Libor Mattuš: Jak správně dýchat, otužovat se nebo mluvit čínsky

Přepis epizody

Ahoj, já jsem Dan Tržil. Vítejte u dalšího dílu podcastu Proti Proudu. Mým dnešním hostem je Libor Mattuš. Libor Mattuš je mnoho věcí, mimo jiné biohacker, kouč, mentor, instruktor dechu a chladové expozice. Libor se taky hodně věnuje bojovým uměním, spoluzaložil firmu Code of Life, která se zabývá biohackingem, ale předtím působil jako tlumočník čínštiny. V Číně i byl a má o ní docela zajímavé znalosti. Čína je tedy jedním velkým tématem tohoto rozhovoru. Dalším je výuka jazyků, jak se člověk vlastně naučí čínsky. Libor je člověk, který na sobě opravdu usilovně pracuje. Věnuje se spousty věcem, takže takhle konverzace je – jak už bývá dobrým zvykem v Proti Proudu – hodně rozmanitá. Já myslím, že tam najdete mnoho tipů nejen na osobní rozvoj, ale i spoustu dalších témat. Myslím, že v této epizodě si určitě každý vybere. Pojďme na rozhovor s Liborem Mattušem.

 

Libore, vítej v dalším díle podcastu Proti Proudu.

 

Čau Dane, díky za pozvání.

 

Musím přiznat, abychom se nesmáli, že to děláme podruhé, protože jsem zapomněl nahrávat a po 5 minutách jsem to zjistil, takže teď možná oficiálně se tě zeptám, kdy jsi byl naposledy nemocný?

 

Já jsem o tom přemýšlel nějakou dobu. Nepamatuju si přesně, ale už jsou to minimálně 3, spíš 4 roky. 

 

Mně přijde zajímavé, že ty jsi ve svém dospívání měl určité problémy. Můžeš lidi uvést do toho, co jsi řešil dřív a co už tě dnes netrápí? Možná se pak dostaneme k nějakým tipům, jak se toho ostatní lidi můžou zbavit.

 

O čem mluvíš, jsou různé zdravotní problémy nebo komplikace ne extrémně závažného charakteru, ale jsou to věci, které mi dost znepříjemňovaly život. Jsou to například alergie, takže jsem chodil na alergologii. Měl jsem předepsané nějaké prášky, pilulky, prachy, roztoči, klasické věci. Způsobovalo to, že jsem měl celý rok ucpaný rok. Dýchal jsem hlavně pusou. Jedna z věcí, která mě obtěžovala spíš na papíře než fakticky, ale měl jsem i předepsaný inhalátor na astma. Nikdy jsem žádné astmatické záchvaty neměl, ale na spirometrii se ukázalo, že moje dýchání je podprůměrné, ale že bych tuto věc sebou nosit měl, takže jsem dostal instruktáž, jak s tím zacházel atd. To byl základ, že jsem se začal zajímat, jak tyto věci hackovat nebo se jich zbavit, protože na tu alergologii jsem chodil 10, 12 možná i 15 roků a žádné výsledky z léčby jsem neviděl, která byla takto dlouhodobá, proto mě zajímalo, jakým způsobem si pomoct sám.

 

Vzpomeneš si, kdy jsi viděl poprvé nějaké výsledky něčeho, co jsi zkusil sám na sobě? Že sis třeba přečetl návod, že se takhle zbavím alergie nebo takhle si uvolním nos a ono to fungovalo?

 

Já si pamatuju na nějakého půl roku, kdy po dlouhých třeba 15 letech se stala raketová změna, a to bylo tím, když jsem se odstěhoval z domu od rodičů a začal jsem bydlet sám. Prošel jsem úvodní fázi, asi jako každý nově osamostatněný člověk, že jsem dělal ty nejhorší věci pro své zdraví, co se daly. Pak když jsem zmoudřel praktickými zkušenostmi a tím, že se tělo ozvalo, že prr, takhle ne.

 

Špagety s kečupem nejsou nejzdravější.

 

Jo, přesně tak. Nebo kýbl čokoládového krému. Když jsem najel na rozumnější linku, tak jsem se nestačil divit, jak některé věci mizí. Hodně času jsem trávil venku. Byl jsem psychicky víc v pohodě. Začal jsem se zabývat i meditačními technikami, které jsem dělal i předtím, ale tady jsem na ně měl víc času, ať už dobrovolně, nebo jsem řešil jiné psychologické problémy pro změnu, takže jsem byl nějakým způsobem trochu tlačený okolnostmi k těmto metodám. Byla to jedna z mých nejplodnějších zkušeností a období v životě, protože jsem zjišťoval, že wow, sednout se do klidu, naladit se na uvolněnější psychickou linku, že dokážu hodně věcí, které jsou vidět, včetně toho, že mi zmizely brutální atopické ekzémy, na které jsem měl různé masti od lékařů, které nepomáhaly nebo pomáhaly jen velmi krátkodobě.

 

Čím si vysvětluješ, že masti od lékařů na ty alergie nefungovaly? Ty mluvíš o jednoduchých věcech jako být víc venku, být víc v klidu, psychická pohoda, sednout si na chvíli do klidu zafungovaly?

 

Já si myslím, že o tom to je, že ona to žádná věda není. Je to extrémně jednoduché, protože my jako lidi – teď se nechci pouštět do filozofování – 

 

– pouštěj se prosím.

 

Je veřejné tajemství, že dnes nežijeme přirozeným způsobem, že žijeme uzavření v místnostech, nesvítí na nás slunce, nejsme v kontaktu s živou zemí atd. Tyto věci, nad kterými třeba zaneprázdněný businessman mávne rukou, že to není důležité, že je jiná doba, tak náš organismus a náš vnitřek – ať už si to vyložíme jako – duše, psychiky, nervová soustava, mozek, jakkoliv si to chceme pojmenovat – já když školím hodně zaneprázdněné lidi nebo lidi, kteří zaneprázdnění nejsou – tak jim říkám, ať si jednou týdně vyhraďte dvě hodiny nebo aspoň půl hodiny, ať si zují boty a vykročí na trávník, dostaňte se holou kůží do kontaktu s živou zemí. Toto má vliv i na psychiku. Na to je nemálo studií, až zázračně blahodárné účinky na klid, zlepšení nálady, antidepresivní účinky jsou tam silně znát. Tohle všechno není žádná věda. Je to návrat k naší přirozenosti. To je něco, co jsem takhle prakticky viditelně objevoval v této době, kterou popisuju.

 

Ty jsi říkal, že na to jsou různé výzkumy, že chození bosýma nohama po zemi… spoustu lidí tohle slyší, pak máš obývání stromů. To je pro spoustu lidí na hraně.

 

Když nemůžeš objímat někoho, tak alespoň ten strom. Lepší než nic.

 

Jo, souhlasím. Anebo můžeš objímat někoho.

 

No jasně. 

 

Můžeš dávat free hugs.

 

To dělali kamarádi. To mě bylo vždcky, že wow, proč to dělají? Ale proč ne?

 

To je další odvěká pravda, že svým způsobem máme méně fyzického kontaktu.

 

O dost. To je určitá druhá linka, že máme méně kontaktů. Jsou za tím různé mýty ve společnosti. Jsme taková bezkontaktní společnost. Stejně tak kontakt s přírodou bosýma nohama například, kontakt mezilidský, fyzický dotyk. V České republice jsme na tom relativně dobře, protože například v Americe je to mnohem závažnější se někoho cizího dotknout, je to mnohem větší právní průšvih, ale i u nás máme témata, která můžeme společně objevovat a zaplouvat do fyzického kontaktu. To je velké téma i v některých našich projektech spíš budoucích než současných, ale nějaká demystifikace nebo desexualizace kontaktu, protože je to branné, že když někoho objímám atd., přitom my s kolegy i s chlapy se objímáme normálně, ne jen, že bychom se poplácali. V tom objetí jsme déle. My totiž z vědeckých studií víme i z praxe, že je to běžný mezilidský. Jsme zdravější.

 

Já vím, co myslíš. Já jsem shodou okolností viděl jednoho kamaráda a on mi říkal, že má chuť mě obejmout. Super. Dokážu si představit, že před pár lety bych říkal, že co to je za divného člověka? Dnes jsem to bral jako velmi vstřícné a kamarádské gesto.

 

Určitě. Ono to pomáhá na biochemické úrovni – jestli můžu trochu vědy – vylučovat oxytocin, která v nás podporuje pocit společenského nebo mezilidského sociálního kontaktu. Největší je to mezi matkou a dítětem, kdy ženy po porodu mají velké množství oxytocinu. Celkově ženy mají oxytocinu více než muži. Myslím si, že třeba 10krát, možná i víc. Proto pak z toho vyrůstají některé společenské role, atd., alespoň z mého úhlu pohledu co se týká biochemie, ale i my, muži, můžeme o oxytocin pečovat, protože on je velmi důležitý ve společnosti tím, že cítíme náklonnost, ať už k jiným lidem, ať už muži, ženy, zvířata, když obejmu kočku nebo psa, tak se tam produkuje úplně stejně.

 

Můžu získat oxytocin něčím jiným než objímáním lidí nebo zvířat?

 

Můžeš, Dane. Co máš na mysli?

 

Jestli jsou jiné techniky, jak si zvýšit svůj oxytocin? To je nějaký hormon štěstí?

