Pavel Milan Černý: Krize středního věku jako příležitost Jak najít hlubší smysl?

Přepis epizody

Kolem 80% lidí na západě vlastně nikdy jako nedospěje do takzvané jako pravé dospělosti. Zkrz tady ty jako silné vlastně setkání s druhýma lidma, tak jako můžu vlastně objevovat jako sebe a svůj nějakej bordel, který už si každej máme. Klíčový vlastně prvek je příroda. Chodit jako ven a chodit do přírody, pobývat tam dlouho, bejt v prázdném prostoru, to je fakt jako náročný.

Když se dělají vision questy, tak tam součástí toho je solo 3-4 dny, kdy jako nejím, že jo, sedím na jednom místě v lese sám 3-4 dny a součástí je ta nuda a je to fakt těžký jako. Pokud zrovna stojíte na nějaký životní křižvace nebo jenom hledáte jak mít více smyslu ve vašich aktivitách, tak vám spoustu zajímavých poznatků přinese tenhle tíl podcastu proti proudu s Pavlem Milanem Černým.

Pavel je vlastně bývalý úspěšný člověk ve financích, ve chvíli kdy si koupil druhý Porsche, tak si uvědomil, že v tom úplně to štěstí naleží a tak založil e-shop s ekologickou kosmetikou Econaia. Dneska dělá hlavně průvodce na cestě něco čemu se říká midlife nebo likry ze středního věku a pomáhá lidem trošku uchopit nějaké velké životní změny, pomáhá jim pochopit co se v tomhle věku děje, jak to vlastně všechno funguje a tak pokud jste, řekl bych, mezi třicítkou a padesátkou a něco zvláštního se vám děje, věci, které vám smysl dávali vám na jednom smyslu možná nedávají a hledáte ten svůj směr pro druhou půlku vašeho života, tak myslím si, že tenhle roz hovor vám nabídne spoustu praktických myšlenek a věcí jak to trošku uchopit a jak celý ten proces, který se ve vás možná dneska děje lépe zpracovat a využít pro vaše dobro.

Takže já doufám, že vás tenhle rozhovor pozitivně nakopne, jdeme na to, Pavel Milan Černý. A mimochodem pokud znáte nikoho, kdo si prochází nějakou krizi středního věku, ať už muž nebo žena, tak mu tenhle rozhovor určitě pošlete a pokud ještě neodebíráte proti proudu, tak určitě dejte odběr, ať už na YouTubeu nebo ve vaší podcastové aplikaci.

Partnerem tohoto dílu podcastu proti proudu je opět Čambitur. Osobní cestovní agentura která vám pomůže vyřešit vaši dovolenou, zařídit team building, nebo nějaký firmní výjezd, letenky, nebo cokoliv dalšího potřebce spojenýho s cestováním.

Tak Pavle, ahoj Ahoj Rane. Vítěz proti proudu. Moc rád, děkuji. Ale my se samozřejmě dotkneme témat, který asi hodně řešíš s lidma, nějaký vyhoření krize středního věku, nebo různý názvy, který tomu můžeme dávat, ale já když jsem koukal na tvůj web, tak ty vlastně tam říkáš, že pomáháš trošku lidem najít nějaký svůj vnitřní smysl a vnitřní vášeň.

Proč se myslíš, že je vůbec dobrý tady ty věci hledat? Nezvlostr hned k tomu začátku Jo jo.

Ale já mám dojem že samozřejmě

hodně se na to dívám i skrz svůj příběh nějak a skrz to svoje vlastní zrcadlo a mám dojem že mnoho z nás dospějeme do fáze v životě, kdy nám vlastně nestačí jenom To, co jako je venku bych řekl, nebo to, co je takový to nějak jako možná kulturně jako na nás nějak jako naprojektovaný, jo. A abychom jako cítili nějakým způsobem jako, abychom měli jako dobrý pocit vlastně ze sebe a ze svýho života, tak mám pocit že to, co tam jako je, tak je hlavně vlastně jako cítit že můj život jako má smysl že to, co dělám vlastně že má smysl a právě Tak v midlifeu, který jsi zmínil, tak jako mám dojem, že lidi přicházejí k té otázce a pro co vlastně jako žijou?

Jo. Jako co je vlastně to, že tady existují takový to, jako když ve firmě se ptáš, co je vůbec jako důvod existence tady té firmy, že jo? Mimo toho vydělat peníze a jako dát prachy majitelům a tak, což je prostě jako málo. Je to v pohodě, může tak bejt, ale vlastně je to málo. A U nás u lidí to asi je stejně, že asi nejdou to jenom jako to nějak přežít, projít ale podle mě hledat něco vlastně hlubšího.

Takže jo, já samozřejmě občas přemýšlím, víš, jestli to je ta luxusní otázka těch lidí, kteří teda už si splnili ty první věci a kteří teda už se dostali do fázy, že si řekli, hele, no vydělávám peníze málo. Nebo jestli je to otázka všech lidí, jo protože… No to je super tohle. Víš možná nikdo nemá vlastně vůbec ten luxus, jako přemýšlet není to málo, protože furt je to o tom…

Jo,, Hele úplně souhlasím, úplně souhlasím a mě zároveň jako zajímají, jako mě osobně ty lidi kteří už jako tady ten tah mají, jo. Existuje taky hezký přirovnání, tak ho můžu říct možná tak na úvod, vlastně z původních amerických kultur, říká se tomu posvátnej tanec a tanec přežití Že vlastně jako to… Ten tanec který tančíme, když vyletíme z hnízda, tak je ten tanec přežití.

Vlastně toto se potřebujeme jako naučit, vůbec přežít ve společnosti právě vydělat peníze, přinést jako na stůl chleba, polívku pro svoje děti, pro svoji rodinu a obecně jak jako se tak jako začne mět do společnosti že jo. A až se projdeš v tomhle zvládném, což je ve finále to, o čem mluvíš že jo tak může přijít ten poslátný tanec to jako proč jsem vlastně se narodil, proč jsem sem přišel na tady ten svět a co je jako moje místo a jaký dary já můžu vlastně dát jako světu, tak abych fakt jako cítil vášeň oheň hluboký naplnění a aby to nebylo jako jenom jako jednorozměrný, že potřebuju život jako přežít, že jo.

A někdo ten lukus nemá přesně tak, jo. To je jako do jistý míry stejný jako když my se snažíme tady v západním světě chtít po jako chučích regionech aby byly nějak jako ekologicky uvědomělí v něčem jo. Jasně že oni chtějí taky si projít jako náš blahobyt že jo, a tohle to vlastně zažít a jako projít si tady tou vývojovou fází a až potom dojít k tomu aha, ty jo, počkej, ale tohle je jako fajn Ale co, když jako nebudu mít to prostředí, abych vůbec si to jako užíval, tak možná ještě k tomu odschojenstvu přidat.

Tak je to asi stejný. Jo, jo. Mě připomíná šasem, bavili jsme se o tom, že už nemáme ani jeden z nás za století času na podcasty, ale já jsem nedávno poslouchal jeden americký takový biznesový podcast a tam trošku mluvili o nějakém konceptu druhý hory. Jo, a bylo to v tom konceptu samozřejmě těch úspěšných podnikatelů, kteří teda zdolají tu první horu, udělají to, co si vždycky mysleli, že to je teda ten cíl prodat firmu nebo vydělat ty prachy a pak často lidi řeší, co je ta druhá hora, že jo A jestli to je vlastně to samý, nebo jestli to je nějaká veřejně prospěšná činnost, nebo co to vlastně je.

Ale co mě na tom zaujalo je, že já jsem třeba měl pocit že po těch desítkách možná stovkách rozhovorů které s těma moudrýma lidma Si vlastně nejsi myslel, jsem jako v dosáh první hory a že jsem si jako říkal, hele, tak možná to vlastně nepotřebuju, možná se to dá přeskočit a rovnou teda přemýšle o tom smyslu a naplnění a tak a trošku přemýšlím, jestli se to dá přeskočit, protože vlastně ve chvíli dítě 18 tak já vlastně nevím, jestli není trošku cringe začít mluvit o tomhle, jestli si prostě nemusíš projít těma vývojověma fázema a nejdřív si splnit ty svý najivní sny který si co v 35 zjistí že hele, dobrý tak tam to štěstí lidi.

Já ti to řeknu na vlastním příkladě jako nejenom na něčem nadšteným já vlastně jako kdykoliv kdy s někým pracuju nebo dělám jaké-to retreaty tak mě vlastně moc jako nezajímají věci jakový koncepty ale víc jsem v tom jako fakt prožitým nějak jo, tak řeknu to prožitý je že já vlastně od 20 do 30 jsem tady ten tah jako měl obrovský A bylo to jako to, co v tu chvíli bylo jako fakt moje, kde jsem byl jako naplno ve financích, jediný můj cíl byl prostě vydělat hodně peněz mít drahý auta drahý oblečení a až jako roky, roky roky zpětně jsem pak jako dokázal identifikovat, jako odkuď vlastně tady ta motivace jako vychází, z jakého místa to jde a po čem jsem jako bez skutečnosti šel jo, že jedna věc je, že jako máme pocit, že potřebujeme ty peníze a ten luxus a tak pak tam dojdeme a zjistíme, že to jako nepřinese to, co jsme si mysleli a některý z nás pak jako hledají, ale ok, tak jako čím to vlastně je jo a tím že jsem si tohle splnil a tím že jsem si jako pak prošel nějakou hlubokou gryzí psychospirituální a nějakou transformací tak už mě to nemusí překážet vlastně tak už jako tím neříkám, že Chci být chudej že jo, vůbec ne, ale nemám peníze a majetek jako něco, co by měl být nějak jako můj cíl vlastně, co by měla být moje motivace, tak jako když jsem v 25.

nebo ve 24. měl prostě to Porsche takhle na fotce, když jsem volal klientům a domluval jsem si schůzky, kde to jako fakt byl ten tahoun totálně pro mě. A byl jako pravdivý v tu chvíli protože jsem měl přístup jenom tady těm vrstvám vlastně v sobě. A takže já si myslím že je velmi důležitý si tím projít.

Já jsem to vykejvil na jednu stranu toho kivadla, pak jsem se to vykejvil na tu druhou, tak abych si proskoumal ten druhej, nebo se to stalo, než bych si to dopřál, jakože bych si pro to rozhodl, bylo to hrozný. To druhá strana je jako ezo hippie, městský život. No, jako auta jsem prodál a začal jsem jít přesně do těch spirituálních věcí a nebylo to úplně šílený, ale byl to velký rozdíl.

A až tím pak jsem schopnej najít nějaký ten střed, nebo se pohybat kolem něj. A to jak to funguje třeba v jiných kulturách, které jsou víc říkáme, jako propojené s tou, ještě jako nějakou… Jako původní moudrostí a ne tolik s tou kulturou, ale vlastně jako s přírodou, tak tam probíhají prostě iniciační procesy a všechny ty rituály a…

To, že vlastně ty mladé lidi jsou na to jako připravovaní na to, že žijou nějakou fázi nějak jako dospívají a že vstoupí do dospělosti 18, 15, 20, jo. A co to vlastně jako znamená být jako dospělej. A mají tam ty elders, ty stařešiny, že jo, tu komunitu, jo. A to u nás nic takového není, že jo Jako v zásadě jo.

