do svýho života.
Překoná tu propast, který spousta lidí říká disciplína a začít opravdu dělat ty věci a postavit si ten život podle vašich představ. Z toho budu mít největší radost. Doufám, že se uvidíme 14. září. Můžete se přihlásit na www.protiprudu.cz. Případně si mi ozvěte, já vám zodpovím ještě jakýkoliv další dotazy, které k programu máte.
Díky. Já si myslím, že víš občas tak jako vnímám já jsem k desičetidnem článek, který mě v tom vlastně ovevnil a ten člověk přesně říkal, že se naučil přizpůsobit [00:21:00] se tomu svýmu synovi a že prostě on když chtěl házet žabky a bavil ho o to čtyři hodiny tak Tak s ním čtyři hodiny házal žabky. Na druhou stranu oku vnímám, jak tohle je pro spoustu lidí těžký, víš, protože jako tobě když 35, tak pro tebe samozřejmě hrát si s panenkama jako není úplně nejzábavnější věc co jako existuje že jo samozřejmě logicky.
To jasný, to
milan studnička: je jasný,
Dan Tržil: ale… Máš to vydržet víš jako máš si v tom najít teda tu radost a vlastně jako vydržet to.
milan studnička: Víš radovat se z ty radosti těch dětí, víš naučit se být jenom pozorovatel ty dětský energie to tě dobíjí baterky. Jenom tam saješ pozoruješ jenom čerpáš tu krásu toho dítě to je jak si s tím hraje, jak zkoumá každej zájit toho rukávku, jo někde nějaký panence, tohle je nádherný.
Já miluji to pozorování dětí, jo tu jejich jako čistou radost z toho bytí. Hele já teď jsem přijížděl z Francie, já byl se synem surfovat. Měli jsme 14 kilometrů za jeden den, byl jsem fakt vyčerpanej jako hrom, přijel jsem na chatu, kde byly vnoučci a [00:22:00] vylezl jsem z auta jediný, co jsem viděl, sprchla postel já byl jsem fakt unavenej a teď tam stál ten vnouček a říkal mi, jo, mílo odebrat, pek se so.
A to je ten moment, jo, to je ten moment, když řekneš, jdu za svým, jdu si odpočinout, anebo si řekneš, hele, dobiju baterky s tím dítětem, jo, takže jsem se zasmarkal, to je jasný postav to já si dám z prchu a už jsme šli hrát, takže pokud člověk cítí zátěž Když tráví čas s malým dítětem, tak se neumí jenom odpoutat od těch běžných starostí, protože to je zátěžový, protože my chceme dělat něco jiného, máme spousta klientek, který než na to přijdou, tak jsou s dítětem a už říkají, tyjo ještě potřebuju tohle, potřebuju tohle, potřebuju tohle a tím pádem se neuvolním, nenabiju ty baterky, to dítě mě nabíjí když tohle vypnu, ale pokud mám v hlavě pořád co všechno musím, tyjo tak jsem neustále na špičkách, pořád vlastně nervózní, pořád to dítě někam honím a tím pádem…
Se ten vztah pomalinku rozbíjí.
Dan Tržil: Já jsem si k tomuhle [00:23:00] došel vlastně nedávno sám, já jsem měl jít jako host do nějakého podcastu mluvit o odsoustí a tak. Já jsem si vlastně chtěl promyslet tu moji message, že říkám, hele, ono to je občas hrozně závislý na té momentální situaci, víš, prostě jako když máš dítě týden nemocný, tak o tom budeš mluvit s trošku jenom energii, než když máš zrovna to dobré období.
Říkám, já si to vlastně chci promyslet a to, co vlastně mně tam jako vyšlo je ano, vlastně je to jako to nejkrásnější, nejsmyslplnější co je ve chvíli kdy nemáš pocit, jo, kdy se od toho, jako když jsi v tom příjemném okamžiku a nemáš pocit že bys chtěl nebo měl dělat něco jinýho. To je ono. Což je ale vlastně těžký V tom, jakože vlastně ty bys to měl být jako 12 hodin denně, nebo v tom s tou svojí partnerkou nějak se jako vystřídat a měli byste to být 12 hodin denně.
milan studnička: Další vlastně problém západní společnosti je tolik, že na děti mají být na jedno dítě minimálně tři dospělí. Minimálně tři dospělí, aby mohla rodina fungovat zdravě. [00:24:00] Takže pokud má pár, dvě děti, do toho táta je non-stop v práci, maminka sama, tak je logicky že to nemůže fungovat že potřebuje utíkat, že potřebuje někam za zábavu, protože se to zešilí.
To je ten problém posledních několika desetiletí, kde se rodiny úplně odpojily. Moje babička byla babičkou v 55, nebo v 50 letech co jako babičkou že byla v tom v duchodu, takže daleko víc rodiče pomáhali děti si dneska vůbec, dneska si rodiny nepomáhají, maminky jsou na to samy a pak je logicky že jsou z toho frustrovaný.
Dan Tržil: Spoustu těch babiček
milan studnička: třeba i jako ještě pracuješ, jo? Přesně tak, když chodí do důchodu o 10 let nebo 15 let později, než to bývalo dřív takže to je fakt velký problém. A ještě do toho se to komplikuje tím, že moja maminka měla druhý dítě v 21. a první v 18. a to nebyla nejmladší maminkou. Dneska je zázrak, když má žena dítě do 30.
Takže si to zase posouvá o další generaci, takže rodiče jsou víc unavení, víc vyčerpaní, vyčustějí mít [00:25:00] svýho klidu no a do toho nemají, kdo jim pomůže. Takže to je daň za to, v čem žijem. A za to nemůžou děti.
Dan Tržil: No, jasně. Víš je na to furt nějakej v fuzůvkách jako návod nějaká rada, jako to, co říkáš s tím vlastně souhlasím, já jsem vlastně docela zastánce občas nějakých jako chův nebo hlídání, jo, jakože vlastně jenom v tom kontextu, že prostě jako vnímám jak je to pro ty ženy občas náročný a jenom hele, vlastně jako když si dáš na dvě hoďky voraz a něco si uděláš, tak prostě pak podle mě budeš lepší matka.
milan studnička: Takže kdo, jakýkoliv ruce, který se tam hodějí, ať to je sousedka, ať je to chůva, ať je to sestřenice, ať je to babička, ať je to kdo je to, to dítě zase dostane trošku jiný podněty, jinou formu her, je to skvělý, ale je potřeba prostě pomalinku ty lidi adaptovat do té rodiny, aby je to dítě samozřejmě bralo, že jo[00:26:00]
Dan Tržil: No, takže jsi říkal tři dospělí na dětě na dítě. Já
milan studnička: když jsem točil s Gáborem Mateho, se mi to strašně… Jo on tam má dva a půl ne? No, dva celé jsem desát čest, ale ono se to blbě krájí.
Dan Tržil: To je pravda no. Jo, je pravda, že já jsem o tom mluvil přesně jako i s Tomášem Heislerem tady kdyžsi a hrozně se mi ta idea líbila a vlastně jsem se i těšil až se odstěhu z města a doufal jsem, že tam bude trošku snadnější vytvořit tady ty…
Vztahy, komunity, tu smečku, ale vlastně taky zjišťuju, že prostě že to jako není vlastně tak jednoduchý, že musíš jako aktivně tomu jít naproti, snažit se o to, že většina lidí není jako zvyklá takhle přemýšlet.
milan studnička: Ale já mám fakt radost, co se nám povedlo vybudovat v rámci ty komunity dovychovat, že se scházíme jenom s rodinama, který si tím prošli, takže vlastně když jdeme jako třeba 4-5 rodin jdeme na lyže je koncert, když jdeme na zebly na horách, obsadili jsme celý hotel, to bylo asi [00:27:00] 15, jako malý hotílek, ale asi 15 dětí, roditě se vůbec nezajímaly, protože děti od 15 prostě do 5 let, všichni si hráli s každým a to je nádhera, tohle je přesně ono.
Mít lidi se kterýma si rozumíš, mít děti, který jsou vlastně podobný hražení a jakýkoliv dospělej, kdyby do toho vstoupil tak to vyřeší vždycky dobře a je to super, tak tohle mám rád a vždycky se těším na takové setkání.
Dan Tržil: Jak se teda díváš na to téma víš takový to jako stanovování hranic, zase jo, dám ti příklad, asi nebudeme u těch extrémů takový to, protože jako ono na těch extrémech se to snadno odustruje, že jo tak buď jako říkám ale tak dělej, co chceš, šlapěj mi klidně po hlavě, jako vlastně si žítě, anebo na druhou stranu když to jako hodně strikně, předpokládám, že asi hledáš nějakou střední cestu, nějakou.
milan studnička: Tak vlastně dokud tě to dítě neatakuje, tak je to v pohodě všechno se dá komuňovat, a čím víc je tam toho nadhledu čím méně tlaku tím méně to dítě fakt má potřebu vůbec nic takového dělat, jo. Většina [00:28:00] afektovaných dětí je jenom už důsledkem nějakého rozpoložení v rodině ale pokud už dítě… Ovládne prostor a najednou začne mlátit svý rodiče, tak tam je potřeba fakt jako zasáhnout.
Nemůže se nechat mlátit dítětem, to nejde. A já právě tohle to říkám rodičům, ať si představí. Oni říkají, že mají ty nezvládatelný děti. A já jim říkám, dobře kdyby se spálilo o troubu, bude na tu troubu pálit dále jako všaha tamtou rukou, no nebude. Ta trouba to dítě spálí, to bolí jako hrom. Od té doby to dítě na tu troubu nesáhne.
