Šimon Pánek: Jsou Češi nejlepší v pomáhání? Člověk v tísni pracuje tam, kde jiní utíkají!

Přepis epizody

Jinak, to vědomí, že nakonec ty domy a cesty a ten materiál se nějak do pořádku dá, ale duše se do pořádku nedá, pokud se včas jí nepodá pomocná ruka. Ta země kdyby skutečně celá se nevzedmula, aby se ubránila té agresi, a to nejen o vojáky na východě nejde, tak by ten nápor nemohla vydržet Xkrát většího státu.

Ahoj, tady je Dan Tržil a do dnešního dílu podcastu Proti Proudu přišel Šimon Pánek. Možná ho znáte, je to zakladatel a šéf největší mezivládní organizace ve střední a východní Evropě, a to Člověk v tísni. Já myslím, že nejde zpochybňovat to množství dobra, které Šimon a Člověk v tísni udělal pro spoustu lidí v nouzi nebo v tísni, ať použiju ten správný výraz, tak se bavíme, jak organizace funguje, jak získávají peníze a jak dělají maximální dobro, ať už na příkladě Ukrajiny nebo dalších humanitárních katastrof. Bavíme se o panu Pánkovi, ať už o politických ambicích a prezidentské volbě. Bavíme se, co ho žene a pohání do práce, jak tráví jeho čas a jaká je role humanitárních pracovních ve válkách, jestli se jejich role a status ve válkách změnil. Doufám, že si užijete rozhovor se Šimonem a stojí to za zhlédnutí. Díky moc.

Tak já bych chtěl v dalším díle podcastu Proti Proudu přivítat Šimona Pánka. Dobrý den.

Dobrý den.

Šimone, vy jste říkal, že pracujete 13–14 hodin denně a že to není nic výjimečného, ale že se to usadí. Tak se ptám, jestli se to usadilo.

Usadilo. To jste možná volal možná měsíc nebo dva po začátku agrese na Ukrajinu, kdy to připomínalo dřevní časy Člověka v tísni, bez ohledu na hodiny a víkendy, ale po 30 letech práce a když k tomu máte mít odstup a energii a schopnost ty věci zvažovat a dobře vést, tak to nejde dělat takhle dlouhodobě. Já už bych to ani fyzicky nevydržel po té době.

Takže jsou ty časy dřevní pryč? Přijde mi zajímavé, že často si to lidé spojují se začátky v podnikání, kdy se maká. Rozjezd Člověka v tísni byl asi podobný, ne? Cíl není zisk, ale nasazení je podobný?

Určitě. V tom není velký rozdíl – budovat něco, čemu věříte, kdy máte nápad a energii. Myslím, že hodně lidí, kteří rozjíždějí byznys, tak se každé ráno nebudí, kolik bude na účtu, ale s tím, že chtějí třeba vyrábět dobré zdroje nebo poskytovat dobré služby, mít dobrý brand a mít úspěch. Ty peníze přicházejí, to je asi ten rozdíl toho for profit a for non-profit. Před pár měsíci mi bylo 55 a říkal jsem si, že sakra, možná kdybys vybudoval firmu, tak jsi ji mohl prodat a nemusel do konce života pracovat. Já jsem vybudoval něco, co mi nepatří, ani nikomu jinému. Nikdo z toho nemá zisky, ale to nasazení je podobné. My začínali v době válek na Balkáně a dalších konfliktů, které se objevily po konci komunismu. Ten komunismus tvrdil, že máme primárně svoji novou, lepší socialistickou nebo komunistickou identitu, že nejsme Slováci a Češi, a Srbové a Chorvaté, což byla blbost, protože ta skutečná identita byla etnická a často náboženská. Po konci komunismu bohužel ty věci, které se dlouho neřešily – to je jako ve vztahu, když se o něčem nepovídá – tak to skončilo erupcí. Ty nacionální a náboženské tenze – ostatně Československo se rozpadlo ze stejného důvodu – na mnoha místech to byly konflikty jako Balkán, Kavkaz. My tam předtím lezli po horách, sjíždět divoké řeky, takže nám to přišlo najednou úplně samozřejmé, že když jsou ta místa v průšvihu, tak se máme pokusit jim pomoct. Začátek byl stejný jako když člověk má nápad vybudovat nové noviny, vysokou školu, firmu, v tom není rozdíl.

To mě přivádíte k začátkům, protože jsem někde viděl, že ta první sbírka byla na Arménii. Asi ne pod Člověkem v tísni, ale vaše osobní.

Osobní nebyla. Bylo nás pár kamarádů a ještě v době komunismu – v roce 1988. To byla na sbírka na pomoc bratrskému Sovětskému svazu. Komunismus slábl. Jsme nepřemýšleli, jestli na to máme mít povolení. Byla to sbírka materiální. Neměli jsme právní subjektivitu, ani konto. Bylo to poprvé, kdy jsem ucítil, že na jedné straně je velké neštěstí. My jsme shodou okolností rok a půl předtím v Arménii byli. Připadala nám úžasná. Lidé byli nesmírně otevření. Často říkali, že mají podobný osud, taky jsme okupováni Moskvou jako vy. Je to velmi kulturní, stará, vzdělaná země. Najednou to zemětřesení. My byli v hospodě a někdo říká, že přece musíme něco udělat. Dnes by se to popsalo jako klasický akt občanské společnosti. My ten termín vůbec neznali. Ani jsme nevěděli, že taková teorie existuje, že to je cosi mezi občanem a státem a že se to vnímá jako důležitá součást kvalitního života vyspělých států, že máme něco více než jenom volby jednou za 4 roky, že máme spoustu institucí a služeb a podpor a tak dále právě v té občanské společnosti, tak jsme šli na sovětskou ambasádu, kde jsme dostali zelenou. Jeli jsme do televize. Za 5 minut jsem stál ve vysílání zpravodajské a oznamoval jsem sbírku na pomoc Arménie. Přišlo mi to přirozené.

Rád bych se dostal do hloubky. Říkal jste, že jste trochu ty lidi poznali. Mám pocit, že jsme občané Evropy, Země, že jsme na jedné lodi, je silnější a silnější, zejména mezi mladými, jak se také více cestuje, ale furt se setkáváte s tím, že někdo říká, proč pomáhat na druhé straně světa? Problémů máme dost. Nechci porovnávat problémy a problémy, ale vy říkáte, že vám to přišlo samozřejmé nebo přirozené. Myslíte si, že se to lidé musí naučit nebo že je to přirozenost – starat se o to, jak se mají lidé na druhé straně světa.

