Pavel Macek: Jak mít sílu, klidnou mysl a odolnost? Pomoci mohou bojové sporty i filosofie stoicismu

Pavel Macek: Jak mít sílu, klidnou mysl a odolnost? Pomoci mohou bojové sporty i filosofie stoicismu

Pavel Macek je mistr bojových umění, šéfinstruktor silových tréninků a praktikující stoik.

Rozhovor můžete jednoduše poslouchat na vašem telefonu v těchto aplikacíchPoslechněte si v aplikaci

Přepis epizody

Ahoj, tady Dan Tržil a další díl podcastu Proti Proudu. Dnešní díl je s Pavlem Mackem. Pavel je mistrem čínských bojových umění, šéfinstruktorem vůdčí české školy silového a kondičního tréninku KB5 a taky praktickým filozofem. Díky tomu se v dnešním díle bavíme nejen o silovém tréninku, sebeobraně nebo bojových uměních, ale to téma, na které jsem se nejvíce těšil, bylo právě filozofie. Pavel je velkým fanouškem stoicismu. Tak si vysvětlíme, co je to stoicismus, kde je jeho kouzlo v dnešní době, přestože je to něco 2 tisíce let starého. Jak se myšlenky stoicismu dají využít v dnešním každodenním životě. Doufám, že se držíte, že se bráníte covidu zuby nehty. Já zrovna podlehl, ale jelikož tenhle podcast bude nadčasový, tak si ho užijte – Pavel Macek.

 

Pavle, díky moc, že jsi přijal pozvání do Proti Proudu. Ahoj.

 

Děkuju za pozvání, velmi si toho vážím. Těším se na pokec.

 

Já taky. O tobě spoustu lidí nebo když si najde tvoje jméno, tak se vždycky objeví to spojení mistr bojových umění a člověk, který se věnuje silovému tréninku. Možná bych se zastavil u bojových umění. Vím, že se tě na to lidi ptají často, je to otravná otázka, jak je bojové umění podobné tomu, co si představí spousta lidí, kteří to znají jako když ty ses k tomu dostal jako dítě – z akčních filmů. Jaký je rozdíl, jak chápeš bojové umění versus to, když jsi s tím začínal jako dítě?

 

Spousta lidí je motivována nebo alespoň v době, když já jsem byl děcko, tak byla motivována především právě těmi akčními filmy, kung-fu filmy. Něco z těch skutečných bojových umění tam je, ale samozřejmě je to fikce. Je to film. Dnes bych rozdělil celou tu oblast bojových umění a sportu do 3 podoblastí. Jedna z nich jsou ta klasická bojová umění, která se dnes cvičí majoritně jako forma určitého osobního rozvoje. Pracuje se na zdraví, síle, kondici. Samozřejmě pokud to má být stále relevantní škola bojových umění, tak tam musí být sebeobranný aspekt – praktická sebeobrana. To jsou třeba čínské styly – kung-fu, japonské styly – karate. Druhá oblast, která přitáhne k bojovým uměním a sportům možná více než tehdy, to jsou bojové sporty. Především mixed martial arts (smíšená bojová umění). Jsou tam jasně daná pravidla. V boxu se bouchá, v thaiboxu se bouchá pěstmi, kolena, lokty; v MMA k tomu přibude ještě boj v klinči, na zemi, páky, škrcení. Máme tradiční bojová umění, máme sporty. Třetí je čistě jenom praktická sebeobrana, ať už se to týká pro lidi, kteří pracují u policie nebo lidi, kteří makají na dveřích nebo prostě pro civilisty, kteří si chtějí zdvihnout pravděpodobnost toho, že budou schopní rozpoznat nějaké případné nebezpečí, konflikt, vyhnout se mu, deeskalovat ho verbálně. Když přijde na lámání chleba, tak mít i takzvané hard-skills, jak budou schopní se „ubránit“. Z každého toho jsou to takové 3 aspekty. V něčím se prolínají – právě ty hard skills, že se tam nějak kope, bouchá a nějak bojuje řekněme v klinči, to mají společného. Ale každý z nich má svoje specifika. V rámci řekněme školy čistě sebeobrany ten důraz na nějaké zdraví tam zase moc být nemusí nebo na dlouhodobý rozvoj kvalitního pohybu. Je to naprosto relevantní, protože tam je to o tom, jak kluk na dveřích má deeskalovat konflikt, případně nějakého syčáka, který tam dělá – jak ho pacifikovat. Na druhou stranu někoho, kdo cvičí řekněme ta tradiční bojová umění, tak nebude soutěžit v kleci a nebude soutěžit v ringu. Je dobrý, že tady máme takový náborový letáky, jako jsou filmy nebo jsou UFC zápasy, protože to spoustu lidí motivuje a koukají na to. Řeknou si, že se to chtějí naučit taky. Pak je potřeba trošku se vrátit k realitě, protože samozřejmě ten trénink a ty výkony profesionálů v Oktagonu, v MMA jsou něco jiného. Zcela jistě co se týče filmů, tak ta realita vypadá výrazně jinak. V sebeobraně se říká: pokud to nevypadá jako násilí, které vidíte v televizi – když člověk vidí, jak se prostě dva chlapi poperou nožem nebo sekerou, tak to nebude fungovat.

 

Je pravda, že v sebeobraně, já jsem se před časem bavil s člověkem, který školí policajty a vojáky. Ten říkal, že je velký důraz na to, aby to tak nevypadalo, aby to bylo co nejrychlejší, aby to bylo všechno u těla, aby to nevypadalo jako rvačka, protože pokud jsi policajt a potřebuješ někoho zpacifikovat, tak bezpečně a rychle a aniž by těch 15 lidí, kteří budou okolo a budou si to fotit, tak aby z toho neměli zážitek, že se tam děje nějaká rvačka.

 

Je dobrý mít širší spektrum těch „sebeobranných technik“. Říkám v uvozovkách, protože to, co víme ze zkušenosti z praxe je, že funguje takzvaná proaktivní sebeobrana, ne reaktivní sebeobrana. Když mě někdo tluče, tak to je blbý. To jsem spoustu těch kroků, které byly předtím, už jsem minul. Někdo tam prostě hulákal agresivně. Já protože mám v uších pecky a koukám do telefonu, tak jsem si toho nevšimnul. Až ten pobude přijde ke mně a najednou mi ji zezadu natáhne. Je dobrý mít právě to širší spektrum, protože opilého strýčka na svatbě těžko sejmete loktem do hlavy. Tam je potřeba ho nějakým jiným způsobem pacifikovat, uklidnit a odvést z té společnosti. Samozřejmě co se týče třeba policistů, tak taky nejde vytáhnout teleskop a někoho s tím jebnout do škatule. Policajt má v první řadě rozum, v druhé řadě má odznak a uniformu. To by mělo být ta hlavní forma té sebeobrany. Pak samozřejmě mají celou škálu těch dovedností až po ty velmi řekněme intenzivní. Ale samozřejmě ta deeskalace konfliktu je vždycky klíčová i v rámci praktické sebeobrany je to výrazně jiné než v bojových sportech. I v tradičních a sebeobraně se říká, že forma guardu je promeškaná příležitost – buď opustit místo případného konfliktu nebo rovnou proaktivně začít jako první. Z toho důvodu se cvičí různé takové guardy neguardy, že člověk je takhle, takhle, že si jenom drží ruce nahoře nebo mluví těma rukama, ale nikde se tam nepostaví jako když si v ringu nebo v kleci ťuknem a koumáme, jak jeden druhého nějak přechytračit. Osobně si myslím, že to je taková trojnožka – právě ta tradiční bojová umění, praktická sebeobrana a řekněme moderní mix martial arts, který si myslím, že z bojových sportů jsou nejlepší, protože jsou nejkomplexnější. Myslím si, že každý, kdo se věnuje některé z těchto disciplín, by měl ochutnat ty druhé disciplíny; koukat se, jak použít svoje tradiční bojové umění a reálném konfliktu – mít nějakou formu sparringu, kde se může jít plná síla, plná rychlost i když za omezení nějakých technik. Na druhou stranu lidi z MMA by mohli mít nějakou formu částečnému nácviku pro praktickou sebeobranu právě co se týče deeskalace nebo takový věci brát v potaz: více soupeřů, ozbrojení soupeře. Když někdo v klinči vytáhne nůž, já si ho držím za krk, ale najednou po 4 5 bodnutích do břicha zjistím, že soupeř byl ozbrojený. Nebo na zemi v guardu mi někdo z přihlížejících ukopne hlavu nebo ten jeho soupeř vytáhne třeba nůž. Stejně tak co se týče té praktické sebeobrany – mít i nějaký širší rozhled, nějakou formu sparringu, kdy se jede plná síla, plná agrese. Taky neztratit se čistě v sebeobrany, dbát o to zdraví a o kvalitu pohybu. Spousta lidí, kteří mají jednoznačně ty sebeobranné dovednosti v rámci praktické sebeobrany, tak se nehýbou dobře a není to dlouhodobě udržitelný. Začnou bolet lokty, ramena, kolena a záda. Nakouknout do těch dalších disciplín, protože je to jedna stolička se 3 nohama. To je třeba můj přístup. Já jsem velký fanda všech těchto disciplín. Cvičím tradiční čínská bojová umění, léta s praktickým přesahem nejenom co se týče sebeobrany, ale právě i zdraví, síly a kondice. Praktická sebeobrana a MMA – mám školu MMA pro začátečníky. Myslím si, že tohle se velmi dobře kombinuje a doplňuje.

 

Přece jenom u těch tradičních bojových umění je asi velká část i takový to nechci říct filozofie nebo psychického rozvoje nebo určité kultury s tím spojený… Já mám pocit, že spoustu lidí je tím ze začátku přitaženo tou kulturou nebo filozofií východních umění. Jak jsi to měl ty? Jak to vnímáš? Je to, co vidíme ve filmech, ta větší část bojového umění nebo s za tím, to přemýšlení a filozofie je z tvého pohledu ta velká část, o které se zase tolik nemluví?

