Ondřej Kobza o bláznivých nápadech v ulicích. Jak si půjčil Karlův most?

Přepis epizody

Ahoj, tady Dan Tržil a další díl podcastu Proti Proudu, do kterého si, jak víte, zvu zajímavé lidi a řeším s nimi zajímavá témata; často co se týče dobrého života, jak si ho postavit, jak ho najít a jak si ten život vlastně užít. Mým dnešním hostem je Ondřej Kobza. Ondřeje Kobzu možná znáte, možná ne. Já jsem o něm našel, že to je kavárník, ale hlavně takový aktivista ve veřejném prostoru. Aktivista beru tak, že dělá spoustu zajímavých aktivit. Ondra se podílel na spoustě zajímavých projektech, které podle mě zlepšily naše města a vytvořily takový prostor ke kreativitě, potkávání. Mezi jeho projekty patří třeba piana nebo šachy ve veřejném prostoru. Udělal třeba hostinu na Karlově mostě. Možná si pamatujete. Nebo má na starosti takové prostory jako třeba střecha Lucerny. V tomto rozhovoru se Ondra hodně podělí o svoji životní cestu, jak se dostal k tvoření ve veřejném prostoru, proč dneska žije na hradě, co je to Poesiomat jako jeho největší koníček, záliba a business zároveň, proč ten veřejný prostor je tak důležitý. Myslím si, že pokud máte rádi města a veřejný prostor, ale i vás zajímá, jak se dá uživit tím, že děláte něco zajímavého, co je pro všechny lidi k použití zadarmo, tak tento rozhovor vás bude moc bavit. Jdeme na to, Ondřej Kobza a další díl Proti Proudu.

Ondro, díky moc, že jsi dorazil do Proti Proudu. Ahoj.

Dobré dopoledne.

Dobré dopoledne všem nebo kdy posloucháte. Napadlo mě začít to s tebou, že jsem se dneska ještě připravoval a procházel tvoje množství projektů, které jsi dělal. Přišlo mi zajímavý, že to začalo u kaváren nebo možná to tam nezačalo, ale někde jsi ukázal paralelu, že kavárna je místo, kde se lidé ve veřejném prostoru potkávají. Takový ten motiv potkávání nebo dělání něčeho ve veřejném prostoru tam zůstal dál. Jestli to začalo kavárnami a pak jsi řekl, že jdeš zkusit něco jiného? Možná jsi dnes mohl mít 10, 15 kaváren.

Já jsem si v roce 2010 otevřel první kavárnu Café V Lese v Krymské ulici. Říkám, že jsem pražský kavárník, protože provozuju kavárnu v Praze. Moc mě na tom zajímalo, jak jsem vaří kafe. To vždycky ty barmani to nějak uměli. Mě bavilo umět tam lidi dotáhnout a rozčeřit vody, ale tam něco stalo. Kavárna je fenomén. První kavárny vznikly před Francouzskou revolucí. Díky nic možná vůbec vznikla Francouzská revoluce. Byly tam první noviny tehdy. Když se lidi potkávali, tak to je nebezpečná věc. Ta revoluce nemohla vzniknout bez kaváren v podstatě.

Že tam probíhalo to podhoubí a domlouvání se, že jsem nespokojený. Jsi taky nespokojený?

Přesně tak. Ten vliv kaváren na převraty se nedá změřit, ale je to důležitý. Myslím si, že na vesnici se ti lidé nedají do kupy na tom místě, že tam není ten přenos informací. Tím chci říct, že mě na kavárně všechno jiný než to, co se tam pije. Spíš co je a tím. Můj oblíbený Radovan Lipus říká, že kavárna je urbanizované ohniště. To mě bavilo vždycky, už mých nějakých 13 letech jsme pořádali nějaké ohně u nás na venkově. Nejradši jsem měl čarodějnice, což je věc, která nevím, jestli má obdoby na světě, že by lidi všude dělali ohně, Filipojakubská noc. Možná něco takového jsem začal dělat jako kavárník. Něco takového jsem pokračoval v tom, že se ta kavárna přelila do veřejného prostoru; nejdřív do Krymské. Jako Hrnečku, vař! se to vyvalilo z oken. Začali jsme tam dělat různé pouliční slavnosti. Tím jsem pochopil nějaké principy v tom smyslu, že nějak tu ulici zabydluješ a vytáhneš z kavárny gauč, lampu, piano. Ono to může být venku, když neprší. V mé DNA je to, že toto je normální, že si ten veřejný prostor brát za svůj a dělat tam nepatřičnosti. Pak jsem uvažoval, co všechno je možné a tak nějak to zkoumám. Uvidím, jak dlouho mě to bude bavit. Asi celý život, ale když ne, tak nevadí. To je něco, co člověk furt hledá, co by v životě měl dělat. Někdo začne sbírat brouky nebo motýli. Někdo jako Ester Ledecká miluje lyžování, tak dává všechno do lyžování. Mě vášnivě bere to transponování nebo ta konverze, že něco je jinak. Moje oblíbená knížka je o renesanční smíchové kultuře, kde se popisuje, že pro život společnosti bylo důležité, že párkrát do roka se lidé chovali jinak díky karnevalu, že mohli být konečně spontánní a projevit se. Mě zajímají to spontánní projevení. Je to patrné ještě u gympláků nebo středoškoláků, kdy oni si na sebe vezmou buřinku a umí dát kytku někomu. Jsou trošku trapní. Možná ta trapnost je to, co mě zajímá, že někdo se nebojí být trapný; nezkaženost taková. Teď máme přenosný bedničky. Takhle, já jsem dřív tohle dělal, že jsem koupil v antikvariátu rádio na baterky za 200 Kč. Naladil jsem tam tehdy nějaké ty VKV vlny, kde byla nějaká dechovka, tak jsem tančil na náplavce u Vltavy s nějakou dívkou. Dnes mají ty bedničky, nepotřebují VKV vlny. Můžou si tam pustit Frank Sinatra New York, New York. Můžou tam spontánně tančit uprostřed náměstí. Já jsem to ještě neviděl, že by to někdo dělal, ale líbilo by se mi to. Tohle mě zajímá. Tebe zase baví ptát lidí na věci. Taky nevíš, jak tě to bude bavit dlouho. Nechám tomu všemu volný průběh.

Máš rád lidi? Jak jsi mluvil o Krymské a dělat věci ve veřejném prostoru, tak přemýšlím, jestli to vychází z náhodných setkání lidí, nebo je to o něčem jiném?

Určitě mám rád lidi, ale zároveň abych mohl mít rád lidi, tak potřebuju mít rád i samotu. Proto to asi dělám, že pro nás je ta měrná jednotka míra úsměvu, který vytvoříme těmi objekty a dalšími věcmi, tím Karlovým mostem. To je nějaká zlato nebo ropa, se kterou my obchodujeme nebo takhle – nikdo za to neplatí, ale proto to děláme. To se nedá změřit, ta míra pousmání v šedi každodennosti.

Mně se na tom líbí nejen měřidlo pousmání, ale takové to vytržení z toho, že aha, tady je něco jinak. Snažím se to pochopit. Vytržení z každodenního řádu. V poslední době mě baví eventy, které na toto hrají, že někam přijdeš. Hrají si s tebou. Dějí se tam různé věci, které člověk nečeká.