Myslím, že není povinnost nikoho pomáhat. Je to fajn a myslím, že to přináší zajímavý nový rozměry do života a ostatně ani ne úplně náhodou ty ultra úspěšní lidé z byznysu na světě, ať už Rockefeller nebo Carnegie nebo Hilton. Dnes je to Soros a spousta dalších, Steve Jobs to byl atd. Říkal, ať dáte většinu majetku pryč, třeba i Jeff Bezos. Tady u nás taky celá řada rodících se velkých mecenášů a filantropů. Když s nimi pak čtete rozhovory nebo se s nimi potkáte. Já tu možnost měl i třeba pracovat a říkat, jak nějaké věci vidím. Tak ti lidé myslím, že zcela upřímně říkají, jak je překvapilo a potěšilo, když část stamilionů nebo miliard začali rozdávat kolem. Že z toho měli větší nebo lepší a silnější dobrý pocit než z toho, že si koupili další Maserati a vilu a akcie a investovali do dalších developerských projektů. Myslím, že ta potřeba pomáhat tady je, ale ať si každý rozhodne jestli a na co chce přispět. Myslím, že to máme hodně problémů doma, to ano. Ostatně Člověk v tísni má obrovskou část svých aktivit v Česku, ale nejsou tak vidět jako pomoc ve válce a zemětřesení. 12 let řešíme předluženost českých domácností, že jsme klíčovým hráčem v dekonstrukcí exekucí v Česku, toho byznysu s malými dluhy, sociální práce, vzdělávací projekty. Nemluvě o pomoci po povodních, tornádu a podobných krizových situacích v České republice, ale někdo chce pomáhat někde jinde. Je to jeho rozhodnutí, jestli ty peníze dá na rozvojovou pomoc států někde v Africe, aby se postavila škola, nebo na pomoc lidem ve válce na Ukrajině nebo v Česku. Ti nejhlasitější, kteří říkají, ať jdeme někam, že je potřeba pomáhat doma, tak se zeptáte, jak vy pomáháte, tak je ticho na druhé straně.

Já na toto téma jsem měl zajímavý rozhovor s Petrem Sýkorou z Dobrého anděla, který mě přesvědčil, že pomáhání je fajn. Ve chvíli, kdy se na to dostanete a říkáte si, že se mám celkem fajn, tak doufám, že spoustě lidem dochází, že další Maserati je šťastnější neudělá. To mě přivádí na to, že jste říkal, že ty Afriky a Ukrajiny a války jsou takové nejpalčivější. Je to i tak, že z hlediska příjmů, co máte, jsou to největší vlny a mezitím jsou dlouhodobé aktivity?

Je to především tak, že my prakticky všechny penízem, které získáme, tak už rovnou mají své určení dané.

Nebo to takové, že my vám to dáváme a vy rozhodněte, na co je to potřeba.

Ano, je, ale malá část. To, co posílají členky a členové přátel Člověka v tísni. Vzniká tam humanitární fond rychlé reakce, který můžeme použít jak na Moravě po tornádu, na Ukrajině a v Sýrii po zemětřesení. Když vyhlásíte SOS Ukrajina a v definici je, že je to na pomoc lidem postiženým válkou a uprchlíkům, tak nic z toho nemůžete dát na Turecko, ani na vzdělávání doma. Musíte to dodržet, protože to reguluje zákon. Pokud bychom to nedodrželi, tak se dopouštíme trestného činu. Navíc tím, že potřebujeme být maximálně transparentní – my si zakládáme, že kdo se podívá do účetní zprávy, tak tam najde kromě jiného detailní informace přístupné, od koho kolik dostáváme na co a na co to používáme včetně nějakého breakdownu, kolik stojí náš backofficu, režie včetně zveřejňování platů 15 let, atd. Transparentnost a úplně skoro bych řekl bych hystericky precizní hospodaření s penězi je pro nás alfou omegou, protože jsou to veřejné peníze, které nám buď lidé nebo vlády nebo mezinárodní organizace svěřují s důvěrou, že dodržíme, co slibujeme, to znamená, že je použijeme, na co říkáte. Ještě dopovím, na co jste se ptal, že ty velké sbírky jsou nejvíce vidět. Když je tornádo, zemětřesení, válka, tak jsou toho plné noviny. Sbírka sama se stane tématem, zejména po agresi na Ukrajinu, že Česko dalo dohromady přes 3 miliardy korun, z toho přes 2 miliardy svěřili Člověku v tísni, to je také zpráva. My dostali přes 0,5 milionu příspěvků na účet, to znamená se rozhodli, že pošlou na účet SOS Ukrajina. To je vidět. Mezitím se snažíme vybírat finance na věci jako vzdělávání, lepší škola pro všechny, pravidelná podzimní sbírka, která jde na podporu učitelů. Jde to třeba na mediální vzdělávání, které posledních 10 let minulé vlády opravdu nepodporovaly a nechtěly, protože nechtěly mediálně vzdělané a kriticky přemýšlející voliče. Chtěli především manipulovatelné voliče. Nebo na podporu sociálního vyloučení, kde značná část klientů jsou romské rodiny zejména v sudetském pásmu mezi Plzeňskem a Libereckem, kde máme jednu krajskou síť vedle druhé, ale také v okolí Prahy. Je to u většinových rodin, které většinou vypadají, že to je matka s několika dětmi, nízké příjmy. Několik tatínků, kteří se tam moc neobjevují. Sotva dává fyzický chod té rodiny, natož aby je dokázala podpořit, aby prošli vzdělávání a měli šanci dopadnout lépe než rodiče. To je nejen otázka solidarita a humanismu, ale ten, kdo jde v 16 na pracák a po zbytek života dostává dávky a vedle toho dělá na černo melouchy, tak žije mizerný život nejen pro sebe, ale je zátěží pro společnost. Kdo se naopak vyučí a umí řemeslo, tak žije jiný typ života a pro tu společnost žádná neplatí zvláštní daně, protože nemá tolik příjmů, ale je racionální do toho investovat i pro ekonomickou úspěšnost a nějakou koherenci ve společnosti. Na to se samozřejmě vybírá hůř a není to tak vidět, ale je to průběžné. Jenom abych dořekl ty finance, když jsme se do nich dostali, tak v běžném roce, teď nepočítám rok 2022 nebo 2023. Tam je to posunuto tím, co nám lidé, firmy v Česku svěřili na Ukrajinu, tak jinak zhruba 80 % financí vysoutěžíme v mezinárodních soutěžích vypisovaných Evropskou unií, Světovou bankou, OSN a velkými donory, což jsou vlády těch ekonomicky nejsilnějších států, typicky Britové, Němci, Američané, Kanaďani, Švýcaři atd. Tam se vypisují výběrová řízení. Třeba teď jsme v procesu soutěže o projekt za 31,5 milionu liber od britské vlády na podporu takzvaného emergency education, to znamená krizového vzdělávání v severozápadní Sýrii. Sýrie je celkově ve válce a je potřeba – britská vláda to považuje za důležité – podporovat, aby jakž takž fungovaly nějaké vzdělávací služby, takže na to vypsala tendr. Člověk v tísni, která se uchází, že bude zajišťovat část základního vzdělávání. Když to vyhrajeme, tak to budeme 5 let plnit. Obdobně soutěžíme o projekty na základě výzev ne úplně všech zemí, ale třeba 10 vlád nebo mezinárodních institucí na světě.

