Rosťa Novák: Cesta na vrchol divadla i sportu

Přepis epizody

Ahoj já jsem Dan Držil a je tady další díl podcastu proti proudu, kam se zvu lidi kteří jsou nejlepší v tom, co dělají. A mezi takový lidi patří i můj dnešní host. Znám je jako Principál, hodně jeho jméno je spojený s formátem nového cirkusu s divadlem, s choreografií, pohybovými spoluprácemi a tak dále.

Jeho jméno je Rostě Novák Mladší. Rostě z divadelní rodiny a i přesto, že říkal, že k divadlu se nikdo nepřidá, tak ho to tam zase taky Trošku nasměřovalo Je to hrozně zajímavý povídání nejen o jeho životě, ale i o tom, jak funguje samotný divadelní svět.

A to je vlastně to nejzábavnější. Vlastně kdy se dostaneš do té slepé uličky nebo se dostaneš na to dno a teď jsem po tom dně šel opravdu tentokrát hodně dlouho a zvedáš se a najednou přijde zranění v tom souboru.

A ty zase paráš na to dno.

Bavíme se o tom, jak funguje ten formát novýho cirkusu. Možná znáte světově proslulý cirk Desolei. Cirk Laputica, za kterým stojí Rostěnovák se svým belatrem, je, řekl bych, taková česká obdoba toho. A bavíme se hodně i o jejich novým představení, který se jmenuje Start, nebo Sound Art.

Lidi to čtou různě, který vlastně je takovou sondou do světa vrcholního sportu.

Nechci používat kliše, nechci být lacinej chcem nebýt opravdový, autentický a vlastně najít jaký jsou porubnosti a rozdíly mezi sportem a umění.

Takže tenhle rozhovor je takový mix divadla sportu, co to vlastně divadlo znamená, jaký tam jsou lidi.

Řešíme i, jaký to je pracovat s rodinou, jak se mu daří zvládat svoje ADHD. Ale já si myslím, že tímhle interem tomu rozhovoru neudělám takovou službu a že byste si to měli hlavně poslechnout. Protože vám zaručuji, že vás to bude bavit Jdeme na to prostě Novák Mlačí z Cirkula Putyka. A

ta magie toho divadla tě jako do toho prostoru skrze ten zvuk a světlo vezme.

A to je fakt geniální záležitost.

Tak, Rostě, vítej v protiprodu, ahoj. Ahoj děkuji za pozvání. Já jsem vlastně koukal, že už jsem tě měl na tom seznamu lidí abych si tady to popojí dal hrozně dlouho, hrozně let a možná trošku řeknu proč, protože já si jsem rád zvu lidi, který jako vlastně našli se v něčem v tom se jim podařilo být trošku jako dobrý a žijou za mě nějakej život kde mají směr, dělají to, co je baví a tebe vlastně za to minimálně jak tě znám nebo výdám zvenku, považuju a zároveň hrozně rád jako propichu ty bubliny a vodí vadlem jim hrozně málo a doufám že mi možná do toho trošku zasvětíš, jak vlastně tenhle svět funguje.

To je široká otázka. Já jsem se do divadla narodil, tak táta můj hrál 25 let v Y. Moje máma je sedmá generace rodiny Matěje Kopeckýho, takže vlastně divadlo mě obklopovalo opravdu od narození. Mám na to krásné vzpomínky. Já jsem cestoval mezi tím já jsem tomu říkal noční a denní divadlo. Táta hrál večer a máma hrála dopoledne.

Děda můj byl jedním z těch prvních členů Hradeckého divadla Drak, ale zažili i máma i děda zažili ten kočovný způsob života těch tradičních loutkářských rodin. A jestli mě něco imponovalo tak to bylo to večerní A tam jsem samozřejmě v těch… V devadesátejch letech výdal lidi jako byl Jirka Lábus, Holda Kajzer, Jirka Šmicr, Krečmerová, pak Martin Dejdar, Petr Vacek, Kořínek, Eben.

Tam já jsem vyrůstal, tam já jsem trávil dětství. A pozorovat tyhle ty lidi byl zážitek. A já jsem měl možnost trávit to dětství v backstage. Mně bavilo se koukat v Ypsilonce na ty představení ne z hlediště, ale já jsem chodil na lávku nad ty herce. Takže já jsem viděl z té lávky, když jsem se vyklonil dole, jak jsem viděl ty první řady těch diváků.

Ale viděl jsem tu magii a jak se proměňuje herec v tu postavu a co se děje v zákulisí. Hodně času jsem trávil v šatně, jezdil jsem na zájezdy jak s mámou, tak s tátou, s babičkou i s dědou a Ale já to divadlo nikdy dělat nechtěl. Já jsem to vlastně neměl moc rád jako představu toho, že bych já měl hrát o divadlo.

Já jsem se strašně styděl. A teprve před pár lety je to třeba šest let zpátky, jsem si odpověděl sám, proč jsem vlastně tak ostentativně dával rodičům najevo, že nebudu pokračovat v té tradici a že nebudu ta osmá generace, která bude pokračovat v tom řemesle. A on to byl vlastně úplně obyčejný strach že nedokážu naplnit ty očekávání Že nebudu tak dobrý jako táta, nebo jako děda, nebo jako máma, nebo jako bratranci.

Matěj Bratranec vystudoval konzervatoř a jeho spolužáci byly Linda Rybová Honza Teplý, Honza Zadražil, Strašil Ondra Malý, strašně šikovný herci. Hned nastoupil do angažma na Fidlovačku, Vinohradský divadlo. Kuba Kopecký jeden z těch nejfrekventovanějších divadelních scénografů současnosti hodně tvoří do Národního divadla se skůtrama, hodně tvoří s Jankem Jirkům.

A ty žiješ v tomhletom kdy jsi obklopený lidma, kteří jsou úspěšní v tom, co dělají a říkáš si, To já nechci, protože jsem se na to necítil, takže já jsem snil o kariéře profesionálního sportovce a u mýho psacího stolu který byla stěna a na té stěně byl vylepený Tomáš Dvořák, desetibojař a sport jsem miloval od ranýho dětství a vlastně cítil jsem se jako budoucí vrcholovej sportovec a snil jsem o olimpijských hrách v Sydney nebo v Atlantice Titulky vytvořil Takže tam já jsem sebe viděl a až v osmnácti letech jsem se vlastně k tomu divadlu dostal úplně náhodou na gymnáziu profesorka psychologie.

Řekla, Rostě vy máte takový zvučný hlas, nechcete s náma přečíst Malého prince. Tak jestli to je čtení tak to můžu. A ze čtení se stalo inscenovaný čtení a z inscenovaného čtení se stala divadelní hra, kde jsme se potkali Lukáš Trpišovský, teď jeden z uměleckých šefů Činnohry Národního divadla, Míša Mourerová, další herečka.

No a já jsem vlastně, to divadlo si mě našlo samo, ale i když jsem do něj vyrůstal, tak jsem si hledal vlastní cestu k němu a byl to trošku pár No já vlastně to divadlo našlo byl to trošku pár Ani babička vlastně neví že to divadlo dělám, to zemřela mladá a říkala mi, ty stejně jednou skončíš u toho divadla, budeš jednou hrát lodkový divadlo a já byl ostrej já jsem jí řekl, nikdy v životě nebudu jako vyvostatní v té rodině.

Takže děda si to rozvěděl, ten byl u toho, když jsem se dostal na damu na obor herectví na katedři alternativního lodkovýho divadla, ještě ten první rok přednášel u nás na škole, ale když jsem byl v prváku, tak zemřel. Často myslím na to, co by oni dva řekli na to, kam jsme se vlastně dostali s tím co vznikalo úplně z ničeho, jenom z čistého entuziasmu a chuti objevovat nějaký nový Krajiny divadelního umění.

Kam jsme se vlastně i my s tím naším souborem dostali, já jsem se teď vrátil z Japonska a tam jsem říkal, jo to je přeci úžasný, že my z něčeho, co vzniklo bez očekávání a bez nějaký ambice, tak jsme procestovali ku světa a děláme s lidmi, se kterými chceme dělat a ty lidi chtějí dělat s náma. Ale bylo to vlastně taky název tady toho podcastu jak to bylo trošku proti proudu, proti tomu do čeho jsem se narodil, tak 18 let jsem to hledal.

No mě to přijde hrozně zajímavý, já jsem myslel, že mi teďka řekneš přesně ten příběh, jak nikdy nebyla žádná jiná cesta, prostě bylo to vlastně od mládí nalajnovaný a jak si potkával ty herecký ikony a byl se jako ohromenej a vlastně to tak nebylo Já jsem byl ohromenej

asi tím… Nějakou spontánnosti a zvlášť u těch lidí, jako byl Jirka Labus a Ulda Kajzer.

