PAVEL RATAJ: Intenzita není láska. Mýty, které nám ničí vztahy.

Přepis epizody

Pavle, vítejte u pokračování, možná můžeme navázat tam kde jsme čtyři roky zpátky skončili, doufám. No

tam uvidíme, uvidíme, kam to posuneme a nebo je taky možnost vlastně, že to nebudeme posouvat ale že to prostě musíme říct tenkrát vlastně to rata jich myslel špatně, nebo dneska to vidí jinak vlastně.

I

to je varianta, která

v tom čase se mohla změnit.

Je to pravda, já jsem vlastně přemýšlel nad těch spoustou témat který může probrat a jedna věc, která mě zaujala a říkal jsem si, že se první věc, která vás tebe provokuje, za druhý že by to mohlo být fajn začátek je, jestli existuje nějakej jako ideál vztahu nebo ideální vztah. A tam se na to v tom kontextu že samozřejmě mám pocit, že když lidi řeší nějaký krize a nějaký odzizní a tak, tak občas hledají v hlavě jako není to vlastně, není jedna ta tráva zelení.

Není to jinde bez práce a není to jinde jednodušší. Jestli něco takovýho je?

Tak myslím, že už jste si odpověděl. Čím víc je člověk zoufalý, tím hledá vlastně jako ideální polohu, čím víc je vlastně jako nejistý a nespokojený, tak vlastně jako se upíná k nějakému obrazu a teď záleží do jaký hloubky to jako psychologicky střihneme a asi ty nejhlubší budou, že jsou tam nějaké jako archetypální obrazy v nás, v každém z nás, v lidský duši vlastně, která už je jako na úrovni nějakého kolektivního stínu, tak tam je nějaký archetyp pohádky vlastně dvou partnerů, který spolu vlastně budou nakonec skončí a slostou v jeden strom tak mytologie a příběhy vlastně jako to nějak milují a duše vlastně je v nich odražená z ní se to dostává ven, tak i v zamilovanosti jako potkáme vlastně že Toužíme zažít vlastně něco takhle ideálního.

Jsou to nějaké splinutí? Nějaké splinutí vlastně najednou tady tam ty výroky vlastně, potkal jsem svoji druhou část vlastně jako bych tě znal. Tak já si myslím, že tyhle jako ideály jako někde jsou, obsah jejich neznám, já osobně si myslím že to je hodně spojený vlastně s nějakým individuálním příběhem, byť ten kolektivní část tam někde může mít roli, ale na ten samotný partnerský vztah to nemá příliš vliv potom.

No

spíš je to

velký zklamání že jo?

No jasně tak já jsem si říkal, jestli jste třeba nepodchal, že jo ty ideály a pak byste jenom poradně říkal, podívejte se tady přesně Adama a Eva. Já

myslím že jo, já myslím že jako spousta když jsem začínal jako před desítkama let, tak si myslím, že bych se musel zpětně omluvat jako spousta pádem, že já když jsem vlastně jako nerozuměl ty jako vztahový dynamice, když jsem nerozuměl tomu proudění, který tam vlastně mezi tíma dvouma jedinýma činnýma lidma je a že to má nějakou historii, že to není náhoda tak jsem samozřejmě byl já zoufalej a já jsem hledal Ideály.

Když jsem začínal, tak jsem čehltal knížky, kde byly nějaký rady, abych ty rady mohl předávat vlastně. Když jsem potom se dostal do vyššího levlu, tak jsem se postoupil mezi muže a ženu vlastně. Tak jsem hlásal pravdy o mužích a o ženách. Chtěl jsem po těch zoufalých klientech a odvážnějích, který dorazili, tak jako, jak to mají muži a jak to mají ženy.

Takže jsem dělal spoustu zoufalostí, který bohužel odnesli lidi který se se mnou šli v téhle úvodní fázi, kde jsem jako neměl na to, abych useděl a ptal se jich a získával je pro jich jedinečnost. Pro jejich jedinečný příběh, aby oni měli chuť poznat vlastně že to, co se mi děje s tebou, nesouvisí proto, že jsme jako muži a ženy a že bychom měli se nějak chovat, nebo že ideál a mýtus je takovýhle, ale že to, jak se chováme a to, co cítíme, není náhoda a že to souvisí s našim jedinečným životním příběhem, s našimi předchozími vztahy, ze kterých se ta vztahovost vyvíjí.

Takže… Takže určitě bych to dělal, kdybych vlastně o tom nic nevěděl.

Je pravda že tohle jsou ta vztahovost a nějaké hledání toho svý jedinečnosti Jsou vlastně věci, které já jsem si odnesl z toho našeho prvního opět dělání. Když jsem vlastně přemýšlel, co si z toho pamatuju po těch čtyřech letech, tak to vlastně bylo takový, to univerzální rady neexistují, prostě člověk to musí hledat v sobě.

Slovo vztahovost ten tenkrát sešel poprvý. A něco, co ho ve mně hodně utkvělo, je možná nějaký pohled na ten osobní rozvoj. A často to asi vydáte, takový to, já na tom chci pracovat a číš si ty chytrý knížky a to. Vlastně trošku jako odvrácený když jste mi řekl, ale vlastně je to jenom nějaký sebeuvědomování nebo sebeobjehování.

A naopak když ti na tom člověku něco vadí, tak podívej se vlastně, proč ti to vadí. Což bylo takový fajn zrcadlo, který jsem začal povídat. Takový vždycky něco rozčiluje a trošku tak jako se vyvedu z toho vzorce a říkám si, proč mě to vlastně rozčiluje. Ale ještě jsem se ptal na ten ideál protože… A nedávno jsem si třeba uvědomil, že jsem vlastně ve svojich dvaceti něco si hodně idealizoval intenzitu vztahu.

A až jako vlastně nedávno jsem si uvědomil v čem to bylo trošku chybný

a

možná to má spoustu lidí, že prostě člověk, když je mladej tak vzpomíná na první velkou lásku v devatnácti a pak jako si často říká, hele, ale teď už to není tak intenzivní. A vlastně já jsem si až nedávno uvědomil, že intenzita neznamená jako dobrý, což asi jako taky se s ním setkáváte že jako toxický vztahy že jo jak se to říká, často bývají intenzivní a tak dále a není to vždycky to správný.

My si to tohle si nerozhodujeme, jo, to, že si teďka tady spolu povídají naše vědomí, tak našim mnoha částem je to úplně jedno a ty se nám můžou jako tiše smát, tak jako se prostě jako někdo zamiluje, i když je jako monogamně věrnej, morálně čestný, jak se zamiluje a vlastně najednou cítí vlastně jako silný splanutí, silnou lásku, jo, cítí ale sám tomu nerozumí, je z toho zmatený, jo.

Všichni mu něco říkají on jako všechno kejvé rozumí, ale vlastně tam je nejprv. No, jsou tady taky části v nás který zařizujou ty věci jinak a aby jsme zažili tohle spojení tuhle sílu a tuhle intenzitu, no tak to nejde bez idealizace. Idealizace je součást vlastně zamilovanosti, tam toho je samozřejmě mnohem víc, ale idealizace nám rozsvítí toho partnera to nám najednou jako rozsvítí i nás vlastně vedle toho partnera to znamená, že idealizace do toho patří, ona dodá tu intenzitu tu šťávu, aby se pak spustili další vlastně fenomény, které tam jsou, další toho jako bagatelizace, racionalizace, to, co nás hodně jako propojí, vlastně nějaká nevědomá koluzivní síla, tam je toho spousta.

Takže idealizace k tomu patří, samozřejmě to, co je potom často bolavější je, když idealizace začne slábnout a začneme být víc viditelnější a vidět toho druhýho v té jedinečnosti a to je ten fenomén těch růžových brýlí, který padají no tam samozřejmě se začnou objevat věci, které pak jsou jako samozřejmě zajímavé.

Já se ještě chytnu, jak jste říkal, že se některým lidem stává, že vlastně jako jsou v tom monogamním vztahu, chtějí tam bejt, mají ten ideál prostě chcí mít ten jako svůj ideální vztah nebo prostě chcí mít ten svůj vztah a pak se jim stane že se zamluvují někdy. Já jsem nedávno byl na nějakém povídání o paralelní vztazí vlastně, kde přesně ta psycholožka psychoterapeutka říkala trošku ten její příběh jestli jí to stalo, jak je možný, že se teda tohle stává, že vlastně i ta vědomá část vlastně jako chce bejt v tom vztahu a něco jako člověka takhle, já nejsi vykolení nebo jak to říct, já totiž přemýšlím, jestli člověk tomu musí dávat ten prostor, anebo jestli tohle prostě je běžná součást života, že nás tady ty jako záblesky prostě v životě potkávají Titulky JohnyX.

No, oni nás musí potkat, protože naše vědomí, naše snaha, naše rozhodnutí naše úmysly, naše chtění, ambice, cíle, hodnoty jsou jenom část naší duše. To směřujeme, nějak o tom se snažíme, si myslím že o tom rozhodujeme, tak to stavíme, ale život není jednostranný, ale spíše v polaritě. To znamená že čím víc jdu jedním směrem, tím víc nemůžu být druhým směrem.

A

já mám v sobě ty oba směry. Ta životní polarita, když se někdo si polarity vykládá tak a zkouší se s polaritama ve vztahu vyporadat tak, že vlastně říká, my budeme polarita. Já budu dělat jednu část polarity a ty budeš druhou část polarity. A když to budeme mít, tak budeme jistřit. Tak to je tak nějaký přístup.

Ale hlubině psychologický přístup vlastně ukazuje, že my máme ty polarity v sobě. To znamená že mnoho neštěstí v partnerských vztazích pramení právě z toho že naprojikujeme tu polaritu, ke které se pak vztahujeme. A vlastně jedna z velkých věcí je, že vztahuju tu polaritu, abych ji mohl mít v sobě. To znamená, čím méně jsem si vědomý, polarity, která nemůže být živá, Polarity, která musela být vytěsněná, polarity, která musela být obětována, abych zachoval bezpečí, lásku, přízeň, status, pozornost, vztah, tak to nedělám vědomně jakože bych to odrazoval.

Já jsem to vytěsněl. Ne, to samo na principu adaptability je vytěsněno, je vyčleněno. Jung to nazýval stín padá to do toho nevědomí. A tam to vlastně žije svým životem. Řeknete trošku třeba příklad co tohle může být ať

jenom některý lidi pro který domů se představí

Já myslím, že když vezmeme výchovu malé dítě, tak malé dítě každý z nás když jsme byli malé dítě, tak jsme museli proto, aby jsme udrželi pocit bezpečí a aby jsme udrželi vztah a pocit že nás rodiče mají rádi, tak vlastně…

Tenhle mechanismus musel zařídit spousta věcí, aby jsme se, aby jsme nezlobili, aby jsme nekřečeli, aby jsme nebrečeli, aby jsme byli poslušní, aby jsme jedli ne rukama, ale příborem vlastně. Aby jsme nebyli tak spontánní, aby jsme nebyli tak hraví, protože děláme bordel. Aby jsme nebyli tak mluvící, protože máme být přece ticho.

Naše rodina je přece tichá. Nekřičí se. Nejsme jako sousedi, kteří tam mají neustálou nějakou pařbu a chlastají alkohol. Takže my vlastně jako malí děti neustále proto aby jsme udrželi vztah s těma nejbližšíma, na kterými jsme závislí, tak musíme často dát On by to byl jako, že my dáváme, nesmíme být těma částma, který ty naši lidi na který jsme závislí, by neunesli s náma.

Nebo by potrestali. Nebo by potrestali, protože oni v sobě mají taky tyhle části vyloučený a potrestaný. Tak se nám dobře narodí třeba vnitřní kritik, že jo, který říká, tohle nesmíš, tohle bude průšvih, tohle by mělo být jinak, tohle nebuď s tím spokojený vlastně jo. Takže vlastně si jako internalizujeme potom ty vnitřní osoby, který hlídají ty obsahy, který vytěsníme.

Nesmíme mít jako agresivní fantazie, že bychom přece někoho chtěli zabít. Nechceme mít erotický fantazie, že se nám někdo líbí, nebo že se nám líbí maminka nebo tatínek vlastně. Spousta jako různých fantazí, představ, tužeb. Ty jsi jenom snílek, ty jsi blázen, tohle dělají nenormální lidi Víš jak dopadnul tenhle ten, když to chtěl.

To je spousta každodenních nevinných situací. Většinou to nedělají proto, aby nás zničili. To je prostě součást života. Jasně, nějaký programy

prostě. Robert

Bly vlastně píše ve svý knížce o lidským stínu, píše jako moc hezky, vlastně říká, vypadá to, že 20-30 let budujeme dlouhej baťoch, spíš to vypadá na dlouhej pytel, který za sebou vláčíme, aby jsme další desítky let začali objevat, co jsme do něj museli odložit.

Jo takže součást jako dobrý výchovy, slušního chování je odštěpeno spousta našich částí, který pak ale chtějí někde na světlo. Součást toho je, že tam jako odložíme my, který žijeme v monogamních vztazích, ale je to pro nás nějaká hodnota, tak tam odložíme polygamní část. Jo, a tahle polygamní část vlastně proto neustále pak lidi řeší.

Tak je tam monogamy jako pro lidi Není lepší být Ne, to není podle Rata je, to není otázka buď a nebo. Jo, já žiju v monogamním vztahu, ale je jasně že v té části je část která se zabývá jinýma chutěma, fantaziema, příběhama, lidma. To znamená, nevím, jestli se mi teda daří vysvětlit,

co

všechno a tohle je mimo vědomí.

To znamená že to má jako jiný systém jo, jako když se bavíme třeba u pocitu u konfliktů, se často bavíme o tom, že jeden zvýší hlas a druhý se sparalizuje a vlastně se to nebo začne křičet tak vlastně to často taky mimo vědomí ale tam mluvíme o autonomní nervový soustavě. Tam mluvíme vlastně o různých částech, který je spíš v těle, než v osobnosti

jo.

To znamená že. Tady vlastně do vztahu vstupují části velmi často kvůli těch dlouhodobých vztazích, vstupují části které dlouhodobo byly odložené, pak třeba naprojekované Na partnera, oni nás přitahovali a dneska nás dráží a zacházíme s těma, kdy jsme je měli v sobě. My jsme je museli zabít a chceme to zabít do partnera takže se změň miláčku, protože jinak, jo?

