Veronika Hurdová o psaní, svobodném životě a smrti

Přepis epizody

– Vážení posluchači a diváci pořadu Protiproudu, dnes tu mám Veroniku Hurdovou. Ahoj Verčo. Ty vlastně píšeš blog „Krkavčí matka“. To tě celkem, nechci říct proslavilo, ale je to taková tvoje hlavní aktivita. Do toho pořádáš různý/různé besedy, mluvíš o tom, napsala jsi asi sedm knížek dneska? 

 

Teď v pátek vyjde jedenáctá.

 

– Ó, jedenáctá? Takže velmi kreativní duše a do toho vychováváš tři děti.

 

Snažím se občas, no.

 

– Mě hrozně, vlastně včera jsem se úplně ztratil v tvém blogu a chtěl jsem se o některých tvých tématech pobavit, protože si myslím, že to jsou super věci a že se nebojíš být svá, autentická a jsi takový dobrý příklad toho, že to může fungovat a že se lidé nemusí bát být sví.

 

Tak to je super. Pojďme na to.

 

– Heleď, mě možná napadá, ty vlastně to, co píšeš, je vlastně často hodně otevřený/é, hodně zranitelný/é, kde se v tobě možná brala taková otevřenost, protože ne pro každý/ého to je úplně přirozený/é.

 

Myslím, že je to kombinace věcí. Jedna věc je, že když začínáš psát, tak tě nikdo nesleduje. Takže zmáčknout knoflík <publish> je vlastně strašně jednoduchý/é, protože si to nikdo nepřečte a jak ho mačkáš častějc/častěji, tak ti to přijde míň divný/divné a mezitím tě začíná sledovat víc lidí, takže pro mne v tom nebyl jako větší stres v době, kdy mě četl jeden člověk, nebo teď, když to čtou desetitisíce lidí, tak je to pořád stejný/é. Nemám z toho tu obavu. Obrnila jsem se a druhá věc je, že si myslím, že jsem trochu autista a že je mi to jedno.

 

– Ale zase, když tě čtou ze začátku ty lidi, tak to jsou většinou ti nejbližší, takoví ty lidi, před kterýma třeba já, víš, když si pamatuju, když jsem ještě trošku blogoval, jak jsme se o tom bavili, tak mě třeba vypublikovat stránku o mně, takový/takové to napsat teďka stránku o mně a já jsem vám to nikdy neřekl do očí, ale teď vám to napíšu, přečtěte si, jaký jsem doopravdy, bylo hrozně stresující.

 

Tak já to tak nemám. Jednak mám to psaní, že je to pro mě snadný/é, mně to nepůsobí nějaký stres a dejme tomu možná snáz než mluvení a vlastně víš co, no. Když jako něco napíšeš a stojíš si za tím, že to tak máš, máš to v sobě srovnaný/é, tak ti jako moc neublíží to, co si o tobě myslí jiní lidé, protože jak to říká Dušek: když ti někdo řekne, že jsi blbec, tak to neříká o tobě. To nejsi, není to tvoje věc, takže…

 

– S tím, jak se o tom bavíme, naprosto souhlasím, ale přece jenom občas, když jsme to tady trošku nakousli, jsou téma těch <hejtrů>, když v tom je člověk přímo, tak to chce trošičku trénink dostat se do takový/ého lehce zenový/ého stavu…

 

Jasně. Ono tě to zocelí, když je toho moc. Někdy je to tak nesmyslný/é nebo tak absurdní až ti to vlastně přijde legrační, že napíšeš něco úplně nevinný/ého. Já vím, že třeba píšu o některých tématech, který/á jsou kontroverzní a ráda se s lidma o tom bavím, protože když ti někdo nabídne třeba pohled z břehu, na kterém jsem nikdy nestála, tak mi to přijde obohacující. Ale když někdo, a to je podle mě rozdíl, když někdo dloube do tvých názorů, tak to mi přijde úplně v pořádku, nebo když tě někdo napadá bez nějakého zjevného důvodu, tak mám v hlavě ty dvě věci si rozdělit, a když dloube do tvý/ého názoru, tak si to nemusíš brát osobně a když někdo dloube do tebe, tak si řekneš: tak co, no. A necháš ho tam takhle svítit v tom virtuálním prostoru samotný/ého, nereaguješ na něj a doufáš, že časem třeba odpadne.

 

– Já vím, že ty jsi poměrně i psala, nebo celkem jsi i mluvila o smrti tvý/ého manžela. Tohle je třeba téma, které já vím, že možná spoustu/a lidí si tohle téma zavře (uzamkne, pozn.písařky ke zvážení) a řekne, já o tom nechci mluvit. Nebo víš, znám takové lidi, kterým umře někdo blízký a je to pro ně totální tabu, který/é pak nechtějí otevírat. Je pro tebe o tom takhle otevřeně mluvit třeba nějaký jako vyrovnávácí mechanizmus, nebo to prostě bereš jako samozřejmou součást svý/ého autentického já.

 

Spousta lidí si to myslí, že jsem to měla jako nějakou sebeterapii a já to tak nevnímám. Nebo nemám pocit, že by mi pomáhalo mluvení ve veřejném prostoru. Pomáhalo mi mluvit s mýma/i blízkýma/i, ale to sdílení s těma/i lidma/i nebylo pro mě nějakým způsobem léčivý/é. Spíš jsem cítila, že tím, že se mi tak jako nějak jinak podařilo uchopit bez nějaký/ého mý/ého vlastního přispění téma smrti, že se mi to spíš tak stalo, bych to asi nazvala a že jsem začala smrt vidět úplně jinak, než jak je v naší kultuře vnímána, nebo jak je nám to předkládaný/é. Tak jsem si říkala, že by to bylo fajn začít o tom mluvit, protože ten způsob, jak jsem tím prošla, byl nějakým způsobem takový hojivej/hojivý a posouvající v tom smyslu, že se ve mně všechno zklidnilo. Třeba to, jak jsme se bavili i o těch <hejtrech>, tak člověk se jako přestane tolik brát a dívá se na ten život jinak a že jsem si říkala, že když budu sdílet nějaký/nějaké střípky z toho, co se mi děje, tak to třeba může pomoct jiným/jinému, a to se začalo fakt dít, že já jsem o tom vlastně napsala knížku. Jmenuje se Moje milá smrti. Tu knížku už já jako nevím tisíce výtisků jsou prodaný/prodané a vím, že jako i ty výtisky rotujou/rotují, že jsou takový/takové půjčovací, takže nemám představu, kolik lidí to přečetlo, ale hodně mi píšou a vlastně to píšou lidi a já jsem si myslela, že píšu pro ty, kteří třeba ztratili někoho blízkýho/blízkého a že to nosný/nosné téma je právě smrt. Ale vlastně se ukázalo, že nosný/é téma tý/té knížky je život a že to pomáhá lidem třeba se vztahama/vztahy nebo v každodenních nějakejch/ých situacích, a tak. Takže… zafungovalo to vlastně jinak, než jsem přemýšlela.

