Martin Veselovský o moderování, mediích a DVTV

Přepis epizody

Ahoj, tady je Dan Tržil. Vítejte u dalšího dílu podcastu Proti Proudu. Takhle úvodní minutka obvykle patří nějakému partnerovi podcastu. Já jsem za ty partnery hrozně vděčný, ale dnešní podcast je takový speciální, a tak jsem se rozhodl ji věnovat vám. Tedy, vám, tobě a dalším posluchačům, protože tobě i všem ostatním patří ten největší dík za to, že Proti Proudu je dnes etablovaný český podcast, kam si můžu zvát hosty jako například dnes Martina Veselovského. Poslední dobou mi chodí hodně zpětné vazby. Někomu se třeba líbí, jak vybírám různé lidi z různých oborů. Pavel Mareš píše, že na některé nikdy nenarazil, a přesto ho ty rozhovory baví. Někdo jiný mi napsal, že mu to dává obrovskou inspiraci a možnost slyšet zkušenosti tolika zajímavých lidí je něco, co neuvěřitelně baví, že si tím formuje více do detailu pohled na svět, přemýšlí, zda by ho to bavilo, co popisuju já nebo mí hosté. Tohle je asi hlavní účel Proti Proudu – seznámit vás s různými lidmi z různých oborů a najít spojitosti těch lidí, kteří jsou top v tom, co dělají, a zároveň je to baví a mají šťastný život. Kromě těchto pochvalných zpráv se mě pár lidí ptalo, jakým způsobem mě můžou podpořit napřímo finančně. To byl pro mě šok, protože jsem asi nikdy nečekal, že pro někoho tohle bude mít takovou hodnotu, aby za to přímo dal nějaké peníze, ať už je to pozvání na kafe jednou za měsíc nebo pozvání na oběd, že to pro vás prostě něco znamená. Já jsem se rozhodl vytvořit stránku na Patreonu. Můžete se tam dostat, pokud půjdete na web protiproudu.net/patreon. Tam bude odkaz. Pokud i tobě to dává tu hodnotu, tak tam můžete přispět jakoukoliv částkou. Ta má vize je, že bych to dělal jenom pro vás, že bychom ty sponzory úplně osekali. Tohle by byl podcast Proti Proudu pro protiprouďáky. Na stránce protiproudu.net/patreon můžete podpořit. I pokud nechcete, tak si můžete užít tento rozhovor, ke kterému jsem pozvala Martina Veselovského z DVTV. 

 

Martin má velmi zajímavou kariéru. Celý život byl pro mě rozhlasový, pak televizní moderátor. Poté odešel z České televize a s Danielovou Drtinovou si založili projekt DVTV, který určitě znáte. S Martinem jsme řešili, jak se připravuje na rozhovory, proč si vybral zrovna politiku, co ho baví, v čem je DVTV specifický a spoustu dalších věcí. Martina jsem pozval do nového nahrávacího studia, takže já věřím, že oceníte zlepšenou kvalitu zvuku. Pokud chcete vidět, jak si povídáme – ne že by to byla nějaká přidaná hodnota navíc – ale můžete se na to mrknout i na YouTubu s obrazem. Ještě jednou, díky Ti moc. A teď už rozhovor s Martinem Veselovským.

 

Martine, díky moc, že jsi přijal moje pozvání do rozhovoru. Jsem hrozně rád, že tě tady mám. Já bych se chtěl trochu dostat k tomu, co děláš, jak děláš a proč to děláš.

 

To bude zajímavý i pro mě.

 

Uvidíme, na co přijdem. Chtěl jsem začít úplně na začátku. Přečetl jsem si o tobě, že jsi studoval historii, nějak jsi to nedostudoval. Začal jsi pracovat v rádiu. Když si to vybavíš zpětně, tak jaký byl moment, kdy sis řekl, že kašlu na studia a budu budovat kariéru rozhlasového nebo televizního moderátora? Bylo to plánované nebo přišla příležitost, tak jsi po tom skočil?

 

Já vesměs plánované kroky ve své kariéře nemám. Dokonce ani nemůžu, protože mám pocit, že nazývat to, co žiju, nějakou kariérou, to předpokládá nějakou plánovitost, že to člověk pevně uchopí a jde za nějakým cílem, což já popravdě řečeno nemám. Já jsem tehdy akorát vyměnil peníze za nemít peníze, protože někdy v roce 1991 jsem udělal konkurz do tehdejší větve Hlasu Ameriky, který se tady zřídil. Jmenovalo se to Klub Hlasu Ameriky. Tam jsem asi rok dělal. Úplně mě okouzlilo, kolik je někdo ochotný mně jako úplnému neználkovi v té věci dávat peněz.

 

Funguje to tak i dneska, že rádio je dobrý kšeft?

