Libor Votruba – Deziluze závislých je obrovská.

Libor Votruba – Deziluze závislých je obrovská.

Libor Votruba je úspěšný podnikatel, provozuje Žluté lázně, NEO centrum a vánoční trhy na Staroměstském náměstí. V podcastu sdílí svůj příběh a zkušenosti se závislostí i co mu pomohlo se jí zbavit.

Rozhovor můžete jednoduše poslouchat na vašem telefonu v těchto aplikacíchPoslechněte si v aplikaci

Přepis epizody

Ahoj přátelé a fanoušci podcastu Proti Proudu. Tady Dan Tržil a je tu další díl. Mým dnešním hostem je Libor Votruba – 50letý podnikatel, který má za sebou docela divoký životní příběh. V jeho začátcích podnikání přivedl snowboarding do České republiky. Nějakou dobu byl prezident asociace. Dělal největší snowboardové závody. Dnes je provozovatel Žlutých lázní v Praze nebo vánočních trhů na Staroměstském náměstí. Libor si zažil na vlastní kůži, jak může člověka kombinace alkoholu, kokainu, antidepresiv srazit až na dno. Hodně bojoval se svoji závislostí. Dnes je hodně otevřený o tom příběhu, co ho k tomu dovedlo a co mu třeba i pomohlo. Díky svým zkušenostem nyní provozuje odvykací centrum. Já myslím, že to téma závislosti je hodně důležité. Po minulém rozhovoru s Jindřichem Vobořilem, kdy jsme probrali z jedné stránky, jsem se chtěl podívat na životní příběh, jak člověk pozná, že má problém, co si třeba nalhávají, kdy si myslí, že ten problém nemají a ještě nespadnou na úplné dno. Bavíme se o tom, jak funguje léčba. Bavíme se i o meditaci a o dalších praktikách. Já myslím, že tento rozhovor bude pro spoustu lidí hodně poučný. Otevře vám obzory nejen co se týče závislosti. Samozřejmě z jiného soudku – blíží se doba Vánoc. Pokud ještě nemáte knížku Proti Proudu nebo nemáte dárky pro někoho bližního, tak si myslím, že tohle je ideální dárek. Z některých dat jsem zjistil, že 60 % lidí, kteří Proti Proudu poslouchají, to objevili až tento rok, takže pokud jste nebyli se mnou těch 7 let tvoření podcastu, tak v té knížce najdete to nejlepší z posledních let. Najdete tam moje lekce nebo lekce mých hostů co se týče dobrého života, jak být úspěšný, jak být smysl v práci a v životě, jak si poradit s financemi nebo dosáhnout té životní spokojenosti. Knížku Proti Proudu můžete koupit naprosto kdekoliv. Pokud byste chtěli více podpořit mě, na rozdíl od třeba knihkupectví, tak můžete jít na web protiproudu.cz/kniha. To by vás mělo přesměrovat na e-shop, kde si můžete nakoupit přímo ode mě. Já ke každému píšu krásné věnování. Pokud chcete věnovat někomu, tak dáte do poznámky. Já ho tam napíšu. Teď už jdeme na rozhovor s Liborem Votrubou.

Libore, díky moc, že jsi přijal moje pozvání do Proti Proudu. Ahoj.

Ahoj, Dane. Děkuju.

Já jsem si chtěl s tebou popovídat o tvém životním příběhu, který je zajímavý. Je tam spoustu vzestupů a pádů bych řekl. Můžeme začít u snowboardingu, protože mě zaujalo, že taková tvoje trošku podnikatelská dráha nebo nějaké hobby začalo u snowboardingu a že ses chopil toho trendu, když to bylo nový. Máš k tomu ještě nějaký vztah, nebo je to minulost?

Mám určitě veliký vztah. Na snowboardu trávím hodně času. I když dnes už víceméně na splitu, takže šlapu do kopce. Nenechám se vozit lanovkou tak často. Pořád jezdím. Akorát trpím pár starými zraněními, které mě trápí, takže už si nemůžu dovolit, co dřív. Moje máma mi vždycky říká: „Uvědom si, že je ti 50. Už nemůžeš dělat, co jsi dělal ve 20.“ Je to tak. Já si to furt nechci přiznat. Snowboarding mě baví. Baví mě jezdit rychle, skákat, ale už to není ono.

Furt si ještě zaskáčeš?

Trošku. Dřív jsem skákal velké skoky. Stavěl jsem velké skoky. Testoval jsem velké skoky. Byl jsem ten, kdo je skákal jako první, což bylo to nejtěžší, protože člověk nevěděl, jestli tu rovinu přeskočí nebo ne. Nebo jestli přeskočí ten dopad. Byl potřeba testovací jezdec, který to vyzkouší.

Ty jsi šel příkladem, že jsi byl ten, který to otestoval, až ses dostal do vedení české asociace snowboardingu?

Trošku jo. Víceméně já když jsem se vrátil z Ameriky, kde jsem učil 2 roky snowboarding. První rok jsem musel učit napůl lyžování, protože snowboarding byl tehdy ještě malinký v té době i v té Americe. Já mám dokonce snowboardovou licenci americkou číslo 17. Těch moc nebylo ani v té době. Byl to nějaký rok 1992. Tak si vzpomínám, že první rok jsme asi 3 instruktoři. Museli jsme všichni učit i lyžování. Druhý rok už nás bylo 7 a učili jsme jenom snowboarding. Když jsem se tam pak vrátil se podívat třetí rok, tak jich bylo 30 a učili jenom snowboarding. Tam jsem jakoby načichl tím freeridem a freestylem. Líbily se mi ty velké skoky. Já jsem tam tenkrát nezažil takové ty skoky, které se staví dneska, na kterých se skáčou velké triky. Pro mě to spíš byly ty extrémní vertikální skoky. Můj rekord je nějakých 17 metrů vertikálních dolů jakoby ze skály. Takový ten propad z těch strmých skalnatých vrchů. To byl takový ten extrém, který jsem tam jezdil a nesmírně jsme se bavil. Potom v Čechách, když jsme stavěli ty velké skoky, tak je fakt, že nebylo tolik lidí, kdo by to skákal.

Co jsou velké skoky, ať si to lidé představí? Je to 15, 20 metrů do dálky?

Jo. Bylo to okolo 20 metrů do dálky.

Já jsem klasicky možná jako spoustu lidí mojí generace vyrůstali na snowboardu. Teď mám pocit, že těch snowboardistů ubylo. Viděl jsem docela zajímavý dokument na YouTubu o kolečkových bruslích. Bylo to o tom, že spoustu těch brandů v Americe na tom vyrostlo. Tam bylo vidět to spojení s tou subkulturou. Nějakým způsobem ten hype už byl. Samozřejmě záleží, jak kde, protože v Americe kolečkové brusle byly vidět jako agresivní freestyle. Není to to kondiční, co máme tady. Ten trend pomalu umřel. Je to zajímavý. Mám pocit, že občas některé subkultury fungují; třeba jednu generaci a pak to trošku umírá. Jestli necítíš, že se něco podobného děje se snowboardem.

