Před třemi lety jsme s Petrem Havlíčkem probrali základy výživy. Teď se vracíme ve světě Ozempicu, biohackingu a AI trackerů a hledáme, co má pro zdraví a dlouhověkost skutečný smysl.
Dan Tržil: Petře, vítej zpátky v Proti proudu. Ahoj.
Petr Havlíček: Ahoj Dane.
Dan Tržil: Je to už tři roky, co jsme si povídali. Eh, trošku jsem v přípravě samozřejmě musel pátrat, abysme neopakovali to samý, ale napadl mě takový jako otvírák trošku provokativní, jestli vlastně potřebujou, eh, víš co, ještě lidi tvoje služby, když vlastně dneska to vypadá, že to je hrozně jednoduchý.
Dan Tržil: Vezmou si tabletku Ozempic nebo něco a a jsou hubený a šťastný.
Petr Havlíček: Eh, no ono to tak jednoduchý není. Já vím, že to vypadá jako nesmírně lákavě. Nesmírně jo. Já si z toho dělám srandu, že, eh, časem to bude vypadat tak, že se připojíš na všechny ty hacky, dáš si senzor, budeš mít všechny prsteny, hodinky, budeš to mít úplně všude, včetně trenýrek.
Petr Havlíček: Eh, budeš to mít připojený na svého AI agenta, kterej ti bude přesně říkat, kdy máš jít spát, kdy si máš l-jít le– kdy máš vstávat, co máš cvičit, co na základě toho máš jíst a, a td.
Dan Tržil: A dá ti elektrickej šok, když to neuděláš.
Petr Havlíček: A dá ti elektrickej šok, když to neuděláš, eh, což asi mo-by možná ve spoustě věcí pomohlo.
Petr Havlíček: To je
Dan Tržil: jasný.
Petr Havlíček: Ale bylo by to taky zajímavý, kdybys to měl ještě třeba připojený na banku, jo? Že kdybys jako třeba přečerpal výdaje za kosmetiku nebo za nějaký zbytný věci, že by ti to nezaplatilo třeba v tý bance potom. A zároveň by ti to začalo říkat: „A ještě vem si tenhleten lék a tamten lék.“ A pak ještě by přibyly k těm lékům na hubnutí by přibyly léky na, na protistárnutí a k tomu by ještě přibyly léky na nárůst svalový hmoty.
Petr Havlíček: A, eh, se obávám, že v ten moment jako budem v totální prdeli teda, jo. Pokud to, ten scénář bude pokračovat tímhle způsobem, tak úplně toho člověka odpojíme od jeho vlastního těla. A tak, jak už mu nerozumíme teď, tak se obávám, že spousta lidí tomu přestane, přestane rozumět úplně. A ve chvíli, kdy tomu nerozumím a spoléhám se na ty vstupní vnější faktory, no tak to je přece nejkrásnější cesta pro manipulaci, ne?
Petr Havlíček: To se stávám naprosto dokonalým zákazníkem, protože vlastně moje přístroje mi řeknou, že potřebuju todle, todle, todle. Kdo mi zaručí, že to bude naprosto objektivní a že do toho nebudou vstupovat, vstupovat další věci. Takže já sice používám, jako ví se to, nemám jich tolik, mám občas dva, občas tři, eh, jsou chvíle, kdy čtyři, ale, eh-
Dan Tržil: To jsou nějaký trackery?
Petr Havlíček: Jo, jo, mám prsten, mám hodinky, používám sporttester a občas glukózovej senzor- Ale mám to jako v podstatě studijní data. A, eh, když se vrátím úplně zpátky k tý, k tý tvý otázce, jako ono to fakt vypadá dobře. Jenže, a to bohužel to b k tomu neříkají mnohdy ani ti lékaři, že právě proto, že máš ty léky, tak musíš dodržovat jídelníček, musíš se hýbat a musíš něco dělat s tou hlavou, která tě vlastně do toho, do tý situace, ve který seš, přivedla.
Petr Havlíček: Protože pokud to neuděláš, tak možná něco zhubneš. Pokud nechodíš nikam měřit, tak ani nevíš, co jsi zhubnul. A po vysazení těch léků, pokud jsi nezačal, neudělal různé změny ve svém životě, no tak ty léky okamžitě přestávají fungovat a všechno se to vrací zpátky tam, kde to bylo. Navíc my dneska máme data, že mnoho lidí jí tak málo díky těm lékům a vůbec se nehýbe, takže obrovskou část od dvaceti do čtyřiceti, dokonce někde jsem našel i do šedesáti procent toho, co zhubneš, je tvoje aktivní hmota, to znamená především svalová hmota.
Petr Havlíček: A pokud u toho teda nemáš ten silový trénink, tak se to pochopitelně potencuje. Dneska víme, že těm lidem chybí i další živiny, že jim chybí bílkoviny, protože to neují mnohdy, že jim chybí třeba vitamíny, minerální látky a že jim chybí vláknina. Takže toho samozřejmě využili už výrobci potravin, který teď jsem v Británii jsem našel, že vznikají speciální sekce potravin pro lidi užívající právě GLP jedna agonisty, protože se ví, co jim vlastně chybí, tak jim vyrábí speciální potravinový doplňky, aby to do sebe dostali, protože oni kolikrát v tom klasickým jídle nejsou schopni to, to přijmout.
Petr Havlíček: Takže já na jedné straně ty léky považuju za naprosto geniální, protože si představ, že seš v situaci, kdy fakt jako tu váhu máš velmi vysokou. Máš v tom různý zdravotní komorbidity. Tvoje psychika už je úplně v hajzlu, protože už jsi udělal x hokusů pokusů s hubnutím a všechno to končí jenom tím, že ta váha kolísá nahoru dolů, ale spíš jde nahoru.
Petr Havlíček: A teď ti někdo něco řekne. Teď ti dá ten lék a řekne: „Hele, já tady pro tebe mám řešení, ale musíš u toho makat Pokud u toho budeš makat a, a budeš jako opravdu cvičit a budeš jíst a začneš pracovat s tou svojí psychikou, která není úplně v pořádku, že samozřejmě u těch lidí to vždycky je nebo u, u nás u všech teda řekněme si na rovinu, že všichni v tom plavem dost brutálně, tak pak je šance se z toho nějakým způsobem dostat ven.
Petr Havlíček: Pokud tohle nepochopím a vemu to jenom jako lék, že tady mám zase nějaký rychlý levný řešení, tak jako jsou to za mě sirky v rukou malýho dítěte. To znamená, je to jak s antibiotikama. Jsou to geniální léky, ale pokud je nau-nadužívám, zneužívám, neumím je používat, tak můžou přinést možná víc škody než užitku.
Petr Havlíček: Takže za mě ok, je to zlom v medicíně, je to v řešení té situace, ale je k tomu potřeba říct i to b Že u toho se stejně musí makat, že bez toho to prostě nejde. Takže já rozhodně, eh, nemám, nemyslím si, že ano, možná teď nějakou dobu určitě ten odliv bude, protože plavková, teď zrovna speciálně plavková sezóna za dveřma.
Petr Havlíček: Vím, že normální dietou nutričním terapeutem už to nedám, tak si koupím Ozempic, kterej teda jak jsem zjistil, tak už víceméně seženeš úplně všude bez předpisu na černém trhu. Běžně to frčí.
Dan Tržil: Fakt jo,
Petr Havlíček: i v Čechách prostě to je jako easy. I v Čechách, i v Čechách. Dokonce u nás koupíš i lék třeba Retatrutid, který je stále v klinických zkouškách, ale na černým trhu už je běžně k dostání.
Petr Havlíček: Takže černej trh umá všecko vždycky.
Dan Tržil: No to je jasný, no. Tak to je jediný, že spoustu lidí, přesně jsem se chtěl zeptat, jako jak na černým trhu to, víš co, kde, kde leží ten černej trh?
Petr Havlíček: Musíš hledat. Jako jde
Dan Tržil: to,
Petr Havlíček: jako ale- Ale nemůže
Dan Tržil: to bejt tak jednoduchý. Zadáš do
Petr Havlíček: internetu a najdeš to tam. Je tam samozřejmě u toho poznámka, že to je pouze pro vědecké nebo nějaké klinické účely, ale je to tam a včetně nějakýho dávkování a dalšího.
Petr Havlíček: Takže normálně běžně se to dá sehnat, což je šílený, protože vlastně vůbec nevíš, co si kupuješ. Že ono se to možná tváří jako ten lék, ale co když to vyrobili někde a je to naprostej fake? Dobře, tak když to bude placebo, tak jsem vůl. Vyhodil jsem hromadu peněz. Ale c-co když to nebude jako úplně a něco v tom bude a mě to zdravotně poškodí, jo?
Petr Havlíček: Takže já bych před tímhletím jako důsledně, důsledně varoval. Hledat to instantní štěstí zase někde pokoutně, že to od někoho koupím. „Hele, to mám levnější, hele, vem si to ode mě, nemusíš k doktorovi pro předpis. Mám tady ještě něco úplně novýho, ještě to ani není na trhu.“ No tak ježišmarja, bych se osypal v ten moment.
Dan Tržil: No je pravda, že mě trošku přivádíš víc na to téma, mm, jako dneska je trendy longevity a biohacking a, a pomocí AI agentů jako zkoumat, jak si, víš co, jako mít toho doktora v tom svém mobilu, kterej ti říká, a občas jako vidím ty lidi, který to žerou samozřejmě až do toho extrému. A já nevím, příklad Repomysin, že jo.
Dan Tržil: Dva roky zpátky nebo rok zpátky jsem v americkém podcastu slyšel, hele, má to nějaký potenciální jako benefity a teď už můžeš mít vlastně spoustu lidí, který si t-vlastně začnou sami sebe dělat doktora a tady ty látky, který mají možná nějakej jako potenciál, ale rozhodně tam není nějaký jako velký data.
Dan Tržil: Nebo já vlastně nevím, ty to asi víš, tak najednou to do sebe začnou cpát a začnou si optimalizovat, eh, od cholesterolu po všechny možný další svý biomarkery.
Petr Havlíček: Hele, eh, je to samozřejmě moderní, je to trendy a já si myslím, že pořád se, jako je-je to krásný. My pořád vymejšlíme, jak to udělat jinak a jak to udělat tak, aby to nemuselo stát tolik práce.
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: A to tolik práce. Eh, můžeme si o modrých zónách myslet, eh, ve svý podstatě co chceme, jak jsou tam ty data moc zkreslený nebo nejsou zkreslený, jak je to validní. Je to všechno na základě pozorovacích studií. Eh, ale tam ten recept jako jednoznačně je a- Na
Dan Tržil: dlouhověkost.
Petr Havlíček: Jasně, jasně. Tak modrý zóny vznikly jako oblasti, že jo, kde se lidi dožívají neobvykle, neobvykle vysokého věku.
Petr Havlíček: A teď samozřejmě můžeme řešit, jestli to je nějakým, i daný tím, že vlastně je tam nějaká genetická jiná danost v těch oblastech, že jsou ty lidi daleko víc odříznutí od, od toho, od těch ostatních částí světa, takže žijou opravdu jinak. Dneska se ukazuje, že ty geny tam pravděpodobně i tu svoji roli poměrně značnou hrají.
