Léna Brauner: Jak být sám sebou

Přepis epizody

Ahoj, tady Dan Tržil a další díl podcastu Proti Proudu. Tentokrát je mým hostem Léna Brauner. Pokud Lénu neznáte, tak je to výtvarnice, malířka, ilustrátorka, občas tatérka, občas zpěvačka a hlavně krásná éterická bytost. S Lénou probereme spoustu zajímavých oblastí – od toho, jak být svůj, což pokud Lénu znáte, tak víte, že ona rozhodně dokáže být svá  po rituály. Bavíme se o cestování, o výchově, bavíme se o vztazích a opravdu o spoustě zajímavých témat. Já myslím, že tento rozhovor vás bude bavit, že je tam spoustu zajímavých informací. Musím se vám trošičku omluvit, že první hodinu není zvuk tak dobrý, na který jste zvyklí. Udělal jsem chybu, která se stává jednou za tisíc let, a trošku jsem pokazil zvuk. Najal jsem na to všechny zvukové kouzelníky, aby to bylo co nejlepší, nicméně možná to bude slyšet. Na konci už Lény hlas už je tak krásný. Za to se moc omlouvám. Je to taková motivace vydržet až do konce. Po hodině se ten zvuk výrazně zlepší na Lény straně. Můžete slyšet její hlas v plné kráse. Ještě velká novinka. Po dvou letech práce si můžete koupit knihu Proti Proudu. Já jsem na té knize pracoval dva roky. Vychází hodně z podcastu. Je to souhrnem největších lekcí, které za těch šest let a více než 150 hostů v tomto podcastu zazněli. Hodně se zajímá tématem dobrého života, který tady řeším. Já jsem zanalyzoval, že o dobrém životě tady mluví hodně lidí. Často se to dotýká jedné z 11 oblastí, ať už to je sebepoznání, práci na vztazích, dlouhodobé přemýšlení nebo třeba financích atd., takže ta kniha je rozdělena do těchto 11 oblastí. Vždycky tam najdete největší lekce z rozhovorů, tipy ode mě, co mě podcast naučil nebo předal. Myslím si, že je to opravdu poveden. Asi jsem zaujatý, uznávám. Každopádně, tu knížku Proti Proudu si můžete koupit. Vychází 30.10. Můžete si ji koupit jak v knihkupectvích, tak třeba na mém webu protiproudu.cz/kniha se dostanete do e-shopu, kde si ji můžete objednat. Pokud to stihnete dostatečně brzy, tak 3.11. tu knihu oslavím s většinou hostů z Proti Proudu. Bude to takový uzavřený křest. Vy se na něj můžete dostat taky. Pokud se chcete potkat se mnou a s některými hosty s podcastů a dalšími lidmi, kteří se na podcastu podílejí, ale hlavně ty hosti, které slyšíte a vidíte, můžete potkat naživo, tak si předobjednejte tu knihu na protiproudu.cz/kniha. Já vylosuji 10 lidí, kteří si knihu předobjednali a zároveň 5 lidí, kteří si těch knížek předobjednali nejvíce, pozvu na ten křest také. Je to taková exkluzivní událost. Můžete se dostat mezi mě a spoustu úžasných lidí, kteří Proti Proudu prošli. Myslím si, že to bude paráda. Kupte si knížku. Je skvělá a jdeme na Lénu Brauner.

 

Léno, díky moc, že jsi přijala moje pozvání. Ahoj.

 

Ahoj Dane, děkuju, že jsi mě pozval.

 

Já jsem přemýšlel, kde ten rozhovor začít, protože často začínám od začátku, ale možná u tebe mě napadlo začít u toho, že mám pocit, že spoustu lidí, kteří tě sledují, tak obdivují takovou tu schopnost tvojí být sama sebou nebo nějaká originální. Nevím, jestli dokážeme lidem dát nějaké tipy nebo ty, jak na to, jak být sám sebou? Protože spoustu lidí to furt hledá a nějak se snaží zbavit nánosů a objevit, kdo vlastně jsou. Jestli ty jsi to měla nějak přirozeně, jestli jsi pár let musela nosit liščí ocásek, abys na to přišla?

 

Jo, jo. Cesta k autenticitě, to je podle mě občas velmi zdlouhavá cesta, ale jo. Tipy jsou určitě. Ten základní prvek je se odosobnit od toho braní si věcí osobně, což mě k tomu pomohl liščí chvost, což je vtipné s poohlédnutím se zpět, protože to bylo hrozně bolestivé, jak to bylo v postpubertálním adolescentním věku, ale skvělá průprava. V tuto chvíli čím zkušenějším vesmírným jezdcem jsem, tak poznávám ty různé nové informace a zdroje. Teď mi přijde za poslední dobu úplně nejlepší se na to koukat z pohledu – já tomu prd rozumím – kvantové fyziky, že jsme každý sám za sebe tvůrce vlastní reality, tak všichni ostatní, kteří se podílejí na tvojí realitě z pohledu z ven dovnitř, tak ty nemusíš přijímat tu jejich realitu, protože je stejně úplně jedno, kdo tě jak vnímá a vidí. Teď to zní dost ambivalentně v rámci toho, že nechceme dělat zlo. Chceme dělat dobro. Volíme si život ve světle a v lásce, ale je to úplně jedno, když se na tebe kouká nějak. Tam si myslím, že pro mě je tam safe space, kdy se můžu vrátit sama k sobě, kdy si řeknu, jestli to dělám pro ostatní nebo jenom pro sebe. Myslím si, že je důležité to dělat jen pro sebe, protože já jsem ten můj život.

 

Myslíš si, že je to vlastně jedno, já jsem tvůrce svého osudu nebo je to takové to přítomné okamžik a nic jiného neexistuje?

 

Poznámka pod čarou, stejně vymřeme, ale nechci, aby to bylo chápané jako „po mně přijde potopa“. Já jsem i v rámci nějaké environmentálního pohledu na věc se snažím chovat velmi zodpovědně. Alespoň tak, abych měla dobré spaní, abych byla spokojená za svoje aktivity v rámci prostoru, který sdílím.

 

My jsme to vlastně řešili jednou s Jirkou Burianem. Myslím, že to řešil i s tebou, že řešil, jestli si nechat vytetovat na krk to kairos a chronos. Pak řekl, že to je jenom na tento život. V něčem mi to přišlo hrozně osvobozující. Ty často řešíš nějaké zdánlivě hrozně těžké rozhodnutí. Když to podstoupíš, tak si říkáš, že je to vlastně tak zásadní?

 

Tohle je přímo v rámci mého motta na tetování. Když někomu dělám kérku – jestli je to moc velké, malé, něco – tak je tam ten moment, že hele, je fakt jenom jeden život. To je jen zlomek oproti tomu, jak dlouhou cestu duše budeš mít napříč světelnými roky. Je to o teď a tady, protože ten koncept času se mi moc nelíbí a celkově to vzorcové přijetí nějakého společenství, které funguje na vzorcích, které mi přijde, že nefungují.

 

Myslíš jako celá západní civilizace?

 

Nejen západní asi. Celkově mi přijde zvláštně polámaný i ten pohled na vztahy a že se zašoupává pod koberec to, co by mělo být na prvním místě, a to je podle mě svoboda a svobodná vůle. Ve chvíli, kdy se kouknu na milníky, nadpisy v rámci těch vzorců, tak vztahy do toho 100% patří. Nemyslím pouze romantické partnerské, ale mezilidské. Ty kráso, mě nejvíc trápí nebo bolí, že si lidé dobrovolně nechají upírat svobodu a jsou tam vědomě a bděle někteří. 

 

Máš konkrétní příklad? Mě napadají příklady z rodiny, kdy děláš něco, co si myslíš, že je dobré a trpíš ve prospěch ostatních.

 

To je citlivé téma pro hodně lidí, zvláště pro lidi, kteří například studují školy, kteří nestudovali jejich rodiče a chtěli je studovat. Já už mám chuť mluvit sprostě, každopádně vyserte se na to. Dělejte, co vás baví. To je zase jenom přijímání nějaké rodové linky, která vůbec nepatří k vám. Je to důležité v rámci prožití, když to někdo dělá, aby si uvědomil, že to dělá a aby se z toho dokázal vymanit, a to je ta zkušenost, kterou má mít. U mě je velmi těžké, že já mám pocit, že všechno se děje ne náhodou, ale s nějakým záměrem, který je vždycky správný, ať jsou to bolestivé zkušenosti, tak jsou v pořádku, protože jinak to ten člověk nepochopí. Stejně tak je tam i s pomocí, což dost zapadá do toho, kam se dáváš do role mimo svoji autenticitu, když máš tendenci pomáhat na úkor sebe těm ostatním, protože když jim pomůžeš, tak oni tu zkoušku budou muset dostat znovu, protože tys jim ubral tu možnost, aby ta zkušenost byla jejich a trošku sobecky sis to vzal jako svoji zkušenost, kterou jsi měl mít v rámci té reality, že pomůžu někomu a budu z toho mít nějaký pocit.

 

Říkáš zajímavou věc. Myslím, že se to naťukl v rámci nějaké komunikace. Nevím, jestli jsou to vyloženě jenom chlapi nebo něco, ale když slyšíš ty problémy, tak máš občas tendenci je řešit – buď těm lidem radit a nějak jim pomáhat, ale častokrát ti lidé to neříkají, abys jim pomohla. Oni to chtějí jenom někomu říct.

