Pavel Moric

Pavel Moric

Pavel Moric je sedminásobný mistr ČR v karate, zakladatel a majitel vlastní karate školy Karate Vision a zejména kouč pro osobní rozvoj a nalezení vlastního potenciálu (více jak 10 000 odškolených a odtrénovaných lidí).

Rozhovor můžete jednoduše poslouchat na vašem telefonu v těchto aplikacíchPoslechněte si v aplikaci

Přepis epizody

– Ahoj, je tu zase Dan Tržil s podcastem Proti proudu a jako obvykle se ptám nějakého zajímavého hosta na věci, které si myslím, že by vás mohly zajímat. Prostě se snažím z těch našich hostů dostat nějaké zvyky, přesvědčení nebo rutiny či návody, které jim pomohly dostat se tam, kde jsou a mohly by třeba pomoci i vám dostat se tam, kam chcete. Anebo vám jenom zpříjemnit volnou chvíli při vaření nebo v autě, jak mi teď třeba napsala na facebook paní Vlaďka. A ať už posloucháte z jakéhokoliv důvodu, dneska mám pro vás jednoho z těch hostů, kteří úplně nebyli na mém seznamu potenciálních hostů, ale dostal jsem od vás, fanoušků, několik vzkazů, že tenhle člověk je super a rozhodně by se tady měl objevit. Tím tajemným není nikdo jiný, než Pavel Moric. Pavel byl v mládí sedminásobným mistrem České republiky v karate, vede svoji školu karate, je to také lektor a kouč a jeho přednášky patří k těm nejlépe hodnoceným na akademické půdě. A právě nadšené ohlasy na jeho kvalitu vysokoškolských přednášek mě přinutily k tomu, pozvat si Pavla sem ke mně a zjistit, v čem tkví ta jeho jedinečnost. Takže pokud vás to zajímá stejně jako mě, bude se vám líbit tenhle díl s Pavlem Moricem.

 

Tak Pavle, prvně díky, že jsi přijal mé pozvání do rozhovoru Proti proudu a já tě tak jako v krátkosti představím. Dočetl jsem se o tobě, že jsi sedminásobný mistr České republiky v karate a sám máš nějakou školu karate, vedeš nebo trénuješ a pak, to je taková jedna tvoje oblast, a pak jsem pochopil, že druhá oblast, které se věnuješ a které se asi hodně prolínají, je osobní rozvoj, přednášení, nějakým způsobem lektorování, ať už jako firemních, nebo osobních klientů – mám pocit. Je to tak?

 

Ano.

 

– Možná mě napadlo začít hned u toho karate, které je takovou důležitou součástí tvého života.

 

Hmmm.

 

– Kdy ses vlastně dostal ke karate, nebo proč jsi s něčím takovým vůbec začal?

 

Hele, já jsem vlastně osmdesátý ročník a vyrostl jsem na tom boomu, když přišlo video a s tím přišly i nějaké akční filmy. To znamená, že jsem v těch osmi devíti letech, když jsem viděl borce jako Bruce Lee, Chaca Norise nebo Van Damma, ten byl jako legenda, tak to jsem byl jako zblázněný a pak ty mnichy ze Šaolinu, ten příběh šedivého mistra a neposedného žáka, tak to mě fascinovalo a moje duše se tam na něco rozpomněla. Bylo to úpně boží a pak jednou, když byl na návštěvě nějakej strejda, prostě známý, kterýmu jsem říkal strejdo, tak jsem ho při odchodu nějak kopl a on říkal to je ??? (odborný výraz, nerozumím) Táta na to začal koukat a říkal: co že to je? A on: to je ???, kope dobře. A já: jóóó, to je ma??? a hned jako jsem začal prudit, že chci chodit na nějaký karate, tak mě poslal někam do Modřan na kroužek karate, kde ho učili způsobem, že jste běhali prostě všichni dvacet minut dokola a pak vás za měsíc naučili jednu techniku a já jsem byl šťastný, že jsem prostě jako karatista a takhle, takže to bylo boží a pak jsem chodil do nějakého klubu tam u nás přes ulici, prostě tam už to bylo možná víc seriozněji uchopený ten růst a tam započala jako moje kariéra. Takže asi v deseti letech, takhle.

 

– Po nějaký době ses ??? na vrcholu českým, akorát o tom mluvíš několikanásobným mistrem, myslíš, že jsi dělal jako něco jinýho jako malej kluk, že ses dostal tak daleko v tom karate?

 

Hele, já jsem dělal bordel. Mne vyhazovali z tréninku za dveře. Furt jsem se někde věšel, mě to jako jednu dobu moc nebavilo, že jak jsem byl na začátku nadšenej/ý, tak vlastně když pak prokoukneš toho trenéra, že to je ten břichatej/tý chlapík, kterej/který tam používá píšťalku a vlastně nic jako nepředvede, ale furt po tobě něco chce a nevede to nějak poutavě, tak vlastně něco ve mně začalo tak jako bejt/být víc rošťák na základce a teprve, když to do ruky vzal jako závodní trenér, kterej/který sám aktivně závodil, tak tam fakt už muselo bejt/být ticho v hodinách, jinak ti jednu napálil. Takže to bylo takový/takové a já jsem dlouho asi první dva roky jezdil na nějaký/nějaké závody a vypadával jsem v prvních kolech a jezdil jsem domů a nic, prostě až teprve po nějaký/nějaké době jsem si sáhl na první medaili a potom jsem jakoby náhodně vyhrál mistrovství republiky v mých patnácti letech. To nikdo nečekal, ani já ne a od tý/té doby se to jako nějak spustilo, kdy jsem se víc zaměřil na trénování. Všimla si mě trenérka z reprezentace, začal jsem do toho šlapat a proměnilo se to v něco jako fakt seriózní přípravu na závody, kdy jsem byl velkej/velký dříč, bavilo mě to a měl jsem cit pro pohyb, takže takhle.

 

– Hele, něco speciálního?

 

Nepamatuju se. Byl jsem posedlej/posedlý strachem z prohry, takže to byl asi jako vlastně můj velkej/velký motiv a šel jsem to jako naplno. Naplno. A trenér ještě ten předtím, mě naučil o těch věcech přemejšlet/přemýšlet, protože ty lidi jsou někdy takový/takové ovce, skoč to, udělej to rychle, zvedni nohu, kopni to takhle a jako já jsem přemýšlel o tom, proč takhle, jak to urychlit. Učil mě přemýšlet, jak něco zvýraznit, zrychlit, přitvrdit, technicky něco vymazlit, prostě toto hodně ty lidi vlastně nemají. Jsou tam jenom takoví, nechci říkat všichni, ale většinou zažívám jako kus masa, kterýmu/kterému diktuješ a on je jako robot a plní to. Ale neprobouzíš jeho vlastní vědomí, aby on sám přicházel na způsob, jak to zlepšovat. A to jako ve mně nějak začalo zrát, takže já jsem si jako takhle možná pomáhal.

 

– Hmm. Já jsem tě slyšel mluvit o tom (Slyšel jsem tě mluvit o tom, pozn.písařky, ke zvážení), jak jsi tady vlastně byl jenom jako mistr a pak jsi odjel na mistrovství Evropy a zjistilo se, že světová nebo evropská špička je jako někde trošku jinde, ať už tou přípravou a hlavně těma ??? Můžeš trošku mluvit i o tom?