Jirka Labus nás jako děti z bráchu hlídal. Když naše dopoledne hrály divadlo pro děti a my jsme třeba byli nemocní, tak nás herci si psalonky doma hlídali a Jirka Labus byl jeden z nich. A když mě na školu v přírodě přišel pohled, kde bylo milý rostíku, doufám že se máš dobře tvůj rumburák nebo tvůj ahele.

Tak to jsem byl samozřejmě king ve třídě kdy ti rumburák prostě poslal pohled na na školu přírodě. Takže to mě imponovalo nějak tato bohémskost a myslím si, že tohle to byly a jsou bohémové i Ulda i Jirka.

Ještě mě napadá, víš já nevím jestli vlastně v Čechách Máš ty hvězdní statusy tak velký jako v té Americe, ale občas, když se člověk setká tady s těma jako ikonama, tak víš já nevím, myslím, jako vnímáš jako Jirka Lábus, ten herec a pak jako vlastně, ale je to Jirka ten, který tě jako hlídal jako víš, si to vnímáš jako dvě postavy nějakým způsobem.

Určitě tak i sám díky tomu že jsem k někomu vzhlížel v tom raném dětství nebo v tom dospívání, tak já jsem se třeba se svým sportovním vzorem chtěl potkat. Já jsem ho potkal na závodech kdy jsem běžel v zimě někde v hale, závod na 60 metrů a byli jsme v rozběhu od sebe a ho viděl běžet před sebou a oběhalo několik let.

A před pár lety jsem sebral odvahu a říkal jsem si, já tomu člověku napíšu Ta odpověď byla jako proč se chcete potkat a já jsem vysvětlil vy jste byl můj jako vzor, no a potkali jsme se pod atletickým stadionem na Strahově a dali jsme si pivo a já jsem se šel s ním podívat na závody a bylo to zajímavé udělat tuhletu překročit tu čáru mezi tím že to byl tvůj vzor k kterému jsi vzlížel a teď najednou s ním můžeš sedět, že já mám pocit, že všichni

že i kdo působí, jako určitě jsou výjimky, ale že má smysl pokud někdo takovýhle vzor má nebo a chce se s ním potkat, tak tam příležitost je a jde o to, jestli si ji jako najde a jestli mu to za to stojí. Takže A vlastně jsou to příjemný setkání si myslím nebo já jsem měl tu možnost… Ty

jsi měl to příjemný.

Že jsem slyšel někdy i víc o takovýto, ale vlastně se nesetkávají se svýma idolama, nech se jako ty idoly…

Jako můj takový ten úplně top herecký idol byl Heath Ledger. A toho jsem potkal osobně když jsem točil reklamu na jednoho mobilního operátora před 20 lety. A on tady točil s Mattem Dimonem bratry Grimmy s Terry Gilliamem a on se znal s tím režisérem té reklamy.

Britský režisér. A my jsme točili na Barandově Fateliérech, oni točili tam film a přišli ho navštívit a přišli prostě dva týpci v kšeltovce a přišli na ten plac a s náma si podali ruku a já jsem úplně skoprnil. Tam jsem musel zůstat stát, protože jsem viděl někoho jeho… Film o skateboardingu, příběh rytíře a pak samozřejmě to krocená hora a pak samozřejmě jeho Joker, tak tohle to je jako ohromnej talent, strašně se mi to líbilo a s ním jsem měl možnost se poté ale už jsem neměl možnosti s ním popovídat a vlastně tohle by byl třeba člověk se kterým bych si rád sednul a dal si kafe.

A myslím si, že i tahle ta doba moc neodporuje to budování těch vzorů, že vlastně se možná i stydíme říct, tohle je můj vzor, tohle je můj idol, já bych se s ním chtěl potkat, teď je taková instantní doba v tomhle, takže já jsem rád že jsem svoje vzory měl a že jsem se třeba s ním mohl potkat.

Já mám zase vlastně víš Pocit, že…

Že často přesně jako vlastně dneska skrz nějaký ty knihy, filmy a tak dále můžeš mít v fozovkách jako ty zdálný vzory, jo a vlastně to, že neznáš ty lidi vlastně nevadí, protože třeba jenom ti jen zpědou nějakou jednou dvěma věcma a to si z nich můžeš vzít. Jo, jo,

nebo to jestli to je třeba v poslední době určitě hodně zarezonoval odchod Barťáka.

Ano A bylo neuvěřitelné vidět kolik on lidí dokázal propojit. Když jsem byl na rozloučení v Rudolfínu a ty tam vidíš ten pelmel těch lidí, pro který on si myslím byl nějaká ikona a vzor, který měl ohromný charisma, měl za sebou to, co měl ať už jako herec nebo jako prezident Karlovarského festivalu. Tak to bylo třeba, jako člověk se kterým opravdu kdykoliv si strávil čas, tak si měl pocit, že ten čas je smyslu plně strávený, plný humoru nadhledu ale velkýho respektu k tomu co měl za sebou, takže to je určitě další.

Ale když jsi říkal, že tato putyka vlastně, že to byl tak trošku punk, že to nebyl nějaký ambice promyšlený víš, masterplan? Ne

to bylo… No se to asi z… Ten zrod toho byl dlouhodobej První krok k tomu bylo, že jsem se nostal na damu vedoucímu ročníku Josefu Kroftovi, který nám v prváku řekl, že nás nebude učit herectví a my jsme se hlásili na herectví všichni.

Já vás to nemůžu učit. Buď herecem jste nebo nejste a tu cestu si k tomu najdete. Já vám chci ukázat co se ve světě a u nás doma děje v různým žánru toho divadelního umění. No a on mě ukázal v roce 2000 poprvé novocirkusový soubor z Francie. Jsem úplně fascinovaný tím co jsem viděl. Viděl jsem tam tu absolutní svobodu v tom vyjádřit Viděl tělem, viděl jsem tam tu preciznost ale viděl jsem tam ohromnou imaginaci.

No a v roce 2005 jsem dostal pozvání do Srdosoleji hrát v jejich představení Varekaj. Ale už v té době jsem pracoval hodně s mýma spolužákama právě, který se nazývají Scooter a jsou tandem režijní v Národním divadle, umělecký šefové činohry. A s nima jsme budovali nějaký vlastní jako rukopis. Pět let jsme byli v Arše na rezidenci a tam jsem dostal příležitost vytvořit svůj vlastní projekt autorskej, se kterými oni na začátku pomáhali jako supervizoři a putyka vznikla nejdřív jako nápad dát dohromady herce, profi herce.

Takže jsem v tom viděl ten rozdíl. My tady nemáme žádnou školu na novocirkusový umění, to, co je běžný v Evropě. Je to běžný, jo? Je no. Je vlastně takový ty, tak kolébka toho je Francie, tam je několik škol, pak velmi respektovaná škola je ve Stockholmu, Další ta úplně top je v Montrealu, v Kanadě, ale samozřejmě i od nás na východ, Ukrajina, Kijev má velkou školu a tak dáme dohromady herce, který jsou pohybově disponovaný, takže tam byla Hanka Wagnerová na začátku byl tam Kuba Gottwald a já jsem tím lidem dal možnost rok se vzdělávat v tanci v akrobaci, ve skocích na trampolíně, no ale po roce vlastně z těch herců tam bylo doslova pár protože měli tolik závazků, natáčení hraní, že jsem oslovil ty lektory a jeden z těch lektorů byl několika následný mistr republiky ve skocích na trampolíně, oslovil jsem svý spolužáky z Damu a to byl Vojtadyk Kuba Prachař a Honza Maxián, který byli v té době na vzestupu s Nightwarkem.

Můj nejlepší kamarád z Damu Jirka Kout, který je loutkář, hrál v divadle Drák, měl jsem dva tanečníky a byl to takový pelmel lidí, který by se normálně nikdy nedal dohromady a tak, jak různorodí byly ty lidi na jevišti, tak různorodí bylo to publikum. A my jsme udělali veřejnou premiéru v Arše, v Arše nás odmítli pak, že tam nemůže hrát Vojtadyk Kuba Prachář, protože to jsou moc komerční tváři pro divadlo Archa, že ta tanečnice nemůže mít červený šaty, protože to se jim nelíbí nazvali to tělocvikářský divadlo a my jsme hledali jinej prostor.