Jako k čemu nás připravuje škola, že jo, jako v tom současném, tak jak to je. Jako určitě ne k tomu abychom byli nějaký, jako bych řekl, jako autentický zdraví dospělí. A tím pádem prostě musí nastat ten vývoj delší a i skrz si tohle z toho že teda… Fakt jdu do toho korporátu nebo do toho podnikání a potřebuji jako si tohle to nasytit, no.

No když ses na to podíval pak zpětně, co jsi se rozklíčoval že byly třeba ty tvoje věci, víš, který zatím byly, protože vlastně bych chtěl jít do těch praktických zkušeností a chápu že to je tvoje zkušenost na druhou stranu si myslím, že se v tom možná může někdo rozeznat. Jo, ale já můžu mluvit samozřejmě o svojí zkušenosti jako individuální, ale můžu mluvit i o těch jako řekněme modelech no vzorcích, který jsou s tím jako spojený, jo Tak já, no před nějakýma šesti roky, tak dám to jako nějaký příběh jestli můžu, jestli to jako nevadí.

Před šesti rokama začala umírat moje máma, vlastně vrátil se jí rakovina měla to prostě na Moskovi Kde už prostě jako, ta statistika je tak neuprostná, jo. A já si pamatuju, že, Že jsme seděli v motole před oprací a ona se mě ptala, protože vlastně jako chtěla tak jako uzavírat ty konce, protože prostě nevěděla že jo tak se mě ptala, hele, když jsi byl malej a my jsme se starali, vlastně museli jsme se starat o tvýho bráchu, jsem mám mladšího bráchu od dva půl roku, on se narodil prostě s nějakým postižením, jo, a měl jako lehkou lehkou mozgou obrnu a rodiči mu prostě potřebovali dávat jako hodně pozornosti, že, a zvlášť tady v tom jako kritickém věku a ona se mě ptala, hele, jako nepoznamenalo tě to nějak?

Moje reakce byla, nevím, asi dobrý. Jako nic to se mnou neudělalo, byl jsem od toho tak jako disociovaný, že jsem jako neměl vlastně, žádnou jako reakci a neměl jsem jako přístup vlastně k tomu v sobě Jak moc takováhle věc tu mladou psyché a duši poznamená. I když mi to dával nějaký smysl tak asi to logicky racionálně, ale na věci…

Asi to něco udělat muselo. Na věci typu trauma nebo zranění, racionalita udělá jenom strašně maličkou práci. A až vlastně v dalších letech jsem to nějak proskoumával a nastal i moment, kdy se mi to propsalo jako do těla. Kdy jsem to pocitil v těle. Na Vision Questu na Sahaře. Je asi poslední den, tam jeden muž mluvil o něčem jako podobným o vlastně příběhu, kdy prostě v dětství a je to jako taková psychologie 101, jako tohleto pochopitelně, je jako základní vzorce pro nás.

A mluvil právě o tom, jak vlastně tam byla nějaká nedostupnost rodičů a tak. A já jsem ho poslouchal. A úplně jsem měl jako, úplně mi to jako procházelo tělem celý, že jsem vlastně jako poprvé jak jsem tam byl jako po dvou týdnech jako otevřenej vlastně a jako skrz jako procesy tak psyché si jako dovolila vlastně už s tím jako jít ven.

A v tu chvíli jsem to jako pocítil v těle a zjistil jsem ty vole jako no, jako to je vlastně jako ono jo, jako co vlastně byl můj jako driver a motivátor, jako celou dobu před tím, ať už jako ve financích, pak ještě s firmou, kterou jsem založil Econia, byť už to bylo jako nějak jako jak bych řekl, jako udržitelný a tak.

Prostě Protože jsem jako potřeboval si sítit svoje téma, prostě lásky pozornosti a myslel jsem si… Že toho dosáhnu z toho, že si koupím pět let seti Porsche, že mě lidé umí rádi, že jo jako fakt jsem tam měl tady tu naivitu, jako přesně si pamatuju, jak tady ta myšlenka mi byla, byl jsem tak hrozně překvapený že ne, jo.

Takže a v momentě kdy to jako uvidím a jako procejtím, tak pak s tím můžu nějak dál pracovat, že jo pak jako můžu to nějak jako integrovat, léčit metabolizovat tak, aby už mi to třeba jako nestálo tolik v cestě, abych jako pochopil vlastně sám sebe. Abych bych to nějak jako našel svoji osobní sílu, protože samozřejmě z toho zranění pak vychází i velká síla, typu právě u mě jako ta, nevím samostatnost jo, příklad.

Ale zároveň jako jistá disociace a potřebu toho potvrzování a té lásky zvenku, což prostě není úplně jako zdravý. No, ale… Tak napadá mě k tomu spoustu věcí. Jedna z těch věcí je, víš, někteří lidi říkají, hele, vlastně všichni máme nějaký trauma, všichni máme nějaké zranění. Je to tak. Já přesně, když se na to podívám vlastně tak si říkám hele, asi mám podobnou reakci jako ty.

Říkám, vlastně jsi docela dobrý, jako nevím čím by mě, vidíš je to. Ale jako nepochybuji, že možná kdybych potom pátral a šel na 14-dění vyšší quest, že se tam něco objeví. A teď jako podle mě ta velká otázka je, chceš to vlastně objevovat máš to objevovat víš protože jako vlastně pomůže ti to, máš máš se v sobě jako rejpat.

Já myslím že ne tlakem a cíleně, ale v momentě kdy… Hele moje přesvědčení je, že psyché, a teď můžu ještě tam to mát takovou jménu jako duše, řekněme něco, co je nějaká hluboká esence v nás žijící, která pro mě je i napojená na tu vyšší moudrost, na tu látku toho světa celou, tak je prostě možnější než my. A jako bezprávnej čas vlastně ty věci stejně přijdou i přesto, že jako fakt nechceš, když to můžeš bránit, jakože jak, ať už ten přístup jako, hele, mám úzkost a měl bych to jako prozkoumávat, že jo, vlastně měl bych do toho jít, či to jsou všechny knížky a potřebuji to jak objevit, tak jako to asi není úplně zdravý a stejně tak jako, ne, hele, mně se to jako netýká nic, nazdar já si prostě žiju svůj život, jo tak obojí jsou jako nějaké extrémy pro mě.

A tyhle tyhle cej… Vyplouvají na průběh v momentě, kdy jsme jako připravení. Jo ta psyché je jako velmi moudrá v tom smyslu, že a teď to neznamená, že se na to cítíš vlastně připravenej, jako v tu chvíli je to ničí, jako v tu chvíli je to velmi náročný a je to nějaká je to jako umírání vlastně něčeho, je to nějaké jako faktická nebo faktická jako symbolická jako smrt jo.

Takže je to jako nesmírně náročný, ale už jsi jako dostanešně zrelej v nějakým jako zreální člověka, aby jsi to vlastně zvládnul, takže já tady v tom jako čekám natah. Já si myslím že vlastně od určitý fáze života, a často je to v té jako polovině, přecházíme z Tý motivace toho jako tlaku, toho jako puše, že to jako já vytvářím, že to jako pušuju, do tý motivace toho jako tahu vlastně, že se jako nechám vést že se nechám jako táhnout, že čekám na ty signály.

A to samozřejmě třeba pro jako i mě, jako bejvalýho a samozřejmě částečně současního jako výkonáře a toho, kdo je jako racionálně řízený, je hrozně těžký tohle, že jo, jako vlastně čekat že jo, jako na tah. No ono hlavně, já mám pocit, že už je… A ty asi o tom víš jak jsi říkal ten termín midlife, což mám pocit, že něco čemu někteří lidi říkají teda ta krize středního věku, nebo prostě nějaký období, kdy se ti často tady ty věci stávají najednou vlastně začneš hledat, je to, co jsem dělal posledních 15 let jako to smyslu plný, nebo mám dělat něco úplně jinýho.

Víš tak jako to se stává, ale často ty spouštěče jsou vlastně nějaký docela silný další události, ty jsi říkal prostě, že ti umírala maminka, nebo prostě, jako to jsou často ty věci, které tě z toho vykolejí, ne? Jo, já jsem měl tady ty jako přechodový krizový fáze vlastně dvě, jednu ve třiceti, což jako není midlife, což pro mě bylo vyhoření, jako z těch deseti let jako tvrdýho vlastně fakt jako.

7 dní v týdnu a tak dále. A zároveň jako psychospirituální krize, kdy já mám dojem, že už v tu chvíli něco moudřšího ve mně si řekl, hele, už tohle je naplněno, tohle je nasycené, potřebuješ se posunout dál a tím že tady nejsou nějaké stražištinové, které by mi s tím pomáhali, iniciovali tak musí přijít něco tvrdýho, tak aby vlastně to všední ego, ve kterém žijem, tak aby nějak šlo trochu jako stranou v tom smyslu, že pak jako mám přístup k, jsem jako motivovaný vlastně to nějak jako praskoumávat opravdu do hloubky, když už je to fakt krizový, jo.

A v tom jako středním věku, midlife pro mě jako je jako střední věk myšlenou někde kolem tý jako čtyřicítky, čtyřicet plus, tak já myslím, že to, co se tam jako děje Tak můžou být tady ty externí věci, to, že jako jsou nějaké krize, typu přesně někdo umírá, což jako vlastně když máme čtvrce plus, tak už jako to často zažíváme, minimálně třeba že jo, prarodiče a tak.

Ale spíš je to to, že jako už možná jako dohlídeme na konec svýho života. Jo, jakože tam vlastně je první takovej jako kontakt nějakej jako s vlastní smrtelností. A nevím jak to máš ty, ale já to vnímám tak, že jako teď, když mi je 640, tak se na ty zbývající roky prostě dívám jako úplně jinak než když mi bylo 35.

Když mi bylo 35, tak jsem měl pocit, že jakože je tam nekonečno ještě přede mnou že jo, že neexistuje vlastně žádný limit. A tady 10 let, jako to není zase tak dlouhá doba. A dneska se říkám, ty vole, jako… A to jako nastane jednou těch jako 60, 70 a vlastně to jako není to tak jako daleko, jo. Takže je tam jako dotek k vlastní smrtelnosti a to jako vlastně aktivuje to, že hele, tyjo, tak počkej, tak co já s tím životem vlastně, jo.

A už jako Jung kdysi dávno říkal, že vlastně že první polovinu života se jako žijeme proto, abychom se, abychom získávali jako dovednosti a schopnosti k tomu abychom dokázali fakt jako naplnit to, proč jsme se do života přišli v té druhé polovině, řekněme, jo. A on to tak jako dělal na nějaké dvě části. Já vycházím z nějakého modelu 3, který je…

Který má 8 částí třeba jako různých jo. Ale tohle se prostě často děje, jakože ty krize středního věku… Je to něco co prostě probíhá, co se děje mnoha mnoha mnoha lidem, určitě to sleduješ kolem sebe a možná u svojich hostů, že to jako není nějaká náhoda A děje se to často ale v západní kultuře, v těch kulturách, které jsou víc napojený, tak tam tohle jako není potřeba, protože už jsou nějaké struktury k tomu postavení tak aby k tomu vlastně nemuselo dojít.

