Pavel Vosoba o sebepoznání, osobnímu rozvoji a digitální revoluci

Pavel Vosoba o sebepoznání, osobnímu rozvoji a digitální revoluci

Pavel Vosoba je koučem, spolumajitelem společnosti M. C. TRITON a autorem pěti knih. Pavel je poradcem pro team leadery a lidi, kteří chtějí na sobě pracovat. Koučuje jich tak až 100 lidí měsíčně. Znám je i pro svou knihu Dokonalý život: Být průměrný není normální, ke které chystá volný druhý díl s pracovním názvem Únik z průměrnosti.

Rozhovor můžete jednoduše poslouchat na vašem telefonu v těchto aplikacíchPoslechněte si v aplikaci

Přepis epizody

Ahoj přátelé, tady je opět Dan Tržil a vítám vás u dalšího už 49. dílu podcastu Proti Proudu. Dneska s Pavlem Vosobou. Pavel je spolumajitelem společnosti MC Triton, autorem pěti knih, z nichž poslední nese název Dokonalý život s podtitulem „Být průměrný není normální“, což by klidně mohl být i podtitul tohoto podcastu. Pavel říká: „Život je umělecké dílo a člověk jeho tvůrce. Štěstí je bohatství a nemůže být cílem, ale výsledkem a největším úspěchem člověka je poznání a porozumění sebe sama a druhých.“ Měl jsem na Pavla připravenou spoustu otázek co se týká jeho koučování, jeho knížky a tak dále, ale nakonec to dopadlo úplně jinak a zpětně asi úplně nejlíp jak mohlo, a to už je, my jsme se vlastně s Pavlem dostali do nějakýho <flow>, bavili jsme se o tématech, které nás podle mne oba baví a já jsem se na ty otázky vlastně nestihl ani kouknout. Každopádně je z toho i tak dost příjemné povídání a doufám, že vás to nakopne a že vás to bude bavit.

 

Hudba, znělka

 

– Pavle, díky moc, že jste přijal moje pozvání tady do podcastu Proti Proudu.

 

Dobrý den. Já taky a těším se na rozhovor a jsem zvědavý o čem to vlastně bude.

 

– Já jsem si o vás zjistil, že jste samozřejmě nějaký expert na poradenství a děláte takový ten vrcholový koučing a vlastně koučujete nějaký/é špičkový/é manažery a tak dále, ale co jsem si jako o vás četl, tak to jsou spíš věci kolem vaší knížky. Nevím, jak teďka máte hozený/é.

 

Nejdříve vás opravím, protože je to přesně jinak, ale to už dneska v době reklamy a v době obrovské kampaně ??? a marketingu je to vcelku pochopitelné. Kdysi jsem koučoval vrcholový/é manažery, ale to je asi to nejméně zajímavý/é, co můžete dělat. Dneska naopak, a ten směr je výrazný a kdo ve firmě něco znamená, jsou úplně ty lidi dole, protože ty ještě něco umějí/umí, jsou nějací experti, takže já pracuju dneska nejvíc na úrovni <teamleaderů>/týmlidrů a nějakýho/kého středního managementu. Ale pouze s těma, který/kteří opravdu chtějí něco měnit, chtějí něco nastavovat, něco prosazovat. A s těma vrcholovýma já pracuju spíš už jenom v tý koordinaci co s těma lidma dole dělat, jak je rozvíjet a kterým směrem. Dneska spíš dělám takovýho/ého stínovýho/ého šéfa nebo člověka, který pomáhá rozvíjet ty dole. Pomáhá je i spojovat, aby uměli sdílet, aby uměli mezi sebou dobře spolupracovat a současně každýmu/ému hledám tu nejlepší platformu. A o tom se pak bavím s tím šéfem. Takže to je asi dneska ten směr, kterým jsem se dal a na to navazuje ta kniha.

 

– Ještě mě napadá, vy jste zmínil, že pracujete s těma, co to chtějí, co chtějí nějakým způsobem růst a tak dále, ale dá se to třeba poznat na první dobrou, na první schůzku/schůzce?

 

Nedá se to poznat. Ti, lidé, kteří se za/na mnou/mě dneska obrací a dneska už se neobrací firmy, ale obrací se opravdu individuality buďto sami o sobě, nebo v rámci firmy, to je jedno, tak se obracejí už s nějakým osobním problémem. Vědí, že vždycky součástí toho řešení kde jsou, je hledání cest, jak oni z toho sami potřebujou vykouzlit, jo, jak se z toho potřebujou dostat, jak z toho potřebujou vybruslit sami. To je asi jakoby to nejzajímavější. První není pro mě až tak podstatný/é, že mi říká: já bych se chtěl rozvíjet, já bych chtěl na sobě pracovat, ale on přijde s konkrétním tématem a řekne: Pavle, teď mám tenhle problém a může bejt/být psychickej/ký, může bejt/být po vyhoření, může bejt/být osobní, může bejt/být i pracovní, může bejt/být komunikační, de facto dneska jsem se dostal do takový/é roviny, že ta škála věcí, které řeším, je přes psychologii, filozofii, jo, osobní poradenství, byznys poradenství, ale to všechno souvisí s tím jednotlivcem. Takže klíčem není, jestli někdo má potenciál nebo ne, ale jestli něco chce se sebou dělat. To je první. Chce něco se sebou dělat, přijde za mnou a ptá se.

 

– Trošku mne na tom překvapuje, že vy vlastně tady říkáte, že lidi, kteří se sebou chtějí něco dělat, jsou často třeba na těch pozicích nějakých <teamleaderů>/týmlídrů ve velkých firmách. Protože to je jako chování, nebo který/é je třeba spíš vlastně evokuje trošku jako nějakýho/ého živnostníka nebo podnikatele, nebo tak dále. Já jsem se třeba setkal, že ty lidi z těch firem zas tak jako chuť se rozjet, nemají.