 

Já myslím, že to je skutečně škola od školy. Může být škola tradičních bojových umění, která je jenom taková hra – fasáda, že jsme hrozní mudrci, filozofové a mudrci, ale ve skutečnosti je to jenom pokrytectví. Na druhou stranu může být škola čistě MMA sportu. To, o čem jiní mluví, tak oni skutečně dělají – cvičit bojové umění ne abychom jiným ubližovali, ale abychom jim pomáhali, že je tam respekt žáka a učitele, že je tam nějaká komunita žáků, takže myslím si, že těžko říct. Samozřejmě prvoplánově ta tradiční bojová umění si člověk spíš vztáhne tajči k taoismu nebo cvičí šaolinská bojová umění, tak buddhismu atd., ale úplně bych to takhle neviděl, že to takto je. Ty ctnosti a hodnoty jsou univerzální. Je úplně jedno, jestli je to východní nebo západní, jestli je to tradiční nebo moderní. Spíš si myslím, že to je skutečně o konkrétní daný škole, konkrétním daném učiteli. Znám spoustu tradičňáků, kde to je jenom pokrytecká fasáda. Pak znám spoustu ostrých hochů z MMA. Jsou to fakt rovný, přímý skvělí lidé. Nelze to jednoznačně kategorizovat z tohoto hlediska.

 

Já když vidím některá bojová umění, že mám pocit, že to jsou často pomalé nácviky, trochu to působí jako nějaká jóga, protahovací věci. Vnímám tam spíš, že to je bojové umění, které mám pocit, že má větší důraz na složku toho nevím čeho – pojďme se ráno společně hýbat a pojďme udělat něco u sebe.

 

Myslím, že to je v pořádku a člověk si to musí přiznat. Já jezdím dlouhá léta do Hongkongu. Teď tam vidíš babičky v parku, kterým je 70. Ráno si tam cvičí svoje tchaiči, tak neřekneš, že to je špatně. Někdo byl skvělý válečník, bojovník, ale ve 40 vstává 10 minut z postele, protože ho bolí celý člověk. Mohl být mistr Evropy a má jasný výsledky, které už mu nikdo nevezme, ale je otázka, jestli vyhrál. Kdo vyhrál? Jestli ta bába v parku, která si tam cvičí s kamarádkami každý den, ale nemá žádné bojové ambice. Je to bojové umění nebo původně bojové umění, které se dnes cvičí jako formu kloubní mobility, cvičení dechu, pohybu, kvality pohybu obecně a ten komunitní aspekt tam hraje roli, že tam je s delšími bábama, se kterými cvičí. Zase bych to takhle úplně neodsuzoval, ale to je to důležitý, co jsi řekl, co bych k tomu dodal, že člověk si musí být vědomý, co cvičí. Protože pak je spousta lidí, kteří žijí v naprostý deziluzi. Cvičí různé pomalý nácviky a takzvané aplikace se spolupracujícím soupeřem, kdy funguje všechno. Když někomu řeknu: zaútoč mi pravou rukou na hlavu – tak si udělám úplně všechno. Z toho důvodu jak pro tradiční bojová umění nebo právě pro tu sebeobranu – u bojových sportů je to samozřejmost – ale u těchto dvou je nějaká forma sparringu je důležitá – vzít si rukavice, chrániče, suspenzor. Jasně, nemůžeme si vrážet prsty do očí a trhat si uši, chytat se za vlasy a ukousnout nos, ale s tím se počítá. Ale to můžeme procvičit, je omezený množství technik, kde je plná síla, plná rychlost a plná agrese. Možná někteří z posluchačů budou vědět, jak vzniklo moderní judo. Vzniklo na základě tradičního klasického jiu-jitsu, kde bylo všechno povolené. Bylo to prostě brutální umění – pěsti do ohryzu a vrazit prst do okna. Jigoro Kano – zakladatel juda – řekl, že to je všecko super, ale nemůžeme to nacvičit plnou silou a plnou rychlostí. Takže to hodně osekal na řekněme nějakou formu pák, škrcení a porazy. Když císařská akademie v Tokiu udělala výzvu různých škol jiu-jitsu a ta škola zakladatele byla ještě škola jiu-jitsu, tak oni naprostou většinu těch soubojů vyhráli. I když měli omezené množství technik, ale byli je schopni nacvičovat plnou silou a rychlostí a relativně bezpečně, protože když někdo nasadil škrcení, tak druhý to odplácal nebo mu dal páku na loket, tak ten druhý to odplácal. Šlo to stále nacvičovat nějakou formou bezpečně, tak se to ukázalo, že to je lepší než nacvičovat všechny ty smrtící techniky, ale de facto formou takovou role playing. Místy se oblékly kostýmy šaolinského mnicha a budem doufat, že nám to přinese nějaké magické dovednosti, které jsme viděli ve filmu. Zjednodušeně řečeno – žádný sparring = žádný zázraky. Nemusí to nutně být sparring jako to vidíme v bojových sportech, ale nějaká forma sparringu, tréninku s plnou silou, kontaktem a agresí, s nespolupracujícím soupeřem. To je klíčový – nespolupracující soupeř.

 

Mě zaujalo, jak byl nějaký turnaj a oni to všechno vyhráli. Jak to tenkrát bylo? Bylo to tak, že teď ty školy proti sobě šly full power turnaj, čí techniky jsou lepší?

 

Když se podíváš na zrod moderního MMA, tak to nevypadalo moc jinak. První UFC, tam se neměly útoky na oči, nesmělo se kousat, ale to bylo v zásadě všechno. Neměli váhové kategorie, nebyly chrániče a nebyly časové limity. To je rok tuším 1993 – první UFC, ale předtím se konaly podobné zápasy v Brazílii – žádné chrániče a de facto žádná pravidla. Ta doba, o které mluvíme judo jiu-jitsu, to je konec 19. století. Myslím si, že MMA šlo tou cestou, kterou šlo, takže udělal se z toho už regulérní bojový sport. Já jsem obzvlášť fanda těch amatérských pravidel, která jsou myslím velmi dobře nastavená tak, že se dbá o zdraví jednotlivých bojovníků a umožní mladým klukům si pinknout relativně velké množství amatérských zápasů v průběhu roku. Za prvé ty chrániče jsou o trochu větší. Oni nechrání tu hlavu, ale ruku, ale jsou chrániče na holeně, jsou zakázané takové věci typu rotační páky na nohy atd. Když člověk dostane dělo – teď už trochu bruslí a je nahulený, tak se to zastaví. Myslím si, že ta pravidla jsou velmi dobře nastavená. Obecně si myslím, že i oproti takový tý show, kterou člověk vidí v tom profi MMA, tak je to opravdu sport. Není tam, co se spoustě lidí na MMA líbí, že je to taková show. Na té amatérské úrovni má to styl, je to kultivované. Není to Las Vegas, ale je to jako byly karate přebory u nás někde.

 

(partner podcastu)

 

Mně přišlo ještě zajímavý, jak jsi říkal, kdo vlastně vyhrál – jestli babička nebo ten mistr Evropy, který se neumí hýbat. Mám pocit, že v dnešní době, jak máme chuť se furt poměřovat a říkat si, kdo vyhrál, tak často lidi zapomínají na dlouhodobý horizont. Teď je populární investování. Teď se každý hádá, kdo měl větší zhodnocení tento rok, za poslední 2 roky. Já si ale říkám, že dokud ti není 60 a buď máš nebo nemáš peníze, tak je to bezpředmětný. Zajíci se počítají po honu. To kdo vyhrál, je móda říkat si, ale dlouhodobě je to bezpředmětný.

 

Závisí asi na definici výhry. Já si myslím, že u všeho, o čem jsme se tady bavili, ať člověk ví, do čeho jde. Někdo bude schopný obětovat zdraví za nějakou medaili. Pokud ví, do čeho jde, tak je to naprosto super. Problém je, když neví, do čeho jde. Nebo člověk obětuje řekněme bojovou schopnost. Ví, že se nepopere, ale baví ho koumat, jak tam nastavit ruku, jak tam dýchat. Chodí cvičit s kámošema a tak. Důležitý je, ať člověk ví, do čeho jde, ať si tam nastaví nějaký cíl v horizontu – může být krátkodobý nebo dlouhodobý – ať ví, co z toho získá a co za to zaplatí. Protože vždycky je něco za něco. Nejde mít úplně všechno. Samozřejmě i v průběhu života se to může měnit. Spousta těch takových těch fousatých mistrů, kteří kážou ta moudra, když jim je 70, byli pěkní syčáci, když byli mladí. Mlátili pěstma do stromu, mlátili do lidí. Pak ale došli k tomu, i zdraví je důležitý. Pak došli k tomu, že je lepší si dělat přátele než nepřátele. My máme jejich učení až z toho pozdějšího věku. Už nemáme to učení z toho věku, když jim bylo třeba 30 let. Pak i závisí, kdy se člověk učí od daného učitele – jestli ten agresivní adrenalinový nafoukaný panáček 30letý nebo je to ten 70letý mistr, který si prošel nějakou zkušeností. Ať si každý rozmyslí, co z toho chce. Dá se to nějakým způsobem kombinovat, protože v rámci našich MMA tréninku dbáme na to zdraví velmi důrazně. Prostě každá rána do hlavy se počítá, takže je dobré se v tréninku tomu vyhnout. Je dobré mít formu těch sparringů tak, aby se minimalizovaly zranění. Furt jsou to bojová umění. Člověk dostane špatný take down, to se nedá nic dělat. Dá se to minimalizovat, kultivovat. Musí tam být prostě taková forma tréninku, aby to všechny kontinuálně posouvalo dopředu, aniž by je to ničilo. Někdo má cíl hlavně ty diplomy a medaile. Je to naprosto v pořádku. Někdo má širší anebo jiný záměr. Ať si člověk vybere, co chce, ví, co z toho získá a ví, co ho to bude stát.

 

Ty ji zmínil ty mistry. Já jsem se tě chtěl zeptat na tvůj vztah k mistrům, mentorům atd. Často lidé hledají mentory, když jsou mladší. Tak Pavel, to je mistr čínských bojových umění, ten určitě už žádné mistry nemá. Jak to máš ty?