Petr Havlíček: Teď nedávno jsem zrovna narazil na to, na, na vědecký článek jako jeden z prvních, který říkal: „Hele, je tady obrovská skupina lidí, která žije totálně nezdravě, totálně a dožívá se velmi vysokého věku.“ Takže pravděpodobně ty geny tam hrajou, hrajou obrovskou roli. Ale, eh, ten, ten náš biostroj byl pro něco koncipován.
Petr Havlíček: V určité době prostě to vzniklo jako něco, co nám má zajistit tady to místo na té Zemi, přežití a tak je vlastně celý to tělo nastavený. A, eh, vlastně ve chvíli, kdy já ho používám tak, jak je určeno nebo tak, jak bylo vyrobeno a zároveň mu dopřávám čas a umím pracovat se svojí hlavou, se svojí myslí. Eh, teď nebudem do toho tahat duši teďka, pojďme to nechat jenom na tělo a mysl.
Petr Havlíček: Tak v ten moment ale využívám maximálně vlastně potenciál svého těla a asi nebudu úplně potřebovat všechny různý možný látky pro to, abych si, abych si ten věk prodlužoval. A vlastně když se podíváš do těch modrých zón, tak tam je něco, čemu se říká těch nine powers nebo power nine, eh, těch devět sil Které vlastně s-determinují dlouhověkost v těchto oblastech.
Petr Havlíček: Z nich pouhé tři se týkají výživy. A to je převážně rostlinná strava, eh, jez do polosita, pij do polopita. Máme to v češtině taky krásně. Už přibydou ti na kontě léta. Je celý to pořekadlo. A, eh, vyjma Loma Linda adventistů sedmého dne, eh, je tam sklenička až dvě červeného vína denně, pitého za určitých podmínek, to znamená ve společnosti společně s jídlem na dobrou náladu a tak dál.
Petr Havlíček: A těch ostatních šest se ale týká úplně něčeho jiného. Ale je to něco, co v tom životě je nesmírně důležité. Tak první je tam samozřejmě vysoká míra pohybu. Tam vlastně ty lidi fitka a další nemaj, že jo, ale je tam pořád vysoký podíl, eh, vlastně manuální práce a celkově jako přesunů a chůze a dalšího, že tam ty oblasti jsou specifický tím, že tam není taková technizace.
Petr Havlíček: Takže to je, co se týče toho těla a všechno ostatní je ta duše a ta mysl. To znamená, je tam víra, je tam rodina, je tam smysl života, jsou tam komunity, je tam sdílení, jo. To znamená, eh, je tam vlastně o-obrovská, eh, vlastně práce s tou myslí a jako nebojím se říct i s, i s tím duchem. To znamená, že ty lidi jsou srovnaný, jsou vyrovnaný, vědí, že život přichází, že život odchází.
Petr Havlíček: Smrt pro ně není nic, čeho by se báli, protože tak, jak ty rodiny žijou vlastně pohromadě od dětí až po prarodiče, takže i to dítě vlastně od malinka ta vidí, že ta smrt je vlastně součástí života a že to není něco, čeho, čeho by se, čeho by se vlastně měli bát, že ti lidi jsou v pohodě, že umí pracovat se stresem, že ukazuje se, že vlastně samota je něco, co je nesmírně devastující.
Petr Havlíček: Takže já do sebe můžu rvát, jaký chci látky, ale ve chvíli, kdy, kdy jsem osamělý, neříkám sám, ale osamělý, no tak mi to pravděpodobně zase vůbec nebude pomáhat, protože i ta komunita, ty sociální skupiny, to je něco, co je pro nás stejně přirozený jako třeba jídlo nebo jako to, že se rozmnožujeme. Takže potřebujeme všechny tyhlety věci.
Petr Havlíček: A pak, pak pravděpodobně, když k tomu mám ještě tu hezkou genetickou výbavu, tak mám šanci, že se pravděpodobně dožiju vysokýho věku. To znamená, zase se motáme kolem něčeho, co v minulosti, co jsme nazývali zdravým životním stylem. Já se obávám, že to už jako neprodává marketingově tenhleten titul, tak to nazveme longevity, protože to teď chceme všichni, jo.
Petr Havlíček: A, eh, vlastně pořád se to motá kolem toho, že musím dobře jíst Musím si odpočinout, musím se vyspat, musím se hýbat. No a potřebuju pracovat se svojí myslí, se stresem a potřebuju mít přátele a rodinu krásnou, jo. A pak, pak se, pak to vlastně všechno funguje. Protože ve chvíli, kdy já ze sebe vytvořím projekt Řeknu projekt Petr Havlíček devadesát pět a teď to tam budu dávkovat a budu to tam sázet všechny ty věci a teď budu ve stresu.
Petr Havlíček: Ty vole, dneska mi ulítlo spaní o půl hodiny. Ježišmarja, já jsem nestihl přesně to cvičení, který jsem chtěl a jedeš ten projekt. No tak v ten moment se zase dostáváš do toho krysího kolečka. Je úplně jedno, jestli, jestli to je krysí kolečko z práce nebo to, že nezvládáš svoji rodinu nebo že nezvládáš sebe.
Petr Havlíček: Prostě zase seš v tom samým, jenom máš pocit, že, eh, to děláš asi trošku zdravějším způsobem. Já neříkám, že ty látky nemají nějakej potenciál jako to zvrátit, protože proč třeba ta strava je tak dokonalá, je, že je tam spousta těch věcí, především těch polyfenolů, těch antioxidantů, který se dneska používají, třeba resveratrol, že jo, jako jedna z těch, z těch úžasnejch látek, který se diskutujou.
Petr Havlíček: Takže v tý stravě to prostě je. Takže ve chvíli, kdy já mám to dobrý vyvážený jídlo a, a jím ho bez stresu a jím ho v pohodě, což mimochodem věděl už Tomáš Baťa, což je ve svý podstatě génius životního stylu. Ať jestli teda někdo se chce aspoň trošku vzdělávat v životním stylu, tak ať si přečte jako s trošku s nadhledem toho Tomáše Baťu, protože on byl v tomhle geniální pozorovatel.
Petr Havlíček: On ty lidi prostě musel dokázat číst naprosto neuvěřitelným způsobem, protože to, o čem my se tady bavíme, tak to ten Baťa už do svých zaměstnanců cpal v roce 1930 i dřív. A on přesně věděl, on to nedokázal zdůvodnit, proč to tak je. Proč, když ti někdo řekne: „Hele, musíš ho,“ on řekl svým lidem: „Musíte hodně pít, protože když budete chodit hodně močit, tak ty negativní myšlenky uvolníte, jo?“
Petr Havlíček: Takže všichni se tomu smějou. Ale uvědom si ten pocit, když si jdeš sednout na ten záchod, nebo když se jdeš vymočit, co se stane.
Dan Tržil: Ach.
Petr Havlíček: A přijde ta úleva, že jo. Jo, takže a to má zase další i zdůvodnění, proč to vlastně tak je. Protože mozek přeskočí do jiný frekvence zase, jo. Takže tím, jak on to pozoroval, tak to dokázal poskládat a my se k tomu zase dneska jako vracíme a říkám si: „Aha, jako todle to by bylo fajn.
Petr Havlíček: Jo, ta rodina, ono to je důležitý. Aha, práce tě neobejme, že jo. Aha, aha, ty potřebuješ, jako je to sice super, že máš ty výsledky, ale pak potřebuješ přijít domů a potřebuješ objetí, protože pak máš třeba i ten, ten oxytocin a další neurotransmitery, který ti dělaj jako ten, to dobrý a to, co tě uvolní a dělá ti tu životní pohodu potom.
Petr Havlíček: A ta životní pohoda, to a ten low stress, ten nízký stres je přesně to, co ale ti potom dělá i tu dlouhověkost nebo ne dělá, přispívá k tý dlouhověkosti.
Dan Tržil: No víš, mně přijde zajímavý, že ono na jednu stranu je to vlastně hrozně jednoduchý. Já občas mám pocit, víš, jako měl jsem tady tebe, Margit, Lukáše Robíka a tak.
Dan Tržil: A vlastně mám pocit, že takový jako skoro takový ty základy, přesně jak tys říkal, jest to polocita a nezpracovaný potraviny, že vlastně by si jako možná vypíchnul těch pět jako bodů, který třeba v tý výživě udělal devadesát procent jako práce. Ale na druhý straně můžeš jít do tady těch jako provázaností, komplexit A najednou to je vlastně hrozně složitý.
Petr Havlíček: Ono to takhle, ono to potom samozřejmě všechno složitě vypadá, protože všechno souvisí se vším.
Dan Tržil: Jo.
Petr Havlíček: A já chápu, že je velmi líbivý říct: „To je jednoduchý, vole, žer tohle, žer tamto, dej si k tomu tyhle doplňky a je to všecko dobrý.“ Jo? A to prodává, že jo. Protože jak jsme, před chvilkou jsme tady řekli, lidi chtějí jednoduchý řešení Protože ty složitý nezvládaj nebo je to pro ně asi příliš pří– nebo pro jejich mozek je to příliš náročný.
Petr Havlíček: Eh, j-já vím, že jako nedávám nikdy jednoduchý recepty. Já mám jeden jednoduchej recept. Dělej změny pomalu. Nikam nepospíchej, protože tvoje hlava není rychlík, vole. A tak, jak má určitý programy nahraný a tak, jak evolučně ten mozek funguje, no tak rozhodně nikdy nebude fungovat to, že tady takhle mám pocit, že jsem si tady načet jeden modul s programem, starej vysunu a novej tam nasunu.
Petr Havlíček: Tak takhle ta makovice nefunguje teda. Že
Dan Tržil: si jako udělám AI výtah z toho, co jsi říkal a řeknu: „Tak Petr říkal tady těch deset věcí, co ode zítra změním.“
Petr Havlíček: No, to, to nezměníš. Nezměníš. No, změníš to na měsíc, pak tě to doběhne, protože jsi nezměnil ty starý programy. A věř mi, že přijde první zátěžová situace a tak jak ten starej mozek, ten původní, to já teď jenom v uvozovkách, aby se neurologové neurazili, že jo, je to takový to jednoduchý rozlišení, starej mozek, no, novej mozek, pomalej mozek nebo rychlej mozek, pomalej mozek, tak tě to doběhne, protože naskočí ten starej program, protože ty už to tady tímhletím, tím vědomím už to neubrzdíš úplně, už to kapacitně je to přetížený a okamžitě se vrátíš k tomu starýmu modulu, kterej ten mozek zná, je pro něj bezpečný a ví, že to má takhle udělat, že to vždycky fungovalo.
Petr Havlíček: Jo? Sice blbě, ale fungovalo. Jo, takže, takže já naprosto chápu jednoduchý rady typu nejezte zpracovaný potraviny, jezte přirozeně upravený, bla bla bla, jezte společně. Tyhle kydy já všem vykládám samozřejmě taky, protože jsou pravda. Ale potřebuješ k tomu říct ještě to B. A to je to, jak to udělat. Protože když si ti sem sedne kdokoliv jinej, tak ti řekne: „No ty vole, ale když ta klobása je tak dobrá, když je todleto a když já přijdu z tý práce, no tak já si tisíckrát říkám, že teda nebudu žrát z tý lednice ty věci, protože, eh, se to nemá dělat a nebudu pít to pivo.“
Petr Havlíček: Jenže pak přijdeš domů a, a, a už seš v tý lednici a už do sebe leješ to pivo a už to tam tlačíš zvrchu dolů, protože tvoje hlava ti vyšle: „Dej si to, bude ti dobře. Tam z toho ti, když si to nedáš, z toho ti dobře nebude. Vzpomeň si na to, jak ti vždycky je dobře, když todle uděláš.“ No tak to uděláš. A všechny ty kecy, ty jsou úplně v pozadí, jak je to všechno jednoduchý, jak je to báječný.