 

Ano, ano. Tam je to tak, že první setkání vždycky začínám, a dá se říct, že je možná trošku násilný/é, protože tyhle lidi dole neví, co si od toho mají slibovat. Jsou zvyklí na takový/é ty klasický/é tréninky a rozvojový/é programy, který/é jsou zoufalý/é a který/é vlastně jdou úplně proti tomu proudu. Představte si, že nemáte vyřešený/é svoje věci, takže nejste srovnaný sám se sebou, neumíte řídit sám sebe, že neznáte sám sebe, a někdo, nějakej/ký trenér do vás cpe šablonu, jak máte řídit ty druhé. To je prostě směšný/é. To nejde na sebe vůbec napasovat. Takže první co je, že se snažím ty lidi otevřít, to je takový ten první krok a říkám jim: hele, cítíš se dobře v tý/té pozici? Kam chceš vlastně růst? Co je tvoje osobní krédo nebo jaký/é jsou ty tvoje osobní touhy? Je to velice nenápadný/é, nenásilný/é, většinou když spolupracuju, tak ta spolupráce dneska trvá půl roku až rok. Čím je delší, tím jsou výsledky spolupráce zajímavější. A funguje to tak, že oni zpočátku, jak vy říkáte, si vůbec neuvědomujou/neuvědomují ty svoje problémy a pak, když to vy začínáte otvírat a začínáte jim říkat živý/é příkladů/y, kterých mám opravdu stovky, protože koučuju zhruba tak osmdesát až sto lidí měsíčně, tak když oni vidí ty živý/é příklady a vidí, jak je jim to hrozně blízký/é, tak najednou přicházejí sami. Jo, teď jsem opravdu, uvedu příklad: ‚Mám tady ještě bejt/být v týhle/téhle pozici? Dyť/Vždyť ona se vlastně zavře. Nejsem expert na nic, co se mám dalšího učit, že jo.‘ A to už začíná bejt/být krásný/é, protože to je fajn, tak pojďme po podstatě kdo jsi, co jsi, odkud ses tu vzal a začínáte úplně od kořene. 6:51 Vracíte se k podstatě toho člověka, a to je to nejkrásnější.

 

– Téma je mi hrozně/moc blízký/blízké, ale na druhou stranu si myslím, že je to hrozně/dost složitý/é. Přestože já nějakým způsobem se ten člověk, vy jste říkal, že se ten člověk potřebuje poznat, a pokud se jako nepozná, tak je těžké vést někoho jiného. Já, ačkoliv si myslím, že jsem strávil nějaké úsilí na nějakým/ém sebepoznání, tak si čím dál tím víc uvědomuju, že to je taková práce na celý život, to sebepoznání trošku…

 

A to je výborný/é, to je první krok, to je výborný/é, protože je to tak. Vlastně celoživotním základním smyslem našeho života je tady se něco naučit, něco aktivně prosazovat sám od sebe a naplňovat si svoje vize, svoje představy. To je klíč. Všechno ostatní jsou jenom chiméry, které se nám ta společnost snaží vnucovat. A ta cesta, o které vy mluvíte, řada lidí se na tý cestě ztratila. A první co je, je jako hele, pojďme, zkusíme najít nějakou cestičku, takže hledáme cestičku a v momentě, kdy on pochopí tu cestičku, tak krůček za krůčkem, a tady je hrozně důležitý/é, jo, že já z tý pozice tomu člověku nemůžu říct všechno najednou. Já mu můžu říct jenom to, co on akceptuje. To, co on přijímá. A když vidím, že ty jeho další kroky, a pro mě není až tak důležitý/é, že mi řekne: jo, to beru, to je přesně to, co chci, ale když vidím, že v dalším kroku se to nemění a že to pokračuje, tak se vlastně zastavíme a třeba mně/mi u některých těch lidí, přestože chodí pravidelně, trvá půl až tři čtvrtě roku, kdy oni si to řeknou znova, nepříjemně si řeknou: dyť/vždyť já jsem nic neudělal, já se musím změnit, jo? Ale jakákoliv násilná změna na tom člověku, tak jak se to snaží možná někteří koučové a trenéři a tak, ty se nauč tuhletu šablonu a ono tě to ohne, to nefunguje. Krátkodobě možná, dlouhodobě ne.

 

– K tomu sebepoznání mě ještě napadá: já vlastně jako vím a myslím si, že to nebude ojedinělý příklad, ale spíš ten většinový, že to spousta lidí řeší už od nějaké střední, že jo a teď se řeší, kam jako jít pracovat a vlastně jako většina lidí moc jako neví, co má dělat a tak dále. Jsou jako nějaké techniky, jak se lépe poznat? Já vím, že jsou nějaké typy osobnosti, nějaké testy, jak třeba trošku přijít na to, jaké jsou moje silné stránky a k čemu jsem vhodný a tak dále?

 

No, to je to nejhorší. To říkáte úplně přesně. Všichni čekají ty metodiky, všichni čekají ty psychologické testy, které v podstatě nevedou k žádnému výsledku. První a základní předpoklad je, že nikdo nás nezná líp, než já sám. A tam začíná práce vědomí a podvědomí. To znamená první krok je jenom si uvědomovat svoje jednotlivé kroky, to znamená lidi dneska jsou emoční, jo, jste naštvaný v autě, protože vás někdo předjel a vy jste naštvaný na toho řidiče a já říkám fajn, to je dobré, ale to sebeuvědomění začíná, když si řekneš, proč jsi vlastně naštvaný. No proto, že ses špatně vyspal, proto, že ti partnerka z různých důvodů nechtěla dát, jo? Protože nemáš peníze, protože máš z něčeho strach a ty to ventiluješ na ubohýho/ého řidiče, který zrovna udělal nějaký malinký přestupek, který bys přitom normálně přešel. Takže já si začínám v každém tom okamžiku uvědomovat sám sebe. A to uvědomění je asi nejkrásnější příklad tady toho, jak se postupně dostat do stavu jako je asi v té pohádce, (O Jasněnce a létajícím ševci-pozn.písařky ke zvážení), kde on říká: „Já jsem Jíra, já jsem švec Jíra.“ Kdyby takhle lidi opravdu odhalili, kdo jsou v tý/té podstatě, tak pak už je to hrozně jednoduché.

 

– Já vím, že jste, a samozřejmě asi se k tomu dostaneme, ve vaší knížce Dokonalý život, tam je podtitul „Průměrný není být normální“. Vždycky, když tady mám debaty o tom, jako že každý má nějaký talent, každý má nějaké silné stránky a tak dále, tak mi někteří lidi na to odpoví takový ten argument jako: no, ale někdo musí vyvážet ty popelnice a takový ten… co si jako o tom myslíte?