A není ani naštvaný, není tu troubu, jenom ví, že nemůže. A stejně tak zase ta trouba neběhá za tím dítětem po bytě, aby ho pálila, vůbec ne. Prostě tam jenom je, jakhle se mi dotkneš, Pálím tě a tečka. A to je právě to, co se musí rodiče naučit, nebo by měli, aby to bylo v pohodě. Rodiče křičej až v momentě kdy jsou v afektu a to je blbý právě.
Já mám zaburáce v momentě kdy jsem úplně klidnej, protože tady to dítě cítí že jenom nastavuju hranici. Když to pokud křičím a jsem v bezmoci, jsem [00:29:00] zoufalej jsem frustrovaný, tak dítě cítí že já jsem v bezmoci. Ono to vnímá že já jenom vlastně projevuju svoji zoufalství na venek. Takže to je ta chyba těch rodičů.
Já jsem za stánce, ať ten člověk klidně okřikne to dítě, ať mu dá vlastně nájevo teď už si překročil my mám ty nely tady ne kamaráde, tudy mi nepůjdeš. Ale nesmím být nazlobený, nesmím být naštvaný, nesmím to dělat v afektu a navíc třeba ještě potom tři hodiny s dítětem nemluvit. To je ta chyba, kterou rodiče dělají.
Zaborát si jim a dítě přestane dělat, co dělá a jdem dál a fungujem.
Dan Tržil: A na druhou stranu ale stalo se mi v minulosti že ta starší dcera, měla jsem problém, jako vlastně jí přišlo hrozně srandovný běhat do slnice. A ty tam jako nemůžeš, že jo, jí jako nějaká tam běhnout a říkat, tak se naučíš. Samozřejmě že ne, no.
A teď jako vlastně přesně jako… Nefungovalo to takový to hele tady prostě ne, tady je nebezpečí a zase jo samozřejmě nějak se to jako časem vyřešilo, ale vím že zrovna v ten moment jsem z toho byl dost jako nešťastný a říkal jsem si, ale co děláš špatně, jako jo, byl to tu důrazný, prostě říkáš jim, tady [00:30:00] nemůžeš, tady zjautá.
milan studnička: Chytíš a odnesáš, prostě tam nic jiného nefunguje, je nějaký období, kdy to dítě to testuje, ona musí vidět, že jsi důslednej, že přesto nejede vlák a musí pochopit že tady bude narážet vždycky, takže toho nechá, jo, ale nebýt nazlobenej jo, jsi měl taky chviličku takovou, že tam chce běhnout, jo, říká, ale tohle vůbec, jo, nechceš hele, nechceš tady běhat, tak tě odnesu a vlastně už tě vypustím, jo takže jsem ho třeba 100 metrů poponesl, pak jsem ho vypustil a pak pochopil, že jako přesto nejede vlák, jo,
Dan Tržil: prostě u cesty
milan studnička: se neběhá teďka.
Dan Tržil: No, dám ti teda ještě možná jeden příklad ze svýho života jo, Dcera byla přesně zlá na babičku, a teď jako trošku nevíš jo, protože narodil se sourozenec na venek vlastně všechno jako dobrý ale ty nevíš co se tam odehrává, jakože uvnitřní psychice, a teď zase pro mě vlastně jako mantinel, protože přesně jako velmi volný, ale jako bejt z ničeho nic jako velmi zlej prostě na lidi kteří tě mají rádi, ok, tohle dělat nebudem.
Jo. Jo, jak vlastně to tomu dítě ti jako vysvětlíš A
milan studnička: tam jde [00:31:00] o to, co tomu předcházelo, jak ta dcerka reagovala Tam je spousta proměných, který člověk by měl vnímat. Jo samozřejmě není fajn když dítě je zlý na babičku a když potom si uvědomíš, že nevím dáš si jídlo, dítě řekne nedám a babička tlačí dál a dítě to řekne po pátý a babička tlačí dál a pak dítě řekne babi běž do prdele.
A co je špatně? Takže právě vždycky by měl člověk vnímat a ty cce bylo kolik pět? To už se dá s ním mluvit, takže normálně bych to probráhl a holčičko, to se mi nelíbí, pojď mi to popovídat, co tě trápí a normálně to rozebrat. V podstatě mně se strašně líbila kniha pana Říčana, Cesty životem a on tam říkal, že na děti bychom měli křičet, zakazovat přikazovat v momentě, kdy už je tam nějaký nebezpečí, že je tam nějaký aták na osobnost nebo fyzický aták A mimo tyhle situace bychom měli ty věci řešit s nadhledem.
Protože nic není ta horký, když se to uvaří a když nejde o život, tak fakt to není tak divoký, ale jsou rodiče, kteří vřízkají kvůli [00:32:00] neuklízeným bozám, kvůli neuklízenému pokojíčku, kvůli tomu že dítě někde něco zapomene a to je strašná chyba, je to hrozně škoda hlavně.
Dan Tržil: No jasně protože víš co, pak potřebuješ dát najevo vlastně, že jako tento a jaký máš další teda metody?
Nemáš. No,
milan studnička: právě když rodiče hodně křičejí kvůli každý prkotině, tak dítě už nerozezná co je vážný a co ne. Když se ještě 99% fakt vklidu nad věcí, takový média, co to dítě prostě provází, ukazuje mu cestu a pak najednou to dítě už jde někam kam ty ho nechceš pustit a fakt zaburácíš, tak si to jo pamatuje.
Dan Tržil: Já
milan studnička: jsem se ptal syna kolikrát jsem ho seřval a tak víš co, já se pamatuju možná pět věcí, ale nechtěl jsem, říkám tak mi to a on mi tak jako říkal, teď mu bude 19 a ptal jsem se o Loni a říkal mi, já myslím že to nebylo ani jednou za rok. Takže jsem, a to když křičím tak se třese dům, jo, to není jako, že, když už jako musím zakřičit, tak se třese dům takže říkali maximálně jednou za rok.
Byl to naprosto dostatečný pro to, aby ten kluk úplně normálně [00:33:00] fungoval, nepřekračoval hranice, bezvadnej, zodpovědnej, veselej. Jsem fakt spokojený, jo. A když náhodou už jako chtěl, tak jsem zaburácel moc.
Dan Tržil: Můžeš vlastně někdy použít tu sílu? A teď nemyslím seřezat mu zadek, víš ale ty jsi říkal, že vlastně občas musíš, já nevím, to dítě vzít.
Jo jasně,
milan studnička: jednou jsem ho takhle, no u té cesty, to bylo třeba období tří týdny, kdy furt tam chtěl běhat, tak to jsem vlastně odnes a hotovo, to bylo, to se ani moc nespouzel, jednou učištění zubů, to jsem mu dal na výběr, jestli si chceš vyčistit zuby v naprosté pohodě anebo si chceš jako pod tlakem, tak jo, takže to bylo jedno, co jsem mu fakt chyt půstul a bylo hrozný ale od té doby už jsme čistili zuby bez problému a smáli jsme se tomu i jsem mu řekl, že to byla jeho volba, vybral si to a jednou když po mě hodil šutr to bylo jaký tři a půl roku, no a to fakt jsem, to jsme se smáli měl šutr napřáhal na mě, říkal, Malanko tam se háže, jako, ještě jednou, říkal, Malanko, naháže se po nikom, jeb to po mě, no tak to jsem po něm skočil dostal přes zadek a [00:34:00] od té doby nic, nebylo potřeba.
Dan Tržil: No, vidíš ale ty jsi zmínil čištění zubů, skvělá věc No. Titulky JohnyX Jo přesně, něco co vlastně, jo a teď jako zažil jsem i názor jako hele já tu dětinu ti nebudu oni mají svou svobodnou volbu, že jo, jako víš až tady ten trošku extrém což s tím úplně nesouhlasím furt si říkám, že a možná je to taky zajímavý téma jako jak a dokdy dělat ty volby některý za ty děti, versus vlastně poslouchat jejich volby.
Ale napadá mě přesně, jako chceš aby se ty děti vyšcili zuby, musíš se smířit s tím že jim to hold, Budeš říkat jako stokrát? Víš,
milan studnička: jakože o tom stokrát budeš diskutovat? Ne, nebudu diskutovat prostě teď zuby vyčistím. Víš, ono to je vlastně od toho úplného jádra. Třeba začít čistit zuby ještě dřív než má zuby.
To jsou takové věci když člověk se o to zajímá, tak nakonec na to přijde. Jsou takové ty malýky kartáčky, on je potřeba tam šmudlat tomu dítěti ruku Ať na to zvykne. Další krok je, aby dítě [00:35:00] čistilo zuby tobě a ty jemu, aby vidělo, že to je normální. To znamená když byl Milánek malej tak já jsem čistil svý ženě žena čistila mě, aby viděl že to je normální proces, součást každodenního života.
A tím pádem přijal že čistíme my jemu on nám. Takže když člověk nad tím trošku přemýšlí, ví, že to dítě kopíruje ty dospělí a chce kopírovat dospělí tak z toho uděláme takovou každodenní součást a zjistíš že to dítě to normálně přijíme. Vlastně for je v tom, že tam, kde tlačím Tam to dítě vytváří protitlak.
Ale tam, kde jenom vedu to dítě a ukážu mu ten příklad hezky se o tom povídám, to dítě se fakt nechá vést a není problém s jídlem se spánkem, s hygienou s ničím. Ale rodiče jsou někdy posadli nějakým svým tématem a teď tlačej a jedou a nejsou nekompromisní, no pak to dítě se postaví na zadní, že?
Dan Tržil: To je vlastně myslím si, že to je docela dobrý rekonverzální ten, jako vlastně přemýšlet jak teda můžu víc protože u těch u tom čištění zubů mě to vlastně nenapadlo.
