Kazma

Kazma

Kamil Bartošek, alias Kazma Kazmitch, je český internetový bavič a moderátor. Díky své One Man Show je jednou z nejznámějších osobností českého internetu. Mezi jeho nejznámější kousky patří zmanipulování pořadu Prostřeno, zinscenování dvojníka Jima Carreyho na předávání cen Českého lva 2015 nebo propašování se na MS v hokeji v kostýmu maskota.

Rozhovor můžete jednoduše poslouchat na vašem telefonu v těchto aplikacíchPoslechněte si v aplikaci

Přepis epizody

Ahoj, vítám vás u dalšího dílu podcastu PROTI PROUDU. Já jsem Dan Tržil a v tomto 39. díle mám velmi vzácného hosta, někteří ho možná znáte už z doby, kdy si zval celebrity do svýho pokoje v paneláku, jiní možná z jeho nedávných kousků, když převezl pořadatele Českýho lva a poslal tam svýho kamaráda, co se vydával za  Jima Carreyho, nebo jak zorganizoval jeden vtípek na účet televizního pořadu Prostřeno, asi už tušíte, že dnešním hostem je Kamil Bartošek, alias Kazma Kazmitch. Co mě na Kazmovi překvapilo, je ačkoliv z jeho on-line obrazu se může zdát jako takovej extravagantní floutek, ve skutečnosti v tomto rozhovoru zjistíte, jak to má všechno v hlavě srovnaný. Bavíme se o jeho začátcích, jak si dokázal vybudovat současnou pozici, ale řešíme hlavně témata, který se vlastně prolínají těma novýma dílama jeho pořadu One man show, to je vystupování z komfortní zóny, jak si jít za svými sny a tak dále. Řešíme toho samozřejmě mnohem víc, ale nebudu vám to všechno prozrazovat, takže si nenechte ujít tenhle rozhovor s Kazmou a pojďme na ně!

 

Kazmič, díky moc, že jsi přijal moje pozvání do tohodle podcastu PROTI PROUDU.

 

Není zač.

 

Já to u tebe začnu od začátku, jak to  dělám rád, ty seš známej svým pořadem One man show na streamu, když úplně začnem od začátku, proč ty jsi měl nějakou potřebu začít dělat videa a bavit se tam s nějakejma lidma a bejt vtipnej?

 

Měl jsem potřebu bejt vtipnej… 🙂 hele, já si myslím, že to je fakt jako, že jsem to měl tak nějak odjakživa v sobě, jo, už hned na tý základce prostě jsem byl dycky ten třídní šašek, ten prostě klaun, na kterýho se všichni otočili, když  se zeptala učitelka, kdo to byl, takže to jsem dycky jako v sobě nějakou  tu provokaci, zároveň nějakou tu šaškárnu, a co se týče toho natáčení, tak to začalo v podstatě tak, že moje máti zabavila svému bratrovi kameru, kterou si dovezl z Ameriky, protože jí dlužil nějaký prachy, a najednou jsme měli doma kameru, a jako v době, kdy byla kamera jenom v televizi a pár lidí, jako málokdo to měl doma prostě v tý době, fakt jako, říkám, dovez to její brácha z Ameriky, a nikdo to tady moc neměl, takže prostě samozřejmě najednou byla doma věc, která mě lákala, tak jsem okamžitě to mámě ukrad, nějak, protože vona s tím neuměla, že jo, tak to hodila domů jako zástavní prostě věc, že jo, no a já jsem to po tajnu jakoby krad, a točili jsme s klukama na patře, se kterejma jsem bydlel v paneláku, různý jako ptákoviny, jak jsme sousedům demolovali sklep, nebo já nevím, fakt jako kraviny, víš co, tehdá jsme ani neuměli nebo neměli jsme žádnej přehrávač, že bysme měli jako video na VHSky, to vůbec, z tý kamery to bylo na takový malý kazetce, kterou jsme jako neuměli nikam dát, neměli jsme žádnej převaděč spojitosti, takže v podstatě jsme si to jenom natočili a koukali jsme na to na tý kameře, jako na LCDčku, to bylo jediný, co zbývalo. Takže to byly úplný mý první začátky, jako kontakt s kamerou, a tam si myslím, že to začalo.  Pak postupně ta doba šla dál, najednou jsem si jako koupil kameru svoji první, prostě taky jako šílenou na tehdejší poměry, a tak už to jako mi zůstalo jako koníček, kterej jsem jako pak postupně rozvíjel, a pak už najednou přišla doba, kdy přišel internet a byla to možnost kam dát a ukázat víc než pár kamarádům, tak to byl určitě technologickej zlom, kterej pak to člověka baví víc, když se na to najednou dívá víc lidí. 

 

Pamatuješ si třeba, kdy na to začlo koukat nějak jako víc lidí? Kromě těch kamarádů a mámy. Kdy bylo nějaký video, kdy jsi říkal, ok, možná to bude mít smysl nějakej?

