Tomáš Šebek o zahraničních misích, stavu zdravotnictví a životním balancu

Přepis epizody

Vážení posluchači, vítejte u dalšího dílu podcastu Proti Proudu. Mé jméno, jako obvykle, je Dan Tržil. Mým dalším hostem je Tomáš Šebek. Tomáš Šebek je v první řadě lékař a zároveň jezdí na mise s Lékaři bez hranic. Je to ovšem i podnikatel. S projektem uLékaře se snaží změnit, jak funguje české zdravotnictví, vytvořit takovou virtuální nemocnici, když tomu tak budem říkat. Jelikož nedávno do tohoto projektu vstoupilo spoustu investorů zvučných jmen, tak jsme se s Tomášem bavili i o tomto. Jak se mu daří skloubit podnikání s prací v nemocnici, jaké problémy vůbec projektu uLékaře řeší. Bavili jsme se i o jeho vůli, protože mě hrozně zajímalo, jak je Tomáš schopný z misí, kde moc toho nenaspí, každý den posílat reporty e-mailem. Jelikož tento rozhovor byl nahráván živě i s diváky, tak se dostalo i na několika dotazů z publika. Já si myslím, že tento experiment s živým natáčením se poměrně povedl. Bylo spoustu zajímavých dotazů z publika. I po skončení rozhovoru byla úžasná diskuse, kdy Tomáš si povídal s lidmi z publika. Řešili jsme spoustu zajímavých věcí. Já tento formát někdy v budoucnu zopakuji. Dávám si předsevzetí, že to lépe odpromuju a dopředu vás na to upozorním. Takže pokud byste se i vy chtěli zúčastnit příštího živého natáčení podcastu Proti Proudu, tak budete mít tu možnost. Viděl bych to někdy po letních prázdninách. Teď už vás nebudu dál zahlcovat informacemi a dám prostor mému hostovi, Tomáši Šebkovi. 

 

Tomáši, díky moc, že jsi přijal moje pozvání do podcastu Proti Proudu. Poprvé naživo i s horou diváků, které bohužel naši posluchači neslyší. Kdyby to mohli vidět, tak by koukali.

 

Taky mě to překvapilo.

 

Já většinou ty rozhovory s hosty začínám trochu o jejich minulosti, jak začali dělat, co dnes dělají. U tebe mě zaujala jedna věc. Ty jsi primárně lékař, jestli se nepletu. Lidé asi vědí, že jezdíš na mise s Lékaři bez hranic. Ty jsi na té první misi byl někdy ve 30 letech nebo někdy po třicítce.

 

V roce 2010 a já jsem trochu tupý na ty čísla, ale bylo mi asi 33 let.

 

Mě napadlo, co se ti tenkrát honilo hlavou? Ve 33 už má člověk zajetou lékařskou kariéru, že se rozhodneš do takového radikálního kroku, že budeš jezdit po světě do relativně ne třeba bezpečných oblastí a pomáhat lidem tam?

 

Já nerad setrvávám v komfortní zóně. Tohle mi přišlo celoživotně v mé medicínské praxi zajímavé už někdy od dob studií. Akorát na to, abys mohl odjet s Lékaři bez hranic, potřebuješ expertízu, mít atestaci a být tam co platný a předávat ty zkušenosti a ne se tam jít učit. My se tam nejezdíme učit. My tam jezdíme učit, v lepším případě. My se tam ve skutečnosti taky spoustu naučíme, ale to byl takový spíš plánovaný krok, akorát jsem nevěděl, kdy to přijde, ale věděl jsem, že to přijde.

 

Takže dřív to ani moc nejde.

 

Nejde to. Jako student medicíny s Lékaři bez hranic nevyrazíš. Před atestací to ani nemá smysl. Spíš nějaký 7., 8. rok potom, co člověk pracuje. Prostě atestace je moment, kdy se řekne, že jo, je to expert.

 

Já vím, že mí známí doktoři, holky si po atestaci plánují těhotenství, tak je to asi velký krok pro doktory.

 

Myslíš to těhotenství? Ha ha. Ta atestace je velký krok. Máme celoživotní systém vzdělávání. My bychom se měli vzdělávat, ale není to tak proto, že by nás někdo nutil, ale proto, že se chceme vzdělávat. Ta medicína je strašně dynamická. Kdo se nevzdělává nebo to alespoň nesleduje, já jsem alespoň pasivní příjemce vzdělávání. Ne že bych někde aktivně příliš studoval vědecké časopisy, ale učím se od kolegů, což je taky forma, která osobně mi nejvíce vyhovuje. Je to takový jeden z kroků, ale je tam celá řada dalších. Ten doktor odborně roste do smrti.

 

Ty jsi říkal, že se toho na misích spoustu naučíš i jako zkušený doktor. Je to tím, že jsi nucený tam více improvizovat nebo že tam děláš jinak věci, které bys tam jinak nedělal?

 

My se právě snažíme, abychom tam moc neimprovizovali, abychom je dělali tak, jak je děláme doma. To je to, čím můžeme prospět. Samozřejmě je to trochu jiná situace, jiná země, jiné zázemí, včetně toho technického, tak člověk musí mít malinko chuť vystoupit ze svojí odborné komfortní zóny a občas mít malinko přesahy, ale celé je to evidence based medicine, jak se dělá po všech nemocnicích celého světa. Medicína je založená na vědeckých základech. Totéž platí i pro Lékaře bez hranic.

 

Já vím, že když jsem viděl nějaký rozhovor před tvou poslední misí v Jemenu, tak jsi říkal, že do Jemenu jsi úplně jet nechtěl, že se trochu bojíš. Bylo to v něčem horší než jiné mise?

 

To mi připomnělo, kolik toho politici řeknou, že nebudou lhát, a pak je vždycky někdo nachytá za 2, 3 roky. Jasně, já jsem říkal, že do Jemenu bych nejel, že jsem se bál, že mi přišel Jemen i z toho pohledu, že z toho místa reportujeme poměrně velké množství incidentů, kdy někdo útočí cíleně na nemocnice, ne sice Lékařů bez hranic, ale nemocnice obecně. Je to jeden ze způsobů, jak vést válku. Ono čím více se o problému mluví, tím více si ho osvojí a tím méně se ho bojí. Pak přišel den odjezdu a už jsem tam byl.