Mám podobný pocit jako máš ty, Dane. Já si myslím, že to opravdu bylo, jak říkáš, že to bylo hodně spojené s tou subkulturou, s takovým rebelstvím, punkem. Následovalo to po skateboardingu, který byl mnohem větší punk než snowboarding mi vždycky přišlo. Ale dnes to tomu dost chybí. Dnes je to za prvé sport. Za druhé to jakoby dělají lidé všech sociálních skupin a všech vzdělání tenkrát to bylo trošku něco jiného. Byl to podobný typ lidí, kteří jezdili na snowboardu. Byla to subkultura. Měli si co říct, co předávat, pařili spolu – někdy až moc. Ty začátky tenkrát byly spojené s kouřením trávy a podobné věci, které v jiných oblastech a jiných sportech nebyly. Bylo to něco takového jiného, neřekl bych tajemného, ale něco takového, že na to řekněme ti „slušní lidé“ na to nadávali a nechtěli, abychom jezdili na sjezdovkách. Tvrdili, že ten dobrý sníh shrnujeme a děláme jiné oblouky, než ti lyžaři, že sedíme pod hranama, což byla často pravda. Způsobovalo to nějaké pády a zranění. Bylo spoustu takových věcí, které nám jako snowboardistům vyčítali. Já jsem docela rád za to a trošku doteď pyšný, že jsem se pokoušel v té době ten snowboarding propojit s tím „normálním“ světem.

Na druhou stranu teď je snowboarding na olympiádě, což možná když jsi s tím začínal, to bylo na míle daleko. Asi moc lidí si nepředstavovalo, že to bude regulérní sport, že budou profesionální sportovci, kteří budou jezdit na olympiádu.

Na olympiádě je. Jsem strašně rád, že tam je. Pro mě to má takový hořskosladkou příchuť, protože já v době, kdy jsem dělal prezidenta České snowboardové asociace a pak i Světové snowboardové asociace, tak zejména u té světové jsem nastoupil zrovna v době, kdy se odsouhlasilo, že snowboarding bude na olympiádě. V tu chvíli si to „ukradl“ FIS – lyžaři, protože se jim to hodilo do portfolia. My jsme nebyli zdaleka tak silní vlivově a finančně, abychom byli schopni se tomu bránit. Dost jsme na to vyděšeně koukali. Byli jsme zklamaní, zhrzelí. Bylo to hořké. Byli jsme trošku naivní v tom, jaký vliv mají ti bafuňáři okolo. Tohle se stalo. A jaký vliv mají peníze, protože samozřejmě olympiáda je hodně o penězích. Snowboarding do té doby nebyl tolik o penězích. Najednou do toho peníze šly. Samozřejmě i pro ty sportovce jsou peníze cenné. Ze začátku se tomu všichni trošku bránili. Nebo část, která měla blíž k té subkultuře, se tomu bránila. Byla víc jakoby sportovně založená část, tak ta v klidu přešla pod ten svaz lyžařů. Chviličku jsme bojovali, než jsme to svým způsobem vzdali v tomto směru.

Přijde mi zajímavý tvůj vhled do toho, že to vyrůstá z nějaké subkultury. Pak to chceš organizovat, tak zákonitě vzniká nějaká organizace, závody, něco takového, ale pak se to prolíná do toho velkého světa ty jsi říkal bafuňářů, kde vládou peníze a sponzorské smlouvy a kdo je silnější atd. Jestli je to oddělený sport. V Čechách se to řeší u fotbalu. U snowboardingu to lidi nenapadne. Jestli se tam pak vytrácí spirit toho sportu ne? Je to nějaká komerční aktivita. Někdo se rozhodne, že dá možnost těm lidem sice vydělávat si víc peněz, když budou dobří, ale asi je to něco za něco.

Rozhodně. Si myslím, že spirit sportu se vytrácí. Ten naopak jakoby roste, ale vytrácí se ten spirit toho, o čem ten snowboarding byl – toho rebelství, punku, takové té různorodosti. To se dost vytratilo.

Přemýšlím, jestli nemáš přehled, co to je dneska pro tu mladou generaci?

Jako dneska si myslím, že pro mladou generaci je to sport. Pořád to má nádech toho nebezpečí, extrému, protože snowboarding je trošku extrémní sport. Je často nebezpečný. I ta subkultura částečně, i móda částečně funguje, ale už to není, co to bylo.

Ty ses pak dostal k tomu, že jsi začal organizovat vánoční trhy na Staromáku? Jak se tohle stane člověku, ke který žije na horách někde v Špindlu a učí lidi snowboardovat?

To je docela zajímavý příběh. Já jsem studoval Fakultu tělesné výchovy a sportu, protože jsem dělal karate dlouhá léta, ale zároveň jsem ve svých 13 letech začal jezdit na snowboardu. Potom jsem odjel studovat do Ameriky, do New Yorku. Tam jsem přišel ještě s pár spolužáky z fakulty tělesné výchovy. Tam byli takoví samí slušní nesportovně založení. Hodně jedli a pili coca colu. Mně se tam úplně nelíbilo. Nebylo to prostředí pro mě. Zároveň jsem nějakým omylem dostal takzvané social security number. Více je číslo pojištění. Stal jsem se v podstatě Američanem.

Tyhle omyly se tam asi už moc nedějou, ne?

Já si myslím, že ne. Já to číslo mám doteď. Je to velký omyl. Dokonce jsem si říkal, jestli to mám říct veřejně, aby mi ho nesebrali. Je fakt, že jsem ho už pomalu 30 let nepotřeboval. Říkal jsem si, že na tu školu kašlu, což někdy toho dneska lituju. Někdo mi říkal, že jestli jezdíš na snowboardu, tak Lake Tahoe je ideální místo. Já jsem z toho New Yorku si koupil staré auto a odjel jsem na to Lake Tahoe až na hranici Kalifornie a Nevady. To bylo někdy v říjnu. Nemohl jsem najít práci. Byl jsem skoro bez peněz. V té době jsem žil tak 2, 3 měsíce za dolar denně, což bylo velmi náročné. Pak jsem si našel práci, že jsem myl nádobí. Zároveň jsem se snažil dostat do snowboardové školy, což se mi povedlo, tak jsem učil snowboarding. Když to přeskočím, tak když jsem se vrátil, tak jsem tady měl přítelkyni Štěpánku, se kterou jsme pak dělali hodně snowboardových věcí společně, ale v té době jsme se přestěhovali na hory do Špindlu. V létě jsme neměli co dělat, nemělo nás co živit. Ono i v zimě ty začátky koneckonců byly o pár korunách, takže jsme neměli dost peněz. Povedlo se nám mít stánek na Staroměstském náměstí několik let za sebou takhle na léto. Jsem se k tomu náměstí nějak už tenkrát přičichl. Znal jsem ho. Potom jsem těch 10 let fungoval ve Špindlu s tím, že jsme tam založili snowboardovou školu, která se rozrůstala. Měli jsme docela veliké snowboardové půjčovny, které nejsou takto velké, jak jsi předtím říkal, Dane. To množství snowboardistů se zmenšilo nebo lidí, kteří se na tom učí. Zároveň jsem tam stavěl první snowparky. Zejména v areálu Svatý Petr a na Medvědíně, což bylo zajímavé, protože jsem na to, když jsem se domlouval s tehdejším ředitelem, panem Kebrlem říkal, ať to klidně tady stavím, ale ať si na to seženu peníze. Byl dobrý v tom, že měl odvahu nás do toho pustit a jít proti těm tradičním lyžařům, ale zároveň říkal, ať si to celé zaplatím, včetně roleb, které tam budou jezdit atd. Já jsem začal shánět nějaké sponzory. Něco se povedlo. Dal jsem do toho všechny peníze, které jsem vydělal, dal do snowparků a do podpory rozvoje snowboardingu. S tím bylo spojeno pořádání akcí – českého snowboardového poháru. Pak to rostlo. Pak to byl třeba světový pohár v akrobatickém lyžování. Takže jsem začal dělat velké eventy ve Špindlu. Do Špindlu už tehdy jezdilo hodně vlivných lidí z Prahy, což je dnes mnohem horší. Tenkrát to bylo ještě mnohem přátelštější prostředí.