Mně se vlastně líbilo, že tohle je nějaký vysvětlení takového toho častého fenoménu, mám pocit, že přesně to, co se nám na těch lidech ze čáku líbí a přitahuje nás, tak v tom dlouhém vztahu to jsou často ty samé věci, které nás rozčilují. Ano ano.

A tam je ještě vlastně jako další věc, velmi často je tam taky, pokud nesu nějakou bolest, že jsem měl manipulativního otce který mátil a to je zbytečně dramatické, jenom jsem měl jako třeba nezralýho manipulativního otce vlastně, potom jsem měl manipulativního partnera, já to přehodím manipulativní partnerku, jo, ještě to bude jako žena, a potom já odejdu a řeknu, ty moje předchozí partnerky ale to bylo jako napr.

Oni tam neustále se měli Manipulovali všechno si prosazovali a já si v tom je přání najít někoho bezpečnýho, najít někoho kdo mě bude konečně slyšet kdo mě konečně uzná, kdo mě konečně bude respektovat A tak já někoho takovýho najdu, kdo má podobnej ale příběh, kdo možná si nese otázku jak já budu slyšený.

A tak na sebe koukáme a dáváme si bezpečí, dáváme si respekt, dáváme si pozornost v kombinaci s idealizací, v kombinaci s dalšíma, vytvoří se emoce, vytvoří se spojení. Jenže potom přijdou první reální zátěže, konflikty nedorozumění a mně se začne neprobouzet to, co jsem naprojekoval, mně se začne probouzet něco co jsem myslel, že už nebudu muset nikdy zažít.

A najednou cítím že on na mě křičí a já se začínám bát. Já se najednou cítím vlastně jako poníženej, já se cítím ukřivděnej. A tak se mi spustí moje reakce na ponížení. Mlčení. Stažení. Nemluvení. A protože to všechno je mimo vědomí, tak abych tomu rozuměl tak řeknu, zase jsem si našel agresora, který se mnou manipuluje, ale mě se probouzí, to je obrana, to, že zdiagnostikuju svýho partnera, protože se mi zase probudily pocity, které já znám, na které ale neumím reagovat jinak a ani jsem nechtěl reagovat jinak Já jsem si chtěl jenom najít konečně člověka, se kterým nebudu zažívat tyhle situace, tyhle pocity a tyhle nevědomí aktivovaný strategie, jak já na to zareaguju.

A teď to vynásob testovkou nebo tisícem, protože ty lidi jsou spolu x let

a

říkají já už dneska s nima ani nemluvím, jo, já už se bojím cokoliv říct, jeho názor se ním vůbec nezajímá a on si myslí něco zase svýho, ona mi nikdy nic neřekne, ona nikdy nic nechce, ona vždycky něco chce, tak mě to jenom vyčítá A teď tam vzniká jako tolik nedorozumění v těch dvou jedinečných příbězích.

Protože to je takhle náročně a těžký, tak jednouši říct, no kdyby ten muž byl pečující a laskavej a ona byla nějaká muži a ženy, nebo tam střihneme nějakou komunikační techniku, kdyby ona mu to řekla takhle, kdyby mu řekla, víš když ty na mě křičíš, tak mně se to nelíbí ale mě to probouzí tohle, mohl bys si udělat tohleto?

A jdeme po těch znovu jako snažíme se to urvat jako vědomýma nástrojema. A bez odhalení toho, co tam všechno je, to nevědomí, tak je to náročný.

No, je to skvělý. Já si zrovna skoro říkám jestli se s tím teda dá nějak pracovat ve chvíli kdy všechny ty racionální rady a triky a techniky vlastně pracují furt s tím vědomým.

Jo, jestli… Za prvý jestli teda ty potlačený věci vždycky budou chtít ven, protože někdo si přesně třeba řekne, dobrý, tak já svůj poligamní část vlastně jako navždy potlačím, protože je pro mě důležitá ta hodnota prostě být s tím jiným partnerem a tak já se obětuju pro větší dobro přece. Já to tam jako nechám v tom šuplíku.

Jsi to vždycky ven? Ano. Jo, jako když paní, která pracuje s lidma, je velmi humanitně obětující se, velmi citlivá, o sobě mluví jako neagresivní, nevyhledá váhátky, není konfliktní typ. A pak jednoho dne vlastně zmlátí svýho manžela, hodí po něm telefon a rozbije o něm tři talíře a vyhrožuje mu nožem. A je překvapená co se to vlastně jako stalo.

A říká, když o tom teď přemýšlím tak se mi něco podobného stalo před deseti rokama, to bylo hrozný protože tenkrát já jsem se za to styděla a úplně jsem to vyčesněl jenom teď, když o tom mluvím, jak si, no kolik tam musí bejt vlastně jako… Pro ní, která je takhle dávající, takhle chápající, takhle empatizující, takhle nekonfliktní, kolik toho musí vyndat, kolik tam musí být uloženo.

A ono to vylítne. A po tomhle vlastně konfliktu, když se rozhodne ho zpracovat a ne se zařadit na listinu bláznů, ale zajímá jí, co to je za sílu, tak velmi často tohle je cesta. Ona může říct, no já nebudu žít s magorem, který tohle ve mně vyporu, to je taky dobrá obrana. Já nebudu už žít s někým, kdo tohle se mnou dělá.

To není cesta k poznání. Ale pokud vlastně paní se rozhodla já tomu chci rozumět co to je, tak to jí přivedlo k tomu kolik věcí ona vlastně nevědomě si nedovolí Ona má silný program vyhovět ona má silný potlačený strach, že když se vyjeví sama za sebe nebo půjde na hranice konfliktu a postaví se za sebe, takže ji vopustí.

Takže najednou ona zjišťuje spousta věcí, které ji pochopitelně bránily. Ne, že to bylo špatně, ale že to pochopitelně a logicky všechno zapadalo, ale teď si uvědomuje, že vlastně už toho bylo jako moc. A tak to vzala jako pozvánku a najednou to otevře. To znamená že my tady můžeme mluvit o stínu a o částech nevědomých, ale já mám pocit, že to je jako snaha v ráji hledat peklo.

Jo? Že… A naše nevědomí není zvědavé na to, že my jsme se zrovínka rozhodli u dobrý kávy, že si půjdeme proskoumat naše podsvětí. Ty obsahy přece byly vyloučený, oni měli být neviditelný, oni měli dělat jako až se uklidníš tak se vrať. Oni byli vyloučen, oni byli zesměšňovaní, oni, spousta lidí má jako nadání, má pozitivní věci a nesměli mít to pozitivní, protože to bylo něco příliš zatěžující, příliš, tak to bylo, a naše tyhle stínní části v nás, jako nečekaj, až my zaťukáme, říkáme, tak vylez mi stínku, prosím tě, to není tak jednoduchý.

Takže velmi často, co já sleduju, když se stane průser a někdo už vlastně o tom trochu přemýšlí říká, já tomu chci přijít na klub co to bylo vlastně, protože to je tak nelogický, to je tak vzláštní, to je tak divný, to je tak silný, to je tak neobvyklý, že to, a tady vidíte už odvahu toho člověka, protože on by to mohl znovu naprojekovat na svět oni za to můžou, oni bych tomu dotlačil.

Jo, ale on nějak vlastně se potkává v té krizi s tím nebo v tom momentu že se jako nevzpomíná Nechá oslovet vlastně.

No

je

to zajímavý mě u toho vlastně včera, když jsem si četl trošičku víc co jste psal právě o stínu a tak, mě se třeba vybavila jako, a možná jsem hodím jednu konkrétní zkušenost, já třeba se svojí partnerkou vždycky hrozně lákalo jako její vysoká citlivost.

Já jsem někde nesitlivej a říkal jsem si, to je jako hrozně zajímavý že jo ona tu citlivost má úplně na opačném spektru. A samozřejmě počase to člověku už se říká, to je předsitlivě lá, to je to. A vlastně jsem se v tom trošku viděl, že jo

Třeba jsem nemohl. Třeba jsem nemohl. Třeba

to

bylo

oložující, příliš to bylo těžký. Takže díky bohu, že máme jiný programy než jenom jako rodiče a naše vědomí, tak máme ještě tu adaptabilitu, která najde jak dobře přežít.

To je to, co říká ten Bly vlastně ale zůstane tam jako spousta věcí, který muselo být odložený a teď záleží. A to je přece jako krásný nejdžen, která tam má tu citlivost. To znamená, že to je něčím vlastně jako velmi lákavý. Je to nějaká vlastně i pozvánka a výzva. Mohlo by to takhle stačit, že jako si rozdělíme roli budeme a budeme tvořit jako jednotu ale pak zjistíme, že život je mnohem pestřejší, že když se postavíme do jedné zátěžové situace a každý budeme reagovat svým způsobem tak se vzájemně budeme dráždit.

Protože ona očekává vlastně projektivně jako reagují víc tím mým způsobem a ty reagují mým a je tady nějaká komplikace. Proč to komplikuješ Proč to máš tak jinak, jo. A lidi jak vlastně tomu nerozumí, tak samozřejmě pak často sklouznou jako k nějakým zjednodušením třeba, tak my asi nejsme kompatibilní, jo, nebo my jsme příliš odlišní.

Tak si najdu nikoho, kdo mě tady v tom dráždě… Zase to bude blíž, zase kdo najdu, si budeme víc rozumět, jo. Takže vlastně někdy musíme zopakovat tyhle kolečka třikrát, pětkrát vlastně aby se nám trochu rozsvítilo, že to nebude tak jednoduchý vlastně, jak si na první pohled myslíme, že vymíníme partner. Na druhou stranu si dokážu představit, že jako spousta lidí, kteří vlastně nás teďka poslouchají tak jsou na tom druhém spektru vlastně, že oni říkají, já už jsem prošel tolik stínů vlastně, já už jsem toho tolik prošel, tolik jsem přečet, tolik jsem proskoumal, a ten můj partner je dál nelaskavý a odmítající.

Jeho tohle vůbec nezajímá, on to ignoruje, on se tomu směje. A tady přichází, tak mám vydržet nebo mám vody? To je velká otázka ne Jak toho řešíte? No jasně jasně. Na ní nemáme žádnou odpovědnost. Vždycky my se potřebujeme poznat jako ty dva lidi, že jo? To je rozdíl mezi párovou terapií a vědou o vztazích.

Věda o vztazích vám říká výzkumy a to jsou takové ty stahologové a kauči a mentoři a ty mají jako obecněny vlastně o vztazích, jo? Ty hlásají vlastně výzkumy Gottmana a takovýhle, jako co o těch vztazích se v nějaký velký skupině zjistilo. párová terapie jede za těma dvouma vlastně jo? A nás tam pak zajímá vlastně a často si všimneme, že vlastně už v tom výběru toho partnera byla tahle dynamika.

Jeden maká… A druhý vlastně odmítá. Druhý je aktivní jeden je aktivní, druhý je pasivní. Jeden dělá vlastně jako tu dostředivou, vlastně pojď, budeme jako si povídat, pojď, budeme se milovat, pojď. A ten druhý dělá drahoty vlastně. Že někde je to svázané. Takže čím víc jeden začne dělat věci pro zvědomění a pro přiblížení, tak v té dynamice ten druhý víc to musí bránit.

Aniž by tomu rozuměli. Takže proto dát radu odejděte nebo jako zůstaníte jako je nemístný a neadekvátní a skoro jako neetický. Takže tam musí každý jako se rozhodnout. Nakonec stejně vlastně… Já si teďka rozhodnu takhle, zůstanu a vím proč zůstávám, nebo odejdu a vím proč odcházím a zase kus upracuju třeba někde jinde.

Tam není dobrý a špatný řešení.

Mě by možná zajímala právě ta rada, přesně tak jako odhalím, odhalím, že to je nějaká část moje, můj stín, který tohle způsobuje. Jak s tím pracovat? Protože to uvědomění vlastně nestačí. To, že já jsem vám tady řekl, že jsem si vlastně uvědomil toto, je to teda o tom, že jo, jako vlastně přemýšlím, co je teda ten dál protože Jako chci v úzovkách tady tu mikrosituaci mikrodynamiku vlastně vyřešit, chci odbůrat jeden z těch jako teda věcí, která s tím partnerem háže ty klacky pod nohy.

Jak

na to?

No, jednoduchý komerční cíl by byl vlastně jako objevte svůj snítín a veďte ho k integraci, tak to je takový jako zajímavý jako business klišé vlastně že až ho objevíme tak ho budeme integrovat, tak to by bylo takový zbožní přání vlastně všech co jako se dotknou něčeho stínního. Samozřejmě to už je ta velká odvah, přeji, ideální by bylo, kdyby ten partner zpracoval svůj snítín, to by se nám jako ulehčilo, to by jsme nemuseli my, když on to zpracuje, tak už to nebude.

Takže to by bylo takový to povrchnější přání. Ale ono to není tak jednoduchý protože ve chvíli, kdy my to uchopíme a dostaneme to do toho vědomí, tak vlastně my na začátku začínáme spíš pozorovat jenom.

A

to, že to pozorujeme situaci příliš nepomáhá Protože najednou zjistíme, jak moc vlastně to nás šéfuje a jak, i když už tomu rozumíme a víme to a pozor, on si to dělá, co chce.

To znamená že velká část lidí odpadne v téhle fázi, protože řekne, ono to vůbec nefunguje. Naopak říkají je to ještě složitější, já ještě teďka to vidím že tam je to mý a ono to nejde změnit, já to nemůžu posunout a celý se to odehraje, ale ve stejném scénáři. Takže je tam jako velký zoufalství, když jdete do toho podsvětí, tak vlastně tam je ten očistec kde vy vidíte ty věci, ale vlastně ono to vědomí nemá zatím lev na to.

A tak je to o navázání nějakého dialogu s tou částí a dialogu vztahu A tady je otázka, jo. Můžu já se setkat s nějakou svojí zraněnou částí, která byla potlačená protože byla kreativní a je kolem mě hodně bolesti a ona se bojí vlastně. Můžu proto mám někoho kreativního zjednodušeně jako vedle sebe, proto on je tak kreativní, že já jsem znova tak unavený, protože jako kdo má jako tu jeho kreativitu stíhat vlastně.