 

– Jo. Popiš mi, jakým způsobem pomáhá to vědomí smrti, nebo to chápání tý/té smrti v každodenních situacích?

 

Mně pomáhá asi si držet nejvíc, jo, nebo tak, jak to vnímám, ono je to vlastně teď asi za pár dní to budou tři roky od tý doby, co Honza umřel a hodně se to teda mění, že ta smrt vlastně se mnou jde pořád a každej/ý den mi do toho života něco vkládá a každej/ý den je to vlastně něco nový/ého a teď mám pocit, že jsem v takový/ém období, že mi pomáhá se držet v takový/é bdělý/é přítomnosti, nebo takový/é permanentní všímavosti, což je hrozně příjemnej/ný pocit, protože ty jdeš a ty věci ti nějak zapadaj/í. Já nevím, jestli se ti to někdy stalo. Já mám občas takový/é stavy, že vidím vteřinu dopředu co se stane. A teď ty jenom jdeš a víš, že tady spadne list, že tady za chvíli zakopneš, tady něco, a všechno zapadá nějak do sebe. A to je hrozně příjemný/é, protože cejtíš/cítíš, že je to tak, jak to má bejt/být, i když se dějí ne zrovna příjemný/é věci, ale zapadá to. Tak to třeba víš nebo si zvědomuješ ty malý/é blbůstky, který/é se dějou/dějí každej/dý den. Já nevím, já jsem šla a dala jsem tady pánovi, co hrál na housle, desetikorunu, tak se na mě usmál, takový/á pitomost jako, ale si řekneš: ty jo, to je dobrý/é a jsou to ty okamžiky, který ti pak vyskakujou. Já nevím, někdo si píše deníček vděčnosti třeba večer, tak já to tak nemám, že když si lehnu, tak padám do klimbu a vím, že před tím usnutím stihnu říct dvě tři věci, co mi tam vyskočí tím, že si je přes ten den zvědomíš, tak je to vlastně hrozně snadný/é a nemusím to cucat někde z paty a napadají mě samy.

 

– Takže to rozhodně pomáhá nějaký/ému prožívání asi. Já si myslím, že jo.

 

Asi. Asi jo.

 

– Já jsem třeba dřív řešil, jak vlastně to prožívání třeba zvýšit, víš? Že jsem měl pocit, že možná procházím tím životem jako že si tady těch věcí nejsem vědomej/ý tolik. A pak je třeba otázka, jak se zlepšit, jak si být těch věcí víc vědomý/vědom, nebo to nějak víc prožívat, nebo víc do toho dát ty emoce a takhle.

 

Ono ti to pomůže jako všímat si těch drobností, ze kterých se ale ve finále ten život skládá. Podle mne jsme třeba výchovou nastavený/í tak, že pořád čekáme, že přijde něco velký/ého.

 

– Jo, že až si koupím ten barák nebo to auto…

 

…odklepnout nějaký milník, dokončit školu, získat známky, tituly. A já fakt třeba musím osobně přiznat, že dneska ráno Marián, ten prostřední syn, zpíval v koupelně tak strašně falešně a zpíval Strašidýlko Emilek a já jsem se úplně smála, až mi telky slzy. A že pro mě je tady ten pocit mnohem lepší, než když mi napsali z tiskárny, bude teď ta knížka, tak pro mě je lepší teď to Strašidýlko Emilek, i když to trvalo půl minuty a vlastně ten dopad z toho nebude ani finanční, ani zvýšení slávy, ani to, že budu držet knížku fyzicky v ruce, tak v tom porovnání. Tak…

 

– Já jsem si od tebe někde přečetl, že vnitřní klid je důležitější, než cokoli na světě. Což mi to jako hrozně pasuje, že to je často o nějaký/ém vnitřním klidu, abys ty věci takhle vnímala.

 

No vidíš. To je hezký/é, načal jsi téma, který/é teď hodně řeším, jak si vlastně ten vnitřní klid uchovat, nebo navodit i v situacích, kdy je kolem hlučno. A teď čtu zajímavou knížku. Jmenuje se Radost z ticha. Nečetl jsi ji? Je teď nová. Napsal ji nějakej/ý norskej/ý polárník. On tam o tom tichu právě moc hezky mluví, že ticho není jako věc, která nastane, když kolem nejsou hluky, ale ticho je něco, co nastane uvnitř a je to pro nás léčivý/é a můžeme si to přivodit kdykoli chceme a že to ticho je momentálně poměrně luxus, protože se necháme jako furt z toho vnitřku vytahovat někam ven a strhávat se věcma, který/é buďto ani nechceme, nebo si myslíme, že je chceme a že tu naši pozornost je jako velmi snadné odvést a já jsem teď na takový/ém digitálním detoxu a daří se mi to čím dál víc a vlastně čím dál víc zjišťuju, že nepotřebuju, že už asi pět let nesleduju žádný/é zprávy, nečtu noviny, nečtu žádný/é internetový/é deníky, vlastně vůbec nevím, co se děje. Teď mi babička říkala, že na Sicílii jsou nějaký/é stašný/é povodně a ono když se to jako řekne, tak vypadáš jako ignorant, že nevíš, že jsou na Sicílii povodně a že tam umírají lidi/é. Na druhou stranu si říkám o.k., kdybych jako vzala peníze na tu Sicílii a poslala je, nebo tam jela někoho zachraňovat, tak mi to dává smysl. Ale jak já prostě můžu zachránit ty nebožáky na Sicílii? Byli jsme tam zrovna před půl rokem a měsíc jsme tam cestovali, ale že nějak jako nemám pocit, že čím víc toho vím a takhle rychle to jako zhltávám, abych se držela takzvaně v obraze, tak mi to přijde jako další zvláštní chiméra, udržet se v obraze. Co to je? Kde je ten obraz? Já vlastně nevím a jenom tě to zaplňuje takovýma/i pocitama/pocity nedostatečnosti, že čím víc toho víš, tím jseš/jsi vlastně míň v obraze, protože víš, že ten obraz je ještě větší, že bys ho měl rozšířit, tak se snažím soustředit jenom na knížky a číst si je tak jako v tichu. Anebo třeba někdy vůbec a teď jsem jela metrem a měla jsem právě tu knížku v baťohu a říkala jsem si: tak si dám takový trénink, jakože pojedu jenom tak metrem a možná by bylo hezký/é, kdybych někoho potkala nebo kdybych se mohla s někým bavit. To si myslím, že je jako stejně záslužné, tak jsem si říkala:  ty jo, jsi takový introvert, co se tady budeš bavit s někým v metru? A přijdu tam a tam bývalý kolega z práce. V metru. A tak říkám: děkuju. (Smích)

 

– Mně to úplně připomíná takový/é jak se říká,  víš jako neřeš, co neovlivníš, že možná ve chvíli, kdy toho přesně víš míň, nebo si zúžíš ten okruh těch věcí, který/é vnímáš, tak tě to míň svádí k tomu řešit ty věci, se kterýma stejně nemůžeš v reálu nic udělat.