Já jsem v tom nežil, ale mám pocit, že v devadesátých letech se na baru ve Špindlu domlouvali, kdo bude šéfovat jaké bance, když slyším od lidí, jak to probíhalo.

Je to možný. Asi tyto věci se tam děly. Tenkrát se to tolik neskrývalo. Tenkrát se o tom normálně mluvilo. Já často přemýšlím, jak moc o těchto věcech mluvit a nemluvit, ale tehdy to fakt bylo o tom, kdo koho zná, s kým se přátelí, kdo by za něj mohl ztratit slovo. Já to alespoň takto vnímal. Ty věci se dějí furt. Možná ještě víc. Dějí se jakoby skrytě.

Víc za zavřenými dveřmi.

Jo. A tehdy spadnul provozovateli na Staroměstském náměstí strom. Nevím, jestli si na to vzpomínáš, ale to byl ten smutný příběh, kdy na anglického turistu spadl strom. Byl vážně zraněný. Nějaký čas strávil na vozíku, ale pak byl na tom líp. Kvůli tomu ten provozovatel i ty trhy přišel. Bylo vyhlášené výběrové řízení. Já jsem se to ve Špindlu dozvěděl, tak to to zkusil. Ten Staromák znám. Druhá věc je – toho možná dnes lituju, že mě lákaly ty peníze. Říkal jsem si, že tam vydělám peníze. Bohatnu. Byl jsem ten tenkrát 33letý kluk zrovna přesně v tom věku, kdy mě začaly lákat ty lesklé blýskavé věci. Tak to prostě bylo. Svým způsobem mě to dohnalo do velmi smutného období mého života.

(partner podcastu)

Ty jsi to začal dělat a děláš to dodnes? I když v posledních letech je to spíš v uvozovkách.

Poslední dva roky se to nepovedlo, ale ano, letos to bude 19 let. 

Jak se změnil tvůj vztah k tomu? Staromák je něco, kam třeba běžní Pražané úplně ne často chodí. Já jsem tam velmi málo. Když tam jsem, tak jsem ohromený a cítím vděčnost, že to je vlastně super, že takovouhle věc máme za rohem. Na druhou stranu jsou tam dnes třenice – možná před covidem byly větší než teď – je tam moc turistů atd.

Já z toho mám také někdy smíšené pocity. Dělám to dlouho. Mám firmu, která to dělá. Mám skvělé lidi, kteří to dělají. Cítím zodpovědnost i za ně i za sebe. Někdy přemýšlím, jestli mě to jakoby baví, protože jsou okolo toho takové třenice. Když jsem podívám na zahraniční recenze, tak ty jsou vesměs pozitivní. Pak ty pražské recenze některých lidí zase tak pozitivní nejsou. Mě to samozřejmě trápí, protože jsem jakoby citlivý na tyto věci. Často mám pochybnosti, jestli to dělám dostatečně dobře, jestli to není kýč, jestli bych to neměl dělat třeba trošku jinak. Jenomže jsem to zkoušel dělat trošku jinak, ale ono to tolik nejde. Vždycky mě to vrátí zpátky na zem. Každopádně ty trhy se snažíme dělat dobře. Ty zahraniční recenze na ně jsou dobrý, který nejsou zase tak dobré kvůli trhům, ale kvůli náměstí a prostředí. Jediné, o co se hlavně snažím, je to náměstí nezkazit, když jsou trhy. Neudělat je tak, aby to prostředí bylo ošklivější pro lidi, kteří sem jezdí. Na druhou stranu si myslím, že jak to vím od hoteliérů a podobně, tak ty vánoční trhy lákají tisíce a tisíce turistů. Žije z nich spousta hotelů a spousta dalších lidí. Já často to ani nejsem schopen docenit.

Napadnou tě vánoční trhy někde jinde, kde tobě osobně se to líbí? Předpokládám, že když jedeš na vánoční trhy, tak to vidíš pokřiveným viděním toho, že hm, tohle se mi líbí, to bych mohl také udělat.

Určitě. Mě se líbí vánoční trhy v Salzburgu. Líbí se mi některé vánoční trhy ve Vídni. Ne úplně všechny.

Ty jsou docela zajímavý, protože já jsem myslel, že vánoční trhy ve Vídni jsou jenom jedny. Nikdy jsem nebyl.

Je jich tam opravdu hodně. Skoro na každém náměstí. Já bych řekl, že takové ty menší se mi líbí víc než ty obrovské, kde se opravdu prodávají i balónky, trička a podobné věci, které si myslím, že na ty vánoční trhy nepatří. My jsme už dávno je z vánočních trhů odstranili. Pak je mám rád ve Florencii, protože tam často před Vánoci jezdím. Určitě se snažím inspirovat i jinde, ale pak když se vrátím do Prahy, tak si vždycky říkám, že to neděláme tak špatně.

Ty jsi zmínil, že když jsi začínal, měl trošku taková ta možná pro spoustu lidí přirozená touha všechno vztahovat k penězům, že se mi to líbí a chci víc. Jak ty to dnes rekapituluješ? Ty jsi říkal, že to nevedlo k dobrým věcem. Ty jsi otevřený ohledně toho, že to vedlo k nějakým závislostem u tebe. Jak se na to díváš dnes zpětně? Když vidíš někoho, komu je 33 nebo 35 let jako bylo tobě, tak je hrozně těžké tuto zkušenost předávat někomu, kdo to nezažil, ale co takovým lidem radíš?

Přesně jsi trefil tu věkovou skupinu. Říkám jim, ať si dají pozor, protože to je přesně ten věk, kór u třeba chlapů, kteří jsou úspěšní. Dnes já vím, že ten úspěch není jenom o mně, ale více o nějakém štěstí, příležitosti. Tenkrát jsem si myslel, že jsem ten důležitý v tom celém příběhu a že to je všechno moje zásluha. Není. Byl jsem nesmírně daleko od pravdy. Takto se cítí spousta takových mladých kluků nastřelených tou řekneme penězi a pocitem moci. Je to jenom nějaká iluze. Není to ta pravda, protože já jsem pořád uvnitř byl ten, kdo měl spoustu pochybností, obav, strachů a takovýchto věcí a nejistot. Tohle byla taková jakoby hra, které jsem já věřil, ale ona občas prostě padala a někam mi utíkala. Do toho ta moje práce byla hodně spojená s alkoholem. Pak jsem vyzkoušel kokain. Najednou se to spojilo, a to i s tím, že jsem si předtím, když jsem začal dělat vánoční trhy a začal jsem se cítit důležitě, tak jsem se rozešel se svou tehdejší partnerku a od svého syna. Nějak jsem se s tím vnitřně nedokázal srovnat. Abych se s tím dokázal srovnat a mohl na sebe jakoby dívat, tak jsem si musel pokřivit své morální hodnoty. Ten alkohol a ty drogy mi v tom nějakou dobu pomáhaly. Pomáhaly mi překonat vnitřní trauma, kterým jsem si procházel. Bylo to jakoby dobrý. Do toho jsem se pracovně cítil najednou vlastně jako ten, kdo je schopný, chytrý, respektovaný, sociálně zdatný. Všecko to byla jenom iluze. To nebyla pravda. Tomu pomáhaly ty drogy a alkohol. Ono to tak bývá. Ono to chvíli funguje dobře. Pak to funguje dobře s problémy. Pak už jsou to jenom problémy.

