Tomáš Hajzler

Přepis epizody

– Ahoj, tady je opět Dan Tržil a další již třicátý rozhovor podcastu Proti Proudu. Dnešním hostem je Tomáš Hajzler. Tomáš je podnikatel, spisovatel a zastánce konceptu svobodné firmy a jeho zájmů a koníčků je mnohem více. Já sám jsem se při přípravě na tento rozhovor začetl do Tomášova blogu a strávil opravdu hodiny čtením spousty zajímavých článků. V tomhle rozhovoru se samozřejmě bavíme o svobodě a smyslu práci, proč se tolik lidí věnuje práci, kterou nemají rádi a jak to změnit? Povídáme si o tom, co je to dobrý život a proč to podle nás není ta obvyklá rovnice pracuj, nakupuj, konzumuj a umři. A překvapivě hodně řešíme vztahy a výchovu. Jak pracovat na vztazích, jak se Tomáš dívá na výchovu svých dětí, co to je koncept rozšířené rodiny a spoustu dalšího. Pokud Tomáše znáte, tak si přijdete na své a pokud ho neznáte, dejte tomuhle rozhovoru šanci, protože je plný zajímavých názorů a věcí k zamýšlení. A teď už můj host Tomáš Hajzler.

 

– Tomáši, díky moc, že jsi přijal mé pozvání k dalšímu rozhovoru v rámci podcastu Proti Proudu.

 

Děkuji za pozvání.

 

– Jenom bych to uvedl, když jsem si dnes dělal přípravu na tenhle rozhovor, tak většinou mi to trvá pár hodin, ale u tebe jsem se hrozně zasekl na tvém blogu, kde máš asi 450 nebo 490 příspěvků za poslední roky a napadlo mě tolik témat, o kterých se bavit, že jsem sám zvědavý, jak se nám to tady podaří vydistilovat do těch nejlepších klenotů a mouder.  (Smích pana Hajzlera.) Ale když to možná vezmeme ze všech těch témat, kterými se zabýváš, jak by ses představil ty sám a řekl možná, čím se zabýváš?

 

Zabývám se tím, jak nezkazit mé děti, třeba. To je první, co mě napadá. Mám dvě dcery, dvanáct a sedm let. Potom se snažím žít tam, kde bydlím. Čtyři roky jsme prostě v novém domově, tak se tam snažím prostě jenom nepřespávat a přispět k tomu, že se tam budeme znát s lidma a budeme si blízko a potom se snažím přispět k tomu, aby víc lidí žilo, místo toho, že vydělávají na život, což je taková moje profesní záliba a s kolegy jsme se nedávno pustili do projektu „Slušná firma“, protože si myslím, že když změníme podnikání, tak změníme společnost snáz, než když na to půjdeme jako jednotlivci. A pak je moje velká, to nevím, jestli je to záliba, spíš je to nutnost, snaha přežít, že jsme se sousedama/sousedy hekli potravinový systém a našli si dodavatele na všechny základní potraviny tak, abysme nemuseli chodit do supermarketů. Takže jsme založili takzvanou „kápézetku“ (KPZ) – komunitou podporované zemědělství a kamarád tomu říká zemědělstvím podporovaná komunita, že zemědělství nás nutí se potkávát a mít něco společného. Tak s tím si taky docela dost hraju a objevuju to, co bylo běžné pro mé prarodiče. Třebaže jsme teď poslední týden v srpnu strávili dva dny, a to jako dva dny od nevidím do nevidím, zavařováním kečupu. Třebaže jako zavařujeme, různě fermentujeme, sušíme, bylinkaříme, takže to mě hodně baví a naplňuje, protože tak získáme potraviny, o kterých vím odkud jsou a jsou zdravé a aspoň trošku přispěju k zemědělství, které je šetrné k přírodě.

 

– Víš, možná začneme třeba u tvého profesního zaměření, u svobodné firmě nebo slušné firmě. Já vím, že než jsi začal tady s tím směrem, tak jsi pár let strávil u různejch/různých korporacích, naposledy jsem si našel, že snad v <J&Capitals> a v některých dalších. Kdy přišel ten moment, kdy sis v tý/té korporaci řekl dost, mě už to nenaplňuje, nevyhovuje a myslím si, že by se to podnikání mohlo nebo mělo dělat jinak?

 

Hele, z dnešního pohledu mám pocit, že jsem neměl žádné prozření a žádné tyhle definitivní věci, myslím si, že jsem po těch letech, co jsem seděl a já jsem seděl mnoho let ve školách, protože jsem se narodil do rodiny, kde nikdo neměl výšku/vysokou školu (pozn.písařky ke zvážení), tak mě babička s maminkou hnaly a já měl za ta léta dost vymytý mozek a myslím si, že dělat v mezinárodní korporaci, nadnárodní firmě, je to nejlepší, co se člověku může stát a teď ještě – oni tě jako dost uplácejí, takže to bylo jako vlastně dobré. Až jsem jednoho dne šel místo do práce k doktorovi/lékaři–pozn.písařky ke zvážení, a to mě začalo nahlodávat, plus jsem takyvyrazil za kamarádem do Mali do Afriky, kde jsem poprvé viděl, že ten život by mohl být i o něčem jiném. Tak to tak jako postupně prostě spělo k tomu, že z toho jednoho dne odejdu. V J&T jsem potkal svoji manželku Péťu a kolegu Péťu, s kterým jsme si povídali, že bysme mohli zkusit podnikání, ale to ne, protože jsme J&T považovali za něco mizerného, spíš cestu ke svobodě, tenkrát. Víš, to byla jako postupná cesta, žádný veliký zlom, žádný/žádné jakože… Prostě pokus omyl a prostě najednou nějak jsem tam, kde jsem dneska.

 

– A kdy ses třeba začal nějak víc zajímat o to svobodné podnikání?

 

No, já jsem vlastně J&T opustil s tím, že jsme si s Péťou koupili letenku do Kalifornie a za půl roku z Chile a půl roku jsme prostě jezdili a když jsme se pak vrátili, já jsem si ještě vůbec nevěřil a chtěl jsem tam jít nazpátek, ale Mirek, kamarád, mě nějak nenechal a založili jsme <ejdžár> poradenskou firmu s tím, že to ejdžár se přece musí dát dělat líp. A podávali jsme vlastně formuláře z velkých firem do malých, úplně legrační z dnešního pohledu. Taky se trošku za to stydím, ale je to cesta. Jak šel čas, tak jsem si začal všímat projekt od projektu, že v něčem se cítím líp a v něčem hůř a že vlastně to, co mě v těch firmách, kam chodím, že ta firma mě vlastně jako vždycky zajímala jako ta organizace, jak to prostě udělat, aby lidi mohli být lidma, ať už je to firemní spolek, nebo jakékoliv jiné sdružení. Začal jsem si všímat, že to je to, co mě pálí, že jsem najednou začal vidět všechny ty lidi, které jsem znal před recepcí nebo vrátnicí jako nějaké lidi, kteří se nějakým takovým zvláštním zázrakem za tou vrátnicí proměnili v lidský zdroj, měli jiné oblečení, jiný výraz, dělali jiné věci, říkali jiné věty a já si říkal: ty vole, co to je tohle? A jak šel čas, tak jsem se prostě dostal ke schopný/é práci a zjistil jsem, že prostě člověk nemůže být tím, kým je ve firmě tak, jak dneska funguje. Že prostě musí dělat to, co přispěje k růstu výsledku firmy výměnou za nějakou odměnu nebo vidinu povýšení a všechno ??? (nerozumím)

 

– Mě jenom trochu zaujal všechen tvůj výčet toho, v čem všem jsi vlastně podnikal – po šnečí farmy, prodávání na trzích, založení si cestovky a tak dále. Když dnes vezmeš tu svoji cestu za podnikáním, jak se vůbec díváš na takové to dilema být odborníkem v jedné oblasti versus zkoušet si různé oblasti a dávat to dohromady?

