Zdeněk Ráčil: Z elity medicíny do Afriky. Co když vás práce přestane naplňovat?

Přepis epizody

Ahoj tady Dan Tržil i tady další díl podcastu proti proudu. Mým hostem je tentokrát pan profesor Zdeněk Ráčil Zde někráčilý je lékař, nicméně po 20 letech úspěšný kariéry, kdy byl profesor ve fakultní nemocnici dělal si výzkum a tak dále, došel do bodu že ho to vlastně nebaví a tak zásadně změnil tu svoji práci a nyní je praktickým lékařem na vesnici a zároveň jezdí do Ugandy pomáhat dětem s takzvanou sepkovou anemí, což je o nemocnění, na který 60 až 80% nemocných dětí vlastně v Ugandě do 10 let umře a Zdeňkovi a jeho týmu se podařilo tohle snížit na 5%, pokud je dokáží léčit, takže to je část jeho práce, o které se samozřejmě bavíme, o tom, co to nemoc vlastně je, jak se žije v Ugandě, jak tam vůbec funguje zdravotnictví, ale mně přijde hodně zajímavý i ten příběh nikoho, kdo vlastně ve svém oboru dosáhl na takzvaný vrchol a pak po několika letech nebo desetiletích zjistil že to není ono že tam už není ta radost že to není to, co původně člověk chtěl dělat.

Protože myslím si, že do této situace se možná dostáváme nebo dostaneme spoustu z nás a tak je pro mě i hodně zajímavá část toho příběhu, jak vlastně tohle změnit, jak z toho života a z té práce jak tam mít zase radost, Zdeněk spoustu věcí dělá opravdu pro čistou radost z práce pro potěšení a v tomhle je tenhle příběh neuvěřitelně inspirativní.

Takže dneska se trošku podíváme za oponu lékařství a medicíny, zároveň to bude trošku cestopisnej vhled do Afriky a myslím že vás to bude bavit, jdeme na to, Zdeněk Ráčil. Vítejte v protipravdu hezký den. Dobrý den. Zdeníkou, vy jste hlavně doktor už více než 20 letou praxí. Jaký takový hlavní etapy ten váš doktorský život měl Když na to dneska podíváte, možná zpětně, protože ono zpětně se to analyzuje trošku líp.

Tak já myslím, že ve skrze pozitivní, nebo dobrý ale asi se ptáte, jak vlastně člověk mění tu doktorskou kariéru. Já jsem, když jsem skončil po škole, tak já musím říct že jsem… Na konci studia už věděl, že hrozně chci být ten doktor bez hranic to jsem tušil a přihlásil jsem se v roce 1999 nebyly skoro nikde místa, takže jsem sehlásil někam, kde bylo místo a to místo bylo být anesteziolog-intenzivista v Krnově, to si přesně pamatuju.

A výsledkem ale bylo, že na poslední státnici si mě vybral šéf hemato-onkologie ve fakultní nemocnici a ze mě se stal vlastně hemato-onkolog. Bylo to jako strašně krásný období, já jsem 20 let vlastně dělal akutní leukemie, achronické myelodní leukemie a měl jsem hrozně fajn tým lidí jak v laboratoře, tak jako se mnou spolupracující kolegy, lékaře, sestřičky.

A bylo to moc príma, ale na konci těch 20… A bylo to moc príma, ale na konci Tak na té klinice slovo a tak, ale vzdálo se mi že jsem hodně daleko od pacientů, ale bylo to jako jedna z těch věcí, ale jednak ta hlavní věc která mě chyběla, bylo skutečně to, že jsem jako málo u pacientů, že když jste profesor tak se po vás moc jako nechce, abyste byl každej den na ambulanci nebo jako někde chodil že jo za lékařem za pacientama.

Co dělal ten profesor? Vlastně to trošku pochopím jako člověk který je vlastně úplně mimo to lékařské pochopení – Já myslím, že to je různý, že se to nedá jako by paušili za všichni dělají všechno jo. Když jste profesor, tak jste furt normálně na klinice, ale a je to hodně individuální, jakože jak je ta klinika nastavená.

Prostě tam, kde jsem pracoval já, tak logicky hemato-onkologie je hodně jako výzkumu, grantech a A to samozřejmě ten čas není nekonečný ten den, takže vy jste jako spíš tlačenej to se po vás logicky chce, abyste vedl ten tým, abyste psal granty a dělal výzkum přednášel na sjezdech. To je jako vlastně to sen spousty lidí, takhle si jako dostat na vrchol toho potravinového ředězce.

Je to ten vrchol já jsem myslel, že to je ten primář pak ještě. Ne, primář je daleko pod tím, to s tím nesouvisí. To tak není to tak není. V těch fakultních institucích to tak není. A A vlastně bylo to hrozně moc milé, ale zdálo se mi, že fakt jako už jsem daleko od těch lidí a ten tlak vlastně spíš na ten výkon než na to, jakoby by to pacient byl velký a já jsem se rozhodl, že vlastně to chci dělat jinak.

A změnil jsem, prostě podal jsem po 20 letech výpověď a chtěl jsem přejít na jiné pracoviště no přicházel jsem na jiné pracoviště do Prahy Brna, kde jsem si říkal že to určitě budu dělat jinak. Čelit tady toto že budu si ze profesora budu to dělat jinak. Že už mějí ten systém. Jo, že to bude jiný úplně protože je jiný pracoviště.

No a během toho ale jsem si dal dva měsíce jako prostor a řekl jsem si, že si splním svůj sen, protože ten sen s tím jako lékařem bez hranic tam furt byl někde a poslední dva roky, co jsem pracoval na klinice v Brně, jsem vlastně tak trošku po tajmu chodil na takové ty úvodní semináře lékařů bez hranic aby mě nikdo neviděl, že tam ukončí profesor se dívat vlastně po jiné práci, že bych jako s něma odjel, což samozřejmě moc nejde, protože lékaři bez hranic fungují tak spíš jako nárazově, že jdete na nějakej úsek třeba tří šest měsíců někam.

Prostě nemá tu misi jednou. Nemám rád slovo misi protože to zní tak jako patriarchálně, ale prostě máte práci někde v jeden okamžik vrátíte se, pak jdete úplně někam jinam. A což moc není pro internisty vůbec to není pro hematologii a já jsem nic moc jinýho, že jo, neuměl Takže jsem ale furt jsem to zkoušel v hlavě a když jsem podal ta výpověď, jsem řekl, hele já to prostě zkusím, prostě pojedu někam na měsíc na dva, jakože ten trošku naivní doktor jupí, budu zachraňovat Afriku a našel jsem si vlastně z Adra International urgentní příjem v jedné nemocnici která se otevírala v otečeneckém kempu na hranici mezi Kongem a Ugandou, kde v té době byla velká otečenecká vlna díky občanské válce v Kongu a současně tam byla i epidemie eboli, tak to bylo jako zajímavý já jsem si říkal, že to byl moc prýma, jako intenzivní praktická medicína v poli já jsem se jako hodně na to připravoval, no,

Ten doktor profesor bez práce, tak to bylo takový dost blbý a já jsem hledal rychle, co budu dělat. Jakože prostě mám na pátek letenky, musím prostě někam odletět a hledal jsem cokoliv. Já jsem ty dva měsíce volný, ale hlavně že mně se trošku popravdě řečeno, já jsem vlastně hrozně chtěl si to splnit. To bylo pro mě hrozně důležitý.

A se to zbortilo a teďka jsem odešel z práce, to není lehký odejít z místa, který 20 let budujete a vlastně do určité míry jsem to chtěl trošku zalepit tím snem a to se vlastně nepodařilo. Říkám tyjo, tak to je ta pěkají pruser. No a zháňal jsem všude možně a ozvala se mi moje PhD studentka, která mi řekla, hele, mám kamarádku, která tam je už několik let a je na malé HIV dětské klinice, kterou vede Ta klinika je Vysoké školy zdravotnictví ze Slovenska a ona tam prostě vede tu kliniku.