 

Hele, ty prvotní určitě to bylo v dobách začátků streamu, jo, kdy stream vlastně tehdá byla platforma spíš něco jako YouTube, jako takovej předvoj, nebo v tý době bylo YouTube, ale myslím si, že tam ještě nebyla na tom YouTube ta komunita, ten YouTube byl tehdá spíš takovej video server, kam sis nahrál nějaký video, ale nikdo tam netvořil záměrně tvorbu, aby bavil lidi.  A tehdá ten stream s tím taky nějak začal lamentovat a byli tam jakoby první tvůrci a tehdá si tam prostě mohl založit účet a nahrát tam video, bylo to speciální tím, že tam byla fakt jako komunita lidí, že okamžitě ta komunita to začalo komentovat a říkat si, co je dobře, co je špatně, co dál a to je dobrý a to je fajn, takže určitě prostě tím streamem, kdy jako jsem začal tam nahrávat videa, tak tím to začalo, tím mě to začlo bavit, a vlastně  na tom streamu jsem velmi rychle tím, že jsem to měl trošku jiný než vostatní ty videa, myslím si, že tam byl nějakej prvopočátek něčeho, čemu se může třeba říkat talent. Tak nějakým způsobem jsem to tam jako ovlád, řek bych, už tehdá před těma desíti lety, že tam bylo třeba top nějakejch deset uživatelů, kdyby sis dal top tady deset youtuberů, prostě, který maj nejvíc „sabskrajb”, tak já tam přišel  do takový prostředí a během jednoho roku, nějakýho menšího časovýho úseku, jsem se dostal jako na špici a okamžitě jsem si tam vybudoval nějaký jméno. Tak tím to vlastně začalo, a to byl ten moment, kdy mě najednou sledovalo prostě víc lidí.

 

Ty jsi pak začal si na ty rozhovory zvát ty různý známý lidi, lidi ze šoubyznysu. Máš pocit, že ty lidi ze šoubyznysu  obecně něco spojovalo, nebo to bylo čistě, hele, teď je známej tenhle, pojďme si ho pozvat?

 

Hele, v podstatě to byl jako takovejdle kalkul, že jo, chtěl jsem tam mít co nejznámější lidi, co nejzajímavější, byl to takovej jako lov na celebrity, tehdá prostě jo,  já jsem fakt přišel jako obyčejnej kluk z humpolákova, jo, z vesnice ze Zlína, prostě, a nejednou ten svět v tý Praze pro mě byl jako wau a byl jsem jako hotovej z toho, že tam prostě ke mně do malýho pokojíčku přijde někdo jako známej, z televize, prostě, víš co, když žiješ tady v Praze, tak je to něco jinýho, tady to prostě tak nějak je celý blíž, jo, ale pro lidi, jako jsme my, jo, to byl fakt jako najednou velkej svět a byl jsem z toho jako vodvařenej,  takže jsem to takhle jako vnímal, že když tam ke mně přišel někdo z televize, tak prostě wau, jo…

 

Mě zaujalo, že spoustu lidí by si řeklo, takový ty výmluvy, jako já nemám kam ty lidi zvát, a tys je dostal do toho svýho panelákovýho bytu. Máš nějakou taktiku, jak se ti tam ty lidi podařilo dostat?

 

Hele, určitě samozřejmě mám, musel jsem si to vybudovat tu taktiku, a todleto určitě jako byl ten nejzásadnější mylník tady tohodle, že jsem tuhle bariéru uměl překonat a dokázal jsem ji vodbourat, protože ty podmínky prostě nebyly dobrý jako, prostě natáčeli jsme to fakt v paneláku na Zahradním městě, prostě 3+1, kde nás bydlelo pět, fakt jsem si je zval domů do pokojíčku,  kterej jsem ještě shareoval se svojí spolubydlící, jo, takže, na gauč, takže, pamatuju si,  že ty hovory, já jsem dycky vzal telefon a zavolal jsem jim prostě, a pamatuju si, že ty hovory mě dycky stály strašný nervy, jo, že jsem prostě byl schopnej půl hodiny pochodovat s telefonem v místnosti a připravovat se, co řeknu, až to ten herec, nebo kdo, prostě zvedne, prostě, co mu jako řeknu, jo. Nemám to jako úplně v sobě tady tohle, dneska už jo, dneska už myslím, že jsem se to naučil, už to tam pálím, už je mi to jedno, dneska zvednu telefon a zavolám americkýmu prezidentovi, jo, je mi to už jedno, právě todle to se ve mně vybudovalo tím, že jsem to jako překonal.  Ale byly to pro mě strašný muka a ta finta prostě byla jako jednoznačná, jo, víš co, celej ten šoubyznys nebo tady ty lidi  prostě jsou rádi za jakoukoliv pozornost nebo možnost jako někde bejt, a v tý době jsem se prostě prezentoval tím streamem, jo prostě, dělal jsem, že jsem z internetové televize, ze stream.cz, a samozřejmě důležitý je tam dostat toho prvního člověka, no. To první jméno, který se pak už můžeš ohánět. Pak máš dvě jména, už se oháníš, hele, byli tam tendle ten tendle ten, i když jenom dva tam byli, tak prostě řekneš, no, nedávno tam byl tendle a tendle, jo, a ty lidi na to slyší, si řeknou, no když tam byli takovýdle lidi, tak to asi nebude jako blbost, že jo, takže přijdou. Hodně krát byli jako v šoku ty lidi, ale prostě důležitý je fakt jako začít, mít toho prvního člověka, a tím se ohánět, a pak těma dvěma a pak těma třema a pak těma čtyřma, byly to postupný schody, který se jako budovaly, no, prostě, je to fakt ten přirozenej organickej postup prostě, schůdek po schůdku vlastně, kdy jsem jim ta takhle prodával, ale samozřejmě do toho telefonu musíš to prodat, musíš dělat, že to je větší, než to je, pak už když tam přijdou, tak málokdo se votočí a půjde domů. 