 

Jasně, sdílení. To je důležité. Jak jsi zmínil „jenom chlapi“, tam jsme v dalších vzorcích. Je husté to, jak se chovají ženy, muži, tak kolik z toho je ten nános toho vzorce, co se od tebe očekává. Kde je tam prostor pro autenticitu i jenom v rámci přijmutí mužské nebo ženské role. Kde je prostor pro to, aby žena mohla být tou cyklickou bytostí, kde má dost jasně vymezené časové období, kdy zvládne dělat úplně jiné věci, pokud se vyzná bděle ve svém cyklu, tak to dokáže nádherně produktivně využít, ale když si vezmeme jenom to vzorcové, tak ty kráso, to mi přijde jako narušení zákonů, které jsou jasně dané. Ten muž jako haló, slunečná bytost taky musí mít nějaké cykly, určitě, ale je to ten, který činí, protože jenom je. Ta žena je ten měsíční cyklus. To je hrozně rozsáhlé téma. Zase jsme v tom Proti Proudu.

 

Jak jsi řekla „dělejte to, co vás baví“. Já s tou hrozně souhlasím. Na druhou stranu si myslím, že všechno je to taková dvojsečná zbraň, kdy můžeš mít spoustu – a možná v tom uměleckém světě je spoustu chudých umělců, kteří dělají, co je baví. Teď je otázka, jestli je to neúspěch nebo úspěch.

 

Jestli je baví být v tom neúspěchu, tak jo. Ve chvíli, kdy dělají, co je baví, ale zároveň se přitom necítí dobře, protože neprodávají nebo nemají práci, tak to je špatně nastavené. Ono ano, je to dvojsečné, a proto to myslím se vším všudy. Já mám ráda být mimo komfortní zónu, protože to je moment k růstu. Ve chvíli, kdy budu dělat, co mě baví a budu to dělat od podlahy, tak to obsahuje, že občas jedu totálně na krev a musím fakt makat. Já jsem se vrátila po 9 měsících z Indonésie, kde jsem víceméně jenom malovala v ateliéru a spala. Vrátila jsem se do toho, kdy mám všechno totálně v plamenech, například nějaký ten algoritmus na Instagramu je trošku přísnější v tomto, že musím být furt aktivní. To je strašné. Každopádně jo. Přijímám to. Dělám, co mě baví. Teď se snažím to všechno po návratu postavit, aby to zase bylo veliké. Ne stejně, protože to chci jinak, ale stavím od základních kamenů všechno to, aby to stálo na pevném základu. Ve chvíli, kdy bych čistě řekla „mě to baví“. Na druhou stranu jako vůbec. To je málo spánku, nevidím se s lidmi, protože na to reálně není čas. Když bych na to ten čas měla, tak zase nechci ztratit focus na to, co musím dotáhnout. Je tam zase ta ambivalence, ale zároveň dělejte, co vás baví, ale sakra makejte na tom.

 

Ono to působí, že to je jednoduché. Že si najdu, co mi jde samo, to budu dělat a díky tomu budu ta hvězda.

 

Ne, to nejde no. Tam musí být ta míra poznání, abych byla spokojená s tím, co je, protože ve chvíli, kdy by člověk neznal hlad, spánkový deficit a pocit z něj, tak pak si vůbec nebude vážit toho, když jí nebo když se opravdu může vyspat. Já jsem doufám dost jednoduchá, protože ten trojlístek věcí, které mám nejraději, je furt stejný, což je jídlo, spánek a sex. Jsou to takové tři asi nejdůležitější věci v rámci toho být člověk, ale když se pak podívám na celý svůj rozvrh, tak …

 

… jsou úplně vzadu.

 

Mě baví to žití. Žít vědomě a bděle. Je to super. Baví mě sny, což je spánek. Baví mě tvoření, což je to jídlo. Já jsem požitkář.

 

Mě napadá spoustu odboček, kam jít, ale když jsi řekla ten spánek. Mě se líbila tvoje historka, jak jsi jako malá měla noční můry. Pak zmizely takovým mystickým zážitkem. Jestli bys mohla říct, jak to máš se sny nebo zážitek, jak ti zmizly noční můry.

 

Jo, pojďme fakt pokecat. Ono to je delší. Začnu u té první – jaké máš teď sny? Výborné. Já mám totálně nabouraný spánkový cyklus. Celkem už se kamarádím s mým fyzickým tělem, takže ve chvíli, kdy já potřebuju „nespat“, tak dokážu vychytat, abych ve posteli mohla strávit minimum času a probudím se vyspaná a mohla dělat věci. Vzpomněla jsem si teď na pár úplně na krev situací, kdy jsem musela vstát na schůzku a nešlo jinak, ale každopádně posledních 14 dní se táhne ve smyslu toho, že si jdu lehnout kolem čtvrté, páté. A stejně dřív neusnu, což není úplně dobré. Tam bych nechtěla setrvat moc dlouho, ale každopádně když člověk chodí spát tímto způsobem, tak ty sny jsou hrozně hustý. Když se dokážeš dostat do hlubokého spánku, tak si odjedeš cyklus bez snů. Ty sny se dějí v krátkých časech v rámci vnímání našeho času, ale můžeš tam uvíznout na nějakou delší dobu. Já jsem před X lety trénovala lucidní snění. Na pár let jsem na tom ujela. Pak jsem neměla co vymýšlet, tak jsem dala možnost mozku produkovávat svoje prožitky z reality, ale teď je to tak, že já mám HD, možná 4k sny. Někdy i s vůněmi, wow. A když chodím spát v těchto nesmyslných časech, tak spánek, spánek, spánek. Pak když poprvé zvoní budík, když musím, tak ho většinou přepnu na hodinu později a tam přicházejí. To je slušný úlet, co za posledních 14 dní jsem měla možnost vidět, protože fakt to jsou absolutní úlety. To obsazení a celkově ztvárnění scénáře se opravdu budím do absolutního výtlemu, že jdu rovnou do bdělého stavu, kdy se směju. Kočky koukají a nechápou, co se děje. Já mám záchvat smíchu a vůbec nechápu, kde se to bere.

 

Myslíš, že to má nějaký význam nebo jsi v módu, že to bere jako fajn zážitek nebo „film“, nebo se snažíš vykládat, co to reálně znamená?

 

Některé jsou očividné. U některých je tam zřejmý archetyp, symboliky. Ve chvíli, kdy se to dá dohromady – snáře žádné nefungují. To je blbost, ale tam funguje ta tvoje autenticita s tvojí intuicí, kdy tam přijde první signální. To je přesně ono, co tě to má kopnout, ale jinak ne, nekoukám se na sny jako na nějaké možnosti vnímání, vize nebo nějakého předpovídání něčeho, co se stane, protože to nefunguje takhle. Koukala jsem na to spíš jako možnost mozku zpracovat nějaké informace, které do něj načerpal za té zdánlivě reality objektivní pro každého, tak jak on musí vypustit nějaký „odpad“, a to většinou mi přijde jako to snění. Tím pádem moc v nich nečtu. Ve chvíli, kdy je to očividné, tak si řeknu, že aha, ale jdu dál. Nepřikládám tomu nějaké prediktivní možnosti.

 

Ještě mi trošku popiš to lucidní snění. Možná to spoustu lidí nezná. Lucidní snění je, když to dokážeš trošku ovládat. Já jsem měl jako dítě jeden den, kdy se mi to přesně stalo. A najednou, wow, nechci se z toho probudit. Jakým způsobem ses to naučila?

 

Nechceš se z toho probudit. Jak jsem se to naučila? Teď si tam šmiknu malou reklamu, protože v tuto chvíli dopisuji moji knížku, která bude mít dost lénobraunerský název O vílách a snech. Je to povídkový zhusta ilustrovaná knížka. Je tam právě dost velká kapitola o lucidním snění, kde formou příběhu, ale dávám dost popisný návod. Když bych to měla šupem vzít – já jsem se tam osobně dostala, každý může mít tu cestu trochu jinou, mně pomohlo spát s blokem pod polštářem a tužkou. Ve chvíli, kdy jsem měla jakýkoliv sen, tak ten pokyn pro mozek „vezmi tužku, papír“, tak i když to nedokážeš přečíst, tak musíš konkretizovat v noci ve tmě nějaké fragmenty snu. Je to jenom o vycvičení mozku.

 

Takže ty se budíš v noci a zapisuješ si ten sen.