A po čtyrech měsících jsme našli La Fabriku a… Udělali jsme premiéru 21. dubna 2009 tam. A od té doby… To nabralo takový směr takovou rychlost a vlastně v té době jsme vyhráli ocenění inscenace roku. Najednou jsme hráli na expu v Šangaji, byli jsme mezi deseti nominovanýma představeníma na International Festivalu v Edimburku na Fringy.

Tam hraje dva tisíce představení denně a my jsme byli mezi těma deseti nejlepšíma. Dva tisíce denně? Dva tisíce denně, no. To je jeden z největších festivalů a na základě tohohle festivalu jsme odletěli hrát do Sydney na Sydney Theatre Festival. Tohle bylo v srpnu a v lednu jsme hráli hned v Sydney. A z něčeho, co bylo volnočasová aktivita se stal profesionální soubor Který teď ta umělecká složka je okolo 60 lidí a celkově jsme na nějakých třeba 130 lidech, který spolupracují s námi na té denní bázi, takže z něčeho, co vzniklo jako velmi malá skupinka 20 nadšenců, tak teď jsme velká skupina ale doufám že furt nadšenců, který furt chtějí něco objevovat, hledat a každý ten projekt je jako ohromnou výzvu a teď to, co dělám, vlastně jsem za těch 16 let nezažil i jako takhle náročný projekt.

Hele, určitě se dostanem i k tomu současnému projektu, ale víš ještě mě napadlo, jak jsi zmiňoval ty různé úspěchy. Jak se to vůbec bere v tom divadelním světě, víš tady ty úspěchy, je to tak jako, že Cirque du Soleil je ta v fuzovkách jako fotbalová liga mistrů a teď vy se snažíte z té český ligy jako skrz nějaký, víš jako trošku přemýšlím, jestli i v tomhle nějaká soutěživost, jestli je nějaký porovnávání nebo jestli jde čistě o to, hele, my jsme vlastně lidi který to baví, který chtějí mít prostě na nájem neřešit prachy a mít tu tvůrčí svobodu.

Nebo jestli tam řešíš trošku nějaký porovnávání soutěž a tak dále.

Velká výhoda toho, co děláme je, že to je neměřitelný a záleží to hodně na tvým subjektivním pocitu. Existuje konkurence, to je jasný. A výhoda v tomhle v porovnání proti klasickému divadlu, pro mě nebo jako osobně, je to, že tady to není o tom egu toho jednotlivce, ale že my jsme na sobě závislí, všechny ty složky, my jsme závislí na technice, na osvětlovačích, na zvukařích.

Takže je to o velkým respektu a taky díky tomu že se dostáváme na tu hranu každej den, vědomně riskujeme, protože ten risk a riziko je jedno z těch hlavních témat toho cirkusovýho umění, tak se tvoří úplně jinak. A to platí v celé té komunitě, to znamená že ano, ty můžeš říct, tohle se mi líbí víc tohle se mi líbí méně, tohle mě neoslovuje.

Ale furt děláte stejný žánr který vás propojuje a ten respekt tomu že to děláš, ale děláš to jinak tam je. Tak tohle je skvělý. Covid hodně věcí proměnil, co se týká třeba mezinárodního turování, to znamená že jsou nastavovaný nějaký pravidla se kterýma třeba mně osobně se těžko žije, protože ty požadavky nebo ty podmínky, který po tobě chtějí ty promotéři, ředitele festivalů, jsou takový, že ti to omezuje tu svobodu tvořit, takže oni chtějí aby vás bylo.

Mým najevišti, oni chtějí aby tam nebyla scénografie, oni chtějí aby se to postavilo během jednoho odpoledne, aby to bylo…

Že ta ekonomická stránka teď hraje tak zásadní roli, že určuje, co je turovatelný a co není turovatelný. A v porovnání třeba ale s divadlem jako s klasickým, když se podíváš na inscenace těch velkých jevišť, kde jsou scénografie, který vozejí kamiony, kde jsou ohromné počty lidí, tak cítím že v tom trošku teď se nám ta svoboda jako ubírá, ale zase tě to nutí přemýšlet o tom jinak.

Existují ceny existuje přesně inscenace roku, scénografie roku, režie roku, ať už tradičního klasického divadla nebo alternativního nebo tanečního, takže jsou určitě ocenění, které ti, jak to říct, které ti Potvrdí to, že ta tvoje cesta dává nějaký smysl, že někoho oslovuješ a že to děláš asi správně a když jsme získali po covidu ocenění divadlo roku za všechny ty aktivity, které probíhaly během covidu tak to bylo velké zadosti učinění pro všechny ty lidi kteří se na tom podíleli.

Ale neznamená to, že by si byl nejlepší divadlo roku, je to z nějakého určitýho pohledu a hodnotí se, těžko se hodnotí příspěvková organizace, její aktivity, který mají úplně jiný rozpočty a nezávislá scéna a je krásný, že to je tak barevný a že tady jsou představení, které navštivují 30 diváků, ale pořád Má to mít svoje místo, Praha má mít místo, kam můžeš na takovýhle divadlo jít, stejně tak, jako můžeš jít na balet a můžeš jít na operu a můžeš jít na muzikál a můžeš jít na loutkový divadlo a to je fantastický a i teď po tom návratu z Japonska i po tom, co máme možnost dělat nějaký mezinárodní spolupráce, tak si uvědomuješ, v jakém místě my vlastně žijeme a jak skvěle se tady máme.

A že tady máme svobodu a my můžeme dělat, co cítíme, jak chceme s kým chceme, nejsme na tom jako v Maďarsku nebo nejsme na tom jako na Slovensku nebo jako v daleko vzdálenějších zemích, kde o svobodě nemůže být ani řeč, takže myslím si, že kultura tady má silný kořeny. A my si ji vážíme a máme možnost ji dělat tak, jak cítíme na

celý tý šíři všech těch žánrů, který Tady jsou.

Držet si nějaké svý cíle, co se týče kalorii nebo výživového stylu, které jste mají na výběr 16 menu, což je myslím, že docela unikátní v těch krabičkových dietách, ať už preferujete jako já třeba low carb, nebo aktuálně se soustředíte víc na nějaké hubnutí, jste vegani nebo naopak hodně cvičíte a potřebujete zvýšený příjem bílkovin, všechno si vyberete.

Dokonce jedna z těch možností je každý den se vybrat nějaký individuální menu, takže se nemusíte bát, že vám přijde několikrát za sebou jídlo, který vám nebude chutnat. No a kromě tady toho výživového benefitu to, že na každý krabice máte napsáno, kolik tam máte bílkoven, sachary, dutuků, kalorii a tak dále, si myslím že ta největší výhoda krabičkových diet a pomyloboxu je určitá jednoduchost a zjednodušení života.

Možná jako já máte děti nebo máte spoustu koníčků, máte prostě co dělat a tak třeba nestíháte si kvalitně vařit, končí to tak, že pak nejíte úplně dobrý věci, jíte fast foody nebo prostě se tláskáte všem možným. Tohle všechno vám pomylobox vyřeší, vždycky večer předem vám přijdou všechny jídla na ten den a vy to vlastně máte vyřešený.

Nemusíte chodit do krámu, nemusíte se zdržovat vařením, jednoduše vyndáte jídlo z krabičky, ohřejete a máte kvalitní a nutričně vyvážený jídlo na stole. Takže v tom si myslím, že krabičkový diety můžou být skvělej takový zlepšovák nebo lifehack pro vytížený lidi. A pokud vás zajímá konkrétně Pomelobox, který já několik dní testuju, dneska tady zrovna mám vepřovou paninku se slaninou a rajčatovou pepřovou omáčkou a bulgurem a zeleninou lapářem.

Je to parádní porce, zatím mi to moc chutná. Tak jděte na web pomelobox.cz a samozřejmě máte tam ode mě slevu. Stačí, když zadáte při objednávce protiprůdu 20 a dostanete 20% slevu na vaši objednávku. Na Pomeloboxu si můžete důkladně prostudovat jaký ty všechny výživový směry nabízejí Můžete si i mrknout jestli dováží právě k vám.

Ta nabídka kam dováže je relativně široká, není to po celé republice, myslím si, že se to bude dále rozšiřovat. Takže mrkněte, jestli vozí i k vám No a vyzkoušejte POMLOBOX, můžu zatím vřele doporučit, za těch pár dní, co to testuju, na mě to mělo osobně efekt, že jsem právě třeba přestal přeskakovat snídaně, což jsem často nestíhal s dětma, tak teď konečně snídám vlastně normálně a celkově je to pro mě velký uslavní života, takže můžu doporučit.

