Zdeňka Šíp Staňková: Neničte své děti! Principy zdravé výchovy

Přepis epizody

Zdeňko, vítej v Proti proudu, ahoj. Ahoj. To tvoje téma je samozřejmě výchova dětí a spoustu věcí kolem toho spojený. Já jsem chtěl začít trošičku od konce možná. Kdyby jsi měla jednu věc, kterou tak jako furt musíš lidem opakovat nebo kterou by si konečně chtěla jako vytesat, dát někam na ten billboard, aby to všichni rodiči konečně pochopili.

Je něco takového silného, co tě napadne? No já myslím, že ta věta děti jsou taky lidi že je takový silný statement. Ano to i dost rezonuje mezi lidma tak to je asi ta věta kterou… Tak nějak zastřešuje všechno co dělám, no. Děti jsou taky lidi. Nicméně ono tohle, tuhle větu jako spousta lidí ti odsouhlasí, když jim to řekneš, ale pak, když se začneme bavit o těch jednotlivých věcech, který řešejí lidi s dětma každej den, tak to začne trošku skřípat, takže vždycky to chce asi nějaký doplnění, nějakej podtitul ještě.

Já jsem vlastně, když jsem přemýšlel, jakým snědem to, víš jako poslat, tak mám pocit že všechno to povídání o výchově, o dětech, že vlastně kdyby se z těch lidí zeptala, jaký je teda cíl té výchovy, tak se možná ani neschodneme na tom. A tím pádem je jako jasný, že se ty lidi nemůžou schodnout ani na těch prostředcích, když vlastně se spoustu lidí možná ani neschodneme nad tím jaký je vlastně cíl té výchovy.

To máš asi pravdu. Na druhou stranu si myslím, že když bychom se podívali na sebe a na svoje dětství, na to, kým jsme dneska a kým bychom si vlastně přáli být kam směřujeme i v té dospělosti tak velká většina lidí asi ti řekne, že chtějí být šťastný, zdravý, spokojený, chtějí mít nějaké naplněné vztahy.

Takže tyhle věci si myslím, že máme tak nějak všichni společný a tak nějak bychom to asi všichni chtěli i pro ty děti, takže když se zkusíme podívat na tu podstatu, tak si myslím že jako chceme vlastně možná všichni to samý, akorát máme v důsledku svýho dětství, v důsledku všeho možného, co se nám dělo skrz celý náš život, tak máme pocit že k tomu vedou třeba jiný cesty a pak se rozcházíme na tom, že že Se bavíme o důsledcích konkrétních věcí, který těm dětem děláme nebo říkáme, nebo jakým způsobem s nimi žijeme.

Ale jinak si myslím že když se vrátíme k té intuici, kterou všichni máme, všichni jsme ji tam měli když jsme se narodili, ale žijeme v nějaké společnosti která je hrozně vzdálená tomu co je přirozený pro lidský druh pro vývoj lidského mláděte. Ale když se budeme vracet k tomu K té podstatě, tak myslím, že nakonec se všichni jako můžeme shodnout.

Akorát je to složitý a je to těžký, protože si nesem spoustu vlastních zranění z dětství a je to náročný. Na druhou stranu když říkáš intuice, tak já mám pocit občas, že mě u toho hned napadlo takový jak se říká, tak ta matka by to vlastně měla sama vidět jak se starat o ty děti a měla by si užívat ten čas s těma dětma.

A prostě vidím že to tak nevždycky je, že prostě a asi je to normální, že prostě pro normálního vyspělýho člověka jako úplně najít potěšení v tom 12-14 hodin denně vlastně být s těma dětma a být v tom jejich světě není úplně jednoduchý. No a to je právě to, že jsme tak strašně daleko od toho co je pro ten lidský druh a pro zdravý vývoj toho mládě té lidského přirození.

Protože když se podíváme do historie, tak tisíce let Tý lidský evoluce. Lidi žili úplně jinak než žijeme my posledních několik set let a ta evoluce zkrátka nestíhá. Prostě nemůže. Takže dřív to, co je vlastně přirozený to, jak lidi žili, to byla vesnice nějaká celkem jako malá skupina lidí. A babičky, dědečci, všichni možný příbuzný, maminky, tatínci, hodně sourozenců, sestřenice, bratranci, sousedi, kamarádky, kamarádi různýho věku.

Nikdy v historii až v té modernější, se nedělalo to, že bychom vzali děti, které se narodili v jeden stejný konkrétní rok. Vzali jsme je, strčeli jsme je vlastně do jedné místnosti s jedním dospělým kde ty děti… Ty děti, co potřebují hlavně pro ten svůj zdravý vývoj, je nějaký vztah s dospělým který je ideálně zralý a nějakým způsobem vědomý a moudrý třeba.

Ale i když není zralý a moudrý a vědomý, tak aspoň jeho mozek je, nebo měl by být vyvinutější, má životní zkušenosti je dál. Když to dítě strčíme mezi skupinu stejně starých dětí, tak oni se od sebe nemají co naučit. Respektive můžou se naučit naučí se nějaký toxický způsoby řešení konfliktu, toxické chování, nezdravou komunikaci a tak.

Takže ono je to sice pěkný a já to hodně mám mimo. Třech dětí, tak mám ještě psa a když jsem si pořídila štěně, tak to bylo po dlouhé době, co jsem psa neměla a začala jsem hodně řešit i vlastně výchovu nebo život s tím štěňatem a s tím psem a mám několik kamarádek který jsou dlouholetí chovatelky, trenérky, ty rozhočí v různých soutěžích, psích, agility a dogdancing a podobně a jsou velmi zkušený.

No a čím víc se o tom spolu bavíme, jsem dělala rozhovory vlastně s kamarádama dvěma trenérama psíma o rozdílech nebo spíš nerozdílech mezi výchovou dětí a psů. A vlastně je to stejný jako s těma štěňatama Dneska v moderní řekněme výchově psů je to tak, že ty nevezmeš to štěně a nedáš ho mezi další štěňatá oni si hrajou, ono je to rostomilý, že jo na první pohled si říkáš, to je skvělá socializace, no to je paráda.

Jo, ještě nemusím já, že jo tam nic. No, no, no přesně tak a ty si odpočineš vlastně je to jako pro tebe, že jo ty seš máš pocit že štěň je saturovaný hraje si tam, paráda. No jo, jenomže pak se ti stane že máš psa, který vlastně tě moc nevnímá, není na tebe moc napojený, protože je napojený na ty ostatní štěňatá, dělá ty něco bláznivý prostě něco, něco.

A pak s ním chceš jít na vidítku po ulici a ten pes je úplně mimo a vidí nějakýho jinýho psa jak za něm běží, protože přece… Se socializuje ne se štěňátkama. No a s těmi dětmi je to vlastně úplně stejný, jako my, protože si potřebujeme oddychnout, protože nemáme tu vesnici nemáme ty babičky, nemáme tu moudrost, která se přesouvala a teď vůbec neříkám, že to za minulých generací bylo nějaký úžasný a že tady to všechno je špatně, vůbec ne, ale musíme si uvědomit, že jsme fakt odtržený od toho co je prostě přirozený.

Takže ve chvíli kdy to dítě teda já si jako můžu oddechnout, dám ho mezi ty ostatní děti. Mám pocit že tam nějak jako probíhá ta socializace a ten vývoj a tak dál, ale to, co to dítě potřebuje nejvíc k tomu zdravýmu vývoji je fakt blízký vztah a bezpečný vztah s nějakým zralým dospělým a to nemusí být matka.

Pokud tam není matka, může to být otec, může to být učitelka v té školce. Pokud to dítě nemá doma dobrý podmínky k rozvoji, tak to může být ta učitelka v té školce. Ale je samozřejmě mnohem náročnější. Já jsem mimochodem bývala učitelka ve školce dva roky. Jsem strávila jako učitelka v jednotřídce státní, kde bylo 28 dětí na jednu učitelku.

Vždycky půl dne jsem s něma byla sama. A v takových podmínkách to fakt nejde, abys každý z těch 28 dětí dokázal opečovat tak, jak to dítě potřebuje. Takže tam logicky vznikají nějaké vztahy mezi těma dětma, které ale nemůžou být zralí, protože nic se tam nenaučí zralího protože ty děti jsou prostě na stejné úrovni.

Zase na druhou stranu, že on to není jako buď nebo. Oni ani ty děti v té školce nejsou od rána do večera většinou. Víš, já teď jako jenom docházím k tomu Jestli je tam nějaká hranice, protože ono je to vlastně hrozně jednoduchý, že jo z pozice rodiče jako přijet domů, strávit ty dvě intenzivní hodiny se svým dítětem, kdy tě to vlastně ještě baví, než jste ho vyčerpany a tak a pak si říct dobrý tak já jsem udělal tu svou část a ten zbytej zase dělá a dělá nikdo jiný.

Ale víš jako je tam ta nějaká hranice protože chápu co říkáš, teda dobře dítě potřebuje zdravýho dospělýho, od kterého se učí, ale potřebuje ho od rána do večera? Určitě ho nepotřebuje od rána do večera, ale je to přesně jak říkáš, kvalita je víc než kvantita, jakože určitě. Takže vždycky každej hledáme nějaký kompromis nějakou cestu pro sebe, pro to, aby my jsme byli schopní dělat, co vlastně chceme, v čem se realizujeme a zároveň aby jsme tomu dítěti dali ty nejlepší podmínky, kterých jsme schopní pro ten vývoj.

Ale zase je to o tom, že je dobrý vědět jaká je ta podstata, jaká je ta… Evoluční vlastně realita a pak se tomu zkusit nějakýma krokama přibližovat a vlastně není přesně jak říkáš, to není buď a nebo, to není černá a bílá mezi tím je strašná škála samozřejmě přístupů a každý z nás je, má možnosti nějaký zrovna v tuhle chvíli taky se to mění, že jo já jsem si taky ten život přizpůsobovala postupně tomu abych mohla dělat, co mi dává smysl abych mohla být s těma dětma, tak jak mi to dává smysl.

Nicméně furt vidím jako velký problém to, že máme ty nukleární rodiny, že vlastně nemáme ty, musíme si tvořit nějaký nějakou síť přátel stejně smýšlejících blízkých rodin kde ty děti tak nějak můžou proplouvat a kde si jenom vzájem můžeme hlídat, protože samozřejmě je to V téhle společnosti tak, jak žijem, náročnější, než kdybychom byli někde v nějaké vesnici Já nejsem úplně takový ten komunitní člověk, který by chtěl žít v nějaké komuně a někde tam společně hospodařit a tak.

To není úplně pro mě, já mám ráda to své soukromí a svůj prostor. A nicméně i tak můžu, a zase to není prostě buď anebo, můžu si tvořit vztahy s kamarádkama, s přátelnýma rodinama, s lidma, na který se můžu spolehnout, kde ty děti vím že jsou v pohodě v bezpečí a to je asi důležitý. Takže to není čistě tak, že jdeš ke kamarádce a vlastně víš jako s tím způsobem to, co spoustu lidí si říká, tak já jdu za kámoškou, ale vlastně my si dáme stejně to kafe spolu a ty děti si hrajou spolu.

Jo, je to jako ta vzájemná pomoc, dobře, tak já teďkom pohýdám děti tobě a třeba někdy jindy mě. Jo, ale takhle je to taky jako, že si jdeme dát kafe, děti se hrajou, to zase to není tak, že bych musela 24 hodin denně bejt jako k dispozici tomu dítěti, protože zase co by se to dítě z toho naučilo? No vlastně.

