Abhejali Bernardová zvládá extrémní výzvy. Proč dokážeme více, než si myslíme?

Přepis epizody

Vážení posluchači, tady Dan Tržil. Vítejte u dalšího dílu podcastu Proti Proudu. Dnešním hostem podcastu je Abhejali Bernardová. Pokud tuto ženu neznáte, tak je to opravdu výjimečná česká sportovkyně. Namátkou v roce 2018 se stala prvním Čechem, desátým člověkem na světě, čtvrtou ženou a dokonce prvním suchozemcem, který dokončil takzvanou Ocean7, což je 7 obtížných dálkových přeplaveb po celém světě. Má za sebou 6denní závod v New Yorku, při kterém uběhla 616 km, nebo takový šílený ultra-triatlon, který začal 34km přeplavbou kanálu La Manche. Pak 895 km na kole a 182 km běhu. Tímto způsobem se stala z Doveru až do Prahy za 7 a půl dne. Co mají všechny tyto výkony společného, že tam je extrémně důležitá práce s vlastní hlavou a překonávání vlastních hranic. Abhejali ukazuje, že ty hranice si často tvoříme sami v sobě a že dokážeme více, než si myslíme, což z těchto výkonů je dost zřejmé. V tomto rozhovoru si tak popovídáme o práci s hlavou, o různých přeplavbách, jestli se nebála žraloků, což já bych se bál, atd. Myslím si, že to může být hodně užitečné i pro nás, kteří neplánujeme běhat tyto šílené závody. Teď na závěr – asi víte, že já do Proti Proudu nechci dávat paywally a chci vám dát všechno nejlepší, co udělám. Pokud byste mi chtěli poslat nějakou energii, respektive peníze zpátky, tak máte několik možností. Tou první možností je přispět Proti Proudu na platformách HeroHero nebo Patreon. Tou druhou skvělou možností je podle mě koupit si knížku Proti Proudu, která je takovou parádní nadstavbou za posledních 7 let podcastů. Tu knihu si kupte na protiproudu.cz/store. Třetí možností, pokud máte firmu nebo pracujete ve firmě, která má nějaký skvělý produkt nebo službu, a myslíte si, že by to benefitovalo z toho, že bych to představil nebo sám vyzkoušel a představil úžasným 15 až 20 tisícům lidí, jako jste vy, kteří podcast Proti Proudu poslouchají, tak samozřejmě jsem stále otevřen novým partnerstvím. Je to hlavní zdroj příjmů. Několikrát jsem se vás ptal, co si myslíte o těch reklamách. Já jsem rád, že nám to takhle funguje. Já nejsem úplně dobrý salesman, ale spoustu možností, jak dosáhnout takové win-win-win situace ať už pro mě jako tvůrce, pro vás jako počítače i pro partnera epizody. To bylo všechno. Teď se už nalaďte na rozhovor s Abhejali Bernardovou.

Ahoj.

Ahoj, Dane.

Možná to začnu tak zvláštně. Teď jsem se ptal, jak se vyslovuje tvoje jméno Abhejali. Jak to vzniklo? Jak jsi k němu přišla?

Já se od 18 let věnuju meditaci. Je to jméno, které jsem dostala od svého učitele meditace. Je to duchovní jméno. Ten doslovný překlad je čistá voda. Duchovní význam je pláč po poznání nebo volání po poznání. Ta voda je v tom ten pláč.

Jak probíhá ta jména od duchovních vůdců? On si tě navnímá a mělo by to s tebou nějak souviset a rezonovat?

Jo. Rozhodně je to nějaká tvoje vnitřní vlastnost nebo něco, skrze co můžeš dělat rychlý pokrok. Je pravda, že já když se mi hezky medituje, tak uvnitř cítím pláč. Není to smutný pláč. Když chceš něco dosáhnout, tak pro to musíš plakat svým způsobem. Je to ta chuť nebo to volání po poznání.

Má tam souvislost i ta voda s tím, o čem se budeme bavit, že když se kouknu na obálku tvé knížky, tak jsi ve vodě?

Já jsem to jméno dostala asi 5 let předtím, než jsem vůbec plavala první přeplavbu. Zase je ale pravda, že ten duchovní učitel vidí něco, co v tu chvíli ještě my netušíme, že nás v životě čeká.

K meditaci a duchovnímu učení se možná ještě vrátím, ale to, o čem ty dnes hodně mluvíš, je plavání. Jak to definovat? Je to závodní plavání nebo dálkové?

Spíš dálkové plavání. 

Jak jsi ke zdolávání těch výzev přišla? Možná se dostaneme k tomu, co je to nejtěžší, co jsi zatím uplavala. Šla jsi do bazénu a řekla sis, že ti nestačí 20 bazénů?

Já jsem to úplně neplánovala. Já jsem plavala, když jsem byla děcko na základní škole, nicméně můj styl byly prsa, takže když jsem pak slyšela o Františku Venclovském, tak to člověk registruje. Ne že bych měla potřebu, že si to přeplavu sama.

Já jsem o něm neslyšel. Kdo to je?

První náš Čech, který přeplaval kanál La Manche, a první suchozemec na světě, který v nějakém roce 1973 to přeplaval.

Suchozemec se bere, že člověk, který nevyrůstal u moře?

Ze země, která nemá moře, takže my jsme všichni suchozemci.

Je to taková zvláštní definice, jestli to, že jsi ve Francii, jestli tě to víc předurčuje k plavání?