 

Hmm. Já si myslím/Myslím si, že jsem byl srovnatelnej/srovnatelný třeba s prvníma osmi, nebo s prvníma deseti, že bych byl jako, že tam byl jako fakt odpad, že jako sice každej/každý stát vybere toho nejlepšího, ale stejně přijede nějaká země, která má jako slabýho/slabého toho závodníka všude. A já jsem cejtil/cítil potom, že vlastně nebo jsem si všiml, že jsem fakt byl dobrej/dobrý. Problém byl, že jsem si to neuvědomoval a necítil v tu chvíli, v tom věku, v tom dnu, když byla ta Evropa, protože ta moje psychika prostě byla chatrná, ještě jsem s tím neuměl zacházet, prostě jsem měl strach a nepodal jsem ten správný výkon. Prostě na sedmdesát procent rozklepanej/rozklepaný kluk, pocity v žaludku, jako když jdeš na maturitu, prostě stálo to za prd. A nikdo s tím neuměl pracovat, prostě ti jen řekl: „Musíš si věřit, no. To zvládneš.“ To jsou jen kecy. Deset let tě někdo připravuje a pak ti řekne tyhle psychologický/é prostě jakoby know-haw. Jsou to jen prázdný/prázdné kecy. Takže na tom to pro mě haslo. Ne že bych nebyl připravenej/připravený technicky a fyzicky, ale psychicky.

 

– Jo. Začal sis nějak v tu dobu uvědomovat, že by ses třeba chtěl právě tomu věnovat a trénovat nějaké jiné karatisty, nebo to bylo ještě v tý/té době kdy jsi třeba nevěděl, jak to řešit?

 

Todle/Tohle jsem vlastně začal reflektovat až potom. Já jsem v tu chvíli vlastně věděl aha, nevyšlo mi to, byl jsem slabej/slabý, oni na mě pak trochu zanevřeli v tý repre, že jsem jako zklamal. To byl šílený přístup, kdy se někomu něco nepovede, tak zpětně věřím, asi jsem to dělal kotě, vole, schválně. Jako schválně pojedu sám sebe na závody ne, nikdo to nedělá schválně. Má to příčiny, že to nejde, ale oni takhle na daleko asi neviděli, takže mě jakoby nějak vnitřně obvinili, že jsem selhal, nejsem jako dost dobrej/dobrý kus. To znamená, že jsem si tyhle věci začal uvědomovat až později. A když jsem začal trénovat karate já sám, tak jsem se vlastně začal potýkat, že ty lidi ode mně vlastně začínají mít taky jako nějaký/nějaké psychický/psychické potíže. To vlastně je všecko ??? přijdeš na závody a prostě většina lidí má trému. 8:57 Pár bláznivých úchyláků ji nemá a hrozně se těší. A těch je fakt minimum. A základní rozdělení těch lidí je: seš/jsi lepší v tréninku a horší na závodech, seš/jsi horší v tréninku a lepší na závodech. To jsou takový. No a pak jsou lidi, co to jako asi umí přenýst/přenést, jako že je to stejný/stejné na tréninku i na závodech. Ale nevěřím, že je to prostě stejný/stejné. To prostředí vždycky něco udělá. jsem se snažil/Snažil jsem se potom vymejšlet/vymýšlet něco a starat se o to, ale vlastně mě osobní rozvoj začínal zajímat sám o sobě, aniž by to karate bylo nebylo. Mě to fascinovalo, mě zajímalo něco jinýho/jiného, než mi říkala moje máma v/o životě a učitelka na základce, takže vždycky jsem chtěl být filozof a bavit se o tom, o nějakejch/nějakých principech a jak tady žít jinak, než (s tou šedí, pozn. písařky, ke zvážení) ta šeď, která tady někdy je.

 

– Ty jsi skončil kdy s karate? Tak nějak? (Mělo by být: Kdy jsi skončil s karate? Přibližně?, pozn. písařky, ke zvážení. Tak nehovoříme. Jde o poangličtěnou formu JÁ…)

 

Jako skončil závodit?

 

– No, závodit.

 

V pětadvaceti. jsem pak samozřejmě, mám možná víc titulů než sedm z republiky, jich mám osm a pak mám nějaký/nějaká druhý/druhá třetí místa a ty jako pro lidi asi nejsou zajímavý/zajímavá, ale ty mám, jsem pak ještě nějakou chvíli jel. (Hrůza!)

 

jsem si všiml/Všiml jsem si a taky o tom hodně mluvíš,  že se vlastně věnuješ nějakýmu/nějakému hledání vlastního potenciálu a trošku jako by ??? se dotýká jako že ten tvůj potenciál třeba na to byl, ale prostě chyba tam nějaká jako psychická příprava nebo ??? napadá tě nějaký moment, kdy jsi vlastně zjistil, že tvůj potenciál je lidi učit, nebo jim s tím pomáhat a začal ses jako věnovat tady tomu osobnímu rozvoji profesně?

 

Jo. Bylo to tak. jsem se vlastně furt od někoho učil nějakou kineziologii, nějaký/nějaké prostě jakoby ezoterický/ezoterické učitele, nějaký/nějaké guru, nějaký/nějaké kouče, prostě jsem furt tohleto a pak vlastně různé semináře a jsem to chtěl, vlastně jak jsem to učil, potom přišel a dělal jsem chytrýho/chytrého na karate a učil ty lidi nějaký/nějaké principy, tak jsem si v jeden okamžik jako všiml, že když mě někdo koučuje, že já chci taky koučovat a chci za to nějaký/nějaké peníze. Sednout si na prdel, dávat chytrý/chytré otázky a někam ho dovíst/dovést, jo. Protože to se prostě naučíš, když máš na to trošku buňky, nebo to obkoukáš, takže jsem se jednou normálně rozhodl, někdo něco chtěl, tak říkám jo, tady mi dáš normálně peníze – patnáct set třeba, tam tenkrát kluci brali čtyřku za dvě hodiny a já říkám: já si vezmu patnáct set, začnu takhle a já jsem dycky/vždycky jako nějak chodil, když on to může učit, tak já taky můžu učit. Neměl jsem žádnej/žádný speciální certifikát, prostě jsem byl jenom zkušene/zkušený praxí a vzal (dal) jsem do toho mraky peněz a uměl jsem si už poskládat nějaký/nějaké věci a ono to začalo fungovat. A pak jsem udělal svůj první seminář a vůbec si mě jako nejdřív objednali. Nejdřív jsem měl jako sranda akce zadarmo, kde jsem si to zkoušel, no a pak mi někdo poprvý/poprvé nabídl peníze, no. To bylo jako dobrý/dobré.

 

– Hele, víš vůbec ??? (moderátorotovi není nerozumět) …svůj potenciál nebo jak najít vůbec to, co dělat. A to mám pocit jako problém hodně těch mladejch/mladých lidí jako že vidíš kolem sebe spoustu těch možností, jak každej/každý jako má problémy s tím, čemu se fakt věnovat a do čeho se ponořit. Máš na to jako univerzální návod? 

 