 

Mně přijde dobrý, že jsi těm lidem rovnou volal, protože spoustu lidí se dneska snaží jako to, a těm lidem napíše mail nebo zprávu na facebook, je to takovej jako, co kdyby mě odmít, tak maximálně mi neodepíše, ale radši nezavolá, protože se bojej toho odmítnutí.

 

Hm. Hele, to si myslím, že kdybych psal tehdá maily, jo, tak ty jo, tak točím dodnes, jo, a mám tam polovinu hostů. Myslím si, že to je určitě sebrat tu odvahu a zavolat, to je úplně o něčem jiným, než to řešit nějakým psaním, myslím si, že to bylo dycky, to na místě se prostě v ten moment dohodneš, rozhodneš, jestli jdeš, nejdeš, hotovo, zvedáš telefon, voláš dál, případně, jo, ale říkám, ty lidi vo to stojej, postupem času se na to koukaj lidi, tak už slyšej na ty čísla, že jo, řekneš, hele, kouká na to 100 tisíc lidí, v tý době, že jo, takže tak, já si myslím, že je to celý zalitý tou aurou toho, že ke mně chodili jako do pokojíčku ty celebrity, jak jsem je tam dostal, já si myslím, že to vlastně nebylo tak těžký, jenom je to vlastně tak drzý, že to ještě nikdo nezkusil, jo, že prostě nikdo neměl ty koule něco takovýho udělat, jinak si myslím, že nakonec z toho všeho mě odmítlo z těch sto dvaceti lidí, nebo kolik tam bylo, jako velmi úplně mizivý procento, prostě, málo lidí nepřišlo, jako. 

 

Mě zaujalo, ty jsi často někde říkal, že prostě bys to dělal i zadarmo, žes dělal, co tě bavilo, že bys to dělal i zadarmo, mě by zajímal ten moment, podle mě v týhle pozici je spoustu lidí, já sám jsem taky začínal s těma zadarmo, snažím se z toho něco udělat, kdy u tebe přišel ten moment, že jsi řek, ok, oni v tom můžou být i nějaký prachy, a já nemusím řešit, kde si na ten chleba vydělat jinde?

 

To dodneška někde na streamu je vytištěnej legendární mail, ti parchanti si ho pak vytiskli a dali si ho tam na stěnu, kde já deset let zpátky v roce 2008, nebo nějaký 2009 něco, prostě píšu slavnostně jako ten uživatel toho streamu, kterej tam nahrává videa, tam píšu jako fakt sebevědomej mail, kdy tam píšu, hele, dejte mi prostě za to peníze a já vám budu tady dělat tu největší šou, prostě, jakou jste na streamu měli, v tý době, rozumíš, tu blbost, kterou jsem točil, a dodneška tam ten mail někde visí a smějou se tomu, jako jo. Takže byl to moment, kdy už, kdy jsem začal dělat ten pořad, tak prvních několik dílů jsem točil jako ten uživatel zadarmo, a když už to bylo tak velký, že si toho všímali i lidi jako, který pracovali v tom streamu, tak vlastně jsem s nima začal komunikovat, říkám ok, dejte mě tam na homepage, ať je to víc vidět, a jestli chcete, tak vám budu ten pořad točit pravidelně, dejte mi tady deset tisíc, no. No a to byl ten moment, kdy jsem se tím začal tak trochu jako přiživovat, nebo živit, byly to tehdá fakt jako částky, že prostě to stačilo na nájem, jo, nic závratnýho, ale byl to takovej ten moment, kdy jsem uvěřil tomu, že to jde, že prostě se tady tímhle dá živit a že tohle by mohla bejt v uvozovkách moje práce, no.  

 

Jo, heleď, když se dostaneme dál, tak jsi po nějakejch sto, sto něco dílech tady ty rozhovory přestal dělat, to byla nějaká pomlka, a pak já jsem si všim tý nový One man show, já jsem si třeba všimnul toho tím yes manem, kdy jsem to dokoukal a na konci je ta silná message, všechno je možný, že máš zkoušet věci mně to přišlo hodně cool, ale na druhou stranu se musím přiznat, že jsem v prvním momentu nevěděl, jestli je to real nebo jestli je to kalkul, jestli tam je ten seberozvoj, motivační efekt je jako strčenej navíc? To jsem se chtěl zeptat tebe, jak jste o tom přemejšleli, je v tom přesah?

 

