Radek Štěpánek: Zastavil jsem byt a vsadil vše na tenis

Přepis epizody

Zahrál jsem si, jak se říká, v kasínu all in. Vzal jsem klíče od vlastně svýho bytu a šel jsem si půjčit peníze. Pak jsem si zažil dno. Zažil jsem nouzi. Prostě nevzdal jsem to, tak mě to asi za to odměnilo. Láme se to v jednom, dvou, třech míčích. Připravit se na ty jeden, dva, tři body, který to celý rozhodnou, tak to jsou jakoby hodiny, dny, tejdny, měsíce.

A trvalo mi osm kroků, než jsem se narovnal. Jsem se zvedl a na mý hrkly slzy. Ucítil jsem ve svym srdci, že je konec. Ahoj, tady Dan Držl. Je tady další díl podcastu Proti proudu a mým hostem je tentokrát Radek Štěpánek. Radka určitě nemusím představovat tenisovým fanouškům. Mezi jeho největší úspěchy patří dvě vítězství v Davis Cupu, grandslamový tituly ve čtyřhře nebo bronzová olympijská medaile ve čtyřhře.

Maximálně byl na osmým místě žebříčku vlastně i ve dvouhře. Ale já si myslím, že spoustu lidí si pamatuje hlavně jeho charakter na kurtu a jeho osobnost. Já jsem s Radkem měl možnost natáčet rozhovor v rámci konference Biohacking Summit, který vám určitě doporučuju, a bavili jsme se nejen o výkonnosti a o tom, co vlastně dělal, aby mohl mít tak dlouhou kariéru.

Takže tenhle rozhovor nabízí spoustu praktických tipů, jak se starat o svoje tělo, jak se starat o svoje soustředění nebo o ten mentální stav, pokud chcete bejt vítězové nejen v tenise, ale i v životě. A myslím si, že vás to bude bavit. To a víc vás samozřejmě může i Biohacking Summit a příští rok se zase odehraje v Praze.

A pokud hledáte někoho, kdo dostane nějaký moudra ze speakerů na stagi nebo na vaší akci, tak váš kamarád Danda je na to ten pravý. Takže jdeme na to. Rozhovor s Radkem Štěpánkem.

Tak, eh, vítám vás všechny, kdo jste dorazili ještě tady nakonec tady toho dvoudenního programu. Já vždycky, když natáčím podcast, tak svejm hostům říkám jako, eh, nebojte, není to naživo, cokoli řekneme, tak pak můžeme vystřihnout. Tak to se dneska nestane. Dneska všechny naše faily a fuck upy, eh, uvidíte. Ale Radku, já jsem to chtěl začít tím, že jsme tady na Biohacking Summitu.

Ty jsi měl úžasnou dlouhou kariéru v tenise. Eh, jestli se nepletu, končil jsi ve třiceti osmi letech? Je to tak. Je to tak ve třiceti osmi. Což je o minimálně pár let jako dýl, než je takovej ten průměr, že jo. Tak jsem se, jsem to chtěl trošku otevřít tím, jestli vnímáš, že jsi dělal něco zásadně jinak než většina tenistů, že se ti podařilo vlastně na vrcholný úrovni nebo profesionálně hrát do třiceti, třiceti osmi.

Tak já si myslím, že jsem byl, eh, já jsem byl jak červený víno. Zrál jsem a vlastně byl jsem takovej late bloomer, že jsem, eh, vlastně kvetl později. Eh, já jsem vlastně ten průlom do světa tenisu, eh, zažil až ve čtyřiceti letech, což je normálně už jakoby pozdějc. Ale vlastně ty první, první čtyři, pět roků jsem se protrápil vlastně na, eh, turnajích nižší kategorie.

A vlastně v-jak se říká, vyžral jsem si to, eh, vyžral jsem si to do dna tu, tu cestu. Ale pak to o to, o to ten průlom byl pak, eh, větší a hezčí. A samozřejmě tím, že jsem z-začal ve čtyřiceti, tak jsem se tam udržel nějakejch šestnáct, sedmnáct let na vrcholu. Ale samozřejmě třicet osm je, eh, docela dost pozdě na konec kariéry, takže nevím, jestli jsem dělal něco jinak než ostatní, ale snažil jsem se dělat to nejlepší, co jsem uměl.

Jo, jo. Čím myslíš, že to bylo, že se ti to vlastně podařilo v těch dvaceti čtyřech, jo? Že, že prostě bylo to to tělo najednou začalo být připravenější relativně třeba později než ostatní? Nebo se ti něco přeplo v hlavě? Nebo byl tam nějakej zásadní zlom? Nebo to prostě jako nějak postupně začalo jít líp?

Tak není to, ta kariéra není o jednom rozhodnutí, je to v podstatě o těch křižovatkách, na kterých nás ten život vede, i ten sport. A vlastně pro mě zásadní bylo to, že jsem v roce dva tisíce, si myslím, že to bylo na konci roku dva tisíce jedna- Mhm. Kdy jsem vlastně měl první výbornou sezónu ve čtyřhře.

Vyhrál jsem tři turnaje. Ono sice na začátku toho roku už jsem neměl finance na to, abych vlastně mohl hrát, takže jsem musel, zahrál jsem si, jak se říká v kasínu all in. Vzal jsem klíče od vlastně svýho bytu, kterej jsem měl a šel jsem si půjčit peníze, který jsem vlastně ručil tím jediným, co jsem v tu dobu měl, a to byl můj byt.

A vlastně na posledním turnaji se nám podařilo ten turnaj vyhrát. Takže jsem v pondělí, v pondělí po tom turnaji mlátil na dveře banky a hned ty peníze jsem chtěl vrátit, protože nesnáším dlužit ani korunu, natož pak takovejhle obnos peněz. Ale je, byl to vlastně ten příběh můj je takovej jako trošku blockbuster, protože fakt jsem si zažil dno.

Zažil jsem nouzi a vlastně tím, že jsem tyhlencty překážky a rozhodnutí udělal, prostě nevzdal jsem to, tak, tak mě to asi za to odměnilo. A co se týče tý mojí singlový kariéry hlavně, tak to rozhodnutí přišlo vlastně nebo ten zlom přišel v roce dva tisíce jedna, kdy na konci roku jsem požádal o spolupráci vlastně Petra Kordu, kdy jsem si nechal vlastně poradit od někoho, kdo Byl sesakramentsky dobrej a vlastně tam přiš-tam přišel ten zlom, protože mi Petr vlastně vysvětlil, že já jsem mu říkal: „Hele, já trénuju čtyři, pět, šest hodin denně, prostě dělám to nejlepší, co umím, ale prostě nejsem schopen vyhrát zápas."

No. A on mi říkal: „Tak mě poslouchej, eh, já ti garantuju, že do devíti měsíců budeš, eh, do sedmdesátýho místa na světě a budeš hrát hlavní soutěž US Open." No já jsem se mu vysmál. Já jsem se začal smát, ale on to myslel vážně a říká mi, to bylo, asi na to nezapomenu, to byl ten rozhovor byl třiadvacátýho dvanáctý a on mi říká: „Pětadvacátýho dvanáctý bereš letadlo do Dohy a napíšeš se tam do kvalifikace."

Já říkám: „Počkej, ale pětadvacátýho jsou Vánoce a, eh, jako tam nemám šanci se dostat." On říká: „Aha, tak si nerozumíme." A zavěsil mi telefon. No tak jsem zavolal zpátky samozřejmě, pětadvacátýho ráno jsem odletěl a do tý soutěže jsem se dostal a zbytek už je historie. No mě tam napadlo několik věcí. Víš, za prvý jako samozřejmě využívání nějakejch mentorů nebo zkušených lidí, ale možná ta první věc, co mě zaujala, jak jsi šel ten all in, víš, protože jako mám pocit, že třeba v podnikání občas ty lidi říkají vlastně to musíš, musíš se dostávat do tý situace, kdy vsadíš jako všechno.

Na druhou stranu já mám pocit, že to je jako velkej tlak a že ne všichni jsou na to stavěný, aby jako víš co, aby byli vystaveni tady tomu tlaku. A jak to ty vnímáš? Jako pomohlo ti to jako ten all in? Nebo, nebo možná kdyby to nevyšlo, tak se tady asi nebavíme a, a vlastně pak jako vidíš zpětně ten příběh, že jo, a vidíš ty lidi, kterým se to povedlo.