 

Kontinuální zlepšování se a učení. Já jsem měl štěstí na naprosto skvělý učitele, jak co se týče čínských bojových umění Won Jung Chin Sifu(?) ze San Franciska nebo Lam Chung Sing Sifu z Číny. Jeho bratři, jeho otec. Tang Jan Kong Sifu (?). Další učitelé i západní – David Roger Sifu. Co se týče silového tréniku – Pavel Caculin ze StrongFirst. Spousta dalších učitelů ze StrongFirst. Já mám skvělé učitele. Mám se od nich pořád ještě co učit. Dám za příklad třeba silový trénink – Pavel Caculin. Je dobré, když člověk zná své místo v potravním řetězci. Vím, že v některých věcech jsem prostě dobrý na tom našem písečku. Lidi řeknou, že jsem nafoukaný, ale já jsem upřímný. Já vím, že v tomto jsem dobrý. Pak se podívám na učitele formátu Pavla Caculina, kde si připadám takhle malinkej. Jeho know-how, znalosti, dovednosti jsou úplně někde jinde. Je skvělé síť učitele, protože když pak nevím, tak se stačí. On mi řekne, jak to je. Protože mám Xkrát ověřeno, že když se budu řídit jejich radami, tak to bude fungovat. Tak se podle toho zařídím. Myslím si, že aby člověk rostl, tak je dobrý se jít podívat jak nahoru, tak dolu. Nahoru – mít skvělý učitele, na které se vždycky může obrátit a kteří mu pomáhají se kontinuálně vzdělávat a zlepšovat. Stejně tak pak mít spolužáky a žáky, kde člověk dokud to nedokáže naučit někoho jiného, tak to taky úplně neumí. Znát svoje místo v potravním řetězci. Tady vím, že jsem o něco nebo o hodně víc, tak je to můžu naučit. Nejsem nejlepší, nejsem nejlepší, mistr světa amoleta, ale jsem docela dobrý. Pak na druhou stranu, ty jo, tenhle frajer toho ví o tomhle konkrétním stylu nebo o silovém tréninku nebo dýchání tolik výrazně víc, tak jsem ten prázdný šálek a jenom poslouchám a nasávám, učím se, ptám se kontinuálně se vzdělávám. Ten moment, kdy se člověk posadí a řekne si, že teď už to umím všechno, tak ten nikdy nenastane. Naopak je tam taková určitá křivka od toho, kdy člověk začne a už ví všechno. Pak zjistí, že toho moc neví. Pak se to dostává do nějaký rovnováhy, kdy už ví, co neví. Zase ví, kde už docela tak nějak docela ví.

 

Pojďme ještě zmínit StrongFirst. Spoustu diváků a posluchačů netuší, co to je a jak to kategorizovat.

 

StrongFirst je prestižní mezinárodní škola síly, kterou založil Pavel Caculin – ruský imigrant, který už dlouhá léta žije ve Spojených státech. Pavlovo působení na poli silovém a kondičním tréninku byla stručná revoluce. Začal učit strečink. Lidi měli představu, že je třeba něco natahovat, že je potřeba strečovat. On říkal, že ne. Musíš zesílit a tělo naučit, aby bylo schopné relaxovat. Jsou na to různé metody. Lidi udělali provaz během velmi krátkého času. Něco, o co se snažili dlouhá léta, tak Pavel řekne „udělej tohle“. Ty to uděláš a jsi o 10 cm níž a řekneš si „ty jo“. Začal cvičení s velkou činkou. Klasická moudrost říkala, že nesmíš tu samou skupinu cvičit víckrát než jednou týdně, jinak přetrénování a musí se jet tolik sérií a tolik opakování atd. Pavel přišel: hele, místo těch bambilion cviků budeš dělat jeden plus jeden cvik. Přijdeš do tělocvičny, zvedneš to 5krát, pak to znovu 5krát. Pak druhý cvik 5krát, 5krát. Budeš to cvičit skoro každý den a zesílíš. A lidi řekli, že to není možný. To je blbost. Najednou spousta lidí si udělala během pár týdnů nebo měsíců si udělala nový osobní rekord s naprosto minimální investicí. Samozřejmě nebylo to jenom o tom programu, ale bylo to o takzvaných silových principech – co tam udělat, jak se předzpevnit, jak tam dýchat. Jaká je pozice jazyka, co dělat s pánevním dnem. Jak to sevřít, jak zlomit osu účinky. To je jeho specialita. Většina lidí zná StrongFirst díky kettlebell. Pavel byl ten, který de facto má na svědomí návrat kettlebell – nástroje, který je velmi starý ale který na Západě upadl do zapomnění, jak přišla moderní vlna kulturistiky a strojů a toho takzvaného fitness. Díky Pavlovi ta kettlebell se opět dostala na výsluní, kam po právu patří. Myslím si, že to je ten nejlepší nejuniverzálnější nástroj pro naprostou většinu lidí. S tím člověk udělá hodně práce. Stačí mít 2 3 kettlebell doma. Udělá s tím jak běžný člověk, tak i sportovec, profík spoustu práce. Není to o tom nástroji, ale o výběru cviků a jak to člověk dělá a podle jakého programu to dělá. Abych to shrnul – je to mezinárodní škola síly, která působí na všech kontinentech kromě Antarktidy, kam se ale brzy taky dostanem, která se věnuje silové a kondiční přípravě, cvičení s vlastní vahou. I tam vypadá trochu jinak. Místo stovek leh sedů tam děláme kliky na jedné ruce, dřepy na jedné noze, striktní přednosy, kliky ve stojce. Věnuje se také cvičení s kettlebell. To je taková koule s madlem. Plus cvičení s velkou činkou. Pak jsou speciální kurzy zaměřené na programy – jak to hodit do rozumného programu. My jsme se bavili u bojových umění o zdraví. Stejně tak v silovém tréninku můžeme vybudovat kondici tak, že budem brutálně makat, a to tělo si na brutální záhul zvykne. To ale neznamená, že mu ten brutální záhul neškodí – takový ty zakyselovací záhulový tréninky. Člověk se zlepší, vyseká se do plavek, ale otázka je, jakou cenu za to platí. Máme specifické kurzy na programy, jak to dělat jinak – jak mít stejné nebo lepší výkony, aniž by za to člověk platil tuto zdravotní cenu. Máme kurzy na dýchání. Připravujeme spoustu dalších věcí. To je StrongFirst. Já jako master instructor mám čest reprezentovat StrongFirst v České republice. Učím instruktorské certifikace po celém světě.

 

Já to vnímám jako principy, ne jako školu nebo certifikaci. Mně přišlo zajímavý, jak jsi řekl, že není dobré to zakyselení, jít do maxima a vyždímat se. Mám pocit, že u určité skupiny lidí je to móda, že když pro sebe něco dělám, tak musím jít někam, kam se za hodinu nebo 45 minut zničím, ždímu triku. Pak jdu domů s dobrým pocitem, že jsem pro sebe něco udělal.

 

Jak jsi před chvílí říkal, zajíci se počítají po honu. Když by to v tréninku mělo být jinak? Které sporty trénují tak, že jdou každý trénink na max? Žádné. Maxujou takzvaně – jdou do maximálního výkonu – maximálně párkrát do roka, někdy ani to ne. Olympijský atlet má 4letý cyklus. Připravuje se na to, že chce dát ten nejlepší možný výkon za 4 roky. Pokud takhle netrénují profíci, možná by tak neměli trénovat hobbíci. Myslím si, že svým způsobem je to spíš psychická, psychologická záležitost. My jsme orientovaní na to teď hned, okamžité uspokojení. Myslíme si, že když na tréninku se zpotím, zadýchám a druhý den se namožený, že to funguje. Důležitý ale je, jak to bude za měsíc, 3 měsíce, 3 roky. Mít opět ten dlouhodobý horizont, který jsi zmínil před chvílí. Proto je dobré si vést tréninkový deník. Když ráno začínám učit zajímavou skupinu zajímavých lidí. Řada z nich jsou starší (50 +), tak když je začínám učit naše programy a cviky ve StrongFirst, tak se hrozně diví. Oni mi věří, protože jsou to moji kamarádi, ale mají tam trochu pochybnosti. Najednou místo bambilionu cviků dělají 2 nebo 3. Tak málo? To je divný. Začnou s úplně lehkou váhou. Vidí ty baráky, které já tam tahám vedle. Já na svoji váhu tahám velmi solidní váhy. Jak řekl jeden z mých kamarádů, kolegů a žáků Petr Macháček – zakladatel thajského boxu, MMA, skvělý čísel a kouč – říkal: já jsem viděl, že ty to zdvihneš, tak já ti budu věřit. Dodržoval program, jak jsem mu ho načrtl. Brutálně se zlepšil. Ale říkají si, že tak málo cviků? To je divný. Začnu se tak lehkou váhou? Já nemám pocit, že bych něco dělal. Nejsem po tréninku zadýchaný a neválím se v louži potu. To je taky divný. Nejsem druhý den namořený, to je divný. Ale za 3 měsíce se podívají zpátky nebo za rok a vidí, že jsem začínal s 16 kily a dnes zdvihám 40. Kolik to je procent zlepšení? To je ohromný zlepšení. Lidi, kteří se na každém tréninku zničí a oddělají, tak se furt točí v kruhu. Pořád zdvihají víceméně stejné váhy. Mají tam okamžité uspokojení ale nemají tam ten dlouhodobý progres. Je dobrý si vést deník, je dobré se podívat zpátky. Je dobré mít dobrého kouče, program a nějakou dlouhodobější vizi. Opět, jsme různě nastavený. Někomu to prostě vyhovuje se přijít párkrát týdně na trénink a tam se zničit, ale osobně nevidím moc velký rozdíl, jestli jde do hospody, kde se totálně zkalí, nebo jestli do tělocvičny, kde se pořádně zničí. Je to syndrom toho samýho.

 

Možná ty rána jsou trochu jiný.

 

Možná, ale ze zdravotního hlediska neprospívá ani jedno. Je třeba zdůraznit, že jednou za čas si dát záhulovější trénink, protože člověk vlastně zničí, spálí ty nefunkční mitochondrie, čímž uvolní místo těm novým, zdravým. Je tam konkrétně zaměřený nějaké zničení něčeho defektivního, abychom tam vytvořili prostor pro to, aby se tam vybudovalo něco nového. Obecně k záhulovým tréninkům – buď budem cvičit, abychom byli schopni tolerovat větší zakyselení, nebo budem cvičit, aby zakyselení vznikalo minimální. Tím pádem ho nemusíme tolerovat, když nevzniká. Ve StrongFirst na to máme specifické protokoly, takzvané strong endurance. Fungují naprosto perfektně. Ty výkony jsou fenomenální, aniž by člověk ničil svoje zdraví.