Že vlastně láska znamená že se obětuješ. To je taky blbý že jo? To si nese pak to dítě jako vzorec nějakej do života, ale spousta žen hlavně žen má s tímhletím velkej problém. My jsme se naučili být ty hodný holky, naučili jsme se, že se vlastně musíme přizpůsobovat, že musíme tak nějak jako poslouchat, být potichu moc se jako nevyskakovat, moc nebýt vidět, nebýt moc to bylo, nevím jestli jsi viděl film Barbie, ten hranej, a tam byl super proslov, v té vlastně maminky, té slečny, že jo, která tam říká jako žena ty musíš být musíš být krásná, ale ne zas moc, protože to ti pak jako zase nadávej, že nevím co, si necháš upravit něco, něco, musíš být chytrá, ale zas nemoc, musíš být tohle, ale zas nemoc a teď tam vyjmenovává, vlastně nevím kolik těchhle.

A věcí kdy jako na ty ženy, nebo na muže samozřejmě jenom jinak a jak spousta těch kladeno tolik nároků, že ty se v tom jako ztrácíš a vlastně spousta z nás jako neví kdo vlastně jsou a co je pro ně jako přirozený a co je pro ně, co se baví, co se nebaví, co se jim líbí, co se jim nelíbí, jako je to docela častý problém tohle.

Přátelé a kamarádi, pokud jako já jste lidi a chodíte občas spát, tak by vás možná mohl zajímat partner tohoto dílu podcastu, kterým je Magniflex. Pokud Magniflex neznáte, je to firma která v Itálii vyrábí prvotřídní madrace. Když začnete trošičku řešit na čem spát a jak to udělat tak, aby ráno jste byli plní energie, tak dojdete k tomu že ta kvalitní madrace je vlastně skvělá investice a já jsem tímhle způsobem došel až k Magniflexu.

Magniflex nabízí celou škálu madrací různých cenových hladin, různých typů, hlavně to jsou teda pěnový madrace, ale mají spoustu vychytávek jakože na velký madraci můžete mít třeba jednu stranu jinak tvrdou než tu druhou stranu, nicméně já jsem si vybral něco co je velmi unikátní a to je jich madraci Magnistretch.

V čem je tak unikátní nějaká madrace si říkáte? Je to o tom, že oni vlastně přes 6 let dělali výzkum na univerzitách a přišli na dost zajímavý systém, který mají patentovaný, kdy vlastně ta madrace, když se na ní lehnete, tak ona pomaličku roztahuje takovým jako malým ale vytrvalým tlakem roztahuje vaši páteř, vaše plotínky.

Je to skvělý díky tomu že vám to vlastně pomáhá regenerovat a je to skvělý pro lidi kteří třeba jako já bolej záda, ještě to není tak vážný, že byste byli po nějaký operaci, ale ať už co se týče té prevence bolesti zad nebo řešení právě bolesti zad, tak to může být jako velmi parádní možnost. Tadle matrace dokonce je tak dobrá, že získala cejch amerických chedopraktiků, který ji doporučujou.

Pokud byste chtěli tu špičku na trhu, tak mrkněte na Magniflex. Ty matrace je samozřejmě nejlepší jít si vyzkoušet, takže doporučuji vám najít si některý z jejich showroomů, jít si to vyzkoušet Jsou tam velmi schopnej personál který vám k tomu řekne spoustu věcí, nechá vás na tom položit si dostatečně dlouho, abyste si to dokázali vyhodnotit.

A Magniflex je světovým lídrem v oblasti zdravého spánku již 60 let, což o něčem vypovídá. Takže naposledy magniflex.cz, tam dostanete všechny informace, jděte na to mrknout a poříte si kvalitní matraci. Ještě mě napadá, víš občas když tady to téma s někým naťuknu, tak občas slyším takový to, hele, děkujte vlastně jedno, zbytečně se v tom hrabete, zbytečně to přeháníte, to dítě si s tím vždycky nějak poradí, vlastně stačí to jenom myslet dobře.

Ono to dítě si s tím vždycky nějak poradí, jako jo, ale vždycky má všechno nějaký důsledky. Ty děti jsou… Bohudík i bohužel hrozně adaptabilní. Takže fakt dítě vydrží celkem cokoliv a rozdíly v tom, co mu to přinese potom do toho dospělýho života. A vlastně každý dospělý člověk když začne řešit nějaké potíže ve svým životě nějakého charakteru vztahovýho, zdravotního, ale i třeba v práci se mu nedaří.

Jakmile začneš řešit nějaké tyhle problémy a začneš se skutečně nořit do těch kořenů těch problémů, tak si myslím že ve velké části fakt se dobereš do toho svýho dětství a dokážeš tam najít tu červenou niť, od který někdy to bývá jeden silný zážitek ale… Takže spousta lidí se myslí že vlastně mělo dětství jako v pohodě a oni třeba měli dětství v pohodě.

Ale další věc která do toho vstupuje, že každej z nás se narodí s jinou citlivostí. A jsou vysoce citliví lidi jsou lidi který zvládnou i velký traumata a vlastně to nepoloží, ale pak jsou lidi který prostě tu citlivost mají větší a když je něco opakovanýho v tom dětství, vlastně je jenom trošku špatný, ale je to opakovaný a dlouhodobý, tak to může mít vlastně stejnej důsledek, stejnej následek jako jedno nějaký velký trauma pro někoho jinýho Takže je to i hrozně neporovnatelný a my nikdy nevíme, jaký to dítě se nám narodí.

A teď zase nechci úplně aby to vypadalo, že někoho straším nebo že… To je strašná tragédie, že musím se bát jako všeho, což je další věc. My vlastně hodně máme tendenci vidět ty věci černobíle. Prostě jsme vyrůstali v něčem teď jako zjistíme, že vlastně to nebylo úplně ideální. No a teď se nám to překlopí úplně na druhou stranu a vlastně hlavně aby jsme to dítě netraumatizovali, hlavně aby jsme mu neublížili a teďka já mu nemůžu nic zakázat.

A teď se začneme bát těch jeho emocí, protože dítě který může projevovat emoce, tak je projevuje velmi silně, velmi nahlás většinou. A teď mi se to začneme bát, to jsou mé vlastní zkušenosti A vlastně v tu chvíli jako nevíš co máš dělat, nemáš ty nástroje z toho dětství protože ty jsi byl třeba vychovávaný jinak a zároveň se bojíš zakročit, bojíš se držet si tu hranici, protože nevíš co to vlastně s tím dítětem udělá.

Nevíš, co je správný, co v tom tak jako plácáme a nemáme přístup k té svoji intuici, protože v důsledku toho dětství, kdy furt nám bylo říkáno, že takhle jsme hodný, takhle zlobíme, tohle musíme dělat tohle nesmíme dělat. A teď tím že to všechno je tak odtržené od toho přirozeného vývoje, tak jako děti něco jsme se naučili, jasně že jo, nějak jsme se přizpůsobili, ale ty…

A v psychologii se tomu říká obraný mechanizmy ega třeba To jsou takový ty věci, jakože u chlapů je to hodně, že si, když se podíváš na diskuze na Facebooku na ty komentáře, to je kniha, otevřená kniha psychologie obraných mechanismů ega, řekněme. A často to bývá nějaký zesměšnění toho nebo zlehčování toho že někdo mluví o tom, že děti poznamená, nebo že dospělí dneska poznamenalo v dětství, když dostávali řekněme na prdel, nebo když se k ním rodiče chovali nějakým způsobem, když zlehčovali jejich emoce nebo jejich prožívání.

Ježiš já jsem to taky přežil a vůbec žádný trauma nemám. To je úplně jako typický a vy jste jako chudinky a co tady brečíte. A takovýhle těch obraných mechanismů je velká spousta je jich mnohem víc. To dítě jako jo, to vždycky nějak přežije, nebo většinou, ale jaký z něj vyroste dospělej jaký je spokojený v životě, jaký má vztahy, jaký je spokojený v práci, dokáže si najít tu svoji cestu jako nebo nastoupí do toho korporátu a tam sedí těch 20 let a je vlastně nespokojený a čeká na ten víkend a čeká na tu dovolenou a vlastně myslí si, že s tím nemůže nic dělat.

A tak, jestli vlastně cítí vůbec nějakou zodpovědnost sám za sebe protože my od začátku od děství vlastně tu zodpovědnost, ona je nám braná jako těm dětem. Takže pak vyrosteš a myslíš si, že za tvoje zdraví jsou zodpovědní lajkaři. Třeba nebo. Jo, no tam si myslím, že přesně to, už se dostáváme k těm konkrétním věcem, kde spoustu vlastně rodičů si najednou hledá do svojí hranici, víš mě si úplně jako nahrála, nebo mě u toho napadlo možná typický příklad takový jako dětský spory, víš, tvoje dítě nikam jde a ty cizí děti se k němu třeba nechovají úplně pěkně a teď jako vlastně spoustu lidí jako hledá, jaká je ta jejich reakce, jako řeknu no, dobrý to se stává, prostě je to součást nějakého dětského vývoje, půjdu to řešit za to dítě a tam si myslím, já nevím jestli to je vlastně důležitý nebo ne, že existuje třeba v tomhle konkrétně jako dobrá až padná cesta, víš jak moc máš pejt v fůzovkách ten člověk který tomu nebo ten rodič který tomu dítě ti zametá tu cestu a řeší ty problémy za něj protože prostě co si budeme povídat, jako možná se taky pamatujeme, prostě jít mezi děti na hřiště a být jako odmítnutej není příjemný samozřejmě a je to něco čím si ty děti musí projít nebo vlastně nemusí.

První věc je, že si myslím že každej rodič zná to svoje dítě nejlíp, takže je to vždycky to zatím není vůbec otázka věku tady ty věci jakože by si řekl že v pěti letech už je dost velký každý dítě je v pěti letech dost velký na to, aby si to řešil samo, nebo v sedmi nebo ve třech nebo v devíti. Prostě to je otázka vývoje nervovýho systému.

A ten nervový systém se vyvíjí velmi odlišně v závislosti na tom, v jakým prostředí to dítě vyrůstá. Kdy ve chvíli kdy se cítí přijímaný, kdy ho nikdo neodsuzuje kdy má vlastně možnost vyjadřovat všechny svoje emoce. A kdy ho nikdo neodsuzuje za ty emoce nebo za projevy těch emocí. Kdy vlastně ten rodič se za něj jakoby na to nezlobí.

A my se často, to není že my jsme se zlobili na to dítě za to, že řve, ale… V nás to bolí, jako ten jeho řev něco to v nás vyvolává, buď jsme nemohli sami brečet, když jsme byli malí, nebo když jsme brečeli, tak jako vlastně ten brek v nás vyvolá nějakou stresovou reakci. Takže často jako reagujeme, nebo jsme netrpělí, ví někam potřebujeme jít, že jo.

Nebo se středíme reakcí ostatních lidí. Přesně tak, těch důvodů je x, ale vždycky je to o tom, že my prostě nedokážeme v tu chvíli ovládnout nějak ty svoje emoce, regulovat a nechovat se pod vlivem jako těch emocí nechat se vláčet těma emocema. A teď jako tohle chceme potom dítěti, aby se teda jako regulovalo To je nesmysl.

