Petr Horký je člověk mnoha talentů – režisér, polárník, podcaster a sociolog. Jako režisér má na svém kontě desítky dokumentárních filmů, reklamy i menší hrané projekty. Jako polárník má za sebou expedice na severní i jižní pól. Kromě toho má taky svůj podcast Hausbot Petra Horkého a má Ph.D. ze sociologie z Univerzity Karlovy.
Dan Držil:
Petře, vítej v Proti proudu, ahoj!
Petr Horký:
Ahoj, díky za pozvání.
Dan Držil:
Já jsem si tě rád pozval, protože jsi člověk, který má obrovské množství životních zkušeností – ať už cestovatelských, nebo mediálních. Ale primárně mám pocit, že jsi někdo, komu se podařilo dělat to, co ho baví, a najít si svoji cestu životem tak, aby tě to naplňovalo.
Petr Horký:
Jo, to tak je. A to mě na tom hrozně baví.
Dan Držil:
Možná začnu u toho… Vím, že spousta lidí tě označuje jako polárníka, protože část tvých expedic směřovala do polárních oblastí. Ale proč zrovna polární expedice? Proč ne třeba potápění nebo pouštní výpravy?
Petr Horký:
Jasně, já se taky představuju jako režisér a polárník. Když jsem přemýšlel, jak se představit, protože někdy mám chuť se „vytahovat“ a říct třeba „Já jsem doktor sociologie“, tak jsem si nakonec řekl: „Co mě vlastně nejvíc baví?“
A nejvíc mě baví dělat filmy. To mě opravdu ukrutně baví. Ale polární výpravy pro mě znamenaly životní twist point – bod zlomu. Moje první velká výprava byla na severní pól a asi tři nebo čtyři dny před tím, než jsme tam dorazili, se mi v hlavě něco poskládalo. Uvědomil jsem si několik věcí, které jsou pro mě dodnes strašně důležité.
Takže já když jedu na pól, jedu tam spíš meditovat než podávat sportovní výkon.
Dan Držil:
Je tam tedy ten prostor na vnitřní dialog, jak jsi říkal?
Petr Horký:
Jo, a bavím se o tom i s dalšími polárníky z celého světa. Ono nás zase tolik není – je to malá partička, která se za pár let vždy někde potká. A drtivá většina z nás tam jezdí proto, že po třech čtyřech dnech se člověk přepne do alfy.
Jsi v bohatém vnitřním světě a v tom stavu zůstaneš skoro celou výpravu. Takže klidně strávíš tři týdny nebo měsíc v podstatě ponořený do sebe. Je to nesmírně příjemné, taková dlouhatánská meditace.
Dan Držil:
A má to i nějaké přenositelné benefity do života? Přijdeš tam třeba na něco zásadního, nebo ti je prostě jen dobře a to je všechno?
Petr Horký:
Má to přímý vliv na můj život.
Jednak tam vymyslím veškeré strategické úvahy – kam směřovat moje podnikání, co chci dělat, kam se chci posunout.
Druhá věc je, že tam získám úžasný odstup od problémů v běžném životě.
Nejsem ten, kdo by tvrdil, že život v Evropě je triviální a jednoduchý, nebo že jsme zhýčkaní. Myslím, že má své náročné aspekty, jen nejsou tak viditelné jako na polární výpravě, kde přesně víš, čemu čelíš.
A taky to funguje jako katalyzátor emocí. Já vždycky říkám, že si tam dobrečím své smutky, dochechtám své radosti a docítím své pocity.
Miluju svůj život v Evropě, ale někdy prostě nestíhám. Tady přichází tolik věcí naráz, že si často ani nedovolíme dožít si emoce naplno. Na polární výpravě na to mám prostor.
Dan Držil:
Jo, chápu. Tady se pořád něco děje a člověk si sotva stihne věci uvědomit.
Petr Horký:
Přesně! Teď v pondělí… oba máme podcast, oba víme, jakou radost nám dává potkávat lidi.
Já se vrátil z Nepálu a tři dny po návratu jsem měl nabitý den: ráno rozhovor s Pavlem Liškou a Honzou Révajem, pak s Vojtou Dykem, který měl pár dní předtím koncert v O2 aréně, a večer jsme měli povídání s Marianem Jelínkem.
Byl to skvělý den, plný krásných setkání, ale večer jsem přijel domů a byl jsem prostě jenom unavený.
Říkal jsem si: „Já si ale chci dožít tu radost, že jsem se s těmi lidmi potkal.“ A to je přesně ono – tady v Evropě máme spoustu krásných momentů, ale zároveň je jich tolik, že se často nezastavíme a neprožijeme je naplno.