A jsem říkal, nevadí, prostě beru jako cokoliv v pátek musím odletět. Takže jsem se objevil místo u hranic Kongen, tak u Viktorina jezera. Na HIV klinice a tam se stalo to, že jsem, to HIV úplně není pro mě, to bylo takový na mě moc organizovaný a málo jakoby ruční medicína. To jste zjistil až tam? Že HIV není pro vás Jo, jo jo to je, je to skutečně, tam je to hodně systematická práce už udělaná takže to spíš Taková jakoby distribuce léku.

Nerad to říkám, že kolegové to nemají rádi, ale ono je vlastně hrozně pozitivní, protože už je to tak pěkně všechno udělané, že jednou ty děti jemně ladíte. A kutní práce prostě už tam byla udělaná. Přesně. Jo tam jako nic takového, co bych já se jakoby, co by mě jako bavilo tam nebylo, takže jsem řekl, hele, co zde máš jinýho?

A on říkal, mám zde pouze ambulanci praktického lékařství u Ganského. říkám, OK, sice profesor praktik ale OK. A sedl jsem si tam a to bylo jako přesně pro mě. Tam prostě byl ten syfilis a průjmy a malárie a prostě perfektní. Tak si člověk kdo si představuje jako lajk, si představuje, že takhle to, nebo lajk, africký lajk africký doktor lajk, že jsem byl lajk v té době, tak si představuje, že takhle potřebuje zachraňovat tu Afriku.

A to samozřejmě není pravda, protože ti místní lékaři to umí mnohonásobně líp. Vy si jako myslíte, že to umíte, ale vůbec. Ale co tam bylo, tak tam začaly chodit děti, které měli vlastně onemocení krve, přišli z bolestí a dostali morfin a odešli a už se nevrátili. Přišli s infekcí a přežili, dostali antibiotika přežili, nepřežili, odešli a už je nikdo nikdy neviděl.

A tohle byly právě děti s hematologickou chorobou, která se jmenuje srbkovitá onemě, což já jsem si říkal, tyjo tak já jsem jako profesor hematologie a jako učili jsme se to, ale v životě jsem to neviděl to onemocení a vůbec jsem netušil, jakože je to reálně Tak častý, že to těch dětí byly mraky a že to takhle dramaticky probíhá.

Já jsem si vždycky myslel, že ty červené krvinky, že to je onemcení červených krvinek v rozené, že to je takový nezajímavý že ta leukemie, to je to drama, který se děje. A když jsem byl na americkém sjezdu a polovina byla leukemie a polovina byla osrpkovitý anemii, tak já jsem se jako divil proč věnují tolik pozornosti takové chorobě, která vlastně nezajímala.

A až tam jsem zjistil jak je to vlastně jako Těžká choroba. A zjistil jsem, že vlastně se tomu že tam úplně chybí jako systematická péče. Prostě to tam není. Ty děti prostě buď to přežijou nebo nepřežijou. A většina to bohužel nepřežije. Takže do toho desátého roku věku přežije přibližně 60 až 80% dětí ze Srbkovy toho nejméně.

Si představte, že se jich ročně narodí 25 tisíc v Ugandě. Přežije nebo nepřežije? Nepřežije. 80% zemře. Na ty komplikace, protože to nikdo nesleduje. Nikdo je jako, přece to je chronická choroba, která ty děti by měly chodit pravidelně na kontroly a zavčas A to tam prostě chybělo. A to je to, co jako trošku vlastně v rozvojových zemích nebo v subsaharské Africe chybí je oni umí perfektně tu urgentní medicínu takovou tu, jak my si myslíme že Proto tam jdeme to zachraňovat, ale nejsou protože ta populace je obecně mladá, tak jako chronický choroby to je problém To jako nemají na to systém vzdělání aby někdo systematicky vedl chronickou chorobu což srbkovitánem je.

Já jsem teda přijel dom a s Martinem jsme se rozhodli, že založíme nezískovou organizaci SUBO a vytvořili jsme prvně ambulanci a pak kliniku celou pro děti ze Srbkovy toho nejmí. To znamená laboratoř, rehabilitaci, fyzioterapii, ambulanci, všechno. A já jsem začal víc a víc jezdit do Afriky, vlastně jsem se vrátil, přišel jsem tady do Prahy a začal jsem víc víc jezdit do Afriky a ty návraty pro mě byly strašně těžké, jakoby zpátky.

Do Afriky nebo do Prahy? Do Prahy jo. A vlastně tam se to začalo hrozně rychle budovat a já jsem budovatel a tady to prostě moc nešlo. Takže tady jsem prostě narážel a navíc tam to bylo ve skrze pozitivní, na budování, tady to bylo ve skrze spíš proti proudu nebo proti zdy. To se jako samozřejmě… To nevydržíte dlouho a tak já jsem řekl, hele, to jako vůbec nedává smysl, jako tady je to asi úžasné, já jsem v Africe to dává smysl těch dětí je tam skutečně extrémní množství a ten vývoj té kliniky byl úžasnej, už za ty dva roky.

A tak jsem se rozhodl, že skončím plně s hematologií, což nebylo lehký, protože vy nic jiného neumíte, že jo, jenom hematologií, to jako není lehký. A myslím, že tam mám profesor že jo který určitě lepou po zádech a vaří mu kafička. A tak na druhou stranu přestáte si, že jako profesor přijdete na okresní nemocnici a řeknete, dobrý den, já jsem tady profesora teď vám budu říkat, jak to máte dělat.

To asi jako takhle nefunguje. A nebyli by rádi. Já jsem si řekl, co budu dělat, to je jako musím se něčím živit takže všechno co vlastně děláme v Africe, ten nadační fond financuje léčbu a provoz ty kliniky, ale veškerý ty naše návštěvy, to si platíme sami.

Čichl k tomu praktickému lékařství a hodně mě baví. Ta reálná práce s pacientama a taky ta relativně velká šířetí mediciny, což jako praktik musíte dobrý praktik musíte mít. To jako hematolog jste výborný v té jedné chorobě, ne v dvou, ale to spektrum, já jsem neuměl vyšetřit koleno, no tak jsem se rozhodl, že půjdu dělat praktika, ale praktika na vesnici protože chci být jako daleko relativně od těch možností mít za sebou ortopeda, laboratoř a všechno ale abych si to mohl udělat hodně sám.

Že tam, že zatímco v Fuzovkách v Praze vlastně jste ten rozcesník k těm dalším specialistům jako praktik. Asi vždycky že jo? – To záleží, jak tu praktickou medicinu děláte. Ta praktická medicina je hrozně důležitá, když jste, teď si říkám, že člověk já nemám rád slovo specialisti protože jsem, byl jsem sám specialistem hematolog a teď říkám, že jsem jako specialista na praktické lékařství, protože to jste fakt specialista.

A vidím to, já jsem si musel dodělat atestaci, nebylo to vůbec lehký, jako v padesátí jít na atestaci a když si představíte tu šíři, to vůbec jako jsem neněl představu že taková šíře jako je potřeba. A je to dobře, je to jako vlastně hrozně dobře, že člověk je nucenej se tohle všechno znovu naučit, ale hlavně to jako strašně člověka namotivuje, protože znova se dostáváte k těm informacím, který už jako jste úplně z té školy zapomněl a máte jako víc pocit, že jste ten reálnej doktor.

Takže Bylo to hrozně těžký, ten začátek pro mě, když jsem sedl do ambulance, tak to bylo těžké, ale po té atestaci jsem hrozně spokojný. Já jsem na vesnici přebral jsem pacienty po starší lékařci 80 leté, takže ta práce byla na začátku fakt krutopřísná. A tu ambulanci vlastně na té vesnici je to podobný, jako v Africe nerad to říkám jen příměr, jako je složitý, ale je to tak, ale je to jako těžký pro spoustu pacientů se jako dostat relativně snadno do okresního města třeba na ultrazvuk, protože musíte dvakrát přesedat, je vám 80, dvakrát přesedáte, takže vy jako doktor si fakt musíte rozmyslet, jestli tohoto pacienta někam pošlete, protože mu tím hodně můžete zkomplikovat život.