Jo je to přesně, možná u mě to bylo v hlavě těch věcí, který teda do těch dětí musíš natlačit protože oni ještě [00:36:00] nevědí, že to je dobrý a ty to do nich prostě musíš dostat.
milan studnička: Jde to fakt udělat
Dan Tržil: takovou
pěknou
milan studnička: formou a jedna ze základních věcí nikdy nečistit v koupelně, to je jedna ze základních věcí.
Dan Tržil: Nikdy nečistit v koupelně Zajímavý.
milan studnička: Protože když to je v koupelně, tak dítě hrozně spěchá aby už to bylo hotové, ho to vůbec nebaví. Ale když čistí, že u toho vyprávíš pohádku leží to v posteli na gauči, protože pasta je zbytečná to vůbec nepotřebuješ to je jenom na komerce. Takže ať mu dáš něco vonavého, tak prostě on si je na gauči, vyprávíš pohádku, on si tak leží to dítě, ty mu to čistíš a jde to naprosto v klidu.
Nebo večerníčky, že je ono nějaká pohádka, tak jednu pohádku na čištění zubů ráno jednu večer a je to naprosto v klidu Je to úplně bez problému.
Dan Tržil: Zajímavý. Já jsem si trošku myslel, že to čištění zubů je způsob na takový ten trénink, hele, teď se minutu jako vydrž soustředit na jednu činnost. Což pro ty děti taky není často snadný, že jako minutu dělat něco novýho.
Proto je
milan studnička: lepší zkouknout jeden díl, osm minut, aspoň pořádně vyčištíš ty zuby a je to takový jako sociální jako pikry, jako sranda Je [00:37:00] to fakt dobrý. Je to sranda
Dan Tržil: No, myslíš si, že Potřeba ty děti nutit třeba jako vydržet se z ústřediny, co víš jako dneska taky každý má pocit že každý dítě má ADHD a tak dále.
milan studnička: Děti jsou zdraví, rodiče blbnou. A děti jsou samozřejmě nějaký mikroprocentové, ale ke mně chodí nevím, každý měsíc třeba deset maminek, kterým řekly učitelky na školce a by šli za nějakým psychologem, že má asi ADHD a jsou to úplně normální veselý děti. Pak jo, jasně, viděl jsem dítě, který mělo ADHD a to opravdu to poznášte úplně co jinýho.
Absolutně není schopný koncentrace očního kontaktu nic, ale to je opravdu porucha. Ale to, co říkají těm dětem, to jsou normální zdraví děti, nebo 95% zdravých dětí. Ale ty jsi měl ještě otázku já jsem od toho odběhl, promiň ty jsi zeptal.
Dan Tržil: Jo jo, jo no tady to jako naučím. Jo, vést děti. Jo, vést děti k… Jo, já ti řeknu třeba příklad s tou starší dcerou, děláme něco, čemu se říká neurovývojová stimulace, teď nevím, [00:38:00] jo, nějaký prostě primární reflexy údajně, já vlastně se nejsem 100% ani přesvědčený, jak moc je to jako vědecky podložený a tak, ale něco jsme řešili, nebylo jako, a vlastně hele, celý to je, měl bys s dítěm cvičit čtyři cvíky, když to dítě dělá, tak mu to zabere v šest minut.
Jo, a vlastně já jsem, a ještě to taky jako částečně trošku meditační, jako není to vlastně nic extra jako namáhavýho, a já jsem do toho vlastně šel s tím, OK, já to teda jako budu s tou starou dcerou cvičit, vlastně mi je jedno jestli to reálně má nějaké výsledky nebo ne, vlastně… Říkám si, ono není špatné se naučit, že holč jako 6 minut denně musíš dělat něco, co tě vlastně extra nebaví.
No a teď ne, jestli to byl dobrý přístup jo, protože jako možná si říkáš, jasně, ale já jsem tohle jaké pochopil v 25, jakože o holč musíš občas dělat v životě věci, které tě nebaví. Ale právě
milan studnička: ta naš, já si myslím že to úžasný je zprostředkovat o tomu dítěti tak, abys ho proto zapálil nějak, aby [00:39:00] aspoň takovýho, jo.
Já rodiče když se s námi povídám a děti vlastně nic nedělají, tak říkáme a sportují, no, no, no on nikam nechce chodit a dělá nějakou nějaký kroužek ne, no no, to počkám až si něco vybere. To dítě si nevybere, pokud má možnost bude koukat do počítače nebo do telefonu, takže to je na nás na rodičích a možná na lenosti těch rodičů, nebo je to jenom nenapadne.
Takže je to na mě co to dítě bude dělat. Jestli chci aby dělal nějaký sport, tak musím já, jestli chci aby dělal hudbu musím já být ten aktivní, ale nebýt ten, kdo Prudí a tlačí a nutí, ale být ten kdo inspiruje. Když jsem chtěl aby syn hrál na kytaru, tak jsem mu půjštěl filmy kde byli famózní kytaristi a nejvíc ho zaujal kytarista z Desperada, jestli jste viděli film.
Sice moje bývalá žena trošku brblala, že to je dost násilný film pro šestiletýho kluka, ale já jsem chtěl aby měl ten vzor toho kytaristy a vlastně od šesti let hraje na kytaru, je mu osmnáct hraje nádherně kytaru díky tomu filmu. Pak vzal jsem ho do Lidušky, chodil jsem s ním na ty lekce, sám jsem se s ním [00:40:00] učil aby ho to bavilo vlastně dělat společně, no a po roce roce a půl jsem toho nechal, protože už byl tak nastartovaný, že už jsem nemusel s ním pokračovat.
A takhle jsem to dělal se vším co jsem chtěl aby dělal on. Našel jsem mu nějaký vzor, aby on měl ten vzor, aby on to chtěl dělat, no pak už to je jednoduchá cesta. Ale to byla moje myšlenka ne jeho.
Dan Tržil: No jasně. No jako přivádí mě to zpátky k tomu víš jako kdy, Tomu dítěti přesně říct, teď se už na kytaru, protože se ti to bude jednou hodit a já to vím, ale mě to vlastně napadlo, když jsem četl ten tvůj život vlastně s tím sportem, že jsi říkal taky táta mi zase dal nějakej sport, mě to nešlo, cítil jsem se na špatně, nejspíš si mu říkal, já tam nechci chodit a on byl důslednej v tom, že řekl, kdy tam chodit budeš a tohle si myslím že je hrozně těžký vlastně nacejtit si, kdy já vím jako rodič zkušenější prostě lépe a to dítě k tomu přesvědčím a kdy budu respektovat jeho přání.
Hele,
milan studnička: teďka mě donutil sportovat, jsem mu za to strašně vděčnej a dělal to pod velkým tlakem. Já jsem syna donutil [00:41:00] sportovat ale skrze vzory, který jsem mu ukazoval. Takže to byla jeho vůle, ale já už jsem byl potom důsledný, když jsem mu nechtěl na trénink. Říkal, hele, vybral si cestu chlapi nekončí s tou cestou, jak mu se zvolil, to musíme trénovat.
A tady já bych jenom pro rodiče takový tip. Když vidím že to dítě po tréninku je spokojený Tak ho tam donutím jakoukoliv způsobem tam mít. Pokud ale vidím že po tréninku je frustrovaný, nešťastný, zoufalý no tak nejsem blázen, aby ho do toho nutil. To zase musím já vyhodnotit jako rodič že to dítě tam něčím trpí, buď to tam jsou blbý, nevím, trenéři nebo děti, no tak ho dám na něco jinýho.
Ale když vidím, že mu zahří oči po tom tréninku a brebentí, jak to bylo skvělý, no tak potom to dítě přimějí, aby tam šlo se. A to je právě na mě jako na rodiči. Hele žádný dítě nerado se balí, nemá rádo tu cestu na ten trénink, prostě ho to nebaví, takže pokud si dítě doma hraje s nějakýma hračkama a najednou mu řekne že hele chlape musíme jít na trénink, no tak řekne, ne, mě se nechce.
Takže to je to, co je na mě, abych to udělal zgrácí, veselé, ale prostě přesto nejede vlák, sej zdravě [00:42:00] jedem.
Dan Tržil: Já jsem si podíval třeba například z mého života, a bylo to přesně tak já jsem měl jednoho kamaráda, já jsem byl na gymnáziu, ten kamarád se rozlučil z toho Gimplu odvědět někam na obchodku. A já říkám, já mám tady skvělýho kamaráda, skvělý nápad, půjdu taky na obchodku.
A dojíči samozřejmě řekli, jsi zblázněn, prostě jsi na gymnáziu neprejď jako tady někam to. A vlastně dneska zpětně vidím, že to bylo vlastně dobrý, že se to řekli. Ale samozřejmě v té době jsem byl hrozně naštvaný že můj nejlepší kamarád jde na jinou školu To je něco, víš jako to jsou situace, které prostě nevyhnutelně asi přijdou a kdy ty musíš jít do konfliktu s tím tvým dítětem.
No právě, když se to naučíš dělat, tak
milan studnička: abys nešel do toho konfliktu. S tím že mu přesvysletlíš ten smysl, že mu jako dáš tu hloubku toho života. Já jsem s Melankem fakt odmala vyprávil příběhy úspěšných lidí, ale nejenom ve sportu ale i v umění, v hudbě, v jakýmkoliv podnikání v čemkoliv. A vždycky jsem se zaměřoval na to, že nejde o to ten výsledek Jde o to, že musíš něco systematicky dělat, aby ses mohl [00:43:00] někam dostat.
Musíš být v něčem trpělivý, musíš to opakovat aby ses mohl někam dostat. Tím že má to dítě takový zázemí v té hlavě a ví, že ten princip takhle funguje, tak je potom mnohem jednodušší ho tam přimět. Takže já jsem nikdy nebyl takovej, že bych okamžitě se zvedl vůbec s tím naprostým poklidu. Jednou jedinkrát když jsem mu fakt nechtěl, a to nebylo ohledně školy, to nebylo ohledně tréninku nebo sportu, nechtělo jsem mu vůbec učit, tak jsem ho vzal a nechal jsem se inspirovat Jardou Olíkem, starým hokejovým trenérem, který vyprávěl když se kluci nechtěli trénovat, tak je vzal v jihlavě do nějaký fabriky, aby se podívali kde skončí, když nebudu makat.
