Nina Špitálníková je spisovatelka a koreanistka. Byla dvakrát na studijním pobytu v Severní Koreji (za 2 vládců této země) a na základě této zkušenosti napsala knihu Mezi dvěma Kimy.
Partnerem této epizody podcastu je kniha Únik z průměrnosti. Únik z průměrnosti je vlastně pokračováním úspěšného bestselleru Dokonalý život, který napsal Pavel Vosoba. Možná si pamatujete, že jsem dělal s Pavlem Vosobou rozhovor v Protiproudu. Je to epizoda 49, takže pokud vás tenhle rozhovor zajímá, určitě doporučuju se k němu vrátit. Hodně z těch myšlenek Dokonalého života jsme tam už zmínili a Pavel v té době právě avizoval, že dokončuje pokračování, takže tohle je ono Únik z průměrnosti. Myslím si, že pokud zrovna řešíte, co je vaše skutečné životní poslání a čemu se třeba věnovat, tak to je knížka, která vás může fajnově nasměřovat.
Vážení posluchači Protiproudu, mým dnešním hostem je Nina Špitálníková. Nina vystudovala koreanistiku a na studijním pobytu byla v Severní Koreji. Jestli vám to přijde neobvyklé, tak ještě neobvyklejší je, že Nina tam jako jediná na světě byla studovat dokonce dvakrát. Jednou za Kim Čong Ila a jednou za jeho předchůzdce Kim Čong Una. ??? (příliš hlasitá hudba, bohužel není rozumět) …zkušenost z toho, jak probíhá život v Severní Koreji. Mluvíme o jejich zážitcích s všudypřítomnou propagandou a s tajnou policií, ale i o tom, jak žijí obyčejní lidé v Severní Koreji. Nina o tom napsala i knihu, čímž si vlastně tak trochu zavřela cestu a nyní připravuje druhou knihu o historii této země, o které se obecně v západním světě moc neví, protože jak Nina vysvětluje, je to trochu zkreslené zase propagandou proti Severní Koreji. Druhé téma, které jsme nakousli, je pak japonská technika svazování shibari, japonská bondage. Opět něco, o čem se moc nemluví a co je na pomezí sadomaso praktik a umění. V Čechách to možná znáte pod uměním bondage/bondáž 1:46 Takže to je jenom malá ochutnávka toho, na co se v rozhovoru můžete těšit. Podle mě je to rozhovor Protiproudu v pravém slova smyslu a já jsem zvědavý, co tomu budete říkat.
– Nino, děkuji moc, že jsi přijala pozvání do podcastu Protiproudu…
Rádo se…
– Chtěl jsem se s tebou pobavit o tom, protože ty jsi samozřejmě zajímavá nejen tím, že jsi byla několikrát v Koreji, jak v Jižní, tak v Severní a napsala jsi o tom knížku a celkem se tomu věnuješ i tématu propagandy, což mi přišlo vůbec zajímavé se o tom pobavit, ale možná, když začneme od začátku, kdy tě nějak napadlo se věnovat Koreji nebo koreanistice? Jaký byl podnět, že to začneš studovat?
Já jsem koreanistiku vůbec studovat nechtěla, chtěla jsem studovat japonologii nebo sinologii a když jsem si podávala přihlášku nebo žádost na přijímací řízení, tak mi můj tehdejší přítel řekl, ať si ji dám i na koreanistiku, když už si tam ty přihlášky dávám, ať to mám prostě na všechno. Tak jsem si je dala na všechny a dostala jsem se jen na koreanistiku, takže jsem nastoupila nakonec a byla jsem ráda, že to tak osud nakonec rozhodl za mě. Takže jako že bych byla nějaký nadšenec Koreji předtím, než jsem to začala studovat, tak to jsem vůbec nebyla.
– Jo, ale třeba nějaké nadšení těmi východními zeměmi…
Jako určitě. Měla jsem dálný východ, ale spíš to Japonsko, protože si myslím, že každý nebo skoro každý začíná tím Japonskem, protože je nejvíc vidět, je v něčem hezčí a je to spíš specifičtější, takže jsem začala Japonskem a skončila jsem u Koreji.
– Já vím, že hodně lidí jezdí na vysoké škole na Erasmy po Evropě na party a ty ses rozhodla jet, jestli se nepletu, nejdříve do Soulu do Jižní Koreje. Jaké to tam třeba bylo nebo jaká byla tvoje první zkušenost? Nebo to bylo poprvé, co jsi takhle byla v Asii?
Já jsem poprvé jela do Koreje v prvním ročníku vysoký, to byl myslím rok 2007/2008, to už si nepamatuju přesně, a to jsem tam jela jenom na dva týdny na nějakou konferenci. To byl takový první boom, kdy jsem si myslela, že už se jakžtakž domluvím korejsky, zjistila jsem, že mi nikdo nerozumí kvůli přízvuku, takže zase ??? zpátky, že to není zas tak dobrý, a pak jsem začala si žádat žádanky do Severní Koreji už vlastně od prváku. A poprvé to zamítli, podruhé to zamítli a pak už jsem si je dala do Soulu, abych se do tý Koreje podívala na dýl, a to bylo někdy ve třeťáku a podala jsem si to do Soulu a jela jsem studovat do Soulu a pak mi vlastně přišla pozvánka, že mi dali tu Severní Koreu a potom jsem se musela vrátit a jet do Severní Koreje. Takže jsem měla i tu zkušenost víceméně, že během tří měsíců jsem byla na Jihu i na Severu a v tý Jižní Koreji to bylo super. Poprvý tam člověk žije a byla jsem tam ještě na pokoji s Blankou, mojí spolužačkou, která byla naprosto báječná, že takový jakoby relax v Asii, kdy člověk nemusí úplně pracovat a fakt úplně vybočí a může chodit po chrámech a hrozně (moc – pozn.písařky ke zvážení) jsem si to užila.
– Proč jsi se možná už od prváku chtěla dostat do tý Severní Koreje? Nebo, jak tě vůbec napadlo, že se tam dá jet?
Já jsem věděla, že se tam dá jet, protože jsem sháněla výjezdy, kam se dá vyjet přes agenturu informačních studií jsem našla, že je možno jet do Severní Koreje. A jelikož mi od prváku profesoři dávali seminární práce na téma Severní Korea, tak už od prváku jsem se začala o to nějakým způsobem zajímat a ta propaganda mě nějak pohltila a kde jinde můžeš studovat propagandu než v místě, kde se to děje. Takže jsem chtěla tam jet na nějaký minivýzkum, akorát oni tam nikoho nepustili. Byl tam jeden student v roce 2002 a pak nikdo, takže já jsem to zkoušela, až nakonec to vyšlo.
– Jak dlouho jsi tam byla napoprvé?
Měsíc. Vždycky jsem tam byla měsíc v srpnu 2011 a měsíc v srpnu 2012.
– Můžeš možná třeba, já jsem o tom si četl a odpovídal v různých rozhovorech, ale můžeš někomu přiblížit, kdo vůbec jak chápe a jediné, co ví o Severní Koreji, je nějaká schůzka Kima s Trampem, jak tam třeba probíhal tvůj studijní život ten měsíc?
