Marv Shamma: Proč být věčný student

Přepis epizody

Milí posluchači podcastu Proti Proudu, vítám vás u dalšího dílu. Já jsem, jak asi tušíte, Dan Tržil. Mým dnešním hostem je Marv Shamma. Upřímně, popsat Marva, to, co dělá nebo v pár slovech nebo větách je extrémně náročné, takže dám vám jenom trochu nápovědu a navnadím na tento díl. Marv vyrůstal v Iráku. Prvních 12 let tam žil. Žil v podmínkách, jaké si nikdo nedovedeme představit – kolem válka, řeší úplně jiné starosti než asi běžné 10, 12leté děti řeší v České republice. I této zkušenosti se dotkneme a jak ho to formovalo. Profesně Marv zajímavě spojuje, ať už technologický background, znalosti umělé inteligence atd. s jeho vášní pro lidi, pro tým a snažit se lidi posouvat kupředu. Je to taky člověk, který investoval do vzdělání asi víc času a peněz než kohokoli jiného znám, takže řešíme i vzdělání. Proč je dobré být věčný student, jak vůbec poznat kvalitní vzdělání? Protože si myslím, že informací je všude kolem nás hromada a je docela dobré vybrat si ty kvalitní věci, které mě někam posunou. Bavíme se i o sebeuvědomění, velkých vizích, emoční inteligenci a spoustě dalších věcí. Já to nebudu dále okecávat a pustím vám rovnou rozhovor s Marvem Shammou.

 

Díky moc, že jsi přijal pozvání do podcastu Proti Proudu.

 

Ahoj, díky moc za pozvání.

 

Rád bych začal u tvého dětství, protože mám pocit, že dětství nás všechny hodně formuje a dává to zajímavý background tomu, co děláme a k čemu jsme se dostali. Ty to dětství máš, že spoustu lidí z České republiky si to ani nedokáže představit. Můžeš posluchačům nebo divákům trochu přiblížit, jak jsi vyrůstal?

 

Hezká otázka. Já to občas, ne dost často říkám. Mám nějaká vystoupení. Já jsem se narodil v Bagdádu v Iráku v roce 1980, takže jsem z dvojčat, mám ségru. Narodili jsme se oba dva do války. Tenkrát to zuřilo mezi Irákem a Íránem. To dětství ne vždy bych na to nerad vzpomínal, ale bylo to těžké období. Ta válka trvala 8 let. Nevím, jestli si to dokážeš představit.

 

Právě že vůbec.

 

Místo toho, že řešíš klasické věci – zlobit mámu a tátu, tak to jsme tak dělali, ale tam řešíš daleko důležitější věci – jestli přežiješ dnešek. V té době se bombardovalo tak, že nebyly žádné laserem naváděné střely, tak se nevědělo dopředu, kam co spadne. Bylo to dost na hraně. Bylo to plné strachu, takže mé dětství bylo hodně o strachu a bojovat s tím.

 

Pamatuješ si, jak ti to rodiče vysvětlili? Ty když v tom vyrůstáš, tak neznáš žádnou jinou realitu, než co se odehrává kolem tebe. Ty nevíš, že je jiný svět, kde možná se člověk nebojí každý den o život a řeší, jestli půjde na tuto prolejzačku nebo tamhle za školu.

 

My jsme měli taky prolejzačky. Rodiče dělali, co mohli. Dali tomu maximum. Já si pamatuju otce, když zpětně když nám to pak vyprávěl, tak když vypukne válka, nemáš elektřinu. Nejsou tam takové ty základní standardní věci, které člověk má dennodenně. My jsme svítili svíčkama, petrolejkama. I když se snažili to zlehčit nebo udělat, abychom se z toho nezbláznili, tak strach a ta atmosféra tam byla vždycky. Dítě se dívá na rodiče, jak se chovají a co dělají. My jsme kopie svým způsobem svých rodičů. Když měli strach, tak my taky. Dělali, co mohli, ale i tak to bylo dost ostré.

 

Víš zákulisí, kdy padlo rozhodnutí z Iráku odjet a přijet do České republiky nebo jestli byly jiné možnosti v tu chvíli?

 

Proč Česko? Můj otec tady studoval v 60. letech. Už tehdy věděl, že to tady má rád. My jsme Kurdové, respektive on je kurdské národnosti. Ani si myslím, že se tam extra dobře necítil. Nemůžu za něj mluvit. Jak tady studoval, tak měl skvělé roky na výšce, užíval si to a věděl, že chce zůstat v Evropě. Nicméně pak se vrátil do Iráku, padla válka, padly hranice a nemohlo se na další 10 let pomalu vůbec ani vycestovat, nic. Jakmile to skončilo, tak volba byla jasná. Musíme pryč. Ono se to pak komplikovalo trochu mezitím.

 

Byl jsi od tvého dětství někdy zpátky v Iráku? Máš tam furt nějakou rodinu nebo všechny vazby jsou zpřetrhané?

 

To je zajímavá otázka. Já teď hodně řeším rodovou linii, ale ne z úhlu pohledu, že rodina atd. Nebyl jsem tam, ani to neplánuji. Ani mě to neláká. Spíš jsem řešil ezo věci s jednou paní, kde čerpáš nějakou energii nebo něco z minulosti. Tak to zkoumáme, ale spíše do hloubky a Mezopotámie, Babylonu. Zní to možná blbě, ale vůbec se mi ani po rodině, po nikom nestýská, protože já utekl z války a tady je dobře.

 

Vy jste Kurdové. Nevím, jestli udělat geopolitickou odbočku. Sám té situaci moc nerozumím, že Kurdové ve všech státech, kde žijí, nejsou moc oblíbení, že je to menšina často utlačovaná, ať už v Sýrii, Turecku nebo o dalších okolních státech, tak vždycky to je menšina.

 

Já tomu taky vůbec nerozumím. Moje mamka je Arabka, ta má část rodiny z Emirátů. My to máme doma tak, že kurdsko-arabsko. Kurdů je hodně milionů a jsou rozprchlí po státech – Irák, Sýrie, Turecko, Írán atd. Kdyby se dali dohromady, tak je z nich údajně největší stát mezi státy, takže asi proto jim to nechtějí umožnit, ale politika je úplně číslo 485 priorita v mém životě. Vůbec to neřeším. Já už jsem tady skoro 30 let. Žiju tady, jsem tady doma.

 

Já vím, že když jsme se bavili před rozhovorem, tak jsi o svém životě říkal, že to dnes zpětně vidíš na různé dekády, že první dekáda byla strachu, boje o přežití války. Jaká byla další dekády, když jsi přijel do svobodné země, do ČR? To bylo někdy v 90. letech?