A mě to nápadlo, abychom byli v Třinci, tak jsem si navzal, jel jsem k třineckým železárnám, teď jsem mu to tam, byl jsi tam někdy? Fakt ty jako monstrozní ty tam to koukal na tu špínu všude. A já mu říkal, hele Milanko, nemusíš se učit, já tě nebudu nutit pro boha já jsem školu nevymyslel takže se nemusíš učit, ale je dost pravděpodobný že skončíš v nějakým takovým podniku.[00:44:00]
A teď jsem mu jenom ukázal jednoduchý rozpočet, jo, měsíční, jo kolik vydělává člověk, který chodí tady do té fabriky, teďko tolik je za jídlo, tolik je za telefon, tolik je za tohle, no jako za byt, a z čeho žijou? Jo, kamaráde, tuhle tu otázku se nekladl, když chodili do školy, víš, proto tady teďko pracuju, to je poctivá práce, je to dřina jako hrom, jenom nemají z čeho žít a zapomeň na to, že by mohli jezdit někam na liže a tak dál.
Takže je to tvoje volba, jestli se budeš chtít učit anebo budeš chtít sám, no se chci učit, super. Víš takže dát si tomu ten čas, věnovat trošku přemýšlet jak to zprostředkovat tomu dítěti, aby to byla zároveň i jeho volba, nebo aspoň ten smysl aby v tomto dítě měl.
Dan Tržil: A
milan studnička: těhle rozhovoru jsem se synem měl nespočetně krát
Dan Tržil: To je něco, co jsem se taky víš naučil, že někdo mi vlastně řekl, ale to možná pro někoho bude znít špatně že když jako psa něco učíš, taky nestačí mu to říct jednou.
A já jsem si jako paradoxně myslel, že u těch dětí to stačí jednou, víš jednou řekl, se si budeš pamatovat [00:45:00] ne? Ne nestačí to jednou
milan studnička: a hlavně furt musíš být i sám vzorem, jo. Když po tom synovi něco chci, tak sám musím být něčem důsledný, jo. Příklad jo dělám Duolingo. A už bych s tím dávno seknul, ale protože mu to vždycky ukazuju, že prostě i ve svým věku furt něco dělám, protože se rozhodnu, už mám něco přes 900 dní a jedu furt každej den.
A je fakt důležitý aby v každém tom věku si tě to dítě mělo za co vážit. Fakt důležitý. Teď nedávno jsem měl rozhovor s jedním klientem mě volal a bylo to fakt náročný, jo. Klient má jako velký problémy pořád ukazují za ciklenej. A syn byl syn byl na chodbě a nevěděl, že to poslouchá, to měl na hlas, jo. To jsme si povídali asi 20 minut a teďko syn za mnou přišel a říká mi, hele, tak teď jsi v mých očích neskutečně stoupnul.
Říkám jak to? Ty vole, už bych ho asi stokrát poslal do prdele. A teď jsi byl tak jako laskavej nadvědcí, dal jsem mu tak skvělý rady, ty vole, ještě se toho musím hodně co učit. A to už jsou tak krásný rozhovory s dospělým mužem vlastně. To, že ten měř devatenáctiletej [00:46:00] chlap a je to skvělý. A xkrát třeba, když vidí, jo, když mu vyprávím příběhy z praxe, tak mi říká, jo, jo, kdyby měli takovýho tátu jako jsem měl já, tak by tohle vůbec neřešili.
A to je krásný, že už mám i od něj tu zpětnou vazbu že si váží toho, jak jsem k němu přistupoval a co jsem pro něho dělal, jo.
Dan Tržil: Toho ještě napadlo, víš, vlastně mi to napadlo až v poslední době že spoustu Rodičů, když se jich zeptáš jako vlastně, jaké je ten cíl který vychovuješ tak oni ti řeknou, no hlavně, aby to dítě bylo šťastné.
A jsem vlastně viděl docela zajímavý video plný jako vědeckých studií o štěstí a tak dále. A vlastně to jako to zkrácení to grow vlastně bylo, hele, štěstí jako není cíl. Štěstí je jako jednejší produkt, jako něčeho, co děláš Ano
milan studnička: A
Dan Tržil: vlastně je to jako v kontextu toho říkalo, no hele, tak to vlastně teda je hrozně jako blbej cíl ne?
Když jako říkáš že prostě chci aby to byl dítě hlavně, a dělá cokoliv, hlavně ti šťastný. Jako ale [00:47:00] to přece jako nemáme ten cíl ne? Víš jako že, vlastně asi, jako víš a dostávám se k tomu co vlastně do toho dítě to je teda, jako kam ho chci směřovat protože podle mě Aby bylo šťastný, je tak vágní,
milan studnička: že… Hele ty jsi to řekl teď vlastně krásně.
On to říkal možná asi něco od Baumana, Zygmunt Bauman, tohle je sociolog. On právě říkal krásnou věc, že štěstí se dá docílit, ale nedá se na něj zacílit. To je fakt nádherný. Je to vlastně vedlejší produkt nějakého způsobu chování. Takže ta moje vize byla za prvý, abych uTržil jeho důvěru a mohli mít pěkný vztah celoživotně, nejenom v tom období prvních deseti let.
To bylo jedno na co jsem se chtěl fakt zaměřit. Protože když to ten rodič nepodělá, tak má celý život Vlastně super vztah se svým dítětem, to je přece nádherný, když ta rodina funguje pohromadě, když můžeš to dítě se na tebe obrátit, když moje 40 a přijde za tebou a chce pomoct dětma a cokoliv a přijde pro radu, to je přece tak krásný.
Tak to byl jeden z mých takových cílů, kam jsem to směřoval. A druhá věc, spíš ho naučit [00:48:00] žít, aby se ho měl vypořádat s neúspěchem, aby uměl zatnout zuby, aby dělal smysluplný věci ve svým životě. To byly takové věci, které jsem si dával do hlavy. Aby se vypořádal se vztahama, aby dokázal žít ve vztahu, aby vnímal ženy, že jsou úplně jiný než my.
Tak to bylo spoustu takových dílčích bodů, které jsem si dával, na co bych se chtěl zaměřit.
Dan Tržil: Ty jsi zmínil, že toho si namážeš se svojí bývalou, že jo? Jak je tohle těžký, víš Protože přesně já tě rozumím ne? Dostal bych si říkat, hele, já tomu synovi chci předat jako vzorce a to. Na druhou stranu prostě musel si projít i nějakým tím obdobím, kdy jste se třeba se ženou rozcházeli a tak, že jo?
Ano
milan studnička: ano.
Dan Tržil: A co si budem povídat, tímhle si projde procentuálně docela dost dětí dneska Přes
milan studnička: 50%. Přes
Dan Tržil: 50%. Víš a Jako vlastně přemýšlím, jak to uchopit, protože na jednu stranu říkáš si, tak teď ten [00:49:00] vzor bejt nemůžu, nebo musím to nějak vysvětlit, nebo jako to dusno prostě chvíli v té rodině bude a vlastně jak kolem to vůbec navigovat.
milan studnička: Víš když dítě vidí nějaký toxický vztah a ti rodiče ten toxický vztah berou jako normu a neřešej ho, tak to není nic dobrýho, co jim předáváš do života. Když to, když z toho toxického vztahu vystoupíš a máš novej vztah, já už mám vlastně devět let, že, novou ženu a vidíš zdravej vztah, tak to dítě má skvělej vzor že se dá vystoupit i z něčeho, co je vlastně už dost pevný, protože jsme měli dítě, že jo ale můžu už žít v něčem novým, co je krásný a co už funguje.
Vlastně už jsme byli dva dospělí lidé a ne dvě děti v podstatě když to takhle řeknu. Takže když ten rodič… Udrží energii, když to dítě se snaží provést celým tím procesem, aniž by nakládal tomu druhýmu, aniž by pomluvil toho druhého partnera, tak to dítě si z toho odnese zase jenom nějakou životní zkušenost.
A možná to bolí každé dítě, jo, pro něho to je velká bolest ale přesto, jaký to bylo [00:50:00] divoký, tak dneska máme náhradný vztah s mamkou, parádní vztah se mnou, já ho mám teda v péči od asi sedmi let, takže jako žije se mnou, ale rozhodně nezanevřel na vztahy na rodinu, takže dá se to zvládnout aniž by to dítě v konečném důsledku tím bylo nějak postižený, ale samozřejmě v těch konkrétních situacích když to bylo fakt nejhorší, tak to bylo pro ně extrémně náročné.
Dan Tržil: Chodí za tebou i s tímhle lidi nikdy? Víš jakože vlastně protože to dítě je pro spoustu lidí, nechci říct to lepidlo, ale já bych řekl, že skoro prostě některý vztahy, to může být to lepidlo, ne, jakože takový tohle.
milan studnička: Což je strašně blbý jako, to
Dan Tržil: je hodně blbý
milan studnička: Uděláme
Dan Tržil: si
milan studnička: dítě aby jsme spojili vztah, to je… A
Dan Tržil: on to jako, víš co, nikdy to není udělat si dítě aby jsme spojili vztah.
No já jsem to
milan studnička: i zažil,
Dan Tržil: že
milan studnička: už byli těsně před rozvodem, tak se domluvili, že teda zkusí dítě, že by je to mohlo spojit. Je pravda
Dan Tržil: že taky vlastně jeden případ znám.
milan studnička: Tak to bylo taková akcelerace toho, jak šli od sebe teda. No jasně. Takže to není úplně vodný, ale mám radost že ke mně přijde pár které se chce [00:51:00] rozvízt a jdou za mnou pro to, aby se rozvedli důstojně a to dítě to co nejméně postilo, tak to je fakt radost potom pracovat s takovým párem.