Vidím hodně lidí, co dělá jakoby něco jen pro peníze, jako že vlastně to hledání potenciálu se zredukovalo na to, že vlastně najdu práci, aby mě to jako živilo a abych pak mohl nějak fungovat a mít peníze na svůj život, ale já věřím v to, že ten potenciál je v tom, jako co máme rádi, že nás to vlastně jako přitahuje, když ty poznáš co máš rád, tak v tom je ten potenciál, protože tam nepočítáš hodiny, ty vole, takže v pět domů, ale tam to chceš dělat, tam chceš bej/být, tam chceš bejt/být jako na tom pískovišti, na tom hokejovým/hokejovém hřišti. To je jako to dítě, který/které to chce dělat a ten vedlejší efekt úplně jasně je, že z toho vypadnou peníze, protože když to děláš rád, tak to většinou chceš dělat dobře. Ty lidi to cejtí/cítí a oni to chtějí jako od někoho, kdo tak pojďte další, vole, kdo chce. Ne prostě jako že todle/tohle je na tom atraktivní, když někdo vaří rád, má to rád, tak je to jiný/jiné, když jseš/jsi jenom nějaká ovečka, který/které jenom dají šlichtu, protože jsi prostě jeden z tisíce. To mě nezajímá, hlavně ať to odmakám a mám za to prachy a je víkend. Ale ne všichni. Potom jsou lidi, který/kteří najdou to, co chtějí, ale neumějí to třeba rozvíjet, rozjet nebo jsou nadšený/nadšení a chybí jim know-haw jak se prosadit, nebo jak dát o sobě vědět. Nebo jsou pod cenou tak, že je to vlastně furt neživí a mají do toho druhou práci, takže já se snažím s lidma dělat to, že jim zvědomím, kde si sami stojej/stojí v cestě. Jakej/Jaký vnitřní mechanizmus způsobuje to, že se nehnou z místa, že jim to nejde, přitom oni už jako dělají to, co chtějí. Pak jsou přesně ty/ti lidi/lidé, jak říkáš, moje práce mě nebaví a většinou to souvisí s tou naší historií, s tím dětstvím, kdy tě furt někdo tahá od toho, co tě baví a zajímá a furt ti někdo říká něco jinýho/jiného a ve škole, a uč se tohle a vlastně my ztratíme autonomii, jakoby že vlastně aha, takže ty dospělí venku vlastně vědí víc, co já potřebuju a co mám dělat. A pak hlavně ten systém odměn, jo? Jestli si s něčím hrajeme, ne, ne, ne, tahke zlobivá holčička, hodnej/hodný chlapeček, když to teď uděláš, dostaneš ty vole, čárku, hvězdičku, pak ti koupíme lízátko. Je to orientovaný/né na odměnu a ta emoční vazba, co má bejt/být k činnosti, tak je najednou prostě k odměně. Takže lidi/lidé chtějí furt tu odměnu, ale vlastně ta činnost je třeba vůbec nebaví. Ale pro odměnu a lásku uděláme mraky věcí. 14:37

 

– Hmmm.

 

No a oni, když je jim dvacet, tak jim pak řekneš: dělej, co tě baví. A on jako čumí a řekne: já nevím, co by mě jako bavilo. Anebo to vědí, ale řeknou: tím si ale nevydělám peníze. Chci mít květinářství, ale v tom dneska nejsou prachy, že. Jasně že v tom jsou prachy. On je jenom neumí vydělat. Ve všem jsou prachy. Udělej ve Francii květinářství, tak v tom jsou miliony, když se to dělá prostě dobře. 

 

– Mě k tomu napadají dvě věci. První – já mám pocit, že si třeba spoust/a lidí myslí, že je to baví, ale týden je baví učit se na snowboardu, druhý týden je baví vařit a třetí je baví dělat něco jinýho/jiného, víš? Já mám pocit/Mám pocit, že rady jako dělej to, co tě baví, to je trošku víš, jako… to, že někoho baví vařit, neznamená vždycky, že by měl být kuchař…

 

Jasně, jasně. Máš pravdu. To určitě.

 

– Taky jsem si všiml/Všiml jsem si taky, že často přednášíš na vysoký/ké škole ekonomický/ké. Lidi/dé, který/kteří jdou (nastupují, pozn.písařky ke zvážení) do firmy na juniorskou pozici, tak většinou nikdy nedělají práci, která je baví. Myslíš, že jo/ano? Myslíš, že by si měli jako hned ze začátku zkusit…

 

Hele, to je otázka jako o tom vůbec se rozhodnout, jetli chci být zaměstnanec, nebo chci vytvářet něco sám za sebe. A to je pro mě taková… a ani jedno není jako špatně. Vůbec nemám žádnej/žádný patent na pravdu. Prostě buď chci bejt/být zaměstnanec, dělám na někoho, pro někoho, furt tam můžu něco realizovat a je to o.k. Anebo dělám za sebe. Já preferuju/Preferuju pro sebe bejt/být svým vlastním pánem a realizovat a tvořit za sebe. Když tedy někdo má takhle jasno, někam jde a chce něco dělat třeba pro nějakou banku, já nevím, jak moc je to záživný/né, někdy si říkám, jestli by to lidi dělali zadarmo jen tak, jako hobby, protože já bych zadarmo trénoval, nebo já zadarmo trénuju nějaké věci, protože mě to fakt baví. Tak si říkám, jenom jestli by to dělali bez peněz, jestli by zmizel fenomén peněz a lidi by realizovali to, co chtějí, jetli by byli v těch některejch/některých firmách, takže to je trošku jo a chápu, že s tou prací souvisí i nějaký/ké věci, který/ré tě třeba nemusí úplně bavit, ale já si myslím, že člověk k tomu musí mít nějaký vztah a musí ho to nějak vnitřně volat. Jinak on se každý nějak k tomu donutí, nebo my se tady donutíme dělat nějaký/ké nezáživný/né věci, ale jak to pak vypadá, jak se u toho cejtíme/cítíme. My prodáme/Prostě prodáme osm hodin denně nějaké firmě, třetinu života spíš, třetinu života jsi v práci a pak ti zbyde nějakej/nějaký okraj pro nějakej/nějaký život. No tak si říkám… snažím se mladý/dé lidi jako přimět k tomu, aby víc přemejšleli/přemýšleli a prociťovali to, jak chtějí žít, protože tady je nějaký omezený čas. A co jim pak dává smysl a co jako chtějí realizovat. Co umí, co by je zajímalo. A to baví jako jedna z těch vstupenek. Baví. Jasně, nebudu hned instruktor, ale jako ve smyslu svý/své práce, ve smyslu svýho/svého poslání, jako co mě přitahuje, čím chci bejt/být pro sebe a bejt/být užitečnej/ný. A zkoumáme to, než se někam jako upíchnou a pak řeknou: to nebylo ono. Některý/ré věci se musí zkusit a některý/ré věci člověk může nacejtit/cítit i předem. Mluvím vlastně často o tom, ještě poslední věc, o jejich přístupu k sobě, protože si myslím, že součástí života je mít se hezky, a proto těm lidem říkám, co s tím všechno souvisí, aby se měli hezky. A zvědomuji jim to. Když si to neuvědomují, tak to nemůžou realizovat.

 

– Mně ještě napadá, máš nějaký/ké třeba ??? , když  ??? máš nějaký/ké triky nebo techniky, jak jít na to, v čem jsem třeba dobrej/dobrý? Ještě jsi říkal, že často lidi na to zapomenou, co je jako vlastně to, co je bavilo dřív, nebo v čem jsou jako dobrý/dobří. Dá se na to nějak přijít?

 

Asi když za mnou, jako že když bych se na někoho podíval a teď bych ho jako to, osvítil, to ne, ale když ti někdo přijde na nějaký/ké koučovací sezení a řekne, že ta zakázka by byla/zněla: hele, já chci vědět, v čem jsem dobrej/dobrý, tak bych se ho začal jako ptát vůbec na to, jak přemejšlí/přemýšlí, jestli má zážitek, že mu někdy něco šlo, jak definovat, co to je jako být dobrý. Když za mnou přijde dítě na karate a řekne: ‚Pane trenére, já chci být dobrý v karate.‘ A já mu řeknu/odpovím: ‚Honzíku, ale já nevím, co si mám pod tím představit?‘ Chvíli pak na sebe koukáme, on pak pochopí a řekne, že by se chtěl ubránit šikaně ve třídě. A já: ‚Aha, tak tohle.‘ Někdo: já bych chtěl zhubnout deset kilo, já bych chtěl vyhrát přebor Prahy, já bych chtěl chodit jenom na karate, protože mě to baví. Takže nový pásek bych chtěl mít, třeba zelený, já nevím. Takže definovat, co to je vůbec bejt/být dobrej/dobrý, nebo dělat něco, co mě baví, takže definovat to, aby mu to sedělo jako jemu a odhalujeme věci, jestli má vůbec fakt zážitek s něčím, co ho naplňovalo. Já nevím/Nevím, jak se v tom cejtil/cítil, takže mu jen zvědomuju něco, co tam někde má a jen v sobě nemá kontakt.

 

– Hmm. Já jsem si o tobě přečetl/Přečetl jsem si o tobě v nějakým článku jako že jsi trenér, kouč a motivátor. Trošku mě zarazilo slovo motivátor.