 

Je zajímavý, že mám pocit, že ten starý způsob nebo takový ten, že se musím zničit, zakořeněný. Ty StrongFirst principy i přesto, že jsou mnohem častější a slyšíš o tom víc a je víc trenérů a lidí, co se tím zabývají, tak je to furt, že pojďme hodinu dělat sprinty, mlátit co pytle. I v bojových sportech to musíš vidět, že je to docela častý.

 

Víš proč to je? My jsme se bavili o tom, proč je po tom poptávka z hlediska klientů a žáků. Já když dám záhulový trénink a slyším v šatně, jak říkají, že to bylo dobrý, jsme drsný. Ale buď drsný dlouhodobě. Buď drsnější a drsnější. Mě zajímá, jestli budeš za 3 měsíce drsnější. Když budeš mít 3 měsíce drsných tréninků, ale furt budeš srágorka, tak nejsi drsnější. Ale myslím si, že je to i věc koučů. Je mnohem jednodušší udělat 10 stanovišť a říct, že tady budou angličáci, tady budou horolezci, tady bude pokus omyl kettlebell swing, tady budeš dělat panáky a tohle. Teď jdeme 30 sekund cvičíme, 30 sekund odpočíváme. Pak tam můžeš dát cvičeného šimpanze se píšťalkou. Tam ani nemusí být. Tam můžeš dát MP3, která tam poběží. Zatímco pracovat na síle a kondici jako na dovednosti vyžaduje nějakou formu trpělivost. Je to studium jako člověk studuje na základní, střední nebo vysoké škole, tak je to skutečně studium. Musí tam být kouč, který to umí. Musí tam být kouč, který má trpělivost. Je to náročný. Je to práce. V rámci naší školy KB5 instruktoři furt musejí makat. To není jednoduchý. Je nováček. My s ním potřebujeme dělat základní mobilitu, dýchání, základní, cviky. Není to, že je tam stanoviště a člověk jde pokus-omyl, u čeho se zadýchá a zpotí. Ne. Je to systematické vybudování dovednosti síly. To je samozřejmě práce. I třeba z business hlediska ty kruháče jsou mnohem lepší. Můžu přijít kdykoliv na jakoukoliv lekci. Tam bude 10 stanovišť. Já tam půjdu pokus-omyl cviky, kde se zadýchám a zpotím. Pak mám ten pocit. Všechno v pořádku. Instruktor dostane svůj peníz a nazdar. Představ si, že by takto probíhalo vzdělávání v jakémkoliv jiném oboru. Ono to nejde. OK, vedeme to odněkud někam. Začneme u těchto věcí, pak sem a tyhle. Když zvládneš tyhle, tak půjdeme sem. Když zvládneš nějakou základní matematiku, tak pak se můžeme vrhnout do nějaké pokročilejší matematiky. To, na co se snažíme klást důraz v rámci StrongFirst, naší školy KB5, která zastupuje StrongFirst v Česku, je systematická výuka. Takže lidi, a to je myslím si to, co spoustu lidí k nám přitáhne a co spoustu lidí od nás odradí, protože řada lidí čeká právě ty stanoviště a jedem. Na druhou stranu řada lidí má těchto věcí dost, protože zjistili, že jsou jak křečci v kruhu. Furt šlapou a nikam se nepohybují. Říkají, že ne, ne. Já to chci vést odněkud někam. Já se chci zlepšovat tak, abych ničil svoje zdraví.

 

Ty jsi několikrát zdůraznil, že to je metodologie zvyšování síly. Já mám pocit, že často to zadání není, že chci být silnější, i přestože beru, že to je důležitý aspekt. Lidi pod tím, že chci být zdravější, a proto chci něco dělat, vidí, že ano, já chci být silnější, chci, aby mě nebolely záda, ale chci, abych se nezadýchal, když někam běžím. Existuje nějaká forma možné kombinace, kdy můžeš některé tyto přístupy kombinovat a dává to smysl? Nebo dle tebe ten silový trénink je to gró a funguje to na všechno?

 

George Hackenschmidt, slavný ruský zápasník přezdívaný „ruský lev“, legenda jak co se týče silového tréninku, tak legenda zápasnická. Dožil se téměř sta let. Mám někde jeho fotografii, kdy téměř v 90 letech přeskakuje snožmo 2 židle, na které je položená nějaká tyčka. Až do velmi pozdního věku stále zápasil, posiloval, cvičil. Ve svém slavném manuálu Way to Live, který vyšel v roce 1908, tak na začátku píle: sílu a zdraví nelze od sebe oddělit. To, že se naše mezinárodní škola síly jmenuje StrongFirst neznamená, že to je strong only, ale ukazuje to, že ta síla je skutečně naprosto fundamentální kvalita. Ne většina lidí k nám přijde s tím, že chtějí být silní a že chtějí zdvihat větší váha. Přijdou s tím, co ty říkáš. Chci se za prvé smysluplně hýbat, ne jenom jako robot, který skáče, jak tam ten šimpanz na píšťalku píská, ale chci se nějak kontinuálně zlepšovat, chci být zdravější, hýbat se líp, nechci se zadýchat, když půjdu do schodů, chci nabrat nějaké svaly, abych nějak vypadal, zbavit se nějakých špeků. Spousta starších žáků, kteří k nám chodí. My máme i přes 60 70 let žáky, tak říkají, že chci si hrát se svými vnoučaty, chci mít dostatek šťávy na to, abych si hrál se svými vnoučaty. To jsou všecko relevantní důvody. Přijdou lidé, kteří se chtějí zlepšit ve svém daném konkrétním sportu. K tomu se dostanou mimo jiné právě přes tu sílu, která je fundamentální dovednost. Nás zajímá kvalita pohybu, zajímá nás dýchání, zajímá nás nejenom to, aby se hýbali dobře, často, ale i silně. Pak člověk zjistí, že když má sílu, tak bude mít lepší vytrvalostní sílu, protože když nemá sílu, jakou sílu chce vytrvat? Zjistí, že když bude silnější, tak se mu zlepší rozsah pohybu – flexibilita, protože najednou ty jednotlivé části těla budou dělat, co mají dělat. To, co má stabilizovat, co má být pevný, bude ještě pevnější. Tím pádem to umožní, aby se rozhýbalo, co se má hýbat. Většinou se to děje právě naopak, že člověk je sice slabý, zato zatuhlý. Co se má hýbat, je zatuhlý, protože co má být pevný a silný, tak je slabý. Bez ohledu na to co člověk chce, tak ta síla je naprosto vitálním komponentem. Plus já bych k tomu dodal, že ta síla fyzická je jenom jedna věc. Nám jde o tu sílu mentální, duchovní. Člověk zjistí, že když pravidelně dlouhodobě na něčem pracuje, zlepšuje se, je schopný pak dosáhnout něčeho, o čem dřív by si řekl, že to v životě nikdy neudělám. Totéž může aplikovat venku ve světě. Je jedno, jestli dělá business, investuje, prostě dělá cokoliv jiného. Ve finále nám nejde o výkony v tělocvičny, ale o přenositelnost do toho vnějšího světa. Já musím říct, že principy, které jsem se naučil právě v silovém tréninku dle metodiky StrongFirst, tak jsem je pak aplikoval jak pro svoji školu bojových umění – dělat méně věcí, ale dělat to lépe, rafinovaněji. Aplikoval jsem to pro rozvoj business. Co jsou ty důležité věci, co jsou ty nedůležité? Roztřídit si to a na něčem pracovat a zase zpětně to nějak vyhodnocovat, jak to funguje. Plus v rámci té síly je obecně lepší být silný. Ti silní jsou většinou užitečnější a je těžší je zabít. Samozřejmě jde o to, jak člověk použije sílu – i v rámci bojových umění. Člověk může vyvolávat bitky někde na diskotéce nebo naopak může někomu pomoct, když je potřeba. Proto ve StrongFirst my říkáme, že síla má vyšší účel. Být silný v tělocvičně je super, ale mě zajímá, co budeš dělat tam venku. Když medituješ každý den poctivě a na polštářku jsi v pohodě, ale venku jsi arogantní kretén, tak nevím, jestli ta meditace úplně funguje. Jde o ten přínos a přenos do života obecně.

 

Já bych možná ještě tuto sekci cvičení uzavřel, jestli se můžeme dostat k praktickým věcem pro lidi, kteří chtějí začít dělat jeden nebo dva cviky – jestli něco dokážou. Chápu, že dojít k dobrýmu trenérovi je ta cesta, která vždycky dává smysl, ale myslíš si, že to může být i tak jednoduchý, že teď lidem řeknem, ať si dělají 10 dřepů. Nebo je tam potřeba ta diagnostika a vytvoření plánu atd.?