 

To bylo v roce 1993, 1994. Za prvních 10 let nebylo nic jiného, než přežít válku. Pak byla ještě druhá válka v Zálivu, když Irák vtrhnul do Kuvajtu. Mezitím nám sebrali tátu do vězení z politických důvodů na 3 roky, takže cca 10, 12 let bylo šílených. Pak jsme utekli do Evropy. Tady začal další boj. Klučina, který řešil úplně něco jiného najednou musel okamžitě pochopit kulturu, jazyk, zvyklosti, což tohle bylo v pohodě. Největší šok byla ta svoboda. Najednou jsem mohl všechno v rámci zákona. Nebyl nad tebou žádný bič. Totální fundamentální změna. Tam bylo špatně, tady dobře. Co je tady ze zvyklosti špatné, tam bylo dobře. Adaptace mi trvala dalších 10 let, než jsem to dostal pod kůži, i když já jsem ti to taky asi říkal, náš otec v tom byl dost nekompromisní. On tady žil 10, 15 let, uměl česky, tak nám – já mám 3 ségry – řekl, že máte 2 možnosti: buď se adaptujete tak, že tady budeš doma a budeš následovat hodnoty atd., anebo otevírám dveře a jeď zpátky do té díry. Adaptace proběhla hodně rychle. Trvalo nám 3 minuty to pochopit. Ta další léta na střední škole, než jsem se dostal na vysokou školu, tak adaptace na nový mindset.

 

Je to tak, že zkoušíš hranice, zkoušíš, co je povolené, nebo je člověk tak vděčný, že hranice zkoušet nemusíš, že jsi byl vzorný student, který je vděčný za to, že dostal životní šanci?

 

Já jsem vděčný každé ráno za nové ráno, což je zajímavá věc, kdy já říkám, že jsme tady v takovém luxusu jako ráj na zemi, že nic nechybí nikomu, všechno máme. Kraviny, co řeší pomalu každý den, jsou úplné nesmysly. Ale ano, já jsem nekonečně vděčný za odvahu, co měl náš otec. On musel začínat od nuly s rodinou na krku. Zkoušet hranice… já nejsem typ, který by provokoval. Spíš mám rád systém a řád. Spíš zkouším sám sebe.

 

To mě přivádí k tématu vděčnosti. Ono je to hlavně dané perspektivou. Ve chvíli, kdy nemáš vnější perspektivu, tak si myslím, že pro lidi není přirozené tolik oceňovat, co mají. Jak se k tomu dostat i ve chvíli, pokud člověk nežil ve válce? Ty za těch 30 let musíš být zvyklý na toto. Já to sám vidím na sobě, že mám postavený barák, o čem bych před 5 lety snil. Pak to člověk má, a ta hédonická adaptace a to zvyknutí je tak rychlé, že dnes už se neprobouzím s vděčností, co se mi podařilo, ale je to nová norma. A stěžuju si, že mě v noci poštípali komáři.

 

Jasně, na komáry si stěžujeme všichni. Ono když máš s čím porovnat, tak je to něco jiného. Pak člověk je vždycky vděčný zpětně, když o něco přijdeš. To je klasická naše vlastnost lidská. To porovnání a možnost, že vidí A a B je k nezaplacení. Myslím si, že ne každý to vidí. Nechci se nikoho dotýkat, ale spíš ta starší generace, která furt si na něco stěžuje. Ta mladší je na tom lépe, protože oni to vidí, dívají se na zprávy. Já mám pocit, že nesmíš být biased. Nevím, jak to říct přesně česky.

 

Zaujatý, ovlivněný.

 

Ano, máš svůj úhel pohledu na svět a nechceš ho měnit. Mladší generace je na tom lépe, protože se dívají zleva, zprava. Dívají, co se děje ve světě dobré i špatné. Pořád spoustě lidí chybí sebereflexe nebo vůbec reflexe a říct si A, B a jdu to porovnat. Vděčnost má někdo v sobě zabudovanou. Já mám dva kluky, dvojčata. Když jíme spolu, najíme se a odnášíme talíře, tak se ptám, co bude následovat. Jsme naučení buď „díky, mami“ nebo „díky, tati“ za jídlo a pak „díky, vesmíre, za to, co mám“. Nechci zajíždět do ezo topiců, ale mít vděčnost. Není to samozřejmé, i když si myslíš, že máš všechno. Je jednoduché ze dne na den přijít o všechno. Je třeba k tomu nějak přistoupit.

 

Navedl jsi mě, že budování zvyků – poděkování za jídlo, jsou denní připomínky, že to není samozřejmost. Tyto mechanismy se vkládat do života není špatné.

 

Ono i z psychologického pohledu – dodělal jsem change management a psychologii a sociologii. Ne sice úplně do hloubky, ale ta vděčnost a pocit díku obrovsky pomáhá. Já bych to doporučil.

 

Načal jsi téma vzdělání. Ty jsi ze všech lidí, co znám, nejvíce investoval do vzdělání, ať už času, peněz. Vystudoval jsi vysokou školu, pak vysokou školu Hyper Island ve Švédsku. A spoustu dalších kurzů. Nedávno jsi říkal, že jsi mohl mít 2 byty v Praze, kdybys necpal peníze do těchto typů vzdělání.

 

Dnes už bych si za to koupil maximálně garsonku, ale je to tak. Já jsem věčný student. Ono to není nic proti ničemu. Naopak když se díváš na future of work, tak máš hard skills, soft skills a jsou metaskills. Mezi ně patří schopnost se pořád učit, protože co umím teď, s tebou sedíme tady, bude za měsíc outdated. Jít na rekvalifikaci nebo cokoliv. Já to mám v sobě. Vzdělání je moje téma. Zabývám se tím dlouho. Sám mám koncept základního a středního vzdělání v Čechách, které nějaké 2 roky píšu, posouvám s pár lidmi. Nazývám to škola flow. Hraju si s tím. Já jsem vystudoval umělou inteligenci, když ještě nikdo nevěděl, co je umělá inteligence. Bylo to v roce 2005, co jsem dostudoval školu v Plzni na Kyberně. Potom jsem se vydal cestou, že jsem zakládal firmy s různými úžasnými lidmi. Pak jsem se rozhodl, že zkusím Hyper Island. To je škola, která je hodně zajímavá. Mají různé programy. Spočívá to v tom, že přijdeš do školy a řeknou ti, že nemají předměty, nemají třídy, nic, ale ty jsi schopný mít magistra prakticky za rok. Je to hodně project based škola. Tam bylo tolik aha momentů, že zjistíš, že vzdělávání jde udělat jinak než přes zkoušky, zápočty a bububu. Mezitím desítky kurzů, jezdil jsem i v Evropě. Stálo to hodně peněz.

 

Jak poznáš dobré vzdělání nebo dobrý kurz? Dnes kurzů a možností se vzdělávat je hrozné množství, ať už od free věcí na internetu, po relativně levné věci na internetu – infoprodukty, online kurzy, až po vysoké školy v zahraničí. Jak se v tom zorientovat a zjistit, jestli to má tu hodnotu?

 

Já jdu po use cases, výsledcích. Já se podívám, co ti lidé po té škole pak dělají. Stanford, MIT a tyto školy už nedělají žádný marketing, PR, ale dělají ti startupisti, úspěšní lidé, co chodí po světě. Podíváš se na LinkedIn a vidím tam Stanford a podobně. To je jedno z kritérií – co dělají. Když to škola dobře umí odkomunikovat a hezký blog post o tom, že založil XY, tak tě to začne inspirovat a řekneš si, že je to dobré. Jak říkal můj děda – nezáleží, jestli půjdeš doleva nebo doprava, záleží, co pak uděláš. Vezme si vzdělání a pak hodíš do šuplíku, tak je to k ničemu.

