Pavlína Louženská o marketingu a autenticitě

Přepis epizody

Hezký den, posloucháte další díl podcastu Proti Proudu. Provázet vás bude Dan Tržil. Mým dnešním hostem je Pavlína Louženská známá například svým působením v internetovém prodejci módy Zoot. Vedla také marketing digitální agentury H1.cz. Na konci roku 2013 založila iniciativu #holkyzmarketingu. Pavlína má ovšem mnohem širší záběr. Je ve správní radě Transparency International a s přítelem školí začínající módní tvůrce v rámci akce Elegantní Česko. V dnešním rozhovoru si poslechnete zajímavý pohled na marketing, ač jej Pavlína nikdy nestudovala. Budeme si povídat také o syndromu vyhoření, odvrácené straně úspěchu a samotě, která se nevyhnutelně pojí se sociálními sítěmi.

 

Vážení posluchači podcastu Proti Proudu. Další díl, s Pavlínou Louženskou. Ahoj, Pavlíno.

 

Ahoj.

 

Chtěl jsem tenhle rozhovor začít tím, jak jsi přišla k marketingu nebo jak jsi zjistila, že to je něco, co tě baví nebo jde? Protože ty jsi nešla tou klasickou marketingovou školou atd., že jo?

 

To rozhodně ne. Já jsem studovala anglistiku. Když mi bylo 10 let, tak mi zjistili, že jsem těžký dyslektik a dali mi papír, že se nikdy nenaučím cizí jazyk. Moje babička byla polyglotka, která ovládala 7 jazyků. Přišlo jí naprosto nemyslitelný, že její vnučky nebude umět cizí jazyky. Takže moje dětství bylo o tom, že jsem v jednom kuse drilovala. Když přišlo rozhodování, kam půjdu na vysokou školu, tak jednak jsem si dávala přihlášku právě na angličtinu. Druhé rozhodnutí je – když je ti 20 a nechci žít s rodiči a pocházíš z Prahy, tak jediná šance je odejít do Brna. Já jsem šla na anglistiku v Brně. Do toho jsem studovala angličtinu a němčině. Potom jsem se dostal do role akademického team leadera, to znamená, že jsem pod sebou měla 120 lektorů, kterým jsem radila, jak se učí. Byla jsem takový master lektor. Hrozně moc jsem pracovala, strašně, strašně moc. Myslím si, že to bylo takový moje první vyhoření. Možná je to dost silné slovo, ale rozhodně to pro mě bylo tehdy silný. Přemýšlela jsem, co dál se sebou. Rozhodla jsem se, že se chci provdat za ITáka. Vytvořila jsem k tomu kompletní teorii k tomu. Teď budu hodně klišovitá, ale zmíním věci, co jsem si tehdy myslela. Dnes už si možná myslím jiné. Já jsem si myslela, že ITáci jsou skvělí tátové, protože jsou sami dětma. Nebo že dlouho bydleli se svojí mámou, protože mají velký respekt k ženám. Nebo že mě na pracovišti nikdy nedovedou, protože tam žádné holky nejsou. Vytvořila jsem takovouhle dost komplexní teorii. Fakt se za ní omlouvám. Nemyslím si, že je to pravda anymore. Poprosila jsem bráchu, aby mě vzal na nějakou IT konferenci, že chci potkat toho svého manžela. Brácha mě vzal do Vsetína, kde bylo 150 kluků a holek nás tam bylo myslím si, že na prstech jedné ruky. Já jsem tam byla jak Alenka v Říši divů, protože všichni kluci byli zajímaví, zábavní, chytří. Možná to je, co to pro mě úplně nejvíc změnilo. Já jsem tam tehdy poslouchala ty přednášky. Mluvili tam Petr Mára, David Grudl, Tomáše Čupra jsem tam poprvé potkala. Najednou jsem si říkala, že chci vědět, co ti kluci dělají. Ti kluci, protože jsme byli ve Vsetíně, tak mi vysvětlovali, co oni dělají. Já jsem se vrátila zpátky do Brna a říkala jsem si, že to je cesta, kterou chci jít. Měla jsem hrozný štěstí, protože Vašek Stoupa, tehdejší zakladatel Web Expa, tehdy připravoval něco, čemu s říkalo Web Expo Tour. Jel promovat Web Expo do 3 zemí a hledal někoho, kdo umí cizí jazyk, bude mazat chlebíčky a současně zvládne být s IT lidmi 3 dny v autě. Vzpomněl si, že jsme se potkali, volal: čau Pavlíno, chceš tady s náma jet? Já jsem jela, bylo to skvělý. Definitivně jsem se rozhodla, že chci skončit s učením angličtiny. Sbalila jsem se v Brně, odjela do Prahy a nastoupila jsem na neplacenou stáž do PR agentury. První den jsem přišla do práce. Oni se na mě koukli a říkali, že jsem jediný člověk, který tady slyšel slovo hashtag, takže od teď jsi náš expert na digitál, takže bychom potřebovali do zítra udělat tu seo analýzu, tak čau. Já jsem tam seděla a říkala jsem si: doprdele, já vůbec nevím, co to je seo a tak, ale měla jsem hrozný štěstí, že tehdy ve Vsetíně jsem potkala svého tehdejšího kluka, tak jsem se vrátila domů a společně s ním a s tím, že jsem studovala, googlovala, ptala jsem se všech kluků na Twitteru, tak jsem tu seo analýzu odevzdala. O týden později nějakou strategii na Twitter, o další týden něco později a tam to začalo.