 

No to je úplně zcestný pohled, zcestný, protože já sám znám třeba pár popelářů, kteří jsou fantastičtí a myšlenkově jsou daleko na vyšší úrovni, než třeba lidi, kteří mají vysokoškolské vzdělání. V tom to není, a to, že vyváží popelnice, může být jenom čistě relaxační věc, jo? Občas si střihnu – teď nedávno jsem si střihl třeba prodej kávy na Černém mostě, kde jsem ji prodával spolu s majitelem, protože jsem si to chtěl vyzkoušet. Podstata není vůbec v tom, abych se posuzoval. Základ průměrnosti je v tom, že se začnete srovnávat. Jakmile začnete hledat silné a slabé stránky ve vztahu k ostatním lidem, tak se vlastně stavíte do tý/té šablony. Protože to vás vyrovnává do takovýho/ého balancu, kde vy nejste ani moc chytrý ani moc hloupý, kdy nejste ani moc silný ani moc slabý, jenom abyste se hodil do tý šablony. Ale filozofii, kterou já s těma lidma vedu, je úplně jiná. Zapomeň na to, co je silného a co je slabého a jediné, co můžeš posuzovat, je tvoje minulost, přítomnost a budoucnost. To znamená, ty jsi dneska tady, máš nějaké touhy a ty musíme najít, ty potřebujeme najít, protože to je největší motivátor tvého dalšího rozvoje. A můžou být praktické, nepraktické, můžou být víc společenské. Touhy se samozřejmě mění, potřebuju cestovat, potřebuju dům – to jsou takové ty primitivní, co společnost nabízí až poté: teď jsem měl případ třicetileté dívky a ona říká: no, když já vám řeknu, co opravdu chci, tak se mi budete smát. A já říkám: co chcete? No, já chci dítě a já chci manžela. A já říkám: no, moc vám to nevěřím. Zkusme to jako klasické relaxační cvičení, zavřete si oči a představte si, že držíte to miminko na rukou, že ho teď kojíte, že je ráno, že jste nevyspalá, že partner odešel a ještě jste se pohádali, kdo ho bude hlídat a máte před sebou celý den jen to miminko, které milujete. Jak to vidíte? A v tu chvíli ona otevře oči, odhodí to imaginární dítě a říká: ne, ne, ne, to nechci. Takže tam ty šablony, do kterých my jdeme, a ta společnost, která nás tlačí do něčeho a vlastně ani skutečně nevíme, jestli je to naše přání, nebo to jsou přání našich rodičů, nebo našich kamarádů, nebo manželů, nebo tý společnosti, abychom se zase srovnali. A já, když se vrátím do té podstaty, tak když se poznáš a začneš se poznávat a sledovat se, tak ti ten organizmus – on to všechno ví – ti řekne, kdo jsi, kterým směrem se vydat, co tě fakt baví, čeho jsi chtěl v životě dosáhnout a je to, když bych to srovnal společenské postavení je, já chci být třeba učitel. Dneska chce být málo lidí učitelem. Dobře. To je pořád společenské postavení, ale touha je v jiné podobě. Touha je v tom, že já chci učit a chci rozvíjet lidi a je mi jedno, jestli mi budete říkat učitel, kouč, trenér, superman, já nevím co všechno. To znamená, že já vím, co chci dělat, kterým směrem se chci vyvíjet. To znamená, já neusiluju o pozici, neusiluju o věc, ale usiluju o aktivitu, která je pro mě vlastně klíčová. Jo, vy se chcete zabývat komunikací, chcete rozvíjet to, aby lidi mohli poslouchat, aby se mohli sami rozvíjet prostřednictvím těchhle/těchto náslechů. Vy k tomu nepotřebujete mít velké studio a velkou značku. To vám může následně pomoct, ale není to určitě vaším cílem. A proto je z vás cítit, že jdete tím dobrým směrem. To, jak to dopadne, kam se to vyvine, to je v pohodě, to uvidíme. 15:23

 

– Jasně. Jo. Vybavuju si, kdy jsem asi před čtrnácti dny měl takovou přednášku na gymnáziu a vlastně jsem přemýšlel, co těm lidem v osmnácti letech mám předat a co mě tenkrát zajímalo a vlastně jako takový poslední bod byl, že je v pořádku být jiný, protože já vím, že jsem si tady s tím sám hrozně dlouho hrál a bojoval a člověk si říká, ale já jsem jiný a možná trošku divný a nepasující sem a vlastně po nějaké době si člověk uvědomí, že se tak cítí asi úplně každý. Já…

 

Teď jste to řekl. Proto tam byl ten podtext být průměrný není normální, protože normální není nikdo. Normální je akorát se do toho, jak tomu říkají filozofové, že se nacpeme do toho onoho a fakticky žijeme ten takzvaný společenský život, jo. Všichni mají esemesky, všichni mají mobily, všichni to mějí teď, tak všichni podle toho jedou. Ale ve své podstatě jsme se jenom na té cestě ztratili a potřebujeme se znovu najít. Protože když to neuděláme, tak dříve nebo později nám to naše podvědomí stejně řekne. A bude to v pětatřiceti, ve čtyřiceti? Nejvíc se s tím teď potkávám na úrovni pětačtyřicet až padesát let. Krásný střední věk, kdy lidi všechno většinou mají a najednou se cítí nespokojení, nešťastní, deprimovaní, demotivovaní a vůbec nechápou proč. A je to pro ně hrozně těžké pochopit, že návrat kolem tý hlavy začíná znova zpátky tady.

 

– Já vám do toho skočím, můžu? Chápete, že oni nechápou, proč přijali nějaký žebříček hodnot, nebo prostě nějakou tu škatulku, kterou jim dal někdo jiný, než oni sami?

 

Ano. Samořejmě se ta společnost snaží nějaké ty hodnoty do nás nacpat. Některé hodnoty jsou dobré, třeba křesťanské hodnoty. Mnohdy jim opravdu jako pomáhají ke spolužití, bohužel my je nedodržujeme, ale to neznamená, že i v rámci těch hodnot se úplně zešablonuju tak, abych se opravdu neodlišoval od těch ostatních. To znamená, že já se snažím, aby mě ti druzí ohodnotili, abych podle nich vypadal hezky, abych se oblíkal, abych měl to správné auto, abych byl mezi tou správnou kategorií lidí, jo, aby mě ona oceňovala, aby mě to okolí pořád neustále chválilo, hodnotilo a tak dále. 17:50 A to, když se k tomu člověku dostane, a ono to samozřejmě je dobré, protože na druhou stranu potřebujete hodnocení, ale jakmile to převáží, tak se dostanete do stavu, kdy přestanete žít ten svůj život a neustále přemýšlíte, co by na to řekli lidi, jo? Co by na to ukázali? A můžu to takhle udělat? Takže vy máte neustále autocenzuru a potlačujete to hluboké, to krásné co v sobě máte. Jenže to se dlouhodobě nedá. Takže oni si najednou uvědomují, že někdy se to projevuje psychickýma/mi nemocema/mi, horší je, když se to obrací potom na to fyzično. Ať už je to silná alergie, nebo je to astma, nebo to jsou dost často žaludeční problémy, nebo jsou to bolesti páteře, jo. Když se kouknu na ty příčiny, já už to dneska diagnostikuju, ten člověk si naproti mě sedne a já už vidím, čím asi trpí, jo? Kde jsou ty problémy a odkud začít. Ale musím začít úplně z toho nejkratšího, protože jakékoliv násilí nepomáhá. A ještě, když jste se ptal tehdy na to, jak začít? Existuje opravdu jedna metodika. To znamená sledovat se, poznávat se a umět si říct, proč jsem se tak choval – to je první věc. A druhá, ta je zásadní, která vám opravdu od tý/é společnosti potom hrozně pomáhá, protože klíčem ke všemu je energie. A my neustále s něčím bojujeme. Bojujeme, jestli jsme lepší nebo horší, bojujeme s tím názorem, tohle se nám nelíbí, s tímhle nesouhlasíme, tohle je jinak, pořád hledáme argumenty, sami v sobě bojujeme proti sobě, tohle chci, tohle nechci, jo. Jakýkoliv boj nás vyčerpává. ??? denním předmětem toho, jakékoliv vítězství je v podstatě zbytečné, když nejde o sport, jo? Je to ztráta energie a je to hlavně ztráta koncentrace směru, kterým máte jít, jo?