Hele, todle to je něco, tady u nás in house se mi taky za to smějou, jo, nebo ne smějou, ale říkaj tomu zenový poselství na konec, jo, že na konci je zenový poselství, to je něco, s čím jsem přišel já, co jsem tak nějak si vymyslel já a co jsem tak nějak jako nevymyslel, za tím zní ten kalkul…, hm…, spíš, dívej se, já jsem to prostě v sobě dycky měl, jo, vždycky jsme smýšlel tímhle tím směrem, myslím si, že jsem načet i spoustu literatury, já vím, že dneska je to strašně klišé, tady ty motivační ty a koučové a tady to, všechny ty knížky, tohle, já tak nějak, zajímal jsem se o to v době, kdy to ještě nebyl prostě cool jako „mejnstrím” tohle, jako je teď, jo, a myslím si, že jsem to dycky v sobě měl a dycky jsem tou cestou šel a jsem jako člověk takhle nastavenej, a poprvé, když jsme tam dali to zenový poselství, jak já tomu říkám, už od toho prvního dílu, tak to vzniklo naprosto organicky, kdy moment, kdy jsem nahrával ty „voisouvry”, tak jsem to prostě, tak jsem se k tomu tak nějak dostal, prostě na konci toho dílu to samo vzniklo, že to ve mně, že jsem to chtěl říct, a vlastně to strašně zafungovalo, lidem se to líbilo, a pak jsem to tak nějak organicky dal i do druhýho dílu, a pak už se z toho stal takovej, takový pravidlo, že prostě na konci toho každýho dílu, nebo každej ten díl by měl mít nějakou message a nějaký poselství, nějakej přesah. Takže za mne to určitě kalkul není,  já takovej jsme a mám tady todle to v sobě a jde to ze mne, tak nějak jako přirozeně, určitě neuvažuju nad tím, abych to tam dal, aby to jako zasáhlo víc lidí, nebo něco, ne, já to takhle cejtím a takhle je to prostě budovaný, aby tam na konci todle to bylo, takže, takže tak. Jde to jak ze mne.

 

Jo, heleď, já si myslím, že velkej rozdíl je, že na tý nový One man show je vidět, že je za tím nějakej tým, že už to prostě není ta One man show, která to byla do tý doby, kdy jsi to byl ty a kamera a host. Jak se tam napojil Marcus tvůj režisér nebo ty další lidi, jak jsi začal budovat ten tým?

 

V podstatě to vzniklo tak, že já jsem tehdá, když už mě nebavilo dělat rozhovory s celebritama, už jsem cejtil, že jako šlapu vodu a stojím na místě, tak jsem šel tehdá do streamu a řek jsem, že končím, no a tehdá nám Lukáš Záhoř, bejvalej programovej ředitel streamu, nabíd nebo mi řek, hele, vyber si, jakej formát chceš, já ti dám na to peněz, kolik budeš potřebovat. A protože tenkrát už mě jednou vypad kameraman a oni mi dohodili Marcuse, to bylo na dílu s Davidem Rathem, to jsme se poprvé my dva poznali, a protože jsme si padli do oka a cejtili jsme, že tam mezi náma rezonuje stejnej nějakej myšlenkovej proud, tak jsme začali točit spolu, takže pár dílů s těma celebritama jsme vodtočili spolu, a pak jsme se společně dostali k tomu, že už nás to nebaví, a já šel tehdá do toho streamu tam tohle oznámit, a když jsem se vrátil a řekl Marcusovi, že je tady tahle nabídka na stole, tak jsme si řekli ok, tak to pojďme udělat a pojďme to vymyslet tak, ať je to pecka. A to byl ten moment, a vod tý doby  jsme s Marcusem spolu, a pak samozřejmě bylo potřeba nějaký produkční, nějakej širší štáb, tak to už se pak tak nějak organicky nabalilo, nebo jsme ty lidi tak nějak jako dali do kupy, ale to jádro tady toho jsme pořád jako pořád my dva s Marcusem, my to prostě vymyslíme, dáme to do kupy a pak spíš jako delegujeme část těch úkolů na produkci,  ale pořád je to z velké části Two man show. Dneska už Two man show.

 

Hm. Jako ta nová One man show, když to tak vezmeš, tak pořád asi jsi s tím v Čechách dosáh, co se jako s videem v Čechách dalo dosáhnout, nevím kolik, tři a půl milionu lidí ten nejsledovanější…

 

Myslím, že přes čtyři už dneska no.

 

… máš nějaký ambice to hrnout někam jako ven, dál, do zahraničí, něco takovýdleho?

 

Já to cejtím taky, cejtím, že prostě, že už jsme to tady dobyli a že bejt tady dál a dělat todle několik dalších jako let na tomdle tom dobytém území, už bysme prostě stáli zase na místě.  Takže jsme teďka v takové situaci a v takové pozici, kdy koukáme tímhle směrem, jako do zahraničí, prostě tady jsme to dobyli a teď už zbývá ještě svět, no, než budem dobývat vesmír, hele, je to věc, kterou určitě cejtíme, každej den ji řešíme, a myslím si, že, nechci tady jako předznamenávat, já dycky radši něco udělám a pak řeknu, takhle jsem to chtěl, než o tom vykládat a nějak to řešit a dohánět. Takže jenom asi vodpověď je ta, že to je cesta, pro nás teďka, ke které vzhlížíme a kterou chceme jít, a snad se to podaří, no, ale beru to tady jako dobyté území a bejt tady dalších x let, víš jako, mám tu vizi,  jako dobýt ten svět, prostě ten světovej trh dneska, kor dneska, nikdy v životě to na světě nebylo jednodušší,  když je dneska ten YouTube, kam dáš video, natočíš ho anglicky a najednou celej svět za jeden den tě může znát, celej svět, když to dobře uděláš. Je to vobrovská jako možnost, která tady nikdy nebyla, když si vezmeš všechny tady ty, já nevím, Karel Gott a Hana Zagorová, víš, tady ty lidi byli slavný, už když jim bylo dvacet, už to tady dobyli, už byli v tý pozici jako já, co tady dělali, kurva, těch čtyřicet let, furt vobjížděli tu republiku, ty štace, jako, a dělali tady šou, tak jak to dělaj, nechci takhle jako skončit, jo, přijde mi to, že tydlety všichni lidi se tady zasekli, na tom úspěchu, a nešli dál, nepřekročili ten svůj vlastní stín, nebo ty hranice, a nešířili ten úspěch dál, a to si myslím, že tady v Česku ještě nikdo neudělal, pořádně, když teda nebereš lidi jako Jágry a tady ty, nebo Havly v politice a tak podobně, určitě spousta lidí je tady známejch celosvětově, ale v rámci toho enterteimentu jako to nikdo prostě neměl koule udělat a nikdo to neudělal a já si myslím, že jako time is now, protože  když to neuděláme teď , tak se to bude dělat každej rok hůř. 