 

Myslím si, že ne, protože já jsem ze soukromého rádia odešel v roce 2000. Musíš být Leoš Mareš, to znamená musíš být někdo s jeho renomé a s jeho frekvencí vysílání, aby to přineslo nějaké peníze. Já jak jsem tam rok dělal a pak jsem přešel na Evropu 2, tak jsem si říkal, že do háje, já tady chodím do nějaké školy. Hrozně mě to bavilo, historie mě baví, ale pak jsem si najednou začal někdy po sedmém semestru začal říkat, že to není možné, že to já nechci dělat celý život. Hrozně mi bralo energii tam dál chodit a procházet zkouškami atd., a tak jsem se na to vykašlal. Zpětně by možná bylo lepší se zakousnout a dodělat. Na druhou stranu já bych to ve svém životě už nikdy ten titul nepotřeboval, protože já nejsem člověk, který by chtěl vést lidi, být v manažerských pozicích. Kdybych takový byl a chtěl to ve veřejnoprávních médiích, tak tam byl vysokoškolské vzdělání potřeboval, ale tím, že nejsem, tak jsem úplně v pohodě.

 

Zajímavý. Já ten titul mám, ale kdybych věděl, co chci dělat, dřív, tak bych se na ten titul vykašlal.

 

Jenže vědět a vědět, co dělat, to je takový – já jak to ke mně přijde, tak to buď akceptuju a podle toho se chovám, nebo to neakceptuju a jdu jinou cestou. Vlastně tam nikde není žádný plán.

 

Jasně. Jak jsi řešil zpětnou vazbu nebo posouvat se dál v řemesle, být moderátor, když jsi bez nějaké zkušenosti nastoupil do rádia? Fungovali tam nějací mentoři? Koukal jsi na někoho, kdo už to uměl a říkal sis, že asi tímto způsobem?

 

Akorát to, na co se mě ptáš, je strašně dávno.

 

Tak jak to řešíš dneska?

 

Jasně. Já se na většinu svých rozhovorů dívám zpětně.

 

Fakt, jo? Je to furt traumatizující zážitek? Já když poslouchám pokaždé své rozhovory…

 

Už se znám natolik, že to traumatizující není. Štve mě to vždycky. Je to nejdůležitější věc, kterou člověk pro sebe v této branži může udělat, protože tam nakonec sám nejlépe vidí chyby. Pak já mám editora, který mi vždycky řekne, co jsem udělal špatně. Pak my máme v DVTV systém týdenního hodnocení, že všichni členové, i ti úplně nejmladší stážisti, hodnotí rotujícím systémem denní produkci. Nedělají to moderátoři, protože to je trochu risky business hodnotit jeden moderátor druhého, protože máme mezi sebou moc dobré vztahy, tak si to nerozkopem tím, že se budem navzájem hodnotit. Ale toto hodnocení je hrozně super, protože dává těm nejmladším členům týmů na vědomí, že jejich názor je důležitý. Mně to přináší jejich pohled mnohdy s daleko menší mírou znalosti o té věci, než mám já, protože jim je 25, na rozdíl ode mě. Jinak já jsem měl tehdy kdysi mentora, protože tehdy na Evropě 2 vysílal třeba Roman Holý, který byl v první partě, která to rádio tady zakládala. Já jsem tam přišel do Celetné do studia ve studiu, kde vysílá Roman Holý, on a tady šel kolem mě. Byl jsem z toho úplně na prach, bylo to úžasný.

 

Já vím, že ty se dnes hodně věnuješ politice. Jaká byla ta cesta, že jsi k ní sklouznul? Bavilo tě to vždycky nebo tě bavila jiná témata? Ta politika je dost náročná. Je to konfrontační způsob vedení rozhovoru.

 

Zase náhoda. Já jsem celý 90. léta vyjma Hlasu Ameriky, kde jsem tedy dělal zprávaře. Tam jsem nemoderoval a nebyly tam moc debaty, tak celá 90. léta já jsem byl moderátor v hudebním rádiu. Tam nebyl žádný přesah. Pak jsem začal dělat Áčko, což byly 4 roky, které mě naučily základy veškerých rozhovorů. To byla skvělá škola s nepolíbenými lidmi. Tehdy se ty talk show dělaly s živými lidmi a se skutečnými příběhy. Pak někdy třeba 2001 za mnou přišel Honza Pokorný v rozhlase, protože já už jsem tehdy dělal pořad v Českém rozhlase, a říkal: Hele, nevím, onemocněl nějaký moderátor Radiofóra. A já mu říkal, že já tu politiku vůbec neumím, mě to nezajímá. On na to, že se to naučím. Vlastně to takhle bylo. Mě to začalo bavit, zejména to, že jsem se musel naučit tu konfrontačnost. Áčko konfrontační nebylo. Tady najednou přibylo, že pokud chci, aby to mělo hlavu a patu, tak v tu chvíli musím přestoupit na hranici, kdy to začne být trochu nebo více nepříjemný. To bylo potřeba se naučit. To trvalo dlouho, než jsem se naučil být konfrontační.