 

No, to je těžká otázka. Věřím, že budoucnost i současnost je spíš o univerzalitě. Myslím, že je potřeba jako se a navíc ještě jako můžeme, že ho prostě můžeme si zkoušet, já jsem člověk, který potřebuje pestrost, tažke chci mít vždycky víc projektů, asi by mě nebavilo se zahrabat do nějakého oboru a stát se tím odborníkem a přestat vidět souvislost. S tím mě naopak právě dost rozčiluje ta oddělenost finančních společností. Ta společnost právě na tom stojí, že máš prostě děti v mateřské školce oddělené od sebe, že jo, ty malinký/é od těch starších, od předškoláků, prváčci/prváci, druháčci/druháci, třeťáčci/třeťáci, dějepis, zeměpis, český jazyk – všechno je od sebe oddělený/é. Hezky je to vidět ve zdravotnictví, že jo. ORL, interna, neurologie, všechno je oddělené a přitom je to vlastně jedna věc. Je to jeden lidský život, je to jedno fungování, na které my nahlížíme přes různou optiku, chodíme do toho různejma/různýma dveřma. A mě baví zjišťovat, jak to spolu souvisí. To je jako moje vášeň. Ani nevím, jaká byla teď ta otázka? (Smích) 8:42

 

–Myslím si, že jsi na ni odpověděl. Že jestli zastáváš spíš ten názor, že by člověk měl zkoušet různý/é oblasti…

 

Zkoušet různý/é oblasti a zase si myslím, že jsou i lidi, které může bavit jen jedná věc. 8:55 Milujou se jako pohroužit do něčeho a přijít na to. Moje cesta to rozhodně není a když sleduju vývoj, svět a tak si jako myslím, že bude potřeba mít těch dovedností spíš více, než rozumět jen jedné věci. Tím spíše, že se svět tak rychle mění a ty nevíš, co bude zítra. Něco se učíš a se znalostma je to jako s mlíkem/mlékem, že to má záruční dobu, že spousta toho, co se dneska učíš, tak to je vlastně jako už prošlé.

 

– Mne to trošku přivádí, a ty jsi napsal docela zajímavou knížku Peníze nebo život a já na tu knížku možná trošku navážu takovou velkou otázkou, proč se tolik lidí dneska věnuje práci, kterou nemají vlastně rádi, což mám pocit, že to je otázka, které se hodně věnuješ, že jo?

 

To je na jeden celý rozhovor, což bysme mohli vytáhnout jen tuto otázku a bavit se jenom o tom. Zkusím stručně po povrchu. Teď sedím nad novou knížkou, kde zrovna tohle řeším v historickém kontextu a že je to fakt hodně zajímavé vzít to od středověku, jak jsme se sem dostali do toho dneška, jak vznikla korporace. Prostě žijeme v systému, kdy lidi místo toho, aby dělali to, co dělají rádi, místo aby žili, tak prodávají svůj čas výměnou za peníze, za který/é si pak ten život kupují, to znamená, že lidi místo aby žili, tak vydělávají na život. V angličtině krásně ??? chceš žít, ta tvoje podstata chce žít, akorát ten systém – historicky jsme se prostě dostali do tohoto bodu. Je nastavený tak, že ty si na ten život musíš nejdřív vydělat. Akorát se nám to… ono by to do určité míry mohlo dávat smysl, akorát se nám to trošku zvrtlo, že to vydělávání je na rok 2017, kdy děláme tento rozhovor, nějak moc. ???10:36 John Maynard <Keynes> třeba třicátá léta, předpověděl, že do sto let nám bude stačit pracovat tři hodiny denně. Myslím, že to tak bylo. Jako výrazně míň než dneska, že jo. Dneska abys fakt čárkoval, jak moc pracuješ, tak zjistíš, že jsme nikdy tolik v historii nepracovali. Tím, jak práce ztratila své obrysy jako že mnoho z nás do toho zaměstnání jako nechodí a když chodí, tak si ji nosíme domů díky technologiím, takže toho vydělávání na život od pondělí do pátku od nevidím do nevidím a velmi často i o víkendech, je prostě příliš na to, jak moc už bysme vydělávat nemuseli díky těm technickým pomocníkům, různým appkám, robotům a prostě zjednodušením, které máme. Vždyť se máme jak prasata v žitě. Dávno bysme nepotřebovali vydělávat tolik, dávno bysme mohli výrazně víc žít, kdybysme chtěli.

 

– Možná mě k tomu napadá taková otázka. Ty jsi řekl, že to teď sleduješ i z historického hlediska. Není vůbec to hledání smyslu v práci takový výdobytek moderní doby, víš? Protože když si to vezmu dříve, třeba z mého pohledu, tak někde ve středověku se člověk mohl narodit kováři, tak byl taky kovář a neřešil, jestli to má vlastně nějaký smysl, nebo vůbec se nad těmahle věcma lidé nepozastavovali.

 

Taky, taky, určitě. No jasně, jako že z nějaký/é omezený/é komunitě/ty s omezeným množstvím informací a inspirace ses nejdál dostal do vedlejší vesnice. Svátečních dní bylo víc než pracovních, vlastně ten život byl radostný, protože jsi tvořil to, co tvořil tvůj táta, co předtím tvořil tvůj děda a viděl jsi v tom smysl, byl jsi užitečný pro svý/é sousedky, pro že jo, rodina byla veliká, byly tam ty tety, babičky, sestřenice, nemusel jsi prostě rozvážet děti na kroužky, nemusel jsi jet do supermarketu autem, to je prostě úplně o něčem jiném, takže jo/ano.

 

– Hmmm. Je to tak tedy, že víš, protože jsme se předtím bavili o tom cestování a teď, když jedeš do těch chudších zemí, tak to jsou především lidi/é, kteří mají mnohem míň materiálně a asi smysl v práci vůbec neřeší, protože jsou rádi, že vůbec nějak uživí rodinu, ale často to vypadá, jako že jim to vlastně stačí? Jsou vlastně šťastní. Je to o těch vztazích, nebo o čem to pak teda je?

 

Já mám takovou jednoduchou, úplně možná až příliš zjednodušenou formulku od Freuda, kterého když se jednou ptali na štěstí, tak říkal: ??? arbeiten. To znamená, že pokud chceš být šťastný, naplněný, cítit se v pohodě, tak se zaměř na dvě věci. Na blízké vztahy a na smysluplnou práci. To znamená dělej něco, co tě těší s lidma, kteří jsou ti blízcí. A když jsi v určitých částech této planety mimo ten náš takzvaně rozvinutý svět, tak jsou samozřejmě místa, kde je to hodně rozbitý/é, že jo, když řeknu Bangladéš, tak si většina z nás představí nějaké ???šopy (boudy,pozn.písařky ke zvážení) a tohle a když se podíváš na to, kde lidi/é žijí tradičně, můj nejbližší kamarád je z Mali, a to městečko, odkud on je/pochází (pozn.písařky ke zvážení), tak tam prostě takhle žijou, že prostě… fungujou v zásadě jako práce z domova, by se tomu dalo říct, kde jsou všichni spolu, připravujou jídlo spolu, jedí spolu, ženskej/ký svět má svoji dynamiku a mužský svět má svoji dynamiku a nějakej/ký smysl, že by řešili, jako vůbec ne. Psychologové, psychiatři, poradci, tam to není, protože tam se žije. Víš co, taky se to mění, protože tam najednou mají televizi, mají internet, najednou mají reklamu, najednou viděj/vidí všechny ty nablejskaný/nablýskané káry, který/é by měli mít a ten ideál toho línýho/líného člověka, jak leží na pláži a pije ty drinky, které mu tam chystá nějaká hezká Thajka, takže taky ten svět začíná bejt/být zblblý. Ale ano, my jsme tady v tom systému zblblí, a proto máme pocit, že nemáme pocit, ono nám to uteklo, ten smysl tam není, že jo, ve většině práce jako můj oblíbenej/ný termín je práce na hovno. Narazil jsi na to? U Davida Gre??? 14:45 to nazval a ten si všiml, že je hromada prací ve Velké Británii, odhadem čtyřicet procent zaměstnání, které kdyby někdo zrušil, tak si toho nikdo nevšimne, nebo se ještě zaraduješ. Různý střední management, různí exekutoři, finanční poradci, reklamní branže, taková jako vlastně jakože zbytečná práce, která pumpuje jen ten konzum nebo se na tom přiživuje s tím, že čím víc je ta práce na hovno, tím je víc honorovaná. Protože pokud tam není smysl, tak to musí zaplatit, aby to vůbec někdo dělal. A pak, když jdeš k takové skutečné práci, smysluplné práci jako jsou zdravotníci, učitelé, zemědělci, řidiči, stavebníci, tak tam nepotřebuješ tolik platit. Taky se podívej, kolik berou, a taky ty lidi ??? žádný smysl, protože je to jejich, oni to prostě dělají, protože to milujou/milují.