Jasně. Když jsem tam byla poprvé, tak to bylo ještě za Kim Čong Ila, takže ta situace v Severní Koreji byla úplně odlišná a bylo to i zvláštní v tom, že jak předtím tam nebyl nikdo deset let na studijním pobytu, tak nikdo nic neřekl, jak to bude fungovat nebo nefungovat, takže jsme jely do Severní Koreje a věděly jsme, já jsem tam byla ještě s jednou kamarádkou, a věděly jsme, že budeme chodit do školy pondělí až sobota. Nevěděly jsme, co se budeme učit, od kolika do kolika, a věděly jsme, že bydlíme na KimIrSenovy/Kimirsenovy univerzitě na kolejích a že tam bude příděl jídla v sedm, v jednu, v šest. A to je všechno, co jsme věděly a vlastně s tím jsme jely do Severní Koreje, kde jsme se všechno učily a studium tam probíhá zvláštně, že první dny jsme opravdu jely severokorejský režim, takže soudružky jsme musely říkat a fakt jsme měly takový dril gramatiky a četby, tak jsme měly dvě hodiny gramatiky a četby textů a vlastně po nějakých čtyřech pěti dnech už vlastně z nás ti profesoři tahali, jak to vypadá v Evropě a co jsme zač a jak to probíhá a my jsme zase tahaly z nich, takže pak to byla spíš taková hra, taková konverzace a když jsme vlastně skončily ty studia, jakože ten studijní den, tak jsme šly na oběd, takže byl příděl jídla obědu a pak jsme se šly pěšky podívat někam do centra a musely jsme být zpátky na příděl jídla na večeři, jinak bysme se nenajedly, protože cizinec si nesmí koupit jídlo nebo nesmíš jít do nějaké restaurace mimo jakoby těch diplomatickej, takže to pak bylo obtížnější.
– Příděly jídla to byla normálně nějaká klasická menza, kde jste měly vyhrazený svůj stůl pro cizince? Nebo jak to bylo?
To bylo na kolejích, takže jsme přišly k okýnku, dostaly jsme tác jakoby s jídlem a ono to jídlo se neměnilo, takže člověk už věděl, co bude ke snídani, co k obědu, co bude k večeři a kdyby přišel o hodinu později, tak nedostaneš ten příděl, že tam fakt bylo výdej v tolik a tolik a nesmíš se opozdit. 07:36
– Byli jste tam jediní zahraniční studenti? Nebo studentky? Potkali jste třeba i nějaké další cizince?
Byli jsme tam s Číňanama/y, ti tam jezdí docela pravidelně, protože čínští bratři to tam mají rádi a pak tam s náma byly myslím dvě Bulharky. To byly profesorky, které tam vlastně pustili ten rok taky poprvý, že se začínala jet nějaká výměna mezistudentská.
– Napadá tě, proč to ti S/severokorejci vůbec dělají, že vás tam pustili, víš? Nebo co z toho mají? Je to jenom pro to, aby vás lépe poznali? Nebo je to…
Ne, oni už tam ode mě nikoho pak nepustili, takže to bylo unikátní. Oni víceméně museli, protože chtěli dostat nějaké S/severokorejce do Čech a v té době byl Jiří Freda, <šaržedafér> na ambasádě a já jsem ho nějakou čirou náhodou znala z metalové kapely v Praze, takže on, když mu tam potom přišla moje přihláška, tak řekni, a já tě tam prostě dostanu. Takže lobboval u ministerstva školství, aby mě tam dostal a ještě byl problém, že já jsem si spletla motivační dopisy a poslala jsem jihokorejský do Severní Koreje a severokorejský do Jižní Koreje. Takže musel ještě na kobereček, že proč já píšu, že chci pracovat v jihokorejské firmě do Severní Koreje, tak on to naštěstí všecko tak jako uhrál, že nás podle mě díky jeho píli pustili tam, takže super.
– Hele, jak jste tam trávili život mimo školu? Protože je mi jasný, že výměnný studenti v Evropě, to je často hlavně o tom životě mimo školu.
Mimo školu ono to bylo víceméně každý den stejný, nebo vždycky jsme si vybrali nějaký cíl, kam se půjdeme podívat, buď muzeum nebo nějakou část Pchjongjangu a tam jsme šli a ono to znamená, že tě tam třeba čtyřikrát nepustí. Čtyřikrát tě do toho objektu nepustí a řeknou výmluvy od toho, že jste cizinec, že nesmíte, přestože nefunguje elektřina nebo je jiný výpadek, takže takhle než se někam dostaneš, tak to trvá několik dní, takže člověk potom, když chce projít nějaká muzea nebo nějaká místa, tak než to opravdu reálně vidí, tak to trvá. Takže jsme jenom chodili po městech a ono to úplně stačí. Pak jsme samozřejmě sháněli jídlo, sháněli jsme severokorejské peníze na černém trhu, přestože to je pro cizince zakázané. Všechno se musí ošmelit, zkoušeli jsme jezdit metrem, což je zakázané, spíš takové i to hraní si s tím režimem, že člověk si tam připadá nezranitelný, což je jakoby hloupost, samozřejmě.
– To mne zajímalo, víš, jestli tam máš třeba reálnej strach, že pokud uděláš něco špatně, takže ti tam něco udělají nebo jako víš, že jsi ten zástupce té cizí země a že máš nad sebou šedou ochranu, nebo jak jsi to cítila?
Já když jsem jela poprvé, tak jsem si připadala jako nějaká <Lara Croft>, která je prostě nezranitelná a všecko je v pohodě, protože má ten západní pas a je tam ještě skrz ministerstvo školství, nicméně během po čtrnácti dnech, kdy jsme porušili jeden den zákaz, že člověk nesmí jet metrem, nicméně my jsme hrozně chtěli, tak jsme tam podplatili prostě průvodčí a jeli jsme se projet a oni nás pak vykázali, tak jsme si říkali sranda, super a potom člověk smí chodit jenom po hlavních ulicích. Tam jsou jenom takové velké hlavní ulice a z těch vedou maličké uličky do jakoby takových severokorejských slamů, já tomu tak říkám. Takže v ten samý den, kdy nás vyloučili z metra, tak jsme šli do toho slamu, kde už jako byl průšvih, takže pro nás přijela tajná policie a chtěli nás zatknout na místě, což se nám naštěstí podařilo nějakým způsobem uhrát a odvezli nás na kolej, kde se pak odehrával několikahodinový výslech, odebrání pasů, odebrání veškeré elektroniky a řešilo se, na jaké vlastně úrovni nás potrestají. A jelikož to už fakt bylo kousíček od nějakého prostě trestu, tak potom jsem si uvědomila, že to není zas taková sranda, takže když jsem tam jela podruhý, tak už jsem si dávala pozor, co dělám a už jsem nebyla zas tak odvážná nebo spíš jako blbá jako poprvý.