Petr Havlíček: Není, není. Ta, ten člověk a ta hlava byla vytvořená úplně pro jinej styl života, ne tady pro ten. A pokud já tohleto nejsem schopen pochopit a nejsem schopen se ty věci učit postupně, tak přestože tady máme tisíce vynikajících rad, tak se neustále zhoršujeme. Ta situace se nezlepšuje, rostou nám onemocnění, stoupají náklady na zdravotnictví.
Petr Havlíček: Letos to bude zase víc, než je to, než je to kdykoliv jindy. A přitom jsme V Evropě jeden ze států, které má jedno z nejnižších dožití ve zdraví. To znamená, u nás první zásadní diagnózy přichází muži jednašedesát, ženy dvašedesát let. Celoevropský průměr je šedesát tři, šedesát čtyři a premianti jsou po sedmdesátce.
Petr Havlíček: Takže o čem se tady bavíme? O tom, že sice známe všechny krásný pravidla pro longevity, kr-nádherně se to poslouchá všechno, ale pak je tady to b) a to je ta realizace. A proto já nikdy nebudu říkat, jako že je to tenhleten jeden recept a je to takhle jednoduchý, protože to tak nikdy prostě fungovat, eh, fungovat nebude.
Petr Havlíček: Je to prostě multidisciplinární práce, na který se musí podílet všichni. Ale já si dneska troufám říct, že ten zásadní člověk, kterej tohleto má, dneska je moderní slovo, orchestrovat, jo. Já nevím, co to, kdo s touhle debilitou přišel, protože orchestr se diriguje.
Dan Tržil: Jasně.
Petr Havlíček: Takže ten, kdo to má dirigovat, je psychoterapeut nebo kouč nebo ještě lépe neuropsycholog, kdo rozumí vlastně jak tý psychologii, tak i tomu mozku, jak se chová a dokáže s tím člověkem pracovat a říct mu: „Hele, je to prostě takhle a ty začni s těmahle změnama.
Petr Havlíček: Nechoď spát o dvě hodiny dřív, protože spíš málo. Zkus to, vole, jseš zvyklej chodit spát o půlnoci a někdo ti řekne, že máš chodit spát v deset. Půjde to?“
Dan Tržil: No asi ne.
Petr Havlíček: No nepůjde, že jo? Jediný, co z toho bude, budeš se válet v posteli nasranej, nemůžeš usnout, po měsíci se na to vyprdneš a ještě z toho budeš frustrovanej.
Petr Havlíček: Budeš to zkoušet příště?
Dan Tržil: Hm, asi ne.
Petr Havlíček: Nebudeš. Tak. Ale když ti někdo řekne: „Hele, tak co máš za problém? Aha, jo, ty čumíš do toho mobilu. Ok, jseš závislej na mobilním telefonu s největší pravděpodobností, protože někdo ty algoritmy a to všechno vytvořil tak, aby tě na tom udržel co nejdřív. Tak pojďme si dát pravidlo.
Petr Havlíček: Zkus to o deset minut. Zkus ten telefon odložit o deset minut dřív a udělej si tam, pak si udělej dvacet minut, pak třicet a uč se to postupně. A zvědomuj si, cos to vlastně udělal. Já jsem odložil dřív telefon. To jsem dobrej, protože pro můj mozek v ten moment z toho vzniká odměna. Předtím byla odměna ten telefon.
Petr Havlíček: To znamená, to mi dělalo to, to, nevím, jsem ho viděl, vytvořilo se to bažení a ten mozek se potom zalil těma látkama, eh, všema, který mi dělají ten dobrej pocit. A já to potřebuju přerámovat. Já si potřebuju udělat ten dobrej pocit z toho, že jsem si ten telefon nevzal. To je ten základ. A takhle to můžu postupně přesouvat.
Petr Havlíček: Takže říct někomu, koho uspokojují klobásy a dělají mu dobře, že to nemá dělat a že má mít disciplínu
Petr Havlíček: A nedá mu k tomu ještě recept, jak. Jenom mu řekne: „Musíte mít pevnou vůli.“ Tak to je rada jak polit mi prdel teda. S prominutím, za mě už dneska po těch třiceti letech můžu říct, že je to všechno pravda, ale já potřebuju ještě říct no ale jak to mám udělat? Já potřebuju, napřed ten klient se musí přiznat, musí pochopit to, že mu ta klobása prostě něco nahrazuje, že mu prostě dělá dobře.
Petr Havlíček: Eh, pak potřebuje navnímat, že vlastně to úplně dobře není a pak potřebuje najít jinej systém a nejlépe vyřešit ten spouštěč ještě, aby už se tohleto nestávalo. Jo, takže krásně typickej příklad, jak se lidi odnaučují kouřit. No, musí si zvědomit, jak ta cigareta je vlastně hnusná, protože jim do tý doby-
Dan Tržil: Proč si tu cigaretu dávaj.
Petr Havlíček: A proč si tu cigaretu dávaj a co jim to přináší. A pak začít vnímat, že to, že to je něco, co jim asi, co v životě nechtějí mít, protože to stojí peníze, zhoršuje to zdraví, smrděj jim ruce, smrděj jim hadry. Manželka je nasraná, říká, že se líbá s popelníkem, že jo, ještě musí kvůli tomu chodit ven. A pak si řekneš: „Já tohle chci?“
Petr Havlíček: Anebo chci mít lepší pocit z toho, že jsem si to nedal. Ale pak jsou situace, kdy přijde šok a najednou to odhodí z ničeho nic. Jeden klient mi taky vyprávěl, že pro něj nejlepší terapie každý den po práci, protože dělá velmi stresovou práci, bylo zastavit u jednoho řetězce rychlého občerstvení a tam se prostě přežrat.
Petr Havlíček: Do tý doby, než viděl reportáž o tomto řetězci a v ten moment se to takhle přeplo a říká: „Od tý doby už jsem tam nebyl.“ Protože si najednou zvědomil, co to je za jídlo a co to tam vlastně dělá.
Dan Tržil: No jako tady ty momenty jsou zajímavý a samozřejmě jako i já, že jo, jsem vlastně mám pocit jako každej měsíc narazil na to, že se tady o ty momenty snažíš a ne vždycky se ti to povede.
Dan Tržil: A samozřejmě ta velká otázka, protože já jsem v posledních letech se snažil dělat nějaký jako programy, kde lidem s těma změnama pomůžu, ale vlastně jsem si jako sám uvědomil, jak je to těžký, víš.
Petr Havlíček: Je.
Dan Tržil: Jak, eh, dokud buď necítíš sám tu bolest, což asi víš, jako to je ta asi velká motivace prostě. A vědí to všichni doktoři, všichni fyzioterapeuti a tak dále, že jo.
Dan Tržil: Ve chvíli, kdy tě ty záda fakt bolej, tak konečně máš tu motivaci to začít nějak řešit. A ale pak je hrozně těžký přesně jako vydržet v ten moment, tak jako taky už mě trošku bole přestaly, že jo.
Petr Havlíček: Já vím, a to jsme, to jsme u toho. A tos řekl ta motivace.
Dan Tržil: No.
Petr Havlíček: A to je ta druhá část, ty sis popsal motivaci vnější.
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: Někdo mě vystrašil, něco mě bolí, něco se mi hroutí, o něco přicházím, někdo na mě tlačí. A to je přesně o tom. Když to přestává, já přestávám dělat. A jestli si vzpomínáš, na začátku já jsem mluvil o modrých zónách, že jedna z těch zásad, která tam je, z těch silnejch, je smysl života. Mhm. A ve chvíli, kdy vím, proč tady jsem a řeknu to úplně ještě, aby to bylo ve chvíli, a aby to nebylo o tom, mám se rád, ale že to je takový to, to už můžeme se pak dostat dál potom, ale k tomu vím, proč tady jsem a k tomu, abych to, proč tady jsem, mám tenhle nástroj, abych si to splnil Já se o to musím starat, protože chci-li si, chci-li to tady naplnit a chci-li si plnit sny, tak asi vole, když budu na vozejku s cukrovkou a s hypertenzí a řeknou mi všichni: „Hm, jako moc, moc se nehýbej,“ no tak asi toho moc nevyplním, že jo.
Petr Havlíček: Asi úplně kvalitní život mít nebudu. Takže to, to vědomí toho, pozvi si sem jednou Petra Vabrouška, triatlonista. Ten si myslím, že by ti o tom mohl vyprávět hodně, hodně, protože jemu je myslím, že třiapadesát a pořád patří ke světový extra špičce ve, v těch ultravytrvalostních, ultravytrvalostních záležitostech.
Petr Havlíček: Přesně ví, co a proč a ja-ja-jak to má a přesně ví, kam, kam vlastně ten jeho život jde. A já ho znám skoro třicet let a on to věděl vždycky, až jsem říkal: „Ty vole, mě tím sere.“
Dan Tržil: To
Petr Havlíček: je neuvěřitelný, jak ten člověk má prostě porovnáno a jak vlastně ví, co chce a dělá ty věci k tomu, aby se k těm vlastně metám dostával a ví pořád co dál.
Petr Havlíček: A pořád tam má nějakou i tu vizi a další. A jako vidí, že ten jeho život má furt smysl, že to není jako u spousty sportovců, že oni skončí a teď jako vyhořej. On už tam má nadstavbu a už ví zase co dál. Jo, ale proto ví, že se o to tělo prostě musí starat. Takže tohleto když mám, tak pro m– tak je to přece jakoby ta, ta obrovská motivace se o to aspoň trošku slušně starat, protože pokud to nebude fungovat, no tak, tak co si, co, co dokážu, co si splním, kolik peněz si vydělám jo a tak dál.
Petr Havlíček: Takže to se obávám, že spoustě lidí dneska třeba tohleto vůbec nedochází ve dvaceti, jasně, že ti to nedochází ve třiceti možná taky ještě, na ve čtyřiceti už ti začíná být blbě, tak jako trošku a v padesáti letech si říkáš: „Ty vole, už to není jako úplně ono,“ ale ono by to mohlo bejt ono, kdyby si se, kdyby si se o to, cos dostal a to, co máš jenom jedno, to, co ti nikdy nikdo nevymění jako auto nebo jako mobil, tak ti dojde možná, že se o to musíš starat.
Petr Havlíček: Takže se musíš vyspat, musíš se najíst, musíš se hýbat, musíš trošku pracovat s tím stresem, protože to jsou ty zákonitosti, tak jak ten organismus je vytvořenej. A když to chápeš, tak to začneš dělat a začneš i přemýšlet o tom. Hele, tak tu klobásu fakt ji potřebuju dneska? Je to opravdu o tom? Nebo ji chce jenom moje emoce, protože mě tady někdo naštval zase nebo něco se odehrálo jinak.