 

Jo, jo. A taky si myslím, že jsme vlastně jenom lidi a že každý tu energii má jinak velkou a ještě v čase kolísá. Kolísá s ročníma obdobíma (ročním obdobím, pozn.písařky ke zvážení), tak tobě s menstruačním cyklem nekolísá, ale jo, že prostě se to hodně mění v čase. A já, jako když cítím, že jsem slabá, tak fakt nemám ambice na to, abych zachraňovala celý svět, tak budu nejdříve zachraňovat sebe a až se mi povede mě zalepit, tak se budu soustředit na děti a až budou děti spokojený/é, tak půjdu třeba dál. Ale já si nás představuju takový/é žárovky, že když ta žárovka nesvítí pořádně sama pro sebe, tak nemůže dosvítit dál, tak proč by svítila tamhle někde na děti v Africe, jakkoli můžou trpět, když neprosvítí ani to nejbližší, co máš. Nějak tak jako si to zjednodušit, to je možná to poselství smrti. Ten život si zjednodušit, že jo, on ve finále asi jednoduchý je. Já nevím, proč by Bůh zamýšlel, abysme ho měli tak složitý? Nejsem si tím jistá. Spíš si myslím, že ne. 15:25

 

– Jedno z témat, kterému se věnuješ, a které mě hodně zajímalo, bylo svobodné vzdělávání a svobodná výchova.

 

A co by tě na tom zajímalo? (Smích)

 

– No já jako ten čerstvý rodič chci načerpat trošku inspirace. Já vím, že ty máš takové jako představy, které nejsou asi jako takový/é <mainstreamový/é> celé společnosti, jako že ty děti se chtějí učit samy od sebe, že si chtějí hrát a že není nutný/é je vlastně třeba cpát do toho školního systému a cpát je do těch škatulek, aby se musely zrovna učit to, co je v těch učebnicích, třeba. Jakým způsobem jsi k tomu došla, nebo ovlivnilo tě v tom něco?

 

Já možná ještě než o tom začnu povídat, protože vím, že je to takový/é často sporný/é téma, tak já nezakazuju nikomu školy. Pokud se tam někomu líbí, tak ať si tam chodí a myslím si, že spousta lidí a pro spoustu lidí to může být vyhovující tak, jak je to nastavený/é. Mně tam vlastně vadí, že není přípustná v České republice nějaká diverzita toho vzdělávání, že vlastně stát má monopol nad tím, jak to vzdělávání bude probíhat, a to, i když dáš dítě do <Montesory> školy, i když si ho vezmeš domů, já nevím co, stejně tam má ten dohled, kterej/ý ty musíš jako vědět, že v šestý/é třídě se učí nějaký/é mecholišejníky a takové věci.

 

– Jako že stát prostě řekl, co je správné vzdělávání, ačkoliv to je možná často trošku zastaralé.

 

Jo. Takže já to nikomu neberu, klidně šestá třída mecholišejníky, ale nejsem si jistá, že je to pro všechny, a jak ty děti mám tři, tak mám pocit, že čím víc jich mám, tím víc mám pocit, že fakt je každé dítě jiné, i když je to jako klišé. Má jiné tempo, jiný temperament, baví ho jiný/é věci, vydrží se soustředit každé jinak. My jsme se teda/y rozhodli pro cestu domácího vzdělávání a já jsem, když se mi narodila Gréta, první holčička moje, tak jsem to tak ještě neměla. Spíš jsme s Honzou měli nastavené jako, že ji dáme do co nejlepší školy, aby teda měla nějaký ten titul nebo vlastně nevím a spíš jsme to chtěli hnát přes tu kvalitu toho vzdělávání, takže hodnota toho vzdělávání tam byla, ale viděla jsem to jinak. A čím se to začalo proměňovat? No, jednak jsem byla ze začátku takový hodně líný rodič, takže nebyla jsem moc nastavená tak, že bych s tím dítětem seděla někde na koberci a edukovala ho v tom, jak se skládají kostičky. Moc mě to nebavilo, takže jsem je nechávala hodně si hrát sama a spíš jsem na ně koukala, jak si hrajou a možná mám i výhodu, že ty děti jsou rychle po sobě. Ony jsou vlastně během čtyř let se narodily, takže ony si hrajou hodně spolu a já teď třeba s tím třetím jsem s ním teď nedávno byla sama a vůbec jsem nevěděla, co s ním mám dělat, protože já nejsem zvyklá si s ním samotným hrát, protože on už funguje v rámci smečky. No a jak jsem na ně tak koukala, tak jsem zjistila, že ony vlastně tu představu o tom, jak se vzdělávat, mají úplně jinou než já a nějak nepochybuju o tom, že ta jejich představa je vlastně ta správná. A zároveň vidím, že se vzdělávat chtějí. Pořád. Ony se vlastně učí i ve chvílích, kdy my máme pocit, že se ty děti neučí, protože ty je vidíš, jak lítají po lese a ty už bys tam šel a řekl, tak tohle je modřín, tohle je borovice a snažil se do nich jako něco rvát, jenže ony třeba chtějí zrovna to, jak si nastavovat pravidla hry, kterou si vymyslely. Nebo se učí, jaké to je být sám bez mámy a mít ji mimo dohled. Nebo se učí něco. Přijde mi, že my jako v té společnosti nebo jako pro mě to tak je. Neříkám, že to je špatně a vím, že třeba v jižních zemích to mají nastavené ještě dřív, že jo. Ve Francii teď už od tří let musí chodit děti do školky a ve Španělsku taky naklušou v pěti letech do školy a jsou tam od půl deváté do šesti, a to jsou prvňáčci, takže my to máme ještě v tomhle docela dobrý/é, ale že do nich jako velmi brzy, dřív než ty mnohé děti, neříkám všechny, některé děti se učí dřív, ale mnohé děti by se třeba ty dovednosti takový/é ty, co se dává do vědomostí, se jako učí dřív, než ony by to samy iniciovaly a zároveň jdou jako hodně zeširoka, tak jako se naučíme číst, psát, počítat. Naučíme se ty základy. Ale ty děti se podle mne dlouho dokážou učit bez toho, aniž by uměly číst, psát, počítat, protože si vyberou jednu nějakou věc, tu jsme třeba probíraly, jak jako vzniká maso. Jak se dostane na náš stůl, co všechno tomu předchází a ony šly velmi hluboko do detailu bez toho, aniž by uměly číst, psát, počítat, aniž by znaly nějaké národohospodářství či zemědělství. Vlastně šly od toho obecného k tomu konkrétnímu, ale vzaly si jednu konkrétní věc, ale je to jako pozorování moje a mých tří dětí a dalších tří dětí, které máme v takovém jako komunitním vzdělávání, že si je tak točíme po rodinách. 20:34

 

– To by mě zajímalo, jestli i ty další tři děti jsou takhle naladěný/é, jako že si vlastně chtějí hrát, že se chtějí vzdělávat. Víš, protože mi jenom v hlavě rezonuje: říkala třeba moje máma, která je vlastně v mateřské škole a ona tvrdí, že tam mají spoustu dětí, které si už nedovedou samy hrát. Že ony vlastně potřebujou už v té školce mít řečeno, co mají dělat a jak si mají hrát, víš? A teď já nevím, jestli je to tou výchovou nebo čím to je, ale že je tam spousta dětí, které se už samy nezabaví v těch čtyřech letech.

