Marian Jelínek: Jak pracovat s myšlenkami a stát se vítězem?

Přepis epizody

Ahoj, tady Dan Tržil a další díl podcastu Proti Proudu. Dnešním hostem je Marian Jelínek. Ten se proslavil jako hokejový trenér a osobní trenér Jardy Jágra. Tady není třeba cokoliv dále představovat. Od té doby napsal několik knížek o vítězích, o tom, co odlišuje vítěze a poražené, jak přistupovat ke své hlavě, k mentálnímu koučingu a ke sebekoučování. Všechny tyto věci naťuknem. Dozvíte se spoustu užitečných informací, které můžete na sobě aplikovat a mít o něco lepší a vítěznější život. Než se dostaneme k tomuto rozhovoru, tak nasdílím kratičkou zpětnou vazbu, která mě hrozně potěšila. Vláďa mi psal, že ho podcast Proti Proudu trochu nakopl k tomu, aby začal žít více lokálněji, aby se vykašlal na práci v Praze a dojíždění. Našel si IT startup v jeho městě. Vymyslel pozici, která ani neexistovala. Dnes pracuje v lokálním coworkingu. Ten efekt na vztahy je tam parádní. Zná víc lidí, než co bydlel tady konkrétně v Řevnicích. Má lepší práci, vztahy lepší kondici, méně dojíždění atd. Moc si vážím této zpětné vazby. Pokud vám Proti Proudu dělá něco podobného, podobně vám pomohl, budu rád, když mi v napíšete na dan@protiproudu.cz nebo na Instagram, Facebook nebo kdekoliv jinde. Pokud si chcete připomínat dobré lekce z tohoto podcastu, určitě jste slyšeli o knížce Proti Proudu, kde je to nejlepší za těch posledních 7, 8 let, co podcast dělám. Ty největší lekce a co jsem si z toho já odnesl. Pojďme na dnešní rozhovor. Doufám, že vás bude bavit.

Já v dalším díle podcastu Proti Proudu vítám Mariana Jelínka. Dobrý den.

Hezký celý den.

Mariane, já jsem koukal, že vy mluvíte, píšete knížky. Těch témat máte hodně. Jaké je vaše hlavní téma, které byste rád lidem předat a trochu je v tom pošťouchnul.

Za prvé, já nejsem typ člověka, který chce někoho pošťouchávat.

Neměříte to doma?

Vůbec ne. Až teď mi mladí studenti založili Instagram nebo nějaký YouTube kanál. Já to takhle nevnímám. Já dělám, co mě baví. Když to baví ty lidi, tak se jim to snažím dát. Když mě někdo osloví o přednášku, koučing, tak to dělám, ale že bych chtěl něco mesiášsky národu, to ne.

Když to možná vztáhnu na toto. Jaké je téma, které vás nejvíc baví?

Já se zajímám o subjektivní světy lidí. Zajímají mě vnitřní naše prožitky, pocity, emoce a hlavně ten konflikt mezitím, jak si myslíme, že ekonomikou a hrubými domácími produkty a číselnými parametry je to to hlavní, co nám ovlivní ten objektivní svět. Já jsem přesvědčený a právě hledám ty techniky a možnosti, jakým způsobem si to vlastně trošičku řídit sám. Co tím chci říct? Že i s psychology diskutuji, jestli emoce není dovednost, jestli to není rozhodnutí atd. To znamená takové věci, které vnímám, že co mám klienty, s nimi je trochu problém. I čísla to ukazují, že stoupá potřeba antidepresiv, potřeb prášků na spaní, sebevražd atd. Tím, že budeme mít hezčí školy, kanceláře a byty neznamená, že budeme mít lepší vztahy v rodinách, že děti bude víc bavit škola a budeme spokojenější.

Moje téma tohoto podcastu, těch 8 let je založený na přesvědčený, že mít dobrý život není tak těžký. Nějaké kroky se dají dělat a je to o tom si uvědomit, jestli dobrý život jsou hezké kanceláře nebo být o víkendu na zahradě s přáteli. K tomuto mě napadá – vy jste říkal nějaký subjektivní vjem, svět, dovednost. Je to o tom cítit se sám dobře? Chci se mít dobře a být spokojený?

To je otázka, jak si každý z nás specifikuje štěstí. Myslím si, že neznám moc lidí, kteří by měli za smysl života být nešťastný. To štěstí tady běhá odedávna. Problém je té specifikace štěstí. Já jsem si jako jeden z takových hlavních, zásadních argumentů štěstí vytyčil je prožít co nejvíce času na tomto světě v pozitivních emocích – v radosti, s úsměvem a příjemných pozitivních emocí. Někdo nám otočil přesýpačky. My jsme se narodili. Jednoho dne se ty přesýpačky dosypou nám všem. Máme tu vymezený nějaký čas. Já jsem si řekl, že ten čas chci prožít v pozitivních emocích. Pak se dostáváme k tomu, co jste řekl. Je otázka, co komu přináší tyto emoce. Někomu to dává rybaření, psaní knih atd. Někteří ale neví, co jim to dává. To je ten problém.