Jak tyto tendry vypadají? Hodnotí se nějaká historie, důvěryhodnost, ale musíte tam chodit jako v reklamkách s kreativními koncepty, jak na problém půjdete?

Úplně kreativními koncepty sice ano, že způsob řešení je důležitý, ale hodně trendy, předváděčka před managementem to není. Většinou se to hodnotí bez osobní prezentace. Jsou odeslány napsané. Vláda si je nechá zhodnotit 2 až 4 nezávislými experty. Pak je nějaká komise u té agentury. Vlády na to mají své autenticity. Ta největší na světě se jmenuje United States Aid. Je to výběrko jako tady, když se něco staví v hlavním městě s tím, že já jsem se nikdy nesetkal s tendencí ke korupci právě proto, že tam není ten zisk. Nejde o ty peníze, ale jde o to, kdo udělá tu práci, ale není tam ten tlak peněz, takže prostě ty vztahy a i ta soutěž, všechno je to v takovém podstatně měkčím režimu, protože když nejde o peníze, tak tam je té agresivity daleko méně. Hodnotí se samozřejmě, kdo to podává, jaký má record track v dané oblasti, pokud se tam přihlásí nějaká organizace, která tam nikdy nepracovala, tak to bude vypadat dost podivně, protože jenom se tam dostat a být operational je vzhledem k bezpečnosti, různým znepřáteleným skupinám, logistice, neexistují tam banky atd., tak je velmi těžká operace. Pak je to ekonomická záležitost, to znamená kolik toho my ve smyslu indikátoru včetně početních, tady je to počet dětí na rok, které jsme schopni díky tomu projektu obsloužit v základních školách. Musí se do toho vejít platy učitelů, základní maintenance těch škol, nějaké pomůcky a naše koordinace a také nějaké malé procento na naši supervizi, finanční řízení a na backoffice, protože není zisk. Je to někdy panel expertů, které na to máme, to znamená, že ukážeme, že máme lidi, kteří něco takového dělají, mají na to degree po světě nebo několik takových zkušeností. Ten bodovací systém, který se pak používá – samozřejmě každý velký donor má jiný, ale v zásadě to rozhodování je dost technické a objektivizované.

Já to možná velmi dobře chápu v tomto příkladu, že to měřicí kritérium je, kolika dětem pomůžete. Jak se přemýšlí u něčeho tak komplexního jako pomoc Ukrajině? Jak přemýšlíte, jak za ty peníze udělat možná „co nejvíc dobra“ nebo mít ten největší dopad?

Opět, u institucionálních peněz je to nějak rozsekané na určité kusy. Přijde například loni v dubnu, když jsem byl v Kyjevě, tak jsme seděli s představiteli evropské humanitární kanceláře, což je agentura Evropy na pomoc. Diskutovali jsme, kde, v jakých modalitách a jestli se to stihne do zimy, kolik domů se dá opravit, aby se Ukrajinci mohli vrátit pod svou střechu. Oni nejen na základě debaty se mnou, ale s některými dalšími někdy v červnu vyhlásili výzvu, tuším, že na 70 milionů euro organizacím – navrhněte, kde a jakým způsobem, za jaké peníze a jakou metodologií chcete opravit co nejvíce domů do té doby. My jsme se přihlásili. Dostali jsme asi 40 % té částky – 27 milionů euro, za což jsme opravili tisíce a tisíce domů v několika modalitách. Něco bylo takzvané owner driven repairment. To znamená majitel a okolí to zvládnout a potřebují cash grant, aby si dokoupili, co nemají. Chybí jim například krytina na střechu, že poté, co se dvakrát převalila fronta, to odejde jako první, zvláště u desek metr na metr z křehkého etenitu. Stačí kulka a metr na metr je pryč. Je to skládanka z velkých kusů krytiny. To je tak 90 % těch střech je tam takto na vesnicích. V tomto případě to máte jasně dané. Pak máme ty relativně volnější finance, to je, co nám svěřili lidé. My se snažíme být za ty peníze tam, kde to je nejsložitější, ale to není nutně vždycky jenom v oblasti těch bojů, i když česká pomoc pomáhá v Bachmutu. Já byl na Ukrajině před pár týdny. Mluvil jsem s lidmi, kteří zajíždějí do Bachmutu, v Limanu, v Záporoží, v Charkovské oblasti jsem také viděl, co se tam děje. To je první priorita. Pak když vnímáte tu zemi složitěji, tak na západní Ukrajině, kde se nebojuje, ale je 1 – 1,5 milionu lidí, kteří nechtějí do ciziny nebo nemohou nebo tak.

Ale mohou mimo svoje domovy.

Ano, a to Zakarpatí je poměrně chudá část. Jsou to hory. Mezitím nějaký spíš chudší vesnice a městečka. V řadě těch míst je stejný počet uprchlíků vnitřních jako původních obyvatel. Tak si to představme, kdyby do nějakého malého města s 7 tisíci lidmi, přišlo 5 tisíc uprchlíků. Kde ti lidé žijí? V garážích, v bývalé obřadní síni místního úřadu, v tělocvičnu. Ty podmínky byly tak strašné, tak jsme se rozhodli, že bude pomáhat i tam. Udělali jsme předběžné alokace. Rozhodli jsme se, že je rozdělíme předběžně na 3 roky 40 %, 30 % a 20 % a 10 % rezerva, že rozdělíme mezi Česko. Nějaká část sbírky je na pomoc Česku. Na Ukrajině gros je pomoc ve válečných oblastech, ale hodně donorů na to zapomíná, že obdobně složitá situace může být i pro lidi, kteří sice nejsou v dosahu války, ale jsou v něčem fyzicky v horších podmínkách než ti, kteří pořád zůstali sedět ve svém domě v Limanu, byť riskují zásah, ale vlastně fyzicky ty jejich potřeby jsou možná pokryty lépe než někdo, kdo žije ve 40 lidech už rok někde v malém městečku v Zakarpatí v tělocvičně a jeho životní prostor jsou 2 matrace, kde spí žena s dětmi a možná tam má malou poličku a pár tašek. Společná kuchyň, sprcha a záchod. Tam žije se dvěma dětmi, která je z východní Ukrajiny. Poměřit je to těžké.

