Filip Doušek: AI a lidský mozek pracují podobně. Jak si zlepšit životní infrastrukturu?

Přepis epizody

Přátelé, tady Dan Tržil a je tady další díl podcastu Proti Proudu. V tomhle díle se dozvíte, jak si upgradovat svoji životní infrastrukturu. Tenhle termín použil Filip Doušek, kterýho jsem si pozval, když jsme se bavili o tom, co dneska dělá, tak Filip pro rychlé představení napsal knihu Hejno bez ptáků. Je to také zkušený podnikatel, vybudoval a prodal startup Stories. Možná vás překvapí nebo ne, že lidé, kteří mají miliony na účtu, řeší vlastně dost podobné věci jako my všichni – jak to udělat, aby se nám žilo lépe, jak si upravit naše vědomí nebo chápání, aby nám to více fungovalo. Filip k tomu přistupuje trošku z tý technologický stránky věci. Mluvíme hodně o tom, jak umělá inteligence funguje vlastně podobně jako lidský mozek. Bavíme se i o vědomí, a tak tohle bude bavit lidi, které třeba bavil rozhovor s Jiřím Horáčkem. Myslím si, že v tomto rozhovoru se na téma vědomí a co se nám vlastně odehrává v hlavě nebo v těle díváme zase trošičku jinou optikou. Já si jsem jistý, že tenhle rozhovor bude mít hodně rozporuplný reakce. Určitě budou lidé, kterým to bude připadat geniální a úžasný. Určitě to některým z vás bude připadat zbytečně složitý a technokratický. Dejte mi určitě vědět, co si o tom myslíte, ať už na e-mail dan@protiproudu.cz nebo na sociální sítě. Teď už jdeme na to. Rozhovor s Filipem Douškem.

Filipe, vítej v Proti Proudu. Čau.

Čau Dane.

To téma, které jsem s tebou chtěl nakouknout a které mě u tebe zaujalo, je spojení umělé inteligence, toho, jak my myslíme, lidského mozku, ale říkal jsem si, že než se ponoříme této černé nebo červí díry, tak trošku background k tobě. Já jsem si jako zkušený podcaster našel na Wikipedii, ale nevím, jak moc je to ještě aktuální. Tam totiž píšou, že jsi expertem v oblasti umělé inteligence a analýzy dat. Nazval by ses tak ještě dneska?

Myslíš po událostech posledních let?

Ano.

Tak to slovo expert asi vůbec dostalo takový zvláštní nádech, takže co s tím dělat? To krabičkování je takové těžké. Já bych se moc nenazýval, ale můžeme si popovídat o tom, co jsem dělal.

OK. Umělá inteligence je velký hype posledního roku a půl možná. Předpokládám, že jsi to dělal jako správný expert ještě předtím, než to bylo cool. Ha ha.

Přesně tak, což mimochodem znamená, že to, čemu se říkalo umělá inteligence před 4 lety, bylo něco trochu jinýho, než co vidí lidi dneska.

Jak ses k datům obecně dostal? Protože jestli je nějaká možná linka, ať už knížku, kterou jsi napsal, nebo firmou, kterou si dělal, jsou to ty data hodně.

Jo. Asi jo. To je takový zajímavý styčný bod. Hele, můj background je vlastně kombinace matematiky, programování a ekonomie. Já jsem chodil na matematickou základku, matematický gympl, programoval jsem od svých asi 7 let, protože můj táta tehdy propašoval z Východního Německa Sinclair ZX Spectrum, tak od 7 nebo 8 let jsem se učil.

To je ještě dřív. Já znám jenom 486.

Jo, to je hodně předtím. Před 486 byly 386, 286, Xtéčka a předtím Amigy a Comodory a ZX Spectrum atd. To je archeologie.

OK, takže 10 let věku mezi námi je vysvětleno.

To je těch 10 let zábavy, co jsme hráli ty pixelové hry.

OK. Táhlo tě to vždycky k podnikání? Byl to takový ten další krok od toho?

To jsem se chtěl říct, že když jsem končil gympl, tak jsem přemýšlel, jestli půjdu studovat – tehdy mě vzali na Matfyz na informatiku a zároveň na mezinárodní obchod na VŠE. Přišlo mi, že tehdy matematiku už umím, programovat už umím, tak mě zajímá doplnit si to byznysové vzdělání. Mě to vždycky lákalo. Já během gymplu jsem si tak nějak vydělával. To byly takové ty jobíky. Já a naprogramoval systém na podvojné účetnictví tím způsobem, že tehdy mi firma, která to chtěla mít naprogramované, tak mi dali jiný systém a řekli mi, abych to udělal stejně. To bylo veškeré zadání. Plus jsem měl sbírku daňových zákonů a snažil jsem se reverse engineerovat, jak funguje účetní systém. Já jsem to tehdy nějak napsal ve FoxBase. Díky bohu to mělo asi jednoho uživatele doslova. Oni se pak rozhodli to dál neprodávat. Já jsem se chvilku bál před maturitou, že někdo dojde k finanční újmě nebo tak. Dopadlo to dobře. Já jsem dostal za to zaplaceno svých 10 tisíc korun zaplaceno. Zároveň k podnikání mě to vždycky nějak táhlo. Dělali jsme návrhy designů snowboardů a takovýhle věci. Já jsem měl ty designéry. To bylo na gymplu. Měl jsem skupinu designérů. Na druhé straně jsem jezdil po veletrzích. Snažil jsem se propojovat je s těmi snowbordovými firmami. Pro mě to bylo takový, že tenhle svět mě lákal. Ten mezinárodní obchod, od toho jsem si slibovalo trochu něco jiného, než co jsme se tam učili nakonec, ale celkově ta kombinace prostě matematiky, programování a byznysu mě provázelo celým tím životem. A z toho někde tam vyplývají ta data. Asi o 10 let později, než jsem začal pracovat, začala být data důležitá oblast. Můj první kariérní fáze bylo poradenství SAPu. Já to dělal v Čechách ve Velké Británii a v Asii, kdy jsme pracovali s velkou firmou dlouho a snažili jsme se ji zmodelovat v SAPu. V některých kruzích to má blbou pověst, že je to hrozný moloch. Jenomže když se člověk podívá na ty firmy, tak to jsou taky hrozný molochy. Ty se tedy snažíš zmodelovat firmu, která má mnohamiliardový obrat, má 60 tisíc zaměstnanců. Ty se snažíš její komplexní procesy nějakým způsobem zobrazit v informačním systému pokud možno tak, aby ten informační systém se dokázal vyvíjet s tou firmou dalších třeba 10 let. To je zajímavý úkol. Já jsem tím začal chápat a rozumět tomu, jak funguje to zvíře jménem firma nebo jménem nadnárodní korporace. Jak jsem se dostal k těm datům, že mě postupně přestalo bavit jenom mapovat ty firmy, tak jsem několik let psal tu knížku. Dopsal jsem ji, vydal jsem jim. Když jsem se vracel zpátky do byznysu, tak jsem zjišťoval, že ty velké firmy sedí na strašném množství dat, ale hrozně málo z toho vlastně reálně využívají. To byla ta moje zkušenost z toho nasazování. Nasazuješ systémy, které generují fakt gigabajty, terabajty dat, ale ten byznys se furt řídil tím starým způsobem jako kdybychom toto neměli k dispozici. Tento paradox mě zajímal, a tak jsem chtěl začít firmám pomáhat využívat ta data, aby mohly začít fungovat nějak efektivněji. Tam mě bavil ten úkol, že člověk pomocí nějakých informací, téměř sám člověk nebo pár lidí dokáže měnit ten obrovský organizmus a nějak ho modulovat, zlepšovat ho, pomáhat vidět sám sebe, aby se zlepšoval. To jsou pro mě data, obrovská páka na to, jak můžeme pracovat se světem.

Já mám pocit, že data jsou takové ty inputy, co ti přichází a na základě čeho děláš ty rozhodnutí v byznysovém světě, možná lepší rozhodnutí, pokud máš lepší nebo víc dat. Je to takové chápání v tvé hlavě? Že čím víc dat, tak tím lepší.