 

Mne taky.

 

– Že jo?

 

To bych o sobě vůbec neřekl.

 

– Je to takové skoro negativní, řekl bych.

 

Lidi/dé jako nevědí, jak mě mají uvíst/uvést, tak to tam dají a doufám, že to nemám na svým/svém webu. A když jo/ano, tak to musím… motivátor. Někdy lidi motivuju k tomu, to je vlastně pravda z toho pohledu, aby se o sebe starali, aby byli nějak víc propojeni se sebou, aby se víc vnímali a k tomu je motivuju, aby prožili víc jako nějak uspokojivej/jivý smysluplnej/plný život, takže k tomu je jako určitě vybízím a probouzím a snažím se různejma/různými kejklema/mi je pro to nadchnout, takže je i někdy motivuju. Ale že bych někoho motivoval do něčeho, co sám nechce dělat, což někdy lidi po mně chtějí: namotivuj ho – on to sice nechce, ale ty ho namotivuj, tak to opouštím. To jako vůbec, to ne. 20:21

 

– Co je jako zajímavé, protože já jsem si všiml, že mluvíš hodně o tom, že by nám vlastně mělo být jako trošku jedno, co si o nás ostatní lidi myslej/myslí, trošku jako nestarat se…

 

Takhle to vnímáš, že jsem řekl, ať je nám jedno, co si ti druzí myslej/myslí? 20:37

 

– Když jsem třeba viděl tvoji přednášku, kdy jsi jako povzbuzoval lidi, ať si třeba stoupnou a křičej/křičí hu hu hu, tak jsem přemýšlel k čemu to je, jestli kvůli tomu, aby se lidi jako nabudili, víš, nebo jestli to je prostě…

 

Vysvětlím ti to. Jasně. No, stát a na deset vteřin skákat jako pravěkej/ký člověk a dělat hu hu hu je velká sranda v tom, že tam najednou potkáš tu svoji mysl, která ti vlastně jako za… To tělo udělá cokoliv, co vlastně chceš. Ale mysl ne. To je blbý/bé. Tam najdeš okamžitě svůj limit. To je blbý/bé, to vypadá trapně. Budu jako debil, co si o mně myslí? Jenom na tom ukazuju, že cokoliv mateřský/ké je fuk a ještě v první třídě je to jedno. Ale v sedmý/mé třídě už to holky neudělají ani kluci, možná. Hmm, to je, jak budu vypadat? A tohle jak bubu vypadat, je častokrát v životě velmi limituje. V různejch/různých věcech, který/ré bych chtěl dělat, jak bych se chtěl svobodně projevit, ne, to je blbý/bé. Pak se blbě ptám, blbě o něčem mluvím, v sexu je něco blbý/bé a furt je něco trapný/né a my jsme sešněrovaný/ní tímto přesvědčením. Takže lidem ukážu za pár vteřin už jenom těma/těmi pocitama/pocity co mají a stavama/stavy předtím, teď budeme skákat a dělat hu hu hu. Ježišmarija jako mají obrovskej/ký limit, a jenom ti překáží ta myšlenka: budu trapnej/ný a ty to neuděláš. Tuhle holku neoslovím, protože budu vypadat prostě jako úchylák. Jenom prostě myšlenka, jenom jediná myšlenka a zastaví nám prostě životní akce. Jako krok. Jenom myšlenka. Vůbec jako neovládáme svoji mysl. Mysl ovládá nás. (Tato citace je na úplném začátku celého přepisu, pozn. písařky.)

 

– Jo, jo. To mi hrozně dává smysl s tím, co jsi někdy řekl nebo používáš, že vlastně jako jediným limitem jsme sami sobě, nebo nevím jak to říct…

 

Jo, rozumím ti. No, jako že my si dáváme furt ty klacky pod nohy a litujeme se, jako že kdybysme… Samozřejmě věřím na to, že lidská bytost má nějaký limit jako byť z podstaty svýho/svého těla nebo něčeho, já nevím, nepřeskočíme kilometrovou jámu, i když možná by tomu někdo hodně věřil a naladil se na nějaký/ké vesmírný/né energie, tak by to třeba možná transformoval. Jsem tomu otevřený, ale věřím, že máme nějaké limity a spousta limitů nám začne daleko dřív řezat větev, než bysme došli k nějakému skutečnému. Takže, někdo mi řekne: uděláš deset dřepů za deset vteřin? Ne, ty vole, to nejde. To je strašně rychle. Pojďme si to zkusit. Jo? To znamená, jdu do toho, aby to lidi spíš zkoušeli, než si furt/pořád mysleli, jak to asi dopadne. Já říkám: už jsi volal tetě Jindře, nabídl jsi jim svůj produkt? Ne, ne, teta Jindra by mi to odmítla. Víš to? Nebo… No, já si to myslím. Nechci myslet! Udělej to! Pak budeme vědět. Nazdar! Jednoduché.

 

– Já jsem se teď dostal trošku k tvým přednáškám/Teď jsem se dostal trošku k tvým přednáškám. Ty přednášíš na univerzitách docela často/Docela často přednášíš na univerzitách. Mám pocit, že to lidi docela baví a někde jsem si přečetl, že ta tvoje přednáška byla dokonce nejlepší na univerzitní půdě.

 

To je hezký/ké slyšet, no.

 

– Proč třeba děláš tady tu část své práce?

 

Já cejtím/Cítím, že součástí mého poslání je vlastně jako vůbec toto dělat a někdy je moc dobré, že jsou za to peníze, protože je to moje obživa a někdy je dobré udělat zčásti buď nějakou charitu, anebo prostě jako vyslat do světa něco, co je takhle bohulibé, probouzející, protože já jsem až nedávno pochopil, že součástí naší osobní spokojenosti je to, že uděláš něco pro druhé. Dřív jsem se hamtal jenom pro sebe. Byl jsem nenasycené, nedostatečné dítě a furt jsem měl málo něčeho a jako dospělý jsem taky, furt ego, komplexy a něco. A pak jsem zjistil v jeden moment, jak je krásné jako dávat trošku z toho svého bohatství. Nejdřív trošku, pak třeba víc.

 

– Hmmm.

 

A když jsem v těch knížkách četl, že jako dávejte a budete se… vůbec, ty vole. Já nemám dost sám pro sebe a když člověk pochopí, nebo se nasytí a pak může dávat, je v tom zajímavý jako kousek osobního štěstí. Vidět lidi šťastné, že jim to funguje, ty maily co přicházejí, takže já si na tom ohřeju svoji polívčičku, udělám dobrý skutek, prostě dám o sobě vědět, je to i reklama a všechno dohromady takhle.

 

– Jaký je třeba rozdíl mezi těmi přednáškami, které děláš zadarmo na univerzitě a nějakým školením prostě pro nějakou firmu, pro kterou třeba děláš? 24:55

 

No, velký. Protože, když jdu dělat školení pro nějakou firmu, tak někdy jsem tam přidělený, protože se líbím vedení a ti zaměstnanci mě jako vidí poprvé, to znamená a mají to zadarmo, jako že si mě nevybrali jít na Pavla Morice, ale jako přidělení, takže tam někdy může být nějaká míra nějakého jako trochu odporu nebo co to tady je, ale většinou to sladím a lidi přijdou většinou ze svého volného času, takže to jsou většinou nějací fandové nebo na doporučení, a to je jiné. No a když za něco máš peníze, nebo nemáš, tak to ještě svádí k tomu, že jako nemusíš mít strach, že něco jako poděláš a říkáš: hej, já jsem tady zadarmo a přitom si to můžu dovolit, takže buď v klidu, já jsem tady… (Smích) V tom je asi nějaký rozdíl.