A můžu já vlastně dát hranici, vlastně můžu se začít o to zajímat ne protože vztah, ale protože mě zajímá, co to teda bylo kolem tým mojí, kreativity. Práce s těmi ale obsahama není práce o nalezení pravdy posvícení na světlo a zasazení vlastně, to by bylo příliš jednoduché. My často vlastně jako nevíme co to je vlastně ono se to jako vyjeví, jo máme pocit že to je tohle a najednou zjistíme, že kolem toho jsou další tři, čtyři jako další věci.

Najednou zjistíme, že to, co vlastně ten záchvěv, že pána se zamiluje do svý asistentky vlastně, tak vlastně on říká no ona je taková jako divoká, ona je taková spontánní, z ní vyzeřuje ta vitalita, jo. A řekne, no já teďka se rozhoduju mezi manželkou, která není tak jako divoka, tak žáva. A tak vlastně ten velký krok je, že on vlastně řekne, no jo, no to není o těch ženách, no to je o tom, že ona mě tam reprezentuje, mojí vlastně život který já nemám Já jsem tak unavenej, tak vyčerpanej vlastně já furt něco musím, já zodpovídám za tolik lidí vlastně a ona mi rozehrává jako tu bestarostnost.

Je jen že já můžu asi dovolit být bestarostnej, můžu já pozvat do svýho života bestarostnost, když jsem roky vlastně bestarostnost byla ohrožující a to, co mi postavilo kariéru je právě moje starostlivost pečlivost odpovědnost, tak to je další fáze, protože když to pozvete a pozorujete, tak ono to začne jako ohrožovat to stabilní, co jsme vybudovali Takže tam další část lidí odpadne.

Řekne, to je příliš složitý, příliš ohrožující a komplikuje mi to běh. Takže radši budu zamilovaný, radši si podružím tenhle ten milenecký vztah, protože…

Radši nikde se lidi nebudu. Že to nebaví s tou manželkou. Že tam někde se vrátil, myslí to fakt poctivě, ale vlastně on se zregredoval. On se vrátil na ten nižší vývoj, nepřijal tu výzvu, která se tam nabízel. A to neznamená že bychom měli všechno co objevíme a se chytíme, že bychom to měli integrovat.

Integrovat neznamená někdo si představuje, tak tím musím tedy být. To znamená, já objevím svoje perverzní násilnické tendence, který jsem dobře odmítnul, protože jsem chtěl být hodný, slušnej a citlivý. A když jsem řekl, že přece já nebudu někoho mátit to ty tendence chtějí, oni by se nejradši vypořádali nějakou agresí.

Integrace neznamená identifikace. To znamená, že já jenom najednou vím že tohle je taky mojí součástí. Najednou stojím na té demonstraci, říkám si, že už mě nedráždí tolik já vím že tuhle tu sílu mám taky v sobě. A to je to, se mluví čím víc to rozšiřujeme, tím více nám otevírá vlastně jako komplikovanost světa a bole světa a zároveň svoboda a tolerance v mnoha věcech který tam vidíme.

Takže je to celý životní proces vlastně.

Tak mám pocit, že taky často skončí na hraně deprese, že jo, protože si vlastně budu říkat, ale já jsem ten člověk který jako chtěl, že jo, tu zodpovědnost a tak dále a vlastně taky v něm bude nějaký vnitřní rozpor a vlastně nebude chápat, co se to děje i když si zvolí tu druhou možnost.

Jo máte, máte, to je vlastně jako pravda že když se tam necháte pozvat, ono to není tak jako rychlý, zrovna včera jsem viděl film, jaký francouzský snímek Láska na druhý pohled, se to jmenovalo Láska na druhý pohled, to bylo myslím, a tam se jednoho dne probudí a zjistí že ten jeho manželský vztah vlastně se mu jenom zdál ty roky.

A nejenom ten manželský vztah, ale jako kam přijde za kamarádem do práce, za vydavatelem, tak zjistí že ho tam nikdo nezná. A takže vlastně jako najednou uvidí tu druhou část, kterou do té doby neměl ve vědomí. Takže tenhle snímek, který ukazuje paralelní světy, tak vlastně jako nabízí, jaká je to invaze.

Proto se to musí velmi pomalu, aby nezaplavili to vědomí Jo, protože pak hrozí třeba psychóza může být stav kdy vlastně tyhle ty nevědomý části zaplaví vědomí, ale neopustí je. Proto někdy zamilovanost, takový zamilovaný manažer nebo manažerka nebo zamilovaná žena vlastně, která se zamiluje doma má čtyři děti, obstarává barák, postavila dům manžel vlastně z jí poslužebních cestách a ona se zamiluje do zahradníka, ať to dáme trochu kýčovitě, a vlastně ona se na ní zamiluje tak, že je schopná tohle všechno opustit No protože dojde právě k invazi vlastně toho nevědomího, co nemohlo být, najednou zaplaví to vědomí a vlastně ona odstřihne všechny jako hodnoty a vztaje říká, oni to nějak zvládnou, oni už jsou větší, manželo je dobrý ten se o ně postará, jo ono to dopadne dobře a je úplně jako vidíte, jak tomu jako všemu věří.

No protože dojde vlastně jako k invazi těch obsahů a zavalí to vědomí to s čím se identifiková, takže tady musíme jako velmi pomalu, aby právě nedošlo k tomu zavalení dezintegraci toho původního obsahu, aby nedošlo jako k tomu že mi to zavalí a skončím v depresi, jo nebo budu stát někde na hraně něčeho jinýho, že to je dobrá úvaha určitě jako musíme opatrně.

No mě právě překvapilo, že když jsem viděl to vyprávění o paralelních stazích, což mimochodem je termín který já jsem vlastně neznal, no a asi dobrý vysvětlit, že teda jako, jak to vychápete, že teda nevěra je nějaká jako jednorázová něco a paralelní stahy jsou jako druhej udržovaný vztah, nebo jak se teda definovat?

Nevím. No, no,

já jsem to tak pochopil

minimálně

tam ta nevěra byla, takže už jsou, jejich vztah už je obklopený mechanizmem nevěry. Jo, to znamená jako, a někdo řekne, ale tam nesplněje to tu definici, že on skutečně má jako nějaký poměr, nebo že je to platonická nevěra nebo že on se nějaký, to vůbec není potřeba, jako pro mě jako pár dvěho terapeuta já pracuji s lidmi, kteří to prožívají a oni definují, kde to jako mají A samozřejmě paralelní vztah je znova, jako nevěra, když někdo je dlouhodobě i nevěrnej, no tak, aby to dal, aby to ustál a zůstal v integritě, no tak on musí roštěpit svůj vnitřní svět.

Protože je prostě náročný přijít domů, dát pusu, vrátit se, zeptat se dětí, zeptat se, jak se změla, když jsem před hodinou ležel na hotelu jako se svou milenkou. Já musím roštěpit, abych nemusel cítit vinu stůd, sték, smutek, strach Taky jsou tam mechanizmy, který to udělají. A tak já vlastně pak jsem v nějakém paralelním světu vlastně, kterým se mi tam někde prolínají na záchodě, kam chodím psát vlastně jako zprávy a SMSky, nebo jako vypínám všechno aby se nic neobjevilo, aby mě tenhle svět nestoupil.

A nevím jak to vnímáte vy, ale jako hodně vlastně těch nevěr dlouhodobějších jako těch emočních nebo se opakujících vlastně protože tam je vztah, no tak už je vlastně jako pro tu psychiku, je to náročný, jo.

Mě tam vlastně šokovalo, nevím jak k tomu měli vyřít, ale zaznělo tam jako nějaký číslo že to často trvá v průměru sedm let.

A vlastně je připomíná k tomu, co říkáte že to vlastně jako postupně, že si to přesně asi nějak musí jako, že ten proces jako zpracovat si to. Vlastně vyřešit, co se mi tu děje, co já vlastně chci kdo jsem, že to není… Jako takhle. To je jako zajímavé

číslo, nevím, ale mě to zajímá, jak jsem řekl, z toho pozice párového terapeuta, protože ono většinou jako někde mezi tím jako, myslím že Standa Kratochvíl psal, nebo Plzák psal, že jako první manželská krize je po sedmi letech jo, tak tady by se řeklo, že jim to moc dlouho nevydrželo, když to vydrželo tak jenom sedm let vlastně, jo ale to většinou ty malenský vztahy jsou jako kratší, jo, protože většinou když je tam jeden, který je v tom emočně položenej, tak on postupně zvyšuje jako nároky a chce to víc formalizovat nebo mu to působí větší problém že to nedokáže tak nevědomě jako štěpit a oddělovat, tak se k tomu víc začne upínat a to zvětšuje tlak na toho druhýho, takže dojde vlastně jako k ultimatum k výhruškám, k předušením, k manipulacím, jo, takže to bývá jako těch sedm let je jako dlouhá doba.

S myslem že to je o to větší rána, samozřejmě pak, když to jako provalí, jako v tom primárním stavu že když to jako přijde, to je velká to je traumatická zkušenost.

Když říkáte velká rána, když se to provalí, mě to přivádí… Jste o tom psal a teď nevím, jestli neskumulujete název syndrom odcházející manželky?

Vlastně se mi to hrozně líbilo. Jo to je zajímavý, to je

vlastně to mě přišlo taková jako provokace do věřejnosti a vám to sklidilo neuvěřitelný jako reakce na obou dvouch polech a jako velkou lajkovanost, až mě to samotního vyděsilo, protože to je jenom jako zase genderově nekorektní popis nějaký vztahový dynamiky.

Ale ta

dynamika jako vlastně je pravdivá ne?

Nebo ne Ale je to jenom jedna část znova toho. Právě to bylo to zajímavé, že se spousta lidí vlastně s tím začaly identifikovat protože v tom viděli ten svůj příběh.

A

já jsem k tomu chtěl já jsem tenkrát měl ještě rozepřený že napíšu vlastně příběh odmítanýho manžela

Jo

jsem přemýšlel, co by bylo tak kontrastní vlastně k tomu.

Ono je to vlastně jako ve výsledku jako to též protože ve chvíli, ono to je propojený tam to vypadá jako v tomhle tomu příspěchu, který máte na mysli, to vypadá, že ten chlap je vlastně jako lenoch a všechno má v pohodě a nic nevnímá a má se spokojeně a ta žena vlastně opakovaně usiluje o něco a tak postupně jako se smiřuje a rezignuje a zase to zkouší a postupně se to dostává čím dál tím víc že už vlastně jako s ním nemůže spát vlastně pak přemýšlí, pak si udělá svůj jako účet a už se připraje na odchod, jo.

A ona furt má pocit že on je vlastně furt na stejné poloze, ale tak to nejní, ne? Protože čím jeden ve vztahu zesiluje, Tak ten druhej musí taky zesílit. Čím víc ona s ním už nespí, čím víc ona už nemá chuť s ním trávit čas, čím víc ona, tak on samozřejmě musí podvědomně se víc obrnit, musí víc přidat, že se nic neděje, musí být víc přesvědčivej a musí víc se disociovat, víc potlačit, jak ho to trápí, víc cítit frustraci, víc začít pracovat, mít víc projektů, víc asistentek.

A teďka je otázka, kde to v těchto dvou začalo.

Tady

bylo zajímavé, že jsem tam vypíchnul tu finální fázi a strašně málo lidí reagovalo na to se zájmem, jaký byl příběh těchto dvou že tahle paní vlastně končí. Hodně lidí se identifikovalo s tím zoufalým koncem, kde už se to úmorně dějou nějaké kroky. Ale ta dynamika před tím Vlastně moc lidí nezajímalo.

No, já to možná vlastně jak to chápu já schrnu, ten konec byl že jo, prostě vlastně žena bouchne do stolu v fuzovkách, řekne odcházím a chlap se hrozně diví, protože celou dobu měl pocit, že je všechno v pořádku a ona říkala, hele, Dyk už roky to k tomu směřovalo, Dyk to tam vlastně jako to a vlastně ten jako druhej byl v nevědomí, jakože Dyk je všechno fajn.

A nedá se to přeložit zase zpátky do nějakých těch jazyků lásky, že vlastně tak jako ten její jazyk lásky byl nevyslyšen, ale nebyla nasycená ale vlastně jako on tady ty potřeby vůbec neměl a jeho potřeby vlastně jako nasycený mohly být? Jeho potřeby, nevím, klidu. Vlastně spokojený partnerství, rovná se klid.

No a teď, když se na těm zamyslíte jako trochu poctivě, tak co se mu to děje, že jeho žena se odpojí, kdo je Když vezmeme ten lepší příklad že ona vlastně tu cestu udělá poctivě, neže to všechno jako bude držet v sobě ale bude každým tím krokem, jak jí bude blbě, tak to bude přinášet do toho vztahu. Ne, že to bude držet v sobě, bude to izolovat bude to říkat kamarádkám a bude chodit na individuální terapii a vlastně toho chlapa vlastně už nechábejte a už to s ním vzdává se.

Znamená, kdyby ona vlastně každým tím krokem, kdy jí je hůř a hůř, tak s tím jako přicházela. Tak ona přece musí jako gradovat vlastně nějaké konflikty, ne? Ona vlastně bude čím dál tím protivnější.

No, ale tam to jako znělo, že ona vlastně začátku čím dál protivnější byla, že jo, ale pak vlastně rezignovala A pro toho chlapa to byl signál, tak vlastně už je to asi v pohodě.

A pojďte

přemýšlet o té části vlastně, kdy ona je vlastně čím dál tím protivnější, co všechno musí jako se probouzit v tom chlapovi aby si fakt myslel, že to je jako OK. A teď to vyměníte si po hlaví, ať tady nejedeme vlastně nějaký genderový mýtus vlastně. Jako v jednom čím víc jeden je zoufalejší. Tam je samozřejmě průšvih, že vlastně velmi často když ten jeden to hrotí vlastně, tak ten druhej vlastně reaguje obranou odporem, stažením nechci to slyšet, nechci si tím zabývat, furt si něco stěžuješ vlastně.