Já musím říct, že já, eh, hrozně nerad hraju na kdyby. No jasně. Já, eh, tím vlastně i co jsem zažil, tak prostě hraju tu, jako s-jsem realista v tomhlenctom. Ale samozřejmě poznal jsem za tu kariéru spoustu, eh, vlastně hráčů, příběhů lidí, kterým prostě ten tlak dobře nedělá a, eh, zužuje je. Nebudu říkat, že jsem byl úplně v pohodě.

No nebyl jsem. Samozřejmě, že jsem nebyl, ale prostě nevzdal jsem to. Nevzdal jsem to a, a šel jsem prostě na, na tu hranu. Šel jsem do hodně velkýho nekomfortu, ale, eh, musím říct, že vlastně když se podívám na tu svoji kariéru zpátky, tak, eh, to, že jsem vybíhal do těch nekomfortních zón, tak to byly přesně ty momenty, který mě zocelovaly, dělaly mě lepším a vlastně naučily nejvíc.

Jak jsi začal pracovat s tím Petrem Kordou, víš, byla to nějaká taková velká lekce, protože spoustu lidí přesně ve ka– ve všem, co děláš, že jo, tak dneska je vlastně docela jednoduchý. Zaprvý jako dneska všechno svým způsobem můžeš najít na YouTubu a spoustu lidí si řekne: "Hele, proč platit tady ty velký peníze někomu, když možná devadesát procent z toho jako si někde můžu najít velmi levně."

Jo, na druhou stranu já vnímám, že přesně v tom vrcholovým sportu vlastně ty rozdíly jsou jako jedno procento, že jo, možná desetina procenta a vlastně asi musíš najít tady tu výhodu jako všude, kde můžeš. Eh, je to přesně tak a v– eh, já si myslím, že tenis se na YouTubu naučit nedá. Eh, dá se spousta věcí odkoukat, ale ten profesionální sport na nejvyšší úrovni je přesně to, co jsi řekl.

To je vo, vo takovejhle malinkejch detailech, který už vlastně v těch výšinách ale dělá obrovskej rozdíl, protože tam už ten tenis uměj všichni. Ale vlastně přijdou do toho věci, eh, já jsem se naučil vlastně to nebo i ta moje obrovská změna, ten přerod tý mý kariéry a mýho tenisu nebyl v tom, jak jsem hrál forehand, jak jsem hrál backhand, jak jsem hrál servis, ale ta největší změna přišla v tom, že, eh, co jsem dělal v těch, v tom čase, kterej byl mimo ten trénink.

Protože dneska všichni trénujou pět, šest hodin denně, všichni mají fyzioterapii, eh, všichni dělají to nejlepší na tom kurtě, co maj. Ale rozhoduje těch šestnáct hodin mimo tu práci, eh, jak vlastně těch šestnáct hodin člověk stráví. Ale já jsem to shrnul do, eh, vlastně dvou slov, a to se jmenuje energetickej management.

Protože vlastně Petr mi říká: "Tak mi řekni, jak vypadá tvůj den v Prostějově, kde teďka žiješ, trénuješ." To já mu říkám: "No, vzbudím se, protáhnu se, jdu si pro snídani, najím se, jdu na tenis, trénuju dvě hodiny, eh, pak tam s kamarádama jedu na oběd. Sedneme si, eh, čekám na druhej trénink, kecáme, hrajeme karty.

Todlencto. Eh, jdu znova trénovat na fyzičku, pak jdem na fotbal. Eh, jo a večer zase pokecáme, dám masáž a jdu spát." On říká: "Tak to je super. Tak tys mi řekl den, ve kterým ty jenom tu energii vydáváš. A můžeš mi říct, kde ji v tom dnu bereš?" No a já jsem byl potichu, že jo, protože vlastně jsem mu neměl jako odpovědět na to, kde mám ten, ten příjem.

Ten výdej je jasnej, ale kde je ten příjem? Takže vlastně v tom byl ten obrovská jakoby změna, kdy já jsem třeba Petra šest měsíců neviděl jako trenéra, ale vlastně vedl mě jako joystickem na dálku a spíš než ten tenis, tak řešil vlastně ty maličkosti a ty věci okolo, než tu hru jakoby samotnou. A tam přišla jako obrovská, obrovská změna, pro mě obrovský prozření a hlavně to, protože já jsem člověk, kterej má rád lidi a je obklopenej lidma, eh, kamarádama, tak jsem vlastně musel jít proti svýmu naturelu a začít, začít být vlastně i vnitřně jakoby hroznej individualista.

Vlastně najednou po tom tréninku říct: "Ne kluci, já s váma nejdu na oběd. Ne kluci, já nejdu hrát fotbal. Ne kluci, já nejdu hrát karty. Ne, já nejdu tam, já nejdu tam, já nejdu tam." A vlastně starat se o to, abych tu energii vlastně nabíral. A co jsi dělal teda pak místo toho? Víš co jsi dělal teda místo těch karet a kecání s kámošema?

No prostě šel jsem, nikde jsem se nezdržoval. Přestal jsem vykecávat vlastně, eh, protože Jak Petr říká správně, tam jenom tu energii ztrácíš a nic z toho vlastně jako nedostaneš pro sebe a pro ten výkon. A to, jestli někde se na dvacet minut zakecáš, tak dvacet minut ležet s nohama na stole, eh, nahoře a poslouchat muziku nebo mít zavřený oči nebo si dělat vizuální trénink je prostě pro tebe plus.

Ale tady z toho nic dobrýho pro tebe jako nečíší. Kromě zábavy teda. Jasně. Ale na to budeš mít času jako habaděj. Jo, takže to a to jsou maličkosti, který vnímám, že dneska, když, eh, se snažím předat nějaký mladý generaci, tak na mě koukaj jako puci. Jo, protože jim říkám: "Tak holt ten telefon jako nepotřebuješ."

Jo. Telefon je ztráta energie. Nic jin-nic jinýho to není. Hm, hm. A vlastně když se podíváte třeba na tom turnaji na ty nejlepší hráče světa, no tak Djokoviče s telefonem neuvidíte, Alcaraze, Sinnera prostě neuvidíte je s telefonem. Jasný, ráno, večer, chvíli jasný, ale přes ten den je trénink. Má tam trenéra, má tam přítelkyni, má tam manažera.

Jako c-c, víc jako v tom no nejde, nejde stihnout. Hm. Já jsem se tě chtěl zeptat trošku vlastně přesně na tu regeneraci, jo, protože mi přijde, že samozřejmě pro profesionální sportovce to je jako nedílná část. Eh, mám pocit, že spoustu těch jako amatérských lidí víš jako, který vlastně chodí do práce a pak se ještě bičujou k nějakým výkonům a tréninku na maraton a něco, tak to vlastně hrozně podceňujou a je to přesně to, co říkáš.

Jako vlastně makám v práci, pak si makám ještě večer na nějakým tréninku. Kolik času jsi pak jako vlastně věnoval nějaký tý jako aktivnější regeneraci? Tak ona je regenerace a regenerace. Eh, vlastně jedna věc je nechat odpočinout tělo- Jo. A druhá věc je nechat odpočinout hlavu. A to jsou, eh, vlastně dvě rozdílný věci, i když jsou spojený, tak, tak hlavu třeba, nevím, dávám příklad, že to není o tom, že si člověk jenom lehne prostě.

Eh, samozřejmě spánek je základ, eh, přes noc brzo spát, to všechno k tomu patří. Ale jako umět nechat ve správnej moment odpočinout hlavu a jakým způsobem taky záleží na člověku, na charakteru, co mu pomáhá, musí si to najít. Eh, já třeba řeknu příklad mně. Jednou Petr po, před Wimbledonem mi říká: "Hele, teďka jedeš na tejden, jeď do Monaka, vem si s sebou ženu, budeš dělat jenom fyzičku.

Večer se bavte, klidně si běžte zatancovat. Nesmíš prostě žádnej alkohol, nic. Běžte si zatancovat, ale budeš tejden bez telefonu." A já koukám a říkám: "Tak to je zajímavá příprava na Wimbledon." Ale prostě, eh, bylo to v ten moment potřeba. Takže já vlastně tejden neviděl telefon, viděl jsem jenom na e-mailu jsem měl, eh, vlastně, eh, jak jsem měl fyzickou přípravu a vlastně odpočívala mi hlava.

Já udělal tu fyzickou práci, neviděl jsem žádnýho trenéra, neměl jsem žádnou povinnost mimo to. Pak jsem mohl, eh, vlastně doopravdy vypnout, eh, s ženou se jít projít na večeři, fakt si jít zatancovat, protože třeba pohyb na trávě je úplně něco jinýho. To jsou jenom, eh, špičky, vlastně pohyb po špičkách.