 

Nejdůležitější je začít a pak u toho nezůstat a rozhlížet se, jak to dělat líp. Pokud člověk bude pořád přemýšlet a pořád hledat a bude čekat na to nejlepší, tak nikdy nezačne. Zkusím dát posluchačům takovou radu: rozhodněte se, že začnete cvičit. Začnete třeba s klikama. Začněte takovými kluky, jaká je vaše představa o klicích. Je dobré si najít nějaké video. Když si dáte „KB5 klik“ do googlu, tak vám tam vyjede tutorial, ale řekněme, že to je jedno. Začnete metodou pokus-omyl, kliky. Uděláte první den maximum kliků, které z vašeho hlediska budou striktní – superpoctivý, což asi člověk ví, že by měl začít nahoře v plných rukách, dostat se těsně nad zem, že by se tam neměl nějak prohýbat atd. Ale je to jedno, jestli nohy budou u sebe, od sebe, úchop takový nebo makový, to je jedno. Změříte si kliky a dostanete třeba 12 opakování striktních. Pustíte se do cvičení. Budete cvičit měsíc. Každý den budete cvičit kdykoliv v průběhu dne série po polovině toho maxima opakování. To znamená měli jsme těch 12 kliků, nic moc, každý den budete dělat série po 6 klicích. Mezi těmi sériemi bude pauza 15 minut a víc. Podlaha je všude, takže si udělám ráno 6 kliků, za 20 minut 6 kliků, za půl hodiny, pak až za 3 hodiny, pak za další hodinu atd. Takhle cvičte 2 až 3 dny a pak si den dejte úplně odpočinek, žádné kliky. Cvičte to takhle měsíc. Po měsíci si přeměřte maximum kliků a pak mi pošlete děkovný e-mail. Není to můj program. Je to takzvaný GTG program. Ideálně je dobré ho použít pro cviky, kde to maximum nejsou vysoké počty opakování. Když uděláte 50 striktních kliků, tak to není pro vás, ale najít jiný cvik. Můžete si třeba vyvýšit nohy nebo kliky na jedné ruce. Dá se to aplikovat na shyby nebo na jakýkoliv silový cvik. Ukazuje nám to, že když člověk cvičí něco, co je proveditelné, tzn. nejde na svoji hranu, netestuje maximum. Když to cvičí pravidelně, tak se zlepší. Ještě jednou, vybrat si cvik, změřit vaše maximum. Vydělit dvěma a cvičit série po polovině maxima v průběhu dne s pauzami 15 minut a víc. 2 až 3 dny takhle cvičit vkuse a pak si odpočinout. Cvičit to měsíc. Nedělat si starost o maximum. Pak si odpočinout předtím, než budete měřit maximum. Změřte maximum a budete koukat jako já jsem koukal a jako koukali tisíce, desetitisíce, statisíce lidí, kteří se řídili podle tohoto programu. Třeba to bude motivace k tomu, že když zjistíte, že když takhle jednoduchá věc funguje a je úplně jinak, než se normálně dělá, protože normálně bychom šli 30 sekund klikujeme na maximum, pak 30 sekund odpočinek a takto to zopakujeme do té doby, dokud budem schopni vůbec zvednout ruce. Je to úplně jinak. Člověk z toho nebude namožený, zničený a naprosto fenomenálně se zlepší. Máme naprosto běžně ve shybech se člověk zlepší třeba na dvojnásobek shybů za měsíc tímto programem.

 

(partner podcastu)

 

Rád bych se dostal k praktickému využití filozofie. Já vím, že ty se hodně zajímáš o stoicismus nebo se ho snažíš aplikovat. To je to zajímavější možná. Pojď to trochu představit, protože já neznám moc lidí, kteří v Čechách mluví o stoicismu, což mi přijde hrozná škoda, protože si myslím, že to je téma, které v dnešní době – ani nevím, jestli tomu říkat filozofie – že to má velký smysl.

 

Zmínil jsi slovo praktický. Já myslím, že to shrnuje vše, čemu se věnuju, ať už bojová umění nebo silový trénink či osobní rozvoj. To je to klíčový praktický slovo. Já jsem studoval humanitní studia, takže filozofii, psychologii, historii, ale v zásadě pak jsem z té univerzity utekl. Už jsem nepokračoval ve studiích, protože ta filozofie, která se vyučovala na univerzitě pro mě neměla ten praktický přenos. Já jsem ve 14 letech začal číst Nietscheho a knihy o buddhismu. Pak jsem čekal praktickou filozofii, kterou budu moct aplikovat v běžném životě. Na té škole to byla školská filozofie. Neřeklo ti to, jak žít lepší život. Nedalo ti to návody, úkoly, ale bylo to čistě teoretické studium bez nějakého praktického přesahu. Dlouhá léta jsem se věnoval a stále se věnuju východním duchovním systémům, ať už buddhismus, ať už v původní thérávádové formě nebo řekněme v té rebelské zenové, taoismu a tak dále. Po letech jsem se vrátil ke kořenům, protože jsem studoval latinu, řečtinu. Zabýval jsem se hodně presokratickou filozofií, Platónem a stoikama. Vrátil jsem se zpátky ke stoicismu. Oprášil jsem Marka Aurelia, Senecu. Dostal jsem se i k dalším stoickým filozofům. Byl jsem velmi překvapený, jak za prvé je to relevantní pro naši dobu, respektive je to relevantní pro jakoukoliv dobu. Byl jsem velmi překvapen, kolik je tam styčných bodů právě třeba s buddhismem. To znamená opět nenáboženská forma osobního rozvoje; pragmatická, praktická, zkušenostní, dovednostní, takže ne co člověk si čte a o čem bude přesvědčený, ale o tom, co dělá; s naprosto jasnými konkrétními návody, jak na sobě pracovat jak co se týče nějakých těch spirituálních cvičení, tak co se týče těch praktických fyzických cvičeních, kterým ve Spartě říkali agogé nebo to, co vlastně původně znamenala askézis. Ne askeze, že žeru kořínky někde nahoře, ale že je to nějaké cvičení formou dobrovolného diskomfortu – otužování, půsty atd. Takhle jsem se vlastně k tomu před lety dostal obloukem. Stoicismus začal být velmi populární. V posledních letech vyšlo několik naprosto skvělých knih co se týče moderního stoicismu ne v tom slova smyslu, že by to byly historické studie antických stoiků, ale lidé si řekli, že to je pecka, to se dá naprosto skvěle aplikovat pro dnešní život. Tímto způsobem to prakticky a pragmaticky vyskládali pro běžné lidi. Myslím si, že to je nová velká ohromná vlna a naprosto po právu.

 

Já už roky sleduju Ryana Holidaye v Americe, který těch knížek o stoicismu už dnes napsal 6 nebo 7, ale vlastně je to velmi zajímavý vidět, jak se to ujalo, ať už napříč sporty v Americe, napříč vojenskými jednotkami atd. Čím to je? Kde jsou ty prvky nebo co pro tebe jsou ty relevantní věci? Ty jsi zmínil vystavování se diskomfortu.

 

Myslím si, že proč stoicismus dnes slaví úspěch je, že i dění posledních 2 let tomu nahrálo. Jedna ze základních premis je, že jsou věci, které jsou mimo naši kontrolu a jsou věci, které jsou v naší kontrole. Ty vnější události a věci jsou mimo naši kontrolu. Jestli zítra zkrachuje celý finanční systém, tak jak my dva to ovlivníme? My můžeme dělat něco proto, abychom se proti tomu nějakým způsobem zabezpečili, budem třeba investovat do bitcoinu, do zlata nebo do nemovitostí nebo já nevím, do čeho, ale je to mimo naši kontrolu. Jenom si zdviháme nějakou pravděpodobnost, že v případě krize to nebude tak zlý. Ale pak jsou věci, které jsou v naší kontrole. To je zjednodušeně řečeno, jak my se k tomu postavíme. To, co je v naší moci, nejsou vnější události. V naší moci je naše mysl. My tu mysl vůbec neovládáme. Dnes ještě díky sociálním médiím, díky internetu a vůbec díky online světu my jsme ve vleku našich emocí mnohem víc, než jsme kdy byli. Kdo z posluchačů se dokáže posadit – můžete udělat experiment – posadit se na 5 minut a soustředit se na dech, počítat nádechy a výdechy. To je základní forma meditace. Posadíte se s rovným držením těla. Budu se soustředit, jak budu dýchat – jenom nosem a budu počítat 1 až 10 a 1 až 10. Jak rychle najednou ta mysl uteče – složenky, účtenky, milenky a já nevím co. Člověk najednou zjistí, že není pánem svojí mysli, a to ani v takové ideální laboratoři, kterou si na to vytvoří, že se posadí doma sám v klidu a má jediný úkol počítat od 1 do 10 a dýchat. Ta mysl se rozjede jak hollywoodský film pomalu. Vezměte si, že my takhle žijeme naše běžné životy. Takto žijeme non-stop, 24 hodin denně. Vlastně i ve spánku se to honí mimo naši volní kontrolu. To, na čem stoicismus a příbuzné praktiky – on ten stoicismus a buddhismus má tolik styčných bodů, že až to je zajímavý a podivuhodný.

 

Oni byli na sobě vytvořeny nezávisle, že?

 

Je to otázka, protože Alexander Veliký a jeho výboje a jak indická filozofie ovlivnila třeba skepticismus řecký, takže ty vlivy nějaké tam byly, ale obecně platí následovně: pokud něco je společné napříč kulturami, napříč časem a dává to smysl z hlediska evoluční biologie, tak asi na tom něco bude. Tak to asi dává smysl. I kdyby to byly dva nezávislé systémy. Je řada dalších duchovních systémů, kde to je úplně stejně. Ta schopnost pozornosti a schopnosti kontroly svoji mysli. A i všímavost, že člověk si všimne, že teď začíná být nasraný, je mnohem lepší, než tomu nechat volný průběh. Člověk si to může všimnout, udělat krok stranou, podívat se, jako kdyby viděl někoho jiného, jak startuje. Je třeba zmeškaný let. Minul jsi let, protože je špatný počasí ve Philadelphii. Ty tam začneš vřískat na nějakou tu letušku nebo letušáka. Jaký to má smysl? Jak je v tvojí moci ovlivnit, že počasí ve Philadelphii je hezký? Jak za to ten člověk proboha může? Tohle si člověk naučí – všímat si toho. Když si toho všimne, tak s tím může něco dělat. Pak zjistí, že si naprostou většinu času svého života dělá starosti a zbytečný strasti s věcmi, které jsou úplně mimo jeho kontrolu. Naopak míjí ty věci, které jsou v jeho moci a kontrole. V tomto je ten úplně základní přínos. Pierre Hadot, jeden z takových zakladatelů moderního stoicismu. Před lety vydal několik vynikajících knih, ze kterých se dodnes čerpá. On tomu říká spirituální cvičení v rámci stoicismu. Oni to dělají na takzvané mathesis – teoretická výuka; meleté – takový rozjímání až meditace; askesis – ta fyzická cvičení, ten dobrovolný diskomfort. Ty ses ptal na ten dobrovolný diskomfort. Oni to cvičili jako například otužování nebo třeba půsty z hlediska nějakého psychického tužení. My dnes víme, že otužování je zdraví, že půsty jsou přínosné, ale oni to cvičili jako cvičení duchovní. Zase, já jsem třeba jednou letěl učit nějakou certifikaci. Byla zrovna stávka těch dodavatelů jídla do letadla. Byl to relativně krátký let. Samozřejmě letuška to ohlásila, že se omlouvá, ale že nebude žádné občerstvení na palubě letadla, protože je tady stávka. Někteří lidé z toho byli absolutně crazy, že nedostanou to svoje jídlíčko – jak si to vůbec představujete, dovolujete. Vždyť je to úplně zbytečný. Za prvé to neovlivní, za druhé to, že někdo nepřežije 5 hodin bez nějaké svačinky, to nám ukazuje, jak na tom jsme, jak jsme zchoulostivěli, jaké jsme srágorky. Já jsem se jenom usmál a řekl jsem si, že za prvé to neovlivním, za druhé nějakých 6 hodin bez jídla vydržím úplně v klidu, když jsem schopný dávat 5denní půsty. Za třetí bych si to, co nám tam předloží jako jídlo, stejně asi nedal. Pak ti to dává svobodu. Je venku zima. Tobě je zima a řekneš, že to tak přežiju. Na to jsem zvyklý. Máš hlad? Tak řekneš, že OK, to přežiju, jsem na to zvyklý. Z tohoto hlediska je to psychický trénink, o kterém až my dnes zpětně víme, že nám prospívá i z fyzického a zdravotního hlediska.