Máš to blíž k moři. Tím, že můžeš trénovat ve svoji zemi, obzvláště v tehdejším komunistickém Československu poprvé plaval ve slané vodě ve chvíli, kdy byl v Anglii a chystal se na ten pokus, takže ta doba tehdy pro něj byla mnohem těžší než pro nás.

OK. Ty jsi o něm slyšela. Věděla jsi, že ty pokusy nebo ty extrémní výkony existují, ale tentokrát tě to k tomu netáhlo?

Ne, to jsem byla fakt děcko. Zase je to ve spojení s meditací, takže všichni víme, že ve zdravém těle zdravý duch, ale většinou pak to úplně neaplikujeme ve svém každodenním životě.

Musíš pro to udělat nějakou práci.

Přesně, ale to už se nám pak moc nechce. Máme pocit, že máme spoustu důležitějších věcí. Můj učitel meditace mi doporučil, že těžko se ti bude dobře meditovat, když tě bude bolet hlava nebo břicho, takže se k tomu ještě hýbat. Já jsem začala běhat velice lehce. Můj první běh byl asi 5 minut, ale vyběhla jsem. Pak někteří členové oddílu, jehož jsem členkou, tak přeplavali La Manche. Pořád to bylo takové, že super, někdo si to přeplaval. Pak kamarádka měla inspiraci se do toho vrhnout sama. Já jsem jí měla pomáhat na lodi, ale z té sólopřeplavby se stala štafetová přeplavba. Já měla dovolenou, letenky, všechno, tak jsem se tak nějak stala členkou té štafety. Tím jsem měla pocit, že super, že jsem La Manche přeplavala v té štafetě. Nechtěla jsem to plavat sólo, protože ta voda je studená, ale za dva roky jsem tam stála sama a dívala jsem se směrem k Francii a vrhala jsem se do vody.

Vysvětli mi svět lidí, kteří toto dělají, protože předpokládám, že už to není tak, že by se tím daly vydělávat velké peníze. Je to spíš taková hecovačka?

Já bych asi neřekla hecovačka. Možná se může někdo vsadit, že to přeplave, ale pro mě to bylo spíš zkusit něco, co mě na první dobrou děsí, ale zároveň jsem si nechtěla říct, že až budu někde v důchodu, tak si říct, co kdybych to tehdy bývala zkusila. Rozhodně si tím peníze nevydělají. Peníze se tím krásně utratí. To není tak, že stojíš na břehu a sama si doplaveš do Francie. Máš loď vedle sebe a lodivoda, což stojí spoustu peněz. Je to nějaký cíl. Zároveň musí člověk mít dostatečný důvod, proč to dělá. Za prvé ho to stojí hodně peněz. Musí trénovat. Stojí to hodně času. Pro mě ten důvod musí být hodně interní. Není to o tom, že se vsadíme, že to udělám, to podle mě je takový hodně povrchní důvod.

Jaký byl ten důvod nebo moment u tebe?

Motto našeho sportovního oddílu je sebepřekonání. To byl jeden z důvodů. Druhý byl, že mě to trošičku děsilo, zejména ta studená voda. Tušila jsem, že toho dokážeme mnohem víc, než si svoji hlavou dovolíme. Navíc hlava nás často odradí. Řekne, že ne, to nedáš, je to studený, stojí to spoustu peněz! To píšu i v té knížce, že v životě litujeme toho, co neuděláme, než co uděláme, takže jsem si nechtěla říct, že mě to pak bude mrzet, že jsem to nezkusila.

Máš tak blízko k tomu plavání? Jsou lidé, kteří tyto ekvivalenty dělají na kole. Pak jsou ti, kteří běhají ultramaratony. Čím to, že ses našla v plavání?

Já jsem začala s během, protože to je něco snazšího. Vyjdeš si z domu, nemusíš mít skoro nic na sobě, takže jsem běhala maratony. Mám za sebou nějaký 6denní závod, ale pak to plavání mi dávalo obrovskou radost v tom, že jsi taková malinkatá lidská bytost, se kterou si to moře pohrává. Učí tě to pokoře a že si nemůžeš stoupnout na břeh a říct si, že jsem dobrá, porazím tě, že ta voda tě tam musí pustit. Je v tom zároveň obrovská svoboda. Kolem tebe je široko daleko nic. Ty jsi ve vodní říši. Je to nádhera.

Je to nádhera v momenty, kdy vylezeš a řekneš si, že jsi to dala a přežila? Protože ten samotný akt překonávání hranic a plavání ve studené vodě a že se bojím neznáma pod sebou, což vy asi už nemáte, tak to asi není takové to potěšení, ne?

Určitě to znáš, protože taky děláš některé věci, které nejsou úplně běžné nebo kde se musíš překonat. Mě žene také to, že se u toho víc poznám, protože jdeš za nějakou hranici komfortu. Je ti zima, je tam něco neznámého pod tebou. Můžou tam být žraloci, plave se po tmě. Dějí se v naší hlavě různé věci a objevují se různé strachy. To tam běžně v našem pohodlném životě nemáme a nemusíme s tím pracovat. Mně se líbí, že mě to někam posunuje. Je krásné si odškrtnout, že jsem přeplavala La Manche, ale ta důležitá součást toho je, že jsem něco v sobě objevila, někam jsem se dál posunula.

To jsem ani nevěděl, že se plave po tmě. Žraloci a tma…

Když jsem na začátku slyšela, že celou sedmičku, tak jsem říkala, že rozhodně ne, že tam jsou žraloci. Viděli jsme film Čelisti. Tam na mě budou čekat a to nepoplavu!

