Kamu o cestě k uzdravení, životních změnách a Kostarice

Kamu o cestě k uzdravení, životních změnách a Kostarice

Kamila Rundusová alias Kamu je kuchařka, influencerka a autorka, kterou jsem chtěl pozvat do podcastu už od úplně prvních epizod.

Rozhovor můžete jednoduše poslouchat na vašem telefonu v těchto aplikacíchPoslechněte si v aplikaci

Přepis epizody

Ahoj, tady Dan Tržil a vítejte u dalšího dílu podcastu Proti Proudu. Mým dnešním hostem je Kamila Rundusová aka nejbarevnější kuchařka aka chefkamu. Já jsem Kamilu chtěl pozvat už přibližně 6 let zpátky. Od té doby jsme spolu trochu komunikovali. Tenkrát mě hodně zajímalo, jak cestuje. Spojila to s vařením. Ukazovala lidem, jak si uvařit v českých podmínkách spoustu zajímavých exotických receptů atd. Řešíme spolu trošičku jiná témata, ale odrazíme se od jídla, protože to je podle mě to nejzajímavější, co s Kamilou můžeme probírat. Bavíme se o tom, jak se změnil její přístup k jídlu, co dnes třeba v jídlu objevuje. Bavíme se i o tom, proč a jak se žije na Kostarice, kam se přestěhovala. Bavíme se i o tom, proč jí pár let zpátky nebylo úplně nejlíp, ačkoli to na Instagramu nebylo vidět, co za tím stálo, co jí pomohlo na cestě možná řekl bych uzdravení nebo hledání vnitřního já, kdo ji na té cestě ovlivnil a jak se to vlastně všechno seběhlo. Ještě než vám pustím rozhovor s Kamou, tak vám musím s radostí sdělit, že knížka Proti Proudu je konečně dopsána. Vyjde 30. října, takže už velmi brzy. Je to hodně o tématu dobrého života, který tady v poslední době celkem často řeším. Je to rozdělené na takových 11 tematických kapitol – od toho, jak sám sebe lépe poznat, jak se nesrovnávat s ostatními, jak lépe využít svého času nebo jak mít dlouhodobější přemýšlení, až po takové praktické věci co se týká financí nebo podnikání. Ke každé kapitole jsou ty nejlepší podcasty v Proti Proudu, co jsem za posledních 6 let udělal, jsou velmi dobře zeditované, aby to nebylo hodinové povídání, ale abyste na pár stránkách dostali ty klenoty, které tady zazněly, a mohli si je připomenout. V té knize je spoustu zajímavých otázek, které podle mě je dobré si položit nebo si na ně odpovědět, pokud hledáte ten dobrý život. Pro každého to znamená trošku něco jiného, když už vám dám hodně nahlédnout. Každopádně na začátku listopadu určitě bude velkolepý křest. Rozhodl jsem se uspořádat největší party svého života, pozvat tam všechny bývalé hosty Proti Proudu a pozvat tam i samozřejmě vás, věrné posluchače, takže pokud nechcete, aby vám to uniklo, jsou dva nejlepší způsoby, jak to můžete udělat. Prvním je přidat se na Patreonu k fanoušků nebo podporovatelům Proti Proudu. Jednoduše to tam najdete. Tím druhým je přihlásit se k newsletteru, což můžete udělat na webu protiproudu.cz/email. Já v nepovedlném newsletteru posílám vždycky nejlepší věci, které jsem na internetech našel a které mě ovlivnily; i spoustu věcí ze zákulisí jako právě, jak vzniká tato knížka. Na těchto dvou kanálech budu přednostně zvát lidi na křest. Dozvíte se víc o knížce, jak si jí objednat. Já se nemůžu dočkat, až to vyjde, protože to byl asi nejtěžší projekt mého života. Teď už jsem to megazabrzdil, takže pokud jste tady kvůli Kamu nebo dalšímu kvalitnímu rozhovoru, chcete se dozvědět něco nového, tak pojďme na to – Kamila Rundusová.

 

Kamu, díky moc, že jsi přijala moje pozvání do Proti Proudu. Ahoj.

 

Ahoj, díky, že tady můžu být.

 

Ty jsi teď čerstvě z Kostariky zpátky v Čechách. Po jak dlouhé době jsi tady?

 

Po roce a čtvrt. 

 

Jaký je návrat?

 

Skvělý. Bylo to víceméně neplánované. Byla to rychlá akce. Já jsem do Čech plánovala jet původně až na jaře, ale pak se to uvařilo. Zničehonic jsem tady. Je to super.

 

Pojďme možná pro lidi, kteří o tobě dlouho neslyšeli – jak vůbec vzniklo to, že teď stavíte dům na Kostarice. Máš tam zmrzlinárnu nebo bistro. Popiš nám, jak ses k tomu vlastně dostala. Protože jsi předtím procestovala velký kus světa.

 

On to byl vždycky náš sen. My jsme se potkali s Robim. My jsme spolu prožili takovou divokou noc. Druhý den jsme jeli do Sapy na polívku. Tam jsme seděli při kocovině a začali jsme se bavit o životních snech. Já se ho ptala, jaký je jeho životní sen. Jeho sen je otevřít si nějakou restauraci u oceánu. Já mu říkám, že to je můj sen. To je zabraný. Začali jsme si o tom povídat, až z toho vzniklo to, že jsem kuchařka. On dělal 6 let v Austrálii baristu. Tak jsem říkala, že by to mohlo fungovat. To je docela dobrý. Já mu říkám, že si to otevřeme spolu. Tak jo. Znali jsme se 24 hodin. Já mu říkám, jestli mu nebude vadit, že se to bude jmenovat Koru. On se ptá co to je. To je z Nového Zélandu, kde jsem dlouho žila. Miluju to tam. V maorštině to znamená nový začátek. Když si představíš kapradí, tak když rostou takové malinké zárodky kapradí, tak to je koru. Robi se na mě podíval a říká: „To je úžasný, protože to je jako Kamu a Robi dohromady.“ Tak jo, tak to prostě uděláme. Začali jsme spolu randit, cestovat a furt jsme hledali to místo. Byli jsme na Bali. Tam jsme také něco vymýšleli, ale nakonec z toho sešlo. Nedostali jsme stavební povolení. To je asi 3 roky zpátky. Furt jsme tak hledali, ale chtěli jsme zemi, kde se mluví španělsky a kde se serfuje.

 

Proč tu španělštinu?

 

Oba dva nás to táhne tam. Nevím, jestli jsme tam něco jsme tam prožili v minulých životech. My nevíme. Každopádně vůbec ta španělština se nám vždycky líbila. Hodně jsme jezdili do Španělska. Já jsem si tam našla nějakou farmu a říkám, že bychom si to mohli koupit. Robi říká: „Dobrý, ale uvědomuješ si, že ve Španělsku máš zimu? Tam nemůžeš být celý rok a serfovat.“ A navrhl Kostariku. My tam byli asi na 3 měsíce 3 roky zpátky. Já jsem tomu nějak odolávala. Teď už ten příběh dokončím, když jsem v tom. Seděli jsme v Řecku. To bylo během covidu u našeho obytky. Já jsem takhle jezdila různými barákami v realitkách. Našla jsem barák, kde se nám na Kostarice líbil. Podívali jsme se, jestli u toho jsou vlny. Kolem nejlepší spoty, super vlny. Natáčel se tam kultovní surfařský film Endless Summer přímo tam, kde jsme chtěli být. Já jsem zavolala na to telefonní číslo. Zvedl to realiťák, se kterým jsme si začali okamžitě notovat. Začali jsme se bavit o věcech, o vědomí, o životě a o Wim Hofovi. Zničehonic on asi po hodině povídání říká, že jestli vy nejste ta nejbarevnější kuchařka? Cože? Co se tady děje? Že týpek, Australan, žijící na Kostarice, realiťák, nás znal z Wim Hofova retreatu v Polsku, kde nás viděl na Instagramu u Obriho (?). On říká, ať sem přijedeme. Ale my potřebovali dopsat knihu o vesmíru. On říká, ať to přijedeme dopsat sem. Můžete bydlet u mě. My souhlasili. Odjeli tam na měsíc. Já po měsíci řekla Robimu, že už se nevracím, že to je to místo, protože já jsem byla předtím hodně nespokojená všude. Tam jsem to cítila. Robi odjel do Čech prodat všechno, co jsme měli. Vrátil se tam. Našli jsme toto místo nebo ono si nás našlo samo. Hledali jsme nejdřív pozemky. Já vždycky přišla a ‚ne‘. On, že by to tady bylo skvělé, že jsme u té hlavní cesty. Já že ne, že to není ono. Pak nás známý vzal na tento pozemek, který nebyl ani na trhu. Bylo to přes nějaké známé. Vzal nás na pozemek, kde byla stará restaurace, která byla 5 nebo 15 let zavřená. 20 let zpátky ji postavili. Od té doby to měl pár, manželé, úžasná francouzská kuchařka, která zemřela na rakovinu. On se ten týpek odstěhoval zpátky do Francie. Snažil se to pronajmout, ale nešlo to nikomu. Bylo to zakletý. Já jsem měla pocit, když jsem tam přišla, že to místo čeká na nás, že to je to ono. Ptala jsem se, jestli to je v pohodě, že bychom pokračovali v těch šlépějích, protože tu kuchyň, jak jí udělala, přesně tak bych ji udělala já. Tam byl velký walk-in, lednice, místnost chladicí a všechno. Takhle přesně bych to udělala já. Tak jsme to koupili. To bylo za skvělé podmínky, protože to bylo ve strašném stavu. To nikdo na těch sítích nevidí. Lítali tam netopýři. Všude byla hovna. Spávali tam bezdomovci. Bylo to hrozný. Squat. Já viděla potenciál a Robi viděl tu práci. Viděl, jak tam bude kydat. Každopádně jsme to vzali. Už je to dva roky, co na tom makáme. My jsme psali ten Vesmír, tak jsme si jeli svůj vlastní svět. Teď jsme to dostali do takové fáze, že tam žijeme. Dlouho jsme měli pronajatou takovou chýši. Teď už tam jsme a budujeme takový náš malý vesmír.

 

Spoustu lidí zajímá, jak je to s cenami na Kostarice? Dá se tam pořídit barák? Jak je to celkově s životem? Protože já když jsem cestovat po Střední Americe, tak jsem byl v Nikarague. Pak jsem přemýšlel o Kostarice. Všichni mi říkali, že je to tam hrozně drahé, abych tam nejezdil. Tak jsem jel nahoru Guatemala, Mexiko atd.

 

Je to drahý.

 

I ty pronájmy?

 

Jo. My jsme si pronajímali tu chýši předtím, tak jsme platili 600 dolarů měsíčně, což je nějakých 13, 14 tisíc korun, což když si to srovnáš, tak si tady můžeš taky pronajmout byt za stejné peníze. Už pak je na tobě, jestli chceš žít tady nebo na Kostarice. Dá se to. Samozřejmě jsme museli jít se standardem dolů – papírové stěny. Přes den tam být nemůžeš. Neteče ti teplá voda. Elektřina vypadává 3krát za den. Je to brutál. Není to pro někoho, kdo je zvyklý na vyšší standard, ale my jsme předtím procestovali Evropu v autě. Věděli jsme, že když to teď dáme, tak nás po čeká ten vysněný život. Byli jsme tam rok a půl. Občas toho bylo hodně, protože v dešťové sezóně všechno plesnivělo, všechny věci, oblečení, všechno porostlé plísní. Pak řešíš to zdraví trošku. V noci jsme špatně dýchali. Říkala jsem si, že tohle už je trošku přes čáru. Měla jsem tam tu vidinu, že jednou dostavíme nebo si postavíme to naše obydlí. Od března tam bydlíme. Je fakt, že první dva měsíce jsem bydlela v jedné místnosti s věcmi. Byl to masakr, dělníci, život na staveništi. Kdo zažil, tak ví. Koukáme se dopředu. Život nás učí být vděčný za maličkosti a za věci, že už pak nekňouráš kvůli maličkostem.

 

Máš to teď v hlavě tak, že tam budete natrvalo nebo to bude víc základen a půl roku na Kostarice, čtvrt roku v Čechách atd.?

 

Řekl jsi to docela hezky. U mě se ty věci dost mění. Já se o sobě učím to, že často říkám, že to nikdy nebude tak. Už to bude navždy takhle. Už tady chci žít navždy. Pak zjistím, že to tak vůbec není. Vyvíjíme se, život se mění. Zjistila jsem, že před dvěma lety jsem řekla, že budeme jenom na Kostarice. Končíme tady v Čechách. Budeme sem jezdit, ale ten život tady už nebude. Po těch dvou letech jsem pochopila – pochopila jsem to teď a tady, jak jsem sem přijela – že tady je to úžasný, skvělý a že já jsem Češka a vždycky srdcem budu. Je to můj domov tady. Moje představa, jak bych praxi přála, aby to bylo, že bychom tam byli víceméně 10 měsíců z roku. Pak bychom na jaře na měsíc a půl a na podzim sem, protože to je takové hezké období. Ta půlka srpna, to je prostě super. Líbí se mi tady moc. Chybí mi můj muž tady.

 

Ty vlny tady taky nejsou.

 

Ty vlny taky, ale ten wakesurf baví. Já si to užívám. Každopádně je to dobrý trénink. Ta vidina je taková, že chceme být tam, protože nám už dlouho nedávalo smysl cestovat za oceánem, protože jednak je to neekonomické a neekologické. Proč furt jezdit za něčím, co máš rád, než tam mít základnu a vracet se někam, kde to máš taky rád. Tam nám je líp. Nás baví být v té džungli, chodit nahatý, žít takový raw život, trhat si ovoce ze stromů. Neříkám, že tady se ho trhat nedá, ale celý život jsme měli jablka a tyhle věci. Kupovali jsme si drahé mango za 3 stovky v SAPě. Teď nám roste na zahradě. To je jako kdybys prožíval úplně nový život. Pro nás je to jako kdybychom se znovu narodili a učíme se žít v podmínkách tam. Žijeme na vesnici mezi lidmi, kteří jsou prostí. Tam nejsme v nějakém resortu nebo tak. Z nás se stali vesničani. My tam žijeme i takovým tím výměnným obchodem, že ne že bychom si vyměňovali věci, ale tady ti nabídnou rybu, tady jsem ji ulovil. Tady mám banány ze zahrady. Jo, banány se nám teď hodí. Je to jinak, než když si tady objednáš Rohlík, Wolt. Jsem ti právě říkala, že tady naopak jsem přijela a úplně – objednám si jídlo domů. Tady je všechno tak jednoduché. My tady žijeme v takovém luxusu, to je neuvěřitelné. Málokdo si to uvědomuje.