 

Máš teď nějaký rozhovor, ze kterého máš dobrý pocit, že dobře proběhl? Má to nějaké společné rysy? Předpokládám, že tohle se i postupem času mění? Mě se to nedávno změnilo po nějakých 100, 150 rozhovorech. Zjistil jsem, že to, co mě baví, je úplně něco jiného, než jsem si myslel na začátku.

 

To je těžká otázka. Jednak mně se to blbě vybírá, protože, nevím, my jako DVTV jsme natočili asi 4 tisíce rozhovorů. U politického rozhovoru vždycky jsem spokojený, když vyjde ten plán. Politik je kvůli něčemu pozvaný. Když se to já dozvím nebo se ukáže, že politik nemluvil pravdu, atd., tak mise splněna.

 

Plán je dostat z něj tu pravdu a fakta.

 

Ano. Nebo ten rozhovor vést tak, že je zjevné, že on nemluví pravdu nebo že je to celé divně. To jsou rozhovory politické, s lidmi, kteří jsou placeni z veřejných peněz. Pak jsou rozhovory, jak tomu říkat, společenské. Tam mě baví rozhovor, kdy během prvních 5 minut, než ten rozhovor začne, tak já vlastně zjistím, že jsme s člověkem na stejné vlně, že já mám dostatek energie na to, abych ji do rozhovoru hodil; ještě ke všemu že mě to téma hrozně baví a zajímá. Pak z toho jsou podle mě hrozně dobré věci, protože je zjevné, že u nás obou to nějak zaklapne dohromady. Je z toho zajímavý energický dynamický útvar. Jednak se to ale trochu mění, což ale nedokážu popsat já, jak se to mění. Potom jde spíš o můj vnitřní pocit. Už v momentě, kdy to dokončím, tak vím, že to bylo v háji nebo jestli to bylo celé v pořádku. Moc na to nemám příručku, jak to provést.

 

Mně se osobně stává, že je to háji, ale z reakcí lidí často zjistím, že se to lidem líbí.

 

Někdy jo. Že vylezu ze studia a říkám editorovi, kterého mám na uchu, že to bylo opravdu hrozný, ale on říká, že to bylo super. Na druhou stranu myslím si, že kdyby to spočitatelné, kdyby se to dalo celé napsat, že když splníš těchto 10 bodů, tak to klapne, tak celý tento žánr bude nuda. Myslím si, že to právě není nuda, protože je to do určité míry neuchopitelné. Samozřejmě nějaké věci fungují, že by se měly nebo naopak neměly dělat, ale těch 70 % nad tím je neuchopitelných.

 

Komunikuješ nějak s diváky nebo jsi se od toho oprostil?

 

Pokud směřují dotazy na DVTV, které se mě týkají, nebo pokud se mnou mluví někdo na – nevím proč takhle narostlým – twitterovým účtu, tak někdy je to komplikované, protože je tam asi 275 000 followerů, tak i když odečtu všechny trolly a mrtvé účty, tak podle mě je tam furt 100 000 lidí. To někdy je opravdu na zešílení, protože kdybych se do toho položil, jak bych v danou chvíli chtěl, tak mi to sežere všechen čas, a to nejde, ale snažím se. Někdy je třeba nějaký rozhovor, nevím, teď kolem voleb nějací lidé z ODSky interpretovali můj rozhovor nějak. Ten způsob, jak to interpretovali, se mě trochu dotýkal, takže jsme si tam předvedli akademické cvičení na téma ‚je dobré si schovávat screenshoty a není dobré lhát ve veřejné komunikaci‘. Pak už to bylo dobré.

 

Když jsem posluchačům říkal, že tu budeš, tak spoustu lidí se ptalo, koho volíš, jestli volíš. Ty jsi někde říkal, že nevolíš z nějakého přesvědčení…

 

Hele, už je to dlouho pryč, co jsem nevolil. Takže už docela dlouho volím, možná 8 let už zpátky volím. To bylo v momentě, kdy jsem dělal ve veřejnoprávních médiích – rozhlas a televize. Měl jsem pocit, že mám v hlavě více uklizeno, že když to tam nikomu neházím, tak jsem měl pocit, že mi při rozhovoru tolik nestraší v hlavě, že super, tobě jsem to tam hodil a teď mě štve, že to takhle kazíš.

 

Nebo teď na tebe musím být zlý.