Co je vlastně ta sedmička?

Sedmička oceánů je něco jako mají horolezci korunu planety – 7 nejvyšších vrcholů – tak je to 7 přeplaveb různě po světě. U nás nejznámější je La Manche. Pak je tam ze Santa Catalina do Los Angeles. Tam jsou právě ti žraloci a plave se v noci, protože je tam tehdy menší vítr. Pak je tam kanál Kostí na Havaji, Cookova úžina, Gibraltar, Cugarský průliv a Severní kanál, který je ještě studenější variantou La Manche, takže kromě žraloků, kteří mě naprosto odrazovali od toho, že něco poplavu, tak ten Severní svojí studeností jsem si říkala, že to není nic pro mě.

Je tam i Kapské Město?

To tam není. Plavala jsem kratší přeplavbu z Robben Islandu, kde byl vězněn Mandela, do Kapského Města. To mě přesvědčilo se do té sedmičky pustit, protože to bylo tak extrémně ledové, a já to přežila, že jsem si říkala, že možná je mi tak nějak naznačováno, že se nemám bát studeného.

Když se tu bavíme o extrémně ledové, Severní kanál, Kapské Město, tak kolik to je stupňů?

Já to konkrétně měla 9 – 11 °C. Když je taková zima jako teď, tak Vltava má nějakých 6 nebo 7 °C.

Ten La Manche má běžně kolik?

Ten má kolem 15 nebo 18 °C později v sezóně. Ten Severní kanál má nějakých 13 °C. Kapské Město bylo 7,5 km, takže relativně krátká přeplavba, ale každý stupeň je rozdíl. To bylo, že to zkusím.

Která přeplavba byla nejdelší?

To byl kanál Kostí na Havaji, což bylo 42 km, což je běžně maraton. Ty havajské ostrovy jsou malinkaté tečky uprostřed rozlehlého Tichého oceánu, takže jsou tam obrovské vlny. Byly tam různé protiproudy. Jsme tu v podcastu Proti Proudu. Já běžně dělám ráda věci proti proudu, ale plavat proti proudu…

Chceš spíš proud do zad.

Ano. Tam si ty proudy se mnou zkoušely různě.

Já vím, že jsi tu sedmičku dala jako asi desátý člověk na světě?

Ano.

To je docela obdivuhodné. Jak dlouho se na to člověk musí připravovat? Je to takový, že to, že to plaveš jedno po druhém, tak se vlastně připravuješ na ty další?

Rozhodně to tak je. Stejně tak i s během, že tělo má schopnost si pamatovat. Pro mě nejtěžší trénink byl na ten první La Manche, kdy člověk testuje, co vydrží, co jíst, jak se chovat s mořskou nemocí a podobně. Pak se to postupně připravovalo. Jenom člověk přidával vzdálenost nebo otužilost a podobně.

Máš to tak, že musíš chodit denně plavat a trénovat jako ti závodní plavci, nebo se ta vytrvalost trénuje trošku jinak?

Ten trénink má nějaké tři nebo čtyři úrovně. Jedna je vytrvalost, kterou na jednu stranu vím, že mám. Tím, že jsem uběhla 6denní závod, tak jsem věděla, že vydržím. Druhá věc je, což jsem nevěděla, to je otužilost, kdy ty máš na sobě jenom plavky, čepičku, brýličky. Žádný neopren.

Aha, to jsem nevěděl. Já jsem myslel, že alespoň tlustý neopren.

Ne. My si pěstujeme – tomu říkáme bioprena, což je tvůj extra tělesný tuk, který si tam tvoří zásoby. K tomu nějaká rychlost, protože tam jsou nějaké proudy, takže ti lodivod může říct, ať teď hodinu sprintuju. V bazénu jsem plavala ty rychlosti. Chodili jsme na přehrady podle toho, jak byla která dostatečně studená, tak jsme o víkendu chodili plavat na přehrady. Čtvrtá součást tréninku je nějaký trénink hlavy, že to nevzdáš, když budou nějaké vlny, bude ti špatně, bude to trvat déle, než jsi předpokládal, což v mém případě už jsem si předtrénovávala tou meditací.

Hledám paralely, jestli tvůj úspěch ve sportovních výkonech jde ruku v ruce s tvojí meditační praxí.

Já si myslím, že 100%. Za prvé bych se do toho ani nepustila, když bych nemeditovala. Už jenom ten první La Manche, kdy jsem po 45 minutách začala mít mořskou nemoc. V tu chvíli to člověku může začít rotovat v hlavě, ale ty nemůžeš nic jíst, ani pít. Začne ti být zima, protože většinou to pití je teplý. Zabal to. Poplaveš jindy nebo cokoliv. Všichni máme tyto rozhovory sami se sebou. Ten den, co jsem plavala, nás vyplavalo asi 13 lodí a plavců. Doplavali jsme asi čtyři. Nemyslím si, že by ty podmínky někde jinde v tom kanálu byly o tolik horší. V tu chvíli je strašně moc také hlava. Říká se, že čím delší ten výkon, tím víc je to o té hlavě. Říká se, že 80 % máš v hlavě, jestli to zabalíš nebo ne.

Mně vždycky přijde neuvěřitelné, když jdu někam na výlet nebo horskou túru a mám pocit, že už nemůžu. Pak si vždycky vzpomenu na výkony tebe nebo dalších lidí. Oni běží 6 dní v kuse, tak asi ještě můžu. Haha.