 

Takže jsi byla hozená do vody a naučila ses plavat. Mi přijde zajímavý, že dnes spoustu lidí řeší, jak se naučit online marketing a marketing vůbec. Ono stačí jenom najít si ten projekt, na kterým to můžeš zkoušet nebo nějaký praktický příklad a ono se všechno dát naučit sám.

 

Pro mě rozhodně. Já jsem současně s tím nastoupila do jednoho startupu, který dělal věci s jídlem. Byl to asi nejlepší pracovní pohovor, který kdy ve svém životě budu mít, protože se mě ptali na rozdíl mezi dijonskými a bretaňskými ústřicemi. Já jsem tehdy byla hrozně foodie a hrozně mě to zajímalo. A noc předtím jsem se naučila slovo konverze. Moc jsem nevěděla, co to je, ale věděla jsem, že když budu při průseru, tak mám říkat konverze. Oni se mě ptali, co je nejdůležitější v e-shopu a já říkala, že konverze. Řekli mi, že je vidět, že tě jídlo zajímá, zbytek se doučíš. Je skvělé, že jsem mohla tyto dvě věci kombinovat. Jak říká ty – já jsem byla fascinovaná tím jídlem, strašně moc mě to zajímalo – PR, komunikace. Měla jsem pocit, že to navazuje i na to, co jsem se učila ve škole, což bylo vyprávění příběhů, koukání se na věci z různých stran, highlightování nějakých ukazatelů. To byly takový moje záchytné body, abych se úplně neutopila. Hodně záchytných bodů byli všichni ti lidé, co mě pomohli po cestě.

 

Jsi řekla hezkou věc, na kterou možná můžeme navázat – co pro tebe ten marketing je? Protože mám pocit, že pro spoustu lidí to je nějaký třeba přesvědčování, manipulování, tvoření image. Ty jsi zase říkala vyprávění příběhů, highlightování některých věcí.

 

Co já chápu jako chybnou percepci marketingu je, že marketing je něco jako make-up. I když máš špatnou pleť, kterou máš plnou akné, tak přijde někdo, kdo má ten make-up a všechno to zakryje a díky tomu budeš hrozně krásný a dostaneš se na obálku časopisu. Myslím si, že takhle by to v ideálním světě nemělo fungovat. Měli bychom se naučit stavět skvělé produkty a skvělé firmy, mít čistou pleť a pak přijít s něčím, co ten marketing jenom vyzdvihne. Vymyslí zdravíčko, dá ti řasenku, ale není to něco, co ti vytváří novou identitu. Protože si myslím, že jinak to není marketing, ale jsou to fake news, lži, manipulace a nepravdy. Myslím si, že to je hrozná škoda. Nikdo z nás nechce pracovat v businessu s tím, že lže. Všichni chceme být v tom, že vyprávíme příběh, že ukazujeme, co je na tom, co děláme, skvělé.

 

To mi přijde jako super návod, protože spoustu lidí pracuje v takových nesexy oborech, například vyrábí strojírenské věci. Tihle lidé hrozně řeší, že oni ten marketing nemůžou dělat, protože nemají sexy produkt. Ty jsi přesně řekla, že je to o tom ukazovat, co dělám.

 

Myslím, že vždycky si můžeš najít nějaký příběh, který je tam silný. Může to být továrna na obráběcí tyče, kterou vlastní už 6 generací. Najednou vyprávíš naprosto neuvěřitelnou věc. Nebo možná továrna na obráběcí tyče pomohla rozvinout business v regionu a zaměstnává většinu lidí, kteří tam ve městě bydlí. Vždycky je tam spousta příběhů, který můžou být skvělý. Úkolem marketingu není jenom spravovat facebookovou page motivačními citáty.