 

– Hmmm. Takže je to o tom, sledovat, co mi bere energii?

 

Sledovat, co mi bere energii určitě, ale sledovat to, kdy já bojuju sám se sebou. Když sám se sebou bojuju, jsem nespokojený. Dokonce tímhle trpí víc ženská populace, protože ony mají nižší sebevědomí, takže daleko víc se sebebičujou, sebemrskají, jo, tohle umí perfektně. Ony chtějí být ve všem perfektní a děvčata, a já jim říkám dívky, protože opravdu dneska dívky do pětatřiceti čtyřiceti vypadají úplně nádherně, mladistvě, tak ten základní problém je, že ony chtějí vypadat dokonale fyzicky, intelektuálně a duševně, jo? A to je zničující, protože to nedokáže nikdo. Ani robot, ale ta šablona je potom úplně ničí. A třeba dostat takové lidi z té šablony je někdy neskutečně těžké a trvalé a u jedné dívky mi třeba trvalo rok, než se na sebe rozčílila a řekla: já už z toho musím ven, protože maminka mi řekla, že musím být nejlepší. Paní ředitelka, která s ní byla kamarádka, jí řekla, že musím být lepší, já vždycky musím být nejlepší, já musím být první na úkor všech ostatních. Proč to dělám? Ale trvalo mi to rok, než si do toho sama došla, protože do té doby furt jenom říkala já chci kariéru, já chci pozici, chci peníze, to je přece jasné, jo. Od toho jsme tady. Bojujeme o pozici, bojujeme o prachy a pak taky bojujeme o ty prožitky, které si můžeme nabídnout. 21:43

 

Partnerem tohoto podcastu je naše dobrá známá železná koule. Když už se s Pavlem tady bavíme i o tom poznávání sebe sama, rozhodně je dobré poznat i svoje fyzické možnosti a trošku zapracovat na své kondici. Pokud něco takového chcete udělat, tak mrkněte na web železná koule.cz a koukněte, jak tam cvičí. Pro mě to je poslední měsíce takový ideální způsob, jak si udržet nějakou fyzickou kondici, zlepšit se ve spoustě věcech, v mobilitě, ve flexibilitě, trošku protáhnout ty svaly, které tím sezením u počítače často zkracuju a do toho si zamakat ve fajn prostředí a s partou zajímavých lidí a dobrých trenérů. Pokud jste o železné kouli nikdy neslyšeli, je to cvičení, které se opírá o cviky ??? tzv. železnou kouli, koučingu a vlastní váhou. Cvičit se dá na dvou místech v Praze, v Českých Budějovicích, Mladé Boleslavi a v Berouně. Všechny informace najdete na železná koule.cz a brzy se tam uvidíme.

 

– Není to trošku třeba, že se lidi bojí jakoby ztratit tu svoji identitu i přesto, že s tou svojí identitou nejsou úplně spokojeni? Jsem nějaký manager, sice mě to nebaví a rozčiluje mě to, ale vlastně má svým způsobem jistou bezpečnost k tý identitě, kterou ví, jaká je. 

 

Ano, ano. To je to přijetí těch hodnot, o kterých jsme mluvili. Jistota. Jistota zaměstnání je vždycky taková pofiderní, plat, který není až tak veliký, ale je slušný a hlavně přitečou mi peníze a nemusím tolik pracovat, jo. Většina lidí dneska ve velkých firmách nic neumí. A je hrozně těžké je dostat do té situace, aby si to vůbec začali uvědomovat. Oni totiž předpokládají, že když sedí za počítačem, zpracovávají nějaké tabulky, třeba v marketingu, v PR, jsou na něco velcí špičkoví odborníci. Je to úplně směšné, protože je to jednak už zastaralé, jednak nedělají oni, ale dělají to nějací kreativci a tak dále, ale oni si pořád myslí, jak jsou dokonalí, jak jsou dobří, jo. Nebo v projektovém řízení, že jsou výborní, že to umí zorganizovat, projektovat, jo. Všechno je to v jejich představách a to je to, co říkáte, a oni vědí, že nic neumí a co víc to vědí, o to víc se snaží tomu prostředí a okolí dokázat, že jsou ti dobří oni. Takže někdy opravdu celá ta byrokracie a celá ta pseudokomunikace v těch velkých firmách vyplývá z toho, že ty lidi se snaží všem ostatním dokázat, že jsou tam potřební a důležití. Já bych třeba, já jsem na centrálním útvaru dneska zbytečný, ???ejčar úplně zbytečný útvar 24:31 vůbec nepotřebujete. Všechno digitalizovat a to, co dneska dělá <ejčar> je spíš ve velké míře na škodu, než co ty lidi potřebují. Ostatně dneska to už dělají lidi dole. Když třeba pracuji na úrovni těch <týmlídrů/teamleadrů>, tak tam v podstatě, když něco potřebujou od takové instituce jako je <ejčar>, tak už to musejí mít všechno rozmyšlený/é a jdou rovnou jenom hele, tohle mi schval, tohle mi pomož, jo? 24:57 No a teď těch centrálních útvarů máte tolik a každý si říká, že on umí to nejlepší, že jo. To je asi docela složité, nicméně je velká změna, která se chystá a kterou mnoho lidí netuší, ta změní úplně řád těch firem. A to bude zajímavé. 25:21

 

– Co to bude?