 

Vzhledem k tomu, že jsi vzděláním strávil hodně času nebo furt se učíš, jak si z toho odnést maximum? Protože vidím spoustu příkladů – člověk, který jde na stejný kurz a stejnou vysokou školu, tak někdo si odnese maximum a někdo tím propluje a po roce to v něm moc nezanechá.

 

Jeden z důvodů, proč já pořád zkouším školy. I teď zvažuju, mám nabídku nějakého PhD. Když se trefíš se svým talentem – definice talentu je, že ti to jde od ruky, večer se vrátíš domů a řekneš si, že to byla zase jízda – tak ses tam našel. Toto se toto potká, ty vrozené věci, se potkají s obsahem i formou, tak tam je to super. Spousta lidí studuje věci, které nesnáší, protože ne že neměli na výběr, protože kámoš, kámoška, táta, mamka. Mnoho lidí ani ve 30 nebo 40 neví, co chtějí dělat. Takový člověk si nemůže odnést ze školy pomalu nic. Jenom ten papír. Kritérium pro mě je, co je tvoje silná stránka – proto jsem mluvil o tom, že píšu koncept základního a středního vzdělání, protože mě ničí děti, které lezou – a já jsem byl jeden z nich, že jsem si říkal, že to možná někdy použiju, jsem za to vděčný – ale když se to potká, tak je to dobré.

 

Trochu jsi načal téma hledání svého talentu nebo svých silných a slabých stránek. Jaké tipy dáváš lidem? Možná je jedno, jestli je jim 15 nebo 30 let.

 

My jsme se bavili o frameworku, který jsem dal dohromady za 10 let, co se tím zabývám. Vedu vlastní workshopy, vlastní školení. Dělám to i ve firmách – upskilling, reskilling. Buď na to jdeš psychometrií – existují testy introvert, extrovert, tohle mě baví, nebaví. Nebo je to práce s člověkem na úrovni toho, že se ptám lidí na workshopech, co vás nejvíce bavilo, když jste byli malí? Kolem toho je nastavená celá metodika, že nutím lidi se nad sebou zamyslet a reflektovat minulost, současnost a svým způsobem trochu i předpovědět budoucnost, kdyby mohli. Kdybych ti řekl, že máš nekonečné zdroje, peníze lidi, co bys dělal? Co bys postavil, co bys zařídil atd.? Je to síla, protože spousta lidí u toho začne brečet, emoce, protože zjistí, že oni neměli možnost se nad tím zamyslet. To byl diktát – základka, střední, tady toto. Pak zjistíš, že bych chtěl dělat něco jiného. Je to kombinace jemného dotazování, pak data a psychometrie a testy.

 

Myslíš si, že lidé mají v sobě, že chtějí něco dělat a pracovat? Možná spoustu 15letých ti řekne, že chce hrát videohry. Starší lidi ti řeknou, že chtějí ležet na zahrádce.

 

Existuje knížka Trillion Dollar Coach.

 

Ten člověk, co coachoval Apple.

 

Ano, všechny top. Evaluace firem, které koučoval, je trilion dolarů. Úžasná knížka. On říká coach the coachable. Nemá cenu strávit čas s někým, kdo to nechce. Stejně tak když přijdeš na fyzioterapii, tak ti řekne, že mi musíte pomoct, jinak já to sám neudělám. Ke mně na workshopy chodí lidé, kteří ví – 15letých tam moc nemám – průměr je spíš 30+. Vidíš, jak ti lidé mají „depku“ z toho, že mají řešit otázky – je tam super energie – vidíš focus, mají papír a jedou.

 

Jedna z klíčových věcí se k tomuto dopracovat, je sebereflexe, analyzovat se sám.

 

Sebereflexe je základ. Já si pamatuju, když nám na tom Hyper Islandu se ptali, jaký je rozdíl mezi krysím závodem a tím, že jsi v kruhu, pořád se objevují stejné problémy, a spirálou. Možná jsme si to kreslili, jak jsme byli na kafi. Představ si, že jedeš furt stejně. Ta odbočka spočívá v tom, že začne reflektovat a položíš si jednoduché otázky: co se stalo, jak, proč, jak mě to ovlivnilo, jak jsem se u toho cítil? Důležité je položit si ty otázky a vzít si z toho insight, zobecnit to a říct, že OK, já to vidím a příště to neudělám. S prominutím blbec vstoupí do stejné řeky dvakrát, když není úplně nejlepší. Míra toho, kdy člověk je schopen a nebojí se – sebereflexe není jednoduchá, bojí se, co se tam objeví. Lidé se neradi mění – není to jednoduché, ale reflexe je klíč z toho, abys utekl z kruhu do spirály.

 

Velká část je přijmutí osobní zodpovědnosti. Asi známe příběhy lidí, kteří stále dokola vstupují do vztahů, které pro ně nejsou dobré. Ti lidé, přestože se snaží o sebereflexi, tak říkají, že potkávají špatné kluky nebo holky. Ne každý dokáže říct, že je to tím, že potkávám špatné kluky nebo špatné holky, možná je to ve mně.

 

Já nejsem psycholog nebo psychoterapeut. Klišé je, že když chceš něco změnit, tak začni u sebe, opravdu platí. Když se ti něco opakuje do života, tak to nemůže být o ostatních, ale o tom, že asi něco dělám špatně. Celé se to stočí k jednomu bodu, a to je strach. Člověk, který překoná strach začít věci dělat jinak – já mám na počítači poster, kde mám napsáno „Kdy jsi naposledy udělal něco jinak?“. Lidský mozek má hrůzu, když máš dělat něco jiného, protože amygdala se zapne a říká, že mě to zabije a raději to nedělej. Lidem, kteří se nechtějí měnit, se nedivím, protože se bojí. Když pochopíš, že strach má dvě roviny – zdravou a nezdravou. Ta zdravá je, že neskočím pod tramvaj, nezdravá je, že nejsem ochoten nic změnit, protože se bojím. Přitom i změna je daleko k lepšímu, tak i to se probírá a řešíme to na workshopech. Tam vidíš nechci říct aha moment, ale dostanou prostor. Ono je důležité, s kým ty věci řešíš. Málo lidí to zvládne vlastní cestou a potřebují pomocnou ruku. Takže strach.

 

Já jsem koukal, že jedna z věcí, které řešíš na workshopech, je i schopnost přijímat feedback od ostatních. Je to něco, v čem mají lidé ostatní problémy?

 

Feedback je super téma. Já si pamatuju v roce 2013, 2014 jsem vykopl první workshopy v Čechách. Myslím si, že jsem byl jeden z prvních lidí, kteří tady chodili po trhu a říkali, že feedback je dárek. Teď se to používá všude – různé agentury a lidi. Jsem vděčný, že se to předává dál. Je to dárek, ale člověk musí pochopit, proč je to dárek a že to je o tom, že feedback je zrcadlo, které ukáže věci, které ty nejsi schopen vidět. Neexistuje, abys měl takovou sebereflexi, že vidíš všechno. To nejde. Tam existuje model Johari Window. To mluví o tom, že člověk má 4 oblasti své osobnosti. Jedna z nich je ta, kterou všichni vidí a já ne. To nejsem schopen jinak, než si požádat o feedback. Řekni mi – to by byl hodně osvícený člověk, který by chodil a ptal se na feedback – je dárek, který dáváš kolegyni nebo kolegyni, komukoliv, mamce, partnerce, dítěti. „Hele, tohle děláš a šlo by to dělat lépe.“ Nechceš je měnit. Jenom jim ukazuješ věci, které nejsou schopni sami vidět.