 

Ty z toho, co říkáš, vyplývá, že máš nějaké manažerské sklony, protože ty na to úplně prvoplánově nevypadáš jako velká manažerka. Říkala jsi, že na vejšce jsi šéfovala 120 akademických pracovníkům. Pak ses dostala do pozice ředitelky H1 nebo marketingová ředitelka Zootu.

 

Možná opravím tu H1. Já jsem tam šéfovala marketingu, ale rozhodně jsem nebyla ředitel. To je hodně daleko od toho. Když mi bylo 5, tak jsem přišla ze svoji mámou a říkala jsem jí, že budu prezidentka, až vyrostu. Měla jsem to perfektně rozmyšlený. Nejdřív jsem chtěla být modelka, kde vydělám peníze, pak budu doktorka. A až budu stará, tak budu prezidentka, protože už tehdy jsem věděla, že prezident můžeš být jenom starej. To byl můj plán. Máma říká, že od malička jsem byla taková, že jsem měla pocit, že potřebuju všechno řídit a všem musím něco rozkazovat. Pro mě role manažera nebo šéfa není v tom, že přijdeš a z nějaké autority říkáš někomu, jak to má být a co má dělat a jsi velký šéfík. Já si myslím, že to je hrozný klišé – šéfování. V angličtině existuje sloveso enable – umožnit někomu něco. Myslím si, že role šéfů je být umožňovateli. Já vždycky, když mám tým, tak mám v týmu lidi, který jsou o dost lepší než já. Mojí rolí jako šéfa je umožnit jim zazářit.

 

Fungovalo to vždycky?

 

Já doufám, že jo a myslím si, že ta manažerská role je hrozně těžká, protože jsi ve zvláštním prostředku. Jsi v tom, že víš spoustu věcí, tlačí na tebe vedení třeba, víš, co se děje, ale současně potřebuješ udržovat nějakou pozitivitu a motivaci vůči týmu. Myslím si, že jsou to role, které jsou hrozně osamělé.

 

Já bych se chtěl dostat k tomu stereotypu holka v marketingu. Často jsi mluvila o tom, jak jsi na konference chodila jako jediná holka. Byl to takový průnik do klučičího světa. Připomnělo mi to, když jsem se bavil s Ditou Přikrylovou – holky v IT. Částečně jsou to podobné případy. Myslíš si, že je to furt, že jsou tam holky v menšině v marketingu nebo vnímané, že tam nepatří?

 

Já si myslím, že oproti IT je to trochu jiná situace. Ty máš v marketingu hodně holek. Když jdeš studovat na MKPR, tak tam bude hodně holek na rozdíl od IT. Když použiju nějaký statistiky, tak absolvent reklamních marketingových kreativních škol v Británii, tak 62 % absolventů jsou holky, ale nastává problém, že ze 62 % absolventů se jen 11 % stane kreativními ředitelkami těch reklamních agentur. Všechny skončí v rolí accountů, projektových manažerek, sekretářek atd. Myslím si, že to je, co mě nejvíc trápí. Není to v tom, kolik masy jsme dostali do oboru. Myslím, že tam je nás hodně. Stále chybíme v manažerských pozicích, pódiích konferencí nebo i v nějakých rolích, které jsou podnikatelské. Dnes jsem četla statistiku, že v Evropě existuje jenom 7 % investorek, že najdeš jenom 27 % spoluzakladatelek startupů. Když jsem zakládala Holky z marketingu, tak bylo na poli marketingových a technologických konferencí jenom 9 % holek, ale přitom jich promuje na vysoké škole docela dost.

 

Byl to jeden z důvodů pro založení Holek z marketingu? Navzájem se podporovat, že na to máme a měly bychom se i dostávat do těchto pozic?

 

Jo, určitě. Já jsem se nechtěla cítit sama. Myslím si, že to byla spouštěcí moment – přijdeš na konferenci a někdo za tebou přijde a říká: slečno, já bych si dal colu light. Haló. Já jsem si partner této konference. Kvůli mně tady možná můžeš i být. Je to takový zvláštní pocit. To je taková podpora, že nejsi sám a že o sobě víš. Myslím, že dnes je hrozně jednoduchý cítit se sám. To, co bych chtěla, aby ty holky našly v tý skupině, je sebevědomí – stoupnout si do místnosti a říct: já jsem fakt dobrá, já si to zasloužím.

 

Ty to máš postavené na Facebook skupině. Dnes je tam nějakých 13 – 15 tisíc holek?