Takhle jednoduchý to určitě není. Tohle jsem si myslel někdy v roce 2013. Říkal jsem si, že budeme pomáhat těm firmám. Oni budou lépe využívat ty data. Mají jich spoustu. Vlastně je úplně nepochopitelné, že když na nich sedí, že je ještě nezačali používat. My jim řekneme, že mají spoustu dat, tak je začněte používat a nějak to půjde. Ukázalo se, že to je mnohem těžší, že ta data literacy a vůbec ty datový schopnosti, že pro lidi je velmi těžké si nějakým způsobem zvyšovat. Naopak, ta záplava těch dat, které máme kolem sebe, je paradoxně velmi snižuje jejich použitelnost. Na této bázi jsme založili Stories, protože jsme říkali, že tohle je problém, který byl způsobený technologií – ta záplava dat – která je umožnila je zaznamenávat. Spíš než aby ten problém té záplavy dat řešili lidi nějak ručně a v Excelu, tak potřebujeme novou technologii, která vyřeší to datové přehlcení. Tak jsme začali psát Stories, což je systém umělé inteligence, která dokáže prohledat obrovské množství dat a říct, že tohle je těch 10 nejdůležitějších věcí, které ty jako člověk se svou omezenou kognitivní kapacitou, bys měl dneska vidět. Takže velká hromada dat je v něčem dobrá, ale je to jenom první krok v tom, aby to bylo nějak využitelné.

Éra Stories byla až po knížce, jo? Knížku jsi psal ještě jako zaměstnaný?

Jo. Přesně tak. No, zaměstnaný. Takhle, já jsem vždycky pracoval jako freelancer, takže jsem si v jednu chvíli řekl, že už bych potřeboval dopsat knížku. Tehdy jsem jí psal asi 7 let.

Já jsem četl, že jsi ji psal asi 12 let.

Právě. Z toho těch prvních 7 bylo, že jsem dost pracoval a vedle toho psal. Pak jsem si řekl, že tohle už nejde. Musím to prostě dopsat. Myslel jsem si, že mi to bude trvat rok nebo dva. Trvalo mi to 5 let full-time psaní. To byla taková manická fáze.

Jak vypadá 5 let full-time psaní? Já jsem jednu knížku napsal. Asi jsem si to extrémně zjednodušil, když tě slyším. Ha ha.

Já myslím, že já jsem si to extrémně zesložitil.

OK.

Jak to funguje? Hele, zpětně vzato jsem se hodně opřel do své umělecké polohy.

A to je možná těžké najít, když jsi v nějaké byznysově datově racionální poloze?

Já jsem v sobě asi nějak vnímal tyhle dva světy, ten racionální, matematický, technický, ale zároveň i to, co tomu pohledu chybí – to, že prostě když si jdeš sednou večer na pláž na západ slunce, tak v tom momentě je obsažené cosi, co tebou probíhá úplně jinudy, a to je podle mě klíč, to je jednoduchý vstup do té umělecké části. To v sobě máme všichni. Koukáš se na západ slunce a koukáš, co se v tobě děje. A tohle pro mě bylo dost důležitý na to, aby se to nenechalo umlčet tou racionální částí, která mě taky baví.

Jak tu knížku dneska zpětně vnímáš?

Jasně, k tomu jsem se chtěl nějak dostat. Já jsem se hodně opřel do toho uměleckého já.

Měl jsi našetřeno, že jsi z toho 5 let mohl žít?

Plus minus na 5 let jsem měl našetřeno.

Takže ve chvíli, kdy docházely peníze, tak se knížka musela dopsat? Ha ha. 

No, víš co. Já jsem ji dopsal asi po tom roce nebo dvou. Pak jsem ji dal editorovi, který mi řekl, že to nedá číst. Musím to celé přepsat. Tak jsem to celé přepsal, dal mu ji znovu a on mi řekl, že je třeba to ještě jednou přepsat. Tam byly takovýhle fáze. Ale do toho – to mi bylo něco kolem 30 let, žil jsem celkem bohémský život. Opravdu jsem neměl takovou tu sebedisciplínu toho vyspělého spisovatele, který ráno v 9 hodin si k tomu sedne. Píše 3 hodiny a pak má volno, aby se šel projít a přemýšlet, co bude zítra psát. U mě to byl dost šílený chaos. Nejlépe se mi samozřejmě psalo přes noc. Já jsem se do toho hodně opřel tímto způsobem. Měl jsem i období, kdy jsem si myslel, že jsem se zbláznil, kdy jsem měl zdravotní problémy.

Ses moc vžil do postavy?

Jo, jasně. Ono to pomáhalo s tím psaním. Měl jsem třeba fázi, kdy jsem vzal do ruky tužku a do dvou minut jsem měl takovou bolest hlavy, že jsem musel přestat psát. To jsem potom zjistil asi měsíc poté, co jsem to zkoumal, že mám nějaký zaseklý obratle z toho, jak vždycky si sednu do stejné polohy, ale než ti to dojde… Hele, zpětně vzato jsem si vyzkoušel různé módy bytí a tvoření a určitě to, k čemu docházím teď, je mnohem víc to vnímání té důležitosti jako nějaké struktury a tu strukturu ti může dávat vnější svět nebo když tam nemáš tolik těch věcí, jako třeba práce nebo tak, tak je podle mě hodně důležitý si tvořit sám.

Partner podcastu

To je asi takový věčný boj, jak si vytvořit vlastní strukturu nebo tlaky, které to dělají z vnějšku.

Když chodíš do nějaké práce, kde ta struktura je do značné míry daná z vnějšku a taková zprůměrovaná, takže se chodí 5 dní v týdnu do práce na nějaké hodiny a tak, je to jakýsi populační průměr toho, kdy jsme nějak produktivní atd. Člověk si říká, že teď si to budu dělat podle svého. Je tam lákavá ta svoboda, že nic nemusíš a můžeš si to dělat, jak chceš. Když se ti nechce, tak máš volný den. Myslím si, že postupně člověk opravdu zjistí, že dát sám sobě úplnou volnost tě jenom rozháže a rozlítá víc, než je v konečném důsledku užitečné a komfortní.

Je to takový něco, co si každý řeší v sobě. Znám lidi, kteří přestože pracují sami na sebe, tak mají minuty a čtvrthodiny v kalendáři a přesně vědí, co v jaký den budou dělat.

Je to pro mě hrozně zajímavý vnímat ty různé módy fungování. Jsou lidi, kteří jsou vyloženě hrdí na to, že nepoužívají kalendář a že mají úplně prázdný kalendář.

A že dělají to, na co mají zrovna chuť.

Teď, zrovna teď. Pak jsou lidi, kteří mají přesně rozdělený kalendář a trackují si, na čem pracují. Hele, obojí je v pořádku. Přijde mi zajímavý to sledovat v čase. Třeba Marc Andreessen psal nějaký blog post, kdy popisoval přechod od toho prázdného kalendáře k tomu zase plnému. Bylo to v této časové sekvenci – on samozřejmě prodal firmy, má nekonečně mnoho peněz. Prázdný kalendář je logicky další krok, že to je to nejlepší, co můžeš se svým životem udělat, že nemusím dělat nic. Ale z toho potom vykrystalizuje u něj a u mě taky, že ti začne jít o to, co chci dělat dneska? Co chci dělat v horizontu měsíce a roku?

Kde jsou nějaké cíle a posouvá se to tam?

Jo. Jak chci prožívat ten každý jeden den? Jsou tam nějaké podobnosti. Ta struktura mi pomůže pomoct mít ty dny lepší než, když budu dělat jenom to náhodné.

Vrátím to k tomu tvýmu startupu Stories. Mám pocit, že v té době se o tom moc nemluvilo. Dneska zpětně to vypadá jako takový ten sen ze Silicon Valley nebo z Forbesu. Jste to rozjeli a po 3 letech jste tu firmu prodali. Pak následovalo nějaké období, kdy jste museli být v být firmě, která vás koupila. Když se k tomu vrátím, je to ta velká byznysová výhra a jsi v tom módu, že máš prázdný kalendář a přemýšlím, co dál tvořit?