 

Nevím. Nikdy jsem ve školce neučila a otázka je, co k tomu vede? Myslím si, že v lidské přirozenosti to úplně není, protože mám pocit, že bychom už jako druh vymřeli, kdyby tady ta zvídavost nebyla. Pro mě je spíš otázka, kde se to po té cestě zabije, protože neznám roční, neznám dvouletý/é dítě, kterému bys musel říkat, co má dělat a jak si má hrát. Vědí. A teď to někde přestane, že jo. Pro nás dospělé mi přijde jako vtipné porovnání toho malý/ého dítěte, na které ještě neklademe nároky toho, že by mělo být ve školním systému a toho dospělého. Jak se učíš ty? Zkus popsat, jak se učíš teď v dospělosti?

 

– No, pokud mě něco zajímá, tak si o tom zjišťuju informace.

 

Jasně.

 

– Je to takový/é hrozně… ale vlastně jsem nedávno přemýšlel, byl jsem na workshopu o tom, jak se efektivně učit, anebo jedna z těch částí byla – a já jsem vlastně přemýšlel, kdy jsem se naposledy učil způsobem jako ve škole, že bych měl nějaké kvantum informací, které bych se musel naučit, víš? Jako že to je vlastně, že se naučíš to, co zrovně potřebuješ, nebo to, co tě zrovna zaujme nebo baví…

 

Jo, jo. No, mně přijde jako legrační, u těch malých dětí to nikdo jasně nezpochybňuje, tak jsou mu dva roky, tak teď ať se učí. Nevím, ten náš dvouapůlletý se teď naučil hrát karty a všichni jako super, tak se naučil hrát Prší, že jo, tak ho v tom všichni podporujou a nikdo nad tím nepřemýšlí. No jo, ale dyť/vždyť je mu jenom dva a půl roku. Neměl by už umět něco, co já vlastně nevím, co by měly děti už umět. A u těch dospělých to taky nikdo nezpochybňuje. To je v pořádku,  Dane, když tě něco zajímá, tak se to naučíš, jdeš do hloubky, naučíš se to rychle a za krátkou dobu a možná tě to i baví. Že tam vidíš ten cíl toho, mám pocit, že ta škola to popírá vlastně už jen tím nastavením, a to tam může být. Je tam vlastně spousta učitelů, kteří se snaží děti namotivovat, aby je to učení bavilo, ale pořád za tím je ten princip: teď se budeš učit to, co se učit má, protože to někdo někde řekl, nehledě na to, jestli tě to zajímá.

 

– Jak to máš s tím cestováním, jak jsi říkala, že jste byly před půl rokem na Sicílii a vím, že s dětma celkem cestuješ. Jak to možná zvládáš sama se třema dětma?

 

No, pozítří odjíždíme. Ze začátku jsem se bála, protože jsem byla zvyklá cestovat s Honzou, který zvládal všechny ty věci jak se neztratit a podobně. Naštěstí ovládám jazyk, takže anglicky se domluvím, což je ti třeba na Sicílii nanic, takže tohle padá. (Smích) Není to pro mne zas o tolik jiné, než v Čechách, protože když cestuješ takhle na dlouho, třeba na těch pět šest týdnů, tak stejně hodně rodičů se bojí, že by s těma svýma dětma nevydrželi. Jenže já, jak jsem s nima pořád i v Čechách, nebo hodně často, tak my to tam tak nemáme. I když, což neznamená, že nedojde na nějaké krize, ale umíme s tím pracovat. Takže po dvou týdnech pobytu někde takhle intenzivního očekávám, že to přijde, že já vybouchnu a řeknu: dost! Musí to skončit, nebo se ze sebe zblázníme a začneme to nějak řešit. Rozboříme celý ten vztah a začneme to stavět znovu. Že já tam nemám takové ty klasické obavy, co kdyby se mi něco stalo, protože vlastně to stejné se může stát i tady v Čechách. Co kdyby se mi tady v Čechách něco stalo a my byly zrovna v lese, a teď já tam budu ležet v bezvědomí a budou tam někde po lese splašeně běhat tři děti. Tak to je úplně stejné i v tom zahraničí a navíc jsou všude lidi/é. My zas nejezdíme někam na Antarktidu nebo do Nepálu, prostě…

 

– Jak třeba probíhá ten váš den? Trošku mě na to přivedlo to, jak jsi říkala, že trávíte spolu hodně času i v Čechách. Jak to vlastně máš, třeba víš jako, protože asi ustanovit si nějaký denní režim se třema malýma dětma, je dost problematický/é nebo…

 