 

– Heleď, a co bys teda doporučil někomu, kdo pracuje tady v tom, v tý práci na hovno? Víš, protože já mám pocit a někde jsem u tebe četl, že tvrdíš, že vlastně ta smysluplná práce, že člověk by měl jít buď do nějaký/é svobodný/é firmy nebo začít podnikat, ale není možný/é si najít třeba smysl i tady v těch ???16:00 Nebo není to trošku i o tom, najít si smysl v práci, co už člověk dělá?

 

No tak si představ, ??? (vůbec nerozumím) příklad práce na hovno. Vem si, jsi střední manager v komerční bance třeba, nebo jsi nějakej/ký prodejce po telefonu v O2 nebo jseš/jsi někde v reklamní agentuře, děláš reklamu na Persil, nějaký/é jako takový/é pozice. Tak tam já vidím jedinou možnost, pokud jako teda setrvat tam a to je pokusit se nějak přesvědčit hybatele v těch organizacích, aby část příjmu, protože ty organizace existují proto, aby zřizovali příjem pro akcionáře, tam není žádný vyšší smysl, to jsou prostě stroje na prachy, tak tam bych já viděl smysl v tom, že se dohodnete ve firmě, že část toho příjmu půjde na nějaké bohulibé účely. A ty víš, někde uvnitř, že ta tvoje práce kromě toho, že prostě ničíš životy tím, že tlačíš lidem chemické prášky, že je zadlužuješ nebo já nevím co, tak prostě přispíváš nevidomým lidem na lepší život nebo prostě řešíš děcka, ale aby tam byla provázanost jako že sázíš stromy, jo? Jinak tam je jako nula smysl a já prostě doporučuju exit a tak jako počkat, až tahle fáze vývoje se prostě přesune, protože to není udržitelný/é, není to zdravé, není to pro lidský blahobyt v pořádku, je to v pořádku pro maximalizaci bohatsví pár lidí, ale pro většinu je to destruktivní podnikatelský model. Veřejně obchodovatelná korporátní struktura.

 

– Když to vezmeme třeba na příkladu tebe (na tvém příkladu, pozn.písařky ke zvážení). Ty jsi udělal exit, vytvořil sis nějaké vlastní podnikání, svůj vlastně produkt tady v těch tématech, radíš firmám, jak tady ty principy tam zavést, jak ty jsi na to vůbec šel, vyprofilovat se na vlastně na takovýho/ého experta na tuhle oblast?

 

Hele, pokus omyl. Jako přál bych si vědět to, co vím dneska a tenkrát – já myslím, že bych nemusel a nemuselo by mi to trvat tak dlouho, ale to už tak hold v životě mám, že prostě ty moje cesty jsou takové trnité a dneska bych si poradil. Mám takové oblíbené mentální cvičení: co by sis poradil, kdyby ti bylo dvacet, jo. Mně bylo dvacet, tak jako bych nelezl do těch korporací a možná bych se pak ale nenaučil to, co jsem se naučil, ale v zásadě z dnešního pohledu pokusem omylem jsem se dostal k tomu, že jsem zjistil, že tohle je téma, který/é mě pálí. Spojil jsem si to s tím, že jsem vyrůstal v kontextu, kdy jsem dost času trávil s babičkama/i, který/é nic nevyhodily, taková ta šetrná poválečná generace. A já najednou chodil do firem, kde jsem viděl to šílený/é mrhání lidma, kdy prostě devět z deseti lidí fakt ta práce netěší, že oni prodávají něco po telefonu, zrovna tak by mohli prodávat hřebíky, zrovna tak by mohli dělat kafe, je jim to vlastně jedno, protože jenom vydělávají na život. A mně to přišlo šíleně mrhavý/é, šíleně marný/é, a protože mým hlavním způsobem jak vyjádřit emoce, je psaní, tak jsem ještě před blogama začal psát, to byl rok 2002 a napsal jsem nějaký sloupek v Mladé frontě, třeba různě do časáků, pak jsme měli takový občasník ???tip se to jmenovalo a pak mi kamarád v roce 2007 – podle mě já jsem tady jeden z nejstarších blogujících, v červnu 2007 těch článků je tam asi já to různě promazávám a na tom mým hlavním blogu je myslím devět set možná, takže vlastně už o tom deset let píšu. Víš co, jako že… a teď si tím rovnám myšlenky, přicházím si na ty věci, člověk dostává spoustu zpětný/é vazby, potkáš se prostě a ty to víš – u těch svých podcastů to bude to samé, že jo, a takže já si myslím, že mi tohle hodně pomohlo, že jsem se prostě k tomu tématu vlastně propsal. Přes to jsem potkal ty lidi, přes to mě došlo to, co bych mohl nabídnout, co je tak přínosný/é pro lidi, že mi za to budou ochotni zaplatit, což je to, že napíšu knížku, že poradím, že uspořádám konferenci, že někde propojím lidi, že se pustím do projektu Slušná firma, že na to jako přišlo časem. Ale jo, že prostě mi přijde podstatný/é chytit to, co ti nedá spát, co tě nenechá v klidu a mě nenechá v klidu plýtvání. Mě prostě plýtvání štve a plýtvání lidma jako obzvlášť a štve mě, že se tomu někdo diví, že se prostě, nebo v tý době, kdy jsem já začal se tomu divit, tak se tomu nikdo nedivil a byl jsem za blba, že jo, co jako prostě řeším. ??? a pak je prostě zábava a volný čas, jak nám to říkali v dětství. Nejdřív úkoly a pak si můžeš jít hrát, že jo. Nám to oddělili, zábavu vyndali z práce, a tak se to jako stalo. 20:57

 

– Když se o tom tématu bavím třeba se svými kamarády, tak mě občas přijde, že velká překážka lidí v tomhle je, že já jsem ??? že je to možné, víš? Že o tom slyší, že to nějak jde, ale že to nemusí být tak jak ty říkáš, že jdeš do práce, uděláš si něco a pak si užiješ odpoledne. Ale mám pocit, že spousta lidí si furt říká, že až se vrátí ??? řečníků a že to tak jako nemůže fungovat.

 

Může. Těch lidí jsou, je jich víc a víc, ale není to samozřejmě černobílý/é, to zase jako bysme si mohli udělat podcasty o tomhle. Jeden z důležitých faktorů je, pokud děláš v komerční bance nějakého zabijáka za dvě stě litrů měsíčně, služební auto, stravenky, já nevím, prostě privátní lékař, věci nefinanční, které bys k tomu nasčítal, tak pokud budeš vařit marmelády, učit děcka, starat se o staré lidi, pokud budeš řešit ekologii, tak já bych se, nedovedu si představit, že by tvůj příjem byl tři sta tisíc měsíčně. Pokud má někdo tyhle představy, jo, že tam je potřeba si uvědomit, že čím víc je ta práce prázdná, tedy na hovno, tak tím víc je honorována a čím víc je smysluplnější, tak hold ta ekonomika, pokud se ten byznysmodel tady nebo ekonomický model nepřenastaví, tak to takhle bude. Zároveň je to ale otázka toho, co je život, co je dobrý život, jak ho žít a co jsou vlastně peníze. Jsou peníze cíl nebo prostředek? Že tam to máme dost zamotaný/é, víš co, že jsme si to spletli a že když pochopíme, že peníze jsou prostředek, tak pak se to začne měnit a že nákup je vlastně jenom jeden ze způsobů, jak si zajistit potřeby. Těch způsobů je iks, který/é mi ale v týhlety/tehle neoliberálně kapitalistický/é společnosti nevidíme, protože nákup je to, co žene ekonomiku. Vem si, že když ti přítelkyně doma uklidí, versus ty, když najmeš paní na úklid. Tak co je lepší pro ekonomiku? Paní na úklid, že ano? Když ti přítelkyně doma uklidí nebo se ti doma o něco postará, to není dobře. To nedělá dobře pro ekonomiku. Takže tam je ta zhovadilost, která až se to někdy jako změní časem, a ono se to změní, protože to není udržitelný/é, tak pak bude daleko snazší si tu práci vytvořit.