 

Jak člověk stárne a vyvíjí se, tak jsem toto opustil. I jak jsem opustil veřejnoprávní média, tak mi tento přístup už nedává smysl. Koho volím, to je zbytná informace u mě. V Česku není zvykem, aby v televizních a rozhlasových debatách moderátor jasně deklaroval svou politickou příslušnost. Přestože v anglosaských zemích je zvykem, že to mnohdy udělá, pokud to nejsou veřejnoprávní média, ale přesto ty rozhovory vedou způsobem, že je to na rovinu. Tím myslím, že nepřihrává doleva, doprava atd. Jasně to ale deklaruje, že v některých ohledech je to cítit, že asi bude kopat za stát, který vybírá méně daní v principu nebo něco podobného. To u nás není. U nás v momentě, kdy by to moderátor deklaroval, tak je zapsaný jako ten, který je hodně doleva, doprava a bude to z mnoha pohledů cinklý. Není důvěra v profesionalitu toho novináře, že by toto dokázal dát stranou, což je absurdní, protože každý novinář to dokáže. Asi ne každý, ale i já to dokážu dát stranou, protože rozdíl mezi tím anglosaským modelem a mnou je akorát ten, že já jsem to neřekl, protože já samozřejmě mám v hlavě svou politickou preferenci. Proto, že to tady ten není, tak je to informace, která by komplikovala situaci zbytečně. Stejně si do toho všichni projektují: naštvu komunistu v rozhovoru a jsem pravičák. Naštvu člověka z ODSky a jsem levičák.

 

Ty jsi párkrát zmínil, že jsi odešel z veřejnoprávních médií. Já vím, že jsi tvrdil, že potřebuješ radikální pracovní změnu. Můžeš trochu vysvětlit, jak se to projevovalo? Jak jsi se cítil a došel jsi do bodu, že potřebuješ udělat radikální změnu a udělat něco jiného?

 

Radikální změna byla kvůli tomu, že my jsme jako tým Událostí, komentářů v ČT usoudili, že to vlastně dál nejde, protože tam byla série podezření na to, že zpravodajství ČT bylo politicky ovlivňované. Vedení ČT se k tomu postavilo takovým jako superzvláštním způsobem, že ten podnět k Radě ČT, který byl vyslaný a v jehož čele stála Daniela Drtinová plus tam potom bylo asi 27 podepsaných lidí z redakce, kteří byli skrytí. Ten seznam měl jenom šéf Rady ČT. Byl tam pokus sestavit komisi, která by to projednala. Pak se ukázalo, že do té komise byly nanominováni docela zajímaví lidé. Ale když ti lidé zjistili, že ta televize k tomu přistupuje laxně a že to moc nechce, tak řekli, že na to kašlou, a z komise odešli. V momentě, kdy tam ta televize byla a komisi neměla, tak tomu nedala ani ťuk. Celý ten podnět shodila ze stolu, že se nic nestalo. Takže to vlastně nebylo prošetřené. Jenom ta televize řekla, že to je v pohodě. To pro nás byla tak komplikovaná situace, protože my jsme pod tím všichni byli podepsaní, tak to bylo tak komplikované, že jsme si říkali, že to takhle nejde dál. Že to ničí naši práci a naše renomé u toho být dál. Tak jsme v extrémně rychlém sledu na úplném začátku roku 2014 rozhodli, že odejdeme. Byli tam ještě nějaké výpovědní lhůty. Já jsem byl externista, takže u mě jenom do konce měsíce. V březnu jsme definitivně odešli z televize. Na konci května jsme rozjeli DVTV. Tam to byl trochu fičák. V České televizi už to dál nešlo za těchto podmínek.

 

Myslíš dělat kvalitní nezávislou žurnalistiku?

 

Spíš šlo o to renomé.

 

Myslíš jako být podepsaný pod něčím, co…

 

No jasně. Tam bylo docela dost podezření. To bylo poté, co my jsme byli na poradách – bylo to i zveřejněné – kde generální ředitel chodí za politiky a ptá se jich, jestli jsou v pohodě někteří moderátoři ve zpravodajství. Nebo že nechal hejtmanům vypracovat hodnocení zpravodajství České televize. Vlastně úplné křížení, co by nikdy nemělo být. Pak tam bylo podezření na to politické ovlivňování. Jak potom má člověk sedět proti nějakému politikovi, kterému – Daniela seděla proti hejtmanovi Haškovi, ptala se ho a on lhal. V danou chvíli každý politik může říct: Co mi to tady vyprávíte? Vy jste v televizi, která tady má takové podezření, a ani to nestojí za to to vyšetřit. Ta situace se dotočila do takové chvíle, kdy tam zůstat by znamenalo říct, že tak to asi nevadí, tak na to pečem a budem to dělat, že to nějak uplácáme. To nešlo udělat. DVTV v danou chvíli byl plán B, který přišel až cestou.