Tomu se říká flashmoby, které byly moderní tak před deseti lety. Teď už jsem to moc neviděl. Hodně to bylo spíš na YouTubu, že to v reálu tolik lidí neoslovilo. Jako vznikl fenomén podcastu, tak fenomén flashmobů. Teď už není moc. To bych asi o tom věděl. Mě to baví, ale teď zkoumáme, jak to podpořit, tyhle věci, což není jednoduchý. Jsme taková továrna na spontánnost, což zní jako protimluv. Ten Poesiomat, kdy lidi stojí a poslouchají nějakou poesii nebo texty, které s tím souvisí, to je taky divný stát u nějaké roury, která vypadá jako nějaká vodovodní nebo vzduchotechnická trubka, ale už to mě baví, když někdo jde kolem a vidí někoho, jak stojí u té trubky, tak to je, že to narušuje nějakou normalitu, což nás spojuje. Monty Python si tak představuju. Nebaví mě nuda.

Já jsem Poesiomat viděl, tak si to dokážu představit. Tys to docela dobře popsal: trubka, co vede ze země, která vypadá, že tím vede topení nebo něco. Na konci je reprák a lidi si kličkou vyrobí energii. Pak si vyberou jednu z vybraných skladeb nebo nahrávek, které tam jsou.

Přesně. Možná si někdo řekne, že je to taková blbost, ale říkám, mě nebaví užitečné věci. Tím myslím ve smyslu, že bude solární lavička, která vám bude nabíjet iPhone. Ano, to je možná užitečná věc, ale mě to je jedno. Já nepotřebuju pomáhat lidem, aby měli nabitější mobily. To je moc takový to klasicky užitečný. Mě baví takový ty nesmyslný na první pohled věci. Poslouchat hlas Egona Bondyho, kterýho máme na hřbitově na Malvazinkách, kde ten člověk je pohřbený, tím se možná snažíme, aby lidé víc prožili to místo, kde jsou. Ne všichni jsme dostatečně vnímaví. Já taky. Vždycky si všimnu něco na nějaké fasádě – jak to, že jsem si toho reliéfu nebo nápisu nevšiml? Myslím si, že nikdo nemůže říct, že je dostatečně všímavý.

Nedávno tady byl Adam Gebrian, který mi vyprávěl, jak šel kilometr sem asi 45 minut. Zkoumal tohle všechno. Musím říct, že tam byl nějaký respekt. Ten den jsem šel z kanceláře a říkal jsem si, že možná taky zpomalím a budu trošku víc koukat po fasádách a hledat tam ty zajímavé věci.

Já furt ty věci rozvibrovávám nebo provokuju. Jak už právě jsem trošku starší, že nejsem ten gymplák, tak mi chybí hrát hry. Mám v hlavě spoustu her, které by mě bavilo hrát. Jenom už nemám kolem sebe lidi, co by se mnou hráli. Hra by spočívala v tom, že by hrálo třeba 20 hráčů. Museli bychom třeba ten den strávit, to je na každém, že bychom se dívali – já to nazval pracovně vyvrácený krk, že se budeme dívat nahoru. Budeme si všímat věcí. Pak to nějak zapsat a pak bychom se druhý den potkali. Každý by zapsal nějakou zprávu, čeho si všiml. To je taková kolážová skrumáž různých věcí. To by mě bavilo. Člověk potřebuje mít nějakou misi, že zítra budu muset říct kamarádům co jsem viděl, tak se musím snažit. Mám nějakou misi. To by mě bavilo hrát takovéto hry.

Je to i důvod, proč jeden z těch projektů jsou ty šachy? Bylo to takový, že bych chtěl, aby lidé víc hráli hry, a tak budu rozmisťovat šachy?

Určitě. Když jsme v roce 2013 umístili první piana, tak jsme si hned položili otázku, co dalšího by mohlo takto fungovat. Šachy jsem hodně viděl v budapešťských lázních, jak tam ti dědci hrají šachy. Uvažovali jsme nad tím a rozmístili jsme nějaké asi 90 betonových stolků po Čechách. Pak jsme zjistili, že to moc nefunguje, protože si tam lidi musí nosit figurky. V Čechách na to lidé nejsou zvyklí. Teď víc pracujeme s tím, že jsou takové betonové dlaždice z Hornbachu, kterými se zatěžují slunečníky. Na to se nasprejuje šachovnice. To stojí 60 korun. Ještě malé takové kostičky z odpadního materiálu. Děti si s tím hrají. Na to nasprejujeme znaky figurek. Máme šachový stolek vyrobený za 250 Kč. Můžeme tu dlaždici dát na nějaké schody nebo vytipovávat, kde by bylo hezký tu šachovnici – dlaždici umístit. Pak na podzim ji zase sklidit. Vysvětluju to, že to je neustálá taková laboratoř zkoušení nápadů, slepých uliček a neúspěchů. Zrovna ty šachy nejsou zatím úspěšný projekt. Nepodařilo se rozšachovat Čechy, ale máme na to dalších 30 let, než se nám to podaří. Zní to trošku jako takový sociální inženýrství, ale ano, já vím, že když se dobře vybere to místo. Dáme tam tu dlaždici za 60 Kč, takže když ji někdo ukradne, tak to nějak nahradíme, tak ty figurky tam budou, tak vím, že opravdu hodně lidí řekne, že jé, tak si zahrajeme, ne? Trošku to těm lidem nabízíme jako přednost, ty věci.

Ty jsi řekl, že to zatím není úspěšný projekt. Jak hodnotíš, co je a co není? Když si vezmeš třeba piana, tak ta asi jsou úspěšná? O nich bylo hodně slyšet.

Je to úspěšný projekt, protož ten nástroj má to štěstí, že je těžký, že ho nikdo neodnese. Úplně ho nerozbiješ. Kytara by nevydržela. Zároveň v Čechách umí hrozně moc lidí hrát na piano. To není samozřejmé. My jsme velmoc. Snad ještě Polsko má hodně, ale není to samozřejmost, že by tolik lidí umělo hrát na piano. Není to ani tolik díky nám, ale i nějaké to štěstí. Úspěšný projekt je, že to po nějakou dobu obstojí. Ty naše betonové šachové stolky nejsou úspěšný projekt, protože jsem u toho viděl hrozně málo lidí sedět, protože na rovinu říkám, že ano, tohle se nám nepovedlo. My jsme to nemohli tušit, kdybychom to nevyzkoušeli. Zároveň se tam ty stolky jsou. Třeba tím, že máme fór s kostičkami a domluvíme se s místy, ať tam někdo dává ty kostičky, tak třeba se to nakonec zvrátí. Je to neúspěšný, ale nikdy nevíte, kdy se to stane úspěšný zase. Je to o to větší výzva.

Mě zaujalo, jak jsi řekl, co je úspěšný a co je neúspěšný, jestli to vyhodnocuješ v rámci nějakého komerčního potenciálu nebo jestli je to, že tady mám část věcí, které dělám, abych si vydělal na živobytí a zbytek beru podle toho, jestli mě baví.

Finance, to je složitá otázka. Já jsem většinu času do toho dával nějaké peníze z těch kaváren. Covidem se to hodně poničilo, tak jsem ani z kaváren do toho nemohl nic dávat. To je složitější otázka. Ty Poesiomaty jsou projekt, kdy si to ta města musí koupit. K tomu je tam nějaká marže, kterou já používám na ty další nekomerční věci. Ty šachy, to nikdo nezaplatí, takže je to kombinace něčeho, z čeho máme peníze a hodně věcí, z čeho nemáme peníze.