 

No v podstatě místo hierarchie, místo struktury, a proto já dneska už nepracuji s ředitelama/řediteli, protože vemte si, všichni velcí ředitelé stejně jako politici, i kdyby chtěli, tak to, co říkají, jsou polopravdy. Těch informací, kolik dneska je, oni je nikdy nezpracují, ani týmy je nezpracují. Takže to, co říkají, jsou opravdu jenom takové fráze, polopravdy, protože na nic jiného nemají. Oni neví, jak to ve skutečnosti dole probíhá. To ví jenom ty lidi dole, a proto jenom lidi dole můžou opravdu něco změnit. Seshora teda můžete dávat nějaké maximální směry, trendy, ale rozpracování, to, co bylo dřív, že se rozpracovávaly odshora strategie, kdy se scházely velké týmy a ti nahoře rozhodovali co a jak, to je směšný/é, to nefunguje a vždycky jsou z toho akorát šablony nebo přijdou poradenské firmy a zpracují jim to do pěkných šablon, anebo hezkých tabulek, ale nic jiného. To, co se děje a to, co se mění, je dole. A klíčem k tomu je, že firmy si dlouho nevěděly rady, jak tohle změnit. Jenže v momentě, kdy nastoupila digitální revoluce, tak vlastně páteří celé firmy dneska nejsou ty útvary, ale je takzvaná digitální páteř. Ta řeší všechno. Tam se bude všechno sbíhat. Co bude digitalizavané, bude digitalizované. A pak budou oblasti, které budou provozní a tam bude ejčar, IT, tam bude i prodej a bude tam i řada věcí, které dneska vypadají, že jsou prvoplánové, tak ty budou de facto v takovém pseudoodpadním koši, kde už budou jenom zajišťovat něco, ale naopak se budou dopředu rozvíjet některé útvary, jako je jednoznačně obsluha klienta, kasto???, kasto??? to znamená opravdu cokoliv si budete přát, tak ta dokonalost té obsluhy, rychlost, potřebujete zajistit opravu, potřebujete se někam dostat, potřebujete něco udělat. Toto se stane hrozně/moc krásným předmětem, takže člověk si opravdu může objednat cokoliv a ta služba mu to celé objedná.

 

– A to bude teda dle vás řízený/é jakoby tou digitalizací? Takže nějakýma/nějakými algorytmama/algorytmy, ??? nerozumím, možná roboti/y, pozn. písařky ke zvážení), nebo tam budou lidi?

 

Lidi v těch rozvojových částech tam vlastně bude byznys development, to znamená samozřejmě produktové inovace, nápady, myšlenky, jo, naopak to je jenom od lidí, to nikde nedostanete z toho a o to víc tito lidé budou dneska cenění. To znamená, ne ti manažeři, kteří říkají ty bláboly, které jsou zastaralé, ale lidi, kteří tomu fakt/opravdu rozumějí, které to baví, jo, teď jsem měl zrovna dva dny s firmou, kde mění úplně koncept fungování, kde v podstatě firma, která je dneska <in side> bude <out side>. Vemte si, to je firma o pětistech lidech a do pěti let chtějí udělat firmu, kde prostě uvnitř bude deset lidí, jo? Což je něco jako ve stylu Googlu, ve stylu Applu a těchhle/těchto firem, což si myslím, že je jednoznačně ten trend a zůstanou tam jenom rozvojové oblasti jako je právě ??? 28:41a to je právě jakákoliv obsluha, protože tam se dělá ten kontakt s tím klientem a tam nejvíc, víte, a máte nejvíc dat, kam se ti klienti odvíjejí. Druhý je byznys development, který to zpracovává, hledá nové distribuční kanály, hledá technologický/é možnosti, inovační, produktový/é a tak dále, jo? To jsou hlavní směry, který/é jsou. Samozřejmě mezi tím bude řada dalších různých činností, ale tohle bude jakoby tvořit to nový/é jádro firmy. Inovativní lidi/é, schopní lidi/é, tvořiví lidi/é a současně lidé, kteří to umějí zrealizovat, jo. Ne ty/i, kteří o tom žvaní, ale ty/i, kteří to fakt umí realizovat a kteří to chtějí zrealizovat.

 

– Jenom ještě, pokud někdo takhle nebo ty/i lidi/é, kterých bude potřeba, nebo který/kteří budou tady v tom cenění, tady v tom modelu, jsou to lidi/é, který/kteří mají nějakým způsobem přesahy do různejch/ých oborů a jsou takoví roztroušený/ní doširoka, nebo to jsou spíš takoví ti experti, který dobře rozumí jednomu tématu.

 

No, trošku je to takové rozškatulkování, co říkáte…

 

– No jasně…

 

…nicméně ty obory se strašně rychle rozvíjejí, jo. Ale já si nesmírně vážím expertů, to znamená je třeba, představte si maséra. Osmdesát devadesát procent masérů stojí jsou prostě průměrní. Pak najednou přijdete k maséru/masérovi, kterej/který to opravdu umí. Ale proč to umí? Protože to je člověk, který na sobě pracuje.To je člověk, který dává dohromady dvě věci: znalosti, zkušenosti, které má s každou tou masáží a k tomu přidává větší a větší senzitivitu, větší citlivost toho, tady jsem udělal ten sval, tady to není úplně ono a to udělám příště. To znamená, že on nepřetržitě o práci přemýšlí, a to pak vidíte on vám masíruje záda a ví v každém tom momentě, kde to bolí, proč to bolí. Tak si o tom něco nastuduje a pak jde klidně tamhle, já nevím, k Thajcům, kteří to mají zase jinak. Pak si tam najde od Číňanů ještě další věci. Čili se nepřetržitě rozvíjí a jeho citlivost narůstá. Je to jako když se propijete k špičkový/ému opravdu vytříbený/ému pití vína. To se musíte jenom propít. Ta zkušenost a ta citlivost se navyšuje. K čaji, taky, jo. Na začátku čaj nepoznáte a pak najednou říkáte, ale ten čaj měl nějakou vůni a začnete se tomu věnovat. Najednou ta intenzita, takže ta expertnost, o které se bavíme, ona není vnímána jako že musíte být specialista, nebo musíte být generalista. Klíčem je ta vaše citlivost a vnímání toho, že víte, v tomhle se chci rozvíjet a v tom chci bejt/být dobrej/ý. Teď to, co vy děláte, tak vy víte přesně o každém tom dalším setkání přemýšlíte, co jsem mohl udělat jinak? Co udělám příště jinak? Jak to ještě udělám? Jak to postavím? To je správná cesta. Žádná jiná, která by byla kratší, rychlejší, metodická, že z vás uděláme experta, neexistuje.