Kdy nastal přerod do sportovního světa? Já mám pocit, že je to oddělený svět. Buď prohraješ nebo vyhraješ. Já nevím, jak velkou roli to má, co se baví – ty pozitivní emoce v životě – do širší veřejnosti?

Velký, protože sport je úžasná laboratoř. Když se zamyslíte nad tím, jaké jsou tam výkyvy emocí a nutnost je redukovat, kontrolovat, jak je nutné v pátek se pohádat v mužstvu, v neděli je třeba zase hrát. Je tam krásná laboratoř vztahů a komunikace a ukázka, že když emoce nás pohltí, tak rozum je až na druhém místě. Ovládáme se podle nich. Z tohoto hlediska je sport úžasný pomocník nebo inspirátor. Proto asi jsem u toho sportu. Já neustále mám klientelu tak 50 na 50. Ten sport je v tomto poučný a výživný. Myslím si, že je to jeden z aspektů, že pohybové aktivity a kontrola svého těla a ducha, to je jeden ze smyslů našeho života.

U sportu jste stále zůstal a přišel na to, že ty věci, které lidi řeší, se dá přenést do běžného života?

Spíš mi ten sport – když to řeknu ošklivě – mi nestačil a neodpovídal na určité věci. Člověk studoval psychologii, psychiatrii, filozofii a tam nacházel ty odpovědi.

Jaké je tajemství vašeho úspěchu? Trochu jsem naťuknul vaše knížky o úspěchu. Jak to vezmete na sebe. Člověk to dělá možná automaticky, ale pak když do toho jde víc, tak zjistí, že tohle je něco, co jsem dělal nevědomky, ale je to motiv, který se dá přenést dál.

Jak si člověk úspěch definuje? Já si ho definuji jako využití daného potenciálu jedince v dané roli. Úspěch v jedné roli neznamená, že budu mít v jiné roli. Všichni jsme se narodili. Máme základní roli – lidskou. Všichni plníme, někdo více a někdo méně danou roli. Vy plníte roli moderátora nebo jste v roli podnikatele nebo máte roli otce, manžela, roli člena golfového klubu, vymýšlím si. V každé roli můžeme získat úspěch. A jsme zpátky, úspěch je pozitivní emoce. Jsme u primární definice, mé definice, toho štěstí. Ten úspěch je nepřenosný. My adorujeme lidi v dané roli. Vnímáme to jako životní úspěch celkový, ale je to úspěch té role. To, že je někdo vynikající fotbalista, hokejista nebo herec neznamená, že v ostatních rolích je stejně úspěšný. To vidíme na spoustě sportovcích, kteří jsou geniální, ale v rolích učitelů, trenérů nebo v jiných rolích, tam tak úspěšní nejsou. Jenom mají „štěstí“, že hrají role, co zajímá veřejnost, co je mainstremové in. Pak máte plno lidí, kde světla kamer a reflektorů tam není, ale možná jejich role z hlediska úspěchu je větší.

Já s váma souhlasím. Mám podobné vidění světa. Přemýšlím, jestli tam má být nadstavba nad tím, že jsem úspěšný, zastávám dobře své role, jsem dobrý v tom, co dělám, naplňuji svůj talent. A co víc? Jak pomáhat světu? Co s tím?

Jeden z motivátorů nás je pomáhat druhým a dělá to lidem radost. Myslím si, že není moc lidí, kteří nemají radost, když někomu pomohou. A dostanou zpátky jen úsměv. Nebo jen – je to nádhera. Pak jsou lidé, kteří toto zneužívají, kteří pomáhají, aby se zviditelnili. Abychom na to koukali s dvojím metrem nebo ve dvou rovinách. Je to jako s vědeckými poznatky. Byl jsem na předávání cen Neuron. Leitmotiv byl, že věda nás zachrání. Pak jsem se pustil do diskuse s těmi, co organizují Neuron. Já jsem povídal, že věda nás zachrání, ale jen pokud budeme zároveň s vědou nějak vytvářet nějaké hodnoty a etiky a budeme za to bojovat, protože jinak nás věda přivedla k nějakým nepříjemnostem. Nobel vymyslel dynamit pro pomoc lidem v dolech někdy kolem 1860 a byla z toho první světová válka. Einstein chtěl sepsat deklaraci, abychom se nerýpali v atomovém jádře, protože věděl, co to udělá. Je otázka, jestli věda nás opravdu zachrání. Samozřejmě nechci, aby to znělo – věda je nutná, umělá inteligence, to nejde zastavit, ale pozapomínáme na rozvoj a tlak na ostatní věci, které se týkají toho, aby to nebylo zneužito.