Bojoval jsi někdy – nevím, jestli je to vlastní ego – aby se vědělo, že tyhle šachy tady položil Ondřej Kobza, ten Ondra to pomohl zlepšit.

Určitě jsem taky narcis. Tím, že jsem do toho dal pár milionů ze svého, tak asi se omlouvám, že jsem málo pokorný, ale občas jsem tam dřív měl i na těch pianech napsaný, že piano rozmístil spolek kavárníka Ondřeje Kobze. Omlouvám se, trošku jsem se propagoval takhle. Třeba teď už tam svoje jméno nedávám. Dřív jo, ale teď ne.

Když se bavíme o jednotlivých projektech, tak ať už třeba piana nebo šachy, ty jsi zmínil, že to je nějakých 10 let. Ty jsi zmínil, že ambice je, aby to bylo dlouhodobý. Nikam nespěcháme. Ať to tu vydrží co nejdéle a ať to něco dělá. Pak máš jednorázové věci, happeningy typu – co to bylo na Karlově mostě? Byla to snídaně, večeře? Setkání? Brunch?

Taková večeře.

To jsou jednorázové věci. Jestli tě moc lákají jednorázové nebo to je úplně jedno, co tě tak napadne.

Asi je to trošku jedno. Spíš cítím velký potenciál dalších nápadů. Já nápadů mám hodně, ale spíš mám problém zorganizovat moje aktivity, abych měl tým lidí, který by nějak pomáhal ty věci dělat. Člověk se probudí a fakt skoro každý den máš nápad, co by se dalo udělat. Teď mě napadlo, že pro mě jsou ty čarodějnice, tak by mě bavilo, aby se udělalo, že se řekne, že jeden den bude povolené vytáhnout stůl ven před svůj barák na ulici po celých Čechách. Když někam dáte stůl, to je symbol, stůl. Tam se dřív rodily děti. Tam scházela rodina. Tam se vyjednávaly smlouvy. Je to velký symbol. Už jenom to, že ho dáte ven, přeznačíte tu situaci, tak tam dáte nějaký ubrus, květiny, bábovku a domluvíte se s dvěma sousedy. Někdo půjde kolem ten den a řekne, že to jsem nevěděl, že to tady je. My se sem už nevejdeme, tak my přineseme ještě svůj. Být návodný a tohle jim dát. O tom teď přemýšlím. Založit takové nové čarodějnice. Je to hrozně pyšný to takhle říct, protože čarodějnice vznikly z Filipojakubské noci, od středověku. Spíš proč to říkám, že těch nápadů je hodně, ale jenom tento nápad, aby se to povedlo, tak potřebuju vyjednat s každým velkým městem, že oni vyhláškou udělají povolení, takže jenom na to potřebuju člověka na celý úvazek na X měsíců. Musí se tomu udělat velké PR, aby se o tom někdo dozvěděl. Já furt zkoumám, jak uřídit ty aktivity. Stále platí, že část z toho nikdy nebude výdělečná, takže myslet i na to, že některé aktivity musíme dělat ve veřejném prostoru, ale musejí vydělat nějaké peníze. Zároveň abychom měli na zaplacení těch lidí. Je to opravdu taková laboratoř těch spontánností, nahodilostí, her, skotačivostí. Zároveň hlavně i – já nemám rád slovo inspirovat, protože každý chce inspirovat – ale když bys mě k tomu donutil, tak ano, jde nám o to, abychom trošku tím inspirovali lidi, aby si hlavně i oni sami ty věci dělali. Nejde o to, co děláme my, ale ukazujeme, co je možné dělat. My děláme ty naše aktivity, protože mě baví, když se někde hraje na piano, když někdo poslouchá poezii. Už já nebudu umět dělat nějaký improvizovaný skejtový hřiště, protože nejezdím na skejtu. Ať si to dělají zase jiné party lidí a vymýšlí, co jim je vlastní. To je takové naše zkoumání těch věcí. Teď jsem sobotu jsem byl na mysliveckém plese, protože ještě na víkendy jezdím na venkov. Tři roky to tam nebylo kvůli covidu. Bylo tam plno, ale říkal, že se musejí těm lidem podbízet. Měli hrozně bohatou tombolu. Musíte prosit lidi, aby někam přišli. Kdo nic neorganizoval, tak nepochopí, co to je být organizátor akce, aby vůbec někam lidi přišli. Ti lidi si možná myslí, že když někdo něco organizuje, tak to má někde zaplacené. Ne, dost často to je velký boj. Prosím, lidé choďte na akce. Já někdy chodím jenom abych to podpořil, hlavně když je to mimo Prahu, aby ten člověk v tom pokračoval, i když ani nemám čas nebo mě to tolik nezajímá, tak jdu, abych to podpořil.

(partner podcastu)

Já tu zkušenost mám teď, protože v listopadu jsem organizoval svůj křest. Bylo to měsíc na full-time. To byla malá akce pro 150 lidí, takže vím, co myslíš. Přišlo i to zajímavý, jak jsi říkal ty akce na vesnicích. U nás to hrozně frčelo před komunálními volbami posledními. Všichni se předháněli, kdo udělá ty akce. Pak skončily volby a rozhodlo se, kdo bude další starosta atd. Tím ty akce utichly. I přesto, že na začátku spoustu lidí říkalo, že jde nám o to, aby se v té vesnici něco dělo, tak to bylo motivované těmi volbami. Je zajímavé, že ti lidé si neuvědomují, že to, jak se bude v té vesnici žít, mnohem víc závisí na tom, jak moc tam ti lidé budou vymýšlet, potkávat se a mnohem méně na tom, kdo tam bude starosta.

A jsme u tý kavárny. Je nebezpečné, když se lidé potkají. Proto mohla vzniknout a Francouzská revoluce. Stejně tak kdybychom udělali tyhle stoly venku, ideálně kdyby třeba Petr Pavel vytáhl stůl na Hradčanské náměstí a třeba tam pozval i Babiše, to je v pořádku. Byli by venku. Paní prezidentová by připravila nějakou rybí pomazánku rybí. I na těch vesnicích, kde by se na hrázi u rybníka, kde by se lidé sešli. Když jim narušíte to prostředí, kde jsou zvyklí, tak uvažujete jinak a máte jiné nápady. Já žiju o víkendu na středověkém hradě Pirkštejn, který mám pronajatý. Jakmile jste v baráku, který je – i kdyby byl více než 100 let starý, tak uvažujete jinak. To je druhá věc, že mě baví ty lidi vytrhávat, ale oni když jsou ve vytržení, ve změněném způsobu prostoru, tak mají jiné vnímání věcí a jsou kreativitu. Působím na střeše Lucerny. Tam nápady vznikají samy. Já bych ty věci nevymyslel, kdybych působil někde v zatuchlém sklepě, tak bych neměl takové nápady. Bacha, prostředí formuje ty nápady.

Ty jsi několikrát zmínil, jak máš hromadu nápadů a furt tě napadají nové. Jaký je tvůj systém na uchování nápadů? Máš něco nebo je to takové, že dobré nápady se vrátí a něco občas zapomenu a něco občas přijde zpátky.