No a ve chvíli, kdy my jsme schopní zůstat nějakým klidným přístavem řekněme, tak to dítě si od nás tu regulaci jako počuje. Ve chvíli kdy to dítě vyrůstá v takovémhle jakože bezpečném prostředí, je tam samozřejmě více jako faktorů, ale ve chvíli, kdy my jsme schopní vlastně zůstat nad tou situací být jako větší než ta situace vlastně a rozumět tomu že to dítě se nevsteká, protože nám chce dělat scénu chce nás tady ztrapnit před kamarádama nebo před cizíma lidma v obchodě, nebo chce, já nevím, že to je jeho záměr prostě není takovej, to dítě nemá to není záměr to je prostě nezralost nervovýho systému a to dítě s tím nemůže vůbec nic dělat ani kdyby se spláznilo.

Může se naučit se ze strachu vlastně neprojevovat a to je to, že tam už takhle se skládají ty traumátka a potom z toho nevyroste nic jako dobrýho. Ale vrátím se k tomu na co jsi se ptal, někde ve chvíli, my vlastně potřebujeme tvořit v tom dítěti prostředí, kde ten jeho nervový systém se může vyvíjet zdravě a v bezpečí.

A… Z toho vlastně bezpečního prostředí, kdy ten nervový systém má klid na ten vývoj, tak potom postupně to dítě začne zvládat ty situace. A rodič, který to svoje dítě zná který je na něj nějak napojený, vnímá co se tam děje, z jakého důvodu se to děje a tak dál, tak pozná kdy ještě je potřeba, aby za tím dítěm stál, aby vlastně byl ten jeho prodlouženej, řekněme, nervový systém, nebo nějak mu jako pomohl ty situace řešit a kdy už vidí, že to dítě to zvládá, že vlastně se z toho nehroutí ani teď ani potom ale je to asi o nějaký citlivosti a o tom napojení na to dítě.

A dokud to dítě dokud vidím že není schopný ty situace zvládat, tak já vlastně tam jsem a modeluju nějak to řešení těch situací a to neznamená že jdu. A se řvu to druhý dítě třeba nebo mu vemu lopatičku. Já jsem dospělej a bych se měla chovat jako dospěla, ne jako další dítě v té situaci. Takže třeba vyloženě úplně konkrétní zážitek zpřed pár měsíců.

Máme takový kroužek, kde jsem byla byla tam kamarádka, její holčička moje nejmladší dcera, pak tam byly další děti. A dvě z těch dětí v jednu chvíli se začaly nějak posmívat té dceři té mojí kamarádky. A teď oni se jako posmívali a něco dělali, to byly malý děti, vůbec netušili vlastně asi a něco dělají.

No a teď ta holčička už jsem viděla, jak nejdřív začala, chtěla vlastně plakat, ale nemůžeš ukázat tu zranitelnost, tu chvíli je to nebezpečná situace, tak ona po nich začala tak jako, že by je chtěla jako praštit. No a všichni stáli a moc nikdo nevěděl co s tím vlastně, protože nikdo nechtěl vynadat tam těm dětem a vlastně nikdo nevěděl co s touhletou situací.

No a já jsem tam šla a vlastně jenom jsem úplně v klidu řekla těm dvěma dětem, který byly malí a stejně nemělo smysl, jim jako cokoliv vysvětla v tu chvíli, tak jsem řekla, takhle ne, takhle se k sobě tady chovat nebudem a vzala jsem vlastně, jenom jsem objala tu holčičku, který se posmívali, stála jsem tam s ní, prostě jenom jsem ji jako držela a ona mi to dovolila, protože mě znám máme blízký vztah a ona pak začala plakat a to je vlastně super, protože v tu chvíli to dítě…

Vlastně nechá sebou projít jako tu situaci, je mnohem lepší, když pláče, než když se vsteká, protože vstek je něco a známe to i na sobě co v nás prostě zůstává a je to potřeba to nechat odplavit těma slzama a tím se s tou situací smířit a nechat to projít jako skrz pocítit tu To, že tu situaci nemůžeme změnit třeba, že když je něco, co můžeme změnit, tak to změňme, ale když to změnit nemůžeme, tak co nám zbývá jiného než se s tím smířit a pokud se s tím nesmíříme, pokud nemáme tuhletu adaptaci vyvinutou, tak budeme celý život trpět, protože je spousta věcí, co nemůžeme změnit.

A pak se to v dospělosti velmi náročně a těžko učíme, že hodně z nás bojuje světrnými mlíny a snaží se změnit něco, co změnit vlastně nemůžeme a je to velký zdroj frustrace. Takže já jsem jenom s ní byla a děti pak samozřejmě pak ještě by bylo ideální vlastně to nějakým způsobem dořešit s těma dětma, ale vlastně v tu chvíli ty vlastně potřebuješ se věnovat tomu svýmu dítěti nebo tomu který zrovna je v té oslabené pozici třeba.

A ošetřit to jeho případné zranění. A taky to neznamená že musíš stát těm dětem furt za zadkem, že jo samozřejmě. A zase to dítě který má, že vyrůstá v bezpečným prostředí, tak ti to většinou řekne pokud se stane něco takového co ho nějakým způsobem zasáhlo, i když ty jsi tam třeba nebyl v tu chvíli. Na druhou stranu když to dítě je dlouhodobě v nějakém prostředí, kde se necítí bezpečně, tak…

Jak jsme říkali, že ty děti jsou velmi adaptabilní, tak to dítě kolikrát v tom uzavřeném nějakém prostředí to převezme jako, že tady je to takhle a tady je to vlastně všichni jako s tím tak nějak takhle žijou, takhle je to v pořádku asi. Takže potom se stává že ty děti v nějakých a to jsou samozřejmě extrémy, ale nejsou bohužel tak výjimečný, jak byste si mohli myslet, že se třeba ve školce nechovejí hezky k těm dětem učitelky, tak ty děti to jako velmi často neřeknou doma protože oni vůbec si neuvědomí že to je něco vlastně špatně.

Prostě ta maminka je tam dala do toho prostředí a oni se tam nějak přizpůsobí. No mě u toho třeba u té školky napadá něco co jsem já zažil ale uměl jsem tak jednou pocit víš, co se týče toho poslouchání a tak dále, že třeba spoustu lidí se jako diví, ať už babičky nebo školky, jako tady to funguje a to dítě pak přijde domů a přesně ty možná ty emoce, který jako celou potlačoval nebo se tam chovalo podle těch těch, tak to najednou vypustí a vlastně pak ti přijde domů, že jo, hodí ti ten jako historický záchvat a až ještě vlastně si vyslechneš hledek v té školce nebo tady vlastně byl úplně normál tak je to asi váma, že se takhle jako chová, že?

Vlastně tak, no pokud ti tohle řekne učitelka tak je to dost na zvážení, jestli to dítě dáváš do správný školky, protože učitelky by měly mít aspoň základní vzdělání v oblasti vývojové psychologie, nevím jestli mají nebo nemají, ale měly by rozumět tomu co se jako děje s těma dětma. A tohle je velmi časté a děje se to ale i, když je to dítě třeba u babičky a kamarádku a ona říká vždycky jako u tým mámy ona mi pak tam máma říká, já nevím co s ní jako děláš u mě jde spát v půl osmý a úplně v pohodě a vůbec mi nedělá takový scény jako dělá tobě.

Protože to dítě si dovolí pustit ty věci u toho člověka, který je nejbližší, kde se cítí bezpečně, kde to jako může pustit. Takže přesně jak říkáš, to dítě nějak drží pohromadě v tom prostředí, kde není dost bezpečno, aby to všecko jako pustilo. Ona jako nemůže co by se stalo v tu chvíli, jako tam by ho nikdo, pokud jasně může tam být nějaká učitelka která je napojená na to dítě, ale to by se neděli tyhle ty věci, že by to dítě to nevypouštilo potom doma.

Prostě tam, kde jako může, tam, kde se cítí bezpečně. Já tady u toho občas trošku bojuju. Já myslím si, že možná to je předsudek, ale možná mi to vyvrátíš. Když se bavíme o té respektující výchově, tak já mám pocit, že spoustu lidí si myslí, že přesně pak, že z toho vzniknou ty neodolný děti, který přesně jako nedokážou vydržet a že přece do toho světa potřebuješ tu odolnost.

A víš, jako dostávám se tady k tomu, že já souhlasím jako určitě i do budoucího světa vlastně budeš potřebovat nějakou jako mentální odolnost a mají se to učit ty děti vlastně už od malá nebo víš jako jaký tohle má vliv. Takže my se všichni máme tady generace a generace dospělejch, který jsou jako hrozně odolní a jsou všichni v naprostý pohodě.

Asi jo. Protože nikdo z nich nebyl vychovávaný jako respektující vývoj A lidi si hodně pletou. A respekt a strach. A nebo nějakou vlastně přizpůsobení se nezdravou adaptaci, přizpůsobení se ze strachu. Protože kdyby to bylo, jak říkáš, nebo jak argumentují tady ty zastánci, řekněme, nějaké tradiční výchovy nebo takové té autoritativní, tak bychom skutečně měli generace lidí kteří jsou naprosto odolní a jsou naprosto v pohodě.

A to tak zkrátka není. Naopak řešíme že vlastně se nám hroutí tady celý generace. A teď lidi třeba říkají, že to je jakoby tou volnou výchovou nebo tou respektující výchovou u těch třeba teenagerů nebo u mladších dětí. Tam je to zase ještě jako jinak To je to, co už jsem zmínila předtím. My jsme byli vychováveni nějak.

A kolikrát se nám to překlopí úplně na druhou stranu, protože je spousta rodičů, dnešních teenagerů. Nebo dnešních mladých dospělých, kteří od rána do večera chodili do práce, vlastně nebyli vlastně emocionálně dostupný pro ty děti, nebo vlastně si nevěděli rady co s těma dětma, tak jim vlastně dali jakože tu svobodu.

A to je zase druhá strana té mince a je to vlastně v odezdi ke zdi, je to to černá nebo bílá, ale respektující výchova pro mě znamená existuje ta knížka Respektovat a být respektován, že jo prostě já mám samozřejmě nějaké svoje hranice, stejně tak jako dítě je hodno respektu, tak každá lidská bytost, každá živá bytost je hodna nějakého respektu.

Takže. Ve chvíli kdy jako já můžu vychovat dítě který bude vypadat že je odolný. Na venek nebo vypadat že je nějaký silný, ale bude to jenom obranný mechanismus bude to slupka, pod kterou ten člověk se jako rozpadá a může to pak být třeba nějakej incel který, jo, jako… No protože já mám pocit, že on tak často bývá, jakože prostě děti, kteří třeba vyrůstají v nefunkční rodině, tak oni vlastně jsou silný, že jo protože se způsobem jako musí, že jo A teď samozřejmě jak velký trauma je pod pokličkou asi nikdo nedokáže moc jako odhrnout.

Ano jo, máš pravdu, no, je to tak. Jako to zdání toho že jsem jako silnej co to znamená ta odolnost, že bychom se museli vydefinovat, co to znamená být silnej znamená to, že mám nějakýho bavoráka a mám svaly a prostě každý se mě bojí a já jsem tady ten, kdo to tady řídí všecko, nebo to znamená, že jsem ta šéfová, která který se taky všichni bojej, že jo, a povídaj si za rohem voní něco, ale nedovolej si mě.