 

Já jsem rozjímal o tomto tématu a rozhovoru, co tady budem mít. Šel jsem na Hradčanský přes semafor, byla červená, nikde nikdo, tak jsem přešel. Už jdu, zastavil ten taxikář, který byl 200 metrů, a začal na mě řvát: „Co chodíš na červenou, ty debile?“ Tak jsem šel a říkal jsem si: „Hm, to je zajímavý.“ Možná je to cvičení, jak dlouho vydržím svoji mysl fixovat se na tom, že člověk měl špatný den a potřeboval vylít svoji agresivitu. Spoustu lidí – je to běžné, že někdo v autě na tebe zatroubí. Takový ten prvotní instinkt typu „Co si to dovoluje? Co na mě troubí? Já mu to nandám zpátky!“ Asi je přirozenější od přírody bez nějakého studia stoicismu si říct, že je to zajímavé, ten člověk má špatný den, moc se mě to netýká.

 

Třeba ke studiu stoicismu to přitahuje lidi, kteří to mají v nátuře. Já velmi často od svých kolegů nebo od lidí, kteří se zajímají o stejné věci – máme facebookovou skupinu Prokoptón jako ten, který se prokopává k tomu, aby se stal stoikem. Není to stoik. Já rozhodně nejsem, ale je to praktikující stoik. Velmi často dostávám komentáře, že já o tom už přemýšlím takto dlouho. Nebo „takhle to mám odjakživa“. Vezmi si, že by ses začal hádat s frajerem. Jestli chodím na červenou nebo ne, to škrtnem, ale nejede žádný auto široko daleko, tak tam nebudu stát. Nešel bych takhle na červenou, kdyby vedle mě stála maminka s dítětem. To je špatný příklad. Teď jsem tady sám, auto nikde. To je jedno, to škrtnem. Ale vezmi si, že by ses začal hádat s tím frajerem. Frajer vystoupí z auta a začnete do něj strkat. Ty do něj strčíš nebo on do tebe. Ty zakopneš o obrubník, upadneš, spadneš a praštíš se do hlavy. Budeš 3 dny v kómatu a pak umřeš. Stálo to za to? Nestálo. Jedna z metod stoických, oni mají spoustu jasně daných konkrétních cvičení, je pohled shora. Člověk se na to podívá jako na dva lidi, kteří se takhle hádají a řekneš si, že to se hádáte kvůli takový kokotině? Kvůli tomu se budete sekat a tahat nože a pistole? Není to úplně zbytečný? Je. Myslím si, že ta stoická cvičení a praktikování nikdy nebyly důležitější než teď. Můžou za to sociální média si myslím. Když se podíváš na Twitter – jsme my nastavení na výkřiky o 140 znacích od anonymního člověka, kterého jsi nikdy neviděl? My když budem dva anonymní ne Twitteru, ale ne já jako Pavel Macek, ale jako nějaký nick, tak se budem o něčem hádat a já ti to tam pořádně naloží a ty pak mně. Když se budem vidět takhle face to face, kolik lidí by to, co vykřikují na Twitterech a Faceboocích a podobně – kolik by to řekli jeden druhému do tváře? Z toho důvodu zase je naprosto skvělý, že jak co se spousty starých disciplín týče, tak moderní věda potvrzuje jejich předpoklady a spekulace; třeba evoluční biologie. Oni říkají – to je jedno ze základních pouček stoicismu – že jsme tvor rozumný, i když to tak někdy nevypadá. Ale máme minimálně tu schopnost a jsme takzvaný „živok společenský“. My se potřebujeme vidět a fungovat mezi jinými lidmi, protože naše příčetnost závisí na interakcích s jinými lidmi, kdy oni nám říkají, že tohle moc. To jsi přehnal. Nebo řeknou, že tohle je fakt dobrý. Nejde to na sociálních médiích. Nejde to ve 140znakových výkřicích. Nejde to v anonymních zlých komentářích. Myslíš si, že jsou na sebe lidé hodnější, co máme sociální média nebo se víc štěkají?

 

Já vlastně nevím. Na těch sociálních sítích samozřejmě ne, ale jestli to má dopad do reálného života, já nevím.

 

Nejde jenom o to, jestli to má dopad do reálného života, ale jak to mění naši mysl. Tolik hejtů, co dnes je člověk schopný vyplodit na sociálních médií, tolik hejtů by nikdy face to face nedal, protože by dostal přes držku. To je takhle jednoduchý. Nevím, jak jsme se k tomu dostali.

 

Půjdeme možná do deep tématu, ale takový ten smysl života nebo vstávání – v tom buddhismu to je, že život je plný utrpení. Ve stoicismu, když si přečteš Marka Aurelia, tak je to nejbohatší a nejmocnější člověk na světě. On říká, že dnes ráno musím vstát a dělat ty věci, které musím i přesto, že by teoreticky nemusel. Jak v tom ty máš ten kompas pro navigování si že životem?

 

Jak stoicismus, tak budhismus je vlastně filozofie bez příkras. Jsou to vlastně negativní duchovní systémy v protikladu pozitivní psychologii, kde člověk ráno vstane a ta sebeafirmace, jak se kouká do zrcadla a říká, že jsi skvělý, nejhezčí a nejsilnější. Aby člověk byl schopný se někam pohnout, tak musí za prvé vědět, kde je bez jakýchkoliv příkras. Pokud někdo ještě nepřišel na to, že povahou života je utrpení, tak je strašně lucky a přijde to dřív nebo později. Budou úmrtí, nemoci, zrady, katastrofy, to prostě přijde. Pokud to nepřišlo, tak člověk nechť děkuje všem reálným či imaginárním bodům. Takže ví, kde je. Když ví, kde je, tak možná bude vědět, kam se chce dostat. Pak může načrtnout cestu, jak se tam dostat. Jak stoicismus, tak buddhismus a další systémy na tom obecně pracují. Obecně to nejjednodušší pravidlo, jak toho dosáhnout, to takzvané zlaté pravidlo – nedělat jiným lidem, co by nechtěl, aby oni dělali jim. Tohle když si člověk řekne – každý víme, že když děláme nějakou lumpárnu, každý to ví. Vevnitř to ví. Ono to tam zůstane. Ono se to nějakým způsobem vrátí. To je taková ta instantní karma. Ono to může trvat pár let, ale stejně se to vrátí. Je to jako když si člověk hraje s hovínkama. Oni zůstanou kusy hovínek za nehtama. Raději ať si hraje se zlatem. Ten kompas je začít u sebe, protože už to je dost těžký ovlivnit, ale tam máš výrazně větší šanci to ovlivnit, než ovlivnit deštné pralesy. Neříkám nezajímat se o záchranu deštných pralesů, ale já jsem kdysi sdílel jeden tweet, kdy nějaký frajer napsal naprosto trefně, že 17letý studenti bojují o záchranu deštných pralesů, ale nejsou si schopní zalít kytku doma v pokoji.

 

To myslím, že říká Jordan Peterson. Takový to, že lidi řeší…

 

…monetární světový finanční systém, ale nejsou si schopni uklidit v pokoji. Neznamená to, že je potřeba nejdřív to a pak to. To jde paralelně, ale jít víc příkladem. To jinak nejde. Když člověk sám bude pracovat na tom, aby byl lepší, tak najednou ty vztahy, které má kolem sebe, budou lepší. Pak všichni pracujeme a přispíváme k tomu, aby ten svět byl lepší. Člověk bude mít pochopení pro lidi, kteří dělají špatné věci. Jak buddhismus, tak i stoicismus říkají, že jsme ovládaní takovým mamonem, chtíčem a okamžitým uspokojením nebo jsme ovládaní strachem nebo nevědomostí. Pak se člověk na to podívá a dokážeš rozklíčovat spoustu chování, jednání nebo událostí. Když na tebe jiní lidé nebo systém nemá moc těchto hledisek, že ti něco zakážou nebo přikážou nebo ti něco nedovolí. Ty řekneš, že mně to je jedno. Sorry, já se nenechám tímto ovládat. Já se nenechám manipulovat strachem. Já nemám strach ze smrti, protože na tom pracuju celý život. Člověk umře, ať chce nebo ne dřív nebo později. Pokud nemá strach ze smrti, není to nesmrtelný a nebojácný, je to ten opatrný realista. Nenechává se ovládat okamžitým uspokojením, tak najednou má ohromnou moc. Stejně tak jak jsem říkal v rámci chladu nebo co se týká toho hladu, postění. Ta motivace moje osobní je, že vidím, že když pracuju na sobě, abych byl trochu lepší člověk, tak pak najednou všechno funguje líp. Snažím se nedělat jiným lidem takový věci, který bych nechtěl, aby dělali oni mně. Kdyby každý alespoň trošku na tomto začal pracovat, tak jsme na tom výrazně lépe.