Je to takový přirozený výběr evoluční, že rozvibrovávám a rozšiřuju ty věci. Počítám, že tam bude nějaká úmrtnost. Když něco má být, tak se to prosadí. Já potřebuju rozšířit tým o šikovné lidi. Je to zvláštní, jak to, že se něco prosadí. Určitě někdy to chci a něčemu dávám prioritu, ale někdy je to náhoda, že máte něco v hlavě a něco se vynoří po 3 letech, protože potkáte někoho v hospodě nebo na ulici. Je to zvláštní filozofie nebo fungování nápadů. Jsou to takové spermie, které si hledají tu cestu. Ne každá se tam dostane.

Já jsem nevěděl, jestli máš poznámkový blok nebo dokument, kam si všechny ty nápady píšeš a na denní bázi si vychytáváš, co je zrovna priorita.

Ty nevíš, který nápad bude dobrý. Ty si umíš pravděpodobně představit, že něco bude dobrý, ale já dopředu nevím. Příklad jsou ty šachy – počítám, že se to jednou za 14 dní bude krást. Já nevím, jestli jednou za 14 dní nebo jednou za den. To člověk nikdy neví. Máš nějakou intuici. Většina lidí by řekla, že se to u nás rozkrade. To raději ani nedělejme. Jejich intuice je, že se to rozkrade. Jasně, ale kdy? Nebo ty stoly. Já nevím, co když to udělám. Dám do toho hrozně moc peněz a pak to nikdo moc nevytáhne? Já to nevím. To, že pak něco neudělám, je vlastně dobře. Je dobré ušetřit trošku nějaké větší prohry, protože každá prohra trošku bolí. Já s tím počítám, ale je dobré minimalizovat ty prohry. Možná nakonec že něco neuděláme, je dobře. Jak se říká, že když něco chceš, tak to udělej. Kdy něco chci, tak to neznamená, že to mám udělat.

Máš příklad nějakého špatného nápadu? Nějaký zábavný prohřičky?

Jo, ty piana. Na ně hodně hráli bezdomovci na Hlaváku. Byli takoví sympatičtí bezdomovci. Lidi jim tleskali. Před Vánocemi jsem chtěl udělat koncert, kde by ti bezdomovci hráli. Udělal jsem to na Václavském náměstí, ale nepřišel ani jeden bezdomovec. Oni nemají mobil. My jsme se s nějakými domlouvali osobně, ale asi se tam styděli, takže tam přijela i televize a všechno. Nakonec tam na koncert pro bezdomovce nebyl ani jeden bezdomovec.

Kdo nakonec hrál?

Tam hráli nějací naši lidi, ladiči. To byl hodně velký trapas.

To je slušný. Na co rád vzpomínáš, co bereš jako uzavřenou kapitolu? Je něco takového, že to bylo skvělý ve svém čase a místě?

Možná trošku uzavřená kapitola je, že už nechci otevírat další kavárny. Občas udělám nějakou výjimku, ale většinou když člověk začne něco dělat, tak se rozšiřuje v tom, co dělá. Geniální je Karpíšek, co má síť restaurací Ambiente, perfektní. Je to dobře, že otevírají furt nové restaurace, protože to kultivuje tu gastroscénu. Mě by to ale nebavilo. Jsem otevřel nějaké kavárny. Docela to fungovalo. Možná by někdo jiný měl 20 kaváren. To já nechci. To je pro mě uzavřená věc, že gastronomie byl nějaký začátek, kdy jsem se na tom naučil nějaké věci – prosadit nějakou mou ideu, že něco otevřu. Do toho jdete, aniž byste věděli jak. Víte, že to musíte neposrat. Víte, že se ta věc musí povést, protože když ne, tak je to strašný průser, protože jste si půjčili peníze na to. Byl by to hrozný trapas. Bych doporučil kavárnu komukoliv, protože se na tom naučíte spoustu věcí. Za 5, 10 let můžete dělat úplně jiné věci. Je to takový model, jak lidi naučit podnikání.

Já vím, že ty už v chodu kaváren nejsi tak moc zapojen, ale možná jestli máš vhled, jestli otevřít si kavárnu v Praze je dobrý nápad? Za posledních 5, 10 let toho vlastně vyrostlo mám pocit hrozně moc. Za covidu se říkalo, že vždyť ty kavárny některé pomřou. Já jsem si říkal, že možná jo. Možná to už přesáhlo nějaké rozumné meze.

Je to těžké, ale když si to otevře člověk a je tam sám jako majitel a pracuje tam, což já bohužel ne, tak to je vždycky větší motivace, když to berete jako klubovnu i pro své kamarády. Ti vás většinou i podpoří, takže stejně lidi chodí někam si dát pivo, takže budou spíš chodit podpořit svého kamaráda. Myslím si, že ta potence tam je vždycky ještě velká, když do toho dáte hodně sebe. To, že si otevřete kavárnu a budete jenom jako majitel, který na to bude dohlížet, tak to asi bude fungovat těžko. Když chcete na 3 roky se odvařit a chcete být tam každý den, tak to si myslím, že nějak fungovat bude. Nemusíte platit ty zaměstnance. Vy sám ty věci budete umět o ně pečovat. Žádný zaměstnanec nebude mít takovou starost o ten prostor a tak.

Tobě se to podařilo nějakým způsobem najet, že to funguje?

Funguje to tak, že to funguje. Je tam skvělý tým lidí, ale zároveň mě to moc neživí, že to nějak funguje. Jsem rád, že můžou ta místa fungovat. Nemusím se o to vůbec starat. Zároveň mě to moc neživí.

Jak jsi říkal, že potřebuješ posílit ten tvůj tým, jak to probíhá nebo co to je za lidi, ten tvůj tým? Jak ty jsi trošku nezaškatulkovatelný, tak jestli se obklopuješ podobnými lidmi nebo jestli naopak, že potřebuješ řešit něco se samosprávami, tak potřebuju jednoho jednače se samosprávami.

U mě je to extrémně podobný vztahu partnerskému. Někdy když ta spolupráce nedopadne, tak to jsou opravdu vztahové rozchody. Pak je mi to hodně líto. Je to nějaká intimní věc, protože se musíš na někoho navázat. Ten člověk pak musí odpovídat mailem v hovoru trochu jako ty. Ty máš svého zástupce, protože on musí být naladěný na tebe a říct, že takhle bych to asi neudělal, tohle místo není vhodné. Je to alchymie. Neumí to HR. Já nejsem ne žádných sítích ani LinkedIny neumím. Je to největší problém. Nějaké lidi mám, ale abych toho mohl dělat víc, bych potřeboval víc lidí. Ono to jde, ale v tomto jsem bezradný. Moc si s tím v tuto chvíli neumím poradit moc. Umím si poradit půjčit si Karlův most, což se skoro nikomu nemůže podařit, to znamená s velkými věcmi. My teď děláme Poesiomaty v New Yorku, ale neumí si poradit s tím, jak rozšířit tým o kvalitní lidi. Nevím, jak se to dělá.

Jaký to je půjčit si Karlův most? Jak se to řeší? Jdeš za Prahou 1 a řekneš: Dobrý den, teď tam moc lidí nechodí, tak já si půjčím.

