Veronika Jelínková – Biohacking, Hoř pomalu a práce s vlastním tělem

Veronika Jelínková – Biohacking, Hoř pomalu a práce s vlastním tělem

Veronika Jelínková je autorkou knihy Hoř pomalu a propagátorkou “biohackingu”. To obnáší, že na sobě zkouší různé experimenty a starodávné techniky s cílem cítit se lépe a být zdravější.

Rozhovor můžete jednoduše poslouchat na vašem telefonu v těchto aplikacíchPoslechněte si v aplikaci

Přepis epizody

Přátelé a příznivci podcastu, vítejte u dalšího dílu. Dovolte mi na začátek malé prohlášení. Plánuju další živé nahrávání podcastu Protiproudu a zároveň mého druhého podcastu Na vlně podnikání. Ve zkratce – znamená to, že budete moci na nahrávání dorazit taky. Být přítomni u rozhovorů a mých hostů se taky můžete zeptat. Naposledy jsem dělal tak rozhovor s Tomášem Šebkem a vznikla z toho opravdu zajímavá diskuze – debata. Já myslím že to bylo super, poznat některé z vás, kteří podcast posloucháte. Druhé živé nahrávání bude 12. září v 18:00, ještě jednou 12. září v 18:00 hodin. Místo zatím nevím, ještě řeším. Nicméně určitě to ještě ohlásím – nebo mrkněte na facebook Protiproudu a nebo se přihlášte k N/newsleteru na webu protiproudu.net a já vám určitě odpovím, když budu vědět, kde to místo bude. Určitě to bude někde v Praze. A teď to nejdůležitější. Hosty budou Honza Lukačevič mladý vědec, který, pomáhá s vesmírnými technologiemi. Vyvíjí zařízení, které létají na Mars a tak dále. A do toho třeba ve volném čase jezdí se psím spřežením po Aljašce. A druhým hostem bude Dita Přikrylová, to spíš bude ta veselejší (není rozumět) část. Ditu už jste mohli v Protiproudu slyšet, je to možná už dva tři roky, co jsme se spolu bavili o jejím projektu (není rozumět,hudba). Ten projekt opravdu už ušel velkou cestu, takže určitě bude o čem mluvit. Takže ještě jednou, takový krátký tízr – 12. září v 18:00 hodin – pokud byste chtěli vidět a zažít jak vypadá nahrávání Proutiproudu, zúčastnit se ho a třeba být pak slyšet v podcastu, tak určitě doražte a zapiště si to do kalendáře.

A teď pojďme na dnešního hosta, jímž je Veronika Jelínková. Já jsem dlouho přemýšlel s kým udělat v České republice podcast o biohackingu a moc se mi právě líbí, jak k tomu přistupuje Veronika a její projekt „Hoř pomalu“. Tak pokud nevíte co je to biohacking, tak je to ve Veroničině podaní hodně péče o svoje zdraví. Je to takové experimentování s různými metodami, které nám můžou pomoci lépe fungovat. My v tomhle rozhovoru řešíme hodně práce s chladem, takže otužování, správné dýchání, nebo práci s dechem. Samozřejmě spánek, stravu, bavíme se o půstech, o různých stylech stravování. A samozřejmě zjistíte, jak se k tomu biohackingu dostala Veronika, co ji k tomu přivedlo a co ji dneska pomáhá. Myslím si, že téma zdraví a jak se starat o své tělo, je dneska mimořádně aktuální. Ne všichni to děláme úplně správně. Občas se k tomu svýmu tělu chováme jako kdyby ani nebylo naše a nemělo by nám tady sloužit dalších třicet, padesát, sedmdesát let. Záleží, kolik vám je. Nicméně vědecké výzkumy v této oblasti šly neuvěřitelně kupředu. Je tu opravdu spousta věcí, které může dělat, abyste fungovali lépe a já doufám, že vám některé z nich dneska představíme. Takže teď už pojďme na další rozhovor Protiproudu s Veronikou Jelínkovou.

 

– Tak Veroniko, vítej v dalším díle podcastu Protiproudu a děkuji, že jsi přijala mé pozvání. Mám tady jako hrozně moc různých témat a věcí, které jsem chtěl rozebrat. Ale vlastně, když jsem o tom teď přemýšlel, tak mi vlastně tak nějak došlo, co to všechno spojuje, je nějaká zvědavost jak vlastně lidé fungují, nebo jak fungujeme my, jako po té tělesné stránce, nebo duševní stránce, anebo tak nějak. Pamatuješ si třeba na nějaký tvůj první impuls nebo nějaký momenty, kdy tě tyhle věci začaly zajímat?

 

Já bych řekla, že to začalo, když jsem byla malá. Já jsem byla od malička vlastně takový experimentátor. A pak se to vyústilo, možná někdy před deseti lety, kdy jsem žila ve Skotsku. Tam jsem měla různé zdravotní problémy. A to tě většinou dovede k tomu přemýšlet jinak. Takže měla jsem deprese, chtěla jsem si vzít život, bylo to takové divoké. A když už mi medicína moc jako nepomohla – když jsem se budila na operačních sálech – pořád jsem byla v nemocnici a tak dále – tak jednoho krásného dne jsem si řekla: Okej, tak co můžu udělat já, abych převzala odpovědnost za své zdraví. A to byl správný krok. Takže vlastně potom začala velmi prakticky moje cesta experimentů a začalo mě zajímat, jak funguje mozek, jak vlastně funguje moje biologie, co sama můžu já udělat pro to, abych si v uvozovkách „hekla“ svoji biologii z pohodlí mého domova. No, a tak začala moje cesta – já tomu říkám biohacking. Samozřejmě biohacking se definuje různými slovy, ale já to právě beru – je to tak, že biohacking je o osobní svobodě. Tím pádem ty nemusíš být vyloženě odborník, ale jsi takový experimentátor. A učíš se různé obory – od biologie, chemie, neurovědy, psychologie a dalších věcí – experimentuješ na sobě, zkoumáš se, a tohle pak třeba sdílíš.

 

– Mě napadá ještě – než se dostaneme trošku hlouběji do biohackingu, na který se chci určitě také zeptat – jaká byla ta cesta, která tě dovedla do stavu, který jsi popisovala v tom Skotsku? Co jsi dělala předtím, nebo jak ses možná do toho stavu dostala?

 

Hmm, to je dobrá otázka. Dostala jsem se tam skrz rychlost. Já jsem byla extrémně zrychlená. Dělala jsem toho spousty. Já jsem byla velmi dynamická a aktivní – takže jsem spala čtyři hodiny denně a sportovala jsem a teď ve Skotku jsem studovala „footime“ – a ještě jsem pracovala na footime za barem. Což byl bar jeden z nejluxusnějších ve městě a vyžadovala to hodně mé kognitivní energie. Takže jsem prostě měla málo energie kvůli méně spánku a potom jsem hodně kouřila, chlastala jsem – protože jsem byla za barem – střídala jsem partnery, protože jsem byla takový bohém a tak. Co se týče jídla, tak jsem skoro jako nejedla. A když jsem jedla, tak se to nedalo ani nazvat jídlem. No, a tohleto trvalo několik let a samozřejmě ty jsi v nějakém stavu a pořád se za něčím ženeš. Takže já jsem musela být ve všem nejlepší. Takže jsem musela být nejlepší ve škole, nejlepší v práci – aby mě prostě kariéra – a tak dále. No, to jako trvalo pár let, než ti to tělo dá vlastně najevo, hele sice seš mladá, ale tudy ne.

 

– Jo. Ty jsi říkala, že ti třeba ta medicína nepomohla. Já nevím, neřekl ti třeba ten doktor, tak víc spi a začni dobře jíst?