Je zajímavý/é, to je jako dost častá výtka nějaký/ého ??? ang.slovo–nerozumím, že ty děti nebudou znát, co je to režim, protože ho nepoznají, jenže podle mě je to založené na tom, že když my jsme byli malí, tak jsme chodili do školy a ten režim nám byl daný. Nicméně na druhou stranu mám pocit, že asi každý člověk, ale hodně lidí samo od sebe k nějakému řádu inklinuje. Znám třeba spoustu volnonožců, co odešli z práce, naskočili na volnou nohu, po půl roce zjistili, že jsou úplně zmatení nějakým bezřádím a ten řád si do toho začali sami vnášet, aby jim z toho nemrsklo. 25:43 A u těch dětí se to děje podobně. Že já je třeba ??? tak, aby chodily spát a byly vyspalí/é, protože když nejsou vyspalí/é, tak jsou pro mě těžko očekávatelný/očekávatelné a předvídatelný/předvídatelné a vím, že je to pak složitý/složité, takže jim hlídám tu dobu spánku a tady v tom jsem docela ras. Ale na druhou stranu ten denní řád je z velké části na nich a taky se mění s tím, jak ty děti stárnou a navíc si to ustanovujeme nějak společně a bývá obdobnej/obdobný každý den. Takže třeba vstáváme v podobnou hodinu, ony si pak většinou dopoledne hrají samy, že mě k tomu nepotřebujou, pak se jde ven a velkou část dne trávíme venku, což mi přijde taky škoda, jak jsme naučený/i zalízt/zalézt přes ten den někam dovnitř, chybělo by mi to denní světlo, chyběl by mi ten pohyb. Já si už nedokážu představit spát osm hodin, bydlíme u Prokopský/ého údolí, takže jsme takoví jako Pražáci, ale… máme to kousek do přírody. No a ony pak, když jsou vyběhaný/é z venku, tak přijdou domů a samy se začnou – to, čemu my říkáme učit –, tak se samy začnou učit. Takže si vytáhnou ty sešity, výrobky nebo většinou je to tak, že nás třeba venku něco zaujme, bavíme se o tom, ukládáme si ty nápady, takže si potom zapisuju, co venku proběhlo a pak to doma třeba nějak zpracováváme. Ale já už jim ukazuju, že když je napadne to, co viděly někde venku, například keramickej/ý hrnek, tak jsme se bavily o tom, jak se to dělá a říkám hele, tak uděláme něco podobný/ého. Tak jsme včera plácaly nějaký/é slaný/é těsto a já to taky musím studovat, jak se to dělá, že jo. Děti to pak můžou dělat, a to je zas jako, víš, jako co je důležitější? Jestli to dítě třeba tráví čas v kuchyni, učí se vařit, nebo aby umělo počítat, já nevím, do stovky? Já vlastně nevím… (smích) …musím se podívat do toho vzdělávácího programu, co všechno mají umět, ale… (smích) Já si vlastně nejsem, nejsem si jistá tím, co by mělo to dítě umět a ve finále všichni děláme nějakej/ý pokus na dětech. I ty/ti, co ho dají do školy. Je to pokus na dítěti a třeba to vyjde, třeba ne. Já to mám spíš tak, že kdybych je do tý/é školy dala, tak bych šla moc proti sobě. Já bych dokázala tam to dítě vést, ale každej den bych vstávala s nějakýma/i pochybnostma/i a takhle já jsem moc ráda, že Grétka se rozhodla, že bude doma, že ona kdyby teda řekla, že ne, a ony chodily do školky a pak se rozhodly, že s Marianem do ní chodit nebudou, já nevím. Oni tam chodili dva roky a pak ten rok, to už jsme začali vlastně víc cestovat a ona se pak rozhodla, že do tý/é školy nenastoupí. Takže jsem za to ráda a zároveň to revidujeme každej/každý měsíc, jestli ji to ještě baví a až to přestane bavit ji, nebo až to přestane bavit mě, nebo až třeba změním svoje zaměstnání a budu dělat něco jiný/ého, co to nebude umožňovat, tak to změníme. Ale že bych se z toho stresovala už teď, jestli jí nekazím celej/celý život, nebo nemám tady to z toho, prostě změnit to můžeš vždycky. 

 

– To si myslím, že je taky jedna z těch věcí, co často děláme, tady těch rozhodnutí, si myslím, jak je to hrozně neměnný a jak to prostě nejde změnit a většina těch rozhodnutí v životě se změnit celkem dá.

 

No, je to jenom o chtění. Já jsem to právě někde napsala, že každej/každý jako může nebo přemýšlím, jaké jsem použila slova, že to vyvolalo tolik sporů, ale že každý má tu možnost jsem napsala, ať už vzít dítě do domácího vzdělávání nebo změnit ten život. Spoustu lidí to strašně naštvalo. Já říkám, já jsem jako úplně o.k. s tím, že jseš/jsi jako sestra na JIPu/ce a chápu, že nemůžeš učit třeba svoje děti doma, ale tu možnost to změnit máš a má ji každý. A pak jako přijdou, že jo, ty dotazy a kdo by tu práci dělal? Říkám, ale pořád je to na nějakých vahách, jestli mě ta moje práce naplňuje natolik, nebo co je pro mě důležitější jako pro člověka.

 

– Mně přijde, že lidi jako často vlastně jsou si furt ??? nebo jistější v nějaký/é identitě, i když jim ta identita nevyhovuje, než jako že by to změnili a udělali ten krok do neznáma.

 

Anebo jim to třeba vyhovuje, ale proč se kvůli tomu hádat? Já si myslím, že je to úplně v pořádku, jo, že když je někdo šťastnej/šťastný jako třeba sestřička v nemocnici, super, ježišmarija, jako jsou potřebný/é a čím víc lidí bude šťastných ve svý/své práci, tím líp. Takže takto.

 

Dovolte mi na chvilinku odbočit od autentického rozhovoru s Veronikou Hurdovou a říct vám něco o partnerovi této epizody. Je jím portál ???tipli.cz. Pokud jste o ???portálu ještě neslyšeli, tak jde o webovou stránku, přes kterou když nakupujete na internetu, tak vám vrátí část peněz v řádech několika procent zpátky. Takže pokud nakupujete třeba někdy na obchodech jako mall, zoot, dr.max nebo dalších, anebo když už jsme u toho cestování na bookingu, jednoduše si uděláte účet na tipli a nakoupíte skrz něj a dostanete peníze zpátky. Jako bonus pro posluchače protiproudu máte ty odměny ještě o desetinu větší. Musíte akorát při založení účtu vložit kód protiproudu a můžete šetřit peníze při nákupech online. Takže mrkněte na tipli.cz a tam se dozvíte více podrobností. 31:02

 

– My jsme se trošku dostali k tý práci. Mně hrozně bavil jeden tvůj článek o tom, jak jsi to udělala, že máš práci takovou jakou máš a vlastně jsem se ve spoustě těch bodech našel, nebo mi přišlo, že to jsou, nechci o něčem tvrdit, že je to nějaký univerzální návod na štěstí, ale svým způsobem, že spousta těch bodů je vlastně hrozně pravdivá a prostě fungujou i bez toho a moc se o tom nemluví, víš? Tak mě napadlo pár těch bodů třeba spolu projít a ty jsi tam říkala, že máš prostě stejnou skvělou startovní čáru a že všichni mají skvělou startovní čáru. Jak jsi to možná myslela? Tím, že se vlastně tady v Čechách máme dobře a…

 

Víceméně jo/ano, že si myslím, že každej/každý z nás jako může najít něco, co je pozitivního. Já jsem třeba začínala podnikat v době, když můj muž zemřel a čekala jsem třetí dítě, což není úplně jako „dobrej/dobrý start“. Ale na druhou stranu měla jsem třeba vydělaný/é nějaký/é peníze ze svý/ého předchozího zaměstnání a tím, že jsem začala psát o smrti, tak se na to nabalilo jako spousta lidí, že do tý doby se to drželo v rámci nějaký/ého rodičovství, o který/ém jsem tenkrát četla, psala a vlastně ta smrt jako přitáhla nový/é lidi, takže to začalo číst víc lidí. No a měla jsem štěstí i v tom, že já nevím, moji rodiče byli vzdělaní, že mě třeba nebili, že jsem vyrostla v nějaký/ého zdravý/ého jedince se zdravým sebevědomím, který byl schopnej/schopný se odpíchnout do toho, aby dělal to, co ho baví, což spousta lidí ani ten základ třeba nemá. Tak jako jenom si vážit těch věcí, který/é jsou možná v Čechách tak nastavený/é, že jako víc prskáme a hledáme proč ne, proč něco nejde, než abychom hledali, proč něco jde. A ono třeba taky jo, tak tisíckrát něco zkusíš… já jsem taky podnikla spoustu slepejch/slepých uliček, který/é už jako nedělám. Dělala jsem kurzy na vaření, kurzy na žonglování, <copyrighting>, vlastně jsem to jako opustila, ale já úplně nemám pocit, že by to byly slepý/é uličky v tom smyslu, že by byly beznadějný/é, nebo že by mě strhávaly dolů. Takže z každý/é tý/é věci jsem si něco vzala a říkala jsem si: aha, tak takhle ne, v tomhle se necejtím/necítím dobře, tak jak teda jo. A hledám si teda nějakou tu cestu, abych se jako cejtila/cítila v tom fajn.