 

Partnerem této epizody podcastu je portál pro nezávislé profesionály na volné noze.cz. Pokud už na volné noze jste, nebo o tom přemýšlíte, že brzo budete, tak určitě mrkněte na jejich web. Minimálně si zde můžete pročíst spoustu kvalitních článků o různých aspektech podnikání. Naposledy jsem tam třeba četl super článek od Elišky Mihálkové o sociálních sítích a myslím si, že to pro mnoho lidí může být užitečný/é. Pokud by vás vyloženě zajímaly podcasty, tak vám doporučím ještě jeden web – české podcasty.cz. Je to katalog těch nejlepších českých audiopodcastů, takže pokud rádi podcasty posloucháte, chcete se o nich něco naučit nebo chcete produkovat svůj podcast, koukněte na české podcasty.cz. A teď zpátky k rozhovoru s Tomášem.

 

– Myslíš, že se to může změnit s těma miliardama, který/é vlastně jdou do propagace? Trošku propagandy toho, než co říkáš ty, do těch reklam na luxusní auta, která když si koupíš, tak budeš větší chlap a tak dále. Protože třeba já sám o sobě si myslím, že tyhle věci docela vnímám a sám jsem jako na rozcestí. Víš, že samozřejmě jdu kolem pěknýho/ého auta a říkám si: hele, já to auto nepotřebuju. Ale pak jako občas mám slabou chvilku a říkám si: no ale bylo by to fajn a pěkný/é to mít.

 

To je právě to, jo, že peníze, který/é se investujou/í do toho vymývání mozku je jako víc a víc a je to strašný/é a je těžký/é tomu uniknout. Navíc teď, že jo, sociální média, podmanivost Appletechnologií, facebook a tak dále, jo, že, teďka než jsem měl přijet za tebou, tak jsem měl oběd s lidma a říkal jsem jim: v únoru jsme byli na Okinawě na farmě dobrovolničit a byli jsme tam dvakrát tak starý/staří než ostatní dobrovolníci. Všechno dvacátníci. A teď byla sranda, že kdykoliv byla přestávka, tak všichni do jednoho vytáhli svý <iphony> a začali mačkat facebooky a vlastně žádný/é otázky, žádná konverzace. My jsme byli jediní, kdo se furt na něco ptal. Když jsme se pak s něma pustili do řeči o tomhle, o tomhle postřehu, tak oni připustili, až fakt nejsou schopni se bavit, že jsou furt na tom facebooku a že i díky tomu ti to odvádí pozornost od skutečnýho/ého života. Že čím víc jsi na tom facebooku, tím míň máš šanci pochopit o co vlastně jde společnosti, jak ten systém funguje, protože ti to vlastně odvedlo pozornost. Takže to není jenom reklama, ale je to, že my vlastně z toho skutečnýho/ého světa jsme tak moc skočili to toho online světa. A to je problém, který si myslím, že se ale vyřeší, protože my tady máte dva IP problémy, které se na nás teď řítí. První je změna klimatu a druhá je chudoba. Nebo-li rozšiřující se díra mezi těma/těmi pár hyperbohatými a mezi tou masou chudejch/chudých lidí, kteří na týhle/téhle planetě jsou s tím, že jakmile se to dostane už do nějakýho/nějakého neúnosnýho/neúnosného stavu, bodu, tak si to ti chudí nedají prostě líbit. To se jako něco bude muset stát a tyhle dva problémy se někde potkají. Ta díra mezi bohatými a chudými a klimatický/é změny, které prostě jsou – jako okyselení oceánu, zničená půda, těch pár metrů tam je šíleně, takže nějak se to prostě vyřeší. 26:58

 

– Máš pocit, že o tyhle myšlenky se třeba začíná zajímat víc lidí? Já vím, že ty máš ten <Peoplecomm>, kde vlastně vydáváte knížky na, mám pocit, tady ta témata, o kterých se bavíme, lepší ??? knížky.

 

Já jsem ve svý/é bublině, takže nevím, nemám žádné sociologické výzkumy, takže netuším, jak to je, ale minimálně kolem mě, jak jsem ti říkal, když jsem začínal v roce 2007, když jsem mluvil o těchhle tématech, tak jsem byl za podivína, jo. Když se pak objevily sociální sítě, což bylo někdy kolem toho roku 2007, tak to jako začalo být víc a víc, tak to byli takoví různí hejtři a vlastně jako ty vole, co to je. Já nevím, co se třeba jako násobí a množí, jsou pozvánky korporací, kde já jdu do Škodovky, teď jdu do Reifensenbanky s těmahle/těmi tématama/tématy, kde prostě lidem vykládáš, ať se na to vyprdnou a odejdou a oni si mě tam pozvou, ale za nekřesťanský/é peníze, prostě. Takže tohle se děje. Něco se prostě děje. Lidi si to uvědomujou/í, něco se dává do pohybu, ale jestli je to veliký/é, to já nejsem schopnej/schopný říct. Vůbec nevím, jak veliký/é to je.

 

– Co je jedno z dalších témat, o kterém občas píšeš, se mi líbilo takové to umění být sám sebou a mít se rád a mít tím pádem rád i… Ty jsi někde tvrdil, že být sám sebou znamená, v první řadě mít se rád a potom můžeme mít rádi druhé. 28:25

 

No, však to je jenom o tom, ne? Ta naše podstata chce být, ona chce být, ona nepotřebuje být, aby mohla být a že ty můžeš být, o co víc jsi. (Smích) Miluju hrátky se slovy a o to víc jsi, o co víc děláš to, co opravdu vevnitř dělat chceš, o co víc jsi ve svém duchu, což je taková moje metafora. Děláš něco, po čem, co tě prostě nenechá v klidu, něco, v čem jsi dobrý a něco, co druzí ocení, za co tě prostě přijmou. Protože my lidi jsme sociální tvorové a chceme přijetí.

 

– Jak třeba líp vnímat to, co chceš být? Nebo to, co jsi? ??? 29:07 Protože víš, když se o tom tak bavíme, já si myslím, že spousta lidí si řekne: a já vlastně nevím, co…

 

Ticho. Potřebuješ ticho. Myslíš, že se potřebuješ zastavit, aby ses slyšel, abys slyšel ??? Tělo stejně metafora, jo? V autě máš nějakejch/několik kontrolek, na těle jsou taky mraky kontrolek, to je kůže, to je srdce, to jsou vlasy, to jsou kruhy pod očima, to je stolice, to jsou pocity, to jsou emoce. Tam je tolik kontrolek, že jedeš jak fretka, tak neslyšíš, nevšímáš si. Třeba ta stolice je krásná, víš jako, jakože já nevím, lidi, kteří mají problémy se zažíváním, tak mi budou rozumět. Že to prostě vyndáš a utíkáš, zpravidla. Když začneš mít ty problémy, začneš to sledovat, tak víš, že podle toho, jak to hovínko vypadá, jsi v pohodě nebo nejsi. Prostě jednoznačně se zastavit. Jsou extrémy typu vydat se do tmy, že jo, že si prostě koupíš terapeutický program, necháš se na týden zavřít do terapeutické místnosti klidně na týden nebo až na měsíce, nebo si dáš ranní meditaci, nebo prostě jdeš na procházku, nebo prostě jdeš běhat a dáš si nějaký podcast do uší a jenom běžíš. Nebo prostě děláš na zahrádce a prostě jenom jsi jako že… stačí ti ticho, abys to začal pozorovat a vnímat a vlastně to dávat do kontextu, že co že to je, co to vlastně k tobě promlouvá, co můžou znamenat ty pocity a zkoušet jít za tím. Já si myslím, že to tělo, pokud bysme ho poslouchali, tak nás dovede k nám, víš? Když bys šel za dobrým břichem a dal si bacha na bolavý/é břicho, protože bolavý/é břicho ti říká, že je něco v nepořádku. Akorát, že ono se to snadno řekne, těžko se to udělá, že? Prostě je to komplikovaný/é za ta léta těch chytrých lidí, kteří nám říkali, kdo jsme  a kdo bysmě měli být a co bysme měli dělat. Těch bylo tolik. A teď jsou tam všichni nahraný/í na tom hardisku a teď to tam křičí v tý hlavě, tak se v tom vyznej? Ale jde to, jde to. A jsou urychlovadla. (urychlovače, pozn.písařky ke zvážení) Jednu z takovejch/takových věcí jsem zpozoroval na našem systému, že máme pocit, že jsou odborníci, a ty jsi už na to narazil, a pak jsme my, ostatní. A odborníci už to mají, už to pochopili. A já jsem zjistil, že v tom životě je to trošku jinak. Že jsme jednou nahoře, jednou dole, že samozřejmě docházíš k nějakýmu/ému poznání a jako se vlastně uzdravuješ, přibližuješ sám k sobě a jseš/jsi víc v pohodě, ale stejně se ztrácíš. A musíš se ztratit, aby ses zase našel. A já jsem momentálně zase v takovém ztraceném období, svým způsobem, a teď je to jako v nějaký/é spirále, že jo, na úplně jiný/é úrovni, než bych byl před dvaceti lety, ale tahle období jsou právě důležitá pro to, že pak mám jako chuť zkusit nějaký/é nový/é cesty, něco, co jsem ještě nevyzkoušel a přemejšlím/přemýšlím. Teď mě  třeba velmi zaujala <ayahuasca>. Což ale znamená, vyrazit za oceán. Kamarádi teď mluví o lysohlávkách, víš, že jsou různá/é urychlovadla/urychlovače. Holotropní dýchání jsem třeba ještě nevyzkoušel. Různý/é neracionální způsoby, jak se dostat k sobě, který/é to můžou výrazně zrychlit. Tak s tím si teď pohrávám a hledám nějakou jako cestu, kudy se vydat. 