– Jasně. On byl nějaký ten příběh amerického studenta, který tam byl celkem držen nějakou dobu. 11:14
On to nebyl student, on tam nebyl na studijním pobytu, on byl jako turista a on potom umřel. Oni ho převezli, že to vlastně nezvládl. Udělal tu věc, že vlastně v hotelu ukradl propagandistický plakát, který byl docela veliký. A vlastně za krádež v Severní Koreji, která je vlastně ještě tak pod dohledem těch vůdců, tak to je docela závažný zložin, takže on dostal původně několik let jakoby práce. Byl tam nakonec několik měsíců a oni Korejci nebo S/severokorejci mají takový scénář, že když tam přijede Američan, něco udělá, tak oni ho na chviličku zatknout, pak vyjednávají a nakonec ho propustí. I on se toho propuštění dočkal, ale už bohužel nebyl na světě, ale myslím, že to nebylo tím, že by ho třeba S/severokorejci týrali, že to je opravdu podle mne hloupost, že by jim byl pak jakoby k ničemu potom, ale spíš, že měl nějaký zdravotní problém mohl nastat, mohl dostat nějaký epileptický záchvat, mohl mít nějakou těžkou alergii, nebo i psychickej, ale tam jak nefunguje zdravotní péče, tak to potom si s tím S/severokorejci nedokážou poradit.
– Je to tam opravdu tak, jako že zdravotní péče není, léky nejsou, nebo jsou tam třeba nějací sdílení doktoři, kteří jsou na nějaké slušné úrovni?
Léky jsou, ale za strašný prachy. Jo, že jak S/severokorejci říkají, že veškerá zdravotní péče je zdarma, tak zdarma je proto, že S/severokorejci dávají na jednoho nebo severokorejská vláda dává na jednoho S/severokorejce jeden dolar ročně, takže strašně málo. Takže pokavaď se jim opravdu děje něco vážnýho, tak musej platit, a to je v řádech jakoby tisíců spíš desetitisíce dolarů. Takže kde jsou samozřejmě kšefty na černém trhu a podobně a jelikož je průměrný plat například v Pchjongjangu od tří do deseti euro měsíčně, tak je to prostě jakoby těžké a vlastně i pro ty cizince tam nejsou třeba anestezie, nejsou tam gumové rukavice u operací, takže ta zdravotní péče je tam naprosto kritická. Takže člověk opravdu nechce, aby se mu tam něco stalo.
– Mne ještě možná zajímá, jak si třeba zkoumala ty hranice. Co můžeš a co nemůžeš, víš, protože slyšel jsem rozhovory s lidma, kteří tam jeli přesně jako turisti a měli samozřejmě přidělenýho průvodce, který jim říkal co můžou a co nemůžou, vy jste asi úplně žádného průvodce neměli, nebo…
My jsme díky speciální povolence od univerzity měli volný pohyb. On ten volný pohyb nebyl zas tak volný, jak jsme si představovali, ale když jsme se třeba rozhodli, že dneska půjdeme tam a tam, tak jsme tam jít mohli. A vždycky je tam tajná policie okolo vás. Neustále vás sledujou, takže když už člověk udělá něco, co by bylo přes čáru, tak ta tajná policie vždycky zakročí a řekli by vám, že odteďka nemůžete dál nebo že se musíte otočit, nebo sem nesmíte. Takže oni si vás jakoby hlídají, ale není to, že by vám řekli, teď musíte jít tamhle. Jo, takže to vlastně bylo na nás, kam půjdeme a tam už si nás jako spíš korigovali jak chtějí, abysme tam došli.
– A byla tam tajná policie vyloženě kvůli vám? Nebo myslíš, že prostě v tý společnosti obecně je spousta tajný policie a všichni se tam tak navzájem jakoby hlídají?
Jako tady ta byla speciálně na nás přidělena, protože a oni nám i pořád prohledávali pokoj, že prostě my jsme byly sledovány pořád. Ale je tam tajná policie samozřejmě i na Severokorejce, ale ona není zas až tak tajná. Oni to všichni vědí, že tam se všichni jakoby šmírujou navzájem, protože když někdo něco napráší, tak může potom třeba dostat nějaký příděl navíc, takže ta vnitřní hlídanost severokorejské společnosti je obrovská a myslím, že je větší než byla tady nebo než třeba v Číně, kde je to fakt maximální.
– Ty jsi říkala, že jste se dostali do nějakého kontaktu s těma učitelema, že se třeba vyptávali, nebo jste se vyptávali vy. Byla tam ještě nějaká jiná možnost se tam s někým radit?
Ten první rok 2000 to byl na tý škole trošku problém, protože S/severokorejci ten rok zrušili školství, zrušili střední a vysoké školy a ty studenty nahnali stavět budovy a na pole, protože v roce 2012 bylo největší výročí v dějinách Severní Koreje a jelikož korejská strana práce slíbila v práci nějaký plán, který samozřejmě nedokázala dodržet, tak potřebovali samozřejmě víceméně další spolupracující sílu, takže tam na tý škole jsme byli my, vojáci a učitelé. Takže jsme měli kontakt jenom s těma učitelema a ten další a potom samozřejmě na kolejích bydlelo pár S/severokorejců, ale s těma se člověk jako nebaví, protože ví, že jsou na tebe nasazený a pak jsme se zkoušeli bavit s lidma normálně v Pchjongjangu, ale tam je zase problém, že jakmile se cizinec baví se S/severokorejcem, tak oni potom musí podat vysvětlení na výslechu. Jo, takže potom se oni vlastně ani moc bavit nechtějí nebo si říkáš, že jo, chci to, aby oni měli pak nějaký problémy, tak je to velmi ??? s těmi S/severokorejcemi je limitované.
– Co se možná stalo, když ses vrátila, že ses rozhodla hele, pojedu tam ještě znova, ještě jsem tam všechno neviděla, nebo proč? Nebo to možná bylo ovlivněný změnou toho vůdce a toho, jak se to tam změnilo?
Já jsem podala přihášku dřív než umřel, takže já jsem nevěděla, že nějaká změna vůdce bude. Já jsem přijela a ze začátku jsem tam už nikdy nechtěla jet, protože jak mě tam právě jakoby zadrželi, tak já jsem pak měla nějaký špatný sny a měla jsem z toho jakoby trošičku schizu, protože když je člověk v Severní Koreji bez pasu a fakt neví, co bude a nemá kontakt. My jsme neměli ani mobil, neměli jsme introš a ještě nemá kontakt s tou realitou, tak je to prostě nepříjemný. Tak jsem se vrátila, řešila jsem tady to v sobě, řešila jsem vlastně i tu konzumní společnost, že jsem nebyla třeba schopná tejden jít nakupovat, protože když jdeš do severokorejskýho krámu, tak tam buďto je něco prošlýho jeden druh něčeho, kdy seš šťastnej a koupíš to a teď jsem přišla v Praze a tam bylo třeba padesát jogurtů a já jsem nevěděla jakoby co…, že vlastně ta demokracie ??? je pro mě strašně těžká, že jsem to neměla nalajnovaný a věčně jako by mě to trápilo nebo trápilo – já jsem byla za to ráda, ale dýl jsem se s tím srovnávala. No a zhruba za měsíc po návratu jsem začala přemýšlet, že jsem vlastně ještě neviděla nějaké věci, které bych chtěla vidět a že bych ještě chtěla to dát víceméně ještě jednou, abych se soustředila i na jiný věci, který jsem předtím nestihla a podobně. Takže jsem podala žádost a všichni mě od toho odrazovali, že mi říkali, že za prvý tam nikoho nepustili dvakrát, prostě nikoho, kor když jsi tam měla problém s policií, prostě jseš blázen, že tam jedeš a já ještě jsem jakoby byla úplně blbá, já jsem psala bakalářskou práci v tý době a nemohla jsem nějak zjistit ??? vztahy, tak jsem napsala na ambasádu severokorejskou, ať mi to prostě napíšou, že jsem ještě takhle byla víceméně drzá pro ně. No a podala jsem to znovu a vzali mě. Takže a vlastně prý jsem to podala a on pak umřel velký vůdce nebo drahý vůdce Kim Čong Il, takže i pro mě to bylo strašně dobrý tam jet a vidět tu změnu v tý Severní Koreji, že to vlastně bylo ve finále strašně cenný.