 

– Jo. Mě zaujala jedna tvoje myšlenka, že je vlastně všechno motivované nějakým dobrým pocitem. Nebo co vlastně všechno děláme, tak děláme pro nějaký dobrý pocit, že. My jsme se třeba bavili, že máš jako nějaký dobrý pocit, že někomu pomůžeš, nebo…

 

Jasně. Jako asi se najdou nějaké věci, které jsou možná motivované něčím jiným, ale když se na to tak koukám do toho svého života, nebo do těch lidí, kteří za mnou přicházejí, nebo vůbec do společnosti, tak věřím, že vždycky je za tím naším konáním něco, že se pak budem cítit dobře. Jakože třeba někdo řekne: mně o to nejde, já tady hlavně chci nechat odkaz dalším generacím. A já říkám: a jak se budeš cítit, když tady necháš odkaz? No, dobře. Proč lidi chodí do práce? Aby měli peníze a pak se cítili dobře, jeli na dovolenou a tam se ??? takže za vším je ten kód, myslím toho lidského člověk je: ten život prožít v jeho plnosti, potenciálu a poslání, no a dělat si tu radost. Ne tady jako trpět a dělat to pekelné. To jako není, i když cesta ke štěstí někdy klidně vede skrz peklo. To znám, takové situace, že to bolí. Štěstí není pro každého. Jako je, ale ne každý splní ty svoje náležitosti, možná. Svoje osobní.

 

– Když se bavíme občas o těchto tématech, jenom přemýšlím, a ??? lidi (Vůbec nerozumím, huhňání) Nemyslíš si, jako že vůbec přemýšlení tady o tom štěstí, je tak trošku taková jako…, že to jako vychází z toho relativního blahobytu, který tady máme? Víš jako, když jsem třeba pak někde v Indonésii a vidíš tam ty lidi, kteří tyhle věci vůbec neřeší, že jo, protože řeší, aby měli dost rejže/rýže, aby nakrmili sebe a svoji rodinu a nějak ty dny plynou, jo.

 

Hmm. Věřím v to, že tito lidé jsou daleko šťastnější… 

 

– A jsou třeba hrozně pozitivní, ačkoliv neřeší, jak by měli bejt/být šťastní a nebaví se o tom a nehledají kouče…

 

Právě. V Indii je každej kouč a každý guru, nebo když jsem mluvil s nějakým Indem, tak se vlastně smál jak to, co my se tady učíme, tam ví každé dítě, jo, třeba. Tak to jako možná přehnal, fór je v tom, že jak jsi říkal, my tady vlastně máme jako úplně všechno, no. Jako já si myslím, nebo v jedné knížce je napsáno a já se s tím ztotožňuju, že my jsme šťastní, jo. Problém je, ale já se tak necítím. Problém je, že mysl furt vyrábí neštěstí. Furt něco chybí, něco potřebujeme, ha, nový mobil, nový trend, nová kavárna, tam jsem ještě nebyla a hele, teď se nosí tyhle hadry. Musíš mít takové břicho na plovárně. Ty už nemáš vlasy, ty vole, ty máš kouty. Jo, ty máš to… furt jako vlastně je tu něco, je tu masáž, reklama, která zneužívá nedostečnosti lidí, zakomplexovaných dětí, které jsou prostě tady. Všichni máme nějaký komplex prostě z dětství, protože tě furt někdo prudí, furt nejsi dost dobrý, to nestačí, no a na tom se to jako postaví. Že jsou tady jako umělý/é vábničky/vábitka, naštěstí oni jsou tam asi nějak víc spojení s přírodou, s tím životem jako takovým a řešej/ší opravdu jako existenciální věci a jinak jsou jako v pohodě. Takže když mají rejži/rýži, tak jsou happy. A najednou možná kdyby měli všechno, tak by ta jejich mysl začala (mlaskání) co ještě a takhle, ale jo, já vím, o čem mluvíš, no. Ale já jsem tady a ne v Indonésii, takže se snažím lidi přivést i k nějakému střídmějšímu životu nebo prostšímu, prostě.

 

– Jo. Myslíš, že je to odpověď trošku na ty věci, na takové to prožívání? Nebo ??? 29:15

 

Absolutně. Dyť/Vždyť my… to je jeden z mejch/mých konceptů. (Pousmání) Já znám chlapa, který je fakt myslím dost bohatý, jo. A on byl třeba na Novém Zélandu. Vrátil se a já se ho ptám, tak co? Jak se ti tam líbilo? Jo, bylo to hezké. A já mu říkám: a to je všechno? Víc mi řekni. Hele, příroda, no, vařil docela fajn, pěkné, užili jsme si to, dobré. Na něm bylo vidět, jak se obrovsky honí v práci, vydělává miliony a pak jako je v tom požitku, nebo něco má, ale ta jeho vnitřní krabička na prožívání je tak malá, omezená, nefunkční, že to je úplně jedno. Představ si, že by ti vařili ti nejlepší kuchaři světa a ty jsi neměl chuťové buňky, nebo velmi omezené. A takhle to vypadá. My máme všichni obrovskou hojnost. Můžeme si v obchodě vybrat co chceme, koupit si jogurt jaký chceme, jít kam chceme, prostě můžeme si cokoliv přečíst, prostě obrovské možnosti. Ale to není ono, nám to nestačí. Víš, furt se něčím prudíme. A je to jen o tom, že neumíme prožívat to, co je. My se neumíme svojí přítomností propojit s tím okamžikem, s tím, že tady mám vodu, že tady je prostě voda na pití, to je samozřejmost, vole. Až nebude voda, tak se všichni prostě podělají a bude to to nejvzácnější. Ne zlato – investujte do zlata. To vám bude u prdele. V poušti, kde jsem byl, nebo to je úplně jedno. Máš zlaté tričko, jako nikoho nezajímá. Vůbec mě to nezajímá, je to k ničemu. Ztrácí to hodnotu, prostě. Všechny ty věci ztrácejí hodnotu. Jakmile… kdyby tady byla válka, nikoho nezajímá, že máš tričko Lacoste, prostě to je nesmysl a to je furt stav té mysli. A tohle, když se netrénuje, tak jsem vlastně obětí furt toho kolektivního bláznění tady a neschopnosti jako prožívat.

 

– Jakým způsobem se to dá trénovat? Protože víš, já jsem ti říkal před tím rozvodem, že jsem si tady těch věcí samozřejmě vědom, nějak jako když mi to tady řekneš, tak řeknu jasně, to prostě dává smysl. (??? skákání do řeči) přistihám tady při těch situacích sám, jsem ti říkal, byl jsem na Bali, že jo, před pár lety ráj, super, kokosové palmy, teď tam sedím a říkám si: fajn, no a co dál? Jako přečtu si knížku a kam pojedu příště?

 

Hmmm. To je zajímavý/é. (Omlouvám se za svůj vstup: To není zajímavý, to je rozežranost dobou, blahobytem, nadbytkem všeho a vším, nevážení si obyčejných drobností, maličkostí, zdraví, přátelství, sluníčka, lásky, vody, pomoci a všechno mít za samozřejmost a pokud možno hned, pozn. písařky a omlouvám se za svůj vstup. Tady jsem cítila potřebu se k tomu vyjádřit. J.K.) Jasně. Tohle já znám, přesně. 

 

–Víš, každému přijde, že když to víš, tak to si musíš nějakým způsobem furt připomínat nebo trénovat. 

 

Ptal ses, jestli se to dá trénovat? Nebo ??? Ano, jde. Je to, jako když za tebou někdo přijde a řekneš si, že chci zvednout ve fitku na <benč> sto kilo. Teď zvedám padesát. Jde to? Jo, jde to. Budeš muset trénovat, věnovat tomu čas, energii, nějaké know haw prostě a jde to. Ty se ptáš na to, jako co by třeba mohla být ta cesta? No, ta cesta je už to…, dořekni svoji myšlenku.