To mi přesně pomáhá. Třeba můj nejsnazší maraton byl, když jsem pomáhala jedné kamarádce, která běžela naproti Manhattanu, kdy ona běžela závod na 1000 mil na jednomílovém okruhu. Ona běhala tisíckrát dokola. Já jsem pak na stejném okruhu běžela maraton, což je 26 mil, takže 26krát. Pro mě to bylo tak strašně snadný, protože jsem si říkala, že 26 koleček, zatímco ona běhala 1000. To je o tom, jak si to v hlavě nastavíme, jestli si to vytvoříme jako nedosažitelnou metu nebo jestli si řekneme, že tam postupnými kroky dojdeme.

Mě překvapuje, že u vytrvalostních sportů to často dělají i lidé, kteří běžnou optikou ve sportovní kariéře byli považováni za staré. Nechtěl bych tě nějak urazit, ha ha. Jestli u vytrvalostních věcí to nehraje takovou roli nebo jak to je?

Ano, nehraje. Ztrácíme rychlá svalová vlákna, ale ta vytrvalostní nám zůstávají. Pak máš i silnější hlavu ze zkušeností, které máš.

Plánuješ ještě třeba někdy v šedesáti dělat takovéto šílenosti?

Na La Manchi nejstaršímu muži bylo 74 let, takže se to dá. Je to podle mě těžší. Já jsem ještě loni šla La Manche znovu. Pak jsem si přidala kolo a běh. Vnímala jsem, že s nějakými hormonálními změnami to tělo hůř reaguje na studenou vodu, takže tím, jak stárneme, tak to tělo má jiné výzvy, ale myslím si, že je dobré se nezastavovat. Ne že bych se nutně La Manche chystala plavat v 75 letech, to nedokážu říct, ale nechci nějak moc zpomalovat, dokud mě to nedonutí úplně.

(partner podcastu)

Přeci jenom La Manche v 75 letech, to je dobrý výkon. Já přemýšlím, pokud to člověk udělal jednou, tak chápu, že si to odškrtne. Máš to tak, že některé výkony zopakuješ nebo je to o „dosahování met“ a pak dál už je splněno a znovu už to dělat nepotřebuju?

Asi to právě nemám. Tím pádem jsem i vloni si dala ten La Manche podruhé. Jsou věci, které mě lákají. Jsou věci, třeba Catalina byla tak nádherná, že bych si ji dala znovu. Na druhou stranu máme tady tolik vody na zeměkouli, že se toho dá plavat strašně moc. Musí mi ty výzvy dávat vnitřně smysl. Není to jenom bezhlavé honění za fajfkou, kterou si tam dám. Musí mi to dávat smysl.

To mě trošku přivádíš na to, že říkáš, že od 18 let medituješ. Absolvovala jsi spoustu těch „meditací na steroidech“ někde uprostřed oceánu, atd. Je tam pro tebe co objevovat? Možná se ptám jako laik a člověk, který k meditaci si stále moc cestu nenašel. Nedávno jsem měl konverzaci s člověkem, který mi řekl, že do toho byl 20 let hrozně blázen, ale trošku ho to opouští, protože našel všechny barvy života a všechno možné a trošku tam přestal mít co dál zkoumat nebo co dál hledat. Jak to máš ty?

Já pořád mi to dává smysl. Medituju ráno a večer. Když to převedu do běžné řeči, tak jako si ráno vezmeš peněženku, když jdeš z domu nebo kreditní kartu nebo telefon, tak stejně tak pro mě ta meditace je, že nahlédnu do vnitřního bohatství. Doplním tam radost, klid a ticho a pevnou kotvu. Když se dějí různé věci, tak v tu chvíli tě nesemele každá špatná zpráva. Máš v sobě nějakou kotvu, ke které se můžeš vrátit, když potřebuješ. Podobně když máš hlad, tak si něco koupíš penězi, tak když tě něco rozhodí, šéf tě seřve, cokoliv, tak se neobrátíš stejnou kartou, ale máš v sobě něco pevného a dokážeš z toho čerpat.

Takže je to denní návyk. Cítíš se jinak, když si nezamedituješ?

Je to fakt rozdíl. Když tě během dne něco rozhodí, tak mi pomůže i na minutku se soustředit dovnitř, protože jsou věci, které v životě můžeš změnit. Jsou věci, které neovlivníš. Dívat se na to z toho nadhledu a vnitřního klidu mi přijde strašně fajn a potřebné.

Je to o tom dokázat rozlišit ty věci, co ovlivníš a co ne? Pomáhá to k tomu? Já s tím souhlasím. Pro spoustu lidí není přirozené tyto věci rozlišovat a ovládat tu reakci, jestli je to něco, co můžeš ovlivnit nebo ne. Ta tvoje reakce ať už je jakákoliv, tak je k ničemu.

Já si myslím, že to pomáhá i v tom, že meditace je taková chvíle na to, že se zastavíš. My jinak se ženeme z jedné schůzky na druhou. Z jednoho projektu na druhý. To, že ty na chvíli vypadneš z toho proudu, kterým tě ten život vláčí, zastavíš se a ujasníš si, jestli to je ten směr, kterým chceš jít, nebo tě ty okolnosti někam vedou, tak to je obrovská pomoc. Nestačí si zameditovat jednou za týden. Mám pocit, že to uvnitřnění potřebuju pravidelně.

Co jsou ty věci, které jsi chtěla, aby si lidi odnesli z tvé knížky?