 

Nebo až ráno. Nemusíš v noci. Občas když je něco intenzivního a víš, že to do rána neudržíš, tak jedeš i v noci. Ty učíš svůj software zapojovat tu část mozku, která se stará o sny a říkáš mu, že od teď se to chceš pamatovat. On je totálně skvělý. Máme ty mozky k něčemu. Alespoň to snění je fajn. Hlavně jinak moc nepřemýšlet. To vůbec nedělá dobrotu. Je důležité to cvikem naučit, takže už jenom to, že dáváš do ruky pokyn, že teď musím ten fragment přepsat do něčeho, co se podobá alespoň zdánlivě slovům, tak i když nepíšeš opravdu něco reálně, tak ten mozek ví, že to musí tam přetransformovat. Stejně tak ráno. Já jsem si měsíc v kuse zkoušela zapisovat sny. Můžeš začít atmosférou. Většina lidí má černobílé sny a vůbec tam nemají barvičky nebo prožitek nebo židli. Nebo naopak mají jenom židli. Vidí jenom nějaké elementy. Každopádně takto se to pak přetaví do toho, že jsi schopný o tom napsat víc. Můžeš napsat postavy, atmosféru a začínáš tam mít konkrétní podobu. Vždycky, když usínáš, tak jestli máš nějaký prostor i třeba z dětství, kde ti bylo bezpečno, kde jsi měl safe space, kam ses mohl vrátit, a znáš ho konkrétně. Máš ho vytetovaný do mozku, tak to si vždycky představuj. To stejné místo, kde se chceš ocitnout, když jde s reality do snové reality. Tímto tréninkem nebo nějaký prostor, který znáš ze snů, tak tím, že skočíš rovnýma nohama do místa, které máš v představě tak tam s sny dokážou rozbíhat podle tvého přání, protože tam jsi schopný ovládat totálně všechno. Je to strašný úlet. Jedeš si tam role playing, že chceš dát facku učitelce, která ti dala poznámku. Je to dobrá léčebná praktika, která mě osobně hodně bavila několik let. Pak to máš v těch snech jako malé dveře, kde je napsaná cedulka astrální cestování, a to z lucidního snění se můžeš těmito dveřmi dostat do úplně možnosti cestování v rámci toho, když tvoje tělo odpočívá a tu fyzickou schránku může to vědomí opouštět. To je zase trošku jiná kapitola. Rozšířené vědomí – top, a ve spaní skvělé. Také je na lucidním snění skvělé, že jak zaměstnáváš tu možnost vědomí, tak to tělo si božsky odpočine. Já měla to spaní daleko hlubší a lepší a budila jsem se lépe vyspaná. Měla jsem chuť žít. Někdy to bylo tak, že se měla nádherně vytvořený ten fiktivní snový svět, že jsem neměla moc motivaci tvořit tu realitu.

 

Toho bych se hrozně bál.

 

Jo, jo, ale to je jenom chvíli.

 

Pak tě to přestalo bavit? Když to netrénuješ, tak zmizí ta schopnost?

 

Jasně. Já jsem pak usínala a říkala jsem si, že jsem fakt na roky neměla žádný sen, do kterého bych nekecala. Hrozně mi to chybělo. Pak když jsem usínala, tak jsem se snažila tu hlavu vypnout a nemít představu, že chci být někde na paloučku za domem. Dala jsem prostor podvědomí. To je taková myčka na nádobí pro mozek, že mu dáš prostor si odpočinout a vyndat ty věci, které jsou tam navíc z toho aktivního realitového stavu, počítačová hra.

 

Nebo simulace.

 

Když jdeš spát, kde bereš jistotu toho, že to opravdu trvalo jenom těch 8 hodin, které si myslíš? Třeba jsi vypnutý na 10 let.

 

V těchto debatách je sranda se ztratit. Ale na to stejně nikdy nepřijdeš.

 

Asi ne no. Ale tuším to, ha ha.

 

(partner podcastu)

 

Jaké jsi měla dětství, když ses zmínila o paloučku za barákem?

 

Takový. Na paloučku za barákem. Několikrát jsme se stěhovali. Long story short – nejdříve rodiče zakládali na jednom statku v jižních Čechách v devadesátkách bioekofarmu. Tam se to nepovedlo. Kupoval se byt na Barrandově v Praze v paneláku. Tam se to taky nepovedlo, protože to chyběla příroda. Já jsem byla malý špunt. Tak se koupil pozemek a navezly se tam maringotky, kde jsme bydleli, než se postaví dům. Takže táta stavěl dům. My bydleli v maringotkách. Když se dostavěl první pokojíček, který byl obyvatelný, tak jsme se tam stěhovali. Tam začalo moje proaktivní dětství, které si pamatuju. Ale vesnice v Brdech, takže sama za barákem na paloučku, v lesích. To, že jsem extrovert nebo tak působím, má velkou introverzní základnu v mém dětství, kde jsem se nechtěla kamarádit s dětmi z vesnice, protože jsme měli trochu jiné atraktorové pole. Hodně jsem četla, poslouchala vážnou hudbu a malovala si. Absolutní weirdo. Děti se mě spíš bály.

 

Vždycky mě zajímají ty začátky lidí, kteří jsou v něčem dobří, jak na to přišli. Ty jsi na to přišla jako malá, že tě to táhlo.

 

Á, pozor, my tam teď oslím můstkem přešli k těm snům.

 

Jo, tady to skáče ze jedné strany na druhou.

 

Ano, asociativně jsme se přes nekonečné lucidní návody snů dostali až k mým nočním děsům a můrám, když jsem byla malá.

 

Spíš mě zajímá, jestli malování nebo objevování tvého talentu, jestli to bylo něco, co jsi později začala zkoušet nebo jestli to bylo, že si vlastně nepamatuji, kdy bych nemalovala.

 

Spíš si nepamatuji, kdy bych nemalovala. Je husté to spojit s tím tématem autenticity, protože pro mě bylo tak přirozené a autentické, že si vlastně pořád čmárám. To zabíhalo do nějaké obsesivní poruchy s grafomanií, že jsem to přijala jako přirozenou součást mě, že jsem vůbec neměla tendenci z toho dělat něco víc, než že si kreslím. Ve chvíli, kdy jsem se dostala do puberty a začali mi říkat – já jsem hodně tvrdohlavý člověk – ty bys měla jít na herectví nebo výtvarnou školu, tak jsem věděla, že ani na jedno nepůjdu už jenom kvůli tomu, že mi to říkáte, takže já tam neměla tu první signální s tím, že bych se mohla živit malováním nebo kreslením. Všichni dospěláci mi furt říkali, že co budu dělat, co budu mít za práci, tak mě to tam vůbec nelítalo. Oni to tam mluvili jako o něčem, co tě nemá bavit, protože to je oddělené. Když tě někdo baví, tak to nemůže být to, co ti vydělává ty peníze. Jak jsem přijala jejich dospělácký vzorec o tom, že ty peníze jsou nějaké nepříjemné, tak jsem si to vůbec nespojila s něčím, co miluju. Já jsem se tam snažila vymyslet, co budu dělat. Byla jsem mílovými kroky od toho poznat, že mě baví kreslit, a proto bych měla začít mít to oběživo.

 

Já si myslím, že ta rada udělat si ze svého koníčku nebo vášně své poslání nebo povolání je dobré, ale má to i stinnou stránku. Ty jsi říkala, že musíš řešit ten Instagram a to všechno okolo. Možná kdyby sis čmárala po večerech…

 

Jako já jsem přesně do tohoto momentu došla. Já jsem ochočila moji vášeň. Já jsem stála nad tím umem a snažila jsem se ho dorvat někam, aby to produkovalo tu hmotu nebo ten základ toho, co znamená žít ve společnosti, že to musí dělat ty prachy. Tam jsem se totálně lapila do bludiště, do kterého jsem zabloudila takovým způsobem, že potom z toho vzniklo album s Jiřím Burianem. Protože jsem totálně pásla svůj talent, že mě pak vůbec nebavilo si jenom sednout a kreslit, protože na to mám chuť, protože jsem to měla spojené s tím, že hej a teď makej. To musí vypadat nějak, abys to mohla prodat, ale to bylo špatně. Má to být naopak. Maluješ z radostí a s tou radostí můžeš udělat radost. Já jsem se takhle do toho lapila a zjistila jsem, že ke mně ty múzy vůbec nechodí už a že jsem si rozbila obor.

 

Takže sis trošku odskočila.

 

Ano, nejdříve celá ta myšlenka vznikala s Jakubem Strachem. Jenomže jsme oba dva byli v takovém rozpoložení, kdy jsme měli tolik schůzek, že jsme si nebyli schopni udělat čas na první naši schůzku. Tak dlouho jsme to odkládali, že jsme tu první schůzku udělali. Po ní to bylo na půl roku, než jsme si našli stejný termín. Úplně jsme se na to vykašlali s Kubou. Řekli jsme si, že to nemá smysl a že to tak být nemá. Pak se stala úžasná věc, že nás to trklo s tím Burákem. Řekla jsem mu účel – hele, já chci múzit, tvořit. Mně to nejde v tom, co umím nejlíp. Pojď mi ukázat, jak se dělá hudba. Já chci zpívat a dělat moje obrazy, ale se zvukovým záznamem. Hej, a je to bomba. Je to 22 úžasných songů. 2 alba. Já to začnu kopat ve velkém, protože to album spí takřka 5 let v šuplíku. Teď to teprve půjde ven. Přijde mi, že to všechno je, jak má být. Když na to ten čas nebyl a „neudělalo se to samo“, musíš do toho dát strašné práce, ale pokud jsem tam nevěnovala tu energii, aby to vyšlo, tak to vyjít nemělo. Je tam takové zvláštno, že já ty songy znám 5 let, ale naštěstí jsou tvořené s takovou láskou s těm múzám, že mi přijde, že pořád promlouvají a žijí a dýchají. Nemám tam takové, že bych si pustila písničku, kterou jsem dělala před 3 let a řekla si, že jsem někde jinde a nemůže to jít ven. Není to tam a mám z toho hroznou radost. S tímto pocitem mě baví na tato alba koukat, protože vlastně nestárnou, byť já jo, tak ty alba ne, takže super.

 

Kdy to půjde ven? Budou následovat nějaké koncerty? Já jsem dával otázky, jestli by lidi něco zajímalo. A tohle byla jedna z otázek, že se lidi zajímali o muziku a kdy budou moct jít na koncert atd.

 

Oni někteří z nich, kteří ti psali, tak možná byli v Kasárnách Karlín na mé výstavě před 4, 5 nebo 6 lety. Čísla mi moc nejdou. Já se ztrácím v prostoru a času.

 

Jo, ten čas jsi říkala, že není úplně oblíbený koncept.