Ještě jednou, slevový kód protiprůdu20 na 20% slevu na vaší objednávku na pomlovox.cz. Já moc díky za podporu, dobrou chuť, pokud Praha objedváte, jdeme zpátky na podcast. Ještě, jak jsi zmínil, možná si k tomu ještě naposledy vrátím ten srdesolej, já vlastně nevím, jestli je to jako umělecky ta špička, ale jako vnímáš to minimálně, možná mě zajímal tvůj názor, ale že to vlastně trošku prošlapalo i cestu třeba vámi, že jako ten žánr pro lidi že to možná jako

zpřístupilo.

Samozřejmě to pomohlo, co mě fascinuje na srdesolej Určitě se budu podívat tady v Praze, protože ten zážitek který člověk má, když jde na set do solej do haly sportovní, je úplně jiný, než když to představení vidí v jejich šapito. Je to fakt přirádherný. A tohle představení, který tady bude v Praze, tak patří k těm lepším.

Ale co je fascinující na set do solej to, že to je ohromný korporát a že to je vlastně mašina na peníze, o tom nemluvím. Mluvím o tom, že režisér nebo scénograf, choreograf, akrobat má možnost tvořit na místě Kde má ten maximální support. Já když jsme tam byli já tam byl několikrát byli jsme i v tom headquarters se podívat a když přijdeš do jejich kostýmovýho departmentu, kde vidíš největší…

Pás výrobní na textil v Severní Americe a je v Srdosolej. Když ty tam přijdeš s jakýmkoliv materiálem, který máš na sobě, ale nesou schopní ho duplikovat do druhého dne. Včetně materiálu, textury, barevnosti. A když ty přijdeš jako akrobat do Srdosolej, tak první co se udělá, že se dřív se to odlívalo, tvoje tvář teď se dělá scan, 3D scan, takže mají kopii tvý hlavy kvůli parukám, kvůli všem aplikacím na hlavu.

Naměří se, myslím, 130 různých měr tvýho těla, změří se ti nohy a nechají se ti šít boty a připravují se ty kostýmový věci. Jejich fyzio a ten lékařský support, který tam mají je srovnatelný s jakýmkoliv Ačkovým hokejovým nebo fotbalovým týmem. A Jejich technologický department, to znamená ty řekneš že by si chtěla aby ty lidi skákali na něčem co není skoro vidět tak se vyrobí síť nylonová která umožňuje ti padat z 15 metrů do tý sítě a odrazitě zpátky do 9 metrů Pomáhá ti v tom překračovat ty gravitační zákony a posouvat ty limity, tak jako ve sportu, tak je posouvat v tom uměleckým stvárnění a ten department technický od riggingu, což jsou ty lidi, když se zaměřují na to zavěšení akrobatů a motory tak aby se nepřehrývali aby byly bezpeční.

Jak se vyměňuje scénografie, jaký technologie má to jeviště, tak to samozřejmě tady takhle koncentrovaný jedno místo nemáš. Máš dílny Národního divadla, máš barandovský studia, kde máš strašně šikovný řemeslníky, ale ty lidi který by byli zaměřený na tenhle ten obor, to znamená, brali do úvahy to bezpečnostní riziko, všechny ty safety pravidla to, že se to představení hraje ve stovkách reprýz, to znamená i nějaká…

Jako udržitelnost těch materiálů. Je otázka jestli tam je udržitelnost toho lidského zdroje, protože si myslím že zrovna ty akrobati nežijou úplně v nejlepších podmínkách. Ty to dělají, ale nemyslím si, že se mají úplně nejlíp. Je to furt prestiž stoprocentně pro spoustu lidí tam hrát, ale pro spoustu lidí je to inspirace a taky opodstatnění, proč to chci dělat jinak než se říká, že to jsou lehé.

Já i nevím, jestli se dá srovnávat vůbec s tím počítačem jak jsi říkal, těch reprýs, protože já si pak říkám, a ty to asi znáš mnohem víc, jestli když něco jedeš po dvou z tý, jestli si tam furt dokážeš najít v tom tu radost, nebo jestli už to je čistě rutina. –

Dokážeš. My jsme to zažili dvakrát, my jsme podepsali kontrakt s berlínským divadlem a dvakrát jsme hráli půl roku v Berlíně a hráli jsme 180krát v řadě.

Hraje se od úterý do neděle, v sobotu se hraje dvakrát a pro ty naše lidi kteří znali to repertoárový hraní tady v Čechách, to znamená hraješ třikrát jednu inscenaci, pak máš dva dny pauzu, třikrát jinej titul, jednu pauzu, dvakrát jinej titul. Ty řekl že je to mnohem jednodušší a že naopak tím jak hraješ a ten denní cyklus je furt stejný, tak ty máš mnohem větší možnosti s tím představením hrát, hledat si ten detail, cítit se v tom bezpečně.

Tak to bylo překvapivé i pro mě. Zažili jsme to dvakrát a když se člověk podívá na to, jak se hraje v Londýně, byl jsem minulý rok se podívat na Romeovi a Julie v režii Jamieho Lloyda, kde hral hlavní roli Tom Holland. Hrajou tři měsíce Romeo a Julie, kdy on nemá alternaci a hraje šestkrát týdně. Do představení má skoro tři hodiny.

Takhle to bylo s James McAvoyem, hráli Sirána z Beržeraku. Taky tříměsíčný blok. Titulky JohnyX. Ono to má ohromnou výhodu tady, myslím si, že těch divadel moc není, co hrajou takhle blokově ale my vlastně hrajeme jenom v blocích minimum jeden týden, kdy hrajeme o tuto týdnu do neděle jeden titul, ale běžně ty naše bloky jsou tři týdny jedno představení.

Že se to prostě dostaneš. A co je zajímavé že pár lidí ze Cirque du Soleil spolupracuje s náma a to je za těch x let. Matěje Gregoa, člověk který pomáhal vytvářet představení Korteo, tak už se podílel vlastně na čtyřech projektech jako technický support. Loni a předloni jsme pracovali s acrobatic designrama, což jsou pozice lidí který tady vlastně neexistují v Čechách.

A to jsou lidi který, on, André Saint-Jean a Nikola Garder, tak on byl jeden z tý první generace seddesolej akrobatů. Takže zažil ty úplný začátky a zažil to, kam seddesolej dostalo. Učili na škole na univerzitě v Montrealu a oni jsou pravou rukou pro režiséra, režisér jim řekne, co od těch akrobatů očekává v tom horizontu Oni se ptají, jaký je ten horizont, je to šest týdnů, je to rok, je to roka půl a oni mají za úkol toho akrobata dovízt tam, kde ho ten režisér potřebuje a nabízejí nějaký řešení jak třeba s tou danou rekvizitou s trampolínou jak pracovat.

Navrhují i scénografické řešení po té technologické stránce. Tak to byla třeba zajímavá zkušenost, kterou jsme měli s lidmi ze Srdosolej.

Nejde to až do takových detailů, jako že ty řekneš, tak ty tady dáš jako dvojitý salto a ty tady dáš dvojitý salto z uruté. Nebo kdo tohle rozhoduje? Pak pracuješ s těma lidmi, co vlastně říkáš že takovou já mám představu, co ty jsi schopen tady vlastně vyšvihnout?

Tak dneska zrovna jdu ze zkoušky kde… Jsem to řešil se svým synem, který tam hraje a řešili jsme choreografii na trampolíně a on říkal já ti přečtu tu choreografii a já říkám to není potřeba, pojď to natočit a on říká a proč to nechce ji slyšet a já říkám, protože tomu nebudu rozumět protože on mi řekne jako Rudy Out, Triple CB já se v tom neorientuju já jsem mu řekl tu představu v nějaký dramaturgii, v nějaký lince a říkal jsem, teď pojď to zkusit postavit tak, aby to tobě sedělo i jako na tělo za 20 minut přišel úplně z něj teklo a říkal, jak jsem to projel jednou bude to dost náročný říkal, dobře podíváme se na to zejtra já pak, já vlastně mám nějaký frame a už z té zkušenosti kterou mám tak vím co jsme schopní udělat Za šest týdnů, ale vím co nejsme schopní udělat za šest týdnů.

Takže už samozřejmě s tím pracuji, že vím na co potřebuji rok, proto ty inscenace vznikají několik let. Protože ten člověk nejdřív potřebuje, to je velký rozdíl oproti tomu já nevím, když teď jsme spolupracovali s Philharmonie v Osace, tak oni mají skills,

zkouší hru na housle od svýho ranního dětství ale pak jsou velmi rychlí v tom, že vezmou noty a dokážou ti velmi rychle zahrát cokoliv. My, když děláme novou inscenaci, tak ty nechceš opakovat tu samou choreografii nebo ty samý prvky v každý inscenaci. Takhle vlastně fungoval Tradiční cirkus, že třeba ty si udělal v životě dvě čísla a s tím asi žil celý život a s tím asi jezdil po těch jednotlivých předsteveních.