 

Dobrý bod je, že nechceš lidi měnit.

 

To je bez šance.

 

Často v nějakých i partnerských vztazích moc negativního feedbacku s cílem někoho změnit.

 

To ani náhodou, to je nesmysl. Ta změna bude dočasná a zase se vrátí do „starého normálu“ a nazdar.

 

Jak to děláš ty? Říkáš si o feedback? Snažíš se to vložit do života na konzistentní bázi? Já to mám tak, že teď se o tom pobavíme, já to budu 2, 3 dny dělat, budu chtít získat feedback, ale často pak uklouznu do staré cesty.

 

Ano, to jsou dvě cesty. Máš zjištění, že je tady něco, co bych rád dělal, a pak v tom setrvat. Já jsem feedbacky nikdy nechtěl. Rodina je základ, dělali, co mohli, ale taky aplikovali patterny, které dostali od svých rodičů atd. Pro každého, když se řekne, že ti dám feedback, tak ježišmarjá, já jdu na kobereček a něco špatného. Takže nikdy jsem ho nechtěl. Pak přišla škola. Úplně klasické, co zažíváme. Tudíž jsem ho nikdy nechtěl. Mezi 20 a 30 lety života jsem se snažil zapadnout do společnosti, že jsem začal nosit různé masky a nebyl jsem sám sebou. Feedback je to poslední, co jsem chtěl, protože moje ego bylo nafouklé a byl jsem úplně mimo. To byly strachy, vrstvy toho i v dětství, které kulminovaly, kdy jsem se ve zhruba 30 letech málem zhroutil a od té doby jsem si uvědomil, že to lze dělat i jinak. Třeba 10 let to zpracovávám a jsem vděčný za feedback. Člověk, který má ego, což je manifestace strachu, tak ten si neřekne o feedback. Řekne si možná jednou, dvakrát, nějak to dá, a pak se už k tomu nevrátí.

 

Když se zpětně podíváš na období, kdy jsi nosil spoustu masek, na druhé straně je to období, kdy přišly první úspěchy, ne? Zakládal jsi první firmy atd.

 

Na to období ne že bych nerad vzpomínal. Bylo to těžké v tom smyslu, že jsem vyšel z vysoké školy, pak jsem ještě rok studoval v Lisabonu, byl jsem na PhD. s tím, co jsem všechno v té době studoval, což byla kybernetika a umělá inteligence. Založil jsem firmy. Něco se povedlo a něco se nepovedlo. Bylo to dobré. Já jsem pomalu nikdy pro nikoho nepracoval, ale tehdy jsem dělal pro reklamní kreativní agentury. V jednu chvíli jsem měl globální projekty, velké značky a bylo to super, nicméně bylo to jedno velké divadlo. Já jsem chtěl mít velké auto, byt, možná i důvod, že jsem měl peníze na účtu, tak jsem si řekl, že to takhle nebudu dělat, že si nepůjdu pro hypotéku a platit 30 let. Já to udělám jinak. Vzal jsem peníze a narval jsem je do školy nebo cestování. To je jedna rovina, že společnost a chceš vypadat jako všichni ostatní. Druhá věc, že jsem nevěděl, kdo jsem, jestli kluk z Bagdádu nebo kluk z Plzně nebo z Prahy. Já jsem žil a studoval v Plzni. Já jsem takový, makový. Byl to hrozný rozpor. Nějak jsem to přežil, dal jsem to. Ty masky šly s tím ruku v ruce.

 

Kdy přišlo to uvědomění? Přišel moment, kdy jsi se z toho sesypal, ale jak člověk přijde na to, jestli má nějaké masky, jestli by něco měl shodit a přemýšlet o tom, kdo vlastně je. Jak na to zpětně koukáš, co byly znaky toho?

 

To je kaskáda. Najednou, když se ti začne sypat jedna věc, protože to stojí na chabých základech, tak se to rozsype. A to se přesně stalo. Jediné, co zůstalo, bylo a je, je vztah s manželkou. My jsme spolu 18 let. To není moje manželka, to je člověk, který se rozhodl, že se mnou bude sdílet její život. Moje není nic, což je další koncept. To je na další povídání. To jediné, co vydrželo z té doby. Vztahy, kámoši až na jednoho, dva lidi z mého okolí, tam nezůstal nikdo. Bylo to tím, že jsem hodně makal a pak vyhořel nebo k tomu byl hodně blízko. Pak vztahy, zdraví, tělo, práce a pak hlava. Pak jsem se chtěl rozvést. Chodil jsem pryč atd. Začala moje pouť po sebeuvědomění a hledání. Moje výhoda je, že od 8, 9 let medituju. To mi ukázala máma kdysi. Je to 30 let, co to jedu. Ne že intenzivně každý den hodinu, ale ono stačí, když máš najetý rituál, stačí 10, 20 minut. Tam člověk si hodně věcí uvědomí a vyčistí. Přišlo to. Už to šlo jedno za druhým.

 

Jsou nějaké jiné věci nebo praktiky, aktivity kromě meditace, které ti v tom pomohly?

 

Sport. Já potřebuju dělat fyzickou činnost, abych, jak říkal můj profesor fyziky, jsme ho měli na vysoké škole, za kterým plánujeme jet na kus řeči. On říkal, že my jako lidé jsme jako molekuly vzduchu. Jakmile se přestaneš hýbat, chladneš a klesáš dolů. Teplý vzduch je vždycky nahoře. Ty molekuly jak se hýbou, tak sama o sobě vytváří teplo. V skupině ten efekt je daleko lepší. Proto já už 10 let se zaměřuji na týmy, stavění týmů, firemní kulturu. Spousta mých kámošů businessmanů říká, že jsem strašně jemný, že se takto business nedělá. Já jim říkám, že chápu, ale bez toho business nepostavíš. Tudíž pro mě je pohyb důležitý. To takzvané stillness, kdy jsi v klidu, medituješ, jsi odpojený od svého ega je super důležité, ale pak taky potřebuješ být v pohybu a vytvářet teplo. Třeba si jdu zaběhat a tam mě napadají nejlepší myšlenky. To ti řekne spousta tvých hostů.

 

Přijde mi zajímavé, že jsi studoval umělou inteligenci. Dnes se hodně věnuješ týmům a týmové spolupráci a dynamice. To je docela velký odklon od hard skillů k těm soft.