 

– S čímž hodně si myslím souvisí, že boříš stereotypy a vlastně ses rozhodla, že nebudeš dělat marketing a že budeš vyprávět svůj příběh. Což si myslím, já nevím, přemejšlíš/přemýšlíš o tom ještě někdy? Protože samozřejmě ve světě těch blogů a onlinů, těch možností, jak na to, jak vydělávat peníze,  kam to posouvat, je hrozně moc a ta autentická cesta je časově delší, že jo. Možná asi časem člověk přijde na to, že to je to jako víc uspokojující, ale ono to trvá většinou dýl/déle, než používat ty zkratky.

 

To učitě. Zároveň ale tam jak to říct, když je člověk autentickej/ký, nemůžeš udělat chybu vůči sám sobě. Protože jakmile začneš používat nějakej/nějaký manuál na štěstí nebo na něco, cokoli, tak to tam může skřípat a ty to sám třeba cejtíš/cítíš, i když to nedokážeš překlopit do slov, ale cejtíš/cítíš, že tam něco nehraje v tobě a podle mě tady ten pocit, že ty něco cejtíš/cítíš, tak cejtěj/cítí i ty/ti lidi/é a podle mě stačí, když se tam nabalí nějaký/é pevný/é jádro lidí, který/kteří tě sledujou/í právě proto, jakej/jaký jseš/jsi a že to jseš/jsi právě ty a ne nikdo jinej/jiný a ty s tebou jdou a nemusí to bejt/být nějaký/é mraky <foloverů> a tak. Někde jsem četla, že prej/prý stačí tisíc věrnejch/věrných lidí, díky kterejm/kterým se uživíš. 

 

 – Jo. Co je to slavná esej ??? Ale já si myslím, že tohle je třeba super názor, že ti to vlastně člověku pomůže si uvědomit, že ty nepotřebuješ dělat něco, co se bude líbit všem. Že i v Čechách se nejspíš najde těch tisíc lidí, kteří jsou podobní jako ty. Nebo vlastně nevím, jestli to máš podobně, ale u mě většina projektů začala, já řeším nějakej/nějaký problém a doufám, že možná někdo řeší to samý/samé co já. A většinou se pak ukáže, že vlastně jak jsme každej/každý jinej/jiný, tak jsme i dost stejný/stejní a že lidí, kteří řeší podobný/podobné problémy, je prostě jako dost.

 

A možná takhle přes ty části to funguje, že já jsem už dokonce rezignovala na to, že bych našla někoho, kdo je stejnej/stejný jako já. Já si myslím, že většina lidí, který/kteří mě má/mají rádo/rádi a sleduje/jí, tak se se mnou shodne v něčem, ale já jsem tak jako prapodivná osobnost a ještě jsem taková šťoura, že se jako ve všem babrám, na spoustu věcí mám jinej/jiný než <mainstreamovej/mainstreamový> názor, to ne z nějakýho/nějakého vzdoru, nebo že bych přemejšlela/přemýšlela, kde bych ještě jako rebelovala, ale spíš tak, že ne všechno se mnou souzní. A tak přemejšlím/přemýšlím, když se to tak říká nebo když jsem se do toho narodila a často mi to opakovali, tak jestli to je ta moje cesta a často si řeknu, že ne. Takže abych se vrátila k tomu tvý/ému dotazu, vím, že se mnou spousta lidí třeba souzní v tom vzdělávání, některý/někteří lidi/é mě sledujou/í skrz smrt, některý/někteří lidi/é mě sledujou skrz já nevím co a nemyslím si, že by tam byl někdo, kdo by jako souhlasil se vším, co říkám. Nejsem úplně taková ta blogerka jako co by psala jen o těch hezkejch/hezkých věcech, který/é všichni zalajkujou/í a pošlou tam ty/ta srdíčka. Mám to spíš tak, že vznáším nějaké kontroverzní otázky a ráda dělám takový/é to, jak já to mám třeba ráda, ten pocit, když si něco přečteš a teď ti v hlavě začnou běžet otázky, který/é ti tam vzniknou jako samy v tvý/tvé hlavě, tak to ráda jako dělám lidem. (Smích). Takže to možná spojuje ty moje půsty, ale…

 

– Já vím, co myslíš, ale vlastně svým způsobem motiv tohohle/tohoto podcastu nebo pořadu by mělo bejt/být to samý/é, jo? Prostě nabízet nějaký/é zajímavý/é nebo jiný/é náhledy na život a asi nečekám, že s náma budou všichni souhlasit, ale možná se asi nad tím zamyslej/zamyslí a vlastně si ujasní, jakej/jaký je ten jejich názor.

 

No, no. Hmm, hmm. Takový…

 

– To je super. Mě hrozně zaujalo – ty jsi napsala: nepochybuju o tom, že se mi bude dařit.

 

Komu? Mně?

 

– No.

 

Jo, mně, že se bude dařit.

 

– No, tobě, že se bude dařit.

 

No a tady ten článek jsem napsala zrovna před rokem a ono jako by se to vlastně… ten názor mám pořád stejnej/ný, ale proměnilo se to v tom, že nepochybuju o tom, že se mi bude dařit do čehokoliv se pustím, že jsem někdy na jaře tady toho roku dospěla vlastně do fáze, že asi do tý/té doby jsem na tom blogu byla svým způsobem pořád nějak závislá ve smyslu, že tím, jak jsem sama, píšu jeden blog, který se nějak jmenuje a pod tím jménem vystupuju, tak byl se mnou hrozně svázanej/svázaný. A já jsem si začala uvědomovat, že to vlastně ale nejsem já, že je to nějaká část mý/ého já, kterou, když to bude potřeba, tak můžu takhle vzít a jako pytel odložit a začít dělat něco jiný/ého. A v tom je takovej/takový pokoj, že ty víš, že budeš úspěšnej/úspěšný jenom sám o sobě tak, jak jseš/jsi bez všech těch baťohů, který/é s sebou táhneš, který/é prostě po cestě odložit úplně v pohodě můžeš a jako nezmění se nic na tvý/é podstatě, neublíží ti to, takže momentálně to tak vnímám, že když bych odložila baťoh „krkavčí matka“, tak se zvednu a půjdu dělat něco jiný/ého.