A sám vlastně nemá přístup k tomu co se to děje tobě, jako fenomen, který mu říkáme mentalizace, to je vlastně že já přemýšlím o tom, co se ti to děje a proč mi to sděluješ tímhle způsobem. A co se to děje se mnou, že já reaguju na to tímhle způsobem? Tohle je vlastně by the way, jenom jako bod, kde se láme, jestli vůbec člověk je schopen, nebo partnery jsou schopní jít do párový terapie.

Tohle je úkol párovýho terapeuta pozvat a zkusit tam dostat ty partnery, jestli jsou schopní se podívat na to, že za tím podivným chováním je něco ve světě tohohle a ve světě mým. A pokud vlastně já tam ten přístup nemám, tak co, tak já se budu stavět na zadní. To znamená, že budu zdorovat, budu říkat dej pokoj a tak se ubráním a ona dá nakonec pokoj.

To znamená, že oba dva zrezignujeme, ale byla by naivní představa si myslet, že ten chlap jako fakt o ničem nevěděla, že je spokojený. To bychom řekli ten chlap vlastně… Jakoby neměl nevědomí, jakoby neměl on musel velmi často ty chlapy nebo ty ženy řeknou, já jsem vlastně cítil, když se pak uvolní z toho uhrožení, že ona odešla nebo on odešel, já jsem cítil že to vlastně není dobrý.

Já jsem se strašně bál, že by se něco mohlo stát. Takže velmi často lidi cítí vevnitř jako nepohodu, cítí to vzdálení, cítí ochladnutí, ale ten mechanismus udělá, že z nějakého důvodu radši se tomu nevěnují. Ona to komplikuje kdyby to ona nekomplikovala nestěžovala si, neříkala, nekřičela, nebyli jsme rádky, určitě by to bylo lepší.

Alebo možná lej ty pozornosti jenom, ne? Vlastně máš tady děti a máš tady práci Což je znamená ta obrana. To obrana. V mém slovínku

je to, možná by bylo hezčí říct ochrana. Je to ochránce. Je to ochránce, který dělá, chrání naše ego, chrání náš mozek, aby se nedostal do stresu do ohrožení, do bolesti, do nejistoty.

Je to ochránce, kterýho jsme se někde naučili. A pozor na to, tenhle ochránce velmi často je už na začátku vztahu. A my si velmi často najdeme už na začátku vztahu. Jsou tam vlastně tyhle nevědomí. Jo? Já budu chránit abych se nemusel a ona bude vlastně se starat o vývoj, o růst o pocity Ona to bude pojmenovávat třeba.

Je tam znova dobře to rozdělený Je tam nevědomá dohoda kontrakt, který je vlastně velmi přitažlivý. A pak vlastně ono se moc jako tolik nezmínilo, ale my najednou vlastně říkáme on vůbec a ona furt něco. A nenecháme se vyzvat. A tak ten vztah musí třeba skončit. A my příště vlastně už někdy, když to zpracujeme, tak budeme hledat jako partnera s jiným naladěním trochu.

A nebo když už ztratíme takhle jako třetí partnerku, tak nám někdo řekne, tohle to není možný, že jsi jako to neviděl. A on říká, no fakt jsem to jako neviděl já jsem fakt byl přesvědčený že je to dobrý. A vy jste spolu spali? No nespali. A vy jste jezdili jako na dobu? A ona se smála a byla veselá. No občas jako jo, tak když tam byly kamarádky.

Tak mu najednou jako začne svítat, ale k tomu znova potřebuje odvahu a kousek bezpečí. Čím víc je ohroženej, tím víc budou ochránci. Ochránci mě přijdou ochránit. A jak dneska víme, ochránci a mozek nemyslí na spokojenost člověka. Ty myslí na to, aby byli v klidu

Zajímavý. V klidu

No, jako v klidu v bezpečí ve spokojenosti aby měl svoji dávku serotoninu, dopaminu.

Ty jako nemyslí jako na dlouhodobost. My můžeme jako dobře spát a můžeme jako se dobře stát o neurochemii jako mozku a můžeme to, ale tím nezajišťujeme jako dlouhodobost protože třeba dlouhodobý vztah je prostě o taky nepohodě taky o setkání s bolestí s konfliktama. Pokud myslíme jako dlouhodobý vztah, tak to nemůžeme vytvořit vztah který budeme jako nazývat, že to bude jako hezký harmonický vědomý intimita milování.

To znova popíráme, tak můžeme, protože bychom nemohli, můžeme. Můžeme na tom můj celý život vlastně a budeme popírat a třeba další generace to zase vezme na sebe.

Jsme trošku nakousli v ocizení a já vlastně ocizení a nějaký naslouchání jsem s vámi A teď vlastně přemýšlím jestli to jsou nějaké dvě protichůdné síly, jestli vlastně to jako funguje, ale možná to začnu tím, jestli to ocizení Je vlastně nějaká nedílná součást toho.

Jestli vlastně k tomu odsizení vždycky v tom dlouhodobém času vztahu dochází a právě třeba tím nasloucháním to jako zvrátíme nebo obce se jako vracíme zpátky.

Možná bych přinesl ještě trošku jiný pojem a to je napojení odpojení. Součástí každodenního vztahu, ať je kvalitní nekvalitní, tak velmi často je nějaká forma napojení, přiblížení se, vytvoření kontaktu, když jsme jako v dobrém rozmaru dobrý náladě dobrý kondici, tak může dojít něčemu hlubšímu co o čem mluvíme jako o propojení A potom se odpojíme.

To znamená že napojení a odpojení je běžná součást našeho pohybu, která tam je, když to Když jsme bezpečí, OK, daří se nám, tak přijdeme domů, obejmeme se vlastně a je tam nějakej druh bezpečí, propojíme, jsme v nějakém zájmu, chvíli jsme pak se sami. Pak přijde vlastně třeba že musíme vyřešit jaký budeme mít koberec jaký budeme mít světlo, nebo jak budeme vychovávat děti, nebo co to říkáš za nesmysl, co chceš říct, za to můžu já.

Tam se ztratí, tam vlastně se dostává bezpečí do podmínka napojení bezpečí. Když mám vnitřně bezpečí, řekli bychom na vědecký úrovni neurobiologicky, bychom řekli, naše autonomní neurová soustava se nachází takzvaně v okně tolerance, to znamená že zvládáme svoje emoce, nejsme dysregulovaný, nejsme paralyzovaný a můžeme být ještě naslouchající.

Když jsem v bezpečí, je větší pravděpodobnost Že se budu zabývat tím co vy říkáte. Když se dostanu, moje autonomní neurová soustava se dostane do ohrožení Třeba proto, že jsem vlastně rozuměl tomu co mi ta manželka říká, jakože mě to začíná vyčítat a že si myslíš že to můžu já, tak mě to jako ohrozí. Já ztratím bezpečí.

V tu chvíli vlastně jako nastoupí nějaká strategie. Každé jí tam máme. Buď se stahnu, nebo toho druhého zdevaluju, řeknu mže, nebo udělám drama, no to si děláš srandu jako, tak tohle není normální, si tohle myslet jako, jak to můžeš říct, nebo začnu jako vysvětlovat, ale počkej, tak takhle to není, to bylo takhle, ne takhle to já jsem neřek, ale to bylo jinak takže zavolej děti, ať to řeknou, jak to je, teda vlastně teď oni u toho byli, teď slyšeme, jo hledáme obhájice světky různě takže vlastně jako snažíme se, aby to ego se dostalo jako do klidu tak má svoje nástroje.

Ty nástroje nejsou náhodný, Ty jsme v životě získali tréninkem a nebo pak jsme jiný nemohli trénovat. Takže vlastně tam dojde k tomu a jedna z těch strategií, když ten konflikt nejde, tak končí odpojením a my se prostě oddálíme. To znamená, z toho hledání vědníka, kdo za to může, tak dojdeme do další fázy že se odpojíme.

A teď záleží, že každý z nás v té vztahovosti máme příběh odpojování. Odpojovali jsme se příjemně a přišel pro nás někdo, nebo odpojovali jsme se a někdo tam byl s náma vedle nás? Nebo jsme byli vyhnaný nuceně do odpojení a i když už nám tam bylo nepříjemně, tak za náma a my jsme přišli, tak jsme byli znova ponížený a odmítnutý a museli jsme se omluvit a zapomenout na to, co jsme řekli?

Nebylo náhodou odpojení stav který bylo jediné místo bezpečné? Protože vztahy byly v našem systému příliš ohrožující a nebezpečný. To znamená při té dnešní háce, kterou nebudete mít doma s manželkou a nastoupí tenhle moment, se vám probudí podvědomě aniž byste to potřebovali znát a vědět, se vám probudí vlastně jako tyhle zážitky a způsoby to je předpřipravený, způsoby jak zacházíte.

A někdo řekne, no to já nevydržím, to je zničující, vlastně já musím jít a hned se omluvím po pěti minutách a přijdu řeknu, nic se nic nestalo, ne, nebo uvařím čaj uvařím polívku, no protože zatím je jako masívní úzkost, která je může být spojená s nějakým jako třeba přemýšlením o letečmentovém stylu, že nesnáším, že bych byl opuštěnej, tak přijdu a udobřuju to a jsem věčnej udobřovatel.

A ten druhý je rád že udobřuju, protože to znamená že vlastně jsem přišel protože on je zase naučenej, že vlastně jako musí být vysvobozený musí pro něj někdo přijít. A takovýhle příběhů máme spousta to znamená, že tady jako jak to mají muži, jak to mají ženy, jak by to mělo být ve vztazích ideálně, je úplně napr.

My potřebujeme znalosti, jak to máme. A někdo řekne, no jo, ale tam se potom stalo, že já jsem vlastně jako furt chodil a já už jsem jednoho dne už nemohl. A tak se stalo, u někomu se to stane, že tam má jako dva, tři body tlumový a někdo řekne že to je spíš jako umořením, že vlastně tam bylo nějaké zranění a tam bylo nakumulovaný a už najednou nemůže, už nemůže dál.

A tak vlastně najednou se změní ten systém. Řekne já už, nastoupí rezignace. Že to taková bolest takový ponížení a to odcizení na který jste se ptal, je spíš dlouhodobý fenomén, ve kterým se právě kumuluje spousta odpojení, ve kterých zůstala nějaká bolest, která zůstane nezahojená, která aktivuje hlubší bolesti, o kterých my nevíme a ona nás postupně oddaluje A blízkost, která předtím byla příjemná respektující, tak někde na pozadí vzniká se aktivuje strážce, který říká jako pozor, neříkej to, buď ostražitej, buď, že to myslí určitě takhle.

Aniž bychom věděli mnoho lidí který začne mluvit o tom, že se cítí odcizený, jsou odcizený už dlouhou dobu, jenom to nebylo ve vědomí protože furt to bylo jako dobrý nebo příjemný dokonce. Takže to odcizení je dlouhodobější fenomén, zatímco odpojování a připojování je každodenní vlastně to je půl zace vztahu.

Jo,

jak byste

teda nazval tu fázi, já s tím třeba někomu procházím a je to podle mě přirozený člověk má malé děti a teď je to ten prostě člověk jako najednou nemá ten společný prostor, často nemá ani svůj prostor často je tam jako mý ty intimity sexu a tak dále. A teď já tomu nechci říkat vlastně krize, já to třeba vnímám tak jako je to součást nějakýho dlouhodobýho vztahu a prostě budou těžší období a snadnější období, ale na druhou stranu cítím že já jsem si myslel, že k tomu odcizení tam trošku jako dochází díky prostě tomu že to pár let je takhle náročný.

A vlastně hledám trošku a možná spoustu lidí hledá nějaký návod jak se vrátit Mhm.

Tak začnu tím jednoduším návod nemám, ale je to tak že nemusí to být proto, že by jsme se zraňovali, nemusí to být proto, že by se nám aktivovaly naše strachy a zranění jako z předchozího, ale jsou životní období, které jsou prostě náročné a v tom vztahu v nich zůstáváme být sami protože se nám děje to, co jsme chtěli, třeba hodně pracujeme nebo hodně cestujeme nebo hodně máme děti, Nebo hodně stavíme, nebo něco tak děláme věci, které jsme taky chtěli, ale není reální, aby při velký únavě, při velkým vyčerpání jsme mohli zažívat velkou jiskru nebo velkou choť.

Nebo při sexualitě dneska víme v dlouhodobých vztazích jako spontánní a responsivní touha, tak spontánní touha jako při únavě, stresu vyčerpání jde být se u žen vlastně jde do útlumu a potřebují nejdřív zažívat ne touhu, ale potřebují zažít vlastně snížení stresu, potřebují cítit dobrý vzruch a vzrušení teprve může probouzet třeba touhu Že dneska o těchto věcech víme trošku víc ale…

V tom přirozeném jako nenikde brát prostě Nenikde brát. A tam spousta lidí znovu zpanikaří, že to je nějak blbě. Protože všade píšou, aby tam byla ta jiskra a málo se píše o tom, jak bejt taky nějakou dobu jako v tíze, v oddálení. Jo, možná lidi kteří jsou v oddálení, se chtějí jako přibližovat jo. Jasně tak my můžeme si udělat harmonogram a uděláme si teda jednou ty dně čas na sebe ideálně myslím že ukazují ve výzkumech, že to je dobrý dvakrát jo, dvakrát týdně.

No jo, jenže my se tam potkáme tak unavený, v takový vlastně jako nechutě a ten zážitek což ten druhý tam je unavený a vůbec není nadšený z nás, jo, byť my jsme taky teda nenadšený, jo protože jsme taky unavený třeba. A ještě bychom chtěli, aby to bylo to spontánní, jo. Takže znova se tady zase dostáváme na začátek dnešního rozhovoru tak se tam jde jako ta romantická představa, jak přece má být dobrý vztah ale málo se píše, že dobrý vztah je sdílení jako tíhy.

Že můžeme pozdílet vlastně, že jsme jaký vodálený, že to cítíme vlastně, že teďka ta část že vlastně… Že cítím taky nechtěl bych říct nechuť, ale že mám sníženou chuť, že vlastně jsem překvapenej, jak jsem přestimulovaný, hodně žen třeba říká vlastně, že je přestimulovaná kontaktem s těma dětma a najednou když na něj někomu šahne vlastně, tak to necítí jako příjemný, byť má ráda dotyky vlastně, ale už jenom přestimulovaná.