 

Potřebuješ k tomu tu perspektivu – dáš si trošičku neluxusu, abys to jako člověk ocenil. Ty jsi zmínila Wim Hofa a Aubreyho. Jak ses k tomu dostala? Pro lidi, co neznají Wim Hofa – jak ho popsat? Ledový muž?

 

Ledový muž. Myslím si, že dnes už ho zná hodně lidí.

 

Teď byl tohle léto dokonce v Ostravě.

 

Já to viděla. Je to ledový muž, který má 26 světových rekordů. Má tam velkou škálu věcí, které by normální člověk neudělal. Je to člověk, který mi zachránil život. Já celý příběh popisuju v naší nové knize Vesmír, kde to je úplně celé. Pro lidi, kteří si procházejí životními strastmi nebo nevědí, co se sebou nebo jsou zacyklení ve smyčce, tak proto jsem to napsala. Dnes hodně lidí v této době tak nějak tápe. Já tam právě popisuju celý tento příběh dopodrobna. Já jsem se dostala na úplné dno. Bylo to v období, kdy jsem měla všechno, kdy jsem vydala svoji druhou kuchařku. Obě se staly bestsellery. Měla jsem svůj pořád. Byla jsem na vrcholu. Bylo to všechno z pohledu druhého člověka skvělé. Já jsem si říkala, že by to mělo být skvělé, že bych měla být šťastná. Já byla na Fidži. Koukala jsem si na oceán a říkala jsem si, že žiju sen, to, co si lidé přejí prožívat, ale já byla v největších depresích, vyhoření. Nevěděla jsem důvod, proč žít. Dostala jsem se do psychických sraček, do dna. Pak se stalo, že Robi přišel jednoho dne domů na pokoj. Já tam ležela – to to není o tom, že přemýšlíš o sebevraždě nebo něčem. To je prostě prázdno, úplné prázdno. Těžce se to popisuje, když si to člověk neprožije. Může si to prožít úplně každý. Já nemám ráda lidi, když někdo někoho soudí. Často to slýchám, že co ty si vůbec myslíš? Ty vůbec nevíš. To je to nejhorší, co se může člověku stát, protože ta psychika je něco tak citlivého. Stačí tak málo a člověk vyhoří a shoří jak svíčka a neví, co dál se sebou. Pro mě to nebylo jenom ten daný moment.

 

To si říkám, že to musela být nějaká kaskáda věcí.

 

Jo, to už je od dětství. To celé popisuju v té knize. Tam je celý příběh. Jdu tam donaha. To navazuje. My to potlačujeme a předstíráme, že se to neděje. Protože nám furt rodiče říkají, že se máš skvěle, tak si říkáš, že se mám skvěle. Vytváříme si nějakou vlastní identitu. To se mi stalo i na sítích. Já si vytvořila identitu té veselé šťastné barevné Kamu, která nemůže být nikdy nešťastná. Tenkrát na sítích jsi nemohl brečet a říct, že je něco špatně. Já jsem potlačovala emoce natolik, až vybouchneš. Já sama jsem to nedokázala pochopit. Tenkrát jsme jeli do Peru. Byli jsme na Makču Pikču. Všichni moji přátelé říkali, že možná by mi pomohla ayahuasca. Já tenkrát věděla, že vůbec. Já jsem se halucinogenů bála. Měla jsem dvě velice špatné zkušenosti na houbičkách, kdy jsem se jich přejedla trošku. Bylo to fakt blbý. Věděla jsem, že to jsou věci, které já nikdy nechci. 

 

Ještě když zjistíš, že na té ayahuasce to může být tisíckrát horší.

 

Právě. Teď oni ti kamarádi říkají, že to bude super, že se restartuješ. Jenže ty nedokážeš být sám se sebou. Já jsem měla strach ze života. To ztratíš sám sebe. My tam naštěstí potkali skvělého průvodce na Makču Pikču. Já jsem se ho zeptala, co si o tom myslí, že jsem v této situaci a nevím, jestli je to dobrý nápad. On říká, že ona tě zavolá. Teď to nedělej. Jestli to necítíš, tak to nedělej. Mně se tak ulevilo, protože taky jsem žila v tom, že to dělají ostatní, chtějí to dělat, tak bych to měla dělat taky.

 

Jednu dobu ten vibe jít si dát do Peru nebo Kolumbie ayahuascu a najdeš tam smysl života, byl silný. I jsem si všimnul, že někteří šamani mluvili, že jsou zklamaní, že všichni startup foundeři ze Silicon Valley jezdí hromadně na ayahuascové rituály, aby pochopili smysl života nebo jak postavit lepší startup, což asi není úplně ten účel.

 

Přesně. Já to viděla, jak se to děje, jak je to velké a dělají to všichni. Pak jsem byla pyšná na sebe, že se poslechla samu sebe a neudělala jsem to, protože bych tady možná dnes neseděla. Sešli jsme tu Makču a pár dní na to jsem napsala kamarádce Tereza Kramerové, která si říká nějak průvodkyně, teď nevím, krásně to má. Ona je úžasná osoba, která pomáhá ženám a provádí je různými stádii ženství, s dětmi a tak. Já jsem jí napsala, že nevím, co mám dělat, že jsem v prdeli a že potřebuji pomoct. Tenkrát jsem nevěděla, že ta pomoc je tady. To člověk se snaží zvenku hledat něco, něčeho se chytit. Ona mi doporučila Wim Hofa. Já říkám, že nevím, co to je. Ona že dýchací metoda. To bylo poprvé v životě, kdy jsem slyšela nějaké dechové cvičení. To je 4 roky zpátky. A otužování. Já jsem nenáviděla ledovou vodu. Pro mě to bylo v žádném případě. Tenkrát jsem si dala první dechové cvičení ráno v Peru v takové vesnici někde. Já jsem to udělala a normálně jsem pocítila zvláštní pocit. Takový jako nádech, výdech. Druhý den jsem to udělala znovu. Já jsem se po dlouhé době na Robiho usmála. Nebyl to takový ten nucený instagramový úsměv. Byl to úsměv od srdce. Robi že wow, co to je? On to neznal. Robi je hříčka přírody, která byla daná na tento svět. On je radost a štěstí. Já jsem mu to záviděla. Já to v sobě neuměla vygenerovat. On když viděl, co to dělá se mnou, že najednou mám radost a směju se, tak si začal dávat dechovky se mnou. Tenkrát jsme šli všichni čtyři. Byli jsme tam čtyři kámoši. Šli jsme do jeskyně. Dali jsme dechové cvičení. Sedli jsme si a nad námi prolítli čtyři divocí ptáci. A my wow. To je znamení, to je silný. Pak jsme dali první otužovačku v některých horách v Peru pod vodopádem. Mělo to 12 °C, ale pro mě to bylo velký. Já jsem cítila úžasný změny den ode dne. Pak jsme odletěli poprvé na Kostariku. Tam jsme byli 3 měsíce. Každý den jsme jeli Wim Hofa. Cvičili jsme. Začala jsem tam serfovat. Začala jsem pokořovat svůj strach z vody a začala jsem otáčet svůj život vzhůru nohama. Já jsem byla víceméně šťastný člověk. Já jsem vždycky byla šťastná. Nějaký jiný člověk by byl šťastný, ale nebyla jsem to úplně já. Já si vytvářela identitu Kamu, kuchařky. Teď se na ni koukám jako na jiného člověka. Tento nový svět dýchání, otužování, to pro mě bylo něco úžasného, protože já jsem tenkrát dost i pařila. Pro mě to byla taky stará Kamu. Jeden velký mejdan, zábava, paříme. Každý víkend nějaká akce. Tím nemyslím jenom párty, ale furt něco. Uděláme si brunch, tohle a tohle. V takovým nějakém koloběhu té vytvářené radosti.

 

Takové to pojďme něco dělat, abychom nemuseli sami sedět a přemýšlet o tom.

 

Jo. Třeba meditace, to pro mě bylo něco nepředstavitelného. Teď to byl roller coaster. Raději jdeme něco dělat. Já jsem dělala spoustu věcí, ale nedokázala jsem být sama se sebou. Ten Wim Hof pro mě byla první brána sama k sobě a k pochopení. Já v ledové vodě, to bylo jediné místo, kde jsem dokázala být v klidu a meditovat. To tě zmrazí. Zmrazí ti to mozek. Já seděla a úplně jó, to bylo nádherný. Já si vizualizuju věci a oni se dějí. Mám to od mala takto, ať už to byly knížky nebo cokoliv. To není až teď. To bylo vždycky. Chtěla jsem cestovat. Představila jsem si, jak jsem v Asii a vařím na ulici. Za dva měsíce jsem přesně v té vizi ji prožila. Já jsem si představila, že vařím pro Wim Hofa, že vařím s ním. Já to vždycky prožiju a to je takové, že se to stalo a už vím, že se to stane. Tohle bylo po prvním kurzu, který jsme absolvovali s Terezkou Kramerovou, která nevím, jestli pořád dělá Wim Hof instruktorku, která nás provedla tím pořádným dechovým cvičením. Předtím jsem to dělala sama. S ní já jsem plakala, smála se, klepala se. Tam jsem pustila nějaké věci, odcestovala jsem do nějaké situace z dětství, kterou jsem tam pustila. Jsem si říkala, že wow, to je silné. Pak jsem si vysnila toho Wim Hofa. Říkám si, že to je moje cesta. Vždycky, když se z něčeho nadchnu, tak si říkám, že to je ono. To je můj život. Tímto směrem jdu. Robi, když viděl, co to dělá se mnou, tak se tam začal taky vidět. On miloval vodu. On závodně plaval. On byl v minulých životech delfín nebo nějaká ryba. Ta voda pro něj byla přirozené prostředí. On tam vydržel hrozně dlouho. To zase motivovalo mě, takže jsme začali spolu posouvat ty hranice. Pak jsem šla na stránky Wim Hofa. On tam měl vyhlášené různé kurzy. Objevilo se tam Thajsko. To byl malý kurz, kde bylo málo lidí v poměru s těmi ostatními.

 

On ne na všech bývá sám. Někteří mají jeho instruktoři.

 

Právě. A tady byl on. Byly tam dvě volná místa. Bylo to drahé, ale já jsem říkala, že to jsou takové ty věci, ta nejlepší investice, kterou můžu udělat. Koupila jsem to. Dala jsem to Robimu k narozeninám. Bylo to za půl roku. My během půl roku na sobě makali. Jeli jsme cestovačku v autě. Pak jsme odletěli do Thajska, kde jsme se s ním poznali. Robi a Wim Hof, to bylo krásné setkání, protože oni jsou si dost podobní. Oni jsou nevyrostlé děti. Oni tam spolu běhali po stromech. V sauně tam spolu řvali a dělali různé věci. Já jsem tam koukala a říkala si, že tady něco vzniká. Tenkrát tam nebyla od Robiho nějaká iniciativa, že by měl být nějaký instruktor. Pak mu to řekl sám Wim Hof, že on má ty kvality toho vést ty lidi a že na přirozený leader a že by hl být skvělý instruktor. To mu řekl. Já mu totéž řekla ten den na pokoji, aniž bych to věděla. Já mu říkám, že si myslím, že se narodil proto, aby byl instruktor, protože to je úžasný. Ono je to v takovém kruhu. My jsme každý dělali to dechové cvičení. Bylo to silné, protože když to dělá Wim Hof, tak to je jiný. On tě pošle úplně do vesmíru. Já jsem se třeba probudila v jeho náruči. Takhle jsem se klepala. Oni tomu říkají T-Rex arms. Jsem byla zkroucená a dělala jsem héé, héé. On říkal, že to je OK. Já jsem prožila několik životů. Totéž, co se děje v halucinogenech, jsem si prožila já. Při tomto dýchacím cvičení my jsme se potom probudili. Sedli jsme si do kruhu. Každý vyprávěl, co tam prožil. Někdo viděl nějaký barvy, někdo mluvil s andělem a každý něco jiného. Robi se držel za ruku s Johnem, který tam byl jako takový krásný muž se svojí ženou. Oba je držel za ruce a celou dobu se nepustili a leželi spolu. On držel Johna a cítil u něj takovou černou energii. Viděl jsem duhovou pumpu, tak jsem s ní začal pumpovat tu energii do něj, protože on to potřeboval více než já. Něco jsem tam cítil. Ten John začal strašně brečet. Vypadlo z něj, že má rakovinu čtvrtého stupně a umírá. To pro mě bylo tenkrát úplně, že wow. Robi pak, že si všichni stoupneme a obalíme toho Johna a začneme vibrovat a dáme mu všechnu naši energii, protože ji máme velkou. To jsem tenkrát viděla toho Wim Hofa, jak kouká a pozoruje Robiho, jak si ho mapuje. Já úplně wow, to je můj kluk. Tak jsme ho obalili. Udělali jsme hromadné objetí. Všichni jsme plakali. Bylo to hrozně hezké. Vzápětí mu to Wim řekl. Já mu to řekla. Tam už nebylo cesty zpět. Robi je teď certifikovaný instruktor. To je i ta naše cesta, kterou chceme jít na Kostarice. Založili jsme tady takový brEAThe, což je spojení dechu, jídla, otužování, ale vůbec napojení na přírodu skrze sám sebe. Ale i to jídlo, protože my ztratili ten kontakt s jídlem. My si myslíme, že pochází ze supermarketu. Ten návrat ke kořenům jako takovým. Ten Wim Hof byl a stále je takovou nejdůležitější osobou v našem příběhu. Je to takový náš „taťka“. Pak nás na základě toho Thajska, kdy zjistil, že já jsem kuchařka, on má rád jídlo, tak si nás pozval do Polska na retreat. Poznali jsme Aubreyho a další úžasné osoby.

 

Tam bylo takových 10 supermužů. Já jsem znal Aubreyho Marcuse, jehož jsem poslouchal podcast, a Lewise Howese, ale pak jsem koukal na těch dalších 8, 10 lidí, což všechno byli, že zaběhnu ultraironmana, napíšu 5 knížek, prodám 5 firem a šířím lásku.

 

Jo. Bylo to velký. Já předtím skoro nikoho neznala kromě Aubreyho. Tam jsem poznala ty velemuže. Oni mi říkali, že tam budou nějací američtí influenceři. To byli největší inspirace. Každý z nich nám dodnes nějakým způsobem pomáhá. My jim tam týden vařili snídaně, obědy, večeře. Vařili jsme jim vegansky, což pro ně bylo taky, protože to jsou chlapi, kteří většinou žili na steacích. Pro mě to byla velká výzva, protože Wim Hof by chtěl. Jemu se líbila idea vařit rostlinně. On jí více než rostlinně. Vařili jsme jim rostlinné věci, ale tematicky, že jeden den měli Koreu, pak Srí Lanku. My jsme si s tím fakt tenkrát hrozně vyhráli. Byla to velká příprava. Oni si to zamilovali a dodnes s nimi vytváříme a vymýšlíme v otázkách budoucnosti různé věci. Ten covid to překazil. My jsme odletěli do Sedony za Aubreym a za jinými dělat různé retreaty, ale kvůli covidu jsme tam uvízli.