– Neřešila jsi třeba ten svůj zevnějšek? Jseš prostě jako blondýna s tetováním. Víš, asi tam prostě nezapadáš (smích).
Hele, já jsem to neřešila. Řešili to velvyslanci, že český/čeští velvyslanci, kteří jsou v Jižní nebo Severní Koreji, tak se nějak potkali v Soulu a nějak tam padla řeč i na mne a sázeli se, jestli se budu zahalovat nebo nebudu zahalovat. A jelikož v srpnu je v Asii strašně vedro a vlhkost, tak jsem se na to vyprdla a chodila jsem tam klasicky v tílku a v sukních, takže všecka tetování byla vidět, ale ono je paradox, že S/severokorejky mají tílka zakázané podle zákoníku, že to je vlastně nemorální a nemravné, tak jsem vlastně tím porušovala zákoník a vlastně v tom pro Evropany jsem to nenašla, tak jsem to neřešila a prošlo to. A vlastně paradoxně na to reagovali míň, než třeba v Jižní Koreji. Takže moc to neřešili a spíš řešili blonďatý vlasy, než že by řešili to, že jsem potetovaná.
– Jo, protože já nevím, jestli ty asi o tom budeš vědět víc, že někde v Japonsku a takhle je to tetování možná spíš nějaký znak já nevím kriminální minulosti nebo takhle…
V Japonsku to je a když jsem byla v Japonsku v roce 2016, tak jsem musela do speciálních lázní, který jsou určený víceméně pro jaccuzu, protože jak mám vlastně půlku těla vlastně v masivu, jak je to jako mají vlastně jaccuzáci, takže v Japonsku jsem to řešit musela. V Jižní Koreji dříve taky, teď jsem tam byla asi před měsícem a teď už vlastně i ten boom je i v Jižní Koreji, takže už to moc nikdo neřeší.
– Jaký byl rozdíl v lázních, kam můžou jenom jaccuzáci? (Smích)
Já jsem tam byla sama s mým expartnerem, takže nám tam dali separé jakoby volno, takže v pohodě. (Smích)
– Možná mě napadá, ty jsi vlastně i říkala, že pro tebe bylo hrozně zvláštní po tom, co ses vrátila, jako si přivyknout zpátky na ten konzumní styl života. To je pro mě hrozně překvapivý, vlastně po tom měsíci, že si člověk odvykne …
Ono je to strašně rychlý a samotnou mě to překvapilo, protože já jsem se vždycky zajímala o dění ve světě a vlastně o všechno a tam jsem asi během jednoho týdne mi to bylo všecko jedno a během dvou týdnů jsem se zajímala jenom o to, abych měla příděl jídla, že člověk tam fakt úplně přepne na severokorejskou mentalitu, žije v tom prostředí, kde tam je a vlastně je mu jedno, že nemá přístup k internetu, je mu jedno, co se děje ve světě a je to tak jako bublina, že tam člověk strašně rychle zapadne. Vlastně v ten moment mi došlo, že chápu, že ti S/severokorejci jsou tak zfanatizovaní, že tomu věří, že když nemáš moc nějaké velké úniky, tak vlastně nevíš a ani nevěří, že by mohl být nějaký větší svět někde jinde.
– Ta jejich mentalita teda čistě jako přežít nebo nějaké základní pudy přesně najíst se, to je v našich ???
Já myslím, že to vůbec. Oni vlastně vyrostou a když se narodí, tak potom jdou hned jakoby strašně rychle do jesliček, že jsou v každé továrně jesle a už v těch jeslích i mateřských školkách jedou tu ideologii. Jsou pohádky nejsou o Jeníčkovi a Mařence, ale o velkém vůdci Kim On Sungovi, jak bojoval proti japonským imperialistům. Takže oni už od malička do nich hustí propagandu i ideologii, takže oni mají nějaký život, že škola, nějaké kroužky jako pionýr, vzdělávání, sebevzdělávání, práce, vysoká, volný čas jenom víceméně v neděli, když jakoby nechodí do školy, takže já myslím, že mají S/severokorejci z jejich pohledu úplně normální život. Že to není, že by jenom, řešili jídlo. Jako samozřejmě, když jsou někde na vesnici, kde to jídlo není, tak tam se řeší jídlo, aby přežili. Ale že jinak jako by ti S/severokorejci nevnímali, že by žili někde jinde. Ale jakoby trošičku podle mě problém je pro S/severokorejce, kteří se podívají za hranice. Tak za prvé o tom nesmí nikde mluvit v Severní Koreji a ač se tito lidé mají relativně docela dost dobře, tak jakoby vědí, že to není zas tak jako dobrý, taže to musí být potom těžký nějaký vnitřní souboj.
– Stává se to, že ti Korejci, Severokorejci vyjedou za hranice a pak se vrátí a…
Stává se to docela často, že on už docela funguje obchod se Severokorejcema. Já třeba jsem se bavila se Severokorejcema, kteří tam studovali češtinu a oni byli v Poděbradech na nějakém jazykovém kurzu. A to bylo třeba hodně zvláštní, když jsem se jich ptala, jak se jim v Poděbradech líbilo a oni, že to bylo strašné, protože máme všude jenom nonstopy a herny a oni je ubytovali na nějakém nonstopáči šíleným, takže nevím, jestli to bylo schválně cíleně vybrané místo, aby měli z toho ten špatný dojem, anebo jestli to bylo kvůli tomu, že měli nějaký ??? a neměli na nějaký speciální hotel. Ona je potom otázka, když se dostanou, jak moc jsou chráněni, ale většinou ty větší šarže, které jezdí pravidelně, tak ti mají dobrý plat, ale v Pchjongjangu si žijou víceméně na úrovni nějakého evropského města, ne hlavního města, ale nějakého normálního města. 22:23
– Jo, takže tam jsou normálně nějaké rozdíly jako ve třídách, …
Obrovský…
– …není to tak, že by byla ta vládnoucí skupina a jinak všichni chudí.