 

Není. Ještě k tomu počítání. Ty kráso, tam jako fakt nejsem. Někdy byl v Kasárnách Karlín moje vernisáž s koncertem. Tam jsme zpívali, co jsme měli v té době, což byli asi 4, 5 písniček. To byla jedna z nejmagičtějších chvil v mém životě. Bylo to fantastické. Na vernisáži bylo třeba 1500 lidí, ale do hlavního sálu kasáren se vešlo fakt natlačeně třeba 700 nebo 800 lidí. Nebyla jsem moc vidět, protože světlonoš nasvítil stage tak, že to bylo až moc poetické, ale o to větší zážitek bylo v té tmě s nasvícenými obrazy prožívat tu atmosféru těch písniček. Já bych možná taky napsala otázku na hudbu, kdybych tam tehdy byla a slyšela to. Fakt se 700 lidí zvládlo nějakým způsobem dostat do nějaké paralelní reality, kdy se děj nějaký rituál. Byl to totální úlet. Byl to skvělý zážitek. Já se na to neskutečně těším. Nebudu autor, který by šel do open airu na nějaké přesvětlené stage. Exhibicionista jsem, stage mě baví, miluju interakci s publikem, ale myslím, že tomuhle bude slušet ten kouřák a hologramy z projektorů a nějaká doprovodná show, která tě vezme do snového světa s tou hudbou. Wow, moc se na to těším. Tak moc, že mě to teď megamotivuje k tomu, abych začala písničky vydávat i s vizuálem. Škatuli nechci a ani mít nebudu, ale aby to bylo zařaditelné pro diváka, aby tam měl nějakou možnost toho, jak ten tón vypadá, protože já ráda slyším barvy a vidím zvuky, jestli mi rozumíš.

 

OK.

 

Tím se dostávám do toho, že bych opravdu chtěla udělat křest na jaře.

 

Na jaře 2023. Takže teď budou vycházet songy a na jaře to odpálíš.

 

Jo. A nebudu to spojovat s výstavou. Tu bych chtěla mít teď na podzim a křest na jaře. Teď budou vycházet písničky, takže většina releasů bude mít rok 2022, což se mi líbí, protože byť nemám ráda čísla s počítáním, tak mám ráda, jak se občas naskupinkují, tak ti vychází postupka nebo jsou tam 4 stejná čísla, tak mě baví, že je tam 22 písniček v roce 2022 a takové ty další blbosti, konotace a asociace.

 

Takže hudební kariéra v plném proudu.

 

To teprve vypukne. Já to nechala úplně usnout. Jsem to trochu podcenila. To je takové to jak si pluješ realitou, tak vydám na svoje třicátiny první klip s první písničkou. Zdravíme všechny prázdný břicha. S první písničkou vydám klip. Odjedu do Indonésie. A ve studiích, aby nebylo poznat, že je to v Indonésii, budu točit další klipy a budu to vydávat postupně za tu dobu, co nebudu v Čechách. Super plán, takže jsme si začali lámat ruce, nohy a úrazy.

 

Indonéský rytmus života.

 

Prostě totální indonéský. Takže jsme se tam jenom hojili, léčili. Hezky nás ta realita chtěla upozornit, že jsme jeli někam, abychom zpomalili, místo toho, abychom toho, abychom dělali věci. Takže věci dělám až teď, všechny najednou a spím. Jsem z toho totálně nadšená, protože mě to všechno baví.

 

Ty jsi říkala, že na podzim bude výstava. Jsme si říkali, že holt ty peníze tam nějak být musí. Jak funguje umělecký svět nebo svět malířů dneska v Čechách? Já vůbec nevím, kolik stojí průměrně obrazy, jak se vydělává. Prodá se to přes internet nebo pak na té vernisáži?

 

Počkej, počkej. Ty se mě ptáš na českou uměleckou scénu? To já vůbec netuším.

 

Ty si vezmeš, že ten můj bude stát třeba 20?

 

Já opravdu nevím, jak to funguje. Já mám jenom základní školu. Nemám dostudované střední dvě, které jsem rozdělala. Nemám maturitu. Ani nemám zájem si ji dodělávat. A nic dalšího jsem nestudovala. Pouze samostudium jsem si přečetla spoustu chytrých knížek.

 

Škola života.

 

Přesně tak. Velká škola života. Tím pádem by mě hanba fackovala, kdybych tu mluvila o akademické půdě. Je tu spoustu lidí, kteří by si nechali nahnít doma rajčata, až mě někde uvidí, aby je po mně mohli hodit. Tam já nedokážu říct nic. Já ti můžu povídat o sobě a jak to mám já, protože to je jediné, co vím, že nevím. Já si nezakládám na tom, že bych někdy mluvila nějakou pravdu. Co je pravda? Myslím si, že žádná objektivní pro všechny neexistuje. Vím, že nic nevím. Můžu ti povídat o těch věcech, jak je nevím já v tom oboru.

 

Jak je nevíš ty, protože já jsem si někde přečetl, že jsi řekla, že ty živí sociální sítě, což možná tak nebylo vždycky, protože když jsi začínala, tak předpokládám, že žádné velké sociální sítě nebyly? Jak to máš vlastně dneska?

 

Je super, že jsme tohle říkáš, že jsem to někdy říkala na nějakém rozhovoru, protože když se teď zamyslím, tak ano, má to určitě velký vliv, že můžu ten Instáč využívat, ale zároveň mám pocit, že už bych tohle neřekla. Já živím sama sebe prodejem. Myslím si, že by se to dalo zvládnout i mimo prostor sociálních sítí. Mírně se na to připravuji, protože mi přijde, že to jde čím dál tím víc do kopru. Mám vyložený účet na TikToku, ale zároveň jsem tam ještě nikdy nedala žádné video, protože nějakým způsobem si nedokážu představit sebe na TikToku, takže jsem pouze tichým pozorovatelem, který tu aplikaci neotevírá. Jenom vypínám notifikace, které mi z toho chodí. Mám pocit, že by se to dalo mimo sociální sítě. Nebylo by to tak rychlé nebo tak easy, ale zároveň si nemyslím, že bych na nich stavěla to, že pokud bych je neměla, tak nevydělávám. To tak není. Já nedělám spolupráce. Nedělám sponzorované příspěvky všechny. Jsou to jenom produkty, které já sama používám. Jsou označené, aby ten divák se mohl doklikat tomu českému výrobci, takže spíš podporuji tu lokálnost. Trošku by mě hanba fackovala nabízet produkty pozorovatelům. Nepřijde mi to hezké energeticky, takže to nedělám, tudíž jediné, co promuji na mém Instáči, jsem já a moje tvorba a možnost nakoupit si na neběleném papíře tiskem v České republice dospělákama, který dostali zaplaceno, plakáty nebo v rámech plakáty z masivu, že se snažím dohlédnout, že nechci dělat potisky na trička, prodávat ledvinky a penály pro děti do školy. Prostě něco, co má velkou uhlíkovou stopu, to nechci. Já to mám tak, že to mám rozdělené na několik možností příjmů, z čehož jeden je pasivní, kdy se prodávají plakáty mých reprodukovaných děl. Potom je ten income, který je co neuděláš, nemáš, a to je prodej obrazů.

 

Takže namaluješ nějaký obraz, jak zrovna přijde inspirace. Nebereš zakázky. Pak řekneš, že je to hotové a někdo si ho koupí.

 

Tohle že je hotové, že má nějaký rozměr a nějaké techniky, tak dělám na svém druhém profilu na Instagramu, který se jmenuje lenabraunerdealer. Tam je má šedá eminence, úžasný Pája, který pro mě pracuje. Dělá teď i včetně toho dealera a všechny práce, které mě nebaví. Právě je nechci dělat, tak to všechno dělá Pája. Teď dělá i dealera. Ten funguje tak, že se nahodí obrázek jakéhokoliv rozměru na Instagram. Dealer tam nahraje fotku, napíše formátu, techniku a napíše tam také kouzelnou větu „info prostřednictvím soukromých zpráv“. Tímto se spustí v momentu nahrání smršť zpráv u lidí, kteří mají nastavené upozornění a chtějí si koupit můj originál. Během prvních 30 sekund přijde třeba 40 zpráv. Během pěti minut jich dojde nad 100. Občas 200. Všichni mají zájem a ptají se na cenu. První, kdo souhlasí s cenou, má obraz. Cena nemůže jít ani dolů, ani nahoru. Ne fixní. Nejde přeplácet. Není to forma aukce. Je to prostě – tohle je dílo, má tuto cenu, chceš ho za tu cenu nebo ne? Potom všechny obrazy osobně předávám na kafíčcích s rozhovory, protože mě vždycky zajímá, ke komu si našly cestu, jelikož tam vždycky je spoustu synchronicit, které já nevím, protože když ten obraz maluju, tak si představuji, že ho maluju konkrétně, ale neznám ho, ani jeho příběh. Tímto „tarotovým výkladem“ pravděpodobnosti se dostane k tomu člověku, ke kterému se má dostat. Pak já jdu na tom kafi rozkrýt ten příběh, což mě strašně baví.

 

Ty sis z toho udělala trošku takovou hru.