Říct mě zdovočí a já jsem jako silná, jsem odolná. Nevím nevím co je pod tím všim. Z mýho pohledu dává mnohem větší smysl to, co nám říká vývojová psychologie a to je, že čím díl to dítě vyrůstá, v čím bezpečnějším prostředí to dítě vyrůstá, čím více je přijímaný se všim všudy tam roste ta vnitřní odolnost Z toho roste ta právě a je to logický, protože pak já se nemusím hroutit z toho že si o mě někdo jiný něco myslí nebo někdo jiný o mě něco říká, když já vím kdo jsem, když já vím že můžu se lhat, můžu dělat chyby, protože je můžu taky napravovat.

A ve chvíli, kdy jsem za chyby trestaná, tak co se naučím? Já se nenaučím je nedělat, protože to nejde. To neexistuje dokonalý člověk. Já se naučím je skrývat a naučím se fungovat tak, aby nepřišel ten trest. Aby na to nikdo vlastně nepřišel. A ve chvíli kdy… Který růstám s tím že chyba je součást nějakého zrání, nějakého vývoje, tak na těch dětech je to hezky vidět, že dítě který omylem rozleje skleničku nebo rozbije něco, tak tam jsou, a zase není to černobílý samozřejmě, ale v zásadě tam můžeš vidět dva typy reakcí těch dětí.

Jako jedno dítě se prostě takhle jako bojí, co vlastně to a druhý dítě řekne, jejda a koukne na toho rodiče nebo na někoho, ale s tím že jako teď se něco stalo, pojďme to jako vyřešit, pomůžeš mi to vyřešit, no tak to jako to se stává, stává se to i dospělým že jo, ale to druhý dítě, který se jako toho bojí, tak se bude chtít, bude se snažit utajit ty věci, bude se snažit utajit že to udělalo ono kdežto ty naše děti řeknou, hele rozbila jsem skleničku a až jim bude 14, 15, tak ti řeknu přijdou za tebou.

A řeknou, hele, jsem něco fakt jako posral, potřebuji pomoct. Protože vědí, že jim neřekneš a jim budeš moralizovat že jim neřekneš, ty jsi ale blbá, prostě neměla si. Teď jsem ti to říkala, jako když někdo reaguje takhle, tak za ním asi nepůjdeš potom se svěřit že jo, po druhý. Já to můžu už říct i z vlastních zkušeností při mým dětem je 23, 17 a 6, takže ty starší už, tam je to fakt jako moc hezky vidět.

Já jsem za to to hrozně vděčná, že samozřejmě ta moje výchova byl nějaký jako proces, takže chudák ten nejstarší syn si vyžral jako všechno možný ale i tak vím že když řeší něco vážného tak se mnou přijde ta prostřední dcera taky a je to jako hezký to vidět. Na druhou stranu má pocit a nevím, jestli s tím souhlasíš, že některé věci jsou tak trošku vrozené nebo že každý to dítě je jiný.

Já jsem třeba nedávno snažil se rozklíčovat moje starší dcera je třeba k sobě hodně kritická. Fakt je hodně takový to a tohle se mi nepovedlo a já jsem vůbec říkal, ty jo, z čeho to vychází? jsem nikde nebyl ten člověk, který by říkal, že tohle je hrozný. A vlastně jsem na to nepřišel. Prostě je to nějaká nevím jestli to může být nějaká současí osobnosti.

Jo, já si myslím že rozhodně jako všichni se rodíme s nějakýma predispozicema a zároveň my vůbec víme. A hrozně málo o tom, co se, víme toho mnohem víc než dřív, ale furt víme hrozně málo o tom, co se děje všechno třeba v těhotenství. Co všechno působí na to dítě. Jakože ty geny nějaký tam samozřejmě jsou, ale jak přesně všechno ovlivňuje to, co jíme, to, co dejcháme, to, co děláme, jak se cejtíme v tom těhotenství.

Je tam tak strašně moc věcí, které můžou ty geny zapnout nebo nezapnout nebo zapnout nějaký jiný, že to je fakt jako furt záhada a určitě si myslím že se rodíme třeba s tou různou citlivostí a vysoce citlivý dítě bude prostě k sobě kritičtější nebo bude to vnímat ty věci všechny prostě mnohem víc než nějaký jiný.

Takže vysoká citlivost není nějaká jako diagnoza, ale to nějakej řekněme osobnostní rys, o kterým se tak nějak jako mluví celkem dost v poslední době a myslím si, že to dává hodně smysl jako do té mozaiky toho co právě jak se můžeme jak můžeme porozumět tomu co se děje v tom dětství. Takže se nemyslím, že se narodíme s něčím jakože pevně daným.

Ale myslím že taky že je to souběh mnoha mnoha věcí, co se děje v tom těhotenství při porodu, krátce po porodu, v tom dětství, to jsou jako hrozně subtilní všechno věci. Tak zase bychom se z toho nehroutili, že vlastně… To zase mám pocit, že úplně nemá zase smysl se v tom hrabat. Já nevím, máš třeba výzkumy že děti, který jsou jdou císařským hřezem, takže mají horší imunitu a tak.

A vlastně občas mám pocit že je tak dobrý, no, ale tak je to tak, prostě nějak se to jako stalo, asi nemůžeš úplně si pak jako vyčítat že to nebylo ideální úplně. Ale víš co to je součást zase toho že my se jako pranířujeme za věci, který fakt ani třeba jsme nemohli ovlivnit jo. Tak budeme do nekonečna přemýšlet o tom, jestli jsme to teda mohli ovlivnit nebo nemohli.

To už je jedno. To už je teďka jedno, prostě stalo se to, tak pojďme výjít z toho, pojďme se nescoudit za to, netýrat se za to, pojďme výjít tady z toho bodu a co můžeme dělat pro to, aby to dítě tu imunitu teda mělo dobrou. Jo, jakože tam je milion dalších možností, ale to vychází taky z toho našeho dětství, kde prostě když nás jako šejmovali v dětství, no tak my vyrosteme v někoho, kdo vlastně cokoliv co mu řekne někdo jinej a úplně cizí člověk na internetu, že něco prohlásí, tak my si to vezmeme osobně a teď naskočejí ty obraný mechanizmy a začneme být agresivní, nebo to začneme zesměšňovat nebo začneme týrat sami sebe nebo všechno dohromady.

Hlavně jako necítit tu bolest, která to v nás… Vyvolalo Partnerem této epizody je opět Zonentor. Výrobce čajů, koření nebo třeba syrupů a dalších produktů všechno mají v bio kvalitě a soudržitelného zemědělství a to pro vaše děti samozřejmě chcete, nejen pro ně. Já se přiznám že třeba u mých dětí jsou hodně oblíbený čaje usmrkánek, když takový to usmrkáný období, určitě to všichni znáte jako rudiče anebo sluneční pozdrav, který konečně teď konce se začíná být relevantní i venku.

No teď nový produkty, který u nás testujeme, jsou jejich bio syrupy bez přidaného cukru, protože možná jako spoustu vás se snažím samozřejmě to s tím cukrem nepřehánět dětí. Takže pokud pro vaše děti chcete něco v top kvalitě a samozřejmě chcete podpořit i ten sluníčkový přístup Zonentoru k podnikání k dodavatelům a k lidem který kolem té firmy jsou, tak mrkněte na web zonentor.cz.

A když zadáte kort proti proudu 10, tak budete mít váš nákup ještě výhodněji. A takový tajný tip na výlety s dětmi, dělají i super exkurze a můžete se vlastně u nich na Jižní Moravě podívat na tom, jak se ty čaje a koření vyrábějí, jak se to zpracovává. A myslím si, že tohle může být hodně zajímavý výlet, pokud třeba hledáte nějaký tipy teď na léto.

Takže já moc děkuju Zonentoru za podporu děkuju, že dělají takovýhle produkty, které prostě dávají smysl a děkuju vám za pozornost, jdeme zpátky k rozhovoru. Já mám pocit, že spoustu ještě těch rodičů vlastně jsou velký fanoušci respektující výchovy, když jde všechno dobře. A pak jako když jde o to lávání chleba a stanování hranic a tak, tak vlastně najednou nevědí.

Kdyby se tě chtěl možná zeptat, víš jsou prostě… Věci, které po těch dětech chceš, které oni dělat úplně nechtějí a může to být ta najičištění zubů, může to být nějaká večerka, si chození do postele a tak dále. Sám jsem se párkrát jako přistěj, že vlastně všechny ty v fuzovkách jako respektující, co já si myslím jako metody, takový to domluvání vysvětlování a tak dále, že to prostě nefunguje.

A často ty si pak říkáš, co dalšího já mám tom jako repertoáru to, jako dobře, vím že ty děti nechci být a co dalšího mi jako zbývá, jako vlastně mám křičet jako jak, jak mám to dítě donutit jí do postele. No ty vlastně jako chceš dosáhnout. Toho cíle, který vlastně ta autoritativní výchova dosahovala ale chceš ho dosáhnout nějakou jemnější jako metodou.

Jenomže vycházíš s úplně dvou odlišných východisek vlastně odlišných hodnot. A chtít dosáhnout toho stejného výsledku je, myslím, trošku odsouzený k neúspěchu, protože vlastně vycházíš z jiných předpokladů. A Ve chvíli kdy jako rozumíš tomu vývoji toho dítě, to existuje tam nějaká jako protivůle, řekněme, že prostě když tlačíš čím víc tlačíš na to dítě, tím víc ono jde do odporu protože takhle my lidi jsme nastavení.

Je to zdravý, je to dobrý, protože to pak chceš v dospělosti aby to dítě umělo, že jo. Nebo ty by si chtěl aby tvoje dítě v dospělosti vlastně udělalo cokoliv co mu někdo řekne, protože je silnější, nechtěl, že jo. Takže ty vycházíš prostě z jiných základů, takže nemůžeš úplně očekávat, že dojdeš k jako totožným výsledkům což se ale často my jako očekáváme, že jo že vlastně nechcem to dělat takhle, nechcem být hnusný, zlý na to dítě, nechcem ho nějak jako být, týrat a tak dál, ale zároveň chceme ty stejné výsledky a to je prostě těžký.

Na druhou stranu, my jsme rodiče, my jsme dospělí, my jsme zodpovědní za to dítě, za jeho zdraví, fyzický, psychický, emocionální. My jsme zodpovědní. Takže nějakým způsobem ty hranice jako držet musíme, potřebujeme, chceme. A teď máš třeba dítě který se ti narodí a který je jako velmi silnej bojovník, což třeba ty moji nejmladší dcery jako tak je, to prostě jsme si jako opravdu dali po 40 pořádnej jako zákusek.

Tam vlastně tyhle ty věci jako nefungují, ty bys ješel do boje, pak najednou stojí proti sobě dvě děti, který bojují, protože ve chvíli kdy se dostaneš do boje s tím dítětem, tak vlastně ztrácíš tu rodičovskou přirozenou nějakou autoritu, nebo to vůdcovství, které by tam jako mělo přirozeně Ty si to jako snažíš vymoc, že máš pocit, že tou autoritou to přece tam jako dotlačíš.

No to nefunguje to není autorita to je nějaký strach nebo moc, kterou uplatňuješ nad tím dítětem, to z mýho pohledu není autorita, nebo není přirozená autorita, řekněme, jako autorita já můžem bavit o definici těch slov ale pro mě autorita je něco co vychází z podstaty toho člověka nebo z toho, jaký je vlastně je prostě moudrej, je následování hodnej.

Tak asi. A to dítě přirozeně nás chce následovat protože jsme jeho rodič, jsme jeho všechno jsme jeho zdroj všeho, bezpečí, jídla, pohody, prostě všeho. Takže ono přirozeně nás následovat chce. No a teď my jediný, co musíme jediný co musíme je aktivovat vlastně nebo nezabít ty instinkty, které v tom dítěti přirozeně jsou.