 

Dá se říct neřekl bych štěstí, ale se štěstím je hodně spojený, protože nám i to objetí, kontakt, věci, které oxytocin podporují, nám štěstí přináší. Dá, Dane. Přemýšlím, jestli to není provokativní otázka. Dá se romantickými chvilkami a sexuálním stykem se oxytocin podporuje. Tam se dá říct, kdybychom střelili do vlastních řad, u mužů je to jedna z dobrých cest, jak zvýšit oxytocin na nějakou biologicky maximální linku. Oxytocin je taková protiváha testosteronu, protože je to zase o soutěžení, agresivitě, dominanci, když to přeženu, o vůdčím duchu, atd., takže u mužů a žen je důležitý – když to vezmeme čínskou filozofií – mít vyvážený ve správnou chvíli správný poměr ve své správné individuální biologii.

 

Když si tě najdu na internetu a přečtu si tvoje články nebo ty, které máte v Code of Life, tak bych si dokázal udělat checklist asi 50 věcí, které bych mohl dělat a kterými bych se mohl zabývat, abych byl tou nejlepší verzí sebe sama. Mně by zajímalo, jak vypadá tvůj den? Jestli mně nebo posluchačům můžeš trochu nechat nahlédnout, jaké jsou věci, které děláš pravidelně, nebo doplňky, které pravidelně bereš nebo jak to dneska máš?

 

To je zajímavá otázka, Dane. Když se posluchači budou konkrétně zajímat o biohackingový plán celého dne, tak my ho máme i shrnutý v jednom našem novějším produktu, a to je online kurz optimalizace dne, kde tyto věci popisujeme velmi systematicky. Já osobně začínám den vždycky prakticky bez rozdílu, pokud vyloženě někam nemusím hnedka spěchat a odběhnout, tak krátkou rozcvičkou alespoň 10, 15, 20 minut, když je čas, abych rozhýbal, klouby, svaly, šlachy, abych je připravil na ten den. Udržuju relativně vysokou míru mobility, flexibility. Ta cvičení nejsou náročná. Jednoduše by je zvládal i člověk v důchodovém věku. Pak si dávám dechové cvičení. Jaké, to je otázka podle mého aktuálního cyklu aneb i muži mají své dny. Můj cyklus aktuálně zahrnuje velmi jemné dýchání nosem a zádrže dechu ve výdechu, kterými procvičuju bránici, protože ona cuká, když organismus cítí, že se potřebuje nadechnout, tak to je posiluje, zlepšuje to chromosenzitivitu atd., takže tomu se věnuju teď. Cvičím i známou Wim Hof dechovou techniku v různých variacích Wim Hof metody jako první v Česku žijící Čech. Tuto techniku zkoumám, různě si ji upravuji podle potřeb a pokusuju s ní, ale zároveň ji nepřeháním, protože my doporučujeme 2krát, 3krát, maximálně 4krát týdně a dávat si pauzy od tohoto cvičení. To je dechová část, na tu nedám dopustit, protože jak jsme začali alergií a astmatem, tak dýchání vnímán ze své osobní zkušenosti, že je to jedna z věcí, bez které to jde těžko, takže si ho vážím a cvičím ho po ránu.

 

Jsi říkal, že to, co děláš teď, je jemné dýchání nosem a zádrže při výdechu.

 

Přesně tak.

 

Ok, můžeš mě trochu nasměrovat, jakým způsobem, kdybych si to chtěl zkusit? Je vůbec vhodné, abych si to zkusil, nebo je to pokročilá technika?

 

Je to high-level pokročilá technika z Šaolinu, kterou bys v žádném případě neměl zkoušet.

 

Kterou když nebudeš dělat správně, tak ti praskne srdce.

 

Přesně tak. Odletí na Mars. To je za mě jedna z nejbezpečnějších technik, když neřešíš nějaké urgentní zdravotní problémy. Jde jednoduše o to, že chvíli dýcháš jemně, pak velmi jemně vydechneš a zadržíš dech. Můžeš tomu pomoct tím, že si přidržíš nos a čekáš, čekáš ve vydechlém stavu, dokud se organismus nezačne ozývat, a chvíli se učíš fyzicky i mentálně nějakým způsobem trochu potlačit to cukání bránice, pocity nedostatečnosti, ale zároveň jim naslouchat, aby když už cítíš, že jo, že je to hodně, tak se jemně nadechneš. Čím je dech jemnější, tím je to lepší. Ještě třeba 10, 15 vteřin dýcháš co nejjemněji. To přidává tlak, co cítíš v bránici. Pak dýcháš opět běžně, to znamená velmi jemně, pomalu, ale ne tak jemně a pomalu jako těch prvních 10, 15 sekund.

 

Těchto výdrží děláš kolik za ráno?

 

Podle toho, jak mám čas a jak to cítím, jak se mi chce. Já toto cvičení mám moc rád, protože mi přináší takový hodně zajímavý meditativní stavy, kdy se dokážu totálně vypnout, naladit, uvolnit a byl bych v tom i v řádu hodin.

 

To mi přijde, že ty meditativní prvky jako soustředění na svůj dech a dýchat jemně, vyžaduje určité soustředění na věci, na které se běžně nesoustředíme.

 

Tady je známá linka, když to vezmeme z vrchu, mezi moderními dechovými systémy, které se používají v profesionálním sportu, konkrétně toto cvičení pochází ze systému oxygen advantage. Má anglický název. Patrick McKeown napsal stejnojmennou knihu. My jsme podobné postupy popisovali na podcastu s tebou pro Red Bull, kde jsme i s Radimem probírali různé formy dechového cvičení. Patrick McKeown v tomto systému oxygen advantage ukazuje, jakým způsobem biochemicky je pro tělo velmi zajímavé dýchat jemně, dýchat nosem. On občas zmiňuje meditující mnichy. Já tím, že se studoval kulturní studia Číny, tak ta východní religiozno-filozofická stránka mě vždycky zajímala, nabíjela, tak můžu říct z vlastní zkušenosti, že jeho principy jsou velmi podobné, jak probíhala úvodní příprava na meditaci v různých čínských seberozvojových systémech, kdy se kladl velký důraz na to, když člověk má pod kontrolou svůj dech. Ten je velmi jemný, velmi uvolněný, až vlastně neznatelný.

 

Je jemný dech obecně dobrý? My jsme odbočili, kolikrát to tedy děláš. Má smysl to dělat 5krát? Má smysl 3 zádrže, 5 zádrží?

 

Určitě. Já dělám minimálně něco, protože známe 4 dohody atd. Když se něco stane jednou, tak to už nepřijde, když se něco stane 2krát, tak to už něco znamená. Můj minimál je 2krát. Většinou nedělám o moc víc než 5krát nebo 6krát s ohledem na to, že je pracovní den. Mám taky to riziko, že bych tím strávil klidně hodinu, takže to nechávám do těch 15, 20 minut, ale i 3 zádrže jsou super. 

 

Když jsme se dostali k tomu jemnému dechu, je vlastně jemný dech optimální dýchání při běžném dnu? Měli bychom dýchat hluboce nebo spíše jemně?

 

To je dobrá a velmi zásadní otázka, Dane. Já, „starý“ astmatik a alergik, můžu z vlastní zkušenosti říct, že ideální dech, který teď na sobě cítím, že mi přináší fakt kupy, spousty, tuny energie oproti tomu jak jsem dýchal dřív s ucpaným nosem a rychle, tak ano. Jemné dýchání je vzorec číslo 1. Pomalu nosem. I dnes biochemicky se tomu věnujeme takzvanou minutovou ventilací, což je něco, co zmiňovaná spirometrie, nebo exaktní vědecké měření nebo dýchání, které se používá u sportovních výzkumů, když se měří, jaké tréninky fungují nebo nefungují, tak jedna z věcí, která se chronicky často stává u lidí, kteří nemají dobré dechové vzorce, tak je zvýšená takzvaná minutová ventilace, kdy do plic se tam vymění mnohem více vzduchu, než by bylo nezbytně potřeba. Taková zdravá minutová ventilace u mě, u tebe by měla být 5 nebo 6 litrů, což je mimo jiné i identické číslo jako bývá maximální kapacita plic. Máme třeba problémy právě astmatici a tak dále, tak to může být dvoj a trojnásobek. Může to být 10, 12, někdy i 15 litrů vzduchu. Takový člověk se solidně předýchá.

 

Ono to není, že oni by dýchali málo, ale ten člověk dýchá hodně, ale bere si z toho málo kyslíku?

 

Ten člověk dýchá moc. Patrick McKeown pěkně říká – pojďme se podívat, kolik vypijete vody, 5 litrů, 2 litry. Kolik uznáte za vhodné, tak třeba se dostanete mimo jakékoliv tabulky. S jídlem je to stejné. S dýcháním jako se základním životodárným systémem je to jako přes kopírák, takže jde o to, že všeho moc škodí. Dýchání taky. Jde o to, že my tím rapidnějším dechem jednak kromě toho, že to stresuje nervovou soustavu a dostává nás to blíž k aktivaci „bojuj nebo uteč“, kdy jsme víc ve střehu, což je to poslední, co v této době potřebujeme, tak vydechujeme hodně oxidu uhličitého, což není jenom odpadní plyn, jak se často učí u nás i ve světě, tak je třeba kyslík, aby se vstřebával do buněk. Jedna věc je kyslík mít, druhá věc je aby se dokázal dostat doopravdy do té buňky a tam pomohl tvorbě buněčné energie.