 

Máš vůbec v zahraničí nějaký vzory, nebo někoho sleduješ, nebo někoho, s kým bys chtěl spolupracovat?

 

Nevím, je to takový, já ani nevím, jak se jmenujou, jo 🙂 ale koukal jsem na, to jsou teda vzory, když nevím, jak se jmenujou, co? Hele, určitě prostě když koukám na ten zahraniční YouTube, ten americkej, jo, co tam někteří lidi jako vybudovali za impéria jenom tím, že točili videa,  a jaký jsou ty možnosti toho velkýho trhu, my si tady fakt hrajem, ty vole, na strašně malým rybníku, prostě tam je všechno krát sto, rozumíš, krát tisíc, tak to určitěje něco, k čemu já, co mě prostě inspiruje a  říkám si, jo, do prdele, tady jsme měli stát my prostě, tohle jsme už dávno měli mít, a dělat, to je něco na co koukáme a v podstatě si rvem vlasy, co tady ještě děláme. 

 

Myslíš, že to jde jako z Prahy? Dělat ten světovej byznys, nebo ta podmínka je přestěhovat se?

 

Jo, hele, myslím si, že velmi těžce to jde dělat jako z Prahy, řekl bych skoro až ne, naše vize určitě je, pokud bysme todle to dělali, tak určitě jít tam. Jako do toho centra toho dění prostě, je to Amerika určitě, myslím si, že je to základ toho, víš, tady to světový publikum tady z tý Prahy jako nenadchneš, jo, tam se musí ty věci odehrávat, když vezmu Jima Carryho na Českejch lvech, to tam nikoho nebude zajímat, to musíš udělat tam na Oscarech v LA, víš co, musí to bejt uzpůsobený tomu trhu prostě, což si myslím, že je podmínka, aby to vznikalo tam.

 

Jasně. Heleď, jedna jako z dalších věcí, kterýou mi přijde, že se často tou tvojí tvorbou nebo  tvýma rozhovorama, co děláš, opakuje, je, že ty lidi často vyzýváš k tomu, aby opouštěli tu komfortní zónu, že jo, aby přijímali ty výzvy a takový věci, mě zaujalo, že teď v nějakým televizním dokumentu nebo něčem na streamu jsi mluvil, jak seš nervózní, než jdeš na ty párty moderovat a takhle, což děláš hrozně často, ale  že vlastně nikdy neodejdeš. Mně se to jako líbilo a chápu to, že když už jsi z toho neodešel jako stokrát, tak že to jako teď neodejít je vlastně jako easy, že sis to jako vybudoval, jo, ale vzpomeneš si na nějakej moment, kdy jsi z toho naopak vodešel? A pak sis řek to jsem posral, todle už nikdy dělat nebudu, víš jako z tý výzvy.

 

Já si myslím, že jsem to nikdy neudělal. Jako teďka pokud se bavíš o moderování, nebo vystupování na nějaký šou, tak to jsem určitě nikdy neodešel, to jsem nikdy neudělal.

 

Ok. 

 

To jsem nikdy neudělal, to by mě hanba liskala, ale mnohokrát jsem o tom uvažoval,  pokaždý autem když tam jedu, tak si říkám, pane Bože, teď bych to moh votočit, jet domů a dobrej v klidu doma, chill, ale nikdy jsem to neudělal, ale je to jenom to, než tam přijedeš a vlezeš na to pódium, než se seznámíš s tím prostředím, víš co, pak jak už tam seš, tak je to většinou v pohodě, pak o to víc se člověk vrací s pocitem, že to dal, prostě, že to zase dokázal a bylo to dobrý, ale je to vo tom, já si myslím, že celá ta cesta, vlastně kdybys vzal ty nejzásadnější momenty, který tě na tý cestě posunuly dál, tak úplně všechny jsou postavený na tomdle tom jednom principu, a to je to překonávání trochu sám sebe, opouštění tý komfortní zóny a dělání těch věcí, který vlastně se ti nechce, jo, to jsou ty věci, který tě posunuly, jako jenom když to vemu od těch telefonů prostě, ty vole, mně se těm lidem taky nechtělo volat, a nechtělo se mi je přemlouvat, ať tady jsou do nějaký pitomý šou, prostě, jak říkám, půl hodiny jsem přešlapoval na místě, než jsem někomu zavolal, a nechtěl jsem to dělat, prostě, ale kdybych tydle ty věci jako neudělal, prostě každej ten telefon, kterej jsem tam tehdá udělal a vodbavil, mě posunul dál, stejně jako každá ta šou, na kterou jedu, a vlastně se mi tam nechce jenom ze strachu, ne že bych  nerad viděl ty lidi, nebo nerad dělal tu práci, já až tam pak vylezu za tu stage, tak jsem král, v ten moment mi to patří, ty lidi mi patřej, a všichni jsou happy a nadšený, a to je jen moment, než vstoupíš do tý řeky, pak už prostě plavat já umím, ale, takže todle je vono, no, já myslím, že, víš, každej den tady jsem nucen dělat nějaký rozhodnutí, který jsou… prostě který rozhodnou o  tý mý budoucnosti a zároveň se mi je nechce dělat, víš, bylo by prostě pohodlnější a lepší bejt doma v klidu, ale nic by se nestalo, nic by se prostě nestalo, tady ty rozhodnutí dělaj ty schody prostě nahoru, jako kam pak můžeš jít. Takže, je to jako můj denní chléb, prostě, vlastně absolvovat věci, který se mi nechtěj jako, jo.