Takže to jsou nějaké věci, které tam samozřejmě můžou hrát výraznou roli a tak vlastně bychom potřebovali aby se víc ukazovali a mluvilo o tom ne jako o průsedu, jako o tragédii ale možná jako mluvit, ano to je součást toho, tak jako myslím že Gary Chapman napsal knížku ne pět jazyků lásky, ale čtyři roční v období a on ukazuje tam vlastně takovým jako metaforickým, že i ta zima je pro přírodu jarní nesmírně důležitá.

Ale znova to vychází z nějaký zkušenosti důvěry, věřím, že přijde jaro pozimně, nebo ta panika je tam velká. No pokud já tam mám nastavení že já toužím po blízkém vztahu a toužím po vztahu, který je v našem slovníku symbiotický, to znamená vztah cítím ve chvíli, kdy jsme hodně napojení a já jsem málo diferencovaný, protože jak se vyhnout svoji životní diferenci je se schovat se do vztahu, který je hodně blízký.

Tak tohle období, o kterým mluvíte třeba, vlastně ten vývojový úkol, který v tom je, je vlastně jak my podpoříme naší diferenciaci. A když nepodpoříme diferenciaci, tak se stane odcizení. Ještě jsme zapomněli jedno slovo, které by tam bylo dobré, je oddálení Odpojení je tady a teď, oddálení je právě pro tyhle situační, jsme oddálenější, ale to neznamená že pro mě ale necítím a chtěl bych ale nemám sílu, tak mluvíme o oddálení.

A odcizení velmi často páry se kterýma se potkávám, spíš mluví, když už cítí tu dynamiku, která je nějak jako už jako mnohem dál že jako proti, já bych chtěl tu blízkost, ale když ji udělám, tak jsem zraněnej, nebo vlastně ty si kvadeš nějaký podmínky, které já nemůžu přeji, už je splnil tisíckra, jako by tam je někde i v tom nějaká naštvanost, zranění.

Takže to oddálení mně přijde vlastně jako důležitá vývojová část smyslu Takže vlastně jako důležitá vývojová část smyslu A teďka záleží jak tam spanikaříme, nebo jak začnou naše nevědomé části zařizovat nějakou nevědomou kompenzaci, že se o to víc upnu k dětem, protože oni mi ten kontakt dají, o to víc začnu utíkat do práce, protože tam se na mě někdo směje a zažívám tam nějaký vzruch a úspěch.

Jak o tom dokážu přemýšlet, co se mi to v tom vodálení všechno spouští a jak mě tam je. Tady zase mozek je proti který říká, nevinuj se tomu Takovýhle těžkosti

nedělej si to ještě těžší, než to je. Před námi můžu dostat, že vyplouvat nějaký ty fantazie. A zároveň nějaký výčitky. Ale teď je ten nejvýhodný okamžik, aby mě vyplouvala nějaký fantazie.

No, nenáhodou jako mnoho výzkumů ukazuje, že se děje mužská nevěra v období vlastně, kdy mají malý děti. No, protože oni vlastně s tou frustrací neumí zacházet. Oni se snaží vlastně být dobrýma tátama, být tam dobrým partnerem vlastně. Ale vlastně něco je v žene do toho že v tom jejich rozum ví, že to je nejblbější v období, kdy žena je na něm závislá je doma vlastně jako racionálně to ví.

Ale něco je tam v žene. No, ano. Právě znova je to často ta nějaká část která je tam frustrovaná A já s ní neumím pracovat. Vědomněji. Vědoměji neznamená říct, hele já jsem frustrovaný, tak něco dělej už, kurňa. To není vědomá práce na frustraci. To znamená, že v tom událení ten úkol je diferenciace. To znamená jak já se můžu dobře zazdrojovat a zároveň, co uděláme abychom se dobře zazdrojovali, aby naši děti neměli tolik péče a lásky a pozornosti a dva zničený partnery.

A znova tady bychom mohli vyjmenovat jako desítky příkladů, a jeden z těch příkladů je, že to že jsem najednou tátou, může probouzet znova moje věci, proč jsem tolik tátou, proč mi tolik záleží, aby ty děti se tolik hezky mluvili o pocitech a proč mi minují tolik času. Neléčím já si tam jako přes vlastní děti to, že chci aby se oni nemuseli cítit tak, jako jsem se cítil já v jejich věku opuštěnej.

Jo? A takhle bychom tam potřebovali to projít. Proč tam dát tolik energie? Oni teda děti, to je jako zajímavý projekt samozřejmě na energie. To prostě jo těžký malý jiný bůží, když tam jako blbě spí vlastně, jo nebo mají zdravotní potíž, tak je to velmi náročný pro oba, dva partnery jo. Ale znova, kde je ta hranice, kde tam jsem já a kde tam jsme my?

A věda o vztazích vám řekne, bylo by dobré, abyste udělali tohle tohle, tohle, ale v párový terapii se ptáme spíš jako, co je za tím že tam s těma dětma musíte být tolik? Co je tam tolik že když jste unavená tak jdete dělat ještě víc Co je tam vlastně za sílu, která vám nedovolí, abyste se večer, když jste unavená, tak vykašlela ještě na úklid a na žehlení a řekne, no kdo to asi udělá?

Co to je za část? To znamená, že nezvyšujeme nároky, dělejte ještě tohle, udělejte si čas, jo, ale spíš chceme aby se zvědomilo, proč tam jsem tolik, proč je tam tolik tý únavy. On je tam objektivně do únavy ale proč ještě nějaký části dělej ještě větší, proč něco v tomhle těžkém období nedokážu něco pustit, něčeho se vzdát, něco upozadit, něco snížit očekávání Což je i v tom odáleň.

Takže ta diferenciace je o tomhle. Ptát se sám sebe,

trénat otázky.

Ano, ano ano. A zároveň je to fáze, kdy stahuju i projekce. Já vlastně tolik toužím po blízkosti. Já nic vlastně nechci. Já chci jenom ten sex. Aha, to je zajímavé vlastně. Já možná vlastně fakt nic jiného nechci. Chci jenom ten sex, kdyby aspoň se se mnou pomilovala.

Jak to, že já vlastně… Ono mi to jako uleví, ale proč jaký je rozdíl mezi masturbací tím že se to udělám sám a tím že to chci po ní A ještě bude unavená. Jak to, že já tu blízkost vlastně jako necítím Jak to, že já tu úlevu nemám v něčem jiném. To jsou znovu jako pozvánky. K tomu aha, vlastně jenom tady cítím jako dotek.

Aha, jenom tady cítím zrušení. Aha, vlastně. Jak to, že to mám jenom v té sexualitě. Jak to, že tam je to tak jako jednoduchý? S čím to v mým světě souvisí? Proč právě při sexu? Jo, a někdo vám neřekne, protože testosteron a protože muži, a protože již se otevře tohle a tamhle to, a Ying Yang a různě. Ale znovu je to jako pozvánka, jeden z možných pohledů je pozvánka vlastně směrem té diferenciaci.

To znamená, no jo, já možná, jakou já mám blízkost sám k sobě? Jak já jsem zrušující pro sebe? Jak já jsem živej pro sebe? Jo, kolik já zažívám úlevy? Kolik já zažívám životního orgazmu? Jo, kolik já zažívám to uvolení po tom, kde se mi to všechno zastaví? Tak je to pozvámka jako znova i k téhle části kterou my nazýváme diferenciace.

Protože hodně vztahů musí skončit proto, že se nedokázali ty partneři diferencovat. Oni skončí neustále celý život, jsou v té symbiotické fázi, po kterou se snaží jak to jde nejde a nevzdají tu symbiozu.

Takže ve chvíli kdy, jo, já nevím, ten, třeba ten muž to prostě řeší večerním pivem tak ta správná otázka není, proč chodíš na pivo teda, nebo proč já chodím na pivo, ale jde to trošku hloubšo.

Jde to vlastně, co se tam děje, že cítíš, když jdeš na pivo, tak…

Ta otázka by byla vlastně jako, no asi je normální si jako dát pivo, jako tak si dám pivo, OK. Ale když tam vlastně jako chodím jako třikrát a mám pocit že se mi jako, že se vracím jako a ráno je mi čím dál tím blbějš vracím se pozdějš a baví mi to tam víc no tak samozřejmě je ta otázka O čem to tam je?

Je to o tom, že já vypadnu z tohohle prostoru, kde se necítím a tam se cítím? Je to o tom, že tady cítím tíhu, tady cítím samotu tady cítím prázdnotu, tady cítím odmítnutí a tam cítím že najednou nejsem sám vlastně, že tam jsou lidi že jsou tam světla, že tam je živo, že tam je hudba, že jsou tam lidi že to tam jako baví?

Nebo je to o tom že vlastně v té hospodě mi to pivo chutná jinak než doma?

A co když přijde vám to odpověď? Jo, protože furt mám i pocit, že tak já si na to odpovím, pomůže mi to nějak vlastně? Jakože vlastně furt povím s tím jako přeji se vědomí

do nevědomí No pomůže vám to k vědomí ne ke spokojenosti Jo.

Jo jako odpovědi nejsou proto, aby jsme byli spokojenější. Odpovědi jsou proto, aby jsme najednou věděli. A pak přichází jako mnoho lidí si komplikuje právě sebeuvědoměním vlastně jako svůj život, protože každým uvědoměním přichází další nějaké otázky. Nebo přichází otázky, co já s tím udělám. Nebo přichází pak najednou rozhodnutí, aha, tak já s budu muset něco dělat, jo.

Takže spousta lidí řekne, no já to o sobě vím já to beru vážně, ale nic nedělám. No to je dobrý. Já vlastně nic pro to nedělám, protože já to jenom vím a to by znamenalo strašní komplikace, to by bylo moc práce a to já, tak já to jenom vím jo. A to, že se jako dozvím, no tak najednou to začne může probouzet pocity, protože já se začínám cítit vlastně, když já prohlídnu, co se děje pod těm mýma odchodama na pivo, nebo proč piju doma tolik, no tak já najednou vlastně, aha, když vlastně to je můj lé tak na samotu teď.

I přesto, že můj rozum ví, že mě zejtra nebude dobře, tak moje duše v tuhle chvíli se vypne a já nebudu cítit tíhu. Já nebudu cítit že jsem tady sám. Možná nebudu cítit frustraci, možná nebudu cítit odmítání. Možná nebudu cítit strach, možná nebudu cítit svoji bezvýznamnost, protože kdybych se šel za manželkou a zeptal se jí tak ona mě odmítne.

Moje racionální a empatický rozumí že to nemá jednoduchý, ale moje čá se bude cítit odmítnutá bolava. Tak alkohol může být jedna z těch, kde mám ochránce, který mi pomáhá nezbřímně mějch pocitů, abych je nemusel cítit.

Vlastně v tom přijde zajímavý, v tom, co říkáte, že ten stín, ochránce a tak dále, že… Že to není čistě ta negativní stránka nás.

Že mám pocit, že to zjednodušení vlastně je, to je to špatné ve mně, co musím skrývat. Což vlastně o tom, jak se bavíme, tak na to nahlížeme trošku jinak. To není čistě to špatné nás co musíme skrývat.

Když bychom to chtěli teda nějak zjednodušit, tak bychom museli říct, to je všechno to, co bylo špatné pro druhý, aby jsme s nima mohli zůstat.

Tam se musel dát všechno co bylo špatné ve škole ve školce, s rodičema, s mámou, s tátou, se segrou s bráchou, s první holkou s druhou holkou. To všechno tam muselo být odloženo než jsem to tam odložil. Odkladáme to, že řekneme, já mám ty dvě děti, tak já už nemám takový čas jít na futbal, tak já tam nebudu chodit.

To je vědomý odložení. To není stín, to je vědomý odložení Ale do stínu ty věci vlastně jako padají, protože zjistí že jsou jako nežádoucí, nebo že jsou ohrožující, protože mi kazí ten vztah. To znamená, že bych si musel říct, že tam je to všechno co bylo špatný pro druhý, co bylo ohrožující pro druhý, co bylo nesnesitelný pro druhý.

To by bylo teda trošku lepší než když tam jenom to špatné. Všechno je pro ty druhý, aby nás unesli. Aby s náma udrželi být v kontaktu. Aby nás mohli mít rádi. Tak to tam bylo dané. Protože po nás chtěli, nevědomě po nás chtěli to, co oni museli odložit pro jiný.

No. Já si říkám, že určitě spoustu lidí si řekne, hele, ona to zní jako hrozně práce a přemýšlím, a vy vím že, to taky máte nějaký názor, že ten člověk by se možná neměl vždycky jenom hrabat, že jo v tom, když jsem tady měl Google Lachenskou, tak ta tomu říkala, jako hele, vlastně jako každý máme nějaký díry v tom trupu jako ty lidi ale jako ne, vždycky je opět dobrý nápad, jako snažit se utisnit každou díru, kterou tu máme, někdy je prostě lepší napnout ty plachty a vlastně jako plout.

Ano ano, ano ano ano. Kdy? Je nějaká ta hranice? Kdy? Nevím, nevím nevím. Si ještě člověka moc trápí.

Nevím já mám pocit, že hodně lidí má pocit, že tím že budou si sebe uvědomovali sebe poznávat, že mají falešnou představu, že jim to zlepší život. Myslím, že se to postavil jako kýč takovej jako buďte, to není prostě záruka, to je dlouhodobý nějaký směr, ale já si myslím, že sebe poznání je spíš cest, je jakož možná bych to řekl že to není jako cesta ke spokojenosti jak se to často prezentuje, ale je to nějaká jako filozofická, spirituální část naší duše.

Pokud já chci nějak sobě sám rozumět tak mě to pomáhá abych mohl rozumět A třeba po rozumění, tak tomu rozumím Ne že mi to děláš spokojnější ale nějak si víc rozumím. Nějak víc můžu být sám se sebou i s částma, který se mi nelíbí, ale jsou a můžu zažívat víc vlastního přijetí. Možná přesto, čím víc přijímám i tyhle části který tak mě pomáhá nějak rozumět mým tendencím který se nově objevujou.