Což jde různýma jako hravejma třeba způsobama, jo. A nebo prostě třeba jenom s tím, že my máme nějakých x věcí, asi bych měl být co nejmíň, ale prostě mámek, přes který jako by nejeda vlak. Jakože chci aby to moje dítě si čistilo zuby Ano. A teď můžeme se bavit do nekonečna i o tom, co přesně způsobuje zubní kazy a tak dále.

Jakože když dítěti kupují sladký pití a dávám mu do ruky prostě věci, které se mu lepí na ty zuby a tak dále. Možná by stálo za to zvážit, jestli není víc cesty jak předcházet tomu zubnímu kazu, ale to je zase trošku jiný příběh. Takže nicméně i když trvám na tom, že ty zuby se teda budou čistit, tak vlastně můžu k tomuhle tomu cíli dojít zkrátka jako nějakou klidnou trpělivostí, řekněme.

Je to náročnější, je to delší, ale je to cesta, která ten vztah prostě nepoškozuje. To dítě může dokonce i plakat, ale ve chvíli kdy buď pláče, protože já ho zraním. A nebo pláče proto, že ta situace je, že vlastně je nevyhnutelný, že je něco nevyhnutelný a ten rodič prostě trvá na tom, já vím že nechceš, no, je to prostě na prd no, ale jako já potřebuji, já jako chci, aby si ty zuby vyčistil a vlastně nemá smysl ani v tu chvíli jako vysvětlovat, protože to dítě nemá kapacitu na to, aby to pobralo, někdy, když třeba jste v klidu, tak klidně jo, že jo tak si můžete prostě povídat o tom, co a jak je potřeba s tělem, aby tělo bylo zdravý a tak dále, že nemůže mít celý dny čokoládu, protože a tak dále.

Nicméně v tu chvíli, jako je to prostě ty seš ten rodič ty máš tu zodpovědnost a je to prostě tvoje rozhodnutí a když si za ním stojíš a víš proč to děláš, tam další věc je, že my kolikrát jako si nejsme jakoby v tom jistý a to je trošku ten problém protože pak to dítě z nás cítí tu naši nejistotu a není to o tom, že bychom neměli autoritu nebo že bychom neměli dobrý rodič ale prostě my jsme sami jako nejistý.

Takže asi vždycky nultej nebo první krok by bylo sami sobě si srovnat. Jaký situace jsou pro nás fakt nepřekročitelný nebo přes co ten vlak skutečně nejede a těch situací ideálně by mělo být co nejmín, aby jsme se nevysilovali nějakýma bojama, ale i tak můžeme furt pracovat na tom svým klidu aby my jsme byli.

Když máme nějakou jistotu, tak mnohem z nás potom jsme v klidu když něco vyžadujeme nebo na něčem trváme nebo něco prostě nedovolíme. A vlastně když já zůstanu tu chvíli v klidu, tak to dítě může se vztekat, může mlátit může křičet a já ho za to nemusím trestat. Já tam můžu prostě jenom bejt a bejt s ním v té emoci a čekat až to přijde, až vlastně přijde to smíření s tím že…

Prostě další čokoláda dneska už nebude, anebo že prostě ty zuby si vyčistíme a můžeme pak vymýšlet milion způsobů, jak ty zuby vyčistit zábavněji, co jo, jako to samozřejmě s tím souvisí a je to součást toho sonický kartáčky máme, prostě já nevím, můžeme si zuby čistit navzájem, můžeme to zpívat, můžeme se cokoliv jako klidně koukat na nějakou bohátku.

No, jenže víš co, když si tak než třeba tak ta tvoje hranice je, že v 8 jdeme v posteli, jako imaginární a prostě pak jako teda do půl desátý jako teda trpělivě jako sedíš a říkáš, že já prostě chci aby jsme v půl desátý dělali postel a už je půl desátý, tak ono úplně si říkáš, tak. Jo, tohle je taky něco, co já velmi dobře znám, takže to naprosto rozumím že to je velmi veselující.

Já třeba teďka usínám dřív než všechny moje děti, protože prostě moje děti jsou nespavní Tohle je těžký, jako když dítě se mu fakt nechce spát A oni ještě mají nejvíc zábavy před tím spadním, jako najednou všechno nejvíc baví, najednou jsou samostatní, najednou jako… No jasně jo, ale tak třeba někteří psychologové říkají že tohleto vlastně že to dítě jako je excitovaný před tím než teda jako už má, že prostě je to vlastně…

Výraz toho že je nějakým způsobem alarmovaný, řekněme, že prostě se v něm děje něco strašně moc, co vlastně nespracovalo co se nevypustilo atd. Takže je super třeba jednak začít jako s tou přípravou jakože co nejdřív a s tím dítětem vypustit vlastně všechno co vypustit jde. Takže třeba si pustit hudbu a zatancovat si, prostě deset minut fakt jako úplně bláznivě s tím dítětem řádit a když to děláš jako s ním tak to je skvělý, to je prostě skvělá i pro tebe, je to skvělá aktivita.

Takže vypustíš vlastně, vydupeš vykřičíš cokoliv co je přijatelný v místě kde bydlíš, když pod tebou někdo má potřebu, tak je to samozřejmě náročnější. Ale jakkoliv vypustíme některý děti, dobře Dobře Tak jim vypouštěj ty emoce třeba kreslením nebo nějakou jako jinou nemusí každý dítě být takovým způsobem energetický.

Nebo dělat něco co vlastně navozuje postupně jako to, že to bezpečí a vlastně vypustění toho všeho celýho dne a pak to bezpečí a to, že teda postupně se jde pak nějaká audio pohádka, třeba problém je, že audio věci uspí mně jako během fakt dvou minut, já si něco pustím chci něco poslechnout a během dvou minut spím a to dítě ne.

No tak my to třeba máme tak, že můj muž nemá takovou potřebu spánku jako já, takže ty večery jsme přesunuli teďka víceméně na manžela který mu to nevadí, být trošku díl vzoru a pak postupně, ale dceři už je šest a půl a vlastně jsem pět a půl roku kojila, takže stejně to bylo pět a půl roku jako by na mě, protože ona mě stejně vždycky zbudila, když pak šla spát je to náročný, no je to náročný a hodně si myslím že pomáhá, ale to by bylo na celý samotný Mám ostatný nějaký rozhovor o tom, jak…

Tomu dítěti vlastně dát co nejvíc toho bezpečí přes den, pocitu bezpečí, protože ono ten spánek je vlastně je to takový oddělení, kdy to dítě teda musí usnout. Jednak nemluví o tom, když třeba ho chceme uložit do pokojíčku jako samo, to je, teď si to představ, jako seš malý dítě, kolikrát ani dospělí nechtějí spát sami někde v posteli nebo v pokoji, jo.

Je to prostě věc, která to dítě děsí nějakým způsobem ať už se to uvědomuje nebo ne. Ale i když třeba my spíme v posteli spolu jo, a i když třeba jsme spolu tak stejně jí se prostě nechce spát kolikrát, no, prostě usíná mezi jedenáctou dvanáctou někdy a prostě se jí nechce spát a jako když tam ležíme spolu já už spím, už usínám spím a jí se prostě spát nechce no, tak se tam jako pak někam odchází Tak to máme u tý mladší no, která taky přesně jako dva půl roku chvíli spát v jedenáctu, dvanáctu nebo se probudí třeba ve tři ráno, prostě najednou si jako začne hrát, že jo.

Různý potřeby spánku, různý někdo chodí spát později, spotřebuje, vstává dřív a je v pohodě někdo navopak. Máme to taky jako různě takže. Si myslím, že ty děti taky to mají různě a hlavně u těch dětí, který ono když je budíš každej den v šest a vlastně musí jít do té školky nebo něco, tak oni třeba pak jsou jako unavenější, protože to tělo to jako nevydrží, ale ve chvíli, kdy já to dítě nechám pak jako dospat ráno, kdy ho jako nenutím vstávat nějak brzo no tak ten organismus prostě není třeba ještě unavený v tu dobu kdy jako bych chtěla, kdy jako očekávám, ale u nás teda nepomáhá ani když brzký vstávání, takže to jako nefunguje tak, že bys začal dítě budit v pět a ono by v osm šlo spát, tak u nás teda to nefunguje vůbec.

Ale i takový to právě ještě se vrátím k tomu že ten spánek je vlastně takový to ultimátní jako oddělení od toho rodiče, no takže vnitřní vevnitř toho dítěte se dějou různý takový úzkosti, který my vůbec nerozpoznáme, třeba nějaký strachy, něco něco. Takže vlastně pracovat na tom jako bezpečí, na tom jeho pocitu bezpečí je asi docela zásadní, ale k tomu jsou třeba v angličtině moc hezký talk od Gordna Newfelda, psychologa na YouTube Getting the Bad Time Right a tam to moc hezky vysvětluje.

Já nevím, jestli tam dají zapnout český titulky možná jo, možná se dají nějak generovat. Jo, jo. No, napadá mě teda ještě vlastně jeden, jako jedna hranice na kterou jsem já hodně bojoval a to, když jako vidíš, to tvoje dítě je třeba jako zlý víš jakože a teď. Chápu že mi možná řekneš jako přijít na to proč je zlý, což se snadno řekne to se snadno řekne, že jo já samozřejmě ono pak člověk tuší, já nevím, nový sourozenc a tak dále, že jo můžeš tam mít tady ty vlastně jako věci pod povrchem, kdy to dítě se třeba k tomu sourozenci vlastně chová jako dobře, ale někde to pak jako vybublává jinde, já mám pocit, ale měl jsem třeba období, když moje dcera prostě byla jako zlá třeba na običku, jako vyroženě, víš, a teď jako říkáš hele, tohle jako, tady je ta hranice, jako prostě nebudeme se chovat jako zleť lidem, jako ubližovat a tam jako vlastně trošku jako mi nechybí, jako jak můžeš teda tu hranici nastavit jako tak pevně, aby toto dítě pochopilo.

No, tam je problém že ty můžeš modifikovat to chování jako zvenku, ale to dítě se přizpůsobí ze strachu. Ne proto, že to pochopí. Ono to nemůže pochopit nemá na to kapacitu, prostě to nejde. K tomu by muselo dozrát k nějaké integraci emocí, kdy ono cítí vlastně, že… No počkej, jako v pěti letech on to nemá kapacitu a deseti už jo, nebo se to nedá to je jako generovat No zase to není úplně otázka věku, je to otázka vývoje toho nervovýho systému.

Spousta dospělých na to nemá kapacitu dodnes. Vem si, kolik lidí se jako vytočí a je agresivní na ostatní lidi. Oni by, ten jejich nervový systém prostě je v takovém, necítili se v bezpečí, necítili se v bezpečí a prostě tak jako nedokážou ty věci kontrolovat a teď my bychom to chtěli jako po pěti letech dětech, aby se vždycky jako kontrolovali.

A u nich to je fyzicky, fyziologicky to prostě není možný. Takže ve chvíli kdy ten mozek, většinou ten mozek k integraci, což je takový to, že mám nějakej vstek, chtěla bych na někoho být hnusná, ale neudělám to, protože tam mám nějakej pohled z druhý strany. Tam už ty to vidíš na tom dítěti. Že třeba někdy je jako naštvaný chce něco udělat a ty na něm vidíš, že se jakoby zarazí, že to prostě neudělá, tak to jsou jako počátky té integrace, ale dřív jak v pěti až sedmi letech bych tohle vůbec nevočekávala nebo jenom v náznacích a některý děti třeba vysoce citliví typicky klidně začnou tyhle ty věci mít až po devátém roce věku.