Já to možná řeknu jinými slovy. Ta otázka možná je, jak vypadá život poté, co postavíš firmu a prodáš ji? Jestli je to lepší než tu firmu stavět? Hele, ta moje zkušenost je taková, že tam nic nekončí. Přijdeš do jiného módu, máš jiné úkoly. Místo stavění jedné firmy stavíš portfolio. Já se třeba věnuju docela investování v tuto chvíli a tak. Život je pořád hodně plný. Je tam asi větší ta flexibilita v těch krátkých časových rámcích, co budu dělat další hodinu, že si můžu přeskládat kalendář na zbytek týdne a tak. To je velká flexibilita. Je to fajn, ale zase na druhou stranu já už teď po nějakých pár letech od toho začínám cítit, že by mě bavilo o něco více koncentrovat energii do něčeho, co delší dobu roste. Přijde mi to jako přirozený životní puls, že chceš začít koncentrovat energii, dívat se, jak to roste. Pak jdeš do nového projektu s nějakým narativem, očekáváním, se svoji identitou, kterou chceš vytvořit a splnit. Jde do komplexity. Jak to realizuješ, tak to začne být v něčem naplňující a v něčem neuspokojující, protože každý zjednodušený narativ, který začínáš realizovat, nutně naráží na složitost světa. V něčem funguje a v něčem ne. To je, co je hezké a těžké na stavění projektu. V jednu chvíli se to nějak naplní nebo vyčerpá. Ty se rozhodneš, že to je struktura, která je mi cizí. Já potřebuju dát prostor jiným částem svého já. Tak to opustíš, protože ten projekt skončí. Prodáš ho. Přesuneš se ze CEO do boardu, cokoliv takovýho. Nebo naopak – mimochodem – to není jenom když stavíš firmy, ale když máš kariéru. Já jsem zažil hodně lidí v mém týmu, kde bylo třeba nějakých 80 lidí. Zažil jsem lidi, kteří si vyzkoušeli, že dělali manažera – byli to vývojáři, který dělali manažera. Pak se zase vrátili na vývojářskou pozici. To je podobná linka, co popisuju. Potom nějakým způsobem opustíš tu roli a narativ a máš nějaký prostor tý prázdnoty, ve kterém hledáš nový narativ, novou identitu, kterou pak zase naplňuješ. To mi přijde jako přirozená pulzace.

Já mám pocit, že je to hodně spojené s nepracovními věcmi, že se ti narodí dítě, tak najednou na 2, 3 roky výrazně změníš fokus, energii, kterou vkládáš do práce.

Já když jsem odcházel z Workday, tak jsem si složil takový model, který mi docela pomáhá se orientovat v tom, co teď dělám. To je takový model životních aplikací a životní infrastruktury, což je standardní softwarový model, že máš infrastrukturu. Máš aplikace na ní. Většinou lidi nechtějí moc slyšet o té infrastruktuře. To je takové to nutné zlo. Zajímají je ty aplikace, protože to můžeš používat. Je to hezké a zajímavé a tak. Ale ta infrastruktura je úplně nutná. Ta infrastruktura, to jsou knihovny, které používáš někde v pozadí. Jsou to ty frameworky, které udělal někdo jiný a internet, který má fungovat, ta elektřina, která živí ty servery. To jsou vrstvy nějaké infrastruktury, kterou chceš nakupovat a chceš si stavět ty aplikace. To je takový ten základní pohled. Infrastrukturu chci nakupovat a stavět aplikace. To se netýká jenom vývoje. To se týká toho, když napíšeš knížku a chce ji vydat. Tam začínají ty zajímavý otázky. Co je ta aplikace a co je ta infrastruktura? Jak velkou část té infrastruktury opravdu chceš nakupovat jako službu a jak moc si to chceš dělat sám? Čili napíšeš knížku. Chceš ji dát na Amazon a používat Amazon jako svoji infrastrukturu, kterou si nakupuješ, nebo si chceš postavit svůj e-shop a svoji distribuci a vytvořit si svoji vlastní infrastrukturu, kterou máš pod kontrolou a je tam nějaký trade-off. Stojí tě to hodně práce, ale můžeš to nějak víc tweekovat.

To je podnikatelský pohled. Spoustu autorů chce jenom napsat tu knížku – udělat tu aplikaci a ta infrastruktura je nezajímá.

Je to možný. Určitě. Rozhodně, ale v tu chvíli jsi odkázaný na to si tu infrastrukturu vždycky nakupovat, to znamená nakoupit si toho vydavatele. Ty si ho kupuješ. To není, že on si tě najde. Ty jako autor si kupuješ vydavatele, protože se vzdáváš mnoha věcí jako nějaká marže, kreativní možnosti. Ty si koupíš vydavatele, to je tvoje infrastruktura ten řeší celý zbytek pod tím jako je distribuce a tak. Nebo si ho nekoupíš a jsi dotlačen, že ji musíš vytvářet sám. Co to znamená? Tys nenašel infrastrukturu, která by fungovala pro tvoji aplikaci. V tu chvíli jsi dotlačen si ji vytvářet. Já vlastně jsem zjistil, že pro mě Stories v něčem byla ta aplikace v tom životě. Co byla ta infrastruktura? To bylo moje tělo, moje zdraví, moje koníčky, moje vztahy s kamarády a tak dál. Když stavíš ten byznys a hodně se na to soustředíš, tak se to hodně přesune do roviny té infrastruktury. Je jednoduchý ta věci dát stranou a říct si, že to jede na neutrál. Já se soustředím na to, abych se věnoval tomuto projektu. Potom tě to vyplivne za pár let a ty zjistíš, že máš zanedbanou tu životní infrastrukturu. Najednou když tam nemáš aplikaci, protože jsi ji prodal. Ona skončila, tak zjistíš, že najednou nemáš dobrou platformu, na které stavět tu další aplikaci a že možná je velmi rozumný věnovat rok, dva, tři upgradu té infrastruktury, takže tomu, aby ses dal dohromady zdravotně po tom stresu, aby sis zlepšil vztahy, abys navázal nějaká přátelství a vůbec věci, které mají člověka nějak v životě bavit. Abys začal každý den procházet tak, aby byl fajn. Pro mě taková nevyřčená hrozně zajímavá část infrastruktury, do které jsem se začal dost nořit po tom prodeji, a to je takový ten bazální psychický stav, který člověk si sebou nese plus minus každý den. To mi přijde zajímavý, když začneš tím vnitřním až mikroskopem dívat, jak se cítím, tak co je to, co si tam neseš? Kde máš bolesti v těle, které tak nějak ignoruješ, a ty napětí v tom těle? Každý ráno si je bereš sebou do dalšího dne. Kde máš ty strachy? Je tam melancholie bazální, která s tebou prochází každý den? Nebo nějaká marnost? Takovýhle věci.

Vztek.

Přesně. Vztek, strach, nejistota. Spousta lidí, kteří staví byznys, patří do kategorie, které se říká insecure overachievers.

Takový to kompenzuju něco tím, že stavím ten byznys.

Jo. Vlastně ho stavím velmi dobře, ale je tam takový tlak nebo rozpor, kdy vytvářím něco hodně hodnotného na jedné straně, ale je to za cenu nějakého napětí.

Ono je zajímavé, že to napětí v tom stavění byznysu ti může pomáhat, ale až se dostaneš do toho bodu jako ty, že najednou nemáš tu aplikaci, tak zjistíš, že ti nepomáhá a možná by to chtělo vyřešit.

Jo, a taky je otázka – hele, tobě to může pomáhat. Ta struktura může být v něčem funkční. Rozhodně třeba tě žene dopředu, ale je třeba se dost citlivě dívat na to, jestli kolem nejsou nějaké varianty a nějaká flexibilita toho, že by to mohlo fungovat ještě lépe. Já si myslím, že stavět firmu s tím, že tam chodíš ráno dost psychologicky čistý a spokojený, na to bych si vsadil – kdybych jako investor se díval na různé foundery a viděl bych toho nervózního, který musí dosáhnout toho životního úspěchu a má tam narativ, že nestojí za nic, pokud tu firmu nepostaví a neprodá, a to ho drivuje dopředu versus člověka, který tam ráno chodí s tím, že to je skvělý. Tímto chci vyplňovat svůj život, protože je to lepší než se nudit nebo tříštit energii. Kdybych viděl jenom tento faktor, tak raději budu sázet na toho spokojeného, ale vždycky je to sázka. Co chci říct, tak u toho umění je to takový více popsaný, že to, co máš v sobě, tak vkládáš do toho díla. Vidíme to kolem sebe. Když se podíváš na obrazy od Van Gogha, tak je na nich vidět, že je kreslil trochu magor. To spojení nám přijde přirozené. Když se podíváš na knížku od Taleba, tak na tom vidíš, že ten člověk má v sobě dost napětí a že je takový kousavý. V té knížce to je. V něčem to je zajímavý a pro někoho to může být otravný. Ten přenos tam je. My u toho byznysu jakoby často toto ignorujeme. Jako kdyby byznys měl být sterilní projekt, který řešíme racionálně. Ten founder se tam neprojevuje. To je iluze. Každý founder vytváří kulturu té svoji firmy jako jakýsi obraz toho, co má v sobě. Kdybych měl říct, čemu se mají věnovat lidi, kteří prodají firmu nebo mají volno – 2 hodiny denně nebo tak, které nemají co dělat, tak do čeho věnovat energii, tak si myslím, že by bylo super, kdybychom v naší společnosti dostali novou kategorii, což je upgrade infrastruktury, protože my máme některé kategorie, které jsou jakoby legální, a to je sabbatical. To je pojmenované, ty víš, co děláš. „Hele, Dane, co teď děláš, když jsi prodal tu firmu?“ Ty když řekneš, že jedeš na sabbatical, že jedeš cestovat na několik měsíců, tak to jsou OK odpovědi. Nebo že investuješ. Jasně, to je OK odpověď. Nebo že si děláš research na něco. To jsou legální odpovědi. Věnuju se sám sobě je v něčem – já to tak cítím – mnohem těžší to takhle říct. Alespoň bych to chtěl takhle pojmenovat: Věnovat se sobě a upgradovat sebe sama nejen ve smyslu vzdělávání a biohackingu. To jsou takový legálnější kategorie, ale fakt jako třeba jenom to sledování toho, co je to moje bazální nastavení, které 99 % času se snažím ignorovat, protože není úplně příjemné? A tuhle část čistit je hrozně užitečný projekt pro každodennost a pro všechny další projekty a aplikace.