Hm, hm, ale naprávně teda ještě než se dostaneme tady do té fáze, kterou bych chtěl určitě taky probrát, pojďme ještě teda se vrátit jako na ten začátek kdy, jako co tam možná těm lidem poradit, jo, protože já si taky pamatuju určitou třeba fázi mýho života, kdy jsem přesně já nevím, cestoval, zbíral ty zážitky, honil holky, samozřejmě jsem si pak jako taky uvědomil, že třeba tady ta součást těch holek bylo vlastně nějaká přesně snaha jako cítit se dobře nebo jako někdo přijatý a získávat tu externí jako validaci, jo, ale…

Jo, jako já jsem si uvědomil, že jsem teď trošku kritický, občas mám třeba v tom bizneskásu jsem měl mladý hosty, který jsou úspěšný v biznesu a teď samozřejmě půstojí, že jo, ty Porsche a ty private jetty na tom Instagramu a já tím trošku pohodlám na druhou stranu tomu teďko vlastně víc rozumím, jo, protože si myslím, hele, jasně některý fáze se hold nedají přeskočit oni ty lidi nejspíš za 10 let taky budou chápat, že to, co jako ten Graf otili, už pro ně teďko není důležitý, ale tak prostě teďko ne.

Jo, hele, jasně, jako já myslím, že si tím procházíme všichni jako v nějaký svý podobě vlastní, že jo jo a co je tady možná zajímavý, jo, minimálně jako pro mě je, když tam je takhle jako silná jako reakce vlastně jako vnitřní, jo, typu i třeba to pohrdání, já to samozřejmě taky znám, jo, já teď nechci tě hodnotit, jo, jakože jasně, že to znám taky, jako nějak třeba jiný podoby, jo.

Jasně, tak… Tak je to vždycky nějaké jako projekční takzvaně. Je tam nějaká jako projekce něčeho jako svýho vlastního na toho člověka, jo. A tam je pak jako zajímavý zkoumat jako to svoje vlastně. Co to teda jako vlastně jako je, jo. Jako co to jako to ve mně jako vyvolává, co mi to jako triggeruje a co si já jako třeba nedovoluju, jo.

Nebo co jsem si jako nedovolil, nebo co mám jako neprožitýho, nebo třeba nenasycenýho, jo. A skrz tady ty jako silný vlastně setkání s druhýma lidma, který jsou možná někde jako vykejvnutý prostě v jejich životě jasně, a jich hodně a já jsem byl taky prostě v nějaký svojí fázi, že jo. Tak jako můžu vlastně objevovat jako sebe a svůj nějakej bordel, jo.

Který vlastně každej máme. A jako nemůžem nemít vlastně, jo. Takže za mě vlastně je to jako úplně v pořádku Zkusit tady tím všem jako procházet Jo. A jasně asi se stane to, že možná za 10-20 let ty lidi zjistějí, že chtějí něco jiného a že to za to nestálo, tak jako jsem si to prostě zjistil já, jakože to je super, no, jako tak asi přesně byl ten moment, kdy jsem si jako, když jsem si to prošel kupal po druhý, jo.

Tak tak tam byl takový moment a jako, a jako a co, vlastně a co mi to jako přináší, jako, co co co jako, to k čemu jsem teďka směřoval roky a vlastně všechno jsem to jako obětoval, tak jako, co, co mi to jako vlastně jako fakticky jako dává nějak, jo, mimo nějakého nadšení tři dny, jo. A to, a to bylo jako, to už bylo v nějaký fázi, když jsem se tak jako rozpadal.

A bylo to jako zajímavé uvědomí, jako jakou energii jsem do toho musel zainvestovat, aniž bych to dostal na zpátek. Nechápu co říkáš, takže když máš nějakou silnou reakci, tak se vlastně na to podívá a vlastně i vím, co myslíš protože občas mám pocit, že to je zase to rácio jako trošku přibějící, víš, jakože vlastně přesně, já racionálně ti v tomhle naprosto rozumím a vím, že bych byl stejnej, na druhou stranu je samozřejmě možný, že nějaký moje vnitřní si říká, hele, ale já bych si to Porsche vlastně taky chtěl koupit a zažít si ten pocit.

No jasné že jo, ale proč ne, že jo, ve finále.

Jasně. A pokud to není destruktivní jako pro něco jinýho, typu já nevím, vykořistěvání lidí nebo destrukce jako prostředí, že jo tak tam už jako tam už mám za to, jako že je potřeba z té hranici, jo. A tak si jako dělej, co chceš, že jo. Jo. Jo. Protože si tím projdeš získáš nějakou zkušenost, to je to samé, jako když jsou třeba lidi v toxických stazích, tak bym to asi potřeboval.

To jako nejvíc o tom říká, hele tam bys jako neměl být jo protože. Ale že si jako potřebuji to jako nasytit potřebuji to jako prožít, potřebuji to uvidět a potřebuji jako Aby ty části psyché se jako potkaly, protože si prostě hledáme toho partnera, kterýho fakt jako potřebujeme k tomu aby nás jako vytriggeroval tak, jak přesně jako nás samozřejmě triggeruje.

A bez toho to nejde. Takže za mě je jako všechno úplně v pohodě A vždycky je ale jenom dobrý si jak nevím, v momentě kdy chci jít do trochu vědomějšího života, už tam mám ten tah, tak je dobrý si prostě klást otázku z jakého místa ty rozhodnutí dělám. Co to je za místo vlastně ve mně, co je ten tah, co je ta motivace opravdová, co si tím chci nasytit a jak moc je to opravdový s nějakou mojí hloubkou, řekněme.

Přátelé, dovolte mi jenom na vteřinku odskočit od skvělýho povídání s Pavlem kvůli jedné věci, o které tady vlastně moc nemluvím. Já už více než 9 let pomáhám s podcastama firmám a jednotlivcům. Je to ta část mý práce, kterou tady moc nezmiňuji, ale díky který si můžu dovolit vlastně dělat tenhle podcast bez jakýhokoliv paywallu a vlastně informace které já si myslím že jsou extrémně užitečné a které vám můžu pomoci dávat formou protiprodu ven.

Já jsem za těch 9 let spolupracoval se spoustou firm od těch velkých jako Banky Red Bull, Ernst & Young a tak dále až po spoustu jednotlivců a opravdu jsem pomohl vytvořit desítky možná už nižší stovky podcastů na všechny možný témata a všechny možný formáty. On se totiž podkáz dá používat ať už k budování nějaký značky, ale i podpoře obchodů, dá se používat jako součást HR marketingu nebo interní komunikace.

Těch způsobů je opravdu hodně a myslím si, že na tom českém trhu není nikdo kdo má s tímhle více zkušeností. No a jelikož mám nově tady to skvělý studio, kde samozřejmě můžu různě upravovat věci, máme tady gaučíky, křesílky a tak dále, tak mám pár volných míst pro lidi nebo firmy, kteří by s podcastem chtěli pomoci.

Takže ať už je tvoření podcastů něco co vás zajímá, trošku o tom přemýšlíte a potřebujete nikoho, kdo vás tím procesem provede, řekne vám všechny ty věci, který musíte mít rozmyšlený, připravený a tak dále a přeskučit začátečnický chyby, nebo byste potřebovali nikoho kdo vám zhodnotí jakým způsobem to děláte, možná vám tam odhadí způsoby jak to zlepšit a tak dále, tak já můžu být váš člověk Všechny informace o tomhle najdete na webu www.dantržel.cz, případně mi můžete napsat na danzavináčprotiprovdu.cz Mám i zdarma takový kvíz, kde si jednoduše uvěříte, pokud už podcast máte, jestli ho děláte správně, jestli tam nemáte nějaký zásadní chyby, kvůli kterým ten podcast není tak dobrý, jak by mohl být a těch možností, jaké má spolupracu s lidma a s firmami je opravdu spoustu, když nejlepší bude, když se spojíte a řeknete mi ten váš konkrétní problém a co se týče podcastů, dovolím si říct, že už jsem zažil všechno.

Takže tohle je taková moje vložka dana jako podcast experta, díky moc za to, budu hrozně rád když mě třeba podpoříte tímhle způsobem a zároveň si budete dál užívat protiproudu. No a pokud tvoření podcastů není něco co by vás hodně zajímalo ale chtěli byste se třeba dozvědět víc o tom, co dělám, tak mám takový pravidelný newsletter, nebo spíš nepravidelný newsletter, kde sdílim nejlepší věci, které jsem našel na internetu nejlepší věci co jsem čet, slyšel viděl a tak dále Plus samozřejmě pozvánky teď byl třeba živý nahrávání podcastu proti proudu spojený s Vánočním večírkem, takže nestih jsem to inzerovat tady, ale na výměnu sletru o tom vždycky dám vám vidět.

Zase na damtržel.cz určitě najdete způsob jak se přihlásit. Na protiproudu.cz lomeno e-mail, tam zadáte váš e-mail a opravdu píšu jenom když mám něco dobrýho. Takže tohle byla taková pozvánka do světa daná podcastových experta a zároveň tvůrce jakého kurátora zajímavých obsahů z internetu. Budu rád když se přidáte, nebo když se spojíme i touhle cestou a pokud ne, tak jdeme zpátky k protiproudu.

Opravdu že to, co ty říkáš tak to je… Jedna velká lekce, kterou jsem měl z rozhovoru s Pavlem Rotejem, že vždycky když něco triggeruje, třeba v těch partnerských stazích, tak trošku se snažit kouknout se sám na sebe, jako, pročže to vlastně triggeruje z čeho to jako vychází. Je to tak, jo, Pavel, jste měl rozhovor právě taky o tématu jako stínů vlastně že jo, ten byl jako superovej a v partnerských stazích to funguje jako malinko jinak než třeba jako s, no malinko víc jinak, jestli na který neznáš, nebo tam, jako to největší zrcadlo jsou ty lidi který jako vlastně neznáš do jistý míry, jo právě tam, kde jako, kde máme jako nějaký doměnky a ty, a nějak si jako ten, jako vnitřní něco, nějaký svoje vnitřní obsahy si jako naprojektujeme na toho druhýho, jo, a máme jako pocit, že on něco, jo, a je tam ta silná reakce, je tam ten jako silnej náboj vlastně, že, jakože aniž by ten člověk jako překračoval třeba mojí hranici, že, Samozřejmě, když překročím moji hranici, no tak mám právo být nasrný, že jo, ale co když on jenom žije, je to jenom stav bytí a mě to nějak triggeruje, no tak to není jeho, že jo nebo takhle, může to být i jeho, ale to je jedno, ale v pařnářských vztazích tam se víc jako potkávají tam se potkávají už jako jiný jako naše vnitřní části, ale samozřejmě ten trigger pak je jako hlubší a jasný, že tvoje žena zná všechny tvoje tlačítka že jo.

A ještě o tom ani neví, protože prostě má to jako víc intuitivní, jo, samozřejmě a jeden z mojich mentorů, Martin Černohorský, má takový krásný jako přirovnání, že vztah je vzhůru tah. To se mi hrozně líbí, že vlastně jak v tom slově to vlastně i je a mám pocit, že tím zrajem právě zkrastají tu zkušenost. No říkáš teda trošku že vlastně všechno je normální, obvyklý.