Za prvé si myslím, že to není plavecká knížka, byť se to podle obálky tak tváří. Je to o tom, že si nemyslím, že jsem nějaká výjimečná. Nejsem podle mě ani výjimečná sportovkyně nebo čím bych někoho jiného převyšovala. Jen jsem věnovala energii nějakému hledání uvnitř sebe a hledání, co bych měla dělat, protože každý z nás má nějakou cestu. Nejde o to, aby po přečtení všichni plavali sedmičku oceánů. Cílem je možná inspirovat trošičku, abychom si každý hledali tu svoji cestu a že toho dokážeme strašně moc, že když dokážeme rozlišit to, co nám říká taková ta odrazující mysl, která říká, ať to neděláme. Pokud něco chceme dělat, tak že to dokážeme, že jenom musíme ten projekt dostatečně sytit a dát tomu důležitost, ať je ten projekt jakýkoliv. Vůbec to nemusí být plavání. Každý máme jeden velký projekt jménem život. Pak máme spoustu projektů, které když jsme moudří, tak nás vedou tím naším životem k tomu, abychom směřovali tam, kam máme jít.

Mně se líbí, že z toho trošičku cítím, že ty jsi si velmi vědomá, kam chceš jít. Ty výkony i přesto, jak jsou obdivuhodné, tak nejsou ty, které ti v dnešním světě vynese ovace a slávu. Spoustu lidí je často orientováno trošku víc na tyto cíle – ta rychlá vítězství, která můžu sdílet. Pak dostanu poplácání po zádech. Díky tomu se cítím dobře.

To je takové pomíjivé. Super, tak mě někdo pochválil nebo se někde něco psalo. Já cítím, že pro mě ta motivace musí být vnitřní. Nejde o to, že mě někdo pochválí, že si něco odškrtnu, ale že mě to musí dávat smysl.

Když tady vidím ty závody typu 1111 km?

To byl loni ten La Manche triatlon.

To je 34 km plavání, 895 km na kole a 182 km běhu. To běháš kolem Anglie dokola, ne?

Ne. To jsem si řekla, že z Anglie budu chtít dorazit až do Prahy, takže jsem přeplavala La Manche. Plán byl sednou na kolo a jet do Chebu a pak běžet, ale musela jsem se vrátit do Anglie kvůli různým pandemickým opatřením a tak. Každopádně jsem znovu ve Francii nasedla na kolo. Dojela jsem na kole do Chebu, což je moje rodiště. Pak jsem běžela takovým pomalým během do Prahy.

Jak tě tyto věci napadají?

Já sama nevím, kde to ke mně chodí. Jedna věc je, že nějaký podobný triatlon dělala moje kamarádka. Inspiroval ji náš zakladatel oddílu. Říkal, že co si myslí, kdyby po přeplavání La Manche nasedla na kolo a pak běžela. Já jsem se dozvěděla o této výzvě, tak tam byly nějak dané ty kilometry. Mně dávalo smysl, že bych neskončila někde v Belgii nebo Německu a že bych to dotáhla až do Čech. Když jsem to plánovala, tak jsem věděla, kolik to bude kilometrů, ale úplně se mi to nespojilo v hlavě, až na kole jsem si říkala, že to je dlouhé – 900 km. Ta mysl asi už byla zvyklá, že mi do toho nemá moc zasahovat, tak mi nedělala moc problémů.

Vysvětli mi to. Jak dlouho se to jede? Nebo na jeden zátah? To asi nejde.

Rozhodně jsem v noci spala, protože se jede za provozu, takže aby to bylo i bezpečné. Jeli jsme co to šlo a pár hodin jsme v noci spali.

Já jsem dělal nějaký podcasty pro Red Bull. Měl jsem tam pána, který závodí z Benátek na polární kruh na kole atd.

To jsou ještě větší šílenci. Ti toho naspí ještě míň. My měli pár hodin.

A oni ještě závodí. On jel na jeden zátah z Benátek někam do Polska. Pak si dal 3 hodiny spánku a pak už viděl, že ho nějaký týpek dojíždí, tak sedl na kolo a jel dál. To je ještě trošku zase jiný level a jiná šílenost, ale přijde mi to zajímavý. Ty jsi několikrát zmínila, že máte takový oddíl. Jste tam všichni takovíhle šílenci?

Někteří třeba běhají jenom maratony, ha ha.

Pak když jdete do hospody, tak si vyslechnou, že jenom maratony…

Ne, ne. Podle mě cokoliv člověk dělá, tak je super. Nemusí to být nic extrémního.

Je tam síla vzájemného podporování v oddíle? Mluvíme o hodně individuálních výkonech a že jsi tam sama se svojí hlavou. Pomáhá to?

Rozhodně pomáhá. Třeba kamarádka běžela běh na 3100 mil, což je skoro 5000 km, takže pak ti nějaký triatlon z Doveru do Prahy, který stihneš za týden, a ona na to má 52 dnů, tak že ti to přijde, že to je v pohodě. Ale vidíš, že to jde. Je tam podpora a zároveň jako oddíl pořádáme různé závody. V Čechách máme kromě pravidelných měsíčních, tomu říkáme Lívancový pohár, že se běhají dvě míle, což jsou tři km pro každého. Je tam i dětská trasa. Super věc je, že se ty dvě míle přepočítají věkovým koeficientem, tak jak člověk stárne a moudří, tak se mu snižuje ten koeficient, tak děláme závody na 6 hodin, 12 hodin, mistrovství republiky děláme na 24 hodin, takže zároveň jako oddíl pořádáme závody. Nebo ve Zlíně pořádám plaveckou 6hodinovku. Snažíme se sdílet radost z překonávání a dát tu možnost dalším lidem.