 

No, právě že ne. Já nechci hanit západní medicínu. Naopak si myslím, že západní medicína jde dopředu a je to skvělé. Kor, tady v Čechách máme zdravotnictví relativně dobré. Ve Skotsku jsem bohužel nenarazila na tyhle doktory. A ty mně ani neřekli: Hele, možná, že by bylo dobrý, kdyby jsi pila více vody a méně alkoholu. Možná by bylo dobrý, kdyby ses více vyspala, a tak dále a tak dále. No, takový ty základní věci. Ale vlastně, když je ti dvacet, tak ty věci třeba nevíš. Dneska dvacetileté děti, no lidi jako jo, ale já jsem to v té chvíli nevěděla, takže bohužel, tohle se nestalo.

 

– Já mám pocit, že v těch dvaceti letech jako často i spoustu lidí třeba tenhle životní styl jako vlastně překoná v tom mladém těle. Já znám třeba spoustu lidí, kteří tenhle styl měli ve dvaceti a měli ho možná i v pětadvaceti, a já jsem si vždycky říkal – hele, ono se to musí jako někde nastřádat a ono se to pak jako ukázalo jako ve třiceti. Víš, že jako na toho člověka přišla nějaká vážná nemoc. Ale přijde mi taky hodně těžké, že já jsem vždycky hodně cvičil a žil jsem zdravě a vlastně to na mně nebylo vidět. A ti mí kamarádi, kteří furt chlastali a měli větší svaly, ale mám pocit, že když jsi mladý, tak se to možná ne vždycky jako projeví v tom krátkodobém horizontu, ale jako trošku věřím tomu, že se to jako někde počítá.

 

No, jedeš na úvěr. Takže, jak říkáš, může se to objevit potom, když je ti třeba třicet, anebo se to objeví prostě dřív. Záleží na té intenzitě. U mě to bylo fakt hodně intenzivní. Takže to vlastně přišlo dřív než ve třiceti. Ale, – já jsem vlastně za to ráda, hele, že to jsou nějaké zkoušky životní.

 

– Jak jsi to pak řešila třeba kariérně? Říkala jsi, že ses vždycky hnala za kariérou, najednou ses začala zajímat o to, jak funguje tvé tělo, o biohacking, – začala sis už tam jako malovat nějakou kariérní dráhu, jak budeš nějaký influencer, nebo já nevím, jak se s tím dá nějakým způsobem uživit. Nebo jsi prostě dělala jen to, co tě v tu chvíli bavilo?

 

Právě že vůbec. To je takový zajímavý. Já jsem neplánovala cestu, na které jsem teď. , tahle cesta se mi stala a já dodnes si říkám, vždyť já bych jako byla nejraději někde v lese, nechtěla bych být vidět a budu si tady něco psát a něco dělat. Ale vlastně moje práce vyžaduje to, abych byla vidět. A to bylo pro mě před několika lety velké rozhodnutí, kdy jsem si řekla: Okej, tak jestli do toho půjdu, tak budu muset být i zranitelná v tom, že půjdu vidět. Takže, já jsem tohle neplánovala, rozhodně ne. Když jsem se vrátila ze Skotska, tak jsem tady vlastně začala pracovat i pro jednu firmu a nebylo to ohledně biohackingu, ale vlastně jsme tam zjednodušovali studie a přednášeli jsme o tom. Bylo to také hlavně o osobním rozvoji. Takže vlastně já jsem se tak nějak jako ocitla v tomhle směru. Já jsem studovala biheriální experimentální ekonomii, takže ono to trošku s tou psychologií má něco společného, a tím pádem já jsem vlastně chtěla pokračovat v tomhle a zároveň jsem nechtěla být jenom v číslech. Mě čísla baví, jako matematika je fascinující, ale jako když potom sedíš u počítače a počítáš rovnice, tak tě to za chvilku přestane bavit, protože už nevíš ani co počítáš. 

 

– Proč ses rozhodla napsat knížku Hoř pomalu?

 

To jsem se jako také tak moc nerozhodla. To je také zvláštní příběh, kdy jsem po tom, co jsem vyhořela, tak jsem odjela do Portugalska na několik měsíců, a po půlroce nicnedělání – a jednoho rána jsem se prostě vzbudila a měla jsem velké nutkání psát. A tak jsem psala – šestnáct hodin vkuse a nemohla jsem přestat – a po třech týdnech jsem koukala a já jsem napsala knihu. A tak jsem si říkala, že je to hustý – mě to baví vlastně, tak proč nepokračovat dál. Takže jsem pokračovala dál a zjistila jsem, že mě to někde léčí. A ono psaní mě provázelo už od mých jedenácti let, ale pak jsem přestala na sedmnáct let právě z toho důvodu, že si myslíš, že to neumíš. Nebo ti spousta lidí říká, že to neumíš. A když jsem se potom k tomu vrátila, tak jsem si říkala: Hele, je to jedno, já prostě budu psát pro sebe, protože mě to léčí, mě to baví a, i kdyby se můj text nikomu nelíbil, tak i přesto budu psát dál. Takže vlastně Hoř pomalu jsem neplánovala, prostě se to stalo. Stejně tak, jako veškerá práce, kterou dělám, tak nějak jako se to děje. A já vlastně to nějak tak jako neplánuju.

 

– To jsem si jako říkal něco podobného jako ve startu tohohle podcastu. Jako, že i kdyby to nikdo neposlouchal, tak mi to dává nějaký smyls a něco mi to přináší a mám nějaký pocit. Je zajímavé, jak si říkala, že spousta lidí ti bude říkat, že to není dobré. A mě by zajímalo, kolik lidí ti to třeba reálně řeklo? Já mám spíš pocit, že často se jen bojíme toho, že by to někdo mohl říct.

 

Hm, tak mi to bylo jedno. Já jsem si říkala: Hele, když se to někomu líbit nebude, tak nebude. A když někomu jo, tak jo. Ale vlastně je mi to fuk. Ale zase jsem si říkala, že by bylo zajímavé experimentovat a právě publikovat. Takže jsem to udělala a knihu jsem si vlastně vydala sama, a to mě zavedlo právě na tuhle cestu. A ještě bych se chtěla vrátit k tomu, co jsi vlastně říkal s těma podcastama, tak ty také vlastně jsi do toho šel, protože jsi měl nějakou svoji vnitřní motivaci – a co ti to dává třeba ještě teď po tolika letech co to děláš?

 

– Mě ty konverzace fakt baví. To jsou třeba jako konverzace, které bych v reálném životě chtěl mít, ale mám pocit, že v tom reálném životě je občas hodně těžké – nebo často mám pocit, že těžké je najednou si s někým na hodinu a půl sednou, a aby ten člověk hodinu a půl využil tvé pozornosti nebo vlastně pozornost a teď se jako o něčem bavil. Víš, mám pocit, že často sklouzáváme do nějakých ??? Takže pro mě je to i způsob si takhle popovídat s lidmi, se kterými bych si třeba chtěl takhle popovídat a nemít třeba tuhle platformu – ten podcast – tak je to dost často jako nemožné nebo dost těžké, protože prostě určití lidé, kteří jsou fakt dobří, už takový na to jako pojď na pivo, já z tebe chci vytáhnout všechno co víš, tak moc nereagujou. Takže není se čemu divit. Takže pro mě je to furt tohle. Samozřejmě jako u každé práce, a to asi znáš, je kolem toho zase spousta věcí, které třeba tak zábavné nejsou, ale ten kor je furt vlastně stejný a furt dobrý, tak asi tak.

 

Tak to je skvělé. Jsem ráda, že tě to po tolika letech takhle naplňuje. Tak to je super.