Petr Havlíček: Takže bez toho nad tím samozřejmě bez tý motivace, bez tý vize, to, to je taky velmi složitý, protože chci uběhnout maraton. Dobře, no tak, tak, tak dělám všechno pro to, abych uběhl maraton. Já ten maraton uběhnu. A? A co? Co dál?
Dan Tržil: No, eh, na druhou stranu mám pocit, asi se shodneme, že neříkáš jako nikdy si nedej tu klobásu, že
Petr Havlíček: jo.
Petr Havlíček: Ne, v žádným případě, v žádným případě. To jako, u-uvědom si jednu věc, když ti někdo řekne: „Tohle nikdy nesmíš, tohle nikdy nebudeš dělat, tak, tak v ten moment řekni: „No tak vám na to seru, že jo. Jo, to prostě ve chvíli, kdy tam máš zákazy, tak to fungovat nebude. To jako můžeš maximálně zkoušet u dětí, ale daleko líp to u těch dětí i funguje, když jim vysvětlíš: „Hele, jako dneska ne a zejtra taky ne, možná za týden, až na to bude ten správnej čas, tak si toho buřtíka vopečem, protože tohle, tohle, tohle, tohle.
Petr Havlíček: Nejí se to každej den. Jo, na každej den jsou jiný jídla, ale tohle to je taková jako vzácnost. Dobře, není to jako úplně zdravý, ale jsme tady všichni, opékáme si ty buřty, máme hezkou atmosféru. Proč bysme si je v ten moment nedali? Ale říkám nikdy a svýmu dítěti nikdy nedám sladkost a nikdy neochutná klobásu a vždycky bude pít jenom čistou vodu.
Petr Havlíček: No tak počkejte do určitýho věku a to dítě si to pak zařídí úplně jinak a úplně samo. A budeme se jako sakra divit, co ta naše autoritářská výchova s tím dítětem ve finále udělá.
Dan Tržil: Hm, hele, eh, tak trošku taková provokativní otázka. Jsem zvědavej, z jaký strany to vezmeš, jo. Když za tebou někdo přijde a řekne ti: „Hele, tak jako mám sto tisíc, prostě potřebuju, kde mám začít?
Dan Tržil: Potřebuju těch sto tisíc nějak jako utratit, abych teda zlepšil ten svůj život nebo to svoje tělo. Jo, tak řeknu, tak, eh, tak si tady najmi kouče nebo tak se vykašli na hodinu práce a jdi chodit do lesa nebo, nebo-
Petr Havlíček: Hele, to já to říkám tak, že musíš toho člověka napřed navnímat.
Dan Tržil: Jo.
Petr Havlíček: Neexistuje univerzální rada a n-n-pro, pro každýho člověka, u každ– každej člověk může začít něčím jiným.
Petr Havlíček: U někoho je to o tom, že řeknu: „Hele, zvládnete chodit o chvilku dřív spát?“ „Jo jo, jo, to by šlo. A zvládnete večer nezažírat? Hm, to by jako ještě asi nešlo. Na to si netroufnu.
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: Dobře, zkus chodit dřív spát. Možná, že když budeš trošku víc vyspalej, budeš se trošku víc hejbat, protože budeš mít víc energie, budeš trošku víc spokojenej a možná pak nepotřeb– bude se ti pak možná lépe řešit to večerní zažíraní.
Petr Havlíček: To znamená, u každýho člověka je to, já jim říkám vždycky: „Vyberte si. Tady máte všechny věci, který je potřeba v tom životě dělat. Vyberte si jednu. Za mě je to tahleta.“
Dan Tržil: Která je třeba nejjednodušší pro tebe prostě. Nebo-
Petr Havlíček: Hele, já si myslím, že když se tady budem bavit o tom, co má jeden z největších významů, tak je spánek, což většina lidí má nějakým způsobem rozdrbaný.
Petr Havlíček: Tak většinou se domlouváme na tom, pojďte zkusit postupně tu dobu třeba, pardon, toho usínání jako p-postupně jako dávat blíž a blíž k nějakýmu jakoby normálnímu času, kdy si ten člověk zajistí jednak dostatečně dlouhej spánek a pak ještě říkám: „A pojďme to udělat i tak, aby i ta architektura, ta kvalita toho spánku odpovídala.“
Petr Havlíček: A pro mě není rozhodně tím výsledkem to, že ten člověk přijde a řekne: „Já jsem zhubnul o deset kilo.“ Pro mě to zásadně: „Já se líp cítím. Mám energii, mám lepší náladu, nelítají mi tak emoce.“ A to vím, že, a si říkám a tak přesně v týhletý fázi to chceme mít, protože když se začínáš zklidňovat a začínáš se cejtit dobře, tak se shodneme i v tom, že i ty změny se ti dělaj líp, než když vlastně to tam rveš někde na násilí, že seš furt unavenej, protivnej, nevyspalej a tak dále.
Petr Havlíček: To znamená, eh, je sice jako fajn, eh, mít doma kuchyňskou váhu na to, aby sis odvážil přesně svoji krmnou dávku Ale o tom to teda rozhodně není a rozhodně nejsem zastáncem toho, že si musím za každou cenu nutně evidovat to jídlo. Ale, ale pokud pro toho člověka na druhou stranu je to něco, říká: „Hele, tohle jako umim, na to jsem zvyklej, jo, to mi nedělá stres.
Petr Havlíček: Naopak mi to pomáhá v tom, že já si to jídlo tím udržím pod kontrolou.“ Řeknu: „Ok, tak to dělej, jestli ti to dává klid, ale jestli máš pocit, že když to tam budeš psát, že to někdo bude kontrolovat, bude tě za to soudit a ty jseš z toho nervní, no tak to nedělej, protože u toho nevydržíš. Jo, pokud tě to sere jenom proto, že to musíš prostě evidovat, no tak to taky nedělej.
Petr Havlíček: Napiš si to tam třeba jednou za čas, aby sis to teda zkontroloval, jestli to fakt aspoň trošku sedí.“ Jo, zase je potřeba diferencovat, protože každej z nás jsme jinej. Každej z nás se prostě rodíme s jinou výbavou, i co se týče citlivosti na, na vnější podněty, temperamentu a tak dále. Samozřejmě do značné míry to pak ovlivňuje, ovlivňuje výchova, ale ve chvíli, kdy je někdo klidnější, vyrovnanější, odolnější, tak vím, že můžeme začít s více věcma.
Petr Havlíček: Ve chvíli, kdy je někdo spíš jako citlivější, nevěří si vůbec a tak dál, tak musíš s pomalejma. Jin– prostě někomu můžeš to prkno postavit do dvou metrů a říct: „Hele, přejdi to, ty to dáš.“ A někomu ho musíš položit na zem a řekneš: „Hele, zkus to po čtyřech přelízt, pak se postav a zkus ho zase zvyšovat a buduj si tu sebevědomí a tu sebe cenu, že to prostě zvládneš.“
Dan Tržil: Hm, takže, eh, víš, jako trošku jsem tam jako nějaký počítání kalorií. Eh, vím, že to je vlastně detail a že jdu zpátky do toho detailu, ale počítání kalorií teda řekl bych si ani, jako ani dobře ani špatně. Nebo víš, mě by zajímalo třeba, že jednu dobu se říkalo: „Hele, je to vlastně úplně jednoduchý. Prostě když, eh, máš větší výdej než příjem, tak, eh, tak budeš hubnout.
Dan Tržil: Když máš větší příjem kalorií než výdej, tak budeš jako tloustnout.“ A tady to zjednodušení
Petr Havlíček: na- To je mechanistický, jako mechanistický zjednodušování na základě fyziky, který jako opravdu platí.
Dan Tržil: Jo.
Petr Havlíček: Jenže, jenže organismus je plastickej. To znamená, on má spoustu mechanismů, jak se přizpůsobovat Takže já když dlouhodobě jím méně nebo jím hodně málo, no tak to tělo má jako hromadu mechanismů, kterýma ti tu spotřebu prostě sníží-
Dan Tržil: Jo …
Petr Havlíček: protože chce přežít.
Petr Havlíček: To znamená, snížíš bazál, snížíš adaptivní termogenezi, snížíš NEAT, což je takovej ten, to množství toho pohybu. Pak už jenom sedíš jako pecka, klesne ti testosteron, klesne ti aktivní trojka, zvýší se ti reve-reverzní T3, to znamená hormony štítný žlázy a tak dále. To znamená, to tělo opravdu má mechanismy, jak ušetřit.
Petr Havlíček: Navíc ještě existuje něco, eh, co se jmenuje, eh, vlastně schéma omezené energetické spotřeby podle Poncra z roku 2016, následně několikrát i potvrzeno, že při vysokým výdeji ten organismus je schopen přesouvat energii tam, kde je potřeba.
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: To znamená jako třeba vrcholoví sportovci, sportovkyně to znají velmi často.
Petr Havlíček: Je to jedna z těch věcí, kde se mluví o Red S syndromu třeba, kdy to tělo prostě ty mu, ty ho zatížíš nějakým výkonem a ono udělá: „Hm, hm, hm, tady na to nemám tolik energie, takže to uberem z imunity, z reprodukčního cyklu a tak dále a dáme to do toho pohybu.“ To znamená, tady tu funkci snížíš a spod– ve, ve finále ten deficit, to znamená to, co spotřebuješ, je podstatně menší, než sis myslel.
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: Jo, takže, takže jako ano, já chápu i to mechanistický pojetí. Musím počítat, potřebuju zhruba vědět, kolik potřebuju a vo kolik můžu snížit. Ale vzhledem k tomu, že vlastně tu reálnou spotřebu nikdo z nás jako úplně nezná, že pořád se pohybujeme ve sféře jenom nějakých výpočtů, tak lpět na tom, že musím přesně na, na gramy dodržovat ty bílkoviny, tuky, sacharidy atd.,
Petr Havlíček: jako ono to úplně jako funkční není. Navíc pro spoustu lidí je to zase obrovská mentální zátěž, než když mají, než když jedí podle Margit, řekněme, jo. Ale tam to má zase jednu zásadní podmínku, která souvisí s mojí hlavou a s mým řízením, protože samozřejmě chápu i, i logiku Margit, mám ji rád, že vlastně organismus má schopnost svoji schopnost regulovat, protože má hormony, který řídí pocit sytosti, má hormony, který nám vyvolávají hlad.
Petr Havlíček: Takže ve chvíli, kdy já tomu mozku dám tu příležitost tím, že jím opravdu vnímavě, přepnu se do toho režimu z toho bojuj utech do toho odpočívej, zažívej. Vnímám to jídlo, jím ho pomalu, jím ho v dobrý společnosti. No tak možná tomu tělu umožním, aby řeklo: „Hele, začínáš bejt plnej.“ Jenže ve chvíli, kdy mám v ruce mobil, do toho v tom mobilu řeším ty maily nebo ty hnusný zprávy a další a takhle druhou rukou do sebe rvu to jídlo.
Petr Havlíček: No tak vnímám něco? Ne, vnímám to, že mi je tak blbě za dvě hodiny po tom jídle. Jo, to je všechno. Ale vůbec nevnímám to, jestli jsem najezený dostatečně, nedostatečně. Prostě jsem do sebe něco naházel. Jo a to nejsem si jako úplně jistej, jestli ty všechny hacky, když jednou budu mít, jestli mi řeknou: „Hele a teď je ten správnej moment, už by ti to mohlo stačit.“
Dan Tržil: Jo, jo, ale já tak to vyberu možná pár těch- Jenom
Petr Havlíček: pardon, pardon, já do toho ještě skočím. Ale zase aby to nevyznělo proti těm hackům. Pokud je budu používat k tomu, že začínám poznávat, jak funguje moje tělo, tak pak jsou geniální. Jo, když jsem schopen, proč jsem třeba já začal používat glukózovej senzor?