Kde bych já jako člověk, který plavat moc neumí nebo když si jdeš někam zaplavat, tak dá ten kilásek a je rád, tak jak dlouho by mi trvalo, než bych dokázal plavat 6 hodin v kuse?

Já myslím, že 6 hodin v bazénu v chráněném prostředí bys dokázal relativně brzy. Přidaly by se nějaké delší tréninky. Pro mě byly důležité tréninky, že jsem třeba v sobotu plavala 6 hodin, v neděli 6 hodin, tak přidat 2 hodiny jeden den a 2 hodiny druhý den, abys plaval s tou únavou. 6 hodin mi přijde, že bys relativně rychle zvládl.

Musíš se dostat na nějaký základní technickou úroveň, kdy člověk je schopný plavat, protože bych ani jeden kilometr kraul neuplaval. Předpokládám, že se plave kraulem.

Můžeš plavat, jak chceš. La Manche někdo plaval i motýlkem, to jsou šílenci, ale kraul je nejrychlejší, takže je to preferovaný styl z praktického důvodu.

Je skutečně nejrychlejší. Já myslel, že když se plavou dobře prsa, že ten rozdíl není tak velký.

Je to fakt pořád rozdíl. Já jsem dobrá prsařka, protože to byl můj závodní styl. Kraulem plavu nějaké 3,3 za hodinu. Prsama maximálně 2,5 – 2,6. Na té přeplavbě, kde máš nějaké okno, kdy jsou dobré proudy a nefouká vítr, tak ti to udělá na La Manche 6 – 8 hodin navíc.

Jak dlouho se plave La Manche?

Ten rekord je nějakých 6 hodin. Nejpomalejší je 28 hodin, takže cokoliv mezi. Já jsem to měla za nějakých 14 hodin.

Přijde mi zajímavé, že nedávno jsem slyšel – nevím, jestli znáš Tima Ferrisse. On propagoval styl plavání, který je trošku neortodoxní. Je to technika, kde jsi víc potopený. On tvrdí, že to, jak plave Michael Phelps, je dobré pro závodní plavce, ale lidi, kteří se v pokročilém věku učí plavat, že jsou jednodušší a efektivnější způsoby. To mě vždycky zajímalo, jak to je. Myslím si, že většina lidí neumí pořádně plavat. Ale hodinu plavat v kuse je pro spoustu lidí docela velký výkon.

Je to hodně o technice. Já to přirovnávám k tomu, že když bychom nějak divně chodili, tak spadneš, ale ta voda tě drží, takže ty tam můžeš mít jakkoliv nedobrý styl a nikam nespadneš, nic se ti nestane. Jenom se tam žížalíš, místo abys plaval dopředu, tak tu energii plýtváš různými jinými směry. Podle mě ve všem ten styl je strašně důležitý. Než poplaveš 6hodinovku, tak doporučuju nějaký kurz plavání.

Teď se to docela rozmohlo.

Jsou. Je to podle mě dobré. Stejně tak by mi pomohly nějaké kurzy běhání, protože můj styl je takový dálkoplazecký.

I po 182 km máš co zlepšovat?

Rozhodně. Podle mě bych se dokázala posunout i rychlostně, kdybych ten styl zlepšila. Pak je tolik věcí, které můžeme v životě dělat. Je otázka, čemu dáme víc energie. Dokud můžu běhat tím svým stylem, tak jsem spokojená.

Jestli se nepletu, tak ty k tomu všemu normálně pracuješ? Jak se daří tyto dva světy kombinovat?

Já žiju ve Zlíně, což je takové maloměsto v porovnání s Prahou. Já běhám nebo jedu do práce na kole. Moje teorie je, že když dělám, co můžu v tréninku, co mi dovolí časové možnosti v rámci jiných životních aktivit, které člověk má, tak pokud ten čas využívám dobře, tak je tam nějaká energie, milost, která doplní, co bych případně nezvládla natrénovat – to je moje teorie.

Taková ta teorie, kterou si říkáš, když je nejhůř.

Jo, jo. Když loni před triatlonem byly všechny možné komplikace. I jsem byla nemocná. Různě jsem měla nějaká zranění. Vůbec jsem nestihla natrénovat, co bych chtěla. Říkala jsem si, že jsem tomu dala, co jsem mohla. Víc jsem nemohla. Nemá cenu být v Doveru a čekat na počasí a vyčítat si, že jsem málo natrénovala. Co jsem dala, to jsem dala. S tím musím pracovat. Nemá cenu se tím trápit zbytečně. Zatěžovala bych si tím hlavu a k ničemu by mi to nepomohlo.

Máš nějaký svůj takovýhle častý inner-talk, když fakt máš pocit, že nemůžeš? To porovnávání s tím, že kamarádka udělala 100krát víc, je jedna věc. Ale když se člověk dostane do situace, kdy už je dně, tak kde pak najít tu sílu?