Nebo rozumět lidem vlastně Občas jedna z teorií empatie je, že empatie je projekce. To znamená že já můžu být jenom tolik empatický, kolik naprojekuju sebepoznání. Jo, je to jedna těch přístupů je víc jo. Takže já nevím jakou, kde je hranice. Já… Myslím, že tím že vlastně jsme ztratili víru v bohy, ztratili jsme duchovno, tak sebepoznávání třeba i prostřednictvím vztahu a primárně moje, ne proto, aby ty se zlepšil, ale moje, může být vlastně to, na co duše je zvyklá a co nejnovější koncepty psychologie osobnosti říkají, že jsme bio, psychosociální, spirituální a energetická jednota A nepřináší nic novýho, protože to měli učiněni.

Ale je tam těchto, když jsem nastupoval, vlastně tak to bylo, bio, psychosociální osobnost se pojímá. Když tenkrát přišli alkoholici, tak se do toho přidával, ty tam přinesli vlastně ten spirituální model. Znamená my nemusíme být jako křesťani a chodit do kostela, ale my nemůžeme popřít vlastně, nebo můžeme, a ono si to zařídí, že se popře.

Často mimochodem vlastně právě v těch zamilovanostech tak… Je právě vlastně potlačená duchovní část. Já chci vzhlížet k někomu jako ztratil jsem bohyni ztratil jsem vztah s bohama. Celá kdybych mluvil o kolektivním stínu, tak tam je to plný božství. Když to se vyvíjelo ve spiritualitě, v duchovně, mnohem víc než v nějakém uvědomění sama sebe.

A možná To mně přijde vlastně jako zdravý, když pozoruju lidi kolem sebe, ale i sám se o tom přemýšlím, že mě to zajímá proto ne, abych byl spokojnější, ale že to je nějaká část, která se rozvíjí mám nějakou filozofii, mám nějaký směr do toho přichází různý vzájemný obohacení. A je to celoživotní projekt nějaký víry, nějaký půdy pod nohama, je to nějaká orientační mapa, jo?

Ale myslím že je nebezpečný, když si myslím že sebe rozvojem a sebe uvědomím zlepším jako vztahy. Jo, jako mít tam tenhle ten jako cíl a spokojenost. Jo, já můžu…

Spokojenost to je sám o sobě trošku jako zrádný

cíl, že jo? No je. Ale hodně to, hodně si to lidi myslí, že když se budu sám sobě věnovat tak budu mít spokojenost.

Jo jeden z těch kýčů v té naší branži partnerských vztahů je, že abyste měli šťastný vztahy tak nejdřív musíte mít dobrý vztah se sebou. To je ohromnej kýč vlastně ale jede se.

A není to i… Že na to naskakuju, není to i vlastně pravda. Nebavíme se o tom vlastně taky trošku celou dobu, jako vyřešit si ty vlastní to porozumění, že bez toho vlastního porozumění jako dělám ty…

Porozumění,

máte porozumění, ale tím neřešíte tu díru v té lodi, to možná rozumíte, kde to vzniklo, nebo že to tam je, že to má nějaký vliv, že to ovlivňuje rychlost té lodi, že to ovlivňuje směr že na kormidle musíte přidat vždycky dva kolíky navíc doleva, protože normální lod by stačil jenom jeden, jo, je to, takže jako porozumění jako člověka fakt neudělá jako spokojenějším, jo.

To je ještě další část, kdy já to nějak můžu přijmout, kdy já to můžu někde nechat v roli pozorujícího. Vím, že to tady je se mnou, vím že to v určitých momentech na určitý spouštíč vystoupí. Vím, že to je taky moje část. Můžu být sám sobě nějak víc přítelem. Můžu se možná na sebe najednou víc i zlobit a zároveň můžu být laskavý.

Zlobím se, že to tady je, ale vím, že to tady je a zároveň můžu tam být i víc pečující. Jak bysme mohli říct systémem interfamil system, tak bysme řekli jako Richardem Schwartzem, tak najednou jsme tam víc s tou vnitřní rodinou. Už je tam to vědomí že už nikdy nebudeme sami Když uvidíme mnoho svých částí vlastně, jo, a nemůžeme být diktátoři, který diktujou svýmu vnitřnímu týmu, jak má být, jo, tak nějaká narcisní část si to tak může myslet, jo nebo omnipotentní část si může myslet, že tady celý o šéfu je, jo.

Ne, tak věříte o sobě poznání taková, bych přál jako aby to byla i zábava vlastně trochu, jo. Zábava, kde občas říkáte, ty vole, jako to je ústý zase tam je. Tak silnej dneska, to je neuvěřitelný co on dělá. A přitom tyhle se tak snaží jako, jo. A někdy když to potom třeba já to hodně podporuji v té pádový terapii, když potom o tom můžou mluvit ty partnezy spolu, tak najdou, vidíte, jaká se tam probouzí vlastně nějaká jako lidskost pochopení.

A zároveň tam ten smutek jo, ale já bych chtěl, ale když to vidím to je tak, já to znám vlastně to tak je, jo. Tak to bude takový, jako blízkostně napojení.

No, když se bavíme o těch Kliše a kýčí. Nevím, jak je teďka ta moda nebo já nevím, jestli to moda ale je to mnohem otevřenější mluvit přesně o té monogami a nekoncenzuální nemonogami a polygami a vlastně nevím, všechny ty termíny, které v mém pochopení teda označujou dobrý monogami je teda nějaký sociální konstrukt, kterýmu věříme a spoustu těch problémů v těch našich stazích způsobuje, že ten sociální konstrukt jako není přerozený a tak dále.

Tak bych jako bezkratce schrnul, jak já chápu tu debatu v zásadě. A teď některý lidi jako zkoušej vytvořit svoji konstrukty, který podle nich jsou přerozenější nebo líp fungujou, nebo nepřinášej tam nějaký možná tolik ty bolístky. Jak vy se na to vůbec díváte? Protože už jste určitě musel i mít lidi, který s tímhle taky chodí za váma.

Tak já jsem tím taky prošel. Myslím, že jsem rozvíjel taky nějaké pojmy a směry. Měl jsem pocit, že to je ta lepší cesta, že tady najednou objevujeme něco novýho. Je to pojmování, je to důležitá část i diferenciace. Jo? Diferenciace že najednou tady vidím tenhle konstrukt a vlastně k tomu přidám jiný konstrukt Tak vlastně chvíli jsem s tímhle konstruktem k tomu se mi narodí tenhle vlastně.

A tak jako to líp diferencuju, co je pro mě Najednou co znamená tohle, protože stejně jako když řeknete monogamie, tak to je, shodneme se na obecným významu, ale pak je tam vlastně můj význam. Takže já vím, co je tohle, co je pro mě Tak se v tom nějak vyznám, že by to vytvářelo jako větší spokojenost, jako že by povídání o vztazích zlepšovalo partnerský vztahy To si nemyslím jako možná budu příliš skeptický, ale já nejsem skeptik.

Já myslím, že to má cenu o tom mluvit, ale nebuďme jako naivní a neříkejme lidem, že to jako pomáhá poslouchání o vztazích. Spíš je to frustrující, hodně lidí se s tím porovnává, říká to nemám, to musím, tohle máš ty vlastně. Takže ono to přináší vlastně i ty věci jako obraný, náročný, spousta lidí je smutnej proč mi to s tímhle partnerem nejde, nešlo, takže jsem udělal chybu, udělal jsem chybu, že jsem to tohle neviděl dřív.

Takže jenom aby to ne, je to jako nějak o tom mluvíme, ale s laskavostí, že to je spíš ne, proto dělejte něco, buďte jiný, ale je to jenom jako… Pozvánka ke zvědomění, jak ty věci taky můžou

být jo. Jo já si myslím, že to je vlastně skvělý zrcadlo, kdy občas se v tom člověk vlastně najde a přesně jako něco si tam to uvědomí, ale šlo mi o to, jo, jestli nebudete mít taky jako radikální názor, jako vlastně vlastně jo, vlastně ty lidi který otevřeli svůj vztah, tak ty vztahy mají lepší.

Jo, jestli se nedá říct nebo nemáte pocit, že tam něco taky je. Já myslím, že

lidská duše hledá různý cesty, jak se vyhnout tomu utrpení těžkosti bolesti a strachu který život přináší. A proto udělá cokoliv, třeba najde jiný formy vztahu, nebo se vrátí k jiným formy vztahu, které dřív byly v jiné kultuře, v jiné době nebo najdeme jako jiný pojmy, protože se nám žije líp nějak s jinýma pojmama, nebo si stoupneme na barikádu, tentokrát doprava a nadoleva, protože nám to dává víc smysl a když nám to dává líp smysl tak máme pocit že ten život je nějak jako, že jako lidská duše se nemění.

Lidská duše má svoje mechaniky a jedna část tý duše hledá jak ten život udělat jednodušší, pestřejší, nasycenější a čím víc je nasycenější, tím víc jiná část musí být odložena.

To se

nám myslelo, že ne, že čím je to víc nasycenější, tím je to prostě lepší.

No jasně čím víc nasycených lidí je a mají víc kdy už byli na konci světa už všechno procestovali, tak stejně skončí jako na antidepresivech nebo skončí jako na terapii, protože zjistí, že všechno co už vlastně čím se nasytili, nemá tu hodnotu vlastně a že nemůžeme uniknout před studem, vinou, strachem, bolestí, konfliktama, samotou.

Že to v tom životě je esence která je taky bytostná jako radost spojení, porozumění, pochopení naplnění. Jsou to jako polarity

Že chcete říct, že když si otevřu vztah a budu mít pět partnerek že stále neuniknu samotně? No vlastně, tak

věříš, to musí být záručný,

pět partnerek. Jako je pravda, že si říkám, že jenom řešit vlastně tady ty jako podozumní naslouchání jinakosti a věci, o kterých se bavíme krát pět si vyprávce na plný úvazek.

No to jo, no. Tak nenáhodou jeden z jazyků stínů, jak jsem si to nazval, je taky vlastně jako přehnaná kompenzace. To znamená abych nemusel cítit samotu, která je ve mně, tak přehnaně kompenzuju, budu mít pět partnerek, abych zažíval tolik blízkosti a klidně do toho dám svoje peníze a svoji pověst, abych nemusel se potkat s tím co tam je.

To znamená že ten… Obsah stínu kde je bolavá děsivá prázdnota tak vlastně mluví jazykem, najdi si někoho, ať se cítíš, ať máš víc ať máš dostatek protože ten pocit, když mám dostatek vlastně říká, to je jako hezký já žiju, já mám pět páp, já jsem moc nenudný, já mám sumová kuponí naplnění. No ano, tak prostě jedu tenhle ten program a to není dobře špatně, jenom je to, že musím dát spousta energie, a tohle tam čeká.

Obsahy našeho nevědomí, obsahy našeho stínu, jim je jedno jaký je rok, ty ten na nás počkají do smrti a tak třeba to vybojujeme s tou nadměnou kompenzací i v domově důchodců je dobrý sehnat jako pět páp Jo, a pojede to tam znova vlastně jako, až do smrti vlastně jo, a tak, a to se nic neděje to není jako, že člověk je horší nebo lepší, prostě on se rozhodnul že to, anebo se nerozhodnul jeho mechanizmy adaptabilita jeho programy jeho velí, jako k tomuhle to tak dělá a mně nenáleží říkat on to má hůř, on to má líp vlastně jako on je divnej, on je tak až bude tomu chtít rozumět, tak o tom můžeme mluvit, co zatím je a do té doby jede takhle ale já ho přijímám vlastně protože vím že je to program, že věci neděláme náhodou a že to není osud jo, jak říkal Jung, že čím víc jsme si nevědomí svého nevědomí svýho nevědomí svéch stěnejch obsahů tím víc nazýváme život osudovým Čím míň rozumíme tomu proč tahle ta žena jsme jim tak fascinovaný, když máme doma tři děti, máme dobrý vztah a máme všechno, co jsme chtěli, to musí být osudová láska.

To je osudový. A to je znova vysvětlení toho, co všechno se tam zřejmě děje z té nevědomé části.

Je nějak Z hlediska přesně teda psychologa je nějak důležitý nebo výhodný pro člověka žít v pravdě, když se mu tady ty věci stávají když má tu nevěru, jako spoustu lidí to má takovou hodnotu, já prostě budu žít v pravdě a mně to vlastně přijde jako sympatický koncept trošku přemýšlím, a nebo možná, protože žiju v tom, nějaká karma a tak dále, vlastně ono se to jako člověku vrátí a někde dostane tu fansku z druhé strany když to nedělá, ale vlastně nevím jestli to něco způsobuje v té osobnosti v té psychice.

To, že se naše vědomí rozhodne, že bude žít v pravdě je našemu nevědomí celkem bust. A pak je otázka, dejte deset lidí kolem stolu, který se rozhodli žít v pravdě a mluvte o tom s nima, co ti myslí.

A sledujte kolik věcí prostě nemůžou vytáhnout ze svýho nevědomí, protože nevědomí nemluví v jazyku slovním. Nevědomí nemluví v jazyku, to, že chci být ve svým skutečnosti jako viděno a oživeno a přizváno, neznamená že se vyjeví pravdou. To, že se nevědomí udělá s člověkem něco že něco udělá, tak to neznamená že říká vlastně tohle je ta pravda.

To že se zapletu s někým, tak pravdou ve skutečnosti můžu být, že se cítím vlastně jako duchovně frustrovaný. A já řeším jako sex, řeším vztah, řeším si s manželkou řeším svůj vztahovost, ale… Proto cesta k tomu je jako velmi komplikovaná a spletitá, když nám je trošku líp, tak ono se to znovu jako ztratí.

Takže ale pravda je, od jak živa řecko-římský filozofů, je vždycky velká cnost, je to velká hodnota a Ratajovi nenáleží a nemám to, že bych říkal, jděte za pravdou, protože to je něčím výhodný. Nechám to kolegom, který se pravdou zabejvají a pokud se pro pravdu a hledání pravdy rozhodnete, tak já vám přeju dobrou cestu a pokud se pro ní nerozhodnete, tak tomu nějak rozumím.

Ale já si myslím, že já jako párovej terapeut nemám nárok na to, a já to nechci dělat, já to prostě jako nechci dělat, dělejte a jděte za tím ono vám to zlepší. Mě spíš zajímá vlastně, jestli vůbec se můžeme podívat spolu na to, co nám dvěma se to spolupracuje poluděje, Že nám není dobře. To je vlastně, nerad bych tady mluvil za psychologii, já tady mluvím za sebe jako párovýho terapeuta a to je moje ambice a tam končí ta ambice vlastně nepřemýšlet o vztah z nich vůbec ale jak tam vlastně dostat tu pozvánku a být tam potom jak tam být s nima, no.