Petr Havlíček: Protože jsem chtěl vědět, jak já reaguju v různých časech, v různých situacích na různý typy sacharidů. Bylo to geniální
Dan Tržil: Eh, no, tak když si naťukl glukózovej senzor, víš, na jednu stranu zase velkej trend lidí, který si neustále měří glukózu, na druhou stranu jsem slyšel prostě hele, pokud jako nemáš cukrovku, tak vlastně to není úplně nutný, protože i to je jako přecenění tý, tý glukózový- Musíš
Petr Havlíček: tomu rozumět.
Dan Tržil: Ok.
Petr Havlíček: Jo, to je v podstatě musíš umět přečíst ty data-
Dan Tržil: Jo …
Petr Havlíček: který tam jsou a o tom to je. A jasně, že spousta lidí, když to neumí, tak z toho zase jenom vyhysterčí, že jim prostě vylítla, eh, eh, glykemie nahoru a co s tím mají dělat a je to v pořádku, není v pořádku, zadají to do AI. Jedna jim řekne, že to je dobrý, druhá řekne, že to je blbý.
Petr Havlíček: Jenže on tam nezadal, že to žrádlo snědl ve stresu a že to vypadalo tak a tak. Takže logicky ta glykemie prostě vystřelila mnohem vejš a pak skákala jak pingpongáč, že jo, nahoru, dolů, nahoru, dolů. Jo, tak to je
Dan Tržil: jenom čistě o tom, co víš prostě.
Petr Havlíček: Není, to se bavíme o tom vědomým jezení- Vědomém se … o tom, co se děje.
Petr Havlíček: Já tam jsem, mám spoustu modelovejch situací, kdy jsem viděl, jak ten organismus prostě reaguje ráno glykemie, když si zacvičíš, nezacvičíš, vyspíš se, nevyspíš, seš ve stresu, nejseš ve stresu a tak dále. To všechno to samozřejmě ovlivňuje a v momentě, kdy to nejseš schopen dát, protože tě to nenapadne, protože ta, to AIčko ti to vyhodnotí, ale tebe musí napadnout, že tam musíš zadat všechny tyhlety aspekty.
Petr Havlíček: Mám vysokou glykémii. Nevyspal jsem se, necvičil jsem, jsem ve stresu, čeká mě něco složitýho.
Dan Tržil: Hm.
Petr Havlíček: Tak v ten moment si dej šunku a zeleninu a vyprni se na všechno ostatní, protože to tělo ti tu glykémii vystřelí do nebeských výšin možná.
Dan Tržil: Hm. Eh, nevím, jestli jsme si to, jestli jsme to probírali minule. Možná ne.
Dan Tržil: Eh, proteiny. Víš, teďkon jako vlastně mám pocit- No doba
Petr Havlíček: proteinová.
Dan Tržil: Jo, doba proteinová. Docela jsme se k tomu dostali. Nebo, eh, mám pocit jako už víc a víc probublalo ty jako doporučení proteinu se má jíst víc, než si lidi myslí. Někdo říká jeden a půl gramu, že jo. Pokud seš aktivní, někdo říká dva gramy na tělesný to.
Dan Tržil: Já za mě jsem si tak jako vyhodnotil, hele, asi je to vlastně dobrý nápad. Eh, samozřejmě furt trošku ve mně se bojuje a budu rád za tvůj komentář, protože ono ujíst jako sto šedesát gramů proteinu, ještě na druhou stranu, když máš takovýto, vlastně jako vím, že není úplně dobrý jako se cpát masem od rána do večera a že toho masa bych teda chtěl jíst spíš kvalitněji a míň, tak to najednou začíná být trošku problematický, víš?
Dan Tržil: A teď některý lidi proti tomu protestují a říkají si: „Hele, vlastně toho nepotřebuješ tolik toho proteinu.“ Jak to vnímáš ty tady tu těžkou problematiku?
Petr Havlíček: Hele, tak je faktem to, že v tom hraje obrovskou roli marketing, a to už je od nějakých devadesátých let minulého století, kdy to samozřejmě začalo ve Spojených státech.
Petr Havlíček: A všechno dobré, co, tak přijde ze Spojených států samozřejmě i k nám potom. A, eh, vlastně význam bílkovin, možná jsme ho začali poznávat až v pozdější době, ale je potřeba si říct jednu věc. Za mě je úplně scestná logika přepočítávat bílkoviny na kilogram tělesné hmotnosti v momentě, kdy víme, že dvě třetiny populace mají nadváhu nebo obezitu.
Petr Havlíček: To je absolutní nesmysl. A, a na druhou stranu všichni doma nebo mají ve fitku, doma, v ordinacích jsou chytrý váhy, bioimpedanční měření, kdy já jsem schopen zjistit teda, kolik mám tuku a kolik mám toho zbytku těla. Takže mně jediný, co mi dává logiku, je počítat bílkoviny na kilogram aktivní tělesné hmoty, to znamená na tuku prosté tělo nebo ještě možná na kilogram ideální tělesné hmotnosti, to znamená plus nějaký, nějaké množství tuku.
Petr Havlíček: Což je mimochodem i, i výhrada celé řady odborníků proti novým vlastně stravovacím doporučením ve Spojených státech, že zase doporučují zvýšit příjem bílkovin, ale znova na kilogram tělesné hmotnosti. A tam těch lidí jsou overweight, tak těch je tam ještě víc než u nás. Takže samozřejmě my jsme dospěli k tomu, že ta základní dávka těch nula celá osm gramů ještě teď bráno na kilogram tělesné hmotnosti jako záchova je pravděpodobně nízká a že bychom to měli revidovat a je to zhruba jedna celá dva.
Petr Havlíček: Když to vezmeme na tu, na tu aktivní hmotu, tak tam by to bylo zhruba třeba jedna celá šest.
Dan Tržil: Ok.
Petr Havlíček: Ale čím víc seš aktivní, čím více se hýbeš- Nebo když se snažíš redukovat hmotnost, tak prostě musíš tu bílkovinu trošku zvyšovat. A třeba u lidí, který dělaj silový sporty, tak jsou mnohdy třeba až na třech, dvou a půl, třech gramech-
Dan Tržil: No.
Petr Havlíček: Ale na kilogram aktivní tělesný hmoty.
Dan Tržil: Okej.
Petr Havlíček: Jo, což není, když budu vážit, já vážím třeba necelejch devadesát kilo-
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: Teď to není dvě stě sedmdesát gramů, ale ten, ta, ta tuku prostá tkáň je třeba o nějakejch patnáct procent nižší, jo, u běžnýho člověka, štíhlýho člověka, kterej má třeba třináct, patnáct procent tuku.
Petr Havlíček: Takže pak už se dostáváš zase k jinýmu číslu-
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: A musíš počítat bílkovinu ze všech zdrojů. To znamená nejenom z toho masa, z ryb, šunky, z vajíček, ale ona bílkovina je i v ovesnejch vločkách, v rýži, v těstovinách, všude ta bílkovina je. To znamená, já si potřebuju dělat tu bilanci vlastně z celkového množství.
Petr Havlíček: No ale pak se dostáváme k jednomu tématu, který je velmi kontroverzní, ale jako velmi kontroverzní a rozděluje i vědeckou obec, což je bílkovinný paradox mezi padesátým a šedesátým pátým rokem věku, kdy celá řada autorů, i těch z oblasti longevity, jako je profesor Longo a další, říkají: „V tento moment je potřeba, protože je to období rizikové z hlediska vzniku onkologických a zánětlivých chronických onemocnění, snížit příjem živočišných bílkovin-
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: A naopak držet to sp– celkově mít ten příjem bílkovin trochu nižší, ale pořád, aby ti pokrýval to, co potřebuješ v rámci svého životního stylu, ale aby ta bílkovina byla spíše z rostlinných zdrojů. A ten paradox je z toho důvodu, že po pětašedesátce se to úplně mění a tam naopak potřebuješ, protože tam jako výrazně už ta svalová hmota přestává reagovat na bílkovinu.
Petr Havlíček: To znamená, ta bílkovina už nemá tak anabolický efekt. Takže já tam naopak potřebuju výrazně zas tu bílkovinu zvýšit a naopak preferovat ty zdroje živočišné. Takže tohleto je něco, co tříští vlastně názory vědecké obce na dva tábory. To je jak s koriandrem. Jedni říkají, že to je blbost, že to tak bejt nemá a druzí říkají, že to milujou a že to takhle prostě- Jasně …prostě být musí, jo.
Petr Havlíček: Takže já bych řekl, že zase to bude ve své podstatě záležitost, která je výrazně individuální a je závislá na mých genetických dispozicích, na, a na mém životním stylu, jo. Takže tyhlety dva faktory tam potom hrajou a samozřejmě aktivitách, to, co patřila, spadá do toho životního stylu. Takže tohleto tam potom musí zohledňovat to, kolik a jaké bílkoviny vlastně, vlastně budu potřebovat.
Petr Havlíček: Ale jak říkám, spousta i právě autorů, kteří se zabývají longevity, tak ty, ty tam tyhlety teze mají, ale na druhou stranu je celá řada dalších, která to tak nemá. No já když jsem to někde řekl, tak, tak Mirek Šindelář mě natřel v časopise, jako že jsou to starý data atd. Ale ty data prostě jsou pořád a pořád je to rozdělené na, na dva tábory.
Petr Havlíček: Takže já bych to ukorigoval s tím, že znova opakuji, záleží na genetických dispozicích, kolik vlastně tam mám vlastně dispozic k různým typům onemocnění a mém životním stylu.
Dan Tržil: Jo a takový to, jak někdo říká, že ty ž– rostlinný bílkoviny, že jsou prostě míň využitelný a tak dále.
Petr Havlíček: Jsou, jsou. Ony nejsou tak, nemají takovej anabolickej potenciál protože některých těch aminokyselin, leucinu, methioninu a tak, který stimulujou ten mTOR, to znamená tu stavbu.
Petr Havlíček: A to je přesně to, co říkají ti druzí. No ale ty my tam nechcem, my musíme ten mTOR potlačit trošičku, aby se to tak nerozjíždělo a nevznikala celá řada těch onemocnění. Tak právě proto třeba ta rostlinná bílkovina, eh, je pro spoustu sportovců méně kvalitní, protože vnímají, logicky vnímají, když tam mám méně těch anabolizujících aminokyselin, eh, že ta regenerace po nich je horší.
Dan Tržil: Mhm, mhm. Takový-
Petr Havlíček: Ale to se bavíme o vrcholem. Já si myslím, že běžnej rekreační sportovec pozná prd.
Dan Tržil: Jasně. To jsem chtěl říct, jako že- Ano. Ok, takže, takže nepřehýdat se tím úplně za každou cenu těma bílkovinama a hlídat si- No jasně. -takový nějakej ten a nemusíš jíst nutně třikrát denně maso.
Petr Havlíček: Eh, rozhodně ne, protože tady pak ještě do toho zase vstupuje něco, jako je model udržitelné stravy.