Takže si nejdou vůbec po krku, něco se tam stalo, nebyli schopni spolu fungovat jako pár, ale chovají k sobě důstojně, mají ty děti oba dva rádi a chtějí to tak, aby to ty děti co nejméně postilo, tak to je fakt pěkná práce.
Dan Tržil: Jako je tam pak? To je tvoje role. Je to nějaký, jak u fozů říkáme, mediátor?
milan studnička: Mediátor a spíš jim dávám třeba typy, když jsou to třeba hodně malý dětičky, oni by třeba chtěli, nevím, střídavku, tak takový jako doporučení, jo, aby ten první když je to třeba tří letáček, tak ten potřebuje ještě daleko víc maminku, tak těm tatínkům se snažím říkat, ať se třeba domluví s ženou, že každý rok budou zvyšovat ty návštěvy a že třeba až v šesti letech to bude plná střídavka nebo v sedmi, jo až třeba s tou školní zralostí.
Tak takový jako praktický typy. Nebo že když mají třeba dvě děti, že není dobrý aby ty dvě děti chodili pořád ve stejnej den, ale třeba jedno dítě už ve čtvrtek, druhý až v sobotu a druhý odejde ve čtvrtek a to zase až v sobotu, aby ty dítě si i užili jeden na jednoho s [00:52:00] tatínkem, jeden na jednoho s maminkou, aby nebyli pořád ve vleku toho sourozence.
Jo takových jako x praktických typů, který jim pomůžou to líp zvládnout a i těm dětem to víc líp zvládnout.
Dan Tržil: Je pravda že ty seš velmi docela zastánce toho, ne? Jakože obecně než se bavím o výchově, že kluci a holky jsou dost jiný.
milan studnička: No, oni jsou dost jiný, co jsem za stát co jim stejný jsou, jo to tady
Dan Tržil: není o čem polevizovat no jasně že jsou jiný.
No, ale kdybys to jako vzal úplně z vrtulníků, v čem je velmi rozdílnej ten přístup, jo, a je mi jasný, že když půjdeš do různých novancí, tak mi to asi můžeš říkat dlouho ale když si vezmeš teda… V čem by ty rady byly jiný jestli to je kluk nebo holka? Ale
milan studnička: když vezmu tady, dobře, nebudem teď to tady rozvádět na to asi na mém prostoru, ale ten třeba základ že kluci v sobě mají rivalitu, protože to vychází z naší přiruzené hierarchie, vždycky to vedl ten nejsilnější, nejskušenější.
Takže když vidí, jak jsou chlapi soutěživí oproti ženám, tak prostě to v sobě mají proto kluci [00:53:00] mají daleko vyšší četnost konfliktu, HD, krvaček, takových těch nabídek k soutěžím a k soubojům, tak ho za to jen nepenalizovat. Takže třeba u kluků říkám rodičům, nechte se servou, když servou, tak to jen trošku zkorigujte tomu pravidla, ale nezlobte se na ně, že servou.
U holčíček zase jen takový základní typ, když máte třeba dvě, nikdy nikdy nikdy nechválit jednu před druhou. Když mám dva kluky a tondu pochválím tak Honzík slyší, že chválím tondu a nic z toho nemá, protože ví, že tondu udělal něco dobře Ale kdyby jsi třeba řekl před jednou holčíčkou ty druhý dneska ti to kačenko sluší.
Tak ta druhá slyší, že jí to nesluší, když to kluk to takhle nemá.
Dan Tržil: Zajímavý.
milan studnička: Když jednou mu řekne, tak to jsou takové jako základní koncepty, že ty holčičky prostě vnímají jinak a jakmile jednu oceníš před druhou pro tu druhou může to být fatální, buď to nesnáší tebe nebo tu ségru a vlastně nevědomky rodiče vytváří obrovské napětí.
A druhá věc, u holčičky bych si daleko víc hlídal aby dělali věci jenom s radostí a vůbec bych netlačil na výkon vůbec. [00:54:00] Protože holčičky jsou fascinující v tom, že když je něco baví, tak to dělají extrémně výkonně. Kluk to musí dělat výkonnostně, aby ho to bavilo. Je to prostě mnohody úplně nahopak takže jsou tam takové niance na které bych se fakt zaměřil.
Dan Tržil: A
milan studnička: hlavně maminka se mnohem víc podepíše nad sebevědomím svýho syna a zase tatínek nad sebevědomím dcery. Takže tatínek když tu holčičku kritizuje, hodnotí tlačí do nějakých výkonů, tak se nad ní podepíše daleko víc. A mám čas, když kluka nonstop peskuje a úkoluje a vlastně se k němu chová s takovým tím…
Já jsem matka, ty mě budeš poslouchat, tak v něm buduje takový ten vzorec, že se kluk jednou může bát ženských. To jsou takové jednoduché koncepty, které, když si rodiče uvědomějí a vlastně se doplňují, ta rola toho táty a mámy je tam strašně důležitá. Rozdílná rola i toho táty a mamky. Tak pokud ty děti jsou super.
Dan Tržil: Dámy a pánové konečně vám můžu představit nový parádní trika proti proudu. Myslím si, že se mi povede velmi zajímavý design, takový minimalistický oproti těm prvním [00:55:00] trikům, který vím, že byly trošku složitější, tak jsem zvolil něco jednoduchýho a krom toho designu vás musím upozornit na skvělý materiál.
Já jsem s kamarádem, který tyhle tričkámi vlastně vyrábí, tak jsem byl 14 dní v Japonsku a on tam testoval novýho dodavatele textilu a vlastně tohle triko měl na sebe 10 dní Deset dní v něm chodil, pět dní v něm spal a to triko nesmrtělo. Fakt jsem to testoval, přišlo mi to neuvěřitelný a říkám, hele, tohle potřebuji pro posluchače proti proudu, takže pokud chcete triko, který nesmrtí, já teda se přiznám že jsem tenhle experiment nemohl doma zopakovat že mi to širá nedovolila, ale minimálně na vzorku jednoho člověka to tak je, takže pokud ho chcete vy, pokud ho chcete koupit vašemu manželovi, tak chcete bejt ta žlutá rybička, která plaví proti proudu, tak ho určitě kupujte.
To triko je výjimečně k dostání i vlastně v holčičkým střihu, takže holky nebojte, budete mít vypadat krásně, je to otestovaný a tohle triko bude k dispozici jenom do [00:56:00] konce září, rozhodl jsem se, že udělám takovou limitovanou edici, do konce září ho můžete objednat na webu protiprodu.cz lomeno triko, na konci září ho všem odešlu a těším se, koho z vás tom potkám, poplácám tajně po ramenou, takže jenom do konce září objednávejte radši teďka hnedka, ať ho máte co nejdřív ještě jednou protiprodu.cz lomeno triko a doufám že se vám bude líbit.
Je pravda, že jsem nedávno viděl nějaký klípek, který mě zaujal, kde vlastně trošku to až připodobňoval, že ten táta je často, jako samozřejmě přeneseně jako první mlné z té holky a že když mají důvěrný vztah, tak často ty holky třeba podkládají ty svý intimní vztahy jako do delší doby, což…
milan studnička: No, táta je pro dceru strašně důležitý, protože ukazuje právě vzor mužství pro tu holku a ona podle toho, jaký je táta, buď toho má ráda, tak se bude vybírat podobný typy anebo ho nesnáší, tak se bude [00:57:00] vybírat velmi často opačný typy a velmi často udělá obrovskou chybu, protože jak tam nemá tu míru, tak zkouší něco jiného a pak bude nešťastná.
Takže je moc důležitý aby táta byl vzorem pro tu dcerku.
Dan Tržil: Jak jsi mluvil o těch dvou rolích jako mámy a táty. Ano. Je to vždycky jako máma a táta, nebo to může být někdy prohozený. Víš, že jako často vnímám takový den možná jako stereoty, prostě táta je trošku tvrdší v tom určování hranic a tak, ta máma je trošku vlídnější.
Mám občas pocit, že třeba u těch rozvedených rodičů to občas může být jako trošku opačně, protože víš jako někdy třeba bývá ten táta jako ten vlídnější a naopak to je jako nová máma to je přísnější, že tak někdy bývá.
milan studnička: Ale tam nejde o vlídnost, vlídnej by měl být každej, tam jde o důslednost, v tom je problém.
To, že jsem milej chychtám se na dítě, to v pořádku, ale já musím být důslednej. A právě některý si tyhle slovíčka zaměňujou, že jsou rodiče, kteří si myslí, že jsou jako přísní, ale oni jsou nepříjemný. Oni neumí mluvit leskavě s tím dítětem, peskujou, [00:58:00] povelujou. Já dávám někdy svým klientům úkol, že si mají dělat čárky, kolik dají povelují dítěti za den.
A to fakt dostane úkol. Fakt si to napište, zajímá mě číslo. No a když ti napíše klientka na WhatsApp 65, A teď si to vynásob krát 365 a krát 10 a zjistí že v pubertě má dítě za sebou třeba čtvrtmilionu povelů. A pak se do dětě diví, že dítě nechce fungovat nebo spolupracovat. Takže jsou tam právě to, že člověk má být milej, laskavej ale důslednej.
Přesto nejde vlák, tady prostě přesto nejde vlák, ale musí to být milej, nemusí vřízkat. Ale to je to, co lidi neumějí Většinou zase jak pracuju s klientama, tak jsem jako hodnej hodnej hodnej dítě furt překračuje mi hranice, já už začínám trošku stupňovat už jsem jako přinasraný a bum, a teď se naštvelešnou vřízkat.