Mně trošku přivádíš k tomu, že mám pocit, že kdybychom se tady bavili o psychoterapii a psychologii, tak plus nějaká IT terminologie, že se bavíme o tomtéž. Není to neobjevené. Akorát to lidi nazývají osobní rozvoj nebo meditace nebo nějakými psychoterapeutickými věcmi.

To, jaký dáme těm věcem názvy, dost determinuje, pro koho jsou legální a pro koho jsou nelegální. Je dost velká skupina lidí, pro kterou slovo psychoterapie je nelegální. Přece nejsou blázni. Pro některé lidi je to naprosto v pořádku a úplně přirozená součást života. Pro mě bylo zajímavý, jak vnímat před 10 nebo 15 lety, že takhle polarizující bylo slovo meditace. Říkalo se tomu M-word. Bylo to za hranou, o čem se ve firmách mluví. Dnes je to součástí mainstreamu, že máš nějaký mindset, že se staráš o svoje psychické zdraví, to začíná být běžná součást. Myslím, že tady je nějaký postupný proud čím dál širšího akceptování těchto věcí. Pro někoho je to úplně normální. Pro někoho je to postupný proces.

Nevím, jestli máš konkrétní příklady, jak ty jsi upgradoval svoji infrastrukturu, když použiju tvoje slova?

Pro mě je to o skládání si té denní struktury, kterou vlastně chci tam mít jako základ.

Jsou tam základní bloky, které sis potvrdil, že ti dává smysl?

To není nic speciálního v obecnosti, ale já jsem vyrůstal s tím, že mě bavily sporty. Pro mě ten pohyb byl velmi přirozený. Pak jsem v 25 letech začal pracovat a nebyl na to úplně čas. Takový 10, 15 let jsem se hýbal mnohem míň, protože mě nebavilo chodit do posilovny a cvičit takhle nějak, ale najednou jsem přestal mít čas jezdit na kole a lyžovat atd. A najít si nový model tohoto je pro mě dost složitý vnitřní proces. Už rok chci cvičit nebo dva roky nebo kolik, ale když se podívám, kolikrát jsem reálně cvičil, tak je to velmi málo. Měl jsem tam nějaké měsíce, kdy jsem cvičil a pak zase kdy ne. Pro mě dekonstruovat, co se ve mně děje a jak si změnit svůj vnitřní postoj k tomu cvičení, je projekt na dva roky, protože to chci udělat ne nějakým násilím, ale citlivě. Chci opravdu dekomponovat to, kde jsou tam ty bariéry, proč to nesnáším. Příklad. Začít dělat jenom jeden klik a vnímat, co se s tebou děje, jestli máš opravdu odpor si lehnout na podlahu a začít dělat klik. V tom je to celé. To není o tom začít dělat těch 40 shybů. Ne. To je jenom co se děje v tomto mikroprostoru. Tam se odemykají ty věci. Mně to umožnilo jít do detailu, kdy si můžu uvolňovat řadu nevědomých napětí. To se týká všeho možného. Jestli zavolám kamarádům, abychom šli ven, nebo jim půl roku nezavolám a tyhle všechny věci. Jedna z věcí, které mi pomohly, že jsem si identifikoval – většinou tyhle věci vychází z nutnosti. Začal jsem cítit, že v denní organizaci mám chaos. Táhne mě to deseti různými směry a nedostávám se skoro k ničemu. Tak jsem si sepsal hlavní persony, které v sobě mám – nějaká metaúroveň toho vědomí, která je nad tím a je taková nekonkrétní. Pak jsou jednotlivé persony, jako je finanční ředitel mého života, COO, hédonista, dík.

Spoustu lidí chodí po takových těch rolích, že jsem tu jako otec, partner, kamarád.

Jasně, partner, otec tam mám taky, ale myslím si, že je dobré nejít po vnější struktuře, ale ptát se sama sebe, co jsou ty součásti, ty identity nebo ty jednotlivé modely, které mají nějaké svoje potřeby a které dělají to moje celkové já. Zkusit si je dekomponovat individuálně za sebe. Já jsem si popsal asi 10 hlavních person. Má 10 to-do mám 10 cvičení, že jsem si udělal – procházel jsem si cíle – nebo to je trochu tvrdé slovo, spíš chuti a zájmy jednotlivých person. CFO to má jasně definované, nemají pracovat. Pak hedonista, pro kterého je slovo cíle, tomu se trochu brání. Každý z nich má nějakou potřebu si alokovat nějakou část času a má top priority. To jsem si prošel. Teď je pro mě mnohem jednodušší se spojovat. Neříkám, že z toho mám tvrdý proces, že bych si jednou za měsíc udělal revizi, ale když cítím, že potřebuju se na toto podívat, tak je jednodušší si uvědomit, které z person jsou zanedbané. Že jsem třeba chtěl psát a už měsíc jsem nenapsal žádný blog. To je ta persona tvůrce.

Ona je vždycky nějaká zanedbaná, ne? Zjistíš, že den není dost dlouhý, aby ty tvoje persony byly happy.

Můžeš to v sobě mít jako takovou bazální přinasranost, že nemáš moc času, nebo to můžeš mít explicitně popsané. Pro mě je užitečnější vědět, že je to tak, protože teď řeším rebalancing investic, což mi zabírá dva, tři měsíce, a proto na ty ostatní persony není moc času, ale taky vím nějaké priority, že nechci zanedbávat tu rodinu. Tohle byl jeden způsob, jak jsem si upgradovat životní infrastrukturu, že jsem si ji udělal explicitní.

Promo BYZNYScastu

To mě přivádí na to, jak se dneska zpětně koukáš na to, že – já mám pocit, že na to, abys vybudoval úspěšnou firmu, tak v podstatě velmi často ti lidé jdou tím jedním směrem. Jdeš all-in do té jedné role a všechny ostatní několik let necháváš zanedbané.

Fašistický přístup.

Jo, protože až tu firmu prodáš nebo cokoliv nebo až dosáhneš cíle, tak se to všechno vynahradí. Nevím, jestli jsi to měl podobné a můžeš přiblížit tvou situaci. Vím, že Stories byl velký úspěch, ale bylo to, že moje finanční problémy zmizely nadosmrti?

Ne, tak já to naznačoval už předtím, že i když člověk vydělá hodně peněz, i když jsi Daniel Křetínský nebo někdo, tak tvoje finanční problémy nezmizely nadosmrti. Ony se přetransformovaly do něčeho jiného. Možná tomu není třeba říkat problémy, ale finance budeš řešit více než kdy předtím. Budeš se jim věnovat 90 % svého pracovního času minimálně. Jasně, jsou varianty tvorby portfolia, které jsou velmi bezúdržbové. Když dáš většinu svých peněz do ETF, které nějak rozumně vybalancuješ a jsi spokojený s nějakou mírou výnosu s tím, že se o to nechceš starat, tak je to možný. Ale za prvé si myslím, že to takhle úplně nefunguje, že člověk se o ty finance stejně musí starat. Jednak musí a jednak chce. Protože tam vždycky přijde ta další otázka v životě, že teď mám nějakou kapacitu v životě, tak co s ní chci dělat? Pro člověka, který někdy stavěl firmu, je docela přirozený, že pořád dál přemýšlí, co bude stavět dál. Možná, že tam má víc těch pro bono aspektů. Možná, že si to chce nastavit o něco méně drasticky, než to dělal minule. Nebo naopak si řekne, že OK, ale teď chci postavit tu raketu a chci tam přidat tu nulu. Všechno jsou to možnosti, ale myslím si, že je iluze si myslet, že postavíš firmu, prodáš ji a pak je všechno vyřešené.