 

– No, mě by třeba zajímalo nějaké cvičení, trik nebo něco, co si mám připomínat nebo číst před spaním, nebo jakým způsobem tohle můžu…

 

Chtěl jsem ti řít, že já osobně tady v tom nevěřím v triky. Jestli je nějaký trik na to, když otěhotní žena. Jestli je nějaký trik, že by to dítě bylo za tři měsíce jako <raddy> . Nevím o tom. 32:27 Jestli je nějakej/ký trik na to, že by prostě v zimě začaly najednou růst růže prostě ze sněhu, jo? Věřím, že prostě nějaké věci vojebat nejdou a je to dobře a nějaké věci se musí normálně jako projít. Jako je nějaký trik, jak se naučíš prostě teď hned rusky? Nebo hned japonsky? Já věřím, že jsou nějaké způsoby a metody, nebo ten trik jako beru jako že to je někdy, že lidi to chtějí asi nějak jako honem, rychle, aby to… A já říkám: to je právě ono. Honem, rychle se naučit prožívat. Myslím, že ta cesta je opravdu už jeden ze základů toho, že si ji chci jako vychutnávat, i když to ještě neumím. Jako prožívat. Už samotná zakázka, že někdo třeba přijde na terapii a řekne: hele, já málo cejtím/cítím. Protože to prožívání je spojeno s citlivostí, jak umíš cítit, vnímat. No a to už je myslím samotný začátek. Jako že si uvědomuju hele, já jsem trochu necita, jako povrchní, u ničeho neumím bejt/být a tak to… Myslím si, že jedna věc je terapeutická, kde se vlastně jde to těch vrstev, kde já jsem ztrácel tu citlivost, že ty malé děti furt čumí, jak je všechno fascinuje, jsou se vším to… Ale oni ji ztratí tou hrubostí těch dospělých, tím zacházením v obchoďáku, že ta matka táhne to dítě a pak ho nechá a řve, že ho tam nechá. Dítě je úplně hysterické, pláče, bolí ho to a jak má vlastně furt tyhle zážitky, tak ty děti se učej/učí znecitlivovat a znecitlivujou se a míň cítí. To znamená, že pak, když jdou lesem na procházku a podívají se na stromy, tak řeknou: no, stromy. A co jako? Vlastně už neumíme cítit. Neumíme se dotknout, takže cítit nebo prožívat znamená, je zpomalit. To je jako jídlo. Buď ho sežereš za dvě minuty nebo si ho budeš vychutnávat. Budeš u toho. Budeš ??? Nebudeš mít u toho puštěnou televizi, budeš to jíst, budeš u toho dejchat/dýchat, přivoníš si, zastavíš se a budeš se snažit třeba vnitřně se víc spojit jenom s tou vděčností jakože ty jo, já mám tady fakt svoje špagety. Já můžu mít špagety. Já si můžu vybrat. Jako je to o tom, umět se jako uvolnit do toho, co je. Jsou lidi, kteří jdou na masáž, že jo, no, je to příjemný. ??? Jsem se jako úplně roztekl. Zmizel jsem někam do vesmíru, stal jsem se těma masírujícíma rukama, prostorem, sebou. To bylo úžasné. A pak je důležité neznásilňovat svoje prožívání, že bych měl něco nějak prožívat. Že nějaká ženská přišla: ježiš ty kytičky, to je… a byla hotová a my jsme koukali a cítili, že je to hezké, ale neměli jsme tenhle projev. Takže by lidi respektovali svůj autentický projev, že něco takhle cejtí/cítí. Pro mě je to terapeutická práce a je to o tom, jak zcitlivovat, anebo zpomalovat a víc jako vědomě cítit a vychutnávat, co to je. Kdybych chtěl držet ten stůl, tak jak se cítí moje ruce, jak se cítím já, kde je můj dech, kde je moje vědomí a být s tím jako chvíli, protože ono to nebude stejné. Když se budeš chvíli držet toho stolu, tak on se bude proměňovat tvoje mysl, tvoje tělo, ty zprávy budou jako pulzovat a schopnost se uvolnit do toho je další důležitý aspekt.

 

– Hmm. Jo, to si myslím, že je docela jako praktické nebo… (nerozumím)

 

Zpomalit mysl, je základ…

 

– Jo, zmínil jsi taky docela dobrý bod, že jako nemá cenu moc hledat zkratky tady v těch věcech.

 

Určitě.

 

– Nebo asi ve všech věcech. (Smích)

 

Hezké jsou určité zlepšováky. Teď jsem jel na bobech a chtěl jsem, aby ty boby jely rychleji z kopce. Tak jsem si je natřel lyžařským voskem. No a jely rychleji. No a lidi, co chtějí hned prachy, tak to prodají na internetu jako sedm tajemství rychlých bobů. A teď to není tajemství. To ti nikdo netají? To je prostě jenom buď si to uvědomuješ, nebo ne. ??? tyhle triky. Sedm tajemství bohatých lidí. Ty vole, držte hubu! (Smích)

 

– Hele, ty jsi zmínil, že jsi velký ??? profil nějaké krátké nahrávky, tak jo.

 

No, tam je jenom taková věc, že jsem byl s další skupinou osmnácti lidí, že to působí, že jsem tam byl jako sám. Tak sám jsem tam teda nebyl. Byl jsem tam s dalšíma osmnácti lidma.

 

…třeba pomohl ti uvědomit si některé věci. Myslíš si, že ti to dalo nějaké zajímavé lekce nebo podněty do života?

 

No právě, jak je hrozně důležité, co je důležité s ohledem na to, kde v čase a místě jsi na zemi, jo? Protože to, co je důležité tady, nebo někde v pětihvězdičkovém hotelu, přestává být důležité na té poušti. Tam je to fuk. A je zajímavé, že se mysl nemůže na nic jako upnout. Tam je jenom písek. Kam dohlédneš, tam je jenom písek. Jakoby se nepokocháš. Větvičky, stromeček, zvířátka, nic. A to začne potom něco vyrábět, třeba ten vnitřek. Jako že (uééé) jdeš dvacet kilometrů prostě pískem, no. To je hrozná prdel, že jo. Písek. Dvacet kilometrů. No a takhle to samozřejmě uboze hodnotí ta mysl, třeba ta evropská, kterou jsem si tam tenkrát přivezl před lety, ta nenasytná, neukojená, jenom zážitky tohle, ale tam se jako fakt můžeš dotknout nějakého bytí, no. Nějakého prapůvodu, prostě. Tam pochopíš, jak je voda důležitá. Pak jsme došli do nějaké oázy a tam jsme si dali koupel. To bylo perfektní. A hlavně jsem si taky nalepil, že po poušti už budu osvícený a budu jako hrozně v pohodě a vůbec. Já jsem se ještě ten večer opil, protože ta neuróza těch lidí mě okamžitě vtáhla. Tam na poušti je obrovské fantastické ticho. V noci světlo. Hvězdy se odrážejí od země, takže vidíš jak skoro ve dne takový zvláštní pohled. Jsou tam jedinečné úkazy a věřím, že teď, po osmi nebo devíti letech co jsem tam byl, bych si to vychutnal jinak. 38:55 Právě proto, že jsem si to tenkrát ještě neuměl prožít, byl jsem takový Janek, tak jsem taky právě toho hodně minul.

 

– Hmm. Co je zajímavé, že jsi vlastně mluvil o tom, že sis tyhle věci částečně uvědomil kvůli tomu, že tam nebyly ty vnější podněty. A tady v tom našem klasickém životě je prostě těch vedlejších podnětů hrozně moc. Je to takové, že prostě kolem tebe furt něco jde a je pro tebe jako důležité vyhradit si nějaký čas během dne, během týdne na tu a tam nějaký výlety, kde jako totálně odblokuješ vnější podněty?