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: A protože populace zatím ještě stále narůstá, ale vypadá to, že brzo se to začne lámat a začne to padat, že to bude dřív, než se předpokládalo, že už i v Africe, eh, údajně začíná klesat porodnost. Eh, ale pořád je to o tom, že spoustu toho sežereme, že na, eh, následky nadváhy a obezity dneska jednoznačně umírá víc lidí než na následky podvýživy.
Petr Havlíček: To znamená, ta spotřeba roste nejen s tím, že roste počet lidí, ale i s tím, že jíme stále víc a že hromadu toho vyhazujeme. Mhm. Takže přichází do toho samozřejmě nějakej model udržitelné stravy a tam se obávám, že tý živočišný bílkoviny není tolik a nejsou tam ty vysoce průmyslově zpracovaný potraviny, což zase ta ekonomové a další začnou okamžitě torpédovat.
Petr Havlíček: No ale když zrušíte vysoce průmyslově zpracovaný potraviny, zavře spousta továren, no statisíce, možná miliony lidí přijdou o práci. Takže i tohle je neudržitelný. Jo, tak je to pořád jsme, když se vrátím zpátky, je to u mě, u mé svobodné volby. Zatím ji furt ještě mám. Zatím mi nikdo nedávkuje jídlo do vaničky, kolik si toho můžu dát a nemám potravinový lístky.
Petr Havlíček: Zatím pořád se můžu rozhodnout. Takže je to na jedné straně moje svoboda volby a na druhý straně to, co je ta druhá stránka tý mince, je moje zodpovědnost za mé rozhodnutí.
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: Pokud, pokud akceptuju jenom volbu, svobodu a neberu, neberu zodpovědnost, tak je mi potom líto. Bohužel zatím to platíme všichni.
Dan Tržil: No, co výživa dětí? Je mi jasný velký téma. Já jsem nedávno narazil, víš, jako mám děti dva a sedm. Teď jako z mýho pohledu to vlastně není úplně ideální. Bohužel ty snídají cereálie, který, nedělám si iluze o tom, že by to bylo zdravý, zas tak nejsem, ale prostě v tom jídelníčku jako figurujou. Jak bys to poradil?
Dan Tržil: Víš nějaký úplně jednoduchý tipy, ať už co se týče snídaní nebo nějaký svačiny do školy, co by tam třeba nemělo chybět nebo-
Petr Havlíček: Hele, já bych to postavil úplně obráceně. A teď, teď, teď, teď se nazvu Margitem Slimákem, protože tady bych jako fakt použil tu Margit. Tak jim v první řadě přestaňte dávat to svinstvo.
Dan Tržil: Ok.
Petr Havlíček: Jo, to znamená, my si tady hrajeme na to, jak by to mělo vypadat a na druhý straně vidíš, jak ty děti lítají s pytlíkama chipsů, s limonádama a s dalšíma a nikdo to ne– ale ptáme se, co jim teda máme dát zdravýho. Tak já říkám, tak ten první krok, pojďme se zaměřit na to, jako vyházet jim z toho jídelníčku to nezdravý a nechat to tam jenom opravdu při nějakých příležitostech ne jasně definovaných, to znamená jako nahodile, někdy občas si to teda dát můžem.
Petr Havlíček: A pak se zaměřujme na to, co by tam v podstatě mělo a nemělo být. To znamená ve chvíli, kdy v tom jídelníčku začnou převažovat ty zdravější potraviny- Eh, tak pak už o to stravování svého dítěte nemusím mít takovej strach, protože ve chvíli, kdy nabídnu tomu dítěti to, co si myslím, že je správně, nabídku podpořím tím, že ono to vidí u mě, že já se chovám úplně stejně.
Petr Havlíček: Do toho s tím dítětem komunikuju a vysvětluju a zároveň mu nastavuju jasný pravidla. Takhle to prostě je. Ale ty pravidla nejsou drsný, nejsou vostrý, protože dítě to exekutivní centrum, ten prefrontální kortex nemá vyvinutej. Dítě žije tady a teď a impulzivně. Takže v momentě, kdy já mu nechám naprostou volnost, no tak se samozřejmě bude chovat podle toho, na co vidí, co má zrovna chuť a tak dále.
Petr Havlíček: Jenže bohužel to bude dělat i v dospělosti. Takže já mu ty pravidla potřebuju trošku nastavovat a pak s tím nevidím, nevidím v tom žádný problém a nepotřebuju řešit to, jestli teda mu tam dávám jako dostatek všeho a jestli náhodou ho nepodvyživuju tak, aby vlastně v rámci toho jeho životního stylu bylo málo.
Petr Havlíček: Já mám děti tři, jako v životě jsem nic neměřil a neřešil. Kdyby ses mě zeptal, jaký energetický příjem a kolik bílkovin mají moje děti, tak ti tady rozpažím, že jsem to nikdy nepočítal a počítat to asi ani nikdy nebudu, eh, protože, eh, v tom stravování jsou nějaký pravidla a zároveň i určitá volnost. To znamená pravidla jsou ve smyslu: „Hele, tak pojďme se tady domluvit, co si dáme.
Petr Havlíček: Tohle je na výběr. Tohle zamítáme, tohle nebude. Takže tady něco, domluvíme se na tom. Ok, máš, ty to nechceš? No nemusíš, ale smiř se s tím, že nic jinýho není, protože jsme se v uvozovkách demokraticky domluvili všichni na tom, že bude tohle jídlo a ty ho nechceš teďka v půlce? Je to tvoje volba. Ty budeš mít hlad, ne my, tak ho nejez, ale nechoď s tím, že něco dalšího chceš.
Petr Havlíček: Schovám ti to tady ještě chvilku, kdyby sis to chtěl dojíst, ale to je vše. Takže- Ve chvíli, kdy to dítě jí bez mobilu, jí v klidu, jí v pohodě. Vždyť jsme se bavili o tom, že jsou tady a jí to, co já považuju za zdravý. Si myslím, že to je zdravý. Tak jsou tady přece to, co jsme říkali, ty signály toho pocitu sytosti a pocitu hladu.
Petr Havlíček: A dítě se nepřežere zdravýho jídla, zeleniny, masa, přílohy. Dítě se přejí chipsů, přejí se čokolády, přejí se něčeho, co vlastně v tom mozku vlastně, kdy ten dopamin zasáhne ten nucleus accumbens a ten vyšle jako pak signály k tomu „hele, tohle musíš a jez a furt a dál,“ tak pak, pak to dítě si to jako dokáže ukorigovat.
Petr Havlíček: Ale ve chvíli, kdy mám dítě, který mi neustále se od jídla zvedá a odchází, u toho si má puštěnou televizi a další, no tak pak asi budu muset sedět s těma tabulkama a řešit, jestli, jestli toho má či, či nemá dostatek, jo. Takže, ehm, já když to řeknu jinak, my jsme nebo já jsem vyrůstal v době, chápu, že to je takový to staromilství, že všichni můžou říkat „ale doba pokročila,“ že jo.
Petr Havlíček: Kdy, eh, vlastně to jídlo bylo tak, jak bylo. Těch základních potravin nebo takhle bylo většinou základní potraviny, kterých ani tak nebylo dostatečný množství. Děti měly v té době rozhodně větší kondici a rozhodně více se hýbaly a bylo jich podstatně méně s nadváhou a bylo, ne-nebyly věci typu hypertenze u dětí a cukrovka u dětí a podobné věci, jo.
Petr Havlíček: To znamená, kde nastal problém? V tom, že já nevím, kolik ty děti mají jíst? Anebo že je živím blbě a sračkama velmi často? Anebo že to dítě má něco, co mu nevyhovuje v tom životě, třeba nemá dostatek emocí, cítí se osamělý a najednou zjistí, že je to dobrý. Ta čokoláda, ta limonáda, ten telefon, že mu najednou dělaj dobře
Dan Tržil: Hm.
Dan Tržil: Eh, hele, jenom si s tebou chci potvrdit ovoce, zelenina-
Petr Havlíček: Jednoznačně.
Dan Tržil: Bez limitů? Víš, já jsem třeba jednu dobu řešil, že moje dítě si třeba zvyklo, že každej den, anebo oni si dodneška vlastně každej den před spaním potřebujou prostě jablko nebo banán. Víš, prostě rituály- Je to rituál,
Petr Havlíček: už je to rituál.
Dan Tržil: Jo, už je to rituál.
Dan Tržil: Prostě potřebuju jablko před spaním.
Petr Havlíček: Hele, my to máme taky. Nemáme to jakože před spaním, ale máme to jako dezert po večeři.
Dan Tržil: Jo.
Petr Havlíček: Jo, ale je to o tom, že to mají u tatínka, u maminky to tak nemaj. A je zajímavý, jak to funguje v každý tý rodině-
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: To funguje jinak. U mě to chtějí, protože vidí, že to tam je a tam ani ne, protože tam je zase ten rituál je trošku jinačí.
Petr Havlíček: Jo. Neříkám, že je špatnej, je jinej.
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: Jo, takže, takže nevidím důvod, proč ne a nevidím důvod, proč by dítě nemohlo sníst denně dvě porce ovoce.
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: A to asi tak nějak zvládneme. Ale pak je tam ještě to dostat do něj aspoň ty, u toho dítěte dvě porce zeleniny.
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: A na to je musím učit. Na to je musím v podstatě vytrénovat a musím mít trpělivost, protože to dítě nevnímá spoustu věcí pozitivně.
Petr Havlíček: A ta trpělivost znamená, že mu to dám osmkrát, desetkrát mu to dám ochutnat, než tam v tom najde třeba nějaký, nějaký zalíbení. Takže já potřebuju bejt trpělivej, potřebuju netlačit, potřebuju neříkat: „Musíš-
Dan Tržil: Protože ono ty děti na jednu stranu víš co, možná to znáš, oni pod nějakým jako tlak-tlakem školy, školky, něco vlastně dojdou k tomu, že jim nejvíc chutnají, nevím, suchý špagety a takový ty jako fakt věci, který si říkáš proč?
Dan Tržil: A, a tím, jak jsou ty děti, mám pocit hrozně jako adaptabilní, že jo, tak oni vlastně jako- Oni žijou
Petr Havlíček: tady a teď, no.
Dan Tržil: Jo a, a oni svým způsobem jako že jo, dyť jako to znáš, já jsem taky ne úplně jako ideální, ale mám pocit, že prostě to dětský tělo vlastně svým způsobem krom toho, že si bereš ty špatný návyky, tak jako nějak vlastně vyroste skoro na všem.
Dan Tržil: Nebo-
Petr Havlíček: Hele někdy ten-
Dan Tržil: Nebo jako funguje a teď jako- Do
Petr Havlíček: určitý, já jsem to třeba sledoval u starší dcery, jako kolik jí to tělo vlastně prominulo, třeba i jídlo před, před, před zápasem a úplně v pohodě to odehrála a jak stárla, tak ty zákonitosti se začaly-
Dan Tržil: Jo.
Petr Havlíček: Začaly se malinko to, malinko to měnit. Takže, mmm, jo, možná tím, jak to dítě umí rychle přepínat tím, že je tady a teď, že teď, teď si hraju a teď, teď jsem v tenzi, teď se zase uklidním, což my neumíme, že jo.