Pak koupíš jachtu a jen řešíš, jestli ráno ulovíš rybu.

Jo. Najednou začneš zjišťovat, že tvůj bazální vnitřní svět začne být velice důležitý pro tebe. To je proč ty lidi, kteří mají hodně peněz, tak někdy končí dost špatně, ať už nějakými závislostmi nebo sebevraždou nebo různě. To je ta část lidí, kteří začnou zjišťovat, že to jejich bazální vnitřní nastavení, které dokázali ignorovat v produktivní fázi svého života, je natolik nepříjemný, že s ním nechtějí být a nejsou schopni se ho zbavit a s ním nějak pracovat. Protože ono to vyvstane více do popředí ve chvíli, kdy se probudíš a máš před sebou volný den a necítíš se už moc dobře už pár měsíců. Pro mě je zajímavý sledovat ty narativy, se kterými lidé zakládají ty firmy. Mám pocit, že je skupina lidí, kteří dělají startup a mají pocit, že ten exit je ten jediný úspěch. To mi přijde jako hrozná škoda.

To byla dlouho taková startupová mantra, ne?

Jo, jo.

Dělat to na maso a pak to prodáš.

Není na tom nic špatného, ale taky to vůbec není ta jediná cesta. Musím říct, že mám velký respekt k fouderům, které jsem zažil v té firmě, která nás koupila, kteří už 14, 15 let staví tu stejnou firmu. Mají 12 tisíc zaměstnanců. Udělali jednu z největších softwarových firem. Ten život se tam pořád mění. Oni pořád řeší něco jiného. Je to zajímavý naopak se věnovat té kontinuitě.

Mám pocit, že moc lidí to ani neumí, že to jsou hrozný výjimky, že často vidíš, že podnikatel umí z nuly, plácnu, že tam máš strop nebo nejsi rozjížděč, ale umíš z firmy, která má milion, udělat miliardu.

Ano, máš nějaký pásmo. Přijde mi zajímavý vnímat i ty pásma mimo to tvoje pásmo. Třeba ano, fakt stavět firmu 15 let. Proč ne. Přijde mi zajímavý se do toho vžívat, jak tito lidé to mají. Je to jiný skill.

OK, prodal jsi firmu, teď řešíš infrastrukturu svého života, jak to udělat, aby život byl postavený na pevných základech, radostnější, smysluplnější – jak tam do toho vklouzlo téma mozku a AI? Přijde mi zajímavý, že někteří lidé jsou fascinovaní vnějším světem, podmořským světem, vesmírem atd. U tebe mi přišlo zajímavý, nevím, jestli to máš oboje, ale fascinace je vnitřním světem, což se ve mně vlastně děje.

Určitě. To je nějaká vnímavost. Když to dám do kontextu delšího, tak já když jsem tehdy odcházel z těch pracovních projektů a šel jsem psát knížku, tak tyto dvě persony pro mě byly úplně oddělené. Mám pocit, že postupně za těch posledních 15 let se čím dál víc přibližují. Je pro mě zajímavé propojovat tyhle dvě části. Děje se to právě v tom, co jsi naťukl, protože to, co se začalo dít za poslední rok v umělé inteligenci, tak mě nesmírně baví z toho technologického hlediska i investičního a vůbec díkovskýho. Já jsem začal po těch 20 letech programovat, protože s ChatGPT je to fakt lehký. Za posledních 20 let jsem se asi 3krát zkusil naučit Python a za 3 dny jsem tu myšlenku zase opustil. Teď to najednou jde. Já si můžu stavět prostě drobné infrastrukturní životní projektíky, protože ta laťka se hrozně snížila.

Já do toho vkročím, pro lidi, co jsou úplně netechnický, je to o tom, že když víš ty trošku základy programování, tak ten ChatGPT tě dokáže tak vést za ruku a poradit ti?

Já jsem v tom stavu, že rozumím kódu. Když vidím kód, tak plus minus chápu, co dělá. Pohybuju se dlouhodobě v technologickém světě, i když více v byznysové straně, tak já vím, co je API, vím, co je SSH, chápu, jak fungují algoritmy atd., co jsou proměnné atd. Když má člověk jakýsi základ, ale neznám detailní syntaxi jednotlivých jazyků. Dokážu formulovat, co bych potřeboval, abych konkrétně aby mi nějaký bot prohledával Gmail a četl si nové e-maily, abych si udělal lepší filtr než jaký dává Gmail nebo aby mi to stejně dělal s mou Twitter timelinou. Aby mi posílal jenom Tweety, které přesahují svým globálním impactem 8 z 10, což mimochodem je model, který jsme dělali se Stories. Je to obecný princip práce s informacemi, který se snažím propagovat do další části svého života.

Vymyslet lepší filtry.

Jo. Místo záplavy, kterou prohledáváme očima, tak mezi tou záplavou a očima mít bota, který to filtruje.

A co budeš dělat, až nebudeš číst maily a být na Twitteru?

Skvělá otázka. Pak můžu založit novou firmu. Chtěl jsem říct, že tohle mě velmi baví se věnovat a i hodně technicky studovat, kam proud generativní AI bude za rok či dva, protože to spektrum možností je široký.

Čili nemáš jasný názor, za kolik let, jestli za 2 nebo za 10 let? Spíš spektrum?

Ano, vidím spíš spektrum. Chce to detailně vnímat, kam se to posouvá. To spektrum je od toho, ty jednoduchý dva konce nebo styčné body jsou téměř nic se nestane, protože to je jenom další technologie, kterou budeme postupně do našeho světa absorbovat, jako jsme absorbovali data a téměř nic se nestalo, třeba v růstu HDP. Přes tohle bude nesmírně užitečný a pomůže to téměř všem lidem na planetě, od zdraví, přes zjednodušení práce atd. Nebo to bude nesmírně užitečný, ale 90 % lidí přijde o práci a zcela to rozvrátí pořádky, až po do 10 let jsme pravděpodobně mrtví. To spektrum variant je velmi široký. Já spíš potřebuju vnímat na nižší úrovni granularity ty signály, kam s tímto můžeme směřovat, než abych se rozhodoval pro jednu z těchto variant. To je můj celkem hluboký zájem o umělou inteligenci a o to, co se v tomto světě děje a jaký to má dopad na reálný svět. Ono se to hodně propojuje, o čem jsem mluvil předtím, s tím vnitřním světem a naším vnitřním fungováním, protože zjišťuju, že tam jsou obrovský paralely v tom, jak funguje lidský mozek, lidské myšlení a jazykové modely. Jeden z těch upgradů, který jsem si dělal za poslední roky, protože vědomí a tyhle věci mě zajímají dlouhodobě, tak jsem si zjišťoval, co je současný state of the art kognitivních věd, kdo v dnešním světě vypadá na vědeckopokrokový straně, že o něco líp začíná mít nějaké vhledy, na čem je postavené vědomí. Jsou různé teorie. Jsou ti lidi jako Bernardo Kastrup, Joshua Bach.

To asi většina lidí nebude znát, ale klidně jmenuj.

Andres Gomez Nelson a další. Hodně lidí, kteří mají zajímavý teorie, myšlenky. Některé z nich začínají být i zajímavě experimentálně potvrzované. Jedna z těchto teorií je to, čemu se říká predictive coding. To je základní princip, jak lidský mozek pracuje s informacemi. To můžu trochu víc popsat, ale ten predictive coding má velmi hluboký paralely s tím, jak fungují prediktivní modely. Když se začneš dívat na lidský mozek jako nějaký systém, který se primárně snaží predikovat, tak je vlastně pochopitelný, že se vyvíjí do podobných struktur jako ty jazykové modely, protože jejich primární účel je také predikovat. Máme jeden systém, který je biologický a má tento účel. Pak druhý, který je informační. Ten má stejný účel. Takže vůbec nejsou identický. Ta metafora funguje jenom do nějaké míry, ale principy jsou podobný.