 

Já bych skoro pokračoval dál v dýchání, ale mám pocit, že ještě nejsme ani u čištění zubů. Tenhle podcast bude mít hodně hodin. Dechové cvičení určitě dobré věc. Poslední věc k dýchání – jak se ti podařilo přejít z člověka, který je navyklý 15 let alergie dýchat pusou, do člověka, který vědomě mělce dýchá nosem a dělá to správné dýchání? Jedna věc je trénink a Wim Hofova metoda a oxygen advantage a další věci, o kterých mluvíš. Jak přeprogramovat ty svoje vzorce?

 

Klíčové slovo je praxe. Já vlastně sám u sebe nedokážu identifikovat, kde se to zlomilo nebo čím to bylo, co byla ta „zázračná pilulka“. Určitě je to kombinace dechových systémů, protože i dynamická hyperventilace nebo superventilace v rámci Wim Hof metody má ověřené a velmi silné účinky na imunitní systém. Konkrétně ho dokáže určitými formami tlumit, což je u alergie je přesně, co potřebujeme, protože alergie je přehnaná imunitní reakce na prach, roztoče, něco, co by ten imunitní systém normálně vůbec nemělo alarmovat tímto způsobem v této intenzitě.

 

To jsem ani nevěděl, že alergie je toto.

 

To je proč je dobré, když děti vyrůstají, a to je možná dobrý tip…

 

… ve špíně…

 

Přesně tak, v rozumné špíně. Já vím, proč jsem je alespoň zčásti měl. Já jsem vyrůstal v extrémně hygienickém prostředí. Pak to tak vypadalo, že můj organismus nebyl ready na to se potýkat se světem a reagoval, jak reagoval. Postaralo se mi těch relativně pár let, protože to je období, které netrvalo dlouho. Já nejsem odborník na vývoj dětí, ale v každém případě představuju si, že jsou to 2, 4 roky. Říká se, že do 7 let člověk funguje na jiných hladinách. Hodně systémů se vyvíjí do 18 let velmi intenzivně, pak do 25 hodně okrajově, tak je pravda, že tam problémy s dýcháním byly.

 

Je pravda, že těch důkazů se objevuje víc a víc. Teď jsem četl nějakou zmínku, že nějaký roztoč nebo živočich, který žije v půdě, působí dobře na obranyschopnost. To je jeden z důvodů, proč je dobré si hrát venku. Děti, které si hrají venku, jsou obecně zdravější.

 

Přesně tak. I to, že si občas něco dá do pusy, jak maminky to dětem berou, což se nedivím. Jsou za tím emoce. Je to jeden z přirozených systémů, jak dostat imunitu, jak si ji modulovat a formovat. Druhá otázka je, že u nás v parku nebo na ulici není prostředí, kde bychom chtěli něco brát do pusy, ale v lese se k tomu stavím velmi pozitivně. Protože nemám děti, tak tento názor skoro nemá váhu, ale myslím si, že celkově v čisté špíně že je velmi velmi dobré pobývat a mladému člověku to může udělat dobrou a velkou službu do jeho budoucích let.

 

Já jsem toho nechci říct oběť, ale mě přítelkyně velmi často říká, abych dýchal nosem. Doporučoval bys třeba zařadit ráno a večer nějaké podobné cvičení nebo nějakým způsobem si to vědomě během dne připomínat? Jaká je dobrá technika podle tebe?

 

Tohle je velmi zajímavé téma, protože to souvisí s takzvanou bdělou přítomností nebo mindfullness, která se hodně řeší. Jsou i různé kurzy, které jsou relativně drahé, i na instruktora mindfullness. My se v biohackingu zabýváme, jak mít to mindfullness a mít to podpořeno biologickými faktory – tvořím ve své hlavě. Jedním z faktorů je navyknout si na jemné, nenápadné sledování svého dýchání. Protože pokud je to dýchání v klidu, tak je v klidu i moje myšlení. Pokud vím, jak dýchání modulovat i tím způsobem, jakým jsem popisoval dříve – jemné dýchání, zádrž dechu ve výdechu, cítím, co ty svaly dělají. Je to ideální ranní rozcvička. Já se cítím živý, aktivní, prokrvený, protože podobně se můžu cítit i po pár sériích Wim Hof dýchání, ale Wim Hof dýchání vypadá tak, že v umírněnější formě (agresivní válečné dýchání) je to jako když se válečník rozdýchává před nějakou akcí, stejně tak se vnitřně cítí, protože spousta – víc to cvičení obecně sedí mužům, protože asi z 500 lidí, co prošli mými jednodenními kurzy, tak to cvičení je víc naladěno na muže. Samozřejmě spoustu žen si ho taky hodně užívají, ale je to spíš takováhle agresivnější záležitost. Přitom velmi jemné zádrže dechu ve výdechu, které praktikuji v časově omezeném období, mají velmi podobný efekt na mou kognitivní efektivitu, výkonnost, takže když pak sednu k počítači, tak říkám „wow, to je lepší než kdejaká pilulka“. Sharp focus – ostré soustředění a jedu, i když jsem třeba se vzbudil a říkal jsem si, že dnes bych potřeboval asi půl dne pauzu.

 

(partner podcastu)

 

Co dál? Co děláš potom, co se rozcvičíš a uděláš dechové cvičení?

 

Dál dělám, o čem se mluví v souvislosti se mnou nebo s námi, s našimi projekty nejčastěji, což je otužování.

 

Takže studená sprcha?

 

Studená sprcha. My tomu říkáme spíš chladová terapie, abychom to odlišili od běžného významu slova otužování.

 

Ale prakticky doma si dáš studenou sprchu. Máš doma ledový bazének nebo komoru nebo vyhrazený mrazák? 

 

Jedna z věcí, která se mi líbí na biohackingu, že hacknout se dá úplně všechno. Já jak rád vyzývám nebo upravuju systém, tak jsem si řekl, že OK, jaké mám doma nástroje na chladovou terapii? OK, mám sprchu, mám sprchový kout a nic víc. Ani doma nemám vanu v bytě, kde přebývám ve svém rodném domovském Brně. Tak jsem to hacknul spousty způsoby. Závisí mi i lidi, kteří mají vany. I třeba kryocentra, i větší zařízení na různé formy terapie. Já prakticky bez časových a finančních nákladů si udělám v mrazáku led, 2 velké balení od Algidy, super plast. Tu Algidu jsme dali stranou, ani jsme se jí nedotkli. Ha ha. Nevážil jsem to nikdy, budou to 2, 3, 4 kila ledu, které mám ve velkých kostkách. Ty rozbiju paličkou na maso. Pro ty, kteří byste se dostali do mého sprchového koutu a divili se, proč je tam palička na maso. Potom je nahážu do kyblíku. Mám malý lavorek a pak mám kyblík s medvídkem Pú, který je o něco větší, aby se mi tam vešel velký kýbl. Tím dokážu dostat omezené množství vody, které si tam natočím, na velmi nízkou teplotu. Odhadově to může být 4 – 6, ale když je té vody méně, tak 1 – 3 °C. Tam si máčím buď obličej nebo konce končetin, protože to jsou části těla, které mají největší inervaci. Je tam nejvíce nervů. Oni nejvíce poznají, že je zima, a proto se jim vyplatí z celotělního úhlu pohledu, se jim nejvíce věnovat.

 

To je zvláštní. Já bych intuitivně řekl, že ty konce končetin budou nejjednodušší, že namočit si pod kotníky nohy dolu do studeného lavoru je pro mě mnohem jednodušší, než si pustit studenou vodu za krk.

 

Určitě. To je tím, Dane, že na to nejsi tolik zvyklý, ale možná jestli jsi někdy prožil celotělní ledovou lázeň, tak na co ti byla největší zima?

 

Na všechno.

 

Taková politická odpověď.

 

Já ti nevím, já jsem byl pouze jednou vyloženě v ledové lázni. Jednou jsem byl u Tomáše Zdražila v mrazáku, ale jinak ne.

 

To je dobrý biohack. Celkově většině lidí, když se zeptáš, tak to budou buď ruce nebo nohy. Asi to dává celkem smysl. Krevní oběh, tam kapiláry jsou mnohem menší než v centru těla. Navíc ty plošky těla jsou menší. Ta krev se tam zastudení nebo přijde o teplo dříve než ty ostatní části. Když to hackujeme tím, že ty končetiny speciálně otužuju, tak je mi na ně méně zima u celotělního ponoření. Vydržím déle, víc si to užiju a navíc běžně přes den – o tom bychom se mohli bavit dlouho, jak to funguje u nervové soustavy – konce končetin, jak už známe ze starých čínských nebo i tibetských obrázků, tak jsou z energetického, ale i neurologického úhlu pohledu velmi důležité. Na starých obrázcích z Tibetu vidíte, že máte spousta božstev a ochranářů, tak mají i víc náramky právě na kloubech, zápěstích, kotnících, čímž se nám snažili ukázat, že tyto části těla jsou něčím důležité. Když se na to podíváme z moderního vědeckého úhlu pohledu, tak vidíme, že tam je největší koncentrace daných nervů. Dnes v profesionálním silovém kondičním tréninku vzpěrači, ale i jiní muži a ženy, kteří intenzivně trénují, tak si někdy měří míru přetrénování, jak jsou připraveni na další trénink, právě pomocí síly úchopu. Máš elektrickou věcičku, která ti změří, jaký tlak si dnes vyvinul. Cvičí se to po ránu, kdy člověk ještě není pod žádnými vlivy. Tam ve srovnání k tomu, jaký tlak míváš běžně, když jsi zotavený, tak se pozná, co a jak. My tím otužováním, že si dám do třetiny předloktí ponořím ruce do hyperledové vody, tak dokážu tuto část těla pozitivně ovlivnit a pak ty nervy, stejně jako je mačkání této věci, dokážu dát signál zbytku těla, že teď jsem si sice ponořil jenom ruce, ale ovlivním tím i zbytek těla, který má taky trochu pocit, že se ponořil do ledové vody, aniž by se to reálně stalo.