Vždycky říkám, že na tý trávě člověk tím pohybem má tancovat. Takže to jsou takovýdle maličkosti. A vlastně hrál jsem v ten moment nejlepší Wimbledon. Mhm, mhm. Jo, takže všechno má, eh, vždycky je to o tý přípravě. Ten výsledek nikdy nepřijde jenom tak jako náhodou. Samozřejmě jednou, jednou ze sta tisíce se náhoda stane, ale všechno je to vlastně o tý, o tý přípravě a o tom energetickým managementu.

A tenis je individuální sport, takže to je mozaika, je to mozaika regenerace, tréninku, spánku, osobního života, eh, všech věcí, který k tomu vlastně patří, protože toho individuálního sportovce dvacet čtyři hodin něco může ovlivnit. Jo, jo. Stejně by mě trošku zajímalo, když tě zkusím dostat do tý praktický roviny, víš?

Protože já jsem se tady byl podívat na tom expu a máš tady jako vlastně desítky různejch jako high tech strojů za stovky tisíc, který ti mají pomáhat s tou regenerací a možná v tý době toho nebylo ještě tolik, ale m-možná jako vlastně taky, víš. A teď jako kdybys měl vzít fakt jako to gró, který si řekl: "Hele, tohle já jsem třeba dělal a po tom jako těžkým fyzickým tréninku jako tohle na mně fungovalo."

Jsou to nějaký, víš, a teď nevím, jestli mi řekneš- Tak samozřejmě, že já jsem skončil před devíti, před devíti lety a za tu dobu tenhlecten segment šel strašně dopředu, ať už se to týče regenerace, ať už se to, eh, týče jako regenerace takový tý, tý svalový, že dneska ty, věřím, že ty, eh, přístroje a mašiny dokážou to tělo zregenerovat rychlejc.

Nebo, eh, neřekl bych, že ta mašina to udělá za vás. Neudělá to za vás. Jo? Určitě vám nějakým procentem, eh, pomůže. Já jsem používal, eh, vlastně cho– i spal jsem, měl jsem doma, eh, ten stan, jak se jmenuje teď, mě to vypadlo. Jo takový, jak ten simuluje tu výš– nadmořskou výšku. Nadmořskou výšku. Chodil jsem si do toho lehnout, eh, vlastně i mezi tréninkama.

Eh, používal jsem kompresní kalhoty, eh, vlastně masáž, eh, spánek. Jako spíš jsem byl v tom jako realističtějším, eh, módu tý regenerace, než, eh, že bych šel na dvanáct mašin, eh, eh, vlastně za den. A ty mašiny jsem využíval spíš jakoby při zraněních, než, eh, než k tý samotný regeneraci. Hm, to si naťukl docela podle mě zajímavý téma zranění, víš, protože- Já si vlastně asi nedovedu představit, jaký to je, když tvoje živobytí závisí na tom, že jako hraješ.

Předpokládám trošku jako mezi řečí, že vlastně to hraješ, protože to jako miluješ rád a najednou se ti něco stane. A víš, a teď jako je ten mód jako zvolnit teda a relaxovat a to, nebo naopak jako vystupňovat a přesně zkoušet jako všechny možný věci, abys se na ten kurt vrátil jako co nejdřív můžeš. Nebo jaká byla ta tvoje cesta, když se něco takovýho stalo?

Tak já jsem vlastně zažil dvakrát zranění takový, kdy mi bylo předpovídáno, že už se na ten kurt nevrátím. Mhm. Vlastně bylo to v roce 2007 jsem to zažil poprvý, když jsem se vlastně dostal poprvé v životě do světový desítky a tři dny po vlastně čtvrtfinále Wimbledonu jsem, eh, jsem odjel a ráno jsem se probudil a vlastně brněla mi ruka.

No. Jako kdybych si, jako když si přeležíte ráno- Aha …tak mi brněla ruka. Musel jsem brzo vstát na letadlo, vrátit se do Prahy, odpoledne jsem měl trénink. A když jsem si šel ještě po obědě lehnout, tak mi to furt brnělo. Říkám: "To je nějak, nějaký divný, že mi to brní vlastně už jako půl dne, mně to většinou přejde rychle."

No a přišel jsem na trénink, vzal jsem raketu, pinkl jsem do balonu a ta raketa mi vyletěla z ruky. Mič mi voleť-vyletěl mimo, mimo kurt. Trenéři na mě řvali, že jsem asi jako si byl zaparit v Monaku a že jako Se neovládám a říkám: "Ale já sorry, ale já neudržím raketu." A vlastně v ten moment jsem půl roku nehrál tenis.

Eh, já jsem ztratil vlastně veškerou sílu, eh, cit, eh, vlastně od lokte dolů, protože jsem měl skříplý nějakej nerv. Ten nerv mi vlastně odumřel během čtrnácti dnů. Já jsem měl jenom kosti bez svalů, nic a vlastně tři měsíce jsem musel každej den, eh, cvičit speciální cvičení na to, aby se ten nerv vlastně oživil zpátky a hledal jsem první poslední.

Samozřejmě měl jsem v kariéře štěstí, že jsem, eh, s tím mohl chodit za panem profesorem Kolářem, kterej mě vlastně z toho pokaždý dostal, eh, svejma zlatejma rukama a vlastně přístupem, kterej já jsem u doktorů vlastně ne-neznal, kterej byl, ne že vlastně léčí to bolavý místo, protože to je výsledek, ale on řešil a pátral vlastně po tý příčině všema možnýma dostupnýma věcma a hlavně selským rozumem.

Takže, eh, se nám podařilo ten nerv nahodit. Za, eh, vlastně ztratil jsem svý postavení, byl jsem najednou z osmýho místa, eh, jsem si neužil ani tu chvilku a nezahrál jsem si ani jeden zápas jako hráč první světový desítky. A vlastně po půl roce jsem byl stopadesáté a byl jsem vlastně znova na startovní čáře.

Takže, eh, já jsem ten výtah dolů zažil. Zažil jsem ho pak ještě jednou vlastně v roce 2013, kdy, eh, se mi, eh, vlastně skřípl nerv v krku a opakovalo se to to samý. Tady v publiku dokonce sedí pan doktor, který mi to operoval a má obrovskej podíl na tom, že jsem ještě mohl vlastně, eh, v tý kariéře pokračovat dál.

Hm, hm, hm. Bylo todle, víš jako připouštěl sis ten konec někdy? Že- Tak samozřejmě, že to člověku, eh, jako prolítne hlavou, ale zase je to o tom, jestli člověk to chce vzdát anebo se chce porvat a chce najít, eh, cokoliv možnýho, co mu pomůže. A já si myslím, že tím, že jsem zažil ty zranění vážný, tak vím, jak to není jenom o tom bolavým místě, ale jak je to, jak se říká, o tý psychice, o tý hlavě a o tom, jak člověk k tomu, eh, přistoupí.

Protože, eh, samozřejmě může vzít, eh, si ten svůj nález a může oběhnout, eh, deset doktorů, patnáct doktorů, dvacet doktorů, eh, dvacet léčitelů, dvacet bylinkářů, ale myslím si, že skončí s tak zamotanou hlavou, že nebude vědět, eh, kam ráno má zavolat a vlastně jakej ten názor si vzít. Já jsem bral vlastně profesora Koláře jako svýho styčnýho důstojníka a tomu jsem bezmezně věřil.

Jo. Takže pro mě on byl ten, kterej když řekl: „Hele, je to takhle a takhle. Nemáme jinou možnost, už musíme jít tímhle způsobem.“ Tak i já jsem to ne– já jsem nad tím nepolemizoval. A vlastně ta, i ta důvěra, eh, a ta přímočarost vlastně v tom přístupu k tý léčbě si, si myslím, že mě léčila, eh, o čtyřicet, padesát procent líp, než kdybych obíhal osm dalších vlastně doktorů a vlastně měl tu hlavu zamotanou z toho, že jeden mi říká: „Běž na operaci, cvič, bylinky, támhlencto, támhlencto.“

No tak, tak se z toho zblázním. A takhle jsem vlastně měl, znova říkám, to štěstí, že jsem měl člověka, kterýmu jsem důvěřoval. A jak se říká věř a ona ti, víra tvá tě uzdraví, tak si myslím, že ne ze sta procent, ale že člověku tohle strašně moc pomůže. Přátelé, partnerem tohoto dílu podcastu je Futbal Tour, protože předpokládám, že máte trošku rádi sport, když posloucháte tenhle rozhovor a možná jste už dostali ten nápad jet ať už na nějakej špičkovej fotbal nebo třeba na tenis nebo na Formuli 1.