Pak dochází k filozofické debatě, jestli je toto větší pomoc?

Když se na to podíváte holisticky, tak když budete pomáhat jenom v největší pomoci, tak to vůbec nebude fungovat. Typicky se nám stává, když se stane nějaká katastrofa, že přijdou někteří třeba firemní dárci a řeknou, že my chceme ty nejnejpotřebnější. A co ti, kteří jsou trošku méně potřební, ale pořád jsou potřební? Lidé z korporátu většinou něco vybudovali a jsou chytří. Když u se rozhodnou pomáhat, tak jsou vnímaví, tak v té debatě dojdeme, že ta představa, že chci tam, kde bylo to zemětřesení, dětský domov s menšími dětmi a jenom těm chci dát ty peníze. A co ostatní? Většinou se stane, že po chvíli povídání ten člověk říká, že vy tomu rozumíte, tak já vám to pošlu na SOS Ukrajina a rozdělte to, protože asi víte, co říkáte.

Pro běžného člověka vůbec pochopit tu komplexitu toho problému nebo kde všude je třeba pomoct a jestli dává smysl vozit jídlo nebo topné dřevo je velmi těžké rozeznat. Předpokládám, že to zase vychází z toho, že máte lidi, kteří jsou na místě a říkají, že lidi nám říkají, že by nejvíce potřebovali tohle.

Když to zjednodušíme, tak to trochu tak probíhá s tím, že v podstatě v těch průšvizích, kde pracujeme, jsme většinou ve dvou jakoby rolích. Buď je to role, že na to máme poměrně omezené prostředky a víme, že ani nemá smysl mít ambici o tom přemýšlet jako o celku. Tam se snažíme si vybrat tu svoji niku, jak se v Česku říká, což může být jedno město nebo okres. Existuje koordinační systém. Většinou je pod strukturou, která se jmenuje Office of coordination of humanitarion aid. Ta má na starosti koordinaci. Když se něco stane, tak vydá mapy, na internetu vydá takový matrix, který se jmenuje Who, What, Where. To je jednoduchá tabulka, kam napíšete jako Člověk v tísni v okrese Nymburk se postará o rozjetí základních škol, když se něco stalo. Když přijde někdo další do Nymburku, tak nás tam najde a měli bychom si to rozdělit. Pokud ta naše schopnost intervence je jenom takováhle parciální, tak má smysl si vybrat nějakou oblast, na kterou máme finančně kapacitou, kde to dělat. Nechat ty ostatní, aby to dělali v jiných místech. Nebo – to je Ukrajina nebo Sýrie – v pozici jedné z největších organizací, to znamená máme ambici a máme na to i finance a kapacity působit relativně nebo vnímat to relativně celkově a snažit se to vážit, ale i rozdělit ty modality naší operace, zatímco na východě se dávají balíky s jídlem, tak na západě se opravují střechy, kuchyně atd. Na střední Ukrajině, kde jsou možné nějaké rekonstrukce, tak se opravovaly domy, ale také školy a další věci, a to od jara, kdy byla vyhnána ruská armáda z těch oblastí. Díky tomu specificky na Ukrajině, že jsme tam od roku 2014 a že jsme předpokládali, že ta válka vypukne, tak jsme na to byli připraveni. Navíc se stala taková věc, že řada těch mezinárodních organizací vlastně jak válka vypukla a ta míra nejistoty, co se stane, byla tak velká, že z bezpečnostních důvodů zavřeli své kanceláře a stáhli své zaměstnance z Ukrajiny, zatímco my jsme byli operabilní. My jsme posílali vlak z Česka. Řada Ukrajinců, kteří v pomoci pracovali poslední roky na východě, kde se bojovalo už od roku 2014, tak zaklepali na naše dveře, ať už fyzicky nebo obrazně e-mailem: Nechcete nás? My chceme pomáhat, umíme to a máme tu zkušenost. Tímto jsme získali mnoho schopných lidí. Tím, že jsme tam celá léta a byli jsme asi jedni z prvních ze zahraničí. Jinak úroveň solidarity samotných Ukrajinců je obrovská. Je to páteř odporu té země – solidarita ve smyslu finanční, materiální podpory vojáků, rodin, vesnic, humanitární pomoci, ubytovávání. Kdyby se celá země nevzedmula, aby se ubránila té agresi, a to nejprve jen o vojáky na východě, tak by to nemohla vydržet, ten nápor Xkrát většího státu s obrovskou armádou. Ze zahraničí jsme byli v prvních týdnech jako Česko nejviditelnější. Přidala se řada schopných lidí. Měli jsme více než 200členný tým, který pracoval v různých částech Ukrajiny a realizoval různé typy pomoci podle toho, jakou ta situace to vyžaduje. Vy jste zmínil potraviny. Protože se to snažíme řídit hospodárně a efektivně, tak na začátku bylo logické, kdy mizelo zboží z obchodů, lidé nevěděli, co bude. Hranice byly zavřeny. Přestala létat letadla, tak jsme posílali pomoc z Česka už od jara. Pak jsme začali, že všechno nakupujeme na Ukrajině. Je to velký zemědělský producent. Ceny jsou nižší. Je to ukrajinské zboží. Lidé to znají. Nemusí se řešit transport. Nakonec i určité komplikace celní, fitocertifikáty, které pak po nějaké době ty země začnou vyžadovat. Prostě nějaký pořádek, který stejně naběhne. Navíc necháváte ty peníze na Ukrajině a dáváte práci místním, protože pro pomoc v oblasti těch bojů nemůžete přijet s kamionem a zastavit v Bachmutu na náměstí, protože druhá strana to zaměří. Pohyb nebo distribuce potravin na jednom místě, kde vznikne shluk lidí, kteří pomoc potřebují, tak zvyšují nebezpečí pro ty lidi, takže to probíhá tak, že je potřeba tam přijet s připravenými balíky – family package – kde je 15, 20 druhů potravin. Váží to 15 kg. Ten člověk si to dá do auta nebo na vozíček nebo na kolo a rychle si to odnese. Zase se schová do svého domu, sklepa, bytu. To všechno necháváme dělat na Ukrajině, to znamená, že lidé mají práci a skládají se tam tyto speciální balíky, které pak putují do nejžhavějších míst, protože se nejsnáze distribuují.

(partnert podcastu)

Vy, předpokládám, že v rámci těch nevládních organizací máte mnohem víc znalostí. Liší se Člověk v tísni od dalších velkých světových organizací? Narážím na paralelu s firmami a řekl, že jak to dělají, tak se mi to moc nelíbí. Já bych to dělal jinak.