 

Jak dlouho? Je mi jasné, že ty nejsi příklad hodný následování, protože se tomuto už pár let věnuješ, nicméně je to důležité? Dá se to přehnat? Dá se to, že se člověk hecne, že tam ruce a nohy udrží dost dlouho a pak už zmizí pozitivní efekty a nastoupí negativní, nebo to nejde?

 

Přehnat se dá určitě úplně všechno, takže i otužování končetin. V každém případě to má velkou výhodu, na rozdíl od zadržování dechu, kde ne vždycky to poznáme dopředu, tak tam to poznáš vždycky, že už je ti hodně zima. I co se týká celotělního otužování, tak jedna z velmi důležitých dovedností je, že se učím za každé situace vědět vědomě, v jaké jsem fázi. Máme na to barevný kód, který se používá ve vojenských složkách a speciálních jednotkách, kdy začínám, je to pohodička, už jsem se aklimatizoval po pár vteřinách, někdy po minutách. Teď mluvím o celotělním ponoření nebo o ledové vycházce. Pak cítím, že dobrý, dobrý, teď zvládám, teď je to trochu těžší, teď zase je to lehčí, teď pozor, začíná to být těžší a už cítím, že se přibližuju k nějaké své pověstné červené barvě, která znamená že teď to bude hodně těžký. Kam se nechci dostat, je černá. V každém případě s rukama v ledovém lavoru po ránu, tak pokud se živím prací na počítači nebo něčím, kde ta motorika je důležitá, tak tam je o to důležitější to extrémně nepřehnat. Super je jednou přehnat a vědět, kam až to zajde – ideálně před nějakým dnem, kdy nedělám zkoušky do Microsoftu nebo něco takového, ale když znám tyto svoje míry, tak můžu pak velmi komfortně si to řídit a nastavovat a jedna z mých už dlouhou dobu, spoustu let, kolem 10 let, že teď se do toho víc vžívám, hledám správnou míru v prvních 30 %. Ani nezacházet do druhé poloviny, ne že do 80 %, tak super, ale příště se dostanu na 100 %, ale zůstat v prvních 30 % a říct si, že jo, super, výborně, zvládl jsem to. Zvládl bych i víc a s tím pocitem odcházet a usínat. Jak říkal jeden z mých učitelů šaolinského kung-fu nebo čínského MMA, tak díky tomuto přístupu se ti v hlavě uloží, že „wow, to je příjemný, skvělé“ a těšíš se na příště. Takhle můžu každý den už spousty let non-stop přicházet po ránu nadšen k ledové vodě a říct si, že super, moc se těším, že jak si to dnes užiju.

 

Je pravda, že tento princip nejít do maxima, když jsem řešil cvičení s Michalem Vrátným, co má Želenou kouli, s Radarem, tak ten je velký advokát nejít do vyčerpání, ale zůstávat dost daleko od té hranice a klidně na tu hranici nikdy nenarazit, protože když jsi dost trpělivý, tak se ti ta hranice zvyšuje postupem toho, jak ty pomalu zvyšuješ tu dávku.

 

Přesně tak, akorát je to nenásilné, bezbolestné. Tohle ve světě silového kondičního tréninku razí člověk, od kterého se předpokládám Radar inspiruje, protože se od něho inspirují všechny špičky v České republice co se týká konkrétně cvičení s kettlebells a jiného kondičního tréninku, tak je Pavel Tsatsouline, který pochází z Běloruska, ale žije dlouhodobě v Americe. Velmi dobře spojuje svoji praxi, která je velmi intenzivní, protože on učil i ruské speciální jednotky. Byl velké zvíře ve fyzické přípravě, ale přeběhnul, jak on sám někdy to vtipně říká, na druhou stranu síly. Teď v Americe učí od profi různých jednotek, složek, sportovců až po lidi, kteří mají zájem chtějí být v top fyzické kondici. Napsal spoustu knih. Je velký advokát toho, že síla je o nervové soustavě, že je to všechno o našem softwaru vevnitř, ne o tom, že tady máme svaly nebo tak, ale že to jde odsud. Psychika a nervová soustava, tam musíme být velmi opatrní a ten systém nezabít a přestat ještě před polovinou, jak se o tom bavíme. I v rámci silového nebo jiného tréninku si to užít, mít nejlepší výsledky být co nejméně přestresovaný a zbitý. To je v této době velké téma, protože stresovat nás umí milion dalších věcí, tak proč si ještě přidávat tréninkem nebo třeba chladovou terapií.

 

Je pravda, že tam je často soutěživost – jít na hranu, vydržet déle než ten druhý, zvednout více než ten druhý a jít domů zničený. To je ten testosteron. Protože pak to přece má smysl.

 

To je to kouzlo, se kterým mi pomáhá to jemné dýchání, protože dokud cítíš, že se potřebuješ zničit, aby to stálo za to – já dobře vím, o čem mluvím, protože jsem v 12 začal trénovat judo a hned jsem do toho poměrně intenzivně naskočil a trénuju doteď prakticky non-stop. Trénoval jsem co se týká těch čínských bojových systémů třeba i 2, 3 hodiny denně every single day, takže to bylo velké peklo na moje tělo a biochemii. Když člověk cítí, že se potřebuje zničit, tak když to neudělá, tak na to pak myslí, necítí se dobře, takže ono je to o tom, jak – použiju populární slovo, které často používáme – hacknout ten biosystém, aby se mi nechtělo zničit a abych vnímal, že teď je jsem třeba udělal 30 %, ale ne 150 %, ale stačí mi to a cítím se spokojený a odcházím z tréninku, že wow, to byl skvělý 30% trénink, ale příště si dám zase, protože se cítím, jak sílím den ode dne. Nejsou tam žádný, že se po ránu vzbudím a říkám si, že dnes vstávat nebudu.

 

Týden nemůžeš chodit.

 

Přesně tak. To je ještě lepší varianta, protože vyčerpávání hormonů, výkyvy nálady z přetrénování, bohu díky, znám z osobní zkušenosti, tak souvisí s tolika věcmi v životě, včetně velmi zhoršených komunikačních dovedností, nižší míra socializace, větší nechuť, výpadky paměti atd.

 

Mně přijde zajímavé, jak se tady bavíme o hacknutí a naučit se, že 30 % je OK, že je v pohodě odejít z tréninku a zacvičit si trochu, ne do maxima, že to je v hlavě, že se musíš naučit nebo nějak si to změnit v hlavě. Linka mezi hackováním svého těla a technik, které se projevují přímo na těle, a linka něco si uvědomit v hlavě, abych byl spokojený s tímto a ne s něčím jiným, je to hrozně blízko.

 

Ano. Já se na to dívám po spousty letech, kdy jsem se zabýval různými meditačními technikami, že hlava a biosystém by měly kooperovat na společném cíli, takže stejně tak když si řekneš, že nebudeš jíst sladké, tak je fajn, že sis to řekl, ale pokud máš pořád děsnou chuť, co je ten biosystém, který ti říká „wow, sacharidy, super, sexy, dej si koláč, zákusek“, tak ty, abys tomu odolal, musíš využívat sílu vůle. To je samo o sobě velký průšvih, protože vůle je vyčerpatelný biologický zdroj, jak říká třeba David Rock – světová uznávaná autorita na takzvaný neuroleadership ve firmách. Má pěkný článek Managing with the Brain in Mind. Že na mozku záleží, měli bychom na něj myslet v rámci firemního řízení. Jde tam o to, že já dokud máznu to chtění, že se chci zničit na tréninku, chci si dát spoustu sladkého, tak potřebuju vůli, abych to nedělal, a to mě vyčerpává. Ideální scénář je to nějak změnit na té biorovině, protože pokud si odvyknu závislosti na cukru a dám si jednou za čas, ale že vím, že cukru sním zase 20 nebo 10 %, co jiní lidé, tak je to v pohodě, proč ne, nepotřebuju dokonalost, stačí mi to takhle. Pokud bychom chtěli absenci cukru, což zase nemusí být vůbec dokonalé. V každém případě, co se týká cvičení, tak mě osobně hodně pomohlo to jemné dýchání, protože klasicky i v ostatních rovinách, protože klasicky já jsem měl dobu poté, co jsem absolvoval Wim Hof lektorský trénink, všechno řešit dynamickou hyperventilací, že jsem běžel z jazykovky, dělal jsem neurojazykový coaching, pomáhal jsem s angličtinou, čínštinou, cizí jazyky. Běžel jsem na druhý konec města za dalším klientem na další individuální konzultaci Jak jsem běžel a byl ve se stresu, nestíhal jsem klasicky, tak jsem zjistil, že mi pomáhá v té situaci být ráznější, dynamičtější, funkčnější, když to zrychlené dýchání podporuju, takže jsem se přes den párkrát rozdýchal v určitým situacích a říkal jsem si, že super, jdu do boje, do stresové situace, je den, pojďme být aktivní. Pojďme dostat z těla i v myšlení maximum. Pak jsem zjistil, že mě to strašně vyčerpává. Za pár dní tohoto života padnu a 2 dny se cítím naprosto děsivě. Na začátku jsem nevěděl, proč to tak je, protože používám všechny techniky, o kterých se říká, že jsou super. Najednou jsem zjistil, že někde je nějaká chyba, což mi pomohlo víc zaplout i do jemného způsobu dýchání, který mi dnes velmi pomáhá, i když vím, že udělám X, Y dřepů na jedné noze, tak dnes dělám třeba třetinu, i míň. Já se za měsíc chci dostat do toho, kde jsem měl předtím maximum. Pravděpodobně se dostanu mnohem dál, mnohem bezbolestněji, protože to dělám velmi pomalu, konzervativně. Pomáhá mi i to, že mám nacítěný, že i to jemné dýchání stejně jako ta dynamická hyperventilace umí velké věci, ale umí je jinak, umí je mnohem jemněji a umí je, jak říkám, bezbolestně.