A k tomu všemu vám může pomoct futbaltour tečka cé zet. Je to vlastně taková specializovaná sportovní cestovka, kde nejen že naprosto jednoduše můžete takhle s rodinou nebo se známýma se dostat na ty události, kam je často dost těžký se dostat, ale máte k tomu i třeba delegáta, pokud nerozumíte jazyk nebo, anebo samozřejmě máte to v balíčku i s cestou, s hotelem a tak dále.

Takže já si myslím, že tohle může bejt ta nejsnadnější cesta, jak si třeba splnit nějaký sny, vzít někoho, koho máte rádi, třeba dát mu dárek a jet přesně ať už na Wimbledon, US Open, anglickou ligu, Barcelonu. No prostě víte, čemu fandíte vy nebo vaši blízcí. Každopádně futbaltour tečka cé zet je už hodně zavedená firma.

Já jsem Matěje Otčenáše, kterej to vlastně založil, měl před časem v Business Castu. Jsou primárně ze Slovenska, ale dneska už jsou velký i v Český republice. A mrkněte schválně, pokud vás tohle zaujalo a je to něco, co by vás lákalo spojit sportovní zážitek s cestováním, tak futbaltour tečka cé zet je tu pro vás Je pravda, že tohle mám pocit, že řeší hodně lidí.

Víš, jako, eh, typicky mám pocit, že, eh, dneska, eh, v našem věku polovina lidí bolí záda a teď jako chodíš, eh, zleva zprava, snažíš se, jako každej ti řekne nějakej svůj názor a ty vlastně seš ve výsledku vlastně ani jako nezkusíš, protože samozřejmě každej ti řekne nějaký cvičení, že jo. A teď ty ani ne-neskusíš jako to dělat ten měsíc a zase jdeš za někým jiným, ten ti řekne zase něco jinýho a je to vlastně často takový jako nekonečný kolečko.

Eh, je to tak. Já to vidím u lidí, že tři tejdny zkoušej tohle. No, mě to ještě ne, mě to pořád bolí, jdu jinam, jdu jinam, jdu zkusit tamto, jdu zkusit tamto. Ale já třeba, eh, když jsem měl, jsem měl problémy se zádama jakoby v kariéře, tak jsem vlastně měl sestavu, eh, na záda a vlastně strečinkovou, kterou jsem dělal se svým kondičním trenérem.

Tu sestavu vymýšleli vlastně s panem profesorem Kolářem. A, eh, budete se smát, ale já tu sestavu třeba za svoji kariéru, eh, tu strečovací jsme počítali s kondičákem, my ji třeba udělali čtrnáct tisíckrát Jo, to číslo je úplně jako strašidelný, ale zase vám to odpoví na to, že jsem mohl hrát v osmatřiceti.

Aha. Jo, tu, tu sestavu těch zad jsem dělal prostě každej den. Jo. Prostě bylo, pro mě to bylo jako pro někoho náboženství. Tak já jsem si nedokázal představit, že ten den začne jinak než vlastně tou preventivní sestavou cviku na záda a strečingem. Mhm. To bylo prostě pro mě v podstatě důležitější jak čištění zubů.

Eh, já jsem tu sestavu cvičil pokaždý, když jsem někam jel autem na turnaj, když jsem někam přiletěl, přiletěl, tak pro mě to byla prevence a vlastně díky tomu jsem s těma zádama měl problém až vlastně na konci kariéry, kdy jsem musel na operaci a pak už jsem se na kurty nevrátil. Ale vím dneska, že kdybych to nedělal, no tak jsem na tom stole třeba skončil o osm, o osm let dřív.

A ještě bych chtěl říct, že vlastně ty zranění, tyhlecty vážný, mě naučily vlastně vnímat tělo. Vnímat ho, poslouchat ho, protože když jsem zmiňoval tady to zranění tý ruky, když jsem ji necítil, tak vlastně ty cvičení probíhaly tak, že mi profesor Kolář vlastně do mě zapíchl dva prsty a já jsem musel mít určitou polohu těla.

Musel jsem dýchat do určitých partií toho těla. Eh, někde jsem musel tlačit, někde jsem musel být povolennej, jako uvolněnej. Takže já dostal asi dvacet pokynů, který jsem mohl udělat, aby mě dostal do základní pozice, ve který se mnou mohl pracovat. A já byl, třeba to trvalo deset minut- Mhm. To pr-to první nastavení.

Já byl zpocenej a unavenej víc, než kdybych hrál pětihodinový utkání. A jenom proto, že vlastně ten mozek se musel do toho těla tak vžít a tak spojit všechno, že mě to neuvěřitelně jakoby unavovalo. Ale vlastně strašně mě to naučilo poznat svý tělo, pracovat s tím, vědět, nadechnout se do svalu, správnej sval uvolnit.

A vlastně to poznání toho těla je pro člověka to vlastně nejdůležitější. Hm, hm. Takže zranění se prostě vždycky podařilo důvěrou a, a- Důvěrou, samozřejmě disciplínou. Eh, ta disciplína prostě nás provází ve všem, v jakýkoliv práci, v jakýkoliv činnosti. A já si myslím, že ta, eh, ta trpělivost u toho ještě hraje taky strašně důležitou roli, protože samozřejmě dnešní ta doba je hrozně rychlá.

Všichni tlačí na výsledky, všechno chtějí rychle. Chci, aby mě za tři dny všechno přestalo bolet, nejlépe zítra. A cejtím jako z lidí, že ne, že nemají tu trpělivost a takovou důvěru vlastně i, i v ty lidi, s kterýma to dělaj, že pořád tím, že všechno je dostupný, eh, tak já třeba si jednou nevygooglil svoje zranění Eh, protože prostě na to jsou odborníci.

Google není odborník na to, aby mě vyléčil. Jsou to lidi, který, eh, vlastně i doktoři, který, eh, viděj za den čtyřicet, třicet, dvacet, to je jedno kolik pacientů, kteří přicházej s problémama a vi-viděj to, slyšej ty příběhy a znají ty řešení. To je prostě, já se rád obklopuju lidma, kteří tomu svýmu odvětví, eh, rozumí.

A radši půjdu na operaci k panu doktorovi, kterej, eh, těch operací za den dělá deset, dvanáct každej den, než třeba k někomu, kdo jich tolik dělal, ale už dělá třeba jednu za tejden. Jo. Jo, protože, eh, prostě znova je to i o tý důvěře a, a obklopování se lidma k-kolem sebe, který tý daný věci rozuměj. Hm, ještě jak jsi říkal, že jsi tu sestavu dělal víš, jako tolikrát, zajímá mě, jak se ti dařilo.

Jseš jako takovej ten rutinéř, že prostě víš, že ráno vstaneš a, a jdeš to, to, to a máš to jako posouvanej za sebou? Nebo, nebo to svym způsobem vždycky jsi jako zvládnul tak jako mám v hlavě, že dneska mám udělat sestavu. Víš, jak, jak moc rigidní v tom jseš bejt? Jako ze začátku to pro mě byl hroznej zásah, protože třeba když jsem to poprvý to první ráno cvičil a pak jsem měl jít vlastně trénovat, tak já byl za patnáct minut tréninku úplně vyřízenej.

Protože vlastně jak jsem neuměl ještě ovládat to tělo, neuměl jsem se do něho vžít, neuměl jsem se vlastně spojit s těma svalama. Všechno jsem dělal silou místo uvolněně. Než jsem se to naučil, tak mě to stálo hrozný energie a vlastně pak mi chyběla na začátku na tom kurtu. Takže ze začátku, eh, to byl pro mě, teď nevím, co je, jak mám najít správný slovo a byl to pro mě voser jako hroznej.

Jasně. Když to řeknu jako na, na rovinu. Ale vlastně časem jsem začal zjistit, jak mě to stojí čím dál tím míň sil, eh, jak se začínám vžívat do toho těla, jak vlastně, jakej to má na mě vliv pozitivní, ne negativní. A vlastně jsem si to pak do toho, eh, nedokázal představit. A když vám řeknu, že jsem to cvičil šestnáct let v kuse a den vlastně, když jsem oznámil konec mý kariéry, tak vlastně jako další den to nebylo.

No. A já jsem se probudil po tý, co jsem ukončil kariéru ráno a volal jsem, j-jako vlastně neměl jsem poprvý jako budíka. Eh, najednou nebyl trénink, nebyl tam trenér, nebyl tam kondiční. Jako to vlastně celý se jako jednou nocí celý smazalo. Jednou nocí to zmizelo vlastně z mýho života. Ten, vlastně ten režim, ta rutina, eh, to neustál– každodenní se zlepšování v něčem, přemýšlení nad tím.