To není úplně snadné. Ale to mě vlastně na druhou stranu hrozně lákalo a to je na tý vesnickém praktickém lékařství, což je taková jako ještě podčást toho praktického lékařství, vlastně to nejzajímavější, že musíte tu velkou zodpovědnost vzít na sebe a musíte mít relativně velkej úm Ze všech těch oborů, který často potkáváte, mít hodně vyšetřovacích metod, já mám relativně dost přístrojů na laboratorní vyšetření a třeba i právě ultrazvuk, abyste si ty nejtěžší stavy dokázali relativně rychle zachytit v té ambulanci.

Pak když je to jako super specializace, tak to je jasný, ale ty těžký stavy, který potřebujete, rychle identifikovat, tak abyste to udělali. Takže summa summarum se ze mě stal pak vesnický praktik, který každý tři měsíce odjíždí do Afriky, kde je zase specialista hematolog. Mně samozřejmě po té cestě napadlo spoustu doplňitých otázek a možná budu skákat se batám, ale…

Chytu se možná toho konce, jak jste říkal, vlastně teďkom rozdílnost v tom být praktik na vesnici. Jak velký ten rozdíl je v tom, že zatímco, přesně možná v té Africe, nebo tam ne, ale předtím v nemocnici jste nikoho viděl a pak už to jako nikdy neviděl, tak tady ten praktik má, že jo někdy ty trvalý v úzovkách já nevím, pacienty, a mám pocit, že občas je takový jako psycholog, nebo, že jo, vlastně vy ty lidi jako léčíte dlouhodobě, vidíte její vývoj 10, 20, 30 let, což v té nemocnici se vám asi, nebo toho zase již to použiju, to jak ten specialista se vám asi nestane, že jo tam vyřešíte ten problém a toho člověka už nikdy nevidíte.

Ono je to vlastně trošku složitý pro mě tohle jako říct, protože já ta hemato-onkologie Možná jsem si proto takový nábor vybral, nebo ho vybral, ten osudně tam nasměřoval, protože je to opět chronická choroba a vy jako, já jsem dělal akutní leukemii, takže toho pacienta vlastně provázíte od toho iniciálního trošku šoku, velkýho šoku z té diagnozy jako takové, pak v průběhu té léčby, která se nemusí dařit a pak jako pokračujete sledování, takže vy toho pacienta vidíte fakt hodně dlouho.

Takže ten posun pro mě nebyl úplně odlišnej a tohle je, co mě jako na medicíně vlastně baví. Asi bych nedokázal úplně dělat tu medicínu, skutečně tu, která je hrozně důležitá ale je jako taková omezená jenom časoprostorově. Mě jako moc baví i to Toho pacienta vidět a být s ním jako nějakej partner. A to na té vesnici samozřejmě to je, každý je prakticky lékař nejenom na vesnici ale na té vesnici asi určitě víc je to i, že jdete do vnitřních domácností těch lidí, což se vám možná třeba ve městě tolik nestane, nemám tu zkušenost, ale tam hodně vstupujete i dovnitř, ty rodiny jsou hodně propojený, všichni ví všechno o sobě, takže když mají do neschopenku a chodí do hospody tak to hned vím Je to asi v tomhle jiný, ale srovnání té práce v praktik versus hematomkolog a délka sledování nemyslím si, že by to bylo dramaticky odlišný.

To jste mi možná vlastně ještě připomněl, protože já o akutní leukémii vlastně vůbec si nevím, jak je to v Čechách velká Mně jste říkal, že ty americké kongresy na půl leukémie vaše na půl… Nebo hemato-onkologie celková jo. Jak je to častá choroba? V České republice je ročně přibližně něco přes 300 akutních leukémí.

Což je hodně, ale na druhou stranu, když si představíte v Ugandě, která je čtyřikrát větší než Česká republika, je tam 25 tisíc dětí se srbkovitou anémií, tak ten počet je vlastně relativně malý. A je to choroba extrémně závažná, samozřejmě a výsledky jsou činále tím lepší a lepší, díky Bohu. Ale je to vlastně relativně malý počet lidí který Se dostávají do pěti, šesti center intenzivně hematologické péče, takže to je jako rozdistribuovaný v republice.

Ještě zajímal ten moment, kdy jste říkal na sladu výpověď po těch x letech. Spoustu lidí možná by mělo v té nátuře dát si těch pár měsíců voraz. Pro vás ten voraz byl to splnění si toho snu, což je vlastně jako jít do Afriky a léčit lidi. A vlastně přemýšlím, jestli to je ta doktorská nátura. Tohle, že prostě spoustu lidí by možná chtělo na chvíli vypnout.

A lidi nevidět třeba. No já tomu rozumím. Já nevím, jestli je doktorská nátura, ale moje určitě, protože si myslím že pro mě odpočínek pro mě je i Afrika odpočínek vlastně A zase z Afriky odpočínek je tady praktické lékařství ve Křtinách. Takže jo, já myslím že to tak asi je doktorská nátura. Že ten odpočínek je vlastně jiná forma práce.

Partnerem této epizody podcastu je firma Asset, která se zaměřuje na digitální bezpečnost jak domácností tak i firem. Asi víte že dnes je internet plný podvodu, možná jste se s tím setkali, dneska není těžký narazit na obsah který vypadá úplně reálně, ale je vytvořenej pomocí umělej inteligence. Video, kde někdo říká věci, který nikdo neřekl, nebo e-mail, který působí, jako by přišel od vaší banky.

Digitální bezpečnost se tak stává něčím co se netýká už jenom firem a IT specialistů, ale opravdu každého z nás. Realita je, že většina hrozeb míří na obyčejné lidi Útočníci vědí, že si někdo nastaví jednoduchý heslo, přihlásí se na veřejnou Wi-Fi, nebo si stáhne aplikaci z neuvěřeného zdroje. A to často stačí k tomu aby se dostali k vašim citlivým údajům, platibní kartě a dalším věcem.

No a firma Asset se kybernetický bezpečnosti věnuje už přes 30 let a patří mezi lídry v této oblasti. Denně detikují přes 100 000 bezpečnostních incidentů, neuvěřitelný číslo pro mě, takže opravdu vědí, jaká nebezpečný v digitálním světě jsou a jak se jim bránit. A právě teď mají skvělou nabídku na jich produkty a to akci 3 za 2, tedy 3 roky ochrany za cenu 2.

Takže je to jednoduchý, pokud chcete začít brát svou digitální bezpečnost vážně, mrkněte na asset.cz. Jaký byl možná ten prvotní šok Vždyť jste už říkal, že jeden z těch šoků, kdy jste přišel do té Ugandy, bylo, že vlastně léčit ty urgentní věci, že tam docela umějí. Což já si myslím, že spoustu lidí zase co je mimo tu medicínu, tak si říká, ale tak to nechci možná přehánit až do těch kliše, ale jako tam to léčí ty šamani místní a tak dále.

Jaká je ta úroveň třeba v Ugandě teda obecně jako medicíny? Tak samozřejmě jako medicína nechtu říct že úplně šamaní ale ano, po česku šamaní, to tam funguje samozřejmě furt ale je to na úrovni jako když tady jdete k léčiteli nebo na nějaký paní, která vám dá nějaký čaj, ale jako jo, funguje to. Ale obecně Uganda má zdravotnictví několika úrovňový, obecně má státní a soukromý.

Soukromý v hlavním městě dokáže být jako výborný, jakože vám dělají výměnu kyčlí a všechny jako super věci, často je to jakoby nějaká kooperace s evropskou či americkou nemocnicí. No a pak jsou ty státní, které mají několik úrovní a nemocnice je až ta nejvyšší úroveň a pod tím jsou jako health centra, což jsou ambulance, porodnice a nějaký lůžka podle toho, jaká úroveň to je, 1 až 4.

To je jako velmi komplikovaný. Ty doktory třeba na Health Center 4, což si u nás můžete představit jako takovou malou městskou nemocnici tak je tam třeba jeden až dva doktory, všechno ostatní jsou medical officers a ten doktor je, já říkám, že jsou výborní ti uvanější doktory. Odrodí, odoperuje slepák, do toho léčí srbkovitou anémií, tam vyřeší malárii.