 

Já si tenkrát říkal, kde jinde uvíznout než na ranči Aubreyho Marcuse.

 

Já taky vždycky jenom děkuju, děkuju, protože my jsme dělali jeden retreat se Stevem, což je bývalý hráč Super Bowl. My tam zůstali. Robi přiletěl den potom, co to zavřeli. Co budeme dělat? Tak jsme byli v Utahu v horách, kde jsme se potkali s Mikem Posnerem, úžasným muzikantem. To bylo milé. Co budeme dělat? My tam jeli lyžovat, zavřeli sjezdovky. Zavolali jsme Aubreymu. On říká, že má v Arizoně velký skvělý ranč, tak přijeďte sem. My taky během covidu nechceme být v Austinu, tak tam přijedeme a budeme tam. My tam uvízli s partou úplně úžasných lidí. On s jeho ženou tam přijeli. Robi mě požádal o ruku den předtím, než oni přijeli. On požádal ruku ji hned druhý den po nás. My jsme tam prožili spoustu zajímavých věcí. O tom taky píšu ve Vesmíru. Tam jsem to otevřela dopodrobna. Tam vznikla idea pojeďme společně do Vegas a vezmeme se tam. My odjeli. My byli několik měsíců v poušti v meditaci a v různých ceremoniích. My tam dokonce měli dva lékaře, kteří léčí veterány s PTSD a dělají zajímavé věci. My tam byli jejich pokusné myšky. Oni si tam zkoušeli různé věci na nás a my, že jasně, jasně, to víš, že jo. My zase dělali různé věci s nimi. Bylo to zajímavé. Pak jsme jeli do totálního kontrastu, do Vegas, který otevřeli jenom na jeden víkend, takže jsme tam odjeli. Dali jsme si dvojsvatbu ve čtyřech.

 

To bylo vtipný, protože ty jsi o tom nikde nemluvila. Já to ale viděl na fotce Aubreyho.

 

Tyhle lidi, kteří sledují tento svět, tak budou vědět. My si to užili s Robim, protože v Čechách obecně ta média si myslí, že o tobě vědí všechno. Ale oni nevěděli vůbec nic. My prožili za poslední roky toho tolik a vždycky jsme se smáli, jak o nás vyšel nějaký článek, kdy jsme si říkali, že nó, dobrý. Ten den, kdy my jsme se vzali, druhý den jsme seděli v hotelu, popíjeli jsme mimózu. Máma mi poslala zprávu, že vyšel nový článek. My se nad tím hrozně bavíme. Tam bylo „Kamu a Robi o sobě dlouho nedali vědět. Rozešli se?“ A my – tak na zdraví, můj novomanželi. To je takový paradox, že jaký život žiješ a co chceš vidět, tak všechno je na hovno, tak oni to mají určitě taky na hovno. Vytváříš si vlastní realitu. My jsme si tam žili takovýhle krásné období. Je to dost obrozující. Ta Sedona pro nás byla obrovskou částí toho našeho příběhu.

 

(partner podcastu)

 

Ty jsi řekla, že jedna z cest k sebepoznání je Wim Hof. To si myslím, že je super, že ten Wim Hof, dýchání a otužování si může zkusit úplně každý. Co byly další věci, které tě někam dál nasměřovaly nebo posunuly?

 

Toho bylo hodně. To se stupňovalo. Byly věci, které já jsem dřív soudila a říkala jsem, že to nikdy dělat nebudu, protože to není pro mě. Já jsem věřila, že já jsem ta, že dobře. Robi si dal ayahuascu a já jsem věřila, že já si ji nikdy nedám, protože já s Aubreym a s Vylanou a s těmi jejich lékaři jsem dala ceremonii s nějakými mexickými lysohlávkami, s hodně silnou dávkou. Pro mě to byl takový vstup do světa halucinogenů, že to není na párty. Já to znala z párty. Já jsem měla ráda různé látky, hodně a ve velkém. To byl můj únik z tohoto světa. Já do sebe sypala všechno všemi dírami, co šlo. To bylo, že nedokážu být sama se sebou, tak si dám všechno, abych se uvolnila a nějakým způsobem utekla z toho světa, kde se necítím komfortně, z té reality, která nebyla příjemná. Já jsem hulila každý den 15 let. Pro mě to byl denní chleba dávat si cokoliv, různé věci. V Sedoně to bylo během covidu. My jsme nepili. My byli takoví hezky čistí. Ty ceremonie byly pro mě setkání se s tím, jak nějaké látky ti můžou být prospěšné jinak, než se „vyndat“. Měla jsem z toho hrozný strach, protože jsem věděla, že tam bude setkání sama se sebou. Ty mexické houbičky, to byla fakt síla. Já jsem vždycky měla ráda MDMA nebo extáze, protože to bylo něco, kdy se uvolníš, vypneš, někam odjedeš a nejsi v přítomnosti. Ale u halucinogenů je to naopak. Ty jsi v té realitě, přítomnosti. Ty se koukáš do zrcadla a nemůžeš nikam utéct. Já měla pocit, že tohle nechci, nemůžu.

 

Ještě pro lidi, kteří se hodně zkoumají, tak se ti něco děje, co se ti to děje?

 

Teď se díváš, co dělají ostatní. Ježišmarjá, ona sedí, ale já nemůžu sedět. Já jsem předtím zažila s naším kamarádem Danečkem, my jsme dělali tady v Čechách první Wim Hof retreaty, kde jsem zažila první DMT ceremonii. Tam jsem dostala taky nažrat, protože ta první byla hrozně krásné. Já jsem si přišla jak v Avataru. To bylo první setkání s halucinogenem, kde se dává ten záměr, krásná hudba, vůně, to bylo nádherné. Jeden den jsme to šli dělat znovu. Ve mně se objevila ta greedy Kamu. Chci víc! Já jsem byla Nesmrtelná teta. To bylo šílený. Udělala jsem to stejné. Včera jsem to zvládla, tak to přišlo ke mně. Ono se to kouří. Tak jsem si to dala, ale dala jsem si tolik – bylo tam víc lidí – odpálilo mě to tak, že jsem se setkala se smrtí tváří v tvář. Zažila jsem největší pocit strachu. Já ale potřebovala dostat trošku na prdel. Pak jsem to dlouho, několik měsíců integrovala a pracovala jsem s různými lidmi, jak to zpracovat. Pomohlo mi to, protože jsem dřív měla velký strach z konec existence. Tam bylo ego, ten rámec, že tady ujdu roky a pak to skončí. Co bude dál? Ale s tímto jsem pochopila, že žádný konec není, že žádný konec neexistuje. Jenom to ego a moje tělo umře. To byl první zlom. Pak Sedona – lysohlávky mexické, což bylo hodně silné. To bylo při 33. narozenin Vylany. To ale ale úžasný moment, kdy s Aubreym, Vylanou a Robim jsme prožili krásné propojení. Pak jsme psali ten Vesmír. Tuhle kapitolu jsem dopisovala loni v říjnu. V kapitole Guru píšu o tom, co jsme prožili. Já tam píšu o ayahuasce. Ona mě nevolá. Já jsem vlastně takový ten most toho, že vím, že ta medicína je v nás. To otužování, dýchání, meditace, že to je moje medicína a moje cesta. Neříkám nikdy, ale ayahuasca mě nevolá. Já jsem to dopsala, zavřela jsem tu knihu a začala jsem ji slyšet. Najednou začala volat. Babička začala volat čím dál, tím víc. Ne, já tě neslyším. To není pro mě.

 

Dokážeš ti popsat, jak ti volala?

 

Ono to je tak, že ty začneš dostávat takové různé znamení řekněme. Najednou zničehonic přijde kamarádka a řekne – to bylo před Vánocemi – na Vánoce děláme krásnou ceremonii. Bude to v úzkém kruhu. Já jsem si říkala, že kdybych to někdy dělala, tak to bude v kruhu žen. Bude tam spousta žen. Já jsem říkala, že ne a nechci. Začalo se mi o tom zdát. To jsou vnitřní pocity, kdy já jsem přestala mít strach. Najednou jsem si sedla a představila jsem si ten proces. Najednou jsem se v tom cítila komfortně. Najednou jsem si říkala, že to je možná ten další krok, který já mám absolvovat. Já jsem se zbavila těch strachů. Třeba mě to neposune dál, ale třeba zjistím, že to je v pohodě. Začne takovýhle inner talk. Z toho „nikdy to neudělám“ začneš, že „dobře, já si to rozmyslím.“ Já až do posledního dne do Vánoce jsem neřekla ano. Já jsem ten den Vánoc cítila takový pocit klidu a pohody a říkala jsem si, že jestli mám ty Vánoce nějak prožít, tak to má být tohle. Bylo to o tom, že jsem si volala s jednou ženou z toho kmene. Oni mi zprostředkovali hovor s ní. Já jsem jí řekla, kde jsem, na jaké cestě jsem, co prožívám, co si léčím ve svém těle fyzickém, mentálním, co jsem zač. Ona mi řekla, že jsou brazilský kmen a že to bude ayahuasca, která se jmenuje santo daime a že nepůjdeme moc hluboko, že to je taková oslavná, že to bude oslava života. Bude to hezké. Budeme tančit kolem ohně a tak. Tak jsem si řekla, že dobře. Neznala jsem tam moc lidí, ale najednou jsme seděli v autě. Jeli jsme tam bíle oblečení. Já jsem celý týden meditovala, abych cítila, že to je to ono. Zajímavé bylo, že jsme si sedli s kmenem. Najednou se začali otevírat dveře. Začali přicházet další a další lidi. Já myslela, že tam nikoho nebudu znát, ale s každým otevřením dveří přicházela žena, která byla moje kamarádka. Čím dál tím víc mých přítelkyň přicházela do té mé místnosti – jedna, druhá, třetí. To není možný! Najednou se mi splnil ta moje vize, že kolem mě sedělo nějakých 6 mých přítelkyň bíle oblečených. Já jsem se bála nějak toho, že to bude takový moc a blití, že budeme mít společně průjem. Najednou jsem tam měla ženy a bylo to hrozně hezké. Většinou se dělají ceremonie dvě noci po sobě. Já jsem tu první noc nic necítila. Já jsem si chodila pro kalíšky, seděla jsem si v meditaci a co? Ono se nic nestalo. Ta šamanka mi druhý den vysvětlila, že to je taky ta cesta. Ona v tobě je a ukázala ti, že se nemáš čeho bát. Tu druhou noc jsem prožila to propojení s tím světem a vesmírem. Já jsem se cítila propojená. Já jsem byla láska. Já jsem měla 8hodinový orgasmus. Prožila jsem něco krásného. Je to hrozně hezké. To bylo moje první setkání s ayahuascou. Pak říkala, že to je to hezké, ale já mám na čem pracovat. Já tu nejsem od toho, abych se bavila. Párty dobrý, ale já chci jít do hloubky. Přijel tam kmen z Kolumbie. Robi s ním absolvoval svoji ayahuascu. Byla tam šaman Juani, což je jeden z největších šamanů z kolumbijských kmenů, kteří pracují s ayahuascou, kterým se říká [yahé], což je jedna z nejintenzivnějších ayahuasec, která je hodně čistící. Hodně se tam zvrací, čistí a jde se do hloubky. Tam jsem to volání cítila hodně silně. Už jsem byla tak otevřená a říkala si, že do toho půjdeme. Já jsem prožila něco hodně velkého. To nebylo jan to Santo Daime. To bylo o velkém hlubokém čištění. Řeknu v pár větách. Byla jsem v Egyptě, mluvila jsem allienama, prožila jsem spoustu věcí. Pak jsem se proměnila v hada. Měnila jsem barvy kůže. Plazila jsem se tam. Ale asi nebudeme had tento život, ne? To asi změníme. Ale já říkám, že nemám ruce. Pak ty inner talky. Prožila jsem hodně věcí. Pročistila jsem se i hodně vnitřně. Třeba ta první ceremonie byla na záchodě 6 hodin. Ono to zní jako legrace, ale není to. Jdeš do hloubky. Hodně to fyzicky bolelo fyzicky i psychicky. Hodně jsem se třásla. Čistila jsem se spodkem a pak v jeden moment ze mě vylétl šutr. Já tomu říkám emoční šutr. To byl emoční uzel, kde ze mě vypadlo něco. Já cítila velkou úlevu. Tam jsem cítila tu čistku fyzickou. Pak docházelo k takovým momentům, kdy jsem jeden říkala, že já vím, já vím. Dostáváš různé zprávy, kde jakoby stahuješ něco – viděla jsem starou copánkatou babičku. Pak jsem pochopila, že jsem to byla já, která mi říkala různé zprávy, ale nemluvila. Ty dostáváš jakoby takové pu pu pu zprávy, ale nejsou slovní. Ty už je víš. Víš, co to je. Já vím. Hrozně to bolelo. Klepala jsem se. Už to stačí. Já už to, prosím, hodně bolí. Ta babička ke mně přišla, dala mi ruku na rameno a říká, že tak jo, stačí. A jak když vypneš, úplně to vypnulo. Otevřely se dveře. Tam stál Robi. Ptal se, jestli jsem v pořádku. Já jsem mu říkala, že bych potřebovala nějaké pohlazení. On říká, že šaman na tebe čeká a chce ti dát healing. Odvedli mě tam. Ta Chuanita pracovala hlavně na mém fyzickém uzdravení s nějakými hormonálními věcmi. Bylo to krásné. Plakala jsem. To byl takový velký zlom. Říkala jsem si, že OK, to byla jedna ceremonie. Od té doby uběhlo těch ceremonií třeba osmnáct. V květnu to bylo naposledy s tímto stejným kmenem. Je to stejné jako terapie. Ty když chodíš na terapie, kde mluvíš s nějakým psychoterapeutem, tak je to stejné jako kdybys udělal jenom jednu terapii, tak ti to nějak pomůže, otevřeš se, ale nejdeš nějak do hloubky. Já jsem s každou ceremonií šla hlubš a hlubš. Nejdřív to bylo hodně zvracící, hodně čistící, hodně bolestivé. To si člověk říká: proč tady jsem? Proč si tohle dělám? Vždyť to je hrozné? Ale já tu jsem od toho, abych pracovala. Já toho mám hodně co vyčistit a pracovat. Člověk tam vidí sám sebe v situacích, kdy k někomu byl hnusný nebo prožil něco. Nebo jsem se viděla, jak jsem se chovala na těch sítích, jak ze sebe člověk dělá něco, co vlastně není, jak se vytváří ty identity, které tam postupně začne mazat. Začne pracovat s egem. Začne se dostávat do svého dítěte, do toho já a začne být takhle malinký. Já jsem si často říkala, že už to neudělám. Už tam nejdu. Já už nechci, ale najednou byl pátek. Já jsem jela v autě a jela jsem znovu. To už jsem snad nerozhodovala ani já. Ani to ego, ale moje vnitřní já, které vědělo, že teď makáme. Teď je ta práce. Ten kmen tu je na určitou dobu. Pak odjíždí do Amazonie a už tam zase nebude. Já jsem si tam s nimi vytvořila i takový krásný přátelství. Já začala jsem objevovat svoji ženu. Ze začátku jsem tam jezdila v Robiho teplákách, v tričku, poblitá. Klepala jsem se tam v rohu. Čím víc ceremonií uběhlo, tím víc jsem tam začala chodit v šatech, krásná žena. Přestala jsem zvracet a začala jsem tam tančit. Já jsem byla dřív tanečnice. Učila jsem tancovat děti. Tanec byla terapie. Já jsem měla náročné dětství – já to nechci nic soudit, ale věřím, že tanec mi pomáhal filtrovat ty energie z toho domova. Tady při těch ceremoniích jsem začala dělat totéž. Já jsem začala tancovat a ty energie nechala proudit tancem. Pak se stala krásná věc. Ten šaman si mě zavolal. Před ceremonií sdílíš, proč tam jdeš a povídáš o sobě. Pak na konci taky. Většinou to je ráno v devět. On si mě zavolal. Teď tam před tebou sedí muž s pery, který je strašně moudrý. Ten šaman, to není nějaký týpek z lesa. To je člověk, který ví o tom životě tak moc a co vypráví a co říká, tak to je, na co my se snažíme přijít. My tady chodíme z toho západního světa zpackaný životem a systémem. Pak sem přijdeme k vám. Oni nás tam obrátí úplně jak ponožky naruby. Teď tě vyklepou a začni znovu. Mně se kolikrát stalo, že jsem se cítila jako když roztříštíš puzzle na tisíc kousků a začneš je skládat zpátky dohromady, ale ty dílky, které nechceš, tak už ne, nevrátíš je tam. Začneš stavět nové, ty co chceš nebo chceš být. Ten šaman mi tenkrát řekl, že ten tanec je moje integrace. Nejen že léčím sebe tím tancem, ale že léčím ostatní lidi a že léčím i jeho. On byl konsternovaný mým tancem, že ho to nějakým způsobem taky léčilo. To pro mě byl ten moment, kdy jsem si řekla wow, tanec. To byl tak krásný moment, kdy jsem si řekla, že už mám dost. Já na další ayahuascy už nepotřebuju. Já jsem se cítila tak krásně a čistě. Našla jsem svoji integraci. Bylo to 4, 5 ceremonií, kdy jsem nezvracela. To už člověk cítí jenom takový jakoby blizz ze života. To je jenom radost. Ze začátku jsem měla šílené vize, ty allieni, já furt byla v Egyptě. Tam byli nějací lidé – babičky. Ale ty poslední ceremonie, to byla jenom čistá krásná meditace s pocitem naplnění a radosti a tance a radosti ze života. Myslím si, že mi hodně pomohl Joe Dispenza. Já jsem v dubnu byla na jeho prvním retreatu. Já jeho učení už sleduju dlouho. V Sedoně jsem přečetla jeho knihy. Odjela jsem do Panamy s Robim a našimi přáteli. Poprvé jsme poznali hloubku meditace jako takové, protože tam s ním medituješ X hodin denně. Já ten poslední měsíc šla s tím jeho učením. To bylo neuvěřitelné, protože tam člověk nelítá sem a tam, ale má ty techniky a už trošku ví. Šla jsem hluboko do sebe. Já věřím, že ty halucinogeny, psychedelika jsou úžasnou bránou, zkratkou pro spoustu lidí, kteří třeba neví, jak vůbec pokličku sebepoznání nebo práce na sobě otevřít. Tam skočíš jak ryba do vody a jsi tam. Pro mě to byla zkratka. Já si myslím, že tu práci, kterou jsem udělala za poslední půlrok, je, plácnu, 10 let terapie. Nejsou to jenom ty ceremonie. Je tam ta integrace, která je 70 % celé té věci. My na Kostarice žijeme v takové oblasti, kde jsou i různí lidé, kteří se zabývají tím, jak zapracovat ty různé věci do poznání, běžného života, jak s tím pracovat. Samozřejmě pro mě, když žiju v džungli, je to jednodušší, než pro někoho, kdo tam přijede na víkend z New Yorku. Pak se vrátí do toho korporátu. Já jsem měla to štěstí, že jsem mohla jednou za 14 dní ty dvě noci s tím kmenem strávit. Oni mě přijali mezi sebe. Spousty věcí jsem se od nich učila pak. Bylo to krásné. I tak jsem pochopila, že my tu medicínu máme sami v sobě. Tato zkratka je úžasná, ale je na čase pracovat jenom sama se sebou v té meditaci. Poslední 3 měsíce medituji každý den dvakrát denně. Joe Dispenza, Wim Hof – to je víc takových taťků. Můj vlastní taťka, ten už není a nikdy můj otec ani pořádně nebyl, tak já mám takovéto pány, kteří mi dělají role model toho otce. Joe Dispenza je ten můj hlavní táta, který mi ukazuje cestu sebepoznání. Jak on sám řekl – ani žádná ayahuasca a psychedelika, nic vám nemůže ukázat tolik, co máte sami v sobě a co můžeme my sami objevit. Já jsem odletěla někdy v květnu po poslední ceremonií do Mexika na týdenní retreat s Joe Dispenzou, kde jsme intenzivně meditovali dennodenně. Vstávali jsme ve 4 ráno. Dělali jsme 5hodinovou meditaci. Ono to je taková ceremonie. Ono to vlastně při té 5hodinové meditaci, jsem se dostala do hlubších stavů než do jakýchkoliv psychedelik. Já jsem viděla nádherné mandaly, já jsem opustila své tělo. Já jsem se smála, omdlela. Prožila jsem takové věci, že jsem si pak říkala, že wow, my jsme schopni mnohem víc, než si myslíme. To ego nás tam nepouští. Je to strach z neznáma. To je to neznámo, unknown, což ten Joe Dispenza vysvětluje. Je to i ta přítomnost, čeho se bojíme. Proto furt cestujeme někam.