 

– Já jsem byl v takové situaci, kdy jsem si říkal: Hele, má to smysl a nevykašlu se na to. A uvědomil jsem si, nevím, jestli to máš taky takové to přijímání feetbacku. Já, když dostanu nějaký pochvalný email, tak si to přečtu a potěší mě to tak asi na dvě vtěřiny a pak si řeknu: Jo, dobrý, a jdu dál a archivuji to a pak už se na to nekouknu. Zatímco ta kritika, ten špatný feetback, tak ten zůstane v člověku mnohem déle. Takže já jsem si v jednu dobu začal tý dobrý feetbacky ukládat do nějakého dokumentu. Takže, když se člověk necítí úplně dobře, tak aby si je mohl přečíst a nějak si připomenout, že to reálně lidem pomáhá nebo zpříjemňuje čas, nebo jim to otevírá nějaké obzory, nebo to otevírá nějaká témata, o kterých se vlastně tolik nemluví, což je jeden z těch důvodů, proč jsem se chtěl pobavit s tebou, protože si myslím, že máš spoustu témat, o kterých se zas tolik nemluví. A je to škoda.

 

Jako třeba jakých?

 

– No, řekni třeba posluchačům, o čem je ta tvoje knížka?

 

Kniha Hoř pomalu je o pomalosti. Je to vlastně taková nit, která provází čtenáře – a je to vlastně příběh šneka Pepy, který vlastně provádí čtenáře jako různými technikami. A je to hodně praktická kniha. Je rozdělená vlastně na tři části: na mysl, tělo a duši. A vlastně je to hodně o tom – já tam třeba slovo biohacking vůbec nezmiňuju, ale je to vlastně hodně o biohackingu právě z toho důvodu, že člověk může začít prací s myslí – jako s různými meditacemi – a ty meditace nám vlastně změní strukturu mozku, a to vlastně ovlivní naši biologii. Pak si můžeme hrát s dechem, což okamžitě může ovlivnit naší biologii v ten daný okamžik a cítíme to. A pak můžeme jít ještě dál do nějakých větších hloubek, kde už se spíš jako bavíme o nějakých jako duševních procesech, které jsou jako hlubší. Takže…

 

– Jak možná třeba rozděluješ mysl a duši? Řekla jsi mysl a duše, viď. Já si myslím, že to jsou možná termíny, které někdo slyšel, ale možná bych jako sám nevěděl, jak to úplně oddělit.

 

No, to je právě ono. To záleží na definici. Já vlastně duši beru jako něco, co jde spíše do spirituality. Něco, co je hluboko uvnitř tebe a ty vlastně můžeš tomu říkat „srdce“ – každý tomu říká jinak – a je to vlastně něco, co cítíš. Co se nedá nějak popsat. Kdežto mysl beru vyloženě něco, co je ve tvé hlavě – něco, co je – vyloženě máš nějaké myšlenkové procesy – je to hodně vlastně konektit spojený vlastně s tělem a s mozkem. Takže asi tak.

 

– Já mám pocit, že třeba když koukám ve světě nebo třeba v Americe, jak se mluví o biohackingu, tak je to hodně často – mám pocit, že je to hodně spjaté jenom na to tělo – je to takové hackování, jak to udělat, abych byl více produktivnější, měl větší výkonnost a nemusel tolik spát a – takže často tam vidím hodně tato témata a často jsou to přesně nějací podnikatelé a lidé ze Silicon Waylles, a lidé, kteří chtějí získat těch pár procent navíc v tom vrcholném sportu nebo „podnikání“.

 

Jo, je to tak. Osobně se mi tehhle směr nebo tenhle styl biohackingu zas tolik nelíbí, nebo nejsem zastánce toho být jako na čtyřista tisíc procent efektivní a tak. Ale je pro mě třeba – ten biohacking o tom – o nějaké vnitřní a osobní svobodě. A o tom, že vlastně my dokážeme opravdu vytunit nějaký základní věci a náš život se hned zkvalitní. A vzhledem k tomu, že v dnešní době spousta lidí žije velmi uspěchaným stylem života, tak ta efektivita je vlastně na místě. Takže ano, je to o efektivitě, ale není to tak – totiž tam jde o ten záměr – a ten záměr není být pořád jako víc být produktivní a efektivnější. Ale vlastně cítit se lépe ve svém těle a vlastně být zdravý. To zdraví je vlastně to, co mě baví na tom biohackingu jak mentálně, tak fyzicky. Chápu, že – hele, dneska je spousta buršitu, co se týče biohackingu, takže to je také důležité dávat si pozor.

 

– Jaké byly první věci, které si na sobě začala zkoušet – a možná třeba něco, co ti vydrželo. Co už děláš fakt dlouho?

 

Hele, já možná řeknu, že co se týče toho biohackingu, tak, aby vůbec posluchači měli nějaký metapohled, tak je nějaký softwarový a hardcorový. Máš softwarový biohackig, což jsou různé meditační techniky, práce s myslí, dýchací fitnes, jídlo, nutropika, bylinky a tak dále. A pak jsou nějaký hardcorový, kde až můžeš jít do transhumanismu a hraješ si s technologií. 

 

– Hmmm! No a tím hardcorovým myslíš třeba co? Už třeba to, že reálně do sebe nainstaluješ nějaký čipy?

 

No, třeba, nebo že si do sebe pícháš kmenové buňky a tak dále. Tak to už je takový – já tomu říkám hardcor, protože to není nic, co bys měl jen tak dostupné. Kdežto, když medituješ, tak to máme hned. Dech máme taky hned. A abych odpověděla na tvoji otázku, tak něco co mě vlastně provází na mé cestě, tak je kombinace tří věci. A to je právě meditace, jsou to dechové techniky a právě je to práce s chladem. A práce s chladem je velmi intenzivní. Takže to je něco, co mě asi bude provázet do konce mého života. V to doufám. A když ne, tak ne, ale vidím v tom velký potenciál. Ale sama vlastně už se otužuju. Dlouho. Intenzivně asi čtyři roky. Ale jinak asi osm let.

 

– A proč je dneska takový boom, třeba práce s chladem? Já jsem slyšel rozhovor u ??? u ???, což je podle mě asi čtyři pět let, a vím, že to Wima Hofa jako hodně vymrštilo do toho světa a vlastně najednou si ho všichni začali zvát na ty rozhovory a všichni to začali praktikovat. Je to možná proto, že vlastně cítíš ten efekt hned, zatímco u té meditace to trvá hodně dlouho než reálně poznáš ty benefity?

 

Hele, já jsem strašně ráda, že se ptáš na tuhle otázku. Já právě, když jsem začala praktikovat techniku Wima Hofa, tak to tady v Čechách skoro nikdo neznal. A nebylo to ještě cool a bylo to velmi kontroverzní. A cože? Ty se koupeš v ledové vaně? A nebylo to ještě zajímavé. Ten boom, je konkrétně, nebo vlastně ty trendy, je dobré, že se dějou, jsou to dobré trendy. Tak se dějou právě z toho důvodu, že Vim je takový jaký je, je to dobrý típek – je free – je to takový típek, na kterého se nemůžeš zlobit, prostě ho miluješ. Ale zároveň ta jeho technika je velmi primitivní. A ty se dokážeš přesně do nějakého stavu, kde cítíš, jak se ti vlastně ta biochemie mění v ten daný okamžik. Takže ten účinek cítíš okamžitě. Kdežto u meditací to cítíš až po několika týdnech nebo měsících pravidelného tréninku. Takže to je vlastně ten důvod. Jeden důvod je Vim, druhý důvod je ten, že je to okamžité. No, a třetí je vlastně, že spousta lidí to bere jako cool věc – to když se prostě vyfotíš na facebooku v tom, že seš v ledové vaně. Což není úplně dobře, ale vlastně to také není úplně špatně, protože spousta lidí se skrz tyhle jako cool picture dostaly do toho, že je to začalo zajímat. A uvědomili si, že dokážou více, než si myslí. To znamená, že jsou opravdu schopni se koupat v ledové vaně. A pro mnohé z nich se tak otevřela nějaká cesta a začínají to dělat intenzivně, udržitelně vlastně doma a už si nepotřebuji dělat selfička. Takže to bych řekla, že to jsou tři hlavní důvody. 