Je teda potřeba si projít i těma spirito existenciálníma kryzela? Hele potřeba no, jako já nemyslím, že je potřeba. Vlastně v momentě kdy tě jako duše zavolá a máš si tím projít tak si tím projdeš. Takže jako stane se to téměř každému. Ale já nemám jako odpověď na otázku jestli spáš vyhledávat vlastně, že to je potřeba.

Ale myslím si, že… Takže… Stane se to každému z nás, kdo jsme nějakým způsobem jako otvíráme se a jsme otevřený. Tak pak jako dovolíme, aby to nastalo. Máme jako vlastně tu odvahu tím projít. Jo. Pokud někdo je jako hodně uzavřenej hodně jako disociovaný, tak to prostě jako může být skupnej přetlačit nějakým způsobem.

A nebo to pak jako, pak tam může přijít jako obvinit toho jako zvenku, že se mi děje nějaká nemoc, nebo že se mi dějou tady ty věci, ale jako mě se vlastně jako netýká, já jsem tam oběd že jo. Jo. A pak to je jako sice procházení krizí ve smyslu že mám krizi v životě. Ale nevnímám ji jako, že… Že to je nějaká lekce a že to je nějaká fáze a že za tou fází jako, že ta noc jako pomine vlastně, že jo, jo a že to slunce znovu výjde a že to je jako příliš z tomu se jako vlastně se jako proskoumat nějakým způsobem, tak to se obávám že mnoho lidí má taky no.

Můj oblíbený byl Plotkin říká, že kolem 80% lidí na západě vlastně nikdy jako nedospěje do takzvané jako pravý dospělosti do toho jako, že stojí ve svým nějakém jako správném místě v životě, pravým a že si můžou říct, že jsou fakt jako dospělí, jo, jako opravdově jako dospělí, že vlastně 80% lidí zůstane v té fázi vlastně jako adolescence nějakým způsobem.

Představím, že 40-50. A když se nad tím jako zamyslíme a podíváš se kolem sebe, tak uvidíš jako takových vlastně jako příkladů, že to tak jako opravdu jako je. Souhlasím s tebou na druhou stranu, přesně se vlastně snažíš nějak jako nesoudit a jen to pozorovat. Víš a já vlastně ani nevím, protože nikdo má tady tu tendenci takovýho trošku aktivismu, tak se to budu snažit změnit, protože tady nahoře je to lepší, tak já pomůžu všem lidem jako že pomůžu druhým v tom.

Ano ano, jakože oni jsou přece slepí, já jim otevřu oči. Jasně no, no tak to, hele, snaha, nebo takhle, touha pomoci je touha pomoci. Jo, může být samozřejmě tady ty černoblí vyjádření, jako, jsou jako dobrý archetyp něčeho, jo. A ne že to je jako pravda automaticky, jo. Ale ano, jako pokud mám silnej tah k tomu vlastně jako druhým pomáhat a zachránit je, ne, tak to asi nebude úplně ze zdravího místa, jako, jo.

Ten jako vnitřní záchranář vlastně A co to jako teda je? No, ty jsi zmínil, že tady ta krize je často vlastně bolestivá, nepříjemná ale vlastně potřebná fáze, která ti něco má dát, naučit nasměřovat. Já vlastně přemýšlím, jestli to vzít z toho úhlu, jak se s tím teda popasovat, anebo jestli je jednodušší, když vidíš nikoho tvýho kamaráda, kdo si tím prochází vlastně co máš říct, což nevím jestli je vlastně jednodušší, jo protože, no, já vlastně nevím, protože když ptám jako sám na sebe tak já vlastně nevím dá se to nějak udychlit, dá se to jako zlepšit, super.

Dám zase přirovnání, mně se jako líbějí vlastně ty obrazy, že to je pak takový jako uchopitelný, jo ten, to klasický přirovnání který se tady k tomu používá, tak je tak je housenka kokon motýl, určitě jako, Nic novýho pod sluncem, ale trochu to vysvětlím, jak to probíhá v přírodě, protože ve finále, jako když budeme brát, že my jsme součástí přírody a jsme živočišný druh tak i naše zrání lidské se vyvíjí od nějakých rytmů přírody a dá se to s tím propojit.

Když si představíš housenku, tak ta housenka se prostě narodí a je housenkou její identita je housenka. Zároveň, co zajímavé, tak ta housenka několikrát za svůj život svlíká kůži, že tam jsou malé že tam je několik malejch krizí, kdy se zvětšuje, kdy už to její tělo, už jí nestačí ten obal, takže potřebuje tu kůži slíknout.

Co se stane v tu chvíli, tak je, že je samozřejmě obnažená A zranitelná, že jo, jo, takže i to je přirovnání pro ty naše jako menší jako krize. Že každá krize, každá krize má smysl za přepokladu, že se jako tím jako nechám proměnit, že se tím že se jako dokážu jako obnažit a že jako dovolím, aby to na mě pracovalo což takhle zní jako hrozně jednoduše a v té krizi je to to nejtěžší, protože každá krize je jako rozpad něčeho starýho vlastně něčeho, co, čeho se jako často jako pevně jako držím, protože prostě je součástí mýho života, mojí identity, no tak jako to nechce jako přijít, že jo jo.

A ta housenka jako v jedný, v jedný fázi nějak prostě dojde k tomu že se zakuklí, je to v ní nějakým vlastně jako, jako dozraje do konce svýho jako života tý tý součástí identity, jo, to se přirovná a to je jako, to přirovnání je právě jako k adolescenci, že vlastně ta housenka ještě stále jako adolescent, jo, že to je ta, ta ta dětská fáze vlastně protože dospívající, ona se zakuklí.

Co se stane v tom kokonu je, že ta husenka se kompletně rozpadne. Tam jako dojde jako ke kompletní jako smrti tý bytosti ke kompletnímu rozpadu, kdyby jsi to rozříz, to tam je fakt jako bláto. Tam jako není jako nic podobného. A přesto jsou tam takzvaný imaginal cells, v češtině nejsem si jistý, jak je pojem v češtině, jo, asi imaginační buňky, který jako věděj nějak zázračně, jakože se z toho teda jako něco zrodí, jo, dál přeskládá.

A ta klasická klasický přirovnání který se používá taky motýl, já radši používám můru, protože mám nějak nějak blíž mám vlastně nějak blízko i k tomu nočnímu světu nebo tady k tomu jakože to není jen motýl, to je jako ta denní polarita, ale zároveň tam je i ta můra, ta druhá polarita, jo. A můry jsou nádherný, jich jako můžou být krásně barevní a tak.

A z toho kokonu se potom jako vylíhne tady ten motýl nebo ta můra. To, co je tam klíčový je, že kdyby ta housenka věděla, že se z ní stane motýl, tak asi bude jako v pohodě. Nějak jako ty to přirovnám samozřejmě, jo. Jenže ona to neví, že pro ní je to smrt. Pro ní je to kompletní smrt. A to je na tom těžký na těch krizích, že fakt jako nevíš a nemůžeš vědět, jo Jestli jsou tam jako nějaký třeba lidi kteří si tím prošli.

Ta největší podpora je tam jako bejt a vlastně ne jako pomáhat. Protože když by ses snažil ty housence pomoct nebo tomu motýlovi, buď tím že to jako nařízneš, Tak to končí. Nebo on i když se jako vlastně dere z té kukly, tak tím že jako vytahuje ty křídla ven, tak si do nich nalejvá krev. Takže i když ten motýl vevnitř už je vylíhnutý, takže byste jako rozříct a chtěl smutnou rychlit, tak on nepřežije.

Tak vlastně mu do těch křídle by mu nenatekla krev.

Takže jako pokud si tímhle někdo prochází, tak si myslím, že to, co potřebuje jako to, co opravdu potřebuje je buď jako když je někdo průvodce, tak ten, který si prošel tím a Ale vlastně ho jako podporuje v tom, že to má svůj smysl a že to má někdy jako nějakej konec, který v chvíli prostě fakt jako není vidět.

Připomínáš to jako nějaký psychedelický zážitek skoro. Všechno nevím, to jsem, já, no mám jako jeden psychedelický zážitek trošku. Já mám vědět jako velmi rychle, vidí ab jsi si tam chýbal ten průvodce který ti říká, nezbláznil, bude to někdy dobrý, je tam světlo na konci tunelu. Takovýhle naštěstí nemám tohle já.

Ale vlastně jako mám tady ty transformace, tady ty jako hluboký, jako mnohaletý období, vždycky to byly tři čtyři roky, tak mám dvě na sobou ta je jako od třiceti a pak od čtericeti. A kolik jsi říkal dva až tři roky, že to bylo? Tři roky poprvé a po druhý no tři roky no zjímavý. Ale to je jako můj příběh, že jo.

Pro někoho to může být rok a pro někoho to může být nejdeset let, jo, jakože, jako procházení tady tou fází, jo. Pro mě ten, jako ta první, když to přirovnám, tak to první když těch 30, bylo to velký jako slíknutí kůže a řekněme, to, že jsem tak jako svoji pozornost nějak jako zaměřil z toho prachy ego, prostě tohle z toho na něco jako, hele, asi, tyjo, by bylo dobrý začít dělat jako podnikání něčem co taky má nějaký jako smysl a přesah, jo.

A měl jsem tam jako ten tah. A až teď vlastně ve 40, tak to pro mě bylo takový jako fakt jako hluboký, hluboký, hluboký vlastně po té, co jsem opouštěl svoji firmu.

A vlastně poprvé jsem si jako dovolil dát si úplný nic, úplný volno, jako úplný sabbatikl rok a ponořit se právě do toho jako do toho údolí jako nic, nebo do toho údolí jako nevím, nebo do toho údolí jako nikdo vlastně. Já jsem v těch 40 plus jako začal zjišťovat, hele, jako kdo jsem jako já vlastně co tam jako je pod těma vrstvama těch jako rolí, toho, že mám na vězice founder a CEO tady jako na CZ, jo, prostě nějaký jako love brandu.

Tak kdo tam jako opravdu jako je a co je fakt jako moje jako podstata, proč jsem jako tady vlastně jo, a jako měl jsem ten luxus že jsem si to mohl dovolit plást tady ty otázky, do jistý míry taky jo, že jsem si jako mohl dát ten rok toho volna a procházet tím, což každej taky rozhodně nemá, jo, A je to vlastně jako do jistý měry smutný, že jsme jako tak jako zapletený v těch jako třeba povinnostech nebo závazcích, že se jako nemůžeme rozpadnout tady v společnosti Jo dřív nějakým komunitním žití, když se někdo potřeboval rozpadnout, tak se prostě šel rozpadnout jo, a teď to asi jako zjednodušu, jo, ale a ta komunita jako mohla nějak jako ho podržet, že jo, teďka když jsou atomový rodiny.

No jasně a ještě že jo se posouvají to vlastně, kdy máš děti, takže často mám pocit, že spoustu lidem to trefí do toho, kde máš malé děti, že jo, a teď ty jako. No. Ať seš tam mám A nebo ten táta, tak jako přijde přijít za tou rodinou a říct, hele, teďka potřebuji jako asi čas sám pro sebe. Je tak? Je docela komplikovat.

Je to tak? Moji dceři byly třevky, no. Mhm. Jako v tu chvíli jo, a… A je to mazec. Naštěstí jsme se mohli od sobou přijít v tom smyslu, že jsem prostě měl pološtář, ze kterého jsem mohl žít. A to na tom pro mě bylo jedna z nejtěžších věcí. To je opravdu paradox. Pro někoho by to bylo úplně v pohodě, třeba pro mě ne.