 

– Jo. 32:25 To je určitě zajímavý/é téma, taky to docela poslední dobou zkoumám, nebo poslouchám o tom a to, že to, že se to váže k nějakýmu/ému konceptu ega a jako naší pravý/é podstaty a tak dále.

 

Jasně, jasně. Ať už je to ego, ego je jako cokoli jinýho/ého, slovo, že. Co si za tím představíme? Je to nějaká představa o tom, jací jsme, nebo jací bysme měli být. Teď se nám to právě plete s tou pravou podstatou. Tluče se to. Jako když je to moc vzdálený/é, moc přifouklý/é, tak je problém. A tahle urychlovadla nám můžou pomoci právě nahlídnout, co to jako si o sobě myslíme a jak moc to máme popletený/é s tou svojí pravou podstatou. A že to máme všichni popletený/é, že ano? Protože jsme, většina z nás asi, že jsme prošli tou výchovou, kterou jsme prošli, šoupli nás do jeslí… byl jsi v jeslích nebo ve školce?

 

– Jo, jo.

 

Tak to je hrůza, že jo. Říká se, a taky jsme se o tom bavili s lidma na obědě, že můj oblíbenej/ný citát – velká pravda –, že domovy důchodců jsou trestem za školky, že děcka/děti, když nás nejvíc potřebujou/í, tak my je šoupnem do školky a když je pak nejvíc potřebujeme zase my, jako starý/staří rodiče, tak nás ony šoupnou do důchoďáku. Víš, to hlavní, co děcko/dítě potřebuje, je milující rodič. Milující rodič a šoupnout je…, tak jako mě šoupli do jeslí, to je prostě… a ještě tenkrát byla taková doba, že jo. Mně byl jeden rok a už mě dali nějaký tetě tam. Tak to ti udělá takový/é trauma, že pak máš do smrti spoustu zajímavých zážitků, kterými se zabejvaš/zabýváš na téma, kdo vlastně jsem já.

 

– Hmm. Tak to hledání sebe sama, že jo, je asi nějaká celoživotní cesta…

 

Jo, celoživotní cesta.

 

– …jo, jako že to asi není tak, teď jsem to pochopil a uááá.

 

Je to velmi častá, já pozoruju iluze, že se ti to možná taky stalo. Mně se to stalo mnohokrát v životě, že už to jako mám, až jsem pochopil, že vlastně to někdy  jako jo, už to je, že to je jako na furt. (Smích)

 

– Ty jsi tak nějak načnul/načal téma, já vím, že máš svý/é názory o výchově, který/é nejsou úplně mainstreamový/é, řeknu. Jak tys to teda řešil vlastně, když máš třeba teďkom dvě dcery a chtěl jsi i vzdělání řešit nějakým způsobem prostě jinak, než je to tady postavené jako ty školky, školy?

 

Jóóó, to jsi začal těžký/é téma. Když bych měl možnost si poradit, že Val je dvanáct, tak před čtrnácti lety, když bych měl možnost poradit si před čtrnácti lety, ještě by to asi muselo být dřív, tak bych se rozhodl pro nějakou formu komunitního domácího vzdělávání. Nedal bych je do školek a škol, zkusil bych to prostě v nějaký/é, můj oblíbený termín – rozšířená rodina, nevím, jestli jsem na to už narazil, prostě se sousedama, s blízkejma lidma, jo, prostě mě ta škola a že ty děti choděj/chodí prostě do státních škol. Výborná, miluju ji, dobrovolničím tam, snažím se tam pomáhat, funguje formou M/montessori, že je to velmi svobodný/é, přesto je to stále v ní, to znamená, že my vstáváme každej/dý den v šest třicet. Je tam odporná školní jídelna, takže manželka Péťa vaří a ráno vstáváme, připravujeme snídaně, svačiny, obědy a přijdeme si, že jo, tenhle rozhovor děláme v polovině září, tak máme za sebou čtrnáct dní otrocký/é práce, jsme z toho zničeni a dostali jsme se do takovýho toho, čemu já se vlastně vysmívám, takový ten model, ve kterým žijou zaměstnanci, kdy vlastně rok dopředu sledujou/í, jak vycházejí svátky. Víš, jako červencový/é dny a jak vycházejí Vánoce a Velikonoce a teď si jako mnou ruce, když to vyjde dobře, že mají jako nějaký/é volný/é dny, což je takový/é to, že vydělávám na život a pak jako můžeme žít v těch volnejch/volných dnech, což je ta dovča/dovolená plus ty svátky. No a my tím, že jsme v tý/té škole, tak je to to samý/é. Taky prostě sledujeme, jak to vychází a jsme v pytli, že ty Vánoce letos jsou jenom sedm dní nebo kolik, a tohle bych udělal jinak. Tohle prostě jo, ale ten životní kontext byl takovej/vý jaký byl a že prostě choděj/ chodí do školy, do školky. Jedna z věcí, kterou jsem udělal je, že jsem požádal, ať mi říkají jménem, takže mi děti říkají Tomíku a pro spoustu lidí je to divný/é. Vždycky se ptají: ty jsi jako jejich táta nebo ne? A ono to je taky z nějakých důvodů a snažil jsem se k nim vždycky přistupovat – módní slovo – partnersky, že se samozřejmě snažím držet hranice, že vím, že moje role je otec, to znamená, že potřebuju být tvrdej/dý v určitých věcech a když nejsem, tak se mi to sakra vrátí. Jsou to prostě pro mě parťáci, jako že se snažím respektovat co chtějí a akorát pak jsem někdy unavený, někdy je unavená Péťa a někdy prostě řveme, někdy jsme prostě v pytli a někdy je to úplně jinak, než bych si přál. A snažím se mít rád jako táta jaký jsem, i když bych si někdy nafackoval. 37:33 Ale zase, když vidím, co já jsem dostal do baťůžku od svých rodičů a co ony dostaly od svých/nás, tak si říkám, že toho možná nepouštím dál tolik, jako kolik ??? ony mně a možná o tom by to mělo bejt/být, že…

 

– To jsem právě chtěl říct, jak jako o tom vyprávíš, tak to vypadá, že to je skoro jako (angl.výraz, nerozumím) starat se o ty děti tak, jako podle jejich představ, jak by to mělo být nejlepší…

 