 

Na druhou stranu ta touha být lepším člověkem je něco, co nám částečně přináší tu nespokojenost. Jak já si představuju ty buddhistické mnichy, že sedí, meditují si a možná nechtějí být něco víc.

 

Úplně neposoudím ty vyloženě buddhistické mnichy, protože já jsem to, čemu se říká householder – běžný občan, hospodář, možná na ty hody do jeskyně někdy odejdu, ale zatím to neplánuju. Mě zajímá, jak fungovat v běžném světě. My fungujeme v běžném světě v interakcích. Tak to je. My jsme živok společenský. Za den bychom měli mít spousty reálných živých interakcí ne na internetech a v e-mailech a v sociálních médiích, ale prostě face to face. Tam opět člověk může aplikovat to, co vlastně procvičí v té laboratoři řekněme na meditačním polštářku. Jako v silovém tréninku, o kterém jsme se bavili, zdvihám činku na mrtvé tahy, pak pomůžu babičce s nákupem. Nebo někomu zvednu nahoru kufr. V rámci těch bojových umění a sportů, tak třeba se někoho zastanu a pomůžu někomu. V rámci tohoto duchovního rozvoje, tak se chovám k lidem trochu líp. Mám pro ně porozumění a pochopení. Taková ta dokonalost, jak ses na začátku zeptal s učiteli „jsem mistr světa, amoleta, nemám se co naučit“ – to je nějaký ideál, hvězda na horizontu. Jestli jí dosáhne nebo ne, tak to je otázka. Takové to rozpuštění self, o kterém se mluví v buddhismu, ten skutečný prožitek té sounáležitosti s ostatními lidmi nebo živými bytostmi obecně. To je otázka. Když za tím člověk jde, tak je to lepší. Ve finále nejde o tu sterilní dokonalost, ale jde o tu kompletnost. Carl Gustav Jung, jeden z mých oblíbených filozofů, já ten citát velmi často používán, on kdysi řekl, že raději budu kompletní, než abych byl dokonalý. To souvisí i s praktikami, o kterých mluvíme, že člověk je schopný vnímat třeba svůj vztek nebo svoji závist nebo svoji nenávist, ale tím, že si je uvědomuje, tak je schopný s nimi něco dělat, místo toho, aby se jimi nechal podvědomě ovládat.

 

Co bylo pro tebe ideální vstupenkou do světa stoicismu? Kdybychom měli někomu doporučit něco, kde si trochu načerpat některé z myšlenek.

 

Můj kamarád na moje doporučení vydal knížku od Williama B. Ervina v českém překladu Jak žít dobrý život. To pro mě osobně byla jedna z věcí, která znovu restartovala můj zájem. Je to z toho důvodu, že to není knížka, která je – on je profesorem filozofie – ale je tam ten praktický záměr. To je jedna věc. Druhá věc, že mně osobně sedí jeho styl. Já když jsem to četl, tak jsem měl pocit, že sedím s kamarádem a kafíčku a říkám mu: „Tohle stojí za pikaču“. On říká: „Hm, zkus se na to podívat takhle.“ Já říkám: „Máš pravdu, vlastně jo, díky.“ No a zkus k tomu přistoupit takhle, takový jednoduchý cvičení, než půjdeš spát. A já řeknu: „Dobře, dobře.“ Pak se potkáte za nějaký čas a říkáš mu, že je to lepší. Je to takhle jednoduchý. Jenom změna perspektivy. Podívat se na tu samou věc, která se ti děje, která bude, ať už chceš nebo nechceš. Ta změna perspektivy a přístupu na základě chování a jednání je velmi mocná. Není náhodou, že ze stoicismu vychází dnes jeden z nejúspěšnějších psychologických systémů, takzvaná kognitivně behaviorální psychologie. Kognitivně = poznám, co se děje, mám všímavost. Behaviorální = na základě toho se nějakým způsobem chovám a jednám. A skutečně autoři KBT i těch předchozích systémů, na kterých staví, jmenovitě zmiňují stoiky jako jeden z inspiračních zdrojů.

 

Je to tedy hlavně o pohledu a změně perspektivy a nějakých praktických cvičení, jak svůj život vnímat v jiném kontextu.

 

Určitě. Já bych řekl, že je to i o osobním prožitku. Ten Západ hodně klade důraz na rozum. Východ klade důraz víc na skutečný prožitek, zážitek. Já si myslím, že a to je de facto story of my live, že Východ a Západ se tam takhle prolíná. Myslím si, že praktikujícím buddhistům, kteří sedí v meditaci, tak si přečíst třeba zmiňovanou knížku anebo řekněme původní zdroje toho Marka Aurelia, Senecu a Epicteta, takže jim to velmi prospěje. Naopak lidem, kteří mají tuto zkušenost a dokáží se svojí myslí nějak pracovat, jim se to otevře. Já když jsem začal intenzivně sedět meditaci, tak nejenom ty buddhistické spisy najednou začaly dávat smysl, ale i ty stoické. Řekneš, že „jo takhle, aha“. Opět jde o tu praktičnost, kdy se ten prožitek, rozum, to, že se něco děje a ty máš tu dovednost všímavosti, že si všimneš, co to v tobě vyvolává. Pak máš ten návod, co s tím dělat a jak s tím pracovat. Ten prožitek a ten rozum a cit se tam prostě takovým zajímavým způsobem prolínají. Myslím si, že jedno bez druhého moc nejde. Člověk se rozumově nepřesvědčí o něčem, co nevidí, čeho si vůbec nevšímá.

 

To je zajímavý, že o tom mluvíš, protože je pravda, že já ze svých střípků, co jsem z toho dostal, jsem nabyl dojmu, že pocity jsou na nic, ignoruju je. Často takový to, že mám hlad. Ty si můžeš říct, že nemám hlad. Týden bez jídla přežiju. Mý tělo na mě hraje triky a říká mi, že si mám dát čokoládu, ale vlastně nemám. Je tam velmi jemná hranice, kdy to své tělo respektovat, balancovat a říct, kdy na mě něco zkoušíš, moje mysl je silnější, kdy mi říkáš, že se mám najíst. Já ale nepotřebuju jíst, jako na tom letu.

 

Dává ti to sílu. Dává ti to moc. Ty to máš pod kontrolou. Ty nejsi ten otrok. Jsi pán. Řekneš, že je mi zima, ale já to zvládnu. Mám hlad? Jasně, ale já to zvládnu. Člověk si v rámci těch praktických cvičení – my jsme se víc bavili o těch spirituálních – tak se tam dá skutečně cvičení fyzického charakteru, které pak mají právě ten přenos i do psychického světa. Může to být třeba cvičení bojových umění. Markus Aurelius říká, že život je více podobný umění zápasnickému než tanečnímu. Můžou to být půsty. Může to být otužování nebo naopak velký vedro. Může to být námaha. Může to být spaní na tvrdé podlaze. To, co je zajímavé, že ten efekt je nejenom takový, že člověk je obrněný vůči té dané věci. Když pak nastane, tak člověk chce nebo nechce, není to mimo jeho kontrolu jako když nám neservírovali to jídlo, ale že si pak bude vážit věcí, co má. To je jeden z nejjednodušších triků. William B. Irvine ho zmiňuje jako hlavní stoickou metodu „negativní vizualizace“. My jsme dnes zacyklení v kolečku. Jmenuje se to hédonické zacyklení, že potřebujeme mít nové věci a víc a silnější zážitky atd. Člověk se furt za něčím honí. Pak toho dosáhne a řekne si, že to je všechno? A co dál? Teď je tam znovu a znovu. Irvine nebo stoici říkají: „Představ si, že bys přišel o to, co máš teď.“ Pak si toho mnohem víc budeš vážit. Když na nějaký čas přijdeš o jídlo, tak úplně nejjednodušší jídlo je božská mana. Když strávíš nějaký čas v chladu, tak pak si užiješ to teplíčko. Aniž by ses honil za něčím novým, tak tyto metody tě učí užívat si to, co máš. Moderní výzkum nám ukazuje, že ta úroveň spokojenosti není nijak větší, jestli je někdo střední třída nebo multimilionář. Není. Pokud člověk není extrémně zadlužený a nenahání do exekutoři od rána do večera, tak ta úroveň štěstí a spokojenosti už je pak víceméně stejná, bez ohledu na to, kolik člověk má peněz. Jestli bydlí v nájmu nebo v megavile. Naučit se vážit toho, co člověk má, je jedna z nejjednodušších cest ke spokojenosti. Zároveň pak člověk nepřijde o ty důležité věci. Já dám příklad praktický, který mi udělal radost. Zpětně jsem se na to podíval a říkal jsem, že dobrý, asi děláš nějaký pokroky. Jsem prostě spal. Mám 2 kočky. Ony vyvádí. Většinou ve 3 ráno a podobně. Zase začaly tam řádit. Přeběhly mi po ksichtě, poškrábali. Já jsem chtěl spát. Teď jsem se vzbudil a cítil jsem, jak začínám být vzteklý, ale udělal jsem ten krok stranou a říkal jsem: hele, vždyť to jsou tvoje milované kočky. Co tam na ně budeš řvát a plácat je tam něčím a něco po nich házet? Jaký to má smysl? Byl jsem si schopný toho všimnout. Byl jsem schopný to zastavit. Byl jsem schopný si uvědomit, že to je prostě přirozenost koček, že ve 3:45 ráno začnou řádit. Chtěly mi úmyslně ublížit a poškrábat po obličeji? Taky nechtěly. Byl jsem skutečně během, a to bylo během pár sekund, přeřadil na to, že jsou to moje milované kočky a v klidu jsem okamžitě usnul. Pak ráno jsem se vzbudil a vzpomněl jsem si na to. Říkal jsem, že dobrý, kéž by to takhle fungovalo i v jiných věcech, kde už jsem takto úspěšný nebyl. Ale každý úspěch se takhle počítá.

 

Máš hroznou pravdu s tím odepřít si ty samozřejmé věci na chvíli. Nemusí to být tak extrémní jako jít na týden do tmy, což věřím, že to může být velmi zajímavá zkušenost, ale možná to nepřesvědčí každého, ale dát si týden bez kafe. Možná ti to kafe pak bude chutnat mnohem líp a budeš šťastný, že ho můžeš mít.