 

Atakujeme 15 tisíc plus máme ještě regionální skupiny. Těch je myslím, že 13 teď. Máme asi 35 regionálních ambasadorek. Dnes najdeš ambasadorku nejenom v Ostravě, Brně v Karlových Varech, ale najdeš je třeba v Polsku, Německu, Americe. Jsou to holky, které dávají dohromady ty komunity, protože si myslím, že je skvělý mít facebookovou skupinu. To, co nám umožnil dělat Facebook, je unikání, ale komunita musí mít i offlinový aspekt. Aby to fungovalo, tak často je o dost víc to, že se můžeš s někým sejít a může ti dát někdo podporu i offline.

 

Je Facebook dobrý to dělat nebo jakým způsobem tu komunitu budujete, aby to mělo přesah, aby to nebyla jedna z deseti Facebooku, který jsou ty holky členem.

 

Rozhodně Facebook je pro nás nejlepší tool, jaký jsme zatím objevili. Uvidíme, jak se do budoucna se bude měnit. My jsme závislí na tom, jakou strategii vůbec Facebook zvolí. To ovlivňuje moje fungování. I to ovlivnilo spoustu věcí, do kterých jdeme. Na podzim vznikl Instagram, kde dnes najdeš skoro 3 tisíce followerů. Zakládali jsme během léta newsletter, kde máme 3 tisíce subscriber. Museli jsme založit další a další kanály kvůli tomu, že dnes v té skupině já jako administrátor mám hrozně malý dosah, takže jsme řešili, jak se dostat dál a jak rozšířit to know-how o té skupině a současně dát vědět o tom, co děláme. Je skvělý, že máš možnost do skupiny přijít a na něco se tam zeptat. Když jsem teď dělala průzkum, zkoumala jsem, co si holky na skupině cení a co by chtěly do budoucna. Mám tisíc respondentů. Ta nejčastější odpověď na to, co jim ta skupina dává je, že se tam můžou kdykoliv přijít zeptat. Dnes tam najdeš dotazy od možná úplně juniorní „ahoj holky, jak si založím Instagram?“ Až po poměrně seniorní. Je to velká škála věcí. Z dotazu vzešlo, že 70 % respondentek říká, že se jim výrazně zvýšilo know-how tím, že tu skupinu followují právě proto, že tam vidíš všechny tyto dotazy. Musíš s kombinovat s tím, že musíme posouvat ty holky i v offlinu. My když jsme minulý rok udělaly přes 70 školení. Tím jsme vyškolili přes 700 holek po celých Čechách. Na těch školeních je možná důležitější, že to nejsou školení, které vedou experti v oboru. Jsou to super velká jména. Není to Eliška Vyhnánková, ale jsou to holky, které pocházejí z té komunity. To je, co je na tom možná nejsilnější. Dnes máme takový dva typy těch školení. Jedno jsou přesně holky, které jsou seniornější, které tohle pravidelně školí. Pro nás to školí za symbolickou cenu, abychom ty kurzy udrželi na hranici, aby byly splatitelné pro úplně kohokoliv. Pak tam je spousta holek, pro které je to první příležitost, že můžou někomu zkusit přednášet. V tom je důležité, aby se to udrželo jako holky holkám, protože je to ten bezpečný prostor. Je to poprvé, kdy si v životě na pódium stoupneš a řekneš: hele, já jsem se teď naučila, jak funguje Instagram. Hrozně ráda bych vám to předala. To je ten moment, který pro mě funguje ještě víc – ta komunita, která empowers itself by se řeklo v angličtině.

 

Ty jsi tam zmínila něco o tom, že každý je svým způsobem osamělý na sociálních sítích. Takový téma se trochu prolíná i když jsem četl tvoje články na blogu atd. Jak ty to možná vnímáš obecně jako nějaký sociální sítě jako vyleštěný život, který ukazuju versus ten druhý život? Je taky Pavlína Louženská taky nějaká online persona? Protože pro spoustu holek ty jsi nějaký vzor, ať už z toho kariérního hlediska. Dosáhla jsi pěkných pozic atd. Co na to máš těm holkám?

 