 

(partner podcastu)

 

Je jasné, že to bylo úplně naplánované, jak se z Martina, moderátora, stal částečně Martin podnikatel, který vymyslel takový plán, že budete dělat rozhovory a prodáte to nějakému internetového médiu? Dávalo to tenkrát smysl? Mě to na rok 2014 to přijde jako dost odvážný plán. Dnes ve chvíli, kdy vzniká seznam.tv a mall.tv poptávka po takových věcech je, ale tenkrát to ještě tak úplně nebylo.

 

Jednak my jsme byli tlačeni časem, protože jsme se museli rozhodnout, jestli se ten tým rozpustí a pak se už bude blbě dávat dohromady, anebo zkusíme, jak ten tým fungoval dobře, tak jestli to zkusíme využít. Pak si ještě pamatuju, že jsme někde – ani nevím proč jsme tam byli – s kolegou mým tehdejším editorem Honzou Rozkošným seděli někdy na Budějárně v DBK. Já jsem tehdy neměl telefon, který tehdy přijímal LTE. On měl a říkal, ať se koukám. Tam někde byl vysílač, který měl LTEčko v nějaké té první verzi. A říkal, že na tom se dá koukat na videa. To je jenom otázka času, kdy budou tarify tak levné, že se všichni budou dívat na videa na mobilu. To bylo na jaře 2014. Takhle jsme se navzájem přesvědčili, že je nejlepší tohle chytit a sklouznout se po tom. Správně jsme předpokládali, že LTE je budoucnost a za chvíli to bude všude. Asi za 2 měsíce jsem přijel na chalupu. My máme chalupu ve Frýdlantském výběžku úplně u polských hranic. Tam zasahuje z jednoho vysílače takový proud LTE tehdy. Já jsem na té chalupě seděl a koukal na mobil mého příbuzného a říkal jsem si, že tady je taky. Že opravdu se na to video budou moct dívat úplně všichni. Tak jsme to nějak rozjeli s tímto dojmem, že to půjde. A vyšlo to.

 

Jak to zaplatit? Ty jsi říkal, že za DVTV nejsi jenom ty a Daniela Drtinová, že je to tým spousty lidí.

 

Spousta nás není. Je nás 15 nebo 16. Já si myslím, že zaplatit se to dá jedině tak, že se cokoliv podobného bude financovat z více zdrojů. Reklama je boží zdroj, ale je otázka, do jaké míry a jak dlouho to bude fungovat. Politické rozhovory nikdy v češtině nepřinesou takové zhlédnutí to monetizovat přes YouTube, přes Facebook už vůbec ne. Ty jiné zdroje, to nás teď čeká, protože nám za rok končí smlouva, která obsahuje nějaký paušál s vydavatelstvím Economia, tak nás to vícezdrojové financování nějakým způsobem čeká, ať už rychlé crowdfoundingy na vyslání člověka na volby do Ameriky nebo cokoliv – vydávání jiných věcí než děláme. Tím myslím časopisy nebo tematické věci, nákupy techniky. Nás čeká nějaká režie, investice. Tohle si myslím, že se dá vícezdrojově poskládat, ale je to kreativní práce. Není to jednoduché úplně.

 

Asi obrovské téma, které mě k tomu napadá, že my jsme se bavili, že v ČT byl určitý tlak. Na internetu je tlak úplně jiný. Je tam fenomén clickbaitu, co je více provokativní, drsnější, často získává větší pozornost. Bojují s tím všechna média na internetu, jak udržet laťku mezi kvalitní žurnalistikou a tím, na co chtějí klikat, což často kvalitní věci nejsou. Jak vy bilancujete na té hraně?

 

Jenom předstřelím, že já jsem byl na malé mediální konferenci Deníku N v Bratislavě. Tam vystupoval jeden kluk, který právě prezentoval data ohledně clickbaitů na slovenské scéně, kdy analyzoval nějakým způsobem weby, které se zaobírají zejména seriózním obsahem. V momentě, kdy sáhnou k takovému titulku nebo tematickému videu, tak se ukazuje, že to funguje daleko hůř než ty normální titulky, že to, že to vyžene momentální peak, není úplně to, co by ten, kdo to video publikoval, chtěl. My s tím vlastně neválčíme tak, že bychom si říkali, že bože můj, co tam dát za titulek? Že poutá na něco, co tam není, nebo vyzobává nějakou věc. Naše titulky se někdy rodí jako v porodních bolestech. Editoři na tom potí krev, ale mám pocit, že jsi to popsal přesně, že jdeš po nějaké hraně, kdy potřebuješ, aby to nebyl jenom suchý popis, a zároveň se musíš držet seriózní hranice, aby to něco nepřesáhlo. Za mě se nám to daří.