A tady od toho nápadu kdy hledáš třeba novou rekvizitu, novou velikost novou výšku, nový téma, tak vím že od toho prvního nápadu je to v průměru tři roky, než se to dostane na to ještě do té premiéry.

Je pravda že já jsem se tě na tohle chtěl zeptat že jsem někde viděl že vlastně to, co teď koncují, to je ten start, že jsi to měl v hlavě 6-7 let, že jsi na to vlastně pracoval a já jsem si říkal, jak se dá vlastně na projektu pracovat v 6-7 let, víš jakože…

Je

to podobný si myslím jako u filmu když vidíš a slyšíš ty příběhy těch režisérů z poslední doby, Viktor Tauš, tak Několik let práce na filmu Amerikánka. Jirka Mádl, deset let práce na filmu Vlny. Je to vlastně podobný. Nejdřív je ta myšlenka a ta už tě jako neopustí. Ta vlastně pokud je správná a pokud ji cítíš, tak se ti v té hlavě drží a tam se rodí ty nápady.

Pak skládáš ten kreativní tým no a pak začínáš zkoušet nebo začínáš ten film připravovat. A u nás je to podobný. Takže je dobrý že jsi říkal, že se to jmenuje Start, protože ono to má takovou grafickou…

Za mě je grafický detail a dá se to číst dvěma způsobama. Ono se to píše st.rt a dá se to číst jako send art, jako svaté umění anebo jako start. A nechávám na divákovi, jestli… Jestli si tý tečky všimne a jak ji čte, tak poprvé jsme se o tom nápadu bavili s bráchou v roce 2018. Od té doby to prošlo velmi divokou cestou, ať už prvním konkurzem, na který se přihlásilo 550 lidí z celého světa, my jsme vybrali 100, z těch 100 jsme pozvali do Prahy, vzniklo nějaký zahraniční obsazení a narušil to covid.

A v roce 2022 během covidu jsem říkal, pojďme udělat to, že vezmeme profi sportovce, což byly zástupci hokeje, atletiky basketbalu, gymnastiky, šermů, pětiboje. Jsme zkombinovali s našimi hercemi a udělali jsme Send Art volume 1, to se natočilo a to bylo další odůvodnění toho, je to správný směr a začali jsme zkoušet vlastně intenzivně před rokem a půl Ten kást to obsazení taky prošlo nějakýma změnama a já jsem se poprvé za těch 16 let jednou odstnul úplně v prázdnotě ten projekt narazil a já jsem věděl, že ten moment, kdy se to stalo a když jsem s těma lidma mluvil, my jsme se potkali s několika vytipovanýma sportovcema, kde byl třeba Vávra Hradílek, Eva Adamčíková, Lukáš Krpálek, Kuba Voráček, Radek Jaroš a když jsme začali tohle setkání s těma sportovníma ikonama, tak já jsem říkal, tenhle ten moment, kdy vy se potkáváte s našima hercema, tak buď ten projekt posune dopředu nebo ho vybočí někam jinam a nebo ho zastaví a stalo se to, že ho zastavil.

To setkání bylo pro mě tak překvapené Překvapiví. Že já jsem se najednou odstnul v prázdném prostoru a všechno to, co jsem, a to bylo lonina pod zim, všechno to, co jsem těch x let držel v hlavě, tak zmizelo. Tam nebylo ménu vůbec nic a ten důvod byl úplně jednoduchý, protože já jsem zjistil, že ten profesionální, já dělám představní o vrcholovém sportu a nedělám o hobby sportu, nedělám o sportu jako o obecným tématu ale o tom vrcholovém sportu.

A najednou proti nám sedí lidi který jsou jako jejich DNA a fyziognomie je definovaná tím sportem takže tam sedí dvoumetrovej Lukáš Krpálek, který je prostě stělesným juda i tím jak vypadá, jak sedí a vedle něj sedí Vávra Hradílek, který má takovýhle předloktí a takovýhle muzol na palci od toho pádla a Kuba Voráček s bekovkou A vedle toho Radek Jaroš, který nemá prsty na nohách a vylez všechny osmitisícovky bez kyslíku a bez šerpy.

A každej a Petr Vabroušek, ultratriathlonista, každej je nějak definovaný a proti něm se dělo devět lidí, který jsou definovaný tím co děláme my, ale nevypadají jako takhle pestře, jako kánojista nebo kajakář, judista, hokejista. A já jsem myslel, že nejsem schopný ten vrcholovej sport přeníst na to jeviště, protože to, aby si vypadal dobře u fózovkách blbýho stínování boxu, ty to musíš mít prostě v tom těle zakódovaný, ten pohyb.

Nebo když chceš jenom pracovat s hokejkou… Tak ty lidi to mají prostě to vezmou do ruky a je to jejich prodloužená ruka a udělají s tím cokoliv. Ale my ne, my kdyby jsme měli rok nebo tři tak se k tomu nikdy nedostaneme to, co oni dělají 20 let. A na základě toho pardon, na základě toho jsem se sešel s Marianem Jelínkem, viděl jsem tady za sebou.

Jo jo, jo byl tu taky no. A Marian Jelínek mi řekl, prostě jestli chceš pochopit o čem je sport, tak musíš přečíst Platona, Marka Aurelia a Homéra. Tak OK, protože existoval vrcholný sport tenkrát, no. Aha já si řekl aha, dobře, a já se svým jako problémem přečíst knihu, jako kontinuálně díky svýmu ADHD, já si řekl, dobře, tak jsem šel do knihku pectví Karlovy univerzity a nakoupil jsem si tyhle ty knihy, které jsem si položil vedle sebe a začal jsem.

A tenhle ten kulatý stůl s těma sportovcema a to setkání s Marianem Jelínkem bylo úplně zlomový. A mě najednou… Tyhle ty věci dostaly na místa kam jsem vůbec netušil že se dostanu. A já jsem najednou začal přemýšlet o tom… Z čeho vznikl sport vrcholovej Byli jsme někde v Aténách, kde bylo prvních definovaných sedm sportů a první olimpijský hry, ale sport vznikl ze hry.

A z čeho vznikla hra? A co byl ten první pojit, ze kterého vychází sport? Musíme se dostat k běhu, kdy člověk běžel proto, aby nebyl chycený nebo běžel proto, aby něco chytil a poprvé hodil kamenem nebo oštěpem, aby něco ulovil. A najednou mě tohle všechno vzalo několik tisíce let zpátky, takže to představení nás vezme do těchto momentů a střihem se dostaneme do 21.

století kdy vrcholovej sportovec je pro mě… Na půl stroj na půl člověk kdy absolvuje zátěžový testy a je obklopený vědcema, lékařema, mentálníma koučema a já se ptám vlastně čemu on obětuje svoje tělo, svůj čas, kus svýho života, co to je vlastně, co chce dosáhnout jak to vypadá. A je to jeden z nejtěžších projektů, který jsem dělal, ale je jeden z nejzábavnějších.

Když mě u toho napadlo, jestli protože jak si říkala, že to jako nedokážete replikovat tak já jsem vlastně měl pocit že ty… Gymnasti u vás jsou vlastně taky vrcholoví sportovci v té svý disciplíně. Jasně, že to nejsou jako profi hokejisti a judesti a tak, ale že vlastně ty lidi kteří v tom cirkusu pracujou, že vlastně oni vrcholoví sportovci jsou.

Tou fyzickou náročností určitě jo, ale ty kdyby si chtěl vlastně odhřít, když se podíváme třeba na Zátopka, na film, tak Vášek neúžel měl několika letou přípravu na to, aby mohl zahrát tenhle ten charakter. A u filmu taky já nevím teď třeba poslední film Formule 1, Brad Pitt, tak aby mohl hrát pilota Formule 1, tak určitě na některý scény měl dubla, který to odřídí, nebo střihem se z toho dostaneš.

My na tom divadle žádný střih takovýhle, nebo dubla neuděláme. Můžeš vzít toho profesionálního sportovce, který se stane hercem a to vlastně splňuje ten náš prostřední syn Matyáš, který je vrcholovej sportovec a v tom představení vlastně reprezentuje tenhle ten sportovní mindset a nějaký přístup k tomu.

Takže to divadlo v tomhle jako replikovat my dokážeme spoustu věcí, ale tu autenticitu toho sportu nedokážeme přiníst, takže jsme na to museli jít skrze to divadlo, skrze obraz a nějakou adaptaci toho a to je vlastně to nejzábavnější. Vlastně když se dostaneš do té slepé uličky nebo se dostaneš na to dno a teď jsem po tom dně šel opravdu tentokrát hodně dlouho a zvedáš se a najednou přijde zranění.