 

– Jasně. Mne to trošku napadlo ve srovnání s tím, že já sám jsem dřív v kariéře řešil, že přesně vím spoustu věcí o souvisejících tématech a nejsem v ničem expert, pak jsem si někde přečetl ??? akci, že jste trošku litoval, když jste byl mladší, že jste se víc nefo??? na jednu věc, že byla spousta dalších příležitostí, takže já si myslím, že ono se asi nedá říct, že jedno je lepší než druhý/é, protože nedávno v jednom z posledních rozhovorů jsme se bavili o tom, jak nabírají lidi v Alze a přesně, jak jste říkal, firmy chtějí nějaké kreativní lidi, chtějí lidi, kteří přemýšlejí a tam často jako ty přesahy jsou potřeba, že jo. Nějakýmu/ému kreativnímu produktovýmu/ému myšlení. Na druhou stranu jsou pak nějaký/é problémy, kde třeba říkali, že přesně, když je nějaký velký problém a dá na to deset průměrnejch/ných ajťáků, to nevyřeší. Vyřeší to jeden špičkový.

 

Přesně tak. Teď jste na to narazil. Žádných deset průměrnejch/ných ajťáků nikdy nevyřeší to, co vyřeší jeden špičkovej/ý, protože ten tomu dá jinou dimenzi. Jinou. A když jste říkal o tom návodu a výběru těch lidí, tak to, co se obrovsky mění a proč vlastně ty starý <ejčar> struktury nebudou fungovat, to je ve stylů <esesmentů> a hodnocení těch lidí, protože to zrovna srovnáváte škatulku se škatulku. Hodíš se mi do tý škatulky – nehodíš? Vůbec, posuzovat lidi podle toho, jestli v praxi žili nebo nežili, je dneska scestný/é, protože praxe se tak strašně rychle mění, jo. Představte si, že by vás nabírali tady do toho studia, tak vás nikdy nevezmou, protože řeknou, dyť/vždyť vy nemáte s rádiem žádný/é zkušenosti. Nemáte žádný/é reference, nemáte nic. A vy přitom víte toho daleko víc, než kdokoli jinej/jiný. Tak je ta změna obrovská, že schopnosti, kterými měříme a snažíme se je hodnotit na takový/vé a rozvíjet, tak máme hrozně podobný/é všichni. A možná někdo je opravdu obrovskej/ý talent, ale vemte si, že se třeba rodíme všichni s absolutním sluchem, jo. S předpokladama/předpoklady se jako dítě rodíme obrovsky, jenom něco rozvíjíme, něco ne. Klíčem nejsou znalosti, ani dovednosti. Ty jsou dobrý/é až ve druhý/é fázi. První je postoj. První je moje vnímání toho světa. První je moje citlivost. Jsem na todle/tohle citlivej/ý, je to ta cesta, kterou se chci vydat a pak teprve k tomu rozvíjím ty dovednosti a znalosti.

 

– To dává smysl.

 

Chtěl jsem říct, že to obrovsky zjednodušuje ten individuální vývoj samotného člověka. Jakmile si on nějak postaví i tu touhu, která nemusí být přesná, tak všechno najednou je hrozně jednoduchý/é. Představte si to, jako když jedete autem, rozhodl jste se, nebo vaše partnerka řekla: jedeme tamhle do toho supermarketu. Je to jasný/é. A ona se s váma baví, je veselá, je šťastná, protože ví, kam jede. Jedou auta, ona řídí a může vyřizovat mobily, může mluvit do telefonu, jo, protože ví, kam jede. Teď si představte, že vám říká: no, a tak do kterýho/ého supermarketu pojedeme? To znamená, že ona svoje touhy, který/é zná a který/é nechce otevřít, tak je přenáší na druhý/é. No, tak do kterýho/ého teda jedeme? Tak kam jedeme? Tamhle? Ne. Potřebuju. Já ještě nevím. A teď máte najednou pět supermarketů a v tu chvíli je ztráta nálady, ztráta směru, ztráta energie a všechno se vám najednou začne bortit. A takhle ty lidi dneska v takový/é fázi jsou. 35:34

 

– Jsou možná ty touhy v rámci toho co chci dělat, nebo jak chci žít, protože  mi to zní tak trošku abstraktně. Je moje touha to, že chci trávit čtyři hodiny denně s dítětem, nebo je to, že nevím… víte co…?

 

Ano. Jak jste to krásně nazval. Touha. Touha je, a to si lidi pletou, něco mít, něco vlastnit. Touha je něco aktivně dělat. To znamená já chci něco aktivně vykonávat, chci se něčím aktivně zabývat. Třeba typický/é je, když říkají: já chci cestovat. No a ono to vypadá, že to je něco, co chci aktivně dělat, ale když jdete do tý/té podstaty, tak de facto nakonec zjistíte, že ten člověk chce, touží po obrovské svobodě, kterou nemá. A myslí si, že si to tím cestováním nahradí. Většina lidí si nahrazuje svoji osobní svobodu tím, že bude cestovat. Že něco pozná, že se někam podívá. To je dobrý/é, to je dobrý/é. Ale není to ta touha. Je to cesta. Chci něco poznat. Co chci poznat?

 

– Jo. Úplně mě to přivádí k tomu – já jsem dva roky celkem intenzivně cestoval a potkával jsem spoustu podobných lidí, který/ří jako čekali, že se nějak najdou v tom cestování, což mi přišlo jako trošku zcestný/é, nebo to bylo takový/é to, no já už dva roky cestuju. A jakej/jaký je tvůj cíl nebo touha? No, já nevím, já už dva roky prostě cestuju a mne to pak vlastně trošku odradilo od dalších konverzací, protože jako pro mě třeba – já jsem při tom pracoval, pro mě byl cíl cesty to, já nevím, jet do Střední Ameriky, abych se tam naučil španělsky, do toho i pracovat, ale cíl toho cestování nebylo cestovat.

 

Přesně tak. Přesně. Vidíte. A teď v tom je ten rozdíl. Touha je něco aktivně dělat, ne být pasivní a účasten toho, dobře, i když dneska může člověk cestovat sám, zajistím si autobus, ubytování, všechno a že se tam budu promenádovat a procházet a sledovat památky a dívat se. To je pasivní. Strašně pasivní. Aktivní je to, že se tam naučím jazyk, naučím se komunikovat s lidma, znám jejich filozofii, mentalitu, historii, a proč to vlastně dělám? Protože je mi ta zóna něco takovýho/ého blízkýho/ého. (Protože je mi daná oblast něčím blízká, pozn.písařky ke zvážení) To je to, to je ten klíč, proč jedu zrovna tam. Protože tam jedou všichni? Protože je to taková první Mekka, jo? Takže já třeba celou západní Evropu, když už jedu, tak opravdu jedu spíš z donucení, protože mi připadá všechno strašně šedivý/é, stejný/é a podobný/é. Jo, jsou tam nějaký/é kolority a to, ale to je stejný/é, jako když pojedu na Moravu. Tam se cítím kolikrát líp, jo. Ale nejraději jezdím do míst, kde nikdo není. Teď jsem právě, protože jak dokončuju druhý díl knihy, tak jsem trávil asi osm, deset dní v Arménii sám, abych ji jako poznal, protože ten děj se odehrává v Arménii. Takže já jsem nechtěl cestovat do Arménie. Spoustu Arménů znám, ale chtěl jsem poznat do mý/é knihy, jak to tam pasuje, jak to tam vypadá, navštívil jsem konkrétní místa a ty jsem chtěl vidět, ty jsem chtěl zažít, tam jsem chtěl přespat, tam jsem si zalezl, tam jsem zažil to dobrodružství, tam jsem se setkal s těma lidma, jo a vlastně je to úplně jinej/jiný způsob. A hlavně tam nemáte turisty. 39:00 (Smích) Protože všude, kde jsou turisti, tak ??? (nerozumím, p.Vosoba klesl hlasem nesrozumitelně nízko).