Ne, ne, ne. Tam jsou obrovské rozdíly, že teď se mají paradoxně nejlépe, nebo ti, kteří mají vlastně nejvíc peněz, jsou ti, kteří obchodujou s Čínou nebo jsou třeba taxikáři, protože se dostávájí k cizí měně a ta západní měna je vlastně strašně ceněná, takže ten, kdo se nějakým způsobem nebo šmelem dostane k těm euráčům nebo doláčům, tak ten se tam má fakt dobře.
– Jakým způsobem se to třeba změnilo, kdy mě napadá od doby, kdy jsi tam byla poprvé a pak podruhé?
Hmm. Ona ta změna byla veliká a to bylo vlastně osm měsíců po tom, co byl Kim Čong Un vlastně u moci. On začal dělat propagandu jakou dělal Kim Ir Sen, takže nějaký vznikly, nějaký, že on Kim Ir Sen chtěl být otec národa, protože stavěl nějaké zábavní parky pro děti, takže Kim Čong Un se tam přijel a po těch osmi měsících a po tom roce tam už byly nějaké nové vodní aquaparky a nějaké jako lunární (lunaparky, pozn. písařky ke zvážení), nebo parky tady s tím, takže ta změna byla vidět. Ale to bylo vidět i v nějaké otevřenosti, že za Kim Čong Ila nesměl být černý obchod viditelný, takže ??? nemohli prodávat, nebo když prodávali a šli jsme tam my, tak musely všechno sbalit a jít pryč a za Kim Čong Una už vlastně ty babči to tam prodávaly, že už ten režim to nešešil. Dále za Kim Čong Una se tam začaly dostávat nějaké jakoby západní věci, takže holčička měla třeba baťůžek Hello Kitty a podobně, takže se to začalo tím stylem lehce otevírat.
– Hmm. A co oni si myslí možná o tom západu? Já nevím, jestli nějak rozlišují mezi Amerikou a zbytkem, nebo je to pro ně celý vnější svět?
Špatní jsou Američané, špatní jsou Japonci. To jsou vlastně jakoby ty strašně zářený státy, ač teď vlastně po těch návštěvách Trampa, tak zmizeli ze Severní Koreje ty opravdu extrémně namířené protiamerické billboardy, že to už tam teď jakoby není. Třeba Koreu berou jako že jsou víceméně chudáci, kteří jsou vlastně pod tou vládou jakoby loutkový stát Američanů a Japonců. Ale co se týče třeba ostatních států, tak oni mají strašně špatnou geografii. Když jsme řešili třeba, že jsme letěli přes Dubaj, tak oni vůbec nevěděli, kde je Saudská Arábie a vůbec neměli nějakou znalost o světě, jak to funguje nebo nefunguje. Take já si myslím, že mají nějakou znalost o zemích bývalého východního bloku, a tím to hasne.
– Ty jsi vlastně vo tom napsala i knížku Mezi dvěma Kimi. Proč ses rozhodla napsat knížku?
Já jsem původně vo tom vůbec nechtěla mluvit. Já jsem vo tom začala mluvit já jsem se vrátila v roce 2012 vlastně z mého druhého výletu a začala jsem o tom mluvit myslím až konec roku 2014 a začátek roku 2015, že jsem si dávala nějakou dvouletou pauzu, protože se ke mně dostala jako z takovejch tajnech zdrojů informace, že pokud vo tom začnu mluvit veřejně, tak mě tam už Severokorejci nepustí a když si udržím tu, že o tom nemluvím, jako embargo, tak to bude v pohodě. A v roce 2015 jsem se hlásila na můj další výjezd a v té době už jsem nějakým způsobem pracovala s uprchlíkama, což se dostalo na severokorejskou stranu a dostala jsem víceméně zákaz už tam jet vlastně potřetí a od toho momentu jsem začla vo tom mluvit, protože za prvý to lidi zajímá a za druhý ty informace jsou tak trašně v Evropě zkreslené skrz zase tu propagandu proti Severní Koreji, takže mi to přišlo jako moje povinnost o tom začít šířit a tu knížku jsem taky napsat nechtěla, ale voslovilo mě nakladatelství a oni mě už přemlouvali asi dva tři roky, a tak jsem se rozhodla, že to teda napíšu. A vznikla.
– Hele, kdo tvoří tu propagandu třeba tu protiseverokorejskou?
Západní státy. Tvoří to Jižní Korea, která dává hrozně moc peněz na propagandu proti Severní Koreji je to vlastně Amerika, ale je to celkově vlastně i společnost, jo. Když se podíváš, jak média pracují s nějakýma zprávama, nebo voni vytisknou nějakou zprávu a není to ověřený, protože ta ověřitelnost je strašně těžká, takže vznikne jenom nějaká fáma a všecky se toho potom ujmou a pak to jde celým světem.
– Myslíš si, že propaganda v tý Severní Koreji je taková ta v té nejsilnější možné variantě celosvětově?
Určitě.
– Jo?
Tam vlastně neexistuje něco co by bylo od tý propagandy nějakým způsobem očištěno, že tam i když si chceš vzít ženu, tak během svatebního obřadu tam zmíní velké vůdce a propagandu ??? fakt je to ve všem, takže spíš mě překvapilo, když jsem tam jela, až jak je to masivní.
– Jsou tam nějaký třeba prvky, víš, který jsou já nevím podobný teď se hodně mluví o propagandě v Rusku, dejme tomu, což je taková možná ??? (nerozumím) ve srovnání se Severní Koreou, víš jako umírněnější propaganda, nebo vidíš dneska jako už tím, jak jsi byla v Severní Koreji, že to jako třeba víc prohlídneš tu propagandu?
Hele, prohlídnu to docela, tak já jsem propagandu hlavně dělala, takže nějaký jakoby triky propagandistický jako docela znám. Oni celkově Severokorejci se učili od Sovětského svazu, když se zakládala Severní Korea, tak Sovětský svaz tam dodal lidi, kteří tam byli fyzicky přítomni a vlastně proučovali Severokorejce, jak jako by propagandu dělat. Oni byli šikovní a trošičku to ještě třeba ten kult vyhnali do extrému, takže ta severokorejská propaganda je takový mix nacistický a právě tý sovětský propagandy a vlastně i ty propagandy vidíš u nás prostě v politice, jo. Teď jsem zrovna dávala článek o tom, jak se Babiš všude fotí a ukazuje na věci, a to dělá přesně jakoby Kim Čong Un a vlastně mají i stejný pózy, takže když si to dáš i na nějaké české politiky, tak je to vlastně dané všude.
– Jo, jako že ten politickej marketing má určitý znaky prostě toho…
Hmm, hmm, protože vlastně když jseš nebo když nějakej slavnej politik, tak pánové mají potřebu si zvyšovat ego a fak si ten kult osobnosti kolem sebe tvořit, takže potom ty kroky jsou víceméně stejné.