To by mě zajímalo, protože mám pocit, že spoustu lidí je v té fázi, kdy to funguje dobře nebo možná s nějakými problémy. Když se podíváš zpátky, myslíš si, že jsou lidé, kteří dokážou třeba být v té fázi, že to funguje dobře, nebo je to nějaká spirála, že když jsi na začátku, tak si to ještě neuvědomuješ?

Není. Já věřím tomu, že ne každý se stane závislým. Ne každého to takovýmto způsobem pohltí. Ta droga, alkohol nebo sex nebo koukání na porno nebo něco jim přináší tu chvilkovou úlevu, ten pocit, že jsou celí. Začnou tomu věřit a začnou si myslet, že ten alkohol nebo ta droga jim v tom takto pomáhá. Nikoho z nás, kteří jsme se potom stali závislí, nenapadne, že to dopadne až takhle. Já jsem si myslel, že to ukočíruju, zvládnu, že to budu používat tak, aby mě to v tu chvíli pomáhalo. Ono mě to začalo ničit. Je spousta lidí, kteří pijí, berou drogy nebo dělají rekreačně takovéto různé věci. Dělají je jenom pro tu chvilkovou radost a pak jdou od toho. Nepoužívají to jako lék na nějakou bolest vevnitř. To je to důležité sdělení, že ten pohled na závislosti je hodně pokroucený a pomýlený, protože velká část lidí má pocit, že lidi, kteří jsou závislí, je potřeba nějakým způsobem předělat, mít k nim tvrdý přístup, trestat je za to v podstatě. Ono je to úplně naopak. Závislí lidé jsou závislí proto, že v sobě mají velkou bolest, kterou se tím alkoholem nebo drogami nebo čímkoliv jiným snaží jakoby zaplácnout. Pomáhá jim to na začátku jako lék.

Já jsem nedávno tady měl Jindřicha Vobořila, státního protidrogového koordinátora. Řešili jsme, jak moc jsou reálné snahy všechny závislosti vymýtit a jestli každou nějakou závislost nebo berličku nemá. Je to zajímavá diskuse. Byl to jeden moment, kdy ti to přecvaklo, že je to za nějakou hranou nebo to bylo nějaké postupné uvědomění?

Já jsem si to uvědomoval postupně. Poměrně brzy jsem věděl, že jsem v problémech. To je ten pocit každého závislého, že tentokrát, když už si to dám dneska, tak dneska už to zvládnu. Dám si jenom skleničku nebo kousek lajny nebo prášeček jako si dávají ostatní lidi. Ten pocit je tak silný, že my do toho jsme schopní skočit, ale vlastně ten jeden drink nikdy není dost. Vždycky pokračujeme dál. Nedá se to zastavit. Já si myslím, že každý – jak říkáš – spousta lidí má v sobě nějakou takovou závislost na něčem. Dneska ty telefony a takovéto věci. Všichni utíkáme k něčemu a utíkáme od nějaké své vlastní bolesti. Já poslední roky hodně medituju. Trávím hodně času sám se sebou. Vidím a cítím, že ve chvílích, kdy sám od sebe neutíkám, tak dost trpím.

K meditaci se chci určitě dostat. Nevím, jestli myslíš, že všichni mají nějaké to zranění v sobě. Často vidíš – a my ty lidi oslavujeme, protože jsou na titulkách Forbesu. Hrozně makají, třeba 16 hodin denně. Možná utíkají z jiného zranění nebo je to utíkání od sebe. Je to zajímavý fenomén společnosti. Myslíš, že každý má v sobě nějaké zranění a něco, co by si měl vyřešit?

Já si myslím, že ne. V poslední době mě velmi zajímají traumata. Čtu si o tom a poslouchám podcasty. Já si myslím, že je spousta lidí nebo skoro všichni jsme někdy prošli traumatem nebo zraněním, ale ne každý si ho nechal v sobě pracovat a hnít. V tu chvíli se s tím vlastně nevyrovnal. Když je člověk malé dítě, tak samozřejmě to trauma přichází, od rodičů. Oni to často dělají nechtěně. Hádají se a to malé dítě nemůže utéct nebo bojovat a zůstane na místě zaseklé v nějakém traumatu. To se pak za 20, 30 let někde vyleze a může se někde projevit. Ne každý v tom zůstane zaseklý. Já to říkám často i našim klientům, že je spousta lidí, kteří si prošli velmi bolestivými věcmi v životě – úmrtí někoho blízkého, zneužíváním atd., ale ne každý takový člověk je alkoholik nebo závislý. Je to jenom část z nás, kteří se v traumatu nějakým způsobem zaseknou. Časem to někde vyplave. My si neumíme poradit, tak k tomu užíváme kdeco.

Já mám pocit, že zrovna třeba kokain je vlastně v té společnosti minimálně tady v Praze mnohem častější, než si spoustu lidí myslí. Občas se o tom mluví někde v zahraničí, že kolik procent manažerů, kuchařů a právníků, nechci to generalizovat – myslíš si, že to je častější, než když si byl mladý?

To rozhodně, i když já se o tom tolik nedozvídám. Už nejsem v tom světě. Se mnou už nikdo mě nevyzve, ať si s ním jdu něco dát. Ten svět těch opravdových závislých a alkoholiků je velmi osamělý. My pak pijeme a fetujeme sami. Ne ve společnosti lidí. Jasně, jdeme si dát s kamarády pár piv, ale to pravé pití děláme až sami skrytě nebo to pravé braní drog. Ne každý si na tom ujede. Ne na každého to působí jako lék. Někdo to opravdu dělá pro tu momentální radost. Baví ho to a pak je schopen od toho odejít.

Možná ne každému to dělá dobře. Mně třeba upřímně alkohol moc nechutná, což je možná určitá výhoda genetická nebo nevím a vlastně nevím, jestli to má nějaký vliv. Prostě ve chvíli, kdy si řekneš, že mi to úplně nechutná…

Já nevím, Dane, mě taky alkohol moc nechutná kromě piva, ale mě bavil ten účinek. Já si myslím, že to je problém většiny alkoholiků, že ten alkohol jim zase tak nechutná, ale když si ho dají, tak se najednou cítí celí a najednou to zaplní nějaké místo v tobě. Na mě tyto pocity přišly až po třicítce. Já jsem vždycky rád pil. Třeba v Americe v 19 letech jsem poprvé vyzkoušel trávu. Vyzkoušel jsem tam i kokain. Říkal jsem si, že to je fuj, vůbec mě to nezajímá a nic mi to nepřináší. Najednou jsem si procházel nějakým složitým obdobím v životě. Vrátilo se nějaké trauma a najednou mě to chytlo. Nasedlo si to na bolestivé místo a tomu to pomáhalo. Já jsem si myslel, že to tomu bude pomáhat na věky.