 

Já si myslím, že to onlinový prostředí je v tomto specifické. Sám si všímám, nechci jmenoval, ale třeba Forbes, což jsem považoval za seriózní businessové médium, tak mám pocit, že 90 % jejich článků začíná: 5 věcí, které úspěšní atd. 

 

Protože to funguje.

 

Protože to funguje.

 

Co k tomu říct? Na druhou stranu 5 věcí, které bla bla bla, to je ještě docela fér titulek, protože se s největší pravděpodobností to v tom článku tohle dozvíš. Za mě docela dobrý. Jsou takové boje. My jsme teď měli rozhovor s vydavatelem Michala Viewegha, který z nějakého důvodu v polovině, 50 % bylo o politice, 50 % bylo o Michalu Vieweghovi jako jeho klientovi, tak on mu opravdu docela naložil. Mluvil o něm, o kvalitě, jak píše, že nepíše dobře, atd. My jsme z toho postavili ten titulek, což vzbudilo vlnu nevole, že když už se o tom mluví v tom rozhovoru, tak se to nedává do titulku. To je pro mě obtížně akceptovatelné. Jak že se to nedává do titulku? Další věc, že ten člověk k tomu nebyl dotlačený v rozhovoru. On věděl, že se o tom bude mluvit. My neděláme, že bychom na někoho něco vybalili. Vždycky jsou dané okruhy. Takže za mě to celé bylo úplně čisté. Jiná věc je, co si o tom lidé myslí. Pak je tam ještě, že celá naše videa běží na přehrávači, který má pitomou vlastnost, že momentálně je na titulek 85 znaků. Do 85 znaků nacpat smysluplný titulek…

 

Spoustu lidí zajímalo, jakým způsobem si hosty vybíráte a jak vybíráte kdo s kým dělá rozhovor. Vybíráte si to vy osobně nebo na to jsou editoři nebo lidi, kteří za tím stojí?

 

My máme jednou týdně obsahovou poradu. Ta má 2 části. První část je, že se jede kolečko, a všichni lidé říkají svoje návrhy, které jsou oponovány všemi ostatními. Z toho se dělá zápis. Editoři si z toho pak rozebírají ty hosty. Další porada začíná tím, že se to kolo vezme znovu, vezme se, co z toho klaplo, proč to neklaplo. Jak to vychází s moderátory, je jednoduché. Teď je jedenáctého. Je to pondělí, úterý Daniela, ve středu Emma, čtvrtek, pátek Daniela. Teď je to nějaký rozházený, protože Emma někam odjíždí. Příští týden mám já první tři dny a pak má dva dny Daniela. My jedeme systém moderátorů a neexistuje, že by host chtěl k někomu. Nebo to existuje, ale není mu vyhověno.

 

Neřekneš, že na tohle nemám náladu, nevezmeš to, Danielo?

 

To ne, maximálně někdy přitom, kdy se domlouváme o hostech, tak já bych nenutil holky dělat, nevím, odborný rozhovor o letadlech, protože ta práce s tím se také to naučit je příliš velká. Když je tam někdo, kdo u jakékoliv tématu rozumí z voleje daleko víc, tak je to lepší, ale zejména u politiků je to úplně striktně, jak to přichází podle kalendáře.

 

Jak probíhá ta příprava? Kolik času na tom můžeš strávit? Je to asi nějaký balanc mezi tím chci se o tom naučit všechno vs mám nějaký omezený čas?

 

No jasně. My točíme 3 až 4 rozhovory denně, takže co jsem citoval z kalendáře, tak každý den moderátorka nebo já točíme tolik rozhovorů. Jsou v tom i výjezdy, že točíme rozhovory venku. V ten den se toho moc s přípravou neuhraje. Na velké těžké rozhovory politické, kde opravdu je to důležité, nevím, typově prezidentští kandidáti při druhém kole nebo premiér, tak na to jsou několikadenní přípravy. Si pamatuju, že i 2 porady se udělají k jednomu rozhovoru. Vymyslí se kudy kam se půjde, rešerše jsou superpečlivé. To sežere hodně času. Pak jsou jiné, velmi rychlé, rozhovory. Například když se v Brně rozpadne téměř domluvená koalice, tak je to rychlé. To je spíš zjišťovací rozhovory, takže to se dá nasázet téměř z voleje. Já samozřejmě mám, myslím, že Daniela s Emmou taky, tu vlastnost mnoha novinářů, že víme málo o spoustě věcí, ale hodně o jenom úplně malém množství věcí, což by asi tak v některých ohledech nemělo být. Bylo by lepší být expert na nějakou oblast a tu dělat, ale to v těchto podmínkách asi úplně dělat nejde.