 

Můžeš popsat, jak vůbec vypadá situace v Jemenu. Protože já mám pocit, že je to konflikt, o kterém se v Čechách skoro nemluví.

 

Ono se bohužel o něm nemluví skoro vůbec nikde, alespoň v západním světě. Je to největší humanitární katastrofa, která je teď aktuální. Není to otázka toho, jak se někdy bohužel upírá zrak na problematiku hladomoru, tak to dávno tak není. Ty běžné Jemence tam trápí něco mnohem horšího. To je moment, kdy přistaneš na letišti a vidíš, že je tam krásný dálniční přivaděč, nádherný asfalt. Připadá ti to jako normální město, ale pak si všimneš odpadků, auta nemají registrační značky a postupně ti začne docházet, že to takhle někdo udělal. Rozpadla se samospráva státu. Najednou těch 30 milionů lidí trpí každodenními problémy, že žádný úředník není na úřadě. Nedá se nic vyřídit. Neexistuje nemocniční péče a všechny ty základní věci, které tady máme, infrastruktura, doprava, tak se rozpadnou. Nemusí to nutně být, že na tebe někdo střílí nebo padají bomby. Ta válka má dnes dalekosáhlejší dopady, než když se lidi mlátili klacky na jednom místě dvou kmenů. Takhle to může postihnout celou zem, což je devastující. Není to otázka nedostatku jídla, ale infekční choroby, nedostatek zdravotní péče. Dnes, jak jsem říkal, humanitární katastrofa.

 

Dá se v tom zorientovat, že někdo je špatný, někdo je dobrý? Protože my většinou máme tendence těm konfliktům rozumět, když jedna strana je ta špatná, co se to tam snaží rozvracet. Ti druzí jsou ti chudáci.

 

Vůbec. To jsou tak komplexní konflikty, ve kterých by se možná orientoval Kuba Szántó, válečný reportér, ale za těch pár týdnů, co tam člověk stráví v rámci Lékařů bez hranic, člověk vůbec nemá šanci. My dostáváme poměrně zajímavý informace extrahované a destilované, co se v místě děje, ale pochopit historii a aktuální konflikt, není možné. Těch zájmových skupin a stran je tam strašně moc. Navíc každá strana se obléká jinak. Jenom potkávat vojáky na check pointech, kdy máš dojem, že jsi potkal 30 armád a přitom je to ta samá. Zorientovat se v tom, když nejsi místní a nechápeš ten konflikt, je to stejné jako jsem nepochopil, jak to vlastně funguje v Afghánistánu, v Jižním Súdánu a tak.

 

Já jsem od tebe na této misi dostával každý týden newsletter. To mě překvapilo. Kde bereš tu energii, když píšeš, jak jsi dnes spal 3 hodiny a dnes 3,5 hodiny? Pak se ještě nutit napsat, co se tam všechno stalo a co tam probíhá.

 

Mě to baví, protože mi připadá, že to je tak strašně zajímavý, že by to mohlo zajímat i někoho jiného. Snažím se to zprostředkovat syrovou dynamickou formou. Míchám chirurgii s tím běžným životem. Nesnažím se stavět do role spisovatele. Spíš je to surová reportáž. Je to tak strašně zajímavé pro mě, že to přebije tu nutnost si jít lehnout. Někdy jsem mohl spát do sedmi, ale vstal jsem v půl pátý, protože jsem věděl, že zase budu závodit s Googlem, který mě bude banovat a bude si myslet, že někdo šlohl můj účet, a je v Jemenu. Přitom já jsem byl v Jemenu se svým účtem. Jenom než jsem odeslal tu dávku e-mailů, tak mi to trvalo neuvěřitelné množství času. Naučil jsem se rychle ctrl+c, ctrl+v.

 

Máš takovou disciplínu, že i když se ti nechce, jsi deprivovaný spánkově, tak si najdeš čas, abys to sepsal?

 

Já myslím, že mám v sobě malinko sebedestrukci, tak mi to nevadí. I kdybych si lehl, tak mi tam někdo vzadu bude bušit a říkat, ať vstanu a udělám to. Třeba na to někdo čeká. Já mám takovou veselou historku, když jsem napsal Africká zima: V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic, tak za mnou přišel kamarád a říká, že to je škoda, že ta mise skončila, protože jsem si tě pravidelně bral na záchod. Předtím jsem hrozně trpěl zácpou. Teď jsem si udělal pravidelný režim. Sotva jsi přestal psát, tak jsem tam, kde jsem byl. Takže s tím závazkem to není legrace. To se musí napsat kapitola. Lidé na mě spoléhají.

 

Kolik je pak práce s knihou? Napsal jsi o misích 3 knížky. Je to tak, že hodně psaní uděláš v rámci newsletterů, pak to nějak zedituješ, nebo to napíšeš všechno nanovo?

 

Já bych na to doma nenašel čas. Tam je luxus, že čas na reportáž je, takže já se to snažím disciplinovaně takzvaně vysmahnout tam. Pak to jenom předat vydavateli. Pak si s tím trošku hrajeme. Já už to vlastně moc nečešu a ani se mi nechce v tom dělat nějaké zásadní změny. Pokud jsem tam nenapsal faktickou blbost nebo něco, čím bych jiného člověka ohrozil, což se může stát, tak se nesnažím do toho textu zasahovat.

 

Takže to vydáš i knižně. Říkal jsi, že i po letech to docela dobře funguje.