Já jsem shodou okolností o tomhle včera mluvila na TEDxu, to bylo to téma. Pro mě je to úplně děsivý. Tématem minulého roku se staly fake news – lži, nepravdy, manipulace. My jsme si neuvědomili, že jsme to my sami, kdo ty fake news vytváří nejčastěji. Že to jsou ruští hackeři a čínská média a oligarchové, ale jsme to my sami, kdo vede perfektní životy, které vůbec neexistují. Bereme pojmy jako zelený smoothie a uběhnutý půlmaraton a uklizený byt a #relationshipgoals. Dáváme je do mixéru a vytváříme z toho něco, čemu říkáme osobní brand. Dnes najdeš stovky lidí na internetu, který ti pomáhají optimalizovat osobní brandy. Vyberou ti ty správný barvy, ty správný obrázky, naučí tě správně se namalovat, aby ti to vždycky slušelo na tom selfíčku. Osekají celý tvůj život na dřeň a nechají tam jenom to, co si zaslouží liky. Ty vlastně žiješ v tomto aspektu. Myslím si, že to je ještě akcentované tím, jak neustále hledáme ty správné návody na život. Koukáme na Petra Máru, jak jí jenom maso. Koukáme na Beyoncé, jak je vegan. Koukáme na Kailu, jak dělá sklapovačky, ale to, na co zapomínáme, že to jsou návody na perfektní život, který napsal někdo jiný. Zapomínáme na to koukat na to, jaký je náš pefektní život. Každý jsme úplně jiný. V té honbě za perfektními životy a perfektními Instagramy zapomínáme, že všichni ostatní to dělají taky, že všichni ostatní taky lžou. Že ty Instagramy jsou jenom obrysem té reality, a tak se cítíme sami, protože máme pocit, že jsme jediní, kdo neumí svíčkovou, nemá řidičák, jehož dítě nechce spát a kdo se včera pohádal s partnerem. To je to, co je děsivý. Vlastně dnes my jsme nejpřipojenější v historii a máme nejvíce sociálních sítí v historii a přitom generace Z se dnes cítí víc sama než generace našich rodičů, kteří už jsou dávno v důchodu, protože je hrozně jednoduchý cítit se sám pod tlakem perfektních životů, který má kdokoli jiný kromě tebe. Já jsem stejně vinná. Lžu úplně stejným způsobem jako kdokoliv jiný.

 

Ono hlavně já mám pocit, že pokud vidíš pod pokličku marketingu, tak vidíš, že v jistým úhlu ono to funguje, pokud se bavíme vyloženě o osobním brandu, tak já samozřejmě vím, že by možná pomohlo tomuto podcastu dostat se mezi víc lidí, kdybychom tady fotili selfíčka a propagovali. Ale to právě že nechci. Sám s tím bojuju. Vím, že bych to možná z hlediska podnikatele měl dělat a vytvářet ten osobní brand a iluzi perfektního života nebo by to možná někomu pomohlo, ale přijde mi to proti přirozenosti a něco, čím bych chtěl trávit čas a energii.

 

Ono to slovo, které se stalo možná buzzwordem minulého roku, ale myslím, že jsme ho v něčem pochopili špatně, je autenticita. My ji hledáme od blogerů, ale hledáme ji v kontextu toho osobního brandu. Pro mě autenticita je to, že jsi v něčem dobrý, a to nasvítíš. Zase se vrátíme k tomu make-upu, který je marketing. Když máš přirozeně dlouhý řasy, vezmeš řasenku a ještě je prodloužíš a upozorníš na ně. Myslím si, že to není o tom, že ty najednou použiješ úplně stejnou taktiku, jakou používá Jirka Rostecký nebo Forbes nebo někdo jiný, kdo tady v Čechách dělá podcasty, ale vezmeš, v čem ty jsi speciální a to vytáhneš ven. To je autenticita a to je, kde stojí naopak se ukázat.

 

Možná dobré ponaučení z toho je nesnažit se dělat všechno, co dělají všichni ostatní. Nesnažit se mít perfektní Twitter, YouTube, Facebook, Instagram, nevím, co všechno, newsletter. Najít si to svý, co mě baví.

 

Je to klišé, které jsem několikrát zopakovala, že já si myslím, že moje výhoda je, že jsem marketing nestudovala, protože nevím, jak se to má dělat, a proto nejedu do handbooku. Je to o tom, že si vytáhneš to samý. Já jsem po cestě sem poslouchala podcast Business Fashion. Tam mluvili o tom, že časopis Paper se stal unikátní díky tomu, že vytáhli na obálku Kim Cardashian a že pracovali se stejnými nástroji jako pracuje Reality TV. Není to o tom, že měli Instagram a Facebook a všechny možný tyhle kanály, ale že to byla celá strategie toho brandu a celá strategie autenticity, která s tím souvisela. Možná ta chyba, kterou jsme jako marketéři máme tendenci dělat, je, že přemýšlíme v kanálech. Když děláš kampaň, tak máš pocit, že si musíš odkliknout newsletter, Facebook, Twitter, všechno možný. Úplně zapomínáme na tu jednotící linku, ale přitom, co najdeš na každý přednášce marketingový, na kterou kdy půjdeš, je customer journey – co z tebe zákazník musí vidět, jaký dojem musí z tebe mít. A to, co si pamatuje, je pocit. Ne jestli se to stalo na Twitteru nebo na Facebooku. Samozřejmě že Twitter a Facebook musíš vést dobře, ale mít to na checklistu tě nezachrání. I když budeš mít doma bobkový list a smetanu, tak nebudeš mít skvělou svíčkovou. To jsou jenom ingredience.