Jakože to spektrum, který oni umí po škole, je úžasný. To spektrum odpovídá těm nejčastějším chorobám v Ugandě. Uganda je mladá populace, průměrnej věk je tam 15 let, takže většinou polovinu tvoří děti. Takže co je nejvíc trápí? Dětský infekce. Na druhou stranu… Nebo to tam… Jenom v těch superspecializovaných centrech jako jsou referral hospitals, referenční nemocnice v krajských městech jinak jako vůbec.

Toto vůbec. No a na druhou stranu, nad 60 let je tam jenom 2% populace. Takže na co vám pak umírají jsou úrazy a infekce. Zase. Takže ti doktory jsou takhle po škole, už skutečně, když on vyndal ze školy, tak jsou takhle, jakoby mají takový nouhav, že tohle pak zvládnou i v těch okresních nemocnicích kde jsou sami, eventuálně jsou dva.

Ale ten střední personál ve formě takových sester s baklářským vzděláním, který zajišťuje tu Většinu té zdravotní péče jsou taky výborní. Jsou perfektně trénovaní, mají návody na všechno, oni to ze sebe sypou, jak o půl noci je probudíte a oni přesně ví, co mají podat. Takže to není špatný. Co je špatný je to, že samozřejmě to financování je minimální, to státní a dostávají nějaké formy financování a léky jako základní kit a ten vám v jeden okamžik dojde, to může být v ponděli dovezou ve čtvrtek došel a další dojde až za měsíc.

Vám jako doktorovi to dostanete do těch nemocnic a pak prostě nemáte Pak už nemáte. Pak už to prostě není. Takže je to vofinancování a ten pacient si to musí koupit Musí do lékárny nějaké soukromé a koupit si třeba ten lék, což je ve finále je to zadarmo, má to být zadarmo ten státní systém Ale vlastně není zdarmo protože si prostě musí platit prakticky všechno tu léčbu včetně kanil třeba.

Takže pro naše rodiny kde je několik dětí nemocných a furt jsou jako někde leží s bolestivou krizí, než třeba přišli k nám do programu, tak je to jako devastující, protože ta rodina prostě musí všechno platit a velmi brzo prostě nemá. Jakože nemá. Takže pak jako je to, co se nám stává, co my jako nedokážeme pochopit, že dítě má málo černých krvinek a my je pošleme do nemocnice, my nemůžeme podávat zatím krve do nemocnice Na transfuze a teďka zjistíte, že tam ta máma s tím dětskem s kritickou hnoutu černých chrůnek nedojela.

A proč nedojela? No protože ona ví, že přesto, že ji dáme na transport, přesto, že ji dáme třeba v antibiotikách, který k tomu má mít, takže stejně po ní něco budou chtít a ona na to prostě nemá, protože je to každej druhej týden. A je to jako nepředstavitelné, na dítě třeba umře. A je to jako nepředstavitelné pro českou nátoru, že ta máma to jako, ta nedojela.

No nedojela protože prostě na to nemá. A doma má ještě další tři děti. Takže je to jako složitý to hodnotit obecně to zdravotnictví, je vlastně extrémně podfinancovaný. Je… Říkáte, že si tam trošku jezdíte odpočinout. Není tohle hrozný nápor na psychiku? Jako řešit vlastně… Jo, protože asi se… Nebo já nevím, cítíte se do nich nebo člověk to vlastně tak jako bere jako tu realitu života hrdničky?

Já nevím, jestli říkám, že tam mězím odpočinout. Tam je to jako všechny nás co jsme v subu to hrozně baví, ale jako ta práce je tam fakt od tmy do tmy. Že chodíme spát a jsme jako vlastně moc unavení. Ale je to furt nabizející, protože vidíte ten posun takže ono vás to vlastně nabíjí. Každá práce která vás jako vidíte ten posun že to někam směřuje, tak vás to nabíjí.

A jestli jsou ty osudy devastující nebo ne, já vždycky říkám že nejlepší práce v rozvojová je ta, která je profesionální. To znamená že určitě Nějaká emoce tam je, ale nemyslím si aspoň pro mě, že by byla moc odlišná od té emoce, kterou jsem, kterou mám teď nebo jsem měl, když jsem lečil leukemie. Ale jo, dotykají se vás ty některé příběhy, ale hlavně to prostě subsaharská Afrika potřebuje systematickou profesionální prostě péči.

Takže když tohle jako děláte tak je to vlastně stejný, jak jsem to dělal v té FN Brno. Vlastně jsem to překopiroval do jiného místa, do jiné choroby. A to si stejně myslím že je vlastně Pro tyhle země to nejdůležitější, že tam přijedete s emocií a budete jako být takový, že zachraňujete a děláte deus ex machina jako velkou medicínu.

No, kdo ten systém nebo to profesionální vlastně ten jako pokrok financově v tuhle chvíli? Byla to Amerika nebo dotýkalo se tam vůbec teď konekvůni, že se škrtali nějaký ty zahrnější pomoc? USAID jako samozřejmě udělalo, já to vždycky říkám, když se mi kdo ptá na nějaké kritické hlasy ke Spojeným státům tak USAID nebo obecně Spojené státy nebo PEPFAR udělali extrémní práci ve smyslu HIV.

Aspoň v Ugandě a myslím, že to celé subsaharské Africe, jsou to Spojené státy, které díky financování HIV diagnostiky a léčby vedli k tomu že Ten problém je furt ale je dramaticky jako o jiný, plně na jiné úrovni. Třeba teďka už do té kolegyní nepřichází nové děti z HIV, protože se prakticky nerodí. Ten systém je tak jako už je jako vymakaný, že dítě dostane, mámka dostane má nulovou nálož dostane profilaxi, porod je bezkrevnej, dítě dostane profilaxi po porodu, takže vlastně nejsou.

A tohle všechno, ta systematická… Takhle dneska. Jo, jo, jasně. A tento systém je vlastně celý financovaný USAID. A když jsme tam byli v únoru a asi to všichni známe a viděli jsme to, Trump řekl tak a nashledanou, teďka USAID končí, tak všichni co byli financovaný USAID, ne PEPFARem, Tak prostě najednou jako to zavřeli.

Jako v ponděli to zavřeli a nebylo nic. Naštěstí v pátek už to zase otevřeli, jak to jako bývá s Trumpem, tak dostalo se to jako na nižší úroveň, některý programy podprogramy financovány dál nejsou, třeba screening tuberkulózy u HIV jako populace, ale HIV běží naštěstí v takové základní míře dál, ale bylo by to jako extrémní, kdyby to financování skončilo, protože vy nemůžete chápu tu logiku že chcete po té zemi aby sama si víc spolufinancovala tu péči, ale nemůžete to udělat ze dne na den.

Jsem jako k tomu vlastně hrozně kritický, jak tohle někdo vlastně vůbec mohl myslet vážně. Naštěstí se to dostalo do nějakých takových středních cest a určitě to bude horší a je to z mýho pohledu je škoda, že třeba Evropa v tomhle skoro nemálo participuje. Ale to je úplně jiná problematika. No jasně. Je vlastně zajímavý, jak když se toho a IVA takhle zvládlo, bylo to tím množstvím vynaložených peněz do toho světov.

Dalo by se tohle vyřešit i srpkovětý anomy? Jo jo, jo. Přesně tak, když to budou finance, tak by se to zesystematizovalo. Je to chronická choroba, teďka to USA, ta IPFR, vlastně dostanete finance, když jednoduším to, když máte Pořádek v kartách, když pacienti mají pravidelný náštěvy, když jí všechny léky, že počítáte jim léky, když nejí tak tam pošlete psychologa, který ho vám teda ale zaplatíme a když poklesne virová nálož na nulu, tak když máte 96% dětí s virovou náloží nula dostanete všechny peníze.

To je jako jednoduchý. Takže vlastně zaplacený personál, zaplacený léky, zaplacená laboratoř a systém a vy, když dodržujete ten systém, tak to budeme dál financovat. A funguje to. Funguje to jako velmi dobře. A tohle samozřejmě, kdyby jako fungovalo u srbkový ty anémie, tak je úžasný. Bohužel to nefunguje. Ten stát jako úplně zavírá oči před tím Někdy se jako takový výkřiky, že mají spolupráci s tou a tou univerzitou ohledně srbkový ty anémie, ale zjistíte, že to vlastně takhle není.