 

– Je ještě třeba něco, co vám vyloženě pomohlo v nějakým/ém hledání touhy, nebo na další cestě v sebeuvědomění?

 

Pomáhají mi jako těžký/é krize. Těžký/é krize, který jsou třeba osobní, pracovní. I ve firmě jsme několikrát krachovali, měli jsme jako těžký/é situace, museli jsme vrátit spoustu peněz a v tu chvíli se naučíte nelpět na ničem, jo. Což bylo do tý/é doby pro mě docela těžký/é, lpět na značce, lpět na jménu, lpět na penězích nějak, a taky ta jistota a to všechno, když vám firma krachuje pod rukama, odcházejí vám lidi/é, který/ří vám slibovali hory doly, že to s váma budou dělat, tak si neuvědomujete, že to tak vůbec není. Takže se otřepete a říkáte: jediný/é co má smysl, je můj osobní život, můj osobní růst, kterej/rý já nebudu vzdávat (nebo dávat, pozn.písařky) ani nějaký/é škatulce, nějaký/é firmě ani nikomu jinýmu/nému. Je to můj život. A toto dělám proto, že to chci dělat já. To znamená, že když pracuju s lidma, tak ne že jim říkám: já rád pracuju s lidma, já to pro ně rád udělám, já se obětuju. To je úplný nesmysl. Mě to baví. Mě to přináší uspokojení. A to, že jim to pomáhá je super, a to mě uspokojuje a nic víc, nic míň v tom není. Neuvěřitelně si při těch krizích, který/é jsou, uvědomujete hodnoty a tohle byla třeba velká krize, která byla finanční. Pak mě postihla velká zdravotní krize, kdy se vlastně ocitnete někde na okraji a říkáte si, takhkle teda ten život končí? Začnete se najednou bavit se smrtí a ten druhej/ý díl, který bude, tak tam je spousta rozhovorů s tím, že si člověk uvědomí, že život má začátek a konec. A já si nechci na konci říct, že jsem ten život promarnil. Já si chci říct, takhle mě to bavilo a s radostí umřu. A dokonce bych nejraději řekl: umřu, kdy já chci a ne, kdy mě bude někdo diktovat. 41:19 To je asi to, co se ve mně mění. A čím jsem starší, tím víc vím, že jediný/é, co mě udrží při zdraví, při aktivitě a při tom vnitřním jakoby stavu spokojenosti a opravdu vnitřního stavu jakoby štěstí je, že já si potřebuju tvořit neustále nějaký/é vize.

 

– Přemejšlíte nějakým způsobem, já vím, že ??? hodně líp o nějakém smyslu života a takových věcech? Nebo je to u vás prostě tak, že život se skládá z dobrejch/dobrých dní a řešíte, aby byl každej/dý den dobrej/dobrý?

 

No, když vstanu a v tom našem věku je už takový/é přirozenější, že je vám blbě, jo, bolí vás za krkem, protože máte zablokovanou páteř, žaludek zrovna taky nic moc, berete nějaký/é prášky třeba na ředění krve, nemůžete se hnout, teď já jsem měl právě obrovskou alergii. Nemohl jsem dýchat, v noci jsem se nevyspal a to, když pak vstanete, tak ty první dvě hodiny jsou krutý/é. Ale když si řeknete, že je to součást toho vašeho života a že to k tomu patří, že teda i v tuhle chvíli vám to chce něco říct, tak to prostě překonáváte úplně jiným způsobem. Já k tomu životu přistupuju: ano, dneska je blbě, ale já to vítám. Dneska, jak jsme šli po ulici, tak říkám: venku prší. To je úžasný/é. Prší a je teplo. Co víc si můžu přát? A mně je dobře. Takže, totiž k tomu, co už dneska vím stoprocentně a dřív jsem to jenom tušil, že vy sám si vytváříte prostředí, to, jestli jste úspěšnej/ý, jestli jste šťastnej/ý, spokojenej/ý je jenom otázka vaší mysli a to, jak si vytvoříte ten kruh kolem vás. Ten, kdo si ho vytvoří špatnej/ný a negativní, tak takový bude. Přenášet to na ty druhý/é je asi zbytečný/é.

 

– Nedávno jsem četl takovou zajímavou myšlenku, která mi přišla docela pravdivá a jsem zvědavý, co mi na to řeknete. Trošku jako tvrdila, že čím víc se člověk snaží bejt/být úspěšnej/ný, tím víc cítí, že úspěšnej/ný není. Víte, co chci říct? Jako že se člověk soustředí na něco, co by chtěl, že chce být šťastne/ný, tak si uvědomuje, že není šťatný. Takže možná, jestli to jako není…

 

To říkáte hrozně/moc pěkně, je to tak. Je to tak, ale není to v oblasti štěstí, jo, já jsem nespokojený. Já jsem nespokojený sám se sebou. Ale jsou chvíle, kdy zažívám opravdu pocity štěstí. Teď tady s váma sedím a je mi dobře a dobře se mi s váma povídá, cítím se opravdu šťastnej/ný. Ale spokojenost, to, co vy říkáte, je stav strnulej/ý. Jsem nespokojený, co ještě všechno musím prostudovat. Zjišťuju, kam (v čem, pozn.písařky ke zvážení) se musím dál rozvíjet. Vidím ty dimenze. Jsou nádherný/é a říkám si: asi mně/mi na to nebude stačit tenhle život. A to nevadí. Budou v tom dalším životě. Není to otázka pocitu štěstí, ale je to otázka nespokojenosti. Ta mě ale vůbec jako nezlobí v tom, kdybych byl negativní, nešťastnej/ný a tak dále. Nespokojenost je dobrý/é slovo. (Smích)