 

Já mám denně fakt šedesát minut meditace jako poctivě každý den. Jo, jako zavřu oči do svého vnitřního světa, který je obrovsky bohatý a tam mě zase atakuje mysl různými nabídkami, scénářema/scénáři, vhledama/vhledy a já se vlastně snažím odidentifikovat (odosobnit, oprostit, pozn.písařky ke zvážení) nebo být jenom pozorovatel dění a vlastně sestupovat do nějakých hlubších pater ve své bytosti, kde ta mysl už nefunguje tím klasickým způsobem, nebo se tam dokonce dostat za její hranice. Takže tam jsou určité stavy, emočně energetické, třeba, ale už ne myšlenkové jako koncepty. To je osvěžující.

 

– Jo. Jakej/Jaký druh meditace děláš, jestli se tě mohu zeptat?

 

Sedím na zadku na polštářcích, mám zkřížené ruce do takového pololotosového květu, sedím a pozoruju. A pak mám ještě buddhistickou ??? směru jako ??? mantra, kterou opakuji dokola a napojuješ se jako na energetické platformy těch lidí, kteří už to praktikovali a jsou propojeni s tou plnou realizací, takže to něco dělá a ještě jsem byl jako uvedený do takového stavu jedním M/mistrem, takže to je jiné, než kdyby sis to povídal bez toho vedení. A smyslem toho je nějaký prožitek teď se sebou a pak nějaká investice do svého vědomí jako budoucna, protože ve fitku máš zážitek teď, když posiluješ a taky jako ti nějak rostou svaly, takže potom kultivuješ svoji sílu, takže to má tyto dvě roviny. Takhle to praktikuju.

 

– Ještě se jednou krátce vrátím k poušti. Mně se líbilo to pravidlo, který jsi říkal, že tam funguje, a to je pravidlo jako nežvanit.

 

Je to dobré a řekla nám to ženská, co to vedla, že jakmile si budete s někým povídat a budete cítit, že on jenom jako nevydrží se sebou a jenom tak se nudí, a proto jako žvaní, tak se s ním přestaňte bavit. To znamená, že ??? ty stavy byly, že prostě tam se může žvanit furt o něčem, furt něco ???, ale někdy to bylo zajímavé a hodnotné, to se prostě cítí a někdy pomáháš spálit čas a v tu chvíli: hele, sorry a cítíš, že to je ono a už se nebavím.

 

– Myslíš si, že lidi jako obecně hodně žvaní?

 

No, myslím, že jo. (Smích) ??? já se vždycky ptám těch lidí, když takhle mluví, jako co je cílem, co se má stát, když tohle řekneš, proč to říkáš? Někdy se chytnou a někdy začnou žvanit zase na to, že vůbec nevědí, kam vede ta otázka. Myslím, že bysme nemuseli tolik mluvit, protože když vlastně mluvíš, i když mluvíš, tak nemůžeš moc prožívat. ‚Jé, to je západ slunce, je úplně červený, vole. Kazíš si sám vlastní zážitek toho, ta slova furt to a cejtím, že jsme přehlcení a že už sami neposloucháme. I v těch vztazích bysme se víc pslouchali, kdybysme byli jako střídmější, protože pak by aha, ty pozor, on se mnou mluví. Ne že  ??? od začátku někdo něco mele. Furt někdo něco říká, a proto ??? proto, posloucháme napůl, protože bysme se zbláznili tomu dávat furt pozornost.

 

– Jo, to dává smysl. Pavle, já mám na závěr takových pár rychlých otázek. Samozřejmě tvoje odpověď nemusí být rychlá, můžeme se klidně o tom bavit. Jaká je třeba oblast, na které na sobě pracuješ? Nebo v které cítíš, že musíš na sobě furt pracovat? Jak se jako zlepšovat? Víš, protože když se já tady teď s tebou bavím, tak mám pocit, že máš všechno zmáklé a víš prostě jako tohle je něco, si říkám, že prostě v tomhle mám mezery a potřeboval bych se v tom taky trošku posunout.

 

Jo, já pracuju na sobě opravdu každý den až si říkám, že to je jako možná jenom další koncept mé mysli, že někdo furt pracuje ve své práci a já miluju tuhle seberozvojovou rovinu, tuhle vášeň pro to a taky toho může být moc, ale já díky tomu si můžu znemožnit dobře vlastně obyčejné uvolněné prožívání, takže jo, pracuju. Fakt denně cvičím <čikung> to je takové čínské energetické cvičení, denně mám meditaci, pak ??? věci dělám přípravy na semináře občas, trénuju lidi karate a někdy tam mám i <ninji>, nemám žádný seminář, mám volno, mám jenom jednu hodinu tréninku ten den, takže vlastně to téma, nebo že mám všechno zmáklé, to téma je, že v každém tom obbodí mého života přichází nějaká fáze – úplně jako nově a já jsem tam úplný nováček. Teďka za mnou přichází, jak bych chtěl vlastně žít. Jako nějaká nová vize, nebo čemu bych se chtěl věnovat a jakým způsobem. Třeba teď mě láká nějaká cesta, někam jet, něco realizovat. A najednou si jako uvědomuju: já mám peníze, mám čas a mám takové jako prázdno, ve svém životě se mi objevuje, že jsem to všechno dovedl do nějakého místa, že si říkám a teď mám to know haw, že jako vím, učím, bezva a potom Pavel zůstane sám a najednou jako v bytě, v tu chvíli, nebo i se svojí přítelkyní, se kterou si jako furt hodně povídáme a co teď jako? A já to nechci zaplácnout nějakou debilitou – no tak se půjdeme podívat do akvária na delfína, počkej, počkej, to já můžu vždycky a co je jako to volání té duše? A to se člověk musí fakt ztišovat, a to je něco, co teďka v sobě nechávám vyrůst. Učím se být s prázdnotou a s nicotou. To je úplně stav, jako že ta mysl neví a ty ji necháváš jako normálně jsi na sedačce a třeba jenom koukáš a sleduješ jen ty nabídky. Ty zalepovače. ??? jsem si do něčeho ???moc rychle, nerozumím,  …hovno, nic si nepustíme. Budeš trpět prázdnotou, budeš ji vnímat, ten pocit, tu psychickou neurózu, že ony mi jako pořád přicházejí lekce, pracuju na prohlubování svého vědomí, mám rád práci s mimořádnými stavy vědomí, holotropní dýchání třeba nebo různé jiné jako šamanské praktiky, jak se uvést do změněných stavů, a to je právě jako nekonečná práce, aby se člověk z toho nepodělal, tak si musí vlastně uvědomit, že hej, taky dělej nějaké obyčejné věci. Je to jednoduché.

 

– Jak jsi jenom zmínil tu vizi, jak to řešíš? Máš to jenom v hlavě, nebo plánuješ, přemýšlíš o tom, nebo si to vyloženě sepíšeš: hele, na tento rok je můj plán tohle a moje pětiletá vize je, že chci vyprodávat velké přednáškové sály nebo máš to nějak takhle?

 

??? nerozumím, …já vůbec takhle neplánuju. Mám nějaké akce, které třeba vím, že mám každý rok v červnu Best off Pavel Moric. Je to seminář, který je jednou za rok a je pro veřejnost a je to, že z celého toho roku ze všech přednášek a poznatků vyberu to nejlepší a dám to ven mezi lidi. A to vím, že to je v červnu, takže vím, že měsíc předtím si už začnu dělat na to nějaké přípravy, jako že to začnu ???, dělat videa, stahovat si nějak k sobě to, ale jako nemám kdy, kde chci být za rok, to jako nevím. Spíš se teď ladím jako dřív jsem byl záměrovanej vnitřní přání a cíle, ale nikdy ne dlouhodobě jsem nic takového neměl a teďka mám spíš jako že poslouchám sám sebe, co to po mně jako chce ten vnitřní jako můj duch, jako co ho zajímá. Takže se spíš ladím na sebe a on mi tak nějak ukazuje spíš jako marnost některých plánů, že si říkám Bůh se směje našim plánům, jako že ??? vezme jinam, takže některé věci nechávám, jenomže lidi se furt ozývají s nějakými zakázkami, přednáškami a teď jsem pozvanej sem k tobě, tak jsem šel, baví mě to, následovat ty impulzy, někdo napíše a já jdu, hele, vidím nové místo, tebe, rozhovor ??? skákání do řeči, nerozumím. … tu polohu, to bytí, ty lidi, který jen tak jsou, poseděj na ulici a jsou šťastní. Tu výkonnou polohu já totiž umím, tu mám, ale já chci to bytí, to zůstávání, to prožívání.