 

Jo. To je jeden z důvodů, proč já jsem říkal, že školský systém ne že je rozbitý, ale je neefektivní. Já hodně následuju Paretovo pravidlo. 80 % lidí, kteří jsou na trhu, dělají věci, které nesnáší. Nejde to ruku v ruce s jejich talentem a silnými stránkami. Já třeba slabé stránky vůbec neřeším. To je zbytečná věc. Udělat z někoho, kdo je slabý v něčem, je nesmysl. Já hledám takzvaní AAA class lidi, kteří jdou dělat, co umí nejlíp. Pak tým slepíš z těch nejlepších lidí. To je třeba hirovací strategie Netflixu. Oni vezmou áčkaře a postaví z nich A+ tým, který má super performance. Odklon z technologického zázemí do soft skillu je, že jsem asi měl jít studovat psychologii a dělat to, protože to mě extrémně baví. Tam se prolíná i moje dětství. Když ti mamka řekla, že utíkáme před bombardováním, potřebujeme, abys vzal rýži a ségra něco, tak tam už ve mě začala spolupráce v týmech. Řekl jsem si, že nejsilnější v místnosti je celá místnost. To není o tom, že já a ty, ale my. Nějak postupem času a i tím, že jsem stavěl vlastní týmy, tak jsem se v tom našel. Opravdu to funguje. Mám štěstí a talent najít nejlepší talent a udělat z nich dobrý tým. Jelikož mám AI, tak se tomu věnuju a kombinuju to.

 

Když stavíš týmy a chceš najít áčkové hráče, tak jsi řekl jednu věc – testy, diagnostika, ale když ty lidi potkáš, na co se jich ptáš? Jak zjistíš, jestli to jsou áčkoví hráči nebo můžou být s trochou pomocí?

 

Já když nabíráme lidi do týmu, tak nikdy neřeším CV. Navíc já jsem nikdy nikoho nenabral přes LinkedIn nebo nějakou agenturu. Ano, na začátku potřebuješ něco nanovo, tak potřebuješ začít. První filtr je ale, že si jdem sednou a pokecat. Já tam položím jednoduché otázky typu, jak řešíš problémy a jak funguješ v týmu? Nemám konkrétně v hlavně, na co se přesně ptám, ale mám pár směrodatných otázek, které vůbec nesouvisí s prací, ale s tím, jak ten člověk přemýšlí. Další kolo bývá více technické, protože já jsem v technologickém světě – od vývojářů přes produkťáky, designéři atd. Pak se ve druhém, třetím kole dostanem k zadání a k profesní a technologické zdatnosti, ale charakter je základ.

 

Ty se hodně věnuješ kreativitě. Hledáš do týmu lidi, kteří už jsou kreativně, anebo tím, že jsi schopný kreativitu naučit, tak řekneš, že kreativita je pohoda, to já vás naučím.

 

Paradoxně kreativní jsme všichni. To je že dýcháš, základní skill, který máme v sobě. Z nějakého důvodu jsme o to přišli a zapomněli. Někde na školách nám „usekli koule“. Vracíme se ke vzdělávání. Když sedíš v lavicích 10, 12 let a drž pusu a krok, poslouchej učitele, učitelku, oni ví nejlíp, pak je písemka. To ti moc kreativitu neposouvá. Vím, že všichni jsme kreativní. Paradoxně mi vývojáři jsou úžasní kreativci, protože to je také o tom, jak to vymyslet a napsat. Je to o spolupráci. Já ji netahám na první dobrou, ale je to energie, proces. Má to postup, metodiky, design thinking a tyto věci, kde ti řeknou krok za krokem, co máš dělat. To jsou potom ty nástroje. Důležité je lidem říct, že jsi taky kreativní. A oni – aha.

 

Několikrát jsi zmínil, že síla je v týmu, skupině, když lidé něco tvoří spolu. Já jsem tebe na pracovním trhu vnímal jako jednotlivce. Vidím tvoji značku. Vidím, že děláš workshopy, vzdělávací aktivity atd. Jak to můžou řešit lidé na volné noze nebo jsou sami, aby se dostali k benefitům spolupráce a práce v týmu?

 

První úroveň je práce sám se sebou a přijít na své autentické já. Druhý level je práce v týmu. To neumí nikdo, upřímně. To je tolik jemností a detailů, které ti tu energii můžou rozbít. Na to mám další modul. Říkám tomu my 2.0. Je to o dynamice. Že jsi freelancer neznamená, že nejsi schopen s někým spolupracovat a vytvořit skupinu na bázi projektu. Tam to není o tom, jestli jdu pracovat do projektu, ale o tom, jestli umím, jestli zvládám, vím, co to je empatie, jestli umím dávat feedbacky a přijmout je. Jestli tím, že druhému něco udělám, řeknu, tak jestli jsem schopen ho posunout. Tím, jaké mám názory, hodnoty, jestli máme společnou vizi. Tam je spousta věcí, které na první pohled – to říkáš správně, že já jsem solitér poslední 2, 3 roky, i když vždycky jsem větší projekty dělal v týmu, protože to jinak nejde. Se říká, když chceš jít někam rychle, tak jdi sám. Když chceš dojít daleko, tak jdi s někým. Vždycky chci dojít daleko, i když od začátku se snažíš být rychlý. Ono bez spolupráce to moc nejde.

 

Jedna z klíčových částí práce v týmu – taky jsem si všimnul, že o tom mluvíš – nějakým způsobem zvyšovat ty tomu říkáš emoční inteligenci. Já si myslím, že to lépe vystihuje pochopení druhých lidí. Jak na tomto pracovat? Jak více chápat jiné lidi? Další oblast, která v našem životním stylu, kdy spěcháme, staráme se sami o sebe, o své potřeby atd., netrávíme dost úsilí pochopit ostatní lidi.

 

Já se na to dívám z pohledu leadershipu a vedení lidí, protože to je téma, které mně extrémně baví. Jsem schopen k tomu hodně říct a udělat. Nejsou to kecy. Já mám vztahy s lidmi, se kterými jsem pracoval 15 let. Za posledních 10 let mi z mého týmu jen tak nikdo neodešel. Neřekli mi, že jdu, protože jsi blázen, nelíbí se mi tady. Posunuli se lidé, šli jinam za lepším, to je super. To je mým cílem. Lídr týmu by měl lidi posunout a najít to nejlepší. Na tuhle otázku těžko říct. Jak jsi to myslel?

 

Třeba sám na sobě cítím, že bych na tom chtěl zapracovat, že bych chtěl trochu lépe chápat druhé lidi a přemýšlím, jak prakticky se k tomu dostat.

 

Tam je věc, kterou jsme tady nezmiňovali, to je důvěra. To je velký problém. Bohužel důvěra jde ruku v ruce se strachem a s tím, co kdo udělá v týmu. Kde není důvěra, tak neexistuje empatie nic, protože lidé se bojí. Je tam strach a to je konec. Základ pro týmy, říkám, abychom šli stavět od nuly a pojďme stavět důvěru. Jestli ty se na to díváš sám, jak to sám udělat, tak to není o důvěře, ale o strachu. Musíš překonat určité strachy vevnitř a říct, že já opravdu fakt chci ty lidi chápat. Někdo to má od Boha dáno, že má empatii, což já ji mám extrémně silnou. Já nepotřebuju mluvit s lidmi a cítím, kdo co atd. Chceš to překonat vnitřní strach, že je to v pořádku a chtít lidem naslouchat a ne poslouchat. Opravdu naslouchat, napsat si poznámky, pamatovat si to. Říkám, jestli chceš vést lidi, tak si na ně musíš udělat čas. Pokud na ně nemám čas, tak to nejdu dělat. Jdu se zavřít do kanceláře a budu superúspěšný v tom, co dělám, ale nevedu lidi. To jsou 2 roviny.