Dan Držil:
No jo, ale když člověk vidí tvoje expedice, možná má dojem, že jde o extrémní fyzické výkony a překonávání hranic. Jak to vnímáš?
Petr Horký:
Hele, ve výsledku to někdy je prostě „jdeme se projít“.
Obecně říkám: není to o vrcholových sportovních výkonech. Kdo uběhne maraton, zvládne i polární expedici.
Samozřejmě pobyt v mrazech vyžaduje určité know-how a dovednosti, ale to se člověk naučí – podobně jako potápění nebo jízdu na kole. A když už to zvládneš technicky i fyzicky, máš prostor na to, aby ses tam hodil do pohody a zažil tu vnitřní cestu.
Většinou je to pro mě krásné setkání s divočinou, kde si zároveň vyčistím hlavu. Jen pár expedic bylo skutečně extrémních – třeba přechod Grónska, kde je necelých 600 kilometrů a můžeš narazit na trhliny v ledu. Nebo pochod na severní pól, kde jdeš po zamrzlém oceánu a led pod tebou kdykoliv může prasknout nebo se začít mlít.
Ale že bych odjížděl na výpravu s tím, že nevím, jestli se vrátím? To ne. To bych kecal.
Dan Držil:
Je důležité být otužilec, být zvyklý zvládat chlad?
Petr Horký:
To je dobrá otázka. Je taková představa, že polárník je člověk, který je rád, když mu je zima. Ale to tak vůbec není.
Na poláru pracuju s tím, aby mi zima nebyla. Jsou situace, kdy samozřejmě promrznu, ale mám v hlavě přesně, jak se zase zahřát. Zima bolí. Velká zima hodně bolí. Omrzliny bolí. Nikdo to nechce zažít.
Já jsem se otužovat začal až po 7–8 letech polárničení, když jsem v tom konečně našel zalíbení. Teď mě to baví – téměř každý den po tréninku vlezu do saunovacího bazénku, kde zůstanu 5–10 minut. Moc si to užívám.
Dan Držil:
Fakt jo? Překvapuje mě, že ti to trvalo tak dlouho.
Petr Horký:
Dřív mi to vůbec nic neříkalo. Říkal jsem si „Proč bych lezl do ledové vody? To je úplná kravina!“ Nemám rád zimu jen tak pro zimu. Ale postupem času jsem v tom našel zalíbení.
Dan Držil:
Myslíš, že to, co zažíváš na polárních výpravách, se dá srovnat s potápěním nebo jinými extrémními aktivitami?
Petr Horký:
Já to srovnávám s potápěním, dlouhým běháním nebo třeba s létáním.
Všechny tyto aktivity mají společné to, že se člověk pohybuje v prostředí, které není přirozené pro život. Ale když zvládneš potřebné dovednosti, můžeš se tam pohybovat sebejistě a pohodlně.
Hlavní rozdíl je v délce expozice.
To je dar poláru – že v tom stavu zůstaneš dlouho a můžeš ho hluboce prožít.
Dan Držil:
To dává smysl. Mimochodem, zmínil jsi, že máš přednášku „Tři póly“. Můžeš to vysvětlit? Přiznám se, že když jsem se připravoval, říkal jsem si „Co je to za blbost, třetí pól?“
Petr Horký:
Jo, ono to zní divně! (smích) Ale těch pólů je ve světě víc, než by člověk čekal.
A pak jsou ještě další:
Takže když chce někdo cestovat na kraj světa, může si vymýšlet póly až do aleluja! (smích)
Dan Držil:
A je nějaký rozdíl mezi -40 °C a -50 °C?
Petr Horký:
Jo, je to obrovský rozdíl.
Zažil jsem na Sibiři -53 °C, což je fakt krutá zima, i když byl vzduch suchý. Když se pak „oteplilo“ na -40 °C, bylo to znatelně lepší.
Ale třeba na severním pólu je 100% vlhkost vzduchu, takže tam se nic nevysuší. Když se tam člověk spotí, má mokré tričko až do návratu domů.
Kolem -30 °C se mění fyzikální vlastnosti věcí. Bunda, která je ještě v -25 °C ohebná, v -30 °C už připomíná plech. Zipy mohou prasknout, pokud nejsou kvalitní.
Ale když máš rád to prostředí, bereš to jako součást hry. Každý den se něco mění a to je na tom vlastně skvělé.
A výhoda mrazu? Proti zimě se dá bojovat pohybem. Málokdy je situace tak bezvýchodná, že by člověk nemohl něco udělat.