Takže nevím, jestli jsem vám odpověděl. Ne ono to trošku zní jako vlastně takový automechanik. Vlastně jako přijďte za mnou, když to máte rozbitý, já vám pomůžu jako najít, kde to máte rozbitý, ukážu vám možná jako cestu, nebo já vlastně ani nevím, jo, a vlastně a nevím, jestli to je dobrá vlastně paralela.

Je to nějaká vaše paralela?

A tak to vám to tak přijde a přijde vám to dobrý.

Ok.

A těch paralelů. Ne, jsme

se totiž hodně bavili o nevědomí a já furt přemýšlím a možná to je jenom, jak tam hledám furt nějaký ten cíl a ideál jo, jestli vlastně… Jestli chceme, jestli vy máte třeba ty tendence, ano, celý to naše nevědomí teda jako odhalit, poznat, jo a je to zpátky k tomu zase jako ten pocit že když se líb poznáme, tak všechno bude lepší a budeme víc k lidu a šťastnější a tak, ale Vlastně už jako to vědomí, tak je tady nějaký stín tady nějaký moje podvědomí a něco se mi tady děje, tak mně přijde, že tam ta tendence teda, jako já to chci celý prozkoumat a některý lidi samozřejmě jdou až do, já nevím, desítek psychologických rituálů a tak dále.

A jako těch vlastně cest je hrozně moc a meditace a často mám pocit, že to vede do toho podvědomí částečně, že nás to vlastně hrozně láká znamená jako podívat. Provokování

provokování, budu provokovat ať to něco pustí, ať to něco vyvalí, ať se něco objeví vlastně.

Jo, jo, protože mám pocit, že přesně, že to je ten sklep a že já jako ten sklep si mě prázdnej uklizený, abych přesně věděl co mě motivuje, přesně věděl, jak se chovám a přesně věděl proč dělám, co dělám.

Celý životní proces, kdy vlastně nějak víc celý život zvědujeme, jako kdo jsme, kdo si myslíme, že jsme často vlastně to je zajímavý Termín který se používá, když mluvíme o stínu tak se mluví o personě. Persona vlastně to je to, co těch 21 let podle Blaye vlastně tvoříme. To jsou ty naše role, dovednosti výchova, aby jsme byli úspěšní.

Takže osobnost velká část osobnosti směřuje vlastně je personou, ale my často zjistíme svoji personu až tehdy, když poznáváme stín. Často si vlastně lidi kladou otázku desetkrát, kdo jsem, kdo jsem, kdo jsem, kdo jsem, ale to se promění, když ještě poznám stín, tak ono se doceli jako, že najednou poznáme, a persona je taky důležitá součást.

To není špatně, to nejsou jako masky, které jsou špatně. To jsme se naučili, není špatně, že to se vede jako k tomuhle přístupu který to rozšiřuje a znova já si myslím že to je o tom… Třeba se stínem nebo nevědomýma mechanizmama by měly jako se vydat lidi, ne protože to rata jí říká, nebo že se to objevuje na sítích nebo tam byla kamarádka, ale protože mě to něčem zaujalo.

Je to jenom jedna z těch cest, kterým já můžu nějak víc rozumět životu. Pokud se rozhodnu, že budu radši zahradníkem a budu vlastně ten čas věnovat roubení a starání se o zahradu, tak nesem jako horší člověk To není soutěž kdo bude. To je jenom jedna z možností která tady je. Jo, třeba pro mě jako párovýho terapeuta je stín spíš jenom jako nějaký prostor, ve kterým dneska už víme mnoho jako různých jiných konceptů, který se tam objevují Je to nějaký prostor ve kterém jsou tyhle ty mechanizmy, které se tam objevují nebo v obsahy, ale je to jako pozvánka pro lidi který to ještě poslouchají nebo teďka jako sedí a ono je to nějak dráždí a jsou v opozici a vlastně už nás hodnotí a říká, že to je blbost anebo že jsem tlustej, anebo že se blbě ptáte, tak to je a mají odvahu si říct vlastně, co to zažívám teďka za hodnocení, proč mě to se děje když je poslouchám, tak to je jako pozvánka si najednou sahnout, co se mi to tam děje za intenzivní pocity, jak to, že najednou tady tolik jako je hodnocení, soupeření, devalování těch dvou, který poslouchám, to je pozvánka.

A pokud se pro to někdo rozhodne, tak se může na to sahnout a někdo řekne, toufám, to já vím tohle já mám furt. A zase na tom jistě jenom nějaká jako racionalizace, OK, tak to vím tak to jenom vím ale nic s tím nedělám, nic. Prostě si mi to děje.

No tak já to možná úplně nakonec posunu, možná zpátky jako na povrchloste, na slouchání.

Říkám si, že tady z vás možná nějaký praktický typy a triky vytáhnu, ne. Já chápu na slouchání jako, často ještě jenom víš jako dovednost, jo. A něco co si myslím že, nevím jak to vnímáte vy, ale já mám pocit, že to je něco co těm vztahům může pomoci naučit se naslouchat. Jsou Na to nějaký jak na to? Protože když to takhle řekneme, tak většinou když si řekneme, tak to je jednoduchý, tak si sednu, budu koukat, zeptám se a mluv.

Já jsem tady.

To je hezká otázka. Jedna z věcí, který mě baví, je, že se vždycky na půl roku vymyslím nějaký téma a to téma potom dáváme do webinářů a ještě to upravujeme dál do kurzu, který z toho vznikne výsledně a občas se tam ještě přijazují další věci, když se to dobře propojuje, tak je tam dobrý přijazit ten další běh.

A když jsme dělali umění naslouchat, tak vlastně my jsme předtím vystavili vlastně jako předchozí kurzy a bylo to jako promyšlení Promyšlený systém, který vycházel vlastně jako z konceptu že já nemůžu být naslouchající i když to napiluju na kurzech a načtu to a tady si to posloucháme a všechno mi to půjde, tak naslouchání v blízkém vztahu se nese na tom napojení A napojení jsme říkali, že je záležitost našeho bezpečí a naší autonomní nervový soustavy.

To znamená, já si myslím že je super, když můžeme jako naslouchání trénovat. Měli by si dát pozor větší naslouchači, který vlastně to mají jako životní program, aby nebyly opuštění, tak vlastně mají jedno velký ucho. Ty by měli trénovat něco jiného než další naslouchání. A to naslouchání ta základní podmínka je sledovat kdy už nejsem schopen naslouchat.

Kdy už strací, pozorost

mě díká jinam? Ano ne jinam ale začínám vysvětlovat. Protože velmi často se v partnerství stane, že jsou dva, který vysvětlujou, který mluví a nikdo neposlouchá. Nebo dva který poslouchají ale nenaslouchají. A na slouchání je moment, kdy já fakt mentalizuju, já přemýšlím nad tím, co ty říkáš, proč to říkáš jak to vidíš.

Mistrovství na slouchání je v tom, že když vy říkáte něco ty seš, mluvíte o mně, tak to sebe projevový ucho vlastně říká, proč to říkáš, proč mě tam takhle vidíš, jak to, že jsi to takhle pochopil. Jak to, že když já říkám co chceš, tak ty mi říkáš že tě jebu. Co se tě to děje Tak to je v tom jako hluboký zájem o to, jak to myslíš a z čeho vychází, když mluvíš o mně.

Protože to nejtěžší v partnerské komunikaci je, když se mluví o nás v negativním maražení. Ty seš ty můžeš, ty si neudělal, ty zase, zase to je krásný zesilováč ty furty nikdy. Tak to jsou jako komunikační brejky, kteří to posunou do jiné dimenze. Takže jak já vlastně tohle ustojím a velmi často zjistíme, že vlastně já v chvíli stávám si bezpečí.

Já v tu chvíli najednou moje ego se probíhne, že no počkej, já jsem to tak tady nemyslel, nebo ne, to já reaguju na tebe. To znamená, že začátek je, že já potřebuju rozumět co to je pojem mojej vnitřní bezpečí. My jsme předtím ještě postavili dva kurzy vlastně o vnitřním týmu. Který se k tomu předcházel tomu vnitřnímu bezpečí, protože najednou, když začnu pracovat se sebou jako že mám vnitřní tým, tak je to velmi hezká externalizační technika, že já můžu říct, jasně, já mám nějakého omlouvavce, já mám vnitřního kritika, já mám někoho, kdo je ustrašený, kdo hodně hlídá toho, kdo by něco chtěl.

Aha, já rozumím vnitřnímu systému který vlastně začne za chvíli hrát. Když odáte na světlo na pódium, nasvítíte na něj a někdo na něj zakřičí, tak najednou se celý přeskládá ten tým. Aha, já rozumím vnitřnímu systému kdo ustrašený, kdo by něco chtěl.

Jo, takže takový to ona říká, ty jsi takovejhle, já si to jako naslouchám, snažím se to pochopit ale pak možná řeknu, jo, takže ty jsi taková zraněná, to.

A ještě řeknu,

já se snažím vědomě, takže to tam pošlu jako verbálně, ale nevědomě ze mě cítit jak jsem s tím v konfliktu jak mě to sere, jak mě dostává, jak se cítím ohrožený, jak je to nespravedlivý, že si to o mě teda tohleto myslíš jo, tak samozřejmě co sejme jako vědomí toho druhu, no samozřejmě naše neverbality naši paraverbalitu Jo, proto tolik vlastně nádzvyků neverbální komunikace nebo asertivní komunikace, která se dělala dřív, vlastně selhává v partnerských vztazích, protože vlastně nerozumíme tomu co všechno je tam ve hře v nás.

Pokud se nezabejvám tématem, jak já se cítím bezpečně, kde já udržím křivku, jak mám seberegulační techniky že si po odstoupím nebo řeknu promiň, potřebuji, abyste se trošku zpomalili, protože mi to nad tím teďka chvilku přemýšlím a když si nad tím přemýšlím, tak si v hlavě dělám jako bordel nebo si spouštím vlastně nějaký strach nebo vztek.

Pokud já s tímhle nejsem v kontaktu, nemám šanci. Nemám na výběr. Stanu se selhávajícím po úspěšném absolvování mástr třídy. Nenásilné komunikace. Proto je velmi výhodný, když tam chodí aspoň oba dva, aby věděli, teďka mi děláš ten foul, jako jo, nebo něco, protože proto dneska se hodně spojují právě vlastně nácoj komunikaci třeba s tréninkem mindfulness, uvšímavosti, protože znova to vede k tomu abych já dokázal být s tím vlastně, co se mi to děje, abych se dokázal sklidnit, abych nechtěl, tak mě sklidni, ne, sklidni mě, řekni, že mám pravdu.

No když jsem to říkal, že mám pravdu.

Si

skoro říkám, tak

zase něco moc složitý. No jasně, no jasně no

protože když se podíváte tak si vemte knížku Nenásilný komunikace, tak tam je to dobrý tam to máte jako v deseti budech většinou vysvětlený, jo a to je dobrý trénink, ale znova pojďme si nenaběhnout do selhání My můžeme vzít jako techniku, tak já budu jenom parafrázovat, nebo tak já budu jenom dělat jako zpětnou vazbu vlastně nebo tak já budu vlastně jenom říkat, vlastně opakovat slyšel jsem, že říkáš.

Jasně,

jo. Tam jsou takový, tam je základní jako sedm deset takových intervencí vlastně který tohle pomáhají, ale nezapomínáme na tu první, toho jsem schopen ve chvíli, kdy mám dobrou motivaci, chuť a kondici a to nejdůležitější je bezpečí, který mi zajišťuje napojení. Když budu odpojený, tak proč jsem odpojený?

Tak se mi snižuje o 90% kapacita mýho, jak to slyším.

Takže

pokud jsem ohroženej nejsem schopnej mít tu funkci z prefrontálního louloku, která dělá tu mentalizaci. Proto mnoho lidí který mají v sobě jako trauma, zvýší se napětí, tak se jim první co se jim vypne, je tahle ta schopnost, to znamená já už tě nemůžu poslouchat.

Já už nemám tu schopnost v tu chvíli. Já mám tadyhle někde schopnost, která říká, jak se dobře komunikuje, jak se dobře naslouchá, ale selže mi ten komplikovanější systém který mi vyřadí. To znamená, pojďme mluvit seriózně o naslouchání a začít tím že potřebuju sledovat kdy ho ztrácím co se mi děje v těle, jak moc se zaplavuju, kam jdu a jak se reguluju.

A když tohle budu umět tak můžu přidávat a trénovat. Můžu být na hřiště a potřebuji partnera, který mě to nebude ujednodušovat a řekne vlastně, ale jsi v kondici neskud ti to vám pošlu. Pojď. A já si říkám, to je v pytli, protože já už u třetí věty tě neslyším. Já už jsem ve svých významech, takže ty si o mě myslíš, že to znamená, já už nejsem u naslouchání, já už jsem u svých významů.

A

tohle můžu dát znova, když mám kondici, A mám pocit bezpečí, protože pocit bezpečí vytvoří napojení ty nervy toho systému.

Nerozregrování se úplně přehrává situace kdy přesně je potřeba mít ten vážný rozhovor a žena říká, pojď se jdeme si naproti sobě budeme se koukat do očí a to. A já jí říkám, proč nemůžu při tom uklízená dobí zmyčky, já to jako zvládám, ale teď tam jsou vidět ty konflikty jako pro mě sedět naproti sobě a mít tu upřímnou konversaci je něco nevím přesně.

Jasně, máte jinou potřebu. Mám jinou potřebu, pro mě to je mnohem víc jako vlastně pojďme to vyřešit ale já nepotřebuju tady jako být přikovalý na místě. Super,

super. No to je moc hezký protože znova vlastně to, jo, Najdete spousta jako chytrej hrad, dobrá komunikace když se lidi koukají vlastně jako do očí, protože oči je vstupní brána ještě u toho je citát z Malýho prince, vlastně je očima, to je studánka do nitra, jako jenom očima vidíme, jo?