A naše klinika která je někde uprostřed vesnice, se stala vlastně takovou referenční klinikou, jak má být jako Diagnostikované léčená s trpkovitánemi je v Ugandě, což je vlastně hrozně príma. Chodí k nám se dívat doktoři a když si odnesou aspoň něco z toho co u nás děláme, tak je to vlastně hrozně dobře, protože nezachráníte celou Ugandu, ale pokud se ten systém trošku roznese, tak je to vlastně dobře.

My se snažíme kooperovat a doufáme, že po postavení nové kliniky budeme být moc jako víc spolupracovat s ministerstvem zdravotnictví abychom nějaký systém třeba Mohly částečně pomoci vybudovat a pokud se to podaří, tak dramaticky klesne mortalita i nemocnost těch dětí. Příkladem jsou spojené státy. Tam je sice dramaticky méně dětí za srbkovitováné mě, ale jsou tam, protože je tam afroamerická populace a v genech si to samozřejmě nese, tenhle gen.

To nezmizí, když se přesnujete do spojených států. A pouze afroamerické nebo je tam výrazně vyšší ta šance? Je to jenom vlastně u afroamerické populace. Celá ta choroba vlastně vznikla tak v subsaharské Africe zejména, protože když jste nosič toho genu tak jste chráněnej proti malárii Takže když se dítě narodí s tímto genem, Tak vlastně neumře na tu nejčastější příčinu umrtí v dětství a to je malárie.

Takže je to selekční výhoda přírody, že to vyselektovala tuhle populace. A u nás kde my se pohybujeme, tak je asi 20% lidí nosiči tohoto genu. Zase jako obrovský množství nesou tento gen. A pak, když se potkají dva ti nosiči, tak mohou mít jako nemocné dítě, jedna čtvrtna dětí, samozřejmě většinou to by já bohužel víc, takže to je na malých číslech, ta statistika moc nefunguje, tak jsou nemocní.

A když se přestěhuje tato populace do Afriky, no tak logicky, protože to vznikalo jako statisíce let, tak je to stejná frekvence toho genu v té populaci afroamerické. Ty maminky to dále jako ten gen přenáší dál, to je jako podobný jako nějaké geny které my jako evropská populace si neseme. Bylo to pro nás výhodou být tučnej, protože jsme byli chráněni před zimou ale teďka máme z toho jako infarkty, takže ono je tam vlastně jako podobný.

Tak

No a je teda léčba v Americe v fuzovkách já nevím, o dvě úrovně dál? A nebo je to vlastně to samé, co vy můžete poskytnout v Ugandě? To je jediný rozdíl za dostupnost. Takhle, to je jako jinde. Je jinde, já jsem se samozřejmě sem přijel, jak jsem se snažil okupirovat ty americké guidey a troufnu si říct že většinu toho, co jsme schopni zvládnout finančně, děláme, včetně třeba screeningu prutoku krve mozkovými tepnami, aby naše děti neměly mrtvici, protože 10% dětí, když to neděláte dostane mrtvici.

Na jednoho z ničeho nic, prostě ochrné. To je šílenost. A když děláte ten screening, pravidelně vyšetřujete, tak dokážete to preventovat. Takže myslím si, že jsme schopni Poskytnout vlastně veškerou terapii až do úrovně těch nejnovějších léků a to je několik léků, které se snaží modifikovat tu chorobu, jakože snižují příznaky.

Nejsou úplně extrémně dobrý, ale používají se a pak samozřejmě třeba genová terapie nebo transplantace kosní dřeně. Ale to i v Americe je pro špetku pacientů, protože je to prostě extrémně drahý, jakože mimořádně. Genová terapie je mimořádně drahá. A když představíte že 80% Populace lidí ze srbkovitov anemie žije v rozvojových zemích v srbské Africe, kde nemají ani na penicilin preventivní.

A do toho máte to Ameriko, kde jako dva nebo pět nebo deset dostane genovou terapii, tak je to složitý. Jenom vysvětlte mi trošku, bezkrátce, genová terapie, je to něco podobného, já jsem samozřejmě slyšel o CRISPRu a tady těch To CRISPR. Jo to je CRISPR? To je CRISPR technologie. Takže v podstatě.

licencovaná choroba nebo CRISPR technologie je jako první choroby, které se používají v srbkovitováném mě. Ale je to skutečně jako vlastně je to hrozně složitý je to jako krásný, určitě ta cesta jako vede tímhle směrem. Na druhou stranu ještě jednou 90% lidí celosvětové ze srbkovitováné mě se nedostane k základní péči a umírají na vlastně banální komplikace.

Takže je to vlastně složitý o tom vykládat, když víte, že ta realita je jako v současné době někde úplně jinde. Na druhou stranu, že jo, i ta genová terapie je možná dneska za zlomek ceny, co byla před deseti lety, ale chápu že to je jako pro, že to je furt nedostižný pro i většinu Američanů. Úplně jasný. A bavíme se o tom, že naše děti často nemají peníze ani na to, aby se na motorce, když jsou nemocní, dostali do té nemocnice.

K nám. Takže je to jako složitý to vnímat je to určitě směr úžasnej a je to vlastně podobný taky tomu co jsem viděl v té hemato-onkologii Ten posun je obrovský, ale ta cena je Za to je extrémní. Takže to někdy pak jako složitý si říkat, hele, jako je tohle ještě ta úroveň, kdy to jako dává smysl všechno ale to je možná jenom můj osobní pohled na takový ty extra drahý terapie.

Samozřejmě asi, kdyby člověk byl nemocný, sám dívá se na to jinak. Ale když se na to díváte globálně, profesionálně jako doktor, tak vždycky musíte vážit pro a proti. Jaký je tam vlastně to vaše proč? Je ten váš cíl dneska teda jako zachránit miliony dětských životů? Nebo tak jako berete, hele, vlastně jsem tady z nějakého důvodu a pokud něčemu pomůžu nějakou malou mírou, tak je to vlastně dobře?

Jak vy to vnímáte? Asi daleko jednodušeji To nemá takovou hlubokou a znesnou myšlenku. Vlastně děláme Takovou systematickou práci, děláme ji prostě v jiné zemi a podaří se nám prostě budovat prvně kliniku a teďka jako snad pokud postavíme celou nemocnici dedikovanou jedné chorobě, děláme to dobře systematicky a vytvořili jsme místní personál a to je to hlavní, ten místní personál, který funguje sám.

Vlastně jenom tam přinášíme vždycky odborníka na něco, ten vzdělá ten personál v té dané problematice a jezdí ho pravidelně kontrolovat. A toto je to, co opakuju se asi, co subsaharská Afrika nebo rozvojové země potřebují. Oni nepotřebují jenom založit projekt, ale potřebují ho Tak jak když máte medika, nebo když máte mladého doktora, potřebujete nějakého supervizora, který ten program jako drží dál, než ten mladý vyroste tak daleko že už toho supervizora jako nahradí.

A tohle je asi náš takovej cíl a vlastně tohle nás na to možná nejvíc baví, že ten tým je už teďka tak dobrý a vlastně se zvětšuje a děláte jenom, můj bývalý šejv říká, děláte jenom fine tuning. Takže to je krásný. A samozřejmě pokud se nám to podaří, tak naším takovým drobným cílem je vytvořit kopii, jako Subodva na severu Ugandy, kde máme nějaké vztahy s našimi kolegy, což ale bude už jednodušší, protože to zhrprodukujete.

No já se spíš dostávám k tomu vy jste je říkal, že když takhle ohledně toho občas děláte rozhovory, že občas v těch komentářích je to hruza a já předpokládám, že se tam určitě vyskytuje takový ty lidi kteří píšou, proč tady řešíte nějakou Afriku, tady je problémů dost a takový ty typický že jo, komentující na typických českých zpravdějských serverech.