 

Já bych z toho vypíchnul nějaké 3 nebo 4 věci. Mám pocit, že ti to fungovalo částečně proto, že to nebyla ta první věc, ale nějaká věc po cestě, že jsi tu práci začala předtím a nějakým způsobem ses k tomu dostala poté, co jsi vyzkoušela X různých technik a tak. Taky si myslím, že tam je hrozně důležité – minimálně co já o tom vím – ten záměr. Ty jsi tam nešla s tím, že teď objevím smysl života, ale šla jsi tam s nějakým záměrem něco v sobě léčit. Myslím si, že je dobré, jak jsi řekla, že těch způsobů je spoustu. Pokud lidi k tomu mají výhrady – já jsem mimochodem o tom dělal rozhovor s Filipem Tylšem – protože hodně lidí to tady zmínilo. Filip Tylš je podle mě v Čechách takový člověk, který má to terapeutické vzdělání. Dělá výzkumy, jezdí do Amazonie. Tam berou ayahuascu a připojí lidi na dráty na hlavu a sledují, co jim to dělá v mozku. Je hodně daleko co se týče psychedelického výzkumu. V Americe je velká renesance výzkumu, jak se dá pomocí psychedelik nebo asistované terapie léčit různé nemoci, které mají veteráni z války, deprese a spoustu věcí. Filip Tylš v tom byl super. Je super, že sis tou cestou taky prošla a že ti to dalo spoustu zajímavých poznatků.

 

Hodně. Jeden z hlavních poznatků je jakoby vůbec jak se koukám na věci. Když jsem tam přišla poprvé a sdílíš se šamanem, proč tam jsi. Já že něco je špatně v mém těle, něco nefunguje. Potýkám se s tímto, bla bla bla. Koukáš na to, co je špatně, co nefunguje. Při té poslední já jsem jim tam napsala dopis, který jsem tam četla. Zjistila jsem, že všechno je perfektní, úžasné, skvělé. I přesto, že nemám menstruaci každý měsíc jako ostatní ženy, ale to neznamená, že je něco špatně. To není. My furt se soustředíme na to, co nefunguje a co je špatně, ale to je špatně. Důležité je koukat se na to, co naopak funguje. Od té doby, co se soustředím na to skvělé, co funguje a víc žiju z toho vděku, tak to vlastně začne fungovat.

 

Ty jsi zmínila párkrát vaši poslední knížku Jak si uvařit vesMÍR. Proč to bylo tak těžké to napsat? Spoustu lidí se zlobilo, že jste to psali déle, než jste slibovali atd. V čem to bylo těžší, než ostatní věci, které jsi psala?

 

To je taky zajímavý – lidi se zlobí, že jste to psali déle. Já si dnes říkám, jak se někdo může zlobit na to, že si vezmeš víc času na práci. Já chápu, že se někdo těší, ale já jsem to takhle cítila. Ke mně to takhle přišlo. Ze začátku to měla být malá brožurka s kartami. To měly být karty a k tomu malá knížečka. Jenomže se z toho stalo naše dítě. Nás to začalo učit vzájemně s Robim. My jsme předtím měli skvělý vztah, vždycky. Myslím si, že oproti ostatním lidem, když to pozoruju, jak se k sobě lidé chovají, tak vždycky jsme se k sobě kovali hezky. Vážili jsme si jeden druhého, ale ten Vesmír, kdo má v ruce, tak vidí, kolik je v tom práce. To je neskutečně moc. Kdo ne, vidí jenom nějaký obal, tak samozřejmě to hlavně není můj problém. My jsme díky té knize začali neskutečně růst, protože tam dáváme různé techniky a nástroje a věci, jak žít ten hezčí, snadnější, radostně a láskyplnější život. Zjistili jsme, že tam dáváme spoustu návodů a techniky, ale že je úplně nežijeme. To jsou věci, jak bychom chtěli žít. My jsme najednou během toho psaní začali opravdu žít.

 

Ono to tě trošku donutí, že když už o tom píšu, tak bych to asi měl dělat.

 

To bylo nejhorší. Já jsem řekla něco, jak bych se chovat nechtěla nebo neměla. Něco jsem zapindala. Robi se na mě podíval a já: „To je v týhle kapitole, viď? Promiň, lásko, já se omlouvám.“ Takhle my jsme jeli. My jsme zjistili, že se toho nechceme zbavit a že do toho chceme dát mnohem víc. To je zajímavé, jak se na ty věci díváš. Buď se na to budeš dívat tak, že vydali to o rok později, nebo se budeš dívat tak, že za stejné peníze dostaneme rok práce navíc. Aha, tak možná to není tak špatné, protože my jsme do toho dali mnohem víc. My na tom pracovali rok navíc intenzivně každý den. My u toho seděli. Díky tomu se minulý rok stal takový turbohit na nás. Vytvořila se nějaká skupina, bla bla, kdo nás sleduje, tak ví. Díky tomu nás to tak nakoplo. Všechno, co nám přijde do cesty, je nějaký dar. Je to něco, co nám nějakým způsobem pomáhá. Tohle je hejtové období nám řeklo, že OK, my to musíme udělat ještě líp, protože jim chceme ukázat, že opravdu to nebude žádná sračka, že to bude fakt skvělá knížka. Dokoplo nás to k tomu, že ještě víc. My začali ještě víc studovat a probírat s různými odborníky. Posílali jsme to, aby tam opravdu nebylo nic, co není podložené. Aby tam nebylo nějaké polemizování. Předtím to bylo takové naše pohledy. Pak jsme to vzali více odborně. Díky nim jsme se toho dozvěděli mnohem víc. My se díky té knize dozvěděli spoustu nových věcí. I nás to spojilo s úžasnými dalšími lidmi. Lidi nás odkazovali, že tenhle ví o tomhle atd. Pro nás ty dva roky práce na tom Vesmíru bylo neskutečné samostudium, ale posílilo mi to vztah s Robim. Jestli ta kniha někomu zlepšila život nebo něco, tak jsme to my dva. My jsme za to vděční. Náš vztah, jaký je teď v této fázi, je nejkrásnější. O něčem takovém jsem si ani nesnila, že by vlastně mohl nějaký vztah být. To, jak spolu komunikujeme. My tam máme ty karty. Máš kartu komunikace. My jsme se díky tomu naučili spolu komunikovat. Vezmi si, že tu kapitolu přepisuješ 3 000krát. Ty to píšeš a čteš to. My to furt četli nahlas. Jak to čteš – vždyť to sám víš – jako programy, když něco opakuješ dokola, tak se ti to stane tvým programem. Celý Vesmír je o tom. Jak jsme naprogramovaní a zbavujeme se nechtěných starých programů, což je BTW taky Joe Dispenza a další naši učitelé a mentoři, kteří v té knize jsou. Ty se zbavuješ starých nechtěných částí a nahrazuješ je těmi novými úžasnými programy, což můžou být ty techniky a nástroje. My jak to opakovali, tak jsme nahradili ty staré typu moje remcání, perfekcionismus, neustále být ve stresu. Já jsem žila v tom přežití. Takový ten survival mode. Když člověk vydechne a pustí a dostane se do toho, že začne být v parasympatickém nervovém systému – krásném výdechu, že to nějak dopadne. Ono to vždycky dopadne dobře. Tak bez té knihy já bych se tam nikdy nedostala takhle rychle možná. Ta kniha, možná, pro mě byla jedna z největších ceremonií a jeden z největších zkratek a vstupů do tohoto světa, než jakákoliv látka nebo cokoliv jiného. Ta kniha je pro mě gros. Dnes je u nás ještě nedoceněná. Já věřím, že ta kniha má velkou budoucnost. Že to je něco, co třeba u nás ti lidé postupně objevují. Třeba ji ještě nemůžou nebo nechtějí pochopit, protože ještě jsou nějakým způsobem zabředlí v systému. Vidím to u svých přátel. Naši přátelé, kteří tu knihu vzali poprvé do ruky, tak to ně bylo – ach. Dnes mu říkají: „Kamu, já to přečetla. To je tak skvělé. Díky.“ Já vím, že ona má před sebou ještě dlouhou cestu. Michael Beckwith je taky další z našich mentorů a spirituálních učitelů, se kterým jsme se potkali na Kostarice. Stal se naším kamarádem. Ten když tu knihu viděl, tak se do ní dost zamiloval. I se tam děje krásná věc, o které zatím nebudu mluvit, ale myslím si, že má budoucnost nejen v Čechách. Je tam zájem i jinde. Věřím jí.