Přemýšlím, s čím za vámi nejčastěji lidi chodí, ať už ze sportu nebo z byznysu. Je tam jasné zadání?

Dejme tomu, abych byl alibista, že tak 60–70 % to zadání má. To zadání je vždycky nějaký bolavý místo, které se ten sportovec uvědomuje nebo i dospělí. Dá se to shrnout do 4 oblastí. Buď je problém s motivací nebo je tam problém nebo nějaké bolavé místo z hlediska kontroly emocí. Pak tam bývá problém třetího balíku, a to je sebevědomí. Pak je tam čtvrtý, a to je koncentrace a pozornost. To jsou takové 4 základní problémové okruhy, které jsme si v praxi tak nějak vytvořil, protože jsem vždycky hledal, kam mi to může zapadnout. Tyto podobnosti jsem našel. Většinou má jedinec dva z těchto 4 balíků. Když půjdeme nad to, tak si uvědomíte, a to pro mě bylo takový relativně zlomové v mé práci, že jsem si uvědomil, že v subjektivním světě to primární, co nám dělá, jak to máme nazvat, dělá takovou paseku – jsou myšlenky nechtěné. Když si uvědomíme, že máme myšlenky chtěné, které nás vedou k nějakému cíli. Máme plán v tom či onom, tak ty nám nevadí. Naplánujeme si tréninky, vize, cíle. Jde to podle učebnic. Je tu problém – najednou se v nás objevují myšlenky, které nám to jakoby hatí. To znamená jsou to myšlenky nechtěné. Někde vám na závodě volá závodník a povídá: „Já nemůžu spát. Já na posteli se převaluju a chodí mi tam věci, že nevystartuj pozdě z bloku. Přijdeš o sponzory, zraníš se.“ Já se ho ptám, jestli ty myšlenky chce. On že ne. Vidíš to – mentální koučing je, jak pracovat s myšlenkami nechtěnými, ať už pokud jde o sebevědomí, motivace, kontrola emocí, to je jedno. Je to myšlenka nechtěná. To máte u obézních. Obézní ví, že by měl hubnout a nějak se chovat, ale v 9 večer mu přijde myšlenka, která je doprovázená tou chutí, protože to bývá často závislost, že v lednici něco je. Kdo vyhraje, podle toho se chovám. Vyhraje myšlenka nechtěná nebo chtěná? Proto je jasné, že nejdřív musím vyhrát svoji vnitřní hru a teprve potom jsem připravený vyhrát tu vnější. My často nevyhrajeme tu vnitřní. Nezajímáme se o ní a chceme hrát tu vnější. Pak máme špatné stavy, že se to nedaří a pak tito lidé většinou přijdou a začínáme to řešit.

Předpokládám, že těch aspektů, jak si vyřešit nechtěné myšlenky, je moc. Předpokládám, že to má každý, ať už od návyků, že si tu čokoládu nekupuj, tak budeš mít méně myšlenek, až po práci, až to nastane.

Ti, kteří to umí, ti k vám nepřijdou. Myslím si, že ty myšlenky nechtěné máme všichni. To je evolučně z hlediska našeho mozku přirozené. Já nechci rozebírat neurologii, ale je to normální. Máme je. Ale nemají mě ovládat. Mentální koučing – vedení = koučing myšlenek. Ty myšlenky vedou mě, čímž ztrácím svobodu. Já chci něco dělat, ale někdo ve mně mi něco říká. Proto křesťané hovoří, že máme ďábla. Jung hovoří o stínech. Já říkám: Vytvoř si svoje dvojče.

(partneři podcastu)

Vy tomu říkáte dvojče?

S nadsázkou tomu říkám doživotní dvojče.

To zlobivý já.

Pozor, ono nemusí být pokaždé zlobivé. S tím nesouhlasím. Já vím, že psychologie to říká, ale ono mi může kazit tu cestu příliš arogantní a sebevědomé dvojče. To nemusí být jenom negativní myšlenky. To si lidé myslí, ale často to můžou být příliš pozitivní, že to zvládnu, to dám. 5 minut do konce zápasu, to jsme vyhráli! K čemu to vede? Ke ztrátě pozornosti, koncentrace a najednou je to 2:2 a v prodloužení dostanete gól. Dokonce jsem měl jednoho klienta, který o tom psal v Bez Frází – Petr Mrázek, který mě oslovil a říkal, že má jiný problém, že nemám myšlenky typu strachy a obavy, ale jsem moc namyšlený. To byl jeden z prvních, který to odkryl. Pak jsme o tom v létě diskutovali a pracovali na tom. On povídal, že po první třetině jsem vychytal nulu. Jdu tunelem a říkal jsem si, že zase budu mít nulu. Bylo teprve po první třetině. Já jsem se tomu neuměl jakoby vzepřít. Podal jsem se tomu, pak dostanu 2, 3 góly a je po zápase.