Petr Horký: Takže tam je x momentů, kdy se vlastnosti toho prostředí, ve kterém se pohybuješ, mění. A zase, když to prostředí máš rád, tak to vlastně vítáš, protože to je program, to je změna, je to jiné. A výhoda mrazu je, že se proti němu můžeš zahřát pohybem. Je málo situací, kdy by to bylo bezvýchodné, že by sis řekl: „Teď zmrznu a nic s tím neudělám.“
Dan Držil: No a kdyby ses propadl do vody, tak…?
Petr Horký: Velký problém. Spadnout do vody je velký problém. Znamená to, že máš zhruba dvě minuty na to se svléknout do naha, aby to na tobě neztuhlo. Jenže v mínus třiceti, když jsi mokrý a nahý, tělo začne omrzat strašně rychle. Začneš ztrácet schopnost pohybu, protože organismus okamžitě odkrvuje periferie. Jak svaly začnou tuhnout, je čím dál těžší přinutit tělo k pohybu, a ten proces podchlazení pak probíhá dost rychle.
Tady je strašně důležité mít parťáky, kteří hned postaví stan, rozdělají vařič a zahřejí tě vlastním tělem. Jinak máš smůlu. Já jsem se tomu zatím vždycky vyhnul a doufám, že mě to ani nepotká.
Dan Držil: A viděl jsi to někdy na vlastní oči?
Petr Horký: Ne, ale můj kamarád Vašek Sůra se propadl do vody cestou na severní pól. A tam to bylo přesně tak, jak jsem popisoval – všichni museli odstoupit, aby se led pod nimi dál nepropadal. On se pak musel speciálním hmatem vyškrábat ven, což není žádná sranda, protože máš na nohou lyže, za sebou sáně. Pokud se mu to povede, všichni se radují a začnou ho rychle zahřívat. Pokud ne… no, je to konečná.
A co je zajímavé – my máme s Vaškem společného polárního učitele, Mirka Jakeše. Ten je totální legenda, devatenáctkrát na severním pólu, prostě bourák, reinkarnace Eskimo Wellse. No a když Vašek spadl do vody, všichni couvli a jenom koukali, jestli to dá. A víš, co udělal Jakeš? Vytáhl foťák a začal ho fotit.
Vašek mu to pak po dvou dnech vyčetl: „Člověče, jsi normální? Já tam málem zakalil a ty mě fotíš?“
A Jakeš úplně v klidu odpověděl: „No jo, no… Říkal jsem si, že kdybys to nedal, tak ať tvoji pozůstalí vidí, jak to vypadalo.“
A to je přesně ten posunutý mindset polárníka. Protože spousta lidí žije celý život v nejistotě, když jim třeba zmizí příbuzný ve válce nebo na výpravě. Pořád si říkají: „Co když žije? Co když trpěl?“ A ty fotky by daly odpověď. Bylo by to těžké, ale jasné. A Jakeš tohle všechno domyslel během vteřiny. Normálnímu člověku by to ani neproběhlo hlavou. On to měl úplně automaticky.
Dan Držil: Devatenáctkrát na severním pólu, to je neuvěřitelné.
Petr Horký: Jo, a chtěl by tam dvacetkrát, ale posledních pár let nebyla sezóna, tak mu to chybí.
Dan Držil: A ten jižní pól je oproti tomu jednodušší, když tam není nebezpečí prolomení ledu?
Petr Horký: Já bych řekl, že je jednodušší. Ale možná je to i tím, že když jsem šel na severní pól v roce 2008, byla to moje první velká výprava. Bylo to obrovské učení metodou pokus-omyl. Když jsem v roce 2021 šel na jižní pól, už jsem věděl, co dělám.
Ale ty zkušenosti jsou naprosto nesrovnatelné. Arktida je zamrzlé moře, Antarktida je obří kontinent s ledovcem silným až tři tisíce metrů. Když přistaneš letadlem v její vnitrozemí, už jsi ve třech tisících metrech nad mořem. Úplně suchý vzduch, obrovské pláně, žádný pohyb, nic. Je to jako jiná planeta.
Dan Držil: A je ta expedice výrazně delší?
Petr Horký: Hele, dneska je to už úplně jiný příběh než v době Amundsena nebo Scotta. My jsme sportovní turisté, ne objevitelé. To se nedá srovnávat.
Dneska si vybereš trasu, našetříš peníze, protože musíš zaplatit logistiku, a pak už děláš, co umíš. Ale třeba my jsme měli jít na jižní pól ve dvou – já a Vašek Pištora. Jenže v Antarktidě má logistiku pod palcem jediná americká firma a ti nechtěli, abychom šli sami, tak nám k sobě přidali průvodce, kterého jsme museli zaplatit.