 

Ty jsi zmínil prezidentské volby. Vím, že tvoje jméno se skloňovalo v souvislosti s tím, kdo bude vést tu závěrečnou prezidentskou debatu na ČT. Spoustu fanoušků říká, že jedině Martin Veselovský. Řešil jsi to nějak?

 

To bylo hezké, protože byla skupina, která měla 40 tisíc členů, která chtěla, abych dělal závěrečnou debatu. To bylo boží. Já jsem udělal nějaké video, ve kterém jsem Světlaně popřál hodně štěstí. ČT má neříkám kupu, ale dost lidí, kteří tuto debatu odvedou. Světlana ji odvedla skvěle. Byla by chyba, kdyby ČT najímala externího moderátora.

 

Že by se sami podkopali a řekli, že ty lidi nemáme.

 

V momentě, kdy je kromě mnoha jiných kritizovaná, že má 7miliardový rozpočet, a za to dělá zpravodajství a najmout si na takovou věc externího moderátora, je absurdní věc. Nikdo nepředpokládal, že by se tak stalo.

 

Bavili jsme se tady párkrát o Daniele. Vy to partnerství máte dlouho i z ČT atd. Víte třeba, že ona je v něčem lepší a ty jsi zase v něčem lepší?

 

Jasně. My se známe někdy od roku 2007.

 

Furt si vykáte?

 

Jo. Jo.

 

To mi přijde hrozně zajímavý.

 

Já to asi nedokážu nějakým způsobem popsat, ale dá se to shrnout tak, že já si jí vážím, absolutně uznávám jako profíka v daném oboru. Ona má opravdu velkou zkušenost a velký nadhled nad politickými věcmi a zároveň v DVTV ona, protože dělala dlouhou dobu jenom politiku v ČT a v DVTV měla možnost přijít k jiným, livestylovějším, tématům, tak najednou zjistila, že se dají dělat rozhovory o úplně jiných věcech, které ji opravdu zajímají. Úplně na tom rozkvetla. To jí otevřelo další kus a je skvělé to vidět.

 

Nemáš ty třeba chuť po těch x letech zase nějakou další profesní křižovatku a začít dělat čistě livestylový rozhovory?

 

To ne, protože ta politika je skvělý adrenalin. Má to velké napětí, což by mi chybělo. Co jsem popisoval z kalendáře, tak já – nechci, aby to znělo blbě – ale zase tak moc nepracuju. Nepracuju tak jako když jsem dělal 20 minut Radiožurnálu a Události, komentáře, protože to byla práce pro vraha. Já jsem přejížděl z televize do rádia v ten daný den. Dělal jsem hodinový blok rozhovorů a ještě další rozhovor v rádiu. To bylo šílený. To byla velká škola, jak hospodařit s časem. To teď vůbec nemám. To, že bych se blížil k vyčerpání chuti to dělat, to ještě bude dlouho trvat.

 

Jak trávíš ten čas? Jsi říkal, že zase tolik nepracuješ.

 

Já mám rodinu. Jsem si uvědomil, že zhruba 70 ku 30 je rodina ku práci. Nedělám nic výjimečného než ostatní lidi. Kreslím ilustrace pro fejetony mojí ženy, běhám, jezdím na kole. Příští týden jdu na nějakou šedesátkou kolem Slap, kde v půlce budu umírat a budu se nenávidět, že se do toho zase šel. Ale to jsou hezký věci.

 

Tak ono běhání nebo trénování na takové závody zabere taky dost času.

 

Já moc netrénuju. V létě jsem to trochu drtil. Bylo to i vidět, ale s tím pracovním rytmem i přesto, že nepracuju moc, tak přesto se to s tím nepotkává moc dobře. Takže běhám a jezdím na daleko méně než bych potřeboval. To se bezesporu na těch Slapech ukáže.

 

To je zajímavé. Já jsem dělal rozhovor s jedním ultramaratoncem, který dělá takový ty 200kilometrový běhy. Ten mi říkal, že vlastně ten trénink jsou ty závody.

 

Hodně no. Ale já zase těch závodů mám tak málo, že se to za ten trénink nedá moc považovat. Kdo to byl ten ultramaratonec?

 

Pavel Paloncý.

 

Já vím. Já jsem s ním mluvil. On běžel takovou nějakou prasečinu někde v Irsku nebo kde.

 

Ano, přes nějaké šílené vrchy. A někde v Číně nebo Nepálu běžel někde v 6 000 metrech.

 

Mě nejvíce bavilo, když mi říkal, že od 200 km dál už má halucinace a že největší umění je to uhrát tak, aby si uvědomoval, že ty halucinace má. V momentě, kdy si neuvědomuje, že je má, tak už je to blbý.