 

Překvapilo mě to. Mise Haiti se vydala v nákladu asi 500 kusů v roce 2013 – taková malá knížečka. Tehdy jsem žádal od vydavatele, aby to bylo v omyvatelném obalu, protože jsem věděl, že si to lidi berou na záchod, tak aby to nebylo na jedno použití. Druhá destinace, kde to často četli, byla tramvaj. To zůstalo myslím pár měsíců, možná i pár krátkých let. Pak přišla mise Afghánistán. Ta to trošku otevřela více čtenářům. A vrátili se k misi Haiti. Pak přišla Africká zima, de facto jsem začal být autorem, který vydává bestsellery. To jsem si nikdy nemyslel. Maminka by si to taky nemyslela. Stalo se mi to omylem, ale funguje to. Teď by v září, říjnu, měla vyjít ta čtvrtá knížka z Jemenu. Těším se na to. Furt mě překvapuje, proč si to ti lidé kupují, ale furt to dělají. Dnes jsme měli autogramiádu v rámci Světa knihy. Zase přišli lidi, kteří to chtěli podepsat.

 

Mě baví ta autenticita, že Tomáš Šebek mi napsal mail. Ani nevím, jak jsem se dostal na tvůj list.

 

To nebudem rozebírat. V rámci GDPR to nebylo úplně.

 

To jsem vůbec nechtěl, ale mám pocit, že tam lidé cítí autenticitu, že tam nejsou extra šablony. Možná i proto, že by to s tím internetem nešlo.

 

Já jsem tam zoufale bojoval s tím odesíláním. Normálně odesílám z gmailu, ale tady jsem si musel nainstalovat MailChimp, abych vůbec mohl začít fungovat a ten google s prominutím trochu očůral. Je to autentický. Já si tam na nic nehraju. On na to ani není čas. Není čas na tím moc přemýšlet. Mně ani moc nevadí, když si o mně někdo bude myslet, že jsem blbec nebo debil. Někomu jiného to bude vyhovovat. Nepotřebuju přetvářet svůj obrázek. Ono tam ani o mě moc nejde. Jde mi o životy těch lidí tam, což jsou pro mě obrovský hrdinové. Já se snažím je zprostředkovat tomu česko-slovenskému čtenáři.

 

Možná bychom mohli přejít k tomu tématu, o kterém jsem se s tebou chtěl bavit, a to je ten business. Kromě bestsellingovýho spisovatele a lékaře jsi také podnikatel.

 

Podnikatel je takový strašná slovo. To mi vstanou vlasy hrůzu na hlavě. To si představím nějakýho bosse v černých brýlích.

 

Myslíš, že furt ještě?

 

Furt. Enterpreneur asi zní trochu líp, ale nedá se to moc v českých podmínkách používat. Přitom je to škoda, protože podnikavost je fajn vlastnost. Ale asi ten podnikatel má z těch devadesátek takovou blbou konotaci, že to je blbě vnímaný. Za prvé se nepovažuju za spisovatele. Myslím, že jsem průměrný doktor. Podnikatelem jestli, tak jsem co-podnikatel. Za tím stojí celá řada lidí. Nějak si myslím, že v tom neexceluju. Jenom děláme věci, které se zatím na trhu drží.

 

Mě to překvapilo, protože já jsem o projektu uLékaře, jak se ten tvůj projekt jmenuje, slyšel nedávno s tím, jak jste získali spoustu zajímavých investorů, investic. Nicméně ten projekt funguje nějakých 11 let.

 

My jsme založili firmu na vzdělávání, ještě když jsem byl na studiích, která si vzala za úkol, že zdigitalizuje doktory. To bylo v době, kdy lékař – snad mi to kolegové prominou – měl problém zapnout tlačítko na počítači a nahodit ten stroj. My jsme si řekli, že 35 tisíc doktorů se bude vzdělávat přes nějaký e-learning. Tehdy se nám všichni vysmáli. Dnes tam máme přesně těch 35 tisíc doktorů, kteří tuto platformu, která je největší v Čechách, využívá k celoživotnímu medicínskému vzdělávání. A by the way v téhle matce, společnosti, vzniklo dítě, které jsme odštěpili. Tím vznikla společnost uLékaře.cz. To byl původně vzdělávací portál popularizace medicíny. Pak jsme zjistili, že ti uživatelé nám tolik věří, že jsme jako skuteční lékaři, že se nás začali ptát na svoje problémy, což byl prazáklad. Bude to k nějakým 8, 9 letům existence uLékaře. Teprve poslední dva roky je to služba. Ne jenom magazín.

 

Takže ze začátku to byl magazín, kde byly články.

 

Ano, nepřeberné množství textu. Pak jsme si jednoho dne projeli statistiky a zjistili jsme, že nám tam chodí půl milionu lidí měsíčně. Teď nám tam chodí přes milion, někdy milion a půl reálných uživatelů, kteří tam něco hledají. Tou službou reálně obsluhujeme tisíce lidí.

 

Byla nějaká debata, co s tím půlmilionem návštěvníků udělat? Měli jste jasnou vizi, že to bude nějaká online poradna?

 

Jo, online lékařská poradna je asi nejlepší termín. Ne, vůbec jsme vizi neměli. Mě na tom baví, že si to stvořili sami uživatelé. My jsme byli ve správný čas na správném místě. To je podobné jako psaní těch knížek. Já píšu na objednávku čtenáře. Čtenář mi napíše ve zpětné vazbě, co by si chtěl zítra přečíst. A já to udělám. Podobně vzniklo uLékaře.cz, i když dnes do toho už vnášíme sofistikovaně mnohem více, než co by si uživatel představoval. Koukáme se do zahraničí. Nejdřív to typicky bylo, že bych potřeboval poradit – druhý názor. Byl jsem někde v nemocnici. Tam mi doktor řekl tohle. Myslíte si, že je to dobré nebo máte na to jiný názor?

 

Jak se stalo, že jste dostali spoustu zajímavých investorů a chytrých lidí a peněz pod jednu střechu po 8, 9 letech fungování? Byl tam nějaký motiv to dostat do jiné úrovně?