Takže je to fakt a do té doby fakt toho jako nejsou schopný, nebo toho nejsou schopný vždycky, jako mají různý meltdowny když něco fakt zahltí přehltí tak vlastně nejsou schopný vůbec tam nefunguje jako ta vyšší část mozku vůbec. Ani nemá smysl jako jim něco vysvětlit v tu chvíli, nebo se s něma vůbec bavit.

Takže ty můžeš jako nastavit tu hranici a můžeš na tom trvat, ale není úplně dobrý očekávat, že to dítě si to zapamatuje, že bude schopný pochopit pro. A že to bude vědět i do příště. Že jako, jo, takhle se k babičce nechováme, řekněme, to jí klidně můžeš samozřejmě říct, ale zároveň jak říkáš, no, jako hledat, co v tom dítě ti je, co to dítě zrovna jakou frustraci vlastně tímhletím jako si řeší a bohužel je to tak, že přesně jak říkáš, to nemusí být hned jasně vidět, z čeho to pochází.

Ten novej sourozenec typicky je jako velmi velmi náročná situace pro dítě, jako extrémně. To je, někdo jsem slyšela, to přirovnával k tomu že by si tvoje manželka přivedla druhýho chlapa, že jo, a řekla ti, tohle je Vašek, on s náma bude bydlet a ty ho budeš mít rád, protože to je teďka tvůj nový kámoš, to je jako brácha, víš, takže budete si hrát spolu, bude to super, abychom tady společně bydlet, no tak, jak byste si cítil že jo Tak takhle se to možná můžeme trošku…

představit a zároveň je taky dobrý vlastně… My jsme hodně se snažíme bejt jakože rovnostářský a vlastně stírá se nám ta hierarchie nějaká což je super, akorát že u těch dětí prostě ta hierarchie musí nějakým způsobem bejt, aby se jim aktivovaly ty pečující instinkty u těch starších. Takže typicky to je, že to miminko všímat si situací, že to miminko kouká na toho staršího sourozence nějak láskyplně nebo prostě ho zajímá a vlastně upozorněvat na to a říkat, je ty jo podívej on na tebe kouká jak na svatý obrázek, tomu asi neporozumí Petr týď, ale podívej a on tě drží za ručičku, hele, ty jsi velká ségra, to je super.

A to není jako nějaká manipulace, jako nebo ne měla by bejt, ale vlastně jenom upozorněvat na to. Děkujeme. Na tu realitu, jako ty jsi starší ségra, tohle je tvůj mladší sourozenec jako nic s tím neuděláme, my minko nevrátíme zpátky někam a vlastně a zároveň to dítě asi nemělo to starší ztratit ten pocit toho, že je pořád stejně důležitý pro ty rodiče a tak dál a zase to je téma, který bychom mohli probírat hrozně dlouho.

Chci se dostat k tomu že že Typický příklad je, že to dítě má tedy rodiče dva a teď každý na tohle mhá ještě trošičku, že má tu jinou výchovu, přicházejí tam s těma svéma jinejma přístupama, zvyklostma a tak. Je něco co by si doporučila si těm rodičům třeba mezi sebou jako vyjasnit nebo víš jako musí jít nutně jednu linku nebo vlastně ten trošku typický nebo stereotypický model, prostě ten táta je ten jako přísnější a ta máma je ta pečovatel loštější, je vlastně jako správnej nebo?

Já si myslím že by se měly shodnout na těch zásadních hodnotách, že to je asi jako důležitý, že tam, když se to nepovede, tak je to náročný, tak je to prostě náročný a nemůžeš změnit toho druhýho, to je přesně ten případ, kdy můžeš jedině se s tím smířit a plakat nad tím, prostě bohužel není v naší moci.

Můžeme samozřejmě… Samozřejmě mluvit o tom, jak to máme my, proč to tak máme, proč nám to dává smysl A můžeme třeba to ukazovat na nějakých příkladech z našeho dětství z dětství toho partnera Často když ten druhej rodič odmítá nějaký respektující přístupy, tak velmi často za tím bývá nějaký strach z něčeho.

Že to dítě nebude dost někde, že nebude že bude příliš nevím takový makový. Hodně to mývají tatínci. To tak jako velmi často je. Takže se můžeme zaměřit na ten strach, jakože neřešíme vlastně, protože ty věci, který ten člověk říká, tak… Takže jsou, ta podstata je prostě ten strach a je vlastně skoro jedno, z čeho on ten strach má, ale ta podstata je, že on má strach a ten je potřeba opečovat a adresovat vlastně.

A z čeho máš strach? Co, z čeho se bojíš? Proč se toho bojíš Jak jsi to měl ty, když jsi byl malej a kvůli čemu a tak dále? Ne každý je ochotný o tom komunikovat takže je to takový je super, když třeba se pak podaří do toho vložit nějakého třeba párovýho terapeuta nebo něco, když není možný se nějak domluvit tak si myslím, že to může hodně pomoct nějaký mediátor nebo někdo kdo to vidí vzvenku a kdo dokáže říct hele, tak tady je.

Ty máš tenhle názor nebo tenhle postoj tady ty bolesti tohle, ty máš tady to a pojďme vlastně se slyšet a pochopit a z toho pochopení pak můžou vyrůst nějaký kompromisy nebo nějaký vlastně. Nějaký způsob fungování mezi těma rodičima. Určitě si nemyslím, že to musí mít úplně stejně a asi málo kdo to má jako úplně stejně.

Jsou nějaké niance, které prostě nemusíme se shodnout úplně ve všem. Já přes náraží mi na ty výště takové ty dobrosti jako přístup přesně ke sladkosténu, k televizi nebo něco. A to máš jako vlastně úplně běžný. No jasně, jídlo, co vlastně je jako, nevím léky, nemoci instituce, hřiště, hygiena oblečení. Takže vlastně tatínci dají ti kratěsy a maminka se hroutí, protože přece dítěm bude zima na středná a tak dále.

No tam je spousta věcí, který tyto partneři jako tak nějak jako… Některý si vysvětlej, některý prostě přijmou, některý se nedají změnit, některý třeba trošku jo, jako můžeme, samozřejmě, že zase nemůžeme jako fungovat v partnerství tak, nebo asi někdo může třeba, ale já asi nemůžu fungovat v partnerství tak, že řekne, já jsem prostě takovej smyř se s tím nazdar.

To nevím, jestli je jako pro partnerskej přístup, jestli to vede k nějakýmu dobrýmu výsledku, ale zároveň jsem chtěla říct, že to dítě vnímá velmi dobře že… Ty rodiče jsou jako dvě různý osoby, nebože babička u babičky je to nějak, tady je to nějak. A když má jednoho i kdyby, ještě často se mi stává, že mi píšou rodiče, kdy jeden z toho páru vlastně, oni se třeba rozvedou a teď tam jsou velmi napjatý vztahy nebo vyloženě jako špatný a vlastně ten jeden rodič třeba sabotuje úplně všechno, třeba pomlouvá toho rodiče a tak dál.

A ten rodič který tohle nedělá, je strašně zoufalej, protože vlastně nechce se chovat stejně, nechce vidět, že to dítě že ho to ničí nebo že mu to nepřináší nic dobrýho a má hroznej strach, že to dítě bude traumatizovený. Ale to, že to dítě má jednoho člověka, který fakt ho přijímá jako se všim všudy tak to je obrovský, to je jako veliká veliká věc a když fakt ti stačí jako ten jeden člověk u kterýho to můžeš všechno pustit u kterýho můžeš být sám sebou, který tě nesoudí nehodnotí vlastně všechno to tak nějak jako přijímá.

Přijímá tebe, tak už to je tak jako velká věc, že to, jasně, že je to blbý, když se to děje na té druhé straně, něco jako fakt špatného, ale pokud s tím nemůžeš nic dělat, tak ty můžeš být aspoň ten bezpečnej člověk v životě toho dítěta. Já vím že ty občas mluvíš i o domškoláctví. Ty máš to třetí dítě, jenom učíš doma?

Ne, ta sedmnáctiletá prostřední nikdy nechodila do žádný školy. Aha, takže to je jako dobrý že teda to není tak jako, že jsem uvnitř toho a vlastně ještě nevím jak to dopadne, ale s tím způsobem, takže dneska je vlastně v věku nějaký středoškolačky. Je zapsaná na online americký škole Aha, a učíš se doma.

Učí se doma. Pojď mi trošku popsat jaké jsou podle tebe výhody tohoto směru, protože já se s ním občas samozřejmě setkávám tím že občas spotkávám lidi, kteří jsou třeba úplně jako nedůvěřiví k institucím jako obecně. A víš já, mně to vlastně přijde zajímavý, na druhou stranu si říkám hele, vlastně jako furt věřím tomu že když dobře vyberu školu, takže to ty lidi umí udělat líp než já trošku.

A zároveň vlastně je to nějaký objem aktivit, který bych asi jako nechtěl dělat, nebo který jako rád dám na někoho koho má důvěru. No tam zase záleží na několika věcech. Co je tvůj cíl? Co je tvým cílem? Chci aby moje dítě bylo, nevím, jo, jako máš nějaký cíl. A pak máš nějaký východiska. Pro mě já jsem jako ráda s těma dětma, mým cílem není, nemám jako konkrétní představu o tom.

Co by ty děti v oblasti vzdělávání měly docílit. Takže je mi úplně jedno, jestli já prostě chci, aby byli štěstní aby byli spokojení a ještě navíc jsem přesvědčená o tom, že když děti dostanou opravdu v téhle oblasti svobodu, tak nebo jsem o tom přesvědčená jednak z vlastní zkušenosti a jednak z toho, co vím co jsem tak nějak za ty léta nastudovala pochytila, že oni si tu cestu najdou a že si a hlavně za deset let budeme úplně jinde.

Teďka procházíme obrovským přerodem z AI, za deset let vůbec si nedovedeme ani představit, kde jako budeme, který vlastně zaměstnání, jaký vědomosti budou potřeba, jestli vůbec jako budeš potřebovat něco nosit v hlavě nebo jo, jakože neuvěřitelný změny se dějou ve světě. Já vlastně nepotřebuji to dítě jako dávat někam na nějaký hlídání, jako pro mě pro mě ty instituce získávají smysl až ve chvíli, kdy já vlastně nedokážu zajistit pro to dítě nějaký prostředí nějaký fajn prostředí fajn lidi sebe nebo někoho jiného kdyby mě to jako nebavilo, kdybych prostě nechtěla třeba s tím dítětem trávit čas, tak pak budu hledat jako kam teda ho umístit.

Ale není to, vidím to vlastně jinak úplně z jiného pohledu. Není to něco co by to dítě co by tomu dítě ti dávalo nějakej super zdravý prostředí k vývoji. Není to vůbec nutný prostě. Není to nutný. Co učí dítě doma? Myslíš nebo škola? Myslím nějakou instituci, školku nebo školu. Prostě není to absolutně nic, co by bylo nutný ke šťastnému spokojenému životě toho dítěte.

Nehledě na to, že tam dochází k něčemu, čemu se říká orientace na vrstevníky a to je, jak jsme se bavili o té socializaci těch o socializaci v uvozovkách těch štěňat a těch dětí, tak to dítě fakt jako potřebuje toho zralýho dospělýho nebo bezpečnýho dospělýho a jednoho, druhýho třetího. A různě starý děti vokolo a tak dál.