V tom jsou boru A ty zase padáš na to dno, tak se zvedáš a najednou tě jeden z těch členů toho týmu opustí zase se zvedáš. A je to dost, vidím v tom sportu taky spoustu paralel k našim všedním životům. A to mně přijde zábavný, že to představení není nutně jenom pro milovníky sportu. Pojďte se na to podívat, protože po tom prohraném zápase nebo nepovedeném závodě, co ten člověk asi potřebuje Není říct tak příště to bude dobrý, nebo fakt se to nepovedlo, ale možná to je jenom to, že seš u mě, já třeba obejmeš a najednou to obětí, který v tom představení mám tak jsem viděl, že použil teď Karlovarský filmový festival na svůj klíčový vizuál k letošnímu festivalu.

Že je to asi důležitá věc a v tom sportu je spoustu momentů, co znamená vítězná pozice kolikrát my jsme v životě se dostali na dno, ale u toho sportu ty lidi jsou na to mentálně víc připravený, že se to nepovede a že se musí zvednout. A třeba tohle si přeníst do našich životů, jako všedních, i když nejsme sportovci, to, že v tom životě nese spoustu překážek oni je mají spojený s tím tréninkem, zraněním, mentálním Spoustu věcí co je s těma sportovcema, který obětují 30 let svýho života a nikdy se nestanou těma nejlepším Nemluví se o nich.

To mě přijde zajímavé na tomhle tomu a jedno z těch témat který jsem si zvolil je vzor, mluvili jsme o tom na začátku. Sport i umění si myslím mají možnost vytvářet nějaké vzory ve společnosti. A jaký byly vzory? Čáslavská, Zátopek, pro někoho je to teď Jirka Procházka, pro někoho to byl Hrušinský Kemr, Sovák, pro někoho to je Ivan Trojan teď.

Takže si myslím, že tam je spoustu lidí který nejenom tím, že jsou mistři v tom svým oboru, ale ještě mají nějaký třeba společenský přesah a to je to, co hledám. Co je vlastně Ikona a vzor v současním době.

Příliš je zajímavý víš jak ten sport vlastně tam jako neoddělitelně jsou ty emoce. Mně vlastně to přijde občas bizarní, já jsem člověk který vlastně zase tak emotivní není, ale občas přesně vidíš ty záběry jako týmu, kterýho ani nefandíš víš jak tam jako slavají ten titul a občas jsem sám na měko a takový ty dětský filmy že jo, jak ze skupiny outsiderů se stane ten jako vítěznej tým.

Teď jsem na Netflixu objevil díky Japonsku, že existuje film Osumo, je to šestidílná věc, no já jsem toho plakal samozřejmě protože je to příběh totálně outsidera, který pak samozřejmě nevyhraje, ale dostane se a ta životní cesta super. Vlastně miluju sportovní filmy a tím jak jsem k tomu sportu měl hodně blízko a syn dělá vrcholově sport, A brácha je odborník na sport a oba dělá mi divadlo, tak jsme říkali, že je asi správný moment před těma 6-7 lety udělat o tom představení, ale netušil jsem, že ta cesta bude takhle dlouhá, že teď nám zbývá měsíc do premiéry a zrovna hned před dvěma dněma zranění a kluk berle a natrženej vás a najednou ty musíš hrozně rychle já začal zmatkovat a myslel jsem, že budeme muset přeobsazovat a v tom světě cirkusovým není to jako na denním pořádku, ale známe to, stane si zranění, musíš to adaptovat.

Vlastně je dobrý stát i

třeba

v rámci toho procesu no jakože to je všechno. Jsou to a je to tady zase blízko k tomu sportu No a pak jsem se rozhodl, vlastně dneska jsem to oznámil tomu obsazení, nehledám nikoho jinýho, uděláme to v tomhle týmu, že ten tým je tak silnej a už prošel jako takovýma zvratama, že vlastně mi to přišlo nejlogičtější.

A vidím tam spoustu paralel, trenér režisér dres, kostým, začátek, emoce, diváci, možná sportovci mají doping a my máme alkohol, oni mají mentálního kouča, my psychiatra, nám nikdo nezahraje hymnu, je tam spoustu zajímavostí a baví mě, jak to na sebe nabaluje ty lidi. Teď nám rozhlasovej spot, nahrával pan Záruba s mým tátem Sportovci chodí na ty zkoušky se dívat.

Franta Kučera mě řekl, no doufám že to nedopadne tak blbě jako ty doktorský seriály, kterým se pak všichni doktori smějí.

Proto vlastně chci, aby ty sportovci chodili na ty zkoušky a aby nám řekli, jo, tak takhle jsem nečekal, že to jako uděláte, tohle jsem prožíval. Nebo tohle je ta zóna, kterou já mám před tím závodem a vy jste ji dokázali vlastně zhomotnit do nějakého obrazu. A nechci používat klišé, nechci být lacinej, chceme být opravdový autentický a vlastně najít…

Jaký jsou podobnosti rozdíly mezi sportem a umění.

Daří se to s těma sportovcema? Mě celou dobu napadlo, jestli ti občas někdo řekne, hele, jako prostě už řešíš detaily, které řešíš jenom ty a nikdo nic to nevšimne. Ale víš tady chápu, že třeba u těch sportovců to může být vlastně velmi důležitá zpětná vásplav.

Jako trefili jste to a nebojíte úplně mimo.

No i

pro

nás ještě ten zásadní rozdíl, který vzešel od toho

nevíme co je prohra. My to jako neznáme My neznáme ten pocit, že co je prohra v divadle. Že se ti nepovede představení tak ho druhý den zahrají znovu. Poznámáš blbej pocit ty, ale divákovi se to líbilo, ten nepoznal nic. Ale ty připravuješ a časuješ svoji formu čtyři roky pro deset vteřin. Jo. A to se nepovede To my neznáme, my nevíme co to je, a my vlastně, a to bylo další takový ten zlomovej moment, uvědomit si, že tohle je ten rozdíl, který my neumíme jako prožít, protože ho neznáme z té naší profese.

Proto taky absolvovali všichni herci absolvovali profesionální zátěžový testy u Karolíne Velebový, takže najednou ví, co to je v ten moment nejít jako k hraně, nejít na hranu ale jít jako za hranu, jít jako tam, kam si myslí, že by tě to tělo jako nepustilo. Zažili kordistický tréninky s Jirkou Beranem hned po návratu z olimpijské hry v Paříži, zažili judistický tréninky s Jizikou, zažili sprinterský tréninky Zažili tréninky s Honzou Velebou, zažili oštěparský trénink s Bárou Špotákovou najednou herci, kteří měli zkoušku na atletickém stadionu na Dukle.

A tohle je, co já jsem těm lidem chtěl dobřát, že v pozici herce, když mám možnost hrát, tak se chci do té role ponořit a chci ji jako pochopit, chci si na ní najít nějaký svůj pohled, názor a pak to těma svéma dovednostma dostat ať už na jeviště nebo před kameru. A jaký zdroje k tomu použiješ jestli jsou to knihy, filmy životní zkušenosti nebo inspirace, rozhovory a to, že oni mají možnost prožít, to je jaký to je běžet na tom stadionu, jaký to je potopit se pod vodu na jeden nádech a zůstat tam co nejdýl, jaký to je, oni vědí co to je být vysoko, co to je orientovat se ve vzduchu být rychlý, ale nevědí, co to je Co je ten výkon…

Pro ten čas, pro tu vzdálenost, rychlost, vlastně tohle my, jak jsme neměřitelní, tak jsou to zajímavý kontrasty a jsem strašně zvědavej na to, co na to říknou diváci. A

musíš už mě ještě napadlo, jestli si musíš stanovovat sám nějaký limity, ať už tam jsou finanční nebo čistě, protože vlastně mám pocit, jak o tom mluvíš, že když si takhle vysníš nemluvím, jestli jsi hlavně nějaký projekt, tak vlastně těch věcí, který tam ještě můžeš narobovat a ještě musíme dělat tohle, ještě tohle, vlastně může být nekonečně mnoho.

To je samozřejmě

potom

když

natočíš film a když ze střižny už s ním nic neuděláš. A náš proces, třeba po 16 letech hrajeme blíží se 400 repríz ale putyky. To představení se vyvíjí společně s těma hercama. S tím časem vztahy věk přijde tam mladá energie,

to představení se furt vyvíjí, což je samozřejmě nebezpečný, proto aby si ho furt neměnil. Takže mám pocit, že je taky umění na jí ten moment, kdy to jako zalokovat a tohle to je ten tvar a s tím si hrajte. Takže pamatuju si, když jsme dělali s Mirkem Krobotem Davidský divadlo a cirkla Putyka, tak ten na premiéře a tohle dělal náš vedoucí ročník Josef Krofta, říkal a dělaj to z kůtři teď je vaše.