A pak to bylo na Štědrý den 2021, přišel chlapík a říká: „Teď letí letadlo na startovní bod, bude vás devět. Buď letíš teď, nebo možná nepoletíš nikdy.“
A já říkám: „Ale my jsme domluvení, že půjdeme jen dva!“
A on: „Pítr, je to jednoduchý. Chceš jít, nebo nechceš?“
Tak jsme letěli s devíti lidmi, z nichž některé jsem ani neznal.
Dan Držil: To muselo být úplně jiný zážitek.
Petr Horký: No jasně. Najednou jdeš s lidmi, kteří mají úplně jiné tempo. Třeba tam byly dvě holky, které byly pomalé, a já byl zvyklý jít rychleji. Takže najednou se nezahřeješ tak, jak bys chtěl. Musíš se obléct jinak, musíš se adaptovat, nesmíš být naštvaný… A musíš v sobě najít to, že jsi rád, že jsi tam.
To je na polárních výpravách důležité – vždycky najít důvod, proč jsem rád, že tady jsem.
Dan Držil: To se hodí i do běžného života.
Petr Horký: No jasně. Umět si říct: „Jo, tohle jsem chtěl, tak si to nebudu kazit blbou náladou.“
Dan Držil: Hrozně mi to připomíná, když jsem šel s přítelkyní na ferratu a vůbec mi to nešlo.
Petr Horký: No jasně, to vůbec není sranda! Musíš přepnout mindset a být v pohodě. A hlavně – opravdu najít, proč jsi rád, že tam jsi. Ne si to jen říct na sílu, ale fakt to uvěřit.
Dan Držil: No, nevyšlo to. Skončilo to hodně vyhroceně.
Petr Horký: Tak to se stává!
Dan Držil: Ještě jsi říkal, že jsi teď byl v Nepálu. Cestuješ i mimo expedice? Nebo jak dneska cestuješ?
Petr Horký: Taky, jasně. První věc je, že většina mých cest nebyla nikdy plánovaná jen tak. Většinou jsem měl projekt a řekl si: „Aha, potřebuju záběry z Velikonočního ostrova.“ A tak jsem tam jel. Až polární výpravy byly výjimkou – ty jsem chtěl jít primárně a až pak jsem vymýšlel, jak o nich natočit film.
Dan Držil: Takže sis občas vymyslel dokument, abys mohl jet tam, kam chceš?
Petr Horký: No… řekněme, že to tak někdy dopadlo! (smích)
Dan Držil: To znamená, že sis řekl: „Chci na Velikonoční ostrovy, tak si asi vymyslím nějaký dokument o Velikonočních ostrovech?“
Petr Horký: U Severního pólu to tak bylo. Když jsem sháněl peníze na výpravu, říkal jsem si, že pokud tam budu točit, mohl bych ten film prodat. A začal jsem hledat, kdo by měl zájem o film o putování na Severní pól. Tehdy běžel v České televizi cyklus Na cestě s Jiřím Bartoškou a Mirkem Donutilem, a tak jsem se dohodl s produkcí, která ho vyráběla, že bych pro ně natočil díl právě na Severním pólu. A tím pádem jsem mohl využít část rozpočtu, který byl na každý z těch dílů připravený.
Dan Držil: A co cestování s rodinou?
Petr Horký: Když se někde po světě promítají moje filmy a pozvou mě tam, říkám jim: „Nepotřebuju honorář, ale chci, abyste nás ubytovali celou rodinu.“ A tak tam jedeme spolu.
Snažím se to spojovat a taky jsme několik let měli obytné auto, se kterým jsme projeli Skandinávii, Lofoty a spoustu dalších míst. A pro mě je obrovský dar dívat se na svět očima našich dcer. Holky mají 11 a 15 let, a ten svět vidí úplně jinak než já a moje generace. Já jsem klasický boomer, takže vzpomínky na komunisty, hranice mezi zeměmi… A ony to berou úplně jinak. Jejich domov je prostě planeta Země. A je nádherné s nimi cestovat, protože díky nim vidím svět novýma očima.
Dan Držil: To je super. Na cestování s dětmi je krásné, jak vidíš, jak si poradí s novými situacemi. A většinou jsou s tím v pohodě.
Petr Horký: Přesně tak. A najednou si člověk uvědomí, jak jinak děti vnímají svět. My jsme třeba byli na Bali, když bylo Evičce tři roky. V jednu chvíli jsme ji nemohli najít, ale věděli jsme, že se nemohla ztratit. A pak jsme ji našli, jak si hraje s místními dětmi.