Někteří lidé si přesně myslí, že buď k tomu máš dispozice a spadneš do toho ve dvaceti. Ale může se to stát i v různých životních fázích.

Přesně tak. Já se setkávám s lidmi, kteří přichází k nám na kliniku, kterým je 70 nebo i víc. V životě moc nepili a až potom je to dostane v souvislosti s nějakou třeba složitou situací. 

Jak ty jsi hledal pomoc? Kdy sis uvědomil, že ji potřebuješ? Ona to není tak jednoduchá cesta, jak to občas vidíš ve filmu, že jsem zjistil, že mám problém. Někam jsem šel a vyřešilo se to.

Mám obrovské štěstí, že jsem už dlouho střízlivý – 11. rok jsem se ničeho nedotkl. Takové štěstí má jenom pár procent lidí z těch, kteří mají tento problém. jsem k tomu nějaký čas docházel. Docela dlouho jsem k tomu docházel. Dlouho jsem to zkoušel zastavit sám. Dlouho jsem jezdil do různých lázní a takových jakoby míst, kde jsem se uklidnil a kde jsem to pití a drogy nepotřeboval. Pak jsem přijel zpátky a najednou jsem začal žít normální život a zase to nutkání tam přišlo. Bylo tak silné, že jsem si vždycky něco dal. Tak jsem na to postupně docházel. Nejhorší to bylo v době, kdy se narodila moje dcera před 12 lety, tak tam jsem prožíval to svoje nejtěžší období. V den, kdy jsme oslavili její roční narozeniny nebo to bylo den předtím, tak jsem odletěl se léčit do Jihoafrické republiky. Ještě předtím jsem se byl podívat v Červeném dvoře. Říkal jsem si, že to není pro mě. Sem chodí jiné typy lidí než já. Ta deziluze je obrovská. Já jsem se snažil pít drahé víno a připadal jsem si líp než ti homelessové, co pijí něco levného. Přitom jsem byl úplně stejný alkoholik, stejný člověk na dně jako kdokoliv jiný. Byla to jenom taková hra sám se sebou. Když jsem jel zpátky z Červeného dvora, tak jsem byl tak šťastný z toho, že to není pro mě, tak jsem si koupil lahev vodky, kterou jsem v autě pil. Boural jsem. Naštěstí jsem nikomu nic neudělal. Stejně jsem pak měl soud ve střízlivosti. Dostal jsem podmínku. Bylo to hodně nepříjemné, ale bylo to asi pro mě hodně důležité zažít tento trest a celý ten proces byl pro mě důležitý. Já jsem si na radu jednoho svého kamaráda vybral jedno místo v Kapském městě v JAR. Jsem si říkal, že nechci jít do Bohnic. Byla to i trošku forma arogance. Odjel jsem tam. To byl takový ten první krok ke své záchraně.

Je v tento moment z tvé zkušenosti, když má i kliniku – podaří se lidem, že někam dojedou, dají si týden dva, hodí se do klidu, nepotřebují to a ukočírují to? Zůstanou v tom, že občas pro radost?

My říkáme z té naložené okurky už tu normální okurku neuděláš. Když už překročíš nějakou mezi, tak už se nejde vrátit. Já tomu věřím, že nejde – nelíbí se mi, když někdo učí někoho kontrolovaně pít nebo brát drogy, protože si myslím, že to nefunguje. Za mě než to kontrolovat, je lepší se upít, protože to je pak smutný život. Když žiješ v normálním městě a chodíš s kamarády i potom do hospody. Oni si dají 5 piv. Já bych i měl dát půl piva, tak ten život je pak velmi smutný. Je lepší naučit se žít dobrý život a vážit si svého života bez intoxikace.

Co se děje v tvé hlavě? Jaká byla tvá cesta, když sis to uvědomil? Ono od rozhodnutí, že s tím chceš něco udělat, do té – a teď nevím, jestli je to o síle vůle nebo nastavení nějakého pravidla, že sílu vůle ani nepotřebuješ, jestli je to o hluboké meditaci a uvědomění si velkých pravd?

Člověk k tomu musí dojít. Já k tomu došel tak, že jsem umíral. Věděl jsem, že umřu. Já jsem dokonce – často o tom mluvím – já jsem se nikdy nemodlil, ale ty poslední měsíce jsem se každý večer modlil, ať se druhý den neprobudím. Problém byl, že jsem se každé ráno znovu vzbudil, a to v obrovské úzkosti a depresi a frustraci z toho, že jsem to zase nezvládl. Ty pocity viny a to všecko, co okolo toho je, jsou velmi těžké a zůstanou s člověkem velmi dlouho. Každopádně ale o čem mluvíš, to je to, co si myslí většina veřejnosti, že závislý člověk potřebuje pevnou vůli k tomu, aby vydržel nebo držel. Já klientům říkám, že pevná vůle je jejich největší nepřítel v léčbě. Zejména u nás klienti jsou lidé, kteří jsou dobří sportovci, businessmani – jsou to lidé, kteří pevnou vůli mají. Jenom prostě na tu závislost pevná vůle nefunguje. To pak už funguje tak – jeden můj kamarád, majitel jedné kliniky ve Švýcarsku vždycky říkal, že to je jako když máš průjem a nemůžeš jít na záchod. To nejde. Pevná vůle je důležitá k tomu, aby člověk dělal kroky k tomu, aby se léčil pravidelně, někam chodil, něco psal, s někým se setkával a dělal kroky. Nemá sloužit k tomu, že sedíš a díváš se na pití a drogu a pevnou vůlí se to snažíš udržet, protože to vydržíš možná až 100krát, ale po 101. už ne.

Takže práce na sobě je v podstatě práce na vyléčení, co tě do té závislosti dostalo.

Tak. Je to práce na sobě. Za mě těch modelů je asi víc, ale co pomohlo nejvíc mně, byla v první řadě léčba v pobytové léčebně, kde jsem měl možnost se nějak zastavit, podívat se na sebe trošku hlouběji a podívat se na věci, které mě k závislosti vedou. Učit se metody, jak se tím nenechat dál ovládat. To byl ten první krok. Druhý krok byly nějaké intenzivní terapie několikrát týdně. Pak co ukazujeme našim klientům, byl 12krokový program anonymních alkoholiků a narkomanů, který si myslím, že pro mě byl dlouhodobě tím nejdůležitějším, co mi pomohlo dosáhnout té střízlivosti, udržet si jí a dnes pomáhat někomu dalšímu. Tou poslední věcí, kterou jsem začal dělat až po zhruba 1,5 roce střízlivosti, byla meditace vipassana, kterou dělám dodnes. Tam je důležité říct, že člověk když jakoby vystřízliví, tak ten lék mu chybí. Není mu dobře.

Často se říká, že je mnohem snazší je to nahradit něčím jiným.

To se také často děje. Problém není ten alkohol nebo droga. Problém je někde uvnitř. Tím, že vysadím alkohol nebo drogy, tak tím jakoby nevyléčím to uvnitř. Je potřeba dlouhodobě to uvnitř léčit. Existují různé programy. Já věřím 12krokovému programu anonymních alkoholiků a narkomanů. Věřím meditaci, která z mého pohledu je úplným opakem závislosti, protože při závislosti od sebe utíkám. Při meditaci vipassaně naopak jsem všímavý a všímám si, co se mi děje. Jsou různé modely. Každý z nich je důležitý. Kombinace všech tří je úplně ideální.