Hlavně jsem už získal zkušenost toho, že vás něco napadne, a pak se to stane; od malé kavárny nebo to, že vám umožní dát piano na Hlavní nádraží. Jsem zvyklý na to, že vím, že X věcí nemusí projít, ale X věcí může projít, takže vám není nic svatý. I jsem chodil po New Yorku na podzim hledat místa na Poesiomat, tak jsem procházel ten Brooklyn Bridge a říkal jsem si, že tady bychom taky mohli udělat ten dlouhý stůl. Bude to velká výzva, ale říkám si, že to půjde třeba jednou i tam, což je drzost par excellence. Mám v sobě tu zkušenost té drzosti, takže to je základ. Za mě si myslím, že to musíte vymyslet tak, že to nejde odmítnout. Ne že Ondřej Kobza dělá reklamu na svoje kavárny, takže kavárny Ondřeje Kobzy si pronajmou Karlův most a je to PR na mě. To by ani nefungovalo. To byl ani nikdo nepovolil. Opravdu to musíte vymyslet tak, aby to bylo tak hezký, že to dává smysl. Ten Karlův most byl v jedinečný situaci, kdy v Praze turisti nebyli. To se za posledních 20 let nepodařilo a za dalších 20 let nepodaří. Bylo možné to udělat. Byl to symbol, že si to místo bereme zpět. Jsou velká témata, že v Benátkách budou dávat turnikety, že Benátčani – sice je to živí, ale taky jsou naštvaný, že jim to vzalo to město. Tahle akce reagovala na tyhle problémy. Jsem o to požádal ve chvíli, kdy byla tato situace. Věděli jsme, že za půl roku to nebude. Oni to vlastně nemohli nepovolit, protože ta věc byla hezká.

Jednou ten argument, proč to mohli nepovolit, byl ten covid. Teď vnímám, že to je jediná slabina, že někdo mohl říct, že lidi by se neměli tolik potkávat. I když je pravda, že to bylo v létě, když to bylo uvolněný…

Určitě svět funguje v symbolech, tak určitě si někdo mohl tohle vzít, že to bylo nezodpovědné chování, že se lidé srocují, tak to určitě. Takhle svět funguje. To takhle hodně lidí takto bralo. Pro nás to bylo skvělý PR. Hejty jsou nejlepší PR. Babiš o tom mluvil neustále, že Karlův most – nezodpovědná pozice. Někdo si myslel, že naše akce získala negativní nádech. My za to byli rádi, že se propaguje ta akce. Na konci dne lidi zapomenou, jestli to bylo dobrý nebo blbý, ale hlavně si to budou všichni pamatovat, že to bylo. To je pro nás příjemný. My chceme dávat do mediálního diskurzu takovéhle obrázky místo nějakých obrázek z válek. To, že se lidi sejdou u jednoho stolu, to vytváří skrumáž podvědomí. Za to jsme rádi.

Byly v tomto minimálně nějaký plán, jak to zaplatit nebo jsi to vzal, že to je tvoje?

To se platilo ze svého. Stálo mě to asi 250 tisíc. To bylo tak rychlý. Určitě by na to někdo přidal ty peníze, ale pak by chtěl být hodně viděný. Dokonce se mi ozvala Coca Cola předtím, jestli bych s tím nechtěl pomoct. To je bohužel zabiják, kdyby na letácích bylo, že Coca Cola vám přináší Karlův most. Do toho se bohužel tyto firmy nemůžou míchat. Ti lidé jsou na to citliví. To nevadilo.

Já skoro přemýšlím, jestli by pro tebe nebyl ideální ten středověký model toho mecenáše, který řekne, že mám dost těch peněz. Dělejte ty zábavný věci, ať se mí poddaní baví. Tady máš peníze. Dnes to převzaly ty firmy. Musíš chodit za firmami a říkat, že já tady chci udělat zajímavou věc. Dává vám to smysl? Je tam propojení. Jak jsi říkal – hledat propojení. Oni samozřejmě z toho něco chtějí, protože nikdo ti ty peníze jen tak nedá.

Já nevím. Mně se zatím teď docela líbí, že je to 1,5 roku, co se nám daří ty Poesiomaty prodávat. Trošku mě baví víc to takto dělat, že je tam business model. Nejsi pak nikomu zavázaný. My něco někomu nabízíme. Udržujeme to. Má to nějakou cenu. Z těchto peněz pak děláme další věci. Kdyby se mi nějaký mecenáš se přihlásil, tak mi to asi nevadí, ale asi nechci jít tímto. Mně baví ukázat lidem způsob, jak se ty věci dělají. Já na ty mecenáše moc nevěřím. Přijde mi dobré hledat tu udržitelnost businessovou a nestydět se za to. Taky mi trvalo dlouhou dobu, než jsem získal toto myšlení.

Je to 1,5 roku, co to dělám. Předtím těch spoustu projektů vlastně působilo jako takový nadšenectví.

Já jsem byl ten mecenáš, což je v pohodě. Mně by to nevadilo, kdybych ty peníze uměl vydělat, ale pak tím covidem jsem je neuměl vydělat, tak mi došel mecenáš – já.

Pojď ještě trošku vysvětlit ten Poesiomat? Proč si to ty samosprávy pořizují? Proč si myslíš, že to je dobrý nápad to mít?

My tomu říkáme Poesiomat, ale je tam dvacet nahrávek, které s tím míst souvisí. My hledáme identitu toho místa. Já říkám, že jsem antropolog, který se ocitne na ostrově domorodců a říkám: „Hele, tady mám totem. My do toho dáme to, v co vy věříte.“ Ve Vrchlabí máme, když Eva Samková vyhrála olympiádu, tak tam máme 2 minuty zvuky, když vyhrála olympiádu. Nebo tam máme recept na šumavské kyselo. Nás baví, že s místními pak řešíme, co je ta jejich identita. To ty lidi baví. Je to zvuková socha. Dřív se sochy dělaly z bronzu, ze zlata, z mramoru. Díky technologii my můžeme dělat sochu ze zvuku dneska. Kromě toho, že tam ta trubka je, tak ten proces hledání, kdo jsme, a to místo je – na celém světě si lidé říkají, kdo jsme. Když poletíte letadlem a poletíte vedle nějakého Tamilce, tak budete říkat, že Jágr a něco a on bude říkat já nevím co. Tahle identita nás zajímá. Dát ji do nějaké zvukové podoby a trošku ji oslavit. Dát ji na odiv. Ve zvukové identitě je to takové šetrné. Kdybychom to dělali nějak obrazově, tak by to ve veřejném prostoru bylo hrozně zahlcující. Ta nenápadná subtilní trubka, která schválně naznačuje, že to je mystifikace, že je to možná nějaký výdech z periskopu ponorky, tak je to takové tajemné. Aha, ony ty věci mají jiný smysl, než si myslíme. Každý má v sobě toto dítě, které si třeba někde něco zmáčkne. Otevře se zeď a rozestoupí se. Všichni jsme trochu děti. Baví mě i ten proces, že já pak i ta místa objíždím, sám je vyhledávám. Je to vlastně umění umisťování nějaké sochy. Ten princip před 100 lety byl, že zjistil na náměstí, když nasněží, tak kudy lidi chodí, kde se vytvoří přirozené pěšinky. Dal to do křížení, že to město, to nejde nalajnovat shora. Musíte zjistit, jak to město funguje. Tam to nějak šetrně vložit tu podivnou trubku. Pak se i s těmi lidmi bavit: kdo jste? Co jste zač, vy Humpolečtí nebo Ostravští? Baví mě rozněcovat debatu o tom, co jsou ty lidi zač.

Takže sis vymyslel projekt, který tě bude bavit něco rozněcovat, ale tentokrát jsi tam už našel tu udržitelnost.

