Moderní sebeobrana: Jak si nastavit hranice?

Přepis epizody

Dan Tržil: Ahoj, je tady Dan Tržil a další díl podcastu Proti proudu. Mými hosty jsou tentokrát Jasmína a Pavel: Jasmína a Pavel stojí za projektem Moderní sebeobrana, který pomáhá lidem chránit se před domácím a sexualizovaným násilím.

Jasmína: Níc není sexy než chlap, který se zeptá: „Líbí se ti to? Chceš to?“

Dan Tržil: Statistiky jsou neúsporné – 10 % lidí bylo obětí sexuálního násilí, 30 % se setkalo s domácím násilím. Vy máte odvážnou vizi – chcete zastavit násilí.

Pavel: Ano, a v Moderní sebeobraně lidem předáváme jednoduché principy, jak se do těchto situací nedostat, jak se jim vyhnout a jak je řešit, pokud už nastanou.

Jasmína Houtková: A nejen to, pomáháme i lidem zpracovat traumata a změnit jejich osud. Největší síla Moderní sebeobrany spočívá v tom, že učíme lidi o násilí mluvit a sdílet své zkušenosti.

Dan Tržil: Tento díl je nesmírně užitečný. Budu rád, když ho doporučíte dalším, protože je důležité dostat pryč ze společnosti násilí a ubližování slabým. Ale nebudu pesimistický – Jasmína a Pavel jsou skvělí, pojďme na to!

Dan Tržil: Tak Pavle, Jasmíno, vítejte v Proti proudu! Ahoj!

Pavel  Dobrý den, ahoj, děkujeme za pozvání.

Jasmína  Ahoj, děkujeme! Musím říct, že tohle není jen zdvořilostní fráze – tvůj podcast poslouchám už dlouho, takže se cítím, jako kdybych přišla k sobě do obýváku.

Dan Tržil: Skvělé! Doufám, že to bude mít stejné flow. Samozřejmě chci s vámi probrat Moderní sebeobranu, protože předpokládám, že je to váš srdeční projekt.

Pavel  Je to tak.

Dan Tržil: Pojďme tedy rovnou k věci. Proč by se měl každý zajímat o Moderní sebeobranu, když většina lidí nikdy nebude potřebovat fyzickou sebeobranu, jak si ji lidé běžně představují?

Jasmína  Položím několik otázek a posluchači si mohou udělat „check“ v hlavě. Kdo z vás někdy viděl onanistu? Kdo se vracel večer domů a měl pocit, že ho někdo sleduje? Kdo zažil toxické prostředí v práci nebo škole? Kdo v MHD pocítil dotyky, které nebyly náhodné?

Pavel: A to jsou jen některé příklady. Každý, kdo si na něco z toho odpověděl „ano“, se už setkal s násilím. A právě proto jsme vytvořili Moderní sebeobranu – abychom pomohli lidem najít způsoby, jak těmito situacemi projít, mluvit o nich a vyřešit je.

Dan Tržil: Mám pocit, že většina žen by na tyto otázky odpověděla „ano“. Je Moderní sebeobrana i pro muže?

Pavel: Rozhodně ano. Násilí se týká i mužů, i když v menší míře. Například sexualizované násilí se více týká žen, ale zároveň zjišťujeme, že u mužů je toto číslo také výrazně vyšší, než by mnozí čekali – někde mezi 3-5 %. A muži o tom mluví ještě méně než ženy.

Dan Tržil: A co třeba otcovská role? Spousta mužů si možná uvědomí, že by chtěli umět chránit své blízké.

Pavel: Přesně. Spousta mužů si uvědomí, že vlastně nevědí, jak reagovat, pokud by byli svědky násilí. Když jdeš někde s rodinou a stane se situace, kde bys měl zasáhnout, co uděláš? To nejsou věci, které nás někdo učil.

Dan Tržil: Jak se tedy bránit? Jaké jsou nejzákladnější principy?