 

Ty jsi trochu zmínil bojové umění a čínštinu. Přijde mi to jako zajímavá oblast, o které vůbec nic nevím. Jak ty ses dostal k tomuto studiu – čínština, čínská filozofie, čínská bojová umění a další věci?

 

Čína, Čína, stará láska. Se vším, co k tomu patří, protože pokud někoho milujete, tak ho možná taky občas můžete nenávidět, takže já mám všechny tyhle fáze ve vztahu k Číně a k čínskému kulturnímu a historickému rámci. Abych odpověděl na tvou otázku, tak je to strašně dávno. Moje první vzpomínka na něco čínského je z doby předtím, než jsem se naučil číst – myšleno latinku. To si pamatuju, že doma se octl nějaký časopis, kde byli šaolinští mniši. Byla to nějaká cestovatelská reportáž. Koukal jsem na ten obrázek a strašně jsem si chtěl přečíst, co tam je napsané, což mi moc nešlo, protože jsem těch písmenek znal jenom pár. On to byl složitý a dlouhý text, ale viděl jsem tam tu bránu. Před tím ty mnichy v různých pozicích, na sobě hábity, typický obrázek. Hodně mě to přitahovalo určitým způsobem. Já jsem nevěděl proč, ale cítil jsem tam „wow, to je zajímavé, já chci vědět víc, řekněte mi o tom někdo něco“. Nikdo mi o tom nedokázal nic říct, protože to byla doba – nechci si vymýšlet – rok 1994, 1995. 1996 jsem se dostával na základnu, takže maximálně 1996. Tyto informace ještě moc nebyly. Mně to hlodalo pořád v hlavě. Zajímal jsem se pak také hodně o japonskou válečnickou kulturu, a proto jsem začal ve 12 s judem a ne třeba s jinými sporty. Takhle s judem jsem pokračoval 4 roky, kdy jsem pořád četl knihy o japonské válečnické historii, ale vždycky jsem to vnímal – možná trochu vědomě, možná trochu podvědomě – že je to předehra mému zájmu o Čínu jako takovou, protože i kulturně, historicky většina věcí, které jsou v Japonsku, tak se tam dostaly z Číny, protože Čína byla velký influencer, když použiju toto moderní slovo – v rámci kultury, technologií, myšlenkových směrů ve svém regionu. V době, kdy mi oční lékařka, protože oči jsou další zdravotní věc, kterou jsem řešil hodně dlouho a intenzivně, řekla, že pády nejsou dobrý nápad z dlouhodobého hlediska pro moje oči, tak jsem si řekl, že OK, budu dělat něco, kde se tolik nepadá. Navrhovali mi spoustu věcí. Já jsem si vybral něco, co je pořád kontaktní, ale ne tak intenzivně jako judo, co se týká otřesů hlavy. Byly to právě čínská bojová umění, potažmo styl, kterému se říká [Hung Kar] nebo taky [Hun Kin]. Tehdy jsme to vyslovovali ne úplně korektně. Pochází to z kantonské čínštiny, která je jiná než ta, kterou jsem se učil nebo kterou mluvím teď, což je standardní nebo taky někdy mandarínská. Tím odstartovala další éra v asi 15, 16 letech mého zájmu, o kulturu takhle blíže. Spíše tedy o tu bojovou než filozofickou nebo náboženskou.

 

Já odbočím, ale ty jak jsi říkal, že Čína byla velký influencer. Mě tato historie taky zajímá. Teď jsem slyšel zajímavý – často jsem to říkal – mám rád podcast Hardcore history. Jedna z posledních sérií, co tam měli, byla o Japonsku od nějakého 18. století až do konce 2. světové války. Jeden z argumentů, které tam člověk při podcastu říká, že velký aspekt v tom, že Japonsko bylo expanzivní a silné před 2. světovou válkou, bylo chvilka, kdy Čína byla historicky velmi slabá, kdy historicky Čína byla ten velký moloch a teď zrovna byla taková rozdrobená a velmi slabá, čehož využilo Japonsko, a vyvrcholilo to Pearl Harborem a dalšími událostmi. To mě taky fascinuje.

 

Určitě. Ono to trochu v národní historii je, že když velký bratr najednou je oslabený a my konečně máme možnost mu to trochu vrátit, tak se to stalo. I za 2. světové války Japonci v Číně. Je okolo toho velká historie. Byli to spíš Japonci, kteří tam dominovali, než že by to Číňani nějak vraceli.

 

Kdy ses poprvé do Číny dostal?

 

Úplně poprvé v roce 2012, kdy jsem se tam dostal jako výměnný student z Masarykovy univerzity v rámci kulturních studií Číny. V rámci stipendií a mezinárodních dohod, tak i s touto pomocí jsem se dostal na půlroční jazykový pobyt, který jsem se snažil využít na maximum.

 

To bylo tvoje první setkání s čínským jazykem, nebo už jsi studoval tady v Čechách?

 

Já jsem začal studovat čínštinu v roce 2009, kdy jsem nastupoval na univerzitu, takže tam byly nějaké začátky v České republice. Co se týká mého jazykového příběhu, jak i můj business byl hodně o jazycích do doby před nějakými 4, 5 lety, tak mám jazykový příběh z univerzity, kdy jsem se dnem, skoro i nocí, učil čínsky. Koukal jsem na slovíčka a do učebnic gramatiky. Někdy si říkám, že to bylo možná jeden 1,5 roku, možná rok, možná 9 měsíců, nevím. Po nějaké době, kdy jsem čekal, že už něco bude trochu s tou čínštinou, protože já jsem byl fanatický, já jsem chodil – to dělám doteď – po ulici a mumlal jsem si pro sebe něco čínsky a přemýšlel jsem, jak se řekne tamta věc a tamta. Když jsem zjistil, že něco nevím, co bych vědět měl, tak jsem si s poznamenal buď v hlavě nebo někam. Pak jsem si to dohledal. Takto jsem cíleně budoval jazykovou znalost. Pak jsem právě – to souvisí s čínskými bojovými uměními – v Praze tentokrát ve škole Pavla Macka, který učí v Praze jednak Hung Gar, jednak silový koncept, kondiční trénink na velmi vysoké úrovni, tak jsme tady měli jeho učitele, mého děda, jak se to říká v kung-fu terminologii, protože tvůj učitel je jako tvůj otec, jeho učitel jako tvůj děd. Byl to právě mistr Lam Chun Sing, který je hodně uznávaná světová autorita na tento styl Hung Gar. Jsem si říkal „wow, tady je živý Čínan. Já se takto dlouho učím čínsky“, tak když jsme šli po dvoudenních seminářích, workshopech, ho zavést zpátky na hotel, bylo tam pár lidí, jen Pavel a jeho nejbližší studenti, tak my jsme se právě s mistrem viděli už vícekrát i na jeho workshopech v Brně a na jiných místech v České republice, takže jsem si říkal, že už se tak nějak známe, jsme familiární, zkusím na něj něco čínsky. Zkusil jsem – podobně jako když se učíš německy a zkoušíš něco žblepnout – a vlastně jsem se vyděsil, protože i já jsem svýma ušima slyšel, že to zní fakt divně, že výslovnost je fakt děsivá. Snažil jsem se vybavit nějaké základy, vůbec mi to do hlavy nepřicházelo. Slova, o kterých jsem věděl, že jsme se někde učili atd., ale vlastně jsem asi po 3 větách, po kterých jsem se cítil děsně trapně, tak jsem byl nucen konverzaci ukončit a přejít do staré dobré angličtiny, protože mistr Lam mluví velmi dobře anglicky z cest a mezinárodních workshopů, ani to jinak nejde, tak jsme přešli do angličtiny a nějak jsme ten můj čínský pokus odsunuli stranou. Mě to pak strašlivě vrtalo v hlavě a říkal jsem si, že co se tady děje, že se takhle dlouho, intenzivně učím a výsledky jsou katastrofální, děsivé, nula. -pauza- Co dál ještě?

 

Já čekám na vyvrcholení, na ten dobrý konec.