Oni ti brankáři jsou svět sám pro sebe v kolektivních sportech.

To je ve své podstatě jiný sport. Brankář může chytat rukama ve fotbale. Je tam sám. Je jiný pohybově. V hokeji jiná výstroj. I psychicky, protože chyba znamená gól.

Trošku přemýšlím, protože členění i to téma, o kterém jsem chtěl mluvit, je výchova. Nevím, jestli tady v tomto kontextu nějak děti vychovávat nebo jestli úplně tu pozornost soustředit sám na sebe a být dobrý příklad – člověk, který má svoje dvojče pod kontrolou.

Já myslím, že obojí. Malé dítě má zrcadlové buňky, a proto je dobré do 5–7 let být velkým příkladem. Ano, správně jste to řekl. Rodič by měl pracovat především na sobě přirozeně takzvaným implicitním učením dával příklady svým dětem, ale od určitého věku je důležité potom diskutovat, bavit se a vysvětlovat především logicky.

Trošku odbočím. Někde jste mluvil o takzvaném car koučingu. Ten koncept se mi líbil. Možná vás budu parafrázovat, ale říkáte, že čas v autě je přítomný, kdy si máte chuť, čas nebo prostor popovídat s dětmi a že spoustu lidí to takto nevnímá. Sice říkají, že chtějí něco, pak v autě říkají něco jiného.

Z toho mám velkou radost. Vznikla i kniha o car koučingu. Děláme i videa na YouTube kanále. Nečekal jsem, že to bude mít takovou odezvu. Byl to situační nápad, kdy vidím, jak moc času trávím v autě. Sem jsem z Průhonic do Opletalky jel hodinu. Sám řeším, jak ten čas využít efektivněji, takže posloucháte podcasty nebo se učíte angličtinu nebo posloucháte nějaké knihy nebo i Radiožurnál. Uvědomil jsem si, že když vozíme děti, že toho času je hodně, ale hlavně my pak ten čas během toho dne nemáme. Vy si nesednete na postel a začnete si povídat 40 minut. To je nemožné. V autě to uzavřené prostředí a určitá blízkost se tomu nabízí, a proto mě nabízí, jak se bavíme o koučingu, co by měl rodič s ním měl řešit, když je tam čas a prostor. Většinou končí, že někdo má sluchátka nebo je na mobilu a tatínek buď pracuje, telefonuje nebo poslouchá rádio. Dali jsme dohromady takových 12 základních bodů, které si myslíme, že by bylo fajn, když dítě vstoupí do autě před tréninkem, po vyhraném nebo prohraném zápase. Jaké jsou zásady, aby nedocházelo, aby byl takzvaný cílový feťák, aby neměl strach z toho, co ho čeká. Ta inspirace byla hlavně z toho, že jsem od těch dětí – s malými dětmi už nepracuji, to nestíhám, ale mám své studenty, kteří s nimi stále pracují, takže doporučuji. Ve své podstatě jsem slýchával věci od dětí, že jsem si říkal, že rodiče by tohle měli vědět! Pak se kolikrát stalo, že jsem dětem říkal, že to řekneš takto taťkovi? Pak se vám zeptá, jestli ho budu držet za ruku. Pak ta holčička se nekoukala vůbec na toho otce. Ten otec zblednul, vycházel ze dveří, ani nepozdravil, ale za 2 hodiny mi zavolal a říkal: „Pane Jelínek, já vůbec netušil, co se v té holčičce děje.“ Určitým postojem a jednáním vytváříme něco,  co si neuvědomuje. Příklad: Rodiče mi říkají, že děti není strach, že v tréninku to umí, ale v zápase ne. Něco je špatně. Hned dodávají, že na něj vůbec netlačíme. My se nebavíme o výsledcích. Pak povídám: „Když děcko přijde domů ze zápasu, na co se ptáte?“ „No jak hráli.“ Vy o výsledku vůbec nemluvíte. Chápete, že první 3 otázky po zápase rozhodují, co tatínka nejvíce zajímá? Co je tou hodnotou? Vy sice o výsledku nemluvíte – nebo mi jiný říká, že když prohrajeme, tak o tom nechci mluvit, ale to je také komunikace. Když se prohraje, tak je tichá domácnost. Holčička pak hraje ne proto, aby vyhrála, aby byl o víkendu klid a nehádali se maminka s tatínkem. Je to zajímavý. Často to podceňujeme a neuvědomujeme si to a tím vytváříme hodnotový řád a tlak, aniž bychom o tom jasně mluvili, ale naše chování, reakce a komunikace to hodně ovlivňuje, a proto vznikl car koučing.