Petr Havlíček: My jsme víceméně furt jenom v tenzi velmi často, eh, takže pak reaguje, reaguje o trochu líp. Ale zase já, já nevím, já si nemyslím, že to je zas až tak jako zásadně komplikovaný, protože, eh, jsme zase v tý kategorii toho vědomí a toho přepínání toho, a to mně se líbí a včera jsme natáčeli právě s Gabčou Končítíkovou na Nadaci Tomáše Bati.
Petr Havlíček: Ona se mě tam ptala, eh, jestli je teda opravdu důležitý jíst v klidu a, a v pohodě, protože ten Tomáš Baťa napsal, že je potřeba jíst s lidma, který nám sedí, že on si oběd s člověkem, u kterýho cítí, že mu nesedí, tak že radši bude hlady. Což je hluboká pravda, protože moje trávení řídí něco, co já neovlivním.
Petr Havlíček: Já nemůžu říct svýmu žaludku: „Tak teď se budeš daleko víc hejbat a budeš tvořit, eh, vlastně enzymy a slinivce, že bude tvořit enzymy atd.“ Já to musím, já musím vytvořit podmínky pro to, aby tohle fungovalo. A na to potřebuju ten klid a tu pohodu a někoho, s kým si jako sedím a kdo mi tu pohodu ještě podpoří, pak m-mám vlastně to trávení perfektní.
Petr Havlíček: Ale v momentě, kdy tam je ta tenze a ten mozek to hodnotí jako hele, todle není jako úplně dobrá situace k jídlu, no tak samozřejmě i to trávení je mnohem horší. To znamená, když se vrátím zpátky k tý rodině, tak je to o tom vytvářet to bezpečný, klidný prostředí u toho jídla. Protože zase na to je spousta studií, když vlastně rodina rozbije tenhleten princip toho aspoň třeba to jedno jídlo několikrát do týdne společně, kdy ta rodina celá se sejde, kdy jindy se ta rodina sejde celá než u toho jídla a jako opravdu jíme a bavíme se, tak speciálně pak v pubertě, že jo, tam už je to jako velmi složitý si toho puberťáka přitáhnout, když na tohleto není zvyklej, tak vlastně Ty děti mají jednodušší život v tom, že mají podle těch prací psychologických, který jsou daleko nižší sklony k tomu žít jako nějakým rizikovým způsobem.
Petr Havlíček: Drogy, alkohol, eh, cigarety a tak dále. Jo a tím, že vlastně spolu sdílíme, tak mezi náma vzniká pořád nějaká důvěra nebo drží se tam a já jsem v klidu a v pohodě. Ale zároveň tím umožňuju tu přirozenou regulaci toho pocitu sytosti, pocitu hladu. A já to třeba s dětma dělám tak a už jsou na to naučený a jsou zvyklí Že oni tu zeleninu dostávají jako předkrm.
Petr Havlíček: Takže já než dodělám večeři, tak je na stole talíř se zeleninou. Dost často mě naštvou, protože mi nic nenechají, že to všechno snědí dopředu. No a pak dostávají to hlavní jídlo a večer na konci je ještě pak ten kousek toho ovoce jako dezert. Nikdo je nenutí, aby to dojídali. Ve chvíli, když řeknou, že nechtějí, dvakrát se zeptám: „Opravdu ne?
Petr Havlíček: Jseš si jistý, že nebudeš?“ „Nebudu.“ „Dobrý, tak v ten moment končíme.“ Protože pravděpodobně možná už nemůže, už je najezený a stačilo to.
Dan Tržil: Mhm, mhm. Ok, jo, to jsi mi připomněl, že vlastně přesně nějaký rituál jako společný večeří. Já jsem si nejdřív říkal totiž víš, že, eh, ono jako furt jíme třikrát denně, třeba primárně a ono jako třikrát denně se dostat do toho zenu a vědomě jíst.
Dan Tržil: Pro spoustu lidí to bude možná moc, víš, jakože-
Petr Havlíček: Hele, ze začátku stačí třeba to jedno jídlo.
Dan Tržil: No.
Petr Havlíček: A nejkritičtější jídlo je večeře.
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: Pro většinu lidí je to prostě udržet tu večeři v nějakým rozumným měřítku. A kdysi býval a čím jako to nechci, jako aby se to zavádělo znovu, ale před jídlem byl jeden rituál.
Petr Havlíček: Asi víš jakej.
Dan Tržil: No
Petr Havlíček: jo. Modlitba.
Dan Tržil: Asi.
Petr Havlíček: Poděkování za to jídlo, což tě hodí právě do toho stavu toho, tý pokory, toho zenu. Ale v ten moment zase vytvoříš tomu tělu ty podmínky pro to, aby to jídlo zase dobře strávilo a udělá se tam úplně jiná atmosféra. To znamená, ve chvíli, kdy to zase spojíš s něčím, s nějakým, s nějakým rituálem, no tak pro ten mozek už je to jako automatismus.
Petr Havlíček: Stejně jako to, že ráno vstáváš a vůbec nepřemýšlíš a jdeš na záchod a vyčistíš si zuby. A není o tom pochybnost prostě žádná. Prostě děláš to naprosto automaticky. Jo, protože kdybys na to měl myslet čtyřikrát do tejdne, na to zapomeneš. Ta hlava to neudrží. Ve chvíli, kdy je z toho rituál, je to v pohodě, to tělo už se potom přenastaví do toho, co po něm zrovna v ten danej moment chceš.
Petr Havlíček: Stejně jako když jdeš do fitka, že jo a začneš se převlíkat do tepláků, tak najednou zjistíš, hele, tepovka o deset vyšší. Organismus už se chystá.
Dan Tržil: Mhm, mhm.
Petr Havlíček: Jo?
Dan Tržil: Jako mám pocit, že tady ty malý hacky, víš, jako trošku vědoměji. Já jsem třeba před pár měsícema jsem si vlastně uvědomil, tady v tomhle baráku si spoustu lidí jako nechává dovážet obědy a já jsem vlastně to jako fakt jako striktně řekl, že to dělat nechci, protože zase vnímám, že ve svym životě mám tak málo pohybu.
Dan Tržil: A ty asi víš, jak je důležitý tady třeba ten pohyb po obědě, že si vlastně jako vždycky říkám: „Hele, já si tady najdu nějakou restauraci deset, patnáct minut jako od sebe, jenom abych prostě dostal v průběhu dne jako dvacet minut chůze.
Petr Havlíček: Přesně tak. Navíc zase dneska jsou práce, který potvrzují to, že chůze po jídle jednak samozřejmě pomáhá trochu s trávením, ale to zásadní snižuje tu pojídelní, tu postprandiální glykemii.
Petr Havlíček: Takže speciálně u dvojkovejch diabetiků jednoznačně se doporučuje deset, patnáct minut chůze v mírném tempu po každém hlavním jídle, kde je větší porce sacharidů. A já bych řekl hlavně večer. Kde ta citlivost na ten inzulín už je výrazně snížena. Takže ve chvíli, kdy máš pejska, máš vyhráno. Nakrmíš sebe, nakrmíš psa a jdete se projít na deset, na patnáct minut a máš to zase spojený i s tím venčením.
Petr Havlíček: Nic navíc ti to nezabere, protože bys to stejně dělal. Jenom to prostě spojíš do jednoho
Dan Tržil: Máš nějakej ještě pár tady těch tipů, jak třeba ty řešíš, abys měl víc pohybu? Nebo já nevím, jestli ti to jako přirozeně jde, protože víš, jako mám pocit, že já třeba bych řekl, že stravu mám relativně v pohodě. Jo, samozřejmě vždycky můžeš ladit jako procentíčka, ale spánek si myslím, že mám relativně v pohodě.
Dan Tržil: Kde já třeba u sebe takový ty trojčlenky nejdůležitější vnímám jako největší, eh, prostor pro zlepšení je ten pohyb, jo. Kdy najednou– a ještě samozřejmě když čteš, tak musíš mít ten silovej trénink, musíš mít i ten, ten, eh-
Petr Havlíček: Musíš taky
Dan Tržil: číst,
Petr Havlíček: kolik ho
Dan Tržil: potřebuješ. Ano, tu zónu dva a do toho ještě nějakou mobilitu a vlastně- Jo.
Dan Tržil: To tam nemám,
Petr Havlíček: no. Hele, eh, tak já vím, že to nemůžou mít jako v podstatě všichni, protože ne všem ty pracovní podmínky to umožňujou. Moje práce je taky o tom, že dřepíš, dřepíš, ale pak je o tom, že taky pracuješ u počítače.
Dan Tržil: Jo.
Petr Havlíček: Takže já jsem to vyladil tak, že mám pracovní stanici s pásem, to znamená, mám mobilní stůl a pod ním je pás.
Petr Havlíček: A už je to pro ten mozek zase takovej automatismus, že v momentě, kdy si prostě stoupnu k tomu počítači, tak pustím ten pás a prostě chodím. A když je to něco těžšího, tak jsou to čtyři kilometry za hodinu. Když je to něco jako rutina nebo si potřebuju něco nastudovat, přečíst, je to pět kilometrů za hodinu.
Petr Havlíček: Takže takhle někdy deset kilometrů denně. Mám rekord na páse pětadvacet, když jsem něco, něco studoval a psal. Zároveň do toho se snažím každý ráno, aby nějakej pohyb byl, včetně toho, i když jsem třeba na cestách v hotelu, protože na to ti stačí dva metry čtvereční jako na to, aby ses v rámci třeba tý mobility, že jo.
Petr Havlíček: To můžeš krásně udělat na hotelu. Na to nepotřebuješ hromadu prostoru. Můžeš s sebou vozit stabilně hůlky nebo mít v autě hůlky. To znamená zase, když to chci, tak jdu si na ten oběd, vezmu si ty hůlky, vyprdnu se na to, že si o mně myslej, že jsem kretén. Dobře, nejsem. Vím proč to, vím, proč to dělám. Nemusím chodit do fitka.
Petr Havlíček: Stačí, když si domů koupím ty, já nevím, jak se, odporový gumy nebo něco, protože silový trénink není jenom tahání železa, to je odpor, řekněme tomu odporový trénink- Jasně. Kdy překonávám odpor. A pokud nechci, eh, vypadat jako náš Jirka Vacek a nemám ty ambice jako sportovní, tak nemusím mít tolik tréninku.
Petr Havlíček: Dneska ty práce říkají, že třeba v mým věku je da– naprosto efektivní sto dvacet minut týdně.
Dan Tržil: Mhm.
Petr Havlíček: Což je třikrát čtyřicet, to je nula nula prd, že jo. Těch čtyřicet minut-
Dan Tržil: Silovýho nebo obecně?
Petr Havlíček: Silovýho. Silovýho. Silovýho, jo. Plus do toho potřebuješ
Dan Tržil: sto padesát- A to je tak nějak jako čtyřicet až šedesát let, by si tohle bylo průšvih, čtyřicet, padesát?
Dan Tržil: Nebo jak toto?
Petr Havlíček: Já bych řekl, že od určitýho věku až do smrti.
Dan Tržil: Mhm, jasně.