 

– Mě by ještě zajímalo, proč to je dobré, což abychom to zbytečně jako nepřeskočili, proč si myslíš vůbec, že by to lidé měli třeba zkusit?

 

Aha, vyloženě tuhle techniku?

 

– Asi obecně otužování, nebo používání studené vody. Protože, když řekneš sauna, tak už každý ví sto let, co je to sauna. A že to je asi dobré.

 

Jo, ale něco jiného je, když jde člověk do sauny a potom do ledové lázně. A když jdeš rovnou. Hele, otužovali se už Sstojkové v roce nula, takže to už není tady vůbec nic nového. Ale mně se vlastně líbí, když se spojí moudrost starodávných kultur a moderní vědy. A vlastně to se stalo i právě v téhle technice – vlastně v tom otužování – vznikly nějaké vědecké studie, kterých je teda málo a jsou dost limitované, ale je to nějaký start, a tam se ukazuje, že právě ti to vlastně harmonizuje tvůj imunitní systém, který máme jako dost v nerovnováze v této uspěchané době. Existuje spousta autoimunitních nemocí a tak dále. Takže to otužování tě vlastně restartuje. A díky otužování se ti v těle vytváří takzvaně hnědý tuk, který uvolňuje energii okamžitě, místo toho, aby ji ukládal jako bílý tuk. Takže to potom má za následek, že lépe dokážeš pracovat s termoregulací. Dokáš lépe snášet chlad, ale i teplo. A ta dýchací technika je zajímavá v tom, že se ti vlastně změní v jeden okamžik poměr kyslíku a oxidu uhličitého a ve druhém stádiu ty vlastně nasbíráš oxid uhličitý, který je vlastně brána pro ten kyslík, který jsi nasbíral vlastně v té první fázi. Takže vlastně se otevře brána a ten kyslík jde prostě „džž“ jak tsunami prostě dovnitř – a ty se cítíš úplně wau jako skvěle a cítíš, jak se to vlastně všechno míchá – a tohleto vlastně i snižuje zanětlivé proteiny, takzvaně citokyny v krvi, což je hodně zajímavé, protože máš potom více zásadité prostředí. A tím pádem to vlastě ovlivňuje imunitní systém a celkově vlastně i tvoji náladu a vůbec záněty v těle, kterých dneska máme jako hodně. Proto je dobré si třeba dělat i různé krevní testy a další věci, protože ty záněty dělají fakt velkou neplechu. Takže vlastně tahle technika je super jednoduchá. K tomu vlastně člověk vůbec nic nepotřebuje. Jenom dech a čas – a je to.

 

– Ty jsi zmínila ty krevní testy, že je dobré zapotřebí si je občas dělat. Já s tím určitě souhlasím. Já mám třeba pocit, že máš ohromný business takových těch třeba suplementů stravy, různých vitamínů a multivitamínů a spousta lidí to do sebe vlastně sype, aniž by reálně věděli, jestli jim nějaký vitamin chybí, nebo jako co potřebují. Existuje v České republice už nějaké místo, kam jako reálně zajdeš a oni ti tohle řeknou? Protože mám pocit, že v Americe je už to trošku dál. Tam už jako reálně si odebereš kapku krve a někde to pošleš a oni ti pošlou tvůj rozbor DNA a spoustu dalších věcí.

 

Jo, také si je dělám občas takhle. Ale – hele, tady v Čechách – já jsem jako narazila na pár takových míst, ale vlastně jsem s nimi nebyla úplně spokojena. Takže já si ty krevní testy prostě jdu do Aesculab – tam si dám svoje markry, kterým rozumím, které si dokážu sama nějakým způsobem přečíst a to si nechám změřit. A ještě vlastně chodím ke svému kamarádovi co má doma mikroskop a koukám se potom jako life, co se děje s mou krví. Což mě velice baví a je to fakt zajímavé. To je úplně jiný rozdíl, když vidíš ty čísla versus, když life vidíš, jak ti tam ty – bílé a červené krvinky – teď tam vidíš nějakého parazita – ježišmarjá, to – a teďka máš mhohem větší motivaci – i když tomu třeba vůbec nerozmíš – tak to je jako věštění z nějaké koule, tak stejně, když to tam vidíš, jak se to tam pohybuje, tak máš větší motivaci se sebou něco dělat, než když to jenom vidíš na nějakých markrech. Takže na tohle není úplně jednoduchá odpověď. A já si vlastně ty testy platím jako samoplátce, protože jako vyběhávat si po doktorech, to už jako na to nemám. Můj čas je dražší, než tam čekat v čekárnách a vlastně se doprošovat jako zdravotního systému, aby mi to proplatil.

 

– Jo, já jsem se možná chtěl dostat i k tomu, pokud by to možná někoho zajímalo a chtěl by začít s něčím takovým experimentovat, jako na co by se možná měl ten člověk soustředit. Protože víš, jestli by víc měl řešit svoji stravu, svůj spánek, nebo otužování, nebo meditaci – protože těch věcí je vlastně hrozně moc. Nevím, jestli z tvých zkušeností jako někdo přijde na tvůj kurz a odjede zpátky a najednou změní jako deset věcí, tak je to podle mě hodně moc těžké.

 

No, hele, no právě, my děláme jako kempy každý měsíc a tam, když lidé přijedou, tak je to intenzivní, ale vlastně oni si tam z toho odnesou to, co potřebují. A každý si odnese něco jiného. Protože právě my jim ukážeme, hele, každý den se můžeš prostě otužovat. Podívej, co to s tebou dělá. Hele, zjisti, jaké to je, když si dáš ke snídani tohle? Zjisti, co se stane, když si snídani nedáš? Co se stane, když prostě začneš trénovat tuhle a tuhle dýchací techniku hned před jídlem nebo po jídle a tak dále. Takže oni si to prakticky vyzkouší a něco si z toho vyberou a pak to aplikují do svého života. Tam je důležité si vybrat třeba jednu nebo dvě věci. A prostě nespěchat. Budeme tady ještě dlouho. A je fajn to dělat postupně. Já si myslím, že třeba je fajn začít studenýma sprchama, protože to má okamžitý výsledek a nebo i právě celou tou dýchací technikou Wima Hofa. A pak třeba zkoušet i různé půsty, protože ty půsty mají velkou sílu. Na druhou stranu je to velmi komplexní téma a také dost kontroverzní a spousta lidí si může těmi půsty uškodit. Takže tam je důležité se vnímat. A samozřejmě meditace. Ale meditace spousta lidí nevydrží jako dělat. Takže právě, když člověk začne dělat to dýchání Wima Hofa, tak to je právě taky nějaký druh meditace. Takže vlastně tohle ho potom může dostat až do nějakých fází, kde začne potom meditovat a uvidí v tom smysl.

 

– Tak, jak jsi začala ty půsty, tak já jsem také četl několik výzkumů, jak ty půsty právě pomáhají na ty záněty v tom těle. Asi nechci jako zabíhat do nějakých podrobností, protože jsi sama řekla, že to je hodně složité a kontroverzní téma. Ale jaké ty máš právě zkušenosti s půsty a přerušovanými půsty, anebo s těmi delšími. Jako máš spoustu článků, plácnu, o jarních detoxech – a někteří lidé přísahají, že když si deset dnů dají třeba suchý půst, což já nevím, že třeba deset dnů nejedí ani nepijí (s tím pítím, to je nějaká blbost), což je super, a pak máš spoustu článku, že je to vlastně blbost, že vlastně nikdo detox nepotřebuje a že je to celé výmysl. A mám pocit, že je hodně těžké se v tom zorientovat.