 

Mně to připomíná v posledním díle podcastu Ondra Krátký říkal, že u něj to vychází z upřímného zájmu, jak věci fungují. Jde to i k lidem. Ve chvíli, kdy se upřímně zajímáš, proč dělají, co dělají, jak fungují, tak je to taky ta cesta.

 

Já mám 3 jednoduché otázky. Ono to hodně vychází z očekávání, co máme obecně. Co očekáváš od nás jako od firmy nebo od toho, že tady stavíme nějaký produkt? Co očekáváš od nás jako od týmu a lidí? Co očekáváš od sebe? Tyhle 3 otázky, které dostane u mě v týmu úplně každý, protože tam se to všechno hezky nastaví, vyčistí na začátku. Pak jedeš a pracujem. Já vím, že ten člověk očekává XY a je třeba mu jít naproti a pomoct mu. Nevím, nemyslím si, že by na trhu existoval někdo, kdo stejně přes to všechno řekne, že je mi to jedno, že to neřeším. Tím daleko nedojde. Další důležitá věc je společná mission impossible vize, kdy si řeknem, že to nedáme, ty bláho, to je věc, kolem které já lepím veškeré týmy. Kolem toho ti přijdou zajímaví lidé a chtějí to dělat.

 

Musí to být jako střela na Měsíci – moonshot? Nemůže to být že vybudujeme nejlepší agenturu v Praze?

 

Nevím.

 

To nemotivuje ty áčkové hráče?

 

Dáš velkou věc a k tomu plán, strategie a mise, která je rozdělená do milestonů a jedem, ale když řekneš, že Praha je nám malá, Česko, Evropa, všechno je malé, svět je nám malý, chceme Měsíc, tak ty chceš ty nejlepší na trhu. Ten, kdo ví, že je ten nejlepší, ten nepůjde za průměrnou vizí. Ti lidé chtějí velké věci, ale ty chodíš po trhu se srdcem na dlani a říkáš, že to chceš upřímně dělat, není to kec, a myslím si, že jsi skvělý fit, pojďme se o tom bavit. Já to takhle dělám.

 

Narážíš na problémy peněz, že když stavíš nový produkt, tak ty peníze ještě negeneruje. A samozřejmě nejlepší lidi chtějí nechci říct hodně peněz, ale chtějí řekněme tu horní hranici.

 

Nejlepší lidi, co já jsem měl v týmu, nikdy nechtěli peníze. Samozřejmě všichni platí složenky atd., ale nikdy to nebylo na peníze. Zapojit lidi hned do toho, dát jim share, část všeho, co se děje a základní peníze, které víš, že jim stačí na to, aby ne přežili, ale aby žili, aby to bylo v pořádku. Jejich jiskra v očích není nikdy o penězích. Já jsem zrovna řešil jeden projekt, nebudu jmenovat. Ještě jsme ho nedotáhli. Velká nadnárodní konzultačka řešila, že pojďme zvýšit lidem peníze a že je díky tomu udržíme.

 

Zvýšíme jim spokojenost.

 

Ani náhodou. Chtějí dalších 20. Za půl roku přijdou, že dalších 20. Pak stejně když přijde někdo a dá 50, tak oni půjdou. Přes peníze je to hodně krátkozraké. Proto je vize hodně důležitá. Já mám svůj vzoreček na štěstí v práci. To je takzvaný sense of purpose, kdy jim dáš najevo, proč dělají, co dělají. Pak je sense of belonging, že patříš sem. Je to naše ghetto. My jsme tady a stavíme to spolu. Bez tebe to nejde. A pak sense of development, kdy rosteš. Není to tak, že dělám totéž furt. Teď hodně téma po covidu je upskilling, reskilling. Tím se hodně zabývám. Pro mě není nic radostnějšího, než vidět někoho u nás v práci, kterého to nebaví. Za pár let ho dokážeš z designéra posunout na produkťáka nebo obráceně. To je jedno. Pomůžeš člověku, i když dávno ví, co dělá, tak ho dostat tam, kde má svoje silné stránky – reskilling plán. To je ten development. Na čtvrtém místě jsou peníze, které jsou potřeba. To ale nikde neuvádím.

 

Já jsem slyšel někde teorii, která mi dává smysl, že často na jedné straně přímky máš peníze a na druhé smysl. V práci ve chvíli, kdy tam nemáš smysl, že jsi 16. kolečko a vůbec nevidíš efekt své práce reálně na lidi, tak lidem pak musíš dodat peníze.

 

Já neříkám, že jsem spolknul veškeré vědomí k tomuto tématu, ale i to 16. kolo přes peníze neudržíš. Samozřejmě jsou lidi, kteří jsou tak nastavení. Já s nimi nechci pracovat. Jednoduše ne. Já jsem dlouhá léta studoval, jak to dělají v Googlu, jak mají OKR, jak udržet motivaci a celý tým v reality checku, kdy furt vidí výsledek toho, co dělají. Lidský mozek je nastavený na to, že má rád quick wins. To je proč se lidi nemění, protože zásadní životní změna potřebují 5, 10, 15, 20 let. To, že se něco naučíš za 30 dní, ale to ti nic nezmění. Rozhodně ne za měsíc. Proto u takových lidí OKR mi přijdou geniální, že se to rozpadne. U toho konceptu jsou objectives a key results. Objectives přijdou shora. Je to businessový cíl, který se rozpadne do key results – výsledků. Jeden z nich je můj objectiv. A ve chvíli, kdy já udělám něco, tak se to okamžitě projeví v businesse. Já jsem 38. kolo v celém molochu, ale i to malé kolečko se dalo do pohybu a rozhýbalo celý ten aparát.

 

Ještě mě napadá k reskillingu – není možné, protože tys to říkal, že to je o objevení talentu, silné stránky, ale nemění se tyto věci v průběhu života? Teď to není, že se ti mění talent nebo silné stránky, ale že se mění vášeň nebo co tě baví a kam tě to táhne. Vidím to jak u tebe a třeba si nemyslím, že ze začátku jsi byl hodně technický, jak jsi říkal, že byla chyba vzdělání, ale člověk cítil tu cestu tam. Pak je důležité nemít pevnou identitu a říkat si, že jsem technický AI developer, ale mít otevřenou hlavu a přemýšlet, kam kompas bude směřovat dál?

 

Určitě. Myslím si, že spousta lidí, co tě poslouchají, budou vědět, že existuje takzvaný „T-shaped“ tým. Říkám, že každý z nás má svoje Téčko, že ta packa nahoře znamená, že umíš spoustu věcí, rád bys uměl spoustu věcí. Pak stáhneš jednu v čase dolu. Vertikála je tvoje expertíza. Já nechci tvrdit, že tady budou všichni generalisti a svět bude super. Naopak. Každý z nás musí mít svoji silnou doménu, ale ona fakt může měnit v čase, a to ne v závislosti na talentu, ale jsou tu různé životní kontexty. Změníš vztah, chceš někam odjet, chceš dělat něco jiného. Taky se může stát, že z vášně se objeví talent a zůstaneš u toho. Tady je důležitá možnost volby a svoboda v tom, že mám několik věcí a můžu si vybrat. Potřeboval bych někoho k sobě, kdo mi s tím poradí. Základ reskillingu znamená dát lidem čas, důvěru a seniora. Tři věcí, které se musí potkat, aby se to stalo. Důvěra musí být na prvním místě, kdy já věřím, že z tebe udělám něco, v čem budeš excelovat.