Mluvila na ně svou žvatlavou češtinou, ony na ni žvatlavou indonéštinou. A vůbec jim nedošlo, že mluví jinými jazyky. Prostě si rozuměly. A pak najednou vstaly a šly něco dělat. My jsme jen koukali a říkali si: „Tak se asi dohodly.“
A díky tomu, že od malička potkávaly děti z různých koutů světa, se pak třeba na škole vůbec nebály mluvit s ukrajinskými dětmi, které sem přišly kvůli válce. Zatímco jiní se jich báli, nebo se s nimi odmítali bavit, naše holky šly za nimi úplně automaticky. Protože to pro ně bylo normální.
Dan Držil: To je skvělé. A kdy vlastně přišel moment, kdy ses začal věnovat točení filmů? Protože jsi dlouho působil před kamerou jako moderátor.
Petr Horký: Kolik mi bylo let? Asi šest. Moje první zkušenost s médii byla v brněnském rozhlase, když mě vzali na konkurz a já natáčel pořad Učíme se s rozhlasem.
Mě to strašně bavilo a už jako malý jsem věděl, že chci pracovat v médiích. Mám dar žvanivosti, takže mě bavilo pracovat s jazykem. Přes různé konkurzy jsem se dostal do brněnské televize, pak jsem se přestěhoval do Prahy. A měl jsem jeden vysněný pořad – Studio 6.
Dan Držil: Co přesně bylo Studio 6?
Petr Horký: Bylo to ranní vysílání v devadesátkách a na začátku milénia. A tehdy bylo obrovským darem, že moderátor si sám stavěl obsah. Takže jsem měl dvě a půl hodiny vysílání, kde jsem si mohl dělat rozhovory s lidmi, kteří mě zajímali.
Bylo nás tam pět, šest, sedm moderátorů, kteří jsme se střídali, ale měl jsem třeba pět nebo šest vysílání měsíčně. A tím pádem jsem měl úplně volnou ruku.
Dan Držil: Takže jsi měl svůj dramaturgický tým, ale sám sis určoval, koho si pozveš a o čem budeš mluvit?
Petr Horký: Přesně tak. A bylo to úžasné. Měl jsem kontakty na kdekoho slavného, významného, koho jsem chtěl potkat, jsem už potkal. A pak jsem si jednoho dne řekl: „Ale zavřu hubu a nezbude po mně nic. Jenom teplý vzduch.“
A tehdy mě to začalo štvát. Uvědomil js
em si, že moderátor je v podstatě jen dveřník – otvírá dveře pro názory druhých. A já chtěl něco tvořit. Tak jsem začal zkoušet. Nejprve krátké dvouminutové reportáže, pak pětiminutovky, postupně jsem si dodělal režii v Písku a film se stal mojí profesí.
A co bylo zajímavé – jakmile jsem si začal plnit svůj sen jako filmař, začal jsem se na moderátory dívat jinak. Došlo mi, jak obrovskou roli hrají. Jak mohou udělat zábavné téma nudným, skvělého hosta nechat zazdít nebo naopak nechat zazářit i někoho, kdo by sám o sobě nebyl zajímavý.
To mě nakonec přivedlo zpátky k moderování – tentokrát už ale na YouTube, kde si můžu vést rozhovory po svém.
Dan Držil: To je super. A je zajímavé, že jsi našel prostor, kde jsi tvůrcem, a zároveň jsi v pohodě s tím, že jako moderátor nejsi hlavní hvězda.
Petr Horký: No… kecal bych! (smích) Já chci, aby to byl rozhovor hosta a mě. Chci se v něm otisknout.
Když mám rozhovor s Honzou Vojtkem, tak si říkám: „Honza Vojtko má úžasné přednášky, kdo chce slyšet jen jeho, pustí si přednášku. Ale kdo chce slyšet, co si spolu řekneme, tak si to pustí u mě.“
A jasně, někdy mi lidi napíšou: „Pane Horký, nechte hosta mluvit!“ A já jim odpovím: „Rozumím, že vás štvu, ale takhle to dělám. Moje rozhovory jsou dialog.“
Dan Držil: To dává smysl. A jak jsi říkal, že opravdový rozhovor dnes skoro mizí…
Petr Horký: Přesně! Všude samé dialogy, kde se lidi překřikují, ale opravdový rozhovor? Skoro nikde.
A proto si cením situací, kdy na konci rozhovoru někdo jako Deepak Chopra nebo Jane Goodall řekne: „To byla dobrá řeč.“
Protože to je důkaz, že si člověk může pokecat i s někým, kdo je úplně jinde. Stačí, když se lidi otevřou a fakt spolu mluví.