 

Je to celý hra, celá tato realita je hra. Já ten život beru jako hru. Mě baví si nastavovat vlastní pravidla, i s výstavbami a akcemi. Nevím, jak to má být, protože jsem nedala možnost sama sobě se to jít naučit na nějakou školu. O to víc mě baví tam mít ten „neštemplovaný“ naivismus, kdy mi přijde daleko lepší ta možnost vnímání reality dětským pohledem a říct si, že vím názvy – vernisáž, výstava, dernisáž. To zní, že by se to mělo dít všechno ve třech dnech, protože první je vernisáž, druhý den je výstava ideálně s doprovodným programem. Třetí den je dernisáž. Moje výstavby do této chvíle většinou trvaly 3 dny. Je tam většinou nějaký vstup místo toho, aby tam bylo zadarmo víno, je tam vstup. Jdou se podívat na věci, které jsou součást mě, takže haló. ta pravidla si tam jedu jak mě napadne, ale zároveň jsem dost systematická nebo praktická. Já tam potřebuju mít jasná pravidla, ale zároveň jsou vymýšlené, takže celé je to hra. Mě to baví mít jako hru, protože mě víc baví si hrát než poslouchat, jak by to mělo být a přizpůsobovat se tomu.

 

Já možná znám odpověď, ale já jsem se tě chtěl zeptat, jestli jsou tam ambice dostat se do galerií nebo vydělávat tolik peněz. Teď si říkám, že asi ne, ale fakt to tam nemáš? Spoustu lidí by si řeklo, že 400 lidí mi píše, kolik můj obraz, tak příště bude za dvojnásobek.

 

Ne, vůbec. Moje obrazy jsou drahý. Každý rok to roste, ale zároveň pořád se prodávají do 5 až 10 minut, takže pořád i když mi přijde cena vysoká, tak je pořád v pořádku. Ve chvíli, kdy mi tam bude viset obrázek týden a bude přepálený, tak bude přepálený a nikdo ho chtít nebude, protože takovou hodnotu tam už nemůže mít. Tím, že ten zájem je tak velký, tak já mám možnost nahlédnutí do nějakého průměru nebo do toho, abych věděla, v jakých jsem cenách a jestli je to v pořádku. Takhle mě to rovnou chodí jako ověření toho, že ano. Nemám žádný goal, kde bych si řekla, že wow, já bych chtěla být v této galerii. Já nechci být v galeriích. OK, byla jsem v galerii Mánes, ale pojďme si upřímně říct, že Mánes v tuto chvíli není ten Mánes, kterým vyplýval, když se tam vystavovaly nějaké persony. Nebudu jmenovat brandy. Občas je to autosalon, a to se mi nelíbí. Když jsem dělala do Mánesu obrazy, tak byly 3 v celé galerii Mánes a všechny byly z odpadků. Měla jsem takový dost aktivistický environmentální proslov na zahájení výstavy, kdy jsem právě tam trošičku ujela na konci roku 2018 nebo 2019. Nejsem si jistá, protože čísla. Ujela jsem v tom, jak moc aktivistické to bylo. Tím pádem bych jenom chtěla uvést na pravou míru, že mě baví probouzet opuštěný prostor. Dělat tam bary a udělat tam 3denní akci, která je o tom se jít podívat na nějaké obrázky na plátnech. Mě to fascinuje, jak to celé zní a je hra.

 

Chodíš ty na něco?

 

Jo, já ráda chodím. Mám navíc 9letou dceru. Je super chodit s ní a poslouchat tu její možnost vnímání reality, jak ona to cítí a vnímá. Je úžasná a tím pádem chodíme na koncerty a na výstavby. Baví nás ta diskuse k tomu, že spolu trávíme čas a rozvíjíme nějakou možnost vnímání reality dohromady jako dcera-matka.

 

Možná se tě jenom krátce zeptám na tvoji výchovu. Mám taky malou dceru. Ne tak starou jako ty, ale jak ty to balancuješ, že tvé zkušenosti s tím, jak jsi byla vychovávána ty versus jak k tomu přistupuješ jako matka. Třeba to vezmi ve vztahu k vzdělání, protože z tebe mám pocit, že vzdělání je k ničemu, pokud víš, co chceš a jdeš si zatím, tak vzdělání nepotřebuješ. A nechceš být doktor a právník, ke kterým to potřebuješ. Máš to podobně se svojí dcerou?

 

To je super. Děkuju za otázku. Ta je velmi aktuální. Já všechny traumata a bolístky, které jsem si nesla do dospěláctví, byly z nepochopení autorit, které byly přidělané na základkách. Cepírovaly mě za věci, které mi přišly úplně normální, že je dělám. Velké nepochopení s tím, kdo je přidělená autorita, proč je 30 stejně starých dětí ve třídě. Už když jsem byla 8 nebo 9letá, tak mě to strašně nebavilo, tak mi přišlo, že to nemůže být funkční. Ta škola mě nebavila. V této době jsem zašla za ředitelem, že tam nechci chodit a změnila jsem školu na pražskou. Začala jsem chodit do Prahy. To bylo prašť jak uhoď. Jenom prostě větší město a vstávala jsem ve 4:45, abych tam z vesnice dojížděla každý den. Prostě žádné hezké vzpomínky na školní roky. Tím pádem když potom máš to malé lidské bytost, dítě, tak ho tak nějak automaticky chce ochránit od toho, z čeho máš ty ten špatný zážitek. Já jsem před Jasmíninou první třídou vyběhala všechny ty papíry, aby mohla být domoškolák a nastoupila do jednotřídky, kde bude smíchaný kolektiv věkem dětí. Jedna z nejvíce alternativních cest, jaké si dovedeš představit. Víc alternativní už je jenom ten absolutní unschooling, kdy to dítě ani nevedeš k tomu, aby se učilo, protože se učí tím, že je. Tam já nejsem, protože jsem ráda sama a nemám úplně tendenci učit svoje dítě doma. Jsem velmi ráda, když se učí od ostatních dětí. Tohle vlastně fungovalo do toho, než byl termín 14 dní před hlavními prázdninami. My jsme s Jasmínou měly obě dvě angínu. Daly jsme si antibiotika. Pro Jasmínu první v životě. Tím, že jsme je snědli, tak se nám prvních pár dnů ulevilo. Já jsem Jasmíně vysvětlovala, jak fungují antibiotika. Bavily jsme se o všech těchto věcech. Tím se nám rozvinul obrovský rozhovor, který trval X hodin. Jasmína mi řekla, že tys měla strašně moc práce, ale když jsme u toho, já jsem ti chtěla říct, mami, že jsem jiná než ty. Mně nevyhovuje ta jednotřídka. Já to necítím. Já mám ráda kolektiv. Já ráda dělám ty týmové věci. Jsem ráda, když mám hodně kamarádů. Baví mě se učit. Jsem soutěživá. Chtěla bych známkování. My nemáme známkování. Řekla mi, že díky za průpravu prvním stupněm, super, ale stačilo. Já jsem se už poznala ve svém vlastním středu. Je mi 9. Haló a chci na větší školu. Já říkám, kamarádko, 14 dní před hlavními prázdninami přestup školy, tak OK. Zkusím nejlíp, jak umím. Od 1. září tedy opravdu Jasmína nastupuje na daleko větší školu. Bude tam základ v Montessori, ale myslím, že ten přestup pro ni bude velmi znatelný. Budou rozděleni na třídy. Budou tam chodby, školní jídelna a všechny věci, které ona vůbec nezná. Myslím si, že to bude velký postup pro ni. Pro mě to bylo výborné chycení se za nos, protože jsem dělala to, co komentuju, že dávám komentáře na to, že ty rodiče vychovávají ty děti a je to blbě, protože se jim snaží narvat vzorce, které mají oni. Já jsem dělala úplně to samý. Já jsem chtěla ji od něčeho ochránit a přitom je to totální bullshit. Měla jsem ji jenom dát důvěru a v její kroky a jít tam s tou flow, což teď dělám. Já jsem zařídila jenom těch prvních pár let, které ona ještě neměla prozkoumané. Já to udělala z toho, jak nejlíp dovedu, ale teď ona i právě díky tomu, jak máme tu důvěru mezi sebou a nádherný vztah, tak ona se tam cítila úplně bezpečně mi dát takovýhle diktát, protože věděla, že to vezmu, jak to je a nebudu si to brát osobně, což je její častá věta „neber si to osobně“. Ona to pak začala zneužívat. „Hele, neber si to osobně, ale tahle večeře, ta není úplně. Já bych si dala chleba s máslem.“ Takže jo. Je skvělé nevychovávat děti.

 

Jak se vám to dařilo v Indonésii, na Bali? Já si myslím, že to bude do budoucna velká výzva, že těch lidí, kteří budou chtít kočovat, nomádi, cestovat, bude víc. Málokdo chce nebo umí být doma a dělat klasický homeschooling. Nevím, jestli to bude kombinace nějaké online výuky a to, že někam přijedeš a najdeš si komunitu dalších lidí s dětmi. A zaplatíte si soukromého učitele, který bude učit. Přemýšlím, jak to vzdělávání do budoucna bude vypadat. Řešila jsi to na Bali? Nebo tím, že jste to měli hodně individuální, tak to bylo vlastně v pohodě.