Já to dělám hlavně, aby mě to bavilo. Piana mě baví. Určitě by bylo super, kdybychom rozmisťovali desítky a desítky pian, ale jednak tam není moc business model, protože to piano se víc rozbije. A taky by mi to přišlo trošku ohraný, že to je furt to samý. Já potřebuju nelhat sám před sebou. Kdybych rozmístil mezitím sto pian, tak další piano. Super! Ono to je furt to samý. Je to skvělý, ale lidi tam hrají furt tu Amélii, Elišku. Je dobrý, aby to bylo, ale já v tom nemůžu moc pokračovat, protože by mě to vlastně nebavilo. U Poesiomatů jsou furt nový a nový příběhy. To, že pak mám Transportéra, ve kterém můžu spát a objíždět tu Evropu. Dneska jedu na Slovensko do Zvolena, kde mám setkání s primátorem Zvolena. Rychle po cestě si nastudovat ve Wikipedii, co tam mají, a pak rychle vybrat to místo. To mě baví. Ano, dělám to hlavně, aby mě to bavilo.

Baví tě i bydlení na hradě? Protože to je zase taková specialista, kdy možná popíšeš ten model. Ty částečně trávíš čas tady v Praze. Byl jsem u tebe v kanceláři na střeše v Lucerny. Magický místo. Zároveň pak chodíš do skoro pro někoho protikladu.

No, to byla náhoda, že jsem opravdu šel po ulici asi před osmi lety a potkám kamaráda. Říká, jestli nemám chvilku. Já říkám, že nemám, že hrozně spěchám. Kamarádka bude hrozně naštvaná, když přijdu pozdě. „Nechceš hrad?“ „Počkej. No, chci.“ Opravdu kdybych ho tehdy náhodou nepotkal na být ulici, tak on si na mě nevzpomene. On mi tehdy doporučil na výběrové řízení na pronájem toho hradu. To byla katolická církev. Náhoda hraje velkou roli ve všem pro mě. Tam žiju, opravuju to, otevírám to. Zrovna dneska mám setkání s kamarádem, kdy budeme řešit program na letošek. Tam vždycky děláme historickou přednášku o lidech, co tam žili. Ptáček z Pirkštejna, kteří obléhali Jana Roháče z Dubé na nedalekém Sioně. Máme tam i hudební program. Iva Bittová tam hrála nebo cimbálovka, ale chci letos právě tam ještě dělat takové různé workshopy, na které nepřijde moc lidí. Člověk chce udělat něco, že když tam přijde málo lidí, aby to nevadilo. To je fakt těžký tam dotáhnout lidi. Chtěl bych z toho regionu okolo Sázavy vytáhnout lidi, co umí něco dělat, třeba starou přípravu kozího sýra bez syřidla nebo umí nakládat kapra. Tyhle původní věci, co se dá jíst v přírodě volné. To jídlo spojuje všechny. Lidi to mají rádi. Tyhle původní ani ne recepty nebo způsoby přípravy jídla, to bych tam chtěl letos k tomu přidat. Ten hrad je pro mě velký dar. Mě učí si vytvářet hodně luxusní život. To slovo luxusní v tom smyslu, že luxus je pro mě, že furt tuním, jak tam udělat topení, jak získat co nejlepší kamna, které jsou původní. Mám takový 100 let starý sporák. Nebo tam svítím leckdy jenom svíčkama nebo tam mám jenom tmu. Ticho, tma, oheň, vůně kůrky od chleba. Baví mě tam jíst kůrky od chleba, protože to jsem jedl u babičky. Křížaly si tam suším. Tam neustále tuním ten luxusní život v největší prostotě. Myslím si, že když to někdo zažije, tak pro hodně lidí, i pro milionáře, je ten největší luxus ty obyčejné věci, kdy se vrátíme do dětství, kdy jsme byli u babičky na statku. Máme tam brambory na loupačku a vážíme si toho, že to teplo není zadarmo a že se musí přiložit polínko. Musíme to naštípat. Na tom není moc co vymyslet víc. To je něco, co člověka neomrzí nikdy. Furt mě to fascinuje. Potřebuju to. Vážím si, že můžu žít v Praze v Čechách, kde za 45 minut jsem na tomto hradě a převlíknu se z kavárníka do takového selského způsobu života. Převléknu až jako kůži. Najednou můžu si číst. Já moc v týdnu nečtu, ale tam mi jde číst, psát. Ale říkám, já jsem rád, že jsem na hradě a zároveň i kdybych byl na statku, který by byl 150 let starý, tak by mě to bavilo stejně. Je to velký dar. Člověku to určitě přináší to, že tam má další energii do dalších věcí. Ačkoliv bych tam mohl v podstatě žít na furt a mohl bych nedělat ty projekty a mohl bych mít důchod z kaváren a žít ze statku, tak to si hodně lidí myslí, že když někdo zbohatne, že pak už nechce nic dělat. Nevím, odkud pramení tato představa. Myslím si, že málokdo to takhle má. Lidi nepodnikají kvůli penězům. Podnikají, protože je baví ty věci vytvářet.

Je to hrozně zajímavý. Cítím z tebe částečně takový asi nevím jestli staromilectví, taková ta láska a úcta ke starším věcem. A zároveň vděčnost za ty pro někoho velmi jednoduchý a základní věci, jestli sis k tomu taky musel najít tu cestu, nebo jestli to bylo přirozenější, protože jsi to tak měl vlastně vždycky.

Tohle je asi přirozené, protože to mám v rodině. Vždycky to ke mně promlouvalo. Můj nejoblíbenější český film je Všichni dobří rodáci – o vesnici. Já jsem zároveň takový podvodník v tom, že to trošku jenom vyžírám o víkendu, že to není úplně autentické. Autentické by bylo, kdybych tam žil celou dobu a opravdu tam s krajinou pracoval, že bych tam hospodařil, takže trošku to až vykořisťuju možná v tom smyslu, že přijede ten Pražák a užije si venkovského života a jde na myslivecký plec, ale už z pozice toho antropologa se dívá na ty staré lidi a hrozně ho to těší. Já ještě píšu takové fejetony do Reflexu, takže samozřejmě pak ještě vím, že o tom napíšu fejeton. Přiznám se, že trošku podvádím. Zároveň tento kontrast město vs vesnice bylo vždycky. Marie Antonieta měla ve Versailles fiktivní starou vesnici, kdy ona měla ráda ten přepych, ale chtěla mít tu autentickou vesnici, takže ta potřeba mít oboje je bytostně vlastní v antice. Díky tomu můžu já se těšit. Možná kdybych tam byl celou dobu, tak bych byl naštvaný na to všechno. Takhle se můžu těšit na ten druhý svět.

Ještě na závěr – vím, že příběhy střechy Lucerny jsi párkrát říkal, ale v jakém stavu je to teď a jak to bude pokračovat s tímto krásným prostorem?

My tam otevřeli tu střechu, která byla původně plánovaná, když se ta budova dostavěla v roce 1921, dědeček prezidenta ji dostavěl. Je to obdivuhodný barák. Vážím si, že tam můžu být. Jak mě formuje ten Pirkštejn, tak mě formuje ta Lucerna. Ty lidi, co se na tom spolupodíleli a vytvořili, to je takový závazný. My jsme trošku splnili sen toho stavitele, že jsme tu střechu zprovoznili, protože to nedopadlo nikdy. Otevíráme ji veřejnosti. Pronajímáme ji na speciální akci. Zase to slouží k tomu, že tam děláme takové skopičiny. Třeba jsme tam dělali spaní pod širákem, že v Praze i když máš kde spát, tak si vezmeš spacák a po práci jdeš přespat ven na Prahu. Hrál nám pán trempské písně a opékaly se špekáčky. Snažíme se tam dělat blbiny. Je tam princip, že chceš každý rok dělat něco nového. Jdeš někam dál. I ty ve svých aktivitách – jsi vydal knížku. Příští rok bude něco jinýho. Ty aktivity na tý střeše. Už je taky pátek, uvažujeme o lávkách mezi těmi baráky.