Jako vlastně nevydělává a jenom jako snižovat ten majetek a jenom to jako utrácet. Pro mě to bylo hrozně těžké. A já si myslím, že pro hodně lidí zrovna včera z chodu okolo načí jsem čet nějaký post Petra Šimůnka, bývalý všechny redaktora, žeho spolu majitele Forbesu, který vlastně jako mluvil o tom, jak už skoro rok nepracuje.

A myslím si, že ten rozpad ještě podle toho jeho článku vlastně nepřišel, protože samozřejmě sdílil hlavně to, jak je to divný, jak jeho ego dostává zabrát, že nejednou nedělá to, co měl rád a za co byl ceněnej. Je to tak? A tady v tom hlavně je, že… Ta největší výzva pro nás kdo jsme, a teď je to hlavně teda pro muže, asi budu mluvit za muže, protože jsme více jako jako více jako racionálně zaměřený asi než jako ženy, teď je to trochu jako stereotypní, jo, ale dá se to v tom jako nějak vysledovat.

Tak to nejtěžší možná na tom je, že prostě není možný to ovládat. Že tady ty procesy se dějou jako kompletně jako mimo mojí kontrolu. A zvlášť pro nás zase jsme byli v biznesu kde jsme prostě podnikali, že jo, a teď jsme to všechno měli jako nějak jako naplánovaný a tak a byli jsme jako zvyklí vlastně tady ty věci nějak jako řídit že jo protože to v tom biznesu prostě bylo jako důležitý.

A záleží jsme tak jako podmiňovaný prostě od začátku že jako svět takovýhle je, a že si to musíš teda jako, že musíš mít ty cíle a že si to musíš jako naplánovat a mít tam tu strategii a tak a… A to je ten puš, jo. A je ten puš o kterém mluvím. A on je, pro jistou fázi života je prostě v pořádku a je v pohodě.

Ale právě jako v momentě, kdy procházím tady tou změnou, ale o který já nerozhoduju. To je ono že to se prostě stane, když to převedu do nějaké metaúrovně, nějaké mystiky tak prostě nějaká vyšší moudrost, propojená na duši se prostě rozhodne za mě že já už jsem dostatečně zrelej k tomu to zvládnout a projít.

Byť se tak rozhodně nikdo nikdy tak necítí v tu chvíli. A není možný to uřídit. Není možný to urychlit. Můžeš jako dělat jako x kroků, to je jasný, jako jsou konkrétní věci, na který se v tu chvíli by ses měl zaměřit a jako praktický, to jako určitě jo, jako k čemu ti to jako zve, to ty určitě jsou, ale jako to když z toho jdeš, no, to prostě to není jako na tobě a to je, to je jako těžký.

No pojďme říct nějaký ty praktický věci, jo, protože jedna věc, která mě napadá k tomu a je to asi jediná věc kterou, která mě jako z hlavy napadne, jsou nějaký zastávky jo, sám se sebou nějaký jako přemýšlím, který o těch věcech a tak. Dlouho jsem si myslel že tady ta krize je jenom vlastně způsobená tím že si ty zastávky neděláš a že vlastně přesně se pak jako po těch deseti letech vlastně najednou probudíš a zjistíš že to, co děláš pro tebe nemá smysl Ale že ti můžeš jako zamezit tím že si prostě čas od času dáváš ty zastávky a přemýšlí se, jako má to smysl a kde ten smysl je, jo.

Teď vlastně i přesto, že to je něco, co trošku dělám, tak mě to trošku žene do nějaký větší délky, protože přesně jako já se na těm čas zamyslím jako na kafíčku. Jasně. A jo, přesně klasika. A říkáš si, vlastně si ty zastávky dělám, jsem lepší, než těch osmizávalšených lidí. Ale třeba jako vašek to manestrý který jsem tady měl, který je jako velmi mladej kluk, říkal, hele, mě to vlastně vždycky přijde po dvou až třech dnech já prostě si jednou za rok dávám jako dva až tři dny někde sám.

A říkám, hele, možná to je pravda, možná mě ten jako smysl teďko třeba zrovna momentálně v mý fázi jako nenapadá, možná potřebujeme další čas. A teď jako se chci zeptat, jestli tohle je jedna z těch praktických věcí, jestli to funguje a jaký jsou další. Mhm, tohle asi prevence budeš řeknout, do jistý míry, jo, a hele, co mám chuť k tomu říct je, mám pocit, že je hodně důležité k tomu přizvat jako další

Další možnosti nějakého zkoumání a zjištění, než jenom přemýšlím se nad tím. Samozřejmě ten mozek a racionalita pro mě taky jsou jako první volba. Ale to je jako málo. Prostě to jako nestačí. Důležité je v tom se říct, jak se v tom cítím. V tom, co dělám. Třeba v tu chvíli. Nebo s těmi lidmi, se kterými dělám.

Jak moje tělo reaguje. Jaký tam mám tělesný prožitky věmy. A tohle možná pro mnohý z nás pro mě určitě dřív bylo něco jako já nevím. Nebo necítím to. Nemám k tomu přístup. Protože bylo to buď jako potlačený přes nějaký dobrý důvodu. Psyché tady to potlačuje z dobrých důvodů. Hmm. Nikdo mi to neúčil, nikdo mi neříkal o tom, že vůbec bych nějak měl, takže odpřemejšlet to, je jenom nějaký malinký kousek, je důležitý jednoznačně, ale to je strategická mysl, tím se na to budeš koukat víc z pohledu strategie.

A bude tě to do jistý míry jako cykly v tom, v čem seš, když to ta moudrost těla v tom smyslu a jak se v tom teda jako cítím, jak mi v tom vlastně jako je, když jedu do této kanceláře nebo když jedu na tu schůzku, jo, mám jako nádost energie nebo mám jako pokles energie, co cítím jako v těle, cítím jako stažení nebo cítím jako expanzi jo, třeba.

A pokud tady s tím jako nevím pracovat, tak je dobrý pracovat s někým jako kdo tomu nějak K tomu má jako větší přístup a kdo tě to jako naučí, že jo jo. Takže to je jako jedna věc. A kdo takový může být? Spousta průvodců určitě To hlavně jako průvodce. No nebo jako tak asi. Určitě určitě Jakýkoliv věci, které nějakým způsobem tě propojují s tělem.

Může to být yoga určitě můžou to být jako lidi jako průvodci a to může být i psycholog, který k tomu má přístup. Který ti to i třeba vysvětlí, že bude nakrmená i ta hlava. A to znamená klíčový za mě. Klíčový vlastně prvek je příroda.

Prostě chodit jako ven a chodit do přírody. Pobývat tam dlouho. Když se jdeš na kafíčko… Tak teď dám nějaký odhad jenom, bude takový gest, tak si myslím že se k sobě nejsi schopný moc připojit. Zaprvé jsi prostě v nějaký kalárně, je tam spousta lidí, je to furt nějaký industriální, já Prahu miluju, ale nemyslím si, že bych byl schopnej se v tu chvíli napojovat na nějaké své hloubky.

A na svou opravdovost, na to, co tam opravdu jako vlastně, a jak se jako opravdu cítím, to je ono, jo. Mě pomáhá prostě být venku. A tím nemyslím být hodinu venku. Taky jasně, jít na procházku určitě jo. Ty jsi říkal, teď jsi někoho zmiňoval dva, tři dny jasný, určitě lepší. A co kdyby to byl týden, co kdyby to byly dva týdny, jo.

Co kdyby to byl měsíc. A teď už tam může… Jo jo, vlastně hlava už říká. Může tam být hlavně to jasné. Chápu to, jo, chápu Ale já když jsme vlastně no já jsem žil, vlastně celý život jsem žil v Praze před 40 let a brhu miluju a asi teď kdykoliv když jsem jako přijedu z Madejry, kde jsme prostě na malý vesnici a v tom jako madejrským prostředí, kde žijeme, tak jako poprvé jako cítím ten velký jako rozdíl vlastně když už jsem z toho prostředí jako vytrženej jo, vrátit se do té jako metropole, jak obrovský je to jako jiný a jak můj nervový systém se prostě těžko může jako zastavit a uvolnit jo, a být takzvaný zelený zlomě, jo, prostě prostředí vždycky vyhrává a to prostředí jako vždycky vlastně nás Takže já si myslím že Jako když jako jdu, tak ty zastávky, jak říkáš, to zastavovat se je strašně důležitý, abych se jako naladěval a jako nacitěval na sebe, použiju tady ten výraz, že klidně to můžu přemýšlet jako v pohodě, jo, ale pak jako abych jako někde byl a tam je jako důležitý, aby to, aby to jako když jako jsem někde sám, tak abych tam toho neměl moc co dělat, protože jinak jako bude ta hlava neustále zaměstnaná a vlastně nedostanu si k těm jako hlubším vrstvám svejím.

V momentě kdy si tam dám jako úkoly a jako tohle to odpřemýšlet, tady to si jako odvajfkovat, což jako znám umím, jo, mám tu velmi dobrý přístup k tomuhle, tomu chápu to. A to, co fakt funguje tak je… A vlastně tam, jak mít tam tu nudu, mít tam vlastně ten obrázky jako prostor. Já mám pocit, že to je jedna z těch věcí, který spoustu lidem přitahuje na různých pěších poutích, že jo, lezení do hor, nebo prostě nějakých expedicích.

Souhlas. Že vlastně, když si s něma bavíš, tak ti řeknou, hlás, vlastně nejde nic, jenom prostě jdeš krok před krokem, ale asi to je umožňovat nějakých takovýchhle procesů. Je to jako mindset, vlastně soul set poutníka, že tento putování kdy jako jdu a vlastně moje jediná starost je, že potřebuji někam dojít, potřebuji se někde vyspat, potřebuji se někde najíst, a ještě si teda třeba nesu všechno na zádech.

Tak v tu chvíli vlastně mám všechno, co potřebuji, abych byl nějak spokojený a v klidu a v chvíli můžu vyplout další věci, protože se cítím v klidu Tak jako psyché Tak pak řekne OK, tak jako. Máme na to prostor, jo, takže zastávky jednoznačně za mě určitě v přírodě a určitě nějakou jako delší dobu, jo, a to může být jako prevence k tomu že něco jako rozpoznám třeba dřív a jsem schopnej pak už udělat nějaké opatření a třeba ta krize nemusí být tak hluboká, jo, můžu vlastně jako můžu jako zjistit že, tak už se tady vlastně necítím dobře, já vlastně jako už tohle jako třeba nedělám vlastně rád, tak jako tak co to je, je to jako moje, nebo fakt je to jako ta věc mám jako já něco změnit, jako nějaký přístup jo, jakože můžu to zkoumat že jo ale pak někdy přijdou prostě věci, že stejně to jako přijde prostě samo a neulebníš to a může to být drajbovaný Smrtí, může to být rejovaný prostě nevím, krachem té firmy, může to být rejovaný prostě rozchodem, jako, jo, jako spoustou jako věcí, které vlastně nás dostanou na hranu týma cochy.