– Jo. Takže pak akorát asi řeší, že je to taky více o kultuře, že jako Putin se budeš fotit s medvědem… (vzájemné skákání do řeči, nerozumím)
…přesně tak. Ale je zvláštní, že u toho Kim Čong Una a třeba u toho Babiše nebo nějakých jiných evropských politiků jsou ty pózy stejné i co se týče v tom, jak je to zasazený. Co se týče mluvy, takže kdyby byl opravdu nějakej podrobnej rozbor, tak si myslím, že bysme se všecky divili, co by z toho vzniklo, že na kolik by byla shoda se severokorejským režimem.
– Je nějaká škola propagace? Propagandy?
Oni mají Severokorejci protipropagandistický aparát, který vlastně všecko kontroluje a který vytváří ty propagandistické směrnice. Takže si myslím, že určitě se to musí nějakým způsobem lidi naučit, ale jestli je tam nějaká akademie, jak udělat ze sebe velkého vůdce, to fakt nevím. (Smích)
– Ty jsi říkala, že pracuješ trochu i s uprchlíkama. Jak probíhá ta tvoje práce?
Já už teď s nima moc nepracuju. Já jsem pracovala v roce 2014, 2015, začátek 2016 a vlastně teď i kvůli bezpečnosti to už prostě nedělám a vyčerpala jsem to, co mi vlastně mohli nabídnout a většinou to funguje tak, že jsem se s nima sešla, připravila jsem si otázky, připravila jsem si kdo to je, což se člověk většinou dozví až jakoby později a dělala jsem s nima rozhovory. A ty rozhovory potom člověk musí ještě ověřovat na kolik jakoby jestli si to nevymejšlej (nevymýšlí), jestli ti to nemají schválně říct, jo? Ono to je jako dlouhá cesta, než se člověk dostane k nějakýmu výsledku.
– Jaký byl třeba cíl tady tohohle?
Já jsem cíl neměla. Já jsem dostala kontakt na nějaké uprchlíky s tím, jestli nechci do toho jít, jestli mě to nezajímá, zeptat se na nějaké otázky někoho opravdu zvnitřku a mě to v té době zajímalo, takže jsem do toho šla.
– Já vím, že ty ses i trošku angažovala vlastně v Ústí nad Labem, já jsem z Ústí, tak jsem si toho trošku všiml ??? v Předlicích, kde se v Ústí vyhlásilo nějaké ghetto, a ty to víš sama, kde se v tobě berou možná takovýhle chutě pomáhat tady těm lidem? Já vím, že to není úplně jednoduchá otázka, víš, ale jako ne každej tohle dělá.
Já si myslím, já nevím, myslím, že lidskost je nějakej základní nebo měla by to být nějaká základní stavební jednotka opravdu kdyždýho člověka a pokud ji někdo nemá, tak mi to připadá špatně. A když vidím prostě děcka, který se nuděj a nemaj co dělat a je proti nim nějaká vlna rasizmu, tak mě to prostě lidsky strašně ubíjí, takže já radši vezmu svoje děcko a svůj čas a jdu jim pomoct, aby aspoň ten jeden den nebo pár dní měli prostě lepší a mně to připadá přirozený a nevidím v tom nějaký hrdinství. Já vidím hrdinství v tom, když někdo třeba dělá… třeba Mašíni jsou pro mě hrdinové, ale tady to mi připadá, že by to měla být spíš součást každýho dne každýho člověka.
– Možná se ještě naposledy vrátím k Severní Koreji. Je tam třeba nějaká taková přirozenost? Nebo lidskost? Nebo ty jsi to asi úplně nedokázala posoudit, protože…
Právě to bylo strašně hezký, že tam známky lidskosti byly. Tam jako párkrát se nám stala věc, že když jsem byla strašně dojatá třeba jednou to bylo, kdy že ono když jde v Severní Koreji cizinec a projde třeba stavbou, tak Severokorejci musí pracovat a pokaď nepracuje, je to nelegální a máš z toho průšvih. A my jsme taky na jedné stavbě a pak vás samozřejmě všichni nesnáší jakoby… takže my jsme před takovou stavbou úplnou náhodou a tam spal nějaký voják a spal, což je jako strašně špatný a okolo šli jako mladí kluci Severokorejci a vzbudili ho, aby neměl průšvih, jo. A to jsou takové maličkosti, že když potom vidí, že ten svět je vlastně nebo žije opravdu v těžkém světě, bez demokracie, že nemají, ten život mají jako fakt špatnej, takže tam ta lidskost funguje i v tý Severní Koreji.
– Plánuješ ještě o tom nějakou další knížku?
Já teď plánuju nebo píšu dvě knížky. Jedna je beletrie, protože jsem měla nebo mám vlastně nějaké materiály, které bych chtěla zveřejnit, ale jelikož to není několikastupňově ověřený, tak to nemůžu dát jakoby odbornou literaturu nebo odborný fakt, tak jsem se rozhodla, že to zpracuju ve formě beletrie, takže tam vlastně budou ty prvky Severní Koreje a zároveň jakoby kdyby to nebylo úplně přesný a vlastně je to daný a ještě plánuju, nebo teď se píše, připravuje další knížka, a to bude trvat tak tři až pět let a jak je vlastně od edice Lidovejch/Lidových novin Dějiny světa, tak píšu Severní Koreu. Takže vznikne/ou dějiny Severní Koreje, což je vlastně strašná práce v archivech, ale myslím si, že to bude super.
– Existuje vůbec něco takového ve světě?
Ne, ne. Ony jsou nějaké knížky zpracované v období, ale jelikož je docela embargo na informace, tak je těžké udělat to období uceleně, ale jelikož mi teď byly odtajněné nějaké archivy, tak myslím, že to půjde.
– A myslíš si, že to půjde, nebo ty jsi říkala, nebo vidíš tady…, ty jsi říkala, že jsi je kontaktovala, že tady Severní Korea má ambasádu, což já jsem třeba vůbec nevěděl, že má tady Korea ambasádu…
A máme dokonce velvyslance, který je vnuk Kim Ir Sena. Takže tady máme docela velkou šarži. (Smích)
– Jsou tomu třeba oni nakloněni, aby někdo třeba pravdivě sepsal jejich dějiny?
Já si myslím, že jo. Oni Severokorejci nejsou zas právě takoví zlouni, jsou zlouni, ale nejsou takoví, že člověk když o nich právě píše a říká pravdu, tak jim to nevadí. Oni opravdu mají problém s tím, že když někdo jede jako turista do Severní Koreje na pět dní a pak napíše čtyřistránkovou knížku o tom, jak tam viděl hladomor, bezdomovce a ideálně viděl koncentráční tábory a to ten turista prostě nemá šanci vidět a nemá šanci si to ověřit, nic, takže to potom vlastně nemají rádi, protože to tak jako není. Je to prostě jinak. Takže oni, pokaď/pokud šíříš pravdu, tak s tím samozřejmě jsou trošičku hákliví na ty velké vůdce, že člověk si musí v tom jakoby dávat pozor, ale ostatní věci jsou s tím jako v pohodě, aspoň si to tak já myslím.