 

Já jsem slyšel pár lidí, že o tom mluvili, jako o takovým zajímavým kompase, že prostě máš dvě volby a často je ta správná ta, který se víc bojíš, protože ta je většinou to, přesně, jak říkáš, no.

 

Souhlasím s tím, souhlasím s tím, souhlasím s tím a já třeba – stojíme s Marcusem před podobnou volbou velmi jako, řekl bych zásadní prostě, kdy se láme chleba, game changer, věc, která určí náš směr do budoucna, příští roky, jo, a řešili jsme to tady a voba cejtíme, co bysme měli udělat, voba to víme, voba to cítíme, že to je ta cesta, ta nepohodlnější a nebezpečnější, a zároveň pak tady dycky ta druhá, která je ta jednodušší, pohodlnější, no, stojíme před podobným rozhodnutím dneska, ale je tak velké a ta pohodlná cesta je tak pohodlná, nebo se tak tváří, že člověče, je to i dneska, přesto že ty zákonitosti toho, vo čem mluvím, znám, tak ještě pořád je těžké to někdy rozhodnout, ale zároveň já to vím a cejtím, a myslím, si, že je to věc i toho fílu, prostě ty to víš, ty to prostě cejtíš, víš, co máš udělat, ty to prostě víš, je to ta výzva, no.

 

Heleď, myslíš, že se todle dá nějakým způsobem trénovat, nebo trénuješ to ty nějak? Ať už, já nevím, jsou lidi, co si dávaj studený sprchy, jenom z tohodle důvodu, že se jim nechce, že ráno udělaj tu první věc, co se jim nechce.

 

Hele, ten můj trénink byl, si myslím, ten můj život, víš, jako, jak jsem říkal, dřív jsem měl problém těm lidem volat, dneska nemám zavolat komukoliv a cokoliv mu říct, jo, tak  asi todle byl ten můj trénink, můj každej den jako v práci, ale abych jako doporučil něco takovýho, je to částečně prostě disciplína, víš co, jako ve sportu nebo něco, všechny ty věci to prostě utužujou, když si prostě něco řekneš, tak to prostě udělej, prostě nejeď 15 dřepů, ale 20, když sis to řek, ale nemyslím sim že je na to takovejdle nějakej návod jako sprcha, jo, ale asi každá ta věc, spíš si myslím, že je důležitý si to uvědomit, a vědět to a uvěřit tomu, že to takhle opravdu funguje, že to tak prostě, že ta složitá cesta, ta výzva, je to, co tě posune na konci vpřed, ne ta pohodlná, co je hezky prostě naleštěná, zametená.

 

Máš taky chvíle, kdy se prostě ráno vzbudíš a fakt se ti jako nechce?

 

Tý vole, těch je, těch je 🙂  to ani nejsou ty nejhorší, jo, to nejsou ty nejhorší chvíle, když se vzbudíš a nechce se ti, to se stává, každej má nějaký dny lepší, někdy horší, prostě, někdy se těšíš na ten den, někdy se ti ani nechce z postele, a já si myslím, že daleko nejhorší je ta ne, když se ti nechce, ale když se ráno probudíš a nevíš, co máš dělat, jako kdy, víš, přestože, a měl jsem takový období,  a mívám ho jednou za nějakou dekádu, kdy ti to přestane dávat třeba smysl, co děláš, a kdy najednou, přestože víš, že ten den máš x povinností, nebo víš, že tě tady čeká sto mailů, měl bys je vodbavit, todle, ale prostě najednou si říkáš, ty vole, proč já to vlastně dělám? Co bude dál? Co mám teď dělat? Co bude dělat? To je, si myslím, ještě horší, než když se ti nechce, jo, když prostě vlastně nevíš, co máš dělat, nevím, jestlis to někdy zažil, takový jako, víš, paradoxně by člověk asi z venku řek, todle je Kazma, jako já, dyť já musím mít furt co dělat, víš co, člověče, ale i já mám občas období, kdy prostě nevím, co mám dělat v životě. 

 

Já jsem tě někde slyšel říct, že neplánuješ moc, ale máš jako nějakej cíl nebo cestu, víš jako, napadá mě ve spojitosti s tímhle, jestli vyloženě děláš něco, že si jednou, já nevím, před novým rokem sedneš a řekneš si, co já vlastně dělám, proč to dělám, co budu dělat tendle rok, anebo to vůbec neřešíš?