 

Napadne tě nějaká technika, která vám s Robim hodně pomohla? Ono je snadné říct, že my jsme od začátku měli super vztah a jsme ti vyvolení atd., ale v každém vztahu máš nějaké věci, které musíš ladit a skloubit. Máš něco, co vám posílilo vztah?

 

Rozhodně. My jsme byli jeden velký mejdan. To přesně popisuju v té knize dopodrobna. To přesně popisuju v té knize. Ona má 600 stran. Ty ses ptal, proč bylo těžší napsat než kuchařky. To je o tom, že je to 600 stran psaného textu, který je podle mě ještě napsaný dobře, že mě baví psát. Já jsem vždycky chtěla být spisovatelka a kuchařka. Touto knihou se mi to splnilo. Už od dětství jsem chtěla psát. Vždycky jsem psala povídky. Pro mě to byla úžasná zkušenost. Bylo to těžké v tom, že nepíšeš recepty, ale hluboké věci. Vypisuješ se i z vlastních věcí. Třeba ten hlavní příběh jsem psala. Musela jsem ho 100krát přepsat, protože jsem zjistila, že si sama sobě lžu. Že si ten příběh vyprávím tak, abych samu sebe konejšila, že to není tak hrozný. Pak jsem šla s kůží na trh a napsala a to tak, jak to je. To nám s Robim pomohlo, protože my od začátku byli párty. My byli první dva tři roky mejdan. Tam byla samozřejmě láska a extáze doslova. Pak když jsme začali tuto cestu, tak jsme začali zjišťovat, že to není tak sladké a že náš vztah není tak růžový, jak jsme si mysleli. Bylo to dost tvrdé. Narazili jsme na dno a měli jsme spoustu krizí. Bylo to dost nepříjemné. Já jsem ho chtěla měnit. On chtěl, abych byla taky jiná, ale já jsem hlavně měnila jeho. Díky té knize jsme poznali a největší nástroj je to, aby každý člověk začal u sebe a nesnažil se měnit ty kolem. To si myslím, že je jedna z hlavních technik vůbec k nějaké změně, a to nejenom prostředí kolem sebe. My se furt soustředíme na to, co ostatní dělají špatně, ale myslíme si, že my jsme skvělí, ale přitom to tak vůbec není. Ono když začneš měnit sebe a pracovat na sobě – a přestože tě ten druhý člověk může sebevíc srát – tak když on pak uvidí, že se opravdu snažíš, tak začne měnit ty věci u sebe taky. To si myslím, že byla hlavní změna u nás dvou. Začalo to fungovat nejenom v našem vztahu, ale i ve vztahu s mojí mámou a bráchou a s lidmi kolem nás, s mou kamarádkou Monikou, se všemi. My jsme začali u sebe. Myslím si, že vůbec největší nástroj je pravda a upřímnost sám k sobě. Tím když člověk začne, tak pak už je snadnější vůbec pracovat s čímkoliv dál. Proto jsme napsali tu knihu, že máme tam těch nástrojů 48, 48 kapitol. Každá má svoji kartu, se kterou pracuješ. To je paradox, že mi každý den fungují. Zamíchám si, vypadne mi karta sebereflexe. Řeknu si, že já vím, teď jsem nebyla moc to a to. Vždycky to nějakým způsobem vyjde. Těch nástrojů je spousta. Jsou to všechno věci, které nám fungují, ale nejenom nám. To nejsou věci, které my jsme vymysleli. To jsou věci, které jsme dali dohromady od různých lidí. Vždycky máš knihu jenom na nějakou jednu věc. My to dali do kupy. Ono se to všechno o sebe hrozně opírá, všechno. Máš tam od vizualizace, meditace, ono to všechno jde ruku v ruce, i to stravování, všechno.

 

To jsi mi připomněla s neměněním lidí, jsem tu měl výborného párového terapeuta Pavla Rataje. Já mu říkám: „Co když ten jeden člověk na sobě hrozně maká. Pak ho štve, že ten druhý na sobě nemaká?“ On říká: „Co kdybyste ten osobní rozvoj použili k tomu, abyste se zeptali sami sebe, proč mě to štve?“ Aha! Velká pravda v tomto.

 

Všichni jsme sami sobě zrcadla. Co tě štve na tom druhém, vždycky to pramení z tebe. Tohle se tak učím. Kolikrát mě něco naštve na někom. Už to nevnímám tak, on za to něco. Říkám si – co mi to ukazuje o mně. Na čem budeme pracovat teď? Myslím si, že to je jedna z hlavních věcí, která je důležitá v tomto při začátcích čehokoliv. Tím začít. Nesoustředit se na to, ale opravdu všechno je to tady. S tím, jak jsi ptal, jak se cítím v Čechách. To je ono. Když jsem jezdila do Čech, tak furt jsem si stěžovala. Vždycky jsem si našla něco. Teď jsem sem přijela a je to skvělé. Všechno je skvělé, protože to není něco venku. To není, že je hezké počasí nebo jsem jela s Klárkou na Šumavu. Ona že ono furt prší, abys byla happy. Ale vždyť to je skvělé. Můžeme být v chalupě a zatopit si v kamnech. Vždyť to je úžasný. Když si nosíš tuto radost, to štěstí tady, tak je jedno, kde jsi. Všude si nacházíš jenom to dobré. Já to vidím i s tím, že když jdu do restaurace. Dřív jsem dostala jídlo a já hledala, co je špatně. Takže tohle je udělaný takhle, tohle je oschlé. Teď mi to donesou. To jídlo může stát úplně za hovno. Já si tam vždycky najdu to dobré. Nó, ale to je dobrý. Učím se mluvit v pozitivech. To máme taky v kapitole jazyk. „To stojí úplně za prd. To je na prd. To je špatný.“ „No, měla jsem lepší, ale je to dobrý.“ Už to není jenom takový to starý pozitivní myšlení, kde vlastně člověk se za každou cenu snaží myslet pozitivně. Jasně, i já si pobrečím. Učím se to přijímat. Je den na prd, tak je. Tak si pobrečím, zalezu pod tu peřinu. Dnes ho přijmu a je to tak. Zítra bude jinak.

 

Hustý. Když jsme naťukli to jídlo. Změnila jsi nějak svoje vaření? Protože těch posledních – já nevím, jak dlouho jsi na Instagramu.

 

6 nebo 7 let možná, ani nevím.

 

Tak nevím. 8 let zpátky jsi byla v Show Jana Krause.

 

Tam to začalo. Facebookem. Jsem měla Facebook. Měla jsem tam 2 tisíce lidí tenkrát.

 

Jak se změnilo tvoje vaření za poslední rok?

 

Hodně, protože stejně jako já jsem bývávala hodně komplikovaná a taková, že to nebylo se mnou jednoduché. Ne že by to ostatní se mnou neměli jednoduché. Já jsem to se sebou neměla jednoduché. Všechno bylo takový ostrý, přísný, hodně vrstev, hodně surovin. Každé jídlo 30 věcí. S tím návratem ke kořenům a sama k sobě, tak jsem objevila další úžasnou věc – ájurvédu. To je nádherné učení, které mě totálně vzalo. Je to takový ten krásný návrat back to basics. Já jsem začala vařit, a to jsem splnila Robimu jeho přání, protože on má rád jídlo, ale on má rád jídlo ze školky. On je velice simple strávník. Nemá rád, když je tam toho moc. Já jsem vždycky měla hodně semínek, hodně tohodle a tohodle. Hodně fermentovaného.

 

Myslíš, že to je fine dining style, nebo ne?

 

To ani tolik ne. Samozřejmě  prošla nějakými fine dining restauracemi, kde jsem se naučila spoustu věcí, ale já jsem vždycky byla kombinace toho. Já bych řekla street food a fine dining dohromady, tedy žrádlo, ale vymazlený a hodně nazdobený, ale hlavně až moc věcí. Já jsem si myslela, jak jím strašně zdravě, že když dávám hodně suplementů a hodně různých prášků, že tam všechno dáme, Robi vždycky ty moje ranní kaše nebo takový bowl, kde bylo strašně moc věcí. 1000 dobrých věcí dohromady. Ale takhle to úplně nefunguje. To tělo pak to neumí vstřebat. Všeho příliš škodí. Já jsem buď všechno, nebo nic. Černá, nebo bílá. Já mám teď úžasnou ájurvédskou lékařku, která mi říká, že – já mám v sobě oheň – mám v sobě ten oheň a vodu. A teď se to tam pere. Ty chceš buď být ta černá nebo bílá. Ona mi říká, abych zůstala v šedé zóně. Jenom tady tak buď. Já se učím ten balanc. Ta vyrovnanost. To je moje hlavní cesta teď. S tím jídlem taky. Všechno buď nabombený nebo budeme fastovat nebo nebudeme jíst vůbec. Teď jsem si našla ten krásný střed, kde vařím úplně simple věci hodně postavené na ájurvédě. Každé jídlo má třeba 4, 5 surovin. Hodně se soustředím na to, jaké postupy vedu. Nekombinuju čerstvé s uvařenými. Nekombinuju fermantovaný jogurt s čerstvým ovocem. To je úplně špatně. Ta ájurvéda je zajímavá v tom, že – říká se alternativní medicína, ale ona je tady mnohem déle než západní medicína. Už se taky učím to, že není jenom ta ájurvéda. Já si z toho beru něco, co mi přijde zajímavé. Učím se o takové moderní ájurvédě. Jsem napojená na úžasné lékařky, které mě učí. Přijde mi to skvělé v tom, že celá ájurvéda se motá kolem jídla. My bychom neměli žít, abychom jedli, ale jíst, abychom žili. To jídlo je náš fuel. My jsme to, co jíme. Měli bychom jíst co nejvíce jednoduše, abychom ho byli schopni co nejlépe strávit, abychom nevytvářeli žádné bloky, aby to všechno hezky fungovalo. To je taková moje cesta, takže my jedeme ráno ovesné kaše, rýžové kaše. Hodně vařené jídlo. Dřív jsem jedla hodně syrové věci.

 

Podle ájurvédy není dobré jíst syrové věci?

 

Ono záleží, jaký jsi body type. Máš vattu, kaphu a pittu. Každá z těch body typů má trošku to jinak. Mně víc vyhovuje, když jím vařené věci. Já jsem pitta, takže mám stravovací režim dobrý. Já i syrové ano, ale zvlášť. Ne dohromady. Já jsem byla schopná jíst hodně vařené věci s ovocem. Třeba jsem dělala salát. K tomu vařené něco a k tomu čerstvé ovoce, ale to ovoce kvasí. To není dobré. Ty si to ovoce máš dát zvlášť třeba dvě hodiny před nebo po jídle. To se teď učím. Dokonce chci nastoupit od příštího roku do školy. Chci se o ájurvédě dozvědět co nejvíce. Myslela jsem si, že pojedu do Indie, ale nakonec jsem si řekla, že nemusím. Říkala jsem si, že pojedu Indie. Vystuduju to tam. Já bych to tam jela dělat ne ani moc kvůli sobě, protože mně je dobře na Kostarice. Ale dělala bych to zase kvůli lidem, abych jim dokázala, že to mám z Indie. Pak si říkám, že ne. Já to už nepotřebuju. Chci to studovat na dálku. V Severní Karolíně je úžasná škola, která se soustředí na výživu. Já jsem dělala školu výživového poradce studium. Ale to jsou taky všechny věci jako čísla a kalorie. Já říkám, že to nejsem já. Ájurvéda mi přišla do cesty. Hrozně mě to baví a zajímá. Jednou jsem měla takový jakoby moment, kdy ten vesmír nebo co to bylo, mi říká, že konečně jsem na to přišla. To je ta cesta. To není jenom jídlo. To je ta meditace. To je sebepoznání. Ájurvéda je komplexní. Ájur véda znamená nauka o životě. Věda života. Je to celé komplexní. Najednou mi to zapadá všechno dohromady. OK, tak jo. Tady se chvilku zdržíme.

 

Nejsou tam nějaké strachy, že lidé tě na Instagramu sledují kvůli těm barevným nazdobeným složitým jídlům? Víš, dá se udělat i rýžová kaše hezky?

 

Dá. Ale řekl jsi to hezky, jestli tam nejsou nějaké strachy. Já ti to řeknu tak, že strachy vůbec nemám, z Instagramu vůbec ne a z lidí už vůbec ne. Já jsem si v rámci té půlroční cesty s ayahuascou, tak s každou ceremonií jsem šla s nějakým záměrem. Jeden z nich bylo naučit se, že nic neděláš pro lidi. Ty to děláš pro sebe. Mně se v životě docela osvědčuje to, že když ty děláš něco pro sebe, čemu věříš a co je fakt dobré, tak můžeš ty lidi tak maximálně inspirovat. Jestli někoho nasereš, tak nasereš, ale to není tvůj problém. Lidé říkají ‚změnila ses‘. Nó, změnila. Ono když ten život žiješ, tak se vyvíjíš a ono se měníš. Větší průser je, když sedíš na té sedačce, stagnuješ, sleduješ zprávy a koukáš, kdo co dělá a kde můžeš komu co zase. Ten strach tam už není. Myslím si, že naopak to bude něco příjemného pro ty lidi, protože komplexní těžká jídla vařit, když nemáš čas, pracuješ, úplně jednoduché není.

 

Je pravda, že mám nejbarevnější kuchařku, a moc jsem z toho neuvařil.