 

Dobrý konec byl takový, že jsem přijel domů a říkám, že OK, kde hledat informace ve svém životě, tak jednoznačně na internetu, tak jsem klikl na Google a hledal jsem tam v angličtině klíčová slova, jak se učit jazyky a takové věci. Vyvstal tam na mě portál jednoho učitele, co učí angličtinu A. J. Hoge – celkem komerčně vypadající člověk. Jeho asi 7 rad pro učení se angličtiny, které se dají velmi jednoduše aplikovat na jakýkoliv jiný jazyk, tak začala být taková moje – svatý grál učení jazyků, který jsem pak rozšiřoval z jiných pohledů a metod, ale jeho pravidla jako „never learn the grammar“, to znamená nikdy se neučte gramatiku – a podobně, tak mi nesmírně pomohla. Měl jsem velké štěstí, protože on byl to první, co jsem na internetu našel v rozumné sofistikované formě. Fungovalo to skvěle. I jeho třeba rady ohledně poslechu říká, že vy jste zvyklí se učit očima, neučíte se ušima. To je průšvih, protože – já jsem pak do hloubky to zkoumat i na neurologické úrovni a dává to dokonalý smysl – my se učíme očima a pak to nefunguje jako mně. Když budeš na Korejce mluvit španělsky, pravděpodobně nebude rozumět. Stejně tak oči a pusa nejsou dobře spojené, ale jsou dobře spojené uši a pusa. Když já něco říkám, ty posloucháš a obráceně. Tím pádem když chci umět mluvit a mistrovi něco říct na ulici, tak potřebuju, aby jazyk do mě proudil ušima. Naučil jsem se poslouchat. Poslouchal jsem čínská slova dost fanaticky, kdykoliv se dalo. Teď po nějakých 11 letech, co jsem s čínštinou intenzivně v kontaktu, tak když nemám tolik času na full-time practice a netrávím hodiny a hodiny s čínskými rodilými mluvčími jako jsem to měl ve zvyku na univerzitě a v profesní praxi potom, tak si pamatuju zhruba 90 % toho, co jsem se kdy naučil, což je velmi odvážné tvrzení, které by mohl odborník z jazykové praxe popřít. To zapomínání je velká věc, ale doopravdy cítím, že tyto strategie mi přinesly nejenom velký úspěch tehdy, kdy jsem do půl roku byl schopný mít velmi pěknou, plynulou konverzaci s rodilým mluvčím a říkali: „Wow, jak ses to naučil?“ Takhle plynulá konverzace nebyla vůbec zvykem, co jsme tam tehdy byli se spolužáci. I dnes mi to pomáhá v dlouhodobé udržitelnosti, protože vím, že i moje znaky, které jsem měl jako specifickou metodiku, protože plynule čínsky i píšu, mi přinesly, že v mozku je to dostatečně zakotvené, že mě se stačí se s tím stačí pomazlit, píchnout do toho, říct „hej, čau, tady jsem“. Říct pár věcí čínsky sobě nebo čmárnout pár znaků na papír u nějaké porady. Vím, že kdybych chtěl být ve své top čínské tlumočnické, jiné kondici ve svém životě, tak mi na to stačí týden nebo dva. Možná třeba jenom 3 dny intenzivní práce, abych doopravdy jen poleštit pár věcí a jsem ready – připraven.

 

Já jsem potkal po světě několik dalších lidí, kteří se taky zabývají technikami, metodikami učení jazyků, ale často to má společné prvky s tím, co říkáš. Jeden můj známý měl mimic method, která byla založena na tom, že na začátku posloucháš písničky v tom jazyce a snažíš se je zpívat. Tím se naučíš, jak ten jazyk zní a ty se učíš výslovnost, atd. na písničkách, kterým vůbec nerozumíš, ale opakuješ, jak to lidi zpívají v písničkách.

 

Já mám pocit, že skoro všechno, co jsem začal učit a předávat, tak vycházelo z úplně prvních zdrojů, kdy jsem řešil svou jazykovou otázku s velkými otazníky, protože písničky jsou super zdroj, ale nejsou vhodné pro všechny. Myslím si, že nejsou vhodné na začátek, protože jednak v písničkách je rytmus, což zkresluje přirozenou intonaci jazyka, určitým způsobem ji ovlivňuje. Navíc je nezanedbatelné procento lidí, mezi které patřím, ty písničky moc neslyší nebo nevnímá. Když se zeptáš, o čem ta písnička byla, tak ti odpovím, že vůbec netuším, jestli o lásce nebo o vraždě nebo o autech, to vůbec nevím. Přitom stačí zachytit klíčové slovo. Kdyby tam někdo mluvil, tak z mnohem většího procenta víš, co to je, a můžeš se na to naladit, ale jako odpočinková metoda jsou ty písničky dobré, jak v sobě proproudit více jazyka.

 

Souhlasím. Moje odpočinková metoda jsou podcasty. Věřím tomu, že jenom to, že pasivně posloucháš, pomůže. I kvůli jazyku jsem je přestal poslouchat tak rychle. Když jsem řešil efektivitu, tak jsem si podcasty pouštěl třeba rychlost 1,7. Ono se tomu dá rozumět. Mozek si na to překvapivě rychle zvykne. Když si pustíš nás rozhovor v 1,7 rychlosti, tak to bude znít šíleně, ale když začneš na 1,3 a po hodině dáš 1,5 a po hodině 1,7, tak zjistíš, že jsi tomu schopný rozumět, ale pro to pasivní vstřebávání jazyka takhle rychlé to není dobré.

 

Ty máš konkurenční výhodu v tom, že jsi od podcastu velký profík, tak jsi více naladěný, více si tam člověka dokážeš představit v té situaci a umíš se na něj nacítit. Nevím to přesně, ale mám pocit, že to by mohlo taky hrát roli, proč to dokážeš poslouchat takhle rychle.

 

Možná jo. Teď poslouchám tak 1,3. To je ideál. Při standardní rychlosti mám pocit, že lidi mluví hrozně pomalu, když poslouchám podcast.

 

30 % navíc.

 

Jo, jo. S přítelkyní, když jsem se zkoušel jí naučit poslouchat podcasty, tak aby tomu rozuměla, pak si říkám, že to je pomalý, než něco řeknou.

 

Je to zajímavé, jak ten mozek pracuje.

 

Čína. Ty si se živil jako čínský tlumočník. Říkal jsi, že tvoje kariérní cesta předtím, než se zabýval biohackingem a tělem a sportem, atd., byly hlavně jazyky. Za jak dlouho by ses dokázal naučit nový jazyk?

 

To dost záleží na časové dotaci, protože jsou různí šílení lidi, kteří odjedou na Tchaj-wan nebo do Německa.

 

A za 3 měsíce jsou fluent.

 

Ano, challenge – fluent in 3 month. Koneckonců skvělá publikace. Benny Lewis, kterého jsem měl čest poznat osobně na jedné polyglotské konferenci v Bratislavě. Velký zajímavý, skvělý týpek. Máme spolu i fotku udělanou asi o půlnoci.

 

Myslím, že jsem Bennyho taky někde potkal.

 

On je výborný. On je outspoken, jak se říká. Tehdy měl nějakých 11, 12 jazyků na velmi pěkné úrovni. V každém případě já jsem to nikdy nezkoušel, že bych si řekl, že 3, 4 měsíce a pojďme se naučit německy. Mám nějaké jazykové cíle do budoucna, které nemám napsané v diáři, kdy se to má stát, ale mám to hlavě, že až budu mít víc času – kolikrát to asi někdo někdy říká – ale až přijde čas, tak moje 2 jazyky, na které se chci zaměřit, jsou ty, které už jsem se učil – němčina a ruština. Ty základy jdou vždycky velmi rychle. Čím jsi dál, tím je to procentuálně pomalejší, což je linka, kterou jsem s klienty, se kterými jsme sdíleli a řešili jazyky, tak se říkal, že ze začátku si to užívejte. Vám se sice zdá, že ničemu nerozumíte, ale procentuální pokrok je velký, protože pokud znáš 10 slovíček, tak na 1000 % se dostaneš za chvíli. Já kdybych se měl naučit 5 % nových slovíček v čínštině, tak mi to bude trvat 2 roky intenzivní práce. Na druhou stranu třeba Tim Ferriss a jiní lidé psali, že ve chvíli, kdy rozložíš ten jazyk, tak třeba 80 % angličtiny je postavených na 500 slovíčkách, takže pokud se nechceš dostat na úroveň tlumočníka, ale ti stačí úroveň, že dokážu se zeptat na cestu a koupit si rohlík, pozvat holku na pivo, tak to dokážu s 500 slovama. Tim Ferriss má svůj slavný Deconstruction Dozen – 12 až 13 příkladových věc, které si přeloží a podle toho si dekonstruuje tu gramatiku. Jemu to funguje velmi dobře, protože on je zvyklý na tyto systémy. Mně se jednou můj podnikatelský kamarád v Brně ptal: „Ty jo, ten Ferris říká, že to všechno je jednoduchý, všechno zdekonstruuje, zvládne, mistr světa v plavání, bodybuildingu, v jazycích, ve všem, na co sáhne, bubeník atd.“ Tím nesnižuju jeho výkony, protože jsou obrovské a každý to vidí, ale když se podíváš na jeho studijní record, že přednášel na Princetonu, na Stanfordu nebo tak někde, nechci si vymýšlet, ale jsou to prestižní univerzity. Studoval tam neurovědy, atd., posluchači si to můžou zjistit, ale není to úplně průměrný člověk, že jemu to skvěle funguje. S bývalou přítelkyní, která se zabývala typologiemi osobnosti, tak podle ruské vektorové psychologie – tam se tomu říká košní typ, tzn. manažer, voják a trochu zloděj, praktický utilitární člověk, který přijde, všechno vyřeší, bum, bum, jde od toho. Ale když se Ferrisse ptají, jestli udržujete jazyky, tak on říká, že „hell no!“. To fakt ne. Kdybych chtěl, tak se do toho dostanu, ale neřeknu vám nic čínsky. Japonsky třeba jo, protože to se učil na univerzitě, ale spousty jazyků má pohřbených. Dokázal by je reaktivovat, ale není to tak, že by někam přišel a tam by zářil – například v indonéštině a filipínštině.