Jak to, že lidský mozek funguje na nějakém predikování? Já měl za to, že ty vnímáš nějaké okolnosti a skrze oči, uši a další vnímáš a teď se to někde v mozku spojí s tím, co jsi zažil, a vyhodí to výsledek, co uděláš. Takhle to asi laicky…

Takhle to vnímá většina lidí. Ten problém s tímto přístupem, já ho popíšu, čili ten základní přístup je, že když vejdeš do místnosti, tak data jdou dovnitř. Sedí tady nějaký blob, nějaká skvrna barevná tady sedí. Data jdou dovnitř. Já začnu vyhodnocovat, co všechno by to mohlo být. Z toho vyhodnocování mi vypadne, že to je Dan Tržil.

Na základě nějaké předchozí zkušenosti.

Ten problém s tímto přístup je, že to je kombinatoricky neupočitatelný, protože možností, co by ta barevná skvrna mohla být, je skoro nekonečno, že ten algoritmus se to snaží napárovat, napárovat a vybere z toho tu jednu věc. I kdyby to vybírala na různých úrovních, že asi je to člověk, asi má hnědé tričko, asi je to muž. Můžeš to jet paralelně na různých úrovních, ale ten pattern matching nejde upočítat. To, co se ukazuje, že dává mnohem větší smysl ten opačný přístup, a to že když přicházím do té místnosti, tak predikuju, to znamená z mé zkušenosti já vlastně dokážu docela jednoduše vyhodnotit jednou funkcí, co je to nejpravděpodobnější, že bych za těmi dveřmi mohl vidět? Beru do úvahy kontext. Já vím, že jsem se s Danem Tržilem domluvil, že se tady dneska potkáme, takže je pravděpodobné, že za těmi dveřmi, jestli je tam nějaký člověk, tak tam bude Dan Tržil. To predikce. To není zpětný vyhodnocení všech možností. To, že tady nesedí Jirka Vycherek nebo že si to myslím, je predikce. Tohle dělám na mnoha těch úrovních. Já predikuju, čili otevírám dveře a z kontextu dokážu predikovat, že tady bude podcastové studio. Nebude tady pláž za těmi dveřmi. Bude tam Dan Tržil. Asi tam budou kamery. Asi tady něco bude na zdi. Řada, řada, řada predikcí.

Pak si to zpětně potvrzuješ tím vizuálním?

Tak. Teď do tohoto dojdou ty data a dělá se tam nějaký matchnig. To všechno je upočitatelný. Mám jeden informační model, ten predikovaný a ten vnímaný. Udělám jejich deltu. Podívám se, kde je největší error. To je predikční chyba. To je systém řízení pozornosti, co to tady sedí? Protože na to se musím zaměřit, abych to prozkoumal. Jinými slovy, abych zvýšil svoje rozlišení v tomto místě. Pořád predikuju, vnímám ta data a snažím se najít, kde jsem udělal tu chybu. Ta predikční chyba řídí naši pozornost. Ta chyba se potom propaguje zpátky do predikčního modelu. Tomu se říká minimálně v těch jazykových modelech back propagation, což je zase algoritmus, který víme, že funguje, který dokáže jakoby správně alokovat tu chybu tak, abychom se co nejpřesněji naučili, z čeho vznikla. Čili když tu bude sedět žena, tak aha, tady jsem udělal chybu – na které úrovni predikce se mám korigovat.

Vysvětli mi, ať si to lidé představí v případě ChatuGPT to neprobíhá na úrovni, že to něco vyhodí a zpátky zpropaguje?

Čili ten jazykový model nejdříve učíš. Stejně jako učíš dětský mozek. Nejdřív probíhá ten proces učení. Ten probíhá tamhle a OpenAI dva roky, ale probíhá přesně tím způsobem, který jsem popsal. Jedna z paralel, které říkám, je, že dívejme se, jak se učí náš mozek. Příklad jak se učí člověk. Přijdeš na grilovačku někam. Je tam někdo fakt zajímavý, charismatický. Ta tvoje pozornost přirozeně jde k němu. Stoupneš si blízko k němu, abys mohl poslouchat. Vnímáš, nechceš to dávat najevo. Je to nějaká sociální hra, ale tvoje pozornost je k němu přitahovaná. Proč? Protože hledáš, jak to dělá, protože to nemáš naučený. V rámci těch sociálních her ti to přijde zajímavý a důležitý. Ty se velmi intenzivně učíš, co ten člověk dělá. Trénuješ si model takového člověka. Když jsem se bavil o personách, tak si můžeš dotrénovávat nové persony – když sleduješ zajímavé lidi na Twitteru, tak si dotrénováváš ty persony.

To mi přijde zajímavý – snad ti do toho moc nevkročím, ale dřív když se bavíme o těchto personách, tak mám pocit, že by si lidé řekli, že je to nějaká schizofrenie. Vždyť jsem jeden já. Pak se bavíme, že máš několik person, můžeš se dotrénovat a vytvořit nové nebo zahodit nebo já nevím.

Jasně. Jak bych to řekl. Ten termín, který mi jde hlavou, je iluze toho já. Jo, já to vnímám tak, že do určité míry je to užitečná iluze. Můžeme se na sebe dívat jako na jednu osobu a něco nám to pomáhá, ale když chceš jít do větší hloubky, tak se tento koncept rozpadá. Zvyšují to lidé, kteří hodně meditují. Marvin Minski v 70. letech napsal knížku Society of the Mind, kde dělal paralely mezi technologiemi a lidskou myslí. Ten model jednoho já je v něčem nepříliš přesný. Ve chvíli, kdy si zpřesníš ten model – co kdybych byl 10 já, tak některé věci ti to začne lépe vysvětlovat. Začne ti to lépe vysvětlovat, jak se chováš v hádkách například, ve vztazích atd., protože nějaká tvoje část, kterou ty po té hádce se ní ne dobře identifikuješ. Jsem se choval takhle. To bylo divný, ale nebylo to divný. Můžeš se na to začít dívat prismatem, že aha, která ta persona tam najednou potřebovala začít řešit tu situaci? Jaké jsou vztahy mezi těmi vnitřními personami, proč tahle šla na obranu těch ostatních? Jaké má metody a potřeby a tak? Tohle je prozkoumaný psychologický terapeutický proces, kterému se říká internal family systems, čili dívání se na vnitřní já jako na rodinu. Je to jeden z nejlépe prozkoumaných z hlediska evidence based science systémů. Já se na to dívám jako na model. Vidím tam paralely toho, že když si řeknu, že v sobě mám víc person, tak ty buď můžou být v různých konfiguracích. Ten jejich systém může mít různé formy. Schizofrenie možná je stav, kdy ty vnitřní persony jsou velmi antagonistické, kdy člověk se nutně identifikuje jenom s jednou a jedna persona ty ostatní nebo tu ostatní považuje za natolik neakceptovatelný, že je vlastně vylučuje z toho konceptu já. Oni tam pořád jsou a o něco jim jde. Ty vnitřní hlasy jsou možná prostě vnitřní persony, které jenom nemají právo být přijaty do toho konceptu já, možná. Je to nějaká hypotéza nebo model. Anebo ty persony můžou být v dobré komunikaci a harmonii. Máš sadu superheroes, kde každý umí něco jiného, každý je dobrý v jiné situaci. Můžou si mezi sebou povídat.

Takže myslíš, že to, že nějaký člověk třeba po alkoholu máš pocit, že se úplně rozcvičuje, že ta látka pomáhá jedné osobnosti být dominantnější.

Takhle se na to můžeme dívat. Důležité jsou hranice mezi těmi osobnostmi. Přesně, když se člověk v některých situacích hodně mění, tak to znamená, že tam je poměrně výrazná bariéra mezi jednotlivými já. Oni spolu mají nějaký konflikt nebo nějakou neakceptovatelnost, a proto je to velmi zřetelný, že teď já. Ano, někdo po alkoholu je hrozně zábavný, protože to jinak nemůže být. Někdo je agresivní, protože to se přece nesmí. Ta dominantní persona to drží někdy velmi pevně. Když se začneš dívat na paralely s jazykovými modely, tak jedna z velmi zajímavých věcí je, když si hraješ s ChatGPT, tak s ním pracovat se stejným modelem. Lidi to vnímají, že je to jeden model, tak se ho zeptám, že mám nějaký problém, tak mi poraď. Fajn. Ale já můžu ten model promptovat do velmi různých person, čili mu můžu říct…

To je základní trik – jsi marketingový ředitel. Tak OK.