 

Muselo se to uchodit. Já vlastně v obou dvou firmách funguju na té obchodní pozici. Mě ta podnikavost fakt baví. Baví mě vyjednávání. Tohle se fakt muselo uchodit. Já jsem chodil 2 roky a obešel jsem fakt všechny investory, a to nejen tady, ale kontaktoval jsem celou řadu i zahraničních. Trvalo to strašně dlouho, protože kombinace trochu vystřízlivění českých investorů, jak se daří českým startupům s tím, že ještě děláte zdravotnictví, a to je černá díra, tak to vůbec nebylo jednoduché ty lidi získat. Pak jsem shodou okolností s řízením náhody a osudu narazil na fantastické lidi, kteří dokázali úžasné velké věci, ti nejlepší dravci v e-commercu. Ti tu myšlenku pochopili a řekli, že je to dobré. Už jsme prodali spoustu triček a nevím, kuchyňských robotů, tak možná bychom mohli pomoct českému zdravotnictví. Třeba naše děti budou digitálně díky tomu, co tady teď děláme, konzumovat medicínu. To mi přišlo fajn. Neuvěřitelná energie s nimi přišla.

 

Jak vůbec prezentuješ ten business model investorům? Jak ten projekt vůbec vydělává?

 

Jsou tam 2 linky. Jedna je B2C klasicky. Ta naše matka je B2B business, ze kterého jsme už byli trochu unavení, a tak jsme si řekli, že se chceme obrátit k našim uživatelům. Přijdeš, máš nějaký problém, chceš ho řešit a vybereš si dnes v intervalech do 6 hodin nebo do 24 hodin poradenství. Zaplatíš necelou stovku nebo necelé dvě stovky. Mě tě protáhneme přes stupeň praktický lékař, specialista, eventuálně k objednání. Pak máme ještě partnerskou síť zdravotnických zařízení, kam tě můžeme nasměrovat. To je zkráceně ten B2C model. Ten B2B business je, že jsme si řekli, že nemáme jako startup tolik peněz na marketing, pojďme se opřít o marketing velkých firem. Uděláme to také, že jim přineseme benefit pro jejich zaměstnance, protože ti naši uživatelé jsou taky někde v práci. Nabídli jsme tedy firmám absolutně bezkonkurenční benefit zdravotní, protože tady nic takového není kromě nějaké prémiové péče. Ta se ale většinou nabízí lidem v top managementu. Tohle je pro všechny. To je služba, která se pohybuje na cenové hladině, která je dostupná ve firmách úplně všem. Myslím si, že vedle Multisport karty a stravenky může být i lékařská péče.

 

Jaký je benefit pro firmy? Je to, že nebudu muset chodit k doktorům a čekat 3 hodiny v čekárně.

 

Skutečně to někdo měří na ty hodiny, kolik zaměstnanec vyprokrastinuje někde v čekárnách, protože to tak v českém zdravotnictví je. Jsou firmy, které to mají v rámci nějakého corporate health responsibility programu. Jsou firmy, které chtějí vědět, jestli jsou jejich zaměstnanci zdraví. Jsou firmy, které aktivně propagují i preventivní programy, protože nejen že jim to stát teď tlačí a cpe, ale také se tak chtějí chovat, protože jim to připadá odpovědné. Ta motivace je různá. Jeden jmenovatel je společný – je to dostupné pro všechny zaměstnance té firmy. Je to jiný benefit než ten, který doteď firmy znaly.

 

Já vím, že jsi občas trochu kritický k tomu, jak tady zdravotnictví funguje.

 

Jsem účastníkem zájezdu skoro 20 let.

 

(partner podcastu)

 

Najdeš tam nějaké největší mouchy nebo věci, které tebe osobně štvou a doufáš, že tou technologií by se daly zlepšit?

 

To je dobře, že jsi dodal to „t“. Já bych se nerad pasoval do role nějakého budoucího ministra zdravotnictví. Zajímá mě právě, jak pomocí technologie dostupnost vylepšit. My ještě za tím B2B a B2C máme ještě vyšší level. Říkáme, že se snažíme „zuberizovat“ československou medicínu. Co děláme dnes, není medicínská firma. Dávno neděláme produkci obsahu, ale jsme spíš softwarová firma, a řešíme logistiku. Snažíme se ty dva klíčové hráče – pacienta a lékaře – co nejrychleji spojit v čase. Pro pacienta to přináší komfort, že se to děje na pozadí v jedničkách a nulách a že proplouvá tím systémem, který jinak v rámci zdolávání kamenného zdravotního systému – já nevím, jakou ty máš zkušenost – většinou, když se bavíme s lidmi 40+, tak každý už má nějakou zkušenost, jak se ne jednoduše probojovával ke kýženému konečnému lékaři. My tohle dokážeme v jedničkách a nulách. To znamená, že ten člověk nemusí nikde klepat, nemusí škemrat, nemusí volat známým známých, kteří mají známé. Jde to násobně rychleji než v kamenném zdravotnictví. Z druhé strany doktorovi poskytujeme obrovskou výhodu v tom, že nad pacienta zavěsíme bublinu datové vědy, takže od nás má nějakou analýzu. Čili ten doktor si prakticky díky nám dovolí více patient management. Ono se to mimo jiné vyplatí i ekonomicky. Lékaři dnes velmi dobře už počítají naštěstí, což je dobře. Má to smysl i ekonomický dopad. Tyhle dva podporujeme. Když nám to půjde dobře, tak zespoda to bude první efektivní revoluce českého zdravotnictví dosud tvořená někdy nesmyslnými zákony, regulacemi. Ona žádná pořádná revoluce ještě nenastala. Tohle by mohla být.

 

Jsi fanoušek toho quantify self movement? To jsou takové ty trackery a spoustu dat, které pomocí celkem levných zařízení jsi schopný získat. Mám pocit, že ti doktoři s tím nic moc nedělají, že když přijdeš za doktorem, že si trackuješ spánek a glukózu v krvi atd., tak většinou ti doktoři na tebe koukají a ptají se, co já s tím.