Petr Horký: Tak říkám: „Ježiš, to bylo tak pěkný.“ A to je tak úžasný, že takováhle gigantická osobnost si může pokecat s Horkáčem z České republiky. Že to není o tom, že musím být taky velikán nebo expert na raketovou fyziku. Prostě když se lidi doopravdy otevřeně baví, tak ta debata může probíhat i mezi zdánlivě nesouměřitelnými pozicemi.
Dan Držil: Ne, určitě. Víš, já třeba v poslední době přemýšlím nad tím, ke komu bych chtěl aspirovat, a Donny Allstach mi přijde naprosto fenomenální. A přesně ve chvíli, kdy tam má nějakého nositele Nobelovy ceny a oni mu řeknou: „Hele, vy jste fakt dobře připravený,“ tak si říkám: „Super.“ A přitom on sám není nobelista, jen dělá přípravu a zajímá ho ten člověk.
Jak se ti vlastně podařilo dostat k Jane Goodallové? A to nebylo jenom jednou, že jo? Vy jste se setkali vícekrát.
Petr Horký: Mám pocit, že čtyřikrát, možná pětkrát. Naposledy to bylo úžasné – bylo jí devadesát let a pravděpodobně naposledy přijela do České republiky. A když jsme spolu naposledy točili rozhovor, přišla řeč na to, jak přesně komunikují šimpanzi.
A teď si představ – ta devadesátiletá paní si stoupla a říká: „Tak a vstaňte si taky!“ A ona je droboučká, malinkatá proti mně, a najednou začne napodobovat zvuky samice. Já se nafouknu, jakože jsem samec, který se naparuje. Ona se ke mně skloní, vezme moji ruku a začne si s ní plácat po hlavě.
A teď si to představ – ostych ke gigantovi jménem Jane Goodallová, ostych ke staré dámě, která má svůj účes… a ona si s mojí rukou plácá po hlavě a pak se na mě podívá a říká: „A když si důvěřují, tak se obejmou.“ A objala mě.
Dan Držil: Ty jo!
Petr Horký: To bylo něco obrovského! A právě to je ono – když je člověk opravdu velikán, ať už Jane Goodallová nebo třeba dědeček v rodině, tak ty bariéry prostě nejsou. Bariéry musí někdo postavit, samy od sebe nevznikají.
Dan Držil: To jsi musel zažít i ty – když jsi měl hosta, před kterým jsi cítil ostych, a on byl tak bezprostřední a autentický, že jste se najednou dostali do debaty a ostych zmizel.
Petr Horký: Přesně tak.
Dan Držil: A těžíš dnes z toho, že máš číslo na kdekoho v Čechách a prostě zvedneš telefon: „Hele, mám podcast, přijďte si popovídat?“
Petr Horký: Je to tak… vlastně můj podcast nemá pevně danou dramaturgii. Není to jen o přírodovědě, sociologii nebo psychologii. Prostě mě zajímají určité osobnosti a témata a chci si je pozvat.
Takže někde čtu rozhovor, narazím na zajímavou knihu a říkám si: „To je úžasný člověk, chci s ním mluvit.“ A hledám na něj kontakt. A co je příjemné, že dnes už hodně lidí o mém podcastu slyšelo, takže často řeknou: „Jo, rád přijdu.“
Dan Držil: A někdy tě někdo odmítl?
Petr Horký: Ty jo… nechci se rouhat, ale myslím, že ne. Možná mi po natáčení dojde, že ano, a ozvu se ti. Ale vím, že se mi nepovedlo udělat rozhovor s Michajlem Gorbačovem. Měl jsem to už domluvené, ale musel do nemocnice a už nikdy nepřijel…
Lech Wałęsa mě taky zajímal – příběh dělníka z fabriky, který postavil Solidaritu, dostal Nobelovu cenu míru a přesto zůstal obyčejným člověkem. Měl jsem domluvené setkání, ale musel ho odložit… a pak odešel do nemocnice a umřel.
Dan Držil: Ale zkoušíš i velká jména!
Petr Horký: Jo, třeba Barack Obama by mě zajímal, ale zatím nevím, jak se k němu dostat. Nebo Tom Hanks – takový Mirek Dušín hollywoodských filmů. Takže i na takové lidi mířím, ale zatím nemám plán, jak to udělat.
Dan Držil: Bojuješ někdy s tím, že se snažíš dělat něco kvalitního, ale vidíš, že mediální realita spíš přeje mělkým tématům?