 

Je to zajímavé. Já si myslím, že možná to je s věkem, ale měl jsem taky takový pocit, že v mladších letech, že chceš nabýt co nejvíce znalostí, jazyků, sportů, zkušeností. Od té doby, co už jsem starší a pochopil jsem, jak ten svět funguje, tak si uvědomuju – samozřejmě zkoušet nové věci. Je to vždycky super. Je tam to high, ale je to svým způsobem i zjednodušování a forma úniku. Často – teď budu filozofovat já – ale často to zlato leží v tom, že děláš jednu věc dlouho. Vždycky je ten shiny object syndrom, že tady je nový jazyk, který se můžu naučit, tady je nová věc, kterou můžu vyzkoušet, nový sport, atd., ale myslím si, že u některých lidí to hraničí s pastí, která jim nedovolí v něčem vytrvat dost dlouho.

 

Určitě. To je věc, kterou lidi řeší často, že se hledají. To je přirozené, protože všichni se nějak hledáme. Jak říkají psychologické studie, tak člověk, kterému je 20, tak 80 % zkouší, 20 % má nějakou jistotu, stabilitu, v čem se rozvíjí. Člověk, kterému je 50, když to vezmu tabulkově možná až moc, tak ten už by měl mít svoje jistoty. Už na tom nějaký ten pátek pracuje, tak těch 80 % má jistých, ale 20 % je dobré tam mít – i pro experta v oborech – se učit nové věci. Jeden z mých vzorů biohackerů a trenérů v Americe, Ben Greenfield, který říká, že se snaží každý den nebo každý týden, je to jedno, i kdyby každý měsíc, studovat něco nového, co vůbec nesouvisí s tím, co dělá. Na jednom podcastu říkal, že se zabývám kryptoměnami. Bolí mě z toho hlava, protože vůbec netuším, o co jde. Jsem fitness týpek. Kryptoměny jsou cizí vesmír. Právě tím z toho nebo i doslova bolí mozek, tak dochází k tomu, že se ten mozek cvičí. Já se takhle taky snažím ideálně přečíst něco, co je mimo mé kořenné zaměření. Není to úplně mimo. Mohl bych dělat lepší job, ale občas čtu o nějakých třeba neurochemických věcech, které k ničemu moc nepotřebuju. Je to forma intelektuálního uspokojení. Typu „wow, tady vůbec nechápu, o co jde. Tady ještě jo“. A snažím se to nějakým způsobem vstřebat a zapamatovat, spojit s ostatními věcmi a tím mozek procvičit.

 

Super technika je dělat hodně podcastů na hodně témat.

 

Jsi můj velký vzor, Dane.

 

Já myslím, že Čína má v dnešní době negativní konotaci, protože většina lidí zná Čínu z titulek novin a z jejich zahraniční politiky, atd. Je něco, co sis z čínské filozofie, kultury nebo z toho pobytu v Číně odnesl? Něco, co tě inspirovalo? Protože ta čínská kultura je na míle vzdálená všemu, co známe z Čech. Je to opak individualismu. Je to takový to kolektivní – nechci generalizovat, protože je to trochu hanlivé říkat, že je to kolektivní stádo, atd. 

 

To už jsme jako lidi odjakživa, když to vezmeme tím přirovnáním. Čína je hodně kontrastní země, což je asi každá takto obrovská země. Čína tím, že je nejlidnatější na světě, tak kde jinde by měly být kontrasty? Mě zaujalo, když jsem přijel na jih Číny do kolébky bojového umění, které jsem cvičil, tak mi volá můj starší kung-fu bratr a říká, že potřebuje sošky na oltář, protože v každém správně laděném gymu i s moderními metodami, ale i s úctou k tradiční kultuře a tradici, která nám přinesla metody, které cvičíme a dále rozvíjíme, tak má malý oltářek a na něm různé figurky. Dobře vypadá. Lidi přijdou a vědí, že nejsou v boxerském gymu, ale v čínském MMA. A říká, že potřebuje tu a tu sošku. Vyjmenoval mi tradiční ochránce, třeba bůh Yuan Ji, statná postava s šavlí. Taková ikonická věc.

 

To jsou postavy, ne zvířata?

 

Ano, postavy. Lidi v božské formě. Já jsem mu říkal, že bych ti, Michale, moc rád přinesl ochranářského bůžka a další sošky, ale tady nejsou. Kdybys chtěl Eiffelovku, tak ti koupím 40 kousků tamhle za rohem, ale čínský ochranářský bůh války na jihu Číny neseženu. Ani vůbec nic tady není. To mě zaujalo, jak my vzhlížíme k nim a říkáme v určitých ohledech čínská medicína, kultura, životní styl, strava atd. Tam se hodně kouká na západní trendy, takže zase se začalo v Číně ve velkém pít káva, udělal se tam Starbucks a jiné naše značky. Můj učitel jednou řekl zajímavou větu, která dává smysl bohužel, ale je to tak, že my jsme se od Číny naučili všechny pěkné věci, které tam jsou, jako čínská medicína, jak to v těle funguje, různé systémy fyzické kultury, bojové umění, jak se rozvíjet, inspirativní myšlenky související s kvantovou fyzickou. Všechno nasávání – sexuální jóga, taoistické techniky. A v Číně přejali nadměrnou konzumaci kávy, odpadky na silnicích, hektický způsob života posílený moderními technologiemi. Moderní technologie, konkrétně chytré telefony, tak v Číně mladí – i o něco starší lidi než u nás – děsivě sekají, takže u nás mám pocit, že udržujeme zdravou hladinu. Kdybych si teď vytáhl mobil, tak budeš mít možná otazníky nebo mě znáš a víš, že tam píšu pracovní poznámky, že tam nechatuju s někým dalším, ale nejenom v Číně, ale i v jiných asijských zemích, je vidět skupinu 7 přátel kolem stolu na večeři a každý je na telefonu a chatuje tam, ať už mezi sebou nebo s někým dalším. Je to typ chování, který by u nás nebyl obhajitelný. Vidíme, že tohle je trochu mocné. Nechme toho, pojďme se bavit jako lidi, když už jsme tady. Toto v Číně je poměrně rozšířený trend dneska, takže to je jedna z věcí – kulturní výměna, kterou bych tady mohl zmínit. 

 

Bude Čína ten globální hegemon po Americe za 5, 10 let?

 

Je to velmi zajímavé. Já když poslouchám v rámci tlumočnického tréninku různé výměny státníků z Ameriky a z Číny, které jsou velmi pěkně tlumočené, což je zajímavé pole, tak jsem dělal i nějaké mezistátní nebo politické tlumočení, které je super, protože ta řeč nemá žádný obsah, takže vy tlumočíte jenom ta slova. Musíte být velmi přesný, technický, strojové. To mi vyhovovalo, protože to bylo jasné, exaktní. Čínský ministr zahraničí říká, že našim americkým kolegům by možná trochu pomohlo v mezinárodním dialogu, kdybyste prostudovali, jak Čína funguje těch 5 000 let své historie. Reálně, když se podíváme do historie, tak Čína nikdy nebyla expanzivní. To jsou západní země – Británie, Portugalsko, Španělsko, později Holandsko. Většina zemí v Africe mluví jazyky, které tam nejsou původní. Kde se tam vzala angličtina, portugalština. Je to jasné. Víme. Amerika je stejný případ. To taky nejsou native Indians, Americans, atd. Austrálie taky Aboriginies nejsou majorita dneska a už dlouhou dobu nikdy nebyli. Čína tohle nikdy neměla. Oni měli obrovskou možnost expanzí, protože to byla nejvyspělejší země na světě nevím do jakého roku, ale i Velká Británie i před opiovými válkami, které začaly, jestli si vzpomínám, 1830 něco, první polovina 19. století. Byly 2 dokonce. Čínský císař řekl britskému králi, že my po vás nic nepotřebujeme. Je skvělé, že chcete razit mezinárodní obchod. My máme všechno, co potřebujeme. Vy nemáte nic, co my bychom chtěli, co by pro nás bylo zajímavé. Pak Britové přitáhli vojenskou sílu. Tam už ukázali, že ta dominance a nadřazenost vojenské síly je velká. Konečně Čína nikdy nebyla expanzivní v tvrdě vojenském stylu. I v Číně samotné – tam bylo spoustu království. První císař Číny Chuang-ti sjednotil Čínu brutální silou, tak jednak jeho panství moc dlouho nevydrželo a zase se rozpadlo. Od té doby v Číně neexistovala svrchovanost odvozená z titulu zbraní, že jsem přišel, tady jsem vás vojensky porazil, tak mi nedávalo automaticky mandát tam vládnout – politicky, konečně i co se týká nadřaditelných sil nad člověkem – být obhajitelný, aby lidé to přijali, ať už úředníci, vedení nebo lid jako takový. Myslím si, že to je velmi zajímavý úkaz pro mezinárodní politiku dnes, protože pokud bychom se řídili, co bylo posledních 5 tisíc let, tak nemáme základ, na kterém se domnívat, že Čína se bude – teď nechceme hovořit o politice – že by se Čína chovala podobně jako Amerika, která vlastně je v něčem poměrně jangovější, testosteronovější, víc expanzivnější a zasahuje aktivní vojenskou silou do různých událostí ve světě. I politika a projevy jsou takové plamennější.