Od téhle chvíli už do toho nezasahujeme tohleto představení, teď už si s ním hrajte vy, teď už pokračujte, že ten divák samozřejmě určuje spoustu věcí, které ty na té zkoušce můžeš předvídat, ale reakci diváka nejednou to představení prodloužejí, nebo zjistí že tohleto tak nefunguje a ten herec už má možnost s tím dál pracovat.

Ale co ještě je zásadní, tady u toho jsem zjistil, je zvuk, protože jak uděláš v divadle atmosféru, že stojíš na olimpijském stadionu, jako čím a poprvé po deseti letech toho, co provozujeme divadlo, Jatka 78, tak jsme pořídili úplně novej zvukovej aparát. Včera jsme to pouštěli a já tam stál. A normálně jsem měl husí kůži, protože okolo diváků je deset beden, nad divákama jsou dvě a na jeviště je dalších dvanáct a některý jsou lokalizovanými, takže ty jsi schopnej jedním krokem herce a zvukovou změnou se dostat z velmi intimního prostoru, kde ten člověk je třeba ve sprše po tréninku, tak jenom tím že udělá on krok a my změníme ten princip toho zvukového designu, tak stojíš prostřed osmdesátitisícovýho stadionu a teď můžeš říct, je to stadion Paris Saint-Germain anebo je to antický stadion před dvěma tisíce lety A ta magie toho divadla tě jako do toho prostoru skrze ten zvuk a světlo vezme.

A to je fakt geniální záležitost. A samozřejmě najednou na tom už se nemůže podílet jenom skladatel a zvukář ale taky zvukovej designér. A je to souběh najednou na tom zvuku se podílí třeba pět lidí. Jenom na tom, jak to bude znít, kam se který zvuk pošle. Bude to hodně doufám jednoduchý, já teď nemyslím mít jednoduchý v tom banálním významu ale v té jednoduchosti že chci použít málo světel čistou scénografii, dal jsem si spoustu výzev a přináším spoustu výzev celému tomu týmu.

Dámy a pánové, konečně vám můžu představit nový parádní trika proti proudu. Myslím si, že se mi povede velmi zajímavý design, takový minimalistický oproti těm prvním trikům, který vím, že byly trošku složitější, tak jsem zvolil něco jednoduchýho a krom toho designu vás musím upozornit na skvělý materiál.

Já jsem s kamarádem, který tyhle tričkámi vlastně vyrábí, tak jsem byl strázný v Japonsku a on tam testoval novýho dodavatele textilu a vlastně tohle triko měl na sebe deset dní. V deset dní v něm chodil, v pět dní v něm spal a to triko nesmrdělo. Fakt jsem to testoval, přišlo mi to neuvěřitelný a říkám, hele, tohle potřebuji pro posluchače proti proudu.

Takže pokud chcete triko, který nesmrdí, já teda se přiznám, že jsem tenhle experiment nemohl doma zopakovat že mi to všechno nedovolila, ale minimálně na vzorku jednoho člověka to tak je, takže pokud ho chcete vy, pokud ho chcete koupit vašemu manželovi, tak chcete být ta žlutá rybička která plaví proti proudu, tak ho určitě koupujte To triko je výjimečně k dostání i vlastně v holčičním střihu, takže holky nebojte, budete mít vypadat krásně, je to otestovaný a tohle triko bude k dispozici jenom do konce září, rozhodl jsem se, že udělám takovou limitovanou edici, do konce září ho můžete objednat na webu protiprodu.cz lomeno triko, na konci září ho všem odešlu a těším se, koho z vás tom potkám, poplácám tajně po ramenu, takže jenom do konce září objednávejte radši teď hnedka ať ho máte co nejdřív ještě jednou protiprodu.cz lomeno triko a doufám že se vám bude líbit.

Ale ještě mi napadá možná jedna věc mimo divadlo, já vím že Ty vlastně dlouhodobě pracuješ s hodně lidmi z rodiny, že jo s bratrem, teď konci synem, říká, změňoval si byla prance tátu, jak se tohle naučil, víš, protože asi to je trošku jiná rola, já to jako znám od pár lidí, prostě jako nevím jestli musíš být trošku opatrnější, víš jako si s tím člověku možná si mluvíš jinak než s rodinou, nebo nevím, jak tohle vnímáš?

Myslím si, že mnohem těžší to mají všichni ty rodinný příslušníci, který pracují se mnou, protože já už jsem se to naučil od toho druhého projektu Up&Down, kde táta hraje jednu z těch hlavních rolí. To, že samozřejmě to je Tvojí nejbližší člověk moje žena dělá kostýmy ke všem představením, tady na Senartu, brácha to se mnou píše, žena dělá kostýmy, když to vzkládá hudbu, nejstarší syn, prostřední syn v tom hraje, tak ty se musíš v tom momentě té práce odprostit trochu od toho vztahu.

Otec syn, manžel manželka, bratr a koukáš na to v rámci toho mantinelu, režisér spolutvůrce, protože to bys, já bych se zničil já bych vlastně, já nemůžu A Matyáš, který s tím divadlem má minimální zkušenost, tak samozřejmě pro něj to dneska říkal, já se tady vůbec se neorientuju. Teď on za mnou jde jako za tátou, ale já jsem tam v té pozici najednou jiný než táta.

Já v tu chvíli nesu na hrbu úplně jinou zodpovědnost. A taky ty děti Bobě, který s náma v tom projektu jsou, najednou viděj, aha tyjo, oni když chodili když jsme byli malí, chodili do práce. Ty jako nechodí jenom za tou zábavou. Ono to stojí jako 8 hodin denně trvá zkouška. My začínáme v 10, končíme v 6, ale předtím je warm-up a během toho jsou ještě nějaké další povinnosti ať už jsou to schůzky nebo technické zkoušky, tak teď viděj, co vlastně obnáší ta naše práce.

Tak se taky koukají na jednou na toho rodiče trochu jinak. Ale určitě je to je to to nejhezčí, co můžeš zažít ale na druhou stranu to nejtěžší, pracovat s rodinou. Víš,

protože přesně jak říkáš ty vlastně přesně s Matyášem asi potřebuješ, že jako vymášel maximum. Na druhou stranu, že jo jako v té odcovské roli bys to dělal trošku jinak než v té roli jako to od chlupce že jo Protože strach, jako

i v tom, kdy vidíš, že to tvoje dítě najednou dělá věci, který už si v životě třeba viděl.

No, akrobata, skákat, rojní salto. Ale uvědomíš si, že máš trochu jiný jinou formu strachu, když tam je najednou tvůj syn.

No, tak ale zatím to děláte, takže zatím se žádná… Je to asi

nějak zakódovaný v krvi taky hm… To, že pracovali vlastně s rodinnýma příslušníkama všechny ty generace přede mnou a snažím se i ten, myslím si, že to snad se to daří, protože to funguje 16 let nějakou tu rodinnou pospolitost držet i v tom týmu, kdy ty lidi se stávají součástí naší rodiny a když jsme loňi slavili 15 let a napsali jsme společně se všema těma lidma knížku, tak ta knížka už se nejmenovala rodinná ale jmenovala se smečka, protože si myslím že to je signifikantnější pro to, co vlastně jsme, že ta smečka když jde smečka vlků, tak má mezi sebou mláďata, má mezi sebou ty starý, má mezi sebou zranění a od ruky má nějakýho lídra, který je třeba nahrazený tu další generací, ale jde furt pohromadě a A má to nějakou pospolitost, tak mi to přišlo vlastně dobrý pojmenování toho, kdo jsme.

Hezký, hezký.

Hle, jako člověk z venku, já vím že ta cítě na peníze je blbý, ale jaká je ta situace tady těch špičkových lidí v tomhle oboru? A v tom sportu je to možná i dobrá paralela, že ono jestli je špičkový oštěpář nebo špičkový fotbalista. Tak bylo zajímavé, když se

mezi sebou bavilo těch deset vrcholovejch sportovců.

A všichni tomu vlastně dali ten život, že jo? Dali tomu ten život, ale mají úplně jiný zázemí. Vidíš Radka Jaroše nebo Petra Vabrouška, který se nemůžou porovnávat s finančním zázemím Kuby Voráčka. A mi blbý je, že… Vlastně ta životnost těch akrobatů je mnohem kratší než životnost činoherního herce. A nám zatím se nepodařilo ještě třeba dostat se na takový finance pro ty lidi, který by umožnili jim za tu krátkou kariéru se připravit na tu druhou kariéru.