Partnerem tohoto dílu podcastu je DirectFondy. Možná víte, že už jsem tady před pár lety o fondy mluvil, je to vlastně platforma která vám umožní naprosto jednoduše investovat. O ním vám vlastně se staví investici na míru podle vašeho rizikového profilu, podle toho co preferujete, jak moc chcete, nějakou jistotu a dluhopisy, nebo akciové ETFka.

Je to všechno za minimální poplatek a můžete začít už od tisíce korun a bez starostí a online. Kromě těch klasických investic na míru můžete investovat třeba i do udržitelných investic, což jsou vlastně ETF-ka s firmem, který vynikají v takzvaném ESG, ale mají tam investice pro děti, který jsou zase zvýhodněný, pokud chcete investovat svým dětem, nebo penzijní investiční účet, takzvaný DIP, o kterém bych tady mohl mluvit dlouho, ale podle mě to je fajn způsob jak investovat na stáří a jak třeba využít nějakých ať už daňových zvýhodnění nebo bonusů od zaměstnavatele.

Fondy nedávno změnilo vlastně název na DirectFondy, stalo se součástí skupiny Direct a díky tomu zase můžete mít jistotu že má vlastně silnýho investora v zádech že ty vaše peníze investovaný prostě nezmizí a že máte jistotu že tam opravdu budou a že ta služba je kvalitní. Takže zrovna nedávno vyšel článek, který upozorňoval na to, kolik bilionů mají české domácnosti na běžných účtech, pokud mezi ně patříte a část těch peněz chcete jednoduše investovat, tak Fondi může být skvělá platforma právě pro vás, protože podle mě je pro ty začátečníky úplně stavěná, jednoduchá, s nízkýma poplatkama a vlastně využívá tu sílu toho pasivního investování.

Všechny informace samozřejmě na webu Fondi psáno fonde.cz. Ještě kdyby to bylo víc vlastně jako černobílý, tak je to docela snadný rozpoznat, ono to často je trošku smíchaný, že jo a když řeknu třeba svůj příklad tak já vlastně opřátku přemýšlím, má to stále smysl co dělám, a třeba tahle část je schvělá, vlastně jako na to miluju, samozřejmě ta část využívat sociální sítě k propagaci a takhle to je ta část když si říkám, hele, vlastně jako vím že bych měl a musel.

A moc se mi nechce A moc se mi nechce a mohl jsem to samozřejmě cítit a teď jako furt bojuješ takovým tom, jakože, že prostě a je to asi běžný na každý práci, že jo prostě v každý práci si myslím, že ty lidi mají věci, který je baví a věci, který je nebaví a samozřejmě hlavově to sice se snažíš posouvat do toho, aby se vydělal víc toho, co tě baví, ale vždycky tam je i ten oprus.

No jasně. Myslím, že to bez toho jako nejde do jistý míry, jo, jakože pokud někdo říká, jako nedělám věci, které mě nebaví, tak tomu jako nevyhřím protože. Jako v životě obecně prostě, protože já nevím, jako v tom běžném světě je ta dualita za mě jako funguje naprosto a jako jenom pokud jsem taky schopnej vlastně mít přístup k tomu že třeba jako umím teda dělat i věci, který do kterých se mi nechce.

A nebo taky jako umím jako procházet nějakýma třeba, já nevím, jako nepříjemnýma nevítanýma pocitama, jo, jako bolestí a smutkem a frustrací a všim, tak jako jenom když to nedokážu, tak mám ale pak jako přístup k tomu druhýmu, to znamená smích radost takže podle mě to je jako nevyhnuté propojený a jako s tím biznisem

A já si myslím, že tam je klíčový, jestli tam je fakt silnej tah a nabíjí mě to, fakt tam mám oheň, fakt mě to baví, tak pak můžu udělat i tu věc která v tu chvíli se mi třeba tolik nechce. Tipu já nevím, že teda musím jít na zůřadama nebo něco. Ty socky ta propagace, tam už bych hledal ještě nějaký další vrsty trošku.

Že to může být třeba téma, jako chci se nechat vidět třeba. Může, nemusí, já fakt nevím. A nebo to může být OK, ale co když moje místo síly je dělat, nebo tvoje, když bych to takhle otočil, jako dělat její rozhovy povídat si. navazovat ten vztah. Ale prostě to není jako ten, to povídání o tom ven. Tak se to dá delegovat asi, že jo, jakože jasně má to nějaký vrstvy zase komplikace, protože to něco stojí, jako samozřejmě jo, ale jako možná to může být jako řešení právě jako toho, když teda fakt jako tam mám něco, co se mi těžko překonává, ale zároveň bych jako zároveň bych jako zkoušel bych jako hledat co v tom je mýho, jo, vždycky a můžeme možná tak moje jako trochu jako postižení, jo, jako v tom, že vždycky jako koukám jako do sebe a co tam co tam jako je jako u mě, jo, ale můžeš tam pak jako najít vlastně nějaký témata, který se dají rozklíčovat oslovit a pak možná zjistíš, hele, je to vlastně v pohodě jako já tomu třeba dokážu představit trošku jinak udělat to tak, aby to se mnou bylo víc souladu a jde to.

A nebo ne a bude to dělat někdo jiný a ty se budeš soustředit na to, kde jsi fakt silnej. Já jsem chtěl označit tohle, protože vnímám, že ta pracovní část toho života tady v těch krizích je jako často, víš, jakože já nevím jak jsi měl ty, nebo jak ty máš zkušenosti s lidma, s kterýma ty pracuješ, ale často to není o tom, jako nevím jestli jsem si vybral správnou rodinu nebo jestli žiju v tom správném městě, možná taky ale často mám pocit, že se to týká tý práce, která je jako nějakou velkou částí naší identity, nebo nějakou součástí naší a často mám pocit je to, jako mám dělat úplně jinou kariéru, úplně jinou práci, vlastně.

Jo, jo. Ale já myslím, že to může být obojí, že může to být jako jak ta pracovní složka, tak ale ta složka jako vlastně kde žiju, s kým se potkávám, s kým žiju že pro každého to je trochu jiný. Jenom… My v dnešním světě klademe na tu práci takový důraz a trávíme tam tolik času, že je to možná to nejčastější.

Nejvíc to nahrává na to, že by tam mohl nastat nějakej producer. Takže zvlášť, když vlastně nevím jak se mám rozhodovat pro to, co mám dělat.

Když si vzpomenu na sebe, tak já jsem vystudoval ekonomii a tak a nějakou dobu jsem žil ve financích, živil jsem se tím, ale když se měj 16, 17 a rozhodu se pro nějakou výšku, tak fakt se… jsem schopnej se rozhodnout tak, abych hledal, co je se mnou fakt v souladu když to posunu už vejš. Myslím si, že často ne.

Myslím si, že často tam ta motivace bude… Ne, co je se mnou nejvíc souladu a kde budu nejvíc vlastně já dávat svoje dary a budu se mi vracet, ale je to víc o tom, co je pro mě nejvýhodnější. Je to motivace, ta prostě ekonomická výhodnost. Pak asi není se divit tomu že tam přijde nějaká krize a že mě to nebaví a že tam je nějaký trouble, protože tu psyché tu nezajímá tohle.

To je tak úplně jedno, jestli peníze nebo to prostě to jako potřebuje se cítit dobře. Co to znamená? Co potřebuje ta psyché? Ježiš tak na to nemám jednoduchou odpověď. Ale já myslím že

my se potřebujeme cítit prostě potřebujeme se cítit jako dobře v životě a nějak jako v bezpečí A když to přebudu na ten jako nervovej systém tak náš nervovej systém se potřebuje cejtit nějak jako napojený a jako v souladu vlastně v tom jako prostředí ve kterém jako žijem, s lidma se kterýma se potkáváme a s tím jako co nějak jako děláme, co jako dáváme ven ze sebe.

A trouble je, když vlastně nemám právě přístup k tělu a k pocitům tak vlastně nemůžu jako zjistit jako vlastně jestli to je v souladu nebo není. A dochází pak k tomu že si jako normalizuju ty stavy, ve kterých jsem, ve kterých vlastně jako žiju. Že je přece normální být únavenej. Že je přece normální Že přece Jako o nemocním jednou za čas, jo.

Že je přece normální, že se se ženou jako hádáme, jo, pořád třeba, jo. Že je přece normální, že na mě šéf tlačí a že musím jako se bránit a že se cítím nějakým ohrožením, ale ale že jako vlastně se učím, jak si nastavat jako hranice a tak. Jako že vlastně tohle všechno jako je normální. To je celkem průser, ne?

Jako moment, kdy jako přijímu to, že že tohle vlastně všechno je jako úplně OK, jo. Nebo já nezapomenu na to, když jsem ještě kdysi dávno dělal nějaký jako semináře, ještě ve financích. Kluci, když když jste na obě, tak si dali prostě kachnu a první bylo jako normální OK, po obědě prostě nefungují. Takže Tak jako, fakt je jako normální to, že se jako najím tak a jím takový jídla, že mě to ne jako energizuje, ale že pak budu únavenej.

Jako fakt je to jako, fakt mi to přijde jako, jako OK. Jo, takže zase znovu jsem u toho klíče, potřebuji jako sám sebe cejtit a potřebuji vlastně jako poznat sám sebe a cejtit se ve vlastně sám, jak se v tom cejtim. Jaká moje reakce, mýho těla, že hlava to dokáže, jako to dokáže vždycky jako nějak vysvětlit, racionalizovat.

Vlastně napadá, že jsem nevěděl jestli mi řekneš víš jako ten cíl je to osvícení a napojení na vesmírnou energii a nevím nevím o tom, že by byly nějaký cíle tady v tom. Ale já si, jako jestli se ptáš na to, co mám jako dojem, že k čemu je dobrý jako směřovat jo nějak jako životně , že ne Tak určitě se nemyslím, že to je osvícení.

Protože to je jenom jako jedna část, prostě to je takový, to je ten směr jako nahoru vlastně nějak, jo, k tomu. To je jako, to je hrozně málo. Protože pak jsou tady ty spodní vrstvy právě. A já si myslím že jestli k něčemu směřovat, tak je, tak to rozhodně není štěstí. Jo, vlastně touha být šťastnej. A to se nemyslím, to mi přijde jako velmi jako dětský očekávání že to znamená život bez problému To je nemožný.

Jo, a myslím, že Mark Manson to je, říká, nemějte, nechtěj život bez problému chtěj život s dobrýma problémama. Ale podle mě vlastně to, co jako já usiluju, tak je Jako celistvost vlastně nějak jako poznat se ve všech vrstvách a být s nima v pohodě a dokázat být jako v klidu a v míru vlastně, jako ve všech situacích a dokázat jako procházet teda i situacema, které jsou nevítaný, nepříjemný s tím že OK prostě jsem tady a jdu s tím a nějak jako nechám to na sebe pracovat i když jako nějaký mojí části se fakt jako nechce třeba, takže což mám pocit že to jako vnitřní Jako mír nebo smíření s tím jak věci jsou vlastně, než snaha o to, aby všechno bylo pozitivní a hezký a světlý a tak a to tak jako chtějí nějak jako všichni, ale vlastně je to takový jako dětský, takže já mám tendenci se naopak zabývat hodně i tou druhou tou temnější vlastně stránkou, jo, protože jenom tak mám pocit, že můžem dojít k nějaký celestvosti.