 

– Teď mě napadá taková otázka: Je něco v co věříš, o čem si většina lidí myslí, že je to blbost, že v to nevěří?

 

Různé věci, vlastně, tak už jen to, že lidi si myslí, že něco je náhoda a já věřím v to, že to má nějakou příčinu, smysl a důvod, i když to někdy nevidíme. Takže to, že někoho srazí auto, no, to bylo neštěstí, to byla blbá náhoda. Ne, ne, to byla velká lekce, která je za tím schovaná a je to příležitost se probudit. Ten člověk dělal možná někde něco hodně mimo svůj soulad, anebo tohle je taky tvrdý učební materiál, aby on něco pochopil. A někdy to můžou být pro mě opravdu nějaké karmické věci, zátěže, které ten člověk prožívá a prochází třeba trpším obdobím, to jsou už místa, kde ty lidi se jim úplně ježí jako chlupy nebo jako to je moc, tak to je blázen, no tak třeba takové věci. Pak, aby viděli, že jsou tady perspektivy vědomí, že si ani neumí představit, co jako lidská bytost umí jako vnímat a zažívat a co dokáže. Jsou tady třeba lidi, co například hýbou s předmětama/předměty. A oni no, to je blbost. A já se jich ptám, těch lidí, co by ti udělalo uvěřit tomu? Co ti to jako vlastně udělá připustit, že tahle lidská bytost má ve svém jako balíku, když se to trénuje a víš, jak na to. Ne, ne, to je blbost. Tak jsi o možnost míň a v mém ranku to je. Nebudu to dělat, nepotřebuju to teď, ale věřím, že máme velký potenciál.

 

– Hele, když se řekne slovo úspěšný. Kdo je první člověk, který tě napadne?

 

Robbie Williams. (Smích) No, to je právě ono, co to jako je úspěšný. No tak, asi je úspěšný ten, kdo je vidět, kdo má prachy a má společenský status. To, co ta společnost jako diktuje, že je úspěch. Tak to mám taky nějak nasáté, jako tak myslet, ale úspěšný. Hele, já myslím, že úspěch je všechno co chceš ty a povede se ti. Pro někoho je úspěch dojít si včas na záchod. Prostě pro někoho to je tak. Pro někoho je úspěch dostat se na Sněžku bez hole. Takže je to vlastně všechno, co si předsevzeme jako že tohle bych chtěl a povede se. My jsme převážně ten den úspěšní. Jdu na oběd, naklepu do compu mail, to všechno je vlastně úspěch. To chtěli a splnili. Problém je ten, že to není to ono. Lidi chtějí mít úspěch jako že mají vymytou palici, že mají drahé hodinky za čtvrt mega, F/ferrari, barák tady takový ten úplně klasický, když si otevřeš drahé časopisy, kde tě masírujou různé celebrity a…

 

– … aby si prostě ostatní lidé mysleli, že jsou úspěšní, ale oni sami ne.

 

No, kolikrát prostě je jim to jako jsou to frustrovaní závisláci, úplně vyhořelí jako prostě přeoperovaní lidé, botoxoví plni úzkostí a všeho, ale navenek to působí jako drahý barák, že to je to ono. Já jsem jednou svému terapeutovi říkal, že bych chtěl mít miliardu a na všechno bych se pak vysral a měl bych úplnou pohodu. A on mi řekl: Měl bys problémy jenom jako miliardáři. Miliardáři mají problémy s penězi taky. Jiný než ty, ale mají je taky. Protože to je psychologický koncept. Je jedno kolik máš peněz, vždycky je lidé řešit budou. Pokud to nemají v sobě nějak srovnané, že vědí, kde mají ve svém životě místo. To je furt. Třeba pak řeší, že chtějí druhou miliardu, protože se bojí o tu jednu, prostě furt nějaké téma.

 

– Chápu.

 

Neposedná psychika.

 

– Ještě mě napadlo, ??? nikdy jsem to nedělal, ale máš třeba nějakou výzvu pro lidi, co to poslouchají, pro posluchače? Něco třeba jako, aby na deset vteřin začali skákat a volali u toho hu hu hu, nebo něco takového?

 

Mám. Mám spoustu výzev. Velké meníčko, co by si mohli zkusit. (Smích). Mohli by si každý den vědomě zkusit jednu novou věc. Jako vědomě. Ne, že se jim stane a pak si ji večer jako napíšou: no, já jsem dneska přejel zastávku, protože jsem usnul. Ne, předtím si to ráno nebo v průběhu dne naplánovat. Dneska půjdu do nové restaurace, dneska si dám čtvrtý menu z jídelníčku, aniž bych se koukl, co to je. Dneska půjdu na první hodinu jógy. Prostě jednu novou věc denně. Druhá věc je: pět minut denně třicet dní sedět na zadku jakože pět minut denně si zkusit meditaci. ??? moc rychle, přesně nerozumím.  …zavřít oči, nastavit si budík, sedět na židli, pět minut, ale dodržet každý den. Pět minut denně jenom sedět a koukat se, co mysl bude vyrábět a nehýbat se. A poslední ještě klasika, aby si zavedli sešit, knihu a tam si večer před spaním napsali tři konkrétní ocenění, co se jim ten den podařilo nebo zadařilo. Konkrétně. Jako oceňuji se za to, že jsem dneska přišel dělat rozhovor pro tebe, protože je to pro mě nové a cítil jsem se dobře. Oceňuji se za to, že jsem našel místo na parkování. Oceňuji se za to, že dneska mám další rozhovor s tím a tím o tomhle a tomhle. Oceňuji se za to, jak jsem zvládl konflikt s paní na benzinové pumpě, cokoliv, ale bude to konkrétní a budou tři. Tak tohle si můžou zkoušet.  Problém je, že všem lidem se to líbí a z deseti to dodrží dva.

 

– Tak super. Třeba uvidíme, jestli někdo hodí do komentářů, že to udělal.

 

No to by bylo bezva. 

 

– To by bylo super. Pavle, kdyby někdo s tebou chtěl dále pracovat nebo tě vidět nebo něco takového, kam ho třeba můžu odkázat. Máš asi web, že ano?

 

Já mám dva weby. Jeden je můj pro osobní rozvoj, a to je pavelmoric.com a pak mám ten karatistický, kde se můžou přihlásit buď dospělí, nebo jejich děti, a to je karatevision.cz a nejbližší akce, která je, tak je v Brně 5.4. a je to přednáška, kdybyste chtěli jet do Brna. A potom je to ta moje velká akce 4.6. Best off Pavel Moric. To je celodenní seminář, kde mám za ten rok to nejlepší, co jsem posbíral. Vždycky je to pecka.

 

– Super. Takže to byla upoutávka. Tak jo. Díky moc, Pavle.

 

Rád jsem tu byl, díky za pozvání.

 

Takže to byl Pavel Moric, spousta zajímavých nápadů, myslím si, že hodně inspirativní super výzva na závěr a vůbec, vyberte si jednu z těch tří věcí, co Pavel zmiňoval. Nedělejte všechny tři najednou, ale vyberte si jen jednu a zkuste u ní vydržet třicet dnů a pak mi napište, co se stalo. Ať už na email dan@protiproudu.net, nebo na facebook. Pokud se vám pořad líbil, tak ho sdílejte, posílejte všem, kteří chtějí dělat na židli hu hu hu a všechny informace najdete na webu protiproudu.net nebo na FB podcastu Protiproudu. Mějte se krásně a těším se na vás u dalších dílů.