 

No, hodně. To je totiž velký business (byznys), takže je vlastně hodně náročné se v tom zorientovat. Já jsem právě v tomhletom zastánce toho experimentování. A začít pomalu – ideálně do toho neskákat po hlavě, jak to třeba dělám já, protože vám to může jako dost ublížit. Ale – jako já jaké mám zkušenosti – já jsem několik – já jsem asi rok a půl, když jsem začínala, tak jsem začala dělat přerušovaný půst. To znamená, že jíte v nějakém okně – a jíte třeba jenom čtyři hodiny – nebo čtyři až osm hodin a šestnáct hodin vlastně nejíte. To jsou vlastně ty, má to, já jsem vlastně začala protokoly. To znamená, že to mělo nějaký systém. Měla jsem teda přerušovaný půst každý den a pak jsem si dala ve čtvrtek vlastně uplný půst. Vlastně dneska jsem také na půstu, dneska jsem ještě nic nejedla. A mám to vlastně každý čtvrtek, kdy nejím vůbec nic. Nebo úplně nemám to dogmaticky. Prostě jsou dny, kdy to nemám, ale ze začátku jsem to měla velmi striktně. Pak jsem měla tři dny půst každý měsíc. A jednou za tři měsíce pět až sedm dnů. A když mluvím o těch delších půstech, tak to znamená, že já jsem byla – měla jsem třeba – teď tady mám vodu se zeleným ječmenem s keltskou solí a s nějakým jako jiným – magnéziem – abych prostě měla nějaké minerály. A protože jsem zjistila, že mi to nedělá úplně dobře, že ty minerály potřebuju a samozřejmě játra zase musí něco filtrovat, takže si úplně neodpočinou, ale já jsem to nějak vypozorovala, že je to pro mě lepší, a že mi není taková zima. A pak jsem dělala půl roku – velmi striktně jsem měla jedno jídlo denně, kdy jsem opravdu jedla jenom to jedno jídlo, a to mě hodně posunulo z toho důvodu, že já jsem začala mít úplně jiný vztah k jídlu. A vlastně ty si fakt rozmyslíš, co do toho svýho těla dáš. První týden moc ne, to sežereš cokoliv. Ale pak, když se na to adaptuješ, tak si fakt rozmyslíš, co do toho svýho těla pošleš a začneš si zjišťovat různé věci – takže to mě vrátilo ke svému tělu, abych ho lépe vnímala. Já jsem pak zjistila vlastě to, že některé potraviny mi nedělají úplně dobře. Takže jsem měla pravděpodobně na ně intoleranci. A dneska na to existují různé testy, ale to tělo se stále mění, takže to aby sis dělal každý rok, jo. Takže si myslím, že je lepší se naučit vnímat to svoje tělo, což je jako dost dobrý skil, ale je to velmi náročné.

 

– Ale s tím jedním jídlem denně – jak to třeba funguje – protože je to tak, že v rámci toho jednoho jídla denně by měl člověk do sebe dostat tolik živin, jako třeba v těch třech klasických jídlech? Takže máš jedno monstrozní jídlo za den? Nebo se vlastně to tělo adaptuje a stačí ti jedno normální nebo větší jídlo?

 

Jo, tělo se adaptuje a každý to bude mít jinak. Také záleží na tom, kolik máš fyzické zátěže. Takže když prostě jsi dělník, tak jedno jídlo denně bude vypadat jinak a dost pravděpodobně ho do huby nedáš. Ale pokud člověk dělá mentální práci, tak to jídlo denně jako experiment může být docela zajímavé. Já si nemyslím, že to je vyloženě experiment navždy, že by to mělo trvat několik let, ale myslím si, že je to fajn experiment si to aspoň zkusit jaké to je vlastně jíst jen to jedno jídlo denně. A kor, když má člověk spíše tu mentální práci. Jinak jako, že jo – já jsem si nějak vytunila svůj systém, nějaká dobrá jídla, které jsou dobrá pro mě, ale já jsem žena, mám teda dost fyzického pohybu, ale nemám prostě třeba – jako nedělám těžké váhy – prostě nedělám něco takového. Takže tam zase záleží na těch faktorech. Ale co jsem četla, tak jsou prostě lidé, kteří dělají těžké váhy – to jsou jako například kulturisté, a také frčí na tomhle, že jedí jedno jídlo denně. A dělají to léta. Takže ono to evidentně jde, jenom je prostě dobré být tomu trošku více otevřený a nebrat to dogmaticky a mít to tak, že jako: Hele, ty tady to někdo dělá a vypadá tak a tak. Ono je důležité si to uvařit podle sebe, ale spíš to jenom zkusit jako zajímavý experiment a nebrat to jako, jo, tohle mě spasí a tak.

 

– Já si vlastně pamatuji, že mě hodně posunul dvacetičtyřhodinový půst. Že mám pocit, že spousta lidí to ani nezkusila nejíst dvacet čtyři hodin. To je jenom zajímavý experiment, že vlastně já neumřu, že se dá takhle fungovat a je to také osvobuzující. Víš, jako od té doby, když má člověk takový ty hlaďáky kolem oběda, že by si něco dal, tak si najednou uvědomuje, že jo, možná se tak cítím, a že ani jíst nepotřebuji a vydržím ještě hodně dlouho.

 

Přesně tak. To je skvělá poznámka. My totiž jsme takový trošku otroci jídla a když najednou není jídlo, tak ty baktošky uvnitř nás začnou říkat: Ježíšmarjá, pošli sem něco. Ty to tam nepošleš a najednou je klid. A proč je klid? Protože oni umřou. Už tam nejsou a najednou se to začne obměňovat. Obměňujou se ti chutě, když tam nepošleš hned tu čokoládu nebo cokoliv jiného, když cítíš, že se máš vlastně najíst. Takže to je právě ten problém, i když řekneš lidem: Hele, vnímaj svoje tělo, tak to je průser. Protože prostě moje tělo mi říká, že si mám dát hambáč, nebo nějaký cukr. Hele, ne. To jsou jenom baktošky, které prostě jenom vyžadují, abys je živil. Takže vnímat svoje tělo je dovednost, která je důležitá jako právě pro nás, abysme se ji naučili jako znovu, protože jsme to uměli – naše tělo dokáže fakt hodně věcí samo. Ale když nedáme tomu tělu prostor, tak pak potřebuje prášky, doktory a další lidi externí.

 

– A teď mě napadá jedno téma. Ty jsi říkala, hodně vnímat své tělo – jak se cítím. Já jsem se třeba setkal s tím, že vlastně těm pocitům se nedá úplně důvěřovat. Takže občas si říkám, že to jsou nějaké pocity, ale vlastně se tě to snaží mást, vlastně je to přesně tady to, že máš hlad. Nebo, asi se s tím musíte setkávat i s tím nastavením chladu, že máš pocit, že ti je zima. Ale, já mám pocit, že si člověk musí také občas říct, tak mi je zima, no a co.