 

To zrovna ta je ještě docela jednoduchá, ale mám spoustu kuchařek, které otevřu, a to je těžké. Jsou to akce na půl dne. Tu nejbarevnější jsem se snažila psát, že ještě to je takový ošulený, že to uvaříš v těch podmínkách doma. Dřív jsem si brousila zuby na nějaké staré čínské receptury. Ale pak proč to dělám? To je všechno tak těžké. Naopak tohle je super. Já všechna jídla, která vařím, trvají 20 minut. Potřebuješ na to pět surovin. Nějaké základní koření, které máš. Jde o to, jakým způsobem to uvaříš, poskládáš a vznikne ti z toho úplně úžasné jídlo. Je to jednoduché. Jde hlavně pak o to, jak se potom cítíš. Já když sním jídlo, které dle ájurvédských postupů je správně uvařené – tam je toho hodně: kombinace různých semínek, ořechů, co vůbec, co v tobě dělá oheň, co ne. Ty když to jídlo sníš, tak se potom cítíš fakt dobře. Ty se cítíš sice plný, ale zároveň ne těžký. Nekrkáš. Hezky to strávíš. Za hodinu můžeš jít cvičit. Můžeš jít dělat, co chceš. Má to takovou flow. Najednou jsem zjistila, že to má pro mě mnohem větší váhu, než ten 15minutový požitek, kdy ty sníš něco, co je hrozně krásné, je tam něco křupavého atd., atd. Sníš to a pak cítíš, jak to tráví, protože je to těžké, protože je tam strašně moc surovin. Dle ájurvédy je to simple. To tělo si vezme ty živiny, které má. Já cítím. Najednou to tělo skvěle funguje. Furt fastuju, ale už nefastuju několik dní. Fastuju večer. Já jím dvě jídla denně a úplně mi to stačí. Já ráno snídám kaši. Pak si dám vydatný oběd. Ty porce jsem dost zmenšila. Vždycky jsem jedla hodně velké porce, tak je zmenšuju a zjišťuju, že taky nepotřebuju toho jídla tolik, co jsem potřebovala. Dám si mezitím nějaké matcha latte nebo golden milk. Pak si dám nějaké ovoce s rozestupy. Úplně mi to stačí. To jídlo je pro mě závislost. Je to pro mě obsese. Od malička jsem to tak měla. Když mi bylo 6 let, tak se mi zdálo o tom, že proplavávám mořem, které je rozdělené na pruhy. V jednom pruhu jsou řízky, pak smažáky, pak krokety. Já jsem takhle plavala a takhle jsem to jedla. To byl můj dětský sen. Jídlo. Já byla magor do jídla. Furt jsem, ale mě to jídlo učí i nejenom jak jíst, ale i tu jednoduchost. Keep is simple. I v té osobnosti i v tom jídle a životě obecně. Ta jednoduchost je gros. My se furt snažíme všechno hrozně komplikovat.

 

Je pravda, že já si myslím, že obecně umět něco jednoduchého uvařit je furt cennější a cennější schopnost. Všichni si stěžují, inflace, ceny energie, ale tím, že si vaříš dokážeš nejen že ušetřit, ale udělat si mnohem kvalitnější lepší jídlo. Je tam akorát ta bariéra, že spoustu lidí neví jak. Mám pocit, že vlastně nevím. Mně se třeba líbí Jamie Oliver, který to má jako velkou životní náplň měnit svět skrz jídlo a učit lidi dělat jednoduché večeře nebo jednoduchá jídla, protože když víš, jak za 20 minut udělat dobré jídlo pro sebe a pro svoji rodinu, a nemusíš si to objednávat z Boltu nebo něčeho, tak je to dobrý.

 

Je to tak. Na to jsi kápl. To je ta cesta a směr. Já to taky vidím, jak ty ceny šly nahoru. Je to brutál. Já jsem překvapená. Říkám si, že ty jo, to najednou nestojí 120, ale 250. Já co jsem sem přijela, jsem tu dobré 3 týdny, tak jsem jedla venku možná 3krát, 4krát možná. Jednou jsem si objednala Bolt. Co tady chci zažít a udělat. Dát si smažený sýr s tatarkou samozřejmě, dát si chleba. Učím se péct vlastní chleba, protože na Kostarice není dobrý chleba. Robi je chlebozávislák, takže chci péct kváskový chleba. Učím se jakoby úplně od základů. Samozřejmě nechci úplně nic se nekupovat. Já ráda podporuju lidi, kteří vyrábí ty věci poctivě a dělají to s láskou. Nemůžeme zase úplně, protože to by všichni zkrachovali. Já se snažím to držet, ale ten extrém, že já dřív jedla pořád v restauracích. Hodně jsem si objednávala to jídlo. Bylo to na denním v pořádku. Já si pořád vařím. Já si udělám nákup i takový hodně jednoduchý. Opakuju hodně surovin, ale jinak je zpracovávám. Už vím, které suroviny mi dělají dobře, které moje tělo dobře zpracovává. Snažím se z nich vařit hodně jednoduché věci. Na to budu dělat kurzy tady v Praze, Brně a Pardubicích. Ty budou postavené přesně na tomto. Budeme mít základní surovinu, kterou bude sladká brambora – batáta. Z ní budeme dělat 5 různých jednoduchých jídel, které uděláš do 20 minut. Budou to úplně wow věci. Tohle si myslím, že je ta moje cesta. To je taková úleva i, protože najednou nepotřebuju mít tolik věcí ve spíži. Koupíš si tu zeleninu a začínáš přemýšlet úplně jinak. Robi je šťastný, protože já najednou dělám pyréčka. Já pořád dělám nějaké kašičky a zeleninky a k tomu vždycky nějakou bílkovinu. Taky jsem zjistila, že nepotřebujeme tolik bílkoviny, jak jsme si mysleli. Měním hodně myšlení o jídle. Úplně upouštím od takových těch, že potřebujeme jíst hodně proteinů. Vůbec nepiju žádné proteinové nápoje. Nic, co je zprocesované. Nechci říkat, že jenom nebo nikdy, protože jednou za čas dostanu chuť na něco. Já si to dám. Já už nechci být ta, která pojede jenom v těch, a pak se trestat za něco, že jsem udělala. Nechci na denním pořádku mít žádné zprocesované suroviny. Nic, co je hodně zpracované, co je jenom nějaký výtažek něčeho. Soustředím se na ty celistvé, celé potraviny.

 

Napadá tě pár věcí univerzálních, které doma mít, když teď pojedu domů nakoupit, co si mám koupit, abych z toho udělal tu největší parádu a bylo to co nejjednodušší. 

 

Záleží kde jsi. Dřív bych ti řekla česnek a cibule. Ale dnes podle ájurvédy česnek a cibule, to je medicína. To je lék, takže to je něco, co se má používat velice málo a jenom pro určité typy. Já na tom jela. Já do každého jídla dávána česnek a cibuli.

 

To je takový základ té klasické kuchyně.

 

Je, ale ty to nepotřebuješ. Já jsem zjistila, že to nepotřebuju. Já jsem měla pocit, že bez toho nejede vlak. Jenomže já se teď učím, že dávám vyniknout té samotné surovině. Když dáš do něčeho česnek a cibuli, tak to vždycky bude chutnat jako česnek a cibule. Já jsem v lese nasbírala v lese houby lišky. Dřív bych vzala česnek, cibulku, šalotky. Udělala bych si nějaký základ. Pak bych to podlila vínem. Já chci chuť těch lišek, takže pomalu na ghí másle budu restovat ty lišky, aby se zkaramelizovaly, abych z nich dostala tu chuť. Pak tam naliju nějakou kešu smetanu nebo něco. Bude to staré celé. Pak tam dám trošku sůl. Možná kápnu citron, a to je celé jídlo.

 

Nepotřebuješ k tomu nějakou přílohu?

 

Jo, tak udělám třeba rýži. Já jsem nikdy nejedla moc rýži, protože sacharidy. Takže hodně keto dieta. Teď vůbec. Žádné nějaké diety a tyhle věci. Já od toho úplně upouštím. Myslím si, že to není dlouhodobě udržitelné. Myslím si, že je to fajn krátkodobě. Třeba lidé zhubnou, ale myslím si, že to je hlavně tím, že uděláš nějakou změnu, jdeš do něčeho a víš, že děláš nějakou změnu. To je taková práce s psychikou a mozkem. Tvoje tělo na to bude reagovat. Ve výsledku si myslím, že opravdové reálné celé wholefood jídlo, co upravuješ nejjednodušším způsobem, je základ nějakého well-beingu, zdravého žití. Záleží taky na tom, jak tu surovinu upravuješ. Já jsem dřív všechno hrozně karamelizovala, opékala. Teď dělám věci na páře. Já udělám věci na páře. Hodím to do misky. Zakapu to hodně kvalitním oliváčem nebo ghé máslem. Dám tam kapku citronu, dobrou sůl, římský kmín. Promícháš to a máš nejlepší přílohu, která může být. Dřív jsme to všechno na grilu, navoním. Muselo to být nějak náročněji dělané. Tady v sous-vide, tady. A přitom ty nejjednodušší postupy – přitom neříkám, že oheň je špatný. Je super, ale nemusíme ho kvůli tomu rozdělávat, když jdeme vařit. Ty nejjednodušší postupy jsou fakt skvělé. Já si myslím, že my se často snažíme vymýšlet věci, jak je vylepšit, ale pak taková ta skvělá věta od nějakého miliardáře: Neměň věci, které fungují a jsou skvělé tak, jak jsou. Když tu surovinu máš, například si koupíš organickou zeleninu. Máš ji v té ruce, tak proč ji budu 3 hodiny péct nebo dusit, když stačí tak málo a stačí 20, 30 sekund na páře. Pak pár kvalitních surovin a je to. Samozřejmě se snažím ty suroviny nezabíjet a opravdu je rychle zblančírovat, aby si udrželi ty enzymy, jak to dělají v Číně, že to neuvaříš. Jenom to lehce zatáhneš, tepelně opracuješ, ale necháš tomu ty živiny.

 

Jsi říkala docela dobrou věc, to dochucení – tu sůl a citrón. Když tady byla Jana Jelič, tak jeden tip u ní byl, že spoustu nepracuje s tou kyselinou. Že to není takové běžné. Každý ví, že se jídlo má dosolit, ale že by to měla trošičku dokyselit.

 

To je základ. To říkám od vždycky a mám to myslím i v Nejbarevnější kuchařce, že jakékoliv jídlo vaříš, to je základ ájurvédy, ty máš šest chutí v ájurvédě. Každé jídlo by mělo mít všech šest chutí, aby bylo správně uvařené dle ájurvédských postupů. Já si myslím, že to je hrozně důležité, že každé jídlo by mělo mít alespoň ty čtyři chutě – sladkost, kyselost, slanost, lehce hořkost. Ona i ta hořkost tam trošku. Když máš nějakou surovinu, oni tu hořkost přirozeně mají. Sladkost, slanost, kyselost. To jsou tři základní věci, které tam nějak je potřeba vyvážit. Některé suroviny jsou přirozeně sladké. Dle ájurvédy třeba rýže je sladká přirozeně. Ty nepotřebuješ dodávat žádný cukr. Ale pokapat pár kapek limetky na rýži, to je úžasný. Jsou to takové lehké touche. Pak to koření. Já jsem furt jela pálivé hodně. To jsem odstranila ze svého života, protože v sobě mám oheň, který naopak potřebuju hasit, tak nepřidávám do ohně. A skořici, která je taky zahřívací. Já tu skořici sypala ve velkém. To jsem odstranila a nahradila jsem to kardamomem a římským kmínem. Říkám, že kardamom je nová skořice. Já mám mletý kardamom. Když si ráno uděláš ovesnou kaši. Dám si tam datle, sušené růže. Dám si tam opečené plátky mandlí. Na to kardamom. To není jenom ovesná kaše. Ona se dá udělat fakt dobře. Jinak, dnes jsem si dělala golden milk kaši – dochucené kořením. Dáš na to ghí máslo a kakao a vznikne ti z toho taková krupicová kaše. To máslo se tam rozpustí. To je úžasný.

 

Já jsem se chtěl zeptat na to, čím nahradit maso. Ty jsi řekla, že bílkoviny tolik nepotřebuješ, což je dobré, ale myslím si, že spoustu lidí, ať už kvůli nějakým ekonomickým nebo ekologickým důvodům… Tady v Čechách jsme zvyklí jíst maso dvakrát denně.

 

I třikrát.

 

Ráno vejce se slaninou, rohlík se šunkou. Pak si dát oběd.

 

A ještě k večeři párky s kaší a jedeš. Já si myslím, že velice podceňovanou surovinou jsou luštěniny. OK, zase jsou tu tací, kteří tvrdí, že tam je spousta antinutričních látek a že to má fytáty, což může být pravda, ale když to dobře zpracuješ a dobře na to reaguješ, tak je to super stravitelná věc, která ti dodá spoustu skvělých věcí. Je to hodně podceňovaný. Málo luštěnin vaříme. Také se dají klíčit. Když naklíčíš čočku a namočíš na dlouho, tak se luštěnina stane mnohem stravitelnější. Čočku namočíš přes noc. Ráno sleješ. Máš to v cedníku. Já to mám u dřezu. Pak vezmu cedník. Propláchneš, vrátíš. Takhle to děláš a druhý den máš naklíčenou čočku krásnou. Myslím si, že to je taky jedna z věcí – to budeme dělat na kurzech – to je jedna z mých cest, kterou chci jít a ukazovat tyto věci, jak si třeba vyrobit i vlastní tempeh nebo vlastní tofu. Je to jednoduchý. Mně dlouho trvalo naučit se jíst tofu. Myslím, že ho umím připravit tak dobře, že to není jenom bílá kostka bez chuti. Ty z toho můžeš vytvořit skvělé věci. Myslím si, že taková new age doba to už není. Já nejsem vegan. Já jsem si vyzkoušela všechno. Byla jsem dva roky, že jsem se snažila být vegan, ale úplně mi to nevyhovuje i ze zdravotního hlediska, ale i z toho, že já mám ráda chuť masa a ryb, takže si to jednou za čas dopřeju, ale u nás na Kostarice má náš kamarád Memo kuřecí farmu. Přinese mi kuře a já mu za to dám zadarmo zmrzlinu. My tam děláme takové trejdy. Mám sousedy, kteří mi nosí ryby maličké vylovené. Já už to nejdu koupit do supermarketu, ale když to mám, tak to uvařím. Není to za každou cenu, že to musí být. Já nacházím cesty, jak to dělat jinak, jak jíst více rostlinně, aby mě to uspokojilo chuťově, abych se necítila slabá. Já z vlastní zkušenosti i s Robim musíme říct, že se dělo, že každý den serfujeme, cvičíme, máme velký výdej energie, tak jsme se začali cítit docela slabí bez masa. Pak jsme si dali kuře od Mema. Udělala jsem ho dušené. Potom jsme se cítili líp energeticky. Já třeba ne tolik jako ten Robi. Robi mi říká, že to je blbý mi říkat, ale já jsem byl slabý. Já jsem kus chlapa. Já to asi občas potřebuju. Tak to budeme vařit jednou za čas. Dostali jsme se do toho, že jíme víceméně rostlinně, ale občas tam zařadíme maso, že máme rituály před jídlem. Děláme dechové cvičení, kde požehnáme masu. My nejsme věřící nebo tak. Na nás občas koukají v restauraci, že dáváme ruce na to. Děkujeme tomu kuřeti, že nám dá tu sílu a jíme s respektem. To už není ta samozřejmost. Není to ten konzum a takové to, že otevřeš lednici. Máš tam balíčky šunky, salámy, ale je to speciální příležitost pro nás, kterou si vždycky užijeme. Většinou to zpracujeme od hlavy až k patě. Oberu. Z tohoto udělám vývar. Ještě zvířátka. Já vařím zvířatům. Mám tři psy, tři kočky. Trošku to roste. Vždycky, když Robi odjede, tak přibude jedno. Vždycky tam zachraňuju nějaké. Já jím vařím maso. Jednou za týden jim uvařím kotel skvělého jídla. Oni se fakt mají dobře. Takový rizotko. Já do toho dávám zeleninu, dávám spirulínu, lněný olej, olivový olej, natrhané masíčko, vnitřnosti, všechno, takže já s tím masem pracuju pořád. Jsme kolem toho. Máme to tam, ale snažíme se co nejvíce jít rostlinnou cestou. O to stejné se snažím i tady. Ne že mi vadí, mně nic nevadí už, ale pozastavuju se, že jdu do restaurace a furt máš 90 % jídla z masa. Pak tam nějaké pasta pomodoro, smažák a to je jakoby vrchol rostlinné gastronomie. Já to chci dělat naopak. I na Kostarice máme restauraci, která asi to nikdy asi nebude úplně restaurace, ale spíš takové gastronomické centrum, kde budeme dělat Wim Hofy, meditace a podobné věci. Já s jídlem chci jít naopak, že budeme mít většinou jídel rostlinných a třeba jenom jedno z masa nebo z ryby, kterou navíc chce chytat Robi, který si koupil výzbroj na rybaření. Chceme být co nejvíce soběstačný. Myslím si, že to je ta cesta, kterou chceme inspirovat i druhé. Budeme tam mít i vlastní farmu – zahrádku ve tvaru mandaly, kde si budeme pěstovat skoro všechnu zeleninu, která půjde. Ne všechno dole u nás u vody jde, takže něco máme kolem organické farmy, se kterou budeme trejdovat. Já vajíčka nejím, ale Robi je veliký milovník vajec, takže chce slepičky. Ne každý to mít. Žiješ ve městě, ale to je proč jsme se odstěhovali tam. To chceme my. My chceme takto žít a takto jsme si to vybrali.