– Nezpochybňovat ty pohádky moc. Mně se hrozně líbilo, jak jsi někde říkala, že ten velký vůdce absolvoval asi sto tisíc bitev nebo něco takového…
Hrozně, ale ono to vypadá jako hrozně vtipný, když to člověk čte, protože oni hlavně ty jejich životopisy předělávali, takže když si čteš životopis z roku 1960 a 1980, tak to jsou úplně rozdílný/é příběhy a když si to potom člověk oddělí, tak zjistí, že by to denně muselo být třeba tři sta bitev, které by musel vyhrát, a to mi právě připadá kouzelný/é. Takže možná jsem trošku jako snílek v těch věcech a naivní, tak mě to baví, že ta propaganda občas jako dává prostor pro tu imaginaci.
– Chtěl jsem se ještě možná trošičku dostat k tomu svazování, jestli ti to nevadí…?
Ne, v pohodě.
– … protože vím, že jsi o tom párkrát mluvila, a to je možná taky téma, o kterém spousta posluchačů v životě ještě neslyšela. Ty vlastně děláš něco, že jo, čemu… jak se tomu vlastně říká?
Shibari. Ono se tomu říká buď shibari, nebo kimbako. To jsou dva názvy, nebo se tomu ještě říká klasicky západní bondage, jakoby svazování. Ale vlastně všecky ty názvy znamenají to samý, jo. Že někde se vedou jako velký debaty, jestli shibari a kimbako je to samý, ale pro mě je to pořád jako nějaká forma japonského svazování.
– Jo, takže je to nějaká, z toho, jak jsi o tom mluvila, a pochopil jsem to, že je to něco na rozmezí jako nějakejch/nějakých sexuálních praktik a umění a možná někde mezi? Říkám to správně?
Ono strašně záleží. Ono to může bejt tak čistě sexuální, anebo to může být tak čistě umělecký, anebo se to může prolínat. Záleží, jestli se svazuješ doma s partnerkou, kdy jste prostě v posteli tak jako by tam moc estetiky není, nebo tu estetiku neřešíš a není na to čas a zase, když se svazuješ třeba s někým jiným a máte to fakt jako nějakou sešn, tak to můžete mít jakoby opravdu esteticky daný/é, protože ono to je problém, že západní společnost si myslí, že svazování je čistě jakoby sexuální. Ale třeba v Japonsku je svazování bráno jako ikebana. Tam je to bráno fakt jako uměleckej/ý proud a ti lidi/é, kteří vážou profesionálně a jsou v tom známí, tak jsou opravdu bráni/považováni jako umělci. Ale fakt umělci, ne jako prasata umělci, tam je to fakt daný takhle. A mně se to hrozně líbí ta japonská estetika, jak vlastně oni fungujou s tělem a jak opravdu dokážou tomu tělu dát ty linie skrze ten provaz. Což je strašně jakoby strašně hrozně hezký/é. (BRRR! Takové slovní spojení bych určitě změnila, pozn.písařky a omlouvám se tímto za svůj vstup. Viz poznámka na začátku. J.K.)
– Jo. Takže, co jako musí umět ten člověk, který to třeba dělá? Musí mít nějakou anatomii…
Ono právě to není, když děláš fakt to shibari to japonský, tak ten západní styl je víceméně svázat holku do kozelce a pak si s ní vlastně pohrát, což vlastně zvládne každej. Ale to japonský/é svazování, který/é vlastně dělám a který/é mě baví, tak tam ten riger, tomu se říká riger ten kdo svazuje, ten musí umět anatomii, musí umět základy první pomoci, musí vědět, jak se pracuje s tím provazem, jaké jsou úvazy, kde jsou třeba nervy, protože když špatně zavážeš provaz a pak za to třeba tělo pověsíš a ono se skřípne, tak ti může jakoby ochrnout ruka. Jo, že to není úplně <izy> a ta cesta toho dobrýho rigera je opravdu několik let spíše taková jakoby životní vášeň. A teď je trošičku problém, jak je to boom a všecky si myslej, že projdou dvakrát workshop a budou hvězdy a přitom nevědí, nebo si to nedovedou představit, když nastane jakoby nějaký problém, jak potom s tím pracovat.
– Proč je to teď boom? Myslíš, že je to nějaká sexuální revoluce nebo hodně lidí kouká na porno nebo čím to je?
Já si myslím, jak bylo naopak myslím Padesát odstínů šedi, tak tam vlastně byly jako nějaké náznaky a ono to svazování je dobrý, protože se pracuje s emocema. Takže myslím, jak teď lidi fakt jsou zabořený jakoby sami do sebe, tak chtějí něco jakoby jinýho, takže a tak oni taky experimentujou ve všem. V jídle jsou radikální, v sexu chtějí být radikální, v relaxu radikální, takže myslím si, že to k tomu trošičku přispívá.
– Popiš mi trošku, jak to pracuje s emocema? Tady to.
S emocema? Třeba u mě jak to funguje, tam je velká práce třeba se studem, jo, že vlastně ten člověk tě může svázat tak, že ti odhalí třeba partie, které bys nedokázal nebo třeba sám nechtěl ukazovat, takže se tam pracuje se studem a zároveň je tam hrozná důvěra, protože když se necháš svázat a ten člověk by tě tam nechal hlavou dole hodinu, tak prostě můžeš omdlít, takže ty taky vlastně dáváš tomu regerovi sebe, ať si s tebou vlastně a musíš mu věřit. Je tam práce s bolestí, protože některé závěsy jsou opravdu velmi bolestivý/é. Je tam práce s dechem, protože u nějakých závěsů se ti sníží kapacita plic a prostě špatně dýcháš, takže musíš pracovat s tím tělem hodně a já třeba i říkám, že je rozdíl svazování na zemi a potom, když děláš nějaké závěsy, že fakt můžeš být i ve vzduchu, že občas to je fakt jakoby i nějaká seance pro tebe.
– Hmm. Takže je to spíš nějaká práce se sebou samým uvnitř a není to prostě proto, aby sis udělala nějakou pěknou fotku, nebo je to rozdíl…
Ne, jakoby ty fotky jsou krásný/é, protože je to hrozně (krásně, moc, pozn.písařky ke zvážení) estetický/é, ale myslím, že kdyby ten člověk to neměl rád, tak na té fotce je to i vidět. Ale ona je to spíš práce mezi tebou a tím, kdo tě svazuje, protože tam musí bejt/být nějaká komunikace a ten, kdo tě svazuje, už podle toho, jak se tváříš, nebo jak se v těch provazech chováš, pozná, jaké máš ty ty emoce, takže vlastně to je strašně dobrý/é.
– Takže pak tě třeba sváže i podle nějaké momentální energie? Není to tak, že by ten člověk přišel a řekl by: dneska dáme tady ten závěs…
Ne, ne, ne. Ten člověk přijde a třeba se domluvíte, že jdete třeba svazovat a pak na to ani nejdete, protože zjistíte, že na to není ta energie a pak třeba přijde jenom na večeři a najednou skončíte s provazema/provazy, protože najednou tam ta energie je. Samozřejmě když děláš nějaké focení, které je třeba komplikovanější, tak se na to musíš dopředu připravit, takže řešíš, jaký/é provazy si vzít, je jich víc druhů nebo zhruba jako co se bude dít, nebo jestli tam dát záchytnej/ný bod a podobně. Ale když to máš jako fakt privátní, což mě baví jakoby nejvíc, tak tam je to podle momentální emoce.