 

Já si i v tomto podcastu dávám pozor na adorování podnikání. I přesto, že mám k tomu světu blízko, tak nechci tvrdit, že je to jediná možná cesta. Mám respekt k lidem, kteří jsou manažeři a ve 40 letech si řeknou, že chtějí být zedníci nebo zahradníci a mají odvahu udělat tento switch. Pak jsou happy, že sekám a zasazuju kytičky. Všechen respekt za to.

 

Já si myslím, že jsou lidé, kteří jsou na to hození, že máš předpoklady být podnikatel. Máš odvahu a mindset. Všechno to sedí a děláš to. Mám kolem sebe spoustu úžasných lidí, kteří čumím, jak to zvládají. Pak jsou lidé super kreativní. Nejlepší v tom, co dělají, ale neumějí se odpíchnout od země, protože nejsou ten typ. Potřebují někam, kde budou mít šéfa, který jim řekne, že uděláme to tak, tak a tak. Oni v tom pak excelují. Je dobré mít to a i to. Důležitá věc je umět to v sobě rozklíčovat, abys ve 20 zjistil, že bys byl super podnikatel. Vem si, že ve 40 už můžeš měnit svět. Ale jsou lidé, kteří to neví celý život, sedí někde v kanceláři a jsou nešťastní. Nebo taky obráceně – lidi se dlouhá léta snaží o podnikání, ale oni neví, že patří ne do „korporátu“, ale někam, kde se o to starají ostatní lidé, a oni dělají jenom delivery a dělají to skvěle.

 

Už se dostáváme ke smyslu života, směřování. Já jsem nad těmito věcmi hodně přemýšlel. Došel jsem k tomu, že je v pohodě na to nikdy nepřijít, že možná život je o tom tohle hledat a ujasňovat cíl a snažit se přiblížit k ideálu, ale možná, že ten sweet spot, jestli ho vůbec najdeš.

 

To je to hezké na tom. Cesta je cíl – to tady hlásá x lidí už spousty let. Ona ta variabilita má něco do sebe. Samozřejmě záleží na tom – jsou lidé, kteří to nesnáší a chtějí mít konstantní život, záleží na povaze. Já to moc nemusím. Já zbožňuju změnu, a proto i mí nejbližší kámoši mi řeknou, že já nikdy nevím, co děláš. Pomáhám, jedu, řeším, makám, vydělávám peníze a je to v pohodě. Nemusím mít ten profil super experta někde. Jsou ti, co se mnou dělají a jede to. To jsem já. Pak jsou ti, co potřebují tu nezměnu a držet se toho.

 

Já si myslím, že je fajn se vrátit na začátek a říct, že jsme vlastně hrozně šťastní. Když to srovnáš, tak je spoustu lidí, kteří žijí v jiných částech světa a vůbec naše povídání, jestli dělat to nebo to by považovalo za luxus, že můžeme takové možnosti zvažovat.

 

To je dobré. Jednoduchý koncept Maslowovy pyramidy, to známe všichni. My jsme na vrcholu. Evropa, Amerika a tento západ, my jsme na totálním vrcholu pyramidy. Ty fyziologické věci typu přežiju, mám střechu na hlavou atd. Proto řešíme hezké věci. To je příroda, že jsme v luxusu. Někde jinde, třeba 3 000 km tady od nás, tam řeší spodek a nemají šanci řešit kreativitu, upskilling. 

 

Možná bych to zakončil. Mám tady pár otázek, které jsem ti včera posílal. Napadne tě pár věcí, u kterých jsi v posledních letech změnil názor?

 

Já tady mám u sebe telefon. Ne že bych si s někým psal, ale psal jsem si to do toho. Rozhodně strava, jídlo. To je tím, jak se nám narodili kluci, tak manželka vydala veganskou kuchařku pro maminky, které nemají pomalu jak vařit a kde začít. Jím daleko méně masa, daleko více veganské a vegariánské stravy a je to obrovsky vidět.

 

Myslíš navenek nebo že to cítíš?

 

Navenek nevím, ale já to cítím. Já jsem začal dost zkoumat půsty a různé metody, hackování těla. Strava je jedna z těch věcí. Další jsem spánek. Já jsem ho nikdy neřešil, ale na přelomu roku jsem si koupil dokonce nějaké hračky za dost peněz – měření frekvence mozku a takové věci. Začal jsem experimentovat a je to totální rozdíl, když měříš – já jsem datař. Já co nezměřím, nezměním. Já na všechno potřebuju mít čidla. Na ten spánek je to super. To je kvalita spánku.

 

Co ti pomohlo mít lepší kvalitu spánku, když teď máš ta data? Jaké věci dělají rozdíl?

 

Třeba ne tolik pít. Jednoduchá věc.

 

To není zase taková věda.

 

Meditace, sport, chodit pravidelně spát. Já jsem měl punk v tomto, že se nikdy neřešil v kolik, kdy jak. Potom i blbé věci typu na čem spíš, jak spíš, čili jestli větrání, teplo, zima, podmínky, které k tomu přispívají. Ten život má jinou kvalitu.

 

Ještě by mě zajímalo, protože já jsem takový, že usínám a spím velmi dobře, ale reálně nemám data, jestli spánek je kvalitní. Ono se to měří v různých fázích atd. To, že máš 8 hodin spánku neznamená, že máš 8 hodin kvalitního spánku.

 

Přesně tak. To jsem zjistil taky z těch dat, že máš třeba 8 hodin spánku, ale za tu noc máš třeba 40 minut. Zbytek je prostě rozbitý. To lítá nahoru dolu a 40 minut. Normálně bys měl spát 6 hodin. Ono to není o délce, ale o kvalitě. 3 kvalitní hodiny jsou nejlepší než 8 nekvalitních hodin. To je další z věcí. Se podívám, co tady mám dál. Rozhodně vzdělávání. To je téma, které jsem řešil dlouho, ale co se narodili kluci a já se dívám na to, jak k nim přistupuju. Oni jsou dvojčata, člověk by řekl, že jsou stejní, ale vůbec. Jeden je logik, druhý spíš kreativec. Když jsem se na ně díval, jak k nim přistupují učitelky ve školce, tak jsem si říkal, že takhle ne. Já nechci, aby mi někdo z těch dětí udělal normalizaci a zprůměrnil jejich talent. Tak jsem to začal řešit. Proto i ten flow koncept, jak jsem to zmiňoval.

 

Když u toho zůstanu – tak už hlavně v Praze máš určité možnosti jako Montessori a další směry. Je třeba z toho, jak jsi to řešil, nějaký směrů lepší než jiný podle tvých představ vzdělávání?