 

Hele, snažím se, vono to z toho vychází, jo, protože většinou tady to, vo čem mluvím, že nevíš, co máš dělat, vychází, nebo stává se mi to v období, kdy vlastně ztratím ten směr, jo, jako vím, že neplánuju, co přijde jako, ale je důležitý, podle mě, bejt na cestě, držet ten směr, vědět, kam prostě jdeš, a pak tu cestu už pořeší život, jo, ale právě když nevidím nějakej dlouhodobej horizont za sebou a nevím, kam jdu, sejdu z tý cesty, tak pak mám ty momenty, kdy nevím, co mám dělat jo. Ale pak zase když něco přijde nebo když si to člověk prostě fakt naplánuje, a vytyčí si nějaký cíle, tak najednou se tam v dáli prostě něco rozsvítí, nadchne ho to třeba, a najednou zas máš novej důvod, novej smysl toho žít a každej den prostě vstávat a něco dělat a už víš co. Tak to si myslím, že je důležitý a snažím se to mít, a nedělám si jako předsevzetí, ale nevím, každej rok si kupuju diář, kde si píšu věci, co musím jako udělat, a snažím se tam, buď to dělám tam, anebo se snažím si to jako v hlavě vytyčit, co bych tenhle ten rok chtěl jako udělat, jo, co bych prostě chtěl dotáhnout, kam bych to chtěl posunout, co bych chtěl dostat, tak to jsou takový jako spíš záchytný body v životě, který je potřeba, si myslím, mít.  

 

Jo, takže používáš klasickej papírovej diář?

 

Jo, to tady naše produkční Veronika by ti řekla, ta mě za to nenávidí, protože samozřejmě tady jedeme google doc a já nevím co, a všichni to maj zesynchronizovaný, a věděj, co se děje, a já jedinej z nich všech prostě jedu papírák klasickej, kupuju si Moleskine každej rok a píšu si to do toho, protože prostě to mám rád a ještě se mi to tak nějak uchovává, víš, že si to pak jako schovám do poličky, a má už takovejch sedm diářů, to je prostě sedm let mýho života, takhle to držíš v ruce a říkáš si, ty krávo, já bych se moh podívat tady, co jsem před pěti lety, kde jsem byl, dneska co jsem dělal, tak to je skvělý a já v podstatě to sbírám, je to jedna z nejcennějších věcí, kterou jako fyzicky mám, jdou tady ty diáře, který mapujou fakt jako třeba sedm let mýho života, a těším se, že jednoho dne jich bude třeba 40 a já budu ležet na nějaký onkologii, vole, a budu si to tam číst, v nějaký LDNce 🙂 Takže sbírám ty diáře, každej ten rok svýho života vlastně si pak založím a začnu novej, a je to takovej moment, kdy právě přemejšlím, ok, co teď, prostě.

 

Já jsem viděl tvůj rozhovor v DVTV, s Drtinovou, a mě přijde, že často se tě lidi ptaj na takový ty hodnoty a na pravdu a takový ty hrozný jako moudra a stavěj tě do takový role morální autority, jako že seš tady někdo, na koho kouká hodně lidí, a ok Kazmo, řekni nám, co je pravda a co si myslíš. Mě by trošku zajímalo, jak se v tom cejtíš? V tý roli, co mám pocit, že ti lidi trošku vytvářej?

 

Morální autority, hele, necejtím se tak, že by mě do tý role nějak stavěli, myslím si, že velká moc nebo sláva, nebo jak tomu chceš říct, teď to zní, že jsem velmi mocný a slavný,  určitě ne, ale myslím si, že prostě tydle ty věci s sebou přinášej především velkou zodpovědnost, jo, a to myslím, že je potřeba si uvědomovat,  že ty věci, který děláš, můžou mít reálný dopad na spoustu lidí, a pak je potřeba rozmejšlet, co vůbec jako pošleš ven, aby to neovlivnilo nějaké lidské životy, případně dětské životy, nevím, jestli jsme teďka odpověděl na tvoji otázku?

 

Jo. Asi jo, mně přijde, že v tý tvý pozici, jasný, neřešíme moc nebo slávu, ale ty máš vliv na spoustu lidí, nějakej sociální vliv, že musí být strašně lehký se stát nějakým namyšleným debilem 🙂 když to tak řeknu, víš. Ty jsi někde řek, že jsi asi i někdy byl, což jako chápu, protože, mě spíš zajímá, co ti pomáhá nebejt, co tě třeba nějak uzemňuje v tomhle?

 