A já volal, jsem se ráno probudil k-a volám kondičnímu, říkám: „Hele, kde seš?" Jako záda, strečink, běh, jako kde seš? Nebylo to tam a není to tam do dneška. Takže jakoby ta ru-rutina vlastně dá se říct ne že celoživotní, ale tři-, dvacetiletá najednou prostě zmizela a stejně mě to dohnalo k tomu, že jsem se k ní vrátil, protože to tělo na to bylo zvyklý a cokoliv jsem začal dělat jinýho, novýho, tak m-moje tělo, moje svaly byly na něco zvyklý dvacet let.

A vlastně je to, eh, cokoliv jsem dělal jinýho, tak to bylo pro moje tělo šok. Mhm, mhm. Takže já vlastně se snažím i proto, abych m– vlastně se ce-cejtil sám dobře, tak vlastně opakuju to, co jsem dělal, protože to tělo si to pamatuje, můj nervosvalovej systém si to pamatuje, mozek si to pamatuje, svaly si to pamatujou a vlastně nejrychleji se tím dostávám vlastně do svý vlastní formy.

Kolik, eh, je, kolik času ti to třeba zabere dneska ta rutina vlastně? Tak času mi zabere stejně. Záleží, kolik těch věcí z tý rutiny chci udělat. Jasně. Samozřejmě nehraju tenis tři hodiny denně, eh, nedělám fyzičku dvě hodiny denně, ale tahle, tyhlecty preventivní vlastně věci, ty můžu udělat kdykoliv za den.

A říkám, měl jsem období po kariéře, kdy jsem na to prdel úplně. Měl jsem, kdy mě to zase chytlo a teďka jsem ve stavu, kdy jsem znova konzistentní. Mám tu disciplínu, protože vidím, jak to na mě působí nejenom po fyzický stránce, ale i po mentální, jak se mi všechno líp, jak se mi o všem líp přemejšlí, mám daleko čistší hlavu a prostě funguju tak, jak jsem zvyklej.

Ty jsi už jako naťuknul samozřejmě ten zlom s tím koncem a mě to víc zajímá, ale zajímalo by mě, víš, jak dlouho o tom člověk přemejšlí, jako jestli víš, jestli dát ještě tu další sezonu nebo nedát, nebo- Já jsem to, já jsem to, já jsem to neměl v sobě takhle. Já jsem, mě už samozřejmě novináři od jednadvaceti se ptali jako na konec kariéry.

Já říkám: "Hele, já skončím v den, kdy budu cejtit, že mám skončit." No. Já rozhodně nejsem ten člověk, kterej může přemejšlet nad tím, jako někdo vyhlašuje: "Tak tohle je moje poslední sezóna." Jo, to já, já vnímám to, že kdy, eh, podívám se zpátky, kdokoliv to vyhlásil, tak ta sezóna stála úplně jako za zlámanou grešli, protože to pro vás už, už v tý hlavě to skončí.

V ten moment, když řeknete: "To je moje poslední sezóna," tak v ten, v ten, tu samou sekundu je fakt konec. A už je to jenom prostě ježdění po známejch místech, usmívání se. Všichni vám celej rok gratulujou, loučej se s váma. A to, tohleto není vůbec můj styl. Já jsem říkal, že skončím v den, kdy ucítím, že je konec.

A ten den nastal. Nastal bohužel díky vlastně mýmu tělu, díky mýmu zranění. Eh, nepřemejšlel jsem nad tím. Snažil jsem se po tý operaci vrátit zpátky na kurty, ale věděl jsem už před tou operací, že je to padesát na padesát. Ale šel jsem do toho, protože jsem neměl vlastně jinou možnost. Dělal jsem osm měsíců, devět měsíců, co jsem mohl, ale nebylo to prostě už na profesionální tenis na nejvyšší úrovni.

A vlastně my jsme trénovali znova v tom Monaku a měl jsem poslední den, protože jsem musel měnit místa, abych netrénoval tři měsíce na jednom místě, abych se zbláznil. Tak jsme jeli na tien trénovat tam a poslední den vlastně tréninkovej jsem ráno šel na kurt. Říkám: "Hele, dneska jsme měli takovej trénink, kterej se jmenoval školička."

Jsem hrál nějaký údry křížem, po lajně, nesměl jsem nikdy zkazit. Já říkám: "Já dneska tu školičku udělám bez chyby." Udělal jsem ji bez chyby. Odpoledne jsme měli jít ještě na atletickej stadion a šli jsme s mým týmem odpoči-odpočinout na pláž a vlastně já jsem se zvedl, oni už byli v moři a šel jsem za nima po nějakým spánku po, po obědě a trvalo mi osm kroků, než jsem se narovnal.

Prostě ty záda mi tak tuhly neustále, že, eh, jsem se zvedl a normálně mi hrkly slzy a v ten vy– ten moment jsem věděl, že jako ten můj kalich hořkosti se naplnil a že už dál prostě nemůžu, že už mi nemůže hlava. Eh, vždycky se říká, když člověk nemůže, může dvakrát tolik, ale to už mě potkalo za těch devět měsíců tolikrát, že prostě ten konec nastal.

Ucítil jsem ve svém srdci, že je konec. A vlastně než jsem došel za nima, tak jsem objednal všem pivo. Vzal jsem ho tam a se, se slzama v očích a zlomeným srdcem jsem klukům oznámil, že prostě dneska je konec, že už jako, že už prostě nemůžu dál Víš, jak jsi zmínil, že tě samozřejmě tady ty myšlenky, že už nemůžeš jako napadly předtím hodněkrát nebo párkrát- Samozřejmě mi probleskly hlavou, kdy, kdy tohle skončí vlastně ta bolest, kdy už to, kdy mi to dovolí bejt znova jakoby, eh, ten, co jsem byl na tom kurtě, že už tam nebudu cejtit to, to omezení, vlastně tu, tu zataženou ruční brzdu.

Ale bohužel, eh Vlastně ta ruční brzda se pořád povolovala a povolovala, ale už jako vlastně za-zůstala nějakým způsobem zatažená a to na tý nejvyšší úrovni prostě jakoby nešlo. M-mě zajímá, víš, protože samozřejmě jako přemejšlel jsem, jak velkej aspekt v tom pak hraje, že ten tenis třeba stále miluješ.

Nebo jestli tam- Dodneška. Jo? Nebo jestli tam je takový to vlastně to moje živobytí, jako já jsem na tom existenčně závislej. Nebo jak moc tam je pak takovej ten strach: "Hele, vlastně teď tohle mě definuje dvacet let," jako víš, jako a přemejšlím, co tě jako víc nutí vlastně pokračovat. Tak mě, eh, mě odmalička, od tý doby, co jsem přišel poprvý na tenisový kurty, tak, eh, jsem se do tenisu zamiloval.

A ta láska trvá dodnes, eh, se všema, eh, bolestma, překážkama, eh, těžkejma chvílema i pak samozřejmě těch, těch krásnejch chvil, eh, vítězství, trofejí a všeho, co k tomu vlastně nejenom k tý kariéře, ale k tomu životu s tím patřilo. Eh, já tenis miluju dodneška, ale vím, že ten f– ta, ten fyzickej aparát, eh, měl nějakou trvanlivost.

Já si myslím, že osmatřicet byl krásnej věk na to vlastně tu kariéru skončit. Natáhl jsem to vlastně do, jak se říká, do posledního dechu. Takže já jsem končil, eh, s čistým srdcem a, eh, klidem v duši, že jsem vlastně tomu dal všechno a neměl jsem žádný výčitky. Hm, a- To bylo pro mě to nejdůležitější, protože vím, že spousta kluků pak po tý kariéře, eh, vlastně říká: "Já jsem blbej, já jsem tomu nedal všechno.

Eh, mohl jsem ještě pár let hrát." A honí je to dodneška. A já můžu říct za sebe s klidným srdcem, že jsem skončil bez výčitek, že jsem tomu tenisu fakt dal všechno. Hm. Jak těžký to pak bylo, víš? Protože já třeba vnímám, eh, často mám v podcastu lidi třeba z jinejch profesí, který nevim, po dvaceti letech se vykašlou na to bejt třeba doktor a začnou dělat něco, co je blíže jejich srdci.