– A mě by možná ještě zajímalo, jsou ty emoce jako sexuální, nebo jsou ty emoce víš jako, protože ty jsi říkala, že s tím rigerem musíš mít jako velmi intimní vztah nebo jako důvěru…
Hele, jako každej/dý je jinačí. Já mám třeba kamarádku, která se svazuje a ta to má víceméně jako jogu, že pro ni je to nějaký její balanc. Já to mám spíš jakoby sexuálně. Já tam mám nějaké emoce a spíš tam mám nějaký prostě tam mám práci asi s těma emocema plus mě to i vzrušuje, takže u mě je to vlastně obojí.
– A ty jsi říkala, že tam je velmi důležitá ta důvěra, takže to není prostě tak, že bys šla na nějaký večírek rigerů a teď jako…
… ale vůbec, ale vůbec. Jak je teď ten boom, tak spouta mladých holek napíšou prosím, můžete mě někdo svázat? Nebo jdou někam, nechají se svázat člověkem, kterého nikdy neviděly. Já bych to v životě neudělala. Já jsem na svoje tělo strašně opatrná. Představa, že mu dám svoje tělo a neznám ho, to je pro mě jako šílený/é. Takže já jsem vlastně svazovala nebo se svazuju víceméně s jednou osobou, která je mi blízká a s kterou se znám jako strašně dlouho a fakt nám to prostě spolu tady po tý stránce funguje a on/a má vztah, partnerku a všechno, jo. Takže u nás je to teď vlastně čistě o tom svazování a nešla bych, jako kdyby někdo napsal, tak oni mi lidi samozřejmě píšou, hele, mohl bych tě svázat? Tak na to ani neodpovídám, protože se neznáme a prostě ne. Jako nefunguje to.
– A když ti někdo napíše hele, potřebuju poradit jak někoho jiného svázat, tak…
Když to vím, tak mu poradím. A když to nevím, tak ho přepošlu na toho, kdo je v tom jakoby lepší. Jo, že zase jakoby když to někoho zajímá, tak mi připadá jako zodpovědnost ty informace sdílet. Jo že kdybych to, i proto jsem to vlastně řekla na veřejnost, že spousta lidí si myslí, že když se svazuješ, tak máš právě takové, jako to nejsou úchylky a v ostatních očích to jsou úchylky, takže jsi pro ně špatný. A to mi připadá strašně špatný a spíš mi připadá lepší si to přiznat a začít to dělat nebo to nějak začít řešit, protože ten život je strašně krátký, tak proč si to neužít.
– Jasně, já s tím naprosto souhlasím, že jo, že prostě pokud se někomu něco líbí a nepřekračuje to asi nějaký…
…a což mě překvapilo, když jsem to zveřejnila poprvé, tak kolik lidí mi napsalo, že vlastně díky tomu, že jsem já s tím šla ven, že to řekli třeba svým partnerům, který/kteří o tom nevěděli a že jako fakt by se za to přestali stydět, že ten stud je v české společnosti vůči tady těmhle věcem opravdu veliký. A je to bráno jako něco špatnýho, což je taky hrozná hloupost.
– Mně přijde zajímavý, že se to podle mě v tý společnosti bere, že pokud máš rád/a nějaké takové praktiky, tak ten člověk musí být nějaký násilník nebo agresivní člověk nebo že to násilí prostě vyhledává i v tom reálném životě, což je asi taky…
…hloupost. Plus jako ještě co mi často nebo co jsem se setkala, co si často lidi myslí, že když právě máš rád to svazování, že automaticky musíš mít jako menší IQ. Jo, že ten člověk, který je třeba na vrcholové funkci nebo který dělá vlastně výzkum, tak přece tady to nemůže mít rád, protože by pak vlastně nebyl normální, což je vlastně taky hrozná hloupost, takže mi přijde taky důležité o tom mluvit. A pro mě je to stejný, jako kdyby třeba měl rád rajskou, jo? Že jestli si dám knedlíky nebo jestli se jdu svázat, tak v tom já opravdu nevidím rozdíl.
– Mně možná přijde zajímavý jako v čem třeba ty vidíš, že jsou ti lidé rozdílní ti, co si dovolí tady ty věci možná přiznat nebo s těma věcma otevřeně experimentovat nebo ani ne otevřeně, ale prostě nějak experimentovat, protože víš, věřím, že spousta lidí je trošku nešťastná, protože by to možná měli rádi, ale nikdy si nedovolí to ani zkusit.
Jasně. Jako ono to je právě fakt hrozně individuální, že se prostě někdo přizná, že to dělá, ale přitom to dělá jenom proto, že mu to připadá zajímavé jenom navenek. A někdo si to přizná jako že řekne, že to nedělá a uvnitř by to hrozně chtěl dělat. Tam je hrozná práce s egem, že i nějací lidé, co svazujou, tak jim třeba nevěřím, že to mají jakoby vnitřně, že si fakt myslí, že na to sbalí buchty a je to asi ve všem. Někdo bude zpívat proto, že zpívat chce a baví ho to a někdo proto, že na to sbalí prostě čtyři buchty za víkend, takže záleží.
– Jasně. Nino, děkuji moc za rozhovor a myslím si, že velmi proti proudu rozhovor. (Smích)
Taky děkuju.
– Kdyby se možná chtěli lidé o tobě dovědět víc, tak kde tě najdou? Máš internetové stránky…
Hele, buď na instagramu nebo FB nina amopra, anebo když si dáte moje jméno do googlu, tak vám tam vyjedou i linky.
– Koukal jsem, že máš i nový web…
…na ten blog, mám. Já jsem teď udělala blog – jmenuje se Za třicátou osmou rovnoběžkou, protože jak teď zpracovávám dějiny, tak mám spoustu informací a myslím, že to lidi zajímá, tak proč to nesdílet.
– Jasně. Super články. Včera jsem se do toho začetl a…
Děkuju.
Takže tohle byla další epizoda protiproudu, tentokrát s Ninou Špitálníkovou. Jsem ohromně zvědavej/ý, jak se vám tenhle rozhovor líbil a jako obvykle mi můžete napsat do komentáře na webu protiproudu.net a můžete se vyjádřit i na FB a na dalších sociálních sítích. A pokud vám tenhle rozhovor přišel zajímavý a rádi byste podcast podpořili, budu hrozně rád, pokud ho nasdílíte nebo doporučíte někomu známému. Dejte si možná trochu pozor, ať to téma svazování diktatury nevezmou moc doslova, to je jen taková přátelská rada. Moc vám děkuju za podporu podcastu, za to, že to posloucháte a další díly budou zase ve videu, takže mrkněte klidně na můj youtube, budou tam zase poměrně kontroverzní témata, což je super. Pokud vy máte nějaké zajímavé téma nebo víte o člověku, který by byl suprovým hostem protiproudu, klidně mi napište na dan@protiproudu.net a já se s váma pro dnešek loučím a budu se zase těšit příště.