 

Dobrý přirovnání.

Když tě někde na Facebooku lidi doporučovali, tak jeden z dotazů byl, proč sama nepodnikáš?

 

Jo, zrovna teď je to úplně nejčastější dotaz, který dostávám. Já si myslím, že jsem hrozně neschopná na to. Úplně upřímně. Já hrozně obdivuju lidi, kteří podnikají. Jak dokážou mít pořádek v papírech, odevzdat daně včas, přesně vědí, s jakým úřadem si máš co napsat. Do toho dokážou být manažery, nabrat správné lidi, podepsat nájem. Já jsem v tomto úplný tragéd. Já si myslím, že je fajn si přiznat, že já jsem velmi šťastný a loajální zaměstnanec, ale ještě není čas na to mít vlastní business. Myslím si, že v něčem Holky v marketingu můj vlastní business jsou, přestože nejsou business, ale je to o tom, že to nedělám sama, že je za tím celý obrovský tým holek, který na tom vyšívají ve svém volném čase. Já bych nerad si za to vzala kredit, protože je jich fakt hodně, které se tomu věnují. Možná ta moje role není být podnikatel, ale je to někdo, kdo ty věci motivuje, kdo je táhne dopředu, kdo jim dává vizi, ale ne někdo, kdo přemýšlí, kdy máme poslat ty daně.

 

To si myslím, že je hrozně zajímavý, protože mám pocit, že to podnikání je v poslední době dost glorifikované. Každý chce být startup founder. Možná je fajn mít sebereflexi a říct si, že na to ještě není čas nebo se na to v tu chvíli necítím. Já si pamatuju, že dlouhou dobu jsem chtěl podnikat. Říkal jsem si, že ještě nejsem dost dobrý a ještě se musím naučit ty věci. Sžíralo mě to, že jsem se do toho ještě nevrhl, i když jsem z motivačních citátů a knížek četl, že bych to měl být ten velký podnikatel.

 

Já to mám stejný. Hodně o tom přemýšlím. Obdivuju holky, které založily startup. Třeba Emily Weiss, CEO Glossier, což je kosmetická firma, je jeden z mých obrovských vzorů, ale prostě si myslím, že reálně tam nejsem. Já nemám v sobě ten skill. Myslím si, že víc jsem Sheryl Sandberg, než jsem Emily Weiss. Na tom není nic špatnýho. Já jsem jenom našla, že tohle je pro mě cesta. Možná se to jednoho dne změní. Pro spoustu holek se ten přístup k podnikání změní během mateřský, protože možná i nemáš jinou volbu, ale teď ještě nechci.

 

Stanovuješ si nějak cíle? Ty jsi ze začátku řekla, že jsi od mala měla takový cíle, spoustu cílů, co se týká manžela, prezidentství atd.

 

Já jsem dřív byla posedlá tím, co budu. Dnes možná ty cíle jsou pro mě jinak. Není to, že budu prezidentka, že šéfovat Digital u Barbary. To byla další věc, kterou jsem možná dlouho tvrdila, ale já funguju tak, že si vysnívám ideální světy a říkám si, jaké by to bylo kdyby. Přemýšlím o tom, v čem by mi mohlo být dobře. Myslím si, že tomu nemůžeš říkat cíle, ale že to jsou takový ideální setupy věcí. Když teď přemýšlím o tom, co budu dělat, tak sním o skvělým týmu a nesním o roli CMO, CTO, CEO, ale sním o trochu jiných věcech. Myslím si, že stejný to mám i teď, když se kouknu na svůj život. To, co je pro mě ultimátní cíl, je velký stůl. Já bych chtěla hrozně mít velký stůl, protože ten je pro mě symbolem toho, že se ti kolem něho můžou sejít lidi, ať už kamarádi nebo rodina, tím pádem že je ve svém životě máš. Na velký stůl se ti vejde notebook i večeře. Velký stůl znamená, že jsi někde, kam se velký stůl vejde, takže já teď hrozně toužím po velkým stolu.

 

To je předsevzetí na tento rok.

 

Doufám, že to slyší nějaká nábytková firma a velký stůl mi pošle.

 

Já vím, že ty jsi nedávno trávila nějakou dobu v Americe. Můžeš mi říct, co jsi tam dělala? Já bych to vysvětlil hrozně krkolomně. Co ti to dalo nebo naučilo?