 

Jo. Jsem toho fanda. Mám dvoje hodinky a plánuju si zavěsit další věci, různá čidla. Je to přesně, čeho se bojím. Čím víc těchto krávovin mám, tím víc to sleduju a nejsem schopný to analyzovat a vyhodnocovat. Užitečnost té informace – k čemu mi to bude, když budu vědět, že spím 5,5 hodiny? Budu schopný se zmotivovat, abych spal 5,75 hodiny? Jde o to selektovat mezi tím a hledat nějakou užitnou hodnotu. Rozhodně fanda jsem. Co děláme, se dá nazvat telemedicína. My ji máme postavenou na softwaru a výměně informací. Abychom byli úspěšní a asi konkurenceschopnější do budoucna, tak chceme s tím propojit nějaké hardwarové gadgety, ale musí se to udělat rozumně. Nejde o to navěsit na pacienta 22 čidel a měřit kde co, ale udělat to nějak racionálně, aby ta informace, která pak přijde k tomu doktorovi, byla užitečná a nebylo jí příliš moc.

 

Co máte v plánu udělat s tou investicí? Předpokládám, že jsi tu investici hledal, protože jsi nějakou nějaké grandiózní plány do budoucna, jak to využít.

 

My jsme v nějakém kole druhých sít. My míříme do nějakého round A, kde bychom to chtěli naškálovat. To první kolo, abychom otestovali základní věci a vypilovali základní funnely, které v tom projektu máme. Kanály jsou dva. Jeden je, že nevíš, co ti je. My se to pokusíme analyzovat a pak tě někam objednáme. Jak jsem říkal – vylepšíme ti průtočnost systémem. Anebo jsi člověk, který ví, co ti je, případně tříselnou kýlu máš, a chceš co nejrychleji někam objednat. To jsou dva základní kanály, které ladíme. Záměrně se nechceme rozptylovat těmi nekonečnými možnostmi, které kolem nás jsou, protože co postihuje nejen nás, ale všechny kolem, je totální defocus. Dnes můžeš dělat, co chceš, ale na konci dne se ptáš, co jsi udělal. My se snažíme vyšívat v těchto dvou a mít klapky na očích a moc se nerozhlížet. Když se nám to podaří, tak se to dá škálovat nekonečně různými směry.

 

Ty jsi říkal focus – defocus. Já mám pocit, že o čem se bavíme, tak tyto firmy, to může být práce na dva stálé úvazky. Doktoři také nepracují úplně málo. Jak to kombinuješ dohromady? Případně nepřemýšlel jsi, jestli se úplně vykašleš na medicínu a budeš dělat jenom podnikání?

 

Furt mě do toho někdo tlačil, ale nikdy bych se toho nevzdal. Chirurgie je moje láska. Té bych neobětoval vůbec nic. Naopak si myslím, že díky tomu jsem přinesl spoustu inputů do firmy, ale nejen já. Původně celá ta firma vznikla kdysi jako takové přátelské sdružení studentů medicíny. Pak do toho začal pronikat software. Dnes je to spíš softwarová firma. Já jsem poslední doktor, který jakoby naplno v té firmě pracuje. Když se vrátíme zpátky u uLékaře.cz, tak dnes je tam 300 konzultantů. Je to taková virtuální nemocnice, skoro okresní. Ten tým čítá už také skoro 20 lidí, což jsou hlavně softwaráři. Pak také nějaká podpora, business, sales, marketing, aby to celé fungovalo. To je právě, co jsem chtěl říct. O mě vůbec nejde. Mě se to daří zvládat proto, že mám kolem sebe skvělé lidi. Já když jsem si je vybíral, tak jsem chtěl, aby byli v něčem lepší, abych se od nich mohl něco naučit.

 

Máš nějaké tipy, jak tohle poznat? Poznat to na jednom pohovoru nebo dvou nejde.

 

To nejde no. Dnes platí, že dlouho vybírej a rychle se rozluč. Na to není žádný tip. Něco dává člověku intuice, něco si zjistíš během pohovoru. Záleží, koho hledáš a na jakou pozici. Když jsme hledali ředitele do té matky, tak nám to trvalo skoro rok. Vybírali jsme mezi 19 kandidáty. Nevím, kolik skoro desítek kol jsme prošli, abychom to udělali dobře. Když budu vybírat člověka do marketingu, tak mu také věnuju obrovské množství času, ale uvidím to až za pochodu. Když existuje luxus dlouho vybírat, tak to využíváme.

 

Rád bych se vrátil k tomu, jak jsi vůbec dělíš čas mezi aktivity. Máš to nějak striktně, že 3 dny v týdnu chodíš do nemocnice a 2 dny businessu?

 

Ta nemocnice nejde udělat moc flexibilně. Tam se očekává, že na tom sále budu stát a toho pacienta řezat. Vzhledem k tomu, že se pacienti objednávají řádově 2, 3 měsíce dopředu se všechno točí kolem toho základu, což je moje medicínská praxe. Ten zbytek je víceméně flexibilní díky tomu, že to je softwarová firma, tak se tohle dá dělat na dálku. Nicméně já razím, že ne úplně dobře by nám ta firma fungovala, kdybychom to dělali jenom vzdáleně. Ta socializace, kontakt, bezprostřednost, chemie, entuziasmus se mezi lidmi přenáší. My jsme jako homo sapiens, který se druží. Pořád ta firma, byť softwarová, je fyzická a ti lidé se potkávají.

 

Já vím, že poměrně dost sportuješ. Co jsou tvoji největší zabijáci volného času?

 

Já mám zabijáky doslova, protože se už čtvrtým, pátým rokem snažím natrénovat na ironmana. Když už jsem kousek od toho, tak si způsobím nějaká drobná poranění. 2 roky zpátky jsem si zlomil 17 kostí, utrhl plíci, natrhl játra a další věci.

 

Při tréninku na ironmana.