 

– Jo, jako trošku s váma souhlasím, že některý/é takový/é filozofie jsou, že člověk musí bejt/být furt šťasnej/ný a furt spokojenej/ný, ale možná je dobré si uvědomit, že tak jako ten život takhle asi není, že. (Smích) (…,že život takový asi není, pozn.písařky ke zvážení)

 

Právě. Přesně tam je to poznání, že život není o šťěstí. A teď, jak se říká: štěstí zdraví, přátelé, bohatství, já nevím co všechno, to je možná nějaký výsledek a k tomu ještě jen dočasný. Každej/dý, kdo si přečte Bibli a přečte si příběh o Jobovi, tak to je příběh, kterej/rý jasně říká, k čemu všechny ty materiální statky jsou a když jste nespokojenej/ný, tak vám to plodí znova další vize. Znova další mety, někam vás to jakoby dál žene, ale není to v tý/té rovině teď chci bejt/být v týhle/téhle manažerské pozici a chci tohle auto, ale já chci bejt/být někdo. Já. Já se tak chci cítit a pořád se vracím k tý/té podstatě, že proto ten první krok, když začínám s těma lidma, tak si řekněte, kdo jste, co chcete. Vy jste obrovská individualita, obrovská osobnost. A teď to tam začíná: já nic neumím, já jsem takovej a teď člověk na sebe sype furt ten popel, nešťastný, nešťastný a teď vy ho pomalinku z toho popela a špíny začínáte křesat a tohle umíte, tohle taky umíte a toto a to taky, to je úžasný/é. Kolik lidí na světě to umí? Kolik lidí si tohle dokáže říct? Umíte si organizovat čas, umíte si tohle říct, takže najednou se to dá stavět, pomalinku.

 

– Hmmm. Možná už to pomalinku zakončíme, ale stává se i vám, že jako podléháte těm externím věcem a říkáte si: to je pěkný/é, to bych taky chtěl? Protože, samozřejmě tady ty věci o jakých se bavíme, jsem si na jednu stranu toho vědomej/mý, na druhou stranu jako furt cejtím/cítím občas, že člověk jako kouká na nějakou pěknou věc i přesto, že ví, že to vlastně vůbec nepotřebuje a že to je hloupost, a říká si: no, ale, tak jako…

 

Jo, jo. To je taková… ano, nedokážu se stoprocentně zbavit závisti. Jakékoliv. Zbavil jsem se nepřejícnosti, což je jako mnohem horší než závist, ale když vidím, že je někdo fakt dobrej/rý a nejhorší je, že třeba mám svoje myšlenky, protože pro mě jsou dneska nejdůležitější moje myšlenky, ty ostatní jakoby naslouchám, vnímám, beru si je, dělám si z toho svoje…, ale když vidím, že je někdo fakt dobrej/rý a je mnohem dál než já, jo, a že tomu rozumí, že je o generaci dál, tak mu to závidím. (Smích) A říkám si: kurňa, ten je dobrej/rý, proč já nejsem tak dobrej/rý? Proč? Tak samozřejmě v tomhle směru je ta závist materiální, absolutně to už je jako mimo mísu, já sám jsem zabezpečenej/ný, takže to asi jako s tím taky souvisí. Člověk musí bejt/být zabezpečenej/ný a ta nepřejícnost, ta se naopak změnila. Dlouho mi to trvalo, jo, protože my spolu neustále válčíme, jak se porovnáváme, tak na jedný/é straně jsi dobrej/rý, tobě se to podařilo. Odejdete pár kroků a hajzlík, to je škoda, proč jsem to neudělal já, takže to je taková nepřejícnost, která je opravdu krutá, tak si myslím, že jsem se jí skoro zbavil a mám velkou radost z lidí, se kterýma pracuju a opravdu se jim něco podaří, udělají to dobře a pak z toho mám radost i já, paradoxně. Ale závist? S tou zatím ještě to není tak jako upřímně stoprocentní a pracuju na tom, ale je to těžký/é. (Smích)

 

– Tak jo. Děkuju moc, Pavle za rozhovor. Napadne vás třeba nějaký/é poslední místo, kam byste lidi odkázal, který/kteří by se o tomhle chtěli dozvědět víc? Asi ta vaše nová knížka bude vycházet, jste říkal…

 

Ano, zatím pracovní název je „Únik z průměrnosti“. Já jsem ji původně chtěl nazvat „Střet“, protože střet je daleko vyhrocenější. Střet s kulturou, společností, střet s tou maminkovskou… s tím opečováváním, střet, že se ve všem o vás postaráme a vlastně dupnout si a jít mimo tu společnost, aniž bych to společnosti musel říkat: já jsem tady, já jsem jednotlivec a ty mi můžeš políbit…, protože jedna z těch výraznejch/ných osobností, rysů osobností je, že oni o tom nikde nemluví, jo. Ty nejvýraznější osobnosti jsou vidět. Když s nima mluvím, tak nechtějí ani vystupovat, což chápu, protože chtějí být krytí a nepotřebujou se ukazovat, takže nemusí to být moje knihy. Určitě nedoporučuju číst takový/é ty populistický/é knihy. Spíš jsem se obrátil, když jsem potřeboval opravdu vědět co a jak, tak jsem se obrátil na filozofii a tam to najdete už dávno. Všechno, všechno o tom ??? 

 

–Všechny ???

 

Všechny ty základní věci a pak jako historickej/ký dokument, opravdu jako sbírka moudrostí je Bible. Neberu ji jako křesťanský ten, ale jako opravdu sbírku lidských moudrostí v oblasti emotivní, v oblasti lidskosti, tak tam je těch věcí spousta, jo. V tomhle tom je to úžasný/é.

 

– Super, moc děkuju.

 

Není zač, děkuju a držím vám palce.

 

– Takže, přátelé, tohle byl Pavel Vosoba. Doufám, že se vám tenhle rozhovor líbil. Pár novinek: podcast nyní naleznete i na <spotyfaj>, takže kdyby vám z nějakého důvodu aplikace na podcast nevyhovovala, můžete zkusit <spotyfaj>, ale přece jen ty aplikace jsou super v tom, že vás to pokaždé upozorní na každý nový díl. Nový díl Proti Proudu bude nyní každé úterý. Jinak dost věcí ze zákulisí jsem začal zveřejňovat ať už na facebooku Proti Proudu, anebo na svém instagramu, takže si mě najděte pod Dan Tržil a uvidíte spoustu zajímavých věcí z nahrávání podcastu a mého života obecně. Já to tady ukončím, doufám, že jste si z toho něco odnesli, nebuďte průměrní a buďte nadprůměrní a pojďte proti proudu. Ahoj.