 

Je to pro tebe důležité, tak si to postavíš, aby to šlo.

 

Přesně tak. Jdu si za tím. Teď tam tvoříme ten náš soběstačný svět a vesmír, kde si budeme mít ten model farm to table. To je to, kde se vidím v budoucnosti. My jsme zasadili spoustu stromů. Z Robiho se stal strašný zahradník. Teď tam chodí. Skoupil všechny palmy a dělá tam obrovskou zahradu. Teď tam zasadil manga, máme tři velké, papáji, limetky a vlastně i stromy, které se už na Kostarice docela zapomněly – ovoce, které tam tolik neroste. My chceme i takovou tu starou kostarickou kulturu tam znovu dát na povrch. Když za námi přijedou nějací lidé, tak řeknou, že tohle je apple fruit, který je fialový. Rozřízneš ho. Vyteče z toho tohle. Ukazovat i tu starou kulturu Kostariky, která je zapomenutá.

 

Mně se ještě líbilo, jak jsi říkala o té modlitbě před jídlem. To je hrana eza, že lidé tomu nerozumějí. Přitom když se na to koukneš pragmaticky, tak co – donutí tě to zpomalit, uvědomit si nějakou vděčnost, možná jíst víc vědomě a nikoho jiného to vlastně neobtěžuje.

 

Přesně tak. V kapitole Stravování ve Vesmíru se tím hodně zabýváme, že to není jenom co jíme, ale jakým způsobem jíme. Ty naše tři nádechy před jídlem – my se chytneme za ruce, myslím, že to začal Mike Posner v Polsku. Ten byl první, kdo nám to tam ukázal. Chytli jsme se za ruce. Uděláme tři nádechy. S každým nádechem děkujeme za něco. Každý děkuje v duchu za něco. To může být za ten den, že se mu něco podařilo, že sedíme v kruhu, za jídlo, za rodinu, za cokoliv, za ten nádech třeba. Když dodýcháme, tak se na jídlo podíváme, dáme ruce a tomu jídlu požehnáme. My mu nějakým způsobem jsme schopni zvýšit frekvence, že ho nabiješ. To jsme začali pozorovat na Kostarice. My jsme tam přijeli a začali jsme dělat nádechy. A najednou lidi kolem nás, i děti vidíš, jak dělají tohle a dívají se na jídlo. Co to děláte? My to jídlo nabíjíme pozitivně a říkáme mu, že nám dáš tu energii a sílu a my za to děkujeme. Děkujeme té matce Zemi, že nám dala ty dary. Wow. Tohle ti řekne malé 5leté dítě. My tam od těch dětí učíme, protože vyrůstají úplně jinak. Naučí tě to zpomalit, ale hlavně my většinou když vaříme nebo jsme v práci, tak si sedneš a jsi v tom fightu nervovém, že teď to rychle sním a za chvilku zase běžíme do té práce. Jenomže když si sedneš a dáš si tři nádechy, tak připravíš svůj trávicí systém a vstoupíš do parasympatického nervového systému a celý se zklidníš. Najedeš na ten „rest and digest“. Ty se na to připravíš. Tvoje tělo je schopné mnohem lépe to jídlo strávit. Vezme si z toho ty potřebné živiny. Učíme se jíst dlouho. To hlavně nesnášel Robi. My jíme a on: „Co je?“. A já: „Pomalu, hrozně hltáš.“ Ale je čím dál tím lepší. Když přijede sem do Čech a pak se tam vrátil, tak byl zase strašně zrychlený. On se něco naučí, vrátí se sem a ono to je tady fakt zrychlené. Já jsem tady ten první týden měla co dělat. Přijela jsem ze zenu a najednou že tohle je takhle, jedeme bomby. Pak říkám, že ne ne. To je to prostředí a lidi kolem, ale ty si udržíš svůj klid. Ten první týden jsem se dost prala. Měla jsem trošku boj sama se sebou. Dnes je významný den. Robi má narozeniny, 23. srpna. Dnes je to přesně rok od té doby, co jsem dala poslední mejdan, kalbu.

 

Takže to dneska oslavíš :-).

 

Takže to dneska oslavím :-). Já jsem sem přijela. Našemu kamarádovi se narodila miminko. Já si říkám, že je to rok, tak si dám. Začala se tam rozlévat nějaká slivovice. Já jsem si vzala toho panáka. Normálně jsme si ťukli. Já jsem si cucla a pak – já to nechci. Já to nepotřebuju. Já nemusím dělat, co dělají ostatní. Prostě ne. To byl u mě zlom. Já zůstanu já. Budu to mít, jak to chci já. Pak kámoši jdou na párty. Ty jdeš s nimi. Já jsem si s nimi dala večeři. Oni pak pokračovali na koncert. Je to na tobě. Půjdu nebo nepůjdu s nimi? Nejdu a zpátky půjdu pěšky na Anděl. To je teď moje párty. Děláš taková rozhodnutí. S tím souvisí i zrychlenost. Je jen na tobě, jestli půjdeš s davem v rychlosti nebo si uchováš svůj zen. Medituju mnohem víc než na Kostarice, protože to potřebuju víc. Dávám si hodinku ráno a hodinku večer.

 

To je takový lék na tu zrychlenost.

 

Jo. A cítím to na sobě, když to ráno neudělám, tak ten den mám víc hektický. Začnu se i stresovat, což už nedělám, protože vím, že tomu nic nepomůžu. Čím pomůžu tím, že se vystresuju před tou věcí nebo že o tom přemýšlím dopředu? Nechávám to let go. Zároveň jsem mnohem víc organizovaná, že třeba teď ty akce, jak dělám, tak si to všechno mnohem víc připravuju, ale zároveň nepřemýšlím o tom, jak to dopadne. Bude to skvělé a vždycky to dopadne dobře. Dělám věci jinak, než jsem je dělala dřív. Pak byl ten stres, protože jsem se nepřipravila, jak jsem se měla. Byl to koloběh. Pracuji tady s těmi kamarády, že spousta z nich nemá pochopení. „Proč s námi nejdeš na tu party?“ „Já nechci, protože tam budete dělat ty věci, které já už dělat nechci.“ „Co by se stalo, kdybys jednou šla? Vždyť jsi na prázdninách.“ „No jo, ale já už to nechci dělat. Z tvého pohledu si říkáš, že jednou, ježišmarjá, ale já chci zítra vstát a jít na brusle nebo dělat jiné věci.“ Pro mě je důležité zůstat v té vyrovnanosti. Já když si dám něco – mně stačí i sklenička vína, jak to tělo není zvyklé. Já se druhý den probudím a cítím to. Mě to normálně vyhodí. Neříkám, že si nikdy tu skleničku nedám. Pro mě je kalba mejdan. Ale když jdeme někam na dobrou večeři, tak si tu deci dám. Ale je to jednou za čas dobrá decka nějakého super vína. Nechci být to buď, nebo. To je černá, bílá. Já chci zůstat v té šedivé zóně. Nechci jít do těch extrémů, že bude 9 ráno. Já budu na Bukanýru něco shánět. To už prostě nechci.

 

Nenašla sis místo toho nějakou jinou neřest? Často lidé říkají, že je jednodušší u těch závislostí to nahradit něčím lepším.

 

Našla. Meditaci. Jakmile na mě najede něco takového, že mám chuť něco dělat. Samozřejmě ty staré programy tam jsou. Tak si tady ubalíme to brčko. Tady to mám. Na Kostarice tolik ne. Tady to mám, protože tady jsem hulila hodně.

 

Prostě se ti vrátí to prostředí, lidi atd.

 

Jo. Oni hulí. Jsem doma a mám to tam. Říkám si, že co? Ale vždyť se zítra ráno probudíš a budeš zase jakoby dementní. Je tam ten inner talk. Ale vždyť to nevadí, zítra je neděle. Nejlepší je zavřít na pět minut oči a dát si 5minutovou meditaci. Normálně je vypnout. Já si furt házím slovo change, což mě naučil Joe Dispenza. ‚Tak si dej ten dort se šlehačkou! Tak ho už ho dojez celý.‘ V těchto momentech, kdy se o tebe perou ty staré programy, tak si sednout a vypnout a říkat si ‚change, change, change‘. Pak se dostaneš do zóny, kdy si uvědomíš, že to vůbec nepotřebuješ a vůbec nechceš. Tak pojď. Vezmeme serf nebo skejt a jdeme si zajezdit. Hodně se snažím nahrazovat různé chutě a neřesti meditací a pohybem. I tancem. Já si pustím písničku a normálně s vyshakuju, vytancuju a rozproudím tu energii. V tu ránu se to úplně změní. Já to mám hodně s jídlem. Já mám hroznou chuť na prasárny. Smažák, to je moje nejvíc věc na světě. Nemůžu jíst furt smažák. Můžu si ho dát jednou do týdne, ale nemůžeš na tom žít. Večer si chci něco objednat. Něco si dám, tak si to dám. Teď ten Bolt. Já kolikrát otevřu Bolta. Projedu to. Najím se tím, že jím ty obrázky. Ale pak si řeknu, že to vlastně nechci. Jdu si zajezdit. Myslím si, že meditace je pro mě takový největší.

 

Možná ti to funguje díky tomu, že už umíš být sama se sebou, protože pro spoustu lidí je to, že vlastně ani úplně nechci, ale co budu jiného dělat. To bych tady musel sám sedět. Kamarádi by mě přestali mít rádi.

 

To je strašný proces. To nejde hned. Já když si vzpomenu jenom kde jsem tedy před rokem nebo před půl rokem. To jsou pokroky krok po kroku. Furt mám chvíle, kdy nemůžu být sama se sebou, kdy je to fakt kurva těžký. Úplně se propadnu. Tomu říkám, že jsem víla a díra. To je ta moje černá a bílá. Jsem ta víla. Pak se propadnu do té díry. Stává se mi to. To jsou momenty, kdy nedokážu. Nejde mi meditovat. Já zavřu ty oči a jedou mi tam věci z minulosti, co mi kdo někde kdo udělal. Házím se do oběti. Všechno na hovno. A on něco pro mě neudělal. Pak si říkám, že co je? Snad jsme dávno za tímto? V lepších případech mě napadá, co budu večer vařit nebo co zítra nakoupím. To je to lepší. Je to dlouhá cesta. Je důležité říct, že ta cesta je za prvé na celý život. Nikdy to nebude tak, že za rok budu v tom zenu a bude to. V žádném případě.

 

Budu mít smysl života a věčnou radost.

 

Ani prd. Hlavně když si vezmu, že skoro 30 let žiju v něčem, a poslední roky to měníš. Tak tělo ti to tam bude furt předhazovat a házet. To podle mě bude celý život, ale méně a méně. Já to cítím. Čím víc jsem sama sebou. Nepiju, medituju, dělám všechny ty věci, dávám si ledové sprchy a dodržuju to, tak tím víc se potkávám s tou svojí já, vílou, jsem tam a dokážu v ní dlouhodobě být. Stačí, že si ten den nezamedituju. Už tam začínám cítit to, že si ubalíme a objednáme si smažák. Já už to dokážu poznat. Já se sebou hodně mluvím, i v zrcadle. To mě naučil Robi. Jsem u zrcadla a říkám si, že co to tady zase jedeš? Snad jsme dál. To už nepotřebuješ. Hodně se sebou učím mluvit. To mi hodně pomáhá.

 

Poslední téma, které jsem s tebou chtěl nakousnout a které si dovedu představit, že člověka rozhodí z klidu, jsou hejty na sociálních sítích. Jednou věcí, kterou jsi zmínila, byl půst. Když jsem se ptal lidí, že přijdeš, na co se tě mám zeptat, tak přišly nějaké zprávy, že jsi měla půst a že by to mohlo být nebezpečné pro lidi, kteří to čtou atd. Jestli si k tomu můžeme možná za prvé říct, že pokud chtějí lidi dělat půst, co mají udělat, aby to nebylo nebezpečné, a za druhé jak tohle vnímáš, protože já na jednu stranu jsem v takovém módu, že ať si každý říká, co chce. Mi přijde, že občas to šlo až tak daleko, že i Jaroslav Dušek říkal, že lidi, smějte se. Chytil hejty za to, že teď si lidi myslí, že se budou smát a vyléčí covid. Ale běžní lidi si nemyslí, že se vyléčí covid smíchem. Na obou těch stranách je něco pravdy.

 

Kdybychom se měli zabývat tím… Ty pokud děláš věci, které se trochu vymykají toho, co nás naučili na základní škole, že děláš něco trošku jinak nebo říkáš věci, které nejdou, jak by to mělo být, tak vždycky se najdou lidé, kteří s tím nebudou souhlasit. Myslím si, že co se týče těch sociálních sítí, že vlastně každý ať si říká, co chce. My nemáme nikdo z influencerů zodpovědnost za žádné jiné životy, což se nám lidé často snaží máchat v obličeji, že teď kvůli tobě budou umírat malé holky ve školách.