No jo. Na druhé straně vlastně jsou lidi, kteří mají jako třeba hluboký trauma a bojí se vlastně jako kontaktu a lidského i s tím nejbližším a oční pohled je vlastně jim spustí vlastně reakci když by tam rádi seděli. Na druhou stranu je většina, která je spíše velmi variabilní, že jednou by si rád dosedlo, rádo by si u toho otevřelo, rádo by si u toho dalo vlastně nějakou muziku nebo víno.

A nebo vlastně rádi jezdí autem, protože v autě řídí takhle, nemusí ho vidět, to znamená že sníží datovej tok informací, který tam přichází, jak u toho vypadá, vlastně jak se u toho tváří, proč na mě kouká. A ještě má malý by, že vlastně teďka počkej, já teďka přemýšlím a řídím, přece tady je složitá situace.

Nebo tolik partnerů vlastně sdílí, jak rádi chodí třeba jako do přírody nebo si dají nějaký výšlap, který trvá 3-5 hodin protože tam se rozproudí to tělo, rozproudí se, můžou chvíli mlčet, chvíli se zadejchají a mají nějaký cíl, ve kterém otevřou téma, A to téma vlastně býže má konec. Na kopci nebo dole u auta.

Že jasně vymezený čas který nemusíme slovně domů. Tak si dáme hodinku teďka jo? Tady doma Sedneme se naproti sobě, dáme si hodinku. Ne, tady to… Jo? Proto lidi jako mají jako různý a neexistuje muset. No, ta otázka rata je pár dvěho terapeuta. Co vyhovuje vám, Adame? Co vyhovuje vámevu? Víte vůbec co vám vyhovuje, jak to máte rádi?

Aha, vy to máte obráceně. Vám vyhovuje sednout si, vypnout mobily, děti dát sousedům a mít tam přímej oční kontakt a vy říkáte, tohle je pro mě děs, toho já se bojím, tam já se nesoustředím tam já jsem v pytli a já bych nejradši šel jako na kopec. Aha, a to vy nejvíc nesnášíte. Aha. To znamená, že tady je nějaká kdo se mi naráží v odlišnost a tak to máme aspoň pojmenovaný a můžeme s tím třeba něco dělat.

Třeba s tím můžeme dělat i na té terapii, že oni zkouší spolumluvit tam. Pani na něj kouká, on na ní nekouká kouká do podlahy, protože to má legitimizovaný, že tak se dovolí, ať spíš sleduje, co se mu děje v těle a co slyší jeho uši. Nebo ať si zavře oči, aby ho to nedrážilo. A oni vidí chlapa, který se najednou se snaží a je tam a dělá maximum a ona dělá maximum, že vlastně zase může snížit nárok, může snížit očekávání a může trénovat.

Já jsem ráda že mě posloucháš a zkoušíš ještě u toho sledovat sebe. Takže znova se vracím potom k té jedinějšnosti než k nějakému strunu.

Je to hezky, protože často to vnímám, že na to lidi třeba přijdou u nějaký komunikace s rodičema, že třeba přesně, že ho říkají, hele, já jsem si s tím svým tátou nikdy takhle nepovídal a nejednou jsme spolu nikam jeli, udělali jsme něco, co jsme spolu nikdy nedělali a my jsme si najednou jakože ho povídali nejlíp jako v životě.

Jo, to je hezky. Což vlastně zajímavý a myslím si, že to je platný i v těch partnerských stazích. , že zachytávat

vykašlce na to, jak věci mají bejt, ale znova, když se vykašl na to, jak to mám bejt, tak vlastně jdu na velmi nebezpečnou půdu, protože je velmi výhodný přijmout systém, že někdo říká, jak věci mají bejt.

Takhle to bylo historicky, politicky je to výhodný, jo, ale ta těžší úroveň je, jak to máme my, jak to mám já, jak to máš ty a jak to hledáme dohromady. Když někdo říká, aby to bylo takhle a my to máme takhle. Jak to dáme dohromady Jak to dáme dohromady? Máme společný cíl že si chceme slyšet ale každý, můžeme to zkoušet můžeme zkoušet ten nekomfort toho druhýho, chceme aby to byl náš vztah, naše vztahovost, chceme se, chci se poznat já s tebou v tom tvým a budu vděčný, když jsi zase v tom mým, nebo si vezmeme, protože říkají, že je dobrý dvakrát týdně jednou doma jednou na večeři a vezmeme si, že máme jít na trénink, protože je dobrý si rozdělit role a teďka to budeme trénovat.

No, to jsou pomůcky které nám můžou pomoct hledat právě to naše. Takže, důležitý.

Skvělý. Paolo moc díky já si myslím, že tohle je zase vlastně… Jakový like mod je v toho? Jako hledal jsi to svoje?

Super.

Je mi

jasný, že jednodušší je hledat jednoduchý pojmy, jednoduchý vysvětlení, jednoduchý diagnozy. To je vlastně takový to, když se dneska mluví o toxických vztazích, tak to je, tady vidíte příklad toho jak se vlastně do jednoho pojmu narve to, čemu vůbec nerozumíme.

A tak dneska chodí mladí lidi a říkají, ona je toxická, on je toxický to je toxický vztah, on komunikuje nějak toxicky a vůbec neví a vlastně ztratí vodou se podívat, co se to vlastně jako děje. A tak se vytváří jednoduchosti A Protože vím že toho je spousta a že lidi nestrádají v hledání jednoduchých pojmů a termínů, tak jsem se vám to tady dovolil zkomplikovat a spíš to otevřít ne proto, aby jsme říkali, jak je to hrozný, jak na to musíte pracovat.

Ne, prostě to je realita partnerských vztahů, je to prostě složitější, je to prostě bolavý, je to taky radostní, je to taky odcizující, je to taky přibližující, jsou tam všechny principy toho života.

Mně na to vlastně přijde asi nejpozitivnější, možná takový touštění, jakože nemusí to být takhle, vlastně má to různý fáze, má to různý podoby, má to různý formy a můžete to bez nějakého velkého tlaku hledat Vlastně si to mají trošku radost jako.

Hledat to, jo, bez nějakýho toho, musíme to vyřešit, vlastně jako chci, vlastně nás baví to a tam to řešit. Jo, jo jo, to je

hezký, to by byl hezký modl vlastně, jo, nebo výhodu mají ty věřící, kteří ještě v tom mají z reinkarnací, tak řeknou, já jsem se rozjistil tenhle život ne, já už v příštím životě, jo potom na tom začnu, ale tenhle si chci fakt jako užít, jo, tak chci dělat hodně chyb, jako chci udělat hodně průserů vlastně,

tak někdo, kdo nemá tuhle příležitost, tak řekne, hle, já v tomhle vztahu dám, kam to půjde a když to nepůjde, jak to nepůjde a půjdu do dalšího vztahu a tam to udělám jinak, jo, tak je i koncept že budu měnit ty vztahy, jo tak někdo potom to má, takže hledá ty paralelní vztahy aby si to teda zkomplikoval, nebo aby byl spokojnější, pardon, aby byl spokojnější vlastně, tak má víc paralelních vztahů vlastně, ještě je musí mít oddělený aby se,

Tak každý hledáme nějak, jak můžeme. Každý hledáme jak můžeme a nikdo nemá právo říkat, že hledáme blbě. Děláme to nejdůležitě, jak můžeme a máme vedle sebe člověka, který taky dělá co nejlíp a to nemá být aleby a omluva, že si máme zapálit v krbu, přines kůže a říkat, jiný už to nebude. To bylo smutné vlastně.

Myslím, že život je pohyb.

Jo, je pravda, že mně samozřejmě u toho vždycky napadá spoustu dalších věcí, jo když si třeba všímám, a je to možná věkem, jak spoustu těch mužů nebo obecně lidí, jak často, to už dneska bývají třeba dva velký stahy jo, to vnímáme z nějakou delkou dožití a tak, že spoustu lidí se prostě kolem tý padesátky řekne, ale tak vlastně jako, vlastně jako si dovolím to zkusit od znova a jinak a to, a myslím si, že přesně no, vlastně návod napravdu neexistuje.

Neexistuje. Jenom

když známe ty příběhy, tak jenom znova vidíme v tom příběhy lidí, který chápeme, že to bylo pro ně jednodušší. Chápeme, že v těch padesáti odešly, protože by to nedokázali, jo, nedokázali by v tom daném stavu to udělat. Zároveň tam máme jako pochopení, že čím rychleji a blběji a méně se to komunikuje, tím víc zůstane jako zraněných a traumatizovaných vlastně jejich partnerů vlastně jo.

Takže máme jako velké pochopení, jo, jako pro to a zároveň tam jako znova, to není dobře, špatně, prostě i ten kdo to takhle volí, tak to něco hledá, jako my hledáme.

Mně napadá poslední věc a je to možná nějaké moje přesvědčení i po našem posledním rozhovoru nevím jestli vím že ho nebudete hodnotit ale že vždycky jak jste říkal, přicházejí ty jako lepší a horší momenty v tom stahu a mám pocit že někdy jsme nastavení přesně na to, že když ten špatný moment, tak že z toho, jak utíkáme a chceme chceme i nám.

Já jsem vlastně došel k tomu k nějakým mým přesvědčení, že bych nikdy nelitoval toho, že to člověk prostě zkouší díl. Jo, že vlastně Protože vždycky asi i v těch krizích, které vyvídáte, je vždycky ta otázka, jak dlouho to mám ještě zkoušet kolik ještě té energie dám k tomu abych to zachránil nebo ne. A já jsem vlastně došel k tomu že já nevím jestli si někdy lidi řeknou, tak jsem tady promarnil tři roky to že jsem to zkoušel.

Že mi vlastně vždycky přijde, tak to je super, tak to zkoušel a hledal si to a něco si znaučil o sobě. A že to vlastně nikdy není ztracený čas. No

někdo to nemá takhle pozitivně zabalený a odjedeš těch 50 a řekne, no to bylo hrozný, to se nedalo vydržet už jako posledních 20 let.

Tak aspoň že už teda nemusí být s tím člověkem který mu tohle všechno utrpení dělal, když on tam byl tak jako hodnej a vlastně vždycky to viděl tak pozitivně. Jo, znova, prostě každej, můžeme být jenom v takové míře vědomí, o které dlouhodobě usilujeme. A pokud neusilujeme, no tak pak je spousta nabídek jak svět označit že on nám to dělá.

A že potkáváme lidi a partnery od kterých musíme pryč protože takhle už se s nima nenábejí. Jo ale zároveň je to, na tom nejsou ty správné věty. Protože když řekneme, je dobrý v tom třeba jako zůstat, tak co to je to zůstat? No pokud je to člověk který, jo já potkávám hodně partnerů, kteří zůstanou v tom vztahu a říkají, já ještě z tomu chci dát poslední šanci, jestli je nějaká možná změna.

A jejich jedna část to komunikuje jasně srozumitelně, důvěryhodně a je motivovaná. Ale tam je spousta jiných částí, který… Nevidí naději, kteří nevidí lásku, cítí hlubokou nenávist vůči tomu partnerovi, hluboký zranění, zklamání a tuhle znova se snaží touhle šancí jako potlačit. A tak nemůže naskočit žádná terapie, aby byla funkční, protože pokud se nevosloví tyhle části, který už mají jasno a který se nechtějí vědomně hojit, abych, protože pokud já ho budu furt nedávědět pokud já mu furt budu neduvěřovat alebo tahle část se rozmyslí, že dáme šanci tomu našemu vztahu, tak tyhle udělaj to, co jsi říkal, že to budu bojkotovat.

Oni udělaj vlastně tak já se tady snažím a ty to neděláš nebo udělaj, já udělám něco a pak přijde jako vnitřní hlas, který řekne nevěř tomu, tak to není, je to ono, jo, stejně tě zradí, stejně tě udělá tohle, stejně se nezmění, jo, zabalí se do vnitřního kritika najednou na ten vztah, jo. To znamená že… Proto je to tak těžký, protože my nevíme co je v tom jednom jedinečným člověku všechno vevnitř namíchané, když říká, mám ještě zůstat?

Nevíte jestli mluví situace, která je tam spíš jako celoživotní vzorec, zůstávače já vždycky zůstanu já vždycky budu s tím být opuštěnej, já nikdy neodcházím. Falešná hrdost, falešná, protože kdybych odešel tak bych se musel stydět tak bych byl jako ty ostatní. My nevíme, takže otázky máte zůstat, nemáte, jsou častý, ale my můžeme dát pozvánku, pojďte proskoumat, co tam všechno je.

Proč nějaká část chce zachraňovat vztah, ve kterém říkáte že deset let trpíte? Kde je ta bolest? Kde je ten hněv? Kde je ten smutek? Kde je ta bezmoc? Kdybych se možná odvolával na tu kartičku opouštějící manželky. Kde je? Tak vykašleme se teďka na šanci. Nejdřív potřebujeme uvolnit tyhle obsahy. Protože když je neuvolníme, nezahodíme, tak oni udělají svý.

Oni vás nepustí do naděje. Oni vás nepustí do nůvěry. Oni vás neudrží vlastně v napojení. Zařídí to. Nevěřím tomu To často říkám. Nevěřím tomu že by to bylo jako takhle jako jednoduchý. Jenom protože se rozhodneme. A přitom máte tolik bolestí v sobě.

Tak já doufám, že se nám tady po čtyřech letech… Pomohlo třeba něco málo zahojit.

Lidi to budou muset odmakat sami ale třeba se něco se jim nasvítilo.

Kdyby jedna věc byla nasvícená, že bude třeba dělat dobře nebo že bude dráždit a u toho udrží ten posluchač to vědomí, tak jsme všichni tři podvedli dobrý kus setkání. Setkání kde vzniká nějaký kontakt který něco probouzí a udržíme my dva kontakt a ten posluchač s tím kontakt a může to proskoumat, tak to mělo pro mě smysl.

Pokud to bude, že to jenom někdo řekne, to bylo fajn vlastně nebo to bylo úplně naprd vlastně, tak jsme si my dva tady dobře popovídali.

Mně to samozřejmě stačí, ale doufám, že to bude ta lepší možnost tak uvidíme.

Ano ano. Mně to taky stačí a děkuji moc za otázky za ten flow, který krásně proudil. Díky Pavel.