 

– Zrovna včera jsem nad tímhle přemejšlel/přemýšlel v tramvaji, jako že třeba, protože samozřejmě ty podcasty jsou nějakej/nějaký proces, nějakej/nějaký projekt, kterej/který jde a vím, že ještě před rokem nebo před půl rokem jsem se bál toho, jako že to nevyjde, a že budu muset jít do práce a trošku jsem se toho hrozil a včera jsem zase nad tím přemejšlel/přemýšlel a říkám si, dyť/vždyť vlastně i díky tomuhle jsem potkal spoustu zajímavých lidí se zajímavýma/zajímavými projektama/projekty, se zajímavýma/zajímavými firmama/firmami, tak co, no? Tak bych to asi odhodil a za někým zašel a řekl, hele, tohle je super co děláš a já ti s tím budu pomáhat. (vzájemné skákání si do řeči, není rozumět)

 

…jako lidi jsme velmi dobrý/dobří v tom, jak si klást sami na sebe biče. A další věc je, že často si toho ani nevšimnem/nevšimneme. Je fajn, že sis to zvědomil, jsi tady a děláš podcasty a teď momentálně pro nějakej/nějaký úsek tvýho/tvého života je to činnost, která tě naplňuje a až ten kůň umře, tak na něm nemusíš jet dál, že jo? Můžeš sesednout a vybrat si jinýho/jiného. Budeš pořád jako Dan a je to super.

 

– A nevím, kde se bere taková ta sebejistota, jako že věci dobře dopadnou. To si myslím, že máš vlastně taky, že…

 

…ono to vždycky dobře dopadne, všichni pak umřem/umřeme, že jo. (Smích)

 

– To je dobrej/dobrý konec.

 

To je dobrej/dobrý konec, jo jo.

 

– Na todle/tohle teda (odpověď neznám, pozn. písařky ke zvážení) odpověď nevím, nevím co… (Smích)

 

To je taková finální odpověď. (Smích)

 

– Jo jo. Taková ta odzbrojující. (Smích) 40:24 Jedna věc ještě ohledně obklopování se lidmi, kteří tě tahají dolů. Jak třeba k tomu? Nebo musela jsi ty nějak svým způsobem vědomě třeba odstřihnout nějaký/é lidi? Protože to je hrozně těžký/é, že. Všichni známe takový/é ty poučky: jseš/jsi průměr pěti lidí, se kterýma se potkáváš a tak dále, ale pak někomu říct: hele, ty mě táhneš dolů, s tebou už se bavit nebudu.

 

Já kdybych zprůměrovala lidi, se kterýma se teď potkávám, tak jsem momentálně pětiletý/é dítě. (Smích) Což je možná krásnej/krásný stav vědomí a mám jako pocit, že čím toho v tý/té hlavě mám míň, tak jsem spokojenější. No, odstřihávání lidí je dobrá otázka a mám v hlavě článek, kterej/který jsem ještě nenapsala a bude se jmenovat něco jako „Zůstaňte si ve svojí sociální bublině“. Myslím si, že to je takový hodně častej/častý trend nebo nevím, jak to mám nazvat, jako vykračovat ze svý/é sociální bubliny a potkávat se s různejma/různýma lidma a nechat si do hlavy nalejvat/nalévat jako ty jiný/jiné názory, nezavírat se před světem a nevím. Čím to je? Jako jestli stárnu, nebo… zjistila jsem, že se do tý/té svý/své sociální bubliny uzavírám velmi často, že mi v ní není dobře a naopak pracuju na tom, abych si ji vytvářela, abych si vytvářela prostředí, ve kterým/kterém já můžu kvést a růst a možná to souvisí s tou žárovkou, jak jsem se bavila, nebo s tím klidem. Když je člověk jako moc často vystavovanej/vystavovaný nějakejm/nějakým tlakům, nebo to, že když je do tebe někdo řeže, tak jasně, můžeš bejt/být hodně silná osobnost a nějakou dobu to prostě ustát, ale stejně to na tobě ty šrámy zanechá a myslím si, že i tak, že když si tvoříš svoji sociální bublinu, tak i tak jsi velmi často z ní vytrhávanej/vytržený, jo, protože musíš chodit mezi lidi, musíš se stýkat s jinýma lidma a tak a nejsem si jistá, proč se jako tomu uměle vystavovat a ani vlastně nevím jak. Já vlastně nevím, co bych měla dělat. Jo, když kritizuju školství, tak to mám teď všeho nechat a jít na rok učit? Nebo když nejsem spokojená s něčím, jak vlastně z tý/té bubliny vykračovat/vystoupit. No, tak. Možná je to daný/dané. Já jsem taková konzervativní, že ani nemám moc ráda nějakou změnu, že nejvíc mě děsí, jak všichni říkají: vykročte ze své komfortní zóny, tak to je… já vůbec nikam vykračovat nechci. Já si chci pít to svoje kafe, číst si svoje knížky, nesouhlasíš, viď? (Smích)

 

– Ne. Tak je to takový/takové paradoxní, protože jako já chápu, jak to myslíš, ale na druhou stranu si myslím, že i těma/těmi názorama/názory, který/které prostě jdou trošku proti tomu proudu, si svým způsobem z tý/té komfortní zóny vykračuješ jen tím, že o těch věcech vlastně přemýšlíš jinak, nebo se nutíš o tom jinak přemejšlet/přemýšlet. Že prostě nebereš ty názory za nějaký/nějaká dogmata, který/která jsou nezpochybnitelný/á, což je možná trošku jinej/jiný způsob vykračování/vystoupení z komfortní zóny…

 

Možná jo, dobrej/dobrý <point> a hlavně si třeba myslím, že spousta lidí, co říká, že z tý/té komfortní zóny vykračuješ, jako diskutujou na tom facebooku, tak já třeba jakoby své názory měním a jsem si toho vědoma, že před deseti lety jsem měla úplně jiný/jiné názory, než mám teď a myslím si, že za deset let to bude zase jiný/jiné a vlastně každý den se měním a přijde mi to v pořádku, že spousta lidí jako přijde do tý/té diskuze s tím svým názorem takhle to je a oni sice vykročej/vykročí ze svý/své sociální bubliny, ale nic to s nima neudělá, jo? Tak jestli todle/tohle dává smysl. No, anebo… prostě nevím, je to zajímavý/é téma.

 

– My, jako dva introverti, si tady povídáme na tři kamery. Pro mě je to taky docela výstup z komfortní zóny, ale minimálně mám chuť prozkoumat, kam to povede a jestli to někam povede. Já jsem se vlastně tak nějak asi smířil s tím, že jeden z motivů asi tohohle/tohoto podcastu bylo, přesně se bavit s těma lidma, kteří dosáhli nějaký/ého úspěchu v těch svejch/svých oborech a k tomu taky zajímavý/ému životu, protože já jsem vlastně nevěděl, co s tím svým životem dělat a jak jako přijít na to, v čem je ten člověk dobrej/dobrý a jak si najít směr a chtěl jsem se to dozvědět od těch lidí, který ten směr našli a dostali se na špičku, jak k tomu přistupovali k tady tomu problému. A vlastně po těch, já nevím, šedesáti rozhovorech, můj názor, který je teďkom/nyní a za dva roky zase bude možná jinej/jiný, je, že je vlastně o.k. to nevědět a nikdy na to nepřijít a že život je možná jenom o tom, jak hledat v čem jsem vlastně dobrej/dobrý a co bych měl dělat a zkoušet to.