 

Já jsem měla několik tipů, kam bych chtěla jet. Jedna z toho byla Jižní Amerika. Upřímně, tam se mi chtělo daleko víc než na Bali, protože já nemám ráda na Bali tu jóga ezoblábolivou atmosféru, protože jsem sice spirituální člověk, ale zároveň nesnáším ten ezoterorismus. A na wannabe šamanství jsem do jisté míry vysazená, alergická. Říkám nějaké duchovní věci, ale mám pocit, že je říkám, protože je tak cítím, ale ne kvůli tomu, že jsem si někde koupila reiki kurz a všechny vás tady vyléčím. Ne, prosím. V rámci té konečné destinace, kam jsme se chtěli na X měsíců zašít, tak to bylo hlavně z toho důvodu, že tam je těch workschoolingových seskupení hrozně moc. Ano, velmi tomu pomohlo to, že Jasmína je domoškolák. Legislativně v pořádku. Tam už je to úplně totálně individuální přístup dané základky, na kterou máte přihlášené děti. Některé jsou schopné dát individuální plán ve chvíli, kdy vědí, že dítě se učí, protože to má rádo. Co se týče toho domoškoláctví, tak tam to funguje tak. Tam je totiž jediná velká povinnost, že se musí dělat srovnávací zkoušky tvého dítěte, jestli má pensum učení ze základky nasunuté do hlavy, i když nechodí na základku. To jsou ty srovnávací testy, což je jediná povinnost. Tam to záleží na tom, jak máš dobrou poradkyni nebo tu paní, která přezkušuje a jak ona je otevřená tomu, že…

 

Třeba neumí tu jednu věc, ale umí něco jiného.

 

Přesně tak. Pro Jasmínu bylo celé Bali o tom, že ona se naučila anglicky. Já jsem jí drtila způsobem, že jsem nad schody napsala velkými písmeny vyjmenovaná slova a do rytmu jsme tleskali jednou, dvakrát týdně celá vyjmenovaná slova. Jasmína miluje matiku. Na ní jenom pálím malou násobilku. Velkou násobilku, dělení. Chechtáme se tomu, že to ví lépe než já. Já to musím naklikat, protože absolutně netuším v některých momentech, třeba násobky dvanácti občas. My to celé dali s tím, že já nemám ráda sdílet celý den prostor s dítětem, byť je Jasmína úžasná jak chce, tak nejsem člověk na děti. Nemám moc ráda psy a děti.

 

To jsou takové ty pravdy, které si spousta lidí myslí, ale všichni se to bojí vyslovit.

 

Já se to vůbec nebojím vyslovit. Nemám ráda čokly. Dobrý, občas mám ráda chrty a potkala jsem dva inteligentní pudly.

 

Já jsem myslel spíš to s dětma, ha ha.

 

No a děti vlastně mám ráda v takovém tom čistém extraktu toho, že ti vypálí rybník tím, že ti řeknou ve 3 letech daleko větší pravdu, než spočítané všechny dospěláky, co jsi potkal za poslední týden, protože jsou čistí. A jak to cítí, tak to říkají. Když si to nebereš osobně, je to totálně nejlepší škola, kterou si můžeš dát. Ale být v obklopení dětí… Navíc kurzy pro děti. Já tyhle věci vůbec nemůžu dělat, protože já nesnáším těm dětem dávat rozkazy. Nešpiň tohle a tohle nejez. Ok, když je to něco nebezpečného, tak zakročím, ale co je nebezpečné versus co je dítě v těch prvních X letech schopné dát? Děti jsou hrozně podceňované a držené v nějaké wannabe čistotě. Je to takové hrozně zvláštní. Já nejsem ani moc oblíbená teta na hlídání ze strany rodičů. Děti to milují, protože kámo, co já ti budu říkat, co máš a nemáš dělat. To je absolutní riot. Ještě k tomu já se chovám jako dítě, takže když jedna Jasmína má nějakou kamarádku na sleepover, tak dostávám ty zprávy, že ona by k vám chtěla. Prý se maminka Jasmíny chová jak puberťačka a mluví sprostě. Já nejsem bad influence, ale praktický člověk. Co se týče cestování s dětmi, tak si myslím, že nejdůležitější je píchnout do nějakého kolektivu jiných dětí. Ne aby byli s dospěláky zavření na vile v ráji. To je úplně, že bych si vytrhla žíly z pozice mámy, ale hlavně bych se ukousala nudou být to dítě. Dospělák má jiný rytmus a režim. Mně stačilo tam jenom být. To dítě to tak nemá. Ono se potřebuje učit poznávání. Já jsem to zařídila. Každé úterý a sobotu jsem jezdila s dalšími Bali českými dětmi a s Lukášem Černým z Joshua Districtu na výlety a na nějaké zájmové aktivity, cokoliv to je – rafty, horolezectví. To bylo úterý, sobota. Pak 3 dny v týdnu – pondělí, středa, pátek – chodila k jedné australské paní do rýžových polí, která si udělala takový nádherný v kolonialistickém slohu krásný barák. Tam měla skupinu dětí od všech surfařů a jiných expatů. Byli tam expat děti, které mluvily primárně anglicky. Jasmínu Bali tak první 4 měsíce fakt nebavily i kvůli tomu, že neuměla anglicky. Já jsem nehrála tu hru s ní. Já jsem říkala, že mě to nezajímá, že jí baví nebo nebaví. Smůla. Do Čech nepojedem. Takže ona byla postavená před hotovou věc. Po 4 měsících se naučila anglicky tak dobře, že pro ni nebyl problém ten jinak mluvící kolektiv. První 4 měsíce na Bali, i já jsem málem vyměkla, že mě to nebaví, jedeme zpátky. Ale daly jsme to. Jsme tam nakonec strašně dlouho.

 

Já jsem si v jednom starším rozhovoru přečetl, že máš ráda rituály. Mě by zajímalo, protože svatba je možná pro spoustu lidí nejznámější rituál.

 

Ano, a ještě k tomu úplně blbě provedený.

 

Tak zase spoustu lidí si to dělá tak jak chceš.

 

Dám klidně konstruktivní kritiku. Svatba úplně na hned. Konstruktivně zkritizuji, což je špatně na tom rituálu. Za mě je to 1) Fakt jen rozlučka se svobodou? Co to je? Tu svobodu vítáš. Proč se loučit? OK, chceš tam jít dobrovolně, tak si běž. Buď podpantoflák. Zmrde, zasloužíš si to. Loučíš se svobodou. Dostaneš to. Tak to je první. To je předrituál před hlavním rituálem. I kdyby to měla být jedna jediná věc, kterou bych u svateb změnila, tak je to nandavání prstýnků. Co to je za bullshit? Proč ty nandaváš ten prstýnek svému partnerovi? To je přece blbost. Ve chvíli, kdy to je s prstýnky rituál, tak já v pozici manželky si ten prstýnek nandám sama, protože do toho svazku jdu dobrovolně, ale nepřijímám okovy od tebe. Už kdyby se změnila jedna tato drobná nuance, tak to nebude muset být takto úplně debilně propojené s tou ztrátou svobody, protože oni to jsou fakt zmenšené okovy. Vypadá to jako nějaká pouta z hezkého kovu. Ve chvíli, kdy je tam ta energie toho, že bereš něčí ruku a dáváš na ní okov, to se mi prostě nelíbí. Já pokud ještě někdy v životě budu mít svatbu, což si nemyslím, tak to bude jako rituál jako oslava lásky, o něčem jiném. Mně tam i vadí, jak se tam do toho vmísí ten systém, ať je to církev nebo úřad. Proč? Chápu. Když onemocní ti partner a oni tě k němu nepustí do nemocnice, protože nejsi vlastně nikdo, rozumím, ale přijde mi, že to je takový ochočování. Mám ráda rituály.

 

Jaký rituál máš ráda?

 

Já si dost rozumím s cykly měsíce. To mě dost baví. To byl influence toho Bali, byť mě tam dost iritovalo většina těch expatů jenom tím – nemluvím teď o expatech jako kamarádech.

 

Takže v Ubudu jsi nebyla.

 

V Ubudu jsem byla, ale byli jsme tam při tak strašně přísném lockdownu, že se tam váleli jenom takoví ti jak na divokém západě. Takové ty keře a pár balíků, kteří neměli práci a bylo to strašně celé smutné, ale kakaovou ceremonii jsem tam nedávala. Moji kamarádi expati, kteří bydlí na Bali, jsou naprosto super a úžasní a miluju je, ale mluvím o té jiné sortě, tak s nimi jsem se nebavila, ale místo toho jsem se naučila nějaké takové pár slov balijsky a indonésky. Daleko víc mě bavilo se tam bavit s místními, ideálně staršími obyvateli. Tam jsem poslouchala tu možnost vnímání reality skrz ten spirituální náboj pohádek. Já to úplně milovala. Tam se slaví všechno spojené s měsícem. Tam oslavuješ samozřejmě úplněk, ale také nov, pak půlměsíc. Je to neustále komunikace s tím, že je to úplně fuck-off tomu racionálnímu času. Tam nemáš to přijetí toho, že je 24 hodin, že je nějaký čas, který se počítá, že je pondělí, úterý, středa. Vůbec. Je tam ten kairos. To je ten čas, který mě baví. V rámci té filozofie koukání na čas jako na kairos a chronos, ten kairos je to, kde já mám ráda ty rituály. Já si tam dávám to, že každý úplněk je pro mě rituál. Každý nov je pro mě rituál. V těch obdobích se dají nést z astronomického vlivu na nás, že jsme na šutru, který leží prázdnem ve vesmíru, tak je nějaký vliv i těch planet a i toho Měsíce. To mám ráda a vnímám to jako produktivní věc v rámci toho, když je třeba nov, tak je daleko lepší a vhodnější věci třídit a vyhazovat. Ve chvíli, kdy Měsíc přibývá, tak plánuješ a hrotíš ten to-do list. Ve chvíli, kdy přichází úplněk, tak je to úplně všechno, kdy i ty dobré i špatné věci, všechno se to odehrává v jeden čas a je skvělé si dovolit netlačit na sebe. Pak když je to ubývá o úplňku, tak jdeš znovu do energie toho třídím, a to tak dlouho – situace, lidi, všechno – nehodící škrtněte. Tohle je to ubývání Měsíce. Tohle jedu furt. Pak to končím tím rituálem při úplňku. V rámci těchto věcí a rituálů pak mám ráda velké rituály, které jsou většinou slunovrat nebo naopak měnění těch období. To mi přijde jako super důležité. Většinou je mám spojené s ohněm nebo s praktickými věcmi typu zevrubný úklid prostoru. Nemám žádný konkrétní rituál – ten vždycky vyjde ze situací, co já potřebuju nebo kde si potřebuji doplnit svoji vnitřní sílu. Uvést se do rovnováhy a tak. Zní to jako ezobláboly, viď?