 

Ano. Jel jsem z jedné obchodní schůzky někde v Modřanech, jak je Port 69. Teď už se to tak asi nejmenuje. Na stezce byl slovy jeden bruslař. Byl podvečer a vypadal, že to umí, ale těsně před kolem se mi složil pode mě. Abych ho nezabil, tak jsem to napálil, tam je takové golfové hřiště a železný sloupek. Byl jsem v plném výkonu a na tom kole jsem jel asi 46 km/hod. To je jak náraz do zdi. To samozřejmě člověka někam posune. V té době jsem založil – protože jsem nemohl dělat nic jiného než hýbat levou rukou – facebookový profil, který dnes má skoro 10 000 followerů. Mimo jiné jsem si uvědomil to základní, jaké to je, když člověk přistane v nemocnici jako pacient s poměrně těžkým poraněním a nechce si té krásné sestře říct o ten bažant. To bylo hrozně výchovné. Od té doby všech svých pacientů na JIPu se ptám, jestli chtějí podat vodu nebo bažant.

 

Nová funkce v uLékaře, nějaké tlačítko na přivolání.

 

Čili tohle zkouším, ale beru sport jako dopravu z bodu A do bodu B. Většinou to spojím s tím, že jedu ráno do práce nebo odpoledne z práce. Nebo někam popoběhnu. Jedině to plavání. To mě strašně nebaví. I po těch letech se furt topím. Vždycky ta ironmanská špička v tom Podolí mě strašně naštve, že to mají dvakrát rychleji než já.

 

Tomáši, díky moc. Zeptám se, jestli tady někdo z našeho davu posluchačů by se tě na něco chtěl zeptat.

 

Otázka byla na focus a co mi přijde důležité, jakým způsobem se dá soustředit na jednu věc.

 

Je to těžký. Možností je strašně moc. Já hrozně rád zkouším všecko. Baví mě všechno řídit nebo pilotovat, ale člověk musí být disciplinovaný. Já mám takový ošklivý jedovatý kalendář, ve kterém mám naskládané věci 3 měsíce dopředu. Celý život mě to strašně štve. Když mi to začne přetékat, tak se zeptám sám sebe, kterých 5 věcí chceš v životě dělat. Na prvním místě je medicína, na druhém místě je uLékaře.cz. A pak jsou tam další věci. Tohle si vždycky uvědomím a něco z toho vypustím. Něco tam nezapadá, nemá to kontinuitu. Já mám rád dlouhodobé projekty, přestože asi nejsem úplně dotahovač. Raději věci startuju. Vždycky, když nějakou věc začnu, tak jí prostě dám a říkám si, že je to na zbytek života. Mě pomáhá k focusu si připomenout, že mám ošklivý kalendáře a že není nafukovací a že by na prvním místě měla být chirurgie. Na druhém místě řekněme rodina. Nebo na prvním místě rodina a pak chirurgie. To je taky hrozně důležitý projekt.

 

Je pravda, že rodinu jsme úplně vypustili. Já do toho nechci moc šťourat, ale jak to tvoje rodina bere? Tvé mise atd.

 

To jsou takové extempore jednou za 2 roky na pár týdnů. Já jsem s ženou už 22 let, tak jsem se zrovna ptal, kdy už je to stříbrná svatba.

 

Takže žena si odpočine.

 

Přesně tak. Ty jsi to řekl za mě. Žena si vlastně odpočine trochu. Děti dvě velké si taky odpočinou. Tomu nejmenšímu je to zatím úplně jedno. Já si myslím, že přestože jsem hodně pracoval a baví mě to, myslím, že jednou sám sebe upracuju, protože mě to baví, tak vždycky jsem tam našel hodně času pro rodinu. Jsou prostě momenty, které jsou absolutně svaté.

 

Ty jsi říkal, že jako doktor se musíš celoživotně vzdělávat, že je to základní předpoklad té práce. Řešíš aktivně i vzdělávání v businesse? Čteš si knížky nebo to necháváš na povídání si s chytrými lidmi?

 

Já mám zase kliku, jak se točím kolem chytrých lidí, tak oni mají strašně zajímavé nápady. Navštěvuju skupinu master mind – skupina asi 6 lidí, ředitelů, kteří přinášejí mimo jiné pokaždé nějaký tip na knížku, který já nemám čas číst, ale poslouchám to, když třeba běhám, takže se mám čas vzdělávat. Moc to nežeru ve smyslu, že bych si kupovat manažerskou literaturu. Hodně si vybírám. Když bych si měl vzpomenout, co mě posledního oslovilo, tak nepochybně Faktomluva od Hanse Roslinga. Mě obecně baví kritické myšlení. Tohle je jedna z knížek, které mě fakt oslovily a otevřely oči. Myslel jsem si, že světu rozumím. A zjistil jsem, že vůbec ne. On to takovým nenápadným způsobem podá na prvních stránkách. Takže vzdělávám se, rád se učím, mám to rád. Když je na to čas.

 

Jak probíhá ta master mind? 6 lidí, že si na nějaké pravidelné bázi potkáte a každý nadhodí nějaký svůj problém?

 

Přesně tak. Je to aktivita Honza Slavíčka, což je mezi HRisty persona. Tento konkrétní master mind funguje skoro na měsíční bázi. Vždycky se snažíme každý hodit nějaké naprosto praktické téma: personalistika, finance, marketing, fuckupy. Vždycky tím master mindem se protahuje jedno téma. Je to strašně obohacující. Jeden ze zakladatelů a iniciátorů řekl, že si nechce platit drahé konzultanty, když tady můžu v přátelském kruhu si poslechnout skutečné lidi, kteří to vyšívají a dělají to. Tou skupinou jsme protáhli spoustu našich problémů. Je neuvěřitelné zjistit, že všechny ty věci řešíme stejně a můžeme se poučit z chyb ostatních nebo z úspěšných kroků. Je to super, doporučuju.

 

Taky jsem většinou byl členem nějaké master mind. Když se to dobře poskládá a jsou tam dobré typy lidí na podobné úrovni, ale s trochu jinými perspektivami a jinými typy businessů, tak je to skvělý.

 

Tady nám to ten Honza namíchal, že to jsou různé typy businessů, že to není 6 softwarových firem, ale má tam různé typy businessů. Člověk zjistí, že zase řešíme totéž – cash flow.

 

Jelikož tady se dostaly na řadu otázky z publika, které jsme neměly dobře nahrané, já jsem pro vás zopakuju, abyste pochopili Tomášovy odpovědi.