No tak to není cesta ke vztahu dítěti.
Dan Tržil: No a mělo by být stejně důsledný máma i táta?
milan studnička: Důsledné jednoznačně, ale tam je ta laskavost je klíčová. Takže maminka stejně tak důsledně může říct dneska zlatíčkou už prostě marmalára [00:59:00] nebude, nebo nutella, nebo něco. Dneska zmrzka už není, ale řekne to milé hezky směje se na ty děti, jenom nepovolí.
A právě problém často bývá, že jeden či druhej není důslednej. A to je problém.
Dan Tržil: Protože
milan studnička: oni se dohodlnou nějakých pravidlech a teďkom dítě začne kňourat a ten druhý rodič mu to dá. Tím pádem ten první je tam zablázná, divují se, že teď jako jeden rohlíček přece nevadí ale teď jsme se na tom domluvali. A tam začíná ten problém.
Dan Tržil: No, já vlastně mám pocit, že ten lca častý ten jev nebo nějak jsem si to vysledoval, že často ty… Ty maminky mají jako uší ty hranice, ale nejsou tak důsledný. Víš, jako třikrát po voleji je vlastně to. Zatímco ty tátové mají ty hranice poměrně široký.
milan studnička: Ale pak je tam zeď.
Dan Tržil: Jo ale jako je tam ta zeď. Jo, že vlastně a myslím si, že nevím, jestli to vnímáš že se to bývá často.
A i že to je trošku jako charakterový rys i těch vlastně pohlaví, [01:00:00] protože já si přesně pak říkám, a říkám nezvířeně, říkám, proč to neděláš jako já? Ne, jako je to jednodušší je to mnohem mít dohadování a tak, ale pak si přesně říkám, tak třeba ty ženy prostě k tomu mají trošku jiný
milan studnička: přístup. No, hele, já jsem, a to je jenom taková Odbočka.
Byl jsem několikrát pozván na nějaké přednášky, kde to byla taková ta apalucha maminek. Zařekl jsem se, že už v životě nepojedu na apaluchu maminek. To bylo předhánění se, kdo bude víc pedančtější ke svýmu dítěti. Normálně to bylo šílený úplně pro mě. A pak jsem byl na apaluchách s chlapama a tak to se asi taky možná někdy zažil.
Totální koncert, pohora děti, vyklidněný, jsem tam přiběhnul s nějakou řeznou tržnou ránou, tak se to prostě polije vodkou a běží se dál Takže je to fakt zajímavý, jak jsme v tom jiný. A já velmi často právě pracuju s maminkama, aby si dokázali víc Uvolnit víš aby nevnímal jaké napětí, takový to jako já, když dítě něco dělá špatně tak já jsem špatná matka, jo hodně maminek si tam dosazuje, nejsem dost dobrá máma když moje dítě, [01:01:00] takže si přebírají až moc odpovědnosti a nedokážou se v tom rodičosti ulevit, ale právě to uvolnění je moc důležitý pro ty děti.
Nikdy si myslím, že tam je i trošku větší opatrnost, což zase nemyslím, víš
Dan Tržil: jakože je tam takový to, jako co trošku větší si představování špatných scénářů a co se všechno může stát
milan studnička: a
Dan Tržil: tak dále.
milan studnička: Jasný jasný, ale to ti můžu říct, že jsem zažil i rodiny, kde maminy byly super, já s dětmi byly v lese a na strom a tátové tam se trnuli hruzově, takže to je velmi individuální, ale právě dítě potřebuje dělat chyby, potřebuje padat, potřebuje prostě přilízat ploty, potřebuje se roztrnout na tým drátům, ono to potřebuje zažít.
Já cítím z toho, jak pracuju s lidma, že ty děti extrémně přetěžujeme psychicky Jo ti lidi už dávají ty vetřele, teda nějakých kroužků a sokulů, to je zbytečný není vůbec potřeba pro děti, to je většinou zátěž. Takže přetěžujeme psychicky tím domácím napětím a těma hátkama a tím všim, ale extrémně extrémně jim nedopřejem ten fyzický, tu fyzickou [01:02:00] zátěž.
Děti potřebujou studenou vodu, potřebujou v noci chodit do přírody, takový zbojovky, zátěžovky, střídat prostor kde jsou, tyhle věci potřebujou skočit do potoka a tohle, být v blátě v listí, zahrabaný a tohle mám pocit, že dneska ty děti tolik nemají a je to hrozná škoda.
Dan Tržil: No tak ono když žiješ v Praze, tak těžko vejte.
milan studnička: No tak aspoň na víkend vyjet někam do lesa, furt se dá skočit na vlak. Jo, jo. Za půl hodiny jsi v lese nebo za hodinku a můžeš na výlet, můžeš dá se to.
Dan Tržil: No já skoro přemýšlím víš jakože vlastně hodně z tebe cítím to doporučení, prostě tohle to neřešte a hlavně nemějte žádný program, prostě buďte venku a buďte nějaký možná průvodce nebo spíš jako, hele, děti dělejte si, co chcete, já půjdu s váma a pomůžu vám s tím.
No
milan studnička: a ukážeš víš hele, příroda je úžasná v tom, že tam je pořád co vidět jsou tam ptáčci [01:03:00] kytičky, rostlinky a teď tolik zábavy pro dítě tolik jako pro lízek, pro lízek, hele, já jsem miloval a fakt, a syn to zbožňoval, vidíš potok. Normální potok, ale zastavíš se tam, uděláš hráz nateče urán to můžeš vysvětlit tolik věcí, jak funguje vlastně infrastruktura, víš, to všechno se dá v jednom malinkým lesoparku.
Takže když člověk se trošku odprostí od svých každodenních povinností a začne vnímat to, co je kolem nás, tak fakt si vystačíme jenom s pár klackama, se šutrama a dítě je spokojený a rodič taky.
Dan Tržil: Já si myslím že tohle je fajn možná pak uvědomění pro spoustu lidí že to není o tom jako kupovat další hračky domů, ale Ale naopak jako častěji výdven, no.
milan studnička: Častěji výdven. Hele, dítě vůbec nepotřebuje hračky. Nepotřebuje to, potřebujeme my si ho koupit protože se mu nevěrujeme, jo. Nepotřebuje hračky. My jsme třeba v vozovkách zakázali všem rodinným příslušníkům, aby vozili hračky. My jsme to nechtěli [01:04:00] a dítě se učí, že se netěší na babičku, ale těší se na to, co babička přinese.
Stejně tak moje žena a současná jsem šťastný, že to takhle máme vnoučky že jo. A tomu jednomu čtyři druhýmu dva. Já jsem jim ještě nic nekoupil, jo. Ale vždycky se na mě rádi těší. Vždycky se chechtají, když mě vidějí A babička koupila jednou autíčko a od té doby nic nekoupila. A je to skvělý. A fakt, když se to dítě nenaučí na věci, no tak se naučí na lidi.
Naučí se, že vidí babičku a je šťastný, že vidí dědu a je šťastný. Nepotřebuje zatím vidět co si mi dovezla nebo co si mi koupila. A tohle to je fakt moc důležitý a vždycky to doporučuji rodičům, čím méně hraček tím méně nepořádku.
Dan Tržil: No, to je určitě pravda, no. Ale víš jako mám pocit, že to vlastně pak musí zjistitlovat třeba těm babičkám, dědičkům, protože…
Musíš, no. Víš to, že jako často to není jako špatně
milan studnička: od babičky a dědečky aby ty věci fakt nekupovali. [01:05:00] Jestli chtějí něco dát, tak ať jim dají ovoce, anebo ať jim dají peníze, aby něco pořídíte, co je potřeba.
Dan Tržil: Ale vrátím se možná ještě na chviličku k té radosti. Víš, jaký byly ty momenty třeba, které byly zásadní tady v tom vidění světa, jakože buď to je radost nebo to je lekce, ale možná jako nebrat ten život tak vážně.
milan studnička: Ale pro mě to asi byly… Já nevím, kde byl ten přerušení, já jsem dělal vrcholový sport, taky jako blázen jsem si, že odpalo záda plotinky úplně v háji, protože jsem dřel, dřel dřel že abych měl nějakou hodnotu a nahednou jsem si uvědomil, že to je vůbec zbytečný, kam se ženu proč. Jo úplně jako, úplně si říkám proč, jo, tolik let, nějaký dřiny, když jsem mohl jako radovat ze života úplně v jiným formátu, ale mě pomohly fysofilosofický texty, si myslím, že to mi pomohlo asi nejvíc to uvědomění, ať už to byl Laoc, nebo mi [01:06:00] pomohla Bible, Sokrat, no Platon jsou úžasný texty a mě to bavilo si v tom jenom číst a tím jak jsem se měl na bobech tam nemáš moc co dělat, že, tam seš furt někde na horách, ty tréninky jsou dvě tři hodinky a pak máš zbytek vlastně část tak jsem si čet a čet a čet a čet a přemýšlel nad tím jak bych ten život mohl žít jinak, jo.
Dan Tržil: No a opustila tě víš potlačil si takovou tu soutěživost, protože Já s občasím taky sám řeším jako řešíš jako ambice, nějakej směr ku předu a vlastně občas si myslím, že je těžký si dovolit přesně jenom bejt a vlastně říkáš si, nevím, nemělo by to být, víš každý z biznesu ti řekne, co neroste umírá, ale teď já si občas sám bojuji, jako říkáš si, hele, tak jako.
Co se nepohybuje
milan studnička: umírá
Dan Tržil: ale
milan studnička: v přírodě nic neroste většně, právě to je ten fór, nic neroste většně, z něco roste a pak to zase odumírá a ten pohyb je důležitý v životě, [01:07:00] takže já hrozně rád žiju pozoruju. Ale já třeba nevím, mám krmítko a jsem schopen 20 minut koukat na krmítko a jak tam ti ptáčci jako jsou a jenom pozoruju ty interakce.