 

To určitě. Právě, hele na začátku vždycky – to je můj názor – platí to, že je důležitá disciplína a systém. Mít systém a disciplínu. Potom, jakmile si to člověk zautomatizuje, a najednou se i změní něco v těle – a dokážeme se lépe vnímat – tak pak je prostor pro hraní a vnímání svého těla. A prostě nějaký prostor pro intuici, protože už tam prostě něco proběhlo předtím. Jo, ale přesně ze začátku jako – člověk si řekne tohle, ale vlastně to není – my nevíme, co je to hlad. Já nevím, já jsem měla nejdelší půst sedm dnů a ani po sedmi dnech podle mě, jsem nezažila, co je hlad. Ano, měla jsem hlad, ale jako v uvozovkách. Takový ten hlad, hlad, takže vůbec nevíme, co to je. Hele, žijeme v době blahobytu a pro mě je důležité, aby člověk byl v rovnováze, tak si nastavit ten diskomfort v téhle době. Protože doba nám to neudělá. Dřív jako tohle nebylo, co tady teď je. Takže to bylo pro lidi v uvozovkách jednodušší. Oni měli mantinely nastavené. Ale my si je musíme nastavit sami. Takže ano, uživejme si blahobytu, užívejme si super jídla, ale dejme trošku pauzu tomu tělu. Hele, občasný půst nikoho vlastně nezabije. Takže… A ještě se teď vlastně vrátím k těm jarním detoxům. Takže nejsou to jenom jarní detoxy, ale obecně, já třeba jako jsem zkoušela různé kokosové detoxy. Kdy je člověk jenom na kokosové vodě a já jsem četla různé studie na kokosy a tak, a to je prostě takový mišmaš, jako máš různé plusy a mínusy. Ale víš co, mě to vlastně baví. Mě vlastně i ten kokos baví a já si říkám: Hele, pro mě to není takové drastické, jako když jsem jenom na té vodě. Je to nějaké jemnější, je to o sebelásce vlastně. A ve finále, tam nejde vlastně vůbec o to, zda zhubneš nebo nezhubneš jako a tak dále. Ale je to o tom vztahu k sobě a o vztahu k jídlu. Proto si myslím, že třeba tady ty detoxy nebo půsty jsou dobré. Ale pokud to člověk bere jako motivaci zhubnout, tak to nebude dlouho trvat. To vlastně není udržitelné.

 

– No, prostě taková klasická jednorázová velká akce, která…

 

No, to bude akce, teď mě to tady spasí – naše játra se detoxikují pořád a – spousta lidí tvrdí, že nepotřebujeme detox jenom půsty. Že to právě játra  dokážou samy, což je sice pravda, ale na druhou stranu jako v téhle době už doslova nestíhají. A já třeba moje játra nemám úplně v pořádku pořád, i když přesto, že žiju zdravě několik let a starám se o sebe, tak i přesto, tak jak jsem žila předtím, tak moje játra jsou dost zničené. Takže…

 

– Tohle třeba víš jak?

 

Hele, tak jako krevní testy. Docela jednoduše. Tam to prostě vidíš, no.

 

– Napadá mě ještě určitě zajímavé téma, a to je spánek. Jak řešíš spánek. Anebo experimentuješ s tím nějak. Nebo už jsi našla svoji ideální rutiny, která ti vyhovuje?

 

Spánek je velké téma. Rutinu? Velmi se to mění. Jsou to nějaký cykly, co jsem vypozorovala. Někdy prostě jdu spát trošku později a někdy zase vstávám trošku dřív. Takže vlastně já to tak úplně nemám – ještě ke všemu, když cestuju a tak dále, tak je to jako dost náročné. Ale vypozorovala jsem zcela jednoduché věci, které už věděly naše babičky. A to je prostě digitální detox před spaním minimálně dvě hodiny. To jsou takové spánkové rituály. A ideální digitální detox i dvě hodiny po probuzení. Nejhorší věc je, že spousta lidí, co vnímám, první věc, kterou udělají, když ráno vstanou a hned jdou k mobilu. 

Jako, hele hned. Ráno se vzbudíš a první věc co je, uděláš tohle a tvůj mozek: Aha, a hned se dá do nějakého defomodu a už vlastně ti naprogramuje předem jak se máš cítit a co budeš dělat. Takže vlastně celý ten den už máš vlastně předem daný a místo toho, abys tvořil budoucnost podle sebe, tak tvoříš minulost – opět. A co se týče spánku, tak vlastně před tím – tak samozřejmě nějaké modré světlo, tak to není pro nás vůbec dobré. Takže se snažím být prostě v klidu ty dvě hodiny před spánkem. Maximálně když už si třeba něco čtu, tak je to nějaký sci-fi nebo nějaké příběhy. Není to nějaká těžká literatura – i když teda já se přiznám, že za posledních pár dnů jsem asi do tří do rána studovala různé studie, ale také furt jsou to mé nějaké jako „hajpy“ – takže to mám taky jako, není to vyloženě jako dogmaticky. No, a pak já si hraju s různýma bylinkama. Třeba se mi hodně osvědčila, jako tady z českých bylinek třezalka. To je jako velmi zajímavá bylinka. Rozhodně není ale dobrá pro těhotné ženy a neměla by se brát déle jak tři týdny vkuse, mučenka, meduňka a tak dále. A nebo, třeba právě, co se týče ještě bylinek, tak je to kava – je to extrakt z rostliny kava, a to se dá třeba jenom pár kapek do čaje a opravdu tě to uklidní. To je jako úplně super bylinka. To je takový heřmánek na steroidech, fakt je to výborný. (smích)

 

– Heřmánek na steroidech. Přijde mi zajímavé, že když se bavíme o těch spoustě technik a tak dále, vždycky to jde zpátky do nějakých biochemických procesů v těle a mám pocit, že vlastně všechno to je jenom o tom nastavení těla, jak ti tam fungují ty různé procesy, které vlastně furt nejsou ani tak známé. Když si to vezmeš, tak spousta lidí tvrdí, že víme jen pár procent z toho, jak lidské tělo funguje. A bude velice zajímavé, kam se to bude posouvat dál v budoucnu. 

 

Jo, určitě – mě tohle fascinuje právě, přesně proto,že toho fakt víme málo, ale už to, co víme, je neuvěřitelné. A ještě vlastně k tomu spánku – tak určitě meditace před spánkem, protože vlastně není až tak důležité, jak dlouho spíš, ale jak kvalitně spíš. Mně se moc líbí kniha od Meta Wolkra Proč spíme. On tam sice popisuje, že je jako fajn spát déle – což pro většinu lidí ano. Ale pak pokud člověk hodně medituje, anebo k tomu ještě dělá nějaké další věci, tak vlastně nepotřebuješ spát tolik. Spíš opravdu méně, ale kvalitně. Někdy spíš déle, ale vlastně se probudíš úplně na kaši a není ti dobře. Takže vlastně je důležité najít si tu svou hladinku a také záleží na tom, jak je člověk unavený. Ale nepodceňovat spánek, to je základní kámen všeho. Protože, když je člověk unavený, tak i kognitivní funkce se snižují. Hele, seš nevyspalej, a co uděláš? Máš mnohem větší šanci, že budeš jíst hůř, že budeš prokrestovat a další jiné věci. Takže spánek je velmi, velmi důležitý. 

 

– Chtěl jsem se tě zeptat na tu meditaci. Když se tě třeba někdo zeptá, tak mi se líbí, jak mluvíš o té meditaci a těch benefitech, já bych to chtěl taky vyzkoušet. Je něco, co jim doporučuješ – nějaký dobrý start, kde začít? Že máš zase spoustu aplikací, které se tě to snaží naučit. Máš nějaký <gajdymeditation>, kdy můžeš někoho poslouchat a máš pocit, že to může být pro někoho ze začátku snadnější, než jenom se soustředit na svůj dech. Ale vlastně i těch meditací je hodně moc typů, druhů a tak dále, že jo?