Jsou vhodné alternativy, které je dobré v zápase říct? Já nevím, jak to správně směřovat.

Záleží, jestli po vyhraném nebo prohraném zápase. Je tam pár zásad. Za prvé by to neměl být monolog, ale dialog. To je velmi důležitý. Otec v emocích, když se do toho pustí, tak je to monolog většinou. Pak bychom měli respektovat emoční stav našeho dítěte. Když se o tom nechce bavit, neměl bych ho nutit a možná se vrátit za hodinu, za dvě nebo v posteli. Nemusím to řešit okamžitě. Pak jsou tam aspekty, že bych neměl srovnávat děti mezi sebou – vůbec, obzvlášť sourozence. Jsem měl i holčičku, které to vedlo k anorexii, která chtěla být tak dobrá jako bráška, protože táta jí „vtipně“ předhazoval, že Míra, podívej se, kolik dal gólů. Tak se prober a něco dělej. Srovnávání ne. Jen sám se sebou, sebereflexi a jednoznačně kritické myšlení, to učit. Já myslím, že to není žádná velká alchymie. Je to vývojová psychologie a já jsem ji jenom se svými žačkami, protože spoluautorskou jsou 3 studentky, aplikoval na konkrétní situace a snažili jsme se zásady, které vývojová psychologie zná, implementovat do praktického života.

Je to možná i trochu o tom si analyzovat, co z konverzací dostávám. Já mám 4letou dceru a když se zeptám, co dělala ve školce, tak pokaždé řekla, že nic. Nemůžu se zeptat, co ses dneska naučila nebo co tě dneska bavilo?

Výborně. Co tam bylo nejhezčí, jaký jsi měla pocit? Byl tam nový kamarád? Ano, souhlas.

Člověk musí občas udělat nějakou práci sám pro sebe, ale je pravda, že se to v tom vyplácí. Ještě mě zaujalo, že jste říkal, že věnujete i tomu učení, jak trénovat radost? Pro někoho je to velmi přirozené a jde mu to samo. Pro někoho moc není. A hledá, jak si to dodat nebo naučit se.

Spíš trochu provokuju v tom, že radost je z mnoha procent dovednost – rozhodnutí, že budu mít dneska radost. Prší, tak nevadí. Musím do práce, nevadí, i tak můžu mít radost. Jsou to prvky, kterými spíš provokuji, abychom se zamysleli nad našimi vnitřky, protože my hodně řešíme ty explicitní prvky našeho života. Ono i školství – matika, fyzika, dějepis – všechno jsou explicitní prvky našeho života, jak to funguje mimo nás. Jak říkám s nadsázkou. Lítáme na Mars, ale neznáme sami sebe. V tom je uvědomění, že ty parametry štěstí můžeme velmi ovlivňovat. Neříkám 100%, ale hodně.

Poraďte, pokud to někdo poslouchá a říká, že to nejde, že neví, jak na to.

To jsou self-koučovací techniky, to znamená, že koučuju sám sebe. Já používám základní 4 – takový rituálek, který vám pomáhá a pro mě je to třeba řízený vnitřní dialog, posturologie, to znamená postava,  vizualizace, imaginace a dechové cvičení. Je to z toho důvodu – nechci tady unavovat – že všechny aspekty korespondují s našimi emocemi. Když je vám zle, jste naštvaný, tak se nějak chováme, zamračeně koukám atd. Když jsme veselí a máme energii, tak se tělo nějak mění. Totéž s dechem a našimi myšlenkami. Jenom provokuju a říkám, že můžu mít špatný den, ale když si to uvědomím, tak můžu proti tomu něco dělat. To je, co je ta dovednost. To znamená, že ta emoce mě trápí hodinu nebo 3 dny nebo do konce života, to je velký rozdíl.

Jasný. Ono je asi docela dobré si uvědomit, že to je normální, že to není jenom o tom mít 100 % času radost. Když je člověk naštvaný člověk ráno, tak na tom není nic špatnýho.