Je to tak, že se díváme kolem sebe. Možná jeden moment nám hodně bych řekl kromě nějaké energie a takového určitého sebevědomí, které tam bylo od začátku, ale zároveň bych se dost i pokory, že to je nějaká služba nebo veřejná služba, co děláme spíš než cokoliv jiného, tak to tam bylo od začátku. Takové zvláštní sepětí, sebevědomí nápadů, kreativity, určité míry tvrdohlavosti. My to dokážeme. My tam pomoc dopravíme, což v těch konfliktech není vždycky jisté, protože musíte překonat checkpoint různých stran a nevíte, jak budou reagovat. Zvlášť zapeklité to bylo v Bosně a Hercegovině. V jednu chvíli byly tři ty strany podle toho, jak to ozbrojenci obsadili. My jsme se tam pohybovali s pomocí a s Škodou Forman, která byla jako doprovodný vůz. Hodně to pomohlo, že  v roce 2004 nás přizvala do party taková skupina západoevropských organizací. Bylo to v době vstupu nových členských zemích. Někdo doporučil nás, tak po roční jakési zkušební době nás přijali. Jednak nám leccos poradili a nechali nakouknout, jak to dělají organizace. Jsou tam dvě – německá a irská. Ty oslavily v minulých 2 letech každá 50 let existence. Rozpočty mají ve stovkách milionů euro už déle, čili jsou to velké organizace z českého pohledu. Pomohlo to i mentálně. My jsme se začali srovnávat s těmi západoevropskými organizacemi, nikoliv s organizacemi u nás ve střední a východní Evropě, a to tím, že nás vzali mezi sebe. To byl v každém případě velký impuls růstu. Jinak se díváme kolem sebe. Díváme se na ty velké, střední, jestli se něčím lišíme. Já bych si přál, aby to tak bylo, ale jako spoluzakladatel a CEO asi nejsem nejobjektivnější, abych to dokázal hodnotit. Já bych si přál, abychom měli profesionalitu, expertizu a kvalitu velkých západoevropských organizací. Když říkám velkých, tak myslím organizace s rozpočtem 200 milionů euro a výš. Některé mají rozpočty kolem miliardy euro.

A průměrně, když to vezmeme mimo tyhle?

My rosteme. V roce 2023 přesáhneme 6 miliard korun. To je při silné koruně 240 milionů euro nebo něco takového. Abychom byli podobní v profesionalitě, v systémech, kvalitě, ve vnitřních systémech včetně controllingu, interního auditu, compliance a všech struktur, které máme, ale abychom si k tomu zachovali ducha a srdce toho Člověka v tísni, který tady vyrostl díky podpoře české společnosti a schopných lidí z českého byznysu, to znamená organizace, která je skromná, která to bere jako službu, která hodně dbá na to, aby se tam nevytratil nějaký lidský kontakt, aby to nebylo jenom o číslech, ale aby tam skutečně zůstal nějaký prostě prvek toho human to human connection. Jsme známí, že jsme jako organizace hodně v terénu, že máme v tom slangu se tomu říká high risk appetite. Česky by to bylo, že jsme ochotni víc riskovat než je běžné, abychom se dostali k těm opravdu potřebným, třeba relativně hluboko do vnitrozemí Sýrie nebo na východ Ukrajiny. Takže aby zůstalo to srdce a ten spirit, který jsme měli a myslím, že máme. Kolem Ukrajiny se mi zdálo, že ta organizace funguje skvěle. Nejsem majitel, ale vedu to a jsem spoluzakladatel, takže je to moje dítě. Zásluha především mladších lidí, kteří vystudovali ve světě a přišli s jiným backgroundem, tak řada lidí studovala obory na západoevropských univerzitách. Říkali, že je to super, máme skvělé jméno, ale přece jenom ty specifika tropického zemědělství, nanozavlažování, nových odrůd, nových technologií, to tím nadšením nenahradíme. Co kdybychom si vytvořili expertní skupinu? Ačanli to s pár lidmi dnes máme kolem 30 lidí. Dnes máme knowledge and learning department. Sedí v Londýně, Štrasburiu i v Praze. Ty projekty mají být nejen skromné s high appetity, ale i co se týče expertízy, nových poznatků a nových technologií a aby byly, nakolik je to možné využívali těch výhod, které přináší digitalizovaný svět, ve kterém žijeme. Snažíme se spojit srdce nebo ty hodnoty, na kterých jsme vyrostli a které pořád ctíme se super profesionalitou. Snad se to povede. Určité nebezpečí vyprázdnění, když vyrostete, existuje, ať už ve firmách, týmech, organizacích podobného typu, ale zatím se mi zdá – já ale nejsem ten správný objektivní – ale zdá se mi, že ten spirit tam a hodnoty jsou a ta profesionalita, se kterou můžeme soutěžit na světové úrovni oproti americkým, německým, britským, ta je tam taky.

Jestli ty organizace, které jsou o úroveň větší a mají o jeden, dva stupně managementu víc, jestli se tam neděje to korporátnění, že najednou bobtnají náklady a chceme si dát hezký plat. Jestli to není začátek konce. Nebo se to neděje a ty organizace si dokážou držet to, co vy říkáte, tu akceschopnost, že je tam human to human.

To se mě moc ptáte. Já to nevím. Mám takové podezření a samozřejmě i určitou znalost nebo pozorování, že se to samozřejmě děje a že některé z těch starších a větších organizací propadají do toho. Korporátnění nemusí nutně být špatně. Může to znamenat zvýšení efektivity, racionalizace, harmonizace procesů. Problém je ten corporate shit, kdy to začne vyrábět jednak věci, které jsou lidem nepříjemné. Jeden důvod, proč lidé často říkají, že je jim u nás dobře, je, že říkají, že tady se nedělají žádné blbosti, které si někdo vymyslí. U nás na to není čas, protože ten drive, abychom dělali, co říkáme, že děláme, je veliký a pořád drží. My racionální přístup neboli selský rozum používáme k tomu, co děláme. Ve velkých organizacích to je, jak jste říkal – rostou náklady a klesá efektivita. U nás ta efektivita na jednoho člověka klesla oproti tomu, když nás bylo 10. To je také proto, že jako malá organizace můžete spoustu věcí dělat na koleni. Nikdo nechce speciální compliance a safeguarding oddělení. Když někdo řekne, že se nebojí jít do Bosny, tak to berete, že to je h rozhodnutí a riziko. Co dáváme do konzultační podpory, do psychologického helpdesku a dalších věcí, abychom se postarali o zaměstnance, to je spousta práce. Na začátku to nikoho nenapadlo chtít po té organizaci více než sehnat peníze na pomáhání. Ale to je z podstaty tak vždycky. Jde o to, aby to mělo přiměřenou míru a aby ta byrokratizace a ty Parkinsonovy zákony, kdy instituce, která má jistou velikost, začíná vyrábět více práce sama pro sebe, aby to bylo pod nějakou kontrolou. Mně se zdá, že zatím je, ale třeba administrativní náročnost se za posledních 15 let zvětšila, protože ten tlak na množství účtů a veškeré další podpůrné dokumentace, papíry, které dokazují, že ty jiné papíry jsou opravdové a že nejsou vymýšlené atd., míra tlaku na administrativní stránku věci, to je u evropských peněz, ale i u dalších,  narostla. Když už to přijmete, tak musíte plnit nejen obsah, ale i ty účetně reportovací administrativní a další podmínky, které donor má. Ty donorské příručku, jak zacházet se svěřenými penězi, tak mají desítky až stovky stránek. Tam je, co všechno musíte nebo nesmíte dělat s penězi. Když peníze přijmeme, tak to musíme naplnit a přijmout nějaké lidi navíc, což ve srovnání s tím, když jsme hospodařili s tím, co jsme vybrali ve sbírce SOS Sarajevo, tak je větší administrativní a personální náročnost než tehdy.