 

Prostě každému bude vyhovovat něco jiného. Díky onlinu je spousta meditací určitě v angličtině. Je to <hajdspace>. A pokud neumíte anglicky, tak je to Biderman?? tady v Čechách. Nebo já mám taky vedené meditace na Hoř pomalu. Takže záleží na tom, jaký hlas vás zaujme. Ale zcela jednoduše, jak začít? Hele, soustřeď se na svůj dech. Prostě jenom počítej. Zavři oči a počítej od jedničky do deseti. Nádech jedna, výdech dva, nádech tři, výdech čtyři. A takhle do deseti. A když napočítáš deset, tak začneš znovu. A právě se ti častokrát stane, že prostě nedopočítáš, nebo přepočítáš, což je v pořádku. Takže začneš znovu. A tohle je vlastně meditace, kdy trénuješ svoji soustředěnost. Můžeš tomu říkat <majfles> – meditace. Ale pak jsou zase jiné druhy meditací, ale na tom teď nezáleží. Podle mě by člověk měl začít tady s tímhle. Anebo obecně vlastně i všímavost během dne. To znamená, že teď jsem tady a teď s tebou a moje mysl je teď tady a teď. A když mi odběhnou myšlenky, tak se zase vrátím zpět do tohohle okamžiku a dávám plnou pozornost tomu, co říkám tobě a co ty říkáš mně. A to, když trénujeme během dne – když jsme s rodinou, jsme s rodinou, když se díváme na televizi, díváme se televizi. Ale prostě nejsme někde jinde. Spousta lidí je právě někde jinde vždycky hlavou. Ať už v minulosti nebo v budoucnosti. Ale nejsme tady a teď. Ale tohle je mega důležité. A já vím, že to říká každý, že je to klišé, ale je to tak. A právě, když se podíváš, co se ti děje v mozku, když jsi tady a teď, tak se ti utlumuje určitá síť vlastně v hlavě – a taková kombinace jako dvou částí našeho mozku – ona se ti utlumuje, a to je fascinující. Protože tím pádem to snižuje i úzkosti, deprese. A naopak, když máš tuhle síť, která je <bajdefoo> – aktivní, tak, když ji máš moc aktivní, tak máš ty deprese. A jsi prostě neurotický. Takže ono tě to někde fakt – mění ti tu strukturu mozku, ale zároveň ti to ovliňuje mozek i tím, že tě vlastně někde deaktivuje.

 

– Takže je vlastně celý <majfles>, což je taky mám takový pocit termín, který spousta lidí možná slyšela, ale nepředstaví si, co to je. Je to jenom o tom být v té přítomnosti, v tom přítomném okamžiku? Anebo je to trošku širší téma?

 

Je to širší, určitě téma. Ale je to vlastně jako obecně ty si můžeš představit majfles, takže je to v překladu všímavost. Taskže ty jsi vlastně všímavý. V tomhle okamžiku, ať se děje cokoliv, tak ty jsi si toho vědom a nejsi právě někde jinde. Spousta lidí, kteří dělají vlastně nějaký sport, tak meditují. Je to nějaká ??? tady a teď, třeba když jedeš na kole, musíš se soustředit. Jsi tady a teď, to je taky jakýsi druh majfles a meditace nemusí být vyloženě jenom to, že si sedneš a vypadáš strašně vymeditovaný a jsi klidný. Můžeš k tomu třeba zařadit i to tělo,což právě mnoha lidem pomáhá. A proto právě na těch kempech děláme tady toto a mě to fascinuje, když mi pak lidi dávají zpětnou vazbu a říkají wou, já jsem nevěděl, že meditace může být i tak fyzicky náročná. Jo, může. A když vlastně zapojíš to tělo, tak najednou je problém níž nějaké bariéry a až potom můžeš třeba to tělo vyřadit. Ale co jsem jako vypozorovala za poslední rok vlastně, že to je docela zajímavý start pro lidi, co nemůžou, co jsou moc ve své hlavě tam vlastně zapojit i to tělo. A časem už to tělo pak potřebuješ a už můžeš jenom tak sedět a meditovat.

 

– Zajímavé. Slyšel jsem nějaký rozhovor s Arnoldem Swarzenegerem a ten taky říkal, že i přesto, že vlastně jako asi rok nebo dva dělá nějakou klasickou meditaci, tak pak vlastně řekl, že jako skončil u toho, že ta meditace byla vlastně jeho tréninkem. Že se vlastně snažil vnímat každý ten sval, každou kontrakci svalu a jako to byl jeho styl meditace. Takže…

 

Tak to je. Tak to dělá spousta lidí např. i programátoři jsou v nějakém stavu meditace, protože se soustředí na tu danou věc. Stejně tak, když vyrábíš nějaká videa, nebo když stříháš nebo děláš cokoliv, tak jsi tady a teď a nepřemýšlíš o tom, co budeš dělat potom. Většinou teda. A pak je taky dobrou meditací i výborný sex a nepřemýšlíš nad tím jako co bude dál, nebo prostě  kde bys chtěl být jinde. Takže člověk opravdu nemusí jenom sedět. Ale je to o tom jenom vnímat to, co děláš teď.

 

– Daří se ti nějak do toho dostat třeba když stříháš nějaká videa a úplně jako ta hlava jde všude kolem a přemýšlíš nad tím, co bylo nebo bude o víkendu na workshopu. Jsou na to nějaké techniky?

 

No tak jako já se samozřejmě dostávám do těchto stavů v různých situacích a když stříhám videa – já už teď moc nestříhám – ale když jsem je hodně stříhala, tak jsem se taky dostávála do nějakého hlubšího stavu, pak se dostanu například při běhání a kor když běhám ultramaratóny, tak teď jsem měla nějakou pauzu, ale připravuji se teď na stovku a tam zažíváš hodně hluboké stavy meditace, kde dáváš fakt jen nohu přes nohu a když jsi v tom stavu už několik hodin, tak tě to může ovlivnit třeba i na několik měsíců dopředu.

 

– Je to hodně zajímavé, já nejsem žádný velký běžec. Nikdy jsem neběžel dlouhou trať a vždycky mě hrozně zajímalo vlastně o čem ti lidé přemýšlejí nebo o čem myslí. A vždycky, když jsem se jich na to zeptal, tak se tvářili hrozně nechápavě a prostě říkali, já nevím, prostě to je jako když to nezažiješ, tak já ti nemůžu říct o čem přemýšlím.

 

Právě že nepřemýšlíš o ničem. ??? Ty vlastně dáváš nohu přes nohu, teďka vždycky taková ta iluze, že poběžíš a kolem je krásná příroda a je ti to úplně jedno, prostě tobě je tak blbě, že dáváš jenom tu nohu přes nohu a na nic jiného nemyslíš a je ti vlastně fuk i ta příroda kolem tebe. Což je na jednu stranu škoda, ale na druhou stranu se dostáváš do tzv. ???, což je právě takový hlubší stav meditace. Jo, takže je to právě o tom, že člověk na nic nemyslí. A ty se tam dostaneš skrz to tělo, protože ani nemáš sílu myslet na něc jiného.

 

– Zůstaly v tobě špetky ambice nebo zrychlenosti v tom, že já nevím, chceš budovat vlastní brend a dělat větší a větší workshopy a být slavnější a vydělávat víc peněz, nebo máš občas takové nutkání?

 

Mám. To víš, že ano. Já právě taky jsem teď na takovém bodě, kdy si přesně říkám hele, tady jsou nějaké prachy, které mi jedou a co jako teďka s nimi? Budu to rozvíjet dál a jaká je to motivace rozvíjet to dál? Prostě to můžeme dělat líp do větší hloubky, protože mě ta hloubka hodně baví, anebo je to přesně to moje ego, co si potřebuje jako ještě něco dokázat. A vlastně nevím. Já myslím, že je to kombinace. Myslím, že moje ego to prostě někde chce a zároveň nechce. Teď se to ve mně trošku bije a zcela upřímně to vlastně nevadí, protože ono podle mě i to ego je dobré jako drive, který nás jako nějaký motor a když to budeme ignorovat, tak nás to jenom ničí. Ale když ho přijmeme, tak si řekneme dobrý, asi si to tak potřebuju prožít, tak jo, tak to prostě tak udělám. Takže já uvidím.