Ta síla tam ještě je, kdy si myslíme, že není, tak tam je jí spousta. Pro mě ta první věc je dokázat vypnout hlavu, která se začne stěžovat. Ta to zkouší. Když ji dokážu zastavit, tak té energie je tam ještě hodně. Kde jsem se dostala relativně na hranu, bylo na Havaji, kde jsem 12 hodin měla mořskou nemoc. Plavala jsem v noci. Bylo to 3 dny poté, co jsme tam přijeli, plavali jsme před termínem, tak jsem měla obrovský časový posun. Nemůžeš jíst, ani pít. 12 hodin u toho plaveš, tak jsi na hraně. V tu chvíli už tušíš, že ty zásoby regulérně objektivně nějakým způsobem musí docházet. V tu chvíli tam máš tým, který na tebe dohlíží. Pro mě bylo důležité vydat ze sebe, co můžu, abych to nezabalila dřív, než je nutné. Zároveň jsem byla tak nějak v jistou fázi smířená, že to třeba nevyjde. Věděla jsem, že když do toho dám všechno, že s tím nebudu zklamaná nebo smutná. Když se nedaří ztišit hlavu, tak mi pomáhá si zpívat. Zkrátka něčím přebít myšlenky v hlavě pozitivním.

Jak se při tom dá jíst nebo pít?

Ty začínáš na břehu nebo dotykem skály, když nemůžeš vyjít na břeh. Potom za celou přeplavbu se nesmíš dotknout nikoho, takže oni ti podají láhev nebo hodí. Mají ji přivázanou na provázku. Ty šlapeš vodu nebo si lehneš na záda, napiješ se a plaveš dál.

Hodí ti banán nebo něco?

Většinou rozmixovaný a naředěný vodou, aby se to dalo vypít, protože potřebuješ, aby to občerstvení probíhalo co nejrychleji. Když se zastavíš, ty proudy tě můžou nést někam, kam nechceš, takže je to o tom co nejrychleji tohle dokázat a zvládnout.

Jak probíhá orientace? Na velkých vzdálenostech předpokládám, že ještě pokud jsou i vlny, tak po chvíli nevíš, kam plaveš?

Vedle sebe máš loď s lodivodem, takže tvůj jediný úkol je plavat a držet se nějakou vzdálenost od lodi. Oni určují směr, kam se plave. Je to jednoduché.

Jakou roli tam má ten lodivod? Já jsem si myslel, že to je něco jako kapitán, ale to není?

Je to kapitán té lodi.

OK, takže on na jednu stranu pozoruje tebe a na druhou stranu udává směr a tempo?

Tempo ne. To se řídí tebou. Zároveň je to někdo, kdo je místní, zná proudy, které tam jsou. Ví, kudy tě nejlépe vést. Když jsem plavala v Japonsku, tak nejúspěšnější není plavat v tom nejužším místě, ale plaveš o 10 km dál, protože jinak jsou tam tak silné proudy, že bys nepřistál na druhém ostrově. Zná proudy a ví, jak se koukat na počasí, kdy tě vzít. To je jeho důležitá role.

Ty když jedeš do Japonska nebo na Havaj, tak jak tam najdeš tu posádku? Zajímalo by mě prakticky, kolik to stojí?

Ten lodivod je kolem 150 – 250 tisíc. Máš ho domluveného předem. Na daných přeplavbách jsou i založené plavecké asociace, které dohlíží na to, že na lodi je nezávislý pozorovatel, který dokumentuje, že ses nikde nesvezl na lodi a dodržoval pravidla. Domluvíš se s lodivodem dopředu.

Překvapuje mě, že jsi říkala 150 – 200 tisíc. To jsem si myslel, že je to když někdo má nějakou lodičku a umí řídit, že to může dělat a vydělá si pár tisíc za den a jde domů. Proč je to tak drahé?

Ty lodivodi jsou tam a k dispozici plavcům, ale jsou dny, kdy se nedá plavat, protože je blbý počasí a vlny. Zároveň nedá se plavat v zimě, protože bys tam umrznul. Zároveň platíš za jejich know-how, že ví, co mají dělat. Musí mít povolení od pobřežních hlídek atp.

Stalo se někdy, že bys potkala žraloka?

Když jsem plavala na Gibraltaru, tak v jednu chvíli pod sebou něco vidím, tak plavu bez dýchání, abych se podívala, co to je, jestli to není žralok. Cokoliv se děje, tak hlásit posádce na lodi, aby věděli. Ale byli to delfíni, takže pak říkali, že všude kolem nás tady skáčou. Reálně jsem viděla jenom na tréninku na Bali, když jsem trénovala na Havaj. To bylo super, protože na Havaji ti žraloci jsou. Člověk si studuje o žralocích, co dělat a nedělat, ale potom ho v reálu potkat je jiný. Člověku zatrne. A přitom to byli dva 1,5 metr žraloci. Vůbec jsem je nezajímala, ale člověku zatrne.

S delfínama jsi mi připomněla, že jsem kdysi byl surfovat v Jižní Africe na místě, kde se vědělo, že jsou. Nějaký Australan mě tam vzal surfovat. Já jsem viděl jenom ploutvičku. Já jsem se trošku zděsil. On říkal, že to jsou delfíni. Já jsem si vzpomněl, jak jednou byl příběh, jak delfíni zachránili nějakého člověka před žralokem. Tak jsem si říkal, že jsme v bezpečí.

Tak to taky beru, že když jsou delfíni, tak je to dobré znamení. Jsou to strašně moudří tvorové.

Ještě nějaké velryby nebo takovéto věci?

Ty byly na Havaji, takové ty keporkaci, to znamená takové snad desetitunové zvířata. I za mnou plavaly nějaké velryby. Bohužel jsme neměli nějaký dron. Podle mě ti tvorové se musí divit, co to je za plácajícího se tvora v jejich domově.

Já si říkám, jestli by ti žraloci zaútočili? Stalo se to někdy? Chápu u lidí, kteří harpunují nebo tak, ale ten jeden plavec?