Pojďme ještě vysvětlit ty anonymní alkoholiky. Celosvětově je to docela fenomén. Já neznám ten background, ale vím, že ta čísla, kolik lidí to prošlo a na kolik to fungovalo, jsou ohromná. Díky čemu to funguje?

Jsou to miliony lidí, kteří si tímto programem prošli. Jsou to miliony, kteří předtím ani nebyli v pobytové léčbě. Proto já často říkám i našim lidem, kteří za mnou přijdou, ať zkusí nejdřív tohle. Když to nevydržíte, tak se nechte někam zavřít a nějaký čas zůstat střízlivý a podívat se na sebe hlouběji. Ti anonymní alkoholici jsou zadarmo. Je to postavené na drobných darech, které tam člověk dává. Každopádně je to nějaké společenství lidí, kteří si pomáhají mezi sebou. Tohle společenství vzniklo před necelými 100 lety. Těch prvních 100 alkoholiků – ono z toho pak se vyvinul program anonymních narkomanů, lidí závislých na sexu, na lásce, na gamblingu, všechno možné, ale to stojí na nějakých 12 krocích. Těch 12 kroků je ten návod, jak vystřízlivět, udržet si střízlivost a pomoct někomu dalšímu ke střízlivosti. Vysvětlovat celý ten proces by bylo velmi dlouhé, ale každopádně to funguje. Co je důležité, a to je něco, co spoustu lidí odrazuje, že to vyžaduje ochotu věřit, že může existovat něco jakoby vyššího nebo něco neznámého, co nám může pomoct, co nám v této chvíli pomůže. Ta naše vlastní vůle na to léčení nestačí. My tu sílu musíme hledat někde jinde. Třeba někde, kde bychom ji vůbec nečekali. Jak říkám, i pro mě to byl velký problém. Já jsem se tomu nesmírně bránil.

Ať to trošku pochopím, mluvíš o nějakém vesmíru, bohu nebo nějaké přírodě, zemi nebo něco, co se ani nedá charakterizovat?

Přesně tak. V té knize se to jmenuje bůh, jenomže to je slovo, které je pro nás tak strašně složité. Já říkám, ať si představíte pod tím cokoliv jiného. Důležité je – my se hodně bavíme o spiritualitě. Člověk si řekne, že tady je náboženství a spiritualita, jaký je v tom rozdíl? My často říkáme, že náboženství je pro lidi, kteří nechtějí přijít do pekla. Spiritualita je pro ty, kteří už tam byli. Ta spiritualita je v zásadě jednoduchá. Dělat dobré a ne špatné věci. Najít nějaké morální hodnoty. Ty člověk najde i v náboženství, které nám pomáhají udržovat si čistý stůl a nedělat si další traumata a viny v sobě, nedělat si další bolesti, a to ani jiným lidem, co by nás trápilo. Nezpůsobovat důvody, proč bychom se znovu měli samoléčit něčím.

jsem se dočetl, že jsi do anonymních alkoholiků chodil snad dvakrát denně každý den? Je to tak důležitý chodit dvakrát denně?

Ano, po první tři roky. Já jsem si myslel, že ne. Já jsem po té léčbě jsem dalších 6 měsíců relapsoval nebo recidivoval, prostě pil. Každý měsíc jsem měl nějakou recidivu. Naštěstí to byly jednodenní věci. Já jsem vždycky běžel na terapii. Zároveň ten program anonymních alkoholiků funguje každý den několikrát denně. To bylo místo, kde jsem nacházel nějaký klid, porozumění, kam jsem mohl přijít a mohl jsem tam vyjádřit i své trápení. Našel jsem tam pochopení. Zároveň prostě tím, jak jsem recidivoval, tak jsem si pak řekl, že tak jo, já pro to udělám úplně všechno, co můžu, protože pokud pro to neudělám úplně všechno, co můžu, tak umřu. Umřu blbou smrtí a ještě zraním spoustu lidí okolo sebe.

Dává mi smysl, jak jsi říkal, že nemůžeš spoléhat na pevnou vůli. Když každý den někam chodíš, tak je to jednodušší na vůli, protože víš, že hele, dnes jsme se o tom bavili. Zítra tam půjdu zase.

To společenství nahrazuje toho boha. Nebo je to něco vyššího, než jsem já. Poslouchám lidi, kteří jsou okolo mě. Snažím se jim důvěřovat a přestat věřit své nemocné hlavě, které člověk furt věří a myslí si, že to je ta nejchytřejší. Já se ji snažím nějak ztlumit a začít poslouchat jiné lidi. Oni mi řekli spoustu moudrých věcí. Každý alkoholik má v nepořádku svůj život, svoje partnerské vztahy, přátelské vztahy, svoji práci a spoustu věcí. Já jsem jim říkal na začátku, že si musím dávat dohromady tyto věci. To je nejdůležitější, takže musím hodně času trávit v práci a s rodinou atd. Když budu mít čas na ty meetingy a budu dělat ten program, ale jenom některé kroky. Jen ty, které nemluví o bohu a víře v něco vyššího. Ono to nefungovalo. Říkali mi, že když budeš dělat ty kroky a dáš do pořádku sebe, tak se všechny věci okolo tebe dají do pořádku taky. Třeba ne tak, jak by sis přál, ale dají se do pořádku. Ono se to stalo. Tu otázku dostávám často. Musím věřit tomu programu, abych ho mohl dělat? Nemusím. Důležité je ho jenom dělat. Ona ta víra v program přichází, protože začíná nějak fungovat. Já na to koukal jak blázen. Vůbec jsem tomu ze začátku nevěřil. Když jsem jednotlivé kroky dělal, tak každý krok mi otevřel dveře k něčemu dalšímu. Najednou skončila ta obsese si něco dát a bylo to pryč.

Ty jsi naťuknul tu meditaci, že děláš vipassanu. Jaká je to forma meditace? Soustředíš se na dech?

Ty jsi řekl slovo soustředění, tak vipassana je ten druhý typ meditace. Je jeden typ meditace, který je založen více na soustředění. To je soustředění se na dech, na svíčku. Vipassana je typ meditace, který je založený na všímavosti. Té je tam třeba 80 % a soustředění 20 %. Skrze všímavost, že si pořád všímáme a pojmenováváme to, co se nám děje uvnitř, že používáme svoje smysly k tomu, abychom si všímali, co slyšíme, vidíme, cítíme, jakou máme chuť, na co myslíme, jestli myslíme. To, co většinou v životě neděláme, protože děláme většinu věcí automaticky. Teď tady sedíme a povídáme. Já až teď si uvědomuju, že sedím nahoře na nějaké barové židli. Člověk se snaží si toho všimnout a zároveň si toho jeden všimnout a jít do toho zpátky třeba k tomu dechu. To stoupání a klesání. Jenom to pojmenovat. Nechytit se myšlenky a vrátit se zpátky ke přítomnému okamžiku. Ona nějaká myšlenka přijde nebo se tatáž vrátí. Tak ji pojmenuješ, že je to přemýšlení, plánování, kritizování nebo hodnocení. Pak se vrátím k tomu přítomnému okamžiku. Mně to nesmírně pomáhá v tom, že ve většině případů – ne vždy – nenechám si svoji mysl utéct a neudělám z komára velblouda. Na to je člověk zvyklý nabalit ty strachy, pochybnosti, zlosti. Než to nabalím, tak s vrátit.