 

– Zajímavé. Teď jsem nedávno slyšel, že tady ta spousta negativních emocí vlastně jako krátkodobě může být dobrý motor ať už nějaká závist nebo naštvanost nebo něco takového a je to hrozně vtipné vždycky na sobě pozorovat, jak to mám zpracovávat.

 

Jo, když přesně, když to pozoruješ a transformuješ to vlastně, že tě to neničí, ale ty si to přiznáš, tak o.k. Tak prostě já chci být vidět, tak budu přednášet na konferencích a budu si to užívat. Ale pak tě to přestane bavit, protože už sis něco vyřešil a vlastně jako no a co? Hele, spousta lidí dalo blbou nálepku jako že ego je špatné. Není špatné. Je to jako nástroj, bez kterého bysme tady těžko mohli existovat. Takže ono spíš jenom záleží na tom, co si člověk chce řešit, jaké problémy chce vlastně ve svém životě řešit. A to je právě to. Jaké problémy chceš řešit, co tě bude bavit. To jsou moje otázky, které si sama kladu, a proto si říkám dobrý, chci tento projekt posunout dál, o.k. jaké problémy budu řešit během té doby? Takže třeba teď jsme kempy posunuli na vyšší úroveň i z toho důvodu, že mě prostě baví ta hloubka. Já už to chci prostě dělat kvalitněji, víc profi a taky se to prostě celé jako „zinovovalo“, ale taky to stojí mnohem víc peněz. Hele, koukala jsem a říkala si, že jsem byla dřív víc taková, že jsem si říkala: já nechci být nikdy taková, aby se ty věci začaly dělat tak, že si to ti lidé nebudou moct dovolit, ale vlastně se to děje a já na to koukám a říkám do prdele, tak jako dělám vlastně to samé, ale vlastně jsem to přijala a teď už chápu proč. Protože když si to člověk vlastně prožije, tak najednou zjistí, proč to ten člověk dělal a odsuzoval. A do té doby je to vlastně dost náročné to nevidět, ale pro mě je ta hloubka vlastně to, co je pro mě ten drive.

 

– Mně se ještě líbilo, jak jsi vlastně říkala, že je to o tom vybrat si, jaké problémy chceš vlastně řešit. To třeba ??? Mark ??? Teď jsem ani nečetl jeho novou knížku, která podle mě bude hodně dobrá, co jsem o ní slyšel, ale když jsem o něm slyšel, že je Quentin Tarantino osobního rozvoje, ale vlastně tvrdí, že ten život není o tom nemít problémy, ale vybrat si jaké typy problémů chceš mít, což mi přišlo hrozně zajímavé. Přesně dřív jsem se jako snažil, jak ten život optimalizuješ a vyhladíš, aby byl ??? a nebyly žádné problémy. A myslím si, že je to trošku naivní představa.

 

Jo, určitě, přesně. Mark Wensen je můj jako já mám podobný styl jako má on. Já jsem se vlastně od něho učila psát a díky němu jsem si říkala wou, konečně se ve mě něco uvolnilo, protože nejsem na světě sama, co tak píše. Neměla jsem ještě dost odvahy, tak jsem potřebovala k němu vlastně k sobě takového člověka a on je neuvěřitelný a to je právě přesně ono. Není to ??? pozitivní a já už vím, že se to teď taky děje a vlastně nejen díky jeho knize, obecně je nějaká reakce na tady ten přehnaný pozitivizmus ve společnosti, takže se mi to líbí, ale zase někdy zas takový ten přehnaný negativizmus zase všechno prostě hanit a tohleto to taky není jako úplně, to je další extrém. Vidět v tom prostě obojí a nebát se těch temných stránek, nebát se potkat třeba se svou žárlivostí, závistí. Prostě jsou to lidské emoce a je to v pohodě.

 

– Já vím, že jsi nedávno psala nějaký status o tom, že i přesto všechno co děláš tě furt občas dostihnou nějaké temné chvilky, nechci říkat deprese, ale přesně i když se možná snažíš přes ten <biohacking> a spoustu dalších věcí být ??? jako asi každý člověk občas dole. Jak se s tím třeba vyrovnáváš dneska?

 

Hele, výborná otázka. Máš dobrý otázky. No, dřív, když ke mně přišly tyhle chvíle, tak trvaly dlouho. Trvaly třeba léta, měsíce a vlastně teď taky chodí, ale trvají kratší dobu. A zrovna asi předevčírem mi skončil jako nějaký cyklus, který trva pár dnů a co je teď jinak, tak je to, že já tohle pozoruju a vidím, co se děje a vidím, proč se to děje. Ale to neznamená, že to nebolí a že si to nemusíš prožít. Musíš si to prožít, ale vlastně víš, že to skončí, že je to pomíjivé a že máš teď nějaké nástroje, které můžeš použít. Takže prostě jedeš. Takže jsem aplikovala ve svém životě zase minimalizmus, vyhodila jsem nějaké věci z bytu. Meditovala jsem o tisíc procent víc, což mi fakt hodně pomohlo, studené sprchy a tak dále. Takže vlastně všechno co učím, tak jsem si vlastně všechno prohloubila takovým způsobem, že jsem se dostala do nějakého „temný radihool“ a pokud tam jsi a říkáš si, co tady zase dělám? Jak jsem se tady zase ocitla? Myslela jsem si, že se tam nikdy nedostanu. Teď tady jsi a říkáš si, tak dobrý, tak co mám tady za ty hračky, nástroje a postupně vlastně si bereš jednu nebo druhou. A je to zajímavá alchymie, protože v tu chvíli vlastně nejsi třeba schopný dosáhnout na nějakou tu hračku. Takže třeba jsem si chtěla dát studenou sprchu, ale nešlo to. Tak jsem si nejdřív uklidila, pak jsem si udělala nějaké další věci a vlastně postupně se tam dostáváš a je to rychlejší. Je to rychlejší proces. Takže to je jako když trénuješ. Když trénuješ, chodíš do posilovny nebo jakýkoliv sport co děláš, tak ze začátku musíš hodně makat, ale potom se dostaneš do nějakého bodu, že i když třeba chvilku jako máš pauzu, tak pak se do toho dostaneš rychleji. A tohle je vlastně to samé. Jakmile už sis to jednou prožil, tak máš nějaké návyky, s něčím si hraješ, tak pak když přijde něco takového temného, tak se z toho dostaneš rychleji a hlavně víš, proč se ti to děje. Dokážeš to transformovat. Jo, byla to teď zajímavá zkušenost.

 

– Verčo, děkuji moc za rozhovor a přemýšlím jak to uzavřít a co tedy lidem poslat. Co tedy ty chceš, aby si lidé odvezli z tvých víkendových workshopů?

 

Z mých kempů? Hele, jakousi transformaci. Já jsem zjistila, že dokážu mnohem víc než se myslí a že vlastně stačí fakt málo a člověk si může zlepšit svůj život, i kdyby to bylo jenom o deset procent.

 

– Super. Myslím si, že jsme načali spoustu typů, návodů a nástrojů, kterých třeba lidi můžou použít, tak ať klidně z toho něco zkusí otestovat na sobě a uvidí, jak se budou cítit.

 

Přesně tak.

 

– Díky moc.

 

Takže to byla Verča Jelínková a díky moc, že jste poslouchali další díl podcastu Protiproudu. Mrkněte na FB Protiproudu, pokud se chcete dozvědět více informací o budoucích i minulých dílech podcastů a pokud vás zajímají různé techniky a nástroje, které jsme rozebírali. Mrkněte na web protiproudu.net a tam najdete detaily tohoto dílu. 

Vybrané rozhovory

Využitím těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Více informací.