Jsi párkrát zmínil když tu potřebuji dělat věci, který ti vlastně nebaví a který musíš udělat. Já mám pocit že to je… Možná jeden z nějakých znaků nějakého nějakého jako mužství, nebo nebo dospělosti ale nevím protože občas jako vlastně já se totiž přistěhávám, že tohle se snažím, tohle vlastně jako vtloukam do svý sedmletý dcery Sedm?

Jo, a pak si říkám, hele, jestli někdy jsem tohle pochopil já, jo, rozhodně to nebylo v sedmletých, ani v sedmnácti si myslím. Jasně. Jo takže vždycky, vždycky nechce něco dělat, že jo, snažím vysvětlovat, že hele, prostě jako sorry, jo, prostě nech budeš vždycky dělat tyhle věci, které si ti chtějí. A mám pocit, že to jsou takový ty, jako hlášky rodičů, který sice jsou pravdivý, když ti je pěta třicet, nebo pěta čtyřicet ale, ale ale trvá tě než pochopíš to.

Hele samozřejmě dělám to taky. S osmiletou celou teda jo. No, přistěhávám se u toho a jako já mám dojem, že takže to je jako v pořádku vlastně nějak jo, a vlastně to Tu výchovu nejde neskurvit, to je základní premisa, protože i z toho titulu, že právě v tom co není úplně OK, nebo jak to říct, kdy nastanou nějaké trhleny a zranění, tak v tom pak jsou velké dary a velká síla.

Jo, ale já myslím, že vlastně to nejdůležitější je, tak tam je jako, je tam jako bejt s těma dětma, no, jako vlastně jako bejt tam a slyšet je a pochopit je a je to těžký někde, jako zváž jako pro nás pro muže mám dojem, že zase teda budu trochu jako generalizovat jo, ale, že samozřejmě, že ten mužský princip je víc takový jako dopředu a řešení že jo, a už to nějak jako fixnout a tak, tak vidím to na sobě, jo.

A zvážte když je to jako dcera, mám to stejně, tak to oni jako nepotřebujou, že jo. Oni jako potřebujou to jako pochopení a přijetí a jako slyšení je vlastně jako to první v tu danou chvíli. A zároveň nějak formujeme a říkáme jim, co to nemají dělat,, ale to jako i to tam je. A nemáš pocit že víš třeba přihnanej důraz na…

Na výchovu nebo na tady to strání třeba taky projeme nějaký zranění a takhle, protože já třeba vlastně si myslím myslím si, že jsem velmi dobrý táta, ale věnuju tomu jako fakt hodně, že vlastně momentálně mi to přijde to nejsmysl plnější, co můžu dělat, ale na jednu stranu mi přijde super, na druhou stranu si říkám, hele, ale nevychází to taky z něčeho, že nevím víš že se tady potřebuje jako v něčem realizovat, tak jsem udělal z těch svojich dětí to je jako malý bohy, který teda já jako…

Malý projekty. Jo, malý projekty, kterým jako já dám všechnu tu péči a jako postavím jen to skvělý místo jako vstup do života, ale… Ale zase si myslím, že to je hodně individuální, že to jako nejde jako generalizovat, jako podle mě to v tom jako rozhodně může být. Já jsem měl tu jednoho svýho kolegu kdysi dávno, který no vlastně dva dokonce, který si přesně s těch dětí udělali projekty a Pro jako sport, jo, jeden s tenisem a druhý s golfem.

Jakože fakt jako, hele, musíš makát, musíš se prostě naučit, potřebuješ jako bejt prostě fakt jako dobrý, dobrá, abys teda jako mohla bejt v tom, nevím světová číslo něco, jo. A to prostě pak je, že ten rodič si skrz to dítě sytí prostě svoje nenaplněný touhy, že jo. No asi. A tím jako tlakem. A myslím si, že ve prchovém sportu tohle bude jako hodně asi někde jako v pozadí vidět Já tady tím se nezabývám ale vzadím se, že zatím má jako mnoha a mnoha a mnoha úspěšný malevenek jako atletama budou velmi jako tlačící Od celé a matky.

Ale víš jo, no i v tom biznesu vlastně, tam to mám pocit, ještě víc jako, že vlastně občas ten příběh jako vlastně vybůvla a všichni si říkají, jo tak už si taky přiznal, ale já mám pocit, že často, že ty skvělý jako, lídři v tom biznise, jako, vychází to z nějaký velký potřeby a proto, vlastně ani nevím, víš jako, jestli si říkáte jste správný, špatný, no hlavně tak je, jo, víš že, jo, prostě já myslím, že v tom sportu v tom biznesu to je trochu jiný jako v tom smyslu že v tom sportu ty rodiče můžou ty děti k tomu jako, cíleně jako odmala vést jo, a ty děti pak třeba nemají dětství, jo.

Že to může být jako průšvih, jo. V tom byznise to často jako je, že to pak už já dělám už ve svým jako fyzickým dospělosti a jako toho táty se to jako by netýká v tom smyslu, že, jako ne že by on by mě do toho jako třeba nutil, že jo, jo. Jo, jo jste se mu se jako furt zabděčit, ale… Ale možná možná buď jemu nebo někomu jako archetypálně chci právě jako zabděčit, anebo naopak jako být úspěšnější než on třeba vlastně jako, jako by překonat jako mít jako větší jako sílu třeba jo, třeba, jako tam těch modality jako tolik toho co se může jako dít, ale jedno jasný, prostě máme to všichni a všichni to žijeme, jako kompletně všichni jenom na nějaký jako jiný třeba jako úrovně nebo v jiný modalitě a není to ani dobře ani špatně, prostě to tak je, prostě to tak je a Jde o to, jak každý z nás s tím přistoupíme, jestli teda to budeme brát jako takhle to je a hotovo, takhle se mi to děje, nebo tohle musím, a nebo jestli v tom budu se snažit být vědomější a vlastně zkoumat, no dobře, tak co je zatím, co je to opravdový, jakou díru se tím snažím zasypat třeba, nebo komu se tím snažím zavděčit.

A jasně, ty archetypální vzorce jsou jako, jako jich není vlastně zase tak jako tolik a všichni je žijem, no, všichni je žijem a často to objevujeme až do midlifeu často vlastně tam až přijde ten velkej tah vlastně zkoumat i nějakou svoji jako stínou stránku, do té doby mě to vlastně moc jako nezajímá a často až jako midlifeu vlastně začnu jako zkoumat, co je moje vlastně Jako celost celistost, to jsem jako celý já, nejenom to, že jsem úspěšný a mám tohleto a tak dále, já mám tu rodinu, kterou jako na sociální sítě prostě dávám tak, že je jako skvělá a spokojená všichni se smějou, že jo, tak no a pak třeba zjistíš jako, že ne, že to tak vlastně jako vůbec jako není, že je jedna věc nějaký jako masky ty perzony, co si jako nasazuju před světem abych prostě skryl svoji jako zranitelnou svojou pravdovost, či jo, jo.

A tohle často přichází ve středním věku, že že jsem jako připravenej už do toho třeba nahlídnout, jo, že tam jako začnu cítit ten táh a někdy to musí být ale drajovaný velkou krizí, jo. Já se s tebou ještě zkusím vytrhat nějaké rychlý návody, i když je mi jasný. Já vím, že máš nějaké rychlý návody. Přesně. U Pavla Rata je se taky snažit.

Jo jo já vždycky se snažím o ty jednohůvky. Ale ne, protože víš jako, snažím se spíš o nějaké praktické věci. Jasný to chápu. Jo, vybavím se, prostě říkáš hele, je dobrý třeba chodit sám do přírody na další dobu, je něco, co o tobě konkrétně, nebo nikomu jinému Máš pocit, že to může být pro někoho užitečný nástroj typ, myšlenka?

Super. Příroda jednoznačně. Jednoznačně. Na delší čas. Bez toho cíle nějakého výkonu ale. Nemusíš zdolat tu hru, jo? No jakože nemusí to být prostě mám Everest a Matterhorn, že jo? Jako může proč ne, samozřejmě, proč ne, pro boha jo? Ale to tam pak jako jdu z jiného důvodu. Jo. Takže jednoznačně příroda a mít ten prostor pro sebe, vytvářet si cílený prostor pro sebe re-invent myself, jestli to jednu za kvartál, nějaký prodloužený víkend, nebo jestli čekám na to zavolání, když se poslouchám.

A nebo jsou to taky nějaké mikrovlastní okamžiky. Já to třeba doporučuji a co teďka si všímám hodně u svých klientů, tak je, že takovýto téma já vůbec ale nemám čas pro sebe. Buď jako pracuji, musím pracovat a samozřejmě práce je nekonečno, nebo jsem s rodinou. A to je jako v pořádku obojí nějak. Ale chybí tam prostornáky A na to, abych jako já byl zazdrojovaný a mohl jsem jako ze sebe vůbec něco jako přinést, jo.

A dovolená jednou za rok prostě dva týdny Jako nestačí zváž, jako ještě s dětmi a no. Jsem si pak těšil do práce. No jasně anebo na další dovolenou. Takže já myslím, že jako samota, čas jako sám se sebou, čehož se mnoho lidí bojí, a tam je zase dobrý rozkrajit čeho se bojím, jako vlastně to, před čím sám sebe chráním.

A já tomu říkám hodina na denně, no. No jakože snažit se dát si návyk na hodinu času pro sebe každej den, nějakým jako způsobem. Že to je ten jako mikro okamžik. Že pro někoho to může být jako stávání dřív než ta nerodina. Jo, dřív jo. Pro někoho to může být prostě Jdu si tam zaběhat, nebo když jedu z práce, tak se ještě zastavím prostě na kafé, sám se sebou.

Mám tam takový mini přechodový rituál mezi to prací a tak, ale vlastně jako snažit se tam mít ten prostor každý den pro sebe jako dát sám sobě nažrat vlastně. A takový jako dobrý pravidlo pro tohle je, že když si plánuju týden, tak si tam nejřív ten čas plánuju pro sebe. Čiže když to neudělám, tak tam jako žádný jako nikdy nezbyde.

Jo. A když je to jako, že vlastně se dám na poslední místo, jo. A

teď jsem měl myšlenku, která mi utekla. Nevadí. Ale ty si už zmínil že se, no, maší. Jo vlastně jo, co s tím je spojovaný, že jenom tím klientům co jsem chtěl jako převést že oni čáč, jako lidi často říkají, já bych jako hrozně chtěl ale já jako ten čas jako potřebuju vlastně jako pro sebe Já hrozně bych chtěl ale mnou to nejde.

Konec A je velmi platná jedna věta, že dospělý člověk se, jako dospělý člověk to, co dospělý člověk opravdu chce, se pozná podle toho, co dělá, ne podle toho, co říká, co opravdu dělá. Takže kdybych to jako opravdu chtěl tak to tam mám.

A zajímavý je, že jsme teď měli jako příběh s jednou klientkou, která v životě se jí to tak otočilo, že najednou má čas pro sebe a na poslední sešen jsme řešili, počkej, jako já jsem to vždycky chtěl, ale já nevím co mám se sebou dělat. Že byl typický ne? No ne, to je jako pro mnou, jestli řekl pro babi, tak řekl si.

Ne typický. Jo já jsem sešel pro babi Pro babi typický ne, jako pro lidi no, no jasně, jakože vlastně zjistím, ale počkej, jako, čím ten čas jako naplním, teda, když jsem jako doteď vlastně žil jenom teda práce a rodina, jo, takže taky to může být ochrana před… To, že tam nemám tak se můžu chránit před právě tou prázdnotou.