 

Trump je hodně testosteronový.

 

Což je dobrý job, protože v jeho věku už taky je dobrý o testosteron dbát. Nechceme se dotknout pana Trumpa, jestli poslouchá náš podcast.

 

Na druhou stranu by s námi mohl sdílet své biohackingové praktiky, protože očividně dělá něco dobře.

 

Ano. Možná má nějaký tajný biohackingový tým, protože koneckonců si to může dovolit finančně.

 

Myslím si, že možná je dobrý okamžik přejít k rozebírání tvé absolventské práce. Já jsem našel krátce její název.

 

Dane, já už jsem jí obhájil, takže doufám, že nemusím podruhé.

 

Teď jí obhájíš před širší porotou: Srovnání přístupů k taoistické kultivaci podle Ge Honga a rané fáze školy Quanzhen [ženšen].

 

Ženšen je suprový.

 

Jak jsi mi řekl, že jsem to řekl správně, tak jsem to zkusil vystřelit od boku.

 

Ženšen si určitě posluchači budou dobře pamatovat. [čvan čen]. 

 

Co to je? Co je taoistická kultivace?

 

To je dobrá otázka. Já populárně říkám, že to jsou hodně biohacking vysoké úrovně ve staré Číně, protože já jsem srovnávat tyto dvě školy Ge Hong vs Quanzhen a jejich přístup k tomu, jak se stát nesmrtelným nebo jak nikdy nezemřít. Je to starý antiaging hnutí – obě dvě tyto školy.

 

Jsou v Číně nějací biohackeři, když tam je takové staré hnutí nesmrtelnosti? To by měli, ne?

 

Je tam spousta biohackerů. Já jsem s nějakými dosud v kontaktu po spoustu let. Když jsem se nedávno bavil s jedním lékařem, se kterým i u nás ve firmě více navazujeme spolupráci s jejich lékařskou firmou nebo startupem, projektem, tak jsme si vyměňovali pohledy na různé krevní testy, markery. Mně se tam v určité situaci, když jsme se bavili už nevím o čem, naskytla informace, kterou jsem měl z jednoho workshopu v Číně, který jsem absolvoval s hodně uznávaným odborníkem na medicínu a léčení a i moderní výzkumy za nimi, proč to funguje, jak to funguje. Začali jsme se bavit o poměrně věcech mezi nebem a zemí, které v čínské medicíně často fungují. Mám pocit, že i tato část našeho hovoru inspirovala k tomu přemýšlet nad věcma z různých úhlů pohledu, protože koneckonců je to o tom brát věci nedogmaticky, takže i třeba to, jak jsme začínali mými zdravotními problémy, tak velmi konkrétně podle čínské medicíny kůže a plíce jsou partnerské orgány, stejně jako s ledvinami souvisí uši atd. To, že jsem měl problémy s dýcháním, tak podle čínské medicíny bylo logické, že se odrazilo na tom, že jsem měl ekzémy na kůži. Poté, co se stav dýchání a plic upravil, tak zase pro ně je naprosto logické, že ta kůže se spravila a flek na hrudníku asi 2 cm2 atopického ekzému, na který nezabíraly sebesilnější kortikoidy, mastě, tak že zmizel na lusknutí a od té doby už se neobjevil.

 

Takže na čínské medicíně něco je.

 

Ano. Hodně. Já v rámci tlumočnické praxe jsem se soustředil na jednu z mých profesních specializací, jak jsem tlumočil i čínskou tradiční medicínu, tak jsem měl možnost strávit měsíc jako tlumočník v největším centru tradiční čínské medicíny na světě, která je ve městě Tchien-ťin asi 140 km od Pekingu. Tam jsem viděl velmi zajímavé věci z našeho úhlu pohledu na fyzioterapii, na léčení různých věcí, které člověka nezabijí, ale dokážou mu hodně zkomplikovat život i pomocí akupunktury, protože jsem strávil čas na akupunkturních odděleních, ať už neurologické nebo fyzioterapie.

 

Možná ještě k Číně. Jaké je čínské jídlo? Dáš si někdy v Čechách reálné čínské jídlo? Já mám pocit, že když jdeš do klasické vietnamské restaurace a dáš si pekingskou kachnu, tak nevím, kolik to má příbuzného s pekingskou kachnou.

 

My jsme zkoušeli na druhou stranu dělat v Číně slovenské jídlo s jednou slovenskou kamarádkou a taky to bylo takový všelijaký. Ty suroviny dělají strašně moc, takže když odhlédnu, když čínské restaurace jsou spíš moderní fast food, tak když se snažíš, tak dokážeš udělat pěknou alternativu, stejně jako v Číně se slovenským jídlem, ale pro to, co je více domácího charakteru, je ideální zaletět do Číny, objednat si lepší restauraci, nutně nemusí být lepší, ale tam mají výběr více reprezentativních surovin a nápojů. Ideálně to jídlo konzumovat ve společnosti dalších Číňanů, protože to pak dělá tu kulturní atmosféru, kdy oni u jídla se trochu překřikují. Pořád se tam něco sociálně děje. Večeře trvá 2 hodiny nebo ještě déle. Do toho se mohutně pije atd., takže zažít čínskou kulturu, ze které jsem byl celkem sick, protože jsem si říkal, že mě toto nebaví. 

 

Já se chci v klidu najíst v koutě.

 

Něco takového, přesně. Hlasité ujištění, jak jsme super kamarádi, jak vyděláme velké peníze, uděláme velké změny, projekty. Pak víš, že jsou to prázdná slova, protože 90 % těch věcí se nestane, co mou na výsledek orientovanou mysl v pracovním životě, protože když pracuju, tak pracuju, a když odpočívám, tak odpočívám, ale dělat – je to mezifáze trávit večer osobního času s Číňany, protože jinak to ani nejde sociálně v tomto prostředí – tak jsem si řekl, že mě už tohle nebaví a nedává smysl. Nechal jsem si to pěkné. To je čínská medicína, bojové umění, které cvičím intenzivně, když je prostor. Ty principy, které jsou za tím z čínské medicíny, které dávají obrovský smysl. Jejich jedničky a nuly neboli Jing a Jang, dlouhou dobu jsem do toho zaplouval a do teď se divím, kde se tyto principy dají použít. Na našich workshopech a seminářích v Code of Life o tom mluvím slušně, protože se na tom dá ukázat spoustu věcí, principů, přenosů. Hlučným večeřím s Číňany jsem dal sbohem a bavím se čínsky s lidmi, které si vyberu nebo sám se sebou. To je nejlepší společnost. A je mi dobře. Když mám chuť, tak do čínských restaurací už moc nechodím, protože nejsou moc čínské, i když tam vaří Číňani. Mám možnost si to ověřit. I to dělají jako podivný fast food. Ne všude. Najdete kvalitní, dobré čínské restaurace i u nás v Česku, ale není jich mnoho.

 

Libore, tvůj celý den jsme nakonec nestihli projet. Skončili jsme někdy ještě před snídaní, nicméně zase bychom se mohli dostat k tomu, jestli snídáš, nebo ne. Pokračovat hodiny a hodiny. Já bych to zastavil u čínských fast foodů…

 

…které většinou nesnídám.

 

Už ani neveřečíš. Pokud to lidi bude bavit, tak můžou dát vědět. Můžeme navázat biohackingovými tipy a triky, dostat se k tomu, co děláš před spaním. Každopádně díky moc za toto povídání.

 

Určitě. Díky moc za tuto možnost. Budu rád, když se třeba někdy potkáme, ať už na pilulkama Rhodily nebo nějakým dalším, ať už biohackem nebo kamarádským povídáním. Díky.

 

To byla další epizoda podcastu Proti Proudu. Děkuju moc, že jste poslouchali. Já si myslím, že rozhovor s Liborem to super. Pokud si to taky myslíte, tak mi určitě napište, ať už na Instagramu – Dan Tržil nebo podcast Proti Proudu. V Proti Proudu naleznete i rozhovor s Verčou Jelínkovou, která s Liborem působí v Code of Life. Pokud vás téma biohackingu zaujalo, tak si můžete poslechnout i ji. Zároveň vás pozvu na příští rozhovor v Proti Proudu, protože je to s prvním profesorem lékařské psychologie Radkem Ptáčkem. Je to nejdelší rozhovor, co jsme kdy natočili a je neskutečně dobrý. Já vám moc děkuju za podporu. Díky i partnerům této epizody. Co se týče partnerů, klidně ocením vaši zpětnou vazbu. Samozřejmě do tohoto podcastu jde spoustu úsilí, spoustu práce už nejenom mě, ale i dalších lidí, takže já jsem rád, že díky partnerům tu loď můžu zase trochu posouvat. Dejte mi vědět, jestli vám to dává smysl, jestli vás to obtěžuje nebo jestli to berete, že to je součást toho a třeba se dozvíte zajímavé informace. Na závěr vás vyzvu, pokud byste chtěli vidět Libora, jak je namakaný a přitom chytrý, tak mrkněte na YouTube. Proti Proudu s Liborem Mattušem je totiž nahrané, takže se můžete podívat i na obraz, pokud by vás to zaujalo. To je ode mě pro dnešek všechno. Děkuju vám za pozornost, hrozně si toho vážím. Díky moc za všechny zprávy, které mi tu a tam pošlete. Uslyšíme se zase příště. Jděte se otužovat. Už i já jsem tu a tam začal.