Přesně. To ho promptuješ do jiných person. Kdy to převedeme zpátky, tak co jsou ty věci, které jsme se naučili za poslední rok dělat s jazykovými modely a můžeme je dělat sami se sebou? Jak promptuješ sám sebe? Co jsou ty persony, které můžeš si v sobě ráno posílit na to, abys ten den prošel, jak chceš? Když se díváš na vrcholové sportovce, tam je to dobře vidět. Ti špičkoví sportovci velmi pracují s vizualizacemi, že se dostanou psychologicky nejdřív do toho módu nebo reality, kterou to tělo potom teprve následuje. Takové to soustředění před startem, to je prompting.

Ono svým způsobem ti to pak dává nějaké vysvětlení nebo smysl věcem, které by byly možná brané jako ezo. Takové to primování, že si ráno říkáš, že jsem srdečný, veselý člověk.

To je přesně, proč jsem říkal, že některý věci jsou v některých skupin lidí legální nebo nelegální. Velmi záleží na tom, jak to nazveme, takže ano, když to budeš brát přes tuto metaforu, tak tyto techniky budou přístupnější pro jinou skupinu lidí, pro které pozitivní myšlení jsou ezo nesmysly, ale tady jim to možná může trošku otevřít ty možnosti.

Takže typ je, aby lidé přemýšleli, jak pracují s umělou inteligencí, což furt není běžná knowledge, ale jestli to může fungovat i na ně, jestli můžou promptovat sami sebe.

Jo, jak běžně se dělá tato paralela, funguje spíš opačně, že lidé projektují svoje antropocentrický představy do svých jazykových modelů. Proto se mluví o tom, že podívejte se, to je už vědomí. To je skoro vědomí. To je směr, kdy si říkáme, že fungují stejně jako my. Mi přijde velmi užitečný ten opačný směr – hrát si s jazykovými modely, chápat je do hloubky a říkat si, že ten black box, který máme v sobě, tak vlastně funguje podobně, tak co kdyby metody, které používáme, jsme zkoušeli na sobě?

Ty jsi zmínil, že ty směry nebo myšlenky jsou některé science based, že to není další filozofický směr. Asi nemáme prostor řešit, jak se toto zjišťuje nebo testuje, jak se to dá vysledovat, ale často se to prolíná s něčím, co je pro někoho možná ezo, pro někoho nějaká východní filozofie, jestli tam vidíš paralely.

Určitě. Je to fluidní prostor, kde si myslím, že vlastně zkoumáme to, do jaké míry naše vědomí a psychika skutečně může ovlivňovat náš život. Jsou dva jednoduchý modely, které stojí proti sobě. Jeden je takový ten racionalisticko-materialistický, á la Daniel Dennett a Richard Dawkins, pro které vědomí je víceméně iluze. Oni v podstatě říkají, že jsme biologický fyzikální systém. Vědomí v tom nějak někde.

Prostě něco do toho dají, něco z toho leze.

Dennet vlastně říká, že vědomí vlastně neexistuje. Pro mě je to fascinující přístup, ale možná ta paralela, která to může přiblížit trošku, je právě ta teorie simulace. To je hybrid mezi těmi dvěma.

Já když o tom mluvíš, tak je to tak složitý, že je to jako Matrix?

Jo, právě. Když řekneš, že vesmír je vědomí, tak to ve spoustě lidí vyvolá nějaké konotace. Když řekneš, že vesmír je Matrix, tak OK, pro geeky najednou může být. To je legální. Nebo všechno je VR. Všechno je simulace. My jsme na nějaké 26. úrovni v té simulaci. Pro různé lidi takovéto modely jsou více přístupné, ale každopádně to říká, že celá tahle agregace modelů říká, že hele, ten svět není tak tvrdý, jak se nám zdá, protože jsme schopni ho například generovat informačně, protože ve chvíli, kdy tě dám do VR, tak jsi schopný reálně zažívat tu realitu, tak proč stejný princip by neměl fungovat na této úrovni? Někde mezi těmito dvěma extrémy je to reálné zkoumání toho, do jaké míry vědomí je důležitý nosný aspekt té naší zkušenosti a co všechno dokáže dělat. Dá se to brát na více úrovních. Ta první je úplně praktická, čili ptal ses, co znamená evidence based. Fakt je dobrý zkoumat vrcholové sportovce, protože to je vědecký experiment. Můžeš se dívat, kolik z jejich výkonnosti je tvořeno vlastně geny, kolik tréninkem, kolik výživou, kolik psychikou. Ta psychika dneska, když se zeptáš jakýchkoliv trenérů a podíváš se, co jsou v NHL a NFL úspěšné týmy, to je 30 – 40 %, na čem pracují. To ostatní se bere jako nutný základ, ale potom hodně ladíš psychiku, protože tam můžeš udělat velký rozdíl. To je jedna úroveň. Můžeš se dívat hlouběji. Placebo efekt. Nebo obecně jak je to ve zdraví? Můžeme ovlivňovat svoje zdraví svoji psychiku nebo ne? Atd. A můžeš jít až do úrovně té base reality.

To bych se na závěr zeptal, jestli za tebe plynou zajímavé ponaučení base reality, jestli ti vědomí může v něčem pomoct, protože já mám pocit, že ono když jdeš do tohoto do hloubky, tak můžeš začít svět kolem sebe vidět rozmazaně a ničemu nevěřit a říkat si, co je realita a co je obraz mého vědomí. Můžeš se v tom začít ztrácet.

Ano, kontury se trošku rozmlží. Někdy je dobrý trochu rozmlžit kontury, aby se mohly slít někam trochu jinam. Otázka byla jaká?

Co si z toho vzít? Co za tebe, když z toho vytrhneme něco do nějakých praktických situací – je to o tom, jak zacházet, když máš nějaký downs a říct si, že je to o nějakém mém pohledu?

Těch úhlů velice hodně. Já to zkusím nějak nasázet nějaké směry. Ta první rovina je pro mě, co je v mém světě legální a ilegální? Je možný cítit, je možné vnímat? Kam až sahá ten prostor mého zájmu? Mám zájem o svoje tělo? Mám zájem o svůj život? Mám zájem o svůj život dneska nebo i za rok? Mám zájem o svoje okolí? O jak široké okolí? To jsou nějaké proměnné, které každý člověk má nějak implicitně nastavené. To je jedna rovina. Další rovina nebo bod dva. Co jsou moje takové úplně základní přesvědčení? Kdybych si měl sednout, tak co já si myslím o sobě a o tom, jak funguje svět? Co si myslím o penězích? Co si myslím, že o lidech atd.? 

Je důležitý to vědět nebo je důležité to vědět, abys to mohl změnit?

Kdybych si měl během půl hodiny ke každému z toho napsat, co jsou moje nejdůležitější přesvědčení o všech těchto kategoriích? Myslím, že lidé jsou v zásadě dobří nebo zlí nebo jiní, atd.? tahle rovina mých základních přesvědčení, když si ji neuvědomuju, tak nevědomky velmi ovlivňuje podle mě můj život. Když si ji uvědomuju, tak s ní můžu líp pracovat. Teď ty signály na to dostávám každý den v reálném životě. Ta predikční chyba je krásný učitel. To znamená kde já v životě dělám predikční chybu, kdy se dostávám do situací, kdy si říkám, co se to zase stalo? To jsou ty super signály. Propojit tu predikční chybu s přesvědčeními je užitečná věc, čili co byly ty moje přesvědčení, který vedly k tomu, že se tohle stalo? Jaký jsem tam měl jiné varianty, jak jsem tomu mohl předejít, čímž internalizuješ to svoje já a najednou přestáváš říkat, že tamhle ten je divný a tamti jsou zlí. Dostáváš větší prostor řídit svůj vlastní život, protože svoje přesvědčení můžeš řídit. Svoje kroky můžeš řídit. Čili to je rovina přesvědčení. Rovina zájmu, rovina přesvědčení. To už je řada cvičení, které člověk se sebou může dělat, aby si více zvědomil, jak vlastně funguje. Poslední věc řeknu. Mi přijde zajímavý snižovat a začít se dívat mikroskopicky na ty věci, které normálně přecházíme, tak jít do většího detailu, když na to člověk má prostor, což znamená jak se cítím dneska? Pro mě bylo hodně užitečné se naučit být spokojený plus minus každý večer s tím, co se děje. Dělám si večer interní check, jestli to byl dobrý den. Chci mít pokud možno dlouhodobě co nejvíce dobrých dní. To je to snížení toho horizontu. To taky znamená, že dělám na dlouhodobých věcech, ale i na krátké úrovni bych měl mít tu spokojenost, protože z toho se skládají ty další časové horizonty. Podobně když jsi s dětmi, tak mi přijde zajímavé vnímat to – já jsem si pojmenoval takový koncept finální spokojenosti, konečné spokojenosti. Představ si, že jsi se svými dětmi. Tak nepřemýšlet nad tím, že je vychováváš, že z nich budou dospělí lidé, kdy ty dosáhneš toho, že jsi to zvládnul. Ne. Teď, tady, představ si, že to je ta finální spokojenost, kterou kdy s dětmi budeš mít. Co to v tobě dělá? Je to dobrý? Ono většinou tyhle okamžité emoce jsou mnohem jemnější, než by si člověk přál. Většinou žijeme pro ty větší vlny, že se začneš smát, že něco bude skvělý, ale fakt si snížit to rozlišování u toho mikropohledu a sblížit se s tím, že ten aktuální stav je ta finální spokojenost, kterou máš. Tam někde začíná taková ta opravdu jednak práce, ale také opravdu ta spokojenost, nakonec.