Pavel: Nejdůležitější je prevence – většina konfliktů nezačíná fyzickým napadením, ale výběrem oběti a eskalací. Učíme lidi, jak na sebe nepůsobit jako snadný cíl, jak reagovat na hrozby a jak se včas vymanit z nebezpečné situace.

Dan Tržil: To je klíčové. Jsem rád, že o těchto věcích mluvíme, protože čím více se o nich bude vědět, tím více lidí bude schopno se chránit.

Dan Tržil: Proč ona nezačala křičet? Proč neodešla z toho pokoje, když vedle byli lidi? No, ale ta odpověď je, že je 70% šance, že byla v tom stavu zamrznutí. A možná bychom teď měli dát nějakou jednoduchou radu, když se do toho zamrznutí propadáme. Pavle?

Pavel: Jo, nahrával jsi mi na to. Takže dvě věci k zamrznutí. Za prvé, téměř jistě se do zamrznutí propadnete, pokud si budete říkat: „Mně se tohle netýká, mně se to nikdy nestane.“ Protože když si to nepřipustíte – budete mít postoj, že to se děje těm jiným, těm, co chodí v noci ven, těm, co pijí alkohol – a pak se to stane vám, tak než to váš mozek zpracuje, zamrznete. Takže prvním krokem je připustit si, že se to může stát komukoliv.

Druhá věc – mít plán pro tu situaci. A ten plán může být třeba jasné, hlasité „Ne!“ To je univerzální věta, kterou můžete říct vždycky. Když cítím, že se propadám do zamrznutí, to „ne“ mě přinutí vydechnout, je to vlastně akce a může to být první krůček ven. Každý to má jinak, ale i tohle může být první krok, jak se z toho dostat.

Samozřejmě, lepší než jen to slyšet v podcastu, je si to natrénovat. Ale i informace samy o sobě jsou zbraň. A fungují. Každý týden nám chodí dvě, tři reakce různými kanály, kdy nám lidé píšou: „Hele, četl/a jsem vaši knížku, sleduju vás na sociálních sítích, viděl/a jsem vaše tipy – a díky nim jsem se v nějaké situaci dokázal/a ozvat.“

Dan Tržil: Na druhou stranu, každý je jiný. Někdo s tím nemá takový problém a někdo si na rodinné oslavě řekne: „Co já tady budu dělat scénu, když možná o nic nejde?“ A rozhodnout se, jestli o něco jde nebo ne, je strašně těžké, že?

Jasmína: Přesně. Já se učím o sebeobraně pořád, a to se jí věnuju už deset let. Ale co funguje? Sebeobrana není o tom, že přijedeš za rodinou a začneš tam dělat revoluci. Sebeobrana je třeba o tom, že si vůbec připustím, že mám nějakou sebehodnotu. Že za to stojím, abych se za sebe postavila.

A to nemusí znamenat, že budu se strýčkem bojovat, ale že si třeba dopředu řeknu: „Tohle mi vadí každý rok. Vždycky se tam opijou, řeší politiku, hádají se – já už to takhle nechci.“ A vytvořím si plán. Třeba zmizím před večeří. Sice to bude srdceryvné loučení, budu to muset vysvětlovat, ale pořád lepší, než to znovu prožívat. To je sebeobrana.

Každý ví, co potřebuje. Vy to víte.

A k tomu „o nic nejde“ – lidi, co překračují hranice, to dělají schválně tak, aby to mohli shodit. Aby mohli říct: „Ježiš, to byl jenom vtip, to přeháníš, to byl jen fór.“ A posouvají hranice pomalu, kousek po kousku.

Já jsem za svůj život mluvila s obrovským množstvím lidí, kteří se stali obětí nějakého násilí. A všichni říkali to stejné: „Mně se ten člověk nezdál.“ A pak přišlo: „No jo, ale byl to učitel, trenér, šéf, kolega… byl slušný, byl dobře oblečený, no tak nic, tak jsem tam dál chodila…“ A pak se stalo to hrozné.