 

Jak se daří skloubit medicínu s technickou znalostí pro podnikání?

 

Mě to bavilo propojovat. Tím jsme měli a dodnes máme obrovskou konkurenční výhodu. To založení firmy znamenalo, že já jako doktor jsem se potkal s inženýrem a s bakalářem. Jeden dělal design, jeden programoval. Já jsem do toho vnesl medicínu. Zkoumali jsme, co bychom tak mohli dělat dohromady. Ten genetický základ v těch firmách zůstal. Snažím se mít přesahy. Já IT nerozumím. Naučil jsem se HTML, kde jsem zamrzl. Pár stránek jsem vytvořil. Byl jsem na to pyšný. Pak jsem byl rád, že kolem mě jsou lidi, kteří tomu skutečně rozumějí. Můžeme se tím i živit. Já bych se tím asi neuživil. Zajímají mě ty přesahy. Věřím, že technologie může medicíně významně pomoct. Dnes se to reálně děje. Medicína může potencovat tu technologii. Propojení zdraví, medicíny a technologie je strašně zajímavé a je to podle mě budoucnost medicíny. Star Treku se asi nedožiju, že bychom se skenovali nějakými gadgety, ale věřím, že telemedicína bude absolutně standardní součástí a že nejen pak u logistiky, ale i pro zapojení umělé inteligence, že tam bude parťák, který se bude jmenovat doktor Watson, který mi bude říkat, že s 99% pravděpodobností na základě jednoho trilionu dat, které jsem teď během milisekundy projel a ty jsi nikdy neměl šanci načíst za celý svůj život, říkám, že to je tahle diagnóza. Co si o tom myslíš? Máš tlačítko zelené a červené. Já zmáčknu zelené, protože pravděpodobně bude mít pravdu. Tohle jsou netušené možnosti, kam se ta medicína bude posouvat. Baví mě to a chtěl bych to zažít.

 

Jaký je Tomášův cíl v životě?

 

Já se snažím fakt vytvořit nějakou metu, nějaký sen. Teď uLékaře.cz jsme na pozici těch, my máme horizontální řízení. Řídíme ho vlastně všichni. Řekněme ti 3 klíčoví – já jsem úplně ulítlý. Já se koukám, co bude za 15, za 20 let. Pak tam máme CEO, který počítá to cash flow a je tady a teď. Mezi tím je člověk, který nás trochu soudí, který dělá mediátora nebo buffer toho úplně ulítlýho nápadu, co bychom chtěli. Já bych si přál, abychom do České republiky dokázali přinést systém mobilních zdravotnických zařízení. Anebo myšlenku toho, že si jako pacient objednáte doktora. On si sbalí na záda nemocnici a on přijde k vám domů. Je to sice hodně ujetá myšlenka, ale do detailu se to dá namyslet už v dnešní době. Dokonce si myslím, že část něčeho takového už po světě existuje. Možná jsem si to přivezl paradoxně i z těch rozvojových zemí, kde se s nějakou mobilitou počítá. Mě baví ten velký sen, vize. Strašně mě baví na vizi přesvědčit lidi. To je zajímavé, že tomu potom uvěří. Když tomu ti lidé uvěří, tak to i vytvoří. Tohle se mi zatím v životě děje.

 

Jsou nějaké země? Ty jsi říkal, že nějaké tyto věci existují. Napadají tě nějaké věci, které už třeba někde fungují třeba v severských zemích nebo v Americe a v Čechách to tady není?

 

My jsme tady měli elektronickou zdravotní knížku. Pak jsme si ji zpopularizovali politikou. To byl její konec. Mohli jsme být první v Evropě. Dnes je obrovský robustní systém ve Skandinávii. Asi největší na světě je samozřejmě v Americe. Ta má výhodu, že všechny Američany obsluhují telemedicínsky kolegové z Indie. My díky jazykové bariéře tohle trochu padá. Pořád je to jazyk pro 10 milionů lidí. Existuje to. Tyto systémy jsou poměrně velké. My bychom se chtěli v tom mikroregionu, ve kterém se pohybujete, třeba dotáhnout. My bychom chtěli, aby to bylo nejen Česko, Slovensko, ale spíš 4, 5 zemí tohoto regionu.

 

Jak jsi říkal o té Americe. Jak bys hodnotil celkovou úroveň české zdravotní péče oproti té americké? Je to země, kde jsou ty největší špičky v oboru, na druhou stranu ta běžná zdravotní péče je možná pro spoustu lidí nedostupná.

 

Já si někdy myslím, že největší zdravotní špičky jsou jenom z pohledu příjmu, které má americký lékař. To jo, tam jsou na špici, ale řada špiček pochází z Evropy. Nemalé procento lékařů pochází shodou okolností z České republiky. Já si myslím, že ten systém, který tady máme, je jeden z nejlepších. Bohužel v podobě, v jaké je, je neudržitelný. Bohužel už teď se začíná rozpadat, odlupovat. Myslím si, že třeba právě ta technologie by mu mohla výrazně pomoct. V tento moment, pokud si český pacient stěžuje, tak mu říkám, že jsem rok pracoval v Irsku. Představte si, že v čekárně sedíte 36 hodin na židli a trpělivě čekáte na svého ortopeda. Dovedete si to představit u nás v nemocnici Na Františku, kdy po 25 minutách poklepáváte, jestli už ten ortoped bude mít na vás čas? To je úplně diametrální. Třeba NHS britský nebo systém, který mají v Irsku, to jsou de facto rozpadlé systémy, kde dosáhnout toho odborníka, kterého potřebujete, může znamenat řadu měsíců. Já si pamatuju šok, kdy jsem druhý měsíc potom, co jsem tam pracoval na páteřní chirurgii, tak jsem objednával magnetickou rezonanci svému pacientovi. Doma v Čechách dejme tomu měsíc max, někdy to umím i rychleji. Tam jsem se dozvěděl 487 dnů. A říkal: já jsem ti asi špatně rozuměl do telefonu, když jsem to objednával. Ne, 487 dnů. Ale ten člověk už teď nemůže chodit, napadá na nohu, ten nerv mu umře do té doby. Já to vím, ale já ti můžu dát volný slot za dalších 487 dnů. Pokud to nebereš, tak mám dalších 10 doktorů na telefonu, kteří chtějí totéž, takže se rychle rozhodni, jestli chceš objednat magnetickou rezonanci za tuhle dobu. Takže co tady máme, je neuvěřitelné.