 

Montessori je dobré. Sám chodím na speciální kurz Montessori průvodce, protože z toho chci vycházet. Ten starý způsob mi přijde mimo. Je tady přes 100 let. My jsme se posunuli úplně někam jinam. Těch přístupů je několik. Základ je svoboda, možnost volby dítěte. Základ je důvěra, že ti věřím a dávám ti svobodu tam, kde jsi schopen převzít zodpovědnost. Mluvit k dětem tímto tempem. A ne říct jim, že já vím, ty nevíš a uděláš, co ti řeknu. Ať už se to jmenuje A, B, C, D nebo brambora. Tam jde o to, aby se dítě cítilo, že je samostatné a ono rozhoduje o tom, co chce dělat. Z toho vychází všechno. Já jsem to viděl v skandinávských zemích, kde se to řešilo na vysokých školách, ale ono se to tam řeší na všech úrovních vzdělávání. To mě od roku 2013, 2014 dost změnilo pohled na to, jak to děláme u nás. Já nechci znít, že to děláme špatně, ale je tam obrovský prostor pro zlepšení. Pak tady mám, že jsem změnil názor na leadership jako takový. Se vší úctou ke všem na trhu, tak málokdo tomu rozumí. Málokdo se na něj dívá, že jsem tady kvůli lidem. Spíš že jsem tady kvůli KPIs, targetu, businessu, ale lídr je o lidech a ne o výstupech, protože když máš správný tým a umíš k nim správně přistupovat, tak oni ti výsledek doručí. Je obrovský rozdíl – ne každý chápe ten rozdíl mezi vedením, řízením lidí. To je téma, které jsem řešil dlouhá léta, ale teď poslední 2 – 4 roky to hodně hrotím. Vidím, jak se to dělá v Americe, v zahraničí a jak se k tomu přistupuje u nás. Asi tak.

 

Ještě jedna otázka – hloupé nebo iracionální nebo ztřeštěné věci, které děláš.

 

Jo, mám to tady. Nevím, jestli to je hloupé, ale baví mě diverzita. Já toho dělám hodně. To jsem říkal před chvílí, že lidé kolem mě pomalu neví, co dělám. Támhle stavím isport projekt s kamarádem, tady mám flowberry koncept školení, workshopů atd., dodělal jsem minulý rok certifikát osobního trenéra. Do toho dělám Montessori. Chci založit školu. Je toho x. Myslím si, že ten život bude fakt málo na to to všechno dotáhnout do perfektního konce, ale baví mě to a myslím si, že je to v pořádku. Možná to bude znít šíleně, ale baví mě dělat různé věci. Dál objímám stromy, klidně ve městě. Na to fakt lidi čumí. Podivín. Kupuju kafe cizím lidem. To jsem někde viděl a to mě baví. Stojíš ve Starbucksu, kam tedy moc nechodím, protože to kafe není žádná extra třída, ale tady nebo kdekoliv. Člověk přede mnou nebo většinou ti za mnou, jestli nechtějí pozvat na kafe. Málem jsem dostal facku od jedné paní, co si to dovoluju, ale stalo se to. Xkrát se lidé chtěli vyfotit, že kdo jste, co jste. Náhodně se seznámíš s někým a dělá mi to radost. Je to sranda. Pak dělám takzvaný váleček doma s dětmi. To je, že na posteli se válím a dělám rolbu. Oni přese mě musí skákat. Dělám to tak randomize, že oni nemají šanci a spadnou a já je přejedu. Jsou z toho úplně hotoví. Mají z toho Vánoce.

 

OK, super, super. Na závěr pár věcí, ze kterých jsi momentálně nadšený. Je mi jasné, že tady asi tě budu muset limitovat, protože spoustu lidí pochopilo, že těch věcí bude hodně.

 

Děti, rodina. To je radost. Já jsem věděl od malička, když se mě ptali rodiče, co chceš dělat, až budeš velký, tak jsem říkal, že chci být táta. Já jsem věděl, že chci mít rodinu. Děcka, rodina. Pak jsou lidi, kterými jsem obklopený. V mém životě transformace probíhá neustále. Pořád to čistím a ono se to vztahuje i k lidem. Ti, co připadají hodnotu do mého života, tak zůstali a jsme spolu, ale objevují se noví a teď momentálně mám kolem sebe nádherný lidi. Pak projekty, na kterých dělám. To mě baví dělat. Taky tady mám jednou obecnou věc. Mě baví moje cesta. Já jsem dostal nabídku natočit film. Nechci jmenovat známého režiséra. Já jsem myslel, že vůbec. Jestli někdy, tak nechci, aby to bylo o mě, ale chci, aby někdo viděl cestu někoho imaginárního a inspirovat lidi. Já když se na to sám kouknu, tak je to úlet. Ta cesta, změna, furt se něco děje. Furt se něco dít bude věřím v pozitivním. Celkově ta cesta je super.

 

Marve, kdyby tě někdo chtěl sledovat, co se u tebe děje a vyvíjí v projektech, je místo, kam je můžeš nasměřovat?

 

Můj LinkedIn. Jestli něco neumím, a to se přiznám veřejně, to je o sobě mluvit. Možná to jde ruku v ruce s tím, že nikdo neví, co dělám. Já nejsem velký, že bych moc používal Instagram. Mám Instagram – marvshamma. Mám tam 150 lidí, takže to je docela dobré.

 

Takový mikroinfluencer.

 

Přesně. Je fakt, že spíš ten LinkedIn a možná když pochopím, že to je důležité, tak začnu dělat i další kanály.

 

Super. Děkuju ti moc za rozhovor. Já si myslím, že jsme vzali hroznou šíři témat a doufám, že si z toho každý vyzobal ty kousky, které jim zrovna dávaly smysl nebo které zrovna řeší ve svém životě a děkuju.

 

Já díky moc a doufám, že to nebylo dlouhé nebo nudné. Chci říct, že kdyby kdokoli cokoliv, tak přednes tebe nebo přes sociální média moc rád poradí, pomůžu. Díky za pozvání.

 

Tohle byl Marv Shamma. Díky moc, že jste poslouchali další díl podcastu Proti Proudu. Doufám, že vás to v něčem obohatila. Já si myslím, že Marv není zrovna člověk, který je momentálně ve všech médiích, ale má opravdu fascinující příběh. I to, co má za sebou a jeho know-how je podle mě hrozně zajímavé. Taková velká novinka, kterou nevím, jestli jste zaregistrovali, že tyto rozhovory i natáčím, takže se na ně můžete kouknout na YouTube, můžete se kouknout v takové raw verzi, jak ten rozhovor probíhá, jak se při tom na sebe tváříme atd. Určitě taky mrkněte na Instagram proti_proudu_podcast, kde najdete spoustu novinek, fotek, nápověd, perliček z natáčení a spoustu dalších. V poslední době přišlo hrozně moc pozitivní zpětné vazby. Za to vám moc děkuju. Samozřejmě se nebráním nové. Pokud mi chcete napsat, že vás podcast baví nebo nebaví nebo klidně nějakou vaši zpětnou vazbu nebo co byste mi doporučili nebo co byste rádi, tak určitě můžete, ať už Instagram, Facebook Proti Proudu nebo mail dan@protiproudu.net. Rovnou řeknu, že v příštím díle bude Ondřej Kaňa. Budem řešit hodně vzdělávání a spoustu věcí okolo. Hodně záživný rozhovor, takže se na to těšte. Ode mě je to všechno. Díky moc. Jak byste popsali vaše životní dekády?