Teď koukám že některý ptak tam přiletí, opanuje prosto teďkom ostatní sedějí, některý tam jako dávací. Jo, vidíš ty nádherný věci a u toho jsem schopen pobít prostě půl hodiny a je mi krásně. Dneska vidím věci, kterých jsem si dřív vůbec nevšímal. Nebo třeba jdu po ulici a jenom se zaměřím na malé dítě.
Nadávno se mi stalo šel jsem s kamarádem, jsme si povídali a proti nám šla rodina s dítětem a teď ta holčička koukala do kanálu, malá holčička tak rok a půl a úplně fascinovaně koukala na kanál. A ti rodiče se bavili tím jak ta holčička je fascinovaná tím kanálem a my s tím kamarádem to je fyzioterapeut výborný taky máme rád děť a my jsme takhle koukali fascinací toho holčička a vlastně čtyři dospělí jsme koukali jak si holčička užívá kanál a všichni jsme se smáli.
Tak to jsou věci, které bych dřív fakt neviděl. [01:08:00]
Dan Tržil: A
milan studnička: to je moment, který je zadarmo, který bys normálně prošel nikdy si z toho nevšim, ale já takový věci dneska vidím a to jsou ty drobůnky věci, které mě úplně vždycky zaplaví radostí. Takže já ty baterky dobijím vlastně pořád.
Dan Tržil: No, možná to trošku uhnu, jo, ale jak, víš závislosti.
Já jsem to trošku s tebou naťuknul, protože mám pocit, že vlastně jako dokud se nedostaneš do tohle stavu, kterém ty mluvíš, tak často tady ty věci hledáš, jo, to uvolnění v té sklence vína nebo v té ranní kávě, nebo tak, jak Jak se na to díváš?
milan studnička: No, ty jsi to teďkom sám popsal. Člověk když hele, když nemáš radost uvnitř sebe, tak věříš ty iluzi, že přijde zvnějšku.
Jo, to je krásný. Vem si, když slyšíš někdy ženy tak oni říkají já si jdu udělat radost. Jo, jakože jdou do obchodu. [01:09:00] Jo to je, co
Dan Tržil: koupějí. Takže
milan studnička: oni se vlastně jako vyrobí radost, což je hrozná ptákovina. Oni utratí prachy jasně, 10 minut jsou šťastní, že mají novou sukní. Možná si ji jednou oblečou, možná už ji nikdy ani neoblečou.
Znám ženy který mají prostě džín, kam se podívají a pak akorát zjistí, že už se do nich nevleze tak je vyhoděj. Takže když člověk chodí vyrábět radost, tak si ji vyrábí vše možný způsoby. Jde si ji vyrobit sportem, povídáním si s kamarádem, nebo si jde kupit něco na sebe, nebo jede někam na výlet. Když to, když tu radost v sobě máš, Tak všechny ty věci můžeš dělat taky ale ono už ti tu radost negenerují, ty už ji v sobě máš, že to jenom děláš jako nezbytnou nutnost.
Proto najednou zjistíš, že nemáš nic do šatníku, protože to nepotřebuješ kupovat. Najednou zjistíš, že dáváš přednost bytí s lidma, s kterýma ti je fakt dobře, než chodit na nějaký oslavy, protože tam ti to nic neříká. A najednou se celkově ten život sklidní a každičkej den zažíváš drobný momenty který tě naplní [01:10:00] úplně štěstím.
Takový drobou línky věci. Je to malej rozhovor v krámku s paní prodavačkou. A to jsou všechno ty věci, které nám normálně utíkají, když pořád spěcháme. Já než jsem šel za tebou, tak jsem si zašel naproti, já jsem dneska pracoval dopoledne, pak jsem si šel naproti do restaurace a jenom jsem si tam šel popovídat, sněval jsem si tam nějaký jídlo, povídal jsem si tam s jednou servírkou, pak s tím pán co tam obsluhuje, pak jsem si tam pavl s tou paní co mi dělá kafe, o každého co má v plánu, co jej čeká, víš a takhle já si plynu tím životem.
Dan Tržil: Takový zběr letového dravnosti.
milan studnička: No, protože v každém člověku je nějaký životní moudro, nějaká životní bolest když si s nima povídáš, tak zase na tebe lidi smějí, rádi tě vidějí a takhle si vlastně vytváříš tu bublinu ve které ti je hezky a to je moc pěkný přístup k životu.
Dan Tržil: Ne, já souhlasím, že to zní to velmi příjemně.
Víš, jako, furt jenom přemýšlím jestli se najdají, nevím, že nejsou jako praktický kroky, že někomu k tomu pomáhá meditovat a někomu k tomu pomáhá chodit po lese nebo nějaká jiná furtovká forma [01:11:00] meditace. Jenom vlastně jako řeším jestli K tomu když nevím krizí středního věku, tady k tomu hledání trošku smyslu radosti v sobě a ne v těch externích věcech.
Protože myslím si, že o tom to je hodně, že přesuneš tu pozornost teda z těch hlubějších věcí trošku k sobě.
milan studnička: Ano, k sobě a pak vlastně k těm malým detailům, který normálně nevidíš. Víš, co je fascinující, kdyby člověk Den byl malá mužka která pozoruje rok a půl starý dítě, tak víš co máš dělat. Já jsem kdysi měl přednášku děti jako učitele života.
Protože to malé dítě je úžasný v tom, jak ho všechno baví. Ono vylije vodu, pak do toho ťapká toho rukou je šťastný, jak to cáká. A to jsou ty momenty který my už dneska nevidíme. A mě právě baví se k těmhle těm momentům vracet Víš tyhle ty malinký dílčí věci, kterýma se můžeš zasmát přes to, že to je vlastně jenom rozlitá voda, když to takhle řeknu.
Ale ty děti to umějí [01:12:00] se z toho radovat. Takže možná tím jak jsem hodně času s dětma a hodně s nima pracuji, tak si myslím že by pomohly se znova vrátit k tomu co je vlastně v životě fakt podstatný.
Dan Tržil: Do mě to skoro připadá, víš jakože jsem se tě skoro chtěl ptat, kdy ty děti začítají vychovávat a ono mi z toho teď kompline, vlastně jako někdy jako ten uzadím dáváš vlastně celou dobu.
Celou dobu
milan studnička: pořád.
Dan Tržil: Jo, a… Myslím, že fakt… Možná hodně vycházejí tenhle výsledek. No svým
milan studnička: způsobem ti umožňují víc vnímat ten život, tu krásu toho života. Ale když se vrátíme teda zpátky jak ty děti vychovávat, jediný, když vychováš sebe a jsi dostatečně dobrý vzor, tak potom to dítě tě následuje. A opravdu, ale ta Bible fakt bych každému doporučil si ji přečíst, minimálně novej zákon.
Prostě strom se pozná podle ovoci. To tak je. Jo ten strom se pozná podle ovoci. Takže když vidíš že máš vedle sebe veselý dítě zároveň zodpovědný, který má nějakou vizi, no tak to je vzor toho rodiče. [01:13:00] Byl dostatečně fajn vzor, že to dítě si našlo tu jeho cestu a jde tím směrem. Ale pokud vidíš, že to dítě je úplně odpojený nekomunikuje s těma rodičema, brání se cokoliv tomu rodiči říct jo vsteká se, jenom ho vidí, no tak to je známka že se tam něco pokazilo.
No a že je dobrý nebo bylo by dobrý to vrátit zpátky. Dá se to vrátit zpátky Dá, dá, dá, i v dospělosti Jo. Jenom U čtyřletáka to vrátíš zpátky za pár týdnů, tři, čtyři týdny a to dítě se chová úplně jinak a to je fakt v té praxi krásný. Za mnou přijde ta rodina že to nefunguje, teď jim dáme nějaké typy a to dítě opravdu během chvilinky se vrátí.
U těch dětí první stupeň základka, tak to jsou měsíce, ale třeba za půl roku už to dítě zase funguje úplně jinak a v pubertě tam už to je dva roky tři roky klidně. Nějak jsem vypozoroval, že kolik let to děláš blbě, tak tolik měsíců čeká taková ta uzdrava toho vztahu. Když to je 10 let, tak ten rok musíš počkat, než to dítě [01:14:00] zpátky k tobě začne hledat cestu.
Dan Tržil: No a jak se říká víš že ty první tři roky jsou klíčový, myslím že to taky že o Gábor Mate a tady ty lidi říkají že vlastně jakože když uděláš dobře ty první tři roky, tak někdo říká máš 80% vyhráno vlastně Je
milan studnička: to mnohem jednodušší v tom smyslu že to dítě má v sobě program, že svět je dobrý místo Takže celkově líp naladěný, protože tomu světu důvěřuje.
Když ty první tři roky je právě hodně toho napětí a stresu, tak tu musíš překonávat mnohem víc překážek, protože dítě ten svět vnímá jako špatný místo. A tím pádem už je trošku odpojený, vystrašený, nazlobený. Je tam spousta právě těch možností jak bude reagovat. Takže proto ty roky, první roky jsou důležitý, což ale vůbec neznamená, že když se ty první roky nepovedou že to potom nemůže fungovat Jenom to bude trvat díl možná to bude trochu bolet, tam ta změna těch rodičů musí být intenzivnější, ale i tak to dítě může najít cestu.
Když si vezmeš mraky příběhů [01:15:00] lidí kteří vyrůstali v šíleným prostředí a nakonec to byly bezvalidí, takže o tom to není, že to je jenom ten začátek je to mnohem snažší.