A ono samozřejmě zahodit tady to něco, co tě definuje, víš. A u těch doktorů to je podobný, jako tak dvacet let ti někdo říká: "Dobrý den, pane doktore, jak kolení se ti?" A ty se pak jako rozhodneš, že už tě to táhne jinam. Ale vlastně jako opustit to a skočit do toho neznáma je vlastně pro spoustu lidí hrozně těžký, že jo.

Je to těžký. Já si myslím, že to je těžký, jak pro, eh, vlastně sportovci to ještě mají, si myslím trošku těžší pak ten, vlastně ten přechod do toho normálního života, protože, eh, vlastně těch dvacet let cestujete po světě, eh, po hotelích, pardon, máte všechno v uvozovkách jakoby nachystaný, eh, všichni se o vás staraj.

Eh, a pak vlastně ta, ta realita, všichni za vás všechno vyříděj. Takže pak ten, ten návrat do tý reality, do tý každodenního života je samozřejmě tě-těžší. Já jsem měl Znova pan profesor Kolář si mě zavolal a říká: "Hele," dal mi slivovici, malý pivo k obědu a já říkám: "Dokud, co se děje?" On říká: "Hele, eh, jako než vlastně se vrátíš na ty kurty, i, eh, možná stojí za to se začít rozhlížet trošku jakoby jinam, co kdyby."

Jo, začít tu hlavu trošku zaměstnávat a rozhlížet se, eh, co bys mohl dělat vlastně, až to skončí. Protože ten náraz jako pak ze dne na den je těžkej. Takže já jsem vlastně i v tý době, kdy jsem pořád, z, já jsem bezmezně věřil v to, že se vrátím, ale už jsem začal vlastně koukat a přemejšlet nad tím, eh, když vlastně mi to tělo nedovolí se na ty kurty vrátit a vlastně než se to stalo, tak jsem měl na to pět, šest měsíců vlastně se rozhlídnout, podívat se, co by mě bavilo, co bych chtěl dělat, nedělat, eh, začít se zajímat o jiný věci, zaměstnávat tu hlavu trošku jinak, eh, v těch volnejch chvílích, abych se vlastně z toho nezbláznil, protože samozřejmě jsem byl celej život, eh, nebo celou tu kariéru zvyklej každej den prostě to hrnout, eh, před sebou, zlepšovat se, eh, bejt lepší.

Takže to jsem chtěl i po tom tělu vlastně při tý re-při tý rekonvalescenci. A vlastně ta hlava mi byla spojená jenom s tím bolavým místem neustále, aby, a dělal jsem pro to první poslední. Takže i to mě vlastně trošku rozvolnilo, eh, v tom, že jsem nebyl tak upjatej na to, ale měl jsem trošku, jsem si začal rozšiřovat vlastně obzor v některejch věcech a, eh, nastal den D a o to pak jednodušší v uvozovkách jsem měl ten přechod.

Ale já musím říct, že, eh, celej ten přechod z tý aktivní kariéry do normálního života vlastně přišel v den, kdy jsem oznámil konec svý kariéry oficiálně a přišel jsem domů, eh, vlastně v slzách a žena mě objala a řekla mi, že mi zkusí spravit náladu a pošeptala mi do ucha, že vlastně ten den, co jsem oznámil konec, tak zjistila, že je těhotná.

Takže já jsem vlastně ten program po tý, eh, po tý kariéře jsem měl ten nejhezčí, co jsem mohl mít. Takže se nám vlastně za pár měsíců narodila, eh, první dcera a vlastně veškerý přemýšlení, který jsem těch čtyři, pět měsíců měl, tak, tak jsem samozřejmě okamžitě upozadil a, a veškerá moje energie a můj život se začal točit kolem rodiny.

Hm, hm. Ty jsi nějakou dobu i trénoval, jestli se nemýlím, eh- Jak tam tohle ví zapadá? Protože ono svým způsobem to vypadá, že to je ta nejjednodušší cesta ještě trošku zůstat jako v kontaktu s tím prostředím, který tak dobře znáš, už možná trošku zvolnit jako životně a prostě bejt ten, co předává ty zkušenosti.

Eh, samozřejmě, eh, můj kondiční trenér, který se na nás dívá teďka tady zeshora už bohužel, tak ten vždycky říkal: "Ševče, drž se svého kopyta." A myslím si, že má v tom hroznou pravdu. A já jsem, eh, vlastně chtěl jsem si dát pauzu od toho tenisu samozřejmě, než se s tím člověk jakoby srovná, narovná. Eh, ale přišel mi telefon po vlastně pár měsících od Novaka Djokoviče, eh, že by chtěl, abych se stal jeho trenérem.

Tak to samozřejmě člověkem zahajbe. Eh, my jsme byli kamarádi, eh, dlouhý roky, trénovali jsme spolu, fakt jsme k sobě měli blízko, ale, eh, musím říct, že mě to překvapivolo a šokovalo. Ale zase jsem si říkal, je to nabídka, která se neodmítá. A vlastně když mi volá, tak mu říkám: "Hele, eh, proč vlastně já? Já myslím, že ti to jde docela jako ok.

Máš deset, dvanáct Grand Slamu, jako jsi největší hráč všech dob jako melou." A vlastně řekl mi proč. Řekl mi, že vlastně, eh- Obdivoval to, že jak dlouhou kariéru jsem měl, že jsem dokázal hrát druhou dvouhru a čtyřhru takhle dlouho, že jsem hrál tenis, kterej, eh, že jsem ten tenis viděl jinak než všichni ostatní, eh, a že vlastně by chtěl zlepšit hru, eh, na síti a, a, a pár věcí, který chce jako v tý samotný hře a že to chce ze mě prostě vysát.

Tak jsem si říkal, jo, to všechno dává smysl a vlastně, eh, proto jsem mu na to kývl. A za tu svoji trenérskou kariéru krátkou jsem měl tři, eh, tři svěřence jeho Novaka, Novaka, Grigora Dimitrova, Sebastana, Sebastiana Kordu jako posledního, aby se ten kruh jakoby uzavřel, protože mě trénoval jeho táta. Takže vlastně to předání toho příběhu ještě s mým konečným trenérem, to všechno tomu dávalo ještě jakoby úplně jinej náboj a pro mě nádech.

A vlastně pak jsem s tím trénováním skončil a narodila se druhá dcera a vlastně tenis teďka sleduju pořád stejně, pořád, eh, nesmírně. Vlastně v tom tenise jsem, akorát v něm nejsem jakoby aktivní na bázi toho, že bych trénoval, ale zatím pohrávám si s myšlenkou vlastně tenisový akademie. Hezky. No mě jako vlastně napadlo, že to víš, jako že když jsi mluvil o tom, co ti dával ten Petr Korda jako trenér, že to bylo asi trošku něco jinýho než vlastně ty s Novakem, že jako versus ten jako Petr Korda asi něco viděl a přesně věděl, co potřebuješ, versus jako Novak Đoković, člověk asi už v jiný fázi kariéry, kterej jako sám vlastně ví, co on chce a co chce jako zlepšit a najde si na to speciálně ty lidi, který věří, že mu to, že ho tam můžou dostat.

Je to tak. Po mně vlastně, eh, když trénujete člověka, který má vlastně nejlepšího hráče všech dob, tak tam je to fakt ale úplně o maličkostech, malinkejch nian– niancích, mini změnách, který vlastně už v tom, co on umí, tak mu doopravdy přidávají nula celá jedna procenta. Ale v tom- Levelu, v kterým on hraje a pohybuje se, tak, eh, to jsou ty věci, které ho pak odlišují v těch grandslamových finále, kdy hrajou pětihodinový zápasy a vlastně láme se to v jednom, dvou, třech míčích.

Ale připravit se na ty jeden, dva, tři body, který to vlastně celý, eh, celý rozhodnou, tak to jsou jakoby hodiny, dny, tejdny, měsíce vlastně trénování ty daný specifický věci, která vlastně v ten moment vás pak vlastně podrží, že se ji naučíte. Ale zatím jsou jakoby fakt měsíce, měsíce trénink. Přátelé a kamarádi, pokud jako já jste lidi a chodíte občas spát, tak by vás možná mohl zajímat partner tohoto dílu podcastu, kterým je Magniflex.

Pokud Magniflex neznáte, je to firma, která v Itálii vyrábí prvotřídní matrace. Když začnete trošičku řešit, na čem spát a jak to udělat tak, aby ráno jste byli plní energie, tak dojdete k tomu, že ta kvalitní matrace je vlastně skvělá investice. A já jsem tímhle způsobem došel až k Magniflexu. Magniflex nabízí celou škálu matrací různých cenových hladin, různých typů.