Takže když se vám něco nezdá, jednejte podle toho. To neznamená, že musíte hned reagovat agresivně, ale ozvěte se. Řekněte: „Hele, takhle se mnou nemluv.“ Nebo: „Tohle se mi nelíbí.“ A sledujte reakci.

Pokud se omluví a přestane, OK, fajn, jdeme dál. Ale pokud začne shazovat, zesměšňovat, říkat: „Co blázníš, nechápu, o čem mluvíš…“, tak to je červená vlajka. To znamená, že to dělal schválně. A když někdo schválně překračuje vaše hranice a pak to hází na vás, tak to je signál bránit se ještě víc.

Dan Tržil: To dává smysl. A co třeba rande? Když jsi s někým, kdo se ti líbí, a teď nevíš – můžu jí sáhnout na rameno, je to OK, nebo už je to moc? Jak se v tom orientovat?

Jasmína Když si nejste jistí, vždycky se zeptejte. Není nic víc sexy než chlap, který se zeptá: „Líbí se ti to? Chceš to? Můžu?“

Tímhle nemůžeš nic pokazit. Maximálně ti ta holka řekne: „Víš, já úplně nevím…“ A když začne být vyhýbavá, tak prostě nepokračuj. Jestliže neumí říct jasně „ano“, znamená to „ne“.

Pavel : Přesně. Mám historku z praxe. Po jedné přednášce za mnou přišla mladá žena a říká: „Měla jsem přítele. Naštěstí už je to bývalý přítel. Nutil mě do sexu, protože ho chtěl častěji než já. A třeba mě u toho škrtil. Říkala jsem mu, že to nesnáším. Ale dělal to dál.“

Takže vzkaz pro muže – pokud máte rádi nějaké tvrdší praktiky v ložnici, cesta k nim není nátlak, ale naopak extra pozornost a citlivost vůči partnerce. Když vidí, že jsi ohleduplný a respektuješ ji, tak bude ochotnější s tebou něco takového vyzkoušet. Ale pokud ji do něčeho tlačíš, překvapuješ ji, děláš něco, co nečekala – tak jsi ten pitomec, o kterém pak říká, že ji v podstatě znásilňoval.

Dan Tržil: Můžete ještě vysvětlit, co vlastně spadá pod znásilnění? Protože spousta lidí si představí přepadení někde v temné uličce, ale ono to většinou probíhá jinak, že?

Pavel: Přesně. Představa, že někdo někoho unese a sváže, je realitou jen u jednotek procent případů. Ve více než 80 % případů je pachatel někdo, koho oběť zná – bývalý partner, spolužák, kolega z práce.

Typické znásilnění vypadá takhle: jsi na koleji, máš kamaráda, se kterým se učíš, občas tě sveze autem, půjčil ti peníze, je milý… A jednoho dne přijde k tobě na pokoj, povalí tě na postel a začne ti sahat pod tričko. A ty přemýšlíš: „Chci to? Nechci? Řekl si o to? Neřekl? Jsme kamarádi, není hrubý, ale…“ No a než si to uvědomíš, je pozdě. A zamrzneš.

Takže ano – když váháte, jestli to bylo znásilnění, už jen to, že si tu otázku pokládáte, znamená, že pravděpodobně bylo. A dát tomu správné jméno je první krok k uzdravení.

No, podle mě ta definice není úplně ideální. Když se budeme bavit o právu, tak v západní právní tradici jsou dva hlavní přístupy. Jeden vyžaduje nějaké vyjádření nesouhlasu – ne nutně slovní, ale například odstrčení. Dokonce existuje český judikát, kde byla žena v situaci, kdy se rozplakala, aniž by cokoliv řekla, a pachatel byl odsouzen, protože bylo zřejmé, že s tím nesouhlasí. Normálnímu člověku je přece jasné, že pokud začne mít s někým intimní kontakt a ten druhý reaguje pláčem, tak je třeba přestat.