Vy jste naťuknul – já to pochopil, že je třeba být blázen, který jede, kde to není úplně bezpečné. Změnila se bezpečnost? Mantra byla, že na novináře a humanitární pracovníky se nestřílí. Je to tak stále nebo vůbec?

Není to tak. Máte pravdu. Ne že by neumírali před 20, 30 lety novináři a humanitární pracovníci v konfliktech. Někde to bylo asi i cílené proti některým z nich, nicméně ta nebezpečnost se zásadně zvětšila. Ta tendence nerespektovat, ať už novinářské řemeslo nebo že někdo jede pomáhat, tak narostla v řadě světa. Vůbec světa se stal nebezpečnějším celkově. Světové vztahy a i bezpečnostní situace v celých částech světa se zhoršila vyostřením mezinárodních vztahů, ale také ekonomické situace, vstupem Islámského státu na scénu, mezinárodního terorismu, nešťastným vstupem vstupu Ameriky za George Bushe mladšího do oblastí, které přineslo ještě větší antagonizaci v některých zemích.

Já jsem čekal více škody než užitku?

To nevím, ale asi se to tak zjednodušeně někde říct dá. Jestli měl zůstat Tálibán, ten původní v Afghánistánu po útoku na Dvojčata nebo jestli by ho bylo lepší ho porazit s místními, aby se po 20 letech vrátil zpátky, kdo to rozhodne? Mnoho věcí se v Afghánistánu posunulo dopředu, ať už škody, ekonomiky. To, že tam je zpátky Tálibán je zoufalé jako výsledek 20leté přítomnosti, ale těch 20 let nebylo vniveč. Jestli to mělo probíhat v Iráku, jak to probíhalo a jestli po 20 letech se dá říct, že to bylo úspěšné, řekl bych, že ne. Možná úspěšná ta vojenská operace, ale ten mír a nějaká rekonstrukce té země a mírový život země, ten se nevede nebo vede se velmi těžce se spoustou obrovských bouří, zmařených lidských životů, napětí, nebezpečí atd. To dodatečná i na nás samozřejmě, protože ten svět, kde my pracujeme, ne všude, ale v části světa, jsme my z Evropy ze Severní Ameriky vnímáni ambivalentně. Někdo, kdo pomáhá, ale má taky největší armády a největší ekonomické, surovinové, geopolitické zájmy. Tím pádem to nemusí být jenom nutně od všech v té zemi vnímání pozitivní. Pro někoho jsme představitelné nepřítele nebo možné ohrožení. Nám pomáhá, že jsme z České republiky, protože České republiky se nikdo nebojí, aby neočekává geostrategické, surovinové nebo imperiální zájmy. Česko a všechny malé země jsou na tom lépe než Německo, Británie, Francie a nejvíce Spojené státy. Ty organizace čelí tomu, že jsou z těchto zemí ještě jakoby dalším přidaným rizikům nebo větší míře rizika, než my, protože u nás se nečeká, že máme za lubem něco jiného než pomáhat.

Ty místní lidé nerozlišují, jestli je to americký voják nebo pracovník, který tam veze, učí místní děti? Američan jako Američan?

To určitě ne. Rozdíl mezi civil a military vždycky bude. Ta civilní část jsme byli proti tomu, aby ozbrojené jednotky, které zároveň třeba bojují, se míchaly do pomoci. Tím se stírá, kdo je a kdo a pak to dodatečná i na nás. Existuje i matrix, který říká, že pokud jsou to jednotky, které si nějak vynucují mír, piecemakers, to znamená bojují nějakým způsobem, tak ty ať dobře, staví mosty a silnice. Takhle to klesá. Pokud je to mise, která jenom udržuje mír nebo mise, která je tam pro jistotu, tak to riziko, že ta druhá strana si to bude spojovat, klesá zjednodušeně řečeno, pokud je tam živý boj, tak takoví vojáci by se neměli plést do pomoci civilistům, protože druhá strana to vnímá, že i my jsme s tím nějak propojeni a sekundárně to snižuje přece jenom určitou míru ochrany, kterou humanitární pracovníci a novináři mají, i když je daleko slabší než bývala.

Chtěl jsem se zeptat na rozdíl mezi válečnou a psychologickou pomocí. Vím, že působíte v obou částech. Mám pocit, že ten psychologický aspekt v posledních letech, nevím, jestli se tomu přikládá větší váha nebo víc víme, ale před 30 lety to bylo dovézt tam věci. Dnes je to více se postarat, aby neměli celoživotní traumata?