Ty to tam máš dlouhodobě, že víš, že tam můžeš jít to takovýhle stavebních změn?

Ty lávky, to by byla dočasná věc třeba na 4 měsíce. Propojilo by se pár baráků. Lidi by si na 4 měsíce jako jsou pasáže, tak pasáž je ulice uprostřed domu, když si to člověk uvědomí. Podloubí je taky ulice v baráku. Vzniklo tehdy, protože bylo málo prostoru ve městě, tak aby si někdo mohl postavit barák, tak musel trošku dát z baráku k dispozici veřejnosti. Je to úžasný fenomén, že to je veřejný prostor, ale zároveň je to na půl toho baráku. Že vůbec vznikl nápad dělat ulice skrz barákem, tak podobně uvažujeme dělat tu cestu na střechách. Ten nápad už je starý asi 4 roky, ale teď se to víc precizuje, že to vypadá reálněji. Ideálem by bylo, že když to uděláme, tak tam přijde 200 tisíc lidí, protože to bude takový zážitek vidět to město shora. Ideální by to dělat každý rok někde jinde, že by si lidi mohli najít jinou perspektivu náhledu na to město. To je možná taky jedno z našich popisů, o co nám jde. Pomáhat lidem, abychom společně viděli jiný úhel pohledu na místo, ve kterém my žijeme. To přesně ten Poesiomat tomu může pomoct skrz hlas člověka, který tam žil, tak si můžeme něco uvědomit. Nebo ty různé hry, které bych chtěl hrát víc. Musím vymyslet asi s nějakými gympláky to zkusit hrát. Je to taková nekonečná snaha o hledání nových perspektiv.

Kdo tobě v poslední době dal nějakou novou perspektivu nebo co?

Já mám moc ráda Radovana Lipuse. On napsal Šumná města s Davidem Vávrou. David Vávra to spíš hrál, ale ten text napsal Radovan Lipus. Zároveň je režisér. Na něm je hezké, že nemá mobil. To je jediný člověk, co znám, že nemá mobil.

Má pevnou linku?

Má pevnou linku a e-mail, protože říká, že by ho to vyrušovalo. Proto je takový citlivý a vnímavý a přesný. Já neříkám, že to je návod, jak by se to mělo dělat, ale zrovna u něj platí, že to není jenom póza, ale o to víc potom já sám z něho čerpám.

Ty jsi ale minimálně na půl cesty s těmi sociálními sítěmi. Že mobil máš, ale sociální sítě, co jsem si všimnul, tak tvé projekty nějakým způsobem je mají, ale ty osobně ne.

To bylo velké téma. Já si s dovolením položím otázku: Co byl největší převrat za posledních 10 let? Jasně, to že jsem byl piana udělal, bylo důležité, ale jedno z top rozhodnutí bylo, že jsem si zrušil ty sociální sítě. Já vím, že to bez toho nejde v dnešní době, když někdo začíná, ale vážím si toho, že jsem byl v nějaké situaci a pozici, kdy jsem se mohl toho zbavit, protože mi to bralo duši. Já jsem i tehdy byl na tom hradě. Místo abych se díval do ohně, tak jsem furt něco kontroloval. Já jsem přestal umět číst. Já jsem za celý rok nepřečetl knihu v té největší fázi určité závislosti na sociálních sítích, takže jsem to musel zrušit. Neříkám, že to má dělat každý. Myslím si, že když si to člověk může dovolit, tak by to měl udělat, ale každý sebe nějak trošku prodává, co dělá, tak chápu, že to je nějaký platforma. Jenom bych chtěl říct, že to jde bez toho. Sice vy něco ztratíte, ale zároveň získáte moc energie a pozornosti. To slovo pozornosti ve smyslu bystrosti. Já jsem viděl, že to musím něčím doplnit, protože jsem ztratil kanál. Dřív když bych chtěl udělat nějakou hru, tak to tam napíšu. Vím, že by se přihlásili. Dnes to už udělat nemůžu. O to víc je tlak na toho člověka, aby si ty cesty hledal jinudy. Myslím si, že to je velké téma. Je pro mě smutný pohled, když lidi jedou tramvají a všichni mají mobily místo aby se dívali na fasády nebo na sebe. Takové to stokrát omleté důvody, že se lidi neumí nudit. Ty nápady vznikají, když se nudíte. Když se dívám z tramvaje na Vltavu. Je to jedno z největších témat, ty závislosti. Asi bych neříkal nic novýho.

Neříkal bys asi nic novýho, ale to mě právě zajímá. Co vidíš, že tobě to osobně přineslo? Začal jsi pak číst?

Přesně tak. Začal jsem číst. Zároveň ty naše věci jsou hodně analogové. Ten Poesiomat má kliku. Šachy, to je beton. Piano taky. To setkání na mostě. Jsou i věci s mobilem, že někam přijdete, něco vám to řekne. Určitě jsou i pozitivní věci, ale jedno z nejklíčovějších slov současnosti a budoucnosti bude ta pozornost. Je to dobře, že se o tom bavíme všichni. Budu se těšit na další otázky na toto téma. Není výstižnějšího slova než slovo pozornost. Tam pak vznikají i nápady, co dělat atd. Když budu pozorný k tomu, co mi ten člověk říká. To vidíš. Ty lidi si spolu povídají v hospodě a u toho si něco kontrolují. Jak je pak ten člověk může vnímat, co jsi mu řekl. To ti pak ujde spousta věcí.

To říkám často lidem, že ten benefit dělání podcastu není to, že to pouštíš ven, ale že jenom svým způsobem ty mikrofony dělají zvláštní auru toho, že teď tady spolu jsme a 100% se posloucháme. Ono to v tom normálním životě není až tolik běžný nebo ne každý to dnes umí.

Přesně tak, včetně mě. Já taky se neustále v pozornosti chci zdokonalovat. Já si celý život píšu deník rukou. To je věc, která mi pomáhá v pozornosti. Je to taková úcta k tomu, co jsem zažil, to alespoň nějak v rychlosti zaznamenat. Už to, že to napíšu, tak to fixuju, tak si to vždycky o Vánocích čtu. Když přes týden nestíhám, tak mám takový osobní vynález – třeba to není jenom můj vynález – já tím, že nemám mobil, tak si to v rychlosti namluvím na diktafon. Třeba jdu na záchod a během toho vykonávání potřeby si řeknu jenom důležité dvě slova třeba jenom zvukomalebné, tak si je namluvím, a o víkendu si je v klidu napíšu do deníku, protože vím, že až to budu jednou číst za 5 let, tak se mi u těchto dvou slov vybaví celý ten rozhovor a ta situace. Bude to zpřítomněné. Jasně že člověk nemá čas zapisovat všechno, ale říkám všechno takové podstatné. Třeba někdo má geniální paměť a všechno si pamatuje. Já třeba ne. To psaní rukou deníkových záznamů, to se musí umět. Já se v tom učím, jak to dělat.