Druhý přístup, který platí v přibližně polovině zemí EU, je založený na požadavku souhlasu. To znamená, že před jakýmkoliv fyzickým kontaktem musí být od druhé strany jasný a aktivní souhlas. Z tohoto pohledu mi přijde lepší právě tento model, protože pokud se například někoho zeptáš „chceš to?“ a on neodpoví, tak je pravděpodobné, že zamrzl a není schopen dát informovaný souhlas. Pokud chceš mít jistotu, že děláš správnou věc, jednoduše se ujistíš, že souhlas je zřetelný a jednoznačný.

A každý normální člověk chce přece, aby ten kontakt byl pro oba dobrý, a zároveň nechce nikomu ublížit. Takže základní pravidlo je jednoduché – pokud si nejsi jistý, zeptej se. Není na tom nic trapného nebo nevhodného, naopak. Otázka typu „Je to v pohodě? Můžu pokračovat?“ je zcela na místě. A pokud si člověk není jistý odpovědí, pak by měl spíš přestat. A nebo dostane nadšený souhlas, což je nejlepší možný scénář.

Nestačí smutné „ano“.

Na našich kurzech, které pořádáme po celé České republice a na Slovensku, se nás účastnice často ptají na situace ze svého života. Například řeknou: „Chodila jsem s klukem, nechtěla jsem to, ale stalo se. Bylo to v pořádku?“ Takové otázky slýcháme všichni z našeho týmu, který už čítá více než 50 lidí. Nedávno jsem vedla kurz pro jednu firmu, kde se jedna paní, před svými kolegyněmi, odvážila zeptat na podobnou situaci. O to bylo těžší si to přiznat, když člověk ví, že ty lidi kolem sebe bude vídat každý den.

A já chci říct všem, koho taková otázka napadne – už jen fakt, že vás to napadá, znamená, že něco nebylo v pořádku. Už jen ten vnitřní pocit, že s tím člověk nebyl zcela srovnaný, je signálem. Ale mám i dobrou zprávu – pojmenovat takové věci znamená první krok k uzdravení.

Je to sice bolestné, ale zároveň je to způsob, jak se toho břemena zbavit a posunout se dál – lépe spát, mít kvalitnější vztahy, cítit se v životě sebevědoměji.

Já sama mám zkušenost s podobným tématem. A vím, jak těžké je o tom mluvit. Ale když už se o tom bavíme, tak chci sdílet to, co pomohlo mně.

Ve 14 letech jsem zažila situaci, která mě velmi poznamenala. Tehdy jsem o tom nikomu neřekla, a místo toho jsem se snažila s tím vyrovnat různými způsoby – včetně útěků z domova a života na ulici. Když jsem se z toho prostředí dostala, stále jsem měla pocit, že se sebou něco nesu. Že ten problém nezmizel. Nebylo to už o drogách nebo o útěku, ale o tom, že jsem měla komplikované vztahy – přitahovala jsem lidi, kteří nebyli zdraví pro mě. A i když jsem si přála mít hezký život, uvnitř mě něco říkalo, že si ho nezasloužím.

Co mi pomohlo se z toho dostat? Dvě věci – terapie a moderní sebeobrana.

Sebevědomí, které jsem si postupně budovala na kurzech, mi pomohlo znovu získat kontrolu nad svým životem. Terapie mi zase dala nástroje, jak se s tím vším vyrovnat. A to bylo klíčové. Teď už se mi například nezdají noční můry, cítím se ve svém těle dobře a mám zdravější vztahy. Přestala jsem být závislá na tom, co si o tom myslí okolí.

A kdybych měla dát jednu radu, tak je to tahle: pokud cítíte, že máte něco nevyřešeného, nebojte se o tom mluvit. I když se to může zdát těžké, je to krok, který vám dá zpět sílu.