Dan Tržil: Jo jo, napadá mi ještě taková konkrétní věc, uspávání, máš tomu nějaký to, víš třeba my s tím bojujeme u obou dítětí, dětí, já už jsem se vlastně tak řekl víš jako za prvý, tím že u tý malý, mně to vlastně nejde furt, je tam jako ta záležitost na tý matce, že jo, logicky, takže já to trošku nemůžu odvinit, jasně ono se to časem vždycky trošku jako srovná a vyřeší, ale jsou na to nějaký špatný nebo dobrý
milan studnička: typy co
Dan Tržil: dělat Jsou,
milan studnička: jsou jedna z věcí je spát s dětma, to je jeden ze super typů, druhá u těch malinkých, protože už jsou větší, tak ne ale u těch malinkých, vím si, že v bříšku si to dítě spí a bdí podle jeho vůle, ještě první rok života mu do toho nikdo nežvaní, a to je vlastně furt že to dítě [01:16:00] vnímá kdy je unavený tak spí a kdy chce žít tak je zhůru
Dan Tržil: a
milan studnička: pak mu to chce řídit, takže to nejlepší co můžu udělat, Aby zase vidělo jenom vzor těch rodičů, takže pokud se všichni jdou lehnout a prostě jo, se světlem, já ideálně doporučuji se světlem, prostě reagujte na světlo, takže v létě se holc podí spát později v zimě se chodí spát dřív a když si celá rodina jde lehnout, no tak co tam to rodiční dítě asi bude dělat samo.
Tak si bude lehnout taky tak já si tam něco hraje, ale takže prostě jdeme lehnout, dítě se jde lehnout no až usnou, tak pak můžu něco dělat jako rodič no nebo se vyspím dobře, protože většinou ten rodič je tak unavený, že usne taky. A pak spát s těma dětma, co to jde, to je skvělý úplně. Celou historii lidstva, maminky spály, tátové spaly se svými dětmi pořád, že dítě muselo být vždycky vedle rodičů.
To
Dan Tržil: taky vnímám,, jakože občas těchto lidí říkají ty rady víš jako taky jdej do té postýlky a nech tě vybrečet a říká,
milan studnička: no
Dan Tržil: nevím nepřijde mi to [01:17:00] dobrý apat. Já jsem nedávno
milan studnička: slyšel takový toto jsou ty vaše novoty, jo, a když si to vezmeš tak já nevím, civilizátor se počítá nějakých 6 tisíc let, nebo 7 tisíc let, nebo možná 10, jo každej jinde.
Takže je tady nějakých 10 tisíc let, předtím nějakých 100, 200, 300 tisíc už jsme žili jako člověk homo sapiens, do té doby pořád se spalo s dětma a posledních nevím pár Tři dekády dvěsto let jsou děti odděleně, tak to bych řekl že je ta novota právě.
Dan Tržil: Hele na druhou stranu víš jako mám pocit jestli Všechny tady ta věda o výchově není ta novota, víš že si vezmeš tak jako před co, 60 lety se rodičům vykalo, ten vztah tam nebyl před 100 lety děti byly v podstatě jako levná pracovní síla, víš jakože jestli v tomhle taky jestli najdem nějaký nevyzkoušený experiment trošku V
milan studnička: podstatě v momentě kdy začali jsme fungovat v civilizaci, tak je to pořád jenom experiment.
Proto ty přírodní národy nás to můžou tolik naučit, které [01:18:00] pořád ještě jsou k té přírodě mnohem, mnohem blíž. Proto se tak rád koukám na dokumenty právě jak to dělají s dětma a je to nádherný A nebo se koukat jenom na říši zvířat. Teď vyšla nádherná kniha a já si nespomínám její název Tomáš Heisler ji vydával a je to to fakt fascinující a je to kniha, která popisuje několik živočišných druhů, jak to dělají s dětma a vlastně je to takové jako přeformatování co bychom si z toho měli vzít jako my lidi.
Hele to je tak citlivě krásně napsaná kniha. Fakt doporučuji každému rodiči, ale zapomněl jsem teďkom název.
Dan Tržil: Tak já to pak dohledám hodím to na web do nějakých odkazů. Ale jo, jo, Jako myslím si, no tak samozřejmě musíš tam že jo brát takový ty, ty jakože, že jo, jak se říká ten čtvrtej trimestr jakože vlastně ty děti lidský jsou fakt takový jako hrozně bezbranný oproti těm zvířatům.
Je
milan studnička: to fakt krásný s nima ten čas trávit. A já vlastně jsem vůbec nechápal, proč bych se měl ochudit o to, U [01:19:00] syna s tím dítěm,
Dan Tržil: protože
milan studnička: to je jedinej čas kdy ti dět nikam nezdrhne, kdy si můžeš s ním probrat ten den, můžeš podpovídat o plánech o tom, co se stalo, můžeš něco zrekapitulovat, můžeš vyprávět příběhy a naši předci byli moudří v tom, že děti učili skrz příběhy, že se vyprávěly rodiny příběhy.
Vem si, kdy si každá rodina věděla svoji historii. Dneska tušíme sotva tak, co dělali naši rodiče a už vůbec netušíme, co dělali prorodiče. Kdy si ty děti věděly x generací dozadu, co se tam všechno dělo, protože oni si předávali těma příběhama tu historickou zkušenosti rodiny. Tohle už dneska vůbec není.
Ale kdy jindy než večer si to ta rodina může říct. Proto oni když si se sešli, byli pohromadě, nebyly televize rádia, tak si vyprávěli příběhy. A tohle to tmelí tu rodinu pohromadě.
Dan Tržil: Předpokládám že displeje a tak co nejdělá, viď. Já jsem
milan studnička: ve svých osmnácti dal televizi pryč takže já od svých osmnácti nemám televizi, takže můj syn.
No
Dan Tržil: ještě nebylo kům [01:20:00] tenkrát já hodneš televizi.
milan studnička: No ale já jsem byl na nějakém semináři jednou a tam právě jeden chlapík říkal, že jestli chceme v životě něco dosáhnout tak první, co udějte, vyhoďte televizi z okna A já jsem říkal, tak jo. Bylo to inspirativní a najednou jsem zjistil kolik mám času navíc.
Takže vyhodit televizi z okna, no a když jsou tam děti. My třeba, když máme vnoučky u sebe, okamžitě schováváme telefony. Vůbec vůbec je nemáme u sebe Maximálně rychle fotků a schovat, ale to, že jsme s dětmi, že jo proč telefon, proč není to.
Dan Tržil: Ne, já to teďka vnímám vlastně jako musím přesně, protože ta rok a půl tam jako vlastně vidíš jak i jak rychle vzniká ta závislost, jo, jakože to vlastně chvíli mají něco se tam hejbe a pak vlastně to chtějí furt jo, že, já přesně vím že to nesmíme ani vytáhnout protože si vlastně akorát zadělává na problémy.
milan studnička: Čím dýl to vydržíš, tím líp a to dítě bude o to stabilnější to potom ustát. Fakt se to nebá vůbec ty první roky nedávat dětem displeje do ruky.
Dan Tržil: Super. Milane, ne, já nevím napadá ti ještě něco na co jsem se [01:21:00] nezapal ne? Poselství. Ale
milan studnička: poselství asi, já jenom bych chtěl, abyste lidi nebrali tak vážně, víš, já myslím že se bude strašně vážně, že ten život je tak nádherný a tak rychle teče, že handrkovat a stekat se kvůli každý botě která není v botníku a každý aktovce, která leží na chodbě, je úplně zbytečný.
Dan Tržil: S tím souhlasím no. Z čeho jsi teď momentálně nadšený? Já? Máš něco takového nějaký, něco, do čeho jsi teďko zavrtal poslední týdny měsíce?
milan studnička: Tak já mám radost ze všeho, jako mě teďko já píšu historické romány no to je jako to je. Z
Dan Tržil: jaký doby?
milan studnička: 1408 až 1450 bude to období z toho, ty knížky. A protože mě milují historii, tak to je jako můj jenom takový z čeho, takový kůň, já jsem chtěl napsat román už asi od 20, takže teď se k tomu konečně dostávám, ale jinak já se fakt raduji každý den.
Já mám radost z vnoučku, ze syna z ženy, jako i pracovního týmu, s lidmi kolem sebe, takže se mám pěkně.
Dan Tržil: Tak jo, ale díky moc [01:22:00] za trošku přenesení tady radosti a snad to lidi myslím, že je trošku na bylu, aby se nebrali tak vážně a měli z toho radost. Super,
milan studnička: díky moc.
Dan Tržil: Wow, díky moc všem kteří to poslouchali nebo dokoukali tenhle rozhovor s Milanem Studničkou.
Pokud vás baví tady ty informace tyhle rozhovory na webu protiprovdu.cz, se můžete přihlásit k newsletteru kde tak jednou dvakrát do měsíce posílám ty nejzjímavější věci, který jsem já na těch internetech našel které mě nejvíc ulivňují, které prostě bych chtěl poslat dál, protože si myslím že to jsou věci, které musíte vidět nebo číst.
Zároveň tam sdílíme nějaké další věci, svý myšlenky a další moudrost z podcastů, který zase třeba já poslouchám, takže k tomu vás srdečně zvu. Už brzy začne další upgrade, takže pokud chcete… Konečně se nakopnout, začít dělat ty věci, který třeba když posloucháte podcasty tak si říkáte, hele, já to vlastně znám a furt to nedělám, takže pokud to chcete konečně začít dělat, [01:23:00] Upgrade může být skvělej způsob pro vás.
Těším se na vás, začínáme už 14. září, web protiprodu.cz, lomeno Upgrade, tam se dozvíte veškerý informace. Díky moc ještě jednou, mějte se krásně, doufám že trošku té radosti a nadhledu z života jste v tomhle rozhovoru dostali, já jsem tam Tržil a byla čest pro vás tohle dělat.