 

Já jsem měla hrozný štěstí. Americká vláda, ze které se German Marshall Fund každý rok vybírá z Evropy ty nejzajímavější startupy a iniciativy. Z každý země vyberou jednoho, maximálně 2 lidi. Tito lidé mají možnost procházet ročním mentoringem, který znamená i to, že jedeš do Ameriky. Z České republiky nás vybraly 2. Mně a Katku Vackovou z Loono, kterou určitě posluchači znají. Mě vybraly kvůli Holkám z marketingu. Já jsem jela do New Orleans. Bylo to kvůli tomu, že New Orleans po hurikánu Katrina na tom bylo velmi špatně. Zvedá se skrze startupový ekosystém. Protože ten hurikán znamenal, že 80 % toho města se ocitlo pod vodou, to znamená, že všichni velcí zaměstnavatelé odešli. Najednou ti lidé se vraceli zpátky a vracelo se jich hrozně maličko. Slyšela jsem číslo, že z 500 tisíc, kteří tam žili před Katrinou, se vrátilo jenom 100 tisíc. Najednou se vrátili do vybitého města a hledali jak dál. V New Orleans je velká černošská populace. Více než 70 % té populace žije na hranici nebo pod hranicí chudoby, to znamená, že máš ještě neskutečně chudý město. Oni začali zakládat svoje vlastní firmy, protože jim nic jiného nezbylo. Velmi typicky začali zakládat social enterprenership firmy, protože měli vedle sebe chudá ghetta. Budují tam tento ekosystém, který je dnes úplně unikátní, protože možná ta tragédie jim umožnila ten happy-end v tom, že oni mi třeba vyprávěli, že kvůli tomu, že byla většina města pod vodou, tak zmizely veškeré školy. Musely je postavit znovu. Ale to je skvělý, protože můžeš postavit školu, která je dnes otevřená tomu, jak se učíš, takže postavíš větší třídy, ve kterých jsou počítače, mají větší okna, já nevím. I díky tomu jim se podařilo naprosto revidovat startupový ekosystém. Dnes místo toho, aby to bylo desítky různých inkubátorů, kteří mezi sebou soutěží a snaží se najít svoje místo, tak oni vytvořili velmi jasnou roadmapu, jak startup postupuje. Na začátku je Launch Nola, což je inkubátor, který se věnuje businessů, které mají do 250 tisíc dolarů ročního revenue. Sídlí ve čtvrti, kde jsou podle mě jenom homelessáci a narkomani a oni, nikdo jiný. Já jsem měla potkat se s jedním z lidí, kteří ho podpořili. Ten kluk se jmenoval George. Když mu bylo 17, tak ho zavřeli do nejtvrdší věznice v Louisianě. On tam strávil dalších 30 let. Když vyšel ven, tak poprvé v životě viděl e-mail, smartphone. Tihle kluci si ho vzali do parády. On má o 2 roky později poměrně úspěšnou zahradnickou firmu. Zaměstnává další lidi, kteří takhle vyšli z vězení, protože chápe, jaký to je. Je to skvělá věc, co se podařila. Když jsi nad 250 tisíc, tak tě vezme třeba Propeller, což je unikátní inkubátor, který se zaměřuje na sociální podnikání. Zaměřuje se například na medicínu, vzdělávání, zemědělství atd. Když jsi nad milion, tak si tě vezme Business Aliance Nola. Ti tě spojí se Silicon Valley investorama. Tihle aktéři ekosystému se jednou za měsíc scházejí a baví se o tom, jak se můžou vzájemně podpořit, jak to líp koordinovat. Mají přesně dané curriculum, co se naučíš u koho. To je skvělý vidět. Já jsem si dnes uvědomila, že když jsem se vrátila, že možná my máme spoustu iniciativ, které se snaží pomoct holkám, ale asi jsme se nikdy nesešly. Já se snažím dát dohromady, abychom se všichni sešly, co se snažíme o totéž. A řekly si, kde je náš prostor, abych já se snažila nevecpat se do toho, že budem mluvit anglicky, že budem holky učit IT, ale řekneme si, že vždycky, když nějaká holka bude umět kódovat, tak ji přece pošleme za Czechitas. Ve chvíli, kdy tady máme expatku v Praze, která mluví anglicky, tak jí pošleme za Femme Pallette. To je úplně skvělý. To je taková moje velká inspirace, kterou si přivážím.

 

Muselo být asi ohromně zajímavá komunita top vybraných lidí z Evropy.