Meditace je jedna z věcí, kterou mi tady všichni zajímaví úspěšní lidi, které si sem zvu, hodně jich doporučuje. M se to furt nedaří z toho udělat nějaký návyk. Ty jsi řekl, že to taky nemáš rád sám o sobě. Že si to pomáhá, ale že to nesnášíš. A to jsi prošel kláštery, kde to musel být křest peklem, kde medituješ celý den. Já jsem si myslel, že když už člověk tímto si projde a dostane se za tu hranici nějakých 20, 100 hodin odmeditovaných, tak to klikne a začne to mít rád.

Já už jakoby jdu do tisíců. Je to pořád strašně těžké. Jediné co je, že vždycky vím, že to zvládnu. Dnes už to vím. Dřív jsem chtěl utéct a furt jsem měl myšlenky, že to nedám, protože oni ty retreaty jsou nesmírně těžké. Člověk je sám se sebou zavřený v nějaké místnosti. Při našem typu meditace je to hodně taková jakoby věc, kdy člověk by měl být víc sám v ústranní. Ze začátku jsem vyhledával i v meditačním centru u kláštera v Thajsku ty větší meditační místnosti, kde bylo víc lidí, kde jsem mohl rozhlédnout a hodnotit ty lidi okolo. Dnes je to tak, že když přijedu na týden až 10 dní, kdy medituju 10 a víc hodin denně. Vstávám ve 4 a chodím spát ve 22 hodin a spím méně, tak zůstávám v jedné místnosti. Maximálně jdu ven pro oběd a zase se vracím zpátky.

Přišlo takové to, že je to hrozná nuda?

Je to strašná nuda.

To zní jako forma mučení.

Jo, jo. My máme takových 5 základních jakoby principů, že člověk si nebere, co není jeho, nezabíjí, nemluví špatně, nelže, nemá špatné sexuální vztahy a neintoxikuje se. To by člověk měl dodržovat pořád. Pak jsou další 3, když přijedu do meditačního centra, že nebudu spát více než 6 hodin a nebudu jít po 12. hodině dopoledne a že nebudu používat žádné pohodlné věci. Takže ne měkkou matraci.

Proč tam je ten spánek?

To všechno souvisí. Je to o tom, že člověk se má dostat do nekomfortní zóny, do nepříjemné situace, protože je v zásadě na bezpečném místě, dělá bezpečnou věc – meditaci – ale zároveň se ze sebe snaží vytáhnout různé negativní pocity, protože ty negativní věci jsme zvyklí zaklopit. Často to děláme pitím, telefonem, něčím, tak od nepříjemných věcí utečem. Za dobu, co medituju, tak jsem zjistil, že ničemu neutečem. Někde to je a zůstává to tam. Možná na chvíli to překlopíme, ale vždycky to vyleze. Jsem v prostředí, kde ty věci právě díky tomu nepohodlí a všemu vylézají strašně negativních pocitů. My se s nimi učíme být a sedět. Učíme se být jakoby trpělivý, vyčkávat, vědět, že to odejde. Tím zjišťujeme, že takový je život, že ty věci přicházejí, že to utrpení k nám přichází. U nás chvíli je a pak zase odejde. Pak přijde jiné trápení. Není jakoby potřeba se tomu úplně bránit a že je lepší se s tím seznámit, podívat se na to a jakoby se s tím spřátelit a je to součástí našeho života. Pak nás to přestává ovládat.

Je to i tak, že potřebuješ ten čas, aby ses proloupal slupkami cibule? První den říkáš, že mě trápí tahle věc a myslím si, že je to tímto. Druhý den řekneš, že to není toto. Ono je to něco jiného.

Tjsi říkal věci, které bys tam neměl dělat, protože ty bys měl pojmenovat jenom to trápení a jít od toho. Ani se snažit nepřemýšlet, v čem nebo proč to je. Všechny ty důvody, které jakoby k tomu trápení hledáme, jsou často mylné. Mozek si tam něco jakoby domyslí v tu chvíli. My jenom potřebujeme vědět, že je to to trápení a nenechat mozek hrát a domýšlet si, co to trápení přináší zrovna v tu chvíli.

Medituješ stále. Vytvořil jsi takové meditační centrum tady v Praze.

S mým kamarádem Vaškem jsme tenkrát založili meditační centrum. Nás k tomu přemluvil náš učitel v Thajsku. Byl skvělý a je mi líto, že letos umřel. Já jsem ho měl nesmírně rád. Byl pro mě skoro jako můj otec. Změnil můj život. Pomohl mi ukázat spoustu pozitivních věcí. Naučil mě dívat se na sebe s větší důvěrou. Vždycky mi říkal, ať o sobě nemám pochybnosti. Já o tobě také nepochybuji. Člověk o sobě má spoustu pochybností a je příjemné, když řekne, ať o sobě nepochybuje. Po prvním retreatu jsem si říkal, že se tam nikdy nevrátím. Já měl 3krát sbalené kufry a odcházel jsem. On mě přemluvil, ať to ještě zkusím. Říkal mi po druhém retreatu, že by bylo dobré, abych tady založil to centrum. On i tu víru a to, že je to dobré pro mě, že to, že dělám něco pro někoho druhého, že to je to nejlepší, co můžu udělat pro sebe. Takto mi to předal. My jsme tenkrát, už to bude 8 let, založili to meditační centrum Tisarana. Funguje to na principech darů stejně jako v Thajsku. U nás je trochu rozdíl, že lidé nejsou moc zvyklí dávat dary. V Asii věří, že čím víc dají, tím víc získají.

Ty dnes kromě těch trhů, meditační centrum, založil jsi i kliniky pro léčbu závislostí. Pak ještě Žluté lázně, který jsme dnes vůbec nezmínili. Jaký je tvůj kompas nebo drive? Ve 30 je pro spoustu lidí ten úspěch pochopitelný. Prošel jsi tou cestou a meditací. Zjistil jsi, že život je utrpení, nechám to být. Z čeho bereš, že tohle chci dělat a tady budu makat?

Peníze jsou pro mě pořád důležité. Pořád to v sobě mám. To jsem zjistil v posledních dvou letech, kdy jsem měl obrovskou finanční nejistotu i za ty firmy. Lhal bych, kdybych říkal, že jsem vymeditovaný, že materiálno pro mě nic neznamená. To ve mně je. Přál bych si to opustit, ale je to tam. Na druhou stranu to materiálno není smysl života. Důležité je najít opravdu smysl nějaký. Ten smysl je většinou vyšší než to, co vidíme před sebou. Já jsem nesmírně rád a mám velké štěstí, že můžu to bolestné období, které jsem si prošel, přetavit v něco pozitivního a třeba to někomu předat a někomu zachránit život spolu s skvělým týmem lidí, kteří okolo mě jsou v léčebnách. S týmem terapeutů a psychiatrů a meditačních učitelů a hospodyň a nějakých provozních, takže to mě hodně nabíjí, i když upřímně musím říct, že teď jsem se zhruba před dvěma měsíci hodně vybil. Dostal jsem se do takové složité situace. Měl jsem nějaké zranění s kajtserfu. Už jsem starý na některé věci. Už bych asi měl být opatrnější. Hnul jsem si s krkem a nemohl jsem spát. Nebylo mi dobře. Dostal jsem se do blbých psychických i fyzických stavů. Jsem rád za to, že mám ta místa, třeba to meditační centrum v Thajsku, kam jsem odjel. Před pár dny jsem se vrátil a prošel jsem si dalším protivným retreatem, ale nesmírně mi pomohl. Najednou jsem čerstvý a lepší. Je to skvělý.