Petr Havlíček: Jo, že ty svaly potřebuješ udržet, jako pak ti ty svaly samozřejmě ubývá a ta síla tam nabývá, eh, nabývá na, eh, výkonu. Ale A já teď můžu udělat někomu reklamu? Já jsem tady zmínil Petra Vabrouška a bych chtěl do Podfuax si ho pozvat. A on má úžasnej projekt, kdy vlastně to vyvíjí x let a dal do toho svejch jako dvacet, dvacet let říkal, že na tom pracuje, zkušenosti vlastně z toho dlouhýho triatlonu a jeho ambice je, eh, rozhýbat nejen Česko, ale celej svět.
Petr Havlíček: Takže už to má jako i v různých jazykových verzích a je to appka, která tě pomalinku provádí tím pohybem od úplný nuly až po, po nějaký takový ty mistrovský pásy. Pomalu, nenásilně, jako-
Dan Tržil: Nemusíš dojít až k ultratriatlonu, jo, doufám.
Petr Havlíček: Nemusíš dojít až k ultratriatlonu. Ne, ne, ne, ne, ne, vůbec ne. Vůbec ne. Jo, on není blázen.
Petr Havlíček: On ví, že to, to jako je jenom pro, pro někoho, kdo má vlastně všechny ty předpoklady, aby to mohl dělat. Jmenuje se to H7 nebo on tomu říká H sedmička, jo. A, eh, já tomu dělám tu reklamu záměrně, protože se mi to jako strašně líbí. On říká, jako všechny ty projekty jsou jako fajn, ale uvědomte si jednu věc, že spousta lidí vůbec jako má, je ráda, že když ujde pár kroků, nemusí hned
Dan Tržil: běhat,
Petr Havlíček: ale stačí chodit.
Petr Havlíček: Máš první a pak jdeš dál a dál. Ale to je to, o čem jsme se bavili. Je to ten samej princip Zase ty věci měním pomalu a postupně a ten organismus, ten svůj mozek a to tělo na to prostě zvyká.
Dan Tržil: Jo.
Petr Havlíček: A pak se mi to stává naprosto přirozenou součástí. Jo a ještě se mi to může začít líbit. Já jsem si vztah k pohybu našel úplně stejně.
Petr Havlíček: Já jsem ho prostě nenáviděl, protože, protože to bylo moje trauma celou základní, střední i vysokou školu. Prostě jak jsem moh, tak jsem se tomu vyhnul, protože to nikdo s náma neřešil. Eh, nikoho to u nás doma nezajímalo, protože to nebylo něco podstatnýho. A pak jsem si hledal cestu k tomu dospělosti do t– a vlastně kdy, kdy jsme se začali jako tak nějak jako akceptovat já a pohyb, bylo v situaci, kdy jsem jako fakt pochopil, co to pro mě znamená, proč by to tam teda mělo být dobře.
Petr Havlíček: Tak pojďme zkusit hledat něco, co zvládnu. Kolo. Teď jsem samozřejmě napřed sedřel na tom kole, že jo, co to šlo, ale pak jsem říkal: „Hele, tohle jako není úplně dobrej přístup, tak postupně, tak zkusím nějakej TRX nebo něco podobnýho.“ A postupně jsem to tam dával a dneska je to to, že prostě každý ráno, až na výjimky neříkám, že to je každej den, prostě se hejbu a někdy je to dvacet, třicet minut a když mám prostor, tak jsou to třeba tři hodiny.
Petr Havlíček: To je ta Z2 třeba na tom kole, jo. Ale zase je to prostě o tom, je to ta ranní rutina. Stalo se to rutinou a je to něco, co tam, co tam patří. Takže já jsem třeba teďka byl na cestách, byl jsem na hotelu. Otevřeš noťas, uděláš si tam prostor, odcvičíš si mobilitu a jseš zase v pohodě. Můžeš jít na procházku, seš na hotelu, nemusíš dřepět v hotelový restauraci, můžeš se jít projít.
Petr Havlíček: Vždyť tam máš čas.
Dan Tržil: Hm.
Petr Havlíček: Jo. Jenom prostě chápat ten význam a vnímat ten pocit. Jo a třeba když jsem jezdil, když jsem začínal jezdit na kole, tak jsem říkal: „Dobře, tak co budu dělat? Ty vole, nuda. Sluchátka.“
Dan Tržil: No jasně.
Petr Havlíček: Nahráváš sluchátka a vůbec jako nevnímáš, že neslyšíš potom třeba to, co jezdí kolem. Tak jsem je musel po čase vyhodit.
Dan Tržil: Hm.
Petr Havlíček: Jsem říkal: „To nechci. Já chci vnímat to, co je kolem mě. Chci jako bejt taky přítomnej, jestli náhodou nejede auto.“
Dan Tržil: Jasně.
Petr Havlíček: Ale zjistil jsem, že mě jako baví sledovat to, co je kolem mě. To je ta všímavá přítomnost se tomu říká. Ale přišlo to přirozeně, protože jsem najednou zjistil: „Hele, vždyť já mám sluchátka a to vůbec neposlouchám.
Petr Havlíček: Já si všímám toho, jak šlapu a toho, co je kolem mě. Říkám: „Aha, ale to je správně.“ Pak jsem to měl s hůlkama na nordic walkingu. Dneska už ty sluchátka taky nepoužívám. Vždycky to zkusím, říkám: „Hele, mě to sere, mě to prostě sere, protože já jsem odpojenej od toho, co je tady a teď a ta hlava mi jenom přeblikává mezi tím, že tady lítají ptáci a teď zase co tam je.
Petr Havlíček: Takže obojí je na hovno. Nevnímáš pohyb ani knížku.
Dan Tržil: Jo, jo, jo. No ale naš– jaká byla třeba jedna z těch tvejch motivací, víš, k tomu pohybu nebo takový to uvědomění? Protože-
Petr Havlíček: Děti.
Dan Tržil: No, že jo. A pro někoho to může být jako často přesně děti. Jako nebo, nebo máš něko– máš třeba nějakou svoji pro někoho oblíbenou sportovní aktivitu?
Dan Tržil: Chceš se u ní udržet, protože-
Petr Havlíček: Hele, tak, eh, nebudu říkat, že samozřejmě u chlapů určitou roli v tom vždycky hraje i ta ješitnost, to ego, že prostě chceš vypadat a zároveň chceš zvládat.
Dan Tržil: Jo,
Petr Havlíček: chceš mít kondici, ale pak, eh, vlastně chceš být příkladem pro ty děti. Jako mě, mě prostě, nevím, jak to nazvat. No, rodič, když vidíš, to mě dostává, to mě jako, to mě jako opravdu irituje, když vidíš toho obézního rodiče, kterej visí na tom plotě u toho stadionu a řve na to dítě, který tam lítá a žehlí prostě tu trávu, co tam má dělat, jo.
Petr Havlíček: Tak já vždycky, a to, to říká moje dcera krásně, která vrcholově sportuje, říká: „Já bych jako všechny bych je sem postavila, ať si tady do prdele stoupnou všechny ty radily a ať si to jdou zkusit, jaký to ve svý podstatě je.“ Takže, eh, to já jsem říkal: „Tohle já fakt jako asi nechci jako tohle udělat svejm dětem.
Petr Havlíček: Já chci, aby ten pohyb měli rádi a aby se v tom našli. A jak to můžu udělat nejlíp? To, že zaprvé v tom budu podporovat, ale zadruhý, že jim ukážu, že to je něco naprosto normálního a že to do toho života prostě patří. Druhá motivace bylo to, že, eh, bohužel jsem měl negativní příklad ve svym tátovi, kterej na svůj životní styl dojel- Ne úplně dobře.
Petr Havlíček: Tak jsem říkal: „Tohle jako nechci asi v životě. A chci, já chci do toho věku vysokýho bejt jako v pohodě.“ Asi když už seš v nějakým věku, tak si najednou řešíš level, že umíš, znáš, rozumíš některým věcem a ty, a teď to chceš zúročit. A já říkám, já se jako úplně fakt se těším na důchod, až to jednou přijde.
Petr Havlíček: Bohužel ještě to bude dost dlouho trvat, kdy si vlastně začnu realizovat ještě všechny ty další věci a na tom, na to potřebuješ bejt v kondici. Pak mám tři děti a možná bych chtěl ještě jako bejt vnímavej u těch vnoučat a bejt ten jako fajn děda, ke kterýmu jezděj. No a ta, ta poslední věc je, a ta je pro mě jako velmi zásadní, a to já říkám, já svoje děti miluju natolik, že jim přece nemůžu udělat to, že jednou se jim pověsím na krk a říct: „Hele, já jsem se tady jako vyžral a jsem nemocnej a tlustej a nemůžu, tak se o mě postaráte.
Petr Havlíček: Jo, já jsem se o vás staral jako pěkně dlouho, tak teď vy o mě.“ Proto já jsem si děti jako nepořizoval, abych jim potom tohle udělal. Já chci, aby oni si žili svůj dobrej kvalitní život a aby se těšili, že jednou za čas pojedou k tomu tátovi, aby mohli říct, a s těma svejma dětma říct: „Hele, u tebe je to super, my si to tady vždycky užijem, protože je s tebou fajn pohoda, atmosféra.“
Petr Havlíček: A nechci bejt ten zkuhravej dědek, kterej je nasranej na celej svět a nadává, že ho všechno bolí a že vlastně už to všechno stojí za prd. To jako fakt ne.
Dan Tržil: Hm, skvělý. Petře, díky moc za tady to sdílení. Každý si asi musí najít trošku tu svoji motivaci- Ano. Ale myslím si, že, mm, jo, že vlastně jako ty děti to vnímaj podobně.
Petr Havlíček: Hele, já si myslím, tím bych to asi uzavřel, že tu motivaci nemůžeme mít univerzální, protože když seš ve dvaceti, máš něco jinýho, j-jiný jsou tvoje sny ve třiceti, ve čtyřiceti, v padesáti. Nevím, co přijde po šedesátce jednou, co přijde po sedmdesátce. Teď je to prostě tohle. A neříkám, že to jednou nepřehodnotím, že možná se to nezúží do něčeho trošku menšího, protože teď chápu, že to je jako obrovský, ambiciózní to, co vlastně všechno chci.
Petr Havlíček: Ale, mm, možná, možná za deset let ti řeknu úplně, pokud tady budeš dalších deset let, tak třeba si tady sedneme a já řeknu: „Hele, trošku jsem přehodnotil některý věci, vnímám trošku jinak, něco bylo příliš velký a nabubřelý. Bude mi stačit jenom, jenom tohleto a budu taky spokojenej.“
Dan Tržil: Super. No tak jo, tak doufám, že za deset let si to zapíšu a že mi přesně můj AI asistent připomene, že tímhle mám začít.
Petr Havlíček: Za deset let tvůj AI asistent natočí tvůj avatar. Každej si tady pošlem svýho avatara vylepšenýho a možná se budou bavit za nás. Ale já teda p-pevně doufám, že tohleto se nestane, protože, eh, já osobní kontakt prostě miluju a v-vím, že jestli mi něco dává i, i jednu z těch radostí toho života, tak to, že máš kolem sebe jako hromadu lidí, se kterýma můžeš sdílet, můžeš se, můžeš s nima souhlasit, můžeš se s nima pohádat klidně do krve a stejně odcházíte a podáte si ruku jako, jako že pecka.
Petr Havlíček: Takže já doufám, že avataři nebudou a že některý věci se pořád budou dělat face to face a, a osobně.
Dan Tržil: Tak jo, Petře, moc díky.
Petr Havlíček: Děkuju za pozvání.