Je to tak. Nakonec ty domy, ano, jedna věc je hlad a nebezpečí nemocí, když uprchlíci jsou v zimě, dešti někde venku, je potřeba aktuální potřeby pokrýt, ale jinak to vědomí, že nakonec ty domy a cesty a vlastně ten materiál se nějak do pořádku dá, ale duše se do pořádku nedá, pokud se včas nepodá pomocná ruka. To vědomí narostlo. Ne že by tam nebylo.  Třeba zrovna, když se vrátím do té Bosny, tak Česko pracovalo v různých částech, zejména v Sarajevu, ale pak ve střední Bosně z různých důvodů jsme se soustředili i s podporou Prahy a české vlády na enklávu Maglaj, což bylo smíšené město ve střední Bosně, kde jsme pomáhali s obnovou školy, obecního úřadu, poštovního úřadu, ale také tam byl několikaletý program psychosociální práce s dětmi. To město bylo celou válkou obklíčené ze 3 stran a část války zcela obklíčené, takže veškerá pomoc tam proudila formou leteckých shozů, kdy letadla na to házela na padácích velké palety s jídlem, což bylo jediné, co místní dostávali, kromě toho mála – teče tam řeka – měli malá pole se zeleninu, slepice, kozu. Bylo to ale těžké. Otevírali jsme školu. Místní děti měli takovou operetu, kterou samy složily, která je o tom, jak za té války sedí a najednou – to člověk nezapomene, to bylo v roce 1995 – slyšíme, letíme letadla, vezou pomoc, do lesa běžíme, vezou potraviny. Ty děti ze šesté třídy, takovým městem to trauma s prolíná. Částí psychologové tam jezdili a pomáhali s místními s psychosociální prací s těmi traumatizovanými dětmi. Klasické překážky, jak se k nim dostat – děti mají noční můry, nespí, špatně mluví, pomočují se. Rodiče se stydí to říct. Bylo to složité, ale postupně se to rozběhlo. Udělali tam obrovský kus práce. Dnes je ta stránka věci péče o duši a co trauma s životem člověka udělá, více známé, víc na to myslíme. Na druhé straně třeba v případě Ukrajiny je to velmi těžké, protože kapacit na kvalitní nějakou psychosociální pomoc je málo, zejména na Ukrajině. Hodně se to diskutuje. Když mám sáhnout po konkrétním příkladu, tak to vypadá tak, že se uvažuje o nějakých zrychlených kurzech jakési pololaické psychosociální práce, které by dostali učitelé, učitelky a sociální pracovníci, aby zvládli množství těch případů. Na Ukrajině jsou to statisíce lidí, kteří by potřebovali psychosociální pomoc, což je obrovský číslo. Ta země moc v tomto sektoru rozvinutá nebyla. U nás je to daleko lepší. I tak ty kapacity jak tak tak stačí.

Zeptám se osobně – musel jste vidět spoustu neštěstí. Jak se s tím vyrovnáváte nebo si od toho držíte odstup? Nevím, jestli je recept si od toho držet odstup.

V našich kruzích je to různé. Je část lidí, kteří to nesou hodně těžko. Ti většinou z té profese nakonec odejdou, protože to pro ně není. Když budu mluvit o mně, tak když vidím ten průšvih, a to nejen válka, často je to extrémní chudoba nebo nespravedlnost v některých zemích nebo následování mladých lidí, protože je pro ně důležité životní prostředí a jsou proti tomu, aby místní developer uplatil starostu a zničil park na kraji města, aniž by se o tom vedla jakákoliv debata. Nebo třeba hodně mladí lidé, pro které je důležitější než pro naši nebo vaši generaci téma práv LGBT menšin. Jsou ochotni za to jít a nechat se mlátit na ulicích. To mě motivuje k akci. Když to vidím, ve mně se zvedá vztek, jak to vypadá, proč tady lidé trpí a proč v – pardon – zastaraný válce mají být ženy s dětmi a mladé holky, které se s posledními zbytky svých šminek chtějí hezky nalíčit, protože nevědí, jestli do zítra přežiju. To je strašný. Když můžu trochu s něčím pomoct, tak to je tak silná motivace, tak to utrpení a trochu i to riziko, nějaké nebezpečí pro mě nehraje velkou roli. To je můj motivátor. Já nejsem ani tak typicky pomáhající profese, která by mohla 20 let pracovat v léčebně dlouhodobě nemocných. Já bych to asi nezvládl. Nejsem na to dobrý typ. Spíš jsem ten lídr, který nemá moc strach, pevné nervy. Dost si věří. Je kreativní. Věří, že se věci nějak většinou dají vyřešit, ale pak si k tomu musíte najít nějaký profesionální odstup. Je to trochu jako chirurg, který kdyby vstupoval do sálu, kam právě přiváží raněné z dopravní nehody. Začal by plakat. Třásly by se mu ruce, tak by to asi nebyl ten správný u chirurgického stolu. To je podobné s námi. Zároveň část lidí to nějak víc má a zpracovává v sobě. Po prvních letech jsme zavedli poměrně sofistikovaně fungující psychologickou podporu. Část našich lidí – všichni se jdou nějak seznámit, než někam jedou. Znají ta čísla. My nevedeme nějakou statistiku. Je to důvěrná věc. Pro část lidí je to důležité a pomáhá to probrat s nějakým třetím. Je to náročná profese. Někomu stačí pak jít týden po horách s batohem. Někdo na to potřebuje něco jinýho.

Je pravda, že každý si asi musí najít svůj recept na to. Bál jste se někdy o život, že by někdo mířil samopalem nebo podobné situace?

Když se to děje, tak v té chvíli jsem to nevnímal. Žádné takové, že mi celý život proběhl hlavou, to ne. Když mi začaly svištět kulky možná 2, 4 metry, tak víte, že patří vám, protože tam nejsou náhodou, tak reaguju rychle instinktivně, tak první díra – vykopaný hrob uprostřed města, protože neměli kam pohřbívat. Já s kamerou jsem šel natočit ty hroby, protože jsme vozili fotografie a svědectví. Neexistovala ta generace českých jinak velmi kvalitních válečných novinářů, která během devadesátých letech začala fungovat. Pár zadržení, výslechy, co to vezete? Kam? Ale že bych se bál o život, to bych neřekl.

Ještě jedna kapitola – ta politická kariéra. Vaše jméno se tu a tam zmíní, když proběhne prezidentská volba. Ta říkáte, že to není pro mě nebo tak si to vykládám.

Spíš se nesešel nikdy správný moment, kdy bych to opravdu cítil. To, co se občas objevilo, že bych mohl být zajímavý kandidát, tak to se prostě nedá dělat na zkoušku. To musíte cítit a rozhodnout, že do toho dáte všechno. Teď mám pocit, že se tou otázkou nemusím ani teoreticky zajímat, protože to vypadá dobře, bych řekl. Jinak vlastně na začátku devadesátých letech těsně po sametové revoluci na studentském angažmá mi bylo 20, tak to se mi zdálo, že je málo, abych šel do kariérní politiky. Když jsem to vždycky zvažoval, tak jsem si říkal, že možná je lepší i účelnější zůstal v Člověku v tísni než kandidovat do Parlamentu. Zatím to vyšlo takto. Já neříkám nikdy nikdy. Dovedu si představit, že se zabývám celý život pomoci Evropy do světa. To není jenom humanitární pomoc, ale v podpoře lidských práv, včetně otázek spojených s životním prostředím, s původními obyvateli zemí, kde se devastuje životní prostředí. Jsou to otázky spojené s právy a postavením žen. Pak jsou to ty klasické lidskoprávní věci jako právo sdružovací, shromažďovací, otázka cenzury. Je to i téma rozvojové pomoci, ať už je to taková ta základnější ve velmi chudých zemích Afriky, ale také transformační pomoc, kterou my jako organizace i já jako jednotlivec, protože jsem s tím měl zkušenost, mám co dočinění na Balkáně a v zemích východního partnerství. Také mě zajímala společná zahraniční a bezpečnostní evropská politika, která je pro nás extrémně důležitá, zejména do budoucna. My jako maličká země, jestli máme relativně bezpečnou a pozitivní budoucnost, tak jako součást integrované Evropy, nikoliv jako někdo, kdo je na vnějším orbitu mezi Západem a Východem, kdo má národní zájmy propojené tu s Čínou, tu s Ruskem, tu s někým, na kterých vydělá. To je tak strašný hazard tento pocit vzbuzovat v lidech. Dovedu si představit roli svoji v Evropském parlamentu, který je čím dál tím důležitější. Víc věcí rozhoduje. Mým zájmem byly jednak pomoc ven, ale také otázka energetickobezpečnostnězahraničně politická, tak bych dokázal něco ovlivnit po těch zkušenostech. Zatím se tam nechystám, ale jsou věci spojené s politickou politikou, kde si dovedu představit, že bych mohl k něčemu být.