Ale mezi těma stejně starýma, takhle když jdeš po… Na ulici a jdeš kolem nějaký školy a děti tam jsou to jsem teďka jak je hezky, tak jsem z toho začala všímat víc tak vlastně na tom školním dvoře nebo na té školní zahradě nebo i ve školkách tam jsou prostě chumly dětí. Který jsou rozprostřený po celém tom dvoře.

Dospělí tam jsou třeba nějaký jeden, dva učitele, že jo? Tam někde. A ty děti si tam žijou to je jak Pán Much, znáš Pána Much? Ne. To je vlastně… To je knížka nebo a film o partě dětí, který ztroskotají a teď tam začnou vznikat strašně toxický jako vzorce mezi nima a prostě vošklivě zpěchové a tak dál. No, je to takový, nebo vězení, když se pětáš do vězení, jako jenom se taky začnou tvořit různý skupinky a tohle je kápo, tohle je prostě sluha, tohle je, tohohle budeme šikanovat, tady ten je jako šikanátor a vlastně tam najednou a tady ty holky se šuškají tam levotý, že je taková maková a takhle.

A teď tam se tohle to jako děje a není tam dospělejch na to, aby byli schopní modelovat těm dětem nějaký zralý vzorce chování. A můžeš jim říkat cokoliv od rána až do večera těm dětem můžeš vykládat úplně cokoliv ale ve chvíli to dítě nemá možnost to žít s tím dospělým ty věci, tak ono žije jako v jiném světě.

Ono žije tam v tom prostředí který je vlastně velmi ty vrstevnické vztahy jsou velmi nebezpečný. Tam nesmíš ukázat tu zranitelnost, protože tam není nikdo zralý, který by vlastně unesl. Tu tvoji zranitelnost, tu tvoje emoce, tvoje nějaký prostě cokoliv co se v tobě děje takže tam jako se musíš dávat hrozný pozor a musíš vlastně všechno v sobě utlumit, všechno uzavřít a vlastně koukat jako co a jak, co můžeš jak můžeš co můžeš nosit na sobě jak můžeš mít vlasy, jestli můžeš nevím, se jít vyčůrat, protože.

Jo a tak. Takže asi by to bylo mohlo by být fajn kdyby tam bylo prostě spousta spousta zajímavých, dospělejch bezpečnejch a nějak trávili čas s těma dětma, ale fakt jako mezi těma dětma a byli tam s těma dětma. Dneska když koukáš na to, jak fungují školky a školy, většinou je to tak, že učitelky si sednou na lavičku, taky jsem byla učitelka a děti se tam tak nějak jako mezi sebou prostě to ty jenom dohlížíš aby se nezabili a když je něco fakt špatnýho tak tam teda jdeš a nějak to rozsekneš a neúčastní se ty dospělí na tom životě těch dětí vlastně.

A tak ten argument je, že to je ta sociální funkce a že tak teda ta společnost funguje tak jako tak a ty se to musíš teda naučit, tak to funguje už tý škola. No, jenom že ta společnost takhle nefunguje. Respektive, ano, často si neseme tady ty vlastně dětský vzorce chování, nezralý dětský vzorce chování do dospělosti.

Ano jako často Ale to tak jako vždycky víš že přijdeš do té firmy třeba jako ten příklad toho běžného člověka, přijdeš do té firmy teď někdo ti bude mít rád někdo ne, s někým si budeš rozměvit s někým jiným. Tam je ten obrovský rozdíl že ty si můžeš říct, tohle mi za to nestojí a seberu se a jdu pracovat do jiný firmy, nebo jdu a udělám si nějaký svůj malej biznis, který ztřeba rozroste třeba ne, ale můžu se sebrat a jít někam jinam to dítě nemůže.

Je pravda že když jsem tady dělal dílo o tom, jak vybírat základní školu tak jeden z těch, co vlastně vzniklo, že škola, kdy ti řeknou, že šikra neexistuje že to je blbost a že by si měl být velmi na pozoru, když ti tohle někdo řekne, že samozřejmě to existuje všude a možná se můžou lišit školy, jak k tomu přistupujou.

Ale pokud ti někdo řekne, že to neexistuje u nich ve škole, že to rozhodně není, tak to vlastně není pravda. No to je podobné, jako když ti někdo tvrdí, já vůbec nám žádný trauma. No, takže teda dobrý, takže jsi zvolil jako tu alternativu protože je tam to přesvědčení, že ta škola vlastně není potřebná a ty znalosti jdeme tomu s těmi znalosti který nabedeš ve škole, vlastně budou za pět let nerelevantní.

Pak je tam něco, že o čem si říkají ty kompetence a ty kompetence, teda ty děti jsou schopní si nabrat i v tom domácím vzdělávání. Ani ty kompetence, když si přečteš s rámcovým vzdělávacím program, tak to jsou věci, který naopak mnohem líp získáš v tom reálném životě, než jako proč bych měla svoje dítě zavřít do nějakého umělýho systému do nějaké budovy, kde je milion jako negativ, když já můžu s ním bejt, můžu s ním cestovat po světě, můžu s ním trávit čas můžeme se spolu povídat, můžeme vlastně dělat, co se nám zachce.

Takže jakože jasně je spousta lidí, který nemají možnost mít práci takovou kdy to dítě můžou mít u sebe, ale znám spoustu i maminek samoživitelek, který mají děti na domácím vzdělávání, jedna z mých nejbližších kamarádek je samoživitelka s dítětem na domácím vzdělávání a zase má kolem sebe nebo tvoří si prostě tu vesnici jako my ji pomáháme my ji pomůžeme, když jako potřebuje, že ty děti si mezi sebou různě jako střídáme.

A babičky dědečci, my teda nemáme žádný babičky hlídací, nikdy jsme neměli, ale máme se známý, máme kamarády a většinu toho, co děláme, tak můžou ty děti dělat buď s náma nebo nějakým způsobem to vždycky jde zařídit. A tam je dobrý asi fakt si dát na misky vah jako ty pozitivá ty negativá co mi tohle přinese, co mi tohle přinese, co mi to vezme a vlastně si to tak nějak jako rozmyslet, co pro tu naši rodinu je vhodný a ideální.

Existují i různý komunitní školy, komunitní skupiny, kde to dítě může být dva dny v týdnu a zbytek můžeme být spolu a tak, jako je těch možností je velká spousta myslím, že je škoda se omezovat jenom na to státem řízený školství, který jako… No ještě mě zajímal tvůj názor na tu vnitřní motivaci. A tohle vidím jako velmi vzdáleně, prostě někdo má vlastně ten pocit že když tomu dítě ti uděláš ty správné podmínky, tak on je předhozně zvědavý a vlastně bude mít do toho tu motivaci.

Pak ten opačný názor je, hele vlastně když dáš díti tu volnost, tak ono v uvozovkách stráví den na TikToku. Jaká je tvoje zkušenost Tyto dítě v uvozovkách hladoví po tom vzdělání po těch informacích, nebo jak moc ho musíš směřovat? Hele tam je strašně moc věcí, které bychom si nejdřív nadefinovali. Co to je vzdělání?

Co to je hlad po informacích? A to, co si tady my vydefinujeme, tak někdo jiný může tu definici mít úplně jinou. A za deset let ta definice může být úplně jiná. Do toho si zmínil TikTok, zmínil si technologie. To je zase jedna samostatná obrovská věc. Má to dítě přístup k technologiím, nebo nemá? Od kdy má přístup k technologiím?

Jakým způsobem má přístup k technologiím? Má třeba půl hodinu denně, ale s tím že může dělat si tam cokoliv, já to nekontroluji, anebo má, já nevím, hodinu denně a jako jsme tam spolu, něco děláme jako spolu, nebo já jako vnímám toto dítě jak to na něj působí a tak dále. Tam je tak strašně moc jako různých proměnejch, že nejde vůbec odpovědět jako jednoznačně na tohletu otázku.

Nicméně vnitřní motivace ze svý podstaty je něco co je vnitřní a co vychází znitra. To vlastně nejde jako zvenku žádným způsobem zajistit. Ty můžeš jenom vytvořit podmínky a vytvořit. Aby ona ta vnitřní motivace tam byla, nezadupala se a nebo se objevila. Ale nemůžeš ji žádným způsobem zvenku jako dotlačit, to prostě nejde.

A dítě když se narodí, tak ta motivace tam je, to vidíš, protože ty miminka zrajou, rostou, vyvíjejí se, chtějí se naučit mluvit, chtějí se naučit chodit, chtějí, vlastně jsou úplně na těch batolatech to je krásně vidět, že jo, jak prostě jsou jako do toho světa a všechno chtějí ochutnat a poznat a všude chtějí jít.

A když se učí chodit, tak padají milionkrát a stejně se zvednou a znova to zkoušejí a vůbec si neříkají to jsem ale blbec a zase se mi to nepovedlo. Ale furt jako jedou a ten motor tam je. No a my můžeme vytvořit to prostředí a snažit se jim nezabít, jako tenhle motor a tuto motivaci. A zároveň záleží, co si představujeme pod tím vzděláním, že jo jako jestli je pro tebe vzdělání to, že dítě se v deseti letech musí znát vyjmenovaný slova a násobilku.

Nebo je pro tebe vzdělání že dítě musí se umět postarat o sebe v lese když tam najednou bude blackout nebo já nevím jo. Jakože ty pohledy na to jsou tak strašně různý. Že to asi není na to jako jednoznačná odpověď. A tohle všechno si myslím, že si každej musí sám v sobě nějak poskládat. Těch zdrojů je spousta, když člověk chce nad tím přemýšlet a chce hledat nějaký způsoby, tak většinou ty lidi to začnou tohle řešit až ve chvíli, kdy to jejich dítě má v té instituci nějaký problém, kdy jako vidějí že tam není šťastný, že se prostě, že tam je něco fakt jako divně, blbě, tak potom to člověka často nakopne, že to začne řešit a začne hledat ty jiný cesty.

A naštěstí teda teďka zatím jsou. Ale myslím, že to je hrozně individuální. Mně se teda jako líbilo, před časem nebo už díl, jsem tady měl Lenu Browner, která zase měla trošku ten opačnej problém nebo problém vlastně situaci. Říkala, že přesně, protože měla ty traumata z té školy, kterou nesnášela, tak tu svou dceru dala do nějaké jako malotřítky, velmi malé nějaké vesnické benevolentní školy.

A že naopak ta její dcera ji jako po dvou, třech letech říkala, hele mami já chci vlastně jako tu soutěživost já chci jako vlastně ten řád a tak dále. Což mi jako přišlo hezký příklad možná nějakého napojení, že vlastně dobrý, tak je tam nějaká důvěra. A že ona říkala a možná to dneska už je jinak že vlastně jako její dcera, že to, čeho ona se bála, s čím měla ty traumata, že ta její dcera ji říkala, hele já to chci.

Určitě To tak jako obecně si myslím že to tak určitě je, že my jako často se bojíme to dítě vystavit něčemu nebo bojíme se, snažíme se ho chránit od věcí, z kterých my máme sami strach ale to dítě to může přesně vnímat úplně jinak. A typicky je to i třeba vztah s našimi rodičemi, kde já si nesu jako spoustu nějakých traumat ze vztahu s mojí matkou.