Nikdy nikoho při přeplavbě nezabili. Někde se objevil žralok, o kterém také píšu v té knížce, Doutníkový. Já jsem mu říkala žralok – vykrajovátko. On třeba té velrybě vykousne kus masa. To se pak stalo na Havaji, ale až poté, co já jsem plavala. Těch případů celkově je tak strašně málo, že je to náš strach z neznámého, co nevidíme pod sebou. Třeba na Havaji říkali, že ti žraloci tam jsou. Na dvou přeplavbách přede mnou je i viděli. Můj lodivod se divil, že je nevidíme, ale podle mě ta hladina byla tak zvlněná, že se nedaly vidět. Jsou tam. Bydlí tam. Já jsem tam na návštěvě. Doufám, že mě tam nechají proplavat.

Ty říkáš, že je důležité vypnout hlavu, ale u žraloků si hlavou snažím říkat, že větší pravděpodobnost je, že člověka udeří blesk než žralok.

Nebo že tě sejme nějaké auto. Víme, že auta tady jsou a víme, že se jim máme vyhnout, ale v oceánu je nevidíme. Podle mě je to strach z neznámého něčeho.

To jsem rád, že jsem ve strachu z neznámého nejsem sám. Já jsem si v Jižní Africe taky říkal, že přeci kvůli té minimální šanci si nenechám ujít ty zážitky v té vodě. Já jsem tam viděl ty velké bílé. To bylo v městečku, kde se lidé koupali. Nikdy tam nebyl žádný útok, protože tam byl dva kilometry od pobřeží ostrov tuleňů. Stačilo jenom přijet k němu a hned tam čtyři kroužili, ale měli tam tuleňů dost, tak proč by chodili na lidi. Co pro tebe nejtěžší na napsání té knížky? Ty s tím máš nějaké zkušenosti, protože děláš ve vydavatelství, takže možná ten proces jsi měla trošku zmáknutý, nebo vůbec?

Proces, jak se vydává knížka jo, ale že bych psala knížku, to úplně ne. Když mi to z nakladatelství nabídli, tak sice mi nabídli dělat rozhovor s novinářem, ale já jsem měla pocit, že to chci zkusit sama. Podle mě je to jako se vším, že když se vydáme na tu cestu, tak se nám ta cesta ukáže a že se to naučíme. Pro mě by bylo mnohem jednodušší říct, že uděláme rozhovor, ale podle mě zkoušet a učit se věci – čtenáři musí sami posoudit, jestli se to povedlo. Dávalo mi to radost. Během toho procesu jsem si ujasnila, co a jak, co tam chci mít a jak to tam poskládat. Zapadlo to do sebe.

Super. Muselo být zajímavý zvědomovat a dávat na papír všechny ty zážitky?

Bylo to zajímavý si to znovu zpětně prožít. Když o tom píšeš, tak se vcítíš do toho, že jsi na Havaji a že je ti špatně a máš pomalu slano v puse. Dokázat to nějak předat do slov nebo co se člověku honilo v hlavě a co to pro něj znamenalo, to byl zajímavý proces.

Líbilo se mi, jak jsi říkala, že je potřeba se vydat na cestu a pak člověk najde ten způsob, jak to udělat. To taky často lidem tvrdím nebo se snažím předat. Ono vymyslet  gauče svoji životní cestu nebo vizi, je hrozně těžké. Lidi mám pocit, že jsou často fixovaní na konec nebo kam by to mělo vést, který se samozřejmě vymyslet nedá, protože je hrozně daleko, ale je to o tom prvním kroku. Přinejhorším zjistíš, že první krok byl jinam a druhý musí být někam jinam.

Přesně. Rozhodně to je o tom. Když my dáme tu energii tomu, tak se nám začne vracet a ukazovat se nám ta cesta. Mně to strašně baví. Když se mě někdo ptá, co dalšího, tak říkám, že nevím. Jdu nějakou cestou a uvidíme, co přinese. Důležité je směřovat tím směrem k nějakému cíli, který tušíme, že tam máme, a přibližovat se k němu.

Děkuju moc za tento rozhovor. Doufám, že jsme pár lidem trošku ukázali nebo dali odvahu udělat ten krůček a ukázat, že je možné víc, než si myslí. Myslím si, že jsi skvělý příklad člověka, který to ukazuje. Díky.

Moc děkuju, že jste si poslechli tento díl podcastu Proti Proudu. Pokud vás to zaujalo, šokovalo a dalo něco do života, tak budu rád, když tento podcast nasdílíte a pošlete někomu známému, protože to je hlavní způsob, jak můžete podcast podpořit a dostat k novému publiku. Jako obvykle na webu protiproudu.cz hodím nějaké výsledky. Pokud jste si nestihli dělat poznámky a chtěli se vrátit k některým věcem, o kterých jsme mluvili, tak protiproudu.cz. Díky moc za pozornost. V tuhle chvíli mám přednahraných docela hodně dílů, takže si myslím, že trošičku zvýším frekvenci. Těšte se. Už v příštím díle bude Adam Gebrian – rozhovor, který mě hrozně bavil. Myslím si, že to není jenom o architektuře, ale probereme spoustu nadčasových úvah a to, jak se Adam dostal k tomu, co ho ohromně baví a naplňuje. Těšte se na další díl. Sledujte na podcastových aplikacích, na YouTubu, na sociálních sítích, všude žně. Díky moc, že jste se mnou. Díky moc za podporu a zase příště.