Poznámka, můžu? Protože jako ta nejpodstatnější věc, kterou jsem tenkrát nevěděl a dověděl jsem se ji až před dvěma lety, je to, že abys vychoval zdravý/é a šťastný/é dítě a tohle bych chtěl, já normálně někdy přemýšlím, že bych si vzal sprej a chodil po Praze a stříkal bych to někde na zdi a někdy bych to, protože mi to přijde jako ???moudro, abys vychoval zdravý/é a štastný/é dítě, potřebuješ minimálně tři dospělé. Jedno dítě potřebuje 2,75 dospělých, to znamená tři. A to v životě, v kontextu dnešní rodiny, kdy táta vydělává na hypotéku a matka doma na mateřské dovolené se s vyplazeným jazykem těší, kdy ten táta přijde a pak se ve finále stejně rozvedou, protože jak se spolu ani neumějí bavit, prostě, tak si vem, že máme 47 procent samoživitelek. To jsem někde četl, tak pak nemůžeš prostě vychovat šťastné dítě, ale vychováš zase dalšího závisláka, který bude prostě žít jenom ve virtuální realitě, protože v té skutečné nebude zvládat žít. Takže tohle si myslím, že je základ základů, taková ta – Vráťa Hlásek tomu říká – rozšířená rodina, kdy si prostě vytvoříš síť tet a strejdů z těch sousedů, že to nejsou – moje oblíbená otázka na různých besedách kam jezdím po přednáškách je, kdo z vás máte mezi sousedama/sousedy opravdu blízkého člověka? A to já vždycky chci brečet, chci utéct z místnosti, protože ze sálu, ze dvou set ruk se zvednou třeba tři, jo? Prostě normální dneska je tam, kde máš adresu, bydlet, přespat, ale vlastně žiješ někde jinde. A tam v životě nemůžeš prostě vychovat zdravý/é dítě. Takže vlastně ta společnost je nastavená ještě prostě takovýto/tak, že se těšíš, až ho budeš moct dát do školky, abys mohl jít do zaměstnání, aby sis mohl dělat ty své věci, že ta školka a škola jsou vlastně nejlevnější hlídací služby. Takhle to prostě je nastavené. Pak vlastně to rozbití se jako pokračuje, nevychováváme, neopravujeme v tom mainstreamu jo, ono se to samozřejmě mění, jo, je/jsou mraky lesní/lesních školky/školek a domácího vzdělávání co je, to před deseti lety nebylo a já jsem tak šťastný, ale mainstream to vlastně teďka/nyní vůbec nemění. Takže to by bylo to nejpodstatnější. Jak prostě vychovat zdravý/é, šťastný/é děti – je jako být minimálně tři. Musí být otevřená domácnost, kde není zavřená máma s vyplazeným jazykem, ale kde to prostě proudí. Pro mě ideál je, že nevím, kde mám děcka/děti, protože jsou někde u sousedů, protože jsou někde u tety. Sousedka je teta.

 

– Právě že jsem někde četl, že to třeba fungovalo i dřív, že prostě ty děti byly na vesnici a nějak hold měly i hlad, tak jim někdo dal najíst před polednem a nebyl ani problém, když udělal nějakou blbost, tak ho i seřezal a dneska se jak já vím, že kdyby se dneska pro spoustu lidí jako kdyby sáhl na vlastní dítě, tak…

 

…je průser. My jsme přesně, my jsme dneska ochranářský/ochranářští, to naše… pipláme si, jak máme těch dětí málo, že jo, ono jich bylo dřív víc, tak to taky bylo o něčem jiném, ale pipláme si děťátko nebo ty naše dvojčátka, ne tedy dvojčátka, ale dvě děti, a chraň se Bůh jim něco říct, že jo. O co snazší to má ten můj papa/Papa z toho Mali. Teď se vrátil z prázdnin, a to jsou taky zážitky, jo, že oni jsou jediní v ulici, kteří mají telku. A říkal, že prostě v domácnosti v průměru třicet děcek/dětí, většinu nezná, prostě jako děcka/děti z ulice, které tam přijdou, sednou si na zem a prostě koukají na televizi, jo. A on, jak je už z Evropy, tak zpohodlněl, tak si prostě říkal, ty vole, co s tím? Tak jim prostě řekl: ukaž ruce a chlapeček ukázal ruce. Nemáš je umytý, běž si je umýt a pak přijď. Tak takhle je jako posílal, ale to je jako prostě kontext, kde je to prostě a přesně on si může dovolit říct vlastně cokoliv, protože ho ostatní respektujou/í a věří, oni vlastně věří, že to ten P/papa dělá v dobré víře, že ty děti prostě vychovává celá ulice. A tak by to mělo být, že jo. Ale my, pokud budeme ochranářský/ochranářští, budeme chtít ty děti ochránit od všeho špatnýho/špatného, co to, co oni, koho to vychováváme, že jo? Co to prostě budou za lidi? Nemají prostě ponětí o skutečným/ém životě, takže to se taky bude muset opravit a vrátit se k tomu, kde už jsme jednou byli.

 

– Jako za prvý/é souhlasím a myslím si, že je to i třeba klidně srovnatelnej/srovnatelné s dvěma velkejma/velkými problémama/problémy, které jsi zmiňoval, jako ty nefunkční rodiny, a prostě jako nefunkční výchova, ale jako možná taková kacířská otázka: není to jako přecitlivělý/é? Víš, protože když si to tak vezmeme, tak ty jsi řekl, že jsi neměl ideální výchovu a možná ji tady neměl nikdo, podle toho, jak ty o tom mluvíš, jak by ta ideální výchova měla bejt/být, a stejně jsme nějak vyrostli v relativně jako fungující jedince, který/kteří…

 

Počkej, fungující jedince, no? Teda ideální? Pro mě, když řekneš ideální, tak pro mě ideál, je ideál. Ideál je dokonalost. Dokonalost je Hollywood. To jsou bohové. Spíš bych mluvil o přirozený/é, o takový/é, já nevím, ty jsi moc mladej/mladý na tohle, ale já jsem prostě lítal venku, klíč na krku, jako naprostá svoboda s děckama/dětmi, smečka, hry, volný/é hry, žádný/é kroužky, rozvážení autama/auty, prostě musíš, nesmíš, program. Vlastně nemáš ani prostor si hrát, furt/pořád jedeš na výkon. V pondělí balet, v úterý golf, ve středu tenis, ve čtvrtek angličtina, v pátek jako prostě děti některejch/některých mých kamarádů, to je prostě šílený/é. Co to je za dětství? Furt/Pořád doma, že jo. A pak, kluci? Kluci především, že jo. Kluci, kteří potřebujou/í lítat, kteří potřebují být venku, prostě poměřovat síly a nemůžou, ty je nepustíš, protože venku jsou cizí lidé, jo. Úchyláci, prostě. Bůh ví? Jdou po nás? Jak neznáme ty sousedy, tak si nejsme prostě blízcí a raději nikam ani nejdeme. Jezdíme autama/auty a když jezdíš autama/autem, tak vlastně ani nikoho nepotkáš. To je jako Hlava 22, ty ani nevíš. Tak ti chudáci pak seděj/sedí u těch her, <Filip Bardo> o tom krásně mluví, že ti kluci, jak seděj/sedí u her, většina rodičů si myslí, že tam sedí třeba dvě tři hodiny denně, což údajně do dvou až třech hodin prospívá kognitivním schopnostem, že se jako zlepšuješ, ale když tam sedíš čtyři až pět hodin, tak to jde strmě dolů. A teď dělali výzkumy, čárkovali si, zjistili, že ti kluci tam seděj/sedí deset hodin denně, jo a že když už jsou pak unavení, tak jdou na porno. A tím, jak jdou na porno, kde je nějaká ta kráska, rychlá masturbace, a proto to pak zase vypnou, tak oni se nenaučí to/tomu namlouvání, tu konverzaci, naslouchat, oni se nenaučí číst ve tváři, oni jako vlastně neumí (vnímat, pozn.písařky ke zvážení) ten skutečnej/ný svět a teď, já jako otec od dvou dcer si říkám: ty vole, kde ony seženou partnery, kde budou kluci? Kluci nejsou. Kluci jsou zničení v tomhle světě, v téhle výchově, tam se musí něco změnit, jinak… Jo a teď ještě kolik jich má diagnózu autismu? Nebo ADD, ADHD, zbytek je prostě na online hrách, mačkají F/facebook, no ty bláho? Co s tím? Sranda je, že slyšíš o F/facebooku a různých jiných sociálních sítích, jak zaměstnávají lidi, kteří tam ladí algorytmus, který je naprosto stejný jako máš/je v hracích automatech v Las Vegas. Který přesně jako v Las Vegas přemýšlí, kolik to má vyhodit peněz, aby jsi ještě chtěl hrát, tak tady ladí, kolik ti najdou ???, abys tam ještě chodil, že jo. Tady to nahráváme na Applu, že jo, to je tak svůdný/é, tak podmanivý/é, to je jako… jako běž raději ven, když můžeš, než když můžeš sedět u Applu a něco tam mačkat. Svým způsobem těžká doba.