 

Jo, jako myslím, že hledání je fajn. Otázka je, jak tomu říkáš. Pro mě je to to dívání se kolem sebe, rozhlížení, protože hledání mně přijde přespříliš aktivní. Tak já to mám spíš jako všímání si věcí, než že bych chodila a něco hledala. Nemám pocit, že bych něco ztratila, takže možná nemusím hledat. (Smích)

 

– O čem bude tvoje nová knížka? Ať tady trošku zase něco odpro???

 

Hele, je to pohádková knížka a jmenuje se Ptáče jménem Ptáče a je to překvapivě o ptáčkovi, kterej/který se vyklubal do světa a ten svět je v mnoha ohledech divnej/divný a ten ptáček je jako malý/é dítě, který/é chodí a až tvoje děťátko povyroste, tak se taky bude chodit ptát a bude mít takový/é divný/é otázky, který/é vlastně napadají ty divnosti v tom našem světě, který/é my už máme najetý/é a řekne, protože to tak je, že jo. A nepřemýšlíme nad tím. Tak to ptáče se takhle ptá a napadá právě různý/é tady ty věci, který/é my velký/velcí už máme zažitý/é a klade všechny ty divný/é otázky, co děti kladou, a je to takovým, myslím si, že laskavě humorným a mně to přijde vtipný/é, ale vlastně nevím, třeba se ty děti smát nebudou. 

 

– Dětský humor je asi trošku jiný.

 

Jo, já jsem to četla svým dětem a těm to přišlo vtipný/é.

 

– Takže to máme otestovaný/é.

 

???nerozumím, paní Hurdová se směje a zároveň do toho mluví – možná tam zní: Máme vzorek N=3, tak to prošlo.

 

– Přemejšlím/Přemýšlím nad touhle/touto otázkou, je to hrozně těžký/é – napadne tě z těch všech tvejch/tvých knížek a článků, kdybys měla vybrat jednu, dvě nějaký/é myšlenky, který/é (chceš, pozn. písařky ke zvážení) lidem předat? Dá se to vůbec takhle a nechci tě jako nutit do nějaké zkratkovitosti, protože vím, že to není úplně dobrý/dobré, ale víš, jako něco, co si myslíš, že by lidi/é možná měli pochopit?

 

Hele, já spíš budu jako plácat věci, který/které mě teď napadaj/napadají, jak jsem ráno vstala a probudila se, že ten život se jako skládá z malejch/malých věcí, malejch/malých obyčejnejch/obyčejných dní a na konci nečeká žádná slavobrána, kterou projdeme a budem za pokřiku hurá rekapitulovat svoje úspěchy, že každej/každý ten den, který jako odžíváme, může bejt/být poslední a ten poslední den bude úplně stejný jako ten dnešek. Nic zvláštního se tam dít nebude. Vím, že je to takový/takové klišé, jako že žij každý den, jako kdyby byl tvůj poslední, ale pro mě je to právě to zvědomování si těch malejch/malých radostí, který/které tě přes den potkávají, anebo i neradostí a momentálně to vidím jako útěk do vnitřního ticha nebo hledání vnitřního ticha, jak se uklidnit a nenechat se rušit věcma, kterých je okolo strašně moc a strašně moc nám ubírají pozornost a pak se nebát, protože každej/každý je ve svý/své podstatě moc krásnej/krásný tak, jak se narodil jako dítě, nádhernej/nádherný. Tak to je tam pořád uvnitř, nemusíme se maskovat a táhnout nějaký/nějaké baťohy, který/které už s sebou tahat nechceme a jenom tak se nestydět za to, jak jsme nádherný/í. Kdyby bylo na světě hezky, to je jenom taková moje představa, že bychom se všichni vyprdli na nějaký/nějaká přesvědčení, který/která máme na sobě nabalený/nabalené a co s náma nesouzněj/nesouzní a zároveň respektovali to, že jako každej/každý je jinej/jiný a je divnej/divný a přitom je to v pohodě, takže jako tady bude dobře. Tak nějak asi.

 

– Na to, že je každej/každý divnej/divný, tak na to jsme už tady párkrát přišli, a to je jako velká pravda, no. (Smích) Mně se hrozně líbilo, jak jsi říkala, já jsem dycky/vždycky neměl rád to klišé o tom, žít každej/každý den jako by byl tvůj poslední, protože taková moje prvoplánová myšlenka je, ano, a teď bych měl jako utratit všechny peníze a udělat všem to, co jsem nikdy neudělal, ale z toho tvýho/tvého tam jako cejtím/cítím…

 

… tak to pardon, nechtěla jsem, aby to takhle…

 

– …ale zase každý to chápeme jinak a mně se právě líbí, že ty to chápeš tak, že prostě to krásný/krásné v tom životě jsou ty každodenní drobnosti…

 

…jako že už je to TO (zdůrazněné, pozn.písařky ke zvážení), ono…

 

– …že nemusíme čekat…

 

…nebude zejtra a už je to to, co má bejt/být, no. A promiň, jestli to v tobě vyvolalo…, že jsem to nemyslela tak, že teď to teda jako odpálím a ??? (pro smích není dál rozumět).

 

– Super. Kdyby asi někoho zajímalo něco víc o tobě, tak blog „Krkavčí matka“…

 

Zatím jo/ano, je otázka, jak dlouho budu ještě psát. Takže o.k. „Krkavčí matka“, a to je momentálně moje jediná aktivita, že jsem vlastně všechno ostatní odložila, dělám nějaký/nějaké besedy naživo a ty mě momentálně velmi baví, protože tam chodí lidi/lidé, kteří se se mnou chtějí bavit a nechtějí nadávat a chtějí spíš diskutovat, tak to je hezký/hezké, takže si jezdím tak po Čechách a až se vrátíme, tak v lednu, v únoru, tak zase někam vyrazím. No a občas píšu nějaký/nějaké knížky. Mám v hlavě další knížku a právě potřebuju ten klid a ticho, abych se zavřela a napsala to.

 

– Tak jo. Moc děkuju za rozhovor.

 

Taky děkuju.

 

Tak to byla Veronika Hurdová. Jako obvykle můžete najít všechny informace o tomto rozhovoru, stejně jako další rozhovory, na webu protiproudu.net. Rozhovor s Veronikou můžete vidět i na <youtube>, pokud byste chtěli sledovat, jak při mluvení vypadáme. Moc vám děkuju, že jste nás poslouchali a budu se na vás těšit zase u dalšího dílu.