 

A navíc nebýt závislý na něčem. To je dobrý. To je ta nezávislost, to je ta svoboda. Já miluju řekněme Puerh čaj, ale když mi řekneš, že rok nebudeš Puerh, tak můj život bude o něco chudší, protože je to rituál. Dám si čajíček, pohodička. Ale nejsem na něm závislý. Zbavovat se těchto závislostí. K tomu ještě, co jsi říkal, třeba ten týden do tmy může být dobrý, ale v rámci meditace to vztáhnu. Máš to každodenní sezení. Pak máš nějaký dlouhodobější retreat, třeba 3 nebo 7 dní intenzivní. Ale pak máš tu běžnou aplikaci přes den. My jsme dnes nastaveni na to, že tam potřebujeme mít tu výzvu, že lidi budou na 7 dní do tmy, ale co potom? Co pak v běžném životě? To je ta otázka. Myslím si, že je dobré mít něco, co si člověk nějakou formou udržuje pravidelně – pravidelné sezení, že se posadím na 10 minut, čumím do blba, dýchám. Pak tam mám třeba něco intenzivnějšího, mám tam 3denní retreat. Pak to aplikuji v běžném dnu jako ty jsi to aplikoval u toho rozčíleného taxikáře nebo já s kočkama, které mi šlapou po ksichtě. Nehledat jenom tu výzvu, protože to je opět jiná forma toho záhulového workoutu, o kterém jsme se bavili předtím. Je to dobrý. Můžu se pochlubit kámošům. Můžu dát černou fotku na Instagram ze tmy. Oni řeknou: ty jo, fakt jsi to vydržel? To je fakt hustý! Ale já se vždycky ptám, co pak? Jaký je ten transfer do běžného života?

 

Je pravda, že to zážitkové feťáctví jsi trochu zmínil. Na jednu stranu není špatný dopřávat si zážitky. Je to super, ale musíš vědět, co to je a jestli si to dopřávám, protože potřebuju další zážitek, abych se necítil mizerně nebo mám nadhled a říkám si, že je to super zážitek.

 

Co to maskuje? Svobodný, nezávislý člověk ať si dopřává, co chce. To je super. Ale pokud je to forma závislosti, tak je to blbý, protože co když nám pak něco znemožní to feťácké zážitkovství? Třeba se nemůže cestovat nebo přijde nějaké zranění a já nebudu moct dělat něco. Jeden z mých kolegů v rámci kettlebell cvičení, o kterém jsme se bavili, jsme seděli na večeři a on říká, že kettlebell je paráda. Já jsem na tom absolutně závislý. Já jsem se tam zamyslel a říkal jsem, že já nejsem. Já si nemyslím, že to je dobrá cesta. Co když nastane zranění a už nikdy nebudeš moct zvedat kettlebell. To je prostě blbý. Je to dobrá věc, ale nejsem na tom závislý.

 

Možná je to zpátky o tom myšlení v dlouhodobém horizontu, že ty obrňuješ nebo připravuješ sebe sama, aby ať se v budoucnosti stane cokoliv, tak abys byl schopný furt být funkční, šťastný člověk.

 

Přesně tak, protože pokud tam je něco, co najednou tam nebude a ty se totálně zhroutíš, tak je to blbý. Neříkám, že takové události nenastanou v životě. Naopak to můžou být události, které tě pak nasměrují k takovémuto studiu a praktikování, kdy řekneš, že je to blbý. Ve stoicismu se tomu říká epistrofi – obrat. Že člověk žije v nějakém vzdušném zámku a realitu naprosto míjí. Ta se mu tam ukáže naprosto drsně. To je ten slavný příběh o Buddhovi. Ty jeho 4 vyjížďky, protože on byl z bohaté královské rodiny. Oni ho schválně drželi od vnějšího světa. Chtěli ho vychovat jako budoucího vládce. On během vyjížděk viděl nemocného člověka a ptá se: co to je? Jeho vozataj mu říká, že to jsi ty. Taky onemocníš. Viděl starého člověka, viděl mrtvolu. To taky umřeš, kámo. Aha. Pak viděl mnicha v klidu spokojeného. To můžeš být ty. Jemu docvaklo, že život je utrpení. Tam dostal první náznak, který pak on zformuloval ve 4 vznešených pravdách. Tam dostal první náznak a říkal: moment, s tím já musím něco dělat. Konec, sundávám si růžové brýle a dívám se realitě zpříma do očí.

 

Pavle, napadá mě poslední otázka. Nevím, jestli jí dáš od boku. Napadá tě nějaká věc, na kterou si v posledních měsících nebo roce změnil názor?

 

Jako úplně změnil názor?

 

Že sis možná měl ten v něčem malý obrat a říkal sis, že jsem o tom přemýšlel nějak…

 

Musím říct, že jsem překvapený, kolik lidí se nechá ovládat tím konzumem nebo tím strachem. Jsou pak schopní, že se nechávají ovládat konzumem nebo strachem, legitimizovat věci, které jsou podle mého názoru hodně za hranou. Jsem hodně překvapený, kolik lidí, kteří měli plnou hubu ctnosti a odvahy, kuráže a demokracie a laskavosti a já nevím co, tak jaký se z nich vyklubali podpůrci totalitních režimů a opatření. To jsem fakt dosud překvapený. Zase myslím si, že obzvlášť ta sociální média na to mají velmi nepříznivý vliv. My jsme v takový fázi – já na to čtu knížku od Breta Weinsteina, což je evoluční biolog, jmenuje se to Lovec, sběrač ve 21. století. On říká, že máme určitý vývoj, je to super včetně moderních technologií a rozvoje. Ale platíme za to cenu, o které možná nevíme. Možná za to zaplatíme něco, o čem uvidíme, že to je megaprůser. Já si myslím, že jsme aktuálně v této fázi, takže myslím si, že je potřeba udělat trošku krok zpět nebo stranou, podívat se na to z nějakého širšího horizontu a pracovat na tom, abychom se nenechali ať vědomě nebo podvědomě ovládat, ať už tím konzumem nebo tím strachem. Protože když budem vidět svět jasněji, můžeme jednat odvážněji a zodpovědněji. Je to opět práce jako na každém z nás, protože dnes už to není matrix, ale matrix na třetí díky algoritmům, sociálním médiím, díky dehumanizaci, když už nemluvíme obličej k obličeji. Myslím si, že za to platíme velkou daň, obzvlášť ty poslední 2 roky to nabralo brutální rychlost. Řítíme se někam a nevím, jestli je to tam hezký. Co s tím dělat? Začít pracovat sám na sobě. Jsem pevně přesvědčený, že kdyby se lidi naučili sedět 10 minut denně v prázdné místnosti sami a dýchat, tak že pak budou vidět věci mnohem jasněji a tím pádem se budou chovat jako vnitřně svobodní lidé, místo otroci, kteří se nechají manipulovat jak zvenku, tak zevnitř sám sebou.

 

Mluvíš asi celkově o lidstvu nebo vyloženě o té západní změkčelé civilizaci?

 

Myslím, že dnes už to je velmi globalizovaná záležitost. To, čeho jsme aktuálně svědky, tak ten extrém plodí extrém, takže na jednu stranu máme tu opravdu babysitovanou změkčilou západní společnost, která se de facto kastruje v přímém přenosu sebe sama. Na druhou stranu tady máme nárůst takových těch opravdu macho totalitárních zpátečnických, zlých, dogmatických systémů, a to je taky špatně. Tak jako v buddhismu, kdy Buddha říká „střední cesta“. Není to ani askeze, ani hýření. Být nafoukaný macho debil je blbý, ale být zase ta slečínka, tak to je taky blbý. Extrém plodí extrém. Opět jsme toho aktuálně svědky, takže tak nějak ta střední cesta je taková jakoby plynoucí. Někteří pracují víc na tom hodit se do klidu a být milejší a laskavější. Někdo zase potřebuje zesílit.

 

Vím, co myslíš. Ty jsi zmínil, že sociální sítě akcentují ty silné názory než ty umírněné středové. Spíš často čteš a vidíš extrémy z obou pólů.

 

Výzkum ukazuje, že to je zhruba 8 % na obou stranách spektra, ať už se budem bavit o prezidentských volbách v Americe nebo o aktuálně probíhající pandemii. Člověk pak je tlačený do falešné dichotomie, že to je buď jeden nebo druhý extrém, ale to je 8 % na každé straně těch nejhlasitějších, kteří nedělají nic jiného než že sedí u počítače a teď to tam mydlí. Naprostá většina lidí je mezi tím, je zmatená a masírovaná zleva, zprava. Uvědomit si, že je to falešná dichotomie. Jsou to brýle, které my sami si dobrovolně necháme nasazovat, ale že realita je mnohem pestřejší. Jak říká jeden z mých učitelů, je to nezjednodušitelná složitost, než se na to člověk takhle podívá, tak je to schopný lépe rozklíčovávat.

 

Pavle, díky moc za tento rozhovor. Myslím, že jsme to vzali hodně ze šířky, takže díky moc za tvůj čas.

 

Super, já moc děkuju za pozvání a těším se tady někdy na viděnou.

 

Tohle byl další díl podcastu s Pavlem Mackem. Dejte mi určitě vědět, jestli se vám podcast líbil. Budu hrozně rád, když dáte třeba vědět konkrétně myšlenku, kterou jste si z něj odnesli, ať už mě nebo tu myšlenku klidně napište své kamarádce, kamarádovi, milence, mámě, tátovi, psovi. Vezměte myšlenku, která vás zaujala. My se zase uvidíme na těch internetech, Instagramech, TickTocích a YouTubech, kde najdete Proti Proudu i mně. Mimochodem, na YouTube jsem teď rozjel zase spoustu dalších videí. Teď jsem třeba dával zajímavé video o tom, jak plánovat a jaké jsou základní stavební bloky, pokud jste trošku chaotik jako já – jak si lépe plánovat den a více toho stihnout. Mrkněte na YouTube Dan Tržil – Proti Proudu. Dejte mi vědět a u dalšího podcastu zase přibližně za 14 dní. Čau, čau.

Vybrané rozhovory