Já samozřejmě jako nechci zacházet takhle daleko abych vám položil tuhle otázku, ale snažím se jako dostat se k tomu co vás na tom jako nadchlo. Je to fakt to jako nějaký poslání, je to to, že tam vidí ten smysl nebo je to vlastně čistá jako zábava? – Zábava to není, já myslím že to je… Jako čistá radost z práce, která se relativně rychle daří a rychle přináší jakoby viditelný výsledky, protože jenom ta změna za těch pět let je extrémní, z úmrtnosti 60-80% na pět.

Co povedlo vám? Jo, to je úžasný. To je prostě, v Čechách se vám to taky může podařit, ale může to být komplikovanější a to je vlastně hrozně krásný. Vidíte to, že jste vybudoval nějakej tým, který funguje sám, posouvá se sám přináší nápady takže je to čistá radost z práce. Já jsem za to vlastně hrozně rád protože je to vlastně motivující.

Je to skvělý vlastně, já mám pocit že Jo, protože se možná mám pocit i málo mluví o tom, že ono to nemusí mít všechno nějaký obří smysl nebo poslání vlastně čistá radost práce. A ono chápu že ženem pokrok musí být jako nabídící. Vy jste říkal, že v Čechách to možná dokážete taky ale já nevím, jestli je vlastně nějaký lékařský problém v České republice, kde by člověk mohl mít takovýhle efekt.

Tak takovýhle asi ne, ale určitě já myslím, že mám jako často radost práce i v tom, já myslím, že spousta kolegů by to mohli říct Aka jsem si pořídil dva nový analyzátory jeden biochemický, jeden na krevní obráz na vesnici jako praktický lékař A všichni kolem mě to dostali jako domovil ale podívej co mám Pacienti nemusí na krevní obráz do laboratoře vlastně udělám na krevní obráz.

A pak si říkají, kdo to platí A říkám, no já. Protože to mu ničem neplatí. Takže já myslím, že dokážete mít čistou radost práce jako i tady. Jo, jakože fakt. Jo, nebo jsem se teďka vrátil z ultrazvukového kurzu, načalej To je spíš asi jako nastavení Toho, co vás prostě baví a je dobrý, jako možná já jsem jako za to vděčnej.

Vlastně jako když je ta práce, kterou jsem si vybral, tak vám činí radost. Což je vlastně hrozně dobře, možná vrácení se k tomu, když jsem končil tu vrcholovou medicínu, tak jsem byl 90% svýho času jako vlastně smutnej a tu radost jsem měl jako málo kdy. Jo, jako už na konci už to bylo jako trápení prostě vysloveně trápení.

Te radosti jsem přijel domů, tak to jako nebyla radost a bylo pro mě vlastně A teď si říkám, proč jsem to neudělal dřív, no neudělal jsem to protože prostě je těžký, jako je těžký opustit něco, co jste jako vybudoval a je těžký i jako osobnostně jako někam přijít tak jsem tady profesora a teď jsem jako, teď to zkrátím jsem praktik, jo, jsem praktik tak jako se na vás dívají jestli jste udělal nějaký pruser nebo co tam děláte takže to si uvědomujte, když to opouštíte a já jsem měl to štěstí že jako, Tam vedle toho se objevila náhodou zase ta Afrika a vznikalo vedle toho něco co bylo hrozně nabíjející a pak už mě nevadilo to vrcholovou medicínu opustit a tady v Čechách vlastně si říct, ok, tak jsem furt doktor a dělám, vlastně chci dělat tu jako medicínu rukama a zdále se vzdělávat a být jako vlastně ten mladej, který si přináší, chodím na ty kurzy s těma mladejma a tak to je vlastně jako dobře.

Takhle by to mělo asi být ale chápu, že spousta lidí v tom ustrne a dokážu si představit, že kdyby to nebylo tak pro mě těžký z různých důvodů, tak tam zůstanu, protože je vlastně hrozně dobrý být profesor na klinice a pak se ze mě stane takový ten trošku možná zapšklej profa, který možná ty mladé trochu seká, aby ho brzo nepřerostly, oni ho jednou přerostou, ale on se snaží, co nejdělá, aby ho nepřerostly a vlastně jenom furt nadával na všechno a byl vlastně naštvaný a a neměl radost ze života no.

Hmm, byl říkáč. No. A to jako… A taky Já mám ohromný respekt lékařům ale taky to vlastně určitě vydáte, že jo? A ne s tím systémem vlastně jako… Což to je v každé práci to je stejný vyhořelý učitel Všichni můžou být vyhořelí, ale to slovo vyhoření, já nevím jestli to není vyhoření. Myslím si, že Prostě může se vám stát, že v té práci jdete někam, kde už je to víc strátení než radost.

A nemusí to být jako vyhoření. Myslím, že my vnímáme to vyhoření, že nás to přestalo bavit. Mně to nikdy nepřestalo bavit. Ale ten systém a všechno kde se člověk objeví, vás může tak sežrat. A pak musíte mít podle mě odvahu z toho odejít. A přiznávám, já jsem byl takovej přizdisráč a nějakou dobu jsem to ještě prolongoval i tady třeba tým přesunem do Prahy že to bylo pro mě těžké rozhodnutí.

To přiznávám. A teď jako díky Bohu jsem za to rád tam. Přemýšlel jste nikdy že byste úplně odešel z medicíny? Ne. To je prostě to jste tam jako našel tu – No, ne, vůbec. To si to dokážu přesně pán, ale pak se trošku bojím, abych nebyl tak tamá předchozí kolegy, některá byla vybojená doktorka, ale bylo ji 80 a furt ty ambulanci ještě seděla, tak to si musím říct že mě musí někdo jako fakt říct, že už to nestíhám a nevím, kdo to bude, no.

No, vy jste už zmínil teda že v té Ugandě se povedl ten hromnej pokrok prostě k těm dětem, kteří se k vám dostanou z 60 až 80% napět. Je to… Vy jste říkal, že to vlastně nejsou žádné zázraky medicíny, že to je spíš o té systematické práci teda dělat ty věci, jak se mají dělat, jak se to daří pak jako nafouknout další zvětšit ten dopad.

Je to o těch dalších klinikách teda? No samozřejmě ideálně by bylo kdyby člověk měl možnost v té zemi jako zase teďka to říkám, že to je zase ten osud, stát se takovým tím lídrem na tu chorobu v té zemi, že? To by samozřejmě bylo jako nejlepší. A naučuje to třeba místní doktore? Nebo to by nepomohlo? No myslím, doktory já myslím, že musíte začít jako od vrchu, že prostě by se muselo vytvořit jako nějaký systém A já jsem v Čechách měl tu možnost jakoby vlastně rozvíjet několik problematik, které třeba nebyly ještě tady úplně rozvinutý a tak jsem jim měl možnost, jedno bylo třeba jako infekce u pacientů po transplantaci kostní dřeně a tak jsem tak jako se do evropského strukturu zapojil a vybudoval jsem několik věcí se svýma kolegama tady v republice a velmi, takže to šlo od vrchu ale jo, šlo to od vrchu a toto kdyby se podařilo v té Ugandě, tak by to bylo samozřejmě snažší.

Má to jako dvě úrovně Nevím jestli tohle já vlastně chcu, protože tuhle cestu já už jsem si zažil a pak bych zase skončil jako mimo, to dnes si nejsem jistý. A jako jak já vidím, a tohle by bylo nejlepší, ale co vidím jako já, jak bych to mohl dělat já, aby mě to furt vlastně jako bavilo, tak to dělat odspodu a dokážu si představit a vlastně furt to tak jako říkám, hele, asi to tak jako stejně dopadne, že pokud se nám podaří postavit novou celou nemocnici čistě pro děti ze srbkovitovaném, nevím, je to nám už, ne na nic jinýho, že tam budeme mít prostor i lidi i čas, aby se k nám chodili jako systematicky lidi domluví se s ministerstvem, chodili k nám koukat.