 

Já právě nevím, kde je ta hranice. Já na jednu stranu s tebou hrozně souhlasím, na druhou stranu když se kouknu na Joe Rogana v Americe, který má ten vliv ještě o dva řády výš a pozve si tam nějakého konspirátora, tak si říkám, že OK, chápu, proč to v některých případech může být škodlivé. Já nevím, kde je ta hranice.

 

Já si myslím, že ta hranice je v tom, jakmile ty lidi začneš nabádat a říkat, že doporučuji vám tři dny nejíst, protože to je skvělé. Já se třeba učím to – mám to i v knize – že když o něčem píšu, o vlastní zkušenosti, tak pod to píšu, že toto v žádném případě nikomu nedoporučuji, nezkoušejte to. Pokud o tom chcete něco víc vědět, najděte si to tady a tady. Třeba já jsem ve svém životě svému tělu udělala mnohem horší věci než půst. Já ho sabotovala a ubližovala jsem mu. Vůbec jsem si ho nevážila a dělala jsem mu hrozné věci – od bulimie, anorexie, různých drogových výstřelků a různých věcí. Pro mě ten půst je něco, co není nic tak hrozného ve srovnání s tím, co jsem dělala. Myslím si, že pokud je půst správně vedený, tak si myslím, že může být velice prospěšný, a to zejména pro léčení různých nemocí. Myslím si, že to je něco skvělého. Je to tu spoustu let. My jsme v Čechách hodně v takovém boxu a neradit vidíme ven. Tady existují různí lidé, kteří se starají o nějakou výživu a tak a jsou proti tomu. Jednou řeknou něco a jsou proti tomu půstování zaujatý. Najdou si všechno to, proč to nedělat. Ale každá věc má svoje pro a proti. Ve světě je spousta lékařů, třeba Jason Fung, úžasný lékař, a spousta dalších, kteří jsou obrovští propagátoři půstu, kteří vyléčili velká kvanta lidí. Tam je důležité to otevření, otevřít se novým věcem. Nežít v tom, že ježišmarjá, to je špatně. Může mi to ublížit. No jo, ale co když ti to může prospět. Podívat se na to i z jiné stránky a hlavně se o tom něco dozvědět. Nekoukat jenom na nějaké blogy nějakých českých lidí, kteří napsali nějaké zaujaté věci, protože tam to nekončí. Ono to jde mnohem dál. Já můžu doporučit nějaké publikace a věci, které se tím zabývají. Já jsem si to vyzkoušela.

 

Ty jsi dělala i nějaký test předtím, ne? Že sis nějak nechala otestovat.

 

Jo, jo. Já jsem to dělala přímo vedená lékařem. To je právě ono. Když to děláš vedené s lékařem, který tě kontroluje a i v průběhu ti dělá různé testy, tak to je to ono. Experimentovat můžeš se vším. Ono se dá experimentovat úplně se vším. To může být i ta ayahusca. Když to děláš pod vedením zkušeného šamana, tak to může mít ty benefity. Ale když to děláš s někým, kdo o tom ví úplné prd – těch novodobých rádoby šamanů je dnes strašně moc. To může dopadnout pěkně blbě. Takto je to se vším. Co se týče půstování, já to zkusila. Něco mi to přineslo. Naučila jsem se spoustu věcí o sobě. Ve Vesmíru o tom píšu úplně nejvíc. Tam jsem se otevřela hodně hodně. Myslím si, že už to není něco, co bych chtěla dělat v řádu nějakých dní, ale co pro mě má velký smysl je ten intermitten fasting. Myslím si, že hlavně pro ženy. My jako ženy máme hormony. Myslím si, že většina testů dlouhodobějšího půstování, tak se dělala na mužích. Já jsem si sama v tom dlouhodobém fastu, který jsem si chtěla zkusit, byl to takový můj vlastní experiment na mně, tak mi to OK něco dalo. Já jsem si nechala vyndat implantát prsou a špatně se mi to hojilo. To byl ten důvod, proč jsem šla dělat ten půst, protože mi to bylo doporučené lékařem, protože se lépe hojí rány v těle.

 

Jak dlouhý jsi měla ten půst?

 

16 dní na vodě. Po týdnu se mi to zatáhlo. Já to měla opravdu ošklivé, rozpraskané. To bylo to období vlhka na Kostarice. To bylo jak když mi vezmeš cígo a propícháš. Na doporučení lékaře jsem udělala toto. Do týdne se to zatáhlo. 16. den a bylo to úplně zahojené. To byl pro mě ten, OK, ono to nějak funguje. Něco to dělá. Na druhou stranu jsem cítila, že z hlediska hormonálního to pro mě není OK. Toto jsem opustila. Jedu si intermitting fasting, což znamená, že poslední jídlo jím třeba ve tři, čtyři odpoledne, někdy v pět, někdy v šest, jak si to ten den poskládá. I ta ájurvéda říká si hlavně nedávat žádné mantinely. Ájurvéda říká, že bys měla jíst s východem slunce a poslední jídlo se západem slunce. Ale když se to nedaří a zrovna nemáš to jídlo, tak je to horší pro to tělo, než se najíst v tu správnou hodinu.

 

Takové to všeho s mírou.

 

Přesně tak. Totéž s tím, že si dopřeješ ty věci, které máš rád. Někdy porušíš ten půst. Někdy si ho natáhnu. Já si dám snídani, která je tak vydatná, že pak nemám hlad, protože třeba pracuji na počítači, nemám výdej energie, tak se najím ta druhý den snídaní. Já mám ráda Davida Sinclaira, který je skvělý člověk, který se zabývá longevity – dlouhověkostí. Ten taky jede půst. Byl myslím zrovna u toho Lewise. Dostal strašně na prak. To jsou taková kontroverzní témata a otázka je, kde je ta hranice. Je těžké o tom mluvit. Jak jsem to zmínila minulý rok, tak jsem to jenom zmínila. Já jsem jenom zmínila, že teď to dělám. Ale nedělejte to. To je moje cesta, můj život. Já jenom sdílím ten svůj život. Ten můj život není běžný, normální. Já neznám lidi, kteří by šli na 18 ceremonií během půl roku. Ale já jsem taková. To jsem já. To je můj život. Může se z něj maximálně někdo inspirovat. Pokud se mu to nelíbí, tak tam být nemusí. Může odejít a sledovat toho jakoby normálnějšího člověka, ale to už je volba každého z nás. Stejně jako moje volba je, že se v rámci těch ceremonií jsem si vybrala a vytvořila vztah se sociálními sítěmi. Úplně jsem si to přetvořila a mám s ním nový krásný vztah s těmi lidmi. Mám pocit, že důležité je být sám sebou a být pravdivý, upřímný, nedělat, že jsem někdo jiný, abych se někomu zalíbil, a stát si za tím, co jsi, co máš rád. Jestli se to někomu bude nebo nebude líbit, to už není můj problém.

 

Nehraje v tom třeba roli i že jsi začala víc tvořit v angličtině? Jak vlastně dneska máš tu češtinu a angličtinu?

 

Člověče, to ani ne. To je právě naopak. Já když jsem byla na Bali 2, 3 roky zpátky, tak jsem měla tendenci, že teď budu psát v angličtině a pak tam budu dávat český překlad. Díky tomu jsem si vylepšila angličtinu, což byl hlavní účel. Mám spoustu anglicky mluvících lidí, takže jsem si říkala, že to bude fajn. Ale čím víc jsem na té Kostarice, tím víc píšu v češtině, protože mám pocit, že já tam sice jsem fyzicky tam, ale mám tady spoustu úžasných lidí. Mám pocit, že si tady vytváříme krásnou komunitu lidí. Jako mám pocit, že já k nim chci mluvit česky, protože to mě s nimi propojuje. Já jsem Češka a mám to ráda a vždycky jí zůstanu. To, že tady s tebou můžu mluvit česky, je krásné. Já tam česky mluvím s Robim a taky už kolikrát ani ne. My se učíme španělsky, takže tam furt něco hlásíme španělsky. My spolu chodíme na tréninky, tak mluvíme v angličtině. Jsi hodně s ostatními lidmi. My něco děláme, tvoříme, takže pořád mluvíme buď španělsky nebo anglicky podle toho, v jaké společnosti zrovna jsme. Česky mluvíme, když si večer lehneme do postele. Ta čeština je úžasný jazyk. Spoustu věcí nemůžu vyjádřit anglicky, jak bych vyjádřila v češtině a naopak. Třeba když se začne mluvit o spirituálnějších tématech nebo o seberozvoji, tak tam to v češtině jede hrozně těžko, protože to všechno zní strašně ezo. Třeba knížka od Joe Dispenza Becoming Supernatural se v češtině přeložila jako Probuďte své božství. To si málokdo přečte. Ježišmarjá, to ne. Přitom je to geniální kniha, která mi otevřela spoustu pokliček. To je kvantová fyzika a úplně jiný svět. Joe Dispenza, to doporučuji všem. To je věda, která se skrývá za meditací. Meditace dávno není jenom sedět v Indii v tureckém sedu po józe. To je fakt věda. Tam na retreatech lidi vstávají z kolečkových křesel. Tam byla paní, která začala vidět. My jsme mnohem schopnější, než si myslíme. To tenkrát řekl Wim Hof. Joe Dispenza navazuje. Kolikrát mě napadne nějaká myšlenka, když mě začne stres dohánět. Pak – na co to myslíš? Zamýšlím se nad tím, nad čím myslím pořád a dokola, protože i to, na co myslíme, to přetahujeme. To je naše realita. I my si dáváme velký pozor na to, co myslíme, protože to je tak instantní. Když jsem na Kostarice, když jsem s Robim, na co myslíme. To se nám pak v životech děje. Já dobře vím, že když budu myslet na to, že něco je na prd, tak budu přitahovat ty věci, které jsou na prd. Ta práce s myslí je nekonečná.

 

Poslední otázka – už jsi tady řekla hodně věcí. Napadá tě ještě něco bláznivého a ztřeštěného, co děláš. Myslím si, že už jsme toho vyjmenovali docela dost.

 

Počkej, nech mě zamyslet se. To nevím, jestli je bláznivé a ztřeštěné, ale makám na vegetariánské kuchařce. To je bláznivé, protože to je jedna věc, na které dělám už čtyři roky intenzivně. Miluju to. Je to pro mě jako ten Vesmír – je mi líto to dát pryč. To bude encyklopedie vegetariánského vaření bez použití tofu a různých věcí. Je to to, o čem jsme se tady bavili. Ta jednoduchost. Ale i nejenom v jídle, ale obecně v životě jako takovém. Myslím si, že to je jedna z věcí, ve které ležím a makám na ní, kromě toho, že vyrábím spoustu veganské zmrzliny, serfuju a snažím se dělat svět hezčí a barevnější.

 

To jsi mi skoro řekla další věci, ze kterých jsi nadšená teď. Zmrzlinu jsme vůbec neprobrali.

 

Veganská zmrzlina je super věc. To je nový svět pro kuchaře, který celý život vaří, tak najednou děláš zmrzlinu a děláš ji ze surovin. Ne že mícháš prášky, jak to dělá většina zmrzlináren. Já utrhnu kokos. Vydlabu ho. Rozmixuju. Přidám k tomu surovou cukrovou třtinu. Přidám k tomu pražený kokos, který jsem včera opražila. Vyrábím to zmrzlinu jako back in days – jak to bylo dřív. To back to the root, ta simplicity jde. To mi dělá radost. Další věc, co mi dělá radost, je surfing. To je i ta meditace moje a věc, kterou jsem šťastná, že mě Robi naučil. Pro člověka, který měl aquafobii a strach z vody a vůbec který se bál úplně všeho. Ve Vesmíru máme, jak se zbavit strachu. Člověka se bojí vody, tak ho hodíš do vody a budeš surfovat. Hodně bláznivý je vystupovat z komfortní zóny dnes a denně. Dělat věci, které mi jsou ne že nepříjemné, ale je to něco, co tě vytáhne z gauče a furt tě posouvá dál a dál a jedeš přes svoje limity.

 

Mám pocit, že hesla tohoto rozhovoru jsou ‚back to the roots‘ a ‚šedá‘ – být uprostřed.

 

Jo, stay in the grey zone, jak říká jedna moje lékařka.

 

Kamu, díky moc, že jsi dorazila. Dlouho jsme to plánovali. Jsem rád, že to konečně proběhlo. Bylo to moc fajn.

 

Ve správnou chvíli. Ono totiž vždycky všechno uzraje.

 

Vlastně to tak je. Já se tím vždycky nestresuju a říkáš si, že až přijde ten moment, tak to přijde.

 

Přesně – ať už je to knížka, rozhovor nebo cokoliv.

 

Díky moc.

 

Taky díky moc.

 

Díky moc, že jste doposlouchali až sem. Vím, že to byl jeden z nejdelších rozhovorů, které z tohoto podcastu vyšly. Pokud by vás zajímaly ty věci, o kterých Kamu mluvila nebo o kterých jsme si povídali – odkazy na Wim Hofa a další věci, které ovlivnily, tak jděte na protiproudu.cz/kamu. Tam odkazy najdete. Připomínám, že si můžete koupit s 30% slevou i výživu od Chimpanzee. Budu samozřejmě hrozně rád, když mi dáte vědět, co si o tomto podcastu myslíte. Najdete mě jako Dan Tržil na všech sociálních sítích. Samozřejmě podcast Proti Proudu je tam taky. Pojďte do toho. Vím, že pro někoho tento díl bude hodně kontroverzní. Pro někoho to bude neskutečně zajímavé a inspirativní. Pro někoho to bude nuda. Dejte mi vědět, v jakém táboře jste vy. V příštím díle si myslím, že dáme něco, co v českém podcastovém éteru ještě nebylo. Dáme si podcastový kvízík se Sárou Polák a dalšími lidmi, takže pokud se chcete něco dozvědět nebo si zasoutěžit, tak příští díl bude takový bonusový, unikátní. To je ode mě pro dnešek vše. Díky moc za pozornost. Mějte se krásně, pište básně, ať je vám fajn. Pokud vám není dobře, jak o tom vyprávěla Kamu, tak zkuste nějaké tipy, věci, které vás z toho můžou dostat. Není to jenom o šamanech a ayahuasce, ale ta cesta může opravdu začít už od studené vody nebo spoustu dalších věcí. Hlavně si to nenechte líbit a zkuste s tím bojovat nebo poproste o pomoc někoho, kdo s tím má další zkušenosti. Těšte se na knížku. Začátkem listopadu tady bude. Čauky.

Vybrané rozhovory

Využitím těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Více informací.