 

– Jo. Já si říkám, že dřív třeba, když se vezme zase ten druhý extrém, nějaký voják, který vychovává svýho/svého syna v totální disciplíně a tak dále a možná k něčemu je to špatný/é, ale řekněme, že ten syn se pak vyvine vlastním směrem, jestli se toho třeba taky nebojíš? Protože i ten voják to dělá samozřejmě v dobré víře a vychovává svého syna s tím, jako že takhle ten život má vypadat a teď ty se vlastně snažíš těm svým dětem dát to nejlepší, vychováváš je s nějakou vírou, že je to připraví pro ten život, ale… a teď mi trošku uniká záměr otázky… (Smích)

 

Ne, ne, jestli můžu navázat, já tam slyším něco, co mě zajímá. No, máš mnoho extrémních poloh. Jedna poloha je tahle autokratická, direktivní výchova, kdy prostě dokud tě živím, budeš poslouchat a jinak fičíš a druhý extrém – stejně nezdravý – je výchova volná, v který/é jede mnoho tvých i mých vrstevníků, kteří prošli tou direktivní výchovou. Tak si říkám, že to jako nechci pro své děti, že jo? Prostě chci možná nejvíc svobody a ty děcka/děti pak jako neumějí, ty prostě neznají hranice, neumějí vztahy, je to stejně rozbitý/é jako tahle ta. A to jsou, že jo, myslím si, že ta správná jako ve všem, myslím si, že si potřebuješ najít tu správnou míru nastavení těch hranic, a to je přístup rodičů. O čem ale mluvím, je potřeba volný/é hry, potřeba bejt/být venku, je nebezpečí online her, nebezpečí vlastně jako mobilů a wifin a tohohle. Velká věc, o které se ještě nemluví. Loni jsem chodil, měli jsme v rodině bratránka s onkologickým onemocnění, tak jsem chodil do Motola, a to jsou prostě mám kamaráda v Austrálii, který je citlivý na tyto věci a to jsou jako šílený/é věci, co se jako dozvídáš, že prostě děti, které používají mobil do dvacátýho/ého roku věku, tak mají pětinásobně větší šanci, že onemocní nádorovým onemocněním. Rakovina mozku je dneska číslo jedna příčina úmrtí v kategorii do osmnácti let a teď nevím, jestli USA nebo západní Evropa, ale vědci, kteří to zkoumají, říkají, že je to něco jako cigaretový průmysl v padesátých letech a že vlastně ještě netušíme, protože ještě nemáme ten čas a že je to časovaná bomba. O tom já mluvím, to jsou takový/é jako, je tam hromada takových divnejch/ných nezdravých věcí. Na tu krásu, ve který/é žijeme, my žijeme v tak krásný/é době, kdybysme to jen dovedli vidět, ale necháme se tak vyděsit. To je malý/é drama, ale zase jako zpátky ještě k ekonomickýmu/ému systému, že máme tady tu chudobu, no. Už bysme to jako asi zamotali. Tak pojďme k tečce.

 

– No jenom k tomu. Viděl jsi třeba film Captain America/Kapitán Amerika, jak tam ten, jak on se jmenuje ????, máš pravdu, pomohl jsi mi. Víš, já se vždycky na ty filmy koukám a říkám si, jak bude hranice, že samozřejmě jako mě přijde hrozně sympatický/é ??? <nerozumím>, ale na druhu stranu vidím nebezpečí držet děti v izolaci, protože pokud je chceš uchránit před tady těmi vlivy jako je F/facebook, mobily, tak i přesto, že víš, že to je pro jejich dobro, tak, tak, co jako…

 

Hele, já si myslím, že za prvné, každý extrém je nebezpečný a za druhé každý máme nějakou cestu a za třetí každý aspoň, a zase je to Hollywood a ten nemá s realitou nic společného, ale dovedu si představit, že nějaká taková rodinka může existovat, tak pokud ty děcka/děti vedeš k vlastnímu kritickému myšlení, tak je to to nejlepší, co je můžeš naučit, a to je zároveň ten průser dnešní společnosti, že my neumíme myslet. Ne že jako vůbec kriticky myslet, neumíme myslet a pak si myslím, že pokud je vybavíš touhle kapacitou, touhle kvalitou, tak se ty děcka/děti neztratí. Jako vyrůstaly v lese, že jo, pěstovaly si samy potraviny, že jo, jak se ten nejstarší syn pak vyrazil do tý Namibie a nějak se podle mě najdou a myslím si, že je to daleko zdravější a prospěšnější, než ty děcka/děti vrhnout prostě do státní školy, kde prostě do školní jídelny, do… já nevím, jak se mi třeba podaří, že jo, já mám dvanáctileté a sedmileté dítě a vůbec nevím, jak to dopadne a ještě nevím, jestli nemám zaděláno na průser. Samozřejmě nemůžu nikomu nic radit, ale Valérie je dvanáctiletá a je jediná, která nemá ve třídě mobil a nepožaduje ho. Ona ho nepožaduje. To není, že my bysme to odmítali, ale já si říkám, jak je to možný? Jak se nám tohle podařilo? Když vidím její kamarádky, které u nás přespávají, všechny mají <iPhony> a všichni, co jsem zatím zažil, tak večer mačkaj, večer tam jedou nějaký/é blbosti a pak si ho dají pod polštář jako normálně puštěný. Chápeš to? Prostě do toho dětskýho/kého mozečku. Tak my jsme se třeba s manželkou teď vrátili k pevné lince a budeme mít pevnou linku. Pán se divil. Mobily máme takový/é ty černý/é Nokia/e jenom na smsky, nechci prostě… my jsme tady zmiňovali Adama Marčana, v tom si spolu jako notujeme, že je třeba vypnout, že je to jak pro alkoholika. Klíčové je nemít flašku doma. Pro nettholika je klíčové nemít internet. A já jsem, protože jsem chodil do jeslí, tak jsem prostě člověk, který má tendence k závislostem a já prostě když jede FB, tak na to čumím, mačkám a musím si jako pomáhat různýma/mi berličkama/mi, tak je pro mě úplně ideální být mimo wifi, mít prostě starý blbý telefon a tam je mi jako nejlíp. Nevím, jestli to dává smysl.

 

– Jo, jo. To chápu. 51:44 Pojďme možná k pár závěrečným otázkám. Všímám si, že vztahy jsou pro tebe extrémně důležitý/té a něco, o čem hodně přemýšlíš a čeho si hodně všímáš. Napadá tě třeba něco, co ses o vztazích za poslední rok naučil?

 

Že je o ně potřeba pečovat jako o zeleninu na zahrádce. Nevím, jestli mám říct, proč je to pro mě důležité. V sedmi letech jsem onemocněl a byl jsem sedm let jako v takové sociální izolaci a tím pádem je jako neumím. Občas mám fobii z lidí, jsem introvertní a zároveň jsem z rodiny, kde jsou vztahy rozbitý/é jako historicky na obou stranách, a tak jako k tomu tíhnu, snažím se to pochopit, teoreticky si to koumám a zároveň, když mi jdou, když jsem se svými blízkými, kde mám jako mi není líp, když můžu dělat něco, co miluju se svými blízkými lidmi. Prostě tam je mi dobře. Tebe jsem dneska zahlídl, já nevím, podruhé v životě třeba a je mi fakt dobře.

 

– To je hezké. Děkuju.

 

Víš? A co jsem se o tom naučil? Hodně se teď učím o intimních vztazích, to je teď jako moje nové téma. V manželství s Péťou jsme teď ve věku, kdy se kolem nás rozpadají manželství, že prostě máme minimum manželství, jsme spolu sedmnáct let, který/é jakoby dožili a když se nám narodila Valča, tak nás to rozhodilo. Tenkrát jsem objevil Johna ??? – to je taky na pět podcastů – a tenhle člověk mi změnil život, tam jsem se naučil strašně moc. Naučil jsem se poznat, jaké chování ničí vztahy, jaké chování naopak dává vztahy dohromady. Naučil jsem se dávat bacha na různá slova, naučil jsem se ta slova používat. To podstatné je, že se to samo asi jako nestane. A určitě se to nestane v online světě. Vztahy potřebujou doteky. Učím se doteky. I ve svých letech se teď učím doteky, chápeš? Učím se teď objímat s chlapama, třeba teď. S ženou jsem se to už trošku naučil, mám pocit, když se narodila Valča, tak já jsem vůbec neuměl sahat na děti, byl jsem z toho úplně v pytli a taky jsem se to naučil, což je nádherná cesta k sobě. Děti mi velmi pomohly pochopit kdo já jsem. To byl velký urychlovač. (Byly velkým urychlovačem – pozn.písařky ke zvážení)

 

– Hmm. Měl jsem tady otázku: Co bys poradil dvacetiletýmu/tému sám o sobě. Ty už jsi to jednou řekl, nechoď do korporací a je něco jiného, co bys řekl?