Petr Horký: No… neříkej, že to přeháníš. Kdybych si pozval někoho z reality show, měl bych větší čísla než s Jane Goodallovou. To je fakt.
A jedna věc, která mě trochu mrzí – když mám zahraničního hosta, který nemluví česky a je přeložený, čísla jsou vždycky dramaticky nižší. Je úplně jedno, jestli je to Jane Goodallová, John Matton (osobní kouč Stevea Jobse) nebo Robert Fulghum. Prostě Čechy víc zajímá Čech. A já si říkám: „Já to lidi naučím! Oni si zvyknou!“
A co se týká té mělkosti… kdybych měl hosta z reality show, asi bych s ním udělal úplně blbý rozhovor. Mě by to nebavilo.
Ale věřím, že kvalita taky hraje roli. I když mám třeba menší čísla, ti lidé, co si to pustí, jsou přemýšlivější. A jejich diskuze pod videem je pro mě cennější než stovky prázdných komentářů u jiných videí.
Dan Držil: Trochu mi mluvíš z duše… někdy člověk přemýšlí, proč má něco méně kvalitního desetinásobná čísla a on dělá něco smysluplného, ale má to nižší dosah.
Petr Horký: Přesně. A víš, co mě zlobí? Ezoterika – taková ta laciná.
Dan Držil: Jak to myslíš?
Petr Horký: Nemám nic proti duchovním naukám, naopak. Myslím si, že naše technologická úroveň prudce vyrostla a předběhla naše duchovní vzdělání. Bylo by dobře, kdybychom se v tom dohnali.
Ale ta militantní ezoterika, která má blízko k ideologiím, to mě děsí.
Dan Držil: A co ten efekt „uřvané domovnice“, jak jsi říkal?
Petr Horký: Přesně. Spousta lidí křičí, a tak máme pocit, že jich je hrozně moc. Ale když se podíváš na data, zjistíš, že to je jen hlučná menšina.
Jonathan Haidt, americký sociální psycholog, zkoumal Facebook a zjistil, že většina lidí na sociálních sítích ani nekomentuje, jen sleduje.
Takže až příště uvidíš komentářovou smršť pod nějakým příspěvkem, nezapomeň, že to pořád může být jen malá, ale hlasitá skupina.
Dan Držil: To je dobrý pohled. A když už jsme u toho, máš nějaké tipy, jak dobře vyprávět příběh? Přece jen jsi dokumentarista…
Petr Horký: Osobní příběh. Personal story je klíčem ke každému dobrému vyprávění – jak v pozitivním, tak negativním smyslu.
Petr Horký: Tak říkám: „Ježiš, to bylo tak pěkný.“ A to je tak úžasný, že takováhle gigantická osobnost si může pokecat s Horkáčem z České republiky. Že to není o tom, že musím být taky velikán nebo expert na raketovou fyziku. Prostě když se lidi doopravdy otevřeně baví, tak ta debata může probíhat i mezi zdánlivě nesouměřitelnými pozicemi.
Dan Držil: Ne, určitě. Víš, já třeba v poslední době přemýšlím nad tím, ke komu bych chtěl aspirovat, a Donny Allstach mi přijde naprosto fenomenální. A přesně ve chvíli, kdy tam má nějakého nositele Nobelovy ceny a oni mu řeknou: „Hele, vy jste fakt dobře připravený,“ tak si říkám: „Super.“ A přitom on sám není nobelista, jen dělá přípravu a zajímá ho ten člověk.
Jak se ti vlastně podařilo dostat k Jane Goodallové? A to nebylo jenom jednou, že jo? Vy jste se setkali vícekrát.
Petr Horký: Mám pocit, že čtyřikrát, možná pětkrát. Naposledy to bylo úžasné – bylo jí devadesát let a pravděpodobně naposledy přijela do České republiky. A když jsme spolu naposledy točili rozhovor, přišla řeč na to, jak přesně komunikují šimpanzi.
A teď si představ – ta devadesátiletá paní si stoupla a říká: „Tak a vstaňte si taky!“ A ona je droboučká, malinkatá proti mně, a najednou začne napodobovat zvuky samice. Já se nafouknu, jakože jsem samec, který se naparuje. Ona se ke mně skloní, vezme moji ruku a začne si s ní plácat po hlavě.
A teď si to představ – ostych ke gigantovi jménem Jane Goodallová, ostych ke staré dámě, která má svůj účes… a ona si s mojí rukou plácá po hlavě a pak se na mě podívá a říká: „A když si důvěřují, tak se obejmou.“ A objala mě.
Dan Držil: Ty jo!