 

To bylo mega. Možná to bylo pro mě úplně nejvíc. Já když vyberu nějaký lidi, který mě tam extrémně bavili, tak když jsme na podcastu, tak vezmu holku z Francie, kterou jsem tam potkala. Je to mladá holka libanonského původu, která si uvědomila, že ve Francii chybí naprosto ženské role models, pokud jde o podnikání. Myslím, že i v Čechách máme podobný problém, že máme pořád těch 5, 10 samých holek, který se opakují na obálce Forbesu, ale nedokážeme jich vyjmenovat moc víc. Ona se rozhodla, že udělá podcast, kde bude tyhle holky zpovídat. Dnes za méně než 2 roky ona má více než 2 miliony zhlédnutí tohoto podcastu. Poslouchají jí holky po celém světě. My jsme přijeli do New Orleans a tam se jí najednou začínaly ozývat francouzsky, co žijí v New Orleans a říkaly: čau, já tě miluju, pojď se potkat. Nebo jsem tam potkala kluka, který na Islandu založil kosmický program. Oni totiž zjistili, že Island vlastně je nejvíc podobný měsíční krajině. Když máš filmy, tak spoustu filmů se točí na Islandu, protože to vypadá jako na Měsíci. On se rozhodl, kdyby bylo skvělý, kdyby Islanďané měli kosmický program. Staví to a aby se uživil, tak provozuje ještě penzion. Nám to přijde hrozně vtipný, ale on současně tam dnes už jezdí spousta lidí, kteří tam nacvičují – vesmírní turisti, kteří tam možná pojedou. To byly dva vtipnější příklady, ale byli tam 2 kluci – velké vzory. Jeden z Makedonie, jeden z Kypru. Oba založili startupové inkubátory. Kypr je dnes rozdělený mezi 2 znepřátelený národy. Je to tam tak špatný, že ti lidé nejsou schopni se mezi sebou vůbec bavit. Všechny peacemaking iniciativy naprosto selhávají. On se rozhodl, že je spojí přes peníze, protože to je, co zajímá nás všechny. Založil inkubátor, který je přímo uprostřed té zóny, která ten ostrov rozděluje. Přijímá do něho startupy, které založili lidi z obou dvou národů naráz jako co-founders. Je to úplně skvělý a dnes má stovky startupů, kteří tímto procházejí. On unikátně spojuje ten ostrov. Je to jeden z nejúspěšnějších peacemaking iniciativ, která je na Kypru. Ten druhý kluk – Marko z Makedonie, kde je 40% nezaměstnanost mezi mladými. 75 % mladých lidí chce odejít z Makedonie a už se nevrátit. Není tam práce, není tam nic. On se rozhodl tohle změnit a založil startupový inkubátor, aby lidi zakládali businessy a mohli tam zůstat a ta země netrpěla do budoucna. To jsou takové moje velké inspirace.

 

Mně to připomíná, že si nějací lidé uvědomí, že se tady máme vlastně dobře.

 

Máme se úplně skvěle. Já jsem si to uvědomila pořád a pořád.

 

Přijde mi super, jak jsi zmiňovala ty lidi, tak každý ten člověk do toho projektu šel ne s tím, že chce vydělat miliony, ale řešil potřebu, která mu přišla, že by potřebovala vyřešit v jeho oblasti nebo situaci, což já hrozně nemám rád takové ty obecné rady na úspěch, ale tohle mi přijde fajn zmínit, že většinou tyhle lidi – nepotkáš většinou lidi, kteří založili fund, aby vydělali miliardu.

 

Mně přijde škoda, když potkáváš lidi – já třeba často mentoruju často fashion startupy. Často tam potkám někoho a ptám se ho, proč jsi tohle založil? Protože v módě jsou dobrý marže. Mně přijde, že to je hrozně malá motivace.

 

Že ty peníze se dají vydělat různými způsoby.

 

Je škoda, když neděláš něco, co má impact i na tebe i na ostatní. Ten impact nemusí být to, že zachraňuješ lidem životy, ale i třeba ta móda je může měnit.

 

Super. Myslím si, že taková dobrá závěrečná poznámka, s čím lidi necháme. Děkuju moc za rozhovor.

 

Já děkuju.

 

Takže tohle byl velmi milý rozhovor s Pavlínou Louženskou. Já doufám, že se vám rozhovor minimálně stejně jako mně. Takový souhrn rozhovoru a věci, o kterých jsme se s Pavlínou bavili, najdete jako obvykle na webu protiproudu.net. Pokud vás zajímá víc věcí, mrkněte na Facebook Proti Proudu. Dávám tam různé novinky, aktuality, můžete se dozvědět, kdo bude dalším hostem. Na závěr vám chci poděkovat na pozornost. Napište Pavlíně, mně, svým rodičům, že je máte rádi, nebo svým kamarádům. Pojďme udělat něco pěknýho dneska. Díky, budu se těšit do dalšího dílu Proti Proudu, zatím ahoj.