 

Já jsem se ho ptal, jak to dělá se spánkem. On mi říkal, že ta spánková strategie je důležitá.

 

Takže se rozhoduješ, jestli se vyspíš těch 8 hodin do růžova a pak ti to rychleji běží nebo si dát těch 5?

 

On říkal, že tak 1,5 hodiny maximálně, což 3 dny v kuse tímto stylem…

 

On je fakt neuvěřitelný.

 

Napadá mě ještě závěrečná otázka. Vím, že tě baví armáda a zbrojní průmysl. Baví tě historie. Je nějaká historická doba, která tě baví? Zákulisí té otázky je, že jsem začal poslouchat podcast Hardcore History, kdy jeden fanoušek historie si přečte všechno o té historické době. Je to asi nejlepší vypravěč, jaký jsem kdy slyšel. A pak třeba 4 hodiny udělá podcast o Mongolech a Čingischánovi, jak dobývají a bojují. Já jsem si při poslouchání tohoto podcastu uvědomil, jak mě kdysi hrozně bavila historie. Nemáš podobnou oblíbenou etapu?

 

To asi úplně nemám. Já jsem zamrznul v tom – nebo zamrznul, já jsem v tom spokojený – mně bylo v roce 1989 sedmnáct let. Já jsem po dobu těch osmdesátek, co jsme bydleli v Praze, tak jsem s tátou, ani nevím, jak on se k tomu dostal, na Novotného lávce v Praze, bývaly někdy okolo roku 1986 ne nelegální, ale takové skryté debaty s piloty z Velké Británie. Já jsem tam poprvé viděl Fajtla, Mrázka. Peřina tam nebyl, protože ten – mám pocit – byl v zahraničí tehdy. Já jsem najednou tam jako poměrně malý kluk na ty chlapy koukal a úplně mě to rozsekalo na mraky; tahle doba a že jsem je poznal. Pamatuju si, že moje dcery jsou v nějaké fázi čtenářských deníků a že tam drtí něco. Já jsem když jsem byl ve věku mojí dcery, které je 11, tak jsem četl od Pierra Clostermanna Velký cirkus, což je jeden z nejlepších pilotů druhé světové války. On napsal jednu z nejlepších knížek. Tam je scéna, kdy letadlo přistává na břicho a v ohni tam ten pilot zahyne. Je tam taková expresivní scénka, kdy jemu se do kostí vypálily přezky od toho, jak byl připoutaný v letadle, že to byla taková pecka. Já jsem to do toho deníku napsal, nakreslil jsem to tam. Učitelka byla úplně překvapená, protože ostatní děti tam měly Lovce mamutů a já jsem tam přivlekl toto. Mě to od tehdejška dodnes úplně fascinuje a mám možná všechny knížky, které u nás o této době vyšly. Letadla a tak dále. Já jsem spokojený s mým zájmem o toto a cokoliv, co se historie a letadel týče.

 

Taky jsem měl v dětství etapu, kdy jsem v dětství jel přesně tyhle knížky.

 

Já jsem v tý etapě zůstal.

 

Závěrečná otázka – pár diváků se ptalo, jaké máš místo ideální dovolené.

 

To je těžký. Je jich moc, ale já jsem teď v létě jsme byli kus dovolené v Normandii. Já mám 2 dcery, takže moje rodina se skládá ze 3 žen a mě. Naposledy se mi podařilo dcery dorvat do kbelského leteckého muzea, když jsem jim ještě malým slíbil zmrzlinu. Tak jsem do nich narval zmrzlinu. Od té doby tam se mnou nebyly, protože je to nezajímá. Já bych se na Omahu chtěl podívat atd. Nakonec to klaplo, ale byl jsem v trochu jiném muzeu tam. Asi sám bych tam chtěl jet a chtěl bych se na to celé podívat. Pak bych chtěl se podívat do Ruska na místa, které jsou s druhou světovou válkou spojené. To by mě zajímalo hrozně moc.

 

Super, Martine. Děkuju moc za rozhovor, za tvůj čas.

 

Já děkuju za otázky.

 

Tohle byl rozhovor s Martinem Veselovským. Pokud se vám rozhovor líbil, budu hrozně rád, pokud ho doporučíte nějakému známému, kamarádovi nebo mi dáte hodnocení na iTunes nebo na Facebooku. Více informací a věci, které jsme s Martinem zmiňovali, najdete na webu protiproudu.net. Určitě by mě zajímaly vaše návrhy na hosty. Koho byste rádi v Proti Proudu slyšeli, že bych se měl pobavit? Kdo vám přijde, že jde opravdu proti proudu? Budu se těšit na vaše tipy. Můžete mi to poslat na mail dan@protiproudu.net, na Facebook nebo kdekoliv jinde, kde mě najdete. Díky, díky. Čau, čau.