Hlavně to jsou teda pěnový matrace, ale mají spoustu vychytávek, jako že na velký matraci můžete mít třeba jednu stranu jinak tvrdou než tu druhou stranu. Nicméně já jsem si vybral něco, co je velmi unikátní, a to je jejich matrací Magnistretch. V čem je tak unikátní nějaká matrace, si říkáte. Je to o tom, že oni vlastně přes šest let dělali výzkum na univerzitách a přišli na dost zajímavý systém, který mají patentovanej, kdy vlastně ta matrace, když se na ní lehnete, tak ona pomaličku roztahuje takovým jako malým, ale vytrvalým tlakem roztahuje vaši páteř, vaše plotýnky.

Je to skvělý díky tomu, že vám to vlastně pomáhá regenerovat. A je to skvělý pro lidi, který třeba jako já, bolej záda. Ještě to není tak vážný, že byste byli po nějaký operaci, ale ať už co se týče tý prevence bolesti zad nebo řešení právě bolesti zad, tak to může bejt jako velmi parádní možnost. Tahle matrace dokonce je tak dobrá, že získala celých americkejch chiropraktiků, který jí doporučujou.

Pokud byste chtěli tu špičku na trhu, tak mrkněte na Magniflex. Ty matrace je samozřejmě nejlepší jít si vyzkoušet, takže doporučuju vám najít si některý z jejich showroomů, jít si to vyzkoušet. Jsou tam velmi schopnej personál, kterej vám k tomu řekne spoustu věcí, nechá vás na tom položit si dostatečně dlouho, abyste si to dokázali vyhodnotit.

A Magniflex je světovým lídrem v oblasti zdravého spánku již šedesát let, což o něčem vypovídá. Takže naposledy Magniflex tečka cz, tam dostanete všechny informace, jděte na to mrknout a pořiďte si kvalitní matraci. No víš, já mám pocit, že často ty lidi si myslej: "Hele, mě taky baví tenis, mě by to jako bavilo."

A, a, a stejně jako u ch– u třeba u vaření, víš, jako taky každej umí vařit a má pocit, že by mohl bejt skvělej šéfkuchař. Mám pocit, že ten velkej rozdíl mezi tím, jako víc si zahrát tenis, když tě to baví a každej den tam prostě mlátit těch tisíc míčků, jeden pohyb, jako pilovat to dvacet let v kuse, že to je vlastně úplně nebe a dudy, no.

Já si myslím, že je to naprosto stejný jako v každý práci. Eh, prostě taky pilujete každej den pro to, abyste v ní byl, eh, jakoby se zlepšoval a snažil se dovést sám sebe k nějaký, eh, nějaký dokonalosti. Já neříkám dokonalosti, protože dokonalej nejsme nikdo, ale, eh, jakoby ze sebe samotnýho vlastně vyn-vytáhnout to nejlepší a dát si tu šanci bejt nejlepší, jak, jak je to možný.

Ně-ně-někomu se to povede bejt nejlepší na světě, někomu je osmej, někdo je stej, někdo je stopadesátej. Eh, ně-něk– ale je to každýho maximum. A já vždycky říkám, že je důležitý se ráno podívat a zeptat se sám sebe: "Udělal jsem pro to všechno?" A to si myslím, že, eh, je to nejdůležitější, protože, eh, znova pak se vrací ty výčitky.

Mohl jsem to udělat jinak, mohl jsem se jakoby zlepšovat v tomhle, v tomhle. Eh, strašně důležitý jakoby hold dát ze sebe všechno, ať už je to cokoliv a, a každej máme nějakej ten svůj limit a, a tak to prostě, protože si myslím, že nemůžou být nejlepší všichni na světě. To by bylo strašně jednoduchý. Hm.

Snažíš se tohle už nějak, víš třeba, předávat svým dětem? Eh, možná se– víš jako, protože ono je něco tady tu zkušenost jako nabrat a nevím, kdo to naučil tebe, ale jako tohle předat je hrozně obtížný nebo asi že jo. Tak, eh, mě v první řadě tohleto, od koho jsem tohleto nasával a vnímal, tak byli rodiče, protože to jsou ti, kteří nás vlastně do toho života formujou, eh, vybaví nás a dají nám vlastně ty stavební kameny pro to, abysme se mohli rozvíjet.

A já jsem měl štěstí na to a jsem vděčnej rodičům za to, co mi dali, protože, eh, dneska zpětně vím, že to, co mi do toho vínku a do toho baťohu, do toho života dali, tak, eh, jsem– používám, eh, dneska každej den a hlavně v těžkejch chvílích, eh, který jsem v tom životě zažil, eh, tak mi hrozně pomohli. A já si troufnu dneska říct, že nekomfort, eh, toho formu– toho člověka formuje daleko víc než komfort.

A- Zase je to hrozně těžký, že jo, ty svý děti jako vědomě dostávat do nekomfortu, protože vlastně svým způsobem je chceš trošičku jako vlastně chránit a udělat to za ně. Musím říct, že v dnešní době, eh, je do těch, do toho nekomfortu vlastně musíme dostávat vědomě, protože všude kolem nás za ty roky se ten svět, eh, posunul, a to, a ten komfort je daleko větší, eh, ve spoustě věcech.

Takže, eh, ano, musí to být i dneska, eh, dneska vědomě. A já vám můžu říct, že jsem se teďka, eh, je to tejden, co jsem viděl, eh, vlastně dokument Rafina Nadala. To dám jako příklad. A vlastně ten jeho strýc, který ho trénoval od malička, tak řekl jednu krásnou větu: „Moje filozofie byla nekomfort.“ A vlastně tím vlastně- vykopnul celej ten Rafův příběh, jakej byl a jak vlastně ho zoceloval, protože, eh, já o Rafovi jsem věděl hodně, ale ten dokument mi ještě jako mi ho posunul úplně někam jinam.

A bylo to vlastně v tom, v tý ne, jako v tý jeho nezdolnosti, nezdolnosti toho, že když mu řekl, že něco není možný, tak to byl vlastně pro něho ještě větší trigger, eh, vlastně dokázat si sám sobě, že toho schopen je a posunoval svoje hranice bolesti toho, co je schopen překousnout, zvládnout, přejít jako úplně někam jinam.

A pak na tom konci říká: „Já kdybych vlastně nebyl takhle vedenej, tak mám dneska o deset grenzlomových zápasů, vlastně o deset grenzlomových titulů míň, protože bych to zabalil. A zabalil bych to proto, protože mi, by mi to bylo nekomfortní.“ Jenomže já jsem byl vychovanej v tom nekomfortu, ale nekomfortu jako, eh, ne, že ho někdo bil, mlátil, psychicky týral.

To v žádným případě. Ale že ty podmínky, že trénoval v těžkejch podmínkách. Například Tony říkal, eh, ten nekomfort byl, že první hodinu tréninku prostě nedostal vodu Trénovali jsme na nerovnejch kurtech, trénovali jsme se špatnejma balónama, trénovali jsme, eh, v dešti, trénovali jsme, eh, na kurtě, kterej byl prostě mokrej, bahnitej, těžkej, všechno.

Jo, prostě neuhli jsme. A pak se podíváte, pak všichni vidí toho Rafu, kterej vyhrál čtrnáctkrát po sobě Roland Garros, byl prostě neporazitelnej na antuce. Ale vidíte jenom ten, to finále, to grande finále. Ale prostě tyhlecty roky, hodiny, eh, měsíce, eh, slzy, bolesti, eh, ty nejsou vidět. A ty on vlastně překračoval a vlastně zvládal, eh, stylem, kterej prostě pramenil z toho, co mu bylo daný, nebo to, jak byl vedenej vlastně v tom mládí.

A proto říkám, že všechno to začíná u tý výchovy, u rodičů a u toho, co od nich do toho baťůžku, do toho života dostaneme. Ty seš nebo byl jsi taky vnímanej vždycky jako velkej bojovník. Víš, eh, jenom jak moc velkou roli v tom podle tebe má nějaký přesně vrozenej charakter a, a, a pak teda to to- Ten dril.

Ten dril, přesně. Eh, já si myslím, že to musí, že je to kombinace, že samozřejmě někdo vám řekne, že to dosáhne jenom tím drilem, ale projít tím drilem, eh, jakoby bez, bez těch těžkejch chvil to prostě nejde. Eh, já měl taky těžký chvíle, taky už jsem chtěl tenis zabalit. Taky jsem byl prostě, eh, jak říkám, na těch křižovatkách, ale, eh, když se podívám zpátky, tak jsem, eh, vybíral ty správný zatáčky, kde ta cesta pokračovala.