Petr Horký: To bylo něco obrovského! A právě to je ono – když je člověk opravdu velikán, ať už Jane Goodallová nebo třeba dědeček v rodině, tak ty bariéry prostě nejsou. Bariéry musí někdo postavit, samy od sebe nevznikají.
Dan Držil: To jsi musel zažít i ty – když jsi měl hosta, před kterým jsi cítil ostych, a on byl tak bezprostřední a autentický, že jste se najednou dostali do debaty a ostych zmizel.
Petr Horký: Přesně tak.
Dan Držil: A těžíš dnes z toho, že máš číslo na kdekoho v Čechách a prostě zvedneš telefon: „Hele, mám podcast, přijďte si popovídat?“
Petr Horký: Je to tak… vlastně můj podcast nemá pevně danou dramaturgii. Není to jen o přírodovědě, sociologii nebo psychologii. Prostě mě zajímají určité osobnosti a témata a chci si je pozvat.
Takže někde čtu rozhovor, narazím na zajímavou knihu a říkám si: „To je úžasný člověk, chci s ním mluvit.“ A hledám na něj kontakt. A co je příjemné, že dnes už hodně lidí o mém podcastu slyšelo, takže často řeknou: „Jo, rád přijdu.“
Dan Držil: A někdy tě někdo odmítl?
Petr Horký: Ty jo… nechci se rouhat, ale myslím, že ne. Možná mi po natáčení dojde, že ano, a ozvu se ti. Ale vím, že se mi nepovedlo udělat rozhovor s Michajlem Gorbačovem. Měl jsem to už domluvené, ale musel do nemocnice a už nikdy nepřijel…
Lech Wałęsa mě taky zajímal – příběh dělníka z fabriky, který postavil Solidaritu, dostal Nobelovu cenu míru a přesto zůstal obyčejným člověkem. Měl jsem domluvené setkání, ale musel ho odložit… a pak odešel do nemocnice a umřel.
Dan Držil: Ale zkoušíš i velká jména!
Petr Horký: Jo, třeba Barack Obama by mě zajímal, ale zatím nevím, jak se k němu dostat. Nebo Tom Hanks – takový Mirek Dušín hollywoodských filmů. Takže i na takové lidi mířím, ale zatím nemám plán, jak to udělat.
Dan Držil: Bojuješ někdy s tím, že se snažíš dělat něco kvalitního, ale vidíš, že mediální realita spíš přeje mělkým tématům?
Petr Horký: No… neříkej, že to přeháníš. Kdybych si pozval někoho z reality show, měl bych větší čísla než s Jane Goodallovou. To je fakt.
A jedna věc, která mě trochu mrzí – když mám zahraničního hosta, který nemluví česky a je přeložený, čísla jsou vždycky dramaticky nižší. Je úplně jedno, jestli je to Jane Goodallová, John Matton (osobní kouč Stevea Jobse) nebo Robert Fulghum. Prostě Čechy víc zajímá Čech. A já si říkám: „Já to lidi naučím! Oni si zvyknou!“
A co se týká té mělkosti… kdybych měl hosta z reality show, asi bych s ním udělal úplně blbý rozhovor. Mě by to nebavilo.
Ale věřím, že kvalita taky hraje roli. I když mám třeba menší čísla, ti lidé, co si to pustí, jsou přemýšlivější. A jejich diskuze pod videem je pro mě cennější než stovky prázdných komentářů u jiných videí.
Dan Držil: Trochu mi mluvíš z duše… někdy člověk přemýšlí, proč má něco méně kvalitního desetinásobná čísla a on dělá něco smysluplného, ale má to nižší dosah.
Petr Horký: Přesně. A víš, co mě zlobí? Ezoterika – taková ta laciná.
Dan Držil: Jak to myslíš?
Petr Horký: Nemám nic proti duchovním naukám, naopak. Myslím si, že naše technologická úroveň prudce vyrostla a předběhla naše duchovní vzdělání. Bylo by dobře, kdybychom se v tom dohnali.
Ale ta militantní ezoterika, která má blízko k ideologiím, to mě děsí.
Dan Držil: A co ten efekt „uřvané domovnice“, jak jsi říkal?
Petr Horký: Přesně. Spousta lidí křičí, a tak máme pocit, že jich je hrozně moc. Ale když se podíváš na data, zjistíš, že to je jen hlučná menšina.
Dan Držil: To je dobrý pohled. A když už jsme u toho, máš nějaké tipy, jak dobře vyprávět příběh? Přece jen jsi dokumentarista…
Petr Horký: Osobní příběh. Personal story je klíčem ke každému dobrému vyprávění – jak v pozitivním, tak negativním smyslu.