Závěrečné téma – Žluté lázně, trhy, dá se podle tebe vydělávat na těchto eventech? Spoustu lidí z eventového businessu buď to zabalili nebo se ta pravidla hry změnila. Byl jsem na pár super věcech. Byl jsem nedávno třeba na nebálův v Brně, co jakož napůl párty, napůl cirkus od lidí z baru u Brna. Zjistil jsem, že to finančně nedopadlo úplně dobře. Jak ty to vidíš?

Nám se letos docela dařilo. Já jsem mile překvapený, což je dané týmem lidí, který mám, že to zafungovalo. Žluté lázně jsou projekt, který je taková srdcovka. Dřív jsem si myslel, že to někdy i vydělá peníze.

To mě překvapilo, když jsem to četl. Já jsem myslel, že to vydělává.

To se nikdy nikdy nikdy nestane. Ono se to zdá každému, kdo tam přijde ve 30 °C vedra a vidíš tam spousta lidí.

Protože ve 30 °C je to jedinečné místo v Praze.

Naprosto. Akorát že těch 30° dnů je asi 20 v roce. Každý to vidí v těch 30 °C a říká si, že tohle musí být skvělé. Bylo by to skvělé, kdybychom žili na jihu Itálie nebo v Egyptě, tak by to bylo báječné, ale proto já říkám, že u nás je 100 zaměstnanců málo a někdy je 5 moc, protože zaprší a najednou tam není ani noha. Ty náklady jsou pořád stejné nebo podobné. Je to velmi složitý business. Je to těžké, že musíme často i naše lidi posílat domů a nevydělají si ten den. Není to jednoduché. Já vím, že ten, kdo to vidí v dobrý den, tak si říká, že to je skvělé. Když tam člověk zajde v horší den, tak vidíš, že to tak skvělé není.

Trhy – to je lepší. Ty fungují mnohem líp. Z vánočních trhů se nám dařilo financovat přestavbu Žlutých lázní, protože ty náklady do infrastruktury Žlutých lázní a co tam dnes je, byly obrovské.

Šel bys do nějakých fesťák nebo eventů, co jsi dělal dřív? Světové poháry a festivaly, food festivaly? Je toho spoustu.

Je a já jsem otevřený všemu, ale je to tak, že se snažím obklopovat lidmi, kteří jsou lepší než já. Dneska už vím – dřív jsem si to nemyslel – že jsou skoro všichni lepší než já v tom, co dělají. Já jsem tam spíš od toho, abych tomu dal nějakou vizi. Nechávám ty lidi pracovat. Jsem rád za jakoukoliv příležitost. Když přijdou s nápadem nějakých třeba fesťáků nebo něčeho takového, neboť tak se rád zapojím.

Super. Libore, my jsme zmínili spoustu zajímavých věcí. Já se občas lidi ptám na takové závěrečné otázky. Napadne tě ještě něco, na co jsi v poslední době změnil názor?

Dívám se na politiku se obavami, protože z nějakého důvodu mám pocit, že třeba v podnikání si myslím, že politici by měli lidi podporovat. Mně často přijde, že poslední dobou – možná je to spojené s tím covidem – že místo podpory jsem ve stavu, kdy si říkám, kéž by nedělali nic. Je to vlastně negativní. Místo podpory se setkávám spíš s tím, že ta politika nám přináší nějaké problémy. Z toho jsem trošku zklamaný. Ono to možná začalo uzavřením trhů, které jsme postavili v loňském roce a den před začátkem se tehdejší vláda rozhodla, že vánoční trhy nesmí být. Přitom obchody fungovaly, farmářské trhy fungovaly. Všechno ostatní fungovalo. To mi přineslo hořkost. Viděl jsem i to, že když jsme ty vánoční trhy zavřeli, tak všechny restaurace na Staroměstském náměstí si vytáhly vlastní stánky a začaly něco prodávat. To mi přišlo nespravedlivé. Do toho tehdejší vláda slibovala, že nám všechno vykompenzuje. Ta současná nám vykompenzovala zhruba 20 % nákladů, které jsme s tím měli spojené. V tom na to měním názor a nelíbí se mi to.

Na druhou stranu něco, z čeho jsi nadšený?

Jsem nadšený ze svých současných spolupracovníků, kteří se okolo mě pohybují v tuto chvíli. Já si myslím, že je to způsobené tím, že jsem lepší člověk, když to takhle řeknu. Já se lepším. Mám lepší hodnoty. To láká lidi, kteří mají ty lepší hodnoty. Z toho mám radost. Mám radost z toho, že můžu podporovat věci, které si myslím, že pomáhají lidem. Mám radost z toho, že v dubnu dostanu v Thajsku jedno z nejvyšších thajských vyznamenání od princezny za podporu buddhismu a meditace i ve světě i v Thajsku. Já i tam jsem tomu hodně pomohl. Postavil jsem tam dům, který se jmenoval Libor house. Ten slouží studentům. A když tam přijedu, tak tam můžu bydlet. Pak nějaký pozemek, kde postavili hodně menších domků. To mě těší. Když si představím, kým jsem byl před 12, 13 lety a teď se děje tohle, tak je to skok. Je to něco, co je velká změna. To vidím jako pozitivní. Jsem rád, že jsem narovnal vztahy se svými partnerkami bývalými. Mám hezké vztahy se svými dětmi. V tomto to funguje. Je to jenom díky tomu, že jsem střízlivý a že se léčím.

Děkuju moc i za tuto naději, že to jde spravit a že není nikdy pozdě se nějakým způsobem změnit a vyléčit. Když jsi říkal, že největší problémy byly, když tvoje děti byly malé, tak že se tyto věci dají s nimi pohnout a díky moc za otevřenost. Díky moc, že jsi přišel, Libore.

Děkuju, Dane. Děkuju za pozvání. Děkuju, že jsem tady mohl být a předat něco, co někomu pomůže.

Tohle byl rozhovor s Liborem Votrubou. Doufám, že jste si tento rozhovor užili a byl pro vás přínosný. Pokud jste neslyšeli předchozí rozhovor s Jindřichem Vobořilem na téma závislosti, tak určitě doporučuju poslechnout si i ten. Hezky to dokládá mozaiku této problematiky. Sledujte Proti Proudu na YouTubu, Instagramu, kde se pohybujete a kde vám můžu být blíže. Samozřejmě na webu protiproudu.cz se můžete přihlásit k newsletteru, kde posílám ty nejzajímavější věci, které jsem našel na internetech, co jsem viděl, slyšel atd. Díky moc za podporu. Díky moc, že podporujete i partnery. Pokud byste chtěli být partneři příští epizody nebo máte nějakou firmu nebo projekt, tak mi dejte vědět na dan@protiproudu.net. Moc díky za pozornost. Myslím, že do Vánoc stihnu jeden díl, takže se na vás budu těšit. Pokud bychom to nestihli, tak krásné svátky. Mějte se parádně. Ahoj. 

Vybrané rozhovory

Využitím těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Více informací.