 

Ne, ne, já přemýšlím, jestli tam je nějaký efekt toho nového začátku. Přesně takové to, jak si to většina lidí si předsevzetí dává jenom na konec kalendářního roku, jestli podobný efekt můžeš mít takto, že si řekneš, že nová energie, nová začátek, jedu něco.

 

Třeba jo, 100%, ano. Například Silvestr pro mě je narozeniny. Když máš ty svoje osobní výročí toho, kdy ses narodil, to je pro mě daleko větší Silvestr než je Silvestr. Silvestr nemám ráda a neslavím ho. Je to úplně zbytečný. Pít můžu celý rok. Dělat věci, které se mi zlíbí, taky. A stejně tak předsevzetí. Kámo, to je úplně vymýšlený. Ohňostroje jsou hezké, ale až budou dělané mappingem a projektory, tak se mi budou líbit víc. Osobní Silvestr jsou narozeniny, protože to mi přijde jako daleko významnější ne kvůli tomu, že počítáš věk, ale protože za ten rok se ti stane takových věcí, že pak je hrozně super si uvědomit, že když máš dva měsíce do svých narozenin, tak už máš úplně totálně zhusta popsaný papír, co jsi udělal. Proto třeba někdy stačí měsíc před narozeninami si tam dát možnost, že nemusím dělat žádné velké rozhodnutí, protože jsi takový celý zaplavený tím, co se celý rok stalo. Když přijde tvoje osobní výročí, tak hvězdy jsou, jak ses narodil a celé to začíná zapadat znovu do tvého hodinového osobního strojku, tak tam jít s takovým tím wow, nový začátek, nepopsaný list. Začínám si tam psát úhledným písmem jak do nového deníčku. To mě taky baví. Narozeniny si teď pamatuji, že mi je 31, ale když to bylo od těch 25 do 30, tak jsem nevěděla vůbec, kolik mi je. Úplně mě iritovalo, že to ty lidi zajímá. Takže jsem říkala že někde mezi. Mysleli si, že to nechci říct, protože už je mi více než ten věk. Já miluju věk. To je hrozně skvělé já jsem ráda, že mě lidi berou vážně z toho důvodu, že teď jsem ta starší. Už mi je 30, takže jako haló. mám ráda, že to někam pokračuje. Mám zkušenosti, jsem moudřejší. Dělám věci, které asi nedělají dospěláci, protože jsem svobodná bytost, ale stejně mi to tam přijde strašně důležité si nenechat sáhnout na osobní svobodu, kterou chci cítit. Byť to pak vypadá, že jsem jenom nezodpovědná nebo moc spontánní nebo nevím.

 

Poslední oslí můstek – svobodná bytost. Pojď nám říct, co ses naučila za tvůj polygamní experiment, pro nás, kteří jsme ten experiment neprošli, tak předej nám své zkušenosti.

 

Naprosto chápu. Pro mě to byl super experiment. Strašně náročný, protože sakra vidíš…

 

Jako mít jeden vztah je náročný.

 

Totálně. Být monogamní a mít jeden vztah je sakra náročné. Vynásob to pěti, šesti, sedmi paralelními vztahy. Všichni o sobě vědí.

 

To je takový to, že neřešíš skoro nic jiného?

 

Vlastně ne, ale mě bylo v té době mi bylo těch 27. Já mám pocit, že ten rok jsem se opravdu snažila jít na absolutní tenký led toho, jestli nebudu do toho klubu 27 patřit, protože to bylo tak strašně extremistický rok, že když na to teď zpátky vzpomínám, tak z fleku klidně šla spát. Jsem unavená jenom z toho, když na to myslím. Polygamie, polyamorie pro mě je totálně úžasná zkušenost. Nevím, asi bych to nedoporučovala každému. Mě to bavilo i z toho důvodu, že pro jsme to byl velký sociální rozbor toho být sama sebou v autenticitě a mít možnost se společenstvím lidí, kteří se navzájem nemusejí nutně znát, jenom o sobě musí vědět, tak konfrontovat jejich emoční škálu a vlastně ve stejný moment té nějaké svojí osobní moudrosti – to zní hodně nafoukaně – kterou máš přesně v tu chvíli ani ne starší, ani ne mladší, ale teď, tak mít tam možnost vnímat všechny ostatní lidi. Protože když vzpomínáš na svoje staré monogamní vztahy, co se dělo, tak tam musíš zaobalit i to, kolik ti v té době bylo a kolik jsi měl svých osobních zkušeností. Ve chvíli, kdy já jsem experimentem zkoušela polyamorii, tak já jsem byla v těch X vztazích v jednu chvíli, takže jsem mohla mít náhled, protože jsem pansexuál, tak jsem tam mohla mít jak slečny, tak pány, tak jsem mohla nahlédnout do toho, jakým způsobem jejich mentální mapa jejich vývoje ovlivňuje jejich vzorcové chování ve vztahu, který je atypický pro dnešní společnost. Takže vlastně ve výsledku já jsem to chtěla vyzkoušet už jenom proto, abych prozkoumala, protože jsem průzkumník, to, co je žárlivost a z čeho pramení a proč jí cítím v těch vztazích. Proč trápím ty kluky tím, že řeknu, aha, a to byl kdo? Ve chvíli, kdy mi nedejbože z nějakých bývalých partnerů řekl, že s touto holkou někdy spal nebo že to byla jeho bývalá, tak takový to, že aha, tak a jako mě to strašně nebaví. Já to fakt nesnáším. Nesnáším to, jak to udělá to dusno mezi těmi lidmi. Ten jeden je káraný za to, že někdy něco dělal. Co to je za bullshit? Jsme teď a tady. Já tě miluju. Ty mě miluješ. Tady jde teď jenom o nás. Kdyby mě si měl vybírat můj potenciální partner podle toho, jakou mám historii, myslím si, že budu single milfka do konce života. Každopádně teď pro mě nejdůležitější zjištění, které si budu teď táhnout, protože já mám ráda mít jednoho partnera. Mě baví náhled do toho. Díky tomu, že jsem prošla tímto svým rychlým kurzem ročním toho, co to znamená být zamilovaný do více lidí zároveň a řešit s nimi vztah, tak vím, že pro mě to teď znamená ten nadhled a odosobnění se od toho, že je ten partner mým majetkem. To je ten největší bullshit, kde se děje ta žárlivost. Je to svobodná bytost. Jste spolu kvůli tomu, že jste se vybrali, že si voníte, že vás baví spolu být. To, že se vidí s jinými lidmi nebo se kouká po holkách, to je úplně přirozené. Strašně mě nebaví být v té roli toho, že by ses měla nějak zachovat, když se ti tohle děje v tom vztahu a tohle dělá tvůj partner, tak bys mu měla vynadat nebo říct, co se to má dělat nebo nemá. To je hrozný bullshit. Fakt si myslím, že i v mono i polygamních vztazích je nejdůležitější to nemít tendenci toho druhého vlastnit, uzmout si ho pro sebe a dělat z něj součást nábytku v bytě. Koukat na něj těmi očima jako nádherná svobodná bytost, která má svůj záměr v jeho cestě duše a já jsem teď a tady a užívám si každý okamžik s tím člověkem, protože to je to, proč jsme se potkali, ale jakoby nemůžu tam tendenčně manipulovat s tím partnerem kvůli tomu, aby nedělal nějaké věci. Fakt věřím, že to jde. Já jsem opustila Christophera, se kterým jsem měla nádherný vztah. Prožili jsme spolu i nádherný rozchod. Teď se fakt rádi vidíme. Je to super, protože tohle je pro mě dospěláctví. Tohle je pro mě ta možnost toho, že si opravdu upřímně bez našeptávání ega jsou schopní dva dospělí lidi říct, že to bylo nádherné. Dali jsme do toho oba 100, oba dva. Nemůžeš do toho dávat 50, abys měl druhou polovičku, protože to je zase usurpování toho člověka, ale dáte tam oba 100. Tím pádem to je 200. je to nádherně společně využitý čas. Doplníte se. Doplníte si ty věci, které jste si měli dát za dobu funkčnosti toho vztahu. Ve chvíli, kdy jeden cítí, že to pro něj nefunguje, tak okamžitě s tím ven a říct, že už pro mě to v tuto chvíli nedává tolik, kolik bych potřebovala, abych mohla fungovat dál nebo něco. Ve chvíli, kdy dva lidi spolu mají ten vztah, kde jsou pravdiví, upřímní a jsou připravení slyšet pravdu a nebrat si věci osobně, tak může dojít k pochopení. Nesnažit se držet, že to vydržíme, to zvládneme. Na tom jsou většinou nejvíc bité děti. Já to nesnáším, když jsou spolu dva lidi jenom kvůli tomu, že máme ty děti spolu. Nás už to spolu nebaví, nespíme spolu už rok a půl, ale pro ty děti, kámo, pro ty děti. Kámo, pro ty děti se okamžitě rozveď! Co budu svaloval vinu na dítě? Co tomu dávám do budoucna, že pak bude žít s nějakou partnerkou a udělá to samý? Nerozvedeme se, protože děláme funkční rodinu, která funkční není. Ty děti z nás cítí, že se nemilujeme. Ono to hodněkrát není tak strašně jednoduché, jak o tom povídám. Sama to vím. Rozváděla jsem se. Střídavá péče. Všechny tyto aspekty si uvědomuju, že pořád mi to jde přes pusu o tomto veřejně mluvit, protože si myslím, že je to fakt důležitý. Když se někdo ve vztahu necítí dobře, tak i když tam vychází z předpokladu, že ten rozchod nebo rozvod nebude příjemný, protože druhý partner je seknutý nebo cokoliv, hele, bude to trvat pár měsíců a pak ta míra té svobody, která ti vejde do života kvůli tomu, že jsi ten život udělala nebo udělal, ty kráso, slušná jízda toto. Takže jo. Já jsem za koncept šťastný rodič = šťastné dítě. Je jedno, jestli je sám nebo v partnerství. Když mi někdo řekne, že se rozvedl, tak já gratuluji nadšeněji než k narozeninám. A legislativně se z toho vymotat, jít přes soudy a soudy péče o dítě a vyváznout bez sociálky, berňáku a všech těchto věcí, které by tam mohly být v průseru, to je pro mě úvod ke gratulování. Tam je velká možnost udělat si hezký rituál nových začátků, protože tam se každý člověk stará o svoji svobodu a o vnímání sebe jako svobodné bytosti. Když ti do toho někdo kecá, tak má držet hubu nebo vedle tebe nebýt. Ještě se chceš zeptat na nějaký? Né, tohle všechno můžu říkat, protože jsem si prošla i tím polyamori, které mi v tomto dost otevřelo oči, že já nechci dělat konzumní kapitalistický nějaký manévr i do mých osobních vztahů. Nechci vlastnit mého partnera, nechci. Je svobodný, i když je ve vztahu, i když bychom byli sezdaní, je svobodný. Může dělat, co chce v rámci toho, že pokud mě miluje, tak nebude dělat věci, které mě bolí nebo které mě zraní. Nebude. Ale jsem svobodná. Pozor. Já to říkám z pozice člověka, která je svobodná matka, takže já ti tady teď silácky mluvím o tom, jak vztahy nebudou funkční a jak by měly být správně funkční a všechny tyhle věci, ale zároveň já jsem sama.