Hele, já si myslím, že jsem, nevím, jestli jsem řek někde, že jsem byl, jo, to si myslím, že je právě důležitý, a já si myslím, že to tak mám, že s každou tou další vzrůstající třeba popularitou, nebo jak tomu říct, tak, myslím si, že s tím, když jdeš nahoru, tak by úměrně s tím měla vzrůstat i tvá pokora, a myslím si, že to tak nějak mám, a  cejtím, aniž bych to teďka říkal, von by to měl říct asi někdo jinej, ale když to nikdo neřekne, nikdo tady není, tak to musím říct já, že jo, myslím si, že jsem na tý svý cestě, čím jsem dál, myslím, že jsem čím dál víc pokornější, že si myslím, že to je ten návod, myslím si, že jsem pořád vobyčejnej kluk prostě ze Zlína, dycky jsem byl, a bavím se se stejnýma lidma, prostě, s jakejma jsem se bavil, mám stejný kamarády, jako jsem měl dřív, a myslím si, že jsem tady tomudle jako nikdy nepodleh, a asi se to třeba stává v případech, kdy někdo rychle vyleze nahoru nebo něco, já jsem si tu cestu tak nějak, myslím, poctivě vodšlapal po těch krůčcích, víš co, trvalo  to dvanáct let nebo něco podobnýho, takže i tím, že ten třeba „fejm”, nebo jak tomu chceš říkat, přicházel postupně,  tak si myslím, že i z toho důvodu jsem se z toho nikdy neposral, víš, že to nebyl balík, kterej by ti spadl na hlavu, ale byly to fakt postupně kroky, který sis vodpracoval, takže vono pak, si myslím, že tak ani na toho člověka  jako nepůsobí, hele, kdyžs byl kretén předtím, tak budeš kretén i se sto tisíci fanouškama, bude z tebe ještě větší, kdyžs byl předtím normální fajn kluk, tak si myslím, že tě todle nerozhodí, já si myslím, že to je charakter člověka a ten si myslím, že mám pořád stejnej, a můj táta mi dycky říkal, jedna noha, druhá noha, zem! Jako uzemnění toho, abych se z toho někdy nepodělal, a myslím si, že fakt jako nepodělal, a já to tak prostě necejtím, já se cejtím bejt jako fakt vobyčejnej člověk, i když vobčas někde na veřejnosti musíš mít ten „šíld” prostě, ten ochranej štít, nějakou ty bariéru, která tě chrání před tou spoustou lidí, tak to možná může mít někdo jako aroganci, ale je to prostě jenom štít, nic víc, kterej si myslím, že do tý hry patří prostě v ten moment, kdy je to takový.

 

Napadá mě pár otázek na závěr. Napadá tě něco, co bys poradil sám sobě před deseti lety? Dvacetiletýmu Kazmičovi?

 

Asi bych si poradil prostě to, nelam si hlavu s těma všema věcma, problémama, víš, v tom životě se spoustu věcí v ten danej okamžik tváří jako velkej problém a s odstupem toho času všechny ty problémy ztrácej hodnotu, víš, věc, kterou jsi před pěti lety řešil jako strašnej problém, teďka se tomu můžeš zasmát, jako všem, nezažil jsem situaci, který bych se dneska s odstupem danýho času prostě nezasmál. Víš, bude to jednoho dne všechno jedno, prostě to bych si řek, to je věc jedna, věc druhá – nezapomenout si prostě užít tu cestu, to je důležitý, protože často člověk sklouzne do toho, do tý rutiny tý denní práce a bere to třeba moc vážně a já nevím co, a najednou kouká jenom tunelem a neohlíží se kolem, myslím si, že prostě, neřeš problémy, bych si řek,  

neřeš je tak vážně, a užij si tu cestu, prostě, jednoho dne to nebude, enjoy the ride, za každejch okolností, víc na todle dbát, a to je něco, co si snažím záměrně říkat, i když jsem v tý pasti toho, že něco jako dělám tak vehementně, tak pořád se snažím si říkat, vole, užívej si to, je to super, dějou se tady strašný věci, ale je to pořád super, ty vole, seš tady, jede to, děje se něco.

 

Hele, napadá tě nějaká investice, ať už jako finanční nebo třeba časová, nebo nějaká, která se ti nějak hrozně vrátila?

 

Život, člověče. Já bych řek, že jakákoliv investice do živote, je super.

 

Jako do zážitků myslíš?

 

Určitě jsou to tydle ty věci, prostě, myslím si, že když to beru finančně, tak je určitě důležitý vracet zpátky do tý hry něco, jo, věřit tomu, co děláš, a vracet do toho ty prachy zpět. Ono to pak vyleze zase někde ven a vrátí se to, to myslím, že je důležitý, ale obecně si myslím, víš, ten život, nelitoval jsem jedinýho dne na cestách někde, cestování nebo jakýkoliv zážitek, prostě sbírat ty zážitky tohodle typu, nebo, na tomhle jsem nikdy nešetřil, víš, když už někde jsem a něco, nějakej zážitek, tak dycky jsem jako do toho šel, ať to stálo cokoliv, ať už peníze, odvahu, cokoliv, to si myslím, že je důležitý prostě, investovat do toho života, spousta lidí sedí na zadku, víš, a mohlo by přitom, někam jet, zažít něco, něco dělat, takže investice do toho života, protože jednoho dne prostě ta práce taky půjde bokem, víš, prostě jednoho dne to bude jedno, co jsi v tom životě všechno dělal, prostě budeš se ohlížet za tím, co jsi jako zažil, a třeba až vyděláš všechny ty peníze toho světa, víš, všichni ti lidi, kteří překonají, ti miliardáři a to, vždyť už jste to dosáhli, už jste v klidu, už byste mohli v klidu žít tyhle věci a voni furt kutaj dál a furt jedou a zapomínaj žít. Takže to si myslím, že je, určitě investice do toho, čemu se říká život, je vždycky v pohodě a nikdy toho nemusíš litovat. 

 

Ok, hele, tak jo, díky moc za rozhovor, doufám, že si z toho každej vzal to, co chtěl. Díky moc.

 

Není zač, já taky, bylo to krásný 🙂 

 

Takže to byl Kamil Bartošek, alias Kazma Kazmitch…

Využitím těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Více informací.