 

Taky jsem nedávno tuhle otázku zaslechl v jednom rozhovoru ??? mým oblíbeným, tak o tom přemýšlím. Jsem v tom dost rozpolcený, na jednu stranu v tom vidím třeba, jak tam ten můj korporátní život, za prvé. Vysoké školy – zbytečné. Všechny bláznivé, zbytečné, úplně zbytečné. Potkal jsem tam pár lidí, studoval jsem v pár zemích, takže tam jsem jako něco pochopil, ale prostě ztráta času jako co se týče toho, kvůli čemu jsem tam měl být. Tak to bych si asi poradil jako že třeba MBA jsem tři roky jak blázen prostě, och, tak to bych si řekl: proboha, vzpamatuj se! Pak těch osm let v tom korporátním marketingu. Za to se stydím kudy chodím. Omlouvám se a doufám, že to jako někdy odčiním a jestli ne, tak se prostě budu smažit v pekle, protože jsem manipuloval lidi k tomu, aby si koupili zbytečné věci, nebo aby se zadlužili, tak to bych si poradil hned. Pryč! Pryč! Prostě běž někde do světa, najdi si nějakého mistra a u toho se uč.

 

– Kdybys měl možnost dát něco třeba na billboard na Václaváku, nebo na nějakém místě, kde by to vidělo hodně lidí. Co by tam bylo?

 

Teď spontánně, co mě napadá? Myslím si, že by to bylo to, co jsem ti už říkal. Nevím, jak by se to tedy dalo vysvětlit na billboardu, jo? Ale to, že dítě potřebuje minimálně tři dospělé. Mně to přijde fakt jako podstata podstat, že…

 

– Nejsem si furt/stále jistý, proč to tak je?

 

Protože abys vychoval zdravé dítě, tak to dítě potřebuje cítit bezpodmínečné přijetí a lásku. Čím víc cítí rodičovský stres, tím víc je ten rodič, ať už fyzicky, nebo psychicky nepřítomný, tak tím víc to je pro dítě trauma, protože dítě, jak už je to nastavené od přírody, si to vlastně bere, dalo by se říct, osobně. Dalo by se říct osobním nebo dospělým jazykem. A čím víc je tam toho stresu, tím spíš se správně nevyvinou dopaminové dráhy v mozku, nebo obecně to nastavení, které člověk potřebuje proto, aby mohl žít plnohodnotný šťastný život. Čím míň se to vyvine, tím spíš budeš v životě potřebovat nějaké berličky, ať už je to FB, chlast nebo nakupování. Tím spíš tam budou tendence k závislostem, tím pravděpodobněji onemocníš různými chorobami, jo, jsou na to mraky studií a teď, pokud jsi v úplně dnešní normální rodině, že táta vydělává na hypotéku, protože sen o vlastním bydlení musíš vlastnit byt, že jo, musíš se snažit prostě, ??? vybrání kapitalismu, kdy se musí (nesrozumitelné koktání) vlastnit bydlení, tak je tam zpravidla máma, která žije v kontextu cizích lidí. Jsi obklopený sousedy, které neznáš, byt už dneska není domov, to je spotřební věc, která se nakupuje a prodává, protože se nám tam už nelíbí, je to malé, tak se stěhujeme a najednou je to domeček za Prahou. Tak tam nevyhnutelně prostě máma musí být vystresovaná, táta je vystresovaný, je to prostě špatně, jo? Je mi rozumět, jo? Tohle je ta podstata. Ta rodina musí být širší. Musí tam být prostě ti jiní lidi/é.

 

– ???(nerozumím, huhňání) nějaká teta, babička a tak dále?

 

Pokud máš to štěstí a žiješ ve své pokrevní rodině, přesně tak, jak to bývalo dříve, nebo jak je to různě v jiných přirozených kulturách, tak tam jsou, přesně, je tam babička, je tam sestřenice, především jako tyhle ženy, které si můžou v tom pomoct, ty si můžeš ??? jako ta máma, teď tam má víc dospělých vzorů, že jo, může si udělat víc pout, je to takové bohatší, správnější a pokud to štěstí nemáš, jako já, jsem dvě stě kilometrů od své rodiny, tak si tu síť prostě můžeš vytvořit ze sousedů. To znamená úplně prakticky: je potřeba začít ťukat na dveře sousedů, jako otvírat své dveře, zdravit se, je potřeba říct: hele, pojď na kafe, je potřeba jako my sdílíme se sousedem sekačku, vrtačku nebo pořádáme – zítra máme jednu sousedskou slavnost a pak druhou, přistěhovali se k nám noví sousedé, tak vítáme občánky. Teďka, jo, prostě musíš hledat různé, zřídkakdy večeříme sami. My tam máme furt někoho. (Někoho tam neustále máme, pozn.písařky ke zvážení.) A to je podle mě ten správný kontext, kde prostě se to musí přetnout to nezdravé, rozbité člověčenství a může se to začít opravovat. Začne se to rozbíjet s tou industriální epochou. Tak tohle by bylo asi to hlavní sdělení, které já bych někdy chtěl… Vlastně ať už řeším co řeším, řeším práci, tak většinou k tomu sklouzávám, protože slyšel jsi o Som??? první demokratická škola na světě, kde děcka 1921 to založil ??? nemusely chodit do školy. Vlastně jako nechce se ti, běž si běhat po lese, tvoje volba. A ten chlapík, který to založil, Nil se jmenoval, tak ten říkal, kdybych byl bohatší, nebral bych děti starší sedmi let. S nima je to už strašně těžké, to je prostě hotový člověk. Čím mladší je ten čkověk, tím víc škody se s ním děje. A naopak. Tím může udělat ten dobrý základ.

 

– To je super, myslím si, že závěrem, když jsi říkal, že chceš tohle zvýraznit lidem. Tomáši, kdyby se někdo chtěl dozvědět o tom více nebo se s tebou zkontaktovat, nebo si přečíst něco víc z toho, co děláš, kam bys je odkázal.

 

Tak já mám asi teďka přebudovávám svůj web, moje méno se dobře pamatuje, píše se to jednoduše sprostě hajzler. Tomashajzler.com a pak vydáváme knížky pod názvem Peoplecomm.cz. Další náš hezký projekt, který jsem zmiňoval, je slušná firma.cz a pokud by někoho zajímala ta poslední věc tři na jednoho: rozšířená rodina, tak tam je mistr v našich zemích Vráťa Hlásek a jeho projekt rozšiřená rodina.cz, tak tam bych spíš ty lidi nasměroval. Jinak jsem kromě Peníze nebo život napsal ještě Třináct tisíc dní, která se mi myslím násobně víc povedla. Ta knížka v podtitulku jsou „Postřehy čtyřicátníka z cestování životem“ a je to asi sto padesát drobných historek z mého cestovatelského života, kde se snažím na tom něco vždycky ukázat, co jsem se naučil o životě. No a teď sedím na knížce o tom, jak si vytvořit práci: Nad důlkem/Důlek, příručka, což je možná to nejtěžší napsat a je to to nejhorší.

 

– Super. Tak jo, weby, knížky ??? nesrozumitelné. 

Díky moc, Tomáši.

 

Já děkuju tobě, Dane.

 

Takže tohle byl Tomáš Hajzler. Pokud se vám rozhovor líbil, poděkujte Tomášovi na sociálních sítích, mrkněte na ty stovky článků na jeho blogu. Určitě se vám bude některý z nich líbit a odkazy na věci, o kterých jsme se bavili, najdete na protiproudu.net, jméno – Tomáš – Hajzler a pokud s váma myšlenky tohoto podcastu rezonují, to nejlepší co můžete udělat, je doporučit tuhle epizodu někomu koho znáte, ať už ústně, nebo na sociálních sítích anebo třeba na ??? itunes. Za všechny možnosti budu moc rád. Další informace ze zákulisí produkce podcastů můžete najít na facebooku proti proudu, takže pokud nemáte dost, koukněte se tam a já se na vás budu těšit zase za čtrnáct dní. Naším hostem bude podnikatel, filantrop a držitel mnoha ocenění Jan Školník. Takže si ho nenechte ujít a uslyšíme se zase příště. Ahoj.