To je důležité, co jste řekl, protože extrém je, že si myslí, že je to honba za tím, že neustále mám být pozitivní a usměvavý. Já jsem zastáncem, že naopak, k životu patří i utrpení a takové ty negativní věci, ale otázkou je, jak je dávám najevo. To je ten projev. To znamená já s těmito věcmi bych měl umět natolik pracovat, abych s tím s prominutím neotravoval lidi na chodníku nebo v kavárně, a proto je hezké to o sobě vědět a umět s tím pracovat, že mezi ty lidi dnes moc chodit nebudu. Budu se vyhýbat určitým – atd. To je sebepoznání. Jsem rád, že jste tu otázku položil, protože to není o tom, že bych měl toužit 100% času být vysmátý. To ne. Naopak, jsem přesvědčený, že plno věcí, které prožíváme následně negativně, ať už určité neurózy nebo možná i deprese, jsou zapříčiněné tím, že odmítáme tvrdě takové to klasické nějaké utrpení, porážky, neúspěchy. My to bereme, že to není možné. To je možná ta chyba. Kdybychom to jenom přijali a uvědomili si, že je dnes zataženo, vím o tom, tak budu dávat bacha, abych nenabíhal nějakým atd.

Já si myslím, že jako ve všem je třeba mít tu míru. Občas ty debaty o výchově dětí a jak všechno analyzovat a řešit a mít k tomu vědecké studie, tak jestli to nevede k hypersenzitivitě. Jasně, všichni chceme dělat věci lépe, než to bylo na nás, ale to obalování lidí a věcí do molitanu mi nepřijde dobré.

To máte pravdu. Celý problém je v tom, že tahle doba je extrémně výkonová. My máme tlak na výkon co nejvíce a co nejdál. Cílem by měla být harmonie – hledání naopak rovnováhy. My hledáme extrémy. To je ten problém, a proto ten alchymista Paracelsus řekl, že jed není o látce, ale o množství. Vy to řekl – ano, hledat množství. Tato doba je bohužel příliš z určitých hledisek až moc odstraňujeme určité nepříjemné věci a moc si zjednodušujeme život. Pak jsme z toho – z normálních věcí jsme úplně rozštípaní. To vnímám, když kluk a holka přijde a ti jsou ve stresu. Já si říkám, že to není žádný stres, co ty máš. To jsou věci, které potom vedou k této hyper, jak jste řekl správně. To je vidět na otužilosti. Nikdo nechce, aby se děti klepaly zimou, ale že mají být v přetopených bytech a školách a jezdit autem až do první lavice. Mít tři čepice a dvě šály. To je zase extrém. Kde je ta míra? V obezitě to je totéž. Nikdo nechtěl, aby děti měly hlad, ale měli jsme brzdit. Ty překážky bychom do života naopak měli vracet. To rodiče nebo plno lidí nechtějí slyšet. Já si za tím stojím. Jestli chci, aby společnost byla fyzicky otužilejší, tak neznám jinou možnost než je vystavovat cíleně a s edukací chladu. Já to jinak nedovedu změnit. Totéž u stresu. Já jsem přesvědčený, že jak chceme furt víc a víc, tak to je špatně. Dostali jsme se za nějaký bod, kdy ty překážky bychom si měli do života cíleně sami umět dávat. Vy to vidíte. Když jsem šel k vám, tak jsem viděl 2, 3 běžce. Už si dávají překážky. Pohyb nemají, tak si dávají navíc. Lidé chodí do posilovny. Podobně bych si to měl dát v jiných věcech. Je to otázka limitů. Ty bychom si měli dávat my. O tom říkal Nietsche – to je zabalená zodpovědnost. Jestli mám zodpovědnost ke svému tělu, tak se nemůžu přejíst do 150 kg.

Chápu. Já jsem našel, že ty 4 věci úspěšného, to je láska k činnosti. Pak nějaká míra psychické odolnosti. Pak správné návyky a self-koučovací techniky.

Mě se často ptají lidé, k čemu bych je měl vést. Pokud s člověkem chcete pracovat, tak jsem udělal takový pro sebe pracovní desatero a uvědomil jsem si, že musím působit na člověka a s ním pracovat implicitně, inspirativně na těchto 4 aspektech.

Je třeba pracovat i na první? Mít rád tu činnost? To je první nejpřirozenější a díky tomu člověk dosáhne toho úspěchu bych si tak představil. Pak to začne zpochybňovat.