V rámci toho paradigmatu, jak o tom přemýšlíte, je to, že jsem užitečnější tady, že můžu udělat takový to?

Částečně ano, ale částečně je to taky, jak se člověku chce do těch věcí.

Jasně, protože předpokládám, že program práce je jiný.

Já taky nejsem žádný svatý, který říká, kde bych mohl co nejvíce pomoct. Je to tak, že dlouhá léta představa, že půjdu do českého Parlamentu mě nijak nepřitahovala vzhledem k těm poměrům. Ani do české politiky. Je v tom kus nějaké pohodlnosti nebo zaměření se na sebe, nikoliv jenom zvažování, kde můžu udělat více dobra. To tak není. Pak vždycky jsou to nějaká období osobního života. Jste single, tak 9 měsíců z roku cestujete po světě. Pak s malými dětmi to budujete tady.

Je něco, na co jste v poslední době změnil názor? Za poslední rok, o čem jste byl přesvědčený a teď si říkáte, že jste na to změnil pohled?

Ale ano. Je to člověku až blbý říct, že to tak pomalu dochází, ale víc a víc mám pocit, že když debatujeme – já mám dvě dospívající dcery a různé kamarády po světě a doma. Diskutuje se občas různé věci. Když víc a víc se dostáváme na téma, co budou v životě dělat a jaké mají možnosti a šance, tak se objevuje, kde mám aha moment, že to opravdu je tak, že někde hluboko v podstatě fungování té společnosti, a já nejsem pro žádnou stejnost. Vztahy mezi muži a ženami primárně, tak to není o stejnosti, ale o rovnosti. Že vlastně přístup k dívkám a ženám, jaká je jejich role v životě, jak se mají chovat, jestli je dobré být sebevědomý nebo uměřený. Jestli je dobré se rvát dopředu nebo spíš počkat, tak se skutečně liší v přístupu ke klukům a holkám, ženám a mužům, že ta skutečná rovnost bude muset jít daleko hlubš než je vyrovnání pay gapu, to znamená rozdílu mezi platy mezi muži a ženami. V Česku to existuje, je to ostuda. Je to jeden z největších v Evropě. Ve skutečnosti je to hloubš, že ta převažující kultura je, že kluky vychováváme k tomu, aby soutěžili, šli dopředu, bojovali, byli úspěšní, zdolávali. Máme tendenci – já snad ne, protože dcery jsou asertivní – máme tendenci v té kultuře pokračovat, že dívky a ženy mají být opatrnější, které se drží v bezpečí, kryjí záda. Nemají se cpát dopředu, ani sebepropagovat, takže možná že mi dochází, že je to hlubší, než nakolik jsem to dosud vnímal.

Zajímavá myšlenka. Panu Pánku, moc děkuju, že jste si udělal čas a podělil se nejenom jak funguje Člověk v tísni. Pro mě to bylo zajímavý, ale trošku i o vás a jak vám se toto daří 30 let dělat. Díky, že jste dorazil.

Děkuju. Bylo to pro mě také zajímavé povídání. Kdo by se s námi chtěl na něčem podílet, zejména z korporátu a nebrat to jako korporátní sociální marketing, ale corporate social responsibility, to znamená vybrat si i složitá témata, nejen ta dobře prodávající, tak je snadné nás najít. Kontakt na mě nakonec je na našem webu. Chci poděkovat české společnosti za obrovskou podporu, kterou máme.

Přátelé, moc díky, že jste doposlouchali tento díl. Pokud byste chtěli a nevíte, tak na webu Proti Proudu.cz dávám krátké výpisky. Pokud si chcete připomenout něco, o čem Šimon Pánek mluvil nebo najít všechny platformy, tak na Proti Proudu.cz to máte. Já doufám, že tento sladkokyselý rozhovor vás bavil. Je tam skvělá naděje, že i přesto, že ty věci, které se nám nelíbí a ty tragédie se dějí, že je tu spoustu lidí, kteří pomáhají a nasazují svoje životy, aby se tyto nespravedlnosti snažily spravit nebo potlačit efekty. Přidám můj tajný typ, to je nastavit si trvalý příkaz, ať už Dobrému andělu, Člověku v tísni nebo organizaci, která se vás nějak dotýká nebo k ní máte vztah a měsíčně posílat nějakou částku, ať už pár kafí nebo obědu. Pokud se máte dobře, tak je to samozřejmost a je to něco, co vás zahřeje na srdci. Dává to pocit, že dáváte zpátky. To je můj malý typ. Pokud tento rozhovor posloucháte v audiu a trávíte někdy čas na YouTubu, tak si přidejte Proti Proudu na YouTubu. Budou tam nejen podcasty, ale další videa, ať už osobní lifestylové. Například docela populární je, jak jsem si půjčil karavan a co jsem se o tom dozvěděl a co jsem nevěděl a chtěl bych vědět. Chtěl bych v následujících týdnech dát takové shrnutí knížky Proti Proudu. Pokud jste jí nečetli ještě, tak mrkněte na YouTubu. Připomínám i BusinessCast, businessový podcast. Pokud jste někdo, kdo chce podnikání postavit, aby vám dávalo smysl a dělali dobro ve světě a vydělávali jste hezké peníze, je tam spoustu praktických informací. Díky moc vám, všem sponzorům a všem, kteří podporujete Proti Proudu a všem dobrým lidem obecně. Mějte se krásně. Uslyšíme se zase příště. Čau. Co takhle se usmát na nějakého úplně cizího člověka?