 

Chápu.

 

Takže, nikoho neposlouchejte.

 

Přesně. Všichni ví hovno.

 

Ví naprostý hovno. Já mám dost v píči.

 

Napadne tě ještě něco, na co jsi změnila názor? Tohle byla docela dobrá věc. Ještě něco, co tě v poslední době tak trošku přehodnotila jsi?

 

Jo, mám, a to je věc, kterou jsme ještě moc neřešili, protože pokud si správně vzpomínám na začátek rozhovoru, kdy jsme měli volnější tempo než teď, tak jsem ti řekla trojlístek věcí, které mám nejradši na světě, což je spánek, jídlo, sex, takže teď jsme probrali spánek. Trošku jsme brousili kolem sexu nebo alespoň romantických vztahů. V tuto chvíli už zbývá jenom to jídlo. Tam bych ráda řekla, když se ptáš na změnění názorů. Jídlo tím, že je to moje oblíbená věc a je požitkář a ještě tam jdeme asociativně synchronicitně do toho momentu, kdy dělám, co mě baví, tak v tuto chvíli se mi to všechno propojilo, když jsi dal otázku, jestli ještě něco, tak jídlo, protože v době, kdy jsem potřebovala nejvíc makat ve svém životě, protože tam šlo do velkého průseru v rámci mého bývalého manželství a dítěte a všeho, tak jsem za krátkou dobu musela vydělat hodně peněz. Vzhledem k tomu, že máme všichni ty fyzické slupky na nekonečném vědomí, tak jsem si říkala, že experimenty miluju a praktikuju a je skvělé zkoušet svoje osobní limity, tak jsem pojmula tělo jako stroj, který by měl makat pro mě. Pokud teď potřebuju míň spát, tak potřebuju míň trávit, takže jsem se z 0 na 100 stala nutriční poradkyní, kdy jsem si i počítala, kolik živin do sebe spravuju v syrovém stavu. Byla jsem vitarián. Opravdu to funguje. Sice jsem byla lehká jako jarní větřík, ale opravdu jsem měla spoustu sil na udělání všech věcí, které jsem potřebovala s pouhým 2,5hodinovou na spánek. Byla jsem vitarián. Pak jsem byla dlouhé období vegan. Pak jsem si někde něco dávala, co nebylo veganské. Někdo mě viděl z Instagramu a totálně to rozmázl, že kecám o tom, že jsem pokrytec, že je to úplně celé naopak, že já jsem ten, který potom žere potajmu. Kámo, takže já jsem jakoby změnila názor a absolutně jsem se vysvobodila z toho bullshitu, který se jmenuje škatule ohledně toho, co jím.

 

Už to nijak nenazýváš. Prostě jím.

 

Já jím všechno. Jím maso. Strašně ráda ho jím, když vím, odkud to maso je. Nejím ho často, ale můžu ho jíst. Tohle jsme zase v oboru svoboda. Já i kdybych jedla 364 dní v roce vegansky a pak si dala na Vánoce kapra, tak já nebudu všem vysvětlovat, že jsem vegan, ale na Vánoce si dám kapra. Já budu říkat, že jím všechno, protože ta možnost někoho pak osočit a co to udělá za s prominutím sračku té divné energie, že aha, ona nám kecá celou dobu. V čem všem ještě ostatním kecá? Ne. Já jím všechno a budu jíst všechno. Zase je to jenom o tom, jak já důvěřuju sobě v rámci nějakého environmentálního dopadu, tak stejně tak jako pozorovatel, který mě sleduje a chce o mě mít nějakou vlastní představu, jaký jsem člověk, který se už jenom vznáší, to je jeho věc. Já budu pořád chodit na záchod, budu spát, mít ráda sex a jíst. To, že oni si pak berou osobně, že já něco jím nebo nejím, tak je ale jejich problém. Tam se znovu vracíme na ten absolutní začátek, jak být ve vlastní autenticitě. Myslím si, že to je, že člověk může mít vysoké cíle, ale vychází to z něj, jak za nimi jde a kolik o nich říká tomu svému okolí, protože je daleko lepší ty věci dělat, než o nich mluvit. Stejně tak když se mě kdokoli zeptá, co jím, tak já jím všechno. Jestli se víc začneme specifikovat a začneme se o tom bavit, tak já mu tam rozkrýt, jaký je totální úchyl v tom, co volím za suroviny, jak to má bez subdodavatele a nebalené a balené a všechny tyhle další úchylnosti, které tam mám, protože mi je 31 a už si budu vybírat, protože už mám ráda nějaký ten můj standard. Ale jinak to vychází všechno z té jednoduchosti – být jedním duchem ve svém středu, autentický a mít se rád.

 

Super. Napadne tě něco divnýho, ztřeštěnýho, co děláš? Pár věcí jsme už tady taky zmínili.

 

Wow, chceš další, jo?

 

Jo, ještě jednu.

 

Ztřeštěnýho?

 

Podivínskýho.

 

Vzhledem k tomu, že se bavíme o mém normálu, tak já vůbec ti nedokážu takto zhodnotit, co by mohlo být divný, protože mi to přijde normální, co dělám, protože jsou normální pro mě v mojí normálnosti, která nemusí být ničí další normálnost, protože to tak mám já, takže nevím, jak ti odpovědět, ale dělám spoustu nestandardních věcí, které pro mě jsou standardní.

 

Možná úplně na závěr – napadne tě něco, z čeho jsi momentálně nadšená?

 

Život. Totál. Jsem skalní fanoušek. Miluju to. Kupuju merche, podporuju se vším všude. Je to fakt úplně totálně výborný. Baví mě ta možnost vnímání reality. Opravdu jsem to vyhrála. Právě v tuto chvíli teď a tady se mi daří žít jeden z mých nejlepších životů. Fakt. Jsem pyšná na sebe. Děkuju všem, že se na tom podílejí se mnou, protože – kámo – je to fakt jízda. Je to skvělý.

 

Paráda, já si myslím, že to je výborný závěr. Není víc co dodávat. Díky moc, že jsi přijala moje pozvání, že ses podělila o ty spousty pro tebe normálních věcí. Třeba to někoho inspiruje, aby měli taky jízdu.

 

Já moc děkuju za pozvání taky. Mějte jízdu. Udělejte si, co chcete, protože mě to je dost jedno.

 

Super. Přátelé, díky moc, že jste doposlouchali podcast s Lénou Brauner. Pokud jste doposlouchali až sem, tak to znamená, že jste mi odpustili nebo ne odpustili, ale zvládli můj problém se zvukem. Díky moc vám za to. Připomínám Wild & Coco, ale hlavně knížku Proti Proudu. Protiproudu.cz/kniha, kde se můžete kouknout třeba na obsah, pokud by vás zajímalo, o čem to je, jací hosté nebo jaké rozhovory jsem do toho vybral nebo hlavně jaká témata. Díky moc ještě jednou. Budu hrozně rád, pokud tento rozhovor nasdílíte na sociálních sítích, pokud si toho Léna všimne a bude mít dobrý pocit, že co jsme tady vytvořili, bylo pro vás přínosné. Díky moc za to. Mějte se krásně a zase příště na slyšenou.