A který nerozklíčujem už nikdy, protože prostě s ní to nejde. Nicméně mám s ní nějakou historii jako traumatických zkušeností, ale moje děti ne. Takže já ji vidím jako nějakýho člověka nějakým způsobem, ale ty moje starší dvě děti, já jim jako nebráním ve styku s mojí matkou, já se s ní výdat nepotřebuju, ani s ní nepotřebuji být nějak v kontaktu, ale oni jsou a není to problém jako pro mě.

Takže já nepotřebuju je chránit, protože jsem pochopila, že oni mají s ní úplně jiný vztah, založený na úplně jiných věcech jako tam nejsou ty zážitky který jsem s ním měla já. A s těma školama je to jako stejný. Na druhou stranu…

Je jako soutěživost a soutěživost. Jsou prostě věci, kdy jasně je skvělý vlastně být soutěžit vlastně sám se sebou. Jako chci být lepší, než jsem byla včera. Chci vlastně tohle mi dává smysl, tohle mě baví, chci v tom být jako dobrá a baví mě vlastně se do toho nořit a tak dál. No a pak je soutěživost taková která vychází z těmhle pocitu nedostatečnosti Si myslím že jako nebudu dost dobrá, pokud nebudu lepší, než někdo jiný.

A to zase mi tak jako dobrý vlastně nepřijde, takže a všechno to je tak jako nevím no, nevím jako jak to v konkrétním čím případě bylo a na druhou stranu, ještě na třetí stranu si říkám, že v té, v těch běžných školách v takových těch fakt jako běžných je těch negativ jako tolik že tam vlastně nedovedu si představit dítě, který by tam fakt jako chtělo bejt, jako že v takový tý fakt jako běžný škole, jo, prostě ještě kromě všeho, co dělám, tak na Facebooku máme takovou podpůrnou skupinu řešení problémů ve škole a máme ji už nevím asi pět nebo šest let a to jsou jako neuvěřitelný věci, co tam řešíme, prostě strašlivý, strašlivý.

Hrozný. A bohužel to prostě není taková výjimka, jak bychom si mohli myslet. Ale každou chvíli dneska zase vyšel nějakej článek o tom, že nějaká ředitelka někde na Třebíčsku školky tam děti nějak týrala a tak, jako každou chvíli někde něco vyleze. A teď to vylejzá o hodně víc v poslední době, protože my hodně radíme lidem, že bez důkazů se prostě všechno zamete pod koberec.

Jako ty děti to neřeknou, většinou to neřeknou ani ve školce jako skoro nikdy a na základce taky většinou ne. A když to řeknou, o kým nikdo nevěří. Dneska už existují nahrávací zařízení různý, které jsou malinký můžeš zašít dítě ti třeba do oblečení. A najednou se ty věci dají řešit, protože najednou přijdeš a najednou ta ředitelka už nemůže říct, jako ne, to není pravda, ale musí říct jo hele, tato učitelka se chovala tímhle způsobem, aha, máte to nahraný, tak to je jako fakt blbý, takže pojďme to řešit.

A bohužel je to tak, že musíme získávat důkazy tímhle tím způsobem. Zajímá mě možná ještě poslední téma, kterým jsem nepřemýšlel předem, ale tím že máš to 23 letité dítě tak mě to vlastně zajímalo, protože mám pocit, že mi to jednou čeká taky víš a občas přemýšlím o tom tématu, jak mám pocit, jak se tady bavíme, že z těch dětí, nechci říct, že z děláme úplně bohy, ale trošku z nich jako děláme nějaký smysl našeho života, nebo oni se tím jako prostě na nějaký oblibí, že ostanou mám pocit, jako u někoho víc u někoho méně, ale vlastně se to st stane a pak se ti jako stane to oblibí, že tím vlastně by přestanou a teď já nevím, jestli přijde nějaký jako temné místo prázdno nebo jestli máš k tomu nějaký poznatky, víš, nebo jestli je to vůbec dobře dělat s těch dětí jen smysl života, protože jako já vlastně je to hrozně hezký nebo já tak vnímám že to najednou není jenom o tobě a vlastně máš jako nikoho K tomu tvýmu snažení dává ten smysl že já mu to chci fakt udělat hezký a ten hezký život zprostředkovat.

Na druhou stranu musí být pak extrémně těžký a možná s tím má spoustu lidí problémy to pustit. Říct že moje práce nechci říct hotová ale už si musím zase najít ten smysl nikde jinde. Tomáš? Určitě já se o tom přemýšlím, jak o tom mluvíš a říkala jsem si, já jako s tím nemám problém jako ty děti pouštět jako postupně.

Na druhou stranu jsem si pak uvědomila v průběhu jak jste říkal, že vlastně kdykoliv mi to dítě vyrostlo, tak jsem si porodila další a tam mám jako velký mezery mezi těma dětma. Takže určitě jako do velký míry, mě to jako hrozně baví a hrozně mě zajímá vlastně ten proces a hrozně mě baví to pozorovat. A ty děti mě strašně moc jako učejí každý to dítě mě strašně moc naučil.

A teď už další rozhodně si pořizovat nebudu, že už teda jako, jak jsem říkala, no ta nejmladší je velmi velmi energeticky náročná, energeticky náročná ale je úžasná, je skvělá, jenom prostě je to už vyčerpávající pro mě.

Takže nicméně já si myslím že… Každej tak nějak, ten můj smysl života nikdy nebyl jenom jakoby v těch dětech, že mě to hrozně baví to pozorovat, ale zároveň mě baví tím že ta moje práce je nějak spojená s těma dětma, tak se to trošku stírá, ale vlastně myslím si, že pořád mě bude bavit nějak přemýšlet o vývoji dětí a o psychologii a o těchto věcech rodičovství, o tom, jak dětství formuje naši dospělost.

Takže si myslím že tam pořád ten zdroj toho nadšení budu mít. A co se týče těch starších dětí, nebo takhle, ty jsi říkal, že vlastně na nějakou dobu se to dítě stane nějakým bohem a tak. Já myslím, že to je právě, že to je jako přirozený že je spousta kultur, kde ty děti fakt jsou jako nějaký požehnání nebo vlastně je to něco je to nějaká budoucnost, je to každý živej organismus tak nějak jako se reprodukuje, je jeden z jeho asi cílů, takže si myslím že to je nějak jako normální, běžný přirozený.

A na druhou stranu my jsme asi, žijeme ve společnosti kde jako málo kdo chce, to jeho naplnění je opravdu jenom v tom rodičovství, takže si myslím, že je super si udržet vlastně i skrz to rodičovství jako něco svýho dalšího, což já jsem vždycky tak jako měla, vždycky to bylo, že vlastně ještě něco jsem jako dělala, i když to třeba bylo spojený nějakým způsobem s dětma, nejenom s vlastníma.

Tak nějak jako udržet si ten svůj paralelně prostě nějakou svojí vášeň nebo něco, co mě baví, co mi dává smysl tak je určitě super, no a že to pomůže tomu že pak najednou člověk necítí to prázdné hnízdo tak intenzivně. Ještě mě napadá jednu věc, kterou jsem s tebou chtěl naťuknout tím že těch příběhů slycháš hodně o těch dětech.

Stane se někdy, že těm lidem napíšeš, tady už jete k dětským psychologům, protože já sám jsem s bojoval, máš prostě nějaký problém, si těho nedaří vyřešit a jak ještě žijeme v těch přesně, jak jsi říkal, v atomových nebo nukleárních, nebo jak se to říká, rodinách, tak ty úplně nemáš to srovnání. A říkáš si občas tak je tohle ještě normální, nebo už to moje dítě je, nevím, v lepším případě ADHD, nebo prostě vlastně jako kde je ta hranice normálnosti a kde už to mám řešit s nějakým odborníkem, nebo si minimálně o tom s někým popovídat.

Jo, určitě jasně, jako v hodně případech to tak je. Já naštěstí mám několik kamarádek psycholožek, který se mnou spolupracují a ty zase dokážou případně odeslat ty lidi k těm dalším odborníkům Jako zase mají tu sítě jako svéž známejch psychologů, psycholožek nebo odborníků, takže rozhodně když já ani jako moc nerada.

Radím těm lidem, já se snažím ty lidi nasměrovat k té jejich intuici, k tomu že oni to dítě fakt znají jako nejlíp a že oni vlastně jako nějak jako víme jako vnitřně nakonec když se tam dokutáme k té intuici, tak nějak nakonec jako víme, ale je to těžký. A kolikrát by bylo lepší, kdyby ty rodiče chodili na terapii jako ty rodiče sami se sebou a ono velmi rychle, i třeba když nějaké napětí mezi rodičema, tak to dítě nesmírně na to reaguje, jako strašně je to poznat.

Ve chvíli, kdy my si něco tam mezi sebou, tak to dítě je jako strašný, strašný, chová se hrozně a najednou pak, když něco vyřešíme spolu, my dva ty dospělí, tak ta energie se úplně tam změní jako až jako zázračně, že to dítě najednou vlastně ten jeho alarm se může vypnout, protože ono to nějakým způsobem cítí že tam není něco v pořádku a ta rodina, ten máma a táta.

Jsou vlastně jako to bezpečí, to je to, co on, ten svět který on zná, takže ve chvíli kdy tam něco skřípe, tak to dítě to velmi citlivě vnímá a chová se podle toho jako je prostě ve stresu je valarmovaný, takže dělá věci, který prostě normálně nedělal, excitovaný různě a tak. Což je těžký, že jo, protože to ještě jako vyvolá, zvyšuje to napětí v té rodině.

Takže nejvlastně a stejně nic taky. To je právě zase to, že nemáme ty vesnice a musíme si je tvořit, musíme si to sami nějak uspořádávat aby to bylo žitelný, protože fakt jako jedna žena zavřená doma s dvěma, třema dětma, to je prostě masakr, to je jako, si musíme přistat. Já si myslím, že to je jeden z důvodů, proč je ta porodnost vlastně v těch jako víte, jako vlastně takhle sám, že prostě nejde to držet ráno.

No, jako jo, to si nebudeme náhávat že? Prostě prostě jako jsou i zábavnější věci nevím jestli jsou smyslnější, ale jako rozhodně jsou i zábavnější. Takový jako lehkomyslnější no. No. Super, děkuji za tohle povídání, já doufám že to jako rodičům kteří na to koukali nebo poslouchali dalo nějakou možná novou perspektivu, víš možná proto si myslím že to jde možná trošku jim pomohlo napojit se na to svoji intuici nebo přemýšlet o těch věcech trošku asi laskavěji a možná trošičku víc chápat třeba, co se v té výchovědě, takže díky za to.

Děkuji za pozvání. Takže tohle byl další díl podcastu proti proudu. Děkuji moc. Pokud vás zajímá téma výchovy, tak vám doporučím dva hodně zajímavé rozhovory, které jsem ještě dělal. Ten první je s Milanem Studničkou, který má trošičku zase jinou perspektivu a je to mimochodem nejposlouchanější nebo nejpopulárnější rozhovor v rámci proti proudu.

Další extrémně důležitý rozhovor, který v něčem navazuje na to dnešní povídání je s Elenou a s Honzou Vávrovými, který mají projekt Rodičovská posilovna. Pokud rodičovství je něco čemu se chcete věnovat a v čem chcete být dobrý, je to radost to všichni víme, že jo tak se na to mrkněte a přeju vám v tom hodně štěstí, hodně energie a někdo se musí postarat o to, aby ta naše budoucí generace vzkvétala, tak proč ne my.

Ahoj.