Na druhou stranu s tou láskou se nikdo nenarodil. Je otázka, jestli to můžu nebo nemůžu ovlivnit. Já jsem přesvědčený, že můžu. Máte dvě učitelky, obě učí dějepis. Jedna ho učí, že to děti baví. Druhá, že nebaví. Čí je to chyba? Asi dojdete ke stejnému závěru. My můžeme emoční hodnotu ovlivňovat. Proč pod určitým manažerem se lidé tou prací „baví“ a jsou proaktivní, kreativní a pod jiným manažerem se neustále mění lidi, odcházejí od něj. Tady je ta emoční hodnota. Ten důvod – ono to zní, ti pragmatici, že je to moc spirituální. Já mám rád filozofii. V Bhagavadgítě máte, že láska je nejsilnější energie ve vesmíru. Mně se to zdálo divný a přitažený, že zase ta láska. Proto nepoužívám láska tolik. Proto říkám emoční investice. Víte, v čem je láska jiná oproti rozumu? To je to největší pro mě takové poznání. Láska neboli emoce má v sobě implicitně obsažený limit. Když něco milujete, tak se podle toho chováte. Když to víte, tak se podle toho nechováte. Obézní vědí ty diety a co by měli a znají limity. Jenom to nedělají. Ale když se zamilujete do zdravého životního stylu, což je jakoby naivita, tak najednou ten limit plníte velmi rád. Večer nejíte, hlídáte si tuky, cholesterol, pohybovou aktivitu. To znamená, že emoce automaticky vede k proaktivitě, kreativitě a flexibilitě. Kde je to prvotní, co bych měl? Proto je to první, a proto práce s emocemi. Proto se ve sportu říká, že nejlepší trenér má jít k dětem. To není, že má být z hlediska racionálních informací, ale z toho důvodu, že umí v dětech vytvořit emoční vazbu k pohybu, že ty děti to baví. Jé, to je škoda, že je konec. A ne že v půlce, kdy bude konec. To je ten rozdíl. Proto mají nejlepší trenéři jít k dětem, protože umí pracovat s emoční investicí.

To slovo nejlepší jste zajímavě definovat, protože většina lidí o tom přemýšlí z hlediska prestiže a peněz.

To je velká chyba.

Obecně dětský sport je velké téma, to nebudeme. Ale co vy hokej? Je to uzavřené nebo se plánujete někdy vrátit.

Uzavřená záležitost to není z hlediska individuálního přístupu. Já koučuju individuálně hráče z NHL například i extraligy, takže s hokejem jsem téměř v každodenním kontaktu nějakým způsobem, ale asi jste se ptal na práci na střídačce, to si myslím, že je uzavřená záležitost, protože jednak mám nějaký věk a jednak když jsem dostával ještě loni nějakou nabídku, tak se přiznám, že se mi v hlavě trochu motaly myšlenky toho typu, že bych musel plno věcí opustit, což se mi nechce. Že budete jednostranně v trénování, kdy dennodenně soboty, neděle. Já bych nemohl učit na univerzitách, koučovat jiné sporty, létat sem tam s Kájou Plíškovou na nějaký zápas. Teď letím například do Las Vegas s Terezou Bledou, s účastnicí MMA zápasů. To jsou pro mě hezké prožitky. Máte vhled do těch sportů. Nebo na Spartě do fotbalu. To jsou věci, které jak v kabině hokejové, tak to prostředí mám rád, ať už to byla liga, nároďák, mistrovství světa. Jsou to úžasné prožitky, ale byly jenom hokejové. Ta pestrost od lukostřelby, přes šachy, po motosporty, florbaly atd.

Ale přirozeně v životě to je, že v úvodu se člověk musí soustředit jednu roli, získat v tom nějaký úspěch? To z vás cítím, že těch rolí máte hodně, že to je o rovnováze nějaké a ne něco dělat na 100 %.

Je to nějaká cesta.

Jak to prakticky vypadá, když s nějakým sportovcem cestujete na zápas? Je to tak, že vyloženě máte motivační proslovy na začátku nebo jste poblíž a když je potřeba, tak přispějete dobře mířenou radou?

Přesně. Vy se znáte velmi dobře, takže spíš Kája má ráda před zápasem se jít projít. Máme nějaké povídání, diskutujeme. Pak jiný hráč na sebe kouknete. Jiný vám volá telefonem před každým utkáním téměř. Je to jiný. Je to může být podle toho, jak to dotyčnému vyhovuje. Hlavně aby mu to pomohlo.

Poznáte pak v nějaký moment v zápase, že co se stane, když se nepravou 2, 3 balony a jestli si vezme naši konverzaci v srdci.

To je hezké, co se ptáte. Určitě. Když víte, že se otočila zády do hry. Šla si pro ručník a vidíte, že si rty něco říká, tak jo. Nebo si vzala medical time, protože prohrála několik gamů za sebou, tak šla na toaletu, tak si něco sama. Pak po 10 minutách přijít na dvorec. To se stalo ve Wimbledonu u Kájy, kdy první set vyhrála. Pak druhý prohrála 6:1. Pak šla z kurtu a třetí vyhrála 6:2. Včera se mě ptali ve Snídani s Novou, jaké je procento úspěchu. Tak já to takto vůbec nevnímám. Vy jste součástí něčeho. Buď se to povede nebo ne. Jste součástí porážky i vítězství. Z jakého úhlu, procenta, to vůbec neřeším.