Částečně je to zase s časovým měřítkem. Někdo tomu říká přítomný okamžik a zvědomit si, že jde jenom o to teď.

Já jsem opatrný na to, protože pro mě to bylo často hodně cizí. Já jsem opatrný na to říkat, že jde jenom o to teď. My jsme schopni prožívat a predikovat desítky časových řad najednou, tu sekundu, minutu, hodinu, roky, dekády. My prožíváme všechny, čili já bych neřekl, že jde jenom. Jde o to opustit ty dlouhodobé věci, to by bylo klišé, kdybych prodal firmu a řekl, že žijeme jenom přítomným okamžikem, ale je dobré nezanedbávat tu mikročasovou řadu, že člověk, aby došel spokojenosti, potřebuje být spokojený na mnoha časových řadách zároveň.

Skoro jsem to chtěl ukončit, ale možná ještě jedna. Říkáš, aby člověk došel spokojenosti, možná tvé myšlenky na spokojenost versus smysluplnost. Jsem na to četl takový zajímavý článek. Bylo to tuším štěstí versus smysluplnost. Byl to velký výzkum, kdy ukazovali, že v některých chvílích křivky jdou dost od sebe. Není to šťastné, ale je to smysluplné. Není to radostné, ale je to smysluplné. Jestli ten ultimátní cíl je ta spokojenost v každém okamžiku a v každé časové řadě nebo jestli přemýšlíš o něčem, kde je nedostižný svatý grál?

Je dobré jít u obou dvou konceptů více do hloubky. Ne že bych to chtěl moc prodlužovat, ale za prvé to není dichotomie. Myslím si, že když člověk má pocit, že se rozhoduje mezi jednou nebo druhou, tak spíš je v nějaké iluzi. Je dobré se podívat na přesvědčení, které ho vedou k tomu, že to je dichotomie. To je takový disclaimer. Ta smysluplnost je určitě důležitá a zároveň má v sobě zrádnou složku, protože co je smysluplnost? Pomáhat lidem, starat se o planetu, zabraňovat oteplování atd. 

I vychovávat ty děti.

Jasně, vychovávat děti. Často to jsou narativy. Je opravdu otázka nebo je dobrý se zamyslet nad tím, jak tenhle narativ v mém já funguje? Vychovávat děti – ty můžeš se dostat do situace, kdy je vychováváš, aby byli vychovaný a vlastně jim vytváříš dost nepříjemný dětství, protože tvůj narativ toho, jak se vychovávají děti, je dost fašistický. Můžeš mít ale velký pocit smysluplnosti, protože se obětuješ a udělá to všechno pro ně. Jenom jakmile jim je 18, tak zjistíš, že odešli z domu a už se s tebou nechtějí bavit. 

To ne, ale mám pocit, že v prvním roce dítěte, kdy není to největší zábava ten první rok. Hledat tam ultimátní spokojenost je těžké.

Ultimátní ne. Tu finální. Právě že v tom, co tam je, vidět, že OK, takhle to je. Je to jednodušší s druhým dítětem. To první, to má těžší v tomto smyslu, protože si myslím, že hlavně pro chlapy je to těžký to tam nacházet. U druhého mi přijde, že je to lehčí. Smysluplnost někdy může být dost rigidní narativ. Na druhé straně co jsi říkal? Spokojenost? Jo, tak ta má v sobě taky jakousi zrádnost. To je třeba když, nevím, jsou různé závislosti například. Ty dosahuješ, když si zapálíš cigaretu, tak prožíváš ten oddech a tu spokojenost, ale není to úplně dobrý dlouhodobý způsob, jak té spokojenosti dosahovat. Na druhé straně spokojenost, jiný vhled do spokojenosti dává třeba Viktor Frankl, který napsal Man’s Search for Meaning. On prostě píše o tom, že prožil koncentrační tábor, jak to tam fungovalo a o tom, jak si držel svoji psychickou rovnováhu. Nedá se říct spokojenost, ale smysluplnost a rovnováhu v takto šílený situaci. To jsou takový orientační body. Když jsi v nějakém stavu, kdy smysluplnost a spokojenost jsou v konfliktu, tak bych se vlastně jako hodně ptal hlouběji na to, proč tam cítíš tu smysluplnost a co tě k tomu vede. Jaké přesvědčení tebe vedou k tomu, že tady cítíš tu smysluplnost a co jsi ochotný kvůli tomu zanedbávat. Na druhé straně proč tam cítíš nebo necítíš tu spokojenost a zase jestli to jsou modely, které si chceš nechat nebo jestli s nimi chceš pracovat?

Takže tak. Super. Díky za nabídku věcí, o kterých může člověk bádat a hloubat a možná udělat odbočku nebo vylézt ze zajetých kolejí a přemýšlet, co ty koleje jsou, kam vedou a proč tam jsou.

A druhý den se probudit v trošku jiné realitě na trošku jiné koleji.

Která, doufejme, tomu člověku vyhovuje trošku líp.

Já ještě dodám poslední věc s těmi generativními modely. Jeden z nejlepších způsobů, jak sám se sebou pracovat s generativním modelem, je spánek. Jsou to sny. To je otočení toho našeho naučeného modelu do generativního módu. Je zajímavý to pozorovat, jak to opravdu takto funguje. Když se podíváš na Midjourney obrázky a videa, jak se přes sebe přelévají, tak fluidně podobně produkuje ty sny ten náš mozek. 

Musíš si je pamatovat.

No, jasně. Jsou lidi, kteří říkají, že se jim nezdají sny, a to je často z mojí zkušenosti je to otázka těch believes, těch přesvědčení o tom, jak funguje realita, mysl a vědomí, které způsobují, že sny v jejich realitě jsou nelegální. Využívání tohoto generativního módu toho našeho mozku, do kterého on se ve volném módu překlápí v noci, může být také super užitečné. To je taková poslední věc, kterou bych dodal, jak je možné přehazovat ty výhybky někde.

Super. Moc díky za rozhovor. Moc díky, že jste doposlouchali tento díl s Filipem Douškem. Nešel na video, protože se mi pokazila kamera. Za to se Filipovi omlouvám, nicméně si říkám, že to bude taková specialista pro vás, fajnšmekry, kteří mají radši audio. Ještě jednou díky za poslech. Pokud vás to hodně bavilo, budu hrozně rád za ať už recenzi na podcastových aplikacích nebo na webu ceskepodcasty.cz, což je můj projekt, který jsem nedávno hodně oprášil a znovu spustil a celý předělal. Ten smysl je být něco jako ČSFD, akorát že pro podcasty, protože podcastů je ohromný množství. Podle mě ten problém je, jak se v tom vyznat, jak poslouchat něco, co za to stojí, protože poslouchat podcast je stejně jako film docela velká časová investice. Nechcete poslouchat blbosti, takže budu rád, když tento podcast nebo jakýkoliv jiný budete hodnotit na ceskapodcasty.cz. Určitě tam najdete spoustu dalších zajímavých věcí na poslouchání, pokud toho nemáte dost a pokud nechcete sjíždět celý katalog Proti Proudu za posledních 8 let, což možná taky není špatný nápad. Takže konec tipů ode mě. Mějte se krásně a ahoj.