 

Na druhou stranu v Čechách velké téma – nedostatek doktorů. Ten je asi všude, mám pocit. Myslíš, že se to nějakým způsobem změní nebo myslíš, že to změní právě ta technologie, že doktorů nebude potřeba tolik?

 

Já si myslím, že ta kapacita se dá tímto způsobem vyřešit. Zmiňovaný NHS si tímto způsobem pomáhá. Dnes je to integrální součást systému. Bez toho se de facto to zdravotnictví na britských ostrovech zhroutí. Já si nemyslím, že je obecně nedostatek doktorů. Je prostě v některých místech, zoufalých místech třetího světa, kde máš jednoho doktora na 100 tisíc obyvatel. Pomalu ta kapacita není dostatečná v České republice, ale cestou lepší organizace péče, nastavení jiných pravidel, zodpovědností pacienti, přenést na ně víc chuť se preventivně starat než potom za drahé peníze léčit, s tím se dá hrát fantasticky. Pořád se tam ekosystém a kolaps, který možná nastane, dá vyvarovat.

 

Pokud se člověk zajímá o své zdraví, tak jaký zdroj informací v gadgetu byste doporučili?

 

Já bych mu doporučil, aby se zvedl a šel se proběhnout. To je nejlepší. Člověk si o tom čte a studuje, ale to nejlepší, co může být je 20minutová procházka každý den. Vaše srdce vám poděkuje. Vzpomenout si na základní poučky našich babiček. Vzpomenout si, jak naši babičky a dědečkové žili. Oni hodně chodili. Oni tedy většinu své činnosti vykonávali na polích. My je vykonáváme na klávesnici. Vzpomenout si na to – dělat všechno s mírou. Nevěsit si na sebe nekonečný počet gadgetů. Obyčejný krokoměr a nenechat se tím gadgetem buzerovat, aby hlásil, že ještě nemáš těch 10 tisíc kroků, nemůžeš si jít lehnout. Člověk pak kvůli tomu ponocuje a furt chodí. Všeho s mírou. Nějaká všeobecná literatura nebo doporučení neexistuje. Fakt prostě se zvednout a jít 20 minut svižnou chůzí ven. Super. Je to takhle jednoduchý.

 

Jak jsi říkal, že se systémy v některých zemích rozpadají, ale když se odkážu na zmiňovanou knihu Faktomluva, tak autor zde popisuje, že ekonomika a finance tyto problémy zalepí. Člověk, který po přečtení nabývá dojmu, že všechno bude lepší.

 

Je fakt, že čtením Faktomluvy jsem nabyl dojmu, že nejsme v háji, že to je dobrý. První fakt, který mě překvapil, že někdy kolem roku 2050 se vyrovná ten populační nárůst a pak se to vyrovná. Ta planeta si tím sama sobě pomůže. My jí pomáháme vzděláváním, že vzděláváme kolem sebe lidi. Vzděláváme lidi v zemích rozvinutých nebo nerozvinutých. Tím snižujeme porodnost, naučíme je plánovat rodičovství. Nevím, jestli tam rozebírá úplně přesně zdravotnictví. Je to vždycky pár extrémních zemí. Shodou okolností ve většině z nich jsem byl – Afghánistán, Jižní Súdán, Sýrie, Jemen. To jsou země, kde se dějou ty věci, o kterých si myslíme, že se dějí po celém světě. Paradoxně zbytek světa jede ve všech těch křivkách když ne lineárně nahoru, tak exponenciálně – od volebního práva, přes vzdělání dívek a přístupu ke vzdělání obecně a tak. Takže nemyslím si, že to platí úplně pro to zdravotnictví. Taky si úplně nemyslím, že zdravotnictví je 100% jenom o penězích. To taky úplně nefunguje. Jo, já si myslím, že můžeme mít kvalitní zdravotnictví. Jenom se tam musí přestat házet lopatou a vidlema a musí se do toho pustit nějaké jedničky a nuly a trochu know-how. Nedělat to jako za císaře pána, konkrétně v České republice.

 

Tak jo. Jestli nikdo nemá žádný další dotazy, Tomáši, já ti moc děkuju za rozhovor, že sis udělal čas a využil speciální příležitost být hostem živého vysílání.

 

Já moc děkuju za pozvání. Díky moc tobě a díky skvělému publiku, které se takhle perfektně ptalo. Děkuju.

 

Tohle byl rozhovor s Tomášem Šebkem a zároveň první živé natáčení podcastu Proti Proudu. Já doufám, že jste si tenhle rozhovor jako vždy užili. Díky moc Tomášovi, že si udělal čas na tento experimentální formát. Pokud mu chcete taky poděkovat za tenhle rozhovor nebo za to, co sdílel, ať už co se týká věcí ohledně medicíny a zdravotnictví nebo i tu jeho nezdolnou motivaci, kdy on fakt podle mě jede na 110 % a z tohoto rozhovoru je to vidět, tak určitě Tomášovi poděkujte na sociálních sítích nebo určitě ho najdete všude možně na webech, internetech, jak se říká. Já se vám chci přiznat, že jsem trochu Proti Proudu zanedbával v posledních pár týdnech. Chci to změnit a chci to udělat opět svoji prioritou, přinášet vám úžasné rozhovory se zajímavými lidmi, kteří mají zajímavý životní příběh a zároveň jsou špičkami v tom, co dělají v České republice. Těšte se na další díly. Zkusíme zvednout laťku. Jak vidíte, nebojím se zkoušet nové věci, i když uznávám, že to živé nahrávání mohlo dopadnout trochu líp. Každopádně příště to bude lepší. Doufám, že dorazíte taky a rád vás uvidím. Díky moc, čau, čau.