Před prázdným prostorem, protože bejt v prázdným prostoru, to je fakt náročné. Když se dělají vision questy, tak tam součástí toho je solo tři čtyři dny, kdy nejím, sedím na jednom místě v lese sám tři, čtyři dny a součástí je ta nuda. A je to fakt těžké. Je to fakt náročné tam bejt, když nemám telefon, nemám nic, nemám knížku cíny tam nemám nic, mám tam možná denník, proto abych s něčím pracoval.

Ale je to jako tři čtyři dny úplný vlastně samoty. Pro někoho je to skvělý, Pro někoho je to fakt jako náročné, pro mě to bylo náročné určitě já taky chápu to, že to jede v hlavě a tak. No já si mám pocit, že víš že vlastně i ty sítě a ty telefony jsou součást toho, a já jsem nedávno si dal takový experiment, že mi to vlastně samotného štvalo, nedokázal jsem se to moc kontrolovat, vlastně jakože na to chodit, tak jsem si to na měsíc smazal z toho telefonu a bylo zajímavé jak ta hlava vlastně vymýšlí, co teda jiného teďkon s tím volným časem, na co teda teďkon bude chodit nebo čím se zaměstná, aby se vyhnul toho.

A tam možná přesně ta hodina denně je vlastně pro každýho v tom telefonu ale možná to není úplně jednoduché najednou si říct, tak já vlastně za hodinu na telefon a tu hodinu budu věnovat nic nedělání. Jo, anebo jako dělání něčeho, nevím, jako co není vlastně, jako by užitečný. Jo, nebo co není jako pro druhý třeba že to jako dělám pro sebe.

A to může být ten běh, to může být ta procházka to může být spáčko, to může být jako tisíc věcí. Ale znovu jsme u zematu jako nějaké zastavení a jako zpomalení vlastně. Tak abych jako sebe mohl uvidět a nějak se znovu na sebe naladit a nacejtit.

Proč Madeira? Ty jsi tady zmínil, že jsi se s námi přestěhoval. V čem je to tam výjimečný pro tebe? Hele. Jsme tam tři roky. Za pár dní to byly tři roky co jsme se stěhovali s rodinou. A já jsem se tam stěhoval vlastně právě v době sabatiklu. Že vlastně jako poprvý jsem, když jsem opouštěl firmu, tak jsem poprvý neměl jako kotvu nějakou jako v Praze.

A mohli jsme dcera byla ještě dostatečně malá. A měli jsme tam vlastně nějakou otevřenost se ženou. Žena je jako ocean soul, oceánská duše, takže ta potřebuje bejtu toho oceánu já jsem zase na hory horskej, tak znamená, že se kombinuje obojí. A jsme byli v takových fázi, kdy tady v těch krizových fázích právě často je tě to jako tak jako vokutá, že tam přijde ta otevřenost.

Dělá ty nějaký jako vlastně velký kroky, velký změny. Byli jsme tam na měsíc na dovolený. Já si pamatuju pak přesně ten moment, kdy jsem šel po jedné levádě a přišel tam impuls. Ty vole, my se sem budeme se přestěhovat. A byl jako jasnej, silnej prostě, to bylo jako vnuknutí bylo to jako podobný jak když jsem zakládal firmu, tak jako podobný vlastně jako vnuknutí.

A řekli jsme si, OK, prostě jdem do toho jako, a to, jako, žena jako čekala na mě, že ta je jako flexibilní všechno já jsem ten víc jako pevnej, stabilní, těžší na změny a tak, jo, až pro mě to byl obrovský krok, takže já jsem si, sice jsme si řekli, jo, jdem do toho já jsem pak jako na tři měsíce vlastně jsem se začal hrozně bát, přišel jako obrovský strach, jako tak obrovská změna, co budu jako dělat, že jo a tak dále, a dále, a dále, ale pak jsme si řekli, hele, to nejhorší, co se může stát, je, že to bude stát jako nějaký statisíce s tím jako stěhováním, tak a získáme nějakou jako zkušenost, jo, takže tohle bylo březnu, v prosinci jsme už měli jednosměrní letenky a všechno vlastně tady jako nějak uzavřený a prodaný a stěhovali jsme se a byl tam pro mě znovu ten jako ten tah, jo, že, že, že To nebylo vymyšlené, že který ostrov je nejlepší a jak to udělat, aby to bylo nejvýhodnější, ale byl tam ten silný impuls, silný tah zvenku, ten propojenej s nějakými pocitama, OK, tohle je vlastně ten další krok, který bys mohl udělat a uvidíš, co se dělá o temře.

A my se tam sejtíme skvělé, je tam oceán jsou tam hory, je to živý, je to zelený prostě neustále tam něco kvete, je tam skvělý podnebí, lidi jsou milí, je tam skvělý jídlo vysoká kvalita života, takže i z těch pragmatických důvodů je to super, navíc je to furt EU, takže tohle je super, zároveň je to jako, Velká výzva a byla to jako pro mě to byla jako obrovská výzva.

Potom vlastně padal jsem do jako velkých depresí. Už když tam byl? No, potom potom sebstěhování. Jakože jsi vlastně si pochybňoval, jestli ten impuls byl správný. Taky a cítil jsem se prostě hrozně jako Což je zajímavé, že to říkáš Když já bych čekal ten happy end, tak jsem poslechl to svoje volání a vlastně najednou žiju v nerváně.

Já nejsem v happy endech nikdy. V tom smyslu, že to není něco, co bych vůbec měl v poli že by se k tomu mělo směřovat. To je téma toho štěstí. Já si myslím, že v pořádku je v obojí. Celá lidská existence, která má v obě ty polarity. A jestli chci být celistovej člověk, tak musím zvládnout obojí. Jasně chci se zhytit skvěle a prožívat tu nervánu a tu exkrázi, jasně.

Ale to nejde bez toho smutku bez té bolesti bez toho neštěstí. Není to možný. Takže i teďka je to někdy hrozně náročný. Pro mě třeba. V stahově že jsem daleko od svýho táty. Přátelství se udržují hůř Takže jo, jo. Jsou věci které se mi stýská. Tady jako v Česku. Takže není to pro mě jako podfajknuto, jasný, super, forever, je to vyřešený.

Je tam spousta úžasných věcí a spousta náročnosti. Taky zároveň jsme pak hodně s rodinou závistí kompletně na sobě v té mikrorodině. Taky to není vždycky lehké. Takže a to, co já se učím tak je fakt jako budovat svoji kapacitu na to, prostě procházet tím i když je to náročný. Jakože když jsou věci dobrý a když se cítíme dobře tak to každej zvládá a každej to jako chce nějak.

A dokázat procházet i to obojí a vlastně budovat nějakou svou odolnost, mi přijde vlastně, tady jsem jako klíčový. Skvělý. Pavle já tě moc děkuju za tady ten vhled do již protože já mám Trošku jsem jako myslel, že to bude o tom, jak když se cítí špatně, jak dosáhnout toho, že si budeš cítit jenom dobře. Že pryč pryč to je špatný.

Jo jo, jo přesně, tak si takhle jako protrpím to v tom kokonu a pak vledím ten krásný motýl a už do konce života a už jenom lítám. A bude jenom happy end. Takže vlastně dobrý i, že si to trošku jako ukázal vlastně jinak nebo v té celistvosti, toho si vážím. A já doufám že jsme nabídli nějaké praktické přemýšlení pro někoho, kdo si možná tímhle prochází nebo si tím bude procházet.

Nebo víš já mám pocit i z toho našeho povídání, že to není o nějaký jeden moment a ty jsi říkal, že jsi měl vždycky tři doky, ale jak říkáš. mě, no. Jo, jo. To byla ta nejintenzivnější fáze, že jo. Jo. No. No Tak jo, tak snad se vám dopovedlo. Já taky doufám snad to bylo i uchopitelný a praktický, doufám, jo, to si nikdy už nejsem jistý, když pak jako ulítnu do mluvení o něčem co možná není tak přístupný pro každýho, tak snad v tom něco bude.

Drazí přátelé nebo příležitostní posluchači jelikož je tohle poslední díl před Vánocema, tak pro vás mám takový malý dárky, respektive já už jsem svý Vánoce měl, pokud jsem ještě malý, tak ježiši přišel dřív, protože byl tam zahraničí tentokrát a tak už trošku vím co mi udělalo radost jaký dárky fungovaly a třeba pokud stále nevíte, tak mám pro vás pár tipů, nebojte se, nejde o žádný komerční, jen moje poznatky a věci, které vlastně já bych chtěl dostat, protože první tip, Typ je nějaký váš rodinej nebo osobní kalendář nebo fotokniha.

Já jsem si uvědomil, kolik z nás má vlastně fotky, už jenom v digitální podobě a já možná jste pochopili z toho rozhovoru, jsem jenom trošku splín a právě ten kalendář kdy se opravdu prodajete vaše fotky za poslední rok a je to nějaký hmatatelný důkaz vlastně takový vzpomínky. Mě hlavně naplňuje vděčností, je to skvělý, na to právě si připomenu všechny ty dobrý momenty, je to oblíbený dárek všech našich členů nebo všech členů mý rodiny a kalendář Loni chyběl a tenhle rok jsem vlastně byl tak hrozně vděčnej, že jsem si to mohl zase přijet a projet a že jsem si to mohl zase projet a zaplakovat si ty dobrý momenty.

Takže ty číslo jedna kalendář nebo kniha z vašich fotek posledního roku. Tip číslo dva, můžete darovat dobrýho anděla, respektive příspěvek do dobrýho anděla. Možná víte, ale nemocné děti jsou moje nectvří slabá stránka, ale to moje citlivé místo. A tak jsem hrozně rád, že už od prvního rozhovoru s Petrem Sýkorou pravidelně přispívám na dobrý anděl a myslím si, že dělají skvělou práci, takže pokud třeba chcete darovat i trošku dobrá, tak tohle může být zajímavý tip.

A tím třetím tipem který jsem pak viděl u Oty Bohuše, je vlastně darovat nějaký cestovní voucher. Můžete to nechat v té formě nějakého slibu někomu nechat voucher na cestu tle jeho výběru nebo mu dát nějaké možnosti kam můžete jet, nechat to jenom takhle. Můžete samozřejmě i nakoupit třeba nějaký voucher u Chambitour a prostě mít tam tu peněžitou hodnotu kterou do toho dáváte, ale myslím si, že cestování zase…

Udělá radost a měřka s týmu a i třeba pro děti, jako vlastně darovat jim výlet jenom by a oni můžou být dnes těch nejlepších zhárků a nemusí to být nikam daleko nemusí to být drahý. No a taky bonusový tip, můžete darovat i předplatným mýho podnikatelskýho podcastu Business Cast na Forendors lomeno Business Cast, máte tlačítko darovat předplatné nebo na Hero Hero je taky Business Cast a snažíme se tam o ty nejpraktičnější triky pro lidi kteří chtějí podnikat, takže pokud někoho takovýho máte v rodině, taky tohle může být možnost.

Díky moc, užijte si krásný Vánoce pokud to stěháte poslouchat ještě v ředniva a uvidíme se zase v novým roce. Ahoj