To se ani nedá.

To jsou takové ješitné, zbytečné… Já se rád, když se podaří turnaj vyhrát. Ty vidíte u Kájy tu radost, to ji máte dvojnásobnou.

Na co jste v poslední době změnil názor? Za poslední měsíce, že jste si řekl, že je něco nějak a upravil jste naše přemýšlení.

To je hodně častý. Já hodně čtu. Se mě ptali, jaké mám oblíbené filmy a já nevěděl ani jeden, protože se nedívám na televizi. Já čtu. Ono to člověka posouvá. Na co jsem změnil názor? Ta umělá inteligence mě zajímá, ale pořád mi tam trochu ta psychika jakoby, nevím, že bych udělal otočku jasnou, že bych šel, to ne, ale spíš pootočí to. Zajímají mě věci, na které černobílé odpovědi nedostanete v psychice, a to je podvědomí, nevědomí, předvědomí. Každý autor to říká jinak, ale ono mi to nejde, protože pohledy jsou tak různé. Spíš vás to posouvá. Zajímají mě takovéto věci.

Na závěr – napadne vás něco, z čeho jste momentálně nadšený? Nebo co vám dává tu radost?

Každýho dne, kdy jsem zvyklý a mí příbuzní jsou zdraví. Já vím, že neřeknu nic moudrého, ale mám rád život a baví mě každý den a tak. Já nemám asi nějaké mesiášské věci. Mám rád život.

Přišlo tohle nějakým způsobem věkem nebo to byla nějaká událost? Já sám jsem v posledních pár měsících se mi to taky přeplo. U někoho to vyvolá smrt někoho, u někoho to přijde samo. To uvědomění je zajímavé.

S věkem se něco děje. Pak je tam výchova. Já měl úžasné rodiče. Táta se mnou hodně o těchto věcech mluvil a diskutoval. Já jim vděčím za pohled na svět. Ovlivnili mě. Já se ho snažím rozvíjet svým směrem. To nastartování tam bylo. S věkem souhlasím – člověk si projde obdobím cílových fetů a potěšujících prvků z toho, že napíše první knihu, že ho někdo potká a zná. Pak si řeknete, že jsou to takový blbosti. Ono to má spíš takový negativní – plno věcí si trochu usmíváte a ztrácíte k tomu člověku nebo situaci nebo k roli takový respekt, protože si řeknete, že tohle plní stránky bulváru a na Instagramu to má tolik a tolik tisíc, tak to je každého, ale hodnocení, to je každého věc. To je moje úvaha a myšlenky. Já ji nikomu nedávám. Mně je líto, když lidé jsou v pracovních rolích, které nikoho moc nezajímají, ale oni je dělají úžasně. Jsou tak cenní, že se o tom mluví, ale nic se pro to moc nedělá. Ať už kvalitní učitelé na základních školách, sestřičky v hospicech a podobně. To klobouk dolů, když ti lidé tam jsou. Mají to rádi a dělají to úžasně. Bohužel o nich nikdo neví.

Na druhou stranu šířit tuhle message je taky dobrý. Občas mám pocit, že spoustu lidí by toto dělalo rádo a jsou až moc ovlivnění, co ty peníze, lajky a poplácání po zádech. Je dobré si zopakovat, že tito lidé jsou potřební a je to fajn způsob života. Možná i důležitější.

Možná i důležitější.

Pane Jelínku, moc děkuju.

Já děkuju za rozhovor.

Přátelé, díky moc, že jste doposlouchali rozhovor s Marianem Jelínkem. Já jsem hned potom nevěděl, co si o tom myslet. Když jsem to poslouchal znovu, tak mi přišlo moc užitečných věcí, které si vzít do svého života – jak přemýšlet o své hlavě a motivace, jak na sobě více pracovat. Mrkněte na protiproudu.cz na všechny informace ohledně podcastu. Pokud chcete být partneři nebo být nějak spojeni s podcastem, tak mi napište. Na protiproudu.cz/email se můžete přihlásit k newsletteru, kde posílám vždy nejlepší věci, které jsem našel na internetu, které mě inspirují a v životě pomáhají. Rád se s vámi podělím. Budu rád, když o tomto podcastu někomu řeknete, pokud dáte hvězdičku, paleček nebo cokoliv na podcastový aplikaci, kterou posloucháte. Díky moc. Já jsem Dan Tržil. Uslyšíme se zase příště.