A myslím si, že tenhle systém kdyby vznikl, a vidím to třeba, že za mnou se jezdí vlastně na stáže lidi z měst do vesnického praktického lékařství a odnáší si spoustu věcí, tak Když tam někdo pobude měsíc no tak si odnese spoustu věcí a přinese si to někam. Třeba to nebude mít tak ideálně, protože tam nemá peníze, že jo.

Ale některé věci jsou jednoduché, jakože máte na každého pacienta file, to vás nic nestojí jo. A už začínáte nějakou systematičnost. Kdyby se podařila nějaká blížší kooperace s ministerstvem, abychom byli součástí nějakého jako vytvoření nějakých guide, kdy tam existují samozřejmě, ale jsou okopirovaný americký a to je vůbec jako nepředstavitelný to tam jako předvádět.

Nám se povedlo to, že jsme ty americký guide vlastně a to To je to nejdůležitější, vlastně přežvíkali a udělali na úroveň Ugandy, protože nemůžeme transplantovat kosní dřeň, ale můžeme udělat spoustu dalších věcí, které jako vlastně minimalizují potřebu tý kosní dřeň. Takže když slepě překopirujete západní gajty, tak se vám to nikdy nepovede, ale když to transferujete a dokážete to, tak to je to, co si myslím že je to, co jsme dokázali.

A tohle by se nám podařilo přenést na ministerstvo a říct jim, hele nechtějete transplantovat kosní dřeň a pojďte se podívat na ty základní parametry, tak by to bylo dobré. A třeba se to podaří. Má šanci to překonat třeba ty hranice tý Ugandy mezi ty další země? Nebo třeba v některých těch dalších zemích?

Máte vůbec přehled, jak to je v těch dalších zemích? Moc nemám, moc nemám. To popravdě řečeno takhle, já jsem fakt vlastně spíš baví To matatelně dělat než vytvářet nějakej velkej networking, protože určitě takovejchto jakoby snah západních univerzit zejména je několik hlavně v těch velkejch městech, ale zase je to podobně jak v Čechách, většina populace žije mimo město, takže pokud jsou některý věci, některý kooperace, tak jsou ve většině s velkýma nemocnice má zase trošku mimo realitu.

A každá země to má trošku jinak. Myslím si, že Kenya, Tanzánie to má podobně jako Uganda, Ale třeba země západní Afriky to mají jinak tam ta vláda šla do kooperace s farmaceutickou firmou a vytvořili jako vlastně nějaký systém podobnej jako USAID aha IV, takže každá ta země to má trošičku jinak. Uganda vytvořila spolupráci s firmou, která vyrábí ten nejklíčovější leh, který my třeba kupujeme a potřebujeme, na to bychom mohli vůbec dávat dárce v Čechách, tak Uganda má tu spolupráci.

Ale vlastně sama si řekla, že oni si určí, který nemocnice to dostanou a jak a vlastně se to rozplynulo a systém žádnej není jo prostě to se rozpadlo, takže je země od země. – Doporučil byste Ugandu vůbec vašim známejím, jako čistě jako cestovatelskou destina – Jako turisticky? – Jako turisticky? – Určitě já, určitě je tam spoustu krásných národních parků, zvířata jsou tam určitě míň než v jiných zemích, protože prostě je bědlí v době Idi Amina, když byla do mor, ale jsou tam krásný hory, fakt nádherný hory, to jako doporučuji, ale tam většinou turisti jako všichni jezdí na gorily, na západní Ugandu na parky, málo kdo si dostane do Rwenzor nebo na Elgon, ty hry jsou fakt úžasný a nejsou vůbec lehký, teď jsme se s našimi architektama vrátili z půlky cesty, protože prostě se tam dalo, je to fakt těžký A může to být těžké Je to vysoký nebo spíš ty podmínky?

Podmínky, vysoký je to třeba ta sobka, kam jsme teďka lezli před měsícem, my jsme tam už byli a teďka jsme tam naše kamarády chtěli vzít 4 321, ale kontinuální déšť prostě půl metra bahna, jste vyčerpaní, je to za den převýšení 2000 metrů, musíte výjít. Není to lehký, že v jeden okamžik se to prostě stalo tak, že to nedáte tam musíte mít stejný respekt, ale když tam netrvá doby sucha tak je to v pohodě.

Ale Takže hory jsou krásný a pak jako naše oblíbený je sever, severovýchod Ugandy, Karamuja, což je oblast, která je taková dlouho byla zakázaná kvůli občanské válce a tam jsou vlastně neolitický kmeny který žijou vlastně hodně tradičním způsobem, včetně toho, že tam přijedete a když s něma jako si dostanete do kontaktu, tak ráno s těma mladejma napíchnete krávě, krev smícháte s mlíkem a měli byste to pít my to samozřejmě nepijeme, ale tohle vidíte takový ten tradiční život.

A je to jako úžasný, jakože krásný ale tam už nezjí vůbec turisti, to už je jako jednak nebezpečný pro některý furt Není to nebezpečný ale spousta lidí si to myslí a je to dobře možná, protože tam není jako ever turismus žádnej. Takže určitě bych to doporučil, ale určitě pak ne s cestovkou ale s někým, kdo tu zemí zná vlastně úplně z jiného pohledu protože ten druhý pohled tak jak to bývá, je hezčí.

Jak se tam k vám chovají, když tam třeba kdy chodíte jako parta bělochů? Jste tam jako teda ta atrakce když jste mimo ty turistický… – Jako tam, kde jsme, nebo tam, kam jsme třeba, když jeme někam na trek. – Nebo když jste třeba někam na trek. – Když pojedete do Ugandy, tak Uganděny jsou hrozně milí. Hrozně.

Jakože usmírají. A všude jsou děcka. Takže to, co asi si nejvíc budete pamatovat, že na vás budou křičet děcka muzungu, muzungu a mávat na štěstí tam není žádný muzungu dejně peníze to tam není. Aspoň tam, kde se pohybujeme. Což zničí většinou turismus. Takže chovají se jako milé. Je to milý. A když jste někde kde fakt se často neobjevují lidé jako neafričtí, Tak jsou i takový hodně jako postýchavý a je to takový vlastně, třeba když se straší v Ugandě děti, tak se straší, hele nezlob nebo přijde prostě fousatej bělocha seberetě, takže když já se někde objevím, neznáme oblast, tak děcka jako se rozbrčí, ty nejmenší.

A pak je úžasná věc, kterou já mám hrozně rád, to je to fakt jako hrozně milý, že když vezmete jako děcko, který už vás zná a je to takové, že si je vezmete do dlaně, tak první co udělá, tak vám začne hladit chlupy. Protože to vůbec jako neznají takže to je jako milý. Hezky, hezky. A co jídlo? Asi typický tohle.

Co se jí vlastně fokadě Co se jí, to záleží, kolik máte peněz. Ale když to řem po našem, tak je to, oni říkají, že mají krásnou bohatou kuchyni, nemají. Je to prostě pošo což je kukuřičná kaše, ale jakoby úplně tvrdá že to můžete krajet jako chleba. Je to matoké, což je z takových těch zelených banánů, kaše z peanut butter.

A k tomu můžete mít samozřejmě Nějaký fazole a local chicken, což je takové to kuře, který běhá, který má svaly a máte je pak jenom mezi zubama a nebo rybu a nebo hovězi, ale to jsou takový ty kosti jak to nakrájí. Všechno víc kostí má, takže máte víc kostí, ale já jsem a ryžu. A já jsem jako spokojený, protože já i v Čechách jim vlastně jenom rýži s hovězím, takže mně je jedno.

Spousta lidí tam jako není úplně šťastná, když jdete v těch vesnicích. No ale jinak je tam jako strašně moc ovoce, jakože úžasný ovoce a banány, to jako fakt jako, mně to nevadí, někomu vadí, že je to hrozně monotónní. A samozřejmě tohle, co se bavíme, je pro lidi jako jsme my, že si to můžete koupit za nějakých 30 korun tady takový jídlo.

Naše děcka, ty jí jenom pošo ráno jí čaj a čaj je prostě čaj plně řídkej s hlčičkou cukru, pak dlouho nic nejí a na večeři prostě dostanou poša. Takže je tam je tam v mnoha regionech, je tam jako podvýživa bílkovinová podvýživa, protože nemají bílkoviny. Že jdí jenom jednou denně a to tu kukuřičnou kaši, tak v podstatě.