A to si myslím, že prožívá každej sportovec, každej člověk ve svým životě. Eh, všichni máme životní křižovatky a ty rozhodnutí vlastně ty nás pak Neřekl bych, že definujou, ale dovedou nás, eh, pak k tomu cíli a ta definuje, já si myslím, eh, spíš ta cesta než ten výsledek. Hm. Blížíme se trošku do závěru. Co definuje teďkon tvůj život?

Víš, protože, eh, prostě vlastně jednou velkou kapitolou jsi svým způsobem zavřel, ačkoli jak jsi tady sám zmínil, vlastně v tenise jsi stále. Ale jak dlouho to trvalo v uvozovkách nebo stále trvá najít si trošku tu novou definici? Tak, eh, já jsem vlastně skončil před, před devíti lety, takže toho času už uběhlo dost, eh, za tu dobu.

Eh, a samozřejmě pro mě priorita je rodina, děti. Eh, samozřejmě, eh, rozjihdil jsem se i co se týče podnikání, ale, eh, tam říkám, tam jsem doživotní student, protože, eh, můj život byl tenis, eh, sport. Ten sport mi dal, eh, vlastně obrovskej rozhled, eh, obrovskej obzor. Eh, viděl jsem všechny kouty světa, eh, kultury.

Poznal jsem spoustu lidí, eh, ze spoust-spousty odvětví, eh, kteří, eh, vlastně taky budovali svůj sen, eh, přes, eh, přes těžký chvíle. Měl jsem možnost s nima si povídat, měl jsem možnost od nich se, eh, učit, naslouchat a vlastně vytvořil jsem si, eh, nějakej network vlastně lidí a kontaktů, eh, po celým světě i u nás, kterej vlastně mi přišlo v uvozovkách nejjednodušší využít k tomu, eh, vlastně svýmu podnikání, k tomu, eh, spojovat lidi k tomu, když do něčeho chci investovat, vím, že se můžu jít zeptat člověka, kterej mi poradí, kterej prožil v tom odvětví to samý, co v tom tenise a dokáže mi poradit.

Samozřejmě je to taky o, o důvěře. A já jsem v tomhlectom poli jsem, eh, si myslím studentem, eh, a já se učím každej den v životě, eh, takže to beru trošku, eh, s nadhledem. Ale říkám priorita rodina, eh, a pak, eh, toho času, co zbude, tak, tak zábavy. Ale, ale chci se ne– pořád učit. Eh, nejsem ten, kterej chce ležet, ležet doma, vyzvednout děti a, a vlastně tu hlavu nezaměstnávat.

Já ji chci zaměstnávat dnes a denně a posouvat se ve věcech, který mě zajímají a který mě baví. Hm, hm. Máš nějaký třeba i ambice, víš jako, ty jsi říkal tu akademii, je ten, máš takový ty velký jako– protože jedna věc je obdivuhodná, že jo, Česká republika vlastně kolik jako neustále v poslední době asi spíš tenistek než tenistů, ale vlastně jako penčík, takže jako tenistů, kolik tady je na tu malou zemi.

Máš jako nějaký ambice, víš jako promlouvat tady do toho nějakým způsobem, jako vychovávat ty nový talenty? Nebo ať si každej dělá, co chce. Tak, eh, samozřejmě, když, eh- Samozřejmě bych ten příběh vlastně svůj, eh, tenisovej chtěl předat dál. A samozřejmě ta akademie se k tomu, eh, vybízí A co bych chtěl předat dál je nejenom to, jak, eh, vlastně mají hrát forehand a backhand.

Eh, já dneska vím, že nechci říct, že je to to nejjednodušší, ale je to věc fyzická, která se dá každej den trénovat, každej, každej den se dá pilovat tak jako, eh, penalta, tak jako, eh, blafák. Všechno se to dá, všechno se to dá trénovat, ale vím, že to, co bych chtěl tam předávat, je, eh, samozřejmě ta disciplína, budovat v nich trpělivost, budovat, ale co si myslím, že je nejdůležitější u dětí, je vybudovat jim vlastně ten vztah k tomu sportu, vztah ke sportu, vztah k pohybu, eh, vlastně budit v nich tu lásku k tomu, aby to byla tvrdá dřina spojená se zábavou, ne-nejenom s tím drilem, aby vlastně ten dril se stal tak trochu tou zábavou.

Eh, protože jak jsem říkal, vlastně dělat každej den, eh, čtyřikrát denně strečovat stejně je na palici. Mhm. Prostě je to na palici. Není to každej den zábava. Někdy se vám chce víc, někdy se vám chce míň, někdy se vám nechce vůbec. A já říkám, že těch dnů, kdy člověku se chce, kdy je všechno prostě tak, jak má bejt, tak za tu kariéru vám řeknu, že jich, že je spočítáme, jakoby že vám je dneska spočítám.

A možná mi bude stačit jedna ruka, možná kousek druhý. Ale jinak je to prostě řehole jaká každá, každá jiná. Necítíte se dobře, tělo vás bolí, hlava vás bolí, eh, menší bolístka, větší bolístka. Někdo vás naštve. Prožíváte těžký období v osobním životě a těch faktorů je v tom životě každej den, prostě jich máme spoustu, ale je potřeba zůstat jakoby trpělivej a disciplinovanej, ať už se tohle děje, prostě jít, odpracovat to v co nejlepším jakoby nastavení.

I když se cejtíme na padesát procent ten den, tak prostě dostat ze sebe sto procent z těch padesáti, který zrovna máme. A o tom to je. Hm, to mě trošku přivádíš na to. Víš, co je to, co dneska odlišuje podle tebe ty špičkový sportovce? Protože jak jsi říkal, pět hodin denně trénuje každej. Eh, možná vlastně všichni daj teda stejnej počet jako forehandů a backhandů za ten den.

Nebo nevím, jestli vlastně tady získáš nějakou konkurenční výhodu, jestli se tam dá ještě víc, že seš jako líp fyzicky připravenej nebo jako najdeš nějakou edge tady. Já si myslím, že dneska, když se budu bavit o tenise, tak si myslím, že za tu historii toho tenisu byli dva hráči, kteří změnili vlastně, eh, přístup k tomu.

Prvním byl Ivan Lendl, kterej vlastně do toho přinesl detail obrovskej v tom, jak studoval soupeře. Měl poznámky ke každýmu, s kterým hrál. Vlastně posunul kondici, eh, kondiční přípravu úplně na, eh, novou úroveň, kdy prostě si začal dávat, eh, ty obrovský dávky, protože věděl, že když bude, eh, když bude mít víc natrénováno než kdokoliv jinej, tak vlastně mu to- Eh, pomáhalo nejenom fyzicky, ale vlastně i vnitřně i vlastně v tom, jak si na ty soupeře věřil.

Protože když se rozhodl, že bude hrát zápas s někým pět hodin, tak věděl, že ho vydrží. Mhm, mhm. Jo a myslím si, že druhým, kdo, eh, jakoby zahejbal tím přístupem k tomu tenisu, tak byl Novak Djokovič, kterej do toho přinesl stravu, absolutní detail, eh, vlastně fyzickou přípravu posunul ještě na jinou, eh, úroveň než ten Ivan.

Eh, začal se vlastně zajímat o energii, eh, vlastně o víru a vlastně vzal do toho, do tý svý mozaiky doopravdy všechno, co ten svět dnešní nabízí, tak se snažil ze všeho vyndat nula celá ne jedna, ale nula celá nula jedna procenta, aby vlastně byl o něco lepší než ten druhej. Mhm, mhm. Radku, díky moc za to.

Možná poslední taková otázka spontánní. Z čeho seš teďko nadšenej? A může to bejt něco velkýho a může to bejt nějaká úplná blbost, co se ti stala dneska ráno. Z čeho jsem nadšenej? No. Tak dneska jsem nadšenej, že děti čtyři, tři hodiny strávily sportováním, eh, dovednostma, byly mezi dětma. Eh, já jsem se naučil mít radost z maličkostí, eh, protože to je to, co nás dělá doopravdy jakoby šťastnejma.

A můžu vám říct, že jako dneska se na ně dívat, kdy tři hodiny lítaly s úsměvem, eh, na hrtu a nechtělo se jim vlastně, eh, domů, tak to je dneska moje maličká radost, která dělá můj den. Tak jo Radku, moc díky za nasdílení, eh, tady tý tvý životní cesty a doufám, že to někoho inspirovalo a třeba někdo pomůže najít těch s-to svý jedno procento, eh, na vrchol.

Takže díky. Děkuju. Těšilo mě.