Takže my o té druhé kariéře přemýšlíme tak, že třeba ty lidi se dostávají na jiné pozice v té kampeni, ať už to jsou ty tvůrčí pozice technický nebo produkční a přemýšlet o tom, jak je udržet v tom provozu, tak aby vlastně když už to tělo nedovoluje stát na tom jivišti, Což zaplať pámbu furt i do Japonska se mnou vyjel ten úplně první zakládející člen Laputiky po 16 letech a hrál.

A pro mě to byla ohromná satisfakce. I po 16 letech tvrdýho každodenního tréninku tak furt je na jevišti a má furt neuvěřitelný charisma. tohle to je věc, která by určitě my si nemůžeme stěžovat jak jsem mluvil na to, že můžeme svobodně tvořit, ale když se porovnají ty podmínky mezi

Londýnem a Berlinem, tak finančně jsme jinde. Určitě Ale Já si myslím, že máme právě mnohem větší svobodu to tady dělat tak, jak to děláme. A že třeba bychom tohle nikdy v Londýně ani nikdy bychom třeba v Londýně nevotevřeli vlastní divadlo Jatka 78 v takovém rozsahu, v jakém to máme. Mám pocit že… To

je zajímavé, že se myslím, víš, že vlastně budeš jako říkat, hele, na západě je ta tráva zelenější, vlastně se nám stane, že občas nějaký akrobat jde, nevím, tam, protože si vydělá pětkrát tolik.

Nevím, až to

tak. Stalo se to, stalo se to i teď během Sanartu, kdy vlastně odešel jeden z těch členů týmu do… za lepšíma penězma do Paříže. Bylo to bolestivý. A pak odešel jeden člen týmu Protože se dostal na vysokou školu cirkusového umění do Stokholmu, tak to byl úplně jiný samozřejmě pocit i když tohle mě třeba bolelo mnohem víc protože jsem vlastně takhle pozitivní zprávu, já jsem nečekal, že se myslel, že se bude hlásit až za dva roky a stálo to na něm dost.

Ty finance se sami určitě nejsme schopní přežít, protože stojíme na třech nějakých pilířích, jeden je, jsou vstupenky a ty tvoří 80% toho našeho provozu, pak jsou to partneři bez partneřů bychom nemohli vůbec jako fungovat a pak je to samozřejmě podpora města a ministerstva kultury. A kdyby se oslabila jakákoliv z těch noh, tak rozhodně nemůžeme Nemůžeme tvořit tak, jak tvoříme a nemůžeme rozvíjet…

Tu kampery ale i ten prostor a nemůžeme třeba ten prostor poskytovat tak, jak ho poskytujeme pro ty hostující soubory. Nemůžou vznikat mezinárodní projekty. Takže je to vedle té režisérské práce byla taky práce najít ředitele toho divadla, protože jsem věděl, že sám to nezvládnu, takže dva roky máme Ondru vykoukala jako ředitele i jateky, putyky a je to samozřejmě znát a máme najednou provozního ředitele a výkonního ředitele a máme šefa produkce a šefa techniky.

Už jsme narostli tam, že je potřeba ten tým rozšířit, aby jsme ty aktivity mohli dělat a aby třeba byly i lidi který se starají o partnery a ta péče o to partnerství a o to hledání třeba jak dál to rozvíjet. Najednou už na to musí být lidi protože Já bych pak nemohl režírovat.

Ale možná poslední téma, který jsem s tebou chtěl naťuknout, už jsi tady jako zmiňoval svoje ADHD, já jsem teď tady s pár hostama řešil, je něco, co jsi za ty roky víš jako naučil jsi se se bolí pracovat a je mi jasný, že tohle bude hrozně individuální, že to, co vlastně na sebe přišel ty, tak asi bude těžko uchopitelný pro někoho jiného, ale nějaké tvoje poznání nebo změna z tohohle?

Je zajímavý že asi tak 100 metrů tady od tohoto místa chodím na terapie a

něco jsem se naučil ale rozhodně ne to úplně kontrolovat. Naučil jsem se možná využívat tu kreativitu, kterou mi to ADHD dalo a třeba nějakej ten Tu energii, kterou dokážeš udržet ty věci i v těch krizových momentech. I v těch jako, i na těch dnech. I na těch dnech že to je nějaká taková buldočí jako povaha, ale nenaučilo mě to si třeba kontrolovat emoce, kdy najednou se objeví

emoce kterou si myslím že nepůsobí navenek takhle a když mi to řeknou ty lidi zvenku a bohužel často ty nejbližší, tak řeknu že se promění moje, jako, moje tělo, moje chování v nějakýho venoma. A já se tohodle toho venoma snažím jako udržet na co nejmenší úrovni, ale stojí to dost sil a A taky v tu dobu co jsem se najednou dostal náhodou do této pozice, tak jsem myslel, že tenhle den jenom tahleta, o které jim mluvil Marian Jelínek, že každý má svý nějaký alter ego, který ti přivádí do života, do tvýho života nějaké nechtěné myšlenky.

Nějaké nestínné to můžete říkat. No, tak vlastně dokázat s tím nějak pracovat, tam mám pocit, že to rozhodně je neporovnatelný s tím co bylo při česnácti lety. Ale tyhle ty mý vzlety a pády, ty psychický, který s tím souvisí, ať jsou to strachy nějaký úzkosti

nebo je to ten extrém v těch pozicích, v těch emočních, od nějakého absolutního uzavření a takové Nějaký prázdnoty po nějakou absolutní expresivitu a od veselosti která je extrémně veselá, tak to vlastně vidí ty nejbližší a já se snažím jenom to kontrolovat a mít třeba cítit že tohle to není zrovna ta správný moment a hledám ten ventil a ten ventil je pro mě ta kreativita anebo to byl ten sport právě, ta repetitivní činnost kdy běžíš a vlastně cítíš, že ty endorfiny a ty emoce jdou ven tím sportem tím pohybem.

To mě napadá ještě Máš teďkon čas prostor na sport? Našel jsi tam tu prioritu? Myslím, že jasně spoustu lidí budou vědět, že ještě chápu že máš nějaký jako finální sprint. Před pár lety jo,

to jsem se sportu hodně věnoval, ještě teď je to spíš nějaká kontrola třeba a to Japonsko, já jsem byl tři týdny v Japonsku a vlastně já jsem přijel a díky tomu jak jsem tam jet, co jsem tam jet a jak jsem tam pil a co jsem pil, najednou zjistíš, že piješ vlastně 80% nepiješ vodu a čaj, jíš ryby zeleninu a rejži a já jsem přijel o pět kilou benější a vlastně jsem se cítil dobře a to se snažíš teď jako v tom pokračovat dál, že najednou mi zmizely těstoviny a pečivo a Coca-Cola jsem měl za poslední měsíc třeba třikrát.

Tak tohle mě třeba udržuje nějak jako mentálně fresh a fyzicky fresh a A teď já potřebuji spíš udržet jako tu hlavu hlavu čistou udržet ty emoce na úzdě a já jsem po jednom dní zkoušení jako úplně vyčerpanej že vlastně já bych neměl teď nemám tu energii na to ještě jít si ráno zaběhat, protože ten výdej energetický je za ten den jako ohromnej, i když třeba se fyzicky nepohybuju a spíš teď sedím ale je to furt ohromnej výdej.

Ale děkuji ti moc za tohle povídání, přeju hodně štěstí, samtárce mi líbí teda mnohem líp než start, jsem rád že jsi mě to trošku to osvětlil možná řekni ještě, kdy třeba premiéra?

Premiéra je 16. září a hrajeme to vlastně do konce letošního roku v několika blocích, jeden blok je září, jeden blok je říjen a pak skoro celý prosinec a pak doufám že příští rok vyjedeme do regionu po republice a Dá se to, nemusíte mít tu

vaši domácí stadion.

Já

jsem postavil to teď samozřejmě jako hodně velkoryse, přímo pro ten, pro naši divadlo a pracuju s nějakou větším formátem a pak bude ten turovací menší a příští rok, když to dobře dopadne, tak bychom měli vědět udělat světovou premiéru potom v Montrealu v červenci příští rok. A to bude ta výhra. To bude ta oligárda.

To bude, brácha říká, že teď pláháme na další osmitisícovku, tak ještě uvidíme, co nás čeká za podmínky.

Ok, tak ať vyleze vám vrchol.

Děkujeme a díky za pozvání.