To jsem se chtěl zeptat – jak to děláš dneska? Jestli je to nějaká rutina, kterou děláš večer před spaním?

Většinou o víkendu. Furt se nějak učím, protože je to nějaká i otrava. Člověku se do toho nechce. Proto mi pomáhá někdy, že se pak jdu projít a trošku si ten týden shrnu do toho audia, protože za té chůze máte jiný způsob, jak to do té mysli proudí, než když to proudí, že sedíte u sešitu. Někdy to střídám. Musí člověk na sobě zkoušet různé lsti. Je to nekonečný boj. Není to, že to jde samo. Člověk pak je pozornější k tomu, co se vám děje. Psaní deníku učí větší pozornosti k životu.

Já si myslím, že jsi řekl zajímavou věc, že na sobě musíš hledat ty lsti. Já myslím, že přesně takové podnikání a tvoření nápadů je skvělé v tom, že tě to učí vytvářet lsti a snažit se tu svoji hlavu nějakým systémem ovládnout, aby fungovala. Možná pro někoho je tato disciplína snadnější. Pro někoho možná ne, ale pro mě to není snadný neustále vytvářet si nějaké hranice a lsti na to, jak udělám to, že vím, co bych měl udělat, a nechce se mi do toho. To je zajímavé cvičení.

Je vtipný, jak se tvůj podcast jmenuje Proti Proudu. Ty jsi s podcasty začal v Čechách. Jak jsi mi říkal, že tě hodně lidí oslovuje, že by chtěli dělat svoje podcasty, tak to jde proti duchu tvého názvu. Začít dělat podcast v roce 2023 není úplně proti proudu. Spíš by měli se od tebe inspirovat a začít dělat něco, co bude zajímavé za 10 let.

Jo, možná jo. Je to zajímavá myšlenka, ale ono samozřejmě s tím, co je proud a co je proti proudu, si můžeš hrát docela dlouho. Na druhou stranu když to vezmeš v big picture, tak tvořit něco svého, svůj obsah je furt proti proudu. 95 % lidí nikdy nic svého tvořit nebude. Pokud to je pro někoho podcast nebo psaní blogu nebo deníčku sám pro sebe, tak si myslím, že něco si vytvářet, ať už vytvářet pro ostatní nebo sobě, je hrozně cenné. Je z toho spoustu lekcí. Pro každého je něco trošku přirozenějšího a snadnějšího. Já jsem se dřív snažil psát a zjistil jsem, že psaní je pro mě hrozně těžký. Ano, ono to je vždycky těžký, ale bylo to takový, že mi to ani moc nepřinášelo potěšení. Stále věřím, že je dobré něco dělat, tak proč nezkusit dělat podcast, videa nebo si psát nějaké deníky, čili najít si tu formu, která pro tebe bude smysluplnější, na kterou máš větší talent. To si myslím, že je zajímavý.

Ondro, díky moc, že sis udělal čas a že jsme třeba i tímto kouskem pozměnili tu perspektivu na lidský život.

Určitě, já jsem říkal, že mi takovéto citlivé hovory baví, že mi to pomáhá si to znovu převyprávět, co dělám. Tím pádem se zase můžu nově nasměrovat někam malilinko jinam. Ty rozhovory mi pomáhají. Je mi jedno, kdo to bude poslouchat. Pomáhá mi to v tom si ty věci uvědomit. Je to nějaká laboratoř. Furt čekám, co mě bude vzrušovat a kudy se vydat. To se každý den mění. Ne radikálně, ale furt soutěží mezi sebou jiné nápady a tíhnutí. Děkuju ti za to. Takovéhle rozhovory mi pomáhají si to uvědomit.

Ještě mě napadá na závěr: Z čeho jsi momentálně nadšený? Třeba dneska.

Hm, možná jsem nadšený z toho, jak jsem ti říkal, že budu plánovat dělat takový cyklus workshopů na mém hradě těch lidí, co něco umí vyrábět, nějakou starou přípravu sýra nebo nakládání kaprů nebo nějakého pití, že mám záminku je i začít vyhledávat tam v tom okolí. Tím pádem se s nimi seznámím. Většinou to asi budou i zajímaví lidé. Mám radost z toho, že tomu dáš nějaký koncept, že to bude jednou za měsíc. Už to musíš do té tabulky doplnit. Jakmile se to povede, tak to bude i další a další rok. Ti lidé budou znovu přicházet a říkat, že znají Frantu, kdo dělá ještě tohle. Z toho mám radost.

Zase to vrací k tomu, že vytvořit si systém, abys musel dělat, co dělat chceš. Akorát se ti nechce.

Určitě si chceme všichni jenom tak hrát. To hřiště veřejného prostoru – ty šachy, piano a nějaké hry nebo objíždět dodávkou Evropu a hledat ty potence, že najednou někdo vidí most. Já v tom vidím prostor pro dlouhý stůl. Hledat ten jiný svět v tom v normálním světě, to nejde vystihnout jinak, než že si člověk chce hrát.

Super, tak jo. Díky moc.

Já taky děkuju.

Přátelé, díky moc, že jste doposlouchali další díl podcastu s Ondřejem Kobzou. Já tento závěr nahrávám z Mauriciu, takže odpusťte drobný nedostatky v kvalitě zvuku. Každopádně pokud se vám tento díl líbil, budu rád, pokud se o to podělíte vašim kamarádům, sledujícím a dalším lidem na sociálních sítích. To je něco, co tomuto podcastu nejvíce pomáhá. Možná na závěr malé oznámení. Pokud vás baví businessové rozhovory, jste podnikatelé nebo lidé, kteří stejně jako já věří, že podnikání je skvělou cestou k osobní svobodě a k životu podle vlastních představ, tak jsem spustil nový podcast, který se jmenuje Businesscast Dana Tržila. Já bych chtěl, aby Proti Proudu bylo stále o tématu dobrého života, jak si ho vytvořit. Já myslím, že ty lekce si z toho může vzít každý, ať už podniká nebo ne. Nicméně podnikání je pro mě skvělý způsob, jak si uzpůsobit svůj pracovní život podle toho, jak vy chcete. Právě o tom, jak se dá vydělávat v současné době a pomocí internetu, jaké různé způsoby podnikání dneska existují a přináší osobní svobodu a zároveň finanční prostředky, tak o tom jsem spustil nový podcast. Chci, aby to byl takový nejpraktičtější businessový podcast v českém éteru právě pro lidi, kteří jsou v podobné fázi jako já, což znamená ať už freelance živnostníci, malé firmičky nebo takové solopreneurs, což je takový trend, kdy můžete dnes stavět poměrně zajímavé firmy a projekty v jednom člověku. Pokud vás to zajímá, mrkněte na Businesscast Dana Tržila ve všech podcastových aplikacích a na YouTube pod novým účtem Dan Tržil, kde bych chtěl dávat víc toho podnikatelského obsahu, takže pokud je tohle něco, co vás zajímá, tak určitě si to nenechte ujít. Díky moc za vaši pozornost. Díky moc, že sledujete Proti Proudu. Díky moc, že mi dáváte svůj čas a svoji pozornost, což vím, že je v dnešní době to nejdůležitější, co máme. Mějte se krásně a u dalšího dílu zase na slyšenou. Kdy jste naposledy napsali nějakému kamarádovi – „Hej, kámo, vážím si tě. Mám tě rád.“ – nebo něco podobnýho?