Třeba, protože prostě rýž je fakt drahá. A maso je, i rýž je drahá, to maso jako chápu asi, ale i rýž teda drahá Jakoby 40 % Ugandy, že je pod hranicí chudoby, což je jako méně A to není ale Česká hranice chudoby. A ty ceny jsou jako jiný, ale nejsou dramatický jako jiný, to je jako, je to pro Tam ček je jako král že by takhle rozhazoval svý 100 koruny a.

Jako Čech? No je, asi jako v jejich úrovní je, ale jakoby není to jako, ne, takhle to úplně, je to takový pro nás takový norm, když jdete z turistických oblastech je drahý. Pekelně drahý. I pro nás? I pro nás. Jo, jako Afrika je extrémně drahá. Jeden den v Národním parku když jdete na Elgon, tak musíte počítat ze 100 dolarama za den.

To jako není není jako lehký jídlo taky jako není úplně v těch turistických oblastech drahý. Když jdete mimo, tak je to takový normální, 60 korun je takový jídlo, což si samozřejmě žádnej Uganděn, který vdělává 40 korun nemůže jako opřát jo. To nende, to nende. A teďka si představte, že většinou, nebo hrozně často je to žena sama, která má Pět až sedm dětí, jako je to těžký a nemá práci.

To není lehký a nedej bože, když to dítě je nemocný, nějaký z našich pacientů, tak to je vyčerpávající. Žijou tam takový ty, já mám pocit, že se tedy občas idealizujeme takový ten starý způsob života, což mám pocit, že občas v té Africe to člověk vlastně vidí, že jsou tam nějaké velké rodiny dohromady a tak, že by se podporovali zároveň, prostě takové generace.

Určitě no, jakože většinou ta žena která bohužel často zůstane sama, zvlášť třeba od těch našich pacientů, tak žije se svou matkou sestrou. Je to určitě jako daleko víc komunitní života jako výrazně si pomáhají. Takže i když jsou tam jako staří lidé, kterých je fakt hrozně málo, často nemají už děti, protože třeba umřeli na HIV před 20 lety Tak ta komunita jim půjčuje nejstarší pěti lety děcko než jde do školy a to se o ně stará.

Až jde do školy, tak vezmou jiný a zase se stará o tu babičku. Takže je tam rozhodně jako větší, aspoň na těch vesnicích. Ve městech je to úplně jiný komunitní život. Zeďmu na závěr. Vy jste už říkal, že jste hodně závislí na dárcích a na lidi kteří vás podpořejí. Jakým způsobem vás lidi můžou podpořit? A možná ať si člověk představí, co se vlastně za ty peníze dá pořídit.

Protože jsme se jako bavili, kolik tam stojí jídlo. Ale co se vůbec… Jak náročný finančně tohle? No ta léčba vlastně záleží, jak ten člověk je komplikovaný, ale v průměru jako veškerá medikace, laboratoř, je v průměru přibližně 300 Kč na měsíc Všechno Do toho samozřejmě pak nějaký personál, takže my počítáme, když zprůměrujeme všechny naše děti, že 500 Kč měsíčně je cena, za kterou jako To dítě provozuje, nebo ta klinika provozuje péči o jedno dítě včetně paní u klizečky, když to řeknu.

Takže to je cena, kterou tady jako často jdete na oběd pětistovka jsou možná jídlo pro dva, někdy možná pro jednoho a tam to skutečně znamená život nebo neživot. To dítě prostě, když to není v tom programu, tak si ještě skoro jistý že prostě do toho desátého roku umře. A tady když k nám chodí pravidelně a pravidelně má screening, má laboratoř, rychle léčíme komplikace tak nejenže jako nežije v bolestech nežije v infekcích, ale vlastně přežije.

Nám pomoci, to je jako jednoduché my vlastně se snažíme, každé naše dítě v programu mu zajistit českého adoptivního rodiče, který ho provází až do té dospělosti kdy my se snažíme v našem sociálním programu který je hrozně jako důležitý. To dítě které vlastně skoro nechodí do školy, protože je furt nemocný a nemůže chodit, tak mu zajistit aspoň to cílený vzdělání, nebude z něho letecký inženýr ale když z něho bude prostě kadeřnice tak to bude výborný takže se Pokud se nám podaří, že ty děti neumřou a dorostou, co se víc víc začíná stávat, tak se budeme snažit tím zajistit cílený vzdělání, aby pak mohli na té léčbě participovat sami.

Takže naším cílem je pro každé dítě mít adoptivního rodiče v Čechách a ta adopce je možná přes naše webovské stránky subocz, dvě se dvě u ocz, tak je zvláštní název, ale tak to vzniklo. A to je vlastně asi největší pro nás pomoc, protože vy když máte adoptivního rodiče, kterému posíláme ročně informace jak se daří tomu dítěti, tak vy můžete plánovat.

Vy víte že třeba víte že to dítě ano, tak můžeme zahájit tu léčbu. Nemůžete si dovolit to že někoho zahájíte léčbu, vezmete ho do programu za 14 dní mu řeknete hele, sorry, došli nám peníze. To je hrozný. To se to nejde. Takže my se snažíme pro každého mít odpěvního rodiče, který pak získává všechny ty informace a má své dítě, které mu vlastně reálně zachránilo život.

Mně ještě napadá, samozřejmě je trošku špatný, ale dá se tohle nemusí někdy překonat, někdy vylečit? My furt mluvíme o tom, jak to postihuje ty děti. Stane se, nebo zlepšuje se to v čase? Nedá se to, protože je příroda. Protože je to genetika, je to genetické nemocnění, dá se to. A to tak, že byste vybil malárii A pak čekal třeba tak 50 tisíc let, než ten gen se naředí v populaci do úplného minima.

Je to prostě vrozený genetický onemocení, který ale pro tu populaci primárně bylo jako selekční výhoda jako bonus od přírody. – Takže vlastně tu péči je potřeba aby u ní měli celý život. – Je to tak, ale co my můžeme, je to hrozně důležité často se nás na to lidi ptají, jsou části té naší péči i vzdělávání těch rodin a vzdělávání těch pacientů, kteří se dostávají teďka do adolescentního věku, Že je hrozně důležitý vybírat si partnera Partnera který bude zdravej, když nemá žádné genetické postižení, což se dá vyšetřit, tak ty jejich děti budou jenom nosiči a nebudou mít vůbec žádné nemocné děti.

Takže jenom potřeba mít jako family planning. A to se podařilo v HIV velmi dobře, protože tam jako skutečně než se nám jde partnerat, tak ve většině případu chce se nějaký test, tak tohle se doufáme podaří i srkovitý anémii a začíná už takový jako trend i vzdělávání komunit. Máš-li cyklusel, vyber si partnera pro celou komunitu, testuj se, abys viděl jaký je tvůj cyklusel status.

Ve Spojených státech všichni novrozenci afroamerického původu jsou testovaní. Aby to věděli. Přesně. Aby věděli, hele, jsem nosič, nebo mám dokonce cyklusel, ale většinou jsou samozřejmě nosiči, že jo tam je asi 5 až 7% pacientů, nebo afroamerické populace s tímto genem. A zase si musí vybrat dobrou partnerku.

A takže tímhle způsobem jste schopni tím vzděláváním minimalizovat počet těch nemocných. Množství toho genu v populaci, to je příroda. No, ale předpokládám, že vám jde hlavně o ty nemocní. Takže to je vlastně docela fajn, že tam tahle cesta vlastně vede. Jasný, jasný, jasný. A snažíme se o ním, aby to fungovalo.

Skvěle. Zdeňku, moc díky Díky za vaší práci a i za… Možná vlastně trošku optimism. Myslím, že to bylo trošku temný téma, ale já si myslím, že možná spoustu lidí třeba je ve fázi, když si říká, hele už mi ta práce přináší víc smutku než radosti. A je vlastně vidět že nikde není pozdě na to udělat změnu